Retro kavárna

Byl to v podstatě takový další obvyklý den v životě Rubena – stále se na sociálním žebříčku nacházel v části „kdo?“, stále dostával pár vražedných pohledů od dívčin, co něco slyšely od dalších dívčin, a stále, stále měl to zatracené nutkání jít někomu rušit existenci. Asi to byla jeho čirá podstata, nebo… nebo se nenacházelo nic jiného, co by o takových dnech vlastně dělal. Vše bylo nadále skoro idylické, jeho kocovina z plesu, od kterého uběhla už nějaká ta chvilka, už byla snad naprosto ztracená a ten zbytek jeho banálních problémků se dozajista týkal jen absence té dívčí společnosti. Jinak idylka, jeho druhé nejnenáviděnější slovo, také to, které jej jistým způsobem dobře charakterizovalo. Dnešek náležel podnikům, měl kopce času na různou zábavu a objevování, bohužel se ale nenašel nikdo, kdo by se k němu přidal. Takže měl být sám, to rovnou vyloučil všechny kluby a hospody, čistě z důvodu, že po tom plesu si zakázal na nějakou chvíli o samotě pít. Zbývala už jen nějaká ta bistra a kavárničky, a jelikož potřeboval něco nového a něco, kde narazí na nejednu tu pěknou ženskou, rozhodl se pro ten retro. Vždyť slyšel, že jezdí na bruslích! Sexy servírky na bruslích s obnaženýma nožičkama bylo přesně to, co by mu zlepšilo náladu. Nemeškal, zapsal si adresu, přičemž zjistil, že to není ani nijak daleko od jeho bytu. Hodil na sebe nějaké to oblíbenější tričko s jakýmsi nezajímavým původem, poté se navlékl i do o něco prostších černých džínů – a s tím svým outfitem si nějak vystačil, tedy dokud mu šlo pěkně vidět tetování na levé paži. S posledními úpravami a rychlým sbalením potřebností do menší ledvinky konečně vyšel, a okamžitě tak zjistil, že je o něco větší horko, než očekával. Nevadí, to ten chladný milkshake nějak napraví, no ne? Stále jej iritovalo, že v té předělané uličce ztratil své oblíbené sluneční brýle, právě by se mu totiž dost šikly, ale vystačil si i bez nich. Nějak. Vlastně měl chuť brečet. Naštěstí měl ta svá sluchátka, díky kterým mu ta desetiminutová cesta uběhla poměrně rychle. A tak se tam objevil. Před tím podnikem, za jehož výlohou viděl ty vážně pěkné servírky a docela pěkný interiér, teď chyběla jen ta velice pěkná společnost. A milkshake třeba, hlavně něco chladného, jinak by tam brzy vyzvracel svou ranní dávku rumu. Sluchátka zastrčil zpět, nahodil o něco pohodovější pohled, spíše již úšklebek, a vešel dovnitř, zcela připraven si dát jeden dobrý nápoj a ničit při něm něčí život. Nebo třeba bavit, ani nevěděl, na koho zde narazí, ale spolužáků už po cestě zahlédl celkem dost. Vevnitř to bylo snad o něco příjemnější, ve vzduchu se motala směsice lahodných a sladkých vůní, hrála zde ta starší hudba, kterou měl vcelku rád, a… počkat, bylo to vůbec starý? A když se tedy otočil za zdrojem, zjistil, že je jím mobil nějaké holky, jemu povědomé holky. Jasně! Vždyť to byla ta z jeho oboru, poznával ji podle těch vlasů. A taky byla pěkná, bylo jen otázkou času, kdy se u ní objeví. Dnešek mu dle všeho přál, jí? Neřekl bych, protože jí ta písnička stále hrála. Škodolibě se uchechtl a dále na ní civěl, když počítala počet posluchačů. Rovnou tak pozvedl ručku, jako kdyby se hlásil, sledoval přitom servírku, jak si to k ní žene na těch bruslích. Zblízka to až tak hot vlastně nebylo. Když se řítila zpátky, krátkým dotykem ruky ji zastavil. „Vanilkovej,“ požádal (spíš nařídil) s letmým úsměvem, rovnou tak i přikývl k tomu, na co se jej ohledně objednávky ptala. Přikývla nazpátek, pokračovala, a on se mezitím porozhlédl, aby zjistil, že zde další místo stejně není, alespoň ne u stolu, a že zadek servírky byl značně… podprůměrný. „Proč mají problémy s elektronikou jen šprti?“ vypadlo z něj ve chvíli, co se bez tázání usazoval naproti té růžovovlásce – nebo červeno? Je to chlap, bylo to asi jedno. Vytasil svůj mobil a podíval se na upozornění, možná by mu v jejím okolím taky přestal fungovat. „Komiksy a taková podivná hudba…“ pronesl, jako kdyby se snažil vypíchnout typického nerda v jejím podání. Asi přehlížel ten fakt, že chodili na tentýž obor. „Cožes to vůbec poslouchala?“ optal se ihned nato, zároveň dle všeho přehlížel i to, že si zde poklidně četla. No, již ne – byl tu on, Ruben.

