Retro kavárna

Umění uměl ocenit, to jo, ale nebyl do toho nijak zažraný a ani nepatřil k lidem, co by pravidelně navštěvovali galerie nebo tak, no na druhou stranu ani nebyl člověk, co by protáčel oči každou minutu, která by byla strávená v galerii. Nicméně se o svět umění příliš nezajímal, možná se doslechl čas od času o tom světovém, ale o tom místní neměl ani páru, proto musel zakroutit hlavou a tím jen potvrdit jeho domněnku, že o tom skutečně neslyšel, ale byl zaujat, když to Ken tak nakousnul a chvíli si dal pauzu, než pokračoval. V té pauze ho nijak nepopoháněl, nepatřil k netrpělivým lidem, proto jen v napětí, co se dozví, vyčkával, co mu Ken poví a jaké bude mít tento příběh vyvrcholení. „Mnohdy se vyplatí získat znalosti, než peníze,“ dovolil si takovou malou vsuvku, když měl Ken pauzu ve vyprávění. Samozřejmě, že chápal, že peníze jsou důležité, to nikterak nevyvracel, ale zkušenosti v oboru vám mohou poskytnout mnohem víc než nějaká výplata, proto chápal, že nechtěla žádné peníze, pravděpodobně viděla zkušenosti jako dostatečnou odměnu. Možná, že obraz byl i přemírou toho, co by dostala v penězích, věřil totiž tomu, že v příběhu se jednalo o nějaké známé malíře, kteří by určitě mohli skvěle vydělat na obrazech, ale možná jí dávali jen nějaké menší, které by nestály tolik, přece by se sami dobrovolně neošidili, že. To, co ale přišlo na konec, ho zaskočilo, bylo to vidět i na jeho tváři. Styděl se i za tu dívku, protože nedokázal pobrat, jak si někdo něco takového může dovolit, ba na to jen pomyslet. „To je… nepochopitelný. Jak se na to přišlo? A hlavně kdy? Zajímalo by mě, jak dlouho jí to procházelo?“ trochu se obával, že to trvalo déle, než by mělo, protože lidé v tomto směru umí být vcelku slepí a dokonce i důvěřiví, když se jedná o umění, jinak by snad nikdo nekupoval šplouchance na bílém plátně, ne? Někdo jim prostě nakuká, že se jedná o moderní umění nevyčíslitelné ceny, člověk chce mít doma moderní umění a tak si to prostě koupí, naivita, že? A určitě nějak podobně to bylo i v tomto příběhu.
Vážně ho těšilo, jak Kendrick viděl literaturu, obzvlášť když on byl studentem umění, o to víc to hřálo u srdce, když k umění řadil i jeho milovanou literaturu. „Nebo třeba zmíní ještě zpěv, ale literatura napadne málokoho, to máš pravdu,“ bohužel tomu tak skutečně je, ale ani jeden z chlapců s tím asi nic nenadělají, jen nad tím mohou smutně polemizovat. „Rozhodně, vymyslet od základu vlastní svět, aby dával smysl, lidi se do něj zamilovali a chápali tvoji vizi, to rozhodně není jen tak,“ odsouhlasil mu, no následně se musel krátce zasmát. „Na tom jsem taky vyrůstal, od toho asi i vznikla moje vášeň pro čtení, i když teď už jsem přešel spíše na klasickou literaturu, nicméně pořád vím, že tyhle knihy taky mají svoji kvalitu,“ v současnosti se možná jejich knižní chutě rozcházely, ale v dětství je měli stejné a právě to předtím přimělo Lincolna ke smíchu, zkrátka bylo úsměvné, že oba vyrůstali na stejné literatuře, no nicméně oba skončili úplně někde jinde. Ne úplně, oba skončili u umění, ale každý u jiného. No, jenže Lincoln se vlastně té umělecké části literatury ani věnovat nechtěl, spíše se viděl, jak to umění vyučuje, s čímž se i Kenovi svěřil. „Děkuju, to je od tebe vážně milé,“ neubránil se úsměvu, asi největšímu, co na své tváři vykouzlil od začátku jejich setkání, protože tohle ho zcela upřímně potěšilo a dalo mu to jakýsi náboj do budoucna, že to, co chce dělat, má opravdu smysl. A ještě, když slyšel tu zmínku o lektorech, u kterých se usíná, i to se řadí k jeho motivacím, proč chce učit. Chce totiž mladé nadchnout k učení, nejlépe k literatuře, ale chce hlavně, aby se nikdo takhle na přednáškách už nenudil. Pedagogika zkrátka potřebuje mladou krev a on se k tomu rád přidá. „Na tom není nic špatného,“ ani on se nijak neomezoval v tom, co jedl nebo pil, což dokazuje i jeho karamelový milkshake. „Moc sportovců a sportovkyň neznám,“ pokrčil rameny a tím to považoval za uzavřené, protože neměl jak do toho přispět. Ale věděl, že ani jeho sestra ani Lacey se nijak nehlídaly, vždy si s ním ten dortík na kafi daly nebo tak, a ani jedna není kulička, naopak, obě od toho mají opravdu daleko. Sice nebyly sportovkyně, ale byly to asi nejbližší dívky v jeho životě, kterých jídelníček mohl zkoumat. „Podporují mě, podporovali by mě ve všem, stejně jako podporují Teddy,“ pousmál se při vzpomínce na rodiče, protože byli zkrátka skvělí, takoví, jací by měli být a jaké by si určitě každý zasloužil. Ale o ty své by se nedělil, ty by nikomu nedal! „Chceš vlastně být sochařem, nebo ses ještě úplně nerozhodl?“ uvědomil si, že tohle vlastně o něm neví, zatímco on tady Kenovi vybrebtal, čím se chce živit. Přitom sny do budoucna jsou tak osobní záležitostí, ale zase tím můžete dobře poznat člověka, asi je to dobrý začátek… přátelství? „Určitě a rád. Jsi ze spolku? Tedy, z toho nerdského,“ ptal se, protože to by značně usnadnilo výměnu knih, nemusel by se s tím ani jeden táhnout nedejbože přes celé město, ale jen by vyšli na chodbičku a tam to vyměnili, to by bylo pěkné.

Kendrick nebol tým človekom, ktorý by sa hneď púšťal do nejakej hádky. No on sám si nevedel predstaviť ten moment, kedy by niekto zobral jeho dielo, namaľoval cez neho alebo iným spôsobom capol svoje logo a tváril sa, že všetko ide len pre dobro veci. Kedy z tých používaných diel sa stávajú nové diela nových umelcov, ktorí by sa mali podporovať. Prišlo mu to ako tá najväčšia chyba a najväčšia zrada pre každého jedného umelca, ktorý dáva do svojich diel cit, lásku, nadšenie a vlastné pocity a myšlienky. Možno si to dievča naivne myslelo, že robí nejaký dobrý skutok no v skutočnosti sa jednalo len o obyčajnú krádež, ktorú každý jeden človek pochopí rovnako. Možno nedokáže nič vyjadriť vlastnými rukami, vlastnými slovami alebo iným druhom umenia, tak sa snaží preraziť, ale takto to rozhodne nefunguje. „Napokon sa to samozrejme dozvedeli aj samotný autori. No a čo sa nestalo? Jedna autorka, ktorá je pomerne pchkej povahy sa rozhodla pozrieť sa na zúbok tej takzvanej výstavy. Neuveríš ale jej obraz chceli predať asi desaťkrát násobne ako ho ona sama chcela predať a nevedela na neho nájsť kupca! Bolo to naozaj vtipné,“ Kendrick si uvedomil, že možno nedopovedal tú vtipné vec a Lincoln to napokon pochopí tak, že tá predajná suma bola vtipná, čo rozhodne nebolo vtipné ale naopak, veľmi smutné. „No tak sa rozhodla vybrať zo svojej kabelky nožík a to dielo rozrezala. Nikoho v ten moment nenapadlo, prečo pri sebe nosí nôž ale len to, že konečne ľudia pochopili, že tie diela nie sú v skutočnosti jej,“ až v tejto chvíli sa Kendrick mohol zasa zasmiať. „Ale čo sa jedná toho, ako dlho sa jej podarilo takto klamať verejnosť, tak to sa nevie. Koľko tých diel takto predala. No toto bola jej prvá výstava, ktorá samozrejme skončila absolútnym fiaskom. Ale aspoň sa zviditeľnila, pretože takmer okamžite sa to dostalo do novín.“ Kendrick mal rád tie okamihy, kedy aj on mal možnosť chodiť na podobné veci. Na nejaké podujatia, kde mohli vystupovať rôzny autori alebo dokonca rôzne výstavy. Pretože diela iných ľudí ho samozrejme zaujímali.
