ZOO

Ano, jsou to hodně typická slova pro uklidnění ve špatných situacích, ale pokud je člověk myslí od srdce vážně, což je u ní jisté, pomáhá to. Neví, jestli jo, ale on si to pro sebe tak nějak přiznal. Vydala se rovnou pryč na svojí cestu hledat Bronza všude možně po zoo. Zkusila samozřejmě i občerstvení, který mazlíček není mlsný? No, asi Brnzo, říkala si. Scénáře, co se už mohlo stát, si ani nepřehrávala, asi by jí to tu složilo na lavičku na místě a nezvládla by ho hledat, klidně by se kvůli tomu rozbrečela, protože zvířátka hrozně miluje a dokáže v jejich společnosti být opravdu dlouho a nepřestane jí to bavit. Doufá stále v to, že před sebou uvidí toho lumpíka, co si na ní za takovou chvíli stihl zvyknout a vážně, vážně ho její modré a bystré oči spatřily. V cizí náruči. Nikoliv nějakého člověka, jenž by se snažil ho vrátit majiteli, ale je to nějaký zloděj. Nebo.. Ne! Hajzl jak má být, proto se okamžitě s prořízlou pusou rozběhla za ním a pokusila se ho shodit, ale spadli oba spolu, ani nestíhala sledovat, jestli je její foťák v pořádku, na tom jí vážně nezáleží, Bronzo má nevyčíslitelnou cenu, tolik lásky, kterou dostával, to nemá cenu a nelze ho vyčíslit. Bylo naprosto vidět, jak se Bronzo sápal k ní jako k mamince, které se ztratil, dal by určitě cokoliv za to, aby mohl být u ní v náručí a ona mohla utíkat za Nicholasem, jeho páníčkem. Oči se jí hrnuly do očí v představě, že by se jí opět ztratil a pachatel by i s ním utekl. Ať si klidně uteče, avšak bez Bronzíka! Držela ho zuby nehty, snažila se i odepnout vodítko, ale s Bronzem tak moc lomcoval, že by si asi ucvakala prsty, navíc jakékoliv povolení jedné ruky, by mohlo znamenat útěk pachatele. Vážně, měla v očích slzy z bezmoci. Válela se na zadku na zemi, snažící se zapřít své nohy a tahat si Bronza do náruče. Netrvá to utrpění dlouho, zdá se to býti ale jako věčnost, jenže Nicholas zasáhne, dost pro ní nečekaně, ale okamžitě si vtáhne Bronza do náručí jako své dítě a začne ho drbat za ouškem. Tulila se k němu jako k plyšáčkovi, celé hrdlo se jí povolilo a uvolilo se jí. Je z toho stále však vyklepaná. Ten člověk vypadal, jako kdyby jí byl vážně schopný kvůli tomu, že nechce pustit, ublížit. Jakmile se jí zeptal, zda-li je v pořádku, není schopná říct ani slovo, vážně v ní narostl neuvěřitelný strach. Možná to pro někoho může znít jako přehnanost, ale na tohle není připravená a nestává se to běžně. Trošku je trdlo žijící v naivitě, jak je vše sluníčkové. Chtěla zkusit vstát, nohy jí úplně ztuhnou a přilepí se k zemi. Mrtvolně hleděla k zemi, na moment si oči raději zavřela a už byla připravena udělat krok k tomu se postavit, ale pachatel začal mlátit do Nicholase a ona jen s rukou před pusou absolutně netušila co dělat, než došla ochranka. Podívejme, jak se malý nevinný výlet může proměnit v něco tak ošklivého. Všude kolem lidé, mobily před nosy točící celou tu pro ně „zábavu“. Náramně se bavila, no hrozně. Zavřela oči, nerada hledí na cizí utrpení, ještě když dnes potkala asi nového kamaráda. Otevřela je až ve chvíli, kdy se to vše dalo do pořádku, sama se zvedla ze země a Bronza podala do náruče Nicholasovi. Zatím nepromluvila ještě ani slovo, vážně je z toho mimo. To poslední co teď cítila, byla radost. Jasně, našli Bronza ale tenhle zážitek? Nechápala to, nedokázala si to urovnat ve svojí hlavince, jenž momentálně extrémním způsobem šrotovala. Posadila se na moment na lavičku, promne si vyčerpaně obličej, který v horkých dlaních, co se před chvílí praly o kočku, ještě chvíli nechá. Ozve se otázka, co jí přímo nahodí husí kůži po každém kousku těle. Foťák! Foťák, jak je na tom?! Okamžitě ho čapne do ruky, začne ho prohlížet a všechny funkce zkoušet, zda-li je v pořádku, neprasklo sklo objektivu? Ne. Vše je v pořádku a ona skoro úlevou sjede po lavičce až na zem. „Je v pořádku..“ Zamumlá, v tu chvíli na to vůbec nemyslela. Nějaký foťák. Pche! Tady šlo o život čtyřnohého kamaráda, to je důležitější. Pořád to nějak nemůže rozdýchat, je jí z toho divně. „Nemohli bychom si jít někam sednout a koupit si něco k pití?“ Optá se a zahledí se mu do očí tázavě.