Pohled na onu červenovlasou krasotinku rozhodně nebyl jedním z těch nejhorších, což byl jeden z těch několika důvodů, proč se jí rozhodl pokazit, jeho slovy spíše přikrášlit, onu návštěvu toho vskutku retro podniku. Byl samozřejmě také k smrti znuděný, ale ono snad nebylo dne, kdy jej něco zabavilo na delší dobu, tudíž to nebylo nic zrovna překvapujícího. Její komiks tomu všemu příliš nepomáhal, byl to koneckonců další z podnětů, proč se nad tou její patetičností musel ušklíbnout, ale… to si prozatím nechával pro sebe. S oním docela nekalým úsměvem a žhnoucími jiskrami v očích se tedy posadil naproti, nedožadoval se povolení, to ani nějakým letmým pohledem – a bylo patrné, že sedí vcelku pohodlně, což implikovalo, že si zde ještě nějakou tu chvíli posedí. Samozřejmě očekával i přítomnost druhé, měl až příliš poznámek na to, aby ji nechal nudou odejít. Nebo čímkoliv jiným. „Nevím,“ odvětil k té její rádoby typické otázce, dokonce musel přiznat, že s nosem mimo komiks vypadala mnohem přijatelněji, „můžeš?“ A rozhodně neodolal tomu odpovědět další typickou otázkou, byť ta upřímnější ležela někde u jednoho velkého ne. „Ne, že ne, to je jasný,“ přikývl souhlasně, byť lehce obtížně, „ale… měl jsem pocit, že vy se v tomdle vyznáte, i když mě to vlastně ani nepřekvapuje.“ Dobře, moc jistý si nebyl, ale měl pocit, že tyto komiksové a knižní typy, které si automaticky spojoval s nerdíky a všemi takovými chytrolíny, měly jakési fígle na to, jak se vyhnout veřejnému ztrapnění. A nakonec to přeci jen bylo to, co je dělalo tolik známými. Poměřil si ji ještě jednou, přeci jen nebyla zrovna tím typem, od kterého se dalo lehce odvrátit zrak, alespoň ne pro něj. Vlastně totéž míval s jakoukoliv jinou. Každopádně se snažil přijít na to, z jakého ročníku může být, očekával zatím jen to, že bude mladší a že bude ze stejného oboru, to neznačilo nic zrovna dobrého. Jednoduše neměl příliš pěkný názor na své spolužáky. Raději se zaměřil na tu světlejší stránku, tedy na její vzhled, jelikož bylo patrné, že se tu jinak neudrží. Stačilo tak zmínit jen ten film, aby se krátce, snad i ironicky uchechtl a ihned nato utrousil poznámku: „Hobit? Vážně?“ uchechtával se dále s krátkým pohledem do okolí. Snad dal najevo, že jej to příliš nepřekvapuje, on to mohl být rovnou jejich ikonický film, to společně s některými dalšími. „Jako bych četl z knihy,“ odfrkl si, pozastavil se ještě nad tím posledním slovem, které mu tam úplně nesedělo. Knihy? Proboha, to už vážně nepatřilo mezi něco, co by právě chtěl. Jeho společnice, na druhou stranu, myslela na opak, komiksu se stále držela, snad jako nějaké naděje, že se dočká nějakého toho klidu, a nějak podobně jej i odložila stranou. Moudré. „Starý,“ dodal navíc k její pochvale, přičemž pohledem následoval její prst až k vlastnímu loktu. Rty mu na krátkou chvíli vytvořily úsměv, vycenil tesáky, opět se lehce uchechtl, čímž jako by jí děkoval, a když tedy byli u tématu tetování, obrátil otázku jejím směrem. „Co ty? Něco, čím by ses chtěla pochlubit?