Podmorský svet

Gordon bol sčítaným no nie natoľko, aby vedel povedať o každom jednom predstaviteľovi, ktorí niečo v živote dokázal niečo. A z toho dôvodu len pokýval hlavou nad tým, že ho skutočne nepoznal. Nevidel na tom nič zlé. Ale jeho myšlienka sa mu páčila a dokonca aj to, že mal tento mladý muž, ktorý bol pred ním skutočne pekné ciele. Možno by sa na neho niekto mohol pozrieť ako na blázna len z toho dôvodu, že je svojským no to by Gordon mohol povedať o každom jednom človekovi. Na miesto toho, aby rozvíjal túto tému sa zameral na niečo iné.
„Niekedy je dobré si nič nemyslieť. Hoci mám pocit, že nech niekto povie čokoľvek, aj tak v predstave človeka to je iné. Mať niekoľko zaškatuľkovaného len na základe toho, čo si o ňom niekto myslí mi príde.. zvláštne alebo trúfalé..“ povedal Gordon pričom ani nevedel, či pochopí jeho slová alebo nie. Mal na mysli hlavne to, že niekoho súdiť len na základe toho ako vyzerá alebo čo robí nemusí znamenať vždy dobrý krok. Pretože častokrát sa stane to, že ho niekto môže prekvapiť „Ved aj pri pohľade na mňa by nikto nepovedal, že sa venujem psychológii. Možno si ľudia takých ľudí predstavujú ako chodiace mŕtvoly bez duše, ktoré sú stvorené len na to, aby počúvali problémy ostatných ľudí a niekde v hĺbke svojej duše vedeli, že sú rovnakými bláznami.. a práve to je ten dôvod, prečo vedia ako na nich..“ zasmial sa Gordon pričom v jeho prípade možno až tak ďaleko od pravdy nezachádzal. Pretože on je tým človekom, ktorý sa ustavične ženie za niekým, premýšľa nad tým, ako by ho dokázal zničiť, ako by mu dokázal vytrhnúť srdce z hrude a pošľapať ho bez toho, aby nad tým nejakým spôsobom premýšľal. „Tie spojlery nenávidím ani ja. Ale! Zasa neviem, či môžem s tebou súhlasiť, pretože si myslím, že možno.. možno ak by napokon vybrali aj tak iných hercov tak by sme si na nich zvykli rovnako ako to je v tomto prípade..“ zamyslel sa nad tým. Teraz si už nevie predstaviť iných hercov na tie postavy to je fakt. No možno ak by boli od samotného začiatku niekým iným, bolo by to iné. Gordon by si skutočne chcel nájsť nejaký ten komix, ktorý by si ponechal dokonca aj ako pamiatku na tento deň. Bol zvedavý na tie kúsky, ktoré by sa tam mohli nachádzať. Dokonca kto vie, možno by sa to mohlo stať miestom, ktoré by navštevoval pravidelne. Možno ani to nebola vec, ktorú by mohol niekto do neho povedať. No to nemohol mať nikomu za zlé. Po tom, ako spoločne opustili podmorský svet si ani jeden z nich neuvedomil, ako ten čas bežal. Gordon meškal na prednášku, ktorú musel absolvovať a Arthur mal taktiež nejaké povinnosti pre jeho smolu napokon sa museli dohodnúť na tom, že ich spoločné stretnutie v komiksárni absolvujú niekedy inokedy. Pričom dostal dokonca aj prísľub toho, že mu Arthur pomôže s tou vecou na ktorej sa dnes dohodli. Pre neho to bolo naozaj milé stretnutie, kedy vedel, že nebolo posledným.
