V ZOO už nebyla hrozně dlouho, vzhledem k tomu, že její rodiče na tohle zrovna nejsou. Táta možná ano, ale máma rozhodně ne. Její máma je.. Princezna, až moc uhlazená, opečovávaná a co si nemusí udělat sama, udělají za ní ostatní. Snažila se mít Grace až moc podle svých představ.. Že bude modelka, snažila se jí nutit styl oblékání ale.. Grace na to není. Ano, má ráda oblečení, jenže to není věc o kterou se kdy chce nějakým způsobem zajímat. Šaty jí na ples vybrala krásné, sice na ní trochu moc ale.. Byla vděčná. Jenže to ostatní už je moc, nemůže přeci řídit její život. Vydala se tedy zoo sama, moc přátel totiž nemá a Aaron byl určitě zaneprázdněn něčím jiným a má moc práce, ví však jak moc by si to tu zamiloval i z části ne. Ona má na ZOO kladný i záporný názor.. Je to lepší než cirkus. Účastí se akcí jako něco: "Chceme cirkus bez zvířat." aj. V cirkuse zvířata nutí dělat věci, co jim nejsou přirozené a je to spíše týrání. Za to v ZOO jsou sice v zajetí, jenže každé má svého pečovatele, který se o ně stará jako skoro o vlastní dítě či něco takového. Občas jsou tu i z důvodu neschopnosti žít v přírodě kvůli jejich zdravotnímu stavu. No a dnes je hodně zoologických zahrad už dobře uzpůsobeno i prostorem pro ně. Není to nejlepší ale lepší než ty malé výběhy dřív. Teď se to dobou a jejím chodem vylepšuje a je více prostoru. A tak blondýnka střední výšky kráčela Zoologickou zahradou v lacláčích a bílém tričku a s fotoaparátem kolem krku. Focení miluje, nejen protože to je její obor ale vedl jí k tomu dědeček fotograf. Fotil zvířata a ona sdílí jeho názor. Zvířata jsou nejhezčí tvorové a část světa k focení.. Vždy budou přirozené. Nedonutíte je pózovat jak se vám zachce. Vždy tam bude část přirozenosti a v tom je to krásné kouzlo. Někdo může poznamenat: "Ale to je i u dětí!". Ano, u těch méně zkažených ano. U lidí jsou nejlepší momentky.. Modelky jí nevadí, Meg občas nějakou dělala, i když si krásná nikdy nepřišla a její sebevědomí na tom bylo hodně špatně na to, jaká je její matka. Takovéhle děti většinou s těmito matkami nejsou. Povahově vůbec.. Jen je škoda, že tato zvířata nejsou ve volné přírodě, tam by se fotili.. Sice by jí chtěli asi ze strachu zabít ale, užila by si to.. Nemůže jí to být ani líto, většina se tu narodila a neví co to ta příroda je. Je to asi dobře.. Až moc by se jim stýskalo.. A to rve srdce. Není to její věc, ale stará se o to, ne že ne. Zastavovala se u zvířat a dlouze každé z nich sledovala a zastavila právě u ledního medvěda. Ano, zní to divně ale mají ho tu v dobrých podmínkách. Fascinovali ji sedět na lavičce a být s ním pod hladinou. Za sklem.. Samozřejmě.. Za kterým se nefotí moc pěkně, ale pár snímků má. Byl tu klid, žádné děcka klepající a lepící své nevychované pusy a frňáky na sklo, co by bylo akorát umazané a medvěda donutilo to jít pryč.. Plaval tak ladně, volně a zároveň ve stísněném prostoru a stejně z něho vyřazovala spokojenost. A její modro zelené oči to fascinovalo.. A tak seděla a koukala.

Celý dnešek byl naplánovaný až do detailů. Jenže už od začátku se mu ony detaily měnily pod rukama. Třeba jeden, že ve svém skromném domě zapomněl misky pro Bronza, kterého si bral s sebou na výlet. Poté, když zjistil v půlce cesty, že pro Bronza nemá granulky, se málem zbláznil. Naštěstí jeho záchranou byla menší sámoška, kde měli vše. Tak tam všechno nakoupil a vyrazil, znovu, se svým věrným přítelem na cestu do ZOO. Sice na něho kolemjdoucí koukali trochu blbě, ale kdo by tak nekoukal? Není moc normální mít kočku na vodítku nebo ji mít v batohu a kouká jí jenom hlava. Takhle koukala i paní prodavačka, která mu podávala vstupenku. Sice Nicholas s úsměvem poděkoval a opatrně si lístek převzal, ale pořád tady byl ten problém. Měl živou kočku v batohu a to člověk jen tak nevidí. Prošel turniketem, lístek vložil o peněženky a svou kočičku vyndal z batohu. A tak započala jejich společná cesta a společné bloudění po tomto úžasném parku. Sice tady byl již několikrát, ale vždycky se dokázal ztratit. V ten moment si uvědomil, že si zapomněl vzít plánek! To bude muset hledat mapy, které jsou různě poházené po celém prostoru. Dlouze vydechl a tak pokračoval dál. Chlupatý společník mu šel u nohou, občas vyskočil na vyvýšený prostor, aby se i Bronzo mohl rozhlédnout a podívat se na jiná zvířátka. Lidé kolem si oba dva fotili a děti si ho hladily, samozřejmě, že Bronza. Objevili se u výběhu s tygry. Bronzo seděl na jedné skalce před sklem a tygr seděl na druhé straně. Chvilku to vypadalo, jako by hráli hru, kdo nemrkne. Proto Nicholas neváhal a okamžitě vytáhl telefon a fotil. Bylo to dosti zajímavé a tuhle momentku musel zachytit. Takovou člověk jen tak nesežene. Po delším stráveném času u tygrů se posunuli oba dva o kousek dál. Až k výběhu ledního medvěda. To bylo snad poprvé, co Nicholas viděl takhle hravého medvěda. Obvykle, když se sem vydal, byl zalezlý, nebo jenom spal. Tohle bylo něco jiného a možná i krásného. Proto se rozhodl, že tady chvilku posedí a bude sledovat onoho tvora. Všiml si, že jedna ze dvou laviček byla obsazena dívkou s fotoaparátem a tak udělal o pár kroků více, aby se mohl usadit na tu druhou. Jeho kamarád na vodítku se ihned schoval do stínu pod lavičkou a vyčkával, co se bude dít dál. Nicholas vytáhl z batohu dvě misky, lahev s vodou a menší pytel granulí. Do jedné misky nalil trochu vody a do druhé nasypal trochu granulí. O svého kamaráda se přeci musí starat! Stejně, tak jako o sebe. A tak otevřel batoh a úplně se vyděsil. Sám si zapomněl dát do batohu něco k jídlu. Na obličeji se mu objevil smutný výraz a lahev s pytlíkem uklidil do batohu. Teď měl dvě možnosti. Buď to vydrží a něco si koupí u nějakého stánku nebo se nají granulek. Ovšem, to by byl pěkný čuník a to nechce, hlavně by se z toho asi moc nenajedl. Dlouze si povzdechl a hleděl na svého společníka, jak spokojeně papká svůj pohled. Na obličeji mu už zase hrál letmí úsměv. Teď mu bylo už jedno, že on nemá jídlo a bude hladovět, hlavní pro něho bylo, že jeho kamarád má pohodlí a je spokojený. Opřel se zády o lavičku, natáhl nohy a jednu ruku opřel o batoh. Sledoval šťastného medvěda za sklem a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby to bylo celé obráceně. Kdyby lidé byli za skly a zvířata je pozorovala.

Oči jako moře a led zároveň pečlivě sledují tu krásu před sebou. Kochají se, obdivují tohoto živého tvora, který by si zasloužil být někde ve volné přírodě.. A žít. Ten pravý život, volně běhající a řízený přírodou, nikoli lidmi. Zemřel by přirozeně, nedopován léky, nedopován vším možným. Volný. Šťastný že mohl umřít někde ve své krajině.. Ale.. Ví on vůbec, jaké to je. Kdo ví, asi se to nedoví. Pozorovala hravého medvěda, který většinou vážně tuto náladu nemá. Čím to je? Sluníčko svítí krásně často, takže pochybuje, že by mu to rozradostnilo jaksi den. Usmívala se maličko, zvedla se z lavičky a přistoupila před sklo, když před něj předstoupil on. Jeho čumák funěl přímo na sklo a lehce sklo zamlžoval. Přiložila svůj prst pomalu a lehce na sklo, a tak se na sebe nehybně dívali. Měla jemný úsměv ve tváři a fotoaparát, jež měla ověšen na popruhu kolem krku, zvedla a vyfotila pár fotek. Nechtěla ho znervózňovat prstem. Sice klidný vypadal, ale vše má své meze, no ne? Ohlédne se kolem sebe s výdechem.. Je ráda, jak brzo ráno sem dorazila. Normálně tu děti stojí před sklem, nalepeni, jako by se s ním chtěli líbat a bez respektu bouchají do skla. Občas by některé taky někam zavřela a bouchala jim na sklo. Aby cítili, jak ošklivé to je. Jenže na to je až moc velký andílek. Rozhlédne se kolem, hodlala se přesunout dál. Když v tom si všimla něčeho velice.. Zajímavého a hezkého. Nic neobvyklého to nebylo, tedy pro ni. Na zakázku toho fotila už spousty, nic ji nepřekvapí. Milovala focení zvířat, je to nejkrásnější věc, co se dá fotit. Nebo věc.. Život. Nikdy nenahodí ten falešný úsměv, na fotce bude panovat přirozenost a to je to nejkrásnější, co každý má. Bylo jí velice nemístné fotit bez dovolení, není žádný paparrazi, chápeme se. Jenže co dělat, když jste extra stydliví? Pomaličku se vydala k této dokonalé dvojici. "A-ahoj.. Nerada ruším ale.. No. Prostě působíte přímo dokonale spolu, je mi hloupé fotit někoho bez jeho vědomí." Odmlčí se na moment, nervózně si odhrne pramínek blonďatých vlasů ke straně a pousměje se. Byla tak miloučká, ale škoda že se tak bála s ostatními mluvit. "No tak jsem se chtěla zeptat, jestli mohu pořídit nějaké fotky s vámi.. Nebo klidně jen s tím miláčkem." Něžně natáhla ručku ke kočce pod lavičkou. Nu, chvíli se k tomu neměla, bála se, což je přirozené. Grace je cizí, ale jakmile ji příjemně drbala za ouškem, Grace slyšela jen vrnění. "Klidně bych je poslala." Pousměje se hezky.

Byl uvězněn ve svých myšlenkách. Přemýšlel nad vším, i když to byly blbosti. Přemýšlel nad nesmrtelností chrousta, nad tím, co bude dělat zítra, co si udělá s Bronzem k večeři, jaké bude zítra počasí. Dokonce zavzpomínal na jeho setkání s Aileen, na které jen tak nezapomene a doufá, že se s ní ještě jednou setká. No, víckrát se s ní setká. Jenom by to setkání mohlo být jemnější a bez jakýchkoli pádů a zranění. Musel se nad tím sám pro sebe usmát. Tahle vzpomínka je pro něho opravdu hezká na rozdíl od nějakých těch ošklivých, které se skrývají v temném koutku jeho mysli a jsou pečlivě uzamčené, aby se nedostaly na povrch a nezačal na ně vzpomínat. Jak byl tak zabraný ve svých myšlenkách, nevšiml se, že ta dívka se zvedla a někam šla. No, její směr se pak prozradil, když na něho promluvila. “Prosím?“ Párkrát zamrkal, protože zrovna nechápal, co tím myslela a vlastně se nějak snažil dát dohromady, co říkala. Po chvilce mu to došlo díky tomu, co říkala dále. Myslela tím jeho a Bronza, jenom chudákovi Nicholasovi to nedošlo. Jako by to kolikrát bylo jiné no, ale co, stane se. “Jasně, jen nevím, zda on bude chtít. Kolikrát není moc fotogenický.“ Lehce se nad tím uchechtl, protože to byla pravda. Kdykoli ho chtěl vyfotit, tak většinou někam skákal, točil se, či prskal, syčel a dělal všechno možné, aby se nemusel fotit. Chápal ho, protože se kolikrát sám necítil moc dobře před fotoaparátem jako model. Když už měl být v okolí fotoaparátu, tak za ním. Pozoroval dívku, jak natáhla k čičině ruku. Chvilku se bál, že by ji mohl pokousat, či ji škrábnout, ale naštěstí se nic z toho nestalo. Naštěstí začal ihned vrnět a nechal se drbat. Byl dosti překvapený z toho, protože kolikrát pokousal jeho kamarády, když si ho chtěli pohladit. Asi mu padla do oka, že je hned takhle kamarádský. “Pokud by tě to neobtěžovalo, tak bych byl za ty fotky moc rád.“ Na tváři vykouzlil široký úsměv od ucha k uchu, protože se denně nestává, aby se najednou někdo zeptal, zda vás nebo vašeho mazlíka, může vyfotit. Většinou, když se tohle stane, tak ten člověk za to něco chce nebo už nikdy ty fotky neuvidíte. A většinou to jsou dost trapné momentky, kdy tam jsou třeba dvě brady, nebo vám trčí nějaký velký uher uprostřed čela. To jsou totiž nejvíc topové fotky, které si zaslouží speciální místa na nějakých nástěnkách či sociálních sítích. Ale Nicholasovi se zdálo, že tato dívčina bude jiná. Že to nebude taková čůza, jako bývají jiní lidé, kteří se tímto způsobem vysmívají ostatním. “Jen se zeptám, co za to budu dlužný?“ Sice na to nevypadala, ale i tak se raději optal. Aby potom nebyl překvapený, že jo.

Dívka se přesunula, neboli Grace se přesunula. Ne někam pryč, naopak blíže k těm dvěma, aby se.. Seznámila? No, jestli se tomu tak dá říci. Spíše byla zaujatá jejich vztahem mezi sebou. Maličko ji vylekala jeho první reakce. Snad ho nevyrušila, chvíli to tak vypadalo ve chvíli, kdy ji vlastně nepochopil. Bála se, že něco provedl nebo ho naštvala a vyrušila z jeho klidu, což rozhodně nechtěla. Srdce se jí stáhlo napětím a nervozitou, ale opět se povolilo, když odpověděl dále. Ulevilo se jí, odpověď prosím je hodně rozmanitá. Buď ji člověk říká z důvodu, že nerozuměl, či se cítí dotčen. "Určitě ano, je přirozený a to je to krásné. Přirozenost je na fotce to nejkrásnější a to zvířata umí." Nakloní spokojeně hlavu ke straně, mazlila se s kočkou, respektive její ruka a u toho se jí do tváře dostal menší úsměv. I kdyby kousal a syčel na ni na fotce, bude se jednat o přirozenost a bude to vypadat dobře. To se však asi nestane, je velmi přítulný, tak to půjde dobře. Je toho názoru, že pokud chcete zvíře fotit, musíte si k němu vybudovat nějaký vztah. Ne nějaký do hloubky, jakože by mu teď vzala kočku a utekla s ní a sama ji vychovala. Ale podívejme se na toho medvěda. Grace je tu skoro každý týden a medvěd ji zná. Tráví před tím výběhem tolik času, že kdyby snad mohl, povídal by si. Kočička jí vrněla skoro až v náruči, pomalu se překulila na záda a hrála si s jejíma rukama. Samozřejmě párkrát schytala škrábanec, ale to je prostě hra. Bere to tak, navíc to až tolik nebolí. Nic neříká, kočky se občas umí trefit do nepříjemného bodu. Dovolí si ji i lehce podrbat na bříšku, avšak poté se opět věnuje druhému modelovi. "Jistě že ne. To já se spíše bála, abych neobtěžovala vás.. Víte, reakce některých lidí jsou. Velmi rozmanité a občas jsem poslána do určitých míst." Uchechtne se, až takoví lidé jsou. Místo toho, aby odmítli slušně, raději se do vás pustí a dají vám to pořádně sežrat a nadávky? Ty se rozhodně nestydí použít! Možná chápe jeho překvapenost z toho, že mu fotky zašle. Jsou fotografové, co to sice slíbí, avšak nikdy je už nevidíte a fotky používají pouze pro svůj účel, jenže takhle to ona dělat nechtěla. Zaslouží si to vidět. Hřeje ji pocit toho, že její fotky jsou občas tak krásné, že je někdo má doma na poličce. Navíc bez svolení by je nikam nedala. Fotila je sice ona, ale není na nich ona. Tudíž je názoru že potřebuje povolení. Pozvedne k němu s úsměvem hlavu. "Hmm.. Krásný úsměv na fotkách a hezké momentky." Zakření se nad tím spokojeně, rukou si projede vlasy a prohlédne si Bronza. "Já za to nic nechci.. Na zakázku fotím ale.. Tohle je jen pro mě. Spíš se zeptám jestli vyloženě vadí, pokud některé fotky použiju k jedné práci do školy.. Klidně s vaší pomocí, co se týče výběru." Dělala různé práce do školy, kde samozřejmě její obsah je z fotografií a její téma je zrovna ohledně zvířat. Zařadila tam i lidi. Je toho názoru, že kolikrát jsme jako zvířata taky, tak proč ne? Na tuhle práci, které se teď věnuje, je dosti pyšná. Zatím se to daří.

Souhlasně přikývl, protože měla pravdu. Zvířata byla vždycky nejkrásnější na fotkách, i on sám si to myslel. Hleděl na Bronza, jak se mazlí, opravdu se takhle nemazlí s každým cizím člověkem. Opravdu mu musela sednout a musela mu být i dosti sympatická. Nedivil se jí, ale prostě to bylo dost překvapující. Ale trochu se zamračil, když pak lehce slečnu poškrábal. “Opatrně si hraj, Bronzo.“ Lehce ho napomenul, jako by to bylo malé dítě. Nicholas ho jako malé dítko považoval, protože ho bral jako jeho malého zrzavého bratra, na kterého by rozhodně nedal dopustit. Je to i znát na tom, jak se o něho stará a jak ho rozmazluje. Tolik dobrot, kolik mu kupuje a hraček. Závidělo by mu i to nejrozmazlenější dítě pod sluncem. Ale trochu se zalekl, když si ho slečna dovolila podrbat na bříšku. Tam to nemá rád a kouše, jenže on jí nekousl. On si to prostě nechal líbit a Nicholase při dotknutí na bříško div nesežere. “To úplně chápu. Nějaké reakce lidí, když jenom kolem projdu a v rukou si nesu svůj longboard. Také kolikrát dost rozmanité a zajímavé reakce a také dost… slovníkově obsáhlé.“ Odpověděl jí, aby se jí snažil uklidnit a necítila se v tom sama. Stalo se mu už několikrát, že jenom prošel, prkno v ruce a člověk začal řvát bolestí, že ho praštil či mu přejel nohu. Většinou to nechápal, protože od dotyčného chodíval i daleko a neměl možnost mu cokoli udělat. Nejhorší na tom bohužel bylo to, že se ho zastávali i jiní kolemjdoucí a na chudáka Nicholase byli pěkně zlí a skoro ho vyháněli. A to ho vždycky zabolelo u srdíčka. Nerad se někde cítil opravdu nechtěný a ve městě se tak cítil už tolikrát. Ale naposledy poprvé, kdy tomu pomalu tak nebylo, tak bylo s Aileen, když jí utíkal vrátit její telefon, a ještě se u toho zranil. V ten moment se cítil opravdu chtěný a nikdo mu nenadával. Což bylo tak hezké a kdyby mohl, tak se i rozpláče. Ale to by vypadal opravdu hloupě a bůhví, co by si o něm akorát myslela. Určitě by si pomyslela, jaká to je citlivka a pláče u všeho, což by možná nebylo daleko od pravdy. Dělají mu problém filmy, kdy si vyznají lásku a ten druhý umře či se mu stane opravdu něco špatného. Naklonil lehce hlavu na stranu. “Rozhodně mi to vadit nebude a rád pomohu s výběrem některých fotek do té práce. Ale jediná věc, která mi vadí je ta, že mi vykáš. Myslím, že nejsme od sebe tolik staří, spíše jsme přibližně ve stejném věku.“ Koutky mu trochu spadly, protože si připadal takhle staře, a to on nebyl. Rozhodně si myslel, že jsou tak nějak ve stejném věku. Obrovský věkový rozdíl tam rozhodně nebude. Ale potom hlavu opět narovnal a natáhl před sebe ruku. “Jsme Nicholas a budu rád, když mi budeš tykat.“ Představil se s širokým úsměvem na své tváři. Rozhodně by byl za tykání radši a určitě by to bylo lepší a pohodlnější i pro ni, pokud bude ho tedy chce jako modela a bude mu říkat, do jaké pozice by se měl postavit či by měl položit svého malého chlupatého společníka. A co si budeme, Nicholas je ten typ člověka, který by nabídl i tykání starému člověku, protože on sám nerad někomu vyká. Pokud to tedy není nějaký nadřízený či opravdu vyššího postavení.

To, že ji poškrábal je jen maličkost. Hold si chtěl hrát, co na tom? Miluje zvířátka, děti a tahle roztomilá stvoření. Asi jsou jediní, se kterými se nestydí komunikovat, zřejmě to je tak i teď, byl vážně sladký. Tož o to, ne že by zrovna Nicholas nebyl, jenže je moc stydlivá. Raději tedy nějakou chvilku komunikovala s tím drobečkem, aby si získala trochu jeho pozornosti a možná mu dala najevo, že ona nekouše a je hodná! O to jí u zvířat šlo, mít u nich nějakou tu jistotu, že ona je ta hodná, co by je byla schopna milovat. Mít k nim nějaký vztah, než je vyfotí. Zvířata vážně miluje, není snad zvíře, co by jí kdy ublížilo.. Má na ně dobrý vliv. Nechci z ní dělat nějakou královnu zvířat, to ne, nic se nemá přehánět a stát se může cokoliv. Lidé ze strachu dělají různé věci, brání se a podobně i zvířata a jim to nelze vyčítat, ani lidem. Dostala se až k jádru a to bylo bříško a kupodivu ji nekousl tak jako Nicholase. Kdyby to udělal, jen by se zasmála a podrbala ho se smíchem za uchem a hrála si s ním. Možná že se Bronzo zamiloval, kdo ví, do Grace by to určitě dokázalo plno kluků, kdyby byla víc výmluvná. To hold není, raději se zdrží nějakých akcí. Vezmem si tu poslední a to byl vánoční večírek, to taky nedopadlo dobře, až do doby kdy poznala Arona. To ji hodně zlepšilo náladu, možná něco i v životě. I za ten den na ní měl velký vliv a nutno dodat, že už jí i chybí. Byl vážně.. Jiný a milý.. Nad poznámkou o longboardu se jen pousměje a chápavě kývne. Moc tomu nerozumí, jenže lidi jsou tak vyčůraní a zákeřní, že si najdou i jakoukoliv maličkost, co by mohli člověku vytknout. Kde koho nazvou vandalem a to dělal street art na místě, kde je to legálné. Lidé hledají často to špatné, jenže horší je když to hledají v ostatních, nikoliv sobě jako třeba ona. To je taktéž špatné ale lepší, než tím ubližovat ostatním, aspoň dle ní.
Čekala ji velice dobrá zpráva, kterou už od příjemného začátku konverzace mohla čekat, přeci jen něchtěla tlačit na pilu. Je ráda, jakým způsobem jisté focení vzal a že mu to nevadilo, naopak se rozhodl jí býti i pomocníkem s výběrem, což oceňuje. Vybere ten základ, aby jí to sedělo do práce ze stránky odbornosti a on to vybere dle toho, co mu přijde nejhezčí. Nechce ho nějak osočovat, že se nevyzná ve fotografování, ale chce si to z části vybrat podle sebe. Aby byl správný odstín světla, nebyla to třeba jen středová fotka a další odbornosti či maličkosti. Co mu vadilo.. Je vykání. Achjo, hlavička hloupočká mu vykala a teď z toho asi vyšla, jako strašný podivín a nebo z něho udělala dědka. To nechtěla. Polkne na sucho a.. Zhluboka se nadechne k těžkému a to je mluvení. "Moc se omlouvám, nechci aby sis myslel.. Že bych třeba pomyslela na to, že jsi bůh ví jak starý no prostě.." Mám problém mluvit s lidma? To asi nebude to nejlepší vpustit do světa. Raději o tom pomlčela. Naštěstí se to asi nějak zamluvilo, tedy doufejme a to seznámením, trochu bližším. Natáhne k němu svou drobnou ruku a jeho stiskne. "Jsem Grace.. A určitě už budu." Lehce se nad tím usměje a rukou si pak projede své blond vlasy a pohled na moment přesune k zrzavému společníkovi. "No a tohle je, jak jsem pochopila Bronzo.." Chytne jeho pacičku pro seznámení a zasměje se, rovnou to takhle vyfotila. Jeho očička na fotce přímo zářila, bylo to tak rozkošné.. On byl rozkošný. I jeho pán, to nelze vyloučit, že? "No, navrhuju se projít, momentky budou nejlepší. Navíc člověk zvíře nedonutí pózovat.." Zakřenila se hezky, strašně se těšila.

Na tváři mu tančil široký úsměv. Měl radost, protože dneska bylo krásně a hlavně si, snad, našel novou kamarádku. Moc rád se seznamuje, a ještě raději se s někým seznámí takhle z očí do očí než jen přes písmenka, protože to člověk neví, zda mu opravdu píše ta osoba nebo nějaký prošedivělý muž, který… Nechtějme vědět, co provádí nad naší nevědomostí. Musel se trochu uchechtnout nad její reakcí ohledně toho tykání. Ale zavrtěl hlavou ve smyslu, že se nic neděje. Stane se to každému, aniž by si to uvědomoval a hlavně… Vykat někomu, kdo je dospělý a vy ho neznáte je většinou slušnost. V hlavě si párkrát zopakoval její jméno, aby ho nezapomněl, protože to by byla ostuda. Zapomněl by jméno někoho, kdo ho bude fotit. “To je hezké jméno.“ Zalichotil, ale nemělo to být tak, že by začal flirtovat. Tohle bylo takové to přátelské zalichocení. Pokud tedy již přátelé jsou nebo budou. Cítil by se dost špatně, kdyby si myslel, že jsou přátelé, ale ve skutečnosti by nebyli. Asi by s tím nic nemohl udělat, protože přeci nemůže nikoho nutit, aby se s ním člověk přátelil. To by už rovnou mohl za všema běhat s roztaženýma rukama a křičet na všechny, aby s ním byli kamarádi. By vypadal jak ten největší úchyl na světě. Souhlasně přikývl, občas mu neříká Bronzo, ale darebák, protože dokáže udělat i dost velký bordel a není tak hodnou kočičkou, jak většinou bývá. Ale je to kočičí puberťák, takže mu to nemůže mít za zlé, snad z toho ještě vyroste. Na chvilku se zahleděl na medvěda, který si plaval ve vodě a vypadal tak nějak spokojeně. Cítil se vůbec spokojeně? Bůhví, v hlavě se mu honily nějaké myšlenky. Z myšlenek ho vyrušil její návrh. Chvilku přemýšlel, co vůbec říkala, ale pak mu to tak nějak došlo, protože do jeho hlavičky to dolezlo nějak zpomaleně. “Souhlasím.“ Přitakal. Vzal misky, které uklidil do batohu, čapl vodítko a vydal se nějakým směrem. Neměl tušení, kde to ona měla prošlé či neměla, ale to nevadí. Tedy, snad nevadí, že si to projde ještě jednou. Těm dvěma potom nebude dělat projít si znovu tu druhou půlku zpátky a třeba se ještě zastavit u výběhu s tygry, kde si Bronzo našel kamaráda. Sice jen přes sklo, ale trvalo dlouho, než od sebe odtrhly své pohledy. “Hádám, že budeš studovat na místní univerzitě. Obor… Fotografování? Nebo to je jenom koníček?“ Zeptal se, aby konverzace nestála. Prošli kolem pavilonu hmyzu, u kterého se na chvilku zastavil. Sledoval takové ty suprové nálepky, co se tam nesmí a zamyslel se nad nálepkou zákazu se psy. Platí tohle vůbec i pro kočky? Nebo je to cedulka, která určuje celkově zákaz zvířat, které jdou se svými pány do zoo? Tohle celé je dosti spekulativní, protože i na těch obrázcích většinou bývá jen jedno dané plemeno psa, takže teoreticky by to mělo platit jen pro ono plemeno. On by byl schopný nad tím spekulovat dost dlouho, dokud by nedošel k závěru, který by se mu nelíbil. Možná by o tomhle menším problémku mohl napsat nějakou práci. Udělat o tom s někým rozhovor a dostal by tak dobrou známku. To je dost ideální plán, který se mu líbil. V jeho malé a nemotorné hlavičce mu to šrotovalo, jak nad tím usilovně přemýšlel a vedl o tom debatu sám se sebou. Chudák Bronzo na něho nechápavě hleděl, možná čekal až z něho vypadne nějaká dobrůtka. Kdyby tak věděl, co se mu právě honilo v hlavě. Rozhlédl se kolem sebe. Uviděl tak dva pejsky uvázané venku, jak čekají na své majitele. Kdyby to bylo podle něho, dovnitř by mohli, protože jejich plemena rozhodně nebyla na cedulce. “Nemyslíš, že je diskriminace, že na cedulce je dané plemeno psa, ale nesmí tam žádné zvíře?“ Nedalo mu to a musel se optat i Grace, která byla kousek od něho. Zajímal ho její názor a možná by ho později mohl použít pro svou práci.

Ona taky doufala v nějakého kamaráda, i když v srdíčku jí pořad ještě panovaly myšlenky na Arona, který jí dal více než dost. Sebedůvěru aspoň trochu, rozhodně jí dokáže dát ještě více, o hodně více a je za to.. Važně vděčná. Jediné, čeho se mohla bát je, zda-li to dává a umí dát dostatečně najevo, aby uspokojila také klid Arona. Pro ni by to bylo přes písmenka možná o hodně jednodušší, ale ta společnost člověka je asi.. Jiná. Jistější a člověka poznáte lépe, je tam větší pouto a člověk se na druhého lépe soustředí. Přeci jen když si někdo s někým píše, dělá většinou tak dalších třiceti věcí okolo, aspoň ona by to tak měla jako workoholik. Ona není však tolik spjtá se sociálními sítěmi, leda tak s photoshopem, úpravou fotek a instagramem, kde pravidelně občas přidává nějaké své umělecké fotky. Jediná komunikace je právě přes něj či občas messenger a facebook. Nevěnuje se tomu ale tak často, její život je focení, dokáže tím vyplnit celý den. Navíc nemá moc komu psát, tak to nemá složité. Už jsem to řekla, pro ni by písmenka byla jednodušší, podívejme se jaký si už udělala trapas za tak kratoučkou chvíli! Není to asi klasický trapas pro každého, ale u ní je to jiné. proč ona vlastně tyká člověku, jež je beztak stejného věku jako ona? Slušnost? Tomu jí matka vždy učila především, možná až přehnaně, jak se může zdát. Teď tedy stačilo jen doufat, aby ho neurazila ve smyslu, že je starší, či aby se necítil špatně on z důvodu neoplácení tohoto činu. Nicholas je normální kluk od jejich prvního dojmu. Pro někoho možná ne, oči si nedokážou ve společnosti stále zvyknout na fakt, že je normální mít kočku na vodítku a venčit ji. V téhle době nejsou hranice, lidé venčí i své fretky, krysy a proč ne? Není na tom přeci nic špatného. Lehce se její tváře začervenaly do odstínu červených jablíček při jeho menším zalichocení. “Ehm.. Děkuji.” Skousne si ret stydlivě, neuměla na tohle moc reagovat a to s ní ani neflirtoval. Kdyby šlo o flirt, asi by už utíkala přes celou Zoo rudá až na zadku do svého žlutého domečku a schovala se pod peřinu. No pak by vřískala radostně po ulici, že asi nebude taková ošklivka, jak si připadá. Nu každopádně z těhle dvou by mohli být dobří přátelé, tedy.. Aspoň v to doufá. Většinou se poté nějak baví s lidmi, které fotila. Respektive, pro upřesnění, snaží se o to. I když ona pořádně ani neví, co to přátelství všechno obnáší, i když.. Zná osobu, co jí to dosti ukázala a je za ni vděčná, dokonce dvě! Grace nám drží parádní rekord, držme se židlí, jedeme z kopečka wohou. Prohlížela si nejen Nicholase, samozřejmě, protože hlavním modelem asi bude Bronzo.. I když, kdo ví jak se to s nimi vyvrbí, nakonec by se jí Bronzo mohl otočit zadkem k čočce a tím by to haslo. No třeba se jí povedou nějaké ty momentky. Společně se vydají cestou necestou zoo, přičemž se ještě zrdželi u skvostného medvěda. Zoo sice má prošlou nejmíň stokrát, ale ji zvířata neomrzí. Nikdy, ani kontakt s nimi. Dalo by se říct, že jí zvířata musí už v podstatě znát, jak často se zde nachází při jejich focení. Častokrát fotila i pro Zoo zvířata na jejich stránky či informační tabule, pár fotek od Grace se tu tedy najde. Odhrne si neposedný pramen blonďatých vlasů ke straně a rozmluví se. Aspoň trochu.. Nebo víc? “No.. Studuji to jako obor, zároveň to byl vždycky můj koníček.” Pousměje se nad tím, už od mala k tomu byla vedená. Ne díky rodičům, jí se to prostě líbilo. Vidět ty dokumenty, kdy jen pozorují kilometr daleko zvířata. Točí pro lidi, zároveň se kochají, ale ne sami. Mají druhé oči. Její druhé oči jsou foťák. Jako malá všude běhala s foťákem, ale ne pravým. Dítěti by dospělí většinou nesvěřil takovou drahou věc, v té době to bylo něco trochu jiného, než dnes. Zrovna jí to svěřili, o pár let později, už protože byla často sama jen s foťákem a děti se s ní nebavily, nemohly jí to ani zničit. A tak dostala svůj foťák. Už nekoukala jen skrze něj, neobjevovaly se jí záběry v hlavě. Už je i ukládala. Svoje druhé oči měla při sobě a tiskla a tiskla. Učila se novým věcem, metodám focením a teď se tomu věnuje naplno. Zastavily se u pavilonu s hmyzem, už tlačila na dveře, když v tom jí došlo, že by tam zvířata asi neměla, avšak byl tu zmíněn pes, kočka nikoli. Achjo, taková diskriminace pro pejsky.. Stejně ti psi nevědí o co to a že tam ti brouci za sklem jsou.. Fajn, možná ví, ale nejsou blázni. Někteří. Ohlédla se za ním a nad jeho otázkou. “Mhmm. Zdá se to být jako diskriminace. Ale kočky zde vyzobrazeny nejsou a myslím, že když toho chlupáče vezmeš do náruče, bude to v pořádku. Zkrátka, kočky nikde nevidím.” Usmála se lehce šibalsky, že by porušila pravidlo a ona? No ale které, že? “Celkově je zvláštní myšlenka, že zvíře nesmí ke zvířeti.” Nahlas vyšle myšlenku do světa. Je dost riskantní asi brát dogu do pavilonu, ještě když panička váží pomalu jako pes a neuhlídá si ji. Ale každý snad zná své zvíře dostatečně a ví, jakým způsobem by mohlo reagovat. "Nestuduješ náhodou.. Literaturu nebo žurnalistiku?" Optá se tázavě a pousměje se, zdálo se jí jakoby přemýšlel i z jiné strany. než ona. Jako by kdyby se o to chtěl víc zajímat ale.. Aby nebyl třeba sportovec, že? Postavou se na to ehm.. No jak to říct.. Hodil.