„Mám rád podobné veci. Kde má možnosť autor vystúpiť so svojimi dielami. Výstavy, to mám naozaj rád. Nikdy si nepremýšľal napríklad nad stráveným večerom niekde v kníhkupectve, kde mali možnosť noví a doposiaľ neobjavení autori predstaviť svoje diela spoločne s nejakými úryvkami? Chcel by som sa niekedy na to pozrieť a možno by som potreboval spoločnosť.“ jemná červeň sa mu objavila v tvári, pretože Kendrick rozhodne nechcel, aby toto bol ich posledný okamih, kedy by sa mali možnosť rozprávať. Musel on sám uznať, že bol za tento okamih rád, pretože s Lincolnom sa mu skutočne rozprávalo veľmi dobre. „Ja neviem, nikdy som nemal takú fantáziu na niečo podobné. Samozrejme, že ked tvorím svoje diela napríklad bez nejakej predlohy nejakého človeka alebo zvieraťa, tak používam svoju fantáziu. No nemám ten rozsah natoľko, aby som si vedel predstaviť napríklad vlastný svet, vlastné postavy s príbehmi alebo dokonca nejaké tvory a nehovoriac napríklad o nejakom zvláštnom jazyku!“ povedal, pretože v tomto pre neho knihy boli naozaj kúzelnými a spoločne aj ľudia, ktorí sa tomu aj venovali. Čo sa jednalo jeho otázky na to, či by chcel byť sochárom, tak nemusel ani len dlho premýšľať. „Mám rád aj maľovanie ale to sochárstvo si ma k sebe tak priviazalo a neviem sa ho svojim spôsobom zbaviť. Takže v tomto vidím určite svoju budúcnosť. No kto vie, možno by som chcel, aby sa k tomu malo aj viac ľudí. Pretože si myslím, že to je vec, ktorej by sa mohli venovať. Uvedomujem si, že na škole alebo niekde inde sa tomu nevenuje veľká pozornosť. Možno by som robil nejaké kurzy alebo ako sa to povie? Zobral by som si nejakého človeka pod svoje krídla v momente, kedy by som o sebe vedel, že som na dosť vysokej úrovni.“ Povedal bez toho, aby sa nejako zastavil, zasekol alebo dokonca zakoktal, čo bolo naozaj pôsobivé. „Viem, že by možno mnoho ľudí povedalo, že by som sa skôr hodil do toho nerdského spolku. Ani ja sám neviem ako som sa ocitol v tom chlapčenskom! Niekedy mám pocit, že tam tak celkom nepasujem ale to nevadí. Je to pre mňa svojim spôsobom výzva. Takže to znamená, že nebudem mať možnosť nahliadnúť do tvojej knižnice?“ nechcel sa nikomu vtierať do pozornosti alebo niečo podobné. To rozhodne nie. Nechcel niečo uponáhľať, čo sa samozrejme týkalo priateľstva. Ale možno v tomto bol Kendrick pomerne naivným človekom, pretože si myslel, že by on sám mohol byť pre Lincolna dobrým kamarátom.

S napětím poslouchal příběh o umělecky nenadané umělkyni, která své nedostatky plně doháněla na poli zločinu, a byl trochu v neuvěření, že se něco takového skutečně dělo, znělo mu to spíše jako vtipná anekdota, které se lidi zasmějí, ale se skutečností má pramálo společného. Nemyslel si o sobě, že by byl přílišným optimistou, rozhodně neviděl sluníčko za každým mráčkem, jako taková Tabbs, nebo, uhm, vlastně asi i Lacey, ale přesto ho toto zaskočilo a nechtělo se mu věřit, že jsou lidé tohoto schopni. No, jsou schopni i horších věcí, například vraždění, tak proč ne tohoto, že? „Nedokážu si představit být v jejich kůži,“ on by se cítil naprosto strašně, kdyby se něco takového dělo s jeho tvorbou. Ranilo by ho to a padla by na to alespoň krabička cigaret na zklidnění nervů, než by byl schopný přijít s plánem jednání. A teď to neberte tak, že by tu krabičku vykouřil na posezení, to rozhodně ne, on by ji jen vykouřil během toho, co by měl nervy v háji a v takové situaci by se byl schopný i na celý jeden den někam zavřít stranou a přemýšlet, co udělal špatně, že se k němu takhle někdo zachoval. On naštěstí v té situaci nebyl, a jen poslouchal, co se tedy rozhodli dělat ti konkrétní autoři. Nechápavě pokroutil hlavou nad tím, jak byla ta podvodnice sehnat kupce pro obraz a ta skutečná autorka to nedokázala, čekal by, že mají autoři už nějakou svoji partu odkupitelů, ale nikdy do umění neinvestoval, takže vlastně neví, jak to skutečně chodí. Zvrat příběhu ho řádně zaskočil, on očividně na rozdíl od všech přítomných lidí vcelku řešil, kde sakra ta ženská sehnala nožík. Mnohem děsivější by bylo, kdyby z kabelky vytáhla zbraň a ten obraz rozstřílela na cucky, no hej, nikdo by jí nemohl nic říct, protože nosit zbraň se v Americe sní, je to sen tady. „Alespoň to dopadlo dobře,“ no, víceméně, ale o tom už není třeba diskutovat. Její falešné obchody skončily, takže vítězí dobro. „Sice se říká, že i špatná reklama je pořád reklama, ovšem v tomhle případě tomu moc nevěřím,“ okomentoval její okamžité zazáření v novinách, které si rozhodně za rámeček nedá.
Souhlasně přikyvoval, oba dávali prostor komunikaci autora s čtenářem či obecně příjemcem kulturního požitku, to je rozhodně pojilo. „Na pár takových akcích jsem byl, je to opravdu skvělé, takže půjdu moc rád,“ bral to skoro jako závazný slib, skutečně s tím začal počítat, protože dalšímu setkání se nijak nebránil, Ken byl milý kluk a těch bylo čím dál tím míň, alespoň to se mu zdálo. Celé toto pozvání přijal s jemným úsměvem na rtech. On moc dobře věděl, jak příjemnou záležitostí může být poznávání nových autorů, sice to většinou není nic průlomového, ale díky zkoumání novinek a nových autorů narazil i na Camdena, velice mladého autora, který se věnuje těžkému tématu v knihách, které už má u sebe doma vystavené na poličce. Ještě je ale nečetl, no chystá se na to, jen se trochu bojí, že knihy ve svých představách příliš přecenil, dává jim a hlavně tedy jemu, mladému autorovi, velkou váhu. „Nejtěžší na tom je, že se ten svět musí líbit i čtenářovi, takže i když bude sebelíp promyšlený, může být tématicky cizí čtenářovi a nevyjde to,“ jemně pokrčil rameny, skutečně o jednom takovém případu četl, jen už si nedokázal vybavit, o čem ten svět byl, že se to lidem nelíbilo. Jen ví, že o tom už slyšel. „Ah, malování, známější odnos umění,“ pokusil se o jakýsi vtip, který doplnil nejistým úsměvem, ale pak už jen poslouchal vysněnou budoucnost Kendricka. Jeho úsměv se rozšířil ve chvíli, kdy to Ken začal směřovat taky k jakémusi učení, ke kterému tedy míří i Lincoln. V umění se tomu tedy trochu jinak, není to přímo výuka, ale jsou těm učedníkům spíše rádci, než klasickými učiteli, no i to má něco do sebe. Kdyby rozuměl umění, asi by šel tímto směrem, holt by se od toho učení neodklonil. „To je pěkné, takhle to šířit dál,“ pochválil jeho motivy s úsměvem, on sám takové motivy měl, chtěl, aby se o literaturu zajímalo více lidí a hlavně do hloubky, nejen povrchně z důvodů výuky. Rád by pro to v lidech probudil vášeň. „Ne, to to rozhodně neznamená,“ ujistil ho s klidným výrazem ve tváři, když se dozvěděl, do jakého spolku patří a že je dělí víc než pár metrů po chodbě. „Jen to bude náročnější na koordinaci, ale zvládnout se to dá,“ pokračoval klidným tónem, nikoho by totiž nepřipravil o možnost kvalitní literatury, to by šel sám proti sobě! „Budeme se muset dohodnout předem, protože náhodné potkání ve společenské místnosti se nestane, takže bychom si asi mohli vyměnit nějaký kontakt, pro ty knihy,“ navrhl a sám sebe překvapoval, jaký krok právě udělal.

Kendrick si skutočne potrpel na svojom umení. Nebolo to len tým, že do nich dával hromadu času, ktorý sa podobal už skôr na celé hodiny. Ale aj kvôli tomu, že do nich dával vlastné myšlienky a vlastnú dušu. Kendrick nechcel ani len pomyslieť na niečo podobné. Nechcel pomyslieť na to, že by možno niekedy by sa mu to mohlo taktiež stať. Kendrick bol naozaj bezproblémovým človekom, ktorý by asi prv premýšľal nad tým, ako by to celé dopadlo no rozhodne by to bolo niečo, čo by mu ešte viac potvrdilo to, že svoje veci by si mal držať v utajení. „Neviem, mne by sa to možno ešte nestalo. Pretože sa toho bojím. Niekomu ukázať to, čo tvorím. A to aj možno kvôli tým pohľadom ľudí, ktorí by to nevedeli pochopiť.“ Kendrick miloval umenie a vedel, že aj ked by sa mal naučiť znášať aj to, že sa to niekomu nepáči bál sa toho okamihu, že by sa mohlo stať to, že by ho to mohlo od všetkého odradiť.
„Možno ešte nie som na toto všetko pripravený. Milujem umenie a jeho tvorenie. Ale nie som pripravený na to, aby mi niekto hovoril, čo mám robiť. Koľkokrát to je vo svete? Odrádzajú autorov, ktorí tvoria podľa svojich myšlienok a pocitov a tvoria niekoho, kto by si nedovolil ani len jediné krivé slovo povedať.“ Kendrick v tejto chvíli naozaj znel vážne. A to možno bolo aj z toho dôvodu, že to bola pre neho skutočne vážna téma na rozhovor. Bol dokonca rád, že Lincoln bol človekom s ktorým sa mal v tejto chvíli možnosť skutočne pozhovárať. Ktorý ho počúva a reaguje na jeho slová. „Ale určite chcem, aby som prišiel do toho štádia, kedy budem na to pripravený. Ukázať svetu to, čo ma baví.“ na tvári sa mu nachádzal skutočne malý úsmev, ktorý mohol znamenať len to, že to má skutočne v pláne. Nestávalo sa často, že by mal niekto už od prvého momentu k niekomu blízko ale Kendrick sám vedel, že s týmto človekom toto stretnutie nebude posledným. „áno kreslenie, maľovanie je možno to prvé, čo človeka napadne pri slove umenie. Kto vie, možno niekedy si nájdeš čas k tomu, aby som ťa previedol týmto odvetvím! Možno ťa dokonca naučím aj maľovať.“ musel sa nad tým zasmiať, pretože to by možno bolo komické.
Kendrick sa opäť napil zo svojho nápoja. Potom sa musel skutočne pousmiať nad tým, že súhlasil a spoločne niekedy pôjdu na také akcie. Človek, ktorý vie pochopiť a oceniť umenie je človekom, ktorý vie veci pochopiť inak, precítiť ich. Nemôže to byť jeden z tých ľudí, kto by mal takzvané ľadové srdce. „Myslím si, že by sa to zvládnuť dalo. Hoci vždy som si myslel, že nejaké tie priateľstvá z iných spolkov nie sú. Takými, ako to je v tých daných spolkoch. Možno to bude spôsobené tým, že predtým, ako som nastúpil na školu som si to všetko naštudoval. Z filmov!“ Kendrick sa sám nad tým musel dokonalo zasmiať, pretože si viete predstaviť človeka, ktorý chce na niečo prísť, že študuje celé hodiny a hodiny filmy s podobnou tématickou? „Skutočne som sa toho bál, pretože tam boli rôzne boje, nezhody, vyhadzovy z tých spolkov. Ľudia sa medzi sebou nenávideli...“ musel nad tým dokonalo pretočiť očami a to aj z toho dôvodu, že jeho najlepšia kamarátka je napríklad roztlieskavačka. Najlepšia kamarátka! Kto by si to pomyslel, že človek, ktorý sa nevie rozprávať s dievčatami a tvorí jeden problém za druhým dokonca má kamarátku? A najlepšiu? Pch, naozaj to bolo na zamyslenie. „dokonca som si myslel, že každý jeden spolok má nejaký pokrik, nejaký bojový plán ako sa zbaviť toho druhého. Bol som pripravený na všetko. Dokonca som si pre istotu zbalil aj maskáčové nohavice aj nejakú tú vestu a okuliare na nočné videnie, pretože v jednom filme bolo aj to, že ten druhý spolok sledoval ten prvý. Ale nemám na mysli nejaké sledovanie napríklad v sprche. To nie!“ jemu sa jemne dostala aj červeň do tváre. Kendrick bol skutočne človekom, ktorý by vedel uveriť všetkému. Kto vie, možno ak by mu niekto povedal, že existuje napríklad zúbková víla, tak by nad tým začal aj premýšľať, že to tak skutočne je. Ale Kendrick bol dobrým človekom o tom nikto nemohol pochybovať. Možno bol človek na ktorého sa niekto pozeral ako na nejakého divného blázna, ktorý nevie ako reagovať, ako nejakého triedneho šaška, ktorý má za úlohu rozosmiať ale on nemohol za to, že on nad vecami premýšľal inak, ako ľudia okolo neho. Ale jemu to vyhovovalo, pretože v takom prípade mal možnosť vidieť, kto ako sa správa. Kto ako na neho reaguje. A či je skutočným priateľom alebo naopak, len nejakou pretvárkou. "Alebo som bol jediný, kto sa toho všetkého nejako bál?" jemne nadvihol obočie, pričom ho skutočne zaujímal jeho názor.

