S ochotou přenechal Teddy svůj plánek, on ho koneckonců příliš nepotřeboval, neměl totiž žádné specifické zvíře, které by potřeboval navštívit, on by tady klidně jen tak bezcílně brouzdal a sledoval zvířata, na která by zrovna narazil, ale Teddy měla obsáhlé plány a jestli to všechno chtěli stihnout, mapa se bude hodit. Jen mávl rukou na její omluvu, opravdu o nic nešlo, alespoň se ta mapka využije. „Ty máš teda nabitý program,“ překvapeně se na ni podíval, až se bál, jestli se jeho sestřička příliš nepřetěžuje. Samozřejmě ji neměl za líného člověka, co by se práci vyhýbal, takže ho nepřekvapovalo, že měla něco na práci, ale poděsilo ho to množství, snad se jeho sestřička příliš nedře. Nějaký syndrom vyhoření by bylo to poslední, co by jí přál. „Nemáš toho moc? Zvládáš všechno?“ optal se s jasnou starostlivostí ve svém tónu, ale tak to u nich chodilo, jeden se strachoval o druhého a nepřáli si nic jiného než to dobré, k čemuž samozřejmě patřil i jakýsi klid a čas pro ně samotné, ať už ho trávili o samotě nebo spolu, obojí bylo skvělým relaxem, který si Teddy očividně zasloužila, když se s ním podělila o tom, co všechno má na talíři. Po vyjádření starosti se nechal odvést k pandám, u kterých se Teddy celá rozzářila. Inu, tohle odpoledne v zoo se asi za relax a odpočinek dá také považovat, tak si to musí naplno užít, i on tedy přistoupil blíže k výběhu a užíval si pohled na ta nic nedělající zvířata. On sám by se asi nedokázal jen takhle válet, ale to bylo tím, že většina lidí byla zkrátka nastavená jinak než zvířata, nic překvapivého. Tiché kochání jim ale příliš dlouho nevydrželo, protože na něj Teddy spustila palbu otázek, na které se rozhodl postupně odpovídat, ovšem drobnou poznámku si neodpustil. „Teď přeháníš, ale děkuji,“ miloučce se na ni zaculil, i když v hloubi duše věděl, že tak úplně nepřehání, na základce byl u učitelů velice oblíbený díky jeho pracím, protože to zkrátka se slovy uměl lépe než jeho spolužáci. Neberte to tak, že se povyšuje, on sám to nepřisuzuje žádnému talentu, spíše tomu, že přečetl v tom věku více knih než jeho vrstevníci, a tak čerpal slovní zásobu a zajímavá slovní spojení. „Ale tohle už není základní škola, teď mám větší konkurenci,“ na tento důležitý fakt upozornil už s trochu menším úsměvem, nicméně alespoň malý úsměv mu na rtech zůstal. Tu konkurenci totiž viděl jako dobrou věc, alespoň se pořád posouval dále a byl nucen sám sebe překonávat, aby se vyrovnal jiným pisálkům ve svém okolí. Na základní škole prostě neměl přílišnou konkurenci, což neznamená, že by tam byli hloupé děti, to vůbec, však tam chodila například i Teddy, které sice občas s psaním takových prací pomáhal, ale rozhodně o její inteligenci nikdy nepochyboval, holt byla nadaná na něco jiného než skládání slov za sebe. Pokýval hlavou na slova o tom, jak Lacey vypadala smutně, více o tom ale říkat nehodlal. Jistě, jednalo se o Teddy, té mohl říct cokoliv a bylo to