„Máš holt štěstí. Bylo mi ctí,“ vysekla mu výstavní poklonu, než se opět narovnala. „Nebyl tak tvrdý, jak bych si za to předvádění zasloužila,“ zasmála se. „To tak je, člověk má začínat postupně, ne se do všeho takhle vrhat. Když já si neumím – teda, nemůžu - pomoct… Slíbila jsem bráškovi, že se na ně dneska postavím a nějak mu to snažení zdokumentuju, místo toho se tady objímám s mantinelem… Jak říkám, podle plánu to zrovna nejde,“ zazubila se a malinko zrudla nad svým franglickým přešlapem. „Dřív jsem bruslila hodně a rozhodně to vypadalo líp, než dneska. Holt, už mi není třináct a - …a jsem strašně ukecaná, že jo..? Promiň.“ Mrkla na něj, uculila se a natáhla k němu ruku. „Lauren, těší mě. Nic člověka nepotěší víc než setkání s dalším jedincem, který se snaží popírat fyzikální zákony a vlastní zdravý selský rozum. Jeden je vždycky rád, že v tom není sám.“ Naštěstí skutečně vypadal v pořádku, jen trochu potlučený. „Myslíš, že bych tě mohla zneužít na něco trochu méně nebezpečného, než bruslení? Ale jen trochu. Potřebovala bych nějakou tu fotku nebo video, ať rodina vidí, že jsem to vzala vážně. Platím, v čem si řekneš. Čaj, kafe, pokud budou dobrý, klidně oběd.“ Ani jí to nepřišlo divné. Na střední byl tohle běžný obchod. Něco chceš? Zaplať. Je vlastně tak trochu jedno v čem. „Nebo pokud jsi na umění, můžu ti něco napsat, nebo namalovat. Taková etuda o společných pádech na kluzišti… Ne, dobře, to raději ne.“  Zazubila se. „Prosím, smutně koukám..?“ Dodala a natáhla k němu ruku se svým telefonem v pouzdře. Doufala, že ji neodmítne, nějak si totiž nedokázala představit, že by měla objíždět celé kluziště a oslovovat náhodné lidi, aby ji vyfotili.

Leonna potrebovala dostať zo seba nejakú energiu. Už dlhšiu dobu nerobila nič, presnejšie tridsaťdva minút a dvadsať sekúnd a už jej to začalo liezť na nervy. Potrebovala pohyb, nemohla sa nachádzať len vo svojej izbe medzi štyrmi stenami a nič nerobiť. Premýšľala nad tým, kde by mohla ísť. Možno za deťmi do nemocnice tak, ako to robila pravidelne. Alebo sa pozrieť do útulku, kde by si mohla zobrať nejakého psa a prebehnúť sa s ním alebo! No áno, toto jej ako prvé nenapadlo, pričom to milovala. Aj napriek tomu, že vonku už bolo krásne počasie a ona by mohla zobrať korčule a prejsť sa niekde v parku, kde by sa mohla nadýchať čerstvého vzduchu a načerpať trocha toho slniečka, tak sa rozhodla ísť na zimný štadión, kde by sa trocha schladila. Do tašky si zobrala veci, ktoré mala v pláne si tam obliecť. Určite tam nebude v šortkách, čo by bolo určite nesmierne nepríjemné, ak by spadla na zadok a bolelo by ju to a na tej druhej strane určite aj chladilo. Z toho dôvodu si zbalila mikinu, ktorá nebola jedna z tých teplejších. Jednoduchá, tenšia mikina, ktorá jej avšak zakrývala takmer každú časť tela až na malú časť bruška. A rovnako sa rozhodla aj pre čierne legíny. Mala už tašku pripravenú, správnu obuv sa rozhodla vypožičať si a zobrala si taxík. Už sa nevedela dočkať toho, kedy sa opäť po takej dlhej dobe postaví na tie korčule a bude mať pocit, ako keby lietala. Leonna bola stvorená k pohybu, no kto vie či boli na to stvorené aj jej kosti. Leonna si už prešla niekoľkými úrazmi no nič nebolo také ťažké aby sa nevrátila opäť do sedla. No nie tak doslovne.
