Holandsko

Ona se snaží na detaily soustředit, na detaily lidí co zná. Snaží se zamilovat do detailů a ne do obrovského celku. Připadá jí to poté víc procítěné a hezčí. Aby na tohohle chlapce s blonďatými vlasy, tedy vlastně už na o trochu známějšího Ashe, musí pozvednout trochu blonďatou hlavinku. Jejich výškového rozdílu si totiž všímá až moc dobře, ale to bude tím že by mu nebyla skoro ani pod bradu. Vyčkává nadšeně na jeho odpověď, ale spíše při ní nakloní hlavu a její nadšení zmizí. Nahromadí se jí plno nápadů v chytré hlavince, proč z toho nedělá takové drama. Skousne si přemýšlivě svůj plný ret, tak jak to vždy dělává. "Je plno možností proč to bereš takhle.. První mě napadla ta, že tě rodiče donutili jet, i když jsi nechtěl a nebo! Jednoduše se nechceš učit!" Pozvedne na něj tázavě obočí, co z toho je pravda. Nu poslední podezření provedla velice lišácky a agentsky zároveň. Nevydrží to zrovna dlouho, právě kvůli pro ní menšímu trapasu. V hlavě jí utkvělo jeho jméno 'Ashley'. "Hmm.. Jméno Ashley pro kluka jsem neslyšela." Nakrčí nosík nespokojeně, ale ne protože by jí to přišlo divné, ale studuje furt nějaké kraviny, že jí je divný že se tohle k ní nedostalo. Pro sebe si kývne hlavičkou. "Líbí se mi to jméno, je jedinečné, i když si tak třeba nepřipadáš." Uzná s krásným úsměvem ve tváři, uklidí si mezitím sluchátka do batohu, protože společnost na cestu má. Jeho úsměv plný pozitivity ho uklidní, že si vlastně trapas neudělala. Opravdu jí to uvnitř uklidní natolik, že si s tím nedělá starost a hodí to za hlavu.. Teda za sedačku. Kdyby to hodila přeci za hlavu, tak se to odrazí od sedačky zpět k ní. "I mě Ashi. Každopádně je velice podezřelé a zajímavé, že sis ze svého místa sedl ke mně! Měl jsi místo.. Hmm." Pozvedne k němu varovně a vtipně svůj malý prst, tedy tím klasickým podezíravým způsobem co je ve filmech. Její očka přimhouří do úzké linie snažíc se o velmi drsný efekt. Ale jak by něco tak malého a roztomilého tohohle mohlo dosáhnout? Možná ho tak leda pobaví. "Sleduju tě, takže jestli za tím něco je tak.." Zamýšlí se, co vlastně řekne. No když na to kápne tak je to jak jakési znovuzrození a ticho už opět není. "Taak.. Ti ukradnu Pikachua." Kývne, ruce si založí na prsou a našpulí roztomile rty. Ale rozesměje se po svém výstupu, dělá si jen srandu, doufá že to poznal. "Prosím aspoň dělej že to vypadalo drsně." Prosebně nahodí psí kukuč.

Lincoln se do Amsterdamu neuvěřitelně těšil, a to hned z mnoha důvodů. Krom toho, jak byl nadšený pro ten fakt, že se konečně podívá někam jinam než po území Spojených států, a že mu ten výlet vlastně zprostředkuje škola a on sám nemusí nic plánovat, byl neskutečně nadchnutý jedním výletním bodem – domem Anny Frankové. Koho z oblasti literatury by takový výlet nenadchl, no posuďte sami.