- chlapčenský spolok

Lorenzo prakticky žil fotografováním. Jednoduše řečeno to bylo něco, co měl rád. Nikdy pořádně netušil, co na tom má nejraději. Jestli hledání těch pravých míst nebo následné focení, ze kterého získával opravdu dobrý požitek. Ostatně focení bylo něco, co bylo součástí jeho života a to doslova. Vytvářel si tak dokonce i vzpomínky. Jeho mozek byl jedním takovým velkým fotoaparátem, na kterém vlastně skoro neustále spouštěl spínač, aby si vytvořil dost vzpomínek. Jeho velice skvělá fotografická paměť toho byla opravdu důkazem. Pomáhala mu k zapamatování nových věcí a jejich následnému učení též. Miloval učit se nové věci a to byl vlastně jeden z důvodů, proč se vydal nakonec do budovy, které je plná ryb a dalších různých stvoření, co by jen tak z pláže neviděl. I když byl letní a poněkud teplý den, Lorenzo měl na sobě oblečení, které jej překvapivě dost zakrývalo. Černá košile, na které měl vyhrnuté rukávy, tmavě modré triko a klasické černé kalhoty a jeho oblíbené tenisky. Člověk by mohl říci, že se v tom snad upeče, ale kdepak. Pro Lorenza nebylo léto nic, krom volna ze školy, někdy mu přišlo, že jeho kůže nepoznala rozdíl mezi chladem a teplem, proto mu vlastně bylo jedno co si obleče, tedy jedině pokud to vypadá dobře, na to si opravdu potrpí.

Jak si tak kráčel po všech těch nových informacích, všechno si to fotil, ztratil pojem o realitě. Inu to se mu stávalo vždycky, když se věnuje focení, bylo to prakticky normální. Ovšem nakonec se do reality musel vrátit kvůli tunelu, o kterým velmi silně pochyboval. Každý má nějaké mouchy. Lorenzo mezi ty lidi rozhodně patřil. Jedna jeho moucha je třeba ta, že se bojí tmy, a ten tunel, kde by mohl nachytat nejvíce fotek nebyl zrovna nejasnější. Rozhlížel se poněkud bezradně okolo sebe, dokud neuviděl dívku, která stála poblíž. Jistěže mu to přišlo trochu blbé, klepat a něčí rameno jen proto, aby se optal na to, jestli umí z foťákem a pokud by uměla, rovnou by ji ho nacpal do rukou, aby si to nestihla rozmyslet. Avšak to stejně udělal, během chvíle svým prstem jemně poklepal na dívčino rameno, opatrně, jako kdyby byla snad z porcelánu a on ji tímto mohl rozbít a pak zapojil i svůj hlas. Trošku sebou cuknul, ale to jenom kvůli tomu, že nečekal takové nadšení, které by se dalo z dívky i ždímat, ale nestěžoval si! Bylo to mnohem lepší než aby natrefil na osobu, co nemusí mít příjemný den a on by to tak akorát zhoršil. Poslechl si její větu, ale jeho úsměv neopadl ani po tom, co pověděla, že by si v tomto nevěřila. Chápal to. "Ne..., tedy možná ano," podrbal se trochu nervózně na zátylku. "Tamhle v tom tunelu by byly naprosto skvělé fotky..," odmlčel se a lehce poukázal co myslí. "..., problém je ten, že... no prostě se bojím tmy,"  ušklíbl se a hned si pomyslel že musí znít jako velké přerostlé mimino, které nedokáže překonat svůj strach, aby měl hezké fotky. "Tak jsem si myslel, že bych tě mohl poprosit, jestli bys neudělala jednu, nebo dvě,"  uchechtl se a podíval se na chvíli na svoje boty. "Můj strach je asi přehnaný,"  zasměje se nakonec jenom, protože se rozhodl to nebrat nijak vážně. Byla tu totiž možnost, že jej odmítne, což by opravdu pochopil a do ničeho by ji nenutil, stejně by se nestalo nic hrozného, kdyby si našel jiné místečko, které by mu bylo příjemnější.