u ní v bezpečí, ale chtěl, aby takovou důvěru, jakou má on ve své dvojče, měla i Lacey v něj, a tak pomlčel. „Bude v pořádku, neboj, už zase obrážíme knihovny,“ ubezpečil Teddy s jemným úsměvem, který vznikl kvůli tomu hezkému popisu. To měl přesně na Teddy rád, jak vřele přistupovala i k relativně cizím lidem. Lacey sice je jeho kamarádkou, ale s Teddy se nikdy příliš nebavily, kromě pozdravů či případné pochvaly na outfit, i přesto ji ale Teddy měla ráda. Dalšího výslechu, který spíše než žurnalistu připomínal nějakého kriminalistu z FBI, se trochu polekal, normálně na ni překvapeně mrkal a netušil, kde se to v ní bralo. „Tabbs je…“ zasekl se, protože co vlastně Tabbs je? „kamarádka, jak Laceyina, tak moje,“ uzavřel to nakonec s drobným úsměvem na rtech a poměrně jistým hlasem, i přestože mezi Lacey a Tabbs spatřoval jisté rozdíly, které by ale u dvou jeho kamarádek být neměly. „Vlastně jsme se poznali díky Lacey, myslela si, že bychom si rozuměli a tak si s námi domluvila sraz, ale nedorazila a my jsme si vážně rozuměli, povídali jsme si asi dvě hodiny u jezera,“ objasnil své sestřičce z FBI, jak se do jeho života Tabbs přimotala, a na rtech mu hrál pravděpodobně příliš rozněžnělý úsměv. „A rande to nebylo,“ ačkoliv jí přinesl květiny, o rande se nejednalo, šli si prostě sednout, protože na sebe neměli příliš času a chtěli si popovídat… jako správní přátelé. „Každopádně,“ důležitě si odkašlal a zlehka svraštil obočí, „Ty bys mě tady neměla poučovat, když jsi šla s někým na vánoční ples a musel jsem se to dozvědět od Lacey,“ vážně pokýval hlavou, brzy ovšem jeho tvář zjemnil úsměv. „Já vím, že jsme to už řešili a byl to jen kamarád z focení, ale pořád se máš i ty co učit,“ nakonec na ní jen nevinně kouknul, přeci jen jí tady udělal menší přednášku, kterou víceméně už jednou slyšela a za jiné situace by téma vánočního plesu už nikdy nevytahoval, ovšem tato ironie si to přímo žádala. Na další slova o jeho údajném rande již nereagoval a raději se zaměřil na to, jak se daří právě ji. „Tak to je skvělé, rád slyším, jak se ti daří,“ povzbudivě na ni koukl, on o jejím talentu ani na moment nepochyboval. „Určitě se to bude všem líbit, jsi nadaná a tvoje fotky mají osobité kouzlo, kterým si jistě získáš celý sál,“ jako správný starší bratr (o minutu) ji ve všem podporoval, ačkoliv se v jejím oboru příliš nevyznal. Jemu se ale její fotky opravdu líbily, ačkoliv se jednalo jen o názor amatéra. „Zatím nejdu s nikým, ale mám menší nápad,“ přesunul pohled zpět na pandy, chvíli se tajemně culil, a pak se podíval zpět na Teddy. „Co kdybych vzal tebe a Tabbs? Je to podobné sluníčko jako Lacey, určitě byste si rozuměly, a navíc bys měla doprovod, než si tě ukradnou obdivovatelé tvé fotky,“ do milé nabídky nezapomněl zahrnout od srdce myšlenou lichotku. Netušil, co by na to řekla Tabbs, ale určitě by nebyla proti a alespoň by konečně poznala Teddy, o které se před ní občas zmiňuje.