Zabaleno měl snad týden předem, i oblečení měl připravené, holt to byl velmi spořádaný mladík, který nenechával nic na poslední chvíli, a těšil se natolik, že se musel nějak rozptýlit a balení bylo ideální volbou. K autobusu dorazil mezi posledními, ne protože by ještě ráno balil nebo zaspal, ale protože se loučil se sestřičkou a ta ho zdržela. Nahlásil se učitelům, uklidil svůj černý kurf, usadil se dopředu, protože věřil té teorii o tom, že vepředu je větší klid než vzadu, jelikož zadek autobusu obsadí všechny cool kids školy a budou si hlasitě povídat a překřikovat se. Spokojeně z příručního batůžku vytáhl knihu, která naprosto ironicky nesla název Deník Anny Frankové. Samozřejmě to dílo už četl, ale rozhodl se, že návštěvu domu Anny Frankové poctí tím, že si znovu přečte její deník. Do uší strčil sluchátka, na mobilu naklikal Spotify a otevřel playlist s klasickou hudbou. Není úplným milovníkem klasické hudby, co hází kamení na tu moderní hudbu, jen zjistil, že s klasickou hudbou se mu čte mnohem lépe než s moderní.. No a v autobuse plném studentů nějakou hudební clonu člověk přeci jen potřebuje, ať sedí sebevíc vepředu. Místo vedle sebe měl volné, takže pokud si někdo chtěl přisednout, mohl, ale on byl zabraný do deníku a snad by si toho ani nevšiml. Stejně tak si pořádně nebyl vědom, kdo sedí kolem něj.

Autobus konečně dorazil na letiště, všichni se mačkali ven a pospíchali, jako kdyby první místo v řadě na odbavení znamenalo dobré místo v letadle. Vždyť to bylo na místenky, nebo to tak alespoň ona znala. Samozřejmě čekala, že se budou různě přehazovat a přesouvat dle toho, kdo s kým chce sedět, ale ona po žádné specifické společnosti neprahla a prostě se plánovala smířit s tím, s kým bude sedět. Nakonec se i ona vysoukala z autobusu, vytáhla svůj černý a velký – prostě je to dívka a dívky potřebují hodně věcí, kufr polepený samolepkami měst, které již navštívila, a odebrala se směr letiště. Společně s ostatními prošla odbavením zavazadel, klasickou kontrolou a nakonec dostala svůj lístek do letadla. Nastalo klasické čekání na letadlo, ona se zabavila touláním po obchodech a obdivováním přehnaně vysokých cen. Letadlo konečně bylo připravené a oni mohli nastoupit. Podle čísla našla své místo a usadila se tam, ani neseděla vedle okýnka, ale to jí nijak netrápilo. Nalétala se toho tolik, že absence okénka jí srdcebol doopravdy nezpůsobovala. A třeba to udělá radost osobě, která si k ní sedne. Prozatím ale seděla sama, proto z příručního batohu vyndala mobil, na kterém už poctivě zapnula režim Letadlo, a pustila si písničky do sluchátek. Netušila, co bude těch celých šest hodin dělat, poslouchat hudbu jí asi na takovou dobu nezabaví, spát v letadle jí nikdy moc nešlo a hlavně mezi studenty bude určitě hluk, hlavně když je tam Oliver. Stačilo doufat, že si k ní sedne někdo zajímavý.

Walter své názory neprojevoval snad nikdy. Byl občasně tak utlačovaný některými lidmi, že mu to za to nestálo. Na hodinách literatury se nikdy snad nehlásil, jednoduše seděl v lavici a dával pozor. No když už se ho učitel zeptal, odpověděl a většinou správně. Jinak za celou hodinu ani jednou nepípl, pomalu se mohlo zdát že ani nedýchá. "No to nevím.. Nejsem na společnost zrovna zvyklý a.. Občas nevím jak mluvit." Pokrčí lehce rameny. On se k ostatním chová spíše neutrálně a nebo odtažitě, ale milý být opravdu umí. Ale neutrálnost patří k němu tak nějak odjakživa, což je to samé jako u jeho neprojevení se v názoru. Nebyl si ale jistý, jestli Angela dělá dobře, že se baví zrovna s ním. Není zrovna ideál co se dá přijmout do komunity lidí. A že se o to i párkrát snažil, ovšem marně. "No.. Ne se všemi věcmi se dá něco dělat. Moje máma vždycky říká, že s idioty se nemá cenu hádat a Oliver.. jak jistě víš je tak trochu no.. Idiot." Poví nejistě, koutek rtů mu cukne pobaveně do vzduchu. Nikdy na ostatní nebyl zlý, myslel si o nich to špatné jen v hlavě. Usměje se nad jejím nadšením z jejího trefného pokusu o jeho oboru a opět ukáže palec nahoru. "No jo.. Talent, však proto jsi na umění. Věřím že v tom vynikáš." Říkal si v hlavě, co to řekl za kravinu. Jasně že v tom asi vyniká, když ten obor studuje. Zhluboka se tedy nadechne s nadějí, že to nebude trapné. Její další otázka ho mile překvapí a on nasadí jeho zářivý úsměv, co se zrovna moc neobjevuje. Hned kývne hlavou že ano. "Jasně že může, budu moc rád za tvojí společnost. Já se chtěl taky zeptat ale.. Bál jsem se že je to troufalé. Nejsem zrovna.. Však víš jako.. Komunikativní. Ale s tebou mi to nějak jde." Pousmál se nad tím, všimne si jak autobus zastaví, společně se asi vydají na letiště a po určitém čekání a průchodem kontrol i do letadla, kde poměrně rychle najde pro ně nějaké místo. Neví jak na tom Angela je se sezením. Jako jestli radši u okýnka nebo uprostřed. Tudíž čeká u sedaček na ní a nesedá si. Svůj batoh si dá do prostoru pro příruční zavazadla.

