Kavárna

Kroužky ho nikdy moc nebraly, protože člověk tam musel chodit pravidelně, pokaždé předvést nějaký výkon a Lincoln byl už odmala náladový, tudíž ne vždy se mu chtělo něco dělat, to raději zalezl do pokoje s dobrou knížkou a kakaem, na kafe byl ještě moc malý. Přesně proto si neosvojil žádnou jinou schopnost, jen čtení. Ovšem je pravda, že toho nikdy nelitoval, jelikož literatuře naprosto propadl a tímto studiem si vlastně plní svůj sen. A co je lepší než to? Asi nic, každý by přeci chtěl studovat to, co ho baví a později se tomu i  nějak věnovat, přesně to má v plánu i on, vlastně se na to už těší, ať si vybere jakýkoliv směr, kterým se v literatuře vydá, všechny jsou skvělé, protože jsou spojené s literaturou! „Dovedu si to představit, takže máš můj obdiv, že to zvládáš,“ obdivně se pousmál, on by se už asi dávno nervově složil, protože s tím, jak ze všeho stresuje a je nejistý, na pochybách… Kdyby to měl zažívat u víc věcí než je literatura, snad by se vážně složil, nebo by se prohloubila jeho závislost na cigaretách, což by byl také problém, protože by začalo být víc a víc těžké tajit to před okolím. Z Aarona by se asi stal jeho nejlepší kamarád a chodil by s ním na procházky hoodně často, aby si mohl v klidu zakouřit, ale to by určitě za chvíli začalo být podezřelé, takže by to stejně prasklo. A to on nechtěl. „Hudba se vyhnula obloukem i mě,“ zazubil se na ni, aby věděla, že v tom není sama. Ovšem on oproti ní měl pořád nevýhodu, sice konečně našel něco, v čem není talentovaná, ale pořád je více talentovaná než-li on. „A sport, no, na sportovní obor bych se nedostal, ale zas tak špatné to na střední nebylo, takový zlatý střed,“ pousmál se nad vzpomínkou na střední a krušná první léta tam. Díky bohu, že nebyl úplné sportovní tele, jinak by se ho ta šikana držela asi déle. Ano, doopravdy věřil tomu, že jeho jakžtakž schopnosti ve sportu jej zachránily, ale nerad o tom mluvil, vlastně o tom asi doopravdy nikdo nevěděl, protože tohle raději skrýval hodně hluboko v sobě. Možná kvůli tomu začal tíhnout k cigaretám, aby udusil všechny ty nemilé vzpomínky a později mu to začalo ulevovat i od stresu, čímž si cigarety získaly ještě větší plusové body, díky kterým má nyní v kapse krabičku i zapalovač. Usmál se nad jakýmisi souhlasnými slovy ohledně Teddy a už teď přemýšlel, jak to setkání bude vypadat, hlavně až se Daisy představí, protože si byl naprosto jist, že Teddy z jejího jména bude nadmíru nadšená. Zase přemýšlel moc dopředu, měl by toho nechat a raději se soustředit na Daisy teď. „Jsem poctěn,“ řekl se širokým úsměvem a poté si přiložil ruku na srdce, jako kdyby ho to naprosto dojalo, ovšem pak se přidal k jejímu nakažlivému smíchu, ke kterému by bylo nemožné se nepřidat. Potěšeně se usmál nad jejími slovy, doopravdy se na jejich setkání těšil, protože takhle dobře si naposledy popovídal.. No, asi s Lacey, se kterou si také takhle příjemně sedl už při prvním setkání. (Teddy se samozřejmě nepočítá!) „Já bych se nesmál, možná jen pobaveně usmíval,“ ujistil ji a koutky mu cukly směrem nahoru. Nemyslel si, že by mohla být tak špatná, aby se jí smál, ale že by ho pobavila, tím si jistý byl. A možná by ho naopak i překvapila! „Dobře, slečno „prostě mi to jde“,“ pokroutil nad ní hlavou, tolik zbytečné skromnosti, ačkoliv co si budeme povídat, ona mu ta skromnost na ní byla vlastně sympatická, ale chtěl ji prostě přesvědčit o tom, že je nadaná. Poznáte nadaného člověka, když ho vidíte, a neradi posloucháte, jak jsou příliš skromní. „Beru,“ nadšeně přikývl a široce se usmál. Pak už mu totiž nebude moct zabránit v tom, aby tvrdil, že je nadaná! Bude mít důkaz, hmatatelný podklad, a prostě ji přesvědčí o tom, že je nadaná! Byl si tím jist, ačkoliv věděl, že to bude těžký oříšek k rozlousknutí, no cítil se být na tuto výzvu připraven, byl odhodlán to dokázat. „Domluveni,“ odsouhlasil ji s upřímným úsměvem. Začínal mít nějak moc plánů a lidí, kterým slíbil, že se uvidí. Teddy slíbil, že se budou častěji vídat, na Lacey si taky musí vyhradit čas… Snad to bude stíhat, se školou a s klasickými procházkami s Aaronem. Určitě bude, přeci by ty tři zlaté dušičky nezklamal, to by nemohl, nikdy by si to asi neodpustil. Sice se snažil ze všech sil znít pozitivně vůči jejímu kreslení, ale v jejích očích pohaslo to nadšení a on pochopil, že je špatný herec. Jen teď nevěděl, jak se z toho vykecat, a hlavně si nadával, že pokazil něco tak krásného, jako bylo její nadšení. „Jsem rád, že se na to budu moci podívat,“ prohlásil upřímně, ovšem na rtech mu pohrával nervózní úsměv, jelikož byl prozrazen a ona tušila, že něco není v pořádku. Usilovně přemýšlel, co říct, aby tady nebohou Daisy nezahltil podrobnostmi o tom, jaké má problémy se sebevědomím, že by na něj neměla plýtvat svůj talent… To není něco, co chcete vychrlit při prvním setkání, pokud byste tedy rádi zažili i druhé, a že Lincoln by se s ní doopravdy rád viděl znovu. Vlastně na někoho by taková slova zapůsobila a další schůzku by chtěl, ale to se jednalo o psychologa, o toho zase neměl zájem Lincoln, nebyl na tom špatně, jen si nevěřil! „Nevadí, jen…“ nejistě si kousl do rtu, snažíc se vymyslet něco dobrého, co by mohl říct. „Nejde o to, že by mi to nebylo příjemné, jen nejsem zvyklý být ve středu pozornosti, takže když někdo kreslí můj portrét, vyvádí mě to z míry, ale ne protože by mi to bylo nepříjemné, jen nejsem zvyklý na tolik pozornosti,“ shrnul nakonec a prohrábl si vlasy, vážně doufal, že tím Daisy nijak nevyděsí a že to podal dostatečně příjemně, aby se nezačala obávat, jestli je v pořádku. Dokonce to doplnil i drobným úsměvem, upřímným, aby ji přesvědčil, že je to v pořádku, v rámci mezí. Z toho stresu, ve kterém byl a snažil se vymyslet, co říct, si ani nevšiml, že se k němu přiklonila, došlo mu to vlastně až když se zase odklonila, což je jedině dobře, protože by se určitě projevila jeho stydlivost nad blízkostí dívky.

*Ona vždy do kroužků ráda chodívala. Také zkoušela přemluvit kamarádku aby společně s ní chodila do jednoho kroužku, jenže bohužel s kamarádkou neuspěla a proto do kroužku nakonec chodila sama. Chvíli jí to mrzelo, ale časem se s tím smířila a začala se kroužku věnovat jak jen to šlo. Ona také podstoupila několik přípravných řízení na tuhle školu, takže na kamarády a chvilku volného času neměla tehdy ani pomyšlení. Teď tomu bylo ale o trochu jinak. Pár svých kamarádů stále vídá i přesto jak časově je někdy vytížená. Snaží se a to se cení. Na jeho slova ohledně obdivu mu věnuje jen jeden menší úsměv, který i tak samozřejmě znamená hodně. Občas to na ní všechno padne, to se musí přiznat, ale pokaždé se z toho snaží nějak vysoukat a všechno zvládnout. Když s tímhle vším začínala tak si dokonce vytvořila i plánek, podle kterého se každý daný den řídila, ale po skoro týdnu už jí to přešlo a plánek se hned octl v jejím odpadkovém koši pod stolem. * Tak to já jsem měla s tělocvikem vždycky problém! Víš, můj růst tomu moc totiž nepomáhal. * Řekla se smíchem, ale byla to bohužel pravda. Její růst se zasekl někde na konci deváté třídy a tak už dále nerostla. V něčem je sice být menší výhoda, jenže Daisy vždy snila stát se aspoň na den někým vyšším- tak kolem 170-180 centimetrů.  * To by si měl. * Poví ze srandy. Byla vážně ráda, že si sedla ke stolu za Lincolnem než hledat nějaké jiné místo a připravit se tak o jeho společnost. Skvěle si s ním rozuměla, což i jí samotnou překvapilo, ale rozhodně si nestěžovala. * Pobaveně usmíval? Dobře, to můžeš. * Kývne hlavou. Ona by se určitě také pobaveně usmívala, kdyby uviděla Lincolna před plátnem něco kreslit. Určitě by to byl zážitek, tím si je jista. Při jeho slovech jen přimhouří své oči s viditelným úsměvem na rtech. Nic radši nenamítá. Její skromnost jí někdy až přerůstá přes hlavu a je si toho vědoma jak ona tak i její okolí. Snaží se s tím vždy něco dělat, bohužel to někdy ovládnout nelze. Nad jeho souhlasem se jenom široce usmála, jako snad pokaždé. Určitě nějaké její kresby vezme sebou, tedy pokud na to nezapomene. Někdy totiž zapomíná a může se klidně stát, že i když by si ty kresby sebou vzala a poté je někam odložila, nevzpomněla by si kam je vlastně položila. * Tak tedy domluveni. * Přikývne a dá důraz na svá slova. Také měla hodně plánů, teda ne hodně, ale několik by se jich našlo. Snaží se na všechny schůzky najít nějaký ten čas a stihnout je vždy na čas, no jednou se jí stalo, že na schůzku přišla i o půl hodiny později, to pro ní byla katastrofa a byla z toho vážně nešťastná. Dotyčnému se omlouvala další půl hodinu. Zvedla pohled od skicáku a zabodla její oči do obličeje Lincolna. Šlo poznat, že z toho Lincoln nebyl ve své kůži a proto na chvíli přestala kreslit a tužku odložila. * A-aha..* Řekne trochu zaskočeně a aby to nějak skryla tak trochu zakašle. Lhala bych řekla, že jí to nezaskočilo, protože docela jo. Nic na sobě nedávala ale znát a s lehkým úsměvem se Lincolnovi podívala do očí. * Můžu tě ujistit, že ode mě budeš mít nějakou tu pozornost, vážně.* Odkloní se od něho a posměje se. Respektovala jeho soukromí a proto na chvíli ještě tužku nechala tužkou.* Až budeš připravený, tak mi klidně řekni. * Podívá se na něho. Myslela to vážně. Až se bude cítit nějak lépe a prostě připravený, tak ať si kdykoliv a kdekoliv řekne a ona tam bude stát stužkou a skicákem v rukou. Nevadilo jí to, vážně ne. Sice ona také nebyla zvyklá, zrovna na nějakou tu pozornost, ale určitě na tom byla lépe než tady její společník Lincoln. *

Kdyby měl raději chodit na nějaké kroužky místo toho, aby trávil čas se svými drahými literárními hrdiny… To si nedovedl představit a ani nechtěl, protože kdyby chodil na kroužky, tak by asi nikdy neobjevil, jak hluboká jeho vášeň pro literaturu je a asi by si obtížněji vybíral obor ke studiu. Teď alespoň věděl, co ho baví, čemu by se jednou rád věnoval a vlastně si i pomocí svého studia najde i budoucí práci v oboru, který zbožňuje. To mu za to nulové nadání stojí. Mimo to, on by asi nedokázal věnovat se více věcem, jelikož do všeho jde na stoprocent a kdyby do více věcí šel takhle, asi by se s tou jeho křehkou psychikou brzy nervově zhroutil. No jo, psychická únava umí být potvora, o tom si už četl! Často, když nad něčím doopravdy hodně pracuje a má pocit, že toho na něj je hodně, přichází určité stavy únavy, které dle všeho souvisí s jeho psychikou, no a to se věnuje jen jedné věci! Kdyby jich bylo víc, asi by byl unavený věčně. „Hvězda jsem sice nebyl, ale jako posledního mě nevybírali, takže asi dobrý,“ pousmál se a jemně pokrčil rameny, své schopnosti v tělocviky moc hodnotit nechtěl, protože si vlastně ani nebyl jsitý, jestli mu to šlo. Třeba tam jen byli všichni stejně nešikovní a proto si nepřipadal tak špatně. „Ale aspoň ses dobře vyhýbala míči při vybíjené, ne?“ zazubil se na ni pobaveně, když si představil tu malou osůbku, jak pobíhá po nějakém hřišti třeba při basketballu a kolem ní se pořád míhají ti vysocí lidé, co úplně ignorují její přítomnost ve hře. Tedy, na jednu stranu je to smutné, neměli by tak sólovat a někoho vynechávat, protože je maličký, ale na druhou stranu by to určitě byl roztomilý pohled. Mile se uculil na svou společnici a odpil ze své kávy, tedy, už ji dopil. Trochu smutně si prohlédl prázdný hrneček a přemýšlel, zda si objednat další. Rozhodl se to přemýšlení přenechat své společnici Daisy, a proto na ni zvědavě koukl. „Co myslíš, vydrží nám ta konverzace na další hrníček kafe?“ optal se ji s veselým úsměvem. On si byl jistý, že by se dokázali zabavit a povídat si ještě hodiny, ale netušil, jestli Daisy někam nepospíchá a on by ji nerad zdržoval, vlastně proto se jí ptal. „Děkuji za povolení,“ usmál se na ni, už teď začínal být celkem pobavený, jelikož si začal představovat Daisy jako učitelku, kterou by ještě k tomu občas opravoval její žáček. „Budu se těšit,“ zaculil se na ni, na takovou příjemnou společnost se nešlo netěšit. Už jen po tom prvním setkání se mu zalíbila a pomaličku se drala k žebříčkům oblíbených lidí, na kterých si vždy rád udělá čas a přetrhne se pro to, aby si na ně našel čas. Nejistě se podíval na tu tužku, kterou odložila, což značilo konec kreslení. Trochu si povzdechl, pokazil jí to, a to se tak snažil, aby nezněl tak hloupě a dotčeně, ovšem zcela očividně byl neúspěšný. Mrzelo ho to, protože v jejím obličeji se skrývala taková radost, když mohla zachytávat rysy jeho obličeje, ale teď to zmizela a ona působila… zvláštně. Jakoby se ona sama snažila přijít na to, jak se vypořádat s tím, co řekl. Asi už teď odhalil, že není úplně sluníčkovým člověkem, co by byl naprosto vyrovnaný, no, takhle brzo to obvykle lidem neodhaluje, ale stalo se, co s tím teď nadělá. „Jen je to nezvyk, když nevyhledáváš extra velkou pozornost, a pak se někdo zaměří jen na tebe,“ vysvětlil svá předchozí možná trochu zmateně působící slova, snad aby se dostal na trochu lepší rovinu s jeho povahou. Netušil, zda se mu to povede, nebo jestli v očích Daisy bude teď vypadat trochu zvláštně, ale dokud se s ním bude chtít dál bavit, klidně může být brát i trochu zvláštně, dokud ji tím nebude odrazovat. To by byl doopravdy nerad a asi i smutný, štěstí, že má u sebe svůj lék na štěstí, a navíc že Daisy není takový typ člověka, co by někým kvůli maličkosti opovrhoval, nebo se mu tak alespoň zdála, a že on míval dobrý odhad na lidi! „Klidně pokračuj,“ pousmál se na ni a uvolnil se, představil si, že je to něco, jako když ho v dětství Teddy fotila, nebo když se fotila s ním, prostě se snažil uklidnit a vštěpit si do hlavy, že se o nic nejedná a ta pozornost nic neznamená, že není nějakou hvězdou kavárny, jen modelem pro Daisy, která to nikde ukazovat nebude, tudíž ani víc pozornosti už nezíská. To mu vlastně i pomohlo, hned se cítil líp a asi už nevypadal tak křečovitě jako předtím. Úplně nejvíce by mu pomohlo navázání konverzace, alespoň by odvedl svou pozornost. „Odkud vlastně jsi? Z Kalifornie, nebo jsi sem přijela na univerzitu?“ optal se, byla to totiž jediná otázka, co ho napadla, a navíc si ani nebyl jistý, zda tím nebude Daisy vyrušovat od umění.

Vzpomínek na dětství měl spoustu, a to i přestože většinu času trávil se svou oblíbenou knížkou v pokoji, no díky Teddy někdy i ven zašel, ona pořád chtěla do přírody, ale každopádně v dětských vzpomínkách a v tom, co zformovalo jeho charakter, už se dloubat nechtěl, ještě by došel k nějakým nemilým scénářům a předvedl by nebohé Daisy další část své mizerné povahy, což nechtěl. Stačilo, že se předvedl jako člověk neschopný přijímat pozornost, další vady by si měl schovat přinejmenším na další schůzky, no nejlépe na nikdy. I Daisy vypadala, že tohle téma ráda opustí, vše podstatné už řečeno bylo. „No vidíš, jeden plus jsme našli!“ pořád se smál, ne nijak hlasitě, aby to rušilo celou kavárnu a všichni se na něj se zamračenými pohledy otáčeli, ale smál se a byl upřímně potěšen. „A jsem si jistý, že bychom našli i další plusy, kdybychom se snažili,“ dodal, když už se konečně uklidnil, jeho smích uhasl, ale veselý úsměv pořád neopouštěl jeho rty, Daisy očividně byla příjemnou společností, se kterou se poměrně rychle začal cítit pohodlně. O to víc ho potěšilo, když mu odsouhlasila, že si má ještě objednat, protože jejich konverzace ještě nekončí. A on by byl doopravdy nerad, kdyby skončila, povídalo se mu s ní pěkně. „To jsem rád,“ přiznal nahlas a jemně se pousmál, ačkoliv kdyby se za svá slova tolik nestyděl, určitě by se usmíval od ucha k uchu. Už stačí jen vymyslet, co si vlastně dá… Má nějakou práci do školy? Pokud ano, asi by si mohl dát i druhé kafe, aspoň by vydržel dlouho vzhůru a mohl toho udělat hodně. Moc si tím nebyl jistý, ale přinejhorším by si mohl dlouho do noci číst bez pocity únavy. Třeba by zvládl přečíst i nějakou celou knížku… Blázen to je, rozhodně. Oba se pak křenili nad představou, jak Daisy vyučuje literáta Lincolna. To je představa asi podobná tomu, kdyby Lincoln vzal barvičky a učil by Daisy kreslit, skončil by asi celý od barvy a Daisy s velice výbornou náladou, protože takové představení by určitě viděla poprvé. Když se mu začala omlouvat, zamrzela ho jeho povaha a chování ještě víc, což ho štvalo ještě víc. „Ale to je dobrý, vždyť každý by byl potěšený, to jen já reagoval… přehnaně,“ dlouho přemýšlel, jaké slovo zvolit, takže opět jeho přednes nebyl tak úplně plynulý, jak normálně bývá, ale to není nikdy, když mluví o své povaze či svých chybách. „Vážně, je to dobrý a neomlouvej se,“ začínal být vážně v duchu zoufalý z toho, že se tak usměvavá a veselá dušička najednou pokorně omlouvala, najednou nevypadala tolik vesele jako celou dobu, což si jen vyčítal, ale nedával to na sobě znát, nechtěl ji rozrušit ještě víc a víc tím pokazit jejich setkání. „Můžeš,“ ujistil ji znovu a na rtech vytvořil o něco sebejistější úsměv než předtím, doopravdy ji nechtěl odehnat od něčeho, co má tak ráda. „Já jsem odsud, celý život na jednom místě,“ pousmál se a jemně nad tím pokrčil rameny, nikdy ani necítil touhu moc cestovat či se přestěhovat někam jinam, což asi podědil po rodičích, ti taky nikdy nikam moc necestovali a nechtěli měnit své bydliště. Holt je stejně konzervativní jako jeho rodiče, co se dá dělat. Pak se u nich objevila servírka, aby odnesla jejich prázdné hrníčky, ale Daisy byla dostatečně rychlá a stačila servírku zastavit a objednat si. „Já si dám černý čaj,“ vyslovil svou objednávku, když mu k tomu Daisy dala prostor. Nechal se inspirovat jejím nápadem dát si čaj, ovšem kafe měl radši, no nechtěl být vzhůru bůh ví do kolika, proto musel zvolit jinou variantu pití. Když si objednají, servírka odejde a oni opět zůstanou o samotě, takže mohou pokračovat ve svých konverzacích. Zamyslel se nad otázkami, které mu položila, ale u té se zvířaty mu koutek cukl pobavením nahoru. „Jazz mám taky rád, ale úplně nejraději mám klasickou muziku, protože se skvěle hodí ke čtení. Víš, můžeš číst a mít to podkreslené nějakou klavírní skladbou, je to hezké,“ hezky se uculil, když na takové chvíle vzpomínal. Ovšem mimo to čtení nepohrdl ani jazzem, v tom se shodoval s Daisy. „Kdybych se měl držet domácích, tak asi kočka,“ pronesl nejistě, nikdy nijak nepřemýšlel, co je jeho oblíbené zvíře, jen věděl, že by si jednou rád pořídil kočku, nebo nic, o žádného jiného mazlíčka zrovna zájem neměl.