Byl rád, že je Grace v pořádku, ale vypadala dost v šoku. Nedivil se jí. Sám by byl v šoku, kdyby byl na jejím místě. Vlastně on byl lehce v šoku, z toho, že musel použít sílu. Sílu, kterou normálně používá v domácnosti na takové ty domácí práce. Jako třeba něco někam odnést, zašroubovat a tak. Tentokrát ji musel použít v jiné situaci a bylo mu to stejně nepříjemné. On byl takový nenásilný a miloučký. Sílu používal opravdu v těch nejnutnějších případech, kdy to opravdu hoří a jinak to vyřešit nejde. Hlavně věděl, že by z toho mohl mít problém. Proto i potom, co skončil na zemi a byl mlácen, tak se nebránil a nechal se. Kdyby si praštil také, ještě by z toho mohl mít problém on sám. To nechtěl riskovat, protože v dnešním světě je i sebeobrana trestný čin a člověk za něho může jít do vězení. Jakmile bylo po všem, dostal Bronza do rukou. Okamžitě si ho k sobě natisknul a hladil ho a drbal. Všechno to z něho opadlo a už byl šťastný. Možná by se i rozplakal, kdyby nebyl takhle na veřejnosti. Ono ho to možná přepadne doma. Ale v očích se mu ty slzy lehce zaleskly! A to se i počítá jako slzičky dojetí! Hlavně, kdo by nebyl v takové události dojatý? On by byl, i kdyby se nejednalo o něho. “Omlouvám se, že jsem ve tvé přítomnosti musel použít sílu. Používám ji opravdu minimálně a nerad ji používám.“ Okamžitě se jí omluvil, protože nechtěl, aby ho měla za násilníka a cítila se najednou v jeho přítomnosti nějak nepříjemně. Už teď se třeba v jeho přítomnosti necítí příjemně! Ani by se jí nedivil, protože ji do této situace vlastně uvrtal. Chudinka malá. Znají se teprve chvilku a už spolu prožívají drama. No co, tohle s Nicholasem chodí všude. Je nešikovný a někam s nim jít a trávit společnou chvilku je občas opravdu náročné a nebezpečné. Občas u toho stoupne i adrenalin hodně vysoko. Hlavně by nikdy by nečekal, že se z tak nevinného dne vyklube takové menší drama. Naštěstí všechno dobře dopadlo a ještě stihl poznat chování místních ochránců zákona. Co kdyby někdo támhle umíral? Oni si odvedou svojí práci a zbytek je už nezajímá. Ale co by chtěl od dnešní společnosti, že? Díky bohu za těch pár výjimek, které se zajímají a dělají něco užitečného. Oddychl si společně s ní, když mu oznámila, že je foťák v pořádku. “To je dobře. Kdyby nebyl, zaplatil bych část na jeho opravu nebo na pořízení nového.“ Přiznal jako hotovou věc a jeho názor by to nezměnilo. Měl by pak špatné svědomí, že by si to celé platila sama. Respektive by to bylo kvůli němu, protože sám nedával pozor a nedokázal uhlídat svojí kočičku a došlo tak k takové nehodě, jaká se stala. Rozhodně na to budou oba vzpomínat v dobrém, snad. Nicholas na to bude určitě vzpomínat v dobrém a v budoucnu se nad tím určitě zasměje. Nad jejím návrhem přikývl. Rád by si dal něco k pití. Sice má pití v batohu, ale rád si dá něco k pití. Možná i něco k jídlu. “Co si dát zmrzlinu? Zvu tě za to, že jsi mi zachránila Bronza.“ Podal návrh i on sám a rovnou jí vysvětlil důvod, proč to navrhl. Musí jí to přeci nějak vrátit, protože tohle je opravdu velká pomoc a nemá tušení, co to pro něho znamená. Dost to pro něho znamená. Kdyby Bronza nenašli a nezachránili, bylo by to pro něho jako ztráta bratra nebo jiného blízkého člena rodiny. Opravdu dlouho by nad tím truchlil a asi by neměl to srdce si pořídit nějakou novou kočičku či jiného mazlíčka místo jeho milovaného Bronza. Nikdo nebude jako on, protože je nenahraditelný. Stejně jako každý. Každý je nějaký a svým způsobem nenahraditelný. Na Grace hleděl se širokým úsměvem a klidem v očích. Ta veškerá panika a černé scénáře vyprchaly a on už byl v klidu. Ve své náruči měl svého kamaráda a to ho udělalo velice šťastným. Pomalu se rozešel směrem, kde byl nějaký stánek. Jak s občerstvením, tak hlavně s prodejem nějakého toho pití. Hlavně ho dost mrzelo, že musel použít násilí a Grace to viděla. Nerad používal násilí, nikdy ho nechce používat. Jenže kdyby tentokrát nezasáhl, bůhví, jak by se celá situace vyvíjela.

V pořádku.. Grace je v pořádku. No, jak se to vezme že? Momentálně prožívá velký šok z celé události, jenž se udála a nemohla tomu uvěřit. Asi teď bohužel nemyslela na to, jak moc musel použít Theo sílu, že na to možná zvyklý není, řešit věci násilím. Ale tohle je věc na kterou ona není zvyklá. Ten muž vypadal, jako kdyby ji chtěl udělat cokoliv pro to, aby kocourka Bronza dostal do svých spárů. Nepovolila, i přes všechen ten strach co jí koloval v žilách. Adrenalin a chtíč po kocourovi byla větší. S Theem jsou na tom hold dost v této situaci podobně. Ona a použít nějaké násilí? I co se týče sebeobrany? Je to naprostý anděl, co se bojí každému ublížit a navíc.. Asi by v takovou chvíli při napadení nedokázala inteligentně přemýšlet a říkat si, co teď udělá. Utíkala by, křičela, mlátila kolem sebe, na nic víc by se nezmohla, protože je to takové tintítko. Nikdy hrubou sílu proti někomu nemusela použít a doufá že nepoužije. Každopádně při nějaké té práci je velmi šikovná a užitečná, nic jí ve výsledku za práci nevadí. Jenže co jí dokáže ještě víc ublížit a nechutí se jí pomyšlení je to, když je druhým ubližováno. Nemusí být ani její známí, ale nerada se na to dívá a proto je pro ni absolutní šok vidět Thea na zemi a hledět, jak do něj zloděj kope. Držela kočku a s odvahou křičela o pomoc, zároveň však kopala do toho všiváka, aby ho nechal. Nebylo to lehké, držet kočku, kopat, volat.. Přitom nejvíce ze všeho se jí chtělo bůh ví proč brečet. Za moment tohle peklo, i když asi trochu můžeme přehánět, skončí. Na tohle vážně není zvyklá, má klidný život a vyhovuje jí to, tohle pro ni rozhodně není dobrodružství. Předá tedy toho miláčka přímo vystrašenému Theovi, co se tady po něm sháněl po všech čertech. Je moc ráda, jak ho spolu našli.. Respektive že ho její očka zaregistrovala v cizí náruči. Co by bez sebe ti dva dělali? Jsou absolutně sladcí. Navíc.. Co by dělal ten zloděj s Bronzem? To ani nechce vědět. Opatrně hladila Bronza za ouškem v náručí Thea a dala jim chvilku se pomazlit. Jemně pohladila Thea po rameni, pro uklidnění. Uklidnění situace? Či snad, že plakat je v pořádku? Kdo ví, zřejmě obojí. “Není se za co omlouvat.. Nesoudím tě podle toho. Bůh ví, co by mi provedl, kdybys to neudělal.. Děkuju.” Pousměje se lehce, nervózně s rozklepanou ručkou si odhrne pramen vlasů z obličeje. Určitě si o svém novém kamarádovi nemyslí jakési špatnosti, v podstatě jí možná zachránil od úrazu! Nebere to tak, že jí do této situace uvrtal. Mohlo se stát v podstatě cokoliv a zrovna tohle ani jeden ovlivnit nemohl. Ona vážně nečekala, že by někdo kradl kočky a psy v ZOO jen tak pro.. Neví ani pro co. Navíc to je zkrátka celé nehoda a ji to rozhodně od jejich dalšího setkání do budoucna neodradí. Nicméně situaci zakončila ochranka.. No, zakončila. Jak se to vezme, nepřišla zrovna dvakrát včas, to si už incident stihli vyřídit sami a oni zpracovali toho parchanta a odvedli ho někam pryč. Každopádně aspoň se zeptal jeden z nich, zda-li jsou v pořádku, to oceňuje, v této situaci. Přišla další hrůza. Foťák! Je v pořádku? Div nezačala plašit a málem se nerozbrečela. Foťák je její láska, její všechno a věc, na které jí vážně záleží. Doopravdy. S foťáky vyrůstala a od mala jeden vlastnila, každý z nich si pamatuje, každý z nich má doma na výstavce a ráda se kochá svými pokroky ve focení. Asi by jí mnoho lidí odsoudilo, za to že jí záleží na věcech.. Ale představme si situaci kdy přijdete nejen o vaše milované, ale i věci. Ty věci, tvoří části vašeho života. Něco pro vás znamenají. Prohlížela si fotoaparát ze všech stran, kontrolovala každý detail, jenž by mohl být poškozen ale nic díky bohu nevykoumala. “Je v pořádku, nemusíme nic.. Řešit. Dokonce ani škrábanec na objektivu není.” To je docela údivuhodné, asi hold vymáchala svůj foťák pouze na svém krku a hrudníku, nikoli po zemi. Jaké štěstí, asi intuice chránit ho za každou cenu a už to má v sobě. Teď si určitě ale není jistá, že na tom bude vzpomínat v dobrém, je vážně v šoku a ve špatném rozpoložení. Není až taková citlivka ale.. Není na tohle připravená, jak by taky mohla? No s ním se to asi naučí a zítra si na to vzpomene s úsměvem ve tváři a někomu to povypráví a zasměje se s ním. Pro uklidnění situace i sama sebe navrhne nějaké to pití a posedět si. Na jeho nabídku jen přikývne hlavu a vydají se k jednomu ze stánků, co se tu poblíž nich nacházel a postavili se do docela dlouhé fronty, což jí nějak nevadí, ona si počká. V hlavě jí však neustále šrotovala celá situace. Nedokázala ho vnímat, pokud něco říkal, na něco se jí při čekání ptal. Úsměv nekouzlila, jen spíše zmatený výraz. Pohlédne na něj.. “Omlouvám se, ale půjdu. Musím to nějak zpracovat celé a nedokážu na nic jiného.. Moc myslet teď.” Povzdychne si, je to pro ní vážně šok, ne že ne. Ona má klidný život a dramatům se vyhýbá extrémně. Možná občas i realitě, ale to jí nejde tak dobře. Opatrně dá ruku kolem jeho krku a lehce ho obejme, to nedělá normálně, ale pomohl jí a bůh ví jak by skončila. “Děkuju moc..” Pousměje se a pustí ho, přičemž podrbe za ouška Bronza a jemně ho líbne na čumáček. “A ty se taky měj zlatíčko.. A už neutíkej.” Udělá čtyři kroky vzad, mávne na Thea a rozejde se davy pryč.. Pryč ze Zoo rovnou domů do klidu.