“ Samozřejmě, byli tu tací, kteří ve svých ozdůbkách měli zakořeněný větší smysl a kteří se jím příliš nepyšnil, díkybohu do té kategorie nespadal. Jednoduše měl něco, co se mu vcelku náhodně zalíbilo, hodlal tak přidat mnoho dalších, jako kdyby na sobě nosil cetky. Naklonil by se přes stůl a podíval se, zdali tam nějaké to tetování neschovává, avšak servírka jej docela nemile vyrušila jejich nápoji. Přikývl na znamení díků, načež se po ní ještě otočil, přeci jen měl další pěkný výhled, a když se mu ženská ztratila někde za pultem, obrátil se zpátky k neznámé. „Jsem Ruben a… mám pocit, že studujeme stejný obor,“ představil se vcelku monotónně, jakoby nuceně. A aby se tedy dozvěděl to podstatné, nezapomněl dodat: „Čtvrťák.“ Následoval lok z milkshakeu, spokojené zamlaskání a krátký úsměv, nic víc, nic míň.
A když se po několika dalších chvílích dočkal případných, byť strohých odpovědí, rozhodl se onu chudinku nechat na pokoji. Zaprvé tedy vytušil, že bude jeho přítomností lehce nesvá - spíše otrávená a zmatená -, zadruhé jeho pozornost upoutala… o něco zajímavější osoba. Servírka, kterou pozoroval již od svého příchodu, se po několika krátkých minutkách objevila o pár míst vedle, tentokrát bez té typické barevné zástěry, ale v mnohem lepším převlečení. Pohledem tak náhle těkal od jedné dívky k druhé, tedy ženě, a když se rozhodl, která z nich je lepší, musel se krátce uchechtnout. „Hele… neber si to osobně, ale mám pocit, že tu na mě čeká něco zajímavějšího,“ zamumlal v jednom rychlém pohybu, ve kterém se stihl zvednout a zároveň dát krok od toho starého stolu, „tak ve škole – nebo kdekoliv, kdykoliv.“ Nezapomněl dodat své osobité zamrkání jedním okem a ďábelský úsměv, načež s krátkým zamáváním a dalším mrknutím odkráčel směrem ke své milkshakeové královně. Ne, že by u ní uspěl, ale pohled zblízka na ni byl mnohem lepší – a dostal se s ní rozhodně dále.   

Bylo pozdní odpoledne, červenec, léto, prázdniny… Pro někoho úžasné období, pro Sama jen střídající se roční doba. Jo, měl volno od školy, ale on nebyl ten typ, který by dokázal strávit celý den v posteli nicneděláním, proto mu škola tak trochu chyběla; držela ho hezky v lati. Byl proto rád, že dostal jednu, ačkoliv ne bůh ví jak důležitou, roli v jakési podivné komedii, která mu svým humorem maximálně tak zvedla jeden koutek úst. Pro něj však byly všechny jeho role rovnocenné, člověk totiž nikdy nemohl vědět, co přesně ho proslaví, takže i když se mu tato hra ani trochu nelíbila, tak svou roli hrál s nadšením. Právě dnes měli v divadle prostorové zkoušky, protože premiéra se pomalu, ovšem velice jistě, blížila a jejich režisér byl neskutečný puntičkář, tudíž chtěl mít všechno do detailu perfektně nacvičené. Samuelovi se jeho přístup pochopitelně zamlouval, ovšem někdy musel i on sám uznat, že to bylo otravné, a možná právě proto do divadla tolik nespěchal, ačkoliv zkoušky začínaly za necelou hodinu. Jeho maličkost kupodivu skončila v retro kavárně, kam občas zašel, jelikož se mu líbil styl padesátých let, ovšem ve svém obleku zde docela vynikal a lidi se po něm sem tam otáčeli. Ano, byl extravagantní, když nosil jen obleky, ale on si na tyhle zkroušené pohledy už dávno zvykl, a tudíž ho nijak netížily. Kdyby si totiž měl dělat hlavu s tím, co si o něm ostatní myslí, tak by se zbláznil.
