Celý dne se válel ve svém pokoji. Hrál hry na počítači, hulákal do mikrofonu nebo nechápal, jak může prohrávat. Už ho to nebavilo. Překvapivě svého nejlepšího kamaráda nesehnal. Tak se rozhodl, že se podívá někam, kde ještě ve městě nebyl. Byl tu poměrně krátkou dobu, tak toho ještě tolik neznal. Sedl si za počítač a hledal místa, která by ho mohla zaujmout a které by mohl navštívit. Byl leden, takže měsíc ideální na nějaké zimní sporty. Arthur se sice věnuje lakrosu, ale v něm naprosto neschopný a většinu času prosedí na sedačce. Je divné, že je tam vůbec nechávají. Nejspíš potřebují nějakou posilu. Lakros ho baví, ale říkal si, že by si možná měl zlepšit fyzičku, aby třeba měl nějakou šanci se dostat na hřiště, i když mu sezení nevadilo. Fandil, ale ne tak hlasitě jako jeho nejlepší kamarád. Ten byl slyšet i v horních řadách. Bez svého nejlepšího kamaráda by dny tady nejspíš nepřežil. Jasně, našel by si kamarádi, ale přesto by se unudil. Aksel byl jako jeho brácha. Ty dva toho měli tolik společného, že je divné, že nejsou skutečný bratři. Říkal si, že možná by dneska mohl zase náhodou potkat někoho nového. Už se mu to tady stalo dvakrát a všichni jsou hodně společenští. On za to byl velice rád, protože byl taky kamarádský. Nakonec se rozhodl pro kluziště. Oblékl si žlutou mikinu s Pikachuem, přes to černou bundu a na hlavu kulicha, který byl červený a nesl nápis. Brusle bohužel neměl, tak vyrazil.
Auto taky neměl ve vlastnictví, tak se tam dostal autobusem. Pocházel z Irska a už na studium, zde si vydělal díky tomu, že vyhrál Evropský šampionát v hře CSGO. Auto už byla luxusní záležitost, tak se naučil žít bez něj. Nevadilo mu, že musí cestovat jinýma dopravníma prostředky. Rád i chodil pěšky. Dorazil k stadiónu. Rozhlédl se na obě strany a rovnou vyrazil ke kase. Kde nechal nějaké peníze za vstup i zálohy na brusle. Pokračoval do šatny, kde s námahou po několikaminutovém boji si nazul brusle a zašněroval. Opatrně dolezl dovnitř do té haly. Nejdříve vystrčil opatrně nohy na led a celou dobu se držel mantinelu. Po chvilince vystrčil i druhou nohu. Mantinel ne a ne pustit. Zapomněl na jeden fakt. Na bruslích stál naposledy, když mu bylo deset let. To tehdy ho vzali prarodiče na zmrzlé jezero, což často v Irsku nebývá, ale tehdy byla opravdu velká zima a velké mrazy. Bruslili tam a hráli hokej. Děda ho učil strefovat puk do branky a babička dělala brankářku. Najednou, jak si vzpomněl, tak se mu zatesklo po domově. Irsko opravdu miloval a chtěl se tam po studiu vrátit. Amerika je hodně daleko, ale přesto je se svými prarodiči v kontaktu. Hlavně s babičkou. Ta mu psala jednu sms denně. Minimálně. Samozřejmě, že ji Arthur musel naučit používat mobil, jinak by babička byla bezradná. Další na řadu jsou videochaty. Tak to zapomněl, jak se bruslí. Bude si muset vzpomenout, co nejrychleji. Jedno kolečko objel, ale držel se celou dobu mantinelu. Zastavil se na chvilku, aby se oddechl. Rozhlédl se a odstrčil se od mantinelu. Ve výrazu měl úžas, že jede bez držení. Všelijak máchal rukama, aby udržel rovnováhu, ale to už narazil do neznámé slečny a sám upadl na zem. ,,Ježiši, já se strašně, ale opravdu omlouvám," pronesl okamžitě a podíval se omluvně na slečnu. Stále seděl na zemi.

Venku bylo poměrně hezké počasí. Sice byl leden, ale Veronice se ten měsíc líbil a tohle byl zrovna den, kdy nemrzlo, tak moc, jako jindy. Proto přemýšlela, co podnikne. Výjimečně nechtěla být zavřená ve svém pokoji spolku a hlavně v přítomnosti svých kytiček. Hlavně měla docela dobrou náladu, což bude naprosto skvělým spánkem, který jí byl dopřán. Po dlouhé době se neprobouzela tak často, jako obvykle. Proto by si měla zapamatovat pocit z nepřerušeného spánku. Začala přemýšlet, co by mohla podniknout. Nechtěla do žádného přeplněného podniku, ale zase nechtěla trávit svůj čas úplně venku. Proto jediná možnost ji napadl stadion. Tušila, že tam tolik lidí nebude a hlavně si zase po dlouhé době ráda zabruslí. Nad svým skvělým nápadem se široce usmála a zvedla se ze své vyhřáté postele. Do menší tašky přes rameno si připravila klíče, peněženku, kapesníčky (v této době ji lehce trápila rýma) a hlavně telefon. Jakmile měla všechno sbalené, přešla ke skříni, kde začala koukat, co si vezme na sebe. Nijak nedbala na stylu oblékání, ale chtěla se obléknout nějak tepleji. Nakonec zvolila tmavě modrý svetr a šedé kalhoty. Samozřejmě nezapomněla na bavlněné ponožky s potiskem kaktusů. Poté na sebe nahodila šedý kabát, bílou šálu s černou pletenou čepici. Byla se sebou poměrně spokojená, u dveří se nasoukala do bot a vydala se ven ze spolku. Ještě zamkla svůj pokoj, aby jí tam případně nikdo nevlezl a zamířila si to na autobusovou zastávku. V ten moment ji trklo, že brusle má u rodičů a ještě se nedostala k tomu, aby si je vyzvedla. Lehce si nad tím povzdychla. Musí si je půjčit na stadionu, nic jiného ji zřejmě nezbude. Pokud by tedy nechtěla vstoupit na led ve svých botkách, což riskovat nechce.
Překvapilo ji, že málo lidí jelo minimum spolucestujících. Pravděpodobně na ně byla moc velká zima. Bylo to plus pro ni, mohla si sednout a nemusela se tlačit mezi ostatními. Hlavou ji prolétla myšlenka, že jí tento den nemůže nic zkazit. Sice ji mrzelo, že jede bruslit sama, ale aspoň bude mít nějaký prostor. Vystoupila kousek od stadionu. Nevadilo jí ten kousíček dojít. U kasy zaplatila vstup, ale zdržela se u půjčovny bruslí. Půjčila si jedny, ale musela je vyměnit. Byly jí moc velké a akorát by si v nich zlomila nohy. Po úspěšném sehnání přestoupila k lavičkám, kde nechala svoje boty, věci a s bruslemi na nohou se vydala na led. Samozřejmě, že se začátku cítila opravdu nejistě, ale nebylo to dlouho, co na ledě nestála. Chvilku se pohybovala kolem mantinelu, než se rozhodla se odstrčit a konečně se rozbruslit. Naštěstí to nebylo tak hrozně a celkem jí to šlo. Na rozdíl od nějakého mladíka, který se snažil objet jedno kolečko za pomocí mantinelů. Přemýšlela, že by se mu nabídla a pomohla by mu, ale ona a její komunikace s ostatními – není perfektní. A tak se věnovala svému bruslení. Dělala si nějaká kolečka nebo jezdila jen z jednoho konce na druhý. Užívala si to a opravdu měla dobrou náladu. Bohužel tímhle zahleděním a zabořením ve vlastních myšlenkách přestala dávat pozor a došlo ke srážce. Skončila na zemi a trochu ji bolelo levé zápěstí. Jinak byla v pořádku. Musela se trochu zorientovat a podívat se na činitele oné nehody. Byl to ten mladík, který si jel kolečko pomocí mantinelu. Musela párkrát překvapeně zamrkat, protože neočekávala, že by se on začal jako první omlouvat. Nestávalo se jí to často. “To je… V pořádku. Nic se nestalo.“ Na tváři se jí vyloudil menší úsměv, aby ho uklidnila, že se jí opravdu nic nestalo. Samozřejmě se snažila neupozorňovat na své zápěstí. Pomalu se zvedla. Na ledě to šlo špatně zvlášť v takové obuvi, jakou momentálně má. Opatrně se podívala na mladíka a opatrně k němu natáhla pravou ruku. “Um… Asi to vypadá, že bys potřeboval pomoc.“ Pronesla a poté se podívala někam jinam. “S rozježděním.“ Dodala nakonec a poté se podívala zpátky na něho.

