Jídelna

Asi byla vážně docela ráda, že to ten kluk nerozebíral, protože měla pocit, že tak trochu lže i sama sobě. Učení jako takový jí sice nevadilo, ale učení něčeho, co ji zrovna dvakrát nezaujalo, to bylo něco jinýho. Nebo takhle. Na jednu stranu byla děsnej šprťák, na druhou by nejraději jenom seděla v koutku svý postele a předčítala si nahlas sonety -což by mohlo některý jiný lidi rušit. A taky nerada četla sama sobě. No bože, to byl děs. Horší to bylo, když začínala mluvit sama se sebou. Ne, že by se ptala sama sebe, jakej byl den a tak, spíš začínala random komentovat nahlas věci, který by si mohla zhodnotit pěkně v duchu. Hádám, že když kolem ní nikdo nebyl, měla dostatečnou sebejistotu se o něčem dohadovat... sama se sebou. A jelikož se sebou většinou souhlasila, žádnej výsledek to moc nemělo. Nicméně, co už nenechal být, bylo její zaseknutí. Vážně prostě nemohl nechat být...no, cožpak neviděl, že už tak neví, co říct? Ohh, jo, vypadáš jako...bože, nemůžeš přemýšlet trochu rychleji? Pak jí ale došlo, jak ji oslovil. Za normálních okolností by přišla s něčím jako "Hej, já mám jméno!" i když by to nikdy neřekla nahlas, a když už, mnohem míň sebejistě, než v její hlavě. Ale od něj? Neznělo to jako nadávka. Jasně, barevný vlasy byly docela normální, ale většinou je nosily holky, co byly opravdu sebevědomý, a ona se v tom svým stylu cítila dobře, ale stejně ji okolí dělalo nejistou. A Nathan? Bože, na jednu stranu ji znervózňovala jeho přítomnost, ale taky na ni byl tak hrozně milej, že si prostě nemohla pomoct. "Já ani nevím," zhluboka se nadechla, trochu provinile, "asi jsem prostě zvyklá všechny sportovce házet do jednoho pytle," chtěla sáhnout po vidličce, ale vzhledem k tomu, že stejně nechtěla jíst, nakonec si to rozmyslela a ruku stáhla zase zpátky. A jak je jí zvykem, začala žvanit. A pak se zastavila. Naštěstí. Koukala do plnýho talíře a na zrzavýho kluka se obrátila, až když promluvil. A mluvil dost a dlouho. Přistihla se, že si nervozitou kouše do rtu, další z jejích obvyklých gest. Nakonec, trochu nervózně, stáhla svoje ruce zaťaté v pěstích do klína, trochu se narovnala a zhluboka se nadechla, jako by jí to snad mohlo pomoct. A vlastně to bylo o něco lepší. "Ale však víš," ještě jeden nádech a pohled přímo k těm jeho očkám, fakt pěkný, no, tohle moc nepomáhalo. Je to pejsek, jenom pejsek, roztomilý, nevinný štěňátko, který tě nechce vůbec pokousat, neboj, uklidňovala se v duchu, zase hrábla na dno svých zásob a sebrala všechnu tu svou zbylou moudrost, co jí předala Sienna. Už snad potřetí, a vždy se jí ji podařilo ztratit během zlomku setiny. "Vlastně ne," zavrtěla hlavou, "Nevíš, ale to je v pohodě, protože máš fakt štěstí. Mhh... na ty idioty jsem asi měla štěstí zase já," s povzdechem, pomalu ztrácející tu jistotu rychleji zamrkala, na chvíli se koukla zase na to jídlo a pomyslela si, že jsou očividně horší věci, než mluvící Skylary. "Jsi vážně milej, víš to? Je to příjemná změna," nějak se objevil ten dlouho potlačovaný úsměv spokojenosti a její jednorožčí dušička měla chuť to štěně naproti ní obejmout, ale už tak byla dost trapná, a tohle by byl asi celkem vrchol. "Fakt si toho vážím," řekla už o něco tišeji a dalším nervózním gestem dala najevo, že se ta chvilková jistota dočista vytrácí a jen stěží najde další, ale snažila se o to. Zastrkovala si modrý vlasy za ucho a přitom koukala do toho talíře. Kdovíjak přitažlivě to nevypadalo, ale asi to nechutnalo špatně. Přesto hlad prostě neměla, ne na to, aby jedla velký jídlo. Chipsy z automatu by mohly postačit. Změna téma byla vítaná a ji opravdu překvapilo, že se na něco takovýho vyptával. Nějak přemýšlela nad tím, jestli ho to vážně zajímá, nebo je to jenom ze slušnosti, ale pak si připomněla -co by na to řekla Sienna?  Pravděpodobně, že těma myšlenkama akorát zabíjí svou maličkou a opravdu pomalými krůčky budovanou sebejistotu. Slavnostní otevírání Skylařiné sebejistoty můžeme očekávat na konci roku 2059! Ehh, no jo. Jenomže je fakt tak těžký si věřit? A tak se pokusila soustředit na fakt, že ten zrzavej kluk před ní, jehož jméno pořád neznala, se k ní opravdu chová mile a otevřeně, a ona by asi měla zkusit to stejný. A tak zase koukla na něj, se vší tou nejistotou a strachem v očích, pod stolem si mnula látku trička mezi prsty, a poslouchala, co říká. A pak, vcelku nečekaně, se zasmála jeho slovům. Upřímně a nefalšovaně. Teda, byl to ten typ tichého smíchu, od holky, která se snaží na sebe neupozornit ještě víc, ale stejně... se zasmála. "Mám ráda tvý vlasy, vypadají fakt suprově, nejsou nudný a tak, chápeš? Kluci si moc hlavu nebarví, a když jo, vypadají většinou hrozně nepřirozeně, takže máš fakt štěstí," a pro jednou v životě, necítila se blbě za to, že řekla klukovi něco tak pitomýho jako mám ráda tvý vlasy. A díky bohu za to, vážně se málem přeřekla o tom, že vypadá trochu jako štěně kokršpaněla.

On má tohle podobně. Teda šprťák určitě není, avšak když je předmět co ho baví, umí se v něm snažit. Když nejhorší asi je, že tady je to hlavně sport a do toho je schopen dát doopravdy všechno i kdyby to mělo bolet sebevíc. Pak se řekne slovo "algebra" a on už je schovanej pod lavicí jako že vůbec neexistuje. Hold některé předměty jsou pro něj slabinou, ale vždy se je snaží dohnat nějakým doučováním. Kdo by zrovna jeho jako holka nechtěl doučovat, ještě když odměna mohla být velmi velmi sladká a tu si ty holky užít chtěly a pokud nebyly zrovna takové, pozval je třeba někam do kavárny a nebo jím fakt za to dal peníze, pokud to měly jako brigádu. Tahle brigáda je strašně super. Pomůžete někomu s něčím co vám jde a jemu ne a on vám za to dá peníze a ještě odejdete s pocitem že to umí. Většinou teda.. Když se mu to povede, kolikrát jim byl schopen ještě jednou poděkovat. Zrovna ona by taková holka mohla být, modrovláska by ho mohla asi někdy něco doučit, jelikož působila vážně chytré a asi by se k tomuhle dokopala spíše než on. Už teď držela učebnici a to ani nezačali. Nicméně celou jejich konverzaci moc nezlehčoval, to si nelžeme. Pro něj to asi bylo lehký avšak pro ni ne. Kdo ví, někdy to asi schválně malinko dělal, líbilo se mu jak byla v rozpacích a přišlo mu to roztomilé, jenže pak se ani nesnažil a ona byla najednou vedle. Maličko ho však zarazila další věta a lehce ho zklamala, jenže zároveň na tom bylo něco pozitivního, to že to přiznala nahlas a projevila to. Pokrčí nad tím lehce rameny a jeho úsměv na nějaký moment zmizí. Na tohle je zvyklý, není to jen sportem ale i spolkem, ve kterém on byl. Jenže mě všichni sportovci chtěli holky jen do postele a využívali všechny co mohli. Takový právě on nebyl. Ani takový sportovec a ani takový kluk ze spolku. "V pohodě, chápu to." Opět se pustil do jídla. On je zrovna ten pejsek, co by ji nic neudělal. Byl by to milé štěňátko co by se chtělo pomazlit a bylo by hrozně spokojené. To má ale asi hodně smůlu, to by musela být tou teorií hodně poblázněná a taky trochu paranoidní. Takže se soustředil radši na jídlo aby nemusel myslet na to, že možná patří dle ní do toho pytle. Trochu se toho bál, avšak teda za chvilinku ho mile překvapila a on nadzvedl hlavu aby si ji prohlédl, jestli to myslela vážně. Malinko se musel pousmát a naklonit hlavu ke straně. "Mrzí mě že jsi narazila na nějaké idioty, ale to je všude.. Ne jen ve sportu, nezalezi co studuje. Idiot může být i kluk co studuje umění. Jsem ale rád že ti přijdu milej.." Usmál se, rozhodně ho to uklidnilo a už z toho nebyl tak rozhozený jako na začátku co o tom začala mluvit. Sice se s tímhle potkal často, i tak ho to dokáže rozhodit a to ona to podala ještě dobře, byli lidi na které se byl schopný naštvat a odejít od nich na féra. Není ten kluk co by právě svoji milost předstíral nebo ho něco z toho co například řekla nezajímalo. Hltal její slova. Kdyby se s ní bavit nechtěl a byla by mu šumák, ani by ji ty otázky nepokládal. Když už si přisedl, což by v nulovém zájmu neudělal, chce se o ni něco dozvědět a jim ta komunikace celkem jde, řekl by. Konečně se mezi nimi ta atmosféra trochu povolila a řekl by, že to bylo právě díky tomu, jak se zasmála. Bylo to krásné, byl za to rád jelikož i pro něj to byl náznak že nedělá nic blbě a ona je ve svojí komfortní zone. Rozhodl se tedy nahodit nějaký ten vtip, i když on se tak trochu stal. Když pronesla větu, že má jeho vlasy ráda, udělal jako že se červená, zamával si rukou před obličejem že je zde horko. "Děkuji, se budu červenat." Poví vážně jak rádoby velká primadona, avšak pak se tomu jen zasměje a vyplázne na ni jazyk. Dojedl a napil se vody ze skleničky. "No ale počkej.. já když jsem byl malej, chtěl jsem se obarvit. Pár kluků se mi tlemilo a já jsem se i zkoušel obarvit. Koupil jsem si modrou, chtěl jsem bejt drsnej że jo a jedna věc. Nechytlo to pořádně, máma mě málem seřezala a málem jí odvezli a ještě se to za pár dní vymylo. Můj plán selhal." Je dost vtipná vzpomínka když ho máma honila kolem gauče, kam vyhodil ten příbalový leták s krabičkou aby si přečetla, co si všechno na tu hlavu naplácal. Neměl ani ponětí, což bylo dobré na jednu stranu, že se vlasy musí odbarvovat. Jinak by o svoji původní barvu navždy přišel, pokud by si ji neoholil a to nepřipadalo v úvahu už vůbec. "A potom na střední na to holky začaly lítat a oni mi mohli jenom závidět. Dokonce se mi na táboře pokusili oholit i hlavu.. což bylo dost stupidní jelikož by to zase dost rychle narostlo." Uchechtne se nad tím a prohlédne si opět její vlasy, fakt se mu to na ni strašně líbilo. Normálně fakt. Ona v tom byla krásná a on se na moment zasnil a podepřel si hlavu rukou. "Normálně.. tobě to prostě fakt hrozně sluší ta barva." Sladký úcul. Mnohem lepší než kokršpaněl.

Nějak poznala, že ho to trošku...asi mrzelo? Asi by ji taky mrzelo, kdyby jí někdo na rovinu řekl, že o ní napoprvé nemá úplně nejlepší názor, ale tohle ani nebyl její názor, to byl jenom takovej špatnej pocit, co kolem sportovců chytala. Už teď ale mohla říct, že Nathan (i když furt nevěděla, že se tak jmenuje) se té klišé představě o sportovcích zase tolik nepodobá. A je fakt fajn. Ale koho by zajímaly její dojmy? Celý jí to přišlo nepochopitelný. On je totiž někdo, na kom tu záleží. A ní? Oh, c'mon. "Ale, no, víš, ehrmm," odkašlala si, "už si u mě začínáš tvořit vlastní pytel," do kterýho by ho hodila, samozřejmě, haha. Bylo těžké říct, jestli to byl mířený, nepovedený vtip, nebo spíš něco nervózně plácla, ale spíš bych se přikláněla k tomu druhýmu. "Ráda bych to potvrdila, asi je to pravda, ale popravdě jsem zase s tolika klukama nemluvila," spíš na ni pokřikovali, když už něco. Ale důvod si nechala pro sebe. Nemusí hned vědět, že je sociálně absolutně neschopná. Ok, to už asi poznal, s povzdechem si zkousla rty a koukla na něj. Usmíval se. Nějak se jí to líbilo. Celkově měla ráda, když se lidi usmívali, a on se navíc usmíval fakt skoro pořád, ale...bylo to prostě pěkný. Takovej ten pocit, že je tím, na koho se usmívá. Začala se zas šťouchat v jídle a proběhlo nějakých dalších pár slůvek, při kterých se střídavě dívala na něj a tak nějak kamkoli jinam. Pořád cítila nějakou nejistotu, ale snažila se ji pohřbít hluboko uvnitř. Jenomže jí to šlo asi tak, jako pohřbívání doopravdické mrtvoly. Fakt špatně. "Už se stalo!" prohlásila důležitě a pozvedla ukazováček. Asi to bylo docela vtipný, protože jí přitom spadla vidlička a ani si to neuvědomila. Pěkně zpátky do talíře. A samozřejmě tím myslela jeho vlasy. Haha, jak vtipná. Haha. Ne. Pak si vyslechla jeho historku a poťouchle se usmívala, zatímco se snažila zabránit velké vlně smíchu. Nakonec se ale zhluboka nadechla a přikývla. "Nedokážu si tě s modrýma vlasama představit, ale jsem si jistá, že to nemohlo být tak super, jako tvoje přírodní barva," a tý jeho mámě se zase tak nedivila. Kdyby měla rodiče, co se víc zajímají, asi by je taky trefilo, když si poprvé obarvila hlavu. Pak začal mluvit o tom, že na to začaly holky lítat a ona se skoro až začervenala, naštěstí se tak nestalo. Koukala na něj a poslouchala ho dál. "Kdyby se mi někdo jenom pokusil oholit hlavu, zaživa bych ho pohřbila," oznámila mu, nicméně u holek to bylo trochu jiný, žejo. No, ale víme, jak na tom byla s tím pohřbíváním- fakt blbě. A pak to řekl. Řekl, že jí to sluší. Teda ta barva. A ona se málem propadla. Koukala na něj zcela zaraženě, načež pootevřela pusu, aby něco řekla. Nevěděla co. A tak ještě chvíli mlčela, než se konečně odhodlala. "A-asi díky..?" zmateně zamrkala a ještě chvíli tak na něj koukala, než se rozhodla odsunout od sebe ten tác bokem.

Dávalo to logiku, neměla o něm zrovna hezké představy, tak nadšený hold nebude, ještě ke všemu když je dost hodnej kluk. Zároveň to však chápe, byla k němu upřímná a on to bral. Asi je složitý neházet je do jednoho pytle, když se tak většina dost chová. Vyčítat jí to nehodlá a odsoudit ji nehodlá už vůbec, názor jako názor, i když tenhle měla taky většina holek. Ale kdo ví, třeba se navzájem přesvědčí o opaku, že nejsou nějaké ovečky. U Sky tomu věřil, nepůsobila tak a věřte nebo ne, na lidech to jde poznat skoro od pohledu. Jen na některých samozřejmě. Pozvedne k ní pohled společně s obočím. “A je nějaký potřeba?” Zakřenil se, vlastně nebylo nutné házet lidi do nějakého pytle. Nebo to vyloženě takhle říct, každý člověk má zásuvku v jeho stolku kam se řadí. Jenže on to má spíše kdo je mu bližší a kdo třeba ne. Tam je to takový asi trošku rozdílný od ní. Ona házela, ne třeba úmyslně, lidi do skupin jako “sportovci, tedy ti co ojedou vše co se hýbe” a další. On tohle dělal nerad, spíše je řadil podle nějakých pozitiv do šuplíků, pokud to teda šlo. “Ono je jedno co to je za pohlaví, každý jsme jiný.” Mávne nad tím rukou, fakt nešlo ani tolik o pohlaví. Nicméně si myslí, že ona by se s klukama klidně bavit mohla, akorát na to jen nemá sebevědomí, což je škoda, jelikož není vůbec ošklivá, naopak. Teď jí tu nechce úplně lichotit, i když by mu to problém nedělalo, ale nerad by ji přivedl do rozpaků. Sice ho to baví.. No ale.. Ugh.. Fuck it. “Přitom bys úplně v pohodě mohla. Myslím si že by o tebe byl zájem více než dost a ne jen ze strany blbečků, ale známých známostí.” Mrkne na ní s úsměvem, bez něj by to přeci nešlo. On je zkrátka veselý typ, jenž dokáže podpořit. Lehce nadskočil při skřípnutí vidličky a jak nečekaně, musel se té její reakci maličko smát, jelikož tahle holka se mu začínala líbit čím dál víc a hrozně ho vnitřně těšilo, že jaksi společně prolamovali takovou tu “trapnou” začátečnickou bariéru, aspoň jemu to tak připadalo a měl z toho vnitřně radost. Hřálo ho to tak zvaně u srdíčka. Tak jí tady vyprávěl historky z dětství se snahou jí uvolnit aby byla v klidu. “Taky si tím moc jistej, ale vše se mi zdálo v tu chvíli lepší než zrzavá.  Zoufalost byla velká a růžová byla v nabídce taky.” Odkašle si docela pobaveně, aspoň ho nenapadla ta, to už by je doma švihlo úplně. Už tak ho máma chtěla propleskat a za růžovou? Týden by si nesedl a to neříká jen tak jak se to říká! On by si ani netroufl si doma sednout za to! “Tak ty jsi takhle nebezpečná?” Zastříhá obočím, když se tahle maličká dostane k nějakýmu pohřbívání. Pochybuje, že by se jí někdo pokusil oholit hlavu, všem se to muselo líbit a takovou krásu by si netroufli oholit, doufejme. Nějací stupidity se najdou vždycky že? Maličko ho zaráželo, že vlastně nevěděla jak reagovat na lichotku a vyvedlo ho to z míry. Mrzelo ho to a tak sám po jídle odsunul tác a opřel se o stůl. “Hele, proč jsi taková zaražená? To ti fakt jako nikdo neřekl, že jsi hezká? Protože ty jsi..” Ne, nedělá mu problém to říct holce na potkání a myslí to vážně, lhát taky neumí a nemá to rád. “Připadej si hezká, jedna věc je že bys pak věřila pravdě a neměla bys třeba i problém se bavit s lidma. Kašli na to když tě někdo shazuje. Maj problém se sebou.” Mávne nad tím rukou a napije se vody ze skleničky. “Prostě to to sluší, ty vlasy jsou super a jsi krásná. měla by sis víc věřit podle mě. Ber sebe jak ty vlasy, taky kašleš na to co si o tom kdo myslí, obarvila jsi je a nazdar.” Dnes má hold motivační náladu a "lehce" i upřímnou.

Cítila se provinile, protože byla hrozně obyčejná a měla hrozně moc nedostatků. Soudila lidi prvním pohledem, nebo prostě jen tím, co slyšela o skupině lidí, ve které se pohybují. Snažila se to nedělat, ale nešlo to, a většinou ani neměla proč. Teď jeden takovej důvod seděl u stolu naproti ní a jí najednou přišlo, že je hrozně zabedněná a hloupá. Tyhle pocity v ní vzbuzoval. A tak ani neodpovídala na jeho otázku, kdoví, jestli vůbec odpověď chtěl -ale asi jo. No ne? Tak i tak, jen na něj tupě koukala a nakonec, bez jakékoli další reakce, koukla zase do desky stolu a zapřemýšlela, co to sakra dělá se svým životem a co je to za příšernýho člověka. Asi měl pravdu. Každý je jiný. Jenomže ona měla pořád pocit, jako kdyby byla jediná jiná na celý planetě. Ten pocit jí zase dávala společnost. Ale vždyť v dnešní době nebylo nic zase tak divnýho obarvit si vlasy na nějakou nepřírodní barvu, vlastně to bylo vcelku běžné, a tak vlastně ani netušila, proč se tak cítila. A proč na ni lidi tak divně zírali. Možná byla prostě odlišná sama o sobě. Zase teda nic neříkala, spíš ze sebe vydala nějaké zahanbené hmm, a pocítila nutkavou potřebu utéct a rozdýchat se na čerstvém vzduchu, ale nakonec uznala, že by to nebylo nejslušnější, a tak přeci jen zůstala na místě. A navíc se nemohla pohnout. Cítila se jako přikovaná k zemi. Teda té židli. Při jeho dalších slovech znovu překvapeně koukla na něj a povytáhla obočí. "Cože?" mohla být sebelepší herečka, a že lidi občas překvapovalo, že zrovna ona hraje divadlo, ale nedokázala by skrýt ani za mák překvapení, které přišlo s jeho slovy. Navíc nechápala, proč k ní byl tak milý. Chvíli měla skoro pocit, že by tohle mohla být nějaký skrytá kamera. Prostě...proč by se tenhle kluk bavil s ní? Vždyť na ní nic nebylo. Byla trochu šprt do dějepisu a umění, znala snad všechny filmy a divadelní hry a měla barevný vlasy. Jenomže to se mu líbilo. Zvláštní. Nějak se nakonec přece jenom usmála, protože pomalu začala mít pocit, že je v jeho přítomnosti úplně v pořádku se uvolnit. Přece jen, byl k ní tak hrozně hodnej... Co by se mohlo pokazit? "Růžová? To by určitě bylo naprosto epický," úplně si to dokázala představit, růžovlasej, s tím jeho úsměvem, jak pobíhá po škole a pohazuje svým jednorožčím hárem, no prostě radost pohledět. Samozřejmě jí ta zrzavá přišla úplně nejlepší. Pasovala mu, dodávala mu tu uličnickou jiskru, ale taky laskavost v tom jeho milým úsměvu. I když leckdo viděl tu laškovnou stránku. Měla před očima prostě obraz hodnýho člověka, kterej si sama nějak poskládala z jeho slov a výrazů. A byla zase jednou spokojená. "No jasně, nikdy nepodceňuj holku s modrýma vlasama," nebo růžovýma, nebo jakýmakoli...nebo bez vlasů, ono je to vlastně jedno, každá holka uměla být nebezpečná, když chtěla. Nebo když ji k tomu něco dohnalo. Jenomže pak tu byla Sky, pohřbívání by jí prostě nešlo, to už víme. Ale s nějakýma kámoškama, třeba se Siennou, by to určitě zvládla. To byla taková parťačka do každý lumpárny. Nějak ta jejich konverzace pokračovala, jenomže pak přišla chvíle, kdy ji tenhle kluk zase jednou překvapil. Prvně to byla obyčejná otázka, kterou by snad i čekala. Jenomže pak se to vyvinulo v cosi, co vůbec nečekala. Vlastně i kdyby nevím co, tohle by byla ta poslední věc, kterou by čekala. Dívala se na něj a měla chuť se skoro až rozbrečet tím, co řekl. Ale neudělala to. Stejně jako ho neobjala, i když měla sto chutí to udělat. Jen zůstala sedět na místě s rukama složenýma na klíně a sledovala ho zmateně a překvapeně. Kousala si ret, ale jinak vypadala úplně klidně. A vážně si přála, aby jí šlo jenom tak lehce kašlat na všechno, co kdy slyšela špatného. Bohužel se jí to zarylo až moc hluboko do paměti. Až moc hluboko do srdce. Ale jeho slova jí alespoň trochu pomohla cítit se líp, i když byla v rozpacích, neschopná cokoli říct. A tak se jenom usmála. A byl to ten nejupřímnější a nejvřelejší úsměv, jaký kdo mohl na její tváři vidět, s jeho pomocí mu děkovala za každé jedno slovo, které řekl.

