Toho dne se rozhodl vynechat přednášku a místo ní si zajít do hudební místnosti si trochu zahrát a relaxovat. Beztak by na té přednášce nic nedělal – koneckonců na ni chodil, jen aby se neřeklo, a protože následovala hned po té předchozí, tudíž se stejně v daném sálu už nalézal. Dnes však neměl vůbec náladu tam jen tak sedět a hrát na notebooku Solitaire, zatímco by předstíral, že dává pozor, když ten čas mohl využít jinak. S kapelou se rozhodli na svůj repertoár zařadit i cover na Under Pressure, což je jedna z písniček, jejíž baskytarové akordy patří mezi jedny z těch nejznámějších a nejlegendárnějších. Což znamenalo, že bude na Conniem, aby šlo poznat, o jakou písničku se jedná. Sem tam hráli i cizí písničky, zvlášť ty, které se jim hodily žánrově – byl to koneckonců dobrý trénink a často i výzva. Na konci přednášky si tak sbalil svých pět švestek, do pusy si vrazil Snickersku místo odpolední svačiny a se svou basou v pouzdře přehozeném přes rameno spolu s taškou na notebook vyrazil do hudební místnosti.

Měl štěstí, že ji zastihl zrovna v době, kdy v ní nikdo nebyl. Lidé kolem mu nevadili, nicméně samostatné zkoušení právě tady upřednostňoval. Něco jiného bylo zkoušení s Killery, tam totiž zkoušeli dohromady a současně, naopak tady si každý hraje samostatně a současně a občas to umí být dost… otravný. Dožvýkal poslední kousek Snickersky a málem se na něm udusil, poněvadž mu jeden z oříšků obalený karamelem uvízl v krku. Rozkašlal se jak tuberák, do očí mu vhrkly slzy a už si myslel, že tu skape, když se konečně povedlo dýchací trubici uvolnit a oříšek sklouzl tam, kam má. „Ještě, že funguješ i under pressure,“ zamumlal si pro sebe a po cestě si v automatu koupil coca colu zero, aby si sedřený krk trochu opravil. V hudební místnosti si odložil své věci, bundu s šálou si pověsil na věšák a láskyplně vytáhl svou baskytaru spolu s potřebnými akordy, které si vytiskl už doma. Vybral si jedno místečko u okna, nastavil si před sebe stojan na noty do potřebné výšky, založil do něj papíry a na stoleček vedle položil telefon s Under Pressure bez baskytary a vokálů nastavenou na smyčce, aby mohl hrát sám a ozkoušet si to s originálem. ACK verze sice měla být trochu jiná, ale charakteristický rytmus basy měl zůstat. Než pořádně začal, ještě se trochu napil coca coly, věnoval škaredý pohled obalu od Snickersky v koši a byl připravený se do toho pustit. Trochu si před tím procvičil prsty, jako to dělal pokaždé, když měl hrát delší dobu, a taky aby nevyšel ze cviku. Nu a pak už se pustil do samotné skladby, nebyl důvod to oddalovat, když ji chtěl zvládnout co nejdříve. Celá místnost se vzápětí rozezněla klasickým dingdingdingdididingding a Connie se ponořil do hry a zkoušení tak, jak on to uměl. Zpod rtů mu vyčuhovala špička jazyka, nohou si před sebou poklepával do rytmu, aby si pomohl, a natolik se do toho zažral, až by mu snad ani hned nedošlo, kdyby se tam ukázal někdo další.

Byl do hraní natolik zabraný, že si okolního světa fakt moc nevšímal. Bylo to sice jiný, než když byl na pódiu, měl v sobě pár drinků a kolem něj hrála ta jejich hlasitá hudba, která mu dovolovala se do ní úplně ponořit a nevnímat nic z reálnýho světa, ale i tak to bylo aspoň trochu podobný. Pořád hrál a pořád se na to soustředil, jak jenom mohl. Ta skladba se mu líbila, jenom měla moc vrstev a ty určitě naživo nezahrají. Jenže o to se ani nepokoušeli. Jim šlo akorát o poznávání jiných žánrů a jiných písniček. Prostě aby se učili a aby dělali pokroky. Sice jejich cílem nebylo stát se šíleně slavnou kapelou, co bude obrážet největší stadiony světa a nutit lidi, aby nocovali před prodejníma místama a pořizovali si super rychlý internet, aby neprošvihli nákup lístků, ovšem to ještě neznamenalo, že zůstanou na místě a nebudou se snažit zlepšovat. Bavilo je to a bylo to na koncertech vidět, i když spíš jenom tak blbli.

Čekal, že se tam dřív nebo později někdo objeví. Bylo by divný, kdyby ne. Byla tu spousta studentů umění i neumění, kteří na něco hráli, na něco se učili nebo se jenom tak zkoušeli něco naučit. Jenže právě kvůli tomu, jak byl zažranej do svého zkoušení, mu vůbec nedošlo, že se otevřely dveře a že někdo vešel dovnitř. Dál si hleděl svého a jak soustředěně přivíral oči, ani periferně si nevšiml postavy nedaleko od sebe. Pokyvoval si u toho hlavou a poklepával nohou, zatímco mu prsty obratně tančily po strunách a k tomu si ještě i pobrukoval a sem tam i nějaké to slůvko z písničky vyslovil. „Under-“ zvedl hlavu procítěně a načal závěrečná slova, která však Freddie zazpíval sám, jelikož si Connie všiml, že tam není sám. A dost pěkně sebou cukl, až málem pustil basu. Stolička, na níž seděl, hrozivě zavrzala pod jeho pohybem, i když nebyl nijak zvlášť těžký vzhledem k tomu, že je spíš kost a kůže a pár šlach. „Do háje, Davie! Chceš mě zabít?!“ vyjekl, pevně sevřel basu a druhou rukou se chytil u srdce, jako kdyby ho zabolelo a opravdu mu pohrozilo infarktem. Naštvaný ale nebyl, což bylo evidentní – jenom přehrával jako obvykle. „Nebudu se ptát, co tady děláš, protože to je úplně jasný, takže asi prostě ahoj,“ dodal už o něco klidněji a zazubil se na svého kamaráda. Možná s tím chytáním se u srdíčka přeháněl, ale lekl se fakt pořádně. Přitom to měl čekat – vždyť to i vážně čekal, že tu nezůstane sám! Ale stejně se jako ten pitomeček polekal a málem slítl ze stoličky. Oddechl si, odložil basu a opatrně ji opřel o stěnu vedle sebe. Následně ještě vypnul tu hudbu, aby mu z toho nezačalo hrabat, jak to jelo na smyčce a pak vstal, zvedl své dlouhé pracky nad hlavu a pořádně se protáhl. V té jedné pozici strávil už celkem dlouhý čas, takže byl mírně rozbolavělý a zdřevěnělý. Měl však pocit, že je na dobré cestě – sem tam se zasekával, protože to bylo celkem rychlý a jak jednou vypadl z rytmu, těžko se do něj zas dostával vzhledem k tomu, co to bylo za písničku, ale párkrát ji zvládl projet bez jediného zaškobrtnutí. A to se cenilo! A vzato kolem a kolem, Davida rád viděl. Jakožto dva hudebníci si měli vždycky o čem povídat a i když David nebyl takové tornádo jako občas Connie, stejně si rozuměli.

Kdyby byl David sériový vrah nebo nějaký násilník, vůbec by neměl problém Connieho dostat. A málem ho dostal i tak – ten infarkt je u takhle mladých lidí nepravděpodobný, ale vůbec ne vyloučený! A jak se znal, zrovna on by určitě měl tu smůlu, že by ho potkal. Zase by to aspoň bylo celkem rychlý… snad. Naštěstí mu ale neproletěl celý jeho život před očima, takže se umírání nejspíš konat nemělo. Což bylo fajn, ještě toho měl spoustu před sebou. Samozřejmě, že ho to velice pobavilo. Samozřejmě, že se mu smál. Abychom byli ale féroví, kdyby byla situace opačná, Connie by se smál úplně stejně, ne-li víc.

