Sice byl pořád únor, ale jí už nebavilo být zavřená uvnitř. Pendlovat mezi školou, svým pokojem nebo různými více či méně pochybnými pajzly ji zkrátka omrzelo, chtěla na chvíli ven, ale někam daleko od lidí, ne někam do parku nebo do areálu školy, tam totiž hrozilo, že potká někoho známého a bohužel se její seznam lidí, kterým se vyhýbá, dost rozšířil. Rychle tedy přišla s lepším nápadem, rozhodla se vyrazit na místní vyhlídku, o které jí vyprávěla Tabbs, protože věřila, že v tomhle počasí tam nikdo nebude a ona si bude moct užít nerušený kousek přírody bez rizika, že potká Sebastiana nebo Cartera. No dobrá, potkat Cartera by nebylo takové zlo, ale toho Sebastiana se obávala více než kdy předtím, protože ten follow na Flickru jí jasně ukázal, že s jeho přítomností pořád není úplně vyrovnaná a že ji dokáže rozhodit. Přesně o takových věcech ale přemýšlet nechtěla, proto si do termosky místo čaje nalila celou lahev skotské, byl to sice trochu hřích, ale tahat s sebou flašku úplně nechtěla, a strčila si ji do batohu, do kterého přidala i deku a blok s tužkou, kdyby si náhodou chtěla něco načrtnout. Pořádně se oblékla, o nějakou chřipku nestála, a vyrazila na cestu.
Nebyla žádnou sportovkyní, proto jí to nějakou tu chvíli zabralo, ale nakonec se úspěšně vyškrábala tam, kam bylo potřeba, jen to tedy pořádně trvalo, a usadila se na jednu od léta neudržovanou lavičku. Batoh položila na místo vedle sebe a rovnou vytáhla termosku s alkoholem, aby si nalila první rundu. Vypila ji víceméně na ex, povzbuzení za ten sportovní výkon, a připravila si hned druhou, kterou si ale víc šetřila a konečně se zhluboka nadechla, aby si užila ten opravdu čerstvý vzduch. V dáli se zahleděla na Golden Gate bridge a sledovala ten frmol, který se na něm i v tuto pozdější dobu nacházel, a spokojeně cucala svou skotskou. Po třetím panáku už se pro jistotu zabalila do deky, koneckonců s alkoholem v krvi vám klesá vnímání chladu (a vlastně vnímání čehokoliv, o tom to je), a jak vyndávala tu deku, všimla si i svého bloku. Že by si přeci jen po delší době něco načrtla? Nejistě to vytáhla, spolu s tužkou, a s lehkým nostalgickým pocitem si skrz své skice začala listovat. Poznávala jednotlivá období, rozhodně byla schopná určit, kdy se potkala se Sebastienem, ale zareagovala na to pouhým zamračením, svou mysl tím rozptylovat nechtěla. Nakonec dorazila na prázdnou stránku, na kterou se rozhodla načrtnout si ten slavný most. Pár návodných linií už měla, spokojeně si upíjela alkohol a kreslila si linky, když v tom její klid narušil čísi příchod. Nespokojeně se podívala na tu holku, ale vypadala, že se jen přišla proběhnout, to určitě jen projde kolem a bude brzy pryč, díky čemuž se Annys bude moct dále věnovat svým čárám, ale ta holka ne. Ona si začala telefonovat a ugh, to bylo tak strašně rušivé, že každý tah, který chtěla udělat, si rozmyslela, a pokaždé probodla pohledem dívčina záda. Proč mluví tak nahlas? „Pepřák budeš potřebovat, nikdy nevíš, kdo tě bude chtít skopnout z vyhlídky,“ houkla po ní nabroušeným tónem, ale zatím si zachovávala neutrální výraz, třeba nebude dělat problémy a tahle výtka tu holku a její šílený hovor uklidní.

Možná by se měla naučit hledět si svého, spíše určitě by se to měla naučit, ale ona si nemohla pomoct. Když někdo narušoval její bublinu klidu, která byla až příliš veliká a vlastně byla tak rozsáhlá, aby nemusela s nikým komunikovat, prostě se ozvala. Sice s ní tahle brunetka nekomunikovala přímo, no to halekání do mobilu se nedalo přeslechnout. Jsou všechny nanynky tak hlučný? Moc dobře věděla, že jsou, měla tu čest párkrát potkat skupinky z holčičího spolku a z toho tlachání by jí praskla hlava. Na vyhlídku šla, aby se něčemu takovému vyhnula, ale tady bruneta měla asi jiné plány - kazit právě ty její. Spokojeně se ušklíbla nad tím, jak dívku polekala, ačkoliv to nebyl její záměr, byl to opravdu dobrý začátek. Povšimla si i toho zamračení, nicméně kdo ví, zda bylo směřováno jí nebo člověku na druhé straně telefonu, ale tvářit se vystrašeně nehodlala. Tázavě na ni zdvihla obočí a čekala, co z ní vypadne jiného než to, co pravděpodobně byla nadávka v cizím jazyce. „Hmm, sorry,“ moc upřímnosti z toho nepramenilo, vlastně to spíš jen ledabyle plácla a pokrčila nad tím rameny, ve skutečností jí totiž bylo úplně jedno, zda ji vyděsila nebo ne, narušovala její výjimečné chvíle s blokem a malováním, proč by se o ní starala. „Nevypadala jsi, že by ses moc rozhlížela, když jsi přišla,“ pokračovala ve stejném neutrálním tónu s ledabylým pohledem, který jen křičel, jak moc jí je celý svět ukradený a jediná radost se skrývá v termosce, kde je něco trochu jiného než čaj. Při té vzpomínce na termosku si trochu odpila, ale ne příliš, potřebuje trefit zpátky. Všimla si, že tu není jediná s termoskou, nicméně nepochybovala, že obsah nádob se u obou dost výrazně liší, nad čímž se pobaveně ušklíbla. „Ale já tomu nepomáhám, nesedím tak, aby si mě hned každej všiml,“ dodala ještě, čímž jednak dávala najevo svůj postoj k jejich malému povídání si a jednak jí kromě osočení, že se nerozhlíží, dala i reálný důvod, proč ji přehlédla. Nijak osobně si to nebrala, vlastně byla ráda, že její plán splynout a být přehlížena, zabral, no sama si to pokazila tou svou poznámkou.