Rozhodně mu nepřišla obyčejná a to ani trochu v žádném ohledu. Dobře, házela lidi do nějakých skupin, avšak každý to třeba podvědomě dělá, jelikož si dělá pořádek v lidech a tak to funguje. No určitě se dá o pár lidech říct, jak jsou obyčejní ale i tito, o kterých to řekněte, jsou výjimeční, jelikož každý je jiný. Určitě v ní nechtěl probudit pocit, že je nějakým způsobem hloupá či příšerná, ba naopak. Ona má ale svoji hlavu a přebere si to asi jinak i kdyby se hold snažil, věří v ní ale. Věří, že jednoho dne se tahle bytůstka bude mít ráda a najde si své lidi. Taktéž moc nechápal, proč na ni lidí zírali jako na největšího podivína, ale byla to jejich zabedněnost. Byli zabedněnci, kterým se nelíbilo když byl někdo třeba jiný v dobrém smyslu, báli se toho, bylo to jakési narušení jejich komfortní zóny a to, jak na ni reagovali byla jen přehnaná obrana. Nicméně čím méně mu odpovídala, tím více měl pocit že už by měl raději mlčet a že jí vlastně vůbec nepomáhá, tudíž asi připadalo v úvahu to téma ukončit? Kdo ví. Jeji nechápavost ovlivnila i jeho, úplně totiž nevěděl na co tato odpověď byla a k čemu se vztahovala, sám se malinko ztratil, moc mu toho totiž teď neřekla. "Co cože?" Nakrčí s menší nechápavostí obočí a hlava se mu pootočí ke straně. Její malý úsměv ho ale přesvědčil, že se nejedná o nic vážného a možná lehce pokračování v konverzaci přeci jen neuškodí. Zkrátka na ni byl hodný protože chtěl, přirozeně nikoliv nějakým jeho hereckým výkonem, to není jeho styl a moc předstírat věci neuměl a vždy na to každý přišel. Lhát se nemá a on je toho důkazem, poznali byste to neskutečně rychle a tak se o to ani nepokoušel. Kdyby mu řekla, že nechápe proč se s ní baví, zase by mu to smrdělo házením lidí do jednoho pytle a opět by se mu to nečekaně nelíbilo. To že je sportovec, baví se s oblíbenýma holkama, které jsou jakési "královny" dění u něj neznamenalo, že jsou královny jeho dění. Ve výsledku jsou jen oblíbené a tím to hasne a kdyby ona chtěla, bude taky. Nemusela by být ani oblíbená tím, jaká je mrcha školy, ale třeba svou milostí a upřímnosti. Jen se stačilo prosadit, avšak to je dlouhá cesta. Nečekaně se mu opět rozmluvila a n si sám musel pro sebe udělat představu jak by v růžových vlasech vypadal. Jako blbeček, nebudeme si lhát. Ale asi by k ní měl blízko a jí to zaujalo. Jelikož takhle obarvení kluci nejsou moc oblíbenci společnosti a lidé to nepřijmou tak dobře, jako když mají holky barevnou hlavu. Je rád že na to nikdy nedošlo a nechal si vlasy takové jaké má. I s těmi dokáže vypadat jako kulišák, co si rád zalaškuje s holkama a i s těma jako je zrovna Sky. "Nebudu! To se neboj, ani speciálně tebe. Žádná holka by se neměla podceňovat. V ničem a to ani v tom jak zákeřný umíte být." Opře se o opěrku židle s pobaveným úsměvem ve tváři. Ne jednou mu pár holek hodně zavařilo v životě a nebylo to dvakrát příjemné, to si nebudeme nic nalhávat. Poté se však rozhodl v něco, co dlouho pro nikoho neudělal a ona toho byla hodná. Lekl se, kdy uviděl její lesknoucí oči a chtěl si ji k sobě jen přitisknout. Jenže asi.. By to bylo divné a jí by to nemuselo být příjemné a tak to vynechal. Jen se pomalu roztekl nad tím dokonalým úsměvem co mu věnovala a rukou ji pohladil po rameni, které zmáčkl. "Tohle je hned lepší. Vypadáš ještě lépe než předtím. Tímhle úsměvem by sis získala tolik lidí k sobě. Stačí to jen zkusit, najít někoho kdo ti je sympatický a ono to půjde." Pokrčil rameny a ruku stáhl k sobě. Poté se opět nadechl k slovu. "Tak a protože i mě jsi okouzlila úsměvem. Rád bych byl tvůj kamarád a teď je otázka, zda-li ty mě chceš za kamaráda. Máš možnost si vybrat. Nikdo nevybírá z tebe. Ty vybíráš a já bych byl rád." Uculil se nad tím, upil z plechovky Coca coly co mu stala na tácu a pozvedl vyzývavé obočí. "Takže co třeba někdy příště zajít někam? Kam jen chceš? Pobavit se."