„To beru,“ zazubil se na ni, čímž konverzaci o dětství už kompletně uzavřeli, naštěstí. Bavili se o tom dětství tak dlouho, že začínal mít pocit, že mají nakročeno k ukazování fotek z dětství, což on nedělal úplně rád, ty fotky mu připadaly neskutečně trapné, ačkoliv celá jeho rodina se nad tím rozplývala, on to ale vůbec nedokázal pochopit. Kdo ví, třeba to jednou pochopí, až on sám bude rodičem, a nebo nepochopí a jeho dítka budou trapných fotek ušetřena, pokud je tedy nebude fotit jejich matka... Nebo tetička Teddy. Představa toho, jak on vede hodinu kreslení a Daisy ho jako vzorná studentka poslouchá, ho doopravdy pobavila, protože celé jeho okolí vědělo, že Lincoln je doopravdy bídný malíř, nedokázal by vám asi ani říct základní fakt třeba o tom, jak se míchají barvy či by nedokázal nakreslit kolečko. Jeho tvorba by se ale přesto dala považovat za umění - za to moderní, protože to většinou jsou nějaké patvary, stříkance barvy na bílém plátně, no a to by určitě zvládl. On se sice o umění nijak nezajímal, ale kdyby si měl vybrat, rozhodně by volil starší umění proti tomu modernímu, to ho nikdy moc neoslovilo. Stejně tak ho moc neoslovila ani moderní literatura, takže jestli mu budete vyprávět, že jste literární fanda a četli jste celou ságu Stmívání či 50 Odstínů, tak vás asi nakopne do zadnice a pošle pryč, minimálně v duchu to udělá. Byl rád, když se oba shodli na tom, že si ještě objednají, protože se mu s ní vážně příjemně povídalo a Daisy sama o sobě působila jako neskutečně sympatická společnost, ve které se cítil uvolněně, nemusel řešit žádné problémy. Ačkoliv tuto pohodu narušilo to její kreslení, které ho tolik rozhodilo. Holt nízké sebevědomí a neobliba pro bytí středem pozornosti umí udělat své, ale i jemu přišlo, že to přehnal. Hlavně tím polekal Daisy, to ho mrzelo asi nejvíc. Navíc se mu chudinka začala omlouvat, celá špatná z toho, jak reagoval, a najednou už nezářila jako sluníčko, on jí tu náladu pokazil a mrzelo ho to, což najednou kazilo i jeho náladu a on najednou měl pocit potřeby zapálit si, nebo si alespoň hrát s cigaretou v prstech, ale nemohl. To nedělal ani před Teddy, nedovolil by si to tedy ani před Daisy. Věděl o tom jen Aaron, se kterým občas zašel na příjemnou večerní procházku, při které si Lincoln mohl zapálit. Bylo příjemné moci před někým kouřit a nebýt za to souzen, toho souzení se bál nejvíce a nedovedl si představit, jak by to vzala Teddy a jak by on nesl přes srdce, kdyby ho, ač jen v duchu, odsoudila. Věděl, že navenek by nedala nic znát, nechtěla by mu ublížit, ale její pravá reakce ho děsila. Odolal nakonec pokušení zapálit si, neměl na výběr, co si budeme povídat, a dokonce se na Daisy i usmíval, aby dokázal, že je v pohodě. Nechtěl si totiž takovou hloupostí zkazit tak příjemné posezení. „No, dobře, dejme tomu,“ přitakal jejím slovům, ačkoliv mu jeho reakce nepřišla vůbec normální a stejná jako u ostatních lidí, ale nechtěl se před ní zbytečně shazovat, proto se té šance o smazání jeho chování rychle chopil a souhlasil s ní. „A já ji ještě jednou řeknu, že je to v pořádku,“ odvětil ve stejné podobě, v jaké to ona řekla, a mile se pousmál, vlastně jen díky tomu jejímu drobnému úsměvu na rtech, její vnitřní sluníčko se už vracelo a ona zase začínala být stejně usměvavá, to ho těšilo. Na její otázku už jen kývl, připadalo mu zbytečné ještě něco dodávat, prostě jí jen chtěl udělat radost a tohle se zdálo jako nejjednodušší cesta. Pozoroval ji v její práci, zatímco ona pozorovala jeho, protože potřebovala zachytit jeho rysy. Jakmile se u nich objevila servírka, oba si objednali čaje, protože asi i Daisy usoudila, že kofein pro dnešek stačí. Někdy dokáže vypít třeba i pět kafí, to ale jen když potřeboval být produktivní dlouho do noci. „Je úžasná,“ uculil se na ni, byla to vážně jedna z jeho slabostí, které si rád a často dopřával. „Já moc psy nemusím. Hrozně se mi líbí velcí psi, ale ti jsou celkem nepraktičtí, protože jsou velcí a člověka celého zavalí, takže je obdivuju, ale domů bych je nechtěl, možná tak na zahradu, ale mít je uvnitř, to bych se zbláznil,“ vesele se zazubil, no ale ještě pokračoval ve svém vyprávění. „A ti malí psi, co jsou ideální dovnitř, oproti těm se mi zdají kočky prostě elegantnější a navíc mají vlastní náladu, oproti psům, kteří jsou prostě pořád jen šťastní, takže kočky mi jsou sympatičtější,“ dokončil svá slova a pousmál se. Možná že psům jen záviděl to, jak naivně šťastní mohou být a proto nalezl větší pochopení u koček, které přeci jen jsou náladové skoro jako člověk. Možná vám nepřinesou tolik radostné energie, jako ti pobláznění psi, ale přinesou vám uklidnění, což Lincoln preferoval. „Znamená to, že když si pořídím kočku, budeš se ode mě držet dál?“ optal se zvědavě, ovšem myslel to jen jako legraci, Daisy by něco takového neudělala, nesoudila by podle zvířete, které by si někdo pořídil. Poděkoval servírce, která jim donesla čaje, a on si ho okamžitě osladil jedním pytlíčkem třtinového cukru, co u hrníčku byl položen, protože čaje sladil, zatímco kávu ne. Byl zvláštní. Se zaujetím se na ni podíval, když nakousla téma jejího sourozence a pohledem ji pobídl k tomu, aby povídala dál. „Nevypadáš úplně nadšeně z přítomnosti toho nevlastního sourozence,“ pronesl jemně a opatrně, nechtěl narážet na citlivé téma a nějak ji znepokojovat, ale kdyby se chtěla vypovídat, rád by si ji vyposlechl.