Za arogantní by své chování nikdy neoznačila, ale ne protože o sobě nerada smýšlí negativně, to vůbec, jen jí to nepřišlo jako správné slůvko. Ona sama by zvolila spíše něco jako protivné či život stěžující chování, no o aroganci se v jejím případě příliš mluvit nedalo. Sice jí obtěžovalo, že obě dýchají stejný vzduch a jsou spolu na odlehlém místě, kde ona konkrétně hledala klid, ale nepovyšovala se nad tu dívku, jen prostě neměla náladu na lidi (ale kdy ji ona měla, hah). I kdyby se na místě sportovkyně nacházela královna školy, prvotřídní šprtka nebo milý klučina, na všechny by se ksichtila stejně nepříjemně, nebylo v tom nic osobního, zkrátka se stranila většině lidí kromě té drobné hrstky, které si do svého života po jejich snaze vpustila, ale vždy to začínalo stejně nepříjemně. Pobaveně se uchechtla, jen co si důležitě založila ruce na hrudníku, ta slečinka se chce hádat? No prosím, jen do toho, na to byla připravená a navíc posilněna alkoholem. Skoro ji až pohledem vyzývala, aby ze svých úst něco vypustila, ale nakonec se tak nestalo a slečna si své hádání asi rozmyslela. Kdo ví, zda se snažila být lepším člověkem nebo ji neprůlomný výraz Annys odradil od toho, aby něco zkoušela. „A člověk by čekal, že se na vyhlídce budeš rozhlížet,“ rýpla si trochu a jako kdyby chtěla svým slovům dodat váhu, pohledem sklouzla k mostu, kvůli kterému na toto místo lidé často mířili. „Páni, jsi bystrá, budoucí psycholog?“ protočila nad její analýzou oči a stočila pohled zpět k ní, přičemž nezapomněla tázavě nadzdvihnout obočí. Zkrátka neměla ráda, když ji lidé analyzovali, zkoumali nebo polemizovali nad jejími motivy. Co jim do toho bylo? Nic, vůbec nic, a proto to tolik nesnášela, nebylo se tedy čemu divit, že z její odpovědi čpěla ironie, a i člověk sebevíc slepý na ironii by si toho musel všimnout. „Findley,“ nakonec se ozvala, protože to ticho po představení začalo být i na její vkus dlouhé a trapné, a představila se svým příjmením, ale díky tomu, že to znělo i jako zvláštní křestní jméno si s tím příliš hlavu nedělala. I kdyby její příjmení jako křestní jméno neznělo, stejně by ho použila raději, na nějaké velké bratříčkování se neměla chuť a představování tedy nepřipadalo v plánu. Jistě, možná je na škole víc Annys než Findley, ale stejně pochybovala, že by ji ta brunetka ještě někdy snad hledala. „Plánuješ zasněně čučet na červený most nebo běžíš dál?“ zbytečně složitou otázkou se snažila zjistit, kdy tu bude sama a bude mít klid pokračovat ve svém tvoření, a navíc rýpavě narážela na to, jak zafuněně dorazila na vrchol vyhlídky.

Reakce na svá slova si nebrala příliš vážně, to pokroucení hlavou nebylo nic, co by ji rozhodilo, protože nad ní kroutí hlavou snad každý druhý, kdo se s ní kdy bavil. Byla na to zvyklá, holt tady slečna ji neměla moc čím překvapit, setkala se totiž už se všemi možnými reakcemi na její chování, které se skládalo primárně z posměšků. „Vlastně nevím, pořádně jsem si tě všimla až když jsi halekala do mobilu,“ zlehka pokrčila rameny, nebyla takový stalker, že by kontrolovala každý její pohyb. Její příchod sice zaregistrovala, ale předtím se ze všech sil snažila ji nevnímat, takže opravdu nevěděla, co tam v těch prvních chvílích dělala, i kdyby tam dělala třeba stojky, dokud nedělala hluk, neřešila ji, proto si jí začala pořádně všímat až při zahájení hovoru. Nicméně doufala, že se příliš dlouho nezdrží, i když její výbava a termoska vypovídala o něčem trochu jiném, ale nic nebylo ztraceno, pomyslná naděje na samotu zůstávala. Bohužel se jí nepoštěstilo a sportovkyně se rozhodla u ní zůstat. No výborně, a to si chtěla od lidí odpočinout. S povzdechem se napila ze svého hrníčku, kde se skrývalo něco jiného než obyčