Hudební místnost

Pondelkové ráno klopalo na dvere v podobe dopadajúcich lúčov teplého slnka, ktoré sa dotýkalo jeho pokožky. Popravde, nemal rád ranné vstávanie z toho dôvodu, že to nieslo nové dni a nové príležitosti k tomu, aby stratil ešte viac ako do tohto momentu. Ale každé jedno prebudenie musel brať s tým, že to je nový deň. nemyslieť na to, čo sa stalo ten predchádzajúci alebo ten pred tým alebo ten pred tým. Bolo to možno zvláštne, ale každým jednám krokom, ktorý v živote urobil vždy chcel myslieť na to, že nie je možnosť k tomu, aby sa vracal k minulosti. Po nejakej chvíľke, ktorá mohla trvať aj niekoľko desiatok minút sa napokon dostal z postele. Bolo to zvláštne, pretože po dlhej dobe, mal konečne chuť na to, opäť sa vrátiť k svojej láske. Nebolo to nič, čo by sa dalo prirovnať k človeku. Bola to láska k umeniu a hudbe, ktorá sa s ním niesla od ranného veku. Ale sadnúť si zasa za klavír by znamenalo opäť si pripomenúť tú bolesť, ktorá sa s ním nesie. Snažil sa opätovne tie myšlienky zahnať a na miesto toho si vybral oblečenie. Mikina s kapucňou bola jeho láskou posledné týždne. Samozrejme, že nemal len jednu, ktorú by nosil stále dookola a dookola bez toho, aby ju nevypral. To by bola doslova katastrofa v živote mladého, dospievajúceho chlapca. Rozhodol sa pre modré jeansy a čierne tričko. Bolo iba málo okamihov, kedy sa nesnažil zakryť to, čím sa od mnohých ľudí odlišuje. V tejto chvíli to bolo práve naopak. Kedy nechával svoju ruku byť tou odlišnosťou. Aspoň na malý moment sa nechcel cítiť ako nejaký čudák.
Nemal náladu na raňajky, dokonca nebol ani len ten typ, ktorý by niečo na raňajky jedol. Takmer neustále mával zvieranie žalúdka tesne po tom, ako sa prebudí. A v jeho prípade, čo sa jednalo nejakého vyučovania od rána, radšej si pospal o niekoľko minút dlhšie, ako by sa snažil niečo dostať do žalúdka a očakávať, že to ostane aj na tom správnom mieste. Zatvoril za sebou dvere a pozrel sa na hodinky. Mal dostatok času, dokonca toľko, že by ho mohol rozdávať. Jemne pretočil očami a napokon aj napriek tomu, že to zavrhol od úplného začiatku, rozhodol sa poručiť jedno z pravidiel, ktoré si on sám stanovil. Nie je ich veľa, no aj napriek tomu to bolo asi veľa natoľko, aby to dodržal. Patrick dokonca dúfal, že počas toho, ako bude kráčať k miestnosti, ktorú nenavštívil celé mesiace, ho niekto vyruší a on na tie myšlienky úplne zabudne. Ale možno to chcel samotný osud, pretože v momente, kedy sa dostavil na to správne miesto, kedy prešiel k dverám a dotkol sa končekmi prstov opatrne dverí. Myšlienky v jeho hlave sa miešali so spomienkami. V jednom okamihu dokonca premýšľal aj nad tým, či ho to neprivedie do samotného šialenstva. Bolo to niečo, čo cítil niekde vo svojom vnútri. Patrick si siahol do zadného vrecka nohavíc, kde mal poskladané papiere. Takmer neustále ich musel mať pri sebe. To, že nedokáže hrať predsa neznamená, že hudba sa už nenachádza v jeho vnútri. Od toho momentu, kedy prestal hrať a všetko sa v jeho živote rútilo našiel lásku v písaní a skladaní. Nebolo to to, o čo sa snažil pred tým. Vždy mu tam niečo chýbalo, neboli to slová ale priam emócie. Nevedel predtým vyjadriť to, čo sa nachádza v srdci. Nájsť tie správne tony k tomu, aby spôsobili samotné zimomriavky na pokožke človeka. Ale po tom to bolo iné. Dokáže dať do svojich skladieb to, čo by mal vidieť zbytok sveta. No nikdy nikomu nepovedal o tom, že v skutočnosti láska k muzike ho neopustila.
V momente, kedy Patrick vošiel do miestnosti a mal možnosť vidieť tú krásu pred sebou, jeho srdce možno niekoľkokrát vynechalo. Musel za sebou zatvoriť dvere, uistiť sa, že bude v miestnosti sám a následne prešiel pohľadom po jedinom nástroji, ktorý doslova miloval. Bolo to zvláštne, ale mohol v jednom momente pocítiť to, ako sa jeho kútiky pier stočili do malého úsmevu a nohy si robili čo chceli. Kráčal vpred, pomalými krokmi ako keby sa bál toho, že mu niekedy bude môcť ublížiť. Keď bol na danom mieste a dokonca bol už pri ňom, kedy stačilo len natiahnuť ruku a dotknúť sa ho, mal chuť vycúvať.

„ Došiel si až sem. Nič predsa za skúšku nedáš, alebo áno? Vzchop sa! Musíš sa vzchopiť..“ Patrick si v jednom momente uvedomil, že sa snaží prehovoriť si samému sebe do duše. Len nad tým pretočil očami, zahryzol si do spodnej pery a napokon urobil ten jeden krok k docieleniu toho, že sa posadil na stoličku ku klavíru. Na malý moment zaklonil hlavu, pozrel sa na strop a uvedomil si, že všetky spomienky na to, čomu sa venoval celé hodiny každý jeden deň sú preč. Alebo napokon nie? Ruku, ktorá nikdy nebude jeho rukou si položil na koleno len z toho dôvodu, aby ho nejakým spôsobom nerozrušovala. Tou normálnou rukou, ktorá bola ešte stále jeho súčasťou sa jemne, naozaj opatrne dotkol kláves. Neurobil ani len jeden pohyb na viac. Bolo to len jemné pohladenie, pričom mal pocit, že sa jeho telo celé rozochvelo. Musel zatvoriť oči a stlačiť klávesy natoľko, že sa miestnosťou ozval dokonalý zvuk. Vždy to pre neho bolo veľkým potešením. „ Taktiež si mi chýbala. Tak veľmi..“ hudba, hudba mu chýbala natoľko, že sa v tejto chvíli dostatočne uvoľnil po prvýkrát za celý ten čas. Patrick vytiahol svoje noty poslednej piesne, ktorú zložil a následne ich rozprestrel na malý, kovový stojan, ktorý už od prvého pohľadu sa zjavne používa dostatočne dlho. Patrick sa pozeral na svoju ruku, ktorá sa takmer okamžite pustila do hrania prvých tónov pričom sa na jeho tvári nachádzal malý ale aj tak viditeľný úsmev. Opäť mal šancu na to, byť presne tým, kým má byť. Človekom, ktorý si plní svoje sny. Mala sa pred ním nachádzať veľká budúcnosť, kedy by pracoval s hudbou každý jeden deň. Počas toho, ako hral prvé tony nemusel sa pozerať ani len na noty. Písal ich on sám, vedel čo za tým nasleduje a počas toho ako hral mal chuť zatvoriť oči a predstaviť si úplne iné miesto, ako to, na ktorom sa v ten daný moment nachádzal. Vždy ho zaujímalo, aké by to bolo hrať a mať pred sebou výhľad na krásne more. Určite by to bol príjemný okamih. Počas toho ako sa strácal v myšlienkach a hudba sa z príjemnej menila na drsnejšiu, vášnivejšiu a energickejšiu, takmer okamžite použil svoju druhú ruku. Nemohol všetko zahrať jednou rukou. A kedže tá druhá ruka bola mechanická v ktorej nemal dostatok citu na to, aby zahral to, čo chce tony sa v jednom momente zmenili. Už to nebolo to, čo si predstavoval. Bolo to, ako žiť s mechanickou rukou. Žiadna emócia, žiaden cit. V jednom momente si uvedomil, že sa opäť dostáva do tej fázy, kedy to jednoducho nefunguje. Cítil ako sa jeho telo z toho pohodového stavu, kedy bol uvoľnený stávalo takmer nehybným a pohľadom prešiel po rukách, ktoré sa na klávesoch zastavili. Jednou rukou a s nenávisťou voči vlastnému telu rozhádzal svoje noty takmer po celej miestnosti a postavil sa na nohy. „ do čerta.!!!“ Vykríkol v návale zúrivosti. V momente, kedy sa v ňom všetko miešalo by si dokonca ani len neuvedomil, či sa niekto nachádza v jeho prítomnosti alebo nie. „ do čerta!“ jeho slová sa niesli neustále miestnosťou. Prešiel takmer okamžite ku stene do ktorej svojou mechanickou rukou udrel. Necítil nič, žiadnu bolesť, žiadne zachvenie. Nič, čo by mal cítiť. Rovnaký pohyb urobil s druhou rukou, pričom to bolo úplne iné. Bolesť cítil v každej jednej bunke svojej ruky pričom mohol sledovať ako sa pomaly začala objavovať krv. Nikdy to nebude už ako pred tým a on si to v tejto chvíli opäť uvedomil. Zosunul sa na dlážku a niekoľkokrát ešte rukou udrel do zeme až do momentu, kedy nezaklonil hlavu dozadu a tou druhou si neprešiel po tvári.

