Zimní semestr byl již v plném proudu a chudák Sammy nevěděl, na co se vrhnout dřív. Zkombinovat učení s poměrně častými vystoupeními v divadle [a to nemluvě o prostorových zkouškách] byl pro něj docela oříšek, a tak to chtělo časový rozvrh, který mu s jeho náročným programem pomůže. Kolikrát se učil až do samotného rána, aby stihl vše, co měl, a tak nebylo žádným překvapením, že i on občas potřeboval pauzu. Sednout si a vypnout. Pro každého jedince znamenal odpočinek něco jiného – někdo spal, někdo jen ležel, někdo čučel na Netflix, někdo sportoval, někdo si četl. Sammy? Pro toho byla odpočinkem procházka, sledování filmů, kde se objevoval jeho milovaný Leonardo DiCaprio, pak také trávení času s jeho nejdražší rodinou či hraní na klavír. Ano, slyšíte správně. Sammy hrál na klavír! Vlastně už odmalička. Nebavilo ho to sice tak moc jako herectví, ale svým způsobem to mělo své kouzlo, které ho dokázalo přenést do vnitřní pohody - a přesně to dnes potřeboval. Většinu dnešního dne strávil na univerzitě, kde byl přítomen na dvou přednáškách, přičemž na jedné málem usnul, dvou seminářích, nu a zbytek dne strávil ve studovně, kde trápil své mozkové závity. Po celou tu dobu si ani nestačil uvědomit, že už se venku pomalu stmívá, a že by měl vyrazit zpátky do nerdského spolku, pokud nechce prožít noc ve škole. Ještě předtím se však chtěl na pár minut stavit v hudební místnosti, kde takto na večer nikdo nebýval, a kde si mohl poklidně zahrát své oblíbené melodie. Posbíral si tak všechny věci, které měl roztažené po stole, schoval vše potřebné do černého koženého kufříku s jedním uchem, se kterým vypadal strašně důležité, načež se pomalým krůčkem vydal ze studovny pryč.
Ve svém černém obleku, který dnes doplnil černým motýlkem, na sebe opět poutal převelikou pozornost. Naštěstí už byl natolik zvyklý, že zkřivené pohledy svých kolegů naplno ignoroval a raději se soustředil na svůj cíl, a sice na hudební místnost. Ta od studovny nebyla zas tak daleko, takže netrvalo dlouho a on se ocitl u velkých černých dveří. Bylo zamknuto, ovšem když máte na univerzitě ty správné známosti, které mají, co nabídnout, dostanete se prakticky všude. Teda, Sammy opravdu nepatřil mezi oblíbené jedince, ale přeci jen studoval umění, a tak měl do hudební místnosti poněkud snadný přístup – klíče si stačilo jednoduše vyžádat. Z kapsy svých kalhot vyhrabal klíč a ten zasunul do zámku. Jednou ním otočil a nestačil se divit tomu, že místnost byla v tuhle pozdní hodinu ještě odemknutá. Že by zapomněli? Ne, to nebyl ten případ, jak o pár sekund později, kdy do místnosti vešel, zjistil. Byla v ní jakási dívka, která bez ostychu zpívala na celé kolo a on sám musel uznat, že to znělo moc hezky. Opřel se o rám dveří a chvíli ji takto pozoroval; ne, vůbec se necítil jako nějaký stalker, tohle byla místnost pro studenty, což dívčina určitě věděla, takže musela počítat s rizikem, že ji může někdo slyšet. Trpělivě počkal, až dozpívá, načež za sebou opatrně zavřel dveře a rozešel se ke klavíru. ,,To bylo dobré," zhodnotil její zpěv, když se místnost ponořila do ticha a usadil se ke klavíru. Věnoval dívce letmý pohled a pokoušel se přijít na to, odkud ji zná, byla mu totiž něčím povědomá. Jenže čím? ,,Nebudu rušit, přišel jsem si jen zahrát," pronesl s neutrálním výrazem ve tváři [jak jinak] a ukazováčkem poukázal na klavír před sebou. Tedy, on ji svým způsobem svým hraním bude rušit, ale tak… co se dá dělat? Nebude ji tu jen tupě pozorovat a čekat, až odejde, že ano.

V hudební místnosti se nakonec nezdržel tak dlouho, jak očekával. Nějakou chvíli si na klavíru vyhrával své oblíbené melodie z výběru vážné hudby, kterou tolik miloval, dokud do místnosti nevtrhlo pár dalších studentů, kteří se rozhodli, že si tu udělají karaoke night. Měl pocit, že se tu takové věci dělat nesmí, ale popravdě neměl energii se s nimi hádat, takže hned poté, co jim věnoval zamračení, které značilo jeho nelibost z jejich přítomnosti, popadl svou tašku a zmizel ve víru chodeb školy. Nyní si to už samozřejmě mířil zpátky do nerdského spolku.