Jeho hnědá očka pomalu putovala po jídelním lístku, který mu přinesla obsluha a on se nedokázal rozhodnout, co si před zkouškami dá. Milkshake? Hranolky? Limonádu? Všechno znělo lákavě. Nakonec se rozhodl pro obyčejné hranolky a colu, nechtěl se přecpávat a taky se tu nebude zdržovat nijak extra dlouho, takže to dle jeho skromného názoru byla nejrozumnější volba. Když tedy obsluze nadiktoval, co si dá, tak jídelní lístek odložil a opřel se o červené opěradlo. Tiše si povzdychl a pozoroval své okolí. Zamilovaný pár, až moc hlasitě se chechtající kamarádky, zmatená brunetka se skatem sedající si naproti němu… počkat, co?! Navenek možná vypadal v pohodě, ovšem uvnitř něj to byla hotová pohotovost. Chtěl být sám, bez společnosti, to toho chtěl snad moc? Proč někteří lidé byli tak moc extrovertní? Ugh… Na druhou stranu byl však slušně vychovaný svými drahými rodiči, takže poslání tady dívky do míst nekončících nepřipadalo v úvahu, a navíc se zdálo, že se jedná o dívku v nesnázích. S neutrálním výrazem ve tváři si tak vyslechl, co měla na srdci a nepřerušoval ji. ,,Okay?" zamumlal si pod nosem téměř neslyšitelně a pohledem zatěkal ke klukovi, který na hnědovlásku cosi ukazoval. Chtěl být s ní, ale ona nechtěla? Minimálně takhle to Sam pochopil, takže na něj nadzvedl obočí, jako by se ptal, co potřebuje, ale ve skutečnosti ho tím posílal někam. Věděl, že někteří kluci dokázali být k holkám pěkní hulváti, takže pokud měl tady hnědovlásku od jednoho z nich zachránit, tak rád. Kombinace jeho pohledu a slov dívky naštěstí na klučinu zapůsobila a on si dal pohov, tudíž byla situace zachráněna. Samuel však doufal, že tady dívka naproti němu netoužila po bližším poznání s jeho maličkosti; o to totiž zájem neměl. Pohledem sklouzl k jejímu skatu, který si odložila u jejich stolu a v duchu zaklel nad tím, že bude mít u jídla společnost. Hnědovláska totiž vypadala, že se nikam nechystá a on ji pochopitelně neměl v úmyslu odehnat. Nervózně si tak poupravil své sako a na malý moment s ní navázal oční kontakt, který však nevydržel nijak dlouho, jelikož Sam pohled ihned odtrhl. V tu chvíli mu byla přinesena jeho objednaná cola, ze které si ihned upil a pohledem zatěkal mezi hnědovláskou a obsluhou, která se dívky ptala, co si dá.