Rád býval ve společnosti lidí, i když nebyl zrovna dvakrát výřečný, bylo to vždycky mnohem lepší než být někde v naprostém tichu v osamocení, aby se zjevovaly jeho špatné myšlenky na to všechno, co se mu přihodilo, nebo se mu ještě přihodí. Samotu měl rád taky, pokud něco dělal, například si četl nové vzdělávací články, aby nabral hromadu nových znalostí či jiné podobné věci. I když byl kolikrát rád ve společnosti, měl jisté meze, to bylo vlastně i samozřejmostí. Nebyl člověk, co by dokázal jít třeba do nějakého průvodu, či do něčeho podobného, kde by se o něj otírala hromada těl. Někdy se mu zdálo, že jeho tichost byla i jeho slabostí, neboť nikdy pořádně neoslovoval lidi, avšak... dnes mu nic jiného pořádně nezbývalo, hlavně když byl rozhodnut, že pro to, aby měl skvělé fotky zkusí snad všechno, než to vzdá a bude si hledat jiné místo, kde možná už tak dobré nebudou. Trochu sebou cukl, ale hned se to snažil samozřejmě zakrýt. “Ano, přesně o to mi tak trochu jde,” zasměje se nad její odpovědí a pak jenom ledabyle pokrčil rameny, div k tomu nemávl svojí rukou. “To je v pohodě, každý má něco,” uchechctne se jenom. Nikdy o sobě jen tak na potkání neříkal osobní věci, vždycky je držel pod pokličkou, dokud to šlo, avšak... zrovna dneska nechtěl hledat nějakou výmluvu, kterou by to obešel, proto to řekl narovinu. “Já ti budu věřit. Uvidíš. Teď říkáš, jak ti to nejde a pak budou lepší než moje,” poví trochu pozitivně, aby ji nalákal na to, že mu nakonec pomůže. Přišlo mu to absurdní, říkat nějaké mladé dívce svoje problémy o tom, jak se bojí tmy, a tak tam nedokáže vlézt. Styděl se trochu, ne že ne. Inu... ne trochu, ale docela hodně. “Jsem si moc dobře vědom, že přicházím o zážitky. Ale ani překonat můj strach není snadné. Zkoušel jsem snad všechno,” pronese nakonec jenom s dalším jemným pokrčením ramen a volnou rukou si projel přes zátylek. “To není problém, vlastně na tom nic není,” řekne jenom nakonec hned s úsměvem, protože se mu ta odpověď líbila. Upřímně... komu by se nelíbila? Byl rád, že ho neodmítla, i když odmítnutí by samozřejmě pochopil taky a už by nadále neotravoval. Chvíli sledoval svůj foťák v rukou v hlavě si připravoval jednoduché vysvětlivky, které určitě dívka před ním pochopí, ale pak zaslechl její otázku, a tak rychle zvedl hlavu a podíval se na ten tunel. “Měl by navazovat na akvárium se žraloky. Nemusí fotit jenom je, foť klidně všechno, co uvidíš, i korály a nějaké rybky,” věnuje ji přátelský úsměv. V tom, co vyfotí se rozhodl nechat ji volnou ruku, aby si vybrala podle sebe a taky kvůli tomu, že nechtěl mít zase tolika požadavků. Měl trochu problémy s tím, aby její hovorné povídání stíhal, ale nedal to na sobě znát, tedy alespoň se o to snažil. Podíval se na ni po její otázce a jenom se pousmál. “Od každého trochu,” pověděl hned tajemně, a dokonce i mrknul, dokud se jenom nezasmál. “Nejsem profesionální fotograf, alespoň ne teď. Studuju ten obor,” poví nakonec jenom a pak si na něco vzpomněl. “Abych nebyl cizinec, kterému tu pomáháš, jsem Lorenzo...Lorenzo Bergen,” natáhl k ní ruku na seznámení jako správně vychovaný člověk a jen sledoval její tvář. Nechtěl pro ni být úplný cizinec, přišlo mu to trochu divné.