Měli společné, že si oba nabírali spoustu práce, pracovitost byla jejich poznávacím gestem, ale sami u sebe si toho nikdy nevšimli, no teď u Teddy to nedokázal přehlédnout, proto vyjádřil starost o její zdraví... no, spíše klid a odpočinek, nechtěl, aby se zkrátka přepracovala, ale sám do toho neměl co mluvit, i on si občas uměl nabrat práce habaděj. „Dobře, tak to rád slyším,“ spokojeně na ni koukl, ačkoliv pořád drobnou starost měl, ale pevně věřil, že mají vztah na takové úrovni, že kdyby to v pořádku nebylo a ona by nestíhala, že by se mu svěřila. On by totiž pro ní udělal první poslední, takže i kdyby nestíhala ve svém oboru, kterému rozumí asi jako koza zahradničení, snažil by se pomoct. Nerad by viděl Teddy přetaženou a upracovanou, to by radši upracoval sám sebe, aby ona tak vypadat nemusela. Teď naštěstí vypadala jako úplný opak přetažení, naprosto zářila klidným pocitem a on se přidal k jejímu pozorování pand. Nevadilo mu je pozorovat, i přes jejích línou náturu, jen si nedokázal se celý den jen válet. Navíc by si nemohl číst, co by si jen počnul? Než začal přemýšlet o pandí existenciální krizi, Teddy na něj spustila palbu otázek, takže se na nic jiného soustředit ani nemohl. „Možná trošičku přeháníš,“ stál si za svým, zatímco mu na rtech hrál polichocený úsměv a očka mu zářila. Měl rád pochvaly, kdo ne, ovšem nebránil se ani konstruktivní kritice, která je mnohdy lepší než neupřímný kompliment. Takových komplimentů se ale ze strany Teddy nemusí vůbec obávat, že by snad byla neupřímná nebo by mu dokonce lhala. Pobaveně se usmál, když mu vylíčila postup, jakým se bude zlepšovat, než všechny porazí a bude nejlepší, a pokroutil nad tím hlavou. „Děkuji za důvěru,“ dodal nakonec s jemným úsměvem, opravdu si té důvěry vážil, i když předchozím slovům, že by byl lepší než ta veškerá konkurence, úplně nevěřil, ale určitě se o to bude snažit. Nerad by přeci zklamal svou fanynku číslo jedna, ale kromě toho by nerad zklamal sebe, což bylo mnohem větším hnacím motorem. Samozřejmě rád by viděl své dvojče hrdé, ale nestudoval pro nikoho jiného, studoval sám pro sebe, aby se zlepšoval a dosáhl svých cílů, což bylo podle něj to správné, protože pokud nebudete studovat pro sebe, ale pro někoho jiného, nikdy nedosáhnete takových výsledků. Chápavě pokýval na poznámku o usměvavé Lacey, takovou ji měl také rád a takovou ji vlastně i znal nejvíce, protože málokdy ji viděl bez úsměvu na rtech, možná když se vztekala se složitým zadáním ze školy (skvělé vyhlídky do dalších ročníků), ale to nebylo vůbec nic vážného, oproti současné situaci. Zároveň ho ale těšil ten zájem Teddy a její milá nátura, díky které se starala o všechny ostatní, ačkoliv například Lacey s ní nikdy žádnou dlouhou debatu nevedla, jen na sebe byly milé, ale i to stačilo k tomu, aby o ní měla starost. „Její oblíbené květiny neznám,“ ty by měl znát někdo jiný a možná je i skutečně znal, ale vzhledem k jeho chování mu pravděpodobně ani ta znalost nepomůže. „Ale vím, že má ráda žlutou barvu, takže nějaké žluté květiny by ji určitě potěšily,“ líbilo se mu, jak byla Teddy starostlivá, proto ji v tom chtěl podpořit a když jí nemohl říct oblíbené květiny své kamarádky, zkusil něco jiného, co by mohlo s výběrem květiny také pomoct.