Byla to prostě ona, klasicky nejistá a neschopná přijmout, když ji někdo jakkoli podporoval. Nebyla na to zvyklá, víte? Jenomže poslední dobou se nacházelo čím dál víc lidí, kteří k ní byli milí, a začalo to třeba Sienn. A nekončilo. Potom tu byl tenhle kluk, Nathan. A probouzel v ní pocit jistoty, který jí spousta lidí odebírala. Od něj to bylo jakýsi silnější. Jeho jistota v tom, co říkal na ni působila, jako by na ní opravdu něco bylo. Bylo? To nevěděla. Jen s ním se teď tak cítila. A nutilo ji to prostě do úsměvu, ať už jí bylo zrovna před chvílí jakkoli na nic. "Já jen-" a pak se zasekla a zase se usmála, protože nějak nemohla odolat, "je to nezvyk," a fakt milá změna. Prostě si teď začínala připadat fakt docela dobře. Dokonce snad až moc. Nezvykle, no jo. Koukla zase na stůl a pak na něj. "To teda fakt umíme," uculila se, jako by na to snad byla i hrdá. Ne, o to nešlo. Byla to taková její roztomilá nevinnost a upřímnost. Vždycky byla taková. Možná to bylo to její kouzlo. Ale otázkou je, co bylo to, co upoutalo jeho? Musel mít přece nějaký důvod, proč se sní bavil tímhle způsobem, no ne? A pak přišla ta jeho slova a ona na to nějak nedokázala odpovědět, ne slovně. Její odpovědí byl úsměv, i když na ten se neptal. Nakonec to asi bylo přeci jen to, co mu stačilo. Alespoň v to doufala. A potom se jí dotkl a ona cítila, jak jí srdce buší ještě rychleji. Dívala se mu do očí a na rtech měla ten úsměv, i když její výraz byl přeci jen pořád trochu zmatený. Chvíli uvnitř šílela kvůli jeho slovům, protože si trochu připadala, jako by nějakou divadelní hru, nebo film či knížku prožívala v realitě, ale hned, jak se jí podařilo nasadit klidnější výraz, nadechla se k odpovědi. "To bych ráda," jak by mohla odmítnout přátelství s člověkem, který k ní byl tak hrozně milý? Dokonce měla chuť ho hned obejmout a pevně držet, ale asi ještě nebyla připravená to sama udělat. Bylo by to pro ni až moc velký vykročení ze svý...komfortní zóny? Spíš prostě z bubliny. Jo. "To zní skvěle."

Hold asi měla špatně vybrané lidi ve svém okolí, pokud teda tam někdo byl. Kamarádi jí musí přeci podporovat, patřila mezi ty krásné holky a i když třeba nebyla něčí typ, někomu se prostě líbit jednoho dne bude, jako všechny dívky, i když o tom sebevíc pochybují, někdo se najde a budou jím milovaní. On teda zrovna není ten, co je teď do ní zamilovaný ale měl zkrátka chuť jí říct pravdu a ne, neříkal to aby se jí dostal do postele a lezl jí do zadnice, takový on není. Je to mnohdy vážně andílek, třeba v tuhle chvíli, že jo. Navíc ho absolutně oslnilo kouzlo jejího úsměvu, který se asi převážně díky němu tvořil na její tváři. Vsadil by se, že by několik kluků z toho odpadlo, kdyby ten úsměv vídali častěji a nehleděli jen na její pohled sklopen k zemi. Zavrtěl nad ní hlavou, pozvedne lehce obočí. “Musíš si začít trochu zvykat, klukům se menší sebevědomost líbí a ty si jí můžeš dovolit.” Pokrčí rameny, jak kdyby jí teď přečetl něco z novin a byla to určitě pravda. No ale nelže, většině kluků se to líbí, nic se však nesmí přehánět, i když každý je přeci jenom z trošku jiného těsta. Čím víc se mu ale společnost usmívala, bylo to o to víc příjemnější. Fajn, kecá se s ní dobře tak jako tak, ale hned má člověk lepší energii z celé konverzace a celý to vlastně působí úplně jinak. Taky mu přitakala na tu zákeřnost a ještě se tak hezky uculila. Fajn, potěšilo ho to a taky možná i vyděsilo, jenže ona v tu chvíli byla tak rozkošná, že i největšímu tvrďákovi cukly koutky do úsměvu. To on není a směje se spokojen od ucha k uchu. A co ho upoutalo? Ta její samota zřejmě, vlasy, no bylo toho hodně a on není zrovna asi připraven jí to tu říkat. Z části mu jí bylo líto, nechápal proč by jí tu někdo nechal samotnou a sedl si radši sám, než třeba objevit tu její skvělost a příjemný úsměv. Věřil od začátku, že ten úsměv bude okouzlující a podívejme se, taky že doopravdy je. Možná na ní šel ale rychle, protože jí nabídl dost.. No fajn, pro někoho strašně easy nabídku, ale pro ní to byla obrovská nabídka, jak nějaké pozvání na ples, nebo co, z čehož by holky šílely, ale u ní to bylo tohle a on se bál do doby, než mu věnovala úsměv. Srdce mu bušilo strachem jak o závod, že zrudne a uteče mu, ale díky bohu se tak nestalo. Žila v realitě, věřila mu a dokonce je ráda! Nad tím se musí usmát on, i když on se usmívá jak sluníčko nebo blázen celou dobu a kdyby na ně někdo hleděl, nedivili by se, že se s ní baví, o něm je řečeno že je to prostě týpek a dokáže se bavit v podstatě s každým a milerád. Spíše by se podivili nad jejím úsměvem a možná by se nad ním i roztekli, i když tomu by Sky určitě nevěřila, ale měla by. Měla by se více dívat do zrcadla, víc s úsměvem a mít se ráda taková jaká je. “To rád slyším, Sky.” mrkne na ní. Kdyby ho objala, asi by chvíli vyvaleně koukal a pak by si ji se smíchem držel, jestli je v pořádku. On by s tím byl asi v pohodě, ale divil by se, kdyby to ona udělala. Poskládal příbor, nasadil si tašku přes rameno a zvedl se od stolu. “Tak fajn, najdu si tě, Sky. Nějakou neplechu určitě vymyslíme.” Mrkne na ní s úculem, cvrnkl jí jemně do tváře, sebral svůj tác s prázdným talířem a odnesl ho do stojanu. Ještě se na ní otočil u dveří, a vtipně z nich odtancoval. A zajímalo ho kdo se kouká? Vůbec. Tancoval si to ze dveří, dokud nezmizel v zatáčce a šel už normálně s úsměvem pryč.