Trochu mu jedno obočí vyletělo vzhůru samozřejmě zvědavostí a přeměřil si ji pohledem. Jistěže mu docvaklo to, že léky se dávají hlavně v medicíně, buďto jako lékař nebo jako... farmaceut. Chvíli mu trvalo než si na to slovo vzpomněl, i když se rád učil, nikdy neměl rád nějaká cizí slova, vždycky se mu zamotal jazyk a nedivil by se ani, kdyby doslova. "Podoporu si zasloužíš ať to bude jakékoliv," usměje se povzbudivě, nikdy netušil, že tolika nikdy nikoho nepodporoval. Jistě, byl rád mezi lidmi... ale spíše jako tichá myška co jenom posuzuje okolí. Podíval se na ní po jejích dalších slov a jenom trochu přikývl a jeho malý úsměv na chvíli opadl. "Nebyl to moc pěkný den, kdy tahle fobie vznikla," přiznal se jenom tiše a kousl se do rtu. Víc ji o tom říct nemohl, avšak hned se na ni podíval, když si doposlechl její slova. "Děkuju! To je snad poprvé... co by mi někdo chtěl pomoci. Je to milé..," řekl ihned a jeho malý úsměv se vracel hezky zpět na scénu. Byla to pravda... dlouhá léta mu nikdo nenabídl takovou pomoc, to víte... jeho prarodiče, u kterých ty dlouhá léta žil s ním nedokázali najít společnou řeč od doby, kdy zjistili, že nikdy nebudou mít vnoučata, a že se mu líbí muži. Hold jim to nepřišlo správné. Pak už slyšel jenom otázku na zaostřování či jiné úpravy. "No jsou tu dvě tlačítka, které jsou potřeba stisknout, a pak to foťák udělá všechno sám. Nedal jsem za něj všechny svoje finance jen tak," zasměje svému pokusu o vtip. Jistě že to byla pravda, foťák nebyl nejlevnější, ale stále mu zbyly nějaké ty peníze, že si hned koupil starou dobrou klasiku polaroidu. "Ano, ano. Všechno, co tam najdeš. Rozhodně bez blesku, ten by to pokazil. Kvůli tomu, že je tam tma a sklo, blesk by se od něj odrazila byl by v celém záběru," začne povídat jako skoro fotograf, i když to jeho nové společnosti muselo být jasné, neboť to samé se děje i kdyby fotila obyčejným mobilem. Pak se ji přiznal, že tedy fotografování studuje. "Ano, to je vlastně můj cíl. Být profesionál, cestovat po krásách přírody a dostat je jak sem, tak sem," u povídání nezapomněl ukázat na svůj foťák a samozřejmě na svoji hlavu. Pak svoji ručku zase sklonil. "Podle těch léků, co jsi říkala prvně soudím, že ty budeš asi studovat medicínu, nebo už pracuješ v tomto oboru?" zeptal se ještě zvědavě, ano opravdu jej to zajímalo. Tato společnost dívky byla opravdu příjemná... po tom se už rozhodl svoji osobu představit, rovnou pověděl svoje celé jméno, tedy krom toho prostředního, které nebylo moc důležité, tedy ne teď. "Takové normální," uchechtne se nad jejím komentářem o jeho jménu ještě a pak už zaslechl její jméno a cítil její ruku, se kterou si potřásl a ve správnou chvíli ji zase pustil. "Rád tě poznávám, jen Fin," zasměje se a pak trochu zamrká. "Renzi? To je nové... líbí se mi to," řekne hned. Většinou mu lidé říkali Lorenzo, nebo Enzo. Ale Renz slyší prvně a překvapivě to znělo i dobře! Pak když řekla, že si do toho mohou pustit a tak jenom přikývl a zvedl foťák do správné velikosti mezi ně. "Takže... tady to tlačítko... to je zapnutí. Jakmile vyjede objektor, jenom jej jemně posuneš na... 2 a stiskneš toto, což je pro zaostření. To je vlastně všechno. Pak už jenom dáš před sebe, najdeš si to, co chceš vyfotit a tady nahoře stiskneš toto tlačítko, které to celé spustí," povídal takový menší tutorial jak správně fotit tímto foťákem. Když dopovídal, jenom zvedl pohled, aby zjistil, jestli tedy všemu rozumí a pak trochu podstoupil, aby ji nenarušoval osobní prostor. Jestliže všemu rozuměla, sundal si foťák z krku a jenom k ní natáhl ruku, aby si jej mohla převzít, samozřejmě s povzbudivým úsměvem, aby o sobě ani na vteřinu nepochybovala, on totiž věřil, že to určitě zvládne.