I Arthurovi se nechtělo do přeplněného podniku. Přátelský byl, dokázal se bavit s lidmi, ale dneska neměl, bůh ví, jakou náladu. Chtěl si v klídku zabruslit a trošku zlepšit fyzičku. Když si jel to kolečko, tak byl celý vystresovaný, aby se vůbec udržel. Začal uvažovat nad tím, že si měl vzít helmu. Nerad by skončil v nemocnici. Dyť doma měl lakrosovou, tak ta by mohla najít pořádné využití. Jak se soustředil na svou pomalou jízdu, tak nebyl schopen vnímat okolí, byl vůbec rád, že se stále drží na nohou. Takže bohužel si nemohl vyčistit hlavu a utřídit si svoje myšlenky, ale beztak by myslel na hvězdy a kdy bude roj meteoroidů. Dále by myslel na to, jaká souhvězdí bude moci spatřit na noční obloze dnes večer. O vesmíru dokázal mluvit opravdu celé hodiny, dokud ho někdo nezastavil. Jeho kamarád Aksel, si myslel, že jeho znalost vesmíru může fungovat na holky, protože je to prý romantické. Arthur musel uznat, že to romantické může být, ale nevyužíval to. Holky nebalil na hvězdy, ale vlastně je nebalil vůbec. Nějak mu nevadilo být single, byl takhle spokojený a mohl si dělat, co chce. Nikdo ho nepeskoval, nechtěl jeho pozornost a ani jeho neustálou přítomnost. Co se týče astrofyziky, kterou studoval, tak to bylo za účelem, že měl sen se stát astronautem nebo pracovat pro NASA. Vždycky se chtěl podívat do vesmíru, o tom snil, už jako malý kluk. Věděl, že kosmonauti musí mít výdrž a dobrou fyzičku. To byl jeden z důvodů, proč se přihlásil na lakros. Pracoval na tom. Šlo to pomalu, ale nevzdával to. Stejně jako se nevzdával svého snu. Byl odhodlaný se za každou cenu kouknout do toho vesmíru. Dělal pro to všechno. Ale asi by si taky vystačil s zaměstnáním v NASA centrále. Něco za počítačem nebo výpočet různých vzorců ohledně přistávání a řízení raket. V počítání byl taky velmi dobrý, proto studoval astrofyziku a ne jen astronomii. Chtěl mít nějakou jistotu, kdyby se mu nepovedl sen ohledně cesty do vesmíru.
Jak tam seděl na té zemi, tak díky bohu ho nic nebolelo. Měl štěstí v neštěstí. ,,Fakt ti nic není?" Ptal se znovu, měl opravdu špatný pocit. Říkal si, že se toho mantinelu neměl pouštět, teď akorát ohrožoval ostatní, kdo si tady v klídku bruslili. Když se něco stalo, tak z toho měl vždycky hrozně blbý pocit a měl se potřebu omlouvat. Nechtěl, aby si o něm daný člověk, že je bůh ví, jaký hulvát. Jen u Aksela mu to bylo jedno, tam ho často škádlil, stejně jako on jeho. Měli fakt suprové přátelství. Měl ho rád jako bráchu, když byl jedináček, tak byl vděčný, že potkal někoho, s kým si tak velmi dobře rozumí. Pohlédl na slečnu a znovu se zatvářil velmi omluvně. Přijal její pomocnou ruku a vytáhl se na nohy. Nohy mu málem zase podjely, naštěstí udržel rovnováhu, jinak by se zase válel na zemi a slečna nejspíš díky jeho šikovnosti taky. Zhluboka se nadechl a vydechl. Nervózně se zaškrábal na zátylku a lehce se pousmál. ,,Vlastně máš úplnou pravdu," pokýval hlavou a stáhl si kulicha víc do čela. ,,Pomoc by se mi vážně hodila," přiznal se a znovu se na slečnu pousmál. Nechtěl, aby bylo ticho, tak pokračoval dále. ,,Jsem na bruslích stál naposledy v deseti letech," pronesl s nostalgickým úsměvem. Zase si vzpomněl na zážitek ze své rodné země. Irsko mu opravdu chybělo. Dyť San Francisco je tak daleko. Přes moře. Často na něj myslel nebo se mu o Irsku dokonce zdávalo. Irsko je jedna z dalších věcí, o které by dokázal vyprávět celé hodiny. Takže pokud Vee nerada poslouchá a nemá ráda tyto lidi, tak ať radši neriskuje tyhle témata. Dále velice rád mluvil o seriálech, filmech a hrách. Většinu času trávil těmito činnostmi. Byl obrovský geek. Většího jste nemohli potkat. I jeho kamarád byl taky obrovský geek, takže neměl nouzi o to, aby s někým mohl prodiskutovat novinky z tohoto světa. Slečně mohlo okamžitě dojít, co má rád, když by pohlédla na jeho mikinu, která byla opravdu zářivě žlutá a vyjímal se na ní obrovský obličej Pikachua. Arthur se nestyděl takové věci a měl jich plnou skříň.

Znovu zavrtěla hlavou, aby ho ujistila, že jí opravdu nic není. To bolavé zápěstí nezmiňovala, protože už jí začalo bolet méně. Což bylo dobře a nechtěla, aby si dělal starosti ještě s něčím, už teď vypadal dosti ustaraně z jejich srážky. Trochu za to mohla i ona, měla si sama dávat větší pozor na cestu a možná by se mu i vyhnula a takhle by do sebe nenabourali. Nebo mu měla nabídnout svou ostýchavou pomoc hned, co ho zahlédla, a tohle by se nestalo. Nebo stalo, protože by začal padat a jenom by jí strhnul s sebou dolů a dopadlo by to možná úplně stejně, jako právě teď. A když si bleskově prošla jakékoli možnosti, pokaždé to ve finále dopadlo úplně stejně, proto se tím již přestala zatěžovat. Byla opravdu ráda, když nakonec její pomocnou ruku přijal. Sice se dost lekla, když mu málem podjely nohy a tím by zase skončili společně na té studené a tvrdé zemi, ale zvládl to ustát. To byl první krok, který byl momentálně důležitý, aby zvládl. V blízkosti nemá žádný mantinel a jediný bod, o který se mohl případně chytit, či přidržet byla její maličkost. Sice tím riskovala, že by ji zase stáhl dolů, ale asi by jí to nevadilo. Ráda zrovna někomu pomůže a kdo ví, třeba se stanou přáteli. Trochu povytáhla obočí, když začal trochu mluvit. Sama úplně zapomněla, co mu vlastně říkala a tak čekala dál, protože nevypadal, že by to bylo všechno. Nakonec chápavě přikývla. Ráda mu pomůže, zvlášť když jí prozradil tu další novinku. To určitě bude více jak deset let. Pomyslela si v duchu a nějak počítala, že na tom budou věkově stejně. Alespoň doufala, že jsou na tom nějak věkově stejně. Někteří na svůj věk vypadají až moc vyspěle a někteří zase až moc mladě. Rozhodně neměla v plánu se ho na jeho věk ptát. “Musí to být dlouho.“ Pomalu vydechla a rozhlédla se kolem sebe, aby zhodnotila situaci. V okolí moc lidí nebylo, což bylo celkem dobře a nemuseli spolu riskovat, že někoho další srazí. Cítila se trochu nesvá, ale tak to má s každým, koho nezná a nějak se s ním začne přátelit. Hlavně se nechtěla v jeho přítomnosti rozpovídat. A stejně jako Arthur, i ona měla témata, o kterých by se dokázala na hodiny rozvášnit a určitě by jim rozuměl stejně jako ona astronomii. Byla rozhodnutá, že mu pomůže objet pár koleček, aby se do toho znovu dostal, proto ho znovu opatrně chytila za ruku. “Tak se do toho pomalu dostaneme, co ty na to?“ Ani nečekala na jeho odpověď a pomalu se rozjela dopředu. Občas se ohlédla, aby ho zkontrolovala a občas i zpomalila, protože zrychlila a on jí nestačil. Sem tam prohodili spolu pár slov, ale jinak bylo ticho a v klidu si zvládli objet pár koleček. Když uviděla, že Arthur se do toho pomaličku dostává, pomalu ho pustila a samostatně si pak objeli ještě jedno kolečko. Nakonec se na chvilku zastavili u mantinelu, aby nabrali další dech. “Myslím, že ti to už jde hezky.“ Pronesla k jeho osobě. Byla na sebe celkem pyšná, protože mu pomohla k tomu se rozjezdit a ona si taky hezky zajezdila. Možná už byla připravená jít zpátky do spolku, ale asi si ještě chvilku zabruslí, aby si to pořádně užila. Nakonec ji napadlo, že by se mohla podívat na to, co má na té mikině. A tak pohledem sklouzla z jeho obličeje a podívala na zářivě žlutý textil, kde se tyčil obličej… Pikachua? Opravdu to byl on, toho měla jako malá ráda. “Pěkná mikina.“ Pochválila mu jí a na tváři se jí rozlil menší úsměv. Vzpomněla si na to, jak každé ráno sedávala před televizí a dívala se na ten dětský pořad a chtěla být jako ten mladík Ash. Sice věděla, že ta stvoření neexistují, ale v jejích snech existovali. Vlastně jí rovnou došlo, že ho ani nezná jménem. Chtěla se zeptat, ale neudělala to. Sice ho znala ze školy, ale nechtěla si dělat plané naděje, že by se zase někde mohli potkat a začít se nějak bavit. Neměla moc přátel a možná tohle byla šance si udělat nového. Stále váhala a mohlo to být na ní vidět. Nakonec se zhluboka nadechla a odvrátila pohled jinam. Poté opět zpátky na mladíka před ní. “Jsem Veronica.“ Nakonec se s veškerou odvahou představila a doufala, že toho nebude litovat.