Přimhouřil rádoby ublíženě a dotčeně oči a dramaticky rozdýchával ten svůj šok. „Lituješ, že sis to nenahrál, co?“ Držel rty semknuté pevně k sobě, ale pak už to taky nevydržel a začal se křenit od ucha k uchu. „Páč já jo, bych to chtěl vidět,“ mrkl na něj pobaveně, načež trochu starostlivě svraštil obočí, zatímco pokládal basu opatrně na zem a opíral ji vedle sebe. „Rád jsem posloužil, i když mě to málem stálo zdraví teda. Měl jsi předtím blbou náladu?“ To byl celý on – stačil jenom náznak, že se někdo z jeho blízkých cítí pod psa a už je letěl povzbuzovat a rozhánět všechny ty chmury. A u Davida šlo o víc než jen o chmury, jemu se pokoušel pomoct i se zvednutím sebevědomí. Jeho hraní totiž vůbec nebylo špatný a podle Connieho rozhodně stálo za to si ho poslechnout. Teď už jen zbývalo ho dokopat, aby jim nepomáhal jenom s aparaturou, ale i s hudbou jako takovou. Posunul se na stoličce víc dozadu a zvedl a pokrčil jednu nohu tak, aby ji měl složenou pod sebou a aby se na stoličce tak trochu houpal a balancoval. Vtípky stranou, fakt se lekl. „Nooo,“ protáhl a s pohledem upřeným ke stropu vzpomínal, „po minulým koncertu mě pozvala na drink jedna slečna, byla fakt pěkná, takže jsme skončili u ní,“ zastříhal obočím rošťácky a koutek rtů mu povyjel nahoru v úšklebku, „celou dobu vysílala jasný signály, jo, a byla vážně milá a tak, takže jsme si sedli na gauč, začali si povídat a ona se ke mně pak naklonila a prý,“ dramaticky se odmlčel, „jestli nechci vidět její sbírku trsátek,“ začal se uchechtávat, „tak mi to nedalo a řek‘ jsem jí, že jsem si myslel, že jí budu svý trsátka předvádět spíš já,“ to už se tlemil jako měsíček na hnoji a pro jistotu zvedl ruku a zatřepal svými prsty ve vzduchu, aby bylo jasno, že těmi trsátky myslí právě je a ne skutečná trsátka. „Ale jo, měla jich fakt hodně a zas se uvidíme, takže to třeba tentokrát vyjde,“ zakončil to se zábleskem naděje v očích, ovšem zbytek jeho výrazu jasně vyjadřoval pochybnosti. Jemu to s holkama prostě nikdy nevycházelo a tyhle jeho příhody s nimi už fakt začínaly připomínat nějakou trapně vtipnou nekonečnou telenovelu. „Díky, Davie! Ale ještě to nějakou práci bude chtít – a originálu se nikdy nevyrovnám, to nikdo,“ zazubil se potěšený tím komplimentem. Nedělal si o svém hraní iluze, ale zase se úplně nepodceňoval. „Co ty? Jsi připravenej na příští show? Pořád máme volnej čas, kterýho bys mohl využít,“ zamrkal na něj spiklenecky. Nabízel mu to už hodněkrát a i když mu David vždycky říkal, že ne, stejně to nevzdával a věřil, že jednou se odhodlá. A věřil i jeho schopnostem a talentu. Nechtěl ho vyloženě do něčeho nutit, jenže už tak trochu věděl, že u jemu podobných lidí je trocha toho nucení a nátlaku potřeba, jinak se toho stresu a nervozity nezbaví. Jenom to nesmí být úplně jako ty strategie, kdy se neplavec hodí do vody a čeká se, jestli teda plavat bude, nebo se utopí. Pro Davida by to ale nebylo poprvé, co by hrál před lidmi, takže by to nebyl vyloženě krok do neznáma.

Už se ani pohoršeně tvářit neuměl a musel se smát. Představa Davida, jak se za ním plíží s nachystaným foťákem nebo telefonem, aby si mohl natočit jeho reakci, byla prostě až moc vtipná. Až moc by se tím podobal takovým těm youtuberům, co dělají tyhle vtípky na své přátele a rodinu, natáčejí si je u toho skrytou kamerou a pak za to sbírají shlédnutí a lajky. Beztak byla víc jak půlka falešná a předem naaranžovaná. Na to byly některé ty scénky až moc šílené. „Mohl jsi bejt slavnej, kdybys to dal na internet, smůla,“ rýpnul si do něj maličko, „teď abych si hlídal záda, jestli se někde neschováváš a nechceš se o to znova pokusit,“ dodal napůl zhrozeně, napůl pobaveně. „Ale aspoň bych se na to pak mohl podívat i já očima někoho jinýho a taky se tomu zasmát,“ prohlásil a spiklenecky na něj mrkl. Neměla to být úplně pobídka, aby se o něco takového skutečně pokoušel, jen se pokoušel hledat i nějaká ta pozitiva na svém potenciálním infarktu. O nic ale v podstatě nešlo, takhle leknout se mohl kdokoliv, kdo zrovna nedával pozor a do něčeho se zabral natolik, že nevnímal věci a lidi kolem sebe. Takže ano, trochu to posléze dramatizoval, ale to hlavně aby využil veškerého materiálu na vtípky, kterého se mu dostalo. Trochu se lekl, když Davie řekl, že mu zlepšil náladu, jelikož ho hned napadlo, jestli ji náhodou před tím neměl špatnou. Třeba sem mířil, aby si ji zlepšil hudbou. Connie to tak občas dělal, když se cítil sklesle – prostě si vzal basu a začal si