Asi ho i překvapilo, že se Ken nerad dělil o své umění, protože tak nějak předpokládal, že každý umělec se rád podělí, možná i trochu pochlubí s tím, co vytvořil. On se sice taky nechlubí s těmi pár verši, co čas od času sesmolí, ale on se taky neplánuje věnovat kariéře umělce, takže u něj je to něco úplně jiného, než u Kendricka, ne? „Jsem si jistý, že když o tom mluvíš s takovým zapálením, určitě to bude skvělé,“ podpořil ho s jemným úsměvem, nejednalo se však o mazání medu kolem huby, on tomu skutečně věřil. Věřil v to, že když mají lidi pro něco zapálení a mají píli a snahu, tak i kdyby byli sebevíc netalentovaní, bude to vypadat k světu, protože do toho dají sto deset procent. Navíc, kdyby byl špatný, určitě by se sem ani nedostal. „Navíc se v dnešní době lidi tváří, že rozumí všemu, takže i kdyby to nechápali, určitě to nebudou chtít dát znát,“ nadhodil lehký vtip o současné společnosti, alespoň o takové společnosti, jakou ji on viděl, a jen doufal, že to Kena povzbudí a nepřihorší mu to. I to se totiž může stát, v sociálních situacích se Lincoln čas od času umí nevhodně vyjádřit či ztratit svůj literární nadhled, který mu pomáhá při psaném projevu. Obzvlášť když se baví s novými lidmi, nebo hlavně s dívkami. „Nesmíš si názor společnosti tolik brát, tvoříš pro sebe, ne pro ně. Alespoň doufám, že tvoříš pro sebe, ne pro ně, abys jim to prodal, protože na takový typ vážně nepůsobíš,“ víceméně mu tím složil lichotku, když budete číst mezi řádky, a protože nebyl jistý, jak celé to souvětí vyznělo, doplnil to jedním zdviženým koutkem. Jen lehoučký úsměv, protože Kendrick zněl vážně a on nechtěl vypadat, jakože to téma zlehčuje, to by si nedovolil. „Já ti budu přát, aby ses do toho stádia dostal, a to velmi brzy,“ vydýchl ze sebe upřímně a tentokrát věnoval Lincolnovi širší úsměv, nic nuceného, jen naprostá přirozenost a uvolněnost, skutečně by byl šťastný i za něj, jelikož v něm viděl spoustu dobra a dobří lidé si zaslouží jen to nejlepší. Upřímný úsměv se ale vytratil, když se zmínil o nějakém učení, nad tím se totiž musel uchechtnout a nervózně podrbat. Nedokázal v sobě najít ani estetické cítění na fotky, natož na kreslení, to by to dopadlo! „Ne že bych nebyl otevřený novým věcem, ale znám svoje možnosti a tohle v nich vážně není,“ pokusil se to odmítnutí co nejvíce zaobalit, aby se Kena případně nedotkl nebo aby nepůsobil hrubě, zakládal si totiž na svých dobrých mravech (až na to lhaní ohledně kouření, to byl jediný hřích, který si odpouštěl).
Přikývl na souhlas, že by výměna knih proběhnout mohla, ovšem následně Lincolnovu tvář protnul široký úsměv a ze rtů mu utekl tichý smích. „Tohle nikdy nebyl můj žánr, takovéhle filmy, takže já o vysoké moc představ neměl, krom toho, že je to další studium,“ přiznal se, jakmile utichl jeho smích, a jen nad tím pokrčil rameny. „Navíc jsem sem šel s Teddy, mojí sestrou, proto jsem se asi ani moc nebál,“ jistě, že se bál, jednalo se o změnu a každá změna je děsivá, ale neobával se všech těch šíleností, kterých se obával Ken. Bylo to vtipné, ale krom toho to Lincolna utvrzovalo v tom, že na teen filmy se opravdu nemá koukat a nikdy se k tomu od nikoho nesmí nechat přesvědčit, zní to totiž opravdu stupidně. „Nenávist se najde všude,“ prohodil jen tak mezi řečí, nechtěl z toho dělat filozofickou debatu, ale to jediné asi zachytily ty filmy správně, i zde se totiž najde nenávist, tím si byl jist. „To zní šíleně,“ nespokojeně se zamračil, co to propána Amerika ukazuje své mládeži za žvásty? A na tohle jako lidi dobrovolně koukají, proč? Z těchto úvah o zkaženosti celého národa ho vyrušila až další slova Kena, která přivedla do rozpaků i jeho, naštěstí se ale nečervenal. „Uhm, to mě.. nenapadlo,“ přiznal se a raději se napil ze svého shakeu, aby se už k tomuto tématu nemusel vyjadřovat. Navíc dal jim oběma čas se z toho trochu probrat. „Takhle jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, já byl asi příliš nadšený z představy, že se budu učit literaturu mezi lidmi, které to vážně zajímá, ne jako na střední, kdy polovina třídy byla během hodin na mobilech,“ holt je to trochu šprtík a těšil se sem kvůli učení, ne kvůli studentskému životu. Nikdy nebyl úplně divokým párty člověkem, ale rozhodně neviděl vysokou jako místo, kde by měl všechno napravit. Plánoval se držet toho svého, nijak neměnit své chování a dostudovat zcela úspěšně, proto situaci na vysoké moc neřešil, ne jako tady Ken.

Dveře kavárny se zprudka otevřou a do místnosti pronikne vánek californského vzduchu. Na samotném prahu se objeví její maličkost. Bílé triko na ramínka doplňuje upnutá sukně červené barvy. Vlasy má přehozené jako obvykle přes pravé rameno a samozřejmě, že k celému outfitu nechybí ani typická červená rtěnka, která zdobí její plné rty. Oči kaštanové barvy přejedou lokál, jako kdyby zkoumala, zda je vůbec pro ni bezpečné si zde něco objednat. Ona totiž nikdy nebyl příliš důvěřivým typem, ať už se to týče podniků nebo lidí. Nedělá mezitím žádné rozdíly. Po krátkém rozhodování se přeci jenom ladným krokem vydá směrem k barovému pultu o který se zapře jednou rukou a shlédne nabídku, co má před sebou. Obsluze věnuje jenom jeden suchý pohled, jen co na ni promluví a povytáhne pravé obočí nahoru. „Ráda bych se rozhodla. Až budu vědět, co chci, tak se ozvu.“ Pronese poněkud nepřátelsky a i když neochotně, tak jenom přeci se posune trochu na stranu, aby dala prostor jiným zákazníkům požádat si o cokoliv, co to vlastně chtějí. Jelikož vždy patřila k těm, co jsou vybíraví, tak je těžké uspokojit její choutky a ke všemu vyrůstala v rodině, která si potrpěla na to, aby měli jenom to nejkvalitnější zboží. Je pro ni proto velmi těžké něco ochutnat, ale ví, že když to nezkusí, nic nezjistí. A ona? Ona má ráda výzvy. Bez jakéhokoliv rozmýšlení se přesune před jednoho zákazníka u pultu, aby byla první a promluví na obsluhu. „Capucinno, ale jestli mi uděláte příliš horké, tak se ani nesnažte mi to přinést. Ne studené, ale nehodlám si ani opařit jazyk. A taky neperlivou vodu.“ Usměje se na obsluhující přeslazeně, načež si ze zadní strany mobilního telefonu, respektive obalu vytáhne kreditní kartu a zaplatí. Na slova stěžujících, které drze předběhla ani nereaguje a bez dalšího rozmýšlení se vydá směrem k jednomu z prázdných boxů do kterého elegantně zapadne. Netrápí se ani faktem, že jako jediná zabírá celý box a to neočekává žádnou společnost. S výdechem opět přeměří své okolí. Sice na to vůbec nevypadá, ale tyhle místa vyhledává více, než ty luxusní. V luxusu žije od svého dětství a tak jí to nepřijde ničím zajímavé. Teď, když je konečně volná, konečně bez své mizerné a otravné rodiny si může dělat to, co opravdu chce. Chodit, kde chce a být tím, kým chce, aniž by ji někdo soudil. Tedy, ani se nezajímá o to, co si myslí ostatní, nikdy ji na tom příliš nezáleželo – pokud to nebyl někdo z blízkého kruhu. Prohrábne se rukou ve vlasech a zaměří svůj zrak někde k automatu na hudbu. Hudba, která se dostává k jejím ušním bubínkům v ní vyvolává spoustu vzpomínek na život, který vedla v Londýně. Občas si říká, zda se rozhodla správně, protože přeci jen tady nikoho nemá, ale pak si vzpomene na to, co měla tam doma a k něčemu takovému se vrátit nechce. Její rozjímání vyruší obsluha, která ji přinese její objednávku.