---

Kdyby měl Daisy malířství vyučovat, asi by to doopravdy dopadlo špatně, ovšem kdyby ona vedla jeho, to by byla jiná situace, ale neuměl říct, do jaké míry by to pomohlo, protože na umění zrovna nadaný nikdy nebyl. Ovšem nepochyboval o tom, že by Daisy byla trpělivá a skvělá učitelka, hlavně ta trpělivost by byla velkým plusem při výuce neschopného Lincolna. Asi by od ní nějaké základy pochytil, no rozhodně by se nejednalo o umělecké dílo a on by ho raději někam schoval, aby to dílo už nikdy nespatřilo světlo světa. S Daisy by musel uzavřít dohodu o mlčenlivosti, že něco takového viděla, a stalo by se to ultimátním mezinárodním tajemstvím. Dobrá, tak špatné by to asi nebylo.. Snad.. Raději přestal přemýšlet o sobě jako umělci stojícím za plátnem a něco tvořící, kdo ví co, a zaměřil se na to, že si s Daisy objednali další pití, které značilo, že jejich konverzace ještě nekončí. Byl za to rád, vážně hezky se mu s ní povídalo, dokonce přežila a zůstala s ním po jeho šoku z jeho portrétu, za což ji obdivoval. Jen se mu nelíbila ta představa, že třetí kolo už si asi nedají, to už se mu zdálo, že prostě pak to bude končit. Ač se mu ta představa nelíbila, těšilo ho, že mají společnou cestu do spolku, takže se vlastně jen tak nerozejdou. Když se touhle myšlenkou utěšil, zase se na ni usmál, vrátil se z myšlenek do reality a dával pozor na to, co říkala. „Chápu, že chtějí velkého psa, jsou to majestátní tvorové, ale musí je respektovat, ne zavírat do bytů,“ jemně se zamračil, ale jen nakrátko, nechtěl se na Daisy tolik mračit, hlavně ne kvůli něčemu takovému, proto se pak na ni drobně pousmál. Chápavě přikývl, když zmínila, že jí jsou prostě sympatičtější psi. Respektoval to, ač to moc nechápal, ale neměl potřebu se kvůli tomu dohadovat nebo se s ní snad přestat bavit a tvářit se dotčeně. Takový nebyl, ačkoliv uměl být všelijaký a se svou povahou občas dost příšerný, vždy bylo jeho chování odůvodněné. „To rád slyším,“ pousmál se na ni, ale vlastně neměl v plánu si v blízké době pořizovat kočku, pořád bydlí ve spolku a ještě by se mu někam zatoulala a on by ji po celém spolku musel nahánět a mluvit s tolika lidma, eh, to raději ne. Kočku si pořídí, až jednou bude někde bydlet v bytě, bude už pracovat a bude potřebovat společníka do bytu, což je v daleké budoucnosti. Domíchal svůj čaj a opatrně trošku odpil, aby se nespálil, ale aby ochutnal, zda má správně oslazeno. Čaj prošel kontrolou a on ho odložil zpět na podtácek. Starostlivě se podíval na Daisy, když se tvářila tak nespokojeně, nerad ji tak viděl, ale situace, kterou popisovala, asi jinou vhodnou reakci neměla. Chtěl se na pár věcí zeptat, například zda na Daisy táta úplně zapomněl nebo se s ní chtěl vídat, ale Daisy nechtěla, jenže mu to připadalo nezdvořilé, proto své otázky vypustil a slíbil si, že jednou se jí na ně zeptá.. Třeba. Rozhodl se vykročit ze své komfortní zóny, jen aby jí poskytl nějakou úlevu, když už se tak rozpovídala. Sklopil pohled ke svým rukám a jednu ruku opatrně natáhl k Daisy, jemně ji pohladil po hřbetě ruky a dokonce se na ni odvážil vzhlédnout, bylo na něm vidět, že se stydí, ale naštěstí se nečervenal. „To bude dobrý, všechno se.. časem z-zlepší,“ ztěžka se vyžvýknul a drobně se pousmál. Pak už jen stáhl ruku zpět k sobě a raději začal objímat hrnek. Chápavě přikývl, když řekla, že to nechce řešit, a víc se k tomu už nevyjadřoval, s tím přikývnutím to považoval za uzavřené. Kdyby chvíli ještě počkal, nemusel testovat své limity a zbytečně sám sebe znervózňovat tím gestem. „Seriály úplně nejsou moje parketa, takže spíš můžeš doporučovat ty mně,“ pousmál se a podíval se na ni, no pořád byl ještě otřesen ze své vlastní odvahy. Možná by jeden či dva seriály dal dohromady, ale pořád nebyl moc při smyslech, takže ho nic nenapadalo. Při zlozvycích mu trochu zaskočilo a překvapeně na ni zamrkal. Cigarety v jeho kapse jakoby se hlásily o slovo, přeci jsou jeho zlozvykem, tak se chtějí předvést, ale on se tímhle chlubit nechtěl. „Kofein,“ vyhrkl ze sebe hned to první, co ho napadlo, aby zahnal cigarety někam daleko do své mysli. „Pití kafe je rozhodně zlozvyk, hlavně když už si i občas říkám, že to kafe potřebuji,“ dodal, aby osvětlit to jedno slovo, co předtím tak vyhrkl. „Co u tebe?“ vrátil ji její otázku s jemným úsměvem, už se cítil bezpečně, mimo ohrožení z toho jeho otravného tajemství, co vždy nosil u sebe.