brnkat, aby chmury zahnal. A většinou to i fungovalo. „To jsem rád, ještě, že tak,“ usmál se tím svým typickým poťouchlým, ale přece vřelým způsobem, „a správně, kdykoliv by se něco dělo, jsem jedno ucho,“ přisvědčil, aby si David nemyslel, že ho se svým svěřováním otravuje. Z podobného důvodu si sice skoro nikdy nestěžoval ani Connie, bylo mu to blbé vůči svým přátelům, kteří určitě měli spoustu jiných věcí na práci než poslouchat jeho, jak řeší, že se s ním rozešla další holka. Většinou ho tyhle rozchody, kterým možná ani nepříslušelo říkat rozchody vzhledem k tomu, že se kolikrát jednalo jen o jednu noc či třeba o pár týdnů, ani tolik netrápily. Zvykl si na to. Často i počítal s tím, že přijdou, i kdyby to třeba vypadalo i celkem nadějně. Jen to na něj všechno čas od času trochu dolehlo, tudíž ano, i on uměl mít výjimečně blbou náladu. Nicméně taky tu vždycky byl pro své přátele – vyslechl je a byť nebyl ten nejvhodnější člověk, jenž by měl ostatním radit, minimálně utěšit dovedl. Dal se do krátkého vyprávění o svém posledním zážitku s děvčetem. Tohle bylo jedno z těch bizarnějších, jaké zažil, ale přesto (nebo možná právě proto) se mu to zamlouvalo. Nedělal si žádné zvláštní iluze a naděje, přeci jenom statistika jeho úspěšných vztahů byla vlastně nulová. Ono by to normálně nebylo vůbec divné u člověka jeho věku, ovšem když vezmeme v potaz všechny okolnosti, smutné to bylo. „To popravdě taky nikdy nevím. Jedna moje půlka se válí smíchy a ta druhá hystericky brečí, že to zas nevyšlo,“ zakroutil hlavou s úšklebkem, „naštěstí většinou vyhrává ta první, takže jsem v cajku,“ ujistil ho radši předem, kdyby o něj snad hodlal mít starost. Naštěstí však David věděl, že to nebere zase tak tragicky a většinou akorát přehrává, když říká, že je z toho v háji. „Eh… To máš pravdu,“ uchechtl se a pročísl si kudrnaté vlasy, které mu trčely do všech stran. Nějak se mu dneska nechtělo je moc krotit, takže připomínaly jeden velký chaos – podobně, jako ho připomínal sám Connie. „No ale třeba tohle bude konečně ten zlom, kdy to vydrží aspoň… tři měsíce! Bože, to je horší jak řecká tragédie...“ Rychle spočítal, jak dlouho trval jeho nejdelší vztah. Vztahů zase tolik neměl, to jen pokusů o vztah by se nedopočítal na obou rukách. „Fajn, nebudeme naivní a blbí, pravděpodobně to nevyjde, ovšem aspoň se nenudím, pořád by o mě nemusel mít zájem nikdo, a to by bylo teprv utrpení. Proč si vůbec mám stěžovat? Co by za to dali jiní - žádný závazky a holek dost,“ zašklebil se výmluvně, poněvadž ne, nuda rozhodně nebyla jeho problém. Smutné na tom bylo však to, že jiní kluci by vážně dali všechno možné, aby byli na jeho místě, mohli se zahazovat s holkama a nemuseli se bát, že se na ně upnou. Škoda, že Connie stál spíš o něco... citového. Byl rád, že se Daviemu líbilo, jak hraje. Vždycky byl rád, když se někomu líbilo jeho hraní. „Přesně. Tak snad udělám Johnu Deaconovi čest.“ Neměl v úmyslu Queen napodobovat a dělat, že hraje stejně dobře nebo i líp než oni, to prostě nešlo. Jen si chtěl jejich skladbu připomenout a připomenout ji i ostatním lidem. Rozhodně si zasloužili i po všech těch letech obdiv, jejich tvorba byla neuvěřitelná, ačkoliv ne vše z ní se Conniemu zamlouvalo natolik, aby všechno aktivně poslouchal. Sem tam si pustil nějakou, ve které byla basa patrnější jako třeba Dragon Attack nebo Another One Bites The Dust, ale jinak poslouchal trochu jiné věci. Současně taky věděl, že kdyby se to Davidovi skutečně nelíbilo nebo kdyby slyšel, že mu to úplně neladí, řekl by mu o tom. Možná nepatřil mezi ty extrémně sebevědomé lidi, ale to neznamenalo, že svým přátelům jen přikyvuje a vůbec se nevyjádří. Zas a znova mu nabídl, že by si s nimi mohl zahrát – alespoň na chvilku, ale zas a znova odmítl. „Jednou ale souhlasit budeš! Uvidíš!“ přimhouřil trochu oči a uculil se na něj. To nebylo nucení k něčemu, co by vážně nechtěl dělat, to bylo jen povzbuzení do budoucna, kdy se snad jeho sebevědomí zvedne a nebude se vůbec bát vyjít na pódium a zahrát pro lidi. „Každopádně za pomoc jsme ti vděční – jako vždycky, hrozně nám to pomůže.“ Věnoval mu upřímně míněný úsměv a zlehka ho poplácal po rameni. „U tebe něco novýho? Nějaká slečna třeba?“ zajímal se na oplátku zase o něj. I kdyby si David myslel, že je jeho život nudný, Connieho by stejně zajímal. A ne, ne jenom z povinnosti, prostě byl vážně zvědavý a rád poslouchal. Sice pochyboval o nějaké té slečně, ale jeden nikdy neví, kdy ho David překvapí.