Musela tedy přiznat, že se od první chvíle, kdy si za ní přisedl a začal s ní mluvit, značně osmělila a cítila se mnohem lépe. Dokonce se i usmívala, a i když byl často vcelku nervózní, přesto se počítal. Co říkal ji uklidňovalo snad ještě víc, i když zároveň naopak. Vlastně se to v ní celkově tak nějak přelo, ale snad si i začínala zvykat. S každým jeho slovem to bylo lepší a lepší. Možná to ale nebyla ani tak ta slova, jako výraz, který měl na tváři. Všechno bral s takovou lehkostí, jako by to byla nějaká samozřejmost. A ji to také fascinovalo. Navíc se pořád usmíval a měl vážně pěkný úsměv, takový ten, při kterém by se kdejaká holka roztekla. Na Skylary to mělo spíš takový ten uklidňující účinek. Přišla si hned líp. "Jsi na mě fakt hrozně hodnej," pousmála se ještě o něco víc. Nějak nevěděla, co víc by mu měla říct, vážně ji uváděl do rozpaků. Ale tak nějak pěkně. Vlastně se sama divila, jak se s ním cítila dobře, po nějaké té chvíli, kterou s ním strávila. Sice si povídali tak nějak o jejích nejistotách, ale stejně to bylo svým způsobem osvěžující. Kromě Sienny moc přátel neměla. Proto to pro ni byl takový šok, když přišla jeho další slova. Byl tak neskutečně milý a snažil se jí pomáhat alespoň těmi slovy. Dokonce chvílemi měla i chuť ho obejmout, ale na to bylo ještě moc brzy, už tak si sáhla na dno své odvahy, aby s ním vůbec byla schopná normálně komunikovat. Teda relativně normálně. Pak tedy svolila a přijala ho za svého nejnovějšího (a zřejmě taky jednoho ze dvou,) kamaráda. To byl skvělý pocit, najednou se cítila ještě o něco líp. To už se ale rozhodl pomalu se vydat pryč. Ještě ho sledovala, když se zvedal. "Jasně," přikývla, "Tak se měj," mávla na něj, načež zase zabořila pohled do učebnice, jelikož on už se začal vzdalovat. Přeci jen ještě jednou vzhlédla ke dveřím, kde se zrovna otočil a těmi nejpodivnějšími tanečními kroky vytančil pryč. To byl krásný důvod věnovat mu ještě poslední pohled na ten její smích. Zakroutila hlavou, neuvěřitelný. Jak se to vůbec stalo? Sama potom odnesla tác s jídlem a pomalu se vydala na svůj pokoj.

I on se mezi ty studenty přidal, i když ne úplně rád a ne v tak extrémně velkém hloučku. Hezky si vyčkal, až snad všichni vysmahnou z učeben a až pak si v klidu prošel chodbami až na oběd. Sice byl mezi posledními, ale úplně ho to netrápilo, nemusel se mačkat na chodbách v davech, které mu nebyly příjemné. Druhá věc, jídlo tady není tak luxusní, což dává smysl a tak se na ten oběd nehrne. Někdy dokáže jídelna překvapit a fakt mu to chutná, jen jsou časy, kdy by to vyhodil nejradši rovnou do odpadkového koše. Jenže zase, čerpání jídlem se mu docela protiví a tak to vynechá a radši to vezme, jestli by to nejedl nějaký bezdomovec, někde to prostě zabalené odloží. Pokud má někdo bez domova fakt hlad, tak sní to, co Walterovi nechutná. V řadě se najednou objevil, kluk v šedém svetru a černých kalhotech, staré černé conversky, to je Walter, který teď dostává na svůj tác porci jídla, které nevypadá až tak blbě. Maso a zelenina, na tom se snad doufejme nedá nic zkazit. Natočil si nějaké to pití, které si na tác dal taktéž a rozešel se pomalu mezi stoly hledat volné místo. Natočil si limonádu kvůli cukru, aspoň mu to bude trochu víc myslet, nebo se aspoň tvrdilo o cukru, že startuje mozek. Mozek potřebuje cukr a v té limonádě ho bude sakra hodně. Díval se kolem, hledal volné místo a nějaké, kde není zrovna nějaký šikanátor, co by měl potřebu si na něm zlepšit den, na to nemá náladu dnes, tedy vlastně nikdy ale co se dá dělat. Chtěl jen v klidu studovat jako všichni tady, dnes tedy studují velmi pečlivě a po dlouhé době by se dalo i říct, že v místě jako jídelna, je poměrně ticho a nelítá tu jídlo vzduchem, jako se někdy stává. Našel místo, přesněji někde naproti Jacoba, což zatím netušil, jelikož odešel pro pití. Odložil si tašku na lavici, kde se taky posadil a tác odložil na stůl. Z toho batohu vytáhl nějakou tu knihu, jakožto student literatury a milovník knih je tahal snad všude kde se dalo. Otevřel ji na určité straně a zahleděl se do ní. Samozřejmě si do ruky vzal vidličku a začal jíst to co bylo na talíři a nebylo to až tak špatné.

Tabitha byla ve svém ročníku poměrně známá tím, že se hodně ptala. Nikdy jí nevadilo klást otázky a občas se jí stalo, že ještě po hodině zdržovala učitele, když něčemu řádně nerozuměla, nebo jen měla potřebu získat bližší informace o jistých věcech. Tentokrát to ale nebyla ona, kdo si chtěl promluvit, nýbrž profesor, který si ji na konci hodiny zavolal, aby si s ním ještě chvíli promluvila. Samozřejmě neváhala, a i se svými věcmi se vydala k postaršímu muži s brýlemi na špičce nosu, které si pořád poupravoval. Vypadal občas, že uprostřed přednášky usne, ale Tabitha ho i přesto měla vcelku v oblibě. Používal takový ten zvláštní humor staré generace a nebyl vždy tak přísný a nepříjemný. Jak se brzy dozvěděla, nešlo o žádný problém, který by snad měl s odevzdáním poslední práce, kterou stihla jen tak tak, kvůli jiným pracím do školy, nebyla kdoví jak nadaná ve psaní a některé věci se zdály, že nedávají moc hlavu a patu, nakonec tedy byla i celkem překvapená, když zjistila, že vůbec nejde o to, i když o jistý úkol šlo. Před nějakou dobou se totiž Tabitha dobrovolně přihlásila, že vypracuje nepovinný úkol na jedno z témat, které probírali zrovna tento týden a chtěl s ní probrat určité podrobnosti a zkrátka tak nějak všechno, co měla obsahovat. Ano, Tabbs vždy ráda udělala něco navíc, aby si tím šplhla u profesorů, a tak nějak zlepšila své vědomosti. Jenomže tentokrát na to úplně zapomněla a kdyby jí to býval nepřipomněl, asi by měla průšvih. Rozhodla se tedy zapsat si všechno do diáře a i poté, co profesor odešel, zůstala ještě chvíli v učebně a vypsala si pár poznámek z knihy, kterou jí na přestávku vypůjčil. Pak už jen spěchala do jeho kabinetu, aby mu ji mohla vrátit a vydala se konečně na oběd, který trochu zameškala. Téměř všichni na něm už byli, takže se nestřetla se svými přáteli a byla tak nějak vystavena samotě, ale jídelna naštěstí ani přesto nebyla tak prázdná, a proto se rozhodla připojit k naprosto náhodným lidem. Seznamování jí stejně nikdy problém nečinilo. A tak směle vkročila do jídelny a s tácem tak nějak prošla to obvyklé kolečko nabírání pochutin, povětšinou vcelku bídně vypadajících, potom si natočila nějaké pití a jednoduše se vydala hledat místo na sezení. Pohledem pátrala po celé jídelně, až se jí nakonec oči zastavily u jedné osůbky s knihou ruce. Pamatovala si moc dobře, že ho občas vídala bavit se s Lincolnem, a tak neváhala a vykročila jeho směrem. „Ahoj,“ zahlásila s co nejmilejším úsměvem a kývla na volné místo, „můžu si, prosím, přisednout?“ zeptala se a pouze doufala, že nebude mít žádný velký problém s jejím příchodem.