Mladík s černými slunečními brýlemi vchází do kavárny. Na sobě má tričko a džíny černé barvy a černé barvě se nevyhnou ani tenisky. Brýle si ani při vchodu do kavárny nesundá. Líným pohledem se podívá na nabídku na tabuli. Když se na něj milá slečna usmívá a vybízí ho k objednávce. Jen zabručí. ,,Minutku, snažím se vybrat, co nebude nejhorší." Vůbec se neobtěžuje chvátnou svým výběrem, i když za ním netrpělivě čeká pár lidí. Pořád očima jezdí po menu a neustále vrtí hlavou. Horší to snad nemůže být. Načež si povzdychne a vytahuje pěněženku. Hádejte, jako barvy? Můžete třikrát. ,,Tak jedno americano. Chci přesný poměr vody 1:5. A ne, že toho bude míň nebo víc. Já to poznám a taky středně teplé. Takže ani horké ani studené," zavrčí dost nepříjemným tónem objednávku na dívčinu, která chudák se dívá velmi vyděšeně. Ale to mu vůbec nevadilo. Velmi rád děsil lidi, byla to jeho oblíbená činnost. Takhle si budoval respekt, tedy spíš, to, že se ho lidi děsili. Zaplatí a otočí se na patě. Nakráčí si to do volného boxu. Hned vedlé ruduvlásky. Vrhne na ni skrz brýle odsuzující pohled. Ale pokud dívčina, neznala odsuzující pohled, tak ho rozhodně nemohla zaznamenat. Rozhlédne se po té malé kavárničce a zakoulí očima. Takové prťavé kavárničky, rozhodně v New Yorku nenavštěvoval. Tam chodil do luxusních restauracích a barů. Na večírky a oslavy. Prostě si žil životem bohatých, než ho otec přinutil navštěvovat univerzitu v tomhle hrozném státě, kde nikdy nesněžilo. Povzdechl si frustrovaně. Nenáviděl to tady. Prostě se už těšil až dostuduje a vypadne odsud. Těšil se, až bude zkoumat a studovat ty lidi. Zabývat se tím, co studuje. Chtěl být uznávaný ve svém oboru. Mít spoustu peněz a říct si jako bavlnce. V tom ho vyruší ona dívka s objednávkou. Projede si znechuceným pohledem, i když úplně bezdůvodně. ,,Že to tak trvalo." Šáhne na kafe. Samozřejmě, že bylo horké. Otráveně a dost nahlas povzdechne a vytáhne mobilní telefon, který si položí vedle sebe. V tom se znovu podívá na slečnu vedle. A vytváří si o ní obrázek. Rusovláska, hm, drzá? Pěkná, docela jo. Nepříjemný pohled, takže rozhodně protivná a drzá. Takhle si pomalu o ní vytváří obrázek, aniž by onu dívku poznal. Neustále má na sobě sluneční brýle, které si asi rozhodně nesundá.

Obsluze nevěnuje žádnou pozornost, takže se ani nedá čekat nějaké poděkování či úsměv, který by poděkoval místo jejich rtů. Jenom si přisune k sobě cappuccino, kterému věnuje krátký pohled, jelikož ji vyruší něco, spíše někdo, kdo stojí za pozornost. Zvedne bradu nahoru, přejede si jazykem krátce po rtech a koutek úst pozvedne v náznaku samolibého úsměvu, když se zaměří na muže, který je dle jejich měřítek příliš odvážný na to, aby se k ní posadil. Riley však dokáže odvahu ocenit, ale jenom v případě, že jde o odvahu a ne o nehoráznou drzost. Jednu ruku si položí na opěradlo boxu, druhou má složenou v klíně a nakloní hlavu mírně do strany. Hnědé oči pozorují každý detail onoho cizince – jak vypadá ve tváři, jeho postava, styl oblečení. To se všechno odehraje během sekundy tím, že ho krátce pozoruje a její mozek jí pracuje na tisíce obrátek. Za ty roky, co chodí po světě si vybudovala jisté smysly na maximum, které pracují bez toho, aniž by nějak musela více přemýšlet. Zná sebe samou, umí naslouchat vnitřnímu hlasu, umí naslouchat řeči svého těla a momentálně ji ten hlas říká, že by k němu měla promluvit. „Nevěděla jsem, že čekám společnost. Kdyby ano, asi bych si vybrala stůl pro jednoho.“ Promluví k němu se sarkasmem v hlase a se značným britským přízvukem, takže není těžké odhadnout, odkud pochází. Ještě se nerozhodla, zda je vlastně ráda za společnost a nebo ji to otravuje a raději by strávila první chvíle v Kalifornii sama. Uchopí šálek s kávou a upije trochu. Soudě výrazu ve tváři to nevypadá, že by byla nespokojená s kvalitou a to se u ní moc často nestává. Možná objevila své nové oblíbené místo, kdo ví? Nadechne se zhluboka, nedá mu možnost k tomu, aby ji odpověděl, prozatím. „Když už jsi ale tady, tak snad ti místo v mém boxu dobře poslouží.“ Po těch slovech roztáhne rty do širokého úsměvu, přičemž odhalí řadu bílých zubů. Je těžké říct, zda její přístup k němu je negativní a nebo vlastně pozitivní, jenom v sarkastickém podání. „Takže...cizinče. Pokud chceš sedět s dámou, pak by sis měl sundat brýle.“ Stáhne ruku, kterou měla doposud opřenou k sobě do klína a natočí se tak, aby byla čelem k němu. Přehodí si nohu přes nohu a narovná se v zádech. Možná by bylo dobré najít si, jak by to řekla, spojence. Na nějaké navazování přátelství je příliš brzo a jestli vůbec za to budou lidi zde stát. Chce vůbec se s někým přátelit? To, co je jisté je fakt, že nechce být sama, nikdy nechtěla být sama, ale její celý život ji doprovází tohle malé prokletí se kterým se naučila žít. Lépe řečeno bere to za svou část života. Někdy se přistihne, že moc přemýšlí nad tím, zda někomu v Londýně opravdu chybí, ale jelikož nechce nechat emoce, aby ji ovládaly, tak raději všechny pocity potlačí a postaví si do popředí tu ledovou stěnu, kterou si tak vybudovala za celé ty léta.