Co si budeme, ona si jeho jméno opravdu nepamatovala. Nestřídala kluky, ale na jména nikdy talent neměla. Věděla jména jen lidí, co jsou v jejím životě nějakým způsobem dlouho, což se zrovna o něm rozhodně říct nedá. Ale třeba si to už podruhé zapamatuje, ještě když je konečně tak nějak s ním v kontaktu střízlivá a ne úplně mimo. Vlastně si tak říká, jestli svoje jméno pod vlivem alkoholu řekla dobře. K té přezdívce se ale více nevyjadřovala, jednoduše se jí nelíbila, ale komu ano? Nakloní velice zvědavě hlavu na stranu při jeho slovech. Usměje se nad tím pobaveně a nahodí klasický úšklebek, co má často, ale přes to jí sluší. "Mhmm. Nějak se mi nechce, asi na to budeš muset jít jinak." Zašeptá pobaveným způsobem, hold se nenechá jen tak polapit. Z jejích modrých očí jde možná trochu vyčíst, že mu zrovna dvakrát slova o tom jak ho zaujala více nevěří. Z jejích očí se dalo skoro číst, ale to neznamená že není dobrá lhářka. Ale lhát jí moc nešlo, říká vše upřímně a narovinu. Nechala se spokojeně hladit a druhou nožkou pohupovala jednoduše ve vzduchu. Ale po tom plácnutí? Vyletí jak střela k němu a mačká mu ruku se strachem, že jí plácne znova. Zakroutí se smíchem nad ním hlavou. "Já se jen tak nepolepším, Olivere. Navíc není důvod, jelikož jsem dostatečně hodná." Přímo si vychutná jeho jméno na jazyku. Vidí v jeho jiskru v očích, když se rozhodne že by jí to rád ledoval. Uchechtne se nad tím s pobaveným úšklebkem a zakroutí hlavou. Jojo, prokoukne ho hned. "Víš.. Já se nenechám jen tak chytit do pasti." Významně si ho sjede pohledem, sleze z něj a nechá ho prosvištět autobusem pryč.
Usměje se pobaveně a vystoupí docela rychle z autobusu. Někde najde svojí tašku mezi kufry a je ráda že rychle vypadne na letiště. Upřímně už se těší až bude zase sedět v letadle a už konečně moci spát. Nemá nijak v plánu si sedat k němu, jelikož věděla že on jí jen tak pokoj nedá a spát jí nenechá.  Projde tedy kontrolami a dostane se vyčerpaná chudák do letadla. Hledá volná místa, dokonce projde i kolem Olivera s ignorací, ovšem už vidí jak se jeden ne zrovna pohledný kluk na ní nadšeně dívá, že si sedne k němu. Což opravdu v plánu nemá, protože to co na ní zkoušel bylo.. No trapně hrozný. Navíc si ani neměli co říct, tudíž Zoey zařadí zpátečku a přímo zapluje mezi Olivera. Varovně na něj koukne a ušklíbne se. "Věř že jsem neměla v plánu tu sedět, ale lepší než u něj. A jestli mě vyhodíš k němu, tak mě asi za tuhle cestu stihne znásilnit. Ne že by to u tebe nehrozilo." Pobaveně se uchechtne. Kývne někam dozadu a začne si sundavat koženou bundu, což odhalí výhled na výstřih u tenkého svetru, pod kterým má jakousi sportovní síťkovanou podprsenku, tudíž to zas tak neodhaluje a nepohoršuje. Je toho názoru že pokud jí někdo chce vidět neoblečenou, musí si to zasloužit.. Nebo jí hodně opít. Poklepává nervózně nohou, jelikož je trochu nervózní. Naposledy letěla letadlem když byla malý dítě.