Nad jeho slovy jednoduše zakoulela očima a věnovala mu skoro varovný pohled. Mohl mluvit o čemkoli co dělala s neskutečnou skepsí a pochybnostmi, ale ať jí nikdy nesahá na kočku. Její kocour byl jediná živá bytost, ke které měla trochu blízko. Byla to totiž jenom kočka, totiž kocour, ten zatracenej potvorník ji sice mohl poškrábat, ale nikdy neranil její pitomý city, což byla ta jediná věc, o kterou šlo. Měla nějaký pocit, že kdyby si k sobě pustila například takového Darrena a dala mu možnost, ublížil by jí při první příležitosti, která by se naskytla. Možná to byl jen její skeptický náhled na lidi, prostě jim nevěřila. A když už ano, nikdy ne do takové míry, aby je k sobě nechala proniknout nějak... příliš. "Miguel mi naprosto bohatě stačí, ale děkuji ti pěkně za předpovídání mého osudu," ještě jednou zakoulela očima a svůj prvotřídní zabijácký kukuč přesídlila raději jinam, aby se nedočkala ještě dalších poznámek o tom, jak je ke své kočce moc upjatá a už působí jako pětasedmdesátiletá tetička Betty, která se na svou kočku taky moc upnula a nakonec si nebohého pana Maršmelounka vzala. Dokonce se to objevilo v novinách, bylo to divný, ale jí to přišlo tak vtipné, že si výtisk té stránky zarámovala a šoupla na svou zeď v prťavé pracovně u sebe v bytě. Měla tam všelijaké články, většinou ji buďto inspirovaly, nebo byly prostě jen žalostně vtipné. Jako ten o tetičce Betty. Někdo ji tam tak nazýval. Její tetička to ale nebyla, tak to bylo jedno. Bylo vůbec zákonné brát si kočku? Tak to asi byylo jen naoko. Ale obřad vypadal z fotek v novinách fakt dobře. Možná by tam i zašla a ukradla si pár jednohubek a nějakou kočičí dobrotu pro Miguela. To už se ale s tématem přesunuli k jeho sebevědomí, vážně to nazval snem? Pochybovačně se uchechtla a zcela sebejistě prohlásila: "Nediktuj mi, čemu věřím a nevěřím, Rafferty!" Zahřměl její hlásek. Zněla v takových chvílích jako rozzuřený pudl, minimálně k tomu ji někdo už párkrát přirovnal. Ale lidi ji přirovnávali ke spoustě věcem a zvířatům, a tak už to ani nevnímala. Svůj čumák strkala kam neměla, protože ji to odvádělo od vlastní mizernosti života, byla pokrytecká blbka prahnoucí po pravdě a rozptýlení, kdyby ji někdo naučil, jak toho dosáhnout jinak, s radostí by to přijala, ale to by si toho někoho musela pustit k tělu a to nepřipadalo v úvahu. Proč by měla? Ze všech lidí na téhle zatracené planetě to vypadalo, že je jí nejblíž tady Darren, i když to vůbec nebyla pravda. Ti dva měli zvláštní vztah, a i když to vypadalo, že k sobě mají blízko, vlastně neměli. On ji nepustil k sobě a ona zase v žádném případě nehodlala pustit k sobě jeho. Kdyby to udělali, možná by byli spokojenější. Nebo by to zničilo všechno, co se jim za poslední dobu podařilo vybudovat. Naprosto nenahraditelný a také zcela profesionální vztah mezi dvěma (když bohové dají) budoucími novináři, kteří toho mají sice spoustu společného, ale ve skutečnosti si zase tolik nerozumí. Povrchově ano, ale dokázali by si sednout i poté, co by se doopravdy poznali? Jenomže to zřejmě nikdy nezjistíme. "Co je nefér na tom, že tě nechci nechat zničit mi motorku?" povytáhla obočí, ale už se na něj neotáčela, tudíž to vidět nemohl, ale vsadila by se, že si její pohled dokázal docela přesně představit. I přes to všechno existovali v přítomnosti jeden druhého dost dlouho na to, aby dokázali odhadnout, jak se ten druhý zrovna tváří při něčem tak obyčejném. "Bezvýsledně," pronesla téměř otráveně a zakoulela očima, načež vyjeli na cestu. Trochu zběsilá jízda na to, že motorku řídila Clara, ale hádala, že na to už byl také zvyklý. A netrvalo tím pádem ani tak dlouho, aby se dostali k Zoo. Zaparkovala na zadním parkovišti a jakmile slezla, sundala si helmu.