Walter se ptal hlavně na předmětech co ho zajímají. No, tedy ve svém oboru většina věcí, hlavně tedy TA literatura. Byl schopen za svým učitelem i chodit a nechávat si doporučit četbu přímo od něj, co by třeba mohlo být pro něj a co zrovna ne. Samozřejmě se nebránil i novým věcem, to je více než jasné. Sám si bral i nepovinné práce, učitel mu dělal i práce jen pro něj, jelikož psaní bylo zkrátka jeho život. Ty práce nedělal, protože by si snad chtěl před svým profesorem šplhnout, zkrátka ho to hrozně bavilo a novou literaturu nikdy neodmítl. Byl schopen přečíst knihu v podstatě za pár hodin a poté ji zpracovat. Zkrátka on se věnuje hlavně knihám. Přátelé ve výsledku nemá, na nějaké večírky nechodí a tak se věnuje literatuře a tvoří ji. Tvořil velmi dobře a dával tomu pocity, všechny myšlenky. V tom byl velmi dobrý.. Své pocity nedokázal mnohdy popsat slovy v reálném životě, ale psal je. Do své velké knihy, kterou psal a vlastně ani nevěděl, jestli ji někdy zveřejní. Přece jen byla z části o něm a kdo by zrovna o něm měl jaké číst a kdo by chtěl? Je to složité. Navíc by to otevřelo dveře do jeho vědomí, soukromí a do jeho temných myšlenek, které ho mnohdy skoro zabíjely. Navíc by za to mohl dostat i po hubě. Dokázal tam i zmínit to, jak se vypořádával s šikanou a.. Někdo by se mohl poznat a nemuselo by to být příjemné. Pro koho? No pro něj potom, co by si ho dotyční našli a chtěli by si pěstmi promluvit. Což udělají i bez důvodu, protože se chtějí například pobavit na cizí účet. Pro někoho zvláštní zábava, samozřejmě i jemu to nepřijde zábavné, přeci jen je oběť. Ale tak normálním lidem to logicky nemůže připadat vtipné. Ani by s nedivil, kdyby došlo k nějakému incidentu právě tady v jídelně, kde měl momentálně vedle sebe volná místa akorát pro své šikanátory, kteří mu zpestří občas život zde na univerzitě. Jen dost nepříjemným způsobem. V ruce nečekaně držel knihu, do které měl upřené oči a u toho jedl. Takhle, snažil se u toho jíst, musel vždy odtrhnout oči a to bylo vážně složité. Nemohl přestat číst, až tak to tolik miloval. No svůj příbor kterým jídlo nabíral, musel kontrolovat, mohl by si to kydnout na kalhoty a nebo hůř do knížky, nebo si vypíchnout vidličkou oko! V tom ho ale někdo vyrušil. Někdo ale milý, tudíž se tomu dá říci příjemné vyrušení. Sklopil knihu a překvapeně zamrkal. Odložil knihu, promnul si svou ruku o stehno.. No ten než se vymáčkl.. “Jo.. Ahoj.. Jo. Určitě můžeš.” Pokusil se o menší úsměv, protože zkrátka tomu jejímu nešlo odolat, člověka to donutilo se usmát taktéž.

Čekala zcela trpělivě, to pro Tabithu nebyl žádný velký problém, vlastně pro ni bylo opravdu jednoduché počkat na odpověď. Byla velmi trpělivým a ohleduplným člověkem, smířit se s případným odmítnutím jejího příchodu by pro ni zase tak těžké nebylo, zřejmě by se jen s dalším ze svých úsměvů a mávnutím rozloučila a usadila se někde jinde, ale tak trochu doufala, že to hnědovlasému chlapci, kterého vídala s Lincolnem, nebude nijak vadit a dovolí jí narušit jeho oběd i čtení svou přítomností. Prvně odložil knížku a až po chvíli se odhodlal jí odpovědět. Byl to jaksi zmatený souhlas, přišlo jí, ale přeci jen souhlas, a tak ještě pár sekund nečinně stála na místě, kdyby se náhodou rozmyslel, avšak jeho následný úsměv ji přesvědčil, že mu to opravdu nevadí. “Děkuju moc,” řekla ihned na to a posadila se přímo na místo naproti němu. Tác s pečlivě vybraným jídlem, z něhož se jí podařilo vybrat to, které vypadalo nejvíce jedle, a napuštěnou minerálkou, si položila na desku stolu před sebe a hned sáhla po pití, protože za celý den vypila opravdu bídné množství tekutin. Hned, jak však zahnala sucho v krku, zvedla pohled k tomu chlapci a prohlédla si jeho tvář i takto z větší blízkosti. Vypadal opravdu mile a věřila, že i byl, jinak by se s ním Lincoln určitě nebavil. On si totiž uměl vybírat přátele dobře, na rozdíl od jejího mnohdy trochu pochybného vkusu, který ji často táhl ke ztraceným případům, jež se snažila z nějakého neznámého důvodu zachránit. Tato tendence samozřejmě nevymizela, ale změnila se. Ani moc netušila jak, jen věděla, že je jiná. Zřejmě v nich dříve nacházela i zalíbení, přitažlivost, nebo snad něco podobného. Nyní byla ovšem zcela plně soustředěna pouze na pomoc jejich ztraceným duším bloudícím po špatné stezce, i když o to mnohdy ani nestáli. Zřejmě za to mohly jisté věci, jako třeba fakt, že se tohle zalíbení probouzelo k někomu docela jinému, a trochu jiným způsobem, silnějším. Sama moc netušila, co si o tom má myslet, kdyby jí to někdo mohl říct a vyřešit to za ni, byla by opravdu vděčná, ve svých vlastních pocitech totiž byla velice zmateným človíčkem. Ten chlapec před ní však nevypadal jako ztracenec, vůbec ne jako někdo, koho by měla zachraňovat po jeho sejití z cesty, nýbrž jako kdosi, kdo působil jako milá a příjemná společnost za předpokladu, že se jí podaří navázat na téma, které mu bude blízké. To už samozřejmě měla zcela perfektně promyšlené a jelikož ho vídala s Lincolnem a než přišla, četl si tu knihu, věděla přesně čím začít. “Ty studuješ literaturu, viď?” povytáhla obočí a s mírně nakloněnou hlavou přelétla očima po obalu knihy, kterou odložil. “O čem čteš nejraději?”