Nad její reakcí ohledně jeho přátelského zalichocení, se musel lehce zasmát. “Nemáš vůbec zač.“ Odpověděl jí se stále širokým úsměvem. Chápal její reakci. On byl stejný. Sice ne v lichocení, ale jakmile přišlo k flirtování, byl celý rudý. Rozhodně na to nikdy není zvyklí a nedokáže se smířit s tím, že je to naprosto normální věc a lidé to dělají běžně. Je možné, že i on flirtuje, ale nikdy si to neuvědomuje nebo k tomu ani nedojde. Nebo k tomu dojde a jemu to prostě nedojde, protože si stále myslí, že je to kamarádské lichocení a nic jiného v tom není. Proč by také mělo, že? On má všechny jako kamarády a nijak nemyslí na vztahy, takže všechno bere jako kamarádské, dokud mu nedojde, že se jedná o normální flirtování. Takhle by se dal Nicholas popsat v kostce ohledně vztahů. Další kostku už tady vypisovat nebudu, protože to by se tady objevil celkový Nicholas v kostce a to už je k jinému příběhu. Uznale pokýval hlavou, když mu odpověděla ohledně oboru. Studovala to i kvůli koníčku, což je opravdu zajímavé. Pro jeho koníček žádný obor pravděpodobně není. Možná tak sport, ale ten pro něho také není. Proto se rozhodl jít tam, kde právě je. Díky tomu, jak je komunikativní ho to bavilo, což je obrovské plus. A díky jeho koníčku má i v tomto oboru otevřenou ruku. Jako třeba každodenních problémů občanů s lidmi, kteří vlastní skateboardy a podobné věci, na kterých jezdí po městě a dělají na ně jakékoli kousky. Je pravda, že na tohle naráží dost často, protože jemu se každý den naskytne nový človíček, co si vymýšlí nové a nové věci. Tuhle se mu stalo, že obrovským obloukem objel člověka na malých štaflích a on spadl. I s těmi štaflemi a samozřejmě to dával za vinu Nicholasovi, který ho objížděl pomalu po druhé straně ulice. Ale byl to samozřejmě jeden z lehčích případů. Stali se mu mnohem horší. Neříká, že za některé nemůže, může samozřejmě, protože to třeba neubrzdil nebo se zrovna objevil ve špatný čas na špatném místě, ale to člověk neovlivní. Mohlo by se to stát, i kdyby šel pěšky. Ale naštěstí se nikdy nestala nějaká vážná nehoda, kdy by kvůli němu mohl vykolejit vlak, nebo by se stala nějaká hromadná autonehoda. Nedej bože, kdyby spadlo letadlo, protože zrovna nad ním to letadlo letělo a on díky své přítomnosti mohl ublížit pilotovi. To by se už rovnou mohl jít zahrabat, protože je hrozný kazisvět a všem svou přítomností na longboardu ubližuje. Když podal svůj názor na diskriminaci zvířat a následnou otázku, na kterou neočekával, že by mu mohla odpovědět. Odpověděla mu. Pečlivě poslouchal její odpověď, aby mu neuteklo žádné slůvko, které vycházelo z jejích úst. Měla pravdu, kočky nikde zobrazeny nebyly, takže by to problém být neměl, snad. Pokud ho někdo požádá, aby odešel, zřejmě by se začal hádat. Přikývl, protože je to pravda. Zvíře nesmí ke zvířeti. Je to zvláštní i z důvodu, že lidé jsou také zvířata a ke zvířatům mohou. Ano, je to dost diskutabilní téma. Pomalu se sklonil ke svému drobečkovi, kterého vzal do náruče a pomalu se vydal ke dveřím pavilonu, u kterých již stála Grace. Pomalu začal tlačit na dveře, aby je otevřel a mohli tak vstoupit dovnitř, když v tom se zeptala na další otázku. Tentokrát byla mířená k oboru, který studuje. “Studuji žurnalistiku. Tam mohu rozvíjet své myšlenky i jinými směry a hlavně se tam mohu nechat občas unést. Sice mé myšlenkové pochody plno lidí nechápe, ale mě to netrápí. Pro mě je hlavní to, že mě to baví.“ Odpověděl jí se širokým úsměvem na tváři. Bylo to tak, některé jeho myšlenkové pochody jen tak nikdo nepochopil. Dotyčný musí být opravdu nadaný a chápavý, aby to pochopil. A pokud se neplete, tak takového človíčka nepotkal a chudák pak svou myšlenku musel vysvětlovat třeba hodinu, než to ostatní pochopili. Jindy to už nemělo vůbec cenu, tak to ihned vzdával a nechával člověka v nevědomosti ohledně jeho myšlenek. “Ale máš skvělý odhad.“ Poznamenal a následně zmizel uvnitř pavilonu, ještě podržel dveře, aby tam mohla vlézt Grace a následně je pustil. Popravdě… Neměl moc rád hmyz. Hlavně berušky. Ty ho děsily už jenom od pohledu a hlavně mu přišlo, že jsou všude. Naprosto všude. Mnozí je chytali, on se jim raději vyhýbal obrovským obloukem, ale třeba takového pavouka, toho přivítal s otevřenou náručí. Sice by se měl bát, že bude nějaký jedovatý a nebezpečný, ale ne. On by byl schopný ho ještě rozmazlovat, pořídit mu nějaké moc hezké terárko a chovat ho jako mazlíčka. Což by on o beruškách říct nemohl. Raději nad těmito myšlenkami zavrtěl hlavou, protože by mohl mít pocit, že se tady někde ta beruška nachází a on by potom mohl být dost nesvůj, což určitě nikdo nechceme. V rukou držel Bronza, který se díval do všech možných stran, oči vytřeštěné a hledal, co by se dalo sníst. Stačilo mu, když se po místnosti pohybovala nějaká housenka a on ji už musel chytat. A právě tady Nicholas usilovně doufal, že mu nevyskočí z rukou a někam nezaběhne. Byl by to malér a nahánět maličkou kočičku ve velké zoo… Mohla by to být zábava, ale také by to bylo dost velké drama, protože Nicholas je ten typ, co si to hned začne vyčítat a v hlavě bude mít černé konce. Jako třeba takový, že by mohl skočit do nějakého výběhu a tam ho nějaké větší zvíře zakousnout jako malinu, protože mělo hlad! I u těchto myšlenek zavrtěl hlavou, protože nechtěl na takové věci myslet. Ještě by se z toho zbláznil a určitě by se to stalo. “Chodíváš fotit často?“ Zeptal se, když sledoval za sklem několik švábů, kteří se hýbali sem a tam nebo jen stáli na místě a nedělali nic.