Upřímně nikdy moc nechápal, co ty lidi tak baví na sledování takových videí, u kterých je hnedka úplně jasný, že jsou nahraná a že ta „vyprankovaná“ osoba o tom od začátku věděla. Jenže to současně znamenalo taky to, že by v téhle sféře mohl David opravdu prorazit, kdyby se trochu snažil. „Jo, tohle vždycky můžeš mít v záloze, a nakonec na tom ještě vyděláš těžký prachy, už to vidím,“ zubil se na něj od ucha k uchu. Občas to bylo docela lákavý, ne že ne – vykašlat se na školu a prostě jít natáčet videa. Jen to asi ne vždycky vycházelo tak dobře a ne každý se zvládl dostat tak vysoko, kde už se nemusel obávat o ztrátu jednoho sponzora nebo o pár haterů, co mu dislajkují videa. Upřímně? Connie si nedovedl představit, že by se do něčeho takového vážně pustil a stal se v jistých kruzích společnosti slavným. Jednak mu tyhle věci typu sláva, bohatství a podobně nikdy nic moc neříkaly, jednak by na to asi neměl ani nervy. A lidé by neměli nervy na něj. Poněvadž co on by jim asi tak mohl nabídnout? Možná tak nějaká hudební videa, což… To už by možná nebylo zas tak špatný. Anebo by asistovat Daviemu při prancích, jen by musel trochu zapracovat na svých hereckých schopnostech. No, víc než jen trochu. Co se týkalo té blbé nálady, o níž si myslel, že Davida postihla, ukázalo se, že se zmýlil, což však bylo jedině dobře – rád ji ostatním zlepšoval, ale lepší bylo, když ji zlepšovat nemusel vůbec, protože už to nešlo. Ohledně sebe a těchto svých nálad, kdy na něj (jako snad jednou za čas na každého) padal občas splín, nebyl až tak sdílný, prostě nebyl ten stěžovací typ. „Ale jo, někdy si přece trochu zafňukám, když už to fakt nejde,“ ušklíbl se na něj, ale současně cítil vděk a radost, že má někoho, jako je Davie, za kamaráda. Neměl kamarádů mnoho, on totiž málokdo chtěl zkoumat, co je pod tou slupkou divnosti. Ale přesně takhle mu to vyhovovalo. Nemusel mít padesát kamarádů, stačili mu lidé jako Davie, Charlie a Cleo a pár dalších spolužáků a samozřejmě kluci z kapely, s nimiž mohl sdílet všechno podstatné ze svého nepodstatného života. „Navíc většinou si poradím sám – kýbl zmrzliny, basa a Mamma Mia,“ dodal ještě s výrazem absolutního neviňátka. Dělal si z toho sice srandu, ale tak nějak vypadal jeho večer, když měl náladu pod psa. A písničky Abby zpívané Margaret Thatcherovou, Jamesem Bondem, Molly Weasleyovou, Cosette a dalšími ho vždycky uměly rozveselit, i když se úplně a naprosto vymykaly jeho hudebnímu vkusu. Stručně, ale s citem pro drama jemu vlastním mu převyprávěl, co se mu stalo s jistou slečnou posledně. Výjimečně to ještě nekončilo špatně, ale jak Davie podotkl, vždycky si dělá naděje a pak se stejně rozejdou. „Nesmíš to tak prožívat. Odmítnutí je normální a brzo na tebe stejně zapomene, teda pokud se jí zrovna nezeptáš, jestli bude tvůj Scooby Doo, abyste spolu mohli vyřešit tu záhadu, proč je tak krásná… a proč má dvojče… v kostýmu Shaggyho…“ zadíval se kamsi do dálky a nakrčil nad tou vzpomínkou nos – tehdy už bylo fakt hodně po půlnoci, hráli na halloweenské párty, kam byl líný vymýšlet nějaký propracovaný kostým, no a byl už lehce víc nalitý a celý rozevlátý, takže vypouštěl z pusy všelicos. Potřásl hlavou a vrátil se zpátky do přítomnosti, o té noci už Davidovi říkal, jen tuhle drobnost opomněl zmínit. „Chci tím říct, že se fakt nemáš čeho bát. Za zkoušku nic nedáš, leda chvilkovej pocit trapnosti, ale,“ přejel ho znalým pohledem, „věř mi, ty se fakt nemusíš bát, že by ses jim nelíbil, Davie. Navíc spousta z nich nemá ráda ty namachrované frajírky – ehm, jinak si myslíš, že bych měl já vůbec nějakou šanci, kdyby všechny šly jen po nich?“ povytáhl výmluvně obočí a povzbudivě se zaculil. Chápal ho v tom, že to jde těžko, to zase ne, že by si myslel, že z toho jen zbytečně dělá vědu. Z osobní zkušenosti věděl, že holky umí být dost komplikovaný. Vlastně je doteď nepochopil, jen už tak trochu znal vzorce jejich chování.