Když rusovláska okomentuje jeho odvahu. Na tváři nevytvoří žádnou grimasu, nic. Jen ledový výraz plný jakési nadřazenosti. ,,Bylo volno, bylas nejblíže, ale společnost se ti zrovna nechystám dělat." Pronese ledovým a ostrým hlasem, který vůbec nesedí k jeho opálené pokožce. Klidně, by se mohl nazývat Ledová královna. Srdce má asi stejné jako ona. Z ledu. Jen potřebuje někoho, kdo by ho rozehřál, ale bude někdo ochoten prolomit ledy a získat si jeho důvěru? Třeba někomu se to opravdu povede a to pak bude zázrak. Poznámku, kterou vypustí rusovláska z úst, o tom, jak mu místo poslouží ignoruje. Neodpovídá na ni. Nemá náladu na sarkastický humor. Vlastně na žádný. Nesnáší vtipy a humor obecně. Humor se mu zdá jako zoufalá věc v jakékoliv formě. Zatím zvládal život bez smíchu a byl spokojen. Smích akorát způsoboval vrásky. Usrkne si kafe, které mezitím ubralo na teplotě. Dle výrazu se nedá vůbec posoudit, zda mu chutná nebo ne. Ale nejpíš mu vyhovuje, jinak by už šel seřvat nebohou slečnu servírku. Miloval nadávat a seřvávat lidi, i když ostatním se to zrovna dvakrát nelíbilo. Rusovlásčina poznámka ohledně brýlí ho trochu popudí. Ale přece jenom, ho rusovláska zaujala. Což bylo dost neobvyklé. Lidma většinou pohrdal. Ale nějak se nechystal k tomu si je sundat. Jeho tvář se taky ani nepohnula. Možná to mohlo být děsivé, když nehnul ani koutky rtů ani obočí. Ničím. ,,Sundat si brýle? Co, když mám hrozivý záněť spojivek? To by dáma nechtěla chytit, co?" Utrousí k ní s mírným pobavením v hlase. Zajímavé této dívčině se povedlo ho pobavit. Sám on nevyhledával žádné přátele nebo tak. Spíš si chtěl vytvořit pověst, která by ve všech vzbouzela respekt. Uchopí znovu hrnek do rukou a upije z něj. Na dámu se podívá skrz brýle. Sice byl protivný a nepříjemný, ale vychování trochu měl. Teda nikdy se nezapomněl představit, zřejmě chtěl, aby všichni znali jeho jméno. ,,Oh, moje způsoby jsou neomalené," utrousí bezbarvým hlasem a znovu se napije kafe, ,,dovol se mi představit. Dámo. Moje jméno je Aiden Easton Tristan Dixon." Ale nenatáhne ruku na pozdrav. Nic. Prostě nic neudělá a nadále pozoruje dámu, skrz brýle. Nerozhodl se ještě, že jí začne důvěřovat. Ale jako studentovi psychologie mu přišla pozoruhodná. Rozhodně nechystal se jí tady povídat o sobě nebo vylévat srdíčko. To by ho ani nenapadlo. Nikomu nikdy neřekl nic o sobě. Pro každé byl jen tajemstvím. Každý, kdo se aspoň trošku zajímal, mohl vědět jen jméno, že má bohaté rodiče a, že je strašně chladný a odtažitý. Nikdo se, ale o něj do hloubky nezkoušel zajímat. Což, ale Aidenovi naprosto vyhovovalo. Bavilo mu, když o něm vznikaly báchorky a pomluvy. Bavilo ho, jak lidi deptá a stresuje, že nevím o něm nic. Tudíž každý jeho krok byl neočekávaný a předvídatelný. Což byla jeho velká výhoda. Nikdo neví, co kdy udělá nebo se chystá udělat.

Sleduje onoho cizince s jakýmsi pobavením ve tváři. Upřímně? Nestála o společnost, ani žádnou nevyhledávala a rozhodně mu nevěří to, co jí momentálně říká. Kdyby opravdu nechtěl, neposadil by se vedle ní. Možná dříve znal holky, které vypadaly dobře, ale v hlavě toho moc neměly. Teď narazil na dívku, co vypadá dobře, ale taky jistý poměr inteligence v hlavě má, jinak by nemohla studovat psychologii, že ano? Ke všemu tohle není žádná věda, na to nepotřebuje člověk studie, aby si vydedukoval, co má jistá osoba v zájmu, když si k vám zničehonic přisedne. Převrátí očima někde k oblakům, snad mu chce dát dostatečně najevo, že mu to ani zdaleka nevěří, i když se snaží jeho postoj vůči ní, pravděpodobně vůči celému světu. „Opravdu? To mě strašně mrzí.“ Odpoví přeslazeně, tónem, který dává najevo, jak si z něj utahuje. Ono to je docela i vepsané ve výrazu ve tváři. Zatím nemá sebemenší ponětí, jak se vedle něj vlastně cítí a zda má vůbec nějaký smysl v této konverzaci pokračovat. Jenomže z nějakého důvodu stále zůstává sedět na svém vybraném místě, stále mu naslouchá a prohlíží si ho jako šelma, co zkoumá svou kořist před útokem. Jakého rázu onen útok bude? Kdo ví, ani Riley nemá ponětí. Od malička byla příliš impulzivní, nikdy velmi nepřemýšlela nad tím jak se v daný moment zachová, jednoduše jednala. Bohužel ne vždy se to vyplatilo. Natáhne pravou ruku směrem k láhvi s vodou, kterou uchopí a nalije si do sklenice. Během jejich posezení si sem tam párkrát usrkne z cappucinna a vody, jelikož v ústech pokaždé po kávě cítí jistou suchost a potřebuje to zažehnat něčím neutrálním. Jeho postoj ji nechává chladnou, nijak na něj nereaguje. Pravda je ta, že jí je jedno, jestli se usmívá, jestli se tváří popuzeně a nebo v jeho případě neutrálně, chladně. Ona není typ člověka, kterého by se jenom tak něco dotklo, jestli je vůbec něco, co ji dokáže zasáhnout. Když vyrůstáte roky po boku lidí, kteří se o vás nezajímají prakticky od vašeho mizerného narození, pak jaký může být výsledek? Samozřejmě, že ani ona se příliš zajímat nebude i přesto, že její srdce prahne po něčem odlišném. Avšak jednu věc ví jistě, i když se podle ní neřídí. Pokud nedává nic ven a nikomu, pak nic taky nemůže přijmout. Rozhodla se studovat psychologii čistě z hlediska ne, aby porozuměla sobě, ale aby našla na odpovědi z její minulosti. Minulosti, která zůstala a je skrytá za oceánem, několik set kilometrů odtud. „Dáma nemůže chytit zánět spojivek, když nepoužívám stejný produkt jako ty.“ Pokrčí nad svými slovy ledabyle rameny a dál se k tomu nevyjadřuje. Její hlas je suchý, jako kdyby jenom její slovo bylo pravdivé a to jediné a žádný jiný argument neexistuje. Na rtech ji ovšem stále pohrává slabý úsměv, takže je těžké odhadnout, co přesně se v ní skrývá a jestli je tohle jenom hra a nebo se jaksi prezentuje. Uchechtne se krátce pobaveně, načež se uvelebí o něco pohodlněji do sedačky. „Více jmen ti rodiče nemohli věnovat?“ Prohodí jenom tak do větru bez toho, aniž by očekávala odpověď. „Jsem Riley Leighton. Aby to neznělo tak strašně nudně, tak mé prostřední jméno je Olivia, které je ovšem úplně nepodstatné.“ Utrousí hned na to. Vlastně pravdou je, že své druhé jméno nenávidí, jelikož ho zdědila po své tak strašně úžasné matce, která přímo oplývá mateřstvím, jaká to ironie. Našpulí lehce rty, přemýšlejíc, zda v konverzaci pokračovat a nebo odejít, Něco ale v ní, nějaký ten vnitřní hlas říká, že ještě není na to čas. Navíc ani nemá dopito své drahocenné kafe za které zaplatila, takže to tam nenechá, ne? Vlastně, kdyby opravdu chtěla, nechala. Co jí je po pár drobných? „Jsi místní? Potřebuji pár dobrých tipů. Restaurace, kluby, pláže, obchodní centra. Znáš to, všechny ty hot spots. A jestli mi odpovíš, že si všechno mohu vygooglit, to vím taky. Jenom chci ušetřit svůj drahocenný čas. Vypadáš jako někdo...“ V ten moment ještě více nakloní hlavu do strany, když si ho tak prohlíží a vzápětí ji zase narovná, přičemž se na něj usměje přímo ďábelsky. „...kdo by to mohl vědět.“ Jelikož jedna věc je očividná, smetánka dokáže poznat další smetánku. Jsou věci, které nevidíte na první pohled, ale taky jsou zde věci, které můžete vyčmuchat téměř od začátku a to především, když dvě osoby žijou poměrně stejný životní styl.