Socializace nepatřila mezi Sammyho silné stránky, což byl taky důvod, proč většinu času trávil sám nebo s rodinou. Neuměl si dělat kamarády, protože jen malé kvantum lidí pro něj mělo pochopení a pokud by měl být upřímný, tak mu to takhle vyhovovalo. Byl holt samotářský typ a kolikrát mu nevadilo zajít si třeba do divadla či do kina v doprovodu jen se svou maličkostí; nakonec, co na tom bylo špatného? Kolikrát pro něj byla právě ona samota vyloženě potřebná a svým způsobem vítaná, což byl zrovna případ dnešního dne, kdy si chtěl před zkouškou v divadle odpočinout od lidí – uhm, dobrá, asi nebyl dobrý nápad lézt zrovna do kavárny, ale kdo mohl tušit, že tu bude zrovna dneska tak narváno a že si k němu dovolí přisednout jakási hnědovláska se skatem? Dokázal být nevrlý a nepříjemný, když chtěl, ovšem hnědovláska měla na místo v jeho boxu nárok a on neměl žádné právo ji odtud vyhazovat; nehledě na to, že by nedokázal být zlý na někoho s čistými úmysly. Jak se totiž ukázalo, tak hnědovláska u něj hledala úprk před jakýmsi otravným klukem, se kterým ji, a vlastně docela rád, pomohl a zajistil tak, že nebyla nadále obtěžována. Lhal by sice, kdyby řekl, že se mu její přítomnost zamlouvala, ale jak už bylo řečeno, vyhazovat ji rozhodně nehodlal a navíc, když to vzal z té optimistické stránky, tak jeho společnost mohla být značně horší. ,,Nezlobím se," ubezpečil ji, když viděl, jak byla z celé situace rozpačitá a věnoval ji letmý, ovšem čistě neutrální, pohled, který jeho slova zrovna dvakrát nepodporoval. Myslel to však vážně, chápal, proč to udělala, jelikož věděl, že někteří zástupci jeho pohlaví dokázali být pěkně vlezlí, a ne zrovna slušní. Že by se s ní však hodlal pustit do nějaké hlubší konverzace? Ne, to opravdu ne, nepřišel si sem dělat kamarády a situaci nezměnil ani fakt, že měl u stolu společnost. Hnědovláska to však viděla zcela jinak a kromě poděkování, kterého si samozřejmě cenil, se mu i představila a dokonce prozradila, že se ti dva očividně znají. Pochopitelně to na něj nevyvalila hned naráz, ale jelikož Samuel nebyl na upovídané lidi vůbec zvyklý, tak mu to tak přišlo, a popravdě jej to docela zaskočilo. Po celou dobu ji jen pozoroval a pořádně nevěděl, jak zareagovat – a když už ano, tak Bethany zase začala mluvit, což jej umlčelo. Nasucho polkl a rozpačitě zatěkal pohledem kolem sebe; nedokázal s ní moc dlouho udržet oční kontakt, ačkoliv při hraní mu to nedělalo žádný problém. Zvláštní, že? ,,Není zač a těší mě, Bethany," řekl, když se z návalu všech těch nový informací vzpamatoval a upřel na ni veškerou hněď svých očí. ,,Já jsem Samuel Owen Alvey," představil se i on, jelikož to jednak bylo slušné a jednak mu nedělalo žádný problém se taktéž představit. Za normálních okolností by k ní natáhl ruku, aby si s tou její mohl potřást, ovšem etiketa hlásala, že má ruku nabídnout žena a on etiketu rozhodně nehodlal porušovat, takže… muselo holt stačit jen slovní seznámení. ,,Jsi v nerdském spolku?" zeptal se s jistou stopou zájmu a sjel ji pohledem. On se moc s lidmi ze spolku nebavil, své okolí většinu času ignoroval, ale pokud si byla Bethany jistá, tak… jo, asi spolu byli ve spolku. Že by jej to však bůh ví jak vzrušilo se říci nedá, stále si nehodlal s Bethany bůh ví jak povídat – ačkoliv už teď ze sebe dostal více slov než při jeho obvyklé konverzaci s kamarády; to byl svým způsobem úspěch. Všiml si, jak si jej prohlížela a mohl si jen domyslet, na co asi myslela, ale jak už bylo řečeno, mu byly názory ostatních fuk, pro něj bylo důležité, aby byl spokojený on. Naštěstí to však vypadalo, že se Bethany jeho oblek líbí, což ho potěšilo, ačkoliv to na jeho stále neutrálním výraze nebylo znát; uvnitř sebe se však usmíval. ,,Děkuji," pronesl s nepatrným pokývnutím hlavy. ,,Oblek v letních barvách nemám, ale modrá zas tak špatná není, ne?" prohlédl si své rukávy, na kterých byly znát stopy i jiných barev, ale on i přesto celý komplet považoval za modrý a upřímně… nebyl zrovna typ člověka, který by řešil, jakou barvu obleku si dnes vezme; nehledě na to, že jeho šatník se skládal převážně z černé barvy. Byl však i přesto rád, že se jeho oblek pro změnu nestal terčem kritiky, ale chvály, což byla příjemná změna a o Bethany to taky vypovídalo své – samozřejmě v pozitivním slova smyslu.