Věřil, že jednou to Benji vážně dokáže a bude beze strachu vystupovat na pódiích a před lidmi, před hodně lidmi. A ti ho budou zbožňovat. Prostě tomu věřil. A byl připravený tu vždycky být, aby ho mohl podporovat a znovu, klidně po stotisící, ho ujistit, že to bude dobrý a že to zvládne. „To teda dostanu. Věřím ve svý dokopávací schopnosti,“ mrkl na něj ďábelsky. Nedal si však za úkol prostě jen to, aby ho dostal na pódium jednou či dvakrát a zpívat a hrát, to ne, on si přál ho naučit mít to vystupování rád. Prostě aby si na to zvykl natolik, že by se mu to zalíbilo a sám by to pak chtěl opakovat. „Stojí, vždycky nám to fakt pomůže, že to nemusíme všechno řešit a nosit sami,“ odvětil, jelikož Davieho pomoc s hudební aparaturou nebyla jen tak něčím, nad čím by mávl rukou, a nebyla to ani samozřejmost. „Aspoň se během toho podíváš, jak se to všechno chystá, a pak už budeš sám vědět, až budeš mít svý vystoupení.“ Pořád doufal, že ho to chystání třeba jednou navnadí a bude si chtít okusit na vlastní kůži i to, co přichází po tom – vystoupení. Ale zatím se neodhodlal a i když ho Connie vyloženě netlačil, nezapomínal se pokaždé znovu zeptat. Co kdyby náhodou. „Nejsi v nich hroznej! Jenom potřebuješ trochu cviku, to je celý,“ mávl nad tím rukou, „takže se opovaž jí přestat odepisovat nebo něco takovýho,“ varovně ho sjel přísným pohledem od hlavy až k patě. Občas ho trochu štvalo, jak se David podceňoval. Přitom vůbec neměl proč! Byl vážně hezký a uměl hrát na kytaru a zpívat, což jsou dvě kvality, které byly mezi holkami dost populární. Na chvíli se odmlčel a jen vyťukával prsty do stolečku u sebe zase to své dingdingdingdididingding, které se mu nesmazatelně vrylo do paměti. Přestal s tím, až když mu David podal papír s textem písně. Tázavě povytáhl obočí, ale vzal si ho a přeběhl očima po řádkách textu, než je zvedl zase ke svému kamarádovi. „Jasnačka,“ kývl a zase se k němu sklonil. Domyslel si, že to napsal Davie, což bylo… překvapivé? Docela. Osobně nebyl žádným kritikem a nebyl ani kdovíjak znalý, ale úplně blbý nebyl, takže proč by se nepodíval a nezkusil mu poradit. „Uuu, drama,“ zamumlal si potichu pod vousy a koutek rtů mu povyjel výš. „Upřímně?“ zase vzhlédl. „Nic bych na ní neměnil. Zní dobře, i když kapánek dramaticky,“ pochválil ho a zakřenil se – zrovna on měl co říkat, dramatičnost byla jeho druhým jménem. „Máš i akordy? Nechceš mi kousek zabrnkat, ať mám lepší představu?“ Jejich styl hudby byl sice odlišný, ale dokázal ocenit, že něco dobře zní, i když by si to normálně ze své vůle třeba ani nepustil. A tady bylo vidět, že má Davie fakt talent. Nahlas nekomentoval, že se mu nezmínil dřív o tom, že píše písničky, bral to prostě úplně samozřejmě, aby z toho nebyl Davide nějak nervózní.