Bylo jí dost zvláštně. Poslední dobou asi. Už dlouho jí moc věcí neudělalo radost, což bude tím že trávila moc času sama a tím pádem více přemýšlela nad věcmi. Nad důležitými, i hloupými co neměli absolutní smysl a.. Nutno podotknout, že ji to dost ničilo. Uvnitř, i zvenčí asi. Nevypadala někdy moc čile a vesele, jako obvykle. Většinou však nasadila dokonalou přetvářku. Když zazvonil její budík, aby opět neprospala celý den, hleděla na moment mrtvolně do prázdna, opět s myšlenkami absolutně všude. Zahlcena a ztracena. Netrvalo dlouho a rozhodla se to zachránit sprchou s nadějí, že tyto myšlenky vlastně vyžene z hlavy. Zalezla do sprchového koutu a zavřela oči. Pramínky vody docela studené nechala putovat po svém těle s nadějí, že smyjí všechnu bolest, každou myšlenku odplaví do kanálku a přenesou do čistky. Kde se vyčistí od všeho zlého. Ale jakmile vylezla ze sprchy, hleděla na sebe do odrazu svého. Jen musela přivřít bolestně oči, nedalo se na sebe moc teď koukat, nemá na to náladu a tak přes zrcadlo přehodí ručník, kterým se před chvílí utřela a zamířila do svého pokoje, kde se oblékla. Na sebe si nebrala nic složitého, extra zajímavého. Zvolila černé tepláky s gumou u kotníků a obyčejné bílé tričko, které si zastrčila dovnitř vzhledem k tomu, že jí bylo celkem velké. To je jedno. Přes to si přehodí šedou mikinu s logem univerzity. Klasická mikina jako jsou ty Harvard a další, no chápeme se. Vlasy si nechá volně všude trčet.. I když ono to vypadá hezky. Jak se volně vlní jako vlny na moři, jsou nádherné a ona si to ani moc neuvědomuje. Zajímalo by jí, proč se jí momentálně žene do hlavy tolik špatných myšlenek, ale nechce na to ani pomyslet. Opět si vzpomněla na svou zesnulou sestru, opět si to velmi nečekaně vyčítala. Kráčela bosky do kuchyně, tichá jako myš aby nevzbudila ani živáčka, zřejmě nechce s nikým momentálně komunikovat, což se dá docela čekat, přiznejme si to. Z lednice si vytáhne jogurt, do kterého se pomalu pustí, přičemž nepřítomně čumí do zdi. Jogurt sice věčnost nejí, ale dlouho jen tak seděla a koukala. Z transu ji probudil zvuk dveří a tak se rychle zvedla, vzala svůj malý batůžek, do kterého naházela vše možné a vydala se hledat lék. Její lék je hudba. Její součást, její život a láska. Nazula si na nohy Vans boty černé barvy a rozešla se pomalu ze spolku pryč. Spolky nejsou dvakrát daleko od univerzity a tak využije možnost procházky. Zahradami a přírodou. Paprsky sluníčka jí šimrají po něžné tváři, snažící se jí asi taky rozveselit? No kdo ví. Slunce nemluví. Za to vidí všechno, i když se to nezdá, pořád na nás vidí. I ve tmě. Po ulici neustále potkává starší paní nabízející ovoce a tak jejích služeb využije. Když odchází po zaplacení červeného jablíčka, vyslechne větu: “Úsměv děvčátko krásné, den ještě nekončí.” Jak motivační věta, co jí donutí se lehce usmát. Má pravdu.. Den ještě nekončí, už v tuhle chvíli by možná chtěla aby skončil. Je krásné jak se všichni snaží pomoci, ale na tohle asi musí sama. Kráčí cestami necestami. Po chodníku, trávě. Zkrátka kudy je to nejrychlejší, takže to rovnou vezme přes skleníky, kde si jablíčko umyje. Sice už ho utřela do mikiny, ale když může, umyje si ho. Za předpokladu, že není kde, by to vážně neřešila a snědla by ho tak jak je. Poté se odebrala do školní budovy, rychlým krokem došla až k osudným dveřím, ze kterých neslyšela nic dobrého. Neví, co tam kdo dělal, ale hudebník asi není a spíše se rozčiluje nad někým a přišel si vybít zlost. Jestli zničí jakýkoliv nástroj, dopustí se smrtelné chyby, za kterou ho donutí pykat. I kdyby běžela do ředitelny jako malá holka a ztrapnilo by ji to. Pro hudbu všechno. Maličko ji zamrazilo ze všech těch zvuků, ale odvážila se dveře otevřít a vstoupit. V očích se jí zjevil hoch házející papíry všude, bouchající do zdi celý naštvaný a s rukou od krve. Jemně si na moment přiložila ruku před ústa, lekla se ho. Šel z něj respekt a.. Asi ji hodně vystrašil. Vždy byla taková drobounká dívenka, co ráda každému pomůže. On zrovna není moc kandidát na pomoc, vzbuzuje v ní zvláštní pocit. I přes menší strach uvnitř ní si odloží batůžek na malý kožený gauč v rohu místnosti, svlékne si mikinu a začne se sbíráním papírů, aby dala chlapci trochu oddychnout. Celou dobu mlčela, aby měl čas na srovnání myšlenek a srovnáním sám se sebou. Její slova by teď asi moc nepomohla. Po chvíli ani ne, kdy sesbírá papíry snažíc se je trochu narovnat a proto na ně položí těžkou knížku, se rozejde pomalu k umyvadlu, které bylo pro ní zajištění pitného režimu vždy, co tu je. Na pitný režim zapomínala. Namočí jeden z čistých hadrů, vyždímá a dokráčí až k chlapci, který sedí momentálně na zemi s rozmlácenými kloubky. Opatrně si k němu klekne, přičemž chytne jeho zraněnou dlaň a jemně přes ní přejede mokrým hadrem. Samozřejmě že si všimla jeho.. No.. Robotické ruky? Dá se to tak nazvat? Ale nevěnovala tomu pozornost jako té zakrvácené ruce. Plno lidí by na to asi koukalo vyjeveně, začali by ho litovat ale k čemu to je. Nadechne se ke slovu.. Ale opět ústa zavře. Ani neví, co by mu tak jako řekla. Skousne si na moment nervozitou rty, opět nádech a přišla slova. “Předpokládám že to není k žádnému vystoupení.. Tahle.. No.. Věc.” Zamumlá tiše jako myška, však dostatečně slyšitelně pro něj že jo. Opatrně mu utřela zakrvácené kloubky hadrem, poté se zvedla a hadr od krve šla vymýt, odložila ho k usušení a došla opět zpět a od jednoho ze stolů, co se tu nachází si přisune židli opěrátkem k němu. Sedne si obkročmo na ní, ruce si na opěrátko opře a bradu na ně přiloží. Byla roztomilá, ale lepší by to bylo s úsměvem, ale výraz měla prázdný. Spíše čekala, co se z něj vyklube dál, bála se, aby na ní asi nevyjel ale.. Není blázen, že ne? Doufá. Skousne si nervozitou ret a strachuje z ticha, co zde panuje a to není obvyklé. Přeci jen je to hudebna, jde o hudbu a zvuky.

Beznádej, hnev, nenávisť, vášeň. Všetko to boli emócie tak jednoduché no zároveň komplikované. Možno, ak by ich človek zažíval v rozličných situáciách a postupne, správal by sa inak. Vedel by ovládnuť vlastnú myseľ a telo a necítil by sa ako blázon. Ale čo sa stane s človekom, ktorý mnoho emocií začne pociťovať v jednom okamihu? Kedy má chuť pozrieť sa na tú krásu v podobe nástrojov a v jednom okamihu všetko otočiť hore nohami. Nemohol, vedel, že na škole sa nachádza niekoľko žiakov pre ktorých hudba znamená to, čo pre neho. Nemohol im zobrať to potešenie, ktoré bolo zobrané a ukradnuté priam udupané na samotný prach práve jemu. Patrick si v jednom okamihu mohol uvedomiť, že niekto k nemu prehovoril. Dokonca sa rozhodol vstúpiť do jeho blízkosti a snažiť sa ho upokojiť. Aspoň v jeho hlave sa to tak vykresľovalo. Patrick nemal niekedy ani len to najmenšie tušenie o tom, čo jeho slová niekedy dokážu spôsobiť. V momente, kedy sa v ňom všetko miešalo alebo v momente, kedy si k nemu človek konečne hľadal cestu a považoval ho za svojho kamaráta, dokázal povedať veci, ktoré neskôr ľutoval. No vedel, že je lepšie ich povedať a niekoho zraniť ako vidieť v ich očiach v jeho prítomnosti ľútosť.
Stále sediac na dlážke mal možnosť sa pozrieť dievčaťu do očí. Bol to jeden z tých pohľadov. Prázdny, žiadna emócia sa v jeho očiach nenachádzala aj napriek tomu, že v jeho hlave a v jeho vnútri sa to hemžilo takmer všetkým. Možno ak by neprehovorila, alebo ak by nepovedala tú vetu, ktorú povedala, všetko by bolo inak. Patrick bol chlapom a chlap takmer všetko pochopí presne tak, ako mu to v ten daný moment vyhovuje. No a v tomto prípade to rozhodne nebolo iné. Patrick sa mohol postaviť, bez jediného slova odísť no na miesto toho ostal sedieť na podlahe a vystrel ruku, ktorá mala byť jeho súčasťou. „ vážne to vyzerá ako nejaký módny doplnok, ktorý by som si len tak dal na zdravú ruku?..“ jeho hlas bol priamym. Nebol nepríjemným, nebol rozhodne povýšeneckým no bol chladným. Niekedy ale práve slová chladné ako ľad dokážu ublížiť viac ako prejav emócie. Niekedy nič nehovoriaci pohľad, kedy človek nevie čo si v ten daný moment má vlastne myslieť je horšie ako vybuchnúť a o pár sekúnd na to, byť opäť tým istým človekom. No v tomto prípade to bolo iné. Hovoril pokojne, s triezvymi myšlienkami aj napriek tomu, že v jeho hlave sa odohrával boj viacerých vecí.
„ alebo vyzerám ako hlupák, ktorý sa v tom zasekol? Chceš vidieť, čo sa pod tým skrýva? Viem, že mnoho ľudí to chce vidieť. Ten kýpeľ, ktorý už nikdy nebude rukou. Chceš sa zasmiať nad niekoho utrpením? Alebo prejaviť ľútosť? Oh počkajme, ešte je tu možnosť, že na tvoje vystúpenie neprišli tvoji súrodenci, pretože na miesto toho aby ťa podporili sa rozhodli pre kúsok dobrodružstva? Tak to potom bude sklamaním, keď ti poviem, že o žiadnu ľútosť vážne nestojím..“ Patrick venoval pohľad prstom na mechanickej ruke, ktoré sa začali pohybovať. Žiaden cit, žiadne chvenie, žiadne mäso a žiadne kosti. V niektorých okamihoch dokonca dúfal, že jeho telo tú danú ohavnosť odmietne. Vedel o tom, že sa to stávalo pomerne často. A aj napriek tomu, že mnohokrát sa objavovala fantomová bolesť, ktorá sa väčšinou prejavovala ako bolesťou v ruke, ktorá už nebola na tom danom mieste, tak jeho telo znášalo ruku priam dokonalo. Bolo to pre neho ťažké.
„ alebo počkaj! Budem hádať. Pozrieš sa na mňa s tými peknými kukadlami a povieš mi, že určite vieš ako sa cítim! Budeš sa tváriť ako ten najviac ublížený človek na planéte a vlastne stačí len to, že na tejto škole. Povieš mi o tom, že ani ty už nedokážeš hrať z toho dôvodu, že k hudbe ťa priviedla mama alebo otec, ktorí ťa opustili alebo ešte lepšie.. počkaj... povieš mi, že si sa rozišla s priateľom a hra na hudobný nástroj ti pripomína tie krásne chvíle..“ Patrick sa v tom momente postavil na nohy a následne opätovne prešiel ku klavíru. Nechával veci plynúť, nechával noty na zemi a bez toho aby sa na nich čo i len pozrel opäť sa priblížil ku klavíru a jemne končekmi prstov pohladil klávesy. Patrick sa posadil na stoličku pričom si dal mechanickú ruku za chrbát len z toho dôvodu aby sa na ňu nemusel pozerať. Aj napriek tomu, že to urobil pred niekoľkými minútami, dúfal, že sa všetko za tú chvíľu zmenilo.
„ je to ako keby si sa pozrela na motýľa, ktorý prišiel o krídla. Dokáže prežiť ale má to cenu, keď nedokáže lietať?..“ bolo to skôr otázka položená pre neho. Nečakal, že sa toho ujme. Popravde čakal, že po jeho slovách, ktoré jej venoval sa na neho pozrie ako na prvotriedneho blázna a následne odíde z miestnosti. Patrick čo sa jednalo vecí a nálad v takýchto stavoch, nevedel kontrolovať to, čo vypúšťa z úst. On sám vedel, že niekedy je lepšie ak ho človek nenávidí ako keby ho mal mať rád. A to len z toho dôvodu, že nikto od neho nebude nič v tom ohľade očakávať. Patrick sa po chvíli pozrel jej smerom, pričom cítil, že po tom ako to dostal zo seba von sa konečne cítil o čosi uvoľnenejšie. Nebola to jej vina, že práve na ňu to bolo v tejto chvíli hodené.

