Kluziště

Meredith se musela pobaveně ušklíbnout. No dobře, to možná trochu zveličila, ale pořád to svým způsobem platilo. "Neboj, taky jsem sebou párkrát sekla, než jsem se to naučila, ale bylo to jednodušší než bruslení," ubezpečila ji  a ještě si ji jednou prohlédla, jestli je vážně v pořádku. Vážně, to poslední, co by chtěla řešit, by bylo zranění, byť ne vážné. Jít o kohokoliv jiného na tomhle kluzišti, už by dávno byla pryč a měla za sebou několik dalších kol po ledě. Jenže Zaru znala a neměla úplně důvod nebavit se s ní, když už na sebe natrefily. Nebyla špatná. "Já taky ne, je to jenom o cviku. A ty nejsi levá, určitě se do toho dostaneš, jen to nevzdávej," povzbudivě mrkla a mimoděk sáhla do vlastní kapsy, kde nahmatala svůj kovový zapalovač. Z těch lidí kolem začínala mít čím dál větší chuť si zapálit, ale bojovala s ní. Teď ne, teď je tu Zara. "Přesně tak. Není nad sadistické ubližování lidem," ďábelsky se zašklebila, avšak bylo evidentní, že to nemyslí vážně. "Možná až na ty rádoby olympijské bruslaře, těm by to sražení hřebínku vážně občas prospělo... Jen by bylo nutné to zinscenovat jako opravdovou nehodu, ještě by po mně někdo chtěl, abych provedla první pomoc," zakroutila hlavou naoko zamyšleně, jako kdyby už opravdu spřádala plán, jak je sejmout a odstranit z kluziště. Občas byli nebezpeční nejenom sobě, ale i ostatním - třeba právě nováčkům. Na druhou stranu to byla občas evidentně i Dee, když si nedávala dostatečně pozor. "Většinou na těch rybnících bývají i další lidé, podle nich to poznáš spolehlivě. Jinak bývají pevnější u břehů, ale také to dost záleží na dalších faktorech. Hlavně na ně nikdy nechoď sama," poradila Zaře a pobaveně kývla těm horkým koupelím. "Jestli chceš rady, můžu být nápomocná. A kdybys chtěla..." Tady Meredith na okamžik zaváhala, sykavě se nadechla a během vteřiny všechno znovu přehodnotila. A nakonec proč ne? "Mohla bych tě na rybník někdy vzít. Led otestuji a měla bys tam víc prostoru na zkoušení než tady," navrhla - překvapila tím i samu sebe. Normálně kontakt s jinými lidmi tímhle způsobem nevyhledávala. Zdálo se, že její přátelství (nebo už i něco víc?) s Meg, pomáhalo. Hodně. "Je to o rovnováze. Zkus chvilku stát na jedné a pak na druhé noze. Začni pomalu, vůbec nevadí, že nebudeš mít na začátku kdovíjaké tempo, hlavní je zjistit, jak se brusle chovají." Možná nebyla odborník, ale opakovala to, co jí kdysi říkal táta a co jí pomohlo. Třeba to pomůže i Zaře. "Během zimy ano, když mi to dovolují zkoušky. Daří se mi přitom snadno vypnout. A co tebe napadlo to tu zkusit? Posilovna už nestačí?" zajímala se a pomalu udělala "krok" vpřed a nespouštěla pohled ze Zary - vybízela ji, aby zkusila pomalu bruslit za ní.