Opravdu mu doufal, že slečna nelhala. Nechtěl ji způsobit nějaká zranění. Cítil se jako idiot. Kdyby zjistil, že dívce se opravdu přihodilo, tak by okamžitě zul brusle, došel s ní na pohotovost, klidně by ji splnil první poslední, aby odčinil svůj nechtěný čin. Rozhodně ani na chvilku z toho neznámou dívku nevinil. V jeho očích to byla jeho chyba. Navíc on do ní napálil, tak ona chudinka nic nemohla dělat. Netušila, že se na ní řítí. Ani nebyla povinna mu nabídnout pomoc. Navíc Arthur by měl pak pocit, že ji otravuje. On si usmyslel, že to zvládne objet, ale bohužel se přecenil. Prostě se stalo, je zbytečné si říkat, co kdyby. Hlavně, že byli oba dva na živu. Arthur takové myšlenky v tuhle chvíli neměl. Ten se cítil jen pořád provinile. Díky bohu, že to slečna ustála. Nerad by se znovu vyválel na zemi, očividně i ona by se válela na zemi. Byl na sebe trošilinku hrdý, že se mu vůbec podařilo zvednou, sice s pomocí dívky, ale byl úspěšný. Přidržoval se jí, dost pevně, ale ne tolik, aby ji nějak neublížil. Rozhodně byl odhodlán být opatrný, protože ji nechtěl stáhnout dolu. Cítil se trošku trapně, ale ten pocit zmizel po chvilce. Soustředil se na své nohy, aby mu nepodjely a taky hlavně, aby udržel rovnováhu. Byl ji v tuhle chvíli opravdu vděčný, že nevyšilovala a dokonce mu nabídla pomoc. To se jen tak nevidí. Jeho nejlepší kamarád by se mu beztak vysmál, ale pak očividně by díky své nešikovnosti skončil na zemi určitě i on. To by se smál i Arthur. I Arthur odhadoval, že budou věkově na tom podobně. Říkal si, že by možná mohla i studovat na zdejší univerzitě, že ji tam určitě někde mohl vidět. Jelikož na stejné univerzitě jako on. Moc lidí tam pořádně neznal. Však byla to velká univerzita. To se ani nedalo znát všechny lidi. No, Arthur vypadal na svůj věk. Někdy tedy vypadal mladší, ale většina lidí jeho věk tipla správně. Pomalu přikývl. ,,Je to docela dlouho,” odsouhlasil její slova. Bál se dále mluvit. Nechtěl slečnu nějak vyděsit a navíc sám z toho celého byl trošku rozpačitý. I on se rozhlédl. Zjišťoval počet a nebo tvář příští nebohé oběti jeho jízdy. Teda jestli Vee nezklame, třeba díky její zásluze opravdu zvládne jízdu. On se necítil nesvůj z toho, že se baví nebo dostává pomoc od cizí osoby. Arthur byl docela přátelský, tak mu cizí lidé nedělali problém, ale pořád se tak trochu cítil provinile. To se asi bude cítit pořád. Nevadilo by mu, kdyby se slečna v jeho přítomnosti rozpovídala. Byl by naopak velice rád, že si s ním povídal. Nechal se chytnout za ruku. Věnoval ji obrovský a vděčný úsměv. ,,Ano, dobrý nápad. Děkuji,” rozjel se taky. Jel docela pomalým tempem. Tudíž víceméně stejným jako ona. Vyhovovalo mu to. Když zrychlila, tak zpanikařil uvnitř sebe, ale ustál to, díky bohu. Párkrát se jí zeptal na něco a nebo ji ujistil, že je všechno v pořádku. Ticho mu nevadilo. Hlavně se soustředil teda na bruslení, teda pokusy o bruslení. Málem dostal infarkt, když ho začala pomalinku pouštět. Nechtěl zase někoho zabít, ale důvěřoval jejímu rozhodnutí. Jel pomalu to samostatné kolečko. Stále se díval na dívku před sebou. ,,Děkuji, jsi dobrá učitelka,” broukl zase k její osobě s úsměvem. Byl ji neskutečně vděčný, že by ji to chtěl nějak oplatit. Takže rozhodně asi tady s ní neskončil, nechtěl to jen tak být. Jedno náhodné setkání. Na to mu až moc pomohla. On se do spolku nechystal. Nebyl tu ještě příliš dlouhou dobu a nechtěl být zavřený někde v baráku. No, jasně, že to nebyl nikdo jiný než populární pokémon Pikachu. Toho znal snad každý. Znovu se na ní usmál. Už poněkolikáte za den pronesl: ,,Děkuji.” Ale asi chtěl slečnu trochu nějak rozpovídat. ,,Znáš pokémony? Koukala jsi na ně?” Začal se dotázat. Samozřejmě, nechtěl být nějaký vlezl. Ale třeba naleznou společné téma. On pokémony nesledoval jen jako malý chlapec, ale i v současnosti. Prostě geek. Hrál i hry s pokémony. Taky věděl, že neexistují, že spousta věcí, které miluje neexistuje, ale tím se nějak netrápil. Nevnímal to. To, že ji neznal jménem mu nějak v tuhle chvíli nedocházelo. Asi ještě její jméno nepotřeboval k oslovení. Pozoroval, jak dívčina váhá. On měl jednoho opravdu nejlepšího kamaráda, který byl, jak jeho vlastní bratr a pak ještě nějaké kamarádi, ale taky jich neměl bůh ví, kolik. Ty co měl mu, stačili a byl naprosto spokojený. Ale nebránil se poznávání nových lidí, ba dokonce to vítal. ,,Těší mě velice, Veronico,” pronesl jako pravý gentlmen. Dokonce kývl lehce hlavou jako, kdyby se jí ukláněl. ,,Já jsem zase Arthur,” rovnou se představí. Hádejte, proč se jmenuje Arthur? No, jasně po králi Arthurovi. Významné postavy britských pověstí. Snad opravdu Vee nebude litovat!