Od jednoho neznámého tématu – oblíbených květinách Lacey, se dostali k jinému neznámému tématu, čímž byla významnost Tabbs pro něj, kterou tak úplně neviděl, bylo to totiž něco jiného, než když se v prvním ročníku bezhlavě zamiloval do páťačky, která působila jako bohyně moudrosti, tohle vznikalo postupně a jakmile to začalo přerůstat přátelství, trochu to začal ignorovat. „Na kávu chodím i s Lacey, to bys taky označila za rande?“ tázavě na ni zdvihl obočí a čekal, jaký argument by mu na to dala kromě toho, že to je úplně jiná situace. Nevinně na ni mrknul, když se ohradila, a zdvihl ruce do vzduchu ve znaku, že se vzdává. „Ples mi teda zní jako hezčí rande než posezení s kávou, takže těžko říct,“ významně se na svou sestřičku kouknul, ale hned na to se mile pousmál. Ach, vždy zapomínal jméno toho chlapce, ale tu situaci už asi nezapomene nikdy a upřímně o tom vždy bude přemýšlet jako o něčem víc než přátelském posezení, to mu Teddy vymluvit nezvládne. „Pochybnosti mít nemusíš, bude to skvělé,“ ubezpečil ji znovu s povzbudivým výrazem. Neviděl ještě ani jednu fotku od ní, která by byla špatná. Dobře, možná když se třeba zrovna ve větru něco pohnulo a na záběru to bylo rozmazané, ale teď se bavíme jen o těch finálních fotkách, které Teddy chtěla někam odevzdat či na něco použít, ty byly opravdu vždy dokonalé. A aby na ten ples nemusela jít sama, přišel se skvělým nápadem, který se dle jejího úsměvu, zamlouval i jí. „Ale to nemusíš, vždyť bys nepřekážela,“ stál si totiž za svým názorem, že jsou s Tabbs přátelé, tak proč by jim měla Teddy překážet? „Ostatní fotky si ale také rád prohlédnu, i když tomu oproti tobě vůbec nerozumím,“ hezky se na takovou tvorbu dívalo a on by určitě rád ocenil snahu ostatních, i když samozřejmě pochybuje o tom, že by nějaký obraz překonal ten Teddyin.
Dál se od pand přesunuli k dalším zvířatům, která si vyhlédla na mapce a upřímně měli co dělat, aby to v rozumném čase stihli projít, ale aspoň si mohli pořádně popovídat, i když jejich hlavní téma se točilo kolem školy a jejich nejbližších úkolů. O škole se ale baví rád a rád se baví s Teddy, takže on si jejich odpoledne užil, i když uteklo až příliš rychle, ostatně stejně rychle, jako posezení s Tabbs v kavárně. Byl rád, že se s Teddy vypravil do zoo, protože bylo vidět, jak nadšená z tohoto výletu byla a ono nadšení ji neopouštělo po celou cestu zpátky do spolku. Velmi ho zaujalo vyprávění o focení s jakousi Tempou, protože ho zaujalo, že se Teddy odvážila někomu napsat o focení, věděl totiž, jak uměla být z takových věcí nervózní, o to více se těšil na její výtvor na plese. Když dorazili do spolku, oddělil se od ní už u kuchyňky a ji nechal jít do pokoje, nechtěl jí rušit od práce a stejně si jen dělal čaj. Co ale Teddy nemohla tušit bylo, že dělal vlastně dva čaje a s oběma zamířil k ní do pokoje, aby jí zpříjemnil práci na další dny. Ještě chvíli si s ní povídal, protože mu ukázala fotky, o kterých se předtím bavili, ale protože toho měla hodně, nezdržoval ji dlouho a přesunul se k sobě do pokoje a ke knize, kterou si dopoledne rozečetl. Navíc se konečně mohl soustředit na čtení, úspěšný den.