Leonna sa na mieste nachádzala už o niekoľko minút aj z toho dôvodu, že sa tam dostavila za pomoci taxíka. Aké to šikovné riešenie na miesto toho, aby sa so všetkými tými taškami mala možnosť vláčiť po celom meste a dostavila by sa na štadión až niekedy v nočných hodinách, kedy by už bol dávno zatvorený a jediný schopný človek by tam bola napokon len nejaká upratovačka alebo vrátnik, ktorí to tam majú na starosti. Po tom, ako sa dostavila už na to miesto, zaplatila, vystúpila, nechala toho milého pána otvoriť kufor a podať jej veľkú tašku ako keby bola nejakou hokejovou hviezdou a napokon išla na štadión. Dúfala len, že dnes nenatrafila na nejaký deň, kedy tam bude mnoho ľudí alebo ešte horšie, že by sa tam objavil nejaký hokejista. Nemala v pláne sa tam v tom momente pretŕčať a nastaviť svoj talent nejakým posmeškom. Hoci toto bolo miesto, kde mohli chodiť všetci. Leonna si našla miesto v šatni, prezliekla sa už do spomínaného oblečenia a následne si už išla vyzdvihnúť topánky, ktoré by boli pre ňu vhodnými. Posadila sa na lavičku, kde si ich začala obúvať a mala možnosť počuť, ako sa z reprákov začala hnať nejaká známa pesnička. Bola rada, že tu nebude žiadne ticho, dokonca sa na jej tvári objavil aj úsmev. Postavila sa na korčule po piatich rokoch minimálne a podišla k ľadu, pričom jemne prešla nôžkou. Mala napokon pocit, že až tak dobrý nápad to nakoniec nebol a čoskoro sa ocitne niekde na zadočku, kde bude mať možnosť vidieť všetky pohľady na jej samotnej. Cítila, že jeden z trapasov sa k nej určite už blíži.

Leonna sa odhodlávala k tomu, aby urobila ten prvý krok. Aby sa dostala na ľad a nespadla hneď v prvej sekunde, pretože by to nebol najlepší okamih. Ale keď si všimla niekoho prítomnosť na klzisku nevedela, čo má robiť. Mala tam len tak ostať stáť a tváriť sa, že sa snaží si upraviť tie korčule? počkať, kým možno pôjde trocha ďalej a bude môcť sa strápniť trocha osamote? držala sa mantinelu, kedy sa postavila oboma nôžkami na ľad a len si povzdychla. Už keď sa rozhodla sem prísť len tak neodíde. Nie je zbabelec, ktorý by mal problém sa strápniť pred niekým. Bolo jej jedno, či by ju niekto videl spadnúť na zem alebo nie. Taký je napokon život. V momente, kedy už už chcela si nájsť svoje nejaké pokojné miestečko, kde by si krúžila, tak mala možnosť vidieť a hlavne počuť to, že ju predbehol mladý chlapec, ktorý sa na zem spustil ako mech zemiakov. Práve v tejto chvíli sa v nej ozval ten pud toho, že študovala medicínu. Leonna nemohla váhať a ani neváhala, pretože sa rýchlo snažila presunúť na miesto, kde sa nachádzal ten chlapec. Tak rýchlo, že skoro zabudla na to, že sa nachádza na ľade. Nemyslela už na to, že na ňom nebola dlho. Išlo jej to pomerne dobre až na to, že zabudla, ako sa to zastavuje. A to bol ten problém. Keď sa ocitla Leonna rovnako na zemi, ešte predtým, ako sa chcela začať smiať sa na neho pozrela. "Si v poriadku? nestalo sa ti nič? vlastne.. pozri sa.. chcela som ťa prísť zachrániť a skončila som takto.." zasmiala sa Leonna v momente, kedy potľapkala rukami po ľade a takto naznačila, že skončila na zadku. Určite ju to bude ešte niekoľko dní bolieť no bude na to spomínať len so smiechom. Leonna sa snažila postaviť, najprv sa o to pokúšala niekoľko sekúnd, ešte sa jej podarilo raz pekne spadnúť no nebolo to nič, čo by stálo za zmienku a už kde opäť stála na nohách, tak mu ponúkla svoju ruku k tomu, aby sa chytil a postavil sa tiež. "Myslím si, že pre dvoch šikovných ľudí ako sme my vymysleli tamto.." ukázala rukou na koniec klziska, kde sa nachádzalo niekoľko tučniačikov, ktoré slúžili na to, aby sa o nich mohol človek, ktorý sa učí alebo ten, ktorý si nie je ešte istý svojim pôsobením na ľade trocha podopierať. Jej by nerobilo problém si ísť po jedného a možno to využiť presne na to, aby sa cítila istejšie. Nechcela ale aby tento menší žart v podobe poznámky neznámy chlapec pochopil zle a myslel si, že sa mu vysmieva. Ako by aj mohla? ona sama pred malou chvíľkou mala možnosť mu ukázať to, že dokáže spadnúť na zadok bravúrnym spôsobom. No pre jej nešťastie mala na sebe len legíny, takže to bude mať nejaké dohry. Vôbec si neuvedomila, že to, že sa nachádzajú na klzisku neznamená, že vonku bude teraz po celý ten čas chodiť s dlhými nohavicami. "Ak tam budem mať veľkú modrinu na polovici stehien, tak si ľudia budú myslieť, že ma doma niekto mláti. Ale zjavne to nebude môj posledný pád dnes. Mimochodom meno tvojho stroskotaného záchrancu je Leonna.." venovala mu jeden široký úsmev. V podstate jej ani tak celkom nebude prekážať, ak by si o nej niekto niečo myslel alebo rozprával. Vedela by to prekusnúť a ešte sa na tom aj zasmiať.

---> Domů

--> Byt Leticie Petit
To není žádné tajemství, že je Leti molivníkem sportu. Ale občas už se to začíná stávat trochu stereotypní, když v podstatě děláte každý den to stejné, jen s nějakými menšími obměnami. Jako třeba, že si místo běhání dáte jógu, nebo třeba kardio. Chce to taky nějaké ozvláštnění a proto Leti začala tak nějak “pravidelně” navštěvovat taky bazén. Plavání je krásný sport, kdy máte zátěž a zápřah na celé tělo, ale zároveň se u toho můžete třeba i zrelaxovat. Není vlastně nic lepšího, než když si po několika kolečkách jdete dát saunu, nebo si zalezete do vířivky. Ale i tak by to chtělo nějaký nový koníček, který by mohla střídat se svou rutinou. A zrovna dneska její spolubydlící koukal v televizi na krasobruslení, což je docela vtipný, že zrovna on kouká na sport, když k udržení své fyzičky dělá trochu jiné aktivity.. No, ale to vnuklo Leti nápad, že tady ve městě je vlastně stadion, který funguje celoročně, takže proč si nezajít na brusle? Je to sice dívka trochu exotická, která vyrůstala u moře, ale její tátové nic nenechali náhodě a když byla malá, naučili jí i bruslit. Takže by to mohlo být fajn, pokud si teda bude pamatovat, jak se to dělá. Snad je to jako jízda na kole, která se údajně nezapomíná. Udělala si vše, co potřebovala. Samozřejmě si před odchodem nezapomněla udělat nějakou výživnou svačinku, která jí na to bruslení dodá potřebnou energii. Ohledně outfitu to moc neřešila a popadla jedny ze svých černých legín, k tomu si vzala bílou sportovní podprsenku a přes to hodila černou lehčí mikinu - jelikož už počasí taky nebylo zrovna letní. Vlasy si stáhla do culíku a s makeupem to nepřeháněla, jenom zahladila nějaké nedokonalosti. A mohla vyrazit. Rozhodla se, že to vezme pěšky, aby se trochu zahřála, takže to bude fajn procházka.