"Nemáš začo, C," pousmial sa, pretože veľmi dobre vedel, že trafil klinček po hlavičke. Jeho slová nemohla spochybniť pretože boli pravdivé a on bol presvedčený o tom, že to Clara vedela. Nemohol jej to ale zazlievať, nemal dôvod. On by síce ľudskú spoločnosť nikdy nevymenil za tú zvieraciu, hoci mal zvieratá rád, no pred mačkami preferoval psy. Ani ich spoločnosť mu však nedokázala nahradiť ľudský kontakt, ktorý on naozaj potreboval a nevedel by si predstaviť fungovať tak, ako fungovala táto jeho kamarátka. Preto si ju ohľadom toho príležitostne doberal, no nemyslel to v zlom. Vedel že je dostatočne inteligentná, takže pravdepodobne mala dôvod na to, aby bola taká, aká bola. Aký však ten dôvod je od nej nikdy nevyzvedal pretože vedel, že by mu ho nikdy nepovedala. "Ale no tak, nemusíš byť hneď taká vzťahovačná, to mračenie ti robí vrásky," skonštatoval s pobaveným úsmevom, no ďalej sa už k tomu nevyjadroval. Ako už spomenula, keď ho prepadla v posilňovni, mali kopu práce a on ju nechcel nahnevať do takej miery, že by sa otočila na päte a odišla. To by nebolo dobré ani pre neho a ani pre ňu. Radšej si teda zahryzol do jazyka a pokúsil sa sústrediť na to, čo všetko musia na svoj projekt urobiť. "Prečo by som ti mal zničiť motorku? Vodičák mám a narozdiel od teba nejazdím ako by ma naháňal gang vrahov," mierne pokrčil ramenami, pretože niekedy mal vážne pocit, akoby Clare išlo o život. Aj on mal rád rýchlu jazdu, sem tam, príležitostne, keď si ju mohol dovoliť. Ona však jazdila rýchlo vždy, aj vtedy, kedy sa vážne nemala kam ponáhľať. Už si však na to zvykol, no neodpustil si jemne ju podpichnúť, pretože to by nebol on. A navyše, aj ona ho podpichovala. Stále. Vo veľkej miere bol na tom založený celý ích vzťah a obaja to veľmi dobre vedeli. Fungovali tak totiž odkedy sa spoznali a to, že sa časom viac spriatelili tento fakt nezmenilo. "Možno ťa raz prestane baviť hovoriť mi nie," prehlásil sebavedomo, no popravde o tom naozaj pochyboval. Vedel, že Clara nemá v pláne otvoriť sa mu viac, ako to bolo potrebné, no to neznamenalo, že to prestane skúšať. Bavilo ho to a jej odmietanie si nebral príliš k srdcu, nebol do nej predsa zamilovaný, no nerobilo by mu problém trochu sa s ňou zabaviť. To už ale vyrazili na cestu a on stíchol, pretože počas jazdy a hluku okolitej premávky by si aj tak nerozumeli ani slovo. Keď však Clara zaparkovala na parkovisku, zložil si prilbu z hlavy dolu, položil ju na motorku a rozhliadol sa okolo seba. "Čo ďalej?" Spýtavo nadvihol obočie smerom k nej, no než mu stihla odpovedať, vykročil k pokladni, kde kúpil dva lístky na vstup do zoo a poklusom sa vrátil späť ku svojej spolužiačke, pričom jej do ruky strčil jeden z lístkov. "Chceš ísť rovno za vedením, alebo sa chceš najskôr trochu poobzerať?"

Jenom zakoulela očima a raději ho ignorovala. To by měla asi začít dělat častěji, občas ji vážně štval. Hlavně ve chvílích, kdy měl pravdu, to bývala až skoro nepříčetná. Problém byl, že on, stejně jako ona, měl jakýsi zvláštní čuch na pravdu a tak se zase tak často nemýlil. Pokud nešlo o ni, ale o tom se nezmiňovala. A tím myslela o ni, jako opravdu o ni. O to skutečné, reálné, ne jen vnější, povrchové, nýbrž její vlastní vnitřní svět. A ten on neznal. "Ten tvůj přiblblej úsměv taky," poznamenala zcela vážně a se zakroucením hlavou od něj pohled směřovala co nejdál. Potom už jen s povzdechem musela poslouchat jeho marné pokusy domluvit jí a přimět ji, aby ho na tu motorku občas pustila i dopředu. "No jo, jenomže já tak jezdit umím, a tobě prostě nevěřím, že bys něco nezpackal," prohlásila zcela bez jakékoli přetvářky, nebo filtru. A byla to vlastně pravda, opravdu uměla jezdit rychle, a doteď se jí ani nic nestalo. Z nějakého důvodu jí to vyhovovalo víc, než pomalá jízda. Tohle pro ni bylo opatrnější, z nějakého důvodu to prostě zvládala líp. A on si na tu rychlost snad už zvykl. "Přestane, a až se to stane, budu tě prostě jenom ignorovat," k čemuž už často neměla moc daleko. Ale to samé platilo i naopak. On sám už ignoroval některé její výlevy, potom se lépe snesli. To už ale jeli - a dojeli. Zaparkovala motorku, sundala helmu a podívala se na Darrena. Dřív, než mu stihla odpovědět, zaběhl pro lístky a jeden jí vrazila do ruky. To už měla na zádech batoh, helmu sklizenou a na tváři pohled, zcela neidentifikovatelný, kterým si ho měřila pohledem. "Prvně to obhlídnem, to je lepší, vedení až pak, máš bloček?" povytáhla zvědavě obočí, to už jí ale batoh visel jen na jednom rameni a levou rukou se snažila otevřít zaseklé rozepínání. Nakonec ale zip povolil a ona z batohu vylovila zápisníček a propisku. Zápisníček si přidržela pod paží a konec propisky jemně zkousla v ústech, zatímco batoh znovu zavírala. Už byl zase na obou ramenech. Vzala do pravé ruky zápisníček, otevřela ho a sáhla po propisce, při té příležitost ji otevřela, víčko potom připevnila na druhý konec a rozešla se ke vchodu do zoo.