Pousmál se, když pronesla, že s ním souhlasí, ovšem nijak dál se k tomu nevyjadřoval. I přestože oba preferovali jiného domácího mazlíčka, konečně se našlo něco, v čem byli podstatně rozdílní, alespoň se oba shodli na tom, že každé zvířátko má své potřeby a lidé by je měli respektovat. Obecně by lidé měli respektovat plno věcí, které nerespektují, například základní slušné chování, ale v dnešní době když do vás někdo vrazí, tak chce ještě omluvu po vás za to, že jste mu stáli v cestě. S tímhle přístupem se člověk ani nemůže divit, že si někteří zabedněnci berou velké psy do bytů, někteří lidé mají holt s přemýšlením problém. Ačkoliv on nikdy žádné zvířátko doma neměl, nikdy se nemohli s Teddy shodnout, co by si vlastně koupili, a jejich rodiče na ty neustálé dohady neměli nervy.. A nebo pokud se ti dva shodli, padaly návrhy jako třeba kůň nebo vydra, prostě něco, co není úplně běžným mazlíkem do domácnosti a svým dětem to rozhodně nepořídíte. Ale i přes fakt, že žádného mazlíka neměl, neuvěřitelně se těšil, až si pořídí kočku, protože se k jeho introvertní povaze hodila. Perfektně viděl, jak by vypadalo jeho dětství, kdyby měl kočku – v první řadě by při čtení knížek byl méně osamělý, protože by na jeho klíně spokojeně chrupkala v klubíčku stočená číča, což je jedna z věcí, na které se těší i do budoucna, až tu kočku mít bude.
Od tak sympatického tématu, jako jsou domácí zvířata, se prudkým obratem dostali do méně příjemných oblastí, které byly snad pro Lincolna ještě nepříjemnější než pro Daisy, protože on moc nevěděl, jak lidi utěšovat, do takových konverzací se moc často nepouštěl a když, tak snad jen s Teddy, u které žádné problémy s interakcemi neměl, ničeho se nebál. Ale teď to bylo jiné a on jen s námahou volil vhodná slova, co říkat. Nechtěl se v tom moc dloubat, i samotné Daisy očividně nevyhovovalo o tom mluvit, ale přejít toto téma mu připadalo krajně neslušné a nechtěl vypadat jako nějaký neempatický necita, proto něco vymyslet musel. Nakonec se odhodlal k pár jednoduchým slovům, které doplnil gestem, o kterém věřil, že Daisy podpoří, ačkoliv se toho hrozně bál. Ovšem z jejího upřímného úsměvu, který rozzářil její zasmušilý obličej usoudil, že udělal dobře, proto jí úsměv, poněkud rozpačitěji, oplatil. Ruku po krátké době stáhl zpět k sobě, jelikož empatii Daisy už projevil a ona ji ocenila, nemusel svou nervozitu prodlužovat. „Kriminálky jo? Jsi ve volném čase novodobý Sherlock Holmes?“ zazubil se na ni, ačkoliv Sherlock byl spíše detektiv než kriminalista, ale což, lepší referenci neměl, snad ho s tím Daisy neodežene pryč, že motá dvě různá témata. On na tu moderní kulturu moc nebyl, seriály mu moc neříkaly, nebavilo ho sedět u počítače a mrtvolně do něj čučet. To raději drží v rukou knihu a čučí do ni, to mu připadá mnohem lepší. „Ale já ti vážně nic nepovím, nejsem ten typ, co by sledoval všemožné seriály a třeba je měl zkouknuté i několikrát,“ ano, i takové fanoušky znal a přišlo mu to už skoro fanatické, občas holt mívá trochu za vlasy přitažené názory. Vypadala, že jí odpověď ohledně zlozvyků moc neuspokojila, tak se jen nervózně uculil. „Asi mám zlozvyků víc, ale člověk se holt nerad chlubí hned tím špatným,“ pokrčil rameny a cítil, jak ho jeho nemilé tajemství pálí na stehně. Lhát by se nemělo, že? „Skákání do řeči?“ optal se zvědavě. „Já si teda nevšiml,“ ujistil ji s drobným úsměvem, ale k jejímu druhému zlozvyku se už tedy nevyjadřoval. Neměl ani potřebu, nebyl v pozici, kdy by ji mohl soudit. Každopádně ji obdivoval za to, že se dokázala přiznat ke svým zlozvykům, zatímco on to neuměl a postavit se ke svým hříchům takhle veřejně nedokázal.