Emoce jsou zvláštní. My jsme zvláštní. Působíme neskutečně jednoduše na první pohled, ale dá se to jednoduše odkrýt a najednou člověk zjistí, jak je vše komplikované. I u největších hajzlů na škole je nějaká komplikace, ale dobře skrytá. Často nedokázala rozeznat co cítí. Většinou se jí mísil smutek a vztek dohromady, to je pro ní nejhorší situace. Chcete něco rozbít, něco na někoho vykřiknout ale zároveň se rozbrečíte a nenávidíte se za to, že jste něco tomu dotyčnému řekli. Vivian je zrovna člověk, co si dává pozor na to, co někomu říká. Jak výčitky, tak i o ní a například její minulosti. Nerada lidem ubližuje, proto sebou občas nechává vyjebávat ale dnes.. Není ten den. Dneska už to nezvládne. Patrick ji absolutně rozhodil, vzbudil v ní neskutečný hněv a bolest nedající se popsat. Udeřil ji. Udeřil její srdce několikrát za sebou, div nezalapala po dechu. Ano, brala si to momentálně osobně, není zrovna dvakrát v dobrém rozpoložení pro takovouhle situaci. Ještě ke všemu, kdy se mu snažila určitým způsobem pomoci, nesnažit se komunikovat, aby ho nenaštvala ještě víc a tohle byla od ní tak nevinná věta, jako je ona sama. Slova se jí zarývala do paměti, do kůže a užírala ji zevnitř. Vzbudila v ní pocit, jako by ji někdo škrtil a srdce se jí rozbušilo jako o závod. Do očí se nahrnula tekutina, slaná, ale ani kousek z očí nevytekl. Nepřelil se a netekl po tváři. Její krásná kukadla, jak zmínil, byla pouze rudá asi vzteky a bolestí skleněná a zaslzená. Čím déle mluvil, tím více její pocity zhoršoval, vzbuzoval v ní neskutečnou zlost, emoce, bolest. osolil to svým chladným přístupem, co ji zároveň děsil. Stoupne si, zatne ruce v pěst a bolestně si zaryje nehty do dlaní. “Nechci vidět tvoji ruku. Nemám o ní zájem. Nemám zájem projevit lítost, o kterou si sám svým chováním momentálně skoro až žádáš. Nechceš ji? Nechovej se v konverzacích tak, jako bys ji chtěl. Nechovej se k lidem jako kretén, jen protože nemáš ruku. Nechovej se k nevinným jako kretén. Kvůli nim jsi o tu ruku nepřišel.” Polkne a hledí mu celou dobu do očí, rozrušená jeho slovy a co víc, rozrušena slovy o jeho sourozencích. Byla by tak ráda, kdyby mohla hrát pro její malou sestru. Pro to sluníčko, co pořád vidí běhat po domě, které tajně vidí jak si zkouší její oblečení a parádí se u zrcadla. “Nemluv o rodině. Nemluv o blízkých. Nezmiňuj je u nikoho v konverzaci. I kdyby mi nástroj připomínal mámu, sestru, přítele, souseda, nic ti do toho není. Nemáš právo se v tom nípat a zlehčovat tu situaci. I kdyby ti to sebevíc nepřišlo jako problém, tak to tvoje, taky o proti ostatním není problém. Žádný problém není nejmenší, ani největší. Každý to má jinak a teď? Teď jsi hlupák ne protože jsi se v tom zasekl, ale jak nechutně se chováš. Jako kretén.” Hrudník se jí rychle zvedal, celá se chvěla s bolest v sobě co se udržovala dlouho. “Myslíš si, že jsi jediný, koho něco bolí? A co, že je to na tobě vidět? Na tolik lidech to vidět není a tolik je to bolí. Nejsi jediný, kdo nemůže něco dělat, kdo každý den lituje svých činů, kdo se nenávidí za to co má občas. Děláš jak nechceš lítost ale tím jak se chováš, by tě člověk i litoval. Ale ne ve smyslu: ”Bože, to je chudák, nemá ruku.“. Litovala bych tě jen proto, že se chováš jako kretén a máš to zapotřebí.” Pohlédne mu naštvaným způsobem do očí, promne si oči a tím pádem pustí své zatnuté pěsti a v dlaních se objeví čárky od nehtů. Rozejde se rychle ke gauči, na který si odložila věci a začne se hrabat ve svém batohu, hledá zřejmě sluchátka. Nehodlala tu zřejmě být ani minutu. Tohle jí neskutečně ublížilo. Možná je momentálně docela vztahovačná, ale jedná s ní takhle občas až moc lidí a ona jen sedí a nechá údery putovat a putovat. Teď, už to nezvládla. Slza jí ukápla po tváři. Chtěla aby mohla řešit menší problém, že nepřišla její sestra na vystoupení, avšak už nepřijde nikdy. Ani před její oči. “Motýl bez křídel nepřežije. Ty žiješ. Tak běž doprdele s těmihle poznámkami.” To je snad poprvé po dlouhé době, co je na někoho tak ostrá. Nedokáže zrovna dvakrát fungovat a proto vytáhne sluchátka, která si zastrčí do uší a pustí do nich hudbu, jež jí vnese do těla aspoň trochu klidu a položí se na záda na gauč. Utřela si opět oči, nedokáže se jen tak uklidnit a neví, jestli po téhle poslední kapce toho bude schopná. Lidé by si měli dávat bacha na jazyk. Vážně protože slova.. Ach slova. Ty bolí.

Bolo to po prvýkrát od tej nehody, kedy sa na neho niekto pozrel ako na človeka. Ako na samostatný celok, na žijúcu osobnosť a na normálneho jedinca. Prvý okamih, kedy niekto neustále nepozeral na tú ruku, ktorú už nemal a nepýtal sa tie klasické otázky. Po prvýkrát, kedy si vypočul to, čo vlastne chcela povedať bez toho, aby na niečo odpovedal. Možno to na prvý pohľad mohlo vyzerať, ako keby jej nevenoval ani len svoju pozornosť, predsa len bol otočený k nej chrbtom a zatvorený vo svojej nikým nepreniknuteľnej bubline, no počúval každé jedno slovo, ktoré jej vychádzalo z pier. V hlave sa mu odohrávalo mnoho vecí, dokonca mnoho slov, ktoré mal v pláne povedať no na miesto toho, aby tak vôbec urobil, aby povedal to, čo sa nachádza v jeho mysli a možno aj v jeho srdci, počúval ju. Bolo to po prvýkrát, kedy slová človeka, ktorého nepoznal mu začali dávať zmysel a ktoré sa rozhodol on sám akceptovať. Bolo to pre neho niečo nové, niečo nepoznané. Predsa len boli okamihy, kedy ľudí okolo seba nepočúval. Videl, ako sa im hýbu pery, ako sa z nich valia slová no on ich nevnímal. Do tohto momentu k tomu nemal dôvod. A to z toho dôvodu, že mnohokrát vedel práve z obyčajného pohľadu vyčítať to, akým štýlom sa rozhodne ten človek hovoriť. V momente, kedy sa pozerá do zeme alebo dokonca, kedy začne plakať, nemá ani len tú najmenšiu snahu. Prečo by sa mal zaťažovať slovami nejakého nevyrovnaného človeka? Patrick ale v tejto chvíli vedel, že to je iné.
„ to, čo sa nachádza v tebe..“ otočil sa na stoličke a musel sa na malý moment pousmiať. Malý úsmev, ktorý mohol znamenať to, že by ju chcel provokovať. Ale to rozhodne to nemalo znamenať. Patrick niekedy nevedel, ako má v určitých situáciách reagovať. No pri pohľade na dievča, ktoré bolo v jeho blízkosti a povedalo mu slová, ktoré doposiaľ ešte nikdy nikto nepovedal, ohúrilo ho to. Nie z nejakého zvláštneho pohľadu ale to, že sa v nej nachádzala odvaha. No pri slovách, ktoré hovorila mal možnosť spozorovať niekoľko vecí.