Protože se hlavním cílem jejich dne staly žirafy, po nahlédnutí do plánku zoo, vyráží společně s Teddy přímo jejich směrem. Jsou to krásná zvířata a těší se, až je uvidí, ale protože cesta k nim je poměrně dlouhá a nezabere jim jen pár minut, snaží se ji vyplnit konverzací, která momentálně obsahuje Lincolna. Nikdy se s ním neviděl ani s ním nemluvil, ale všechno, co mu o něm kdy Teddy řekla, ho vede k jedinému závěru: je tím nejlepším bratrem, jakého by mohla mít. A potvrzuje mu to i to, co mu o něm říká teď. Sice spolu sdílí jisté povahové rysy, které jsou v některých situacích spíše na škodu, ale jak se zdá, pokud jde o dobro jeho mladší sestřičky, Lincoln je schopný skousnout i svou stydlivost a vyrazit jí na pomoc. Sám to má se svými mladšími sestrami stejně. Kdyby potřebovaly, aby je před něčím ochránil, hned by se o to pokusil. Zda úspěšně, to už je věc druhá. Na lidi si vyšlápnout neumí a nikdy ani neuměl, takže kdyby Teddy tehdy zavolala jemu místo Lincolna, možná by tady stáli doteď společně. Proto se mu zdá taktika rychlého úprku, kterou navrhuje ona, mnohem efektivnější, než ta, kterou před malou chvilkou navrhnul on. „To zní jako lepší plán, pak by nám nehrozilo, že tu zůstaneme stát navěky věků, jako si minule málem zůstala ty,“ chválí její nápad a stejně jako ona se té představě tiše, skoro až stydlivě zasměje. Nechce totiž, aby si myslela, že ji vidí jako nějaké jelito, co si nedokáže poradit samo. Kdyby o tom sama nezačala, nejspíš by ve vtipkování na její adresu vůbec nepokračoval. Když to ale udělala ona, může i on.. nebo ne? Raději nad tím víc nepřemýšlí. Kdyby to udělal, možná by pak přišlo na řadu další kolo omluv a nedošli by vůbec nikam. Ani k žirafám, ani k žádným dalším zvířatům, na které padá řeč výměnou za téma jejího nemilého zážitku z její poslední návštěvy zoo. Koaly nikdy nepatřily k jeho nejoblíbenějším zvířatům. Vyjmenoval by klidně desítku jiných, mnohem roztomilejších zástupců zvířecí říše, ale zdá se, že Teddy s ním tenhle názor nesdílí. O tom svědčí nejen její slova ale i to, jak si srdceryvně přikládá ruku k hrudníku, skoro jako by díky jeho prohlášení měla náběh na infarkt. „Seš si jistá, že mluvíme o tom stejným živočišným druhu?“ s pochybnostmi vepsanými v očích po ní koukne, snažíc se potlačit úsměv deroucí se na jeho rty. On na koalách doopravdy nic roztomilého nevidí. Snad jen to, že na fotkách vypadají jako neskuteční ťulpasové.. tak trochu jako on. Videa, která s těmihle šedými tvory viděl, už mu ale tolik roztomilá nepřipadají. „Schválně si je najdi na internetu, všude jsou videa, jak jsou agresivní, když zrovna nespí,“ trvá i nadále na svém, ačkoliv je možné, že pokud na něj Teddy vytáhne nějaký další argument, proč jsou koaly roztomilé, nakonec ustoupí. V případě pand, na které padá řeč hned po koalách, ho ale o jejich roztomilosti vůbec přesvědčovat nemusí. Ty totiž k sežrání a umačkání v náruči doopravdy jsou a je úplně jedno jestli ty červené nebo černobílé. Za těma by do výběhu klidně vlezl, na rozdíl od koal. „Asi mají víc životů, než kočky, jinak si to taky nedovedu vysvětlit,“ nadnese jediný důvod, který vysvětluje, jak je možné, že jsou pandy s jejich nešikovností ještě vůbec naživu a při vzpomínce na nějaká videa, která s nimi viděl, se nad nimi zasměje. Bohužel tady na ně dneska asi nenarazí a žádné jejich clumsy kousky neuvidí, protože pokud si to dobře pamatuje, v téhle zoo uvidí leda tak pandy červené, ne obrovské. Ty jen tak nějaká zoo pod svá křídla nedostane, což se nedá tvrdit o pávech, kteří jsou naopak všude a které oba na malou chvilku vyhlíží. Tady ale nejsou. Možná na ně narazí až u pand nebo v sekci indických zvířat, kam by pávi měli svým původem zapadat.