Bolo mu jasné, že sa Clara k jeho slovám už ďalej nevyjadrí. Poznal ju už celkom dobre, aspoň teda v tejto oblasti. Samozrejme, mohla ho ešte podpichnúť nejakou uštipačnou poznámkou, no vyzeralo to tak, že ani ona to všetko pravdepodobne nechce nechať zájsť príliš ďaleko, keďže mali kopu práce. Obaja boli profesionáli, aspoň čo sa týkalo školy alebo písania článkov do novín. Vtedy išli všetky ich nezhody či podrypovanie bokom a sústredili sa na to, čo bolo potrebné. Práve preto z nich bol tak dobrý tím. Jeho kolegyňa si ale neodpustila drobnú poznámku na jeho vlastnú poznámku, a prinútila ho tým pobavene sa zasmiať. Jasné, že aj ona niekedy povedala niečo, čím sa ho tak trochu dotkla alebo čím ho nahnevala, no vo väčšine prípadov sa len smial. Presne ako teraz. "Veľa dievčat by s tebou nesúhlasilo a úprimne, myslím si že s tým nesúhlasíš ani ty. Môj úsmev rozhodne nie je priblblý," vydýchol zo seba, pričom mal kútiky pier ešte stále široko roztiahnuté, a tak odkrýval dva rady perfektne rovných bielych zubov. Nedalo sa nič robiť, bol proste veľmi pozitívny človek a máločo ho dokázalo rozhodiť alebo podráždiť. A navyše, nechýbalo mu ani zdravé sebavedomie. Sám o sebe vedel, že je veľmi inteligentný a dobre vyzerajúci muž, takže poznámky tohto charakteru od nej vôbec nebral vážne. Viac sa ho dotýkalo to, že mu stále nechcela dovoliť previesť sa na jej motorke. Bral to ako pomerne veľkú urážku svojich schopností, no samozrejme sa to snažil nedať tak úplne najavo. Nechcel totiž pred ňou pôsobiť ako slaboch, ktorý sa jej doprosuje. "Tak by si šla na tej motorke so mnou, len by si pre zmenu objímala ty mňa, nie ja teba," navrhol, keďže presvedčiť ju o tom, aby mu ju jednoducho požičala, bola pravdepodobne úplne márna snaha. Clara bola vo veľa veciach veľmi tvrdohlavá a toto bola jedna z nich. Z toho, čo stihol odpozorovať, nemala rada keď sa niekto dotýkal jej, no ani jej vecí. Tá motorka ho však proste lákala, rovnako ako ona v obtiahnutých džínsoch, v tom si jednoducho nemohol pomôcť. Bol predsa chlap a tí vždy chcú to, čo nemôžu mať. "Sama dobre vieš, že ma dlho ignorovať nedokážeš. Kto iný by dobrovoľne trpel tieto tvoje uštipačné poznámky?" Uškrnul sa, no samozrejme nemohol vedieť, či Clara má alebo nemá okrem neho aj nejakých iných priateľov. S nikým zo svojho okolia ho totiž nezoznámila a pokiaľ vedel, zo školy si najlepšie rozumela s ním a aj to len preto, že mali pre prácu novinára rovnaké zapálenie a že si boli povahovo celkom podobný. Často rozmýšľal nad tým, či pred ním ukrýva nejaký tajný život v ktorom je láskyplná, milujúca a spoločenská, no vždy keď sa na ňu pozrel, veľmi o tom pochyboval.
Po zaparkovaní a zložení prilby sa teda rovno vybral k pokladni, kde kúpil lístky a jeden jej dal. Nebol sí úplne do podrobna istý, čo má Clara v pláne, vedel len to, čomu sa chcú venovať a tak ju radšej nechal rozhodnúť, ako začnú. V Zoo bol naposledy ako malý chlapec a preto mu prišlo fajn, že sa rozhodla trochu sa rozhliadnuť. "Ako povieš, generálka," zamrmlal a taktiež si svoj batoh spustil z oboch ramien na jedno, jedným ťahom ho otvoril a rýchlo sa prehrabal medzi oblečením z posilňovne, aby vyhrabal poznámkový blok s čiernou prepiskou. Potom ruksak znovu zapol, nechal si ho už však spustený na jednom ramene, prepisku zastrčil do bloku a znovu svoj pohľad uprel na Claru, ktorá medzi tým taktiež vyhrabala niečo na písanie. "Môžeme vyraziť?" Spýtavo nadvihol obočie a vykročil smerom ku vstupu.

Zhluboka se nadechla a zdálo se, že už má fakt dost. Tenhle hroznej chlapík jen kousek od ní byl občas tak moc na nervy, že ji dokázal vytočit tak, jako nikdo jiný. Sice byla poměrně labilní, ale napovrch se obyčejně tvářila zcela stabilně a neoblomně, jako by byla hora, se kterou nemůže nikdo pohnout. Měla pevné základy a držela se svého, při zemi a zároveň její špička -hlava, dosahovala mezi mraky, oblaka. Sem tam se vážně musela zhluboka nadechnout, zavřít oči a napočítat do pěti, než byla schopná na něj nějak normálně reagovat, aniž by mu věnovala ten svůj prvotřídní vražedný kukuč (a nepřihodila možná i to uškrcení.) Za to všechno mohla ale hlavně ona a její nechuť vůči pěkným chlapíkům s tím otravným sebevědomím. Sama věděla, že jsou i horší případy, než byl Darren Rafferty, její dlouholetý sok a cosi jako parťák v jednom, ale přesto si nemohla pomoct a při pohledu na ty jeho výrazy, měla prostě chuť mu dát tečku mezi oči. A že by toho byla schopná, u někoho jiného, ovšem. Teď se ale snažila zvládat svoje chování a nějakým způsobem odolat pokušení zničit cokoli, co na něm bylo pěkný a raději ze sebe rychle, nahlas, ale stejně docela nesrozumitelně vyrazila něco jako: "Tysešcelejpřiblblej." a zase se věnovala tomu svýmu, což bylo lepší, než pokračovat v téhle konverzaci. Asi by se totiž otočila a něco nepěknýho mu udělala. "To se prostě nestane," zakroutila nesouhlasně hlavou a vypadala, že si je tím naprosto jistá. Darrena a nikoho jiného by na svou motorku jakožto řidiče nepustila. A taky by s nikým jiným pravděpodobně nejela ani na jeho vlastní motorce. Prostě lidem v ničem moc nevěřila a raději se o vše postarala sama. Měla v sobě větší jistotu, i když si sama sebou byla zcela nejistá. Velmi rozporuplné. Nad jeho dalšími slovy jen zakoulela očima a vydala ze sebe něco jako "mhhhhh," načež zanedlouho také zastavili zezadu u zoo. A pak to šlo rychle. Oba dva si vyndali své poznámkové bločky, předtím Darren skočil pro lístky a tak se hned zase vydali do zoo. "Jo," souhlasně přikývla a zamířila přímo dovnitř.