On sám problémy s rodinou neznal, proto se moc nedokázal vcítit do Daisyny situace, on si totiž nedokázal představit, že by Teddy byla jeho nevlastní sestra a on ji snad ještě dokonce nesnášel, to by nedokázal, asi ani kdyby byla nevlastní.. Vlastně, určitě by to nedokázal, protože není možné nemít Teddy rád, za to by dal ruku do ohně. Ačkoliv se do Daisy neuměl moc vcítit, projevil asi nejvíc empatie, co dokázal, a nepřišlo mu to hloupé. Samozřejmě že tady mohl začít říkat, jak ho to mrzí, ale připadalo mu to zbytečné, proto se uchýlil k tomu gestu, ze kterého se bude vzpamatovávat ještě dlouho, takhle vřelý k člověku, které ten den poznal, snad ještě nebyl. Ale na druhou stranu hodně na to má vliv i to, jak skvěle si rozumí a že i Daisy sse svěřila s tak intimní věcí, holt si dovolil trochu překročit své pohodlné meze. Nelitoval toho, Daisy totiž vypadala upřímně potěšeně, což potěšilo i jeho. Naštěstí oba byli dostatečně moudří a toto téma rychle opustili, aby jejich konverzace pokračovala dál. „To beru,“ zazubil se na svého Sherlocka a užíval si její smích, aspoň ji pobavil, i když byl žánrově nepřesný. „Plánuješ být kriminalistka a ve volném čase umělkyně?“ koukl na ni zvědavě, ale na rtech mu pohrával úsměv značící, že si pouze dělá legraci a jemně ji pošťuchuje, čímž i skončila jejich diskuze, protože Lincoln neměl moc co dodat a Daisy své možnosti vyčerpala. Vděčně se usmál, když mu dala najevo, že chápe, jak si své zlozvyky nechává pro sebe, dnes už jednou své hranice překročil, nemusí je překračovat znovu a hned na sebe práskat svá největší tajemství. Sledoval ji, když vytahovala mobil, a už už se jí chystal zeptat, kolik je hodin, ale Daisy vychrlila, že už musí běžet. Trochu překvapeně na ni vykulil očka, protože říkala, že má plno času, ale asi jí na mobilu něco vyskočilo. Nemůže tvrdit, že by ho to nemrzelo, ale chápal to, proto na její odchod přikývl, jakože se tedy ještě uvidí. „Měj se, rád jsem tě poznal,“ rozloučil se s ní a také jí věnoval poslední úsměv, než zmizela z kavárny bůh ví kam. V poklidu za doprovodu knížky dopil zbytek svého čaje a pak jejich útratu zaplatil. Nijak Daisy nevyčítal, že mu tady nechala placení, vypadala vážně ve spěchu, a i kdyby mu takhle nefrnkla, platil by on, jako gentleman. Jakmile bylo i zaplaceno, zamířil zpět do spolku, ale vzal to trochu oklikou, aby si mohl v bočních uličkách i zapálit..

Dnešní den byl pro Daedala jako každý jiný. Ráno se vykutálel z postele poměrně včas a překvapivě také pěkně odpočatý, což se zas tak často nestávalo. Sebral si tedy své saky paky a vydal se do ateliéru. Ne, že by tam tedy dělal něco pořádného. Pokračovat na zadané seminární práci? Pff, vždyť času je dost a on přece není žádné béčko, aby na tom musel makat od rána do večera. Místo toho tedy celé své okolí obšťastňoval různými tipy, sebechválou, ale hlavně radami, jak by měli se seminární prací pokračovat oni. Lámalo mu srdce, když musel své spoluateliéristy, které na tu dobu pojal prakticky za své studenty (dělával to často), opustit, nicméně slunko vystoupalo vysoko na oblohu a Daedalův žaludek začal poměrně hlasitě promlouvat. Vydal se tedy do svého oblíbeného alternativního a jaksi hipsterského bistra, kde pojedl něco zeleného z avokádem. Když ukojil své základní lidské potřeby, zjistil však, že jaksi nemá do čeho píchnout. Většina jeho přátel zrovna někde poletovala a nebo nebyli zkontaktovatelní. Také jaksi cítil, že v ateliéru by byl podruhé již ne tak vítaným hostem i když sám pořádně nevěděl proč. Nakonec mu přeci vyvstanul nápad na mysl! Kavárna! Čapl tedy opět svých pět švestek a vyrazil vstříc novým zítřkům. Když konečně stanul před vchodem, vzal za kliku a s drobným cinkutím vstoupil dovnitř. Nutno podotkonout, že dnes se opravdu vyšvihl. Na sobě měl sice jednoduché světle krémové tričko s nějakým drobným bílým potiskem na pravé straně prsou, ale kalhoty... ty kalhoty! Jednalo se o krapet volnější pláťáky, nad kotníky stylově ohrnuté a po celé jejich délce je zdobily dlouhé černé pruhy. K tomu všemu už stačilo pouze obout černé oxfordky společně s černými vyššími ponožkami a model byl na světě. Krátkým pohledem obhlédl místnost, načež zjistil, že je prakticky plno. Už už měl chuť otočit se na podpatku a vyhledat podnik jiný, ovšem přítomná káva mu zavoněla natolik, že nakonec přeci jen zůstal. Tak si k někomu přisedne, no... Zas tak potupné to přeci není a mezitím se třeba uvolní nějaký jiný stůl. Rozhlédl se tedy po místnosti podruhé až mu padl pohled na poměrně velký stůl, u kterého seděla osamocená dívčina. Vydal se tedy k ní. Když došel ke stolu, stále stejně hrdě, jako ostatně vždy, drobně si odkašlal, aby dal najevo svou přítomnost. "Je tu volno?" Otázal se napřímo bez jakéhokoliv pozdravu, pozvedl k výšinám jedno obočí a vyčkával na odpověď.