Na co ale narazí a co mu okamžitě padá do oka, jsou surikaty. Ty nejenže naznačují, že se blíží k žirafám, ale tak roztomile na ně zdálky koukají a panáčkují, že se jim zkrátka nedá odolat. A tak zcela bez rozmyslu chytá Teddy za ruku a vede ji k nim jako malé dítě maminku ke stánku s plyšáky, přičemž si vůbec neuvědomuje, jak moc by ji mohl tímhle gestem rozhodit. To si uvědomí až když stojí u proskleného výběhu a místo na surikaty mu na pár vteřin pohled padne k jejich rukám a hned poté k jejím červenajícím se tvářím. I do těch jeho se najednou nažene horkost a jak u něj bývá zvykem, v hlavě se mu začnou tvořit ty nejhorší scénáře všeho, co by si o něm teď mohla Teddy asi tak myslet. Třeba že ji balí a zkouší na ni nějaké triky, i když to tak vůbec není! Občas prostě jenom dřív koná, než myslí a protože teď zase pro změnu přemýšlí až moc, její ruku velmi rychle pouští a v nervózním gestu si ní vjíždí do vlasů, stáčejíc pozornost zpátky k surikatám a jejich mláďátkům. Nemá tušení, jak dlouho na ně kouká, ale když se mu konečně podaří aspoň trošku zahnat rozpaky, do kterých sám sebe uvedl, vrací modrozelený pohled zpátky k Teddy s návrhem, že by mohli pokračovat dál. A taky se zmínkou, že pokud to neudělají, nejspíš si ty drobečky za sklem před nimi propašuje domů. „Nejspíš ne, se surikatou v náruči odsud určitě odchází úplně každej, ne?“ na odlehčení atmosféry, která mezi nimi díky jejich rozpakům trošku zhoustla, prohodí něco, co by mohlo alespoň vzdáleně připomínat pokus o vtip. Doufá, že to Teddy pomůže s uvolněním, aby si zbytek jejich dne mohla co nejvíc užít a protože jí chce splnit její dnešní největší přání, konečně společně s ní opouští surikaty a podle mapky, do které za chůze sem tam nakoukne, ji zavede až k jejím vytouženým žirafám. „Jsou, jak kdyby nás vyhlížely, co?“ s veselým úsměvem na rtech ukáže směrem k žirafám, které stojí u výškových krmítek a za doprovodu přežvykování čehokoliv, čím je krmí, koukají jejich směrem, skoro jako by je doopravdy vyhlížely a čekaly na jejich návštěvu. Ve skutečnosti se nejspíš vůbec nedívají na ně a jsou jim naprosto ukradení, ale to nic nemění na tom, že on je pozoruje jak se zaujetím, tak i s jemným úsměvem na rtech. Chápe, proč se Teddy tolik líbí. Působí dost majestátně a zároveň mírumilovně, takže si nedokáže představit, že by se někomu nelíbily. Ale protože ani u těchhle krásných afrických zvířat nemůžou zůstat navěky, po několika minutách navrhuje, že by se mohli zase posunout někam dál. K dalším zvířatům, která na ně dozajista nedočkavě vyčkávají a kterých je tu tolik, že by jim na návštěvu všech možná nestačil ani celý den. On se z toho jejich ale snaží vytěžit co nejvíc a po zbytek dne si tak dává záležet na tom, aby navštívili nejen zvířata, o kterých se bavili, ale i většinu těch, které vůbec nezmínili. Provází ji spletitými cestičkami napříč téměř celým areálem zoo, bere ji na jídlo do jakéhokoliv stánku jejího výběru nebo třeba i do obchodu se suvenýry a aby to náhodou nebylo líto zdejším čtyřnohým obyvatelům, všude kde se to dá, společně s Teddy krmí krmivem určeným pro ně i je, zakončujíc jejich společný den až u východu ze zoo přátelským objetím. „Díky za dnešek, Teddy, bylo to skvělý a.. jsem rád, že jsme si na sebe našli čas,“ s úsměvem se na ni koukne, když ji ze svého objetí zase pouští a už definitivně se s ní pro dnešek loučí. Jindy by ji klidně doprovodil až ke spolku, kde jeho kamarádka bydlí, ale dneska by to bohužel nestíhal. Večer ho totiž čeká směna v kině, kde má brigádu a na tu se musí nachystat doma, což je také místo, kam po jejich rozloučení zamíří.