Důvod neví pomalu ani on sám, dost možná to je pouze tím, že není jedním z těch typů, co mají neustálou touhu někde cestovat, poznávat svět a bůhví co dalšího. Takovéhle věci mu vždy připadaly nepochopitelné, proč někam jezdit dál od domova, když spoustu jedinců ani neprozkoumá jeho okolí. Jeho myšlenkové pochody a názory se mohou na první pohled zdát, že moc neodpovídají realitě - vždyť co by taky jinak dělal v  San Franciscu, když pochází z Londýna, žejo. Jenomže on vždy vytáhne ten stejný argument, že odjel kvůli studiu a ne poznání. Sečteno a podtrženo - cestování mu je poněkud proti srsti. Než aby však tohle všechno už poněkolikáté vysvětloval, raději se rozhodne odpovědět jednoduše. „Ani jedno z toho, jenom preferuju sedět na zadku a nikam nejezdit, ale vzhledem k tomu, že to je Evropa, nějak jsem se nakonec dokopal.“ Svá slova zakončí pokrčením pravého ramene, načež se mírně předkloní a nahlédne ven z okna, zřejmě aby měl šanci si přibližně odhadnout, kde se nacházejí a za jak dlouho budou na letišti. Samozřejmě se nezapomene zeptat: „A co tebe tolik láká do Amstru?“
Popravdě slečna není jediná, kdo se setkává se jménem ‘Ashley’ u kluka poprvé. To, že své jméno nemá rád, je všeobecně známo, ale třeba by to nebylo tak strašné, kdyby znal někoho se stejným jménem. A pohlavím, třeba by pak nad tím mohli plakat spolu. Dobře, zas tak moc mu nevadí, aby nad ním musel prolévat svoje ‘chlapské slzy’, ale na druhou stranu uznejme, že to zkrátka není typické jméno pro chlapce. Jejímu výkladu proto lehce přikyvuje, na jehož konci se podobně jako ona usměje. „Mně se zase líbí to tvoje, ‘Vivian’, navíc k tobě i sedí a sluší ti.“
Když se následně stočí debata k dalšímu vysvětlování, tentokrát v podobě proč si přisedl, potichu si vzdychne, ale nikoli smutně/podrážděně či nějak negativně, spíše to vyznělo jaksi pobaveně, těžko říct, jestli kvůli té otázce nebo gestům Viv. Tak jako tak má slečna pravdu, skutečně se jí povedlo ho alespoň trochu pobavit, ale aniž by to na sobě dával více znát, se pokusí o vážný výraz - přece jen se jednalo o varovný prst, kterému není radno se smát v žádném případě! Ještě během této odmlky stihne rychle odpovědět. „Nechtěl sem celou cestu až na letiště prosedět tam vepředu sám a tys mi připadla, že na tom seš stejně.“ Nic si nemusel narychlo vymýšlet, neboť to je skutečně pravda. Po výhrůžce se však už musí nepatrně ušklíbnout, přičemž jako poslušné dítě kývne kebulí, aby tak dal pravděpodobně najevo, že rozuměl. „Uspěl jsem?“ Vypadne z něj a neošidí ji o poslední úsměv, který prolomí překvapený výraz, když autobus najednou zastaví.