Chytne hrnek do obou rukou a pomalu z něj upijí. Jeho pohled klouže po celé kavárně. Pozoruje každé človíčka ledovým výrazem. O každém si vytvařuje jakýsi obrázek. Což je taky jeho oblíbená činnost, odsuzovat lidi než je pozná. Nejspíš za to mohlo prostředí, ve kterém vyrůstal. Tedy smetánka. Tam se snad nikdo s nikým nemá rád. Všichni se tam přetvařují, nasazují falešné úsměvy a za zády hned pomlouvají a ponižují. Proto se rozhodl, že nebude dávat žádné emoce najevo, aby se nemusel přetvařovat. Uzavřel se do sebe. Když slečna pronese s přeslazeným tónem onu poznámku. Zdvihne jedno obočí, ale nechystá se k nějakému komentáři. Už je dost divné, že tady s ní sedí. Přitom se asi nechystá zrovna k nějakému seznamování nebo konverzaci. Opravdu si vedle rusovlásky sedl, protože byla nejblíž a bylo tam volno. Nemá žádné úmysly. Ani její argument ho nedonutí si sundat černé brýle. Akorát si je posune, aby mu nesjížděli z nosu. Založí si ruce na hrudi a opře se zádama o židličku. Překvapivě odpoví na uštěpačnou známku Riley. ,,Mohli, ale už jim došlo místo v řádku v papírech," poznamená naprosto nezaujatě. Jeho otec, totiž psal velká písmena. Zatímco matka spala, tak otec vyplnil papír. Místo šesti jmén dostal "pouze" tři. Aiden po otci. Easton po děděčkovi, který byl majitelem a zakladatelem vlivné velké firmy. Tristian po otcovo bratrovi, kterého však nikdy nepoznal. Ne, že by ho to nějak mrzelo. Své jméno, hlavně to první a přijmení nenáviděl, protože mu připomínali toho člověka, do jehož rodiny nechce patřit. Člověka kvůli, kterému trčí v téhle hrozné Kalifornii. Klidně by se jmenoval obyčejně. Třeba Ben nebo William. Však, ale dívčino jméno nijak nekomentuje. Nemá k tomu, co dodat nebo utrousit. Mírně narkrčí nos. Nejspíš jako, že mu její jméno přijde naprosto, ale naprosto nudné a obyčejné. Ale nahlas nic neřekne. ,,Nejsem místní," odvětí stroze. Nejspíš působil jako místní díky opálené pokožce. Nato, že celý dosavadní život pobýval v New Yorku, bylo neobvyklé, že je tak opálený. Její ďábelský úsměv s ním nic neudělá. Pomalu se napije kafe. Nejspíš nechává pauzu, aby napjal Riley, zda vůbec odpoví. Normálně by neodpověděl. Přesto se rozhodne, že slečně odpoví. Odloží hrnek. Vymotá ruce a taky se k nakloní a ledovým hlasem pronese: ,,Tady je to všechno hrozná bída. Co, tady je takhle pro nás přijatelné." Tímto naznačí, že opravdu smetánka dokáže poznat další smetánku. ,,Je restaurace, bar a někdy i noční klub. Ale restaurace ti zaručuje, že tam nepotkáš žádnou bídu," pronese odsuzujícím hlasem. Nejspíš si pod pojmem bída představil lidi, kteří sotva znali jeho životní styl. Styl bohatých. Ale to bylo v podstatně jedno. Lidma pohrdal obecně, bez rozdílů. Na každém dokázal najít chyby. Tvářil se, jako kdyby žádné chyby on neměl. Tedy, aspoň o žádných chybách nevěděl. Když pronese svoje rádoby tipy, znovu se opře a pozoruje rusovlásku, zda bude pokračovat, zda ji bude stačit odpověď, zda něco utrousí. Sám to tady jaksi nezkoumal. Spíše tam parkrát byl. V baru a v nočním podniku pouze jednou. Není žádný alkoholik. Neopijí se pro zábavu. Jen si příležitostně dá suchou skotskou s ledem. Nápoj úspěšných mužů. Ale opravdu vyjímečně. Po chvilce se zase podívá kolem sebe a nad příchozí skupinkou zakoulí očima. Nějací chlapci s fotbalovým míčem. Pff, sportovci. Skupina, kterou odsuzoval. On sám nikdy ke sportu nikdy neměl vztah. Natož, aby obdivoval ty tupce, kteří se ženou za nějakým šišatým předmětem, to fakt ne. On se nemínil při sportu zranit nebo ušpinit. Vůbec v tom neviděl zábavu, ale jakousi barbarskou činnost. Jeho rodiče chtěli, aby něco zkusil, ale nikdy ho k tomu nepřinutili. Je neskutečně tvrdohlavý. Když si něco usmyslí, sotva ho donutíte změnit názor. Opravdu málokdy, ale kdyby se zmýlil, což se děje opravdu málokdy, tak se naštve a v jeho oči jste provedli tu nejhorší věc, že jste ho opravili nebo mu jednodušše ukázali, že nemá pravdu. To by si v jeho případě žádný nebohý smrtelník neměl dovolit. I když by chtěl na všechny otázky vědět odpověď při pohledu na hodinky mu došlo, že by už měl být někde jinde. A beze slov se zvedl, zaplatil a odešel z kavárny, jak největší nezdvořák
_______________________________

Umenie sa dalo špecifikovať rôznymi slovami. Sám Kendrick by nevedel prísť na tie správne slová, ktormi by priamo povedal, čo to obnáša. Bolo to niečo, čo sa nachádzalo v jeho hlave a taktiež aj v srdci o tom nebolo vonkoncom pochýb. Niekto by si pomyslel, že sa to dá no človek, ktorý sa tomu venuje, ktorý tomu dáva telo a aj dušu to nedokáže. A to možno bolo aj z toho dôvodu, že bol do toho zapálený od prvého momentu. „spočiatku som si myslel, že skončím po maľovaní. Pretože som sa tomu venoval dosť dlhý čas. Hoci teraz možno hovorím ako človek, ktorý má za sebou už mnoho preskákaného..“ musel sa nad tým zasmiať, pretože to tak rozhodne nebolo. Neštudoval to dlhý čas. A nebral sám seba ani ako profesionála. To by bolo vrchol nevkusu, tak by to napokon takto povedal. „Ale napokon som presedlal na iný odbor. Možno som zvláštnym človekom, lebo novodobí autori svojich diel by sa rado s nimi svojim spôsobom pochválili.“ povedal Kendrick a potom sa zamyslel nad tým, prečo takým človekom v skutočnosti nie je. Možno by si ho všimli nejakí ľudia a tým pádom by mohol mať dobre naštartovanú kariéru no on sám seba ešte nevidel ako takého umelca, ktorý by sa mohol takto prezentovať na takej vysokej úrovni. „nie som so sebou ešte spokojným. Chcem to dosiahnuť na takú úroveň, kedy by som bol na to pripraveným. Možno sa človek chybami učí, ale je ešte čas na to, sa nejako zviditeľniť.“ kto vie, možno ten správny moment je už za rohom a on o pár dní možno zmení svoje myslenie. Nikto to nevedel takto dopredu povedať. „Rád by som sa vrátil do minulosti. Spoznal tých autorov, ktorí sú mojim vzorom. Vypočul si ich slová, ich výklad. To by bolo to najlepšie, čo by som v živote mohol dosiahnuť. Nemáš niekedy chuť na to isté?“ povedal Kendrick. Bol rád, že našiel človeka ktorému môže povedať svoje myšlienky bez toho, aby si vypočul nejaké divné veci. Možno si bral veci až príliš k srdcu. Možno sa bál toho, čo by na to povedalo okolie. To je taktiež pravda. No bol ešte mladým na to, aby sa takto menil. A on si to uvedomoval. Mal dostatok času na to, aby sa vo svojej tvorbe ešte viac zlepšil. „Nie som ten človek, ktorý prišiel na školu len kvôli tomu, aby som hľadal zábavu. Možno to je divné, pretože aj to k tomu patrí. Nejaké tie večierky alebo podobne? Nežijem pre toto. Prišiel som na školu, aby som prišiel na nové techniky. No možno nie tak nové, ved mnohokrát sa venujeme práve tej histórii.“ Kendrick nepatril ani k tým ľudom, ktorí sa zabávali každý jeden deň a potom by mal problém ráno vstať na prednášku. A takých ľudí bolo na škole dostatok to si každý jeden človek musel priznať. Ale nebol ani ten človek, ktorý by v izbe strávil celé hodiny len aby sa venoval knihám. Ten čas radšej strávil v ateliéry, ked mal doslova tvorivú náladu.