„ je to lepšie alebo nie? V momente, kedy to dáš všetko zo seba vonku. Čo sa v tebe dusilo.“ Patrick si uvedomil, že možno urobila presne to, čo on urobil pred malou chvíľkou. Kedy vypla ten filter, ktorý filtroval každú jednu emociu a niekde ju schovával. Patrick v tento moment nechával všetko plynúť von, nechcel to v sebe drtiť. A to znamenalo, že jej možno ublížil aj napriek tomu, že nemal k tomu ani len ten najmenší dôvod. Patrick nechcel hovoriť teraz o ospravedlňovaní sa, o rozhodne nie. Na miesto toho sa postavil na nohy, vytiahol si z vrecka servítku a prešiel k nej. Mohla ho od prvého momentu nenávidieť? Bolo by to také ľahké. Nenávidieť nejakého človeka od prvého momentu. Kedy mala možnosť vidieť jeho správanie. Jeho reagovanie na jednu prostú vetu. Ale Patrick po tom, ako tie slová zo seba dostal pocítil úľavu. Aspoň na nejaký ten čas. Mnoho ľudí malo svoje spôsoby, ako sa odreagovať no v jeho podobe to bolo práve vypustenie všetkého von. Tak ako on, aj ona sa dotkla miesta o ktorom nevedela nič. Práve človek, ktorý zapôsobil to, že prišiel o ruku bol nevinným človekom. Práve človek, ktorý mu zobral všetko bol jeho priateľom. Patrick na to ale nechcel nič povedať, znamenalo by to vracať sa do spomienok, ktoré už dávno uzamkol vo svojej hlave a vo svojej mysli. Nechcel myslieť na to, ako by sa zmenil ten večer, ak by reagoval nejako inak. Patrick prišiel k nej a kľakol si na jedno koleno, opatrne ako keby sa chcel uistiť, že jej neublíži. Mala možnosť uniknúť alebo mu dokonca streliť facku, on by na to nič nepovedal, pretože vedel, že si to určite zaslúži. Na miesto toho jemne servítkou prešiel k jej tvári a zotrel jej slzu. Plakala kvôli nemu, kvôli tomu, že bol hlupákom a on si to uvedomoval až príliš dobre.

Proč by se na něj dívala jinak? Byl úplně stejný člověk, jako ona. Fungoval v podstatě stejně a nebylo zde nic, co by je rozdělovalo a dělalo z nich něco jiného. Neměla nic speciálního, on nemá nic speciálního. Narodili se stejně, zřejmě, to nevěděla a i kdyby ne. Je člověk, nikoli netvor. A jeho ruka? Brala ji jako každou druhou, kdy jde na ulici. Jako tu, která může lehce někoho chytit, někoho pohladit, může v rámci možností fungovat. Nic víc, nic míň. Proč otázky? Bolí, otravují. Dotyčný začne mluvit sám, pokud chce a dojde na to, ale strkat nos do věcí, do kterých jí nic není? Jí tohle stačí. Něco se stalo, nemá ruku a tečka. Nebude se v tom rýpat, je stejný jako ona a na ničem z takovýhle věcí nezáleží. Kéž by takhle přemýšleli všichni, že? Ale nebyl by ten život jednoduchý až moc? Neposunují nás ti blbci často kupředu? Hodně otázek, však bez odpovědí. Musíme je hledat sami, jsme rozdílní a věci vidíme jinak. Nikdo nám ty odpovědi nedá zadarmo. Všechna slova, bolestivá možná i, vychrlila v místnosti směrem k němu se strachem, že ani jedno nevyslechl. Hleděla mu do zad, jako by byli obrovská zeď, kterou nedokáže nikdy přelézt, protože je jen drobné děvče. Drobné děvče, mezi sedmi miliard lidí. Jak ztracená si často přišla. Ale není sama.. No ne? Každý nějaký problém vážně má. Poslouchal? Neví, avšak nic neříkal. Chvílemi cítila jeho pozornost, potom možná méně, protože se až moc soustředila na ta slova. V hlavě se jí honila představa, co když úplně vypnul, vybil si zlost a ignoruje mě? Co když se všechna ta slova narážející mu do zad jako jehličky, vracejí zpět ke mně a ubližují mi. Jsem nevyslechnuta snad? Co bolí vlastně víc? Ignorace či ten jeho první výstup? No kdo ví. Ani jedno není zrovna ideálka. Ani si neuvědomuje, jakým způsobem to pro něj vlastně může být nové. Nepřijde si žádným způsobem výjimečná, tohle mu snad řeklo spoustu lidí ne? Asi ho to klidně může i otravovat, ale to co mu to řekla, jsou věci, co vědět musí. Musí si je sakra vtlouct do hlavy, trochu se taky srovnat se životem, i když je to těžké a ona si to uvědomuje dostatečně. Sama to ještě neumí. Možná tato slova byla zbytečná, třeba po nich odejde a ona tu zůstane sama a bude klid. Nebo k ní spustí nazpátek a ona se sbalí a uteče pryč. Je tolik možností, vybrala si zůstat, uklidnit se hudbou a ulehnout na gauč. ignorovat ho co nejlépe jak to jde, protože se moc nevyjádřil. Neměla hudbu až tak nahlas a v uších zařinčí i jeho slova, díky kterým k němu na moment tikne pohledem, ale rychle mlčky zase uhne. To co v ní je? Jen věci, co hold musí už ven a ona se snaží s nimi vypořádat. Říkají ji, jak je skvělá, jaký je andílek, co se snaží pomoci, jak je šikovná hudebnice. Ale ona to nevidí tak bíle. Tak čistě jako ony. Přijde si hloupá, cítí se hloupá dost často za svá rozhodnutí a pomalu i za to, že na něj vůbec mluvila a prozradila mu svým výstupem, jak se z části cítí. Protože ona nebrečí ani moc kvůli němu, ale kvůli bolesti co v sobě má a on ji rozdmýchal jako oheň v krbu. Sundá si jedno sluchátko, hleděla mu hluboko do očí a poté se zahleděla do stropu. “Nevím, jestli je to lepší. Jen jsi mě naštval.. Není to nic z věcí, co ve mně třeba vřou.” Vydechne tiše, nechce dělat chudinku, ani se o těch věcech bavit nechce no. Neví jestli si uvědomuje, že to co udělal bylo absolutně zbytečný, navíc.. Ona mu nic neudělala, snažila se pomoc aspoň trochu, aby se uklidnil a on se na ní obořil akorát. Třeba si to zaslouží, sama neví. Nebude ho rozhodně nenávidět, to není její styl.. Není vyloženě nikdo, koho by nenáviděla, kromě občas sebe samotné a to je ten největší boj. Závažné není to, nenávidět lidi kolem ale sebe. To je hodně špatně. Uvědomuje si v sobě, že ho třeba i ranila taktéž, ale.. To teď nebude řešit. Ona si nezačala a dál v řešení toho pokračovat nechce. Jakmile dokráčel k ní, jen o něj opřela svůj pohled a tikala do jeho očí. Do očí, ve kterých se bolest taky určitě skrývala. Opatrně se usadila, když ji utřel slzu, neodtrhla od něj pohled, ani neplánovala mu dát facku nebo tak, to by si zdaleka ani nezasloužil. Nemá potřebu ho mlátit. “Na tobě je ta bolest vidět, ale hodně lidí to nosí v sobě a vidět to není.. Přemýšlej, než mluvíš.” odhrne si pramen neposedných vlasů z obličeje a opře se o opěrku gauče. Skousne si lehce let a zamyšleně hledí na své ruce, ve kterých si přehazuje nějaký kus papírku.

Mal byť normálnym človekom. Vždy sa tak mal cítiť. No na miesto toho sa niekedy cítil ako troska. Použitý materiál, ktorý sa už nikdy nebude na nič hodiť. On sám si nevedel predstaviť svoju budúcnosť. Dokonca ani nevedel, prečo stále chodil na školu a študoval niečo, čo už robiť nemohol. Mohol si vybrať ale vari niečo iné? Nevedel nič. Nevedel hrať žiaden zo športov, ktorými sa obháňali mnohí ľudia okolo neho. Možno by sa mal stať roztlieskavačom, skákať hore a dole po trávniku, rozťahovať nohy vo výške a stále mať úsmev na tvári. To by bolo možno pomerne vtipné z toho dôvodu, že on sám seba si nevedel ani len predstaviť v nejakej krátkej sukienke. Ved ako by to napokon vyzeralo? Samozrejme, že ho v ten daný moment ani len nenapadlo, že aj chlapec môže robiť rozlieskavača. Prečo by aj malo? Pri pohľade na dievča pred sebou premýšľal nad rôznymi vecami. Možno nad tým, či to neprehnal. Možno aj áno ale vedel, že povedať, že ho to mrzí nemalo by to takmer žiadnu cenu.