To, že ju vytáčal do nepríčetnosti, mu bolo úplne jasné. Bolo to možno kruté, no on to robil rád. Naozaj rád. Miloval, keď sa hnevala. Keď sa jej rozšírili nozdry a keby to bolo možné, tak by jej z uší syčala para. Bolo to proste vtipné a on sa na tom nesmierne bavil. Tentokrát sa už ale rozhodol naozaj to neťahať ďalej, pretože Clara vyzerala na pokraji zúrivosti a oni naozaj mali kopu práce, takže zavrel zobák, zahryzol si do jazyka a rozhodol sa nepokračovať v žiadnych uštipačných a vtipných poznámkach aspoň dovtedy, dokým sa jeho kolegyňa trochu neupokojí. To jej však ale nahlas nepovedal, pretože ak si dobre pamätal, ženy nikdy nemali v láske, keď im muž povedal, aby sa ukľudnili. Clara by mu za to pravdepodobne poriadnu vrazila. "Ako povieš zlatko," povedal teda s jemným pokrčením ramien a miernym úsmevom, no jeho hlas bol neutrálny, pretože ju vážne nechcel ešte viac vytočiť, keďže by to práve teraz neprospelo ani jemu, ani jej. Netlačil už na ňu ani s tou motorkou aj keď si bol úplne istý, že to opäť skúsi niekedy nabudúce, čo bolo zrejme jasné aj jeho kamarátke, ktorá ho už celkom dobre poznala, a preto jej muselo byť úplne jasné, že sa len tak ľahko nevzdá a bude ju stále prehovárať, presne ako ju stále prehovára na sex. S tým sa jednoducho nedalo nič robiť. Radšej sa teda sústredil na prácu, ktorú mali pred sebou, a keď vstúpili do zoo, automaticky sa rozhliadol okolo seba aby identifikoval, kde sa nachádza tabuľa s označenými výbehmi zvierat. Pracovali na článku o ohrozených druhoch a jeho hneď napadlo jedno, ktoré by tu mohli nájsť. "Čo tak sa ísť pozrieť na nosorožce?" Spýtal sa jej, pričom sa stále snažil pohľadom nájsť nejakú informačnú tabuľu alebo nejaké iné označenie podľa ktorého by sa dokázali v zoo orientovať. V tejto zoo ešte nikdy nebol, popravde ho to nikdy veľmi nelákalo, biológom bol v ich rodine jeho mladší brat no koncept ohrozených zvierat ho oslovil natoľko, že sa rozhodol naozaj sa o nich dozvedieť viac a oboznámiť aj iných ľudí, ktorí sa o túto problematiku predtým nezaujímali. Bolo pre nich teda dôležité získať dnes čo najviac informácií. "Alebo sa chceš radšej rozdeliť?" Nadvihol obočie, pretože bola pravda, že dvaja by možno pokryli viac územia, no zároveň by si mohli niečo dôležité nevšimnúť, preto najlepšie pracovali spolu, keď mali na prácu dva páry očí. Pracovať s nahnevanou Clarou ale nebolo vždy úplne jednoduché, a tak sa jej radšej pre istotu opýtal. Nebol si totiž úplne istý, či má momentálne náladu s ním tráviť nejaké minúty navyše, pokiaľ má aj inú možnosť.

Raději to už nevnímala, alespoň se snažila. Fakt, že v tenhle moment dýchali stejný vzduch ji deptal už tak víc než dost. Po pár krocích byli u vchodu a prošli do zoo, kde se na chvíli zastavili, aby se nějak mohli zorientovat. Asi neměli úplně čas na prohlížení a zkoumání každého jednoho tvorečka zavřeného v jedné z těch ohrad, klecí, kdoví, jak se to všechno nazývalo. Hned proto začala přemýšlet nad tím, kam by se mohli podívat jako první. Napadala ji samozřejmě spousta zvířat, ale Darren přišel s nosorožci -proti čemuž kupodivu nic neměla. "Jak tě napadli zrovna nosorožci?" povytáhla obočí a rozhlédla se, jestli někde neuvidí cedulku, nebo ukazatel, ale neviděla. A tak se prostě rozešla k velké tabuli s mapou zoo -ne, že by se v ní kdoví jak orientovala. "Rozdělit?" překvapeně zamrkala a otočila se na něj. Potom si ale uvědomila, že to není tak špatný nápad. Vlastně by to mohlo být docela dobré, uklidnila by tak možná svou bezmeznou touhu ho zaškrtit. "Za půl hodiny u..." zabodla prst na mapě. "Opic," doplnila a s tím se rozešla jedním směrem, načež předpokládala, že Darren se vydá tím druhým. Mezitím se rozhlížela a dělala si poznámky, kdykoli narazila na nějaký ohrožený druh.

Zhlboka sa nadýchol, pretože bolo pre neho naozaj ťažké držať jazyk za zubami. Kto ho poznal, veľmi dobre vedel, že pokúsiť sa udržať ho v tichosti bolo viac než náročné. Popravde, nerozprávať nedokázal ani v kine či divadle, na miestach, kde po ňom kvôli tomu väčšina ľudí veľmi nepekne zazerala. Nemohol si však pomôcť, mal veľké ústa a dobre o tom vedel. Chcel byť predsa novinár a toto bola jedna z vecí, ktorá mu v kariérnom živote veľmi pomáhala. V tom osobnom to však niekedy škrípalo, ako napríklad teraz, preto sa vážne snažil nič uštipačné Clare nepovedať, aby to všetko naozaj nezašlo až priďaleko. Našťastie to vyzeralo tak, že aj ona sa chce sústrediť na prácu, ktorú mali, čo bolo veľmi dobré znamenie. "Videl som o nich pár dokumentov," priznal s jemným pokrčením ramien, pretože on naozaj nikdy nebol veľký biológ, no keďže sa s rozhodli spracovať tému ohrozených druhov, naštudoval si tému ako by to urobil každý profík. Naozaj ho totiž zaujala, aj keď si nevedel predstaviť, že by sa mal v budúcnosti venovať nejakej eko-žurnalistike, no zatiaľ videl v tejto téme veľký potenciál. Mohla totiž priniesť osvetu medzi ich rovesníkov, ktorý sa podobne ako on predtým o tento problém nikdy nezaujímali. A navyše, Theo bol z toho úplne nadšený. Chystal sa síce študovať morskú biológiu, no aj tak videl hrdosť v jeho očiach keď mu oznámil, čomu sa s Clarou budú najbližšie venovať. "Prečo nie, aspoň toho uvidíme viac," mierne nakrčil ramenami, keď sa ho spýtala, či sa chce naozaj rozdeliť a naozaj dúfal, že jej to zároveň pomôže trochu sa upokojiť aj keď sám veľmi dobre vedel, že za jej nervy mohol on. Ospravedlňovať sa za to však nemal v pláne, za tú dobu, čo sa poznali, už musela poznať dynamiku ich vzťahu. Podišiel teda k nej a k veľkej tabuli s mapou a na jej slová o tom, že sa stretnú pri opiciach zľahka kývol hlavou. Potom sa už však vybral na opačnú stranu, na akú sa vybrala ona a snažil sa spomenúť si na všetky ohrozené druhy zvierat, ktoré videl v dokumentoch a o ktorých čítal. Samozrejme, ako o prvých si zapísal niekoľko poznámok o už spomínaných nosorožcoch, potom sa ale zastavil aj pri bengálskych tigroch, pri arabských leopardoch, pri slonoch, pri červených pandách a nakoniec aj pri tučniakoch, kde sa mu podarilo spozorovať pár ohrozených tučniakov afrických, ktoré patrili medzi ohrozené druhy. Snažil sa však poponáhľať, preto bol presne o tridsať minút pred pavilónom opíc a zapisoval si niekoľko poznámok o horských gorilách a sumatrianskych orangutanoch.