Věděl, že to tak jednou za čas má asi každý a že je úplně normální se v takových chvílích obrátit na své přátele, postěžovat si, zafňukat si a trochu se v tom vymáchat, aby to pak zase přešlo. S tím samým se na něj mohl obrátit Davie, ale klidně i Charlie, byl tu pro ně kdykoliv a vždycky by je nechal pobrečet si na jeho ramínku, kdyby to bylo potřeba. Ono to není asi moc chlapský, ale koho to zajímá koneckonců. David byl ale sladký, když se takhle zlobil ve chvílích, kdy se mu nesvěřil s nějakou svou depkou a případě důvody, proč mu není hej. „Vím - a děkuju,“ uznal a pozvedl koutky sice do malého, ale zato všeříkajícího úsměvu, „slibuju, že příště ti dám vědět,“ přislíbil s rozhodným kývnutím hlavy, ačkoliv upřímně těžko říct, jak to příště dopadne. Sice mu pokaždé říkal, že kdyby se cokoliv dělo, může mu o tom říct, popovídat si s ním o tom, vymluvit se z toho a tak, ale pokud by to mělo být naopak, to už se mu moc nechtělo. Měl prostě vždycky dojem, že by otravoval a že na takové řeči není nikdo zvědavý. Uvědomoval si totiž, že spousta kluků by ráda byla na jeho místě, a proto mu bylo hloupé si stěžovat. „Jo, to mě nepřekvapuje,“ musel se smát, protože si vzpomněl na ten den, kdy zjistil, jak ti dva High School Musical žerou. Vůbec jim to neměl za zlý, muzikály jsou super filmy a přesně tenhle typ je ten nejlepší lék na špatnou náladu. „Ještě, že má svýho Troye, co by bez něho dělala,“ mrkl na něj rošťácky a jasně, že narážel přesně na to, že Charlie zpíval za Gabriellu a David za Troye. Nepřišlo mu to dětinský, naopak si o tom myslel, že to je naprosto skvělý. Dospělí lidé přece nemusí být stoprocentně za všech situací vážní – však se podívejte na Connieho, ten je přesným opakem vážnosti. Život by pak byl zatraceně nudný a o ničem a právě tohle byl i jeden z důvodů, proč byl tak rád, že má tyhle dva kluky za své přátele, protože co by si bez nich počal, to netušil.

Ten jeho chronický friendzone byl částečně docela smutný, ale současně byl taky k smíchu. To proto, že nejdřív přišlo na věc a teprve pak na friendzone i přes to, že to po fyzické stránce vcelku klapalo. Proč s ním nechtěly ty holky zůstat, i když jinak s ním zůstávaly v kontaktu a sem tam s ním dokonce i strávily další noc? To leželo daleko ve hvězdách a nejspíš ani Scoobyho gang by tuhle záhadu nezvládl vyřešit. Connie se tomu ale většinou spíš smál, neměl důvod smutnit a vyčítat si, že není s to udržet si vztah. Pořád na to měl ještě spoustu času a už vůbec neměl nutkání zakládat rodinu, tudíž byl v suchu. „Tak samozřejmě, v ten moment by ses nejradši okamžitě dematerializoval, bylo by to mnohem jednodušší bez odmítnutí, ale vážně je to spíš jejich smůla než tvoje,“ ujišťoval ho i přes to, že si uvědomoval, že Daviemu bude ještě dlouho trvat, než si zvykne přijímat odmítnutí jen tak a s klidem v duši. Nebo si na to možná nezvykne ani nikdy, kdoví. Connie měl výhodu – jemu to bylo prostě fuk. Jeho sebevědomí nebylo kdovíjak velké, nicméně neřešil, co si o něm lidé myslí, a bylo to dobře, protože jinak by asi byl vcelku nešťastný. Jen ať si myslí, že je divný, milerád to ještě podpoří. „Pff, to ale není zdaleka všechno, jak je vidět,“ výmluvně se ušklíbl, „ty se zas podívej, jak vypadáš ty, a… No, v kapele bys mohl hrát taky – nebo klidně i vystupovat sám, a to si piš, že by po tobě holky šly jak včely po medu,“ zakřenil se od ucha k uchu. Pokud mohl soudit sám za sebe, David byl hezký a ne jenom tak tuctově hezký. Na druhou stranu byl docela i rád, že není nějaký playboy, co má na každým prstu deset holek, protože v tom případě by se nejspíš nespřátelili.