„ Zmiešanie obidvoch bolestí. Možno je na mne vidieť tú fyzickú, ktorá sa dá potlačiť liekmi ale psychická. Neprišiel som na spôsob ako sa s tým vyrovnať.“ Patrick sa od nej vzdialil len z toho dôvodu aby v jej očiach nevidel náhodou strach. Kto vie, čo si o ňom človek v danom okamihu môže pomyslieť. Možno to, že by niekoho mohol udrieť? Mohol vy vôbec pozerať sa na človekaa vraziť mu facku? On sám vedel, že toho rozhodne nebol schopný.
„ nechcel som aby to došlo až do toho štádia. Nebolo to spôsobené tvojim príchodom ani tvojou vetou. Bolo to skôr spôsobené tým, čo sa vo mne nachádza.“ boj, to sa v ňom nachádzalo. Koľkokrát myslel na smrť no nikdy to nedotiahol do úplného konca ako keby dúfal v to, že jedného dňa sám seba bude opäť brať ako živú a plnohodnotnú bytosť. Patrick nevedel, ako sa má v tejto chvíli správať, či má niečo povedať alebo dokonca odísť. No na miesto toho sa sústredil na jej prítomnosť. Zvláštne, do tohto momentu sa mu to vari ani ešte nestalo, kedy sa sústreďoval na niekoho prítomnosť tak, ako práve na tú jej. „ Viem, že slová niekedy dokážu niekoho zraniť. Nepremýšľam nad tým v takýchto okamihoch. A určite nie v prítomnosti človeka, ktorého vidím po prvýkrát a možno aj naposledy.“ Možno premýšľa zle. Sakra, samozrejme, že patrick premýšľal zle. Človek by sa mal snažiť o to, aby urobil ten najlepší prvý dojem. No on sa snažil vždy o úplne iný moment. Patrick na svojej tvári opäť vyčaroval malý úsmev, pozrel sa do zeme a potom si zahryzol do spodnej pery. „ niekedy je lepšie vzbudiť na začiatku v ľudoch pocit, aby sa ku mne ani len nepriblížili ako im potom ublížiť.“ Bolo to jeho zmýšľanie, ktoré sa snažil praktizovať už nejaký ten mesiac. Dokonca patrick nevedel ani len povedať, či má na škole nejakých kamarátov alebo nie. To bola ťažká otázka nad ktorou by sa musel dokonca aj v ten daný moment zamyslieť.

Pro ní je normálním člověkem. Kdyby se spolu nějak třeba bavili, což se třeba po této konverzaci možná nakonec stane, kdo ví, určitě by ho brala jako normálního. Je užitečný víc než si myslí. Může dokázat cokoliv jen bude chtít, ale zabere to opravdu hodně času. Musí najít někoho, kdo ho v tom podpoří, protože jestli takhle všechny odhání svým chováním, není divu že je sám. Vivi je však dost neodbytná osoba, dokáže lidi otravovat dlouho, dokud se pod jejich pevnou skořápku nedostane a nezkusí jim pomoci. Ničí jí to? Ano. Ztěžuje jí to život? Ano. Ale ona chce pomáhat.. Zároveň je to dost často volání o pomoc. Doufá, že se jí to totiž jednoho dne vrátí. Zatím nepřišel.. Furt doufá. Často lidem tak pomáhá, že je toho na ní moc.. Ale dostatečně si uvědomuje, že si to dělá sama. Chápe ho.. Neví jak se cítí ale chápe. Je těžké se s tím vyrovnat, dělá mu to problém. Možná se dost nenávidí. Ale žije.. A měl by tu být pro něj někdo, kdo mu ukáže, že ten život vážně fajn je. Neví, jestli je dost dobrý kandidát na tohle, ale možná by s ním někdy nějaký čas trávit mohla. Zkusit mu pomoci a třeba mu i najít nějaké takové další lidi, co ho podpoří. Pokud ji teda neodežene tak jako to udělal v podstatě teď. “To je zřejmě přirozené.. V dnešní době se dá léčit léky i psychická. Avšak není to.. Nejlepší řešení.” Zamumlá tiše, ona o tomhle ví svoje, ale nebude o tom zrovna mluvit. Není to téma, co chce rozebírat a navíc on je teď tématem, nikoliv ona. Strach v jejích očích už nebyl. Nemá už obavu, že by jí uhodil.. To by snad neudělal ne? Už je.. Klidný. Neví, co by udělal v situaci, kdy byl vzteklý jako rozzlobený medvěd ale teď. Teď když jí utíral slzy? Není čeho se bát. Nad jeho takovou menší omluvou a vyjádření se k té situaci jen lehce pokrčí rameny. Nemá co by mu k tomu řekla. Mají ale asi pár věcí společných. Špatná psychika, to má už teď kde kdo. Nikdo nemá všechno v pořádku, každý má stinnou stránku. Ona má i ty slunné, samozřejmě. Užívá si života a je vděčná. Na sebevraždu pomyslela jen jednou a to, když se dozvěděla, že její sestra zemřela. To bylo jediné. Jinak už nikdy. Její malá sestřička i přes to, že životu asi nerozuměla, by to nechtěla. Prohlédne si ho od hlavy až k patě, lehce zamyšleně a s roztomile nakloněnou hlavou. “Proč myslet tak negativně.. Umím odpouštět.” Naznačuje tedy tím, že se třeba nevidí naposledy. Ale to závisí spíše na něm a zda-li bude chtít. Ona určitě, je to přátelská bytost když chce. Někdy maličko stydlivé trdlo ale když se rozjede, je to neuvěřitelné sluníčko. Nad jeho dalšími slovy se mu jen zahledí do obličeje, který se sklopil k zemi a tak nakloní hlavu aby na něj viděla a lehce se pokusí usmát. Už to strašně znamenalo, bylo to okouzlující. Pohledem těkne k jeho robotické ruce a jemně se jí dotkne rukama. Študuje ji jako malé dítě, celý zamyšlená jak by se dalo vyřešit to hraní na klavír, o které se snažil, to slyšela. Jemně hýbala těmi prsty, zkoumala a nakonec se posadila blíže ke kraji k němu s menším a lehce povzbudivým úsměvem. “Zkusíme to spolu. Zkusíme to zahrát.” Zvedne se, přičemž dokráčí k papírům co jsou skoro na kusy roztrhané a postaví je na klavír, aby na ně viděla ze stoličky. Usadí se na ní a poklepe hned vedle sebe. “Notak pojď. Hm?” pobídne ho lehce a opět ukáže vedle sebe. Opravdu se do toho pustila a i když měl třeba nechuť, hodlala ho donutit. Už je tady, chybí mi tak málo. Zahledí se na noty psané na papíře, co si toho už hodně prožil. Zmačkaný, kruhy odspodu hrnečku a čaje, či kávy. To ona neřeší. Zahledí se lehce do kláves, zamyšleně. Melodie jí už od pohledu na noty jela v hlavě a ona se jí unášela. “Jednoho dne dokážeš hrát.. Dokážeš hrát opět, klidně stejně.. Musíš trénovat. nenechat se tou rukou ovládnout. Musíš být ten, kdo ji ovládá. Hladit tou rukou hudbu, být jemnější. Jsi jako dítě, co na klavír nikdy nehrálo. Tvá robotická ruka je jako ruka dítěte. Mlátí do kláves, bez citu. Ale každé dítě se to může naučit. I já jsem se to naučila.” Přiloží prsty na klavír, zahledí se na noty a spustí. Prsty se jí nádherně začnou hýbat po klávesách a ona se co nejlépe snaží zahrát jeho píseň, co pracně určitě složil, tak jako jich složila pár ona. Znělo to nádherně a nejen díky ní, ale i jemu.

Psychické problémy nikdy nechcel riešiť liekmi. Skúšal to. Depresie sa snažil zakryť rôznymi vecami a návaly hnevu? V ten moment možno na malý okamih poľavili ale od okamihu, kedy sa snažil to riešiť liekmi, trpí nočnými morami, ktoré mu v noci nedávajú spávať. Mnohokrát sa snažil prečkať tú noc, zaspať len v určitých intervaloch, kedy by sa nedostal do stavu tvrdšieho spánku. Snažil sa spať hodinu, následne prebudenie a opäť dalšiu hodinu. No nedopadlo to podľa jeho predstáv. Mal dokonca pocit, že jeho sny si ho hľadajú aj v bdelom stave. Musel sa s tým iba zmieriť. A mal pocit, že poslednú dobu to je dokonca lepšie a lepšie. No kto to mohol vedieť, čo mu prinesie další deň? nový začiatok alebo úplný koniec.
„ nie je to najlepšie riešenie. Riešiť psychickú bolesť liekmi. Nesie to so sebou následne svoje následky.“ Povedal pokojným hlasom, pričom nechcel veľmi hovoriť o tom, čo sa môže stať, ak to človek preženie. Smrť? To by bolo to najlepšie vykúpenie, to rozhodne áno. Ale nešlo len o riziko smrti ale taktiež aj o stavy, ktoré sa nedali kontrolovať. Kedy človek už prestával mávať dohľad nad vlastným telom. Patrick mal následne možnosť vidieť niečo, čo možno vidieť nechcel. Videl ako sa posadila za klavír a jemu v tom momente napadlo, zobrať si všetky veci a odísť. Bolo to po prvýkrát, kedy niekto mal možnosť vidieť jeho hudbu a následne aj možnosť ju zahrať. „ ja.. nie je to ešte hotové. Je to v procese. Skôr mám pocit, že to je len na začiatku. Alebo tomu len chýbajú slová. Na tie som nikdy nebol dobrým.“ Povedal takmer okamžite po tom, ako videl, že začala zo zeme brať jeho papiere na ktorých mal noty. Boli to papiere, ktoré v sebe skrývali mnoho myšlienok a mnoho emocií, ktoré sa skladali zo spomienok. Bolo to niečo o čom sa bál hovoriť nie to ešte hrať.