Snažila se jet opravdu tak, aby to vyhovovalo mladíkovi vedle ní. Sice se občas trochu rozjela, ale to byl zvyk. Ale naštěstí si to ihned uvědomila a zase zpomalila, aby nedošlo k nějaké pohromě, ale naštěstí to mu krásně vyhnulo. Jakmile ho pustila, stále mu byla na blízku, aby ho případně mohla zase chytit a pomoci mu ustát ztracenou rovnováhu. Ale už ji na to nepotřeboval, protože si to již opět osvojil a jel krásně sám, proto se pak rozjela svým tempem a po očku ho stále sledovala, jak se mu daří. Trochu se začervenala, když jí oznámil tu poznámku. Naštěstí to skryla do své šály a usilovně se modlila, aby to neviděl. Nechtěla se hned začít červenat, ale ona už taková byla. K rozrušení jí stačilo opravdu málo a na tomto to bylo opravdu vidět. “Mnou to není, to ty jsi se nechal a zkusil to.“ Snažila se mu to lehce vyvrátit, že to není její zásluha. Ona mu jenom dodala lehce oporu, aby se toho nebál a opravdu to sám zkusil. Proto i nechápala, proč jí za takovou maličkost děkuje, ale raději si to myslela ve své hlavě a nic mu na to nenamítala. Namísto toho se usmála na místo odpovědi. Musela se lehce zasmát. Samozřejmě, že znala pokémony. Bylo to její dětství, tak kdo by je neznal? “Vyrůstala jsem na nich. Vlastně se na ně občas podívám i teď.“ Prozradila mu, co dělá ve volných chvilkách, když se ve spolku nudí a zrovna se nestará o své zelené kamarády. Sice to nebylo žádné tajemství, ale určitě by se našli tací, kteří by se jí nějakým způsobem vysmáli nebo by nechápali, proč se v její věku dívá na pohádky pro děti. Každý se občas chce vrátit do svých dětských let a ona to dělá poměrně často. Proč by také ne, je to její věc a také nikomu neříká, co má dělat. Určitě mu muselo být jasné, že dost váhala ohledně představení. Nevěděla, zda dělá správnou věc nebo ne, ale někde hluboko věděla, že třeba se z nich stanou přátelé a tak to udělala. A on ji dokonce překvapil tím, že ho to těší. Bylo to od něho opravdu milé a usmála se nad tím. Jako pravý gentleman byl. “Jsi první člověk, kterého jsem s tímto jménem potkala.“ Byla to pravda. Byl první, zatím nikoho nepotkala, kdo by se jmenoval Arthur. Sice se jí nevybavil král Arthur, ale místo toho se jí vybavil takový ten myšák z toho dětského seriálu, kde byla další zvířátka, pokud to tedy zvířátka byla. Některá vypadala opravdu zvláštně a typovala by, že se jedná o něco nepovedeného a možná i o druh mimozemšťanů. Raději nad tím zavrtěla hlavou, neměla ten animák ráda a občas jí naháněl husí kůži. Z tak dlouho stráveného času jí začala být na tom stadionu zima. Nejraději by se asi sebrala a odešla by někam za teplem nebo by jí jen postačila horká čokoláda z pojízdného stánku, který stál hned u vchodu, ale zase si říkala, že by mohla poznat mladého Arthura o trochu více a proto to zkusí přežít. Nebo by se ho mohla zkusit zeptat, zda by se s ní nechtěl vydat někam za teplem. Z přemýšlení ji vyvedla hlučná skupinka dalších návštěvníků. Do té doby zde panoval poměrně klid a byla slyšet i ta hudba, která tiše hrála. Nyní ji už neslyšela a trochu ji to naštvalo. Neměla ráda hlučné skupinky, cítila se v jejich přítomnosti nervózně, proto se jim hned raději vyhýbala. Byli to nějací chlapci, pravděpodobně si sem přišli užívat volný čas nebo třeba i trochu trénovat mimo dané tréninky. Kdo ví, co za tím je. Povzdechla si nad tím. “Nemám ráda tak hlučné lidi.“ Pronesla, když tam jeden z nich začal vykřikovat nesmyslné fráze. Poté se podívala směrem k místu, kde si nechala věci a doufala, že je tam ještě má. Vypadalo to, že ano a poté se omluvně podívala na Arthura před sebou. “Pokud by ti to nevadilo, tak bych již ráda šla. Klidně můžeš jít se mnou.“ Druhou větu pověděla trochu více nejistě. Nikdy by jí nenapadlo, že by někoho mohla pozvat k trávení volného času. No, už se tak stalo. Sice by jí stačilo, kdyby šli jen ven ke stánku a tam si chvilku povídali. Hlavně, že by byla dál od již zmiňované skupinky, které by ji za chvilku začala opravdu vytáčet. Sice je Vee klidný člověk, ale existuje něco, co ji hne žlučí. A tohle bylo jedno z toho, tak doufala, že ji Arthur pochopí a šel by s ní. Když už se odhodlala k tomu, aby se mu představila a pozvala ho k trávení volného času, tak by to mohla využít i k tomu, aby ho mohla trochu poznat.

Arthurovi vyhovovalo, jakým tempem jela slečna, i když se někdy trochu rozjela. Nechtěl ji nějak omezovat, ale sama od sebe zase zpomalila, tak vždycky od něj dostala vděčný úsměv. Byla opravdu laskavá, že věnovala svůj volný čas nějakému nemehlu, díky bohu, že její pomoc tolik nepotřeboval, že už neztratil rovnováhu a nestáhl ji znovu k zemi. Jel sám, ale rozhodně se to ještě nemohlo rovnat jízdě slečny. Arthur si ale byl o něco jistější, když mu pomáhala. Vypadal sice jako nějaké roztomilé štěňátko, co si neví rady, ale zvládal to. Arthur psy miloval. Dokonce měl i samojeda, kterému říkal Loki. Vůbec si nevšiml toho, že slečna se červená. Šlo to jaksi mimo něj. Šála jí zřejmě pomohla zakrýt červenání. ,,Ale kdybych to zkoušel sám, tak znovu zase skončím na zemi. Několikrát,” usmál se a tentokrát on vyvracel Vee to, co řekla. Byla to opravdu její zásluha. Měl prostě pocit, že musí říct děkuji. Není jen tak, že se vás někdo ujme a pomůže vám se rozbruslit. Spíš by vás tam lidi se nechali vyválet. Arthur se nechtěl dostat do fáze, kdy si bude muset vzít na bruslení odstrkovadlo. Veronica ho tedy zachránila. Taky se začal usmívat. Rozzářila se mu očka, když zjistil, že se na pokémony podívá i v současnosti. ,,To je super! Máš oblíbeného pokémona?” vyzvídal. On svého oblíbeného pokémona měl. Od všeho měl svou oblíbenou věc. Oblíbený komiks, komiksové studio, hry, seriály, filmy a mnoha dalších věcích. Dokázal se nadchnout, když zjistil, že druhý člověk zná něco stejného jako on. Byl o tom, pak schopen si povídat celé hodiny. S Akselem si povídali o všem možném a vůbec si nevšimli, jak jim utíká čas. Přecházeli ladně od jednoho témata k druhému. Buď řešili geek věci a nebo totální blbosti. Spousta lidí si o nich myslelo, že jsou pár, ale to vůbec tak nebylo. Aksel to zkoušel u holek a Arthur ho jen pozoroval a kroutil hlavou. Arthur byl ten, který se zatím nikdy nepodíval na holku a řekl si něco ve stylu, že je hezká nebo sexy. Takové myšlenky se v jeho hlavě prostě nenacházely, ale neznamená to, že by se nikdy nemohl zamilovat. Zkrátka zatím vztahy vůbec neřešil, netrápil se s tím, že dost možná bude navždy sám, byl spokojený se svými geek věcmi a svým nejlepším kamarádem. Víc k štěstí opravdu nepotřeboval. Nikdy neřešil, co si o něm lidé myslí. Byl schopen si vzít i overal, který vypadal jako pikachu a vyrazit mezi lidi. Nestyděl se za svou geek stránku, naopak byl na ní velice hrdý. Vlastně on se nestyděl chovat jinak než ostatní. Byl to takový blázínek. Ve škole ho za to často odsuzovali. Měl tam pár kamarádů. Díky bohu, on šikanu nezažil. Teda jako někdy se mu ty sportovci smáli, ale jinak na tom byl dobře. Aksela poznal na Comic conu, padli si tam do oka a zůstali v kontaktu. Byli schopni si propsat nebo spíše provolat si celé hodiny, hráli spolu hry a povídali si o všemožném. Někdy se jeho prarodiče divili, že má kamarádi, takhle přes internet a nebaví se s dětmi z své školy, když jim vysvětlil, že je to jeho nejlepší kamarád, tak ho nechali být. Čistou náhodou se stalo, že spolu skončili na stejné škole a jejich přátelství se pak pořádně rozjelo. Byli ta správná dvojka. Vůbec není divu, že ho to těší. Rád poznával nové lidi a dělal si kamarádi. ,,Vážně? Když to, ale říkáš, tak jsem za život vlastně potkal jen jednoho Arthura. Myslím osobně a doma. Je to spíš britské jméno než americké,” poznamel s úsměvem. Takhle to vyznělo, že pochází z Británie. Těsně vedle. Pocházel z Irska. Irsko miloval a často mu chybělo. Arthurovi se zrovna žádný myšák nevybavil. Znal myšáka Stuarta, ale Arthura ne. Jemu zima ani tolik nebyla. Byl dost zahřátí z toho, jak se snažil udržet na nohou. Byl to pro něj docela adrenalin a považoval to za úspěch. Taky si všiml hlučné skupinky. Pohlédl na ně. Narušili docela tu klidnou atmosféru stadionu. Jemu hlučné skupinky nevadily. Byl hodně kamarádská osoba. Rozhodně nebyl jeden z těch, co by chodili po škole a zdravili každého. Byl to takový ťunťa, co se kamarádil především s geeky a nebo s lidmi z svého oboru, ale radost měl z každého přátelství. Pohlédl na slečnu. Veronica vypadala docela nervózně z nich nebo aspoň působila nejistým dojmem. Podrbal se na zátylku. Krátce pokýval hlavou, když zjistili, že nemá ráda hlučné lidi. Pohlédl směrem na jednoho, který vykřikoval ty nesmysly. Jen se zasmál a znovu se podíval na slečnu. Byl čas být znovu gentleman. Taky by docela rád vypadl. Ty pokusy o bruslení ho docela vyčerpaly. Kývl znovu hlavou. ,,Taky bych šel. Mohu tě tedy doprovodit?”usmál se a dokonce udělal lehký úklon jako princové v pohádkách. Bylo to samozřejmě myšleno jako sranda. Byl rád, že dívka s ním asi chce nadále strávit čas. Strašně rád by ji více poznal. Byla mu sympatická. Velice ji chápal, sice tedy nebyl introvert, ale znal spoustu takových lidí, tak věděl, že jim takové věci nejsou příjemné, tak se jim to snažil usnadnit a přizpůsobit se jim. Popravdě on úplně vypustil z hlavy, že nějaký stánek před stadionem je, ale horkou čokoládu by si opravdu rád dal.