Měla chuť mu říct něco jako: "jo, jsou stejně nadutí, jako ty," ale na poslední chvíli se ovládla a to nadechnutí pro urážku využila pouze jako hluboký povzdech, který zněl trochu jako by chtěla umřít, což v tuto chvíli nebylo zase tak daleko od pravdy. Vážně měla Darrena až po krk, právě teď, v tuto chvíli, ale zároveň si jeho přítomnosti docela užívala, což by samozřejmě nikdy, v žádném případě, ani kdyby ji mučili, nepřiznala. Aby ano, musela by být jedině emočně vyladěná. Ne, že by nebyla věčně, ale myslím trochu víc. Tak nějak na pokraji mentálního zhroucení. Což zatím nehrozilo. Teď spíš hrozilo to, že Darrena Raffertyho uškrtí a zanechá mezi lvy. Tygry. Kdoví. Nakonec se ale naštěstí rozdělili a tak si šla po svých. Měla možnost být chvíli bez něj a přemýšlet. Nechal ji samotnou se svými myšlenkami, což bylo na jednu stranu dobře, no na druhou to vypadalo asi takhle:
"Heleď, Claro, seš fakt blbá, měla by ses lidem víc otevřít," "Jo, to víš že jo, C., to si vážně myslíš, že by to něčemu pomohlo?" "Ber to takhle, třeba bys měla nějaký kámoše a-" "Krucinál ty seš tak naivní, až je mi z toho blbě, fakticky, používáš ty někdy mozek?" "Jo, ale většinou to dopadá takhle," "Já jsem tak pitomá, vážně mluvím sama se sebou?" "Jo, pozitivní, na sto procent," "Tak jo, tohle už opravdu není normální," "Buď ráda, že alespoň nemluvíš nahlas," rozhlédla se, aby se ujistila, že na ni lidi divně neciví -necivěli a to bylo znamení, že to byly opravdu jenom myšlenky. "No fajn, soustřeď se, sakra, Claro, máš přece úkol, buď konečně co k čemu a začni něco dělat!" s těmi slovy znějící jí v hlavě vešla do čehosi, co připomínalo boudu. Nejprve si myslela, že se omylem objevila na záchodcích, ale když prošla dalšími dveřmi dál a do místnosti, zjistila, že jsou tu všelijací ptáci. Kdoví jak úspěšná nebyla, zapsala si jen pár poznámek, ale ohrožených druhů tu moc nebylo, tedy ne uvnitř. Postupovala dál, zjistila, že to žádná bouda nebude, protože se to táhlo dál. A hnedle vešla k plazům, přičemž se jí zježily všechny chloupky na rukou. Bylo to tam ještě o mnoho tmavší a chvílema měla pocit, že po ní něco leze. V terárcích byl sem tam i nějaký hmyz. A pavouci. Fuj. Postupovala napůl statečně dál, i když měla chuť s křikem utéct jako malá holka. Místo toho si ale poctivě zapisovala poznámky o Chřestýši Manngšanským, nebo tak něčem. Zvířata maj fakt divný názvy. Další už si nezapamatovala, ale rozhodně si ta jejich jména zapsala spolu s pár slovy k jejich druhu a tak všemu. Jakmile opustila budovu, po levé straně byly klícky, do kterých ptáci vylétali z vnitřních prostorů, prošla se tedy i tudy. Natrefila konečně na Supra Mrchožravého -vypadali fakt děsně. Ale byl to ohrožený druh, a tak si to zapsala. A to už zamířila dál. Neměla štěstí na příliš ohrožených druhů, doufala, že na tom bude Darren líp, ale ještě nebyla u konce. Cestou k opicím natrefila na pár běžných druhů a tak se ani neobtěžovala něco si zapisovat. A zanedlouho už dorazila k opicím, kde se pokusila znovu zorientovat v mapě. Nakonec se jí přeci jen podařilo něco vyčíst, přeci jen, byla pro děti a ona nakonec pochopila, jak to funguje.

To, že Clara viedla nejaký vnútorný boj, vôbec netušil. Prečo by aj mal? Popravde, keď sa nad tým zamyslel, nič osobné o nej nevedel. Nikdy nemali žiadnu hlbokú debatu o tom, odkiaľ pochádzali, ako vyrastali, aká bola ich rodina, či čo na sebe najviac nenávideli. Bolo to možno zvláštne, keďže aspoň on ju pokladal za jednu z jeho najbližších kamarátok a naozaj ich nemal mnoho. Nikdy by to síce nahlas nepriznal, no tak trochu sa Clary bál opýtať niečo z jej súkromia. Nemal totiž pocit, že by sa s ním o tom chcela rozprávať a bol si viac než istý, že by ju tým skôr poriadne vytočil a možno by si od nej odniesol aj poriadnu facku. Vždy ho brala len ako namysleného debilka, čo jej ale nemohol zazlievať, pretože sa tak väčšinou naozaj správal. Keďže však on nemal možnosť spoznať ju, ani ona nemala možnosť spoznať jeho, a teda to, že pod povrchom všetkých tých sarkastických a ironických poznámok je človek, ktorý svojich najbližších nikdy nenechá v štichu, vždy urobí všetko preto, aby im pomohol a nikdy nezradí ich dôveru. Bolo zvláštne, že aj po toľkých rokoch, ktoré sa poznali a ktoré spolupracovali sa ich vzťah nikam nepohol. Ani vpred, ani vzad. Stáli na jednom bode, a tým bodom bolo to, že boli dobrý kolegovia, Tam to ale všetko končilo a vďaka tomu sa aj momentálne nachádzali v Zoo a pracovali na spoločnej úlohe. Aj keby mal na výber medzi tisícom dievčat, vždy by si vybral Claru. Nech už to medzi nimi bolo akékoľvek, vedel, že čo sa týka povinností do školy, je jediná, na ktorú sa môže spoľahnúť. Aj to bol jeden z dôvodov, prečo plánovanie ich dnešného záťahu nechal na ňu, a vôbec to neľutoval. Pekne si obehol zvieratá, ktoré mal po ceste, pozapisoval si o nich všetko potrebné, vrátane podmienok, aké v zoo mali a keď svoju spolužiačku zbadal pri pavilóne s opicami, spokojne sa pousmial. "Tak ako?" Spýtavo nadvihol obočie a chrbtom sa oprel o zábradlie, ktoré celý pavilón ohraničovalo. Na rozdiel od nej sa cítil veľmi dobre ale úprimne dúfal, že jej tie nervy tak trochu povolili a bude s ním komunikovať normálne, nie cez pevne stisnuté zuby, ako to bolo pred pol hodinou. Zase raz jej to však nemohol zazlievať keďže vedel, že to zapríčinil on. Na druhej strane ho však poznala, a preto s jeho správaním už musela rátať. Teraz sa však rozhodol ísť na ňu trochu pokojnejšie, aby seriózne dokončili to, čo mali. "Ja som našiel pár ohrozených druhov medzi cicavcami, mám tu nejaké tigre, leopardy, tučniaky ale stihol som mrknúť aj na opice," listoval vo svojom poznámkovom bloku, aby sám sebe osviežil pamäť, čo všetko si o daných zvieratách napísal. Samozrejme že nemal v pláne všetko jej to čítať, v tejto oblasti mu musela jednoducho veriť, že zapísal všetko potrebné a dôležité, podobne ako on veril jej, že sa tú pol hodinu iba neprechádzala a neužívala si príjemné počasie. "To je na dnes všetko, alebo chceš ísť ešte aj za tým vedením?" Opäť jej položil ďalšiu otázku a bol na seba veľmi hrdý, že zo seba doposiaľ nevypustil žiadnu uštipačnú poznámku, aj keď to bolo pre neho poriadne ťažké. Išiel totiž proti svojej vlastnej osobnosti a musel si dávať pozor na to, čo hovorí, a to nerobil nikdy. Z nejakého dôvodu jej však nechcel ešte viac pokaziť náladu.