Jemně přikývl hlavou na její lítost, za kterou samozřejmě byl rád, ale jednoduše.. nepotřeboval ji. Už je to nějaký čas, což znamenalo, že by na tom mohl zapracovat, ale to se rozhodně nějak extra nedělo. Možná jednou. Pak už ale zase nasadil svůj malinký úsměv, který pro jeho osobu byl dostatečně velký, i když pro jiné takový být nemusel, že? "Rozhodně," souhlasil s ní nakonec jenom a lehce se usmál. Pak už ji odpovídal na otázky a sám pro sebe se musel usmát, když se ona zasmála jeho pochybnému vtipu, ale rozhodně mu to udělalo radost. Nakonec, když odpověděl snad na všechno se na ni zase podíval a téměř okamžitě pokýval souhlasně hlavou. "Ano, nové technologie jsou vymoženější, ale abych byl upřímný... někdy mi přijde že ty starší fotoaparáty dělají mnohem kvalitnější fotky, než ty nové. Tady na nich je všechno tak zjednodušené, že si to prostě... nemůžeš zažít," trošku se zarazil nad tím, jak se o foťácích rozvášnil, nikdy nebyl velký žvanil, ale dneska to šlo samo a rozhodně za to vděčil té husté a hlavně radostné energii co vycházela z její nové společnice. Pak ji samozřejmě ještě nezapomněl povědět, co chce dělat až 'bude velký' a jenom se pousmál nad jejími slovy. "Děkuju a vlastně ano.. třeba moje fotky budou tak dobré, že lidi začnou chodit zase do přírody, nebo ji přestanou ničit," poví jenom, jistěže to bylo nereálné... některé lidi, co si dávají usilovní práci s ničením přírody nespraví jenom nějakými fotkami, avšak.. může si občas dovolit trochu toho snění, no ne? "Chápu, chápu. Ale obdivuju tě! Medicína mi přišla odjakživa složitá a to jsem takový ten studijní typ," přizná jenom a pak se lehce zhoupne z pat na špičky, přičemž ho píchlo v jeho nezdravé noze a tak měl co dělat, aby tam vůbec ještě stál a neskácel se k zemi. Nad její další větou se upřímně zasměje. "To zní mile! Nejsem odsud, to bude možná tím, ale taky abych byl upřímný ještě jsem nepotkal jiného Lorenza," uchechtne se nakonec jenom nad jeho vlastním jménem. Ostatně.. nikdy nad ním nijak nepřemýšlel, ale teď je to jiné, ostatně jako všechno dneska. "Ale musím říci, že i ty jsi první Finley co znám!" řekl hned. Její jméno bylo zajímavé, rozhodně skvěle znělo a taky se k ní nesmírně hodilo. Po tom, co Finley rozhodla, že tedy bude Renz ji začal pečlivě vysvětlovat co a jak má dělat. Nebylo to nic těžkého, ale samozřejmě si dal práci s vysvětlováním, aby to všechno pochopila, když bude držet foťák v rukou poprvé. "No vidíš, říkal jsem to," zasměje se lehce a pak samozřejmě hned přikývl, že ji teda ty palce držet bude a nakonec jenom ji jenom předal foťák. "Neboj, nikam nepůjdu," řekne jenom a pak už sleduje její záda, která nakonec zmizela v tom tunýlku kam on sám měl problém vlézt. Trpělivě čekal, jednoduše by byl schopen počkat klidně hodiny, neboť na ni nechtěl nijak tlačit a navíc.. co by dělal jinak? Byl zase zabalený v nějakých vzdělávacích článcích tak jako vždycky? Ne děkuji. Vlastně to nakonec netrvalo ani tak dlouho a příjemná dívenka jménem Finley byla zpět u něj coby dup. "Oh! Skvělé, rozhodně se na to mrknu, určitě se mi budou líbit všechny. Pokud bys chtěla, mohu ti je poslat ať vidíš jaký talent máš," hravě na ni mrknul a pak si převzal zpět svůj foťák, který si dal zase na krk. Zvedl pohled zpět na ní po její otázce a jenom se na okamžik zamyslel. "Jistě, u některých fotek je to potřeba, ovšem.. patřím mezi ty, kteří mají radši originály a na fotkách provádím co nejmenší úpravy. Víš co.. nerad dávám přehnané barvy, které nejsou realistické, nebo.. photoshop taky není moji silnou stránkou. Když jsem to zkoušel, hlava člověka byla vždycky větší než tělo," ušklíbl se jenom a pak se rozhlédl okolo, když v tom dostal nápad. "Mohl bych tě jako poděkování pozvat na kávu či čaj z automatu? Vím.. není to luxus, ale tady asi nic jiného nenajdeme," podrbal se trošku nervózně na zátylku, neboť v tento moment měl pocit, že snad netuší jak zvát dívky na něco, i když... určitě by takhle pozval i kluka a pokud by byl hezký byl by ještě více nervózní než je teď!