Zasmála se z jeho radosti. Vypadalo to, že mu radost udělá opravdu maličkost a jeho zjištění, že se dívá na pokémony to jen potvrdilo. “Charmander a všechny jeho vývoje. Potom tam je Dratiny a nakonec Vulpix.“ Vyjmenovala mu její nejoblíbenější trojku z celé série pokémonů. “Ale, abych řekla pravdu, ty nové série stojí za nic.“ Poznamenala s pokrčením ramen, ale byla to pravda. Ty nové série neměla ráda. Nejen kvůli té nové grafice, ale celkově ty dramata? Všechno se to jen opakuje a Teamu Rocket se jen mění vzhled a název. Ale pořád zůstane u toho, že první tři série jsou prostě nejlepší. Dokonce u rodičů má hromady sběratelských kartiček. Pamatuje si, jak je jako malá s dalšími ostatními měnila a dokonce se skoro s dalšími prala o nějaké suprové kartičky. Tyhle vzpomínky byly opravdu krásné a klidně by si někdy i udělala výlet k rodičům, aby se na svoje dětské zážitky mohla zase podívat. Možná by si je i vzala s sebou do spolku, ale nechce vypadat opravdu zvláštně, protože bůhví, co by si o ní kdokoli řekl. Měla to štěstí, že rodiče bydlí v San Franciscu, takže to k nim nemá moc daleko, ale i přesto se u nich objeví naprosto minimálně. Možná by to mohla napravit, ale těch věcí do té školy je opravdu mnoho. Naštěstí jí to rodiče nijak nevyčítají a naprosto jí chápou. Tedy, pokud občas nezmíní, že by se ráda vydala na cestu svého snu. To už jí zvládnout vyčíst a ona je potom z toho opravdu smutná. Raději nad tímto přemýšlením zavrtěla hlavou a přestala si tím lámat svůj mozek. “A jací jsou tvoji? Hádám, že třeba jeden z nich bude Pikachu.“ Tím narážela na jeho mikinu, kterou měl na sobě. Třeba jich má také více a třeba více než Vee. Ale je fajn, že si zatím mají o čem povídat a jejich konverzace nijak nestojí. Tedy, třeba to je ta jedna z mála konverzací, která je třeba do budoucna čeká. Poté poslouchala jeho menší řeč k jeho jménu. Dost ji to překvapilo, že i on zná jen jednoho člověka. Takže jsou na tom vlastně stejně. “Takže hádám, že pocházíš z UK.“ Raději se zeptala obecně. Něchtěla ho hodit do jedné země a akorát se tak mýlit. Ale typovala ho na Irsko, ale zase tam byla opravdu možnost Velké Británie. Proto ho nechá, aby jí to prozradil sám a pokud to tak neudělá, nechce se ho nijak vyptávat, aby nevypadala tak vlezle. Musel si všimnou jejího nervózního pohledu, který vrhla k těm dalším lidem, kteří momentálně přišli. Samozřejmě ho nechtěla nutit, aby šel s ní a nechávala to rozhodnutí čistě na něm. Nevadilo by jí to, kdyby šla sama. On by se třeba zvládl spřátelit s tou partičkou, protože opravdu vypadal, že se dokáže lehce s někým dát do řeči. Samozřejmě, že jeho odpověď ji překvapila. Nad jeho gestem se musela lehce zasmát. Opravdu se choval jako pravý gentleman a to opravdu cenila. Vlastně z toho byla spíše opravdu překvapená , protože tohle se jí stalo poprvé v životě. Takže si toho bude hezky vážit. “Ty jsi opravdu zvláštní osoba.“ Poznamenala a souhlasně přikývla. Samotřejmě to myslela v tom hezkém slova smyslu, protože měla radši, když někdo byl sám sebou než se choval tak, jak by chtěla společnost. Přeci jen, on se tak chová a nevypadalo to, že by se za sebe styděl. To Vee o sobě říct nemohla. To ona byla ta tichá osůbka v koutě a snažila se na sebe nijak upozorňovat. To možná byl ten důvod, proč měla jen pár přátel, ale osobně za to byla celkem ráda. Raději bude mít těch pár a pravých přátel než hromadu falešných. Pomalu se vydala k východu mezi mantinely a ohlížela se, zda Arthur jede za ní. Přeci jen o něj měla menší strach, aby zase někde nespadl. Sice už mu to předtím hezky šlo, ale teď chvilku stáli na jednom místě a bála se, aby to za tu chvilku zase nezapomněl. Sice se mohl držet mantinelu, ale nějakým způsobem to spolu zvládli. Vydali se ke svým věcem, kde se přezuli zpátky do pevné a stabilní obuvy, vzali si své věci a pomalu se vydali k místu, kde vrátili brusle. Samozřejmě, že ten muž za tím pultem nevypadal ze své práce opravdu nadšeně, ale ono mu zřejmě nic jiného nezbylo. Pokud ho to nebavilo, neměl to přeci dělat. Poté se spolu vydali ven, kde už čekal vysněný stánek s teplými nápoji a ona se už opravdu těšila na to, až si dá tu výbornou horkou čokoládu. “Co si dáš?“ Podívala se na něho s lehkým úsměvem na tváři. Bylo jí opravdu chladno. Možná ještě více než uvnitř, aele nemůže se čemu divit, když je únor. Pára se jí pomalu linula od úst, když mluvila a zrovna teď byla dost ráda za to, že měla na sobě ten teplý svetřík. Kdyby si vzala nějakou slabší mikinu, pravděpodobně by už umírala zimou a než by došla do spolku, někde by cestou umřela. Přeci jen, ona je dost zimohřivý tvor a zima jí je i v létě.