Chvilku to sice zabralo, ale konečně došla ke stadionu, kde byla fronta pár lidí, ale zdálo se, že asi nic drastického. Vystála si frontu a u pokladny si zaplatila hodinový vstup a k tomu vypůjčení bruslí. Říkala si, že to zkusí nejdřív na hodinu a pak si třeba ještě něco připlatí. Když byla uvnitř, tak si to zamířila k půjčovně a vzala si jeden pár bruslí. S těma se hned přesunula k jedné z laviček a pomalu si je začala zavazovat. Brusle teda už nešněrovala pěkně dlouho, tak to byl trochu boj, než si je utáhla tak akorát, ale nakonec to dopadlo. Ještě si utáhla culík a byla připravená vyrazit. Z lavičky to k ledu bylo kousek, takže tam došla bez problémů. Co se týče samotného ledu, tak prvních pár kroků bylo trochu obtížnějších a samozřejmě se musela držet mantinelu, aby nespadla. Chvíli tak brouzdala po ledě ve společnosti mantinelu, kterého se držela aspoň jednou ručkou a dala si v jeho společnosti jedno celé kolečko. Pak už si ale řekla, že by to mohla přeci jen zkusit bez toho držení. Takže se pustila a takovým svým trochu pomalejším tempíčkem bruslila. Bruslení asi teda nebude úplně jako jízda na kole, protože to přeci jen chtělo trochu připomenutí, ale teď už se zdá, že to zvládá. Ale zdání mohlo klamat, protože zrovna hráli nějakou dobrou písničku do které se Leti zaposlouchala - což vedlo k tomu, že se přestala soustředit na rovnováhu a zavrávorala. To se jí naštěstí povedlo vyrovnat, ale v tom fofru nějak nestihla zaregistrovat, že se asi trochu dostala do protisměru a nebyla to snad ani vteřinka, co se před ní objevila nějaká blonďatá dívka. To samozřejmě nestihla brzdit a tak do sebe narazily. ,,Au,” zamumlá si pro sebe Leti, když to už neustála a ocitla se zadkem na zemi. ,,To si děláš pr-” už chtěla pokračovat přitom, co se pokoušela postavit na nohy, když si všimla, kdo ta blonďatá střela byla. ,,Pio?” zeptá se tak, jako by se radši ujišťovala, že to je ona.

škola -->

Přestože by si to Pia nikdy nepřiznala nahlas, chybí jí Švédsko. Chybí jí chladné zimy, letní výlety k moři nebo do přírody, chybí jí slyšet svůj rodný jazyk, jehož přízvuk ani po třech letech v USA neztratila. Chybí jí domov a i přes přátele na univerzitě si občas přijde příšerně sama. Přesně proto si před pár dny nadávala, že odignorovala naléhání rodičů, aby je přijela navštívit. Ne že by na to snad neměla peníze, o ty nouze vážně nemá, ale spíše se jí nechtěly snášet starostlivé pohledy rodičů, jestli ji náhodou Amerika nezkazila, a také tlak veřejnosti na jejím rozhodnutí udělal své. Proto je poslala do háje a teď toho samozřejmě… lituje. Jak ráda by si promluvila s rodiči z očí do očí, objala prarodiče, prohlédla si své rodné město, Stockholm. Bohužel něco takového není možné, jelikož jí už začal školní rok a je jen otázka času, než se jí nakupí seminární práce, spolužáci a škola budou pořádat akce a vzhledem ke krátkému zimnímu semestru se přiblíží i ty všemi obávané zkoušky.