„tak to je naozaj škoda. Ale uvedomujem si, že nie každého to baví a nie každý by sa v tom našiel.“ povedal s úsmevom na perách Kendrick. Nebol ten človek, ktorý by na niekoho naliehal len z toho dôvodu, aby našiel zaľúbenie v rovnakej veci v ktorej sa našiel aj on sám. Bolo by to doslova egoistické a aj sebecké. „To je asi ja a šport. Nech by sa snažil ktokoľvek vo mne vzbudiť nejaký záujem o šport, tak by to bolo márne. Hoci nie!“ musel sa zastaviť, pretože takto to tak celkom nebolo. On mal minulosť spojenú so športami ale v tom pomerne komickom slova zmysle. „Vždy som si myslel, že nájsť zaľúbenie v športoch nie je také ťažké. Chcel som byť športovcom, pretože som si myslel, že mi to vie otvoriť dvere do mnohých sfér. Ale dobre, dám si ruku na srdce..“ tak ako povedal, tak to aj urobil. Dal si jednu ruku na srdce a tváril sa, ako keby to bola tá najdôležitejšia vec na svete. „Ani v jednom športe som sa nenašiel, pretože som to najväčšie drevo na svete. Ale myslel som si, že by som mohol byť v kontakte s nejakými dievčatami.“ na jeho tvári sa na malý moment objavila červeň. Pretože aj ked mal možnosť byť v tom takzvanom kontakte, tak sa objavila vec, ktorú by mnoho ľudí možno vedelo prežiť. Ale on? Nevedel. Jednoducho nevedel rozprávať so ženami a to bolo niečo, čo ho aj od toho pomerne odrádzalo. „neviem sa rozprávať s dievčatami. Ak by si ma videl v akcii, určite by si sa zasmial. Hoci! Ved ti to môžem dokázať hneď na tomto mieste.“ Kendrick mal rád, ked sa ľudia okolo neho netvárili ako nejaké skaly bez jediného prejavu emócie. Takže mal rád, ked ich vedel svojim spôsobom aj rozosmiať. A tento moment mal opäť prísť. Ved toho chlapca musel rozosmiať už od začiatku, kedy vošiel do miestnosti v takom oblečení, ktoré ho od všetkých odlišovalo. Ako keby bol nejakým hercom na nejakom natáčaní a rozhodol sa počas prestávky na pľaci ísť do retro kaviarne v retro oblečení a dať si nejaké to sladké pokušenie. „Stačí, ak mi vyberieš nejaké dievča a uvidíš moje baliace schopnosti!“ povedal v tejto chvíli naozaj odhodlane. Ved mal možnosť aj on sám si možno precvičiť ten svoj zlozvyk sa strápniť v každej jednej situácií. Ale možno si to Lincoln ani len neuvedomoval ale práve týmto rozhovorom a stráveným časom, kedy ho bral ako normálneho človeka aj ked nevedel ešte tak celkom, akým je nemehlom a drevom sa s ním bol ochotný rozprávať. Na tento okamih Kendrick bude určite ešte veľmi dlho premýšľať a možno aj práve tie emocie, ktoré sa u neho teraz nachádzali. To napätie, tá radosť, tak to určite prevedie do nejakého diela, ktoré mu ako prvému človeku dokonca aj ukáže.

Bolo niekoľko tém o ktorých by vedel niekto ako je Kendrick hovoriť takmer celé hodiny. Vedel by sa sústrediť aj na normálne veci, nemusel by zo seba robiť stále ustavičného šaška, ktorý zabáva ľudí okolo seba takmer na lusknutie prsta aj keď sa o to napríklad vôbec nesnaží. Kendrick bol jednoducho človek, ktorý niekedy nepremýšľal nad tým, čo povie. Jednoducho to povie a až po malej chvíľke si uvedomí, že často krát to sú slová, ktoré daný človek môže pochopiť úplne inak ako si to on myslí. Kendrick rozhodne nebol veľmi trpezlivým človekom. Ale čo sa jednalo umenia, tak to bolo už o niečom úplne inom. Na jeho tvári sa pohrával úsmev, naozaj malý úsmev, ktorý sa u neho nachádzal pomerne často. Nemal rád tých ľudí, ktorí sa nevedeli usmievať a ich tvár sa podobala na tie tváre, ktoré boli stále kyslými.
„Asi mojim najväčším problémom je to, že nie som veľmi trpezlivým človekom. No to si si určite mohol všimnúť, pretože veľa rozprávam. Ale myslím si, že takto sa v živote aspoň nestratím. Niekedy som s tým mal problém aj v ohľade umenia..“ povzdychol si Kendrick pretože na tie okamihy sa mu až tak veľmi dobre nechce spomínať. Pretože to boli tie okamihy, kedy chcel čo najrýchlejšie veci dokončiť a vôbec nemyslel na to, že tie veci napokon nevyzerali tak, ako si to predstavoval. Umenie bolo niečo, čo si vyžadovalo svoj čas. Kedy každý jeden detail musel zapadať do seba a tým pádom spoločne vytvoriť dokonalý celok.
„Ale nedá sa takto pracovať na podobných veciach. Nemôžem myslieť na to, že by som to chcel dokončiť čo najskôr. Potom to nemá žiaden zmysel. Práve pri umení sa snažím naučiť tej trpezlivosti ale niekedy to nejde. Častokrát moje myšlienky opúšťajú ústa skôr, ako si ich premyslím.“ v jednom momente ten úsmev, ktorý zdobil jeho tvár zmizol a na miesto toho sa tam objavil pomerne zamyslený výraz. Následne bol naozaj rád, že konečne našiel niekoho, kto ho v jednom ohľade chápe. On nebol úplne stvorený a taktiež možno ani vychovaný k tomu, aby pri myšlienke na školu myslel len na to, kedy bude mať nejakú príležitosť sa dobre zabaviť. On sa vedel zabaviť aj bez alkoholu. Bol toho názoru, že ak sa nachádza človek v spoločnosti dobrých ľudí, dokážu sa zabaviť aj medzi sebou.
„Som rád, že nie som jediný, kto takto premýšľa. Viem o tom, že mnoho študentov sa práve len na toto tešili. Kedy nemyslia na nič iné len na to, kedy by sa mohli opäť nejakým spôsobom opiť do takého stavu, kedy by o sebe ani nevedeli.“ zasmial sa Kendrick a v momente, kedy sa už už chcel premiestniť k nejakej skupinke dievčat a nejaké osloviť, tak si uvedomil, že v spoločnosti tohto mladíka strávil toľko času, že o tom nemal ani len to najmenšie poňatie. Kendrick si myslel, že to bolo len niekoľko krátkych minút no zjavne to boli minimálne dve hodinky, kedy sa ocitol na tomto mieste. „Budem sa s tebou musieť napokon rozlúčiť. Čas v tvojej spoločnosti mi beží naozaj rýchlo.“ povedal Kendrick a vytiahol si peňaženku zo zadného vrecka, pričom zaplatil za svoj nápoj, ktorý bol naozaj lahodný a vedel, že určite to nebolo naposledy, kedy si ho dal. Kendrick bol rád, že toto miesto navštívil a spoznal nového človeka s ktorým určite si bude mať čo povedať aj na budúce. Jeho srdce priam nevyskočí z hrude z toho celého nadšenia. Ako malé srdce kolibríka. Kendrick si prehodil koženú bundu cez jedno plece, nasadil si slnečné okuliare a potom sa naposledy pozrel na svoju spoločnosť. „Bolo mi potešením ťa stretnúť a dakujem za možnosť rozhovoru. Budem rád, ak sa čoskoro opäť uvidíme!“ Kendrick následne sa presunul k dverám a potom opustil miestnosť. Pričom vedel, že tento deň určite nebude jeden z tých na ktoré by len tak ľahko zabudol.

- spolok