Fascinovaně poslouchal dívčinu, jak vyprávěla o pokémonech. Miloval, když potkal lidi, kteří měli rádi stejné věci. Zvlášť, když to na ně netipoval. ,,Oh ano! Ty jsou naprosto boží,” poznamenal s rozzářenýma očima jako malé dítě. ,,Z tvé trojky mám nejradši Charmandera,” dodal. Tento pokémon, který vypadal jako dinosaurek nebo dráček mu přišel neskutečně roztomilý. V podstatě většina pokémonů byla roztomilá a bylo těžké vybrat si oblíbence mezi nimi. Horlivě pokýval hlavou: ,,Pravda. Radši zůstávám u těch původních.” Nové série byli opravdu na nic. Chyběla jim ta devadesátková animace a atmosféra, kterou na pokémonech tolik miloval. Opakující se dramata ho nebavila. Pak už to nebyla taková zábava jako dříve, ale stále na ně koukal. Arthur měl svou sbírku kartiček i na pokoji v spolce. Možná byste si říkali na, co by si bral kartičky do Kalifornie. Odpověď byla Aksel. Jeho nejlepší kamarád, chtěl se s ním podělit o svou sbírku, popřípadě si je vyměnit. Vlastně si nikdy nepřipadal divně a navíc mu vůbec nezáleželo na tom, co si lidé o něm pomyslí. Kartičky sbíral už jako malý kluk, takže jeho sbírka byla velice rozsáhlá. Každé Vánoce dostával od prarodičů a kamarádů minimálně jeden balíček těchto kartiček. Na letišti se moc netvářili, když viděli, čeho má plný kufr a pak ještě pošťáci se divili, co mu to musí dovážet za těžké balíky. Teď všechno měl hezky pohromadě na svém pokoji. Nyní byl jeho pokoj v nerdském spolku jeho domovem. Rodinu měl přes oceán daleko a nebylo tolik peněz, aby za nimi mohl často lítat. Navštěvoval je jednou max. dvakrát ročně. Chyběli mu, ale když si chtěl splnit sen stát se astronautem, tak Amerika byla nejlepší místo. ,,Rozhodně Pikachu a všechny jeho vývoje. Pak mám rád Squirtleho, to je prostě klasika a navíc je strašně rozkošný. Nesmím zapomenout na na Natu, ten je naprosto boží. Miluju ten jeho výraz,” popsal fascinovaně své oblíbence mezi pokémony. Bylo jich mnoho dalších, ale to by tady zůstali do večera, kdybych o nich měl mluvit. Další pokémony si může nechat na příště: ,,Mám rád i další, ale tyhle jsou asi moji nejoblíbenější.” Pokémony jsou skvělé téma, ty znal snad každý kultivovaný člověk. Třeba by se někdy mohli spolu kouknout na nějaké ty série. Pokýval hlavou: ,,Konkrétně teda z Irské republiky. Mám rodu v Corku,” dodal ji rovnou celý oficiální název. Byl rád, že se zeptala, protože miloval mluvit o své rodné zemi. Byl na ní velice hrdý. ,,Ty jsi místní?” tipnul si neurčitě. Nedokázal to odhadnout. Viděl ji na američanku, ale netušil z kterého státu. Radši se ani neodvážil hádat, beztak by to odhadl úplně mimo. Asi ano, dokázal by se s nimi spřátelit, ale momentálně tady hovořil s dámou, nechtěl být hrubián a prostě se na ni vykašlat. Kdyby se to dozvěděl jeho děda, tak by na něj vylítl, vždycky ho učil ke správným způsobům. Navíc slečna si získala jeho srdce v znalosti Pokémonů. Ta hlučná partička nevydala na to, že by se o nich dokázala bavit, spíš tady chtěli dělat kraviny. Přátele si rád dělal, ale měl určitě mezi nimi ty pravé, kterým důvěřoval. Jeho číslo jedna byl Aksel. Bez diskuzí. ,,Oh, asi to vezmu jako lichotku,” zasmál se. Hodně lidí mu to říkalo. Nikdy mu to nevadilo a byl velice hrdý na tuto “nálepku”. Rád si dělal všechno po svém a žil si svůj život. Nenechal se ovlivňovat ostatními lidmi v jeho věku. Nepodléhal trendům, teda pokud počítáme geek trendy. Těm pohlédla strašně snadno. Například když vyšla nějaká nová hra a všude se o ní mluvilo, jak je skvělá a hustá, tak netrvalo ani chvilku a Arthur ji už hrál v svém pokoji. Nebo když vyšel nějaký nový komiks, tak Arthur ho už měl předobjednaný a čekal na to, až přijde. Všechny jeho úspory šly do těchto věcí. Nešetřil si třeba na auto, ale radši dal majlant do Star Wars meče a kostýmu. Pro něj tyto nerdovské věci měli hodnotu. Vážil si jich a staral se o ně jako o nějaké vzácné předměty. Vyrazil pomalým tempem za ní k mantinelům. Naštěstí ho to dobře naučila, tak nespadl. Vypadal tedy, že má namále, ale úspěšně dojel za ní. Díky bohu, nezapomněl to za tu dobu, co tam stáli a povídali si. To by byla ostuda a udělal by Vee špatné jméno jako učitelce. Přezul se zase do svých tenisek a brusle šel s Vee vrátit. Nad mužem si lehce odfrkl a nechápavě zakoulel očima. Proč se takhle tváří, když mu šli vrátit brusle. Je to jeho práce, tak by si neměl stěžovat a nebo si prostě najít nějakou jinou. Ale co, nebude si jím kazit tento pěkný den. Následoval k stánku s horkou čokoládou. Už se mu sbíhaly sliny při té vůni, kterou jeho nos zavětřil. Naskytl se mu pohled na to místo, kdyby neměl zavřenou pusu, tak slintá doslova. ,,Čokoládu, počkej, já bych se měl ptát,” zarazil slečnu. Zřejmě zase ukáže svoje gentlemanské já. Zřejmě plánoval její objednávku zaplatit. Je to dáma, nenechá ji něco platit, to by byl nevychovanec. ,,Co bys sis dala ráda ty?” položil ji stejnou otázku. Už sahal do kapsy po peněžence. ,,Nech mě to zaplatit,” zazubil se na Vee a rovnou pohlédl na osobu u stánku a objednal jim nápoje, které zmiňovali. Rovnou zaplatil, aby Vee nemohla namítnout. Pak ji píto samozřejmě podal a koukl na hodinky. ,,Ty kráso, měl bych pomalu razit. Snad se ještě někdy uvidíme a omlouvám se, že tě nemohu doprovodit domu," pohlédl omluvně na dívčinu a vyčkal na její rozloučení. Načež se vydal zpět do spolku. Se spokojeným úsměvem na rtech, chtěl ji znovu potkat.
>>> spolek