Z počátečního nárazu se už stihla vzpamatovat, ale raději si pro jistotu znovu opráší nohy, protože by opravdu nechtěla odtud odejít se špinavými kalhoty. Rychle se zkontroluje, že je vše tak jak má, než svůj pohled zvedne zpátky na Meredith. „Bruslíš už od malička? Nebo jak ses k tomuhle sportu vůbec dostala?“ Zeptá se tentokrát spíš ze zvědavosti než kvůli něčemu jinému. Přeci jenom na první pohled jde vidět, že jí stát na ledu nepřijde nijak nepříjemné. A neřekla by zrovna, že by tento sport patřil mezi ty populární, obzvlášť tady v Californii. Na její podporu jen letmo kývne hlavou a možná i nějaký ten rychlý úsměv tam byl, jenže takové naděje si Zara moc nedělá. Už je tu dobrou hodinku, a i když se před maličkou chvílí na moment cítila jako královna světa, tak si je dost dobře vědoma reality, že jediné, co ona aktuálně nějak decentně zvládá, je na těch bruslích stát.
“Vůbec se ti nedivím, ta tvoje aktivita zní opravdu lákavě,” uchechtne si tiše, „ale tak na takovýchto malých kluzištích ti zkušenější nepůjdou ne… nebo jsou jejich ega až tak křehká, že se sem musí přijít vytahovat?“ Sotva stihne svoji myšlenku dokončit a v další vteřině si to kousek od nich přibruslí hubená brunetka s krátkými vlasy, která jim přímo před nimi předvede nějakou tu otočku ve vzduchu či co. Kvůli absurditě této situace si Zara neodpustí smích, který se pokusí raději utlumit svojí dlaní. Přeci jenom nechce, aby si někdo myslel, že se té dívce posmívá, i když je to z maličké části trošku pravda. Když se jejich konverzace stočí k přírodním jezerům, nad Meredith radami souhlasně kývne hlavou a ani se nerozhoduje něco namítat; o tomto tématu toho ví opravdu málo, takže si raději nechá poradit a třeba se tím naučí i něco nového. Čím ji ale překvapí je její nabídka, že by jí s tím bruslením sama pomohla. „Vážně? Seriózně tenhle sport brát v plánu zrovna nemám, ale nebudu se bránit tomu se naučit alespoň základní manévry… hlavně to brždění.“ Její pohled ještě jednou sjede dolů na její teď už od ledu zašpiněné brusle. „Podle mě mi hlavně vadí to, že mě z těch bot ty nohy docela bolí,“ poznamená s povzdychem. Když se ale Meredith rozhodne ujmout své role učitelky vážně, i Zara se tedy rozhodne nasadit seriózní výraz a soustředěně začne poslouchat jejím slovům. „Člověk by řekl, že když roky zainvestuješ do tance, tak by ti to mohlo v těchhle věcech pomoct.“ Poznamená si spíše pro sebe, ale její nohy dělají přesně to, co Meredith říká. Nebo se o to alespoň snaží. Tak a krok vpřed. „Hele doporučila mi to moje trenérka, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit.“ Odpoví jí po pravdě, její oči ale stále sledují Meredith nohy – to aby dokázala perfektně napodobit její pohyby. Další krok vpřed. „Trochu jsem doufala, že si třeba bude moje tělo něco pamatovat, když jsem jako malé dítě párkrát bruslila. Však víš, stejně jak se říká, že nikdy nezapomeneš, jak se jezdí na kole-“ rozpovídá se a jak u toho začne hýbat i rukama, tak opět ztratí balanc. Zoufale kolem sebe začne máchat rukama, ale nakonec tu rovnováhu opět srovná a opět je schopná se narovnat, i když ne tak elegantně, jak by chtěla.