„ myslím si, že to nie je najlepší nápad. Viem ako to dopadlo pred malou chvíľkou a nechcem aby si ma videla opäť v rovnakom svetle. Neviem, či by som bol schopný vôbec niečoho takého..“ pozrel sa na klávesy, ktoré ho k sebe lákali stále viac a viac. Pozrel sa dokonca aj na dvere len z toho dôvodu aby sa uistil, že sa tam nikto nenachádza. Nechcel aby sa niekto pozeral na to, akým je bezbranným. Tak mnoho vecí sa nachádzalo v jeho hlave. Premýšľal, či to bude dobrý nápad alebo nie. Premýšľal nad tým, či by sa na všetko nevykašľal a napokon neodišiel preč ale mal pocit, že v tejto chvíli to je jediné, čo jej vlastne za to svoje správanie v skutočnosti dlží. Posadil sa opatrne k nej a pozrel sa na klávesy. Dokonca sa musel z hlboka nadýchnuť. Nepotreboval vidieť tie noty, nechával ich na jej strane a dúfal, že to nebude tým najväčším prepadákom v živote. Tou zdravou rukou začal, cítil ako mu doslova prirodzene kĺže po klávesoch. Bolo to niečo, pre čo bol stvoreným o tom nebolo pochýb. Patrick nevedel, či to má skúsiť alebo nie. No v okamihu, kedy priložil aj druhú ruku, cítil zachvenie, ktoré prešlo celým jeho telom, nebolo to nič príjemné. Necítil skoro nič, bolo to ako keby samotný robot vytváral hudbu bez jedinej emocie. Nevedel sa stále s tou rukou vžiť v tomto ohľade. Opätovne ju dal dole z klávesoch a prestal hrať.
„ ako mám precítiť to, čo chcem hrať s niečím, čo nikdy nebolo vytvorené na umenie. Neviem, ako to mám urobiť. Nejde len o motoriku, to by bolo tým menším problém. ide o ten cit, nikdy nebude mojou súčasťou.. aj napriek tomu, že moje telo ju prijalo bez jediného problému. No v mojej hlave to tak rozhodne nie je..“ mnoho ľudí by bolo vdačných za takú príležitosť. Dostať novú ruku po tom, čo sa stalo? Ved to je darom, za ktorý by mnoho ľudí bolo schopných dať všetko. Ale ono nebolo problém v tom, že by nebol za to vdačným. To rozhodne nie, pomohlo mu to ale v jeho hlave sám seba nevedel vnímať rovnako ako predtým.

Ani ona by to léky neřešila. Ani v minulosti to neudělala, jen chodila na terapie. Možná by jí ty léky pomohli protože.. Představit si Vivi úplně ztracenou. To je vzácnost, věčně se všude usmívá, je krásné sluníčko a najednou z ní byl skoro nikdo. Nedokázala jíst, nedokázala pít, fungovat. Spala celé dny a dojít k doktorovi byl maraton. Ale na hněv by mu to zrovna asi nedoporučila, to je pravda. To hold nepomůže, to už jedině léky na uklidnění a to taktéž není nejlepší volba. Pomůže to jen na moment, to už je lepší když to ze sebe člověk vykřičí a odejde to pryč přirozenější cestou, než jsou léky. Ona neví jaké to je takové léky brát, nikdy to nestrčila ani na špičku jazyka, tak kdo ví, jaké účinky vedlejší by to například na ní mělo. Nechce to zkoušet, musí se s tím nějak vypořádat. Pouze mu na jeho slova přikývne, více se k nim ani nechce vyjadřovat. Ví oba, jaké následky má on ve své mysli. Mnoho lidí se zkouší antidepresivy zabít a když ne těmito pilulkami, jiným způsobem, třeba i horším než je tohle. Je plno možností, plno způsobů, plno lidí, plno takových myšlenek. Bolesti. Všeho nejspíše. Časem si uvědomila, že smrt není dobré řešení. Ublížila by svému okolí, stačilo že zemřela v jejich rodině dušička, nemusela umřít druhá. Jejími dalšími kroky zřejmě není potěšen, to dokáže vycítit, jenže kdo by pro tu její milost a kukadla neudělal laskavost či výjimku? No fajn, hodně lidí ale on mezi ně určitě nepatří a patřit nebude, no ne?! Bál se asi, že se jí to nebude líbit, vymlouval se na nedokončenost a ona se jen usmála. “To přeci ale vůbec nevadí.” Neodbytně poklepávala vedle sebe na lavici s nadějí o jeho přidání. Slova si sama klidně pořeší a doplní. Vážně je na hudbu šikovná, i na tu svou vlastní, ve které se úplně dokáže vyžívat. Hýbat se v ní, cítit ji v každé kosti kterou vlastní, absolutně všude po celém těle a přímo z ní úplně stejně vyzařuje. Je si dostatečně vědoma jeho vzpomínek na jeho úraz, může mu to ublížit? Možná ano. Co horšího se už může stát, stejně totiž věří v úspěch v tomto ohledu. Mlel tolik slov, chtěla aby dal na ní a už prostě mlčel, jen se plně soustředil a furt něco neremcal. Nepřijde ji moc vhodné se k tomu jakýmkoliv způsobem vyjadřovat, nedopadlo by to dobře a tak si to nechá pro sebe v hlavě. “Ano, viděla jsem to. Už to neuděláš, protože jsem tu já a nechceš abych se tě bála.” Možná že se snaží působit bezcitně, ale on není. Chce nějakou malou pomoc, společnost a ona je schopna mu ji na tento moment dát a věnovat se mu. “Láká tě to.. Protože tu hudbu v sobě máš.” Zašeptá s povzbudivým úsměvem do jeho tváře. Byla vážně jako andílek, člověk jí to žere většinou i s navijákem. Hodně lidí by se dalo touhle slečnou uklidnit. Moc dlouho na ní přemýšlel a tak si melodii lehce a potichu začala hrát na klavír sama. Musí se mu v hlavě honit tolik otázek, jenže není čas na ně hledat odpovědi. Otázky by ho udusily a on by byl nucen sám sebou odběhnout a jít se uklidnit a tak se ho lehkými tóny a šťouchnutím snaží přinutit hrát. Opravdu ho nenásilným způsobem donutí, zvuky se rozezní po místnosti, společně hrají tak půlminuty vzhledem k tomu, že se na to Patrick vykašlal. Zavře oči, sama stáhne ruce z kláves lehce zklamána tím, co udělal. Zkusil to hodněkrát, určitě ano, avšak ne před ní. S tímhle nemůže pracovat. Nemůže mu pomoci aniž by věděla, na čem jsou. Dnes není ten den kdy na tohle má sílu. Dnes se cítí až moc prázdně. K jeho slovům se nevyjadřuje, lehce přikývne a oči zabodne do pomačkaných papírů, co by příběh mohly vyprávět. Skousne si silně ret a opět své drobné ručky položí na klavír a přivře oči. Hodlá se udělat dosti odvážný krok a to zahrát jeho píseň, kterou on složil. Plno slov chybělo, ale ona umí dobře improvizovat, tudíž si plno věcí vymyslí tak, aby mohla zpívat o něm a co o něm zatím zjistila. Zhluboka se nadechne, vydechne a její ruce se rozjedou po klávesách. Tančí tak ladně, jako kdyby na nich žily každý den. Taky že vlastně ano. Nádherně to znělo, ta melodie zněla vážně nádherně nejen díky ní, však i kvůli němu. Její nádherný hlas se rozezní přes místnost, div neožijí všechny nástroje kolem. Bylo to jako pohlazení. Člověk by to možná ani neřekl, že vlastní takovýhle dokonalý hlas. Slova byla procítěná, jako kdyby mluvila o sobě, přímo se vžila a byla někým jiným a zároveň sebou. Zpívala pro něj jeho píseň. Po chvíli slova skončila a ona si je pro efekt vymyslela sama a ohlédla se na něj s menším a příjemným úsměvem. Tak nadějným. Všechnu tu energii posílala pro něj. Po ani ne třech minutách dohrála a hudbu odezněla. "Věřím v tebe." Nakloní hlavu ke straně. Poprvé za tuhle dobu se na něj zazubí a ukáže úplně nejupřímnější úsměv co od ní kdy uvidíte.

Patrick vedel, že sa nedá v jednom okamihu chcieť všetko. Vedel, že ak by sa to malo opäť stať a vrátiť sa do pôvodného štádia, kedy sa cítil naozaj dobre, musí robiť jeden krok za druhým. Pomaly, nemohol na nič tlačiť a rozhodne vedel, že to nedokáže sám. Prekvapilo ho to, že sa na neho pozerá ako na človeka. Následne ho potešilo to, že sa rozhodla zahrať si s ním. No to ani len netušil, že v skutočnosti to najdôležitejšie má prísť o niekoľko krátkych chvíľ. Mohol cítiť, ako sa jeho telo zachvelo. Chvelo sa takmer neustále, keď sedel pri klavíri a mohol so zatvorenými očami vnímať hudbu, ktorá prechádzala celým jeho telom.
„ prečo to robíš? Prečo si k ľudom tak milá a snažíš sa im pomôcť za každú cenu aj napriek tomu, že to niekedy môže bolieť?..“ sám si neuvedomoval, akým človekom musel byť. Ako veľmi mohol niekomu ublížiť slovami nepodaj rukami. Veď ako sa pri ňom môže mať človek na pozore v momente, kedy hnev prechádza každou bunkou jeho tela? Patrick sa musel zamyslieť. Sám nevedel, či by dokázal byť rovnakým človekom, ako bola ona sama. Či by dokázal niekomu pomôcť aj napriek tomu, že by bol niekoľkokrát odmietnutý rôznymi slovami. Ale mala pravdu, neublížil by jej, bál sa toho momentu od prvej chvíle, kedy sa k nej posadil. Musel sa kontrolovať, stále sa nachádzať v tej pomyselnej bubline, do ktorej nechcel nikoho už nejaký ten čas pustiť. Nechcel ubližovať ľudom. Neubližuje fyzicky ale naopak, psychicky. A pomerne často aj napriek tomu, že to vôbec nechce.
„ neublížim ti, nikdy som sa nikoho nedotkol podobným spôsobom. Ale čo sa jedná psychickej bolesti, neviem to niekedy ovplyvniť. Ubližujem ľudom slovami. Nie je to o tom, že by som to chcel. To rozhodne nie. Nerozmýšľam nad tým, no viem, že nie je dobré, ak sa s niekým spriatelím. Z toho dôvodu nemám pri sebe nikoho, koho by som nazýval priateľom.“ Mal dokonca pocit, že v jej prítomnosti hovorí slová, ktoré by normálne nehovoril. Sám nechápal, prečo sa to deje no v jej prítomnosti aj napriek tomu, že nevedel ani len jej meno alebo dokonca jej príbeh. Bolo to niečo, čo sa nachádzalo v nej. Dobrá nálada, ktorá sa preniesla celým priestorom.