„To si piš, že přidá,“ uculil se a v duchu si poznamenal, že to musí s Charliem probrat. Když na Davieho budou dva, půjde jim to líp. Nechtěl na něho vyloženě tlačit a nutit ho, i kdyby vyloženě nechtěl a příčilo se mu to, to by zase bylo vcelku hnusný. Akorát občas to prostě ten nátlak chce a jedině tak by překonal to nejhorší a začal. Jakmile by si pak na to zvykl, už by mu to ani tak nepřišlo. Snad. Měl velký potenciál a byla by škoda ho nevyužít. „To jo, je pravda, tomu se divím taky,“ uznal pobaveně, „a přesně proto existuje internet – můžeš trénovat tam a pak osobně to bude další level, kam se taky dostaneš, jenom se neboj,“ poplácal ho po rameni, a i když si z toho tak trošku dělal legraci, stejně to myslel vážně a věřil mu, že to jednou fakt zvládne a nebude se bát. Nu, anebo narazí na takovou holku, která bude mít dost (zdravého!) sebevědomí pro ně oba a bude to vyřešený. Po téhle povzbudivé konverzaci se přesunuli k Davidově písničce, kterou mu dal přečíst. Netušil, že se pokouší psát, ačkoliv pokouší bylo dost nepřesné slovo vzhledem k tomu, že mu to šlo soudě dle toho, co si mohl právě číst. Samozřejmě to nebyl úplně jeho styl, ale i tak uměl ocenit povedená díla těch ostatních. Takže proto jeho verdikt zněl přesně tak, jak zněl. Automaticky se ale i zvědavě zeptal, jestli k ní má i akordy a jestli by mu nemohl kousek zahrát. „Tak to je ještě lepší! No jasný, jenom do toho!“ nadšeně si zatleskal a trochu se na židličce předklonil, jak na to byl natěšený. Jasně, že by stačil i jen ten kousek, ale když už ji měl celou napsanou i naučenou, proč by mu ji nezahrál rovnou celou, no ne? A tak si podepřel spokojeně hlavu a zaposlouchal se. Čekal, že to bude jedna z těch táhlých a skoro až dojemných písniček, no a taky že byla. Vůbec mu to však nevadilo, David ho do ní vtáhl tak, že mu až bylo líto, že už je konec. „Páni, hustý, Davie! Ta se ti fakt povedla! A věř mi, že ti to neříkám jenom proto, že jsme kamarádi, víš, že bych ti řekl, že to je blbost, kdyby byla, ále ona to blbost není,“ začal se na něj zubit, jen co vstřebal posledních pár vteřin jeho hlasu a melodie kytary. „Do háje a budeš mi tu říkat, že já jsem za vodou, páč jsem v kapele,“ kroutil nevěřícně hlavou, „tohle zahraj a padnou ti všechny holky k nohám!“ A nepřeháněl ani trochu. Byla povedená a nikdo by mu to nebyl schopen vymluvit, ani sám David ne, takže by se o to neměl ani pokoušet, pokud nechtěl ztrácet čas.

Byl moc rád, že se odhodlal a zahrál mu, takže s ním ještě nějakou chvíli rozebíral, ve které části by šel s tóny možná trochu hlouběji nebo naopak o kousek výš, aby ty určité části vynikly, ale byly to jenom drobné poznámky a rady, aby se neřeklo, že ho jenom chválí a že nad jeho hrou nijak hlouběji nepřemýšlel. Byl na něj hrozně hrdý a nemohl se nerozplývat nad tím, jak do toho byl zažraný. Pak se však začal blížit večer a s tím i nutnost věnovat trochu času i školním povinnostem – tedy těm teoretickým a oficiálním. „No nic, asi bysme měli pomalu jít, hmm?“ prohlásil tedy při pohledu ven z okna, kde se sluníčko povážlivě klonilo k obzoru. Vstal, zvedl ruce nad hlavu a pořádně se na špičkách protáhl, aby nebyl úplně zdřevěnělý z těch několika hodin, kdy jen seděl. Tím se ještě víc projevila jeho výška umocněná i jeho hubeností. Byl hrozný vyžle. „Kruci, ani mi nedošlo, že mám takovej hlad,“ a jako by to jeho žaludek chtěl důrazně potvrdit, hlasitě mu v něm zakručelo. Schoval basu do jejího obalu, aby se jí nic nestalo, a ohlédl se po Davidovi, jestli jde taky. A pokud ano, společně zamířili ven z hudební místnosti i ze školní budovy a zamířili do spolku, přičemž ho Connie ještě po cestě přemluvil, aby se stavili pro něco dobrýho k snědku.