Když si tak ale procházela rodinné fotky, napadl ji způsob, jakým by si alespoň na chvíli mohla připadat jako doma. Bruslení. Dovedla ji k té myšlence její brečící fotka, kterou našla v albu. Ten den si příliš nevybavuje, ale zná ho z vyprávění – s rodiči vyrazili bruslit, ona to příliš neuměla, a tak se není čemu divit, že spadla. Vyrazila si tak přední, naštěstí mléčný, zub. Na fotce je tak ubrečená bolestí, se zakrvácenou pusou, zubem v dlani a zamrzlým jezerem za zády. Proč mě to proboha nenapadlo dřív? Proletělo jí pochopitelně hlavou nevěřícně. Vzhledem k tomu, že ji však čekala pravidelná návštěva posilovna, musela svůj plán odložit na následující dny.
A ten den přišel teď. Profesor rozpustí hodinu a ona vyrazí rovnou na záchody, aby se mohla převléct do něčeho více praktického k bruslení – rifle a černé tílko. Jakmile je převlečená, nasadí si sluchátka do uší a pěšky se rozejde směrem ke stadionu. Cesta trvá nějakou dobu, ke konci už popravdě trochu lape po dechu, jelikož se táhne i s učebnicemi ze školy, ale je vytrvalá a nakonec se jí podaří zahlédnout budovu stadionu. Vystojí si trpělivě frontu, sluchátka sundá jenom na tu chvíli, aby si zaplatila vstup a také půjčení bruslí, jelikož svoje vlastní nechala ve Švédsku a dost pravděpodobně už jí jsou malé. Poté si sluchátka nasadí zpátky a začne se proplétat davem směrem k půjčovně. Když jí do ruky muž, co se o brusle stará, vrazí ty její, prostě poděkuje a začne se vracet směrem k lavičkám. Jakmile najde volné místo, shodí batoh ze zad a z něj vytáhne všemi barvami svítící svetr, který si na sebe navleče, jelikož na stadionu není zrovna nejtepleji. Poté se pustí do zavazování bruslí. Chvíli to trvá, pere se s tím, ale nakonec vyhraje! A tudíž je připravena vyrazit na led.
Ani neví, jak je to dlouho, co naposledy bruslila. Možná si našla čas ještě někdy ze začátku její kariéry? Je to možné, ale v té době měla úplně jiné starosti, a tak ať se snaží sebevíc, vzpomínky se ne a ne objevit. Proto je raději opustí a vyrazí na led. Zpočátku se drží mantinelu, jsou v ní určité obavy, že už to za ty roky zapomněla, ale její domněnka se ukáže nesprávná, jelikož po chvíli už si spokojeně pluje po ledu, sluchátka stále v uších a mobil v kapse. V uších jí hrají švédské písničky, pochopitelně ztlumené, aby slyšela popřípadě, kdyby na ni někdo mluvil. Sem tam, když se cítí sebevědomě, zkusí jet pozadu, dělat citronky a podobné hlouposti, kterými se bavila, když byla ještě malá.
Po chvíli ji už její pomalé tempo nebaví, a tak schválně trochu zrychlí. A v ten moment se to stane. Zaregistruje tmavou skvrnu a podobně tmavé vlasy. Zahlédne zděšený výraz a v další chvíli už polekaně vyjekne, když do ní nějaký totální magor narazí a málem ji srazí k zemi. Pia na rozdíl od druhé strany to ustojí, ale je potřeba, aby párkrát na bruslích poskočila, podezřele ji rozbolí v kotníku a nakonec spadne na mantinel, kterého se křečovitě drží jako malé, vyděšené dítě. Z hrdla se jí vydere několik pěkně sprostých, švědských urážek na adresu toho magora, co se ji pokusil zabít. Když se jí podaří nabýt nějakou tu rovnováhu, postaví se na rozklepané nohy a vztekle si vyrve sluchátka z uší, strkaje je do volné zadní kapsy riflí. Už-už se chce do toho blázna pustit, co ho to sakra napadlo jezdit v protisměru, ale to uslyší své jméno, které ji donutí sklapnout a na moment se pozastavit nad tím, kdo ji to málem zramoval.