Patrick vedel, že nemôže pokračovať. Nemôže v jeden deň hrať, rovnako ako predtým. Už len tým, že sa nachádzal v tejto miestnosti bolo niečo, čoho sa dlho stránil. Patrick si uvedomil, čo má v pláne. Nevedel ako má na to reagovať. Nevedel ani len to, čo má povedať. Sedel tam ako to najväčšie trdlo, ktoré na to nič nepovedalo a pozrel sa na tie papiere. V momente, kedy začala hrať jeho hudbu a dokonca v momente, kedy začala spievať, zastavilo sa mu srdce. On sa nikdy nepokúšal o spev, nevedel ako by to znelo. Nechcel to ani počuť, pretože mal tušenie, že možno ak by vydal nejaký hlas v jednom okamihu hudba by bola v srdci pochovaná. Počúval ju so zaujatím, pričom mal hlavu naklonenú na jednu stranu. Bolo to iné, ako si predstavoval. Možno si niekoľkokrát predstavoval to, ako niekto hrá jeho hudbu no toto bolo niečo úplne iné. Ako si mohol vôbec niekedy pomyslieť, že pieseň, ktorá vychádzala z jeho srdca by mohla byť spievaná samotným anjelom? Vyzerala tak. A v tejto chvíli to bolo úplne tak. Blonďavé vlasy, pri ktorých si mohol všimnúť jeden neposedný pramienok vlasov, úsmev, ktorý sa nachádzal na jej perách. Možno ak by sa nad jej hlavou objavila svätožiara alebo na chrbte krídla, bolo by to úplne jasné. Patrick vedel, že ak sa bude nachádzať v jeho prítomnosti, ten úsmev bude pomaly klesať. Nie je dobrým človekom, on sám si to uvedomuje.
„ prosím pokračuj..“ Patrick zatvoril oči. Zahryzol si jemne do spodnej pery. Keď si pomaly uvedomoval, že v skutočnosti to je pieseň práve o ňom. Nikto to pre neho ešte nikdy neurobil. Nikto mu nevenoval také gesto, ktoré z chlapca, ktorý vyzeral ako keby nemal srdce. Človek, ktorý si nikdy k sebe nikoho nepritiahol, nie do náručia ani len na malý okamih. Ale čo sa stalo v tejto chvíli? Bez jediného slova si ju zobral do svojho náručia. Aj napriek tomu, že to mohlo trvať len niekoľko sekúnd bolo to pre neho niečo zabudnuté. Možno sa niekedy stane rovnakým človekom, akým bol v minulosti. Ešte pred tým, ako prišiel o ruku. Možno bude vedieť dôverovať ľudom, boli to avšak otázky do budúcnosti. Patrick sa odtiahol a pocítil, ako mu po pravej strane líca sklzla slza. Vie, že tento okamih je jeho novým začiatkom a nikdy na to vo svojom živote nezabudne.

Možná chce být součástí toho jeho dlouhého příběhu a pomoci mu ho zlepšit. Ucítit opět hudbu po celém těle a snažit se ho opět naučit na klavír. Budou to někdy malé kroky, jako od miminky a někdy se to změní na kroky obra. Je to jen otázka času.. Čas.. Čas je zvláštní. Jeho úraz se mohl stát v několika sekundách a on se musí naučit fungovat v několika měsících a možná letech. Je schopna mu však pomoci. Nechápe proč by ho někdo za tohle odsuzoval, byl pro někoho odpudivým. Nechce a nemůže dovolit aby byl sám. Možná bude znít bůh ví jak pobožně, což ona není.. Ale něco jí říká že prostě lidem musí pomoci za každou cenu. Musí si tu mezi sebou pomáhat, ne jen si škodit jak to často funguje. Často jí odmítnutí bolí, koho by nebolelo. Jenže ona se zvedne a udělá to znovu dokud vážně nezjistí, že už to nejde. U každého to nějak určitě jde, jen třeba není ten ideální člověk proto. Na jeho otázku nechce zrovna odpovídat, sama na ní nezná odpověď, byla by asi složitá. Ona sama sobě často nerozumí, tím pádem nemá moc šajna jak na to odpovědět. Proč nedokáže mluvit s lidmi jako Charles hned na první setkání a s lidmi stydlivými se jí mluví o mnoho lépe? Nechápe sama sebe, ani v tenhle moment to nedokáže pochopit a cítí se dost ztraceně. Nechce tyto myšlenky však přenášet na něj, musí ho udržet trochu pozitivně naladěného. Snažila se dostat do jeho bubliny, ve které se dlouho nikdo nenacházel. Nedělala to násilným způsobem jako to, že ho donutila jít hrát či poslouchat. Ale pomalu, uklidňujícím způsobem se na nej čas od času s menším úsměvem podívala. Vidíš? To jsi složil. On stále může skládat. Mohou spolu něco vymyslet. Může skládat a ona pro něj hrát. Zni to bláznivě že? No ona je blázen. Malý roztomilý blázen trhající často samu sebe. Už z něj nemá strach, dostala se totiž do fáze kdy ho dostala do trochu jiného rozpoložení než je vztek. Nechce ho dostat do smutku, ale možná je to jediná cesta jak ho otevřít a rozlousknout část jeho malého já. Na začátku z nej měla trochu strach, ten výstup ji vyděsil. Vypadal jako by byl schopný po ní hodit i židli, no skončilo to "jen" bolestnými slovy. Tohle je druhá věc, na které by s nim mohla zapracovat a mohla se pokusit to zmírnit. Každý má někdy nervy na kraji, ujede mu neskutečně věci, kterých potom lituje. Hodně krát byla takovou obětí, plno z nás. Snad jen dvakrát v životě si na někom takhle vybyla zlost. Jinak se vždy jen vybrečela a vykřičela do polštáře a tím to haslo. I když na něj nemluvila nazpět, neznamenalo to od ní ignoraci či nepozornost. Ona všechna slova pečlivě vnímala a všimla si i ona, že na ní mluví poměrně otevřeným způsobem, ale to jí vyhovuje. Znamená to posun někam dal.
Hodlala mu udělat malé překvapení, které by jí kdyby to asi řekla zakázal, ale ona by stejně nepovolila. Všechny texty si srovnala vedle sebe, aby na každý viděla a zároveň si ho poprvé jen přečetla. Už tušila, kde doplní chybějící fráze, je na to dobrá už od mala. Písničky jí vždycky hold nějak šly. Nechtěla hrát od začátku, matka ji do toho dotlačila a zakazovala jí si kreslit, to jí potom prstíky hned jely. Matka v ni viděla talent, schovaný hluboko. Vivi ho jako prcek bůh ví proč potlačovala. jenže skládání písní je pro ní momentálně všechno. Způsob jak ze sebe dostat všechny emoce, skrývající se v ní. Plno lidem to nedošlo, nedošlo jim, co se jim snaží skrze písně říct a že vlastně často volá o pomoc, které se jí moc často nedostane. Přes hudebnu se rozezní její krásný hlas společně se zvukem klavíru. Bylo to harmonicky kouzelné. Mezitím se na něj často chtěla pyšně podívat aby si uvědomil, jak nádherně to vlastně celé složil, hrozně se jí to slíbilo a jakmile řekl, aby stále pokračovala, neváhala a v jedné části písně z toho udělala něco vyššího a vytáhla tu energii pro tu píseň ze všeho. Její hlas se postupem času začal utišovat, píseň pomalu končila a s ní i pohyby jejích prstů a chvění hlasivek. Zavře na moment oči, když v tom, co se na něj otočí se ocitne v jeho náruči, což ji donutí překvapeně se zarazit. Moc dlouho to však netrvá, asi se za to lehce styděl, že ho to dojalo a toho si všimne jakmile se narovná. Slza po tváři mu tekla.. Jedna jediná. Plná vzpomínek. Natáhne ruku k té tváři, na které se slza leskne jako rosa na listu stromků po ránu. Jemně ji setřela hřbetem drobné ruky a pokusila o lehký úsměv. "Je to v pořádku." Šeptne k němu a jen chvíli spolu nehybně sedí a v hlavách se jim honí plno myšlenek. Nakonec se odhodlá k jednomu kroku, přísune se k němu a lehce si ho přitiskne do náruče ona. Je si vědoma, že to potřebuje. Pevné objetí. Pocit zájmu, ten mu mimochodem mileráda dá. Protože podívejme se na nej. Neustále vykládá jak je špatný člověk, ale kde je? Kde je ten špatný člověk? Ten agresor? Každý má tmavé stránky. To z něj však nedělá zrůdu. Kolem sebe má hodně lidí.. Lidí co dělají špatné věci, nic to nemění na tom, jak ji na těch lidech záleží a jak moc místa mají v jejím srdci. Jak moc je miluje. Držela ho jemné i sebe, nebo spíše jak to popsat.. Byl určitě vyšší než ona, to ona je prcek, takže pro dobro jeho zad se spíše schovala ona k němu.