"Nafotit fotografie klidně i před padesáti lety byl technicky vzato velký um, možná proto mají takové kouzlo jak říkáš," pozastavil svoje povídání a jenom se na ni pousmál, aby pochopila, že rozhodně poslouchá její slova a pak se nadechl a znovu pokračovat: "A taky máš pravdu v tom, že aktuální focení je hlavně na kvalitu. Kdysi byli všichni nadšení i za rozmazanou fotku, ale dnes musí být pořádně kvalitní, aby měla nějakou tu váhu. Neberu to špatně, jsem rád za jakýkoliv názor a taky ti ho neberu, to by byla škoda," usměje se na ni povzbudivě a nakonec se podívá jenom okolo. Chápal ji snad ve všem, co řekla a nepotřeboval nějaký jiný skrytý um. Bylo to snadné, tedy.. bylo to snadné jenom kvůli tomu, že se bavili o fotografiích, kdyby se bavili o něčem jiném, co mu třeba dělá problém, rozhodně by měl problém s porozuměním. Cítil jak se trochu červená, stávalo se mu to vždycky, když mu někdo skládal poklonu. Nestávalo se to totiž moc často a tak na to není ani trochu zvyklý. "Na takové pěkné slova bych si rychle zvykl," poví ještě k té pokloně a jenom se na ni velice přátelsky usmál. Myslel to vážně, těchto slov od ní si opravdu hodně vážil a tak mířily rovnou do jeho srdce. Když se dostali k oborům, trochu více se dozvěděl o jeho energetické společnosti, byl rád za nové informace, i když medicínu by do ni rozhodně netipnul. Ovšem každý nemusí být plný klasického očekávání, že? "Máme tam teorii, to rozhodně. Jde mi ze všeho nejméně," přizná jako kdyby to bylo nějaké velké tajemství, což rozhodně nebylo. Něco mu hold šlo, něco zase ne. Pak už se dali na jména, u kterých dokonce prozradil, že není odsud a tak jenom očekával otázku, která opravdu přišla hned chvíli na to. "Z Austrálie, žil jsem tam většinu života," odpoví ji a hned na to cítil jak mu koutky cukly do smutného úsměvu, neboť vzpomínky na nehodu nebyly vůbec pěkné. "Rozhodně se ti to už daří, Finley," zasměje se jenom nad její reakcí ohledně toho, že její jméno mu přišlo poněkud originální, celkem cízí ale za to skvělé!
Poté se dostali už k tomu, kdy předal Finley s důvěrou svůj foťák a nechal ji jít do toho tmavého tunelu, kterého tak obával. Sledoval ji zdáli, bylo poznat že se snaží, za což byl rád. Když se nakonec vrátila, napadlo jej že by ji její díla mohl potom poslat a když souhlasila jenom se spokojeně usmál. "To sice ano, ale když to člověk neumí zase to může přehnat a jsou pak nereálné, někdo to má rád, ale já ne. Chci pomocí fotek přírody lidem ukazovat pravou tvář. Aby pak z upravených fotek nehledali někde duhu, kde třeba vůbec není. Jestli budu mít výstavu, budeš o tom vědět první!" řekne svůj názor ještě a pak když se mu dostal foťák zpět do rukou, nabral veškerou odvahu a pozval ji na kávu z automatu. Rozhodně mu udělalo radost, když souhlasila.
Proto se po jejím boku, trochu pomaleji kvůli svému oslabení vydal k automatu, kde ji a sobě koupil kávu. Během toho než to vypili si ještě popovídali a jakmile měli oba kelímky prázdné, rozloučil se s ní a sám se vydal domů. Samozřejmě nezapomněl na to aby mu napsala nějaký kontakt, aby ji koneckonců ty fotky opravdu mohl poslat.