Ze všeho nejdřív minutku vyčká, až všichni co mají potřebu rychle odsud utéct vylezou, aby se tak vyhnul mačkanicím u východu a až poté usoudí, že je nejspíš čas vystoupit. Ještě předtím než to udělá, otočí naposledy hlavu na osůbku vedle sebe. „Tak to vypadá, že sme na místě. Rád sem tě trochu poznal a třeba ještě pokecáme v letadle, zatím.“ Rozloučí se a bez delšího čekání se zvedne na nohy do uličky, která ho dovede až ke dveřím a spolu s ostatními vystoupí.
Odsouzen k dalšímu vláčení své těžké tašky se přesune až do letištní haly, kde ji mile rád odevzdá a už jen zbývá odlet, ovšem na to si bude muset počkat. Do té doby se prakticky poflakuje kolem a většinu času tráví na mobilu, kde se snaží splašit něco zajímavějšího než textovky od rodičů a kamarádů. Naštěstí ho to zabaví na dosti dlouho, že se odtrhne až v momentě, kdy je hlášen odlet, na základě čehož konečně nastoupí do letadla. Vevnitř si už pouze vybere volné místo u okna, zatímco si je stoprocentně jist, že zde si už přesedávat nebude, i kdyby měl sedět sám anebo ne.

Vivian cestovatelský typ je. Objevuje ráda nové věci, i když z nových věcí má občasně strach, ale strachy se musí překonávat. Nic se nemá přehánět, pravda to, ale chce něco zažít za život. Může být dost krátký. Jeho vysvětlení jí bohatě stačilo a nepotřebovalo od ní nijak větší vyjádření než její kývnutí hlavou, co způsobilo že pramínek blond vlasů se jí připletl na krátký moment do obličeje. Než ho samozřejmě odhrnula pryč, aby na Ashe viděla dostatečně dobře. Při jeho otázce proč se tak těší, se zhluboka nadechla, jako když má dopředu připravený monolog co má natrénovaný. "No.. Já ráda objevuju nová místa, nové lidi a jak žijou i ostatní. Co mají za zvyk a jaká je změna mezi naší zemí a tou jinou." Pozvedne koutek rtů do mírného úsměvu, který se ale při zmínce jejího jména rozšíří a do tváří se jí nahrne trochu červeně ze stydlivosti. Chvíli jen mlčí, neví nikdy co na lichotku má říct, ale něco řekne. "Děkuju moc.." Pozvedne k němu na moment svůj pohled. Po zbytek menší vtipné debaty čeká od něj velká vysvětlení, ale zní to od něj jednoduše, že tomu doopravdy věří. Na moment ale vypadá poněkud zamyšleně, zároveň i pobaveně, ale řekl co slyšet chtěla. "Vlastně máš pravdu. Je příjemné sedět s někým a popovídat se a seznámit se. Příjemná to věc, takže jsi.. Uspěl." Ukáže mu drobný palec nahoru svou malou ručkou. Ucítí jemné škubnutí a při pohledu z okna její oči upoutají obrovské davy před letištěm. Společně s Ashem vyčkávají na vystoupení většiny lidí z autobusu. Na jeho slova přikývne a uchopí svůj menší batůžek. "Taky jsem ráda že jsem tě poznala, sice ne tolik, ale zatím jméno stačí." Uculila se rozkošně. Jelikož zrovna vysoká není a pouštění lidí před sebe tu zrovna nefunguje, zaleze rychle za Ashe. Přece jen je mohutnější a k hordě svalů mají lidi větší respekt než k holce, co nemá ani metr šedesát. Vyleze z autobus a poměrně rychle vyhledá svůj polepený kufr samolepkami. Drží se v hloučku dívek ze spolku a ztrácí se v davech letiště s nimi. Je to dlouhé čekání, stojící aspoň za něco. Kontroly prošla bez problémů a čas strávený na letišti jí nepřišel dlouhý. Podívala se po různých obchodech a stihla si koupit i deštník, na který zapomněla. No co? Prý nemá být v Amstru hezky. No snad předpověď nelhala.. Po pár hodinách se dostane do letadla. Bloudí si to uličkou očima hledajíc sedadlo a Ashe nikde najít nemůže. Nechce zdržovat zbytečně řadu za sebou a zastaví se u jedné dívky, kterou zahlédne sedět samotnou. V hlavě se jí honí plno nápadů jaká by mohla být, ale doufá v to nejlepší. Dokráčí si to k té tmavovlasé dívce se svým batůžkem trochu nejistě a vypustí milá slova s milým úsměvem. "Ahoj.. Chci se zeptat jestli je tu místo. Nerada bych, abych to někomu zasedla." Vleze k sedačce, jelikož nechce zdržovat ostatní v chůzi a hledání sedadla. Ovšem nesedá si, protože co kdyby volno nebylo?