Trošku mu to trvalo, což ho docela v hlavě užíralo a byl na sebe trošku naštvaný. Proboha, jako by tu knížku nemohl odložit, když do nich čumí furt a konečně je tu asi někdo milý, kdo si chce přisednout.. A on ho nechá čekat. Koho čekat? Dívku čekat. Cítil se na moment jako blbec, naštěstí ta dívka není jedna z primadonek, co by si ho snad s někým spletla, za čekání se urazila a odkráčela si to ke stolu, kde je takových primadonek hromada. No nakonec to ze sebe dostal, odložil knihu a vydrmolil ze sebe větu, která nezněla moc přesvědčivě. Což mu za sekundu ani ne došlo a on nad sebou zavřel oči a zavrtěl hlavou. Jo, nová seznámení, celkově seznámení, to nebude asi jeho. Jsou dobré dny, ale i horší a dnešek podle něj k nim zatím patří, co se týče toho seznamování. Prostě mu to nějak nejde, avšak jak by mohlo? Lidí se mnohdy i bál. Vyhýbal se společnosti a radši byl jen s knihou a chodil po chodbách jako duch. Už od mala si prostě přál být neviditelný, žádná novina.
Odloží si knihu vedle svého tácu a uchopí už konečně příbor oběma rukama. Nepřišlo mu zkrátka dvakrát slušné hledět do knížky, když se objevil u jeho stolu někdo tak milý a řekněme i sluníčkový. To nebylo správné. Ještě když ho očividně dokázala respektovat takového jaký je. Pohled měl upřený do jídla, až dokud mu nepoděkovala. Lehce kývl hlavou a jakmile dojedl sousto, co měl  v ústech, promluvil. Nemusí totiž vidět jak vypadá školní jídlo už skoro v trávící soustavě rozmleté, že jo. “Není za co.” To já děkuju, říkal si. Sám měl na tácu jen to, co si sám tak nějak vybral. Na univerzitě není špatné jídlo, někdy je to lepší a někdy zase horší. No stěžovat si tak úplně nechtěl. Plno z jídel měl v obličeji a proto se mu znechutila, ale za to už jídelna nemůže, to je vina někoho jiného. Dívku bohužel znal jen od pohledu, nicméně tušil že se baví s Lincolnem, což byl jeden z mála, který se za něj někde nestyděl. Asi byli dokonce i přátelé, i když kdo ví jak to Lincoln bral. Walter není zrovna odborník na odhadování těhle věcí a lidí. Jenže ve výsledku? Nemohl za to on ale  to, co se mu v životě děje. Protože i když si Tabbs asi myslí, že ztracencem není, tak ve výsledku je. Sám v sobě, v temnotě ze které se nedokázal dostat ven. Někdy byl dál, někdy přímo v ní.. Ale pořád ho pronásledovala, jako vlastní stín. Přemýšlel nad svou knihou a v podstatě mlčky obědval, ona byla ovšem, nečekaně, ta, kdo tuhle konverzaci rozjel. Vlastně jakoukoliv mezi nimi. Kývne hlavou a pohrabe se vidličkou v jídle před sebou. “No, tahle literatura asi hodně lidi nezaujme ale.. Starý klasiky. Shakespear a.. Kdžy už ne to, tak něco.. No.. Psychologického.” Kývne hlavou, chvíli je ticho, no ale pak si řekne, že by se možná mohl zeptat taky, i když tuší že to zřejmě nestuduje. “A ty.. Ráda čteš?” Pozvedne k ní své světlé oči, které umře na moment radši na vidličku, aby nedošlo k  tomu vypíchnutí oka. Možná Tabbs nestihne ani odpovědět, nebo třeba jo, kdo ví a už bouchne kdosi s tácem vedle nich do stolu. Parta namachrovaných blbečků.  “Názdár Collinsi, tak nabalování buchet jo?” Silně jeden z nich, tedy ten co sedí hned vedle něj, mu plácne do zad., až se Walter trochu zakucká, div nevyplivne trochu jídla co má v sobě, no udrží to. Ani na ně nekoukne, absolutně nereaguje a  dělá, že to slovo “buchta” přeslechl. Nechtěl aby se o ní takhle bavili, ať si dělají srandu z něj ale z ní? To nechtěl. “ale co to máš k jídlu? Vypadá dobře ukaž.. Udělám ti z toho dobrotu.” V tu chvíli viděl jen, jak se limonáda lije do jeho ani ne z půlky sjezeného jídla.  Položil příbor, jen na to díval a opřel se o opěradlo židle. Nebylo to, že by byl drsný a čekal na moment, jeho výraz byl prázdný, ale v očích byla vidět bolest. Vítejme ve Walterovo světě.

Její dotaz nezůstal bez odpovědi a po chvíli se ten klučina naproti ní, jehož jménem si vlastně vůbec nebyla jistá a v paměti by asi pátrala marně, odhodlal k odpovědi. Tak nějak předem už měla naděje na příjemný rozhovor s milým človíčkem, ale od prvního momentu jí hned bylo nějak jasné, že ho bude nejprve muset nějak ujistit, že je zcela v pořádku se s ní bavit a že na něj bude prostě hodná. Protože ona taková byla, nikdy k nikomu nebyla zlá, nikomu se neposmívala a neříkala zlé věci, vědomě, ani nevědomě, zkrátka to neuměla. Tak nějak ji nakonec tedy potěšilo slyšet, že má rád Shakespeara, byl to jeden z těch známých a významných literárních umělců, ke kterým měla vlastně svým způsobem také blízko. Minimálně tedy rozhodně oceňovala jeho nadání a znala spoustu jeho děl, i mimo Romea a Julii, Hamleta, a podobné hodně známé. Literaturu sice nestudovala a její obor byl vlastně celkově něco ze zcela jiného soudku, ale přesto k ní měla blízko a stejně jako přírodu, ráda také obdivovala krásné básně a zamilované příběhy. “Shakespeara mám taky moc ráda,” přikývla k jeho odpovědi a zamyslela se nad psychologickými tvorbami, jenomže tak nějak nemohla přijít na něco pořádného. “Jako například?” zeptala se s viditelnou zaujatostí a trochu naklonila hlavu, čekajíc na odpověď. Tabitha byla naštěstí jedním z těch lidí, se kterým jste se mohli bavit o kde čem, i když zrovna nevěděla, o co se přesně jedná. Ráda se učila nové věci, vyzvídala a poslouchala. A vždy se při tom snažila působit co nejpříjemněji, aby nikoho od rozhovoru s ní neodradila, nebo jim nepřivodila pocit, že ji snad něco z toho, co říkají nezajímá. Zajímalo. Ona si opravdu ráda vyslechla, co jí druzí říkali, co měli na mysli a co je zajímalo. “Ano, vlastně mám vážně ráda-” ani nestihla doříct, co chtěla. Nemohla zmínit své oblíbené básně, vyjádřit svou lásku k poezii a všemu, co se jí zdálo pěkné. Vyrušili ji od toho jacísi neandrtálci, které bohužel znala, i když jen tak letmo. Možná jednou nebo dvakrát na ni promluvili a ona, jako správné sluníčko vidící ve všech jen to dobré, byla milá a snažila se v nich nalézt světlo. Jenomže byli zlí a tohle to akorát dokazovalo. Byla trochu vykolejená, překvapilo jí, že tuhle partičku vidí, a ještě víc ji zaráželo, co to vůbec dělají. Stále měla tu naivní představu o světě plném lásky a pochopení a odmítala věřit tomu, že někdo je prostě jenom zlý. Za chováním každého je přece něco, co to způsobilo! Tentokrát však neměla čas se tím zabývat. Nejprve ji nazvali buchtou – obvykle by to kde koho urazilo, ale ona naštěstí nebyla ten typ, jen se jí to mírně dotklo, ale i když jí to nebylo příjemné, raději se soustředila na fakt, že se chovají opravdu hrozně tady k jejímu obědovému společníkovi. Sledovala, co se bude dít, ale přála si, aby zakročila dřív. Ve chvíli, kdy jeden z nich vylil pití do Walterova jídla, se zvedla ze svého místa a pohledem se zaměřila na toho kluka, který seděl vedle toho kluka, kterého oslovili jako Collins. “Je neslušné někoho takhle vyrušit z oběda,” přeměřila si ho pohledem, “nebo rozhovoru,” zapřela se rukama do desky stolu a mírně se naklonila, jako by jí snad doteď mohl špatně rozumět. “Měl bys odejít,” pohledem přelétla po jeho kumpánech, “vy všichni,” mírně svraštila obočí a pozorovala, jestli se něco bude dít. Když se ale nezdálo, že by se měli k odchodu, posunula Walterův tác k tomu, který do jeho jídla vylil limonádu. “Nebo můžeš ochutnat tu dobrotu sám,” s povytažením obočí pokývla k provodněnému obsahu talíře. Když přišlo na chránění druhých, chovala se jinak, stále byla sladká a sluníčková, ale šlo vidět, že to myslí vážně – běž si po svém, nebo poneseš následky.