Jejich konverzaci vyrušil náhlý příchod obsluhy, která k nim přijela na bruslích a přinesla Sammymu jeho objednanou colu. Při té příležitost si poznamenala objednávku Bethany, u které už nyní bylo jasné, že se u stolu nějakou chvíli zdrží. Samuel z toho měl rozporuplné pocity, protože Bethany sice působila jako hodný človíček se srdcem na správném místě, ale on na druhou stranu vážně nebyl zrovna komunikativní typ a bál se, aby po chvíli nezačal být pod návalem dalších jejích otázek nevrlý. Když tedy obsluha odešla, tak v konverzaci nijak nepokračoval; místo toho se věnoval skvěle vychlazené cole, která mu byla přinesena a už se nemohl dočkat svých objednaných hranolek. Jeho společnost to však opět viděla úplně jinak a on tak místo toho, aby zapomněl, že tu s ním vůbec někdo je, ji věnoval svou pozornost. V duchu by nad jejími slovy býval protočil oči, ovšem zaujala jej jedna aktivita, kterou zmínila a k níž měl on velmi dobrý vztah. Dramaťák. Ten už sice nenavštěvoval, jelikož měl práci v divadle, ale jak se ukázalo, tak Bethany se zajímala o herectví. ,,Věnuješ se herectví?" zeptal se maličko překvapeně, ačkoliv se tedy ono překvapení pokoušel zakrýt a opět si trochu upil z coly. Asi od něj nebylo hezké, že na ostatní věci – a to ať už na její otázku či její řečnickou odpověď – nereagoval, ale holt se upnul jen na tuhle jedinou věc, a to ostatní jej nezajímalo. Jak už totiž bylo řečeno, tak Sammy byl nepřístupný človíček, a ačkoliv byl slušně vychovaný, tak tu Bethany nehodlal odpovídat na vše. O herectví se však bavit můžou, byl to jeho koníček už odmala a drama vlastně studuje, takže… Bethany holt kápla na tu správnou věc a tím jeho potenciální nevrlost snad úplně odvrátila. ,,Není na mně, abych rozhodoval, jestli můžeš nebo nemůžeš zůstat, jsme na veřejném místě a já tu nemám co rozkazovat," pronesl opět s neutrálním pohledem, i když tedy oceňoval, že se ho Bethany vůbec zeptala. Neřekl ji tím sice, že mu její přítomnost nevadí, ale na druhou stranu ji tím ani neodháněl, což byl taky účel. Kolikrát mluvil takto neurčitě a ano, většinu lidí to sice ihned od nějakého potenciálního kontaktu s ním odehnalo, ovšem nyní mu něco našeptávalo, že Bethany se nenechá jen tak něčím odradit.

Letmým pohledem zkontroloval čas na svých stříbrných hodinkách, které zdobily jeho pravé zápěstí, načež pohled přesměroval zase na svou společnost. Do prostorové zkoušky mu zbývalo 47 minut, což znamenalo, že se v kavárně mohl ještě nějakou tu chvíli zdržet, za což by byl za normálních okolností rád, ovšem nyní se už nemohl dočkat, až odejde. Někdo by mu možná měl za ten jeho přístup nafackovat, protože chudák Bethany určitě nebyla špatnou společností, to prostě jen Samuel chtěl být sám a štvalo ho, že nemůže. Ještě štěstí, že vyrůstal v dobré rodině, která ho dobře vychovala a on se tak pokoušel nebýt na hnědovlásku před sebou nevrlý. Tedy, alespoň zatím. Ubezpečil ji, že nevadí, že si k němu přisedla, načež s jistou trpělivostí toleroval tsunami slov, kterou ze sebe začala valit. Proboha, jak někdo mohl být tak neskutečně upovídaný? V jejím návalu slov stihl zjistit, že se dotyčná jmenuje Bethany a že spolu očividně obývají stejnou budovu, respektive nerdský spolek. To byla novinka. Z nerdského spolku znal jen svou sestru Vivian a velice letmo Betty, které však pokaždé věnoval jen pozdrav – tím jeho známosti končily a dříve, než ho začnete litovat, tak je nutné podotknout, že on byl takto spokojený. Teď už tedy znal i Bethany, ovšem na nějaké větší přátelství to neviděl, takže zřejmě i s ní vždy skončí jen u pozdravu. Slušnost mu velela, aby se i on představil - jak taky jinak než celým svým jménem. ,,Já tebe taky, Bethany," pronesl s téměř nepatrným úsměvem na rtech a ihned se chopil její nabízené ruky, kterou krátce stiskl. Ruku pak stáhl zpátky k tělu a nadále poslouchal vše, co měla Bethany na srdci. ,,To ti budu držet palce," řekl nevzrušeně, když se mu Beth svěřila s tím, že hodlá kandidovat na královnu spolku. Obdivoval lidi, co se takových funkcí chtěli ujmout, on sám by totiž na to neměl nervy; na druhou stranu by bylo fajn si určit ve spolku svá vlastní pravidla.