Její cesta byla dosti dlouhá, ale všem cestám je očividně konec a nakonec se ještě vrátila zpátky na začátek. Chudák se musela prorvat lidi, poslouchala všelijaké kecy, ale vše šlo do ucha a z ucha opět ven. Nezajímá jí, že to ostatním vadí. Chce mít aspoň trochu příjemnou cestu, tudíž její místo opět skončilo u Olivera. Koutek rtů se jí zvedne do menšího úsměvu. Je ráda že to zvládl nějak pochopit, ovšem očividně ne dostatečně. Poznámku o znásilnění myslela pouze jako vtip, protože on možná hajzl je, ale není takový v tomhle stylu, což si dostatečně uvědomuje. Každý je nějaký, dokáže pochopit že do svého života jednoduše holky potřebuje, že potřebuje do života sex. Hlavně kluk jako on nikoho znásilňovat nemusí. Holka se mu poddá většinou sama, ale to ona jen tak není. Nelze říct, že by s nikým nespala za střízliva, ale byl to jen jeden člověk a bylo to naposledy v jejím životě, co to někomu snad dovolila. Pootočí svojí hlavu zamračeně k němu, koženou bundu si nechá na klíně a nevěřícně zakroutí hlavou. "Ne, to si teda nemyslím. Navíc myslíš si? Že kdyby mě v hlavě tohle napadlo, tak že bych na tebe vůbec teď mluvila a seděla tu? Ani náhodou. Vím, že nejsi idiot." Protočí svýma výrazně modro šedýma očima, ve kterých se plno kluků dokázalo ztratit. Jen ona sama nechápe co je na nich vidět. Nevidí v sobě ani v nich nic extra. Zhluboka se nadechne a opře se o opěradlo sedačky. Její noha podupává nervozně na místě a ona si to ani neuvědomuje, až po slovech Olivera. Pootočí k němu hlavu. Neví vlastně co má říct.. Občas z Olivera je nervózní. V hlavě měla díky němu určitý zmatek. Chtěla s ním zase strávit noc, ale i nechtěla. Do tváře se jí nahrne trocha úsměvu.. "Možná jo a možná ne." Hravě poví, tak jak mluví na něj často. "Každopádně jsem možná i nervózní z toho letu.. Letěla jsem naposledy jako malý děcko s rodičema." Neřekne to jako zrovna nadšeně, spíše s jistým odporem co patří rodičům. Proto taky od nich utekla. Neměla je v oblibě, necítila se u nich nikdy dobře. Jako dítě byla hrozně divoká, neustále měla problémy ve škole a to jí dohnalo až k útěku k babičce. Jen u ní byla v rámci možností hodná, nikdo jí takovou zas tak nezná. Musel by jí vidět ve společnosti své babičky. "Špatně mi nikdy nebylo, kdo ví jak to bude teď.. Hm. Tohle se doufám nemění." Všimne si toho jeho lišáckého úsměvu a skousne si nad tím trochu svůj spodní ret. Ten lišácký úsměv, jo, zarýval se jí do paměti a vlastně se jí líbil. Kouše si na ten moment svůj spodní ret, což změní v krásný úsměv. Vypadá to od něj lišácky a hravě zároveň a upřímně, mezi nima nějaká hra byla. Dokázala ho provokovat celý den bez ohledu na to, jak ho to mohlo unavovat. "Mhmm.. Na tenhle úsměv bys mě možná i dostal za střízliva." Řekne schválně, možná se snaží odreagovat od nervozity z letu.