Priateľstvo je puto medzi dvoma ľuďmi alebo skupinou ľudí, ktoré môže vzniknúť počas niekoľkých krátkych chvíľ. Niektoré priateľstvá sa avšak ani po rokoch nedajú nazvať priateľstvami. Ale ako to bolo v tejto chvíli? Patrick nevedel, či v tejto chvíli to je len týmto okamihom, či sa to nachádza len v jeho hlave a čoskoro sa prebudí v posteli s myšlienkou, že to všetko bolo vlastne len snom alebo medzi nimi vážne vzniká priateľstvo. Zabúdal už na to, aké to je mať niekoho rád. Mať človeka vo svojom živote, ktorého by mohol považovať za priateľa. V živote mal niekoľko priateľov. No nikdy si nemyslel, že príde o každého jedného priateľa. Mal ľudí na ktorých sa vedel spoľahnúť. Trávil s nimi voľný čas, vedel sa s nimi zabaviť a dokonca sa aj odreagovať. To boli tie okamihy, kedy sa Patrick dokázal ešte z chuti smiať a tešiť sa zo života. Možno ak by sa spoznali pred niekoľkými rokmi, bolo by to iné. Bolo by medzi nimi silné priateľstvo, kedy by sa snažil Patrick zo všetkých síl ju rozosmiať. Chcel by ju vidieť smiať sa, pretože jej úsmev dokázal aj na malý okamih rozjasniť túto miestnosť. Patrick by bol dobrým človekom, ktorý by možno bol v niektorých kluboch aj obľúbeným. V tejto chvíli sa o tom nedalo hovoriť. Pretože aj napriek tomu, že študoval to, čo ho baví, tak nemal ľudí, ktorí by vyhľadávali jeho spoločnosť. Bolo to v jednom momente zvláštne vidieť, akosi berie do rúk jeho piesne. Bolo to niečo, čo bolo odrazom jeho vlastného vnútra. časť jeho duše o ktorej nikto nemal ani len to najmenšie tušenie. " nie je to hotové." povedal tichým hlasom a pohľadom prešiel po notách, ktoré boli jeho jediným majetkom. Mal mnoho vecí, mnoho podstatných a cenných vecí ale nikto mu nemôže nahradiť to, čo stvoril vlastným srdcom. Možno príde niekedy ten okamih, kedy sa tieto skladby dostanú aj niekde inde, no na to by musel byť Patrick vážne pripravený. Snažil sa robiť jeden krôčik po druhom. Malé no aj tak to bol ešte len jedno začiatok. On sám nemohol očakávať niečo viac od okamihu, ktorý si on sám predstavoval iným spôsobom.
V momente, kedy pocítil jej dotyk na svojej pokožke, na svojej tvári, zatvoril oči. Mnoho ľudí by sa tohto okamihu stránilo. Mnoho mužov by sa tvárilo ako tými najsilnejšími bez toho, aby poodhalili aspoň na malý okamih svoju dušu. No on to nechcel skrývať. Pretože ak sa mal postupne meniť malo to znamenať poodhalenie svojho vlastného vnútra. Ale to, čo sa udialo následne nečakal. V okamihu, kedy pocítil ako to bola práve ona, kto si ho zobral do svojho náručia, nenamietal. Možno to spočiatku vyzeralo tak, že sa toho stránil. No ako by aj nemal? bolo to pre neho pomerne nezvyčajné mať niekoho vo svojej blízkosti tak veľmi, ako to bolo v tejto chvíli. Narušenie jeho vlastnej bubliny v ktorej sa nachádzal a v ktorej sa cítil pomerne bezpečne, bolo už definitívne. Bublina praskala, on sám to praskanie mohol počúvať. Patrick mal zatvorené oči a rozmýšľal nad tým, čo má robiť. či sa má odtiahnuť alebo ostať v náručí aspoň na pár chvíľ. ,, ja.." nevedel, čo má povedať. No po malej chvíli napokon sa rozhodol konať. Ruky opatrne obmotal okolo nej a prispôsobil sa. Doslova si ju stiahol na svoju hruď a dokonca mohol cítiť ako sa na malý okamih pousmial.

,, tvoj hlas mojim piesňam dáva to, čo tam chýbalo. Dáva im dušu, podobu, ktorú som nevedel nájsť." patrick vedel oceniť dobrý hlas a dobrú hudbu. Tak isto, ako ju vedel skritizovať. Určite, ak by sa mu to nepáčilo, dal by to svojim spôsobom poznať. Nebolo by to po prvýkrát, kedy niekomu priamo do oči povedal svoj názor. Vedel, že v niektorých okamihoch nie je dobré tváriť sa, ako keby sa mu všetko páčilo. A to len z toho dôvodu, aby sa niekedy nedotkol slabého miesta a nezapríčinil to, že si človek prestane v hudbe veriť. On sám niekoľkokrát počas toho, ako sa učil počul rady, ktoré by niekoho mohli zraziť na kolená. Ale on to stále bral ako možnosť posúvať sa dalej. ,, chcel som tým skôr povedať to, že by som bol rád, ak by sme na tom spoločne robili. Vytvorili album." Mal niekoľko piesní pripravených, ktoré potrebovali ešte domyslieť. Dať im slová, pretože melodia bola podľa jeho sluchu naozaj jedinečnou a dokonalou. Patrick nevedel, ako to bude prebiehať dokonca nevedel ani len to, či by s tým súhlasila alebo nie no aj tak to bolo po prvýkrát od tej nehody, kedy začal premýšľať nad budúcnosťou. Kedy sa nezameriaval len na prítomnosť ale dúfal v začlenenie do spoločnosti o ktoré doposiaľ nestál. Možno vážne toto bol ten okamih, ktorý mu menil život.

Tak nějak se situace sama tvořila, nic nebylo násilím ovlivněno, jejich přátelství opravdu zřejmě vznikalo a z jeho strany se k ní poutala pomalu důvěra a omotávala se kolem ní a ona ji cítila a s radosti přijala. Ne s ďábelskou radostí, s mírumilovnou. Nikdy by člověku ublížit nedokázala, aspoň ne úmyslně. Ví já moc to bolí, jak se to zaryje do srdce a nechá to rány, co se třeba nikdy nezahojí. Ona to má s přáteli normální. I když si po smrti její malé sestry myslela, že už se nesrovná a vážně svůj život utne a zavře se. Byla hodně v tu dobu mimo a momentálně pár dobrých přátel má. Jedním z nich je Dominic, se kterým se zná od mala a pak je tu přeci ještě Meg! V podstatě i bratr Samuel, když se to tak vezme. To jsou lidi, kterým naprosto věří a nebojí se jim svěřit, což je potřeba. Je potřeba takové lidi mít. Mít záchranný maják. Ona chce byt jeho majákem, ať už to může vyznít sebevíc divně. Momentálně asi není schopen ji rozesmát, i když k úsměvu jí tu pohání on, ale kdo zná budoucnost? I on může být ten, co bude mít zásluhu na jejím smíchu. Může zkusit cosi změnit a ona mu v tom může podat ruku a pomoci, udělá to velmi ráda a už se do toho pustila tak zvaně po hlavě a zahrála jeho píseň. Troufalé, avšak očividně dost efektivní. I přes pár pokusů o zabránění jí v tom. Povedlo se jí to, no.. Bohužel se jí povedlo ho dojmout a na tom rozhodně není nic špatného. Na pláči u nikoho není nic špatného. Je to přirozená věc, dalo by se říct podle ní i krásna věc. Nikoli slabost. Dotkla se pro utření jeho slzy, ale zároveň i pohlazení, jeho tváře. Tím lehce rozbila neviditelnou bránu mezi nimi a rozhodla se poté k velkému kroku i u ní. Není na tohle nějak zvyklá, no rozhodne to nedělá u každého. Objala ho. Vážně ho objala a ruce si omotala kolem něj a její drobná ruka ho lehce hladila po zádech pro pocitu klidu, jenž by mu ráda vnutila do těla a mysli. Praskla jeho bublinu, střípky odletěly a schovaly se pro cizí lidi, či zmizely. Dala by za pravdu první možnosti. Nemohla zmizet úplně. Chvíli mu to trvalo, než se odhodlal také a už se připravovala na to, že ho pustí a omluví se, za svoji troufalost. Ale nakonec jen ucítila ruce kolem sebe a opřela si hlavu o jeho rameno. Nenapadne se na moment hlavou odtáhla, aby se zahleděla na jeho výraz a její obličej se v tu chvíli zaplavil ještě větším úsměvem než před tím. Asi cosi dokázala u sebe.. Trochu ho donutila cítit se spokojeně a pousmát se. Jakmile se jeho Pusa rozjela v konverzaci, pomalu ho pustila, narovnala se aby měla možnost ho pozorně poslouchat.
No první slova jsou lichotky a doufá, že jsou pravdivé. Nezná ho, ale věří že by neřekl někomu pochvalu kdyby ji nemyslel vážně. Navíc ji dojal její přednes. No a nebo to bylo tak hrozný, až se rozbrečel. Ne to ne.. Slyšela už dosti pochval i na internetu ale osobně je to nejlepší. Do tváří se jí nahrne trochu červeň a ona se vděčně usměje.. "Děkuju.. Jsem ráda, že jsem ti mohla zahrát. Zní to nádherně." Slabá slova ještě. Měla z jeho písně husinu. No ještě větší husinu a překvapení si vyslechne o chvíli později. Tohle vážně nečekala, zamlouvá se jí to. Chvíli jen s úsměvem otevírala pusu do prázdna, neměla zkratka slov na něco tak skvělého. "To zní skvěle.. Ale budu tě pouze doprovázet.Ty jsi ten co na tom má skvělou zásluhu už teď.. Jsi talent." Pomalu se zvedne u klavíru, dokráčí si to ke svému batohu, který sebere z gauče. "Mohli bychom hrát spolu.. Jako na klavír. Každý jednou rukou. Spojit je a udělat z nich jednoho." Zamyšleně poví menší nápad do místnosti, ve které se nacházeli jen oni dva. Nejlepší možnosti je ho opět dostat k hraní, k citu v ruce, co se zdá absolutně bezcitná. To ale nikomu nedovoluje ho za to třeba odsuzovat. Takové lidi vážně nepochopí. Batoh si vysadí na záda a ohlédne se na něj, opět s absolutně kouzelným úsměvem. "Teď tě zvu na odpočinek do lunaparku na cukrovou vatu." Roztomilým a vyzývavým pohledem ho sjede pohledem, byla by vážně ráda, kdyby to přijal a ona ho k tomu nemusela dokopat. Ať jí to ulehčí, ona si jinak cestu k tomu najde. Není to zrovna nic unikátního jako nějaká restaurace, no ale snad ho to tedy neurazí.