Randění nikdy nebylo jeho silnou stránkou, stejně jako ní není ani oslovování holek, flirt nebo cokoliv, co dalším schůzkám mezi čtyřma očima předchází. Přesto se právě teď na jednu takovou schůzku chystá, zatímco sám sobě v duchu nadává za to, že k něčemu takovému vůbec svolil. Měl by se spíš učit nebo na hřišti trénovat vše, v čem má v lakrosu mezery a ne přemýšlet nad tím, jestli se k jeho bundě hodí rolák a jestli není oblečený až moc obyčejně. Co když si holka, kterou mu kluci z týmu dohodili, potrpí na elegantní oblečení? Pak by měl nejspíš mínusové body hned v samém začátku, protože v jeho šatníku se moc elegantních ani drahých kousků nenachází. Většinou chodí v mikinách, do kterých by se vešel klidně dvakrát. Nejradši by se do jedné takové schoval i teď. Cítil by se pak víc komfortně, než v rolákovém bílém svetru, ale protože mu Austin z vedlejšího pokoje mikinu dost rázně zakázal, nezbývá mu nic jiného, než jít v tom, co mu vybral on. Námitky mu totiž neprošly a protože je Austin jedním z těch, kdo za jeho dnešní program mohou, dává na jeho rady. S holkama má přece jen mnohem víc zkušeností, než on a tak bude nejspíš vědět líp, v čem si neuříznout ostudu. S velmi tichým povzdechnutím proto odevzdaně zavírá skříň před sebou a místo po mikině sahá po své kostkované bundě, která si až doteď hověla na jeho posteli. Vzhledem k tomu, že je leden, nemůže bez ní nikam vyrazit, pokud nechce onemocnět, takže si ji přehazuje přes sebe a do jejích kapes strká všechno, co si sebou potřebuje vzít. Moc času už mu totiž nezbývá, jestli nechce přijít pozdě a protože nechce, během příští minuty už za sebou nechává svůj pokoj i klučičí spolek a vyráží na autobusovou zastávku. Kluziště, kam má namířeno, je od spolku docela daleko, takže by se tam pěšky jen tak nedostal a autobus je tak asi tím nejlepším možným způsobem, jak se na místo určení dostat.
Není to dlouhá jízda. Trvá maximálně dvacet minut, což je naprosto ideální čas, protože nedaleko zimního stadionu vystupuje z autobusu v době, kdy má ještě několik minut k dobru a může se tak psychicky připravit na to, co ho čeká. Rezervu si vytvořil schválně, ale když nad tím teď začíná pomalu uvažovat, možná to byla chyba. Má najednou až moc času na overthinkování a zatímco se dost pomalu šourá k jednomu ze vstupů do stadionu, hlavou mu víří jedna myšlenka za druhou. Určitě se ztrapní. Řekne nějakou blbost, zakopne, přeřekne se, jeho vtipy nebudou dost vtipné. Nebo za ním ta holka ani nepřijde, protože až ho zdálky uvidí, bude si říkat, že do tohohle nejde. Třeba má až moc vysoká očekávání. On rozhodně žádné vysoké standardy nesplňuje. Vlastně by klidně řekl, že nesplňuje vůbec žádné standardy a nemá ani žádné kvality, které by mohly někoho uchlácholit alespoň do takové míry, aby se nad ním slitoval a jedno odpoledne s ním s vypětím sil strávil. Začíná být vážně nervózní a tohle je jen zlomek všeho, co se mu honí hlavou. Nejradši by to celé odpískal a na něco se vymluvil, ale k jeho smůle nemá na dotyčnou, se kterou se má setkat, vůbec žádný kontakt. To si Austin společně s jeho dalšími kamarády z týmu pojistil. Znají ho až moc dobře a protože je napadlo, že z toho bude chtít na poslední chvíli vycouvat, neřekli mu o té holce, na kterou tu kousek od stánku s rychlým občerstvením čeká, vůbec nic. Jenom to, že je blondýna, má světlé oči a že si budou určitě rozumět. Víc informací nemá. Dokonce mu neřekli ani její jméno pro případ, že by si ji chtěl vyhledat a tohle rande naslepo zrušit. Byl to od nich chytrý tah, protože přesně tohle by se nejspíš stalo, kdyby měl k dispozici víc informací. Takhle mu ale nezbývá nic jiného, než tu na ni na smluveném místě počkat a doufat, že to celé přežije a že se neztrapní hned při pozdravu. Možná by si měl pro jistotu zopakovat i své vlastní jméno, aby na něj náhodou nezapomněl, až se bude představovat. Klidně by se to mohlo stát, když je takhle nervózní! Kolik vůbec uplynulo času? Má pocit, že tu čeká už několik hodin, ale když vytáhne mobil z kapsy a zkontroluje kolik je hodin, zjišťuje, že uplynulo jen pár minut a že se tu mají setkat až za dalších deset. A tak s hlubokým nádechem strká ruce do kapes své bundy a v duchu proklíná své kamarády za to, že ho do tohohle extrovertního kousku vůbec uvrtali, nezapomínaje se občas porozhlédnout kolem, jestli k němu náhodou nemíří nějaká neznámá blondýnka.

Veškerý ten pohyb, nespočet srážek a zakopnutí ji zahřálo natolik, že si brzy ani nevzpomněla, že jí někdy mohla být vůbec zima. Její učitelka byla ve všech ohledech více než chápavá a pozorná, takže nenastal jediný moment, kdy by se cítila jako naprostá troska, která nezvládne jednou objet celé kluziště, aniž by se někde zasekla. Rychle se přinutila nesrovnávat se s těmi ročními dětmi, kteří kolem ní vždy prosviští jako ti největší profesionálové. Tiše jim záviděla, ale nenechala se tím demotivovat. To možná naopak, pokud to zvládne tak malé netrénované dítě, tak proč by s tím měla mít problém ona? Ty roky tance a pravidelného cvičení jí tu k něčemu přeci jenom musí být. Svůj groove nakonec přeci jenom dokázala najít, její první kolečko zakončila hlasitým: „Jooo, konečně!“ Nadšení je z jejího hlasu jasně slyšet, určitě se i pár zvědavých hlav za jejím výlevem otočily, nedivila by se. Nic takového ale neřeší, ona je aktuálně šťastná ze svého mini úspěchu. „Nejlepší učitelka,“ zaculí se na Meredith. S ní si ještě projede pár koleček už bez pomoci, než se rozhodnou se přesunout vedle ke stánku s horkými nápoji. Následuje trochu toho zdravého drbání, svěřování a stěžování… no prostě girls doing girly things. Toto neplánované setkání Zaře určitě značně zlepšilo den. Ještě objetí na rozloučenou, než se ony dvě rozjedou.

→ odklouže konečně domů