Pozornost Bethany se stočila k jeho obleku, na jehož účet mu věnovala pochvalu – tedy, částečnou. Prý by měl zvážit spíše výběr letních barev, nad čímž v duchu nakrčil nos, protože jeho obleky byly povětšinou černé. Dneska sice černou nezvolil, ale upřímně se mu po ní docela stýskalo, v modré se totiž moc necítil. Na druhou stranu barvy pro něj nebyly bůh ví jakým rozhodovacím faktorem, pro něj bylo důležité, aby byl daný oblek pohodlný. ,,Jsi hodná, ale myslím, že raději zůstanu u tmavších barev," pronesl s omluvným výrazem ve tváři a doufal, že se neurazí. Holky na odmítnutí reagovaly různě, některé kvůli takovým maličkostem dokázaly pěkně hysterčit, což… nechápal. On sám byl totiž splachovací, nic si nebral k srdci, takže nějaké to vztahovačné myšlení jej pěkně obcházelo. Možná proto občas řekl něco, co mohlo zranit něčí city, ovšem sám si neuvědomil, že udělal něco špatně. Žádná scéna však neproběhla a co víc, jejich konverzace konečně začala být zajímavá; řeč totiž přišla na herectví. O tom by mohl Samuel vykládat klidně i celé hodiny, a to i přesto, že mluvil nerad. Bylo tak pochopitelné, že když Beth zmínila zálibu v dramaťáku, začal se o ni více zajímat a pečlivěji vnímat to, co říká. S nepatrným úsměvem na rtech pokyvoval hlavou nad vším, co mu ohledně herectví sdělila a nestačil se divit. Bethany sice byla upovídaná, ale její zájem tuto drobnou chybku úplně zakryl a Samuel byl rázem rád, že na ni narazil. Za chvíli mu tedy s největší pravděpodobností opět začne lézt krkem – obzvláště, když změní téma – ale nyní byl spokojený. ,,To je skvělé," zhodnotil nakonec, tentokrát však s širokým úsměvem na tváři. ,,Kdybys chtěla, hraju teď v jedné komedii v divadle naproti," ukázal směrem, kde se skromné divadélko, kde už zhruba rok působil, nacházelo a ruku stáhl zpátky k tělu. ,,Možná by tě to bavilo, teda, mělo by, když tam jsem já," dodal sebevědomě, ovšem nyní už opět s neutrálním výrazem. Na druhou stranu fakt, že se před Bethany usmál více, než je u něj zdrávo, byl svým způsobem neskutečný úspěch – to si možná samotná Beth ani neuvědomovala. Holt kápla na dobré téma.
O pár chvil později před něj byly konečně položeny jeho objednané hranolky, do kterých se ihned s chutí pustil, přičemž je zapíjel vychlazenou colou. ,,To je pravda," pokýval hlavou na znamení souhlasu a strčil si do pusy jednu z dlouhých hranolek. ,,Na druhou stranu by byla blbost od svého stolu odhánět někoho, kdo má rád divadlo," řekl, když dožvýkal a koutky úst mu opět zacukaly do stran. V přítomnosti Beth ještě nějakou tu chvíli strávil, ovšem prostorová zkouška byla čím dál tím blíž a on se tak s její maličkostí musel rozloučit. Před odchodem za oba zaplatil – hotový gentleman – a Beth dokonce prozradil, jak se jmenuje hra, ve které účinkuje [kdyby se na něj opravdu chtěla přijít podívat]. Pak už ji jen zamával na rozloučenou a s rukama v kapsách svých kalhot se ladným krůčkem vydal do divadla.