Sama tomu nemohla uvěřit, ale opravdu nastal slavný den v jejím životě, kdy se nemusela koukat do hromady učebnic, aby se naučila na další test, který jí čekal. Dnešek by si mohla zapsat dokonce do deníčku, či do diáře, aby nezapomněla, že má konečně jeden den vytouženého volna, o kterém tak dlouho snila. Katelyn byla po většinu času pilný studentík, který se neodtrhne od knížky, dokud nebude umět i ty malé nepodstatné věci okolo, které pro mnohé studenty, dokonce i učitele, byly nudné nebo nepodstatné. Její matka od ní vždycky měla velké očekávání. Byla jedináček, dcera, kterou vedla tak, aby se v životě neztratila a mohla se spolehnout sama na sebe, aby se nemusela vůbec spoléhat na ostatní. Možná to všechno právě vyústilo v její posedlost být dokonalá v tom, co dělá. Bylo to prokletí, ale zároveň i dar, která si nesla v sobě, protože jakmile něco začala, vždycky to i úspěšné dokončila. A mohla to být sebevíc perná a dlouhá cesta, nikdy se však nevzdávala. A přesně taková byla - i co se školy týče. Nikdy nechtěla zklamat očekávání druhých lidí, proto na sebe byla i tak přísná. Avšak dnes vypustila všechny tyhle věci z hlavy, chtěla se jednoduše bavit. Přece jen i dívka jako ona potřebovala trošku žít a možná potřebovala někoho, kdo by jí to naučil, protože většinou kolem sebe měla lidi, kteří jeli na stejné vlně jako ona. A její maličkost byla vždycky držena dost zkrátka, takže ani na střední se nebavila tolik jako třeba jiná děvčata. V tomhle tápala po většinu času. Určitě však netíhla k alkoholu, takže bar vyloučila hned na první dobrou. Do kavárny nebo čajovny chodila celkem často i při studiu, chtěla se podívat někam, kde ještě nebyla. A ani představa nákupního centra jí moc nelákala, nebyla úplně děvče, které by se vyžívalo v nakupování oblečení - a vlastně taková nikdy nebyla. Zbývalo už jen pár míst. Planetárium? Galerie? Podmořský svět? Kluziště? Bingo! Kluziště by mohlo být to pravé ořechové. Už to bylo dávno, kdy naposledy stála na bruslích, trošku se toho i bála, ale věřila v to, že co se jednou člověk naučí, už nikdy v životě nezapomene. No, o tom už se přece jen může přesvědčit sama. Chvilku jí trvalo, než vůbec v půjčovně vybrala tu správnou velikost, která by sedla na její malou nožku a když už konečně byla připravená vjet na led, musela se ještě několikrát zhluboka nadechnout. Jedna nožka následovala tu druhou a už se konečně mohla ocitnou mezi všemi těmi lidmi. Nebylo to úplně prázdné místo, ačkoliv si to v duchu Katelyn přála. Být tu sama by bylo mnohem lepší. Zapojila se do kolečka, které tam všichni objížděli, ale byli tak moc rychlý, že nestíhala jejich tempo a ne jednou do ní někdo vrazil. Nebyla to taková rána, to určitě ne, ale přece jen by měli brát ohled na někoho jako je ona, která na tom stála naposledy, když byla ještě malý capart. Snažila se dívat do všech stran, aby náhodou i ona do někoho nenarazila, ale nakonec stačila chvilka nepozornosti a už už narazila do něčích zad, protože nesledovala cestu před sebou. Bum. Zadek to odnesl a ona chvíli jen sama zmateně koukala, co se stalo. Muselo to pravdu vypadat komicky, protože několik vteřin tam prostě seděla na zadku a nesnažila se ani zvednout, jen semkla rty do úzké linky a zakoukala se do prázdna. "Možná bych tady mohla takhle sedět a čekat, dokud ti všichni lidi neodejdou, pak by to tu bylo možná bezpečnější," zamumlala si pro sebe a rozmáchla nad tím rukama. Předpokládala, že mladík do kterého narazila, jí nebude věnovat žádnou pozornost. Přece jen hodně lidí se tu tak či onak starali o sebe a bylo jim jedno, jestli jsou kolem nich také jiní lidi. Ačkoliv tohle byla její vina, to přiznávala.

Nad jeho výběrem se musela zasmát. Znala je a měla je ráda. Jen to nebyli její oblíbenci, což on už věděl. Chápavě na jeho další větu přikývla. I ona měla ráda další pokémony, ale žádný z nich nenahradil její oblíbence. Hlavně se jí líbilo, jak každý měl svůj charakter. Někteří byli roztomilí, někteří zase opravdu děsiví či také nechutní. Ale i tak to bylo její dětství, které nechtěla jen tak zapomenout, to se snad ani nedá, přeci. Nakonec přišlo k menšímu poznávání jeho rodiny. Byla fascinovaná tím, co jí řekl. Z Irska snad ještě nikoho nezná, proto tím byla trochu unešená a mohlo to být vidět i na její tváři. Nakonec si odkašlala, aby nevypadala tak hloupě, že ano. “Už to tak vypadá.“ Nebyla tím tolik unešená jako on ze svého Irska. Nerada byla v tomhle velkoměstě. Vlastně celkově se jí spíše líbil ten vesnický život, kde byl klid a nádherná příroda než dopravní zácpy, zvuky klaksonů, a hlavně obrovské davy lidí. Sice se do velkoměsta narodila, ale prostě se jí to nelíbilo. Už se kolikrát ptala rodičů, jako malá, proč nebydlí v nějakém hezkém rodinném domečku na vesnici. Bylo jí odpovězeno, ať nevymýšlí hlouposti, že může být vděčná za tenhle život. Proto se už na to víckrát neptala a usmyslela si, že až bude dospělá, odstěhuje se do nějakého hezkého rodinného domečku s obrovskou zahradou, kde bude pěstovat kytičky všech druhů a velikostí. To byl její dětský sen, který již zanikl a nyní si jde za jiným, na který je pyšná a doufá, že se ho snad nikdy nevzdá. Její poznámku k jeho osobě myslela jen z vtipu. Nemyslela to nijak špatně a vypadalo to, že Arthur to i pochopil tak, jak to ona myslela. “Líbí se mi tvůj přístup.“ Myslela to zcela upřímně. Někteří lidé by se určitě urazili, kdyby to měla říct někomu jinému, ale on to prostě bral z optimistického hlediska, což jí přišlo opravdu hodně fajn. Ani neví, jak by to brala ona. Ais by záleželo, kdo jí to řekl a jakým tónem jí to řekl. Takže kdyby jí to řekl zrovna on, zřejmě by to taky brala pozitivně. Vypadalo, že bruslení nezapomněl. Zvládl dojet hezky až k východu z kluziště a společně si tak mohli vzít věci a brusle vrátit. Vypadalo to, že ani Arthurovi se nelíbil již onen zmíněný muž. Soudila tak, podle jeho odfrknutí. I ona už se nemohla dočkat na to, až si ji konečně dá. Sice si ji mohla udělat na koleji, ale do té doby by jí pravděpodobně ta chuť přešla. Nakonec se zeptala i Arthura, co si dá a byla rozhodnutá, že to za oba zaplatí. Jeho odpověď dostala a už byla rozhodnutá to prozradit samotné obsluze a tím objednat to, pro co tam čekají. Bohužel ji stihl zarazit ještě Arthur, který se sám zeptal. “Dám si to samé.“ Odpověděla mu s menším smíchem, který jí během chviličky z tváře stihl rychle zmizet, když pronesl tu další větu. Už chtěla cokoli namítnout, ale on byl rychlejší. Mnohem rychlejší. Ona ani nestihla říct jedinou hlásku, tak rychlý byl Arthur v tom, aby to za oba nahlásil, a ještě k tomu zaplatil. Musela nad tím lehce zavrtět hlavou, ale nakonec se jí na tváři zase objevil menší úsměv. “Tak to ti tedy pěkně děkuji, Arthure.“ Pronesla a na oko se zamračila. Nechtěla, aby za ni něco platil, když se vlastně dnes viděli asi poprvé a se seznámili. Ale stejně se po chvilce zasmála, aby věděl, že to zamračení nemyslela vážně. Jakmile dostali jejich nápoje, vřele se usmála, když si mohla hezky zahřát ruce a první co udělala, bylo to, že se pomaličku napila, aby se nespálila. Nebo nepolila, protože v tomhle byla také docela expert. Zvládla na sebe vylít snad cokoli, co se dalo. Bylo mezi nimi chvilku ticho, protože si oba vychutnávali čokoládu. To ticho ovšem přerušil Arthur, který vypadal zaraženě. Trochu byla zmatená, proč se omlouvá, ale pak jí to bylo vysvětleno. Zavrtěla nad tím hlavou. “V pořádku. Jen běž, ať stihneš to, co potřebuješ a určitě se zase někdy potkáme.“ Rozloučila se s ním i ona, a ještě chvilku tam stála, aby mohla upít trochu více ze své čokolády. Snížila tím riziko, že by na sebe čokoládu vylila. Nakonec se i ona vydala do spolku s poměrně pozitivní náladou, a ještě si přemítala v hlavě dnešní den. Nepočítala, že by si ten dnešek takhle užila, ale bylo fajn potkat někoho, s kým si sednete. Proto do spolku odcházela i s úsměvem na rtech a s myšlenkou, kde doufala, že se zase někde potkají a opět se společně skvěle pobaví. A tentokrát to nebude na ledě, ale na nějakém lepším a normálním místě. A hlavně mu dluží zaplacení za něco!