Po dlouhé době si na sebe s Betty našli čas. Vánoce oba trávili se svými rodinami, leden se nesl především v duchu studia a utekl tedy jako voda. Měl pocit, jako by mu čas protékal mezi prsty a že ho investuje úplně jinam, než kam by měl. Nechtěl sedět nad knihami, chtěl se místo toho věnovat nejen svým zájmům, ale především své dívce. I po necelém roce do ní byl zamilovaný jako puberťák a toužil s ní trávit každou minutu, avšak oba měli dost svých povinností, a tak bývalo složité naplánovat si společné chvilky. Dnes se to však podařilo. Přeci nemohli mít donekonečna smůlu.
Chladná zimní odpoledne si žádala spíše odpočinkový program. Dny se sice pomalu prodlužovaly, ale stále se stmívalo celkem brzy, takže výlet do přírody by byl spíše horší než lepší nápad – zvlášť, když byl pracovní den a oba měli dopoledne i odpoledne nabité. Neřekl Betty, kam půjdou, jen se domluvili, kdy a kde se sejdou. Po škole u školy. Přebytečné věci si šli odložit k Felixovi na pokoj na koleji. Nebylo třeba se na dnešní výlet nějak fintit, proto se ani nepřevlékal a nechal si obyčejné černé triko s rozepnutou flanelovou košilí ze sekáče, džíny a na nohách okopané conversky, ze kterých vyčuhovaly pestrobarevné ponožky. Černou džísku a beanie netřeba zmiňovat, bez nich by to snad ani nebyl on. Oproti Betty určitě vypadal jako trhan, ale to už tak musí být, když chodíte s někým, kdo je zkrátka andělsky krásný a mohl by si obléct klidně pytel od brambor a stejně by vypadal jako princezna. „Jsi nádherná,“ nemohl si to při pohledu na ni odpustit a sklonil se, aby se dotkl jejích rtů těmi svými, zatímco jí prsty jemně přejel po paži. „Nevyrostla jsi trochu?“ zažertoval, když se vrátil zpátky do reality. Samozřejmě se její výška nezměnila ani o milimetr, ale rád si z toho stále utahoval, protože oproti němu byla jako holčička. „Můžeme?“ počkal na její svolení a vyrazili.
V cíli byli zanedlouho. Podmořský svět se před nimi objevil už po několika minutách cesty hromadnou dopravou. „Jsme tady,“ zahlásil, když byli na místě, a ruku v ruce si to namířili k pokladně. Nápis „Podmořský svět“ dával jasně najevo, kde že se to vlastně nacházeli, takže už dál nemělo smysl hovořit o překvapení. „Doufám, že jsi tady ještě nebyla.“ V jeho hlase bylo slyšet zapochybování. Ani ho nenapadlo se nad tím předtím zamyslet. Už tady oba studovali nějaký ten pátek, takže bylo celkem pravděpodobné, že nebyl tím prvním, kdo se sem Betty rozhodl vzít na rande. Po tak dlouhé době, kdy na sebe neměli čas, by bylo docela trapné, kdyby se mu podařilo vybrat místo, které by si spojovala s nějakou jinou osobou. I když už byli oficiálně spolu skoro rok, stále byl ve fázi bezhlavého zamilování, tudíž stačilo málo k tomu, aby pocítil nejistotu. Samozřejmě s ní ve všem počítal, ale občas mu hlavou proběhla nepříjemná myšlenka o tom, že by to všechno mohlo vmžiku skončit impulzem z její strany. Uklidňoval se tím, že by přeci určitě poznal, kdyby něco bylo špatně, navíc vzhledem k Bettyinu studijnímu oboru se dalo počítat s tím, že o problémech ve vztahu bude umět komunikovat, ale stejně se té myšlence čas od času nevyhnul.
Zaplatil za oba lístky a vedl si svou vyvolenou tam, kam směřovaly všudypřítomné šipky s nápisem „směr prohlídky“. Když vešli do místnosti s akvárii, jako by se ocitli v úplně jiném světě. Přítmí a skutečnost, že zde nebylo mnoho návštěvníků, jelikož byl všední den, nabízeli jistou intimitu. Všude kolem nich plavali různí vodní živočichové, měli na všechno spoustu času, a člověku to hned vnuklo myšlenku, že ani on nemusí nikam spěchat. Ne že by to tak chtěl, v její přítomnosti čas stejně vždycky přestal existovat.