„No konečně,“ ušklíbla se zase s tou hravostí v očích, šlo poznat, že už zase získala ten svůj přístup díky krátké pauze od svého společníka. A nějaké „měla by ses mu svěřit se svými problémy“ a takové kraviny vypustila z hlavy, protože větší pitomost ji opravdu napadnout nemohla. "Já byla u plazů a ptáků, ale moc toho nemám," s povzdechem zakroutila hlavou. Byla ale ráda, že alespoň on měl štěstí. A tak se raději zaměřila na to, co měla dělat dál -a to bylo, říct mu, co má dělat. „Projdeme tadyhle zbytek opic, potom budou výběhy s různýma kopytnatýma potvorama,“ cukl jí koutek, „měl by tam Tapír Ča- vlastně nevím, jak je to dál, ale dle mýho průzkumu by tam fakt bejt měl, co víc nevím, ale třeba ještě na něco narazíme. A pak je tam takovej domek s akváriama, prťavej mořskej svět, když si to tak vezmeš, a konec jsou už jenom nějaký surikaty,“ krčila rameny, když mu vyložila plán cesty a koukla na bloček. „A neškodilo by sse cestou zastavit u toho občerstvení, mám žízeň,“ nevěděla, jaká tam bude nabídka, ale perlivou vodu mít mohli. A to jí naprosto stačilo. Samozřejmě neplánovala si sedat a ztrácet čas. "A to by pro dnešek stačilo, za vedením zajdeme-" počítala a došla na jakési datum, které mu sdělila a bez dalších okecávek se vydala na cestu s nažhaveným poznámkovým blokem. -A samozřejmě oceňovala, že si Darren odpouštěl pitomé narážky. Zlatíčko.

Nad jej reakciou mierne nadvihol obočie a pohľadom skĺzol na svoju ruku, kde mal na zápästí pripnuté hodinky. Chcel sa uistiť, či náhodou neprešvihol tých tridsať minút, na ktorých sa dohodli, no pokiaľ mu hodinky fungovali správne, tak bol presný. Rozhodol sa teda tú jej poznámku vypustiť z hlavy, podobne ako ona vypustila niekoľko tých jeho predtým, a radšej sa teda sústredil na to, čo všetko stihli zistiť za tú dobu, čo spolu neboli. Očividne mal na zvieratá, ktoré patrili medzi ohrozené trochu väčšie šťastie, no aj tak bol rád, že Clara našla aspoň nejaké, ktoré by doplnili tie jeho. Dôležité bolo, že mali aspoň z každého živočíšneho druhu niečo, takže ich reprezentatívna vzorka bude určite postačujúca. "Z opíc sa už nemusíme zastavovať pri gorilách a orangutanoch, na tie som sa už stihol mrknúť," pero mal vložené medzi ukazovákom a prostredníkom a zľahka ním búchal o poznámkový blok, pričom sa doň stále pozeral a svojej kolegyni zatiaľ svoj pohľad nevenoval. "Tie kopytníky sú fajn a čo sa týka morských živočíchov, tie tu robiť nemusíme. Mám dohodnuté stretnutie s riaditeľom Podmorského sveta, takže to vybavím s ním, keďže tam toho majú oveľa viac," voľnou rukou si napravil slnečné okuliare, ktoré sa mu mierne zošuchli z nosa o niečo nižšie a prvýkrát odlepil pohľad od papiera, aby sa na ňu pozrel. Vyzerala menej nahnevane, čo bol dobrý znak, no nemal chuť pokúšať šťastie, a tak sa rozhodol znova si zahryznúť do jazyka a nepovedať nič, čo by ju mohlo vytočiť. Sám však nevedel, či to bolo tým, že chcel ich úlohu čo najskôr dokončiť a to nešlo, keď bola na neho nazúrená, alebo to bolo tým, že mu naozaj záležalo na tom, ako sa cíti. Popravde sa čudoval sám sebe. "Fajn, aj ja by som si dal kávu a niečo na pitie," kývol hlavou na znak súhlasu a vyrazil priamo do pavilónu opíc pričom sa sem-tam obzrel za seba, či ho Clara nasleduje. Nehovoril však nič, pozorne sa obzeral okolo seba, sem tam niečo naškrabal do svojho poznámkového bloku a pohol sa zase o niekoľko metrov ďalej, v úplnej tichosti, až pokým s pavilónu opíc nevyšli a nedostali sa až k menšiemu stánku s občerstvením. "Jedno kapučíno, malú fľašku malinovej gatorade a čokoľvek, čo si dá ona," hlavou kývol na Claru, z vrecka na nohaviciach vytiahol peňaženku a chlapovi v stánku hodil päťdesiat dolárovú bankovku. "Zvyšok si nechajte, vďaka," pousmial sa a zobral si od neho svoju kávu aj s vodou a kým si Clara objednávala, posadil sa na lavičku vedľa stánku. Kávu nepil často, no teraz mal na ňu naozaj chuť. Poznámkový blok aj s gatorade si teda strčil do batoha, pohár z tvrdého papiera si priložil k perám a z chuti sa napil, aj keď si dával pozor, aby sa nepopálil alebo sa neoblial. Našťastie sa však ani jedno nestalo, a tak sa sekundu privrel oči a vychutnával si teplé slnečné lúče na tvári.