Dívka. Tmavovlasá, poměrně pěkná dívka zhruba v jejím věku. V první moment jí v hlavě nic nenaskočí, ale očividně ji dívka zná, což znamená, že by měla i Pia znát ji. Pak se jí vybaví pár společných hodin v posilovně a prostorem se ozve klasický zvuk poznání. "Leti, že ano?" Začne se ujišťovat, jestli si dívčino jméno zapamatovala správně, a zároveň s tím cítí, jak se vztek pomalu rozplývá a nahrazuje ho pobavení. "Co tě to napadlo, jezdit v protisměru, proboha?" Vyhrkne nevěřícně. Jednou rukou se chytí mantinelu a druhou natáhne směrem k dívce, aby jí pomohla na nohy. "Jsi v pořádku? Nějak jsem nestihla zabrzdit." Starostlivě si začne její… známou, řekněme, prohlížet. Snad to není naražená kostrč, to vždycky bolí jako sviňa.
Jakmile se ujistí, že je dívka v pořádku, nabídne jí, že můžou bruslit spolu a ona jí bude dělat trochu oporu, kdyby náhodou chtěla opět do někoho vrazit. A tak tedy stráví zakoupený čas společným bruslením, než se obě dívky přezujou do obyčejných bot a jejich cesty se rozejdou.

--> byt

← spolek

Neberte Zaru za posedlého sportovce, ale na své postavě si opravdu nechává záležet. Potrpí si na zdravém životním stylu a k tomu je prostě nutný nějaký ten pohyb. Na každodenní bázi preferuje návštěvy posilovny; případně když jí to její rozvrh nedovoluje, tak rychlé kolečko po městě. Veškeré svá rozhodnutí a cvičící plány ale konzultuje se svojí trenérkou – kdysi dávno jí tato služba přišla zbytečná, ale nyní na Celiu, její trenérku, nenechá dopustit. A je to právě ona, která jí navrhla na zpestření jejího fitness programu vyzkoušet bruslení. Samozřejmě, že na bruslích už jednou dvakrát stála. Jenže tomu tak bylo před patnácti lety. Kdo ví, možná i více. Její rodiče určitě muselo alespoň jednou napadnout, že by z jejich drahé Zary mohla být v budoucnu talentovaná krasobruslařka. Její život ale nabral naprosto odlišný kurs a nyní Zaře nezbývá nic jiného, než udělat krok vpřed a vyzkoušet tento sport po tolika letech znovu.
Možná znovuobjevení této aktivity trošku odkládala, přeci jenom bruslení během posledního zimního měsíce by se dalo považovat za pozdní rozhodnutí. Po úspěšném splnění všech zkoušek a jiných povinností se jí ale náhle naskytlo tolik volného času, že už pomalu ani neměla na výběr. Tak se jednoduše hecla, a proto tu nyní stojí na veřejném kluzišti, pořádně zabalená v teplém oblečení x a v každé ruce pevně drží jednu půjčenou dámskou brusli. K jejímu štěstí stejné rozhodnutí dnes tolik jedinců nepodniklo, takže bude mít dost místa pro sebe a její snahu si vzpomenout na základy bruslení. S dlouhým povzdychem se usadí na nedaleké lavičce a po chvilce zápasení se zavazováním je konečně připravena vyrazit na led. Během další chvilky odcupitá ke kraji kluziště a ještě, než se břitva brusle setká s mrazivým ledovým povrchem, tak si stihne vlasy ještě rychle stáhnout do ne zrovna perfektního drdolu. Jedna. Dva. Tři. Rukama se odrazí od kraje a nyní je to už na ní a jejích nohách.