--> Dívčí spolek

Někdy Katelyn dostává ve svém životě opravdu špatné nápady a jít na brusle, byl pravděpodobně jeden z nich. Většinou se opravdu podobným aktivit neúčastní nebo se jim raději pro své vlastní zdraví vyhýbá a raději si zaleze někam s knihou a horkou čokoládou, jenomže dneska když neměla co na práci, tohle jí přišlo jako dobré odreagování od těch všech všedních maličkostí a hlavně od školy, ve které na sobě neustále dře. Jak se od ní očekává a ona by nerada to očekávání někdy zklamala. Někdy na sebe vyvíjela moc velký tlak. Ale teď a tady už bohužel nebylo cesty zpět, alespoň se to tedy pro ní zdálo nemožné, protože byla mezi lidmi v kruhu, ze kterého se snad nešlo ani dostat! Celkem zoufale se snažila napodobit ostatní a jet jak zkušený bruslař, ale cožpak to šlo? Katy na tom možná stála před tisíce lety minimálně a ačkoliv se říká, že takové věci se nezapomínají, tak nakonec přece jen výjimka potvrzuje pravidlo a ona si opravdu připadala, že je teď na těch bruslích jako úplné nemehlo. O čemž se mohla přesvědčit, když narazila do něčích zad a spadla na zadek. No, není to smrtelné zranění, rozhodně to možná přežije, ale i tak to nebylo nic moc příjemného, takže jen s povzdechem nad tím rozhodila rukama a seděla tam s našpulenými rtíky jako malé uražené dítě. To už se ale nad ní najednou ozval hlas, až sebou nepatrně trhla, jak se lekla a podívala se směrem vzhůru. Byl to ten kluk, do kterého narazila! Sice ho zepředu neviděla, ale to oblečení.. "J-já.. ano. Moc se omlouvám za tu ránu! Nechtěla jsem, ale už je to pěkně dlouhá doba, co jsem na tom stála naposledy. Opravdu, promiň, měla jsem dávat větší pozor" začala plácat páté přes deváté a drmolila ze sebe nějakým způsobem omluvu za to, co se stalo, až se jí tváře začaly červenat do barev rajského jablíčka studem. Ona si opravdu myslela, že se neotočí a ani si nevšimne, že do něho někdo narazil. Ostatní tu neustále také do sebe mimoděk naráželi, takže byla šance jednu ku milionu, že se bude ohlížet. Ale stalo se tak, takže nejen že měla ostudu, ale mrzelo jí i, že do někoho takhle nemotorně vjela. Nad jeho poznámkou se jí ale objevil úsměv na tváři. "To máš asi pravdu," uchechtla se, načež přijala jeho ruku, kterou k ní natáhl a s jeho pomocí se pokusila zvednout. Snažila se, aby náhodou nezatáhla moc silně a nebyli nakonec na tom ledě rozplácnutí oba, to by nejspíš nebylo moc dobré. Když už stála na nožkách, úlevně si oddechla - bez jeho pomoci by tu nejspíš zůstala sedět další hodinu bez povšimnutí. "Jsem.., jsem Katelyn mimochodem a děkuji za tvou záchranu, nejspíš bych tu nakonec opravdu přimrzla k tomu ledu, než by si mě někdo všiml a pomohl," zazubila se nad tím a natáhla k němu ruku, ačkoliv i díky téhle maličkosti trošku zavrávorala. Nejradši by se teď plácla do čela, tohle se opravdu může stát jenom jí! Nádech a výdech, možná se ještě dneska živá dostane na svůj pokoj, kde si zaleze do postele a už nikdy v životě z ní nevyleze. Postel byla bezpečné místo narozdíl od kluziště, na kterém se právě nacházela. Až teď když stála, tak si ho mohla i prohlédnout. Byla si celkem jistá, že ho odnikud nezná a že ho vidí poprvé. Katelyn se moc neseznamovala, vždycky byla v rozpacích, když měla mluvit s cizím člověkem, ale s chlapcem naproti ní zatím neměla sebemenší problém. Ačkoliv se teda styděla za to, jak se na bruslích předvedla, nakonec nehody se stávají, ne? Alespoň bude mít nějaký zážitek, který si uchová ve své paměti a bude na něj ráda vzpomínat. Tedy pokud se z něho nakonec nevyklube nějaký mrzout, který pomohl jen ze slušnosti.

Proč jsem sem vůbec lezla, proběhlo Lauren hlavou v momentě, kdy stála ve vstupu na led a sbírala odvahu, aby udělala první krok na nejistou, kluzkou plochu. Kdy že stála na bruslích naposledy? Před dvěma lety? Třemi? Nepamatovala se. Ale slíbila to. Bratr jí to, že se učí bruslit a následně i to, že ho přijali do hokejového mužstva, oznámil s takovou radostí a hrdostí v hlase, jako by se snad jednalo o jeho největší životní úspěch. Měla radost i za něj. Ale sourozenecké popichování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ona projevila jisté obavy o to, zda bude začínající bruslař pro tým spíše přínosem, či přítěží, on jí bez mrknutí oka oplatil dotazem, jestli si je opravdu jistá, že se k tomu může objektivně vyjádřit, když sama nějaký ten pátek na bruslích nestála. Otázka to byla dobrá a taky v Lauren vzbudila onu pomyslnou touhu mu oplatit stejnou mincí. "Klidně se na brusle postavím hned dneska a uvidíš, že mi to nepůjde špatně!" Ušklíbla se. "Tak to chci vidět" zazněla pobavená odpověď z telefonu. "Pošleš fotku? Nebo dokonce video? Protože až natlučeš zadek – Jau, mami… Jo, naši chtějí vidět, jak vypadáš, jestli jsi moc nezhubla, nebo naopak nepřibrala – Mami! Dobře, už jsem ticho! No, prostě tě chtějí taky vidět. " "Neboj, pošlu video. A večer můžeme videohovor, hm?" Navrhla, zatímco ukládala rozepsaný článek a balila notebook do tašky. "Třeba v osm? Alespoň uvidíte, že se mám vážně skvěle. Super, tak se uvidíme, mám vás ráda, papa. " Zavěsila, dobalila si věci a vyrazila na kluziště. Snad tam v té teplákovce z fitka úplně nezmrzne… Když tak si nechá bundu.

Na kluzišti si půjčila brusle, zamkla věci do jedné ze skříněk a vyrazila ke kluzišti aby se přezula a dobrovolně pokoušela své štěstí. Slíbila to, musí se předvést. S hlubokým nádechem udělala krok na led a hned dokročila druhou nohou, aby náhodou neztratila balanc. No, pro začátek to nešlo špatně. Udělala pár pomalých, váhavých skluzů, než se rozhodla rozjet víc. Zjevně se to nezapomíná, podobně jako jízda na kole. Zatímco se klouzala, přemýšlela, jak to zařídit s tím natočením. I když prozatím neměla důvod se obávat, že spadne, nevěřila si natolik, aby mobil vytáhla a zkoušela se natočit sama. Alespoň ne dokud se neujistí, že se opravdu udrží na nohou. Rozjela se trochu víc, ujistila se, že se v její těsné blízkosti nikdo nenachází a pokusila se udělat holubičku. Nebyla sice nijak vzorová, spíš to bylo jen odlepení nohy půl metru nad zem, ale udělalo jí radost, že se dokázala udržet na jedné noze. Možná by zvládla i menší skok..? Opět si kousek nadjela a pokusila se o skok s půlotočkočkou.

Ne že by snad měla nějaká velká očekávání, fakt, že se před svým fenomenálním žuchnutím na zadek opravdu dokázala otočit do protisměru, považovala za zázrak. Setrvačností se 'elegantně' svezla až k mantinelu, do kterého narazila zády. "Hm, tak to úplně podle plánu nešlo," zkonstatovala, než se pro sebe rozesmála při představě, jak u toho musela vypadat. Frajerka, so stojí na bruslích po sto letech, musí to na ní být vidět, přesto se snaží předvádět. No děs. Bráška by se nejspíš smíchy potrhal, kdyby ji takhle viděl. Teprve až teď si všimla, že 'přistála' vedle někoho dalšího. "Jé, ahoj," zazubila se s rozpačitým zamáváním jeho směrem a lehce zčervenala. "Ráda bych řekla, že tohle neprovozuju běžně, ale…" Nedokázala větu ani dokončit, jen se s nevěřícným vrtěním hlavy znovu rozesmála a zčervenala ještě o pár odstínů. Teď si musí myslet, že je úplný idiot, válí se po mantinelu a ještě se tomu směje. Ale… Když jí to prostě vtipné přišlo. Trochu s námahou se vytáhla na nohy. "Jsi v pořádku, nesrazila jsem tě?" Zeptala se starostlivě a upřela na něj pohled svých obrovských, šedomodrých očí, ale červenat a usmívat se nepřestala.