I kdyby to bylo zalichocení od rodičů, nevěděla moc jak reagovat. Snažila se na sama sobě pracovat v tomto ohledu a například Aaron jí velice pomáhá. Naprosto si uvědomuje, že je to s ní složité. Je těžké asi lichotit dívce, co je stydlivá a ne odvážná jako některé. Neumí se moc odvázat, avšak je hezké slyšet, když se někomu něco na ní líbí. Dodává jí to do žil a celého těla sebevědomí. Matka z ní vždy chtěla dělat tu největší princeznu, ale jak můžete být princezna, když se tak necítíte? Už jako malá šla radši za strašidlo, než za vílu a další kraviny. A ona a flirtování? No to je další kapitola. Neví kdy je co flirtování a není. Možná protože měla známostí velice málo a dlouho to nevydrželo. Sama ani nepozná, kdy to třeba dělá sama, pokud vůbec dělá samozřejmě, je spíše stydlivějšího rázu a flirt je moc velký level, to už je takzvaný Hawkinsový masakr. Vztah měla možná tak na střední a.. Necítila se v něm většinou úplně dobře. Klasické příběhy středních škol. Největší šulda školy a fuck boy všech holek se vsadil se svými úplně jak přes kopírák kamarády, kdo dříve sbalí tuhle tu sluníčkovou a nádhernou bytost. A vždycky z toho nevyšla moc dobře. Od té doby je dost nedůvěřivé. Uměla to poznat, kdo takový je, jednou se to dvakrát nepovedlo, zašlo to moc daleko no a.. Schytala to. Posměch za svou naivitu, že měla vůbec v hlavě myšlenku, že by ji vážně třeba měl rád. Víte, chvíli ten pocit měla. Vážně se rádi měli, ale on miloval více svoje postavení ve společnosti a to byl kámen úrazu. Nic si z toho nedělá. Prožili spolu krásné zážitky a časy, s ní byl jiný a nakonec se jejich cesty rozdělily a haslo to. Ona mu to nemá za zlé. Chvíli měla ale.. Nehodili se k sobě. Sportovec, velice oblíbený a přímo poslintán od ostatních holek, možná dokonce kluků a ona? Možná krásná ale zalezlá v sobě jak myška. Ale teď opět k debatě a ne vztahům Grace. Zdá se býti pro některé nezvyklé mít svůj obor jako koníček, setkala se i s takovými, co se v něm teprve našli, ale ona už od mala má foťák v srdíčku a jen tak se toho zbavit nechce. Leda by jí zkoušky časem ukázaly, že na to nemá. To se neděje, díky bohu. Jsou s ní nadměrně spokojení, ne každý den je posvícení, však to je u každého. Kdosi by ji považoval za šprta, ale to se jen zdá. Ono když se do něčeho zapálí, chce se učit, jde do toho a nezastaví se, prostě mákne a má klid. Díky focení poznala mnoho věcí. Pozoruje lidi, plno jevů. Vznik lásky, zánik lásky, radost, smutek a hrozně emocí a to všechno se dá zdokumentovat i u přírody. Ale jak už bylo řečeno, zvířata jede nejvíce.  K Nicolasovi se jí obor žurnalismu hodí, možná by tipla i sport vzhledem k jeho vypracované postavě, ale tam asi chytřejší nechtějí, aspoň to tak často působí, protože podívejme se, jaké hlavy skopové tam jsou. Zde se Nicholas mohl například vyjádřit k problematice skateboardů a názory lidí či zároveň se obořit na všechny nálepky pro zákaz psů. Ke které se dostaly dosti do detailu, jako správní milovníci a bojovníci za práva zvířat. Trošku se jí totiž v hlavě kříží představa, kdy zvíře nemůže ke zvířeti, které je ke všemu ještě za sklem. Dokáže pochopit štěňátka, jsou dost nevyzpytatelná co se týče neustálého zanechávání loužiček, ale i to se dá vyřešit. Určitě by nevznikl žádný konflikt. Každý člověk ví, kam se svým mazlíčkem může a nemůže. Zajisté mezi nimi musí fungovat určité propojení, takže ať jí nikdo neříká že člověk neví u mazlíčků, co čekat.
“To zní skvěle.. Ber to tak, že vždycky se najde někdo, kdo nechápe. To je u všeho, člověk si hold.. Nevybere.” Uchechtne se nad tím, aspoň se trefila a odhad na lidi docela má, i když kdo ví, každý se někdy zmýlí. Chybovat je lidské. Ona se vždy snažila chápat přesně, jak to lidi myslí aby nedošlo k nedorozumění díky domněnkám, což je velice u lidí časté a většina hádek tak vzniká. Společně vlezli do pavilonu brouků. Není velký milovník pavouků, ale jinak se jí brouci líbí a je zajímavé je zachytit fotoaparátem. Nutno dodat, že je to pro ni i pro brouky příjemnější, mimo uzavřené terárium. Berušky má ráda, ale pravé berušky. Takové ty fake, co mají žlutou barvu a když to umře, smrdí to po celém domě, to by fakt úplně, ughhh! Cestou v podstatě dost nenápadně fotila ty dva a zachytila pár skvělý snímků, člověk by nevěřil kolik za nevědomí modela dokáže fotograf vyfotit. Soustředila se i na brouky, tady dnes totiž ještě nelozila. Upřímně neměla strach, že by Bronzo daleko odběhl. Pavilon není tak velký a leda by snědl nějakou chráněnou housenku no. Když to sní zvíře, není to podle ní hrozný jako když to zabije člověk, který má jasnou převahu. Blbé by bylo, pokud by byla jedovatá. Ale stejně, počítají si je? Pochybuje. Ohlédne se s úsměvem na Nicholase. “Řeknu ti to tak.. Popíšu ti moji situaci s focením. Lidé nosí všude mobil, klíče.. peněženku ještě a to je jejich základní balíček. K mého je to foťák. Každý den ho všude mám a nosím.” Kývne, prohlížela si zrovna nějaké zlatohlávky, jsou vážně úžasní, jenže pak se narovná a nevinně se podrbe na zátylku. “Asi to zní bláznivě, co?”

Přikývl. Je to pravda, člověk si v tomhle nevybere. Každý chápe a také nechápe. Najdou se i tací, kteří o sobě tvrdí, že vše chápou. Není to pravda. Nicholas je přátelský typ, ale nad těmito lidmi protáčí panenky a raději se jim vyhýbá. Pro něho jsou… Nezajímaví. To je asi to slovo, které by použil ohledně tohoto rozhovoru. A popravdě? Také neměl takové osoby rád. Protože s nimi nebyla žádná zábava. Nemohl se dívat na ty nechápavé obličeje a většinou přišlo i k menší hádce, které se chtěl Nicholas nejlépe vyhnout. Neměl rád hádky. Celkově takové ty zbytečné hrotíky, kvůli maličkostem. Třeba kvůli tomu, že někdo zapomněl vylít vodu z konvice či po sobě neuklidil sporák. Naštěstí takové problémky řešit nemusí, protože žije sám, ale stačí mu číst články na internetu nebo jen úryvky z nějakých konverzací, které si lidé screenují a poté posílají na internet. Jednoduše, snaží se potopit toho druhého. Kolikrát se to ani nepovede, protože ta gramatika je také občas děsivá. Až to vypaluje oči. Sice ta jeho gramatika také není nic extra, ale pořád zvládá ty základy, aby to nevypadalo špatně. Největší problém mu spíše dělají interpunkce a správný slovosled. Občas prohodí slova tak, že ta věta ani nedává smysl. Chudáci ti, kteří po něm čtou práce nebo si s ním jen píší o nějakém vážnějším tématu. I když se na to soustředil sebevíc, nějaké ty chybky eliminoval, ale pořád to nebylo dostatečné, aby to bylo naprosto dokonalé a bez chyby. Ale žádnou těžkou hlavu si z toho nedělal. Věděl, že není dokonalý a pořád si opakoval, že nedokonalost je vlastně dokonalost sama o sobě. Poslouchal to, co ona říkala. Musel se nad tím zasmát, to rozhodně ano. “Nezní to tolik bláznivě.“ Ujistil ji, ale i tak se v něm stále držel ten smích. “Já vždycky všude nosím longboard. A když ho nemám, tak mám v batohu misky a granule pro tohoto uličníka.“ Vysvětlil jí zase svou situaci. Záleželo zrovna na situaci. Zda s sebou Bronza měl nebo ne. Jednou by rozhodně chtěl, aby ho viděla i Aileen. Rozhodně by chtěl, aby se ti dva seznámili a pokud se k ní bude chovat tak hezky jako ke Grace, tak chudáček Nicholas začne opravdu žárlit a pravděpodobně by byl i chvilku na něho naštvaný. Od něho se drbat na bříšku nenechá, ale od ní se nechal. A pokud se nechá i od někoho jiného, tak by musel přijít na to, v čem bude problém. Asi se mu nelíbí velké mužské dlaně. To by možná mohl být ten problém. Zrovna se dívali na strašilky, když v tom se ozvala obrovská rána. Něco někomu těžkého spadlo a tím způsobil velké vylekání kocourka, který zaryl své drobné drápky do jeho ruky a nějakým způsobem se vykroutil s jeho sevření. Než se mladík stihl rozkoukat, jeho kocourek již byl pryč. “Proboha, Bronzo!“ Zavolal za ním a rozeběhl se tam, kde ještě stihl zahlédnout modré vodítko. Jenže už bylo pozdě. Chlupáč vyběhl z pavilonu ven a někam si to zamířil. I on vyběhl z pavilonu ven, ale tam se zastavil. Začal se rozhlížet kolem, zda ho neuvidí, ale marně. Tohle mu ještě nikdy neudělal. Nikdy mu neutekl. Ruka ho právě teď bolela, protože ho poškrábal. Promnul si spánky a cítil, jak v něm vzrůstá úzkost a nervozita. Ten chlupáč byl pro něho něco, jako dítě. Bál se každou minutou, kdy ho třeba doma nemohl najít, protože byl zrovna zalezlí pod postelí a spal. A teď? Teď mu jeho děťátko někam uteklo a on nevěděl kam. Začal se ptát kolemjdoucích, zda náhodou neviděli, kudy mohl běžet, ale oni si jen ťukali na čela, co za blázna to tady hledá kočku. V hlavě se mu začaly objevovat ty nejhorší scénáře. Nikdy v takových situacích nemyslel na to hezké, že by mohl být v pořádku a najde ho. Spíše naopak. Představoval si, jak ho odvážejí do útulku nebo si ho domů odnáší někdo úplně cizí. Snad ten nejhorší scénář byl ten, že ho právě někde požírá nějaká šelma nebo ho něco zajelo! Panebože, to snad nepřežil ani sám Nicholas. Chce najít svého malého broučka v pořádku, se všemi končetinami, všema očima, oběma ušima a všemi chlupy na svém drobném tělíčku. Jakmile zahlédl Grace, ihned se k ní přiřítil. “Musíme se rozdělit.“ Pronesl a už se chtěl někam vydat, ovšem se vrátil zpátky, protože tenhle plán mu přišel dost nedokončený a úplně ne promyšlený. “Navrhuji sraz přesně tady tak za hodinu, možná dvě.“ Pro svého drobečka je ochoten udělat naprosto cokoli. Klidně vyvolat i celostátní pátrání jen z důvodu, aby se našel. Ani by neměl to srdce si hned pořídit nějakou náhradu. “Já ti dám svoje číslo nebo ty mně svoje, abychom se když tak kontaktovali, kdybychom ho náhodou našli.“ Začal z kapsy vytahovat telefon. Držel ho ve svých rozklepaných rukou a snažil se ho odemknout. Byl tak vynervovaný a plný strachu, že se mu ani nedařilo svůj telefon odemknout. V hlavě si nadával za to, že ho nedokázal pevněji udržet. Vlastně to nebyla jeho chyba. Možná byla, že chudáčka vzal s sebou. Ale také to je chyba toho člověka, který udělal tak ošklivou ránu, která vylekala tu nebohou kočičku.

Pravda, je to složité, ale ti co myslí, že všechno ví, to je taktéž kapitola sama o sobě. Člověk ani neví, zda-li je horší když někdo dělá jak vše chápe, nebo nechápe vůbec. Asi to vyjde nastejno. Ti co to předstírají, vám to pak vpálí jindy a ti co nechápou to použijí hned a vznikne zbytečná hádka. Hádky jsou pro ni fuj fuj. S mámou se hádala dost často, převážně o ní. Grace není pro ni ta dcera, kterou by mít chtěla. Není sebevědomá, není na nákupy a šaty, zkrátka raději půjde někam do lesa s tátou k rybníku a budou pozorovat ptáky a zvířata. Bude tam s ním lézt po stromech a další tyhle věci. Je asi ošklivé to říci, ale k tátovi měla vždy blíže, kdykoliv a v čemkoliv ji dokázal podpořit, s ním nikdy ve stresu nebyla, je v jeho přítomnosti plná klidu, radosti a úsměvu. Co se týče těch konverzací, to ona moc nesleduje a raději ani neřeší, už z důvodu vypíchnutí očí od špatné gramatiky. Každý se někdy utne, ale překlep či chyba v každém druhém slově, to není dobré. Ona se snažila dávat si na to, co píše veliký pozor, nemá tyhle chybky zbytečné v lásce. Navíc často vytváří projekty na obor fotografování, ke kterým často musí něco samozřejmě psát, což ji neskutečně baví. “No to je pravda. Pro hodně lidí není typické mít kočku sebou ve městě.” Narážela s úsměvem na batoh plný granulek s miskou pro Bronza, který byl nazván uličníkem. Když on působí jako andílek! Už to jak na ní byl miloučký, normálně by si ho nejradši vzala domů a drbala ho celou noc, to by si zaručeně nechal líbit. Nemůže to udělat, s Nicholasem jsou očividně nerozlučná dvojka. I když.. Kočky jsou občas nevyzpytatelné, drbání by si Bronzo asi ujít nenechal, možná i nějakou tu rybičku. Sama se divila, že se nechal drbat na místě, jako je bříško. Je to podle ní hodně skryté místo, kterým hodně zvířat ukazuje, že vám z části třeba věří. Kdyby jí Nicholas řekl, že on nemůže, asi by byla smutná. Nechce aby si přišel nějak bezvýznamně. Ale třeba mu vážně vadí mužské dlaně! Jsou velké.. Její ručka je vážně až vtipné malá, s dlouhými hubenými prsty. Chodili po krásné Zoo, i hezky vymyšleným pavilonem pro strašilky, které se tu musely cítit vážně jako doma, měly dost velký prostor. No samozřejmě, nic se nevyrovná přírodě. Fotila, povídali si a občas fotila i je, kromě brouků, ty může vyfotit kdykoliv, ale tuhle dvojici, to není jen tak. Dokonce stihla i jeden ze záběrů, a to bylo škrábnutí a možná i kousnutí. Z té rány, která způsobilo leknutí Bronza, se málem zbláznila i ona sama. Strach ji pohltil, že oči vykulila a v tu chvíli ani nevěděla, jak se zachovat. Chvíli strnule stála, až pak následovala rychle kroky Nicholase za kočkou. Nikde není, což i velice znepokojuje, určitě ne tak jako právě tady jejího nového kamaráda. Docela si to dává za vinu, to ona ho zatáhla do toho pavilonu, kde se všechno rozléhá. Dokáže si představit, jak blízký mají k sobě tihle dva vztah, tudíž hned přikývla a vytáhla svůj mobilní telefon. “D-dobře..” Hodlala hledat Bronza, jako kdyby byl její vlastní malé miminko, přece tohle zlatíčko tady nemohou nechat někde pobíhat. “Klid Nicholasi.. Najdeme ho.” Jemně stiskla jeho rozklepané zápěstí, předali si navzájem svá čísla a ona už se rozběhla hledat Bronza. Volala, poslouchala cinkání známky, snažila se zapojit všechny smysly a převážně oči a uši. Ve chvíli, kdyby uviděla to vodítko, určitě by použila hmat a okamžitě čapla Bronza k sobě. Často viděla modré vodítko, většinou to však byl pes, kterého si vedl někdo jiný. Člověk si ani neumí představit, jaká nadšenost se v tu chvíli v ní zrodila, poté přišlo zklamání, při zjištění, že se o Bronza nejedná. Když v tom zahlédne člověka, který přímo násilím tahal Bronza pryč. Bylo očividné, že se kočka bránila. Škrábala, kousala a syčela. Nikomu to nepřišlo divné a tak se Grace velice kurážně zamračila a zavolala na toho zmetka. “Hej! Stůj, pusť tu kočku!” Zvolá, i když to byla blbost. Ať ji nepouští a jen jí tu kočku dá. “Zastavte ho, to není jeho kočka!” Rozběhne se ve chvíli kdy ten zloděj čapne Bronzíka a utíká. Všichni jen čuměli jak telata a nic, no to pěkně děkuje. Běžela za dotyčným, hodlala ho klidně uběhat k smrti, jen aby ho získala. Nevypadal upřímně řečeno, že by Zoo znal, běhal dost zvláštní až tyoické hlavní trasy a ona najednou odbočila a oběhla ho jednou menší zkratkou přes pavilon, šlo o to, že ho stříhne. Možná, v pavilonu je dost lidí a to jí práci dvakrát neulehčuje. Vyběhne ven, uslyší dusot tvrdé podrážky od tenisek, chvíli tedy stojí a poté do protivníka přímo naběhne, i když to velice zabolí. Přeci jen byl většího a mohutnějšího vzrůstu než ona. Dopadlo to asi tak, že o ni spíše zakopl, než že ho shodila, avšak účel splněn. Složili se na zem oba, ona okamžitě čapla Bronza do náruče. V tuhle chvíli se nedokázala ani soustředit na otřes, který jí ten prudký náraz od něj ale i o zem způsobil. Držela kočku zuby nehty, skoro se až o Bronza přetahovali a normálně čekala, kdy ho bude tahat za nohu. “Nechte ho být! To není vaše kočka!” Jen tak toho broučka už nepustí, když ho našla. Teď by nutně potřebovala pomoc, slzy se jí normálně strachem hrnou do očí, cítí se bezmocně.

Možná ho trochu uklidnila ta slova, který ona pronesla. Sice to byla taková ta klasická slova, ale jeho opravdu dokázala aspoň trošičku uklidnit. A než se nadál, ona už byla pryč. Tak udělal to samé. Chodil kolem výběhů, stánku s občerstvením, zda náhodou nebude někde tam, ale nic. Zase se ho začala zmocňovat panika a černé myšlenky, které nebyly moc hezké. Už byl opravdu dost zoufalý. Co když ho ani jeden nenajde? Co když přišel o svou kočičku?! Třeba běžela domů, což by bylo úplně nejvíce úžasné, protože by poznal, jak je Bronzo chytrý. Jenže k tomu asi nedojde. Stačí, když někde poletí motýlek nebo ucítí nějakou dobrotu a už se přestane soustředit. Rychlým krokem šel kolem tučňáků a ledního medvěda a rozhlížel se všude kolem. Je celkem vtipné, že jsou tučňáci hned vedle ledního medvěda. To je jako ta otázka: „Kolik tučňáků sní lední medvěd za rok?“ Ale jak tak koukal a volal, Bronzo nikde. A tak se vydal zase dál. Pavilonem. Hromada lidí, tak koukal, zda náhodou nedrží něco, co by vypadalo jako kočka, ale nic takového neviděl. Většinou jen děti v jejich náručích či malé psíky, které nechtěli nechávat venku na sluníčku. Ani se jim nedivil. Sice takhle porušují zákaz, ale zřejmě to nevadí ani ošetřovatelům, kteří hlídají, aby nikdo nefotil v pavilonu s bleskem. Dokud nějaký pes nezačne štěkat nebo něco kousat, zřejmě to nikomu nevadí. Proč by také mělo? Loužičku zde snad neudělají či nějakou jinou hromádku. S povzdechnutím vyšel z pavilonu ven. Podíval se na telefon, zda mu náhodou Grace nepsala nějakou pozitivní zprávu, ale nic. Byl v koncích. Třeba ho ještě hledá, ale určitě to bude marné. Uslyšel nějaký hluk a všiml si i lidí, kteří se tam objevovali v nějakém hloučku. Co se tam asi děje? Šel se tam podívat. Našel si ideální mezeru a všiml si, té drobné slečny a obrovského hromotluka, jak se přetahují, ale trvalo mu dlouho, než si pořádně všiml o co. Byl to jeho čtyřnohý kamarád! Nějak se protáhl skrz dav a stál nad tou pohromou. Viděl, jak ho drží Grace zuby nehty a hromotluk ho tahá za vodítko. Tímhle stylem ho uškrtí nebo mu způsobí nějaké zranění! Co má dělat? Nevěděl, co má dělat. Možná měl chytnout vodítko a vytrhnout ho z ruky tomu zloději. Jenže to ho opravdu nenapadlo. Místo toho ho napadlo použít hrubou sílu, protože si všiml, jak se dívce hrnuly slzy do očí a vůbec se mu nelíbilo, jak leží na zemi. Určitě jí shodil! Proto neváhal a dotyčnému dal prostě pěstí. Slyšel, jak zaskuhral, i Nicholase to bolelo, protože nerad používá hrubou sílu, ale podařilo se! On pustil vodítko, proto ho také hned podal dívce ležící na zemi a veškerou pozornost přesunul k ní. “Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Pojď, pomůžu ti vstát.“ Nedával pozor. Chtěl pomoci jeho nové kamarádce a tak se přestal věnovat zloději, který už stál na nohou a napřahoval se. A co dělali lidé okolo? Celé to natáčeli na své telefony a ani jeden se nerozhodoval jim pomoci. Dnešní společnost je tak hrozně laskavá a ochotná. Už se chystal nějak chytit Grace, že jí pomůže vstát, jenže k tomu nedošlo, protože na jeho tváři najednou ucítil bolest a tím, jak najednou ztrácel rovnováhu, spadl na tu tvrdou zem. A to dneska doufal, že si nijak neublíží a domů dojde bez jediného poškození. Muž do něj tloukl. Ne tak silně, ale pořád to bylo dost, aby to bolelo. Ale netloukl do něho tolik, protože během chvilky tam byli nějací ošetřovatelé a ochranka. O co tomu člověku šlo? Vždyť on unesl cizí kočku, která mu nepatřila! To Nicholas by měl používat sílu, ne on! Už se chystali všichni odejít, ale zůstal tam jeden ze dvou strážníků. Očekával nějaké otázky nebo tak, ale on se jen zeptal, zda jsou oba v pořádku a pak odešel. “Už tady není nic k vidění.“ Pronesl, když se dav pořád nehodlal rozpustit. Nicholas nad tím lehce zavrtěl hlavou a postavil se, oprášil si své oblečení a sáhl si na tvář. Bolela ho a na prstech měl trošičku krve. Měl natržený koutek, ale nic to nebylo. Jen bude mít asi modřinu. Ale to nebylo teď to podstatné. Hlavní bylo, že teď už v klidu mohl pomoci Grace se postavit, což také udělal. Měl radost. Byl opravdu rád, že jeho nejlepší kamarád byl v pořádku a hlavně, že se nic nestalo jeho nové kamarádce. Možná ji měl ještě předem varovat, že v jeho přítomnosti se občas dějí dost zajímavé věci, které by se jí normálně nepřihodily. Ale tak co, trocha vzrůša nikoho ještě nezabila, ne? Možná trocha vzrůša jednou zabije Nicholase, ale to už je takový menší zanedbatelný detail. “Jsem tak rád, že nakonec všechno dobře dopadlo.“ Pronesl s jasnou úlevou v hlase a podrbal svého čtyřnohého společníka za ušima. “Už takhle nemůžeš utíkat. Třeba bychom tě příště už nenašli.“ Vynadal mu. Věděl, že mu stejně nerozumí, ale dokáže jeho emoce vycítit a zrovna byl lehce naštvaný. Ale ne tak noc, aby kolem něj létal černý obláček. Ale vážný výraz mu dlouho nezůstal, protože se zase začal smát. Bylo to opravdu dost komické. Sice na tom nic vtipného nebylo, ale jemu to opravdu vtipné přišlo. Teď určitě vypadal jako nějaký psychopat, ale to ho nijak netrápil. “Je tvůj foťák v pořádku?“ Teď mu to tak došlo, že měla celou dobu na krku fotoaparát. Doufal, že je v pořádku a nerozbil se. I kdyby se rozbil, tak by jí ho zaplatil, protože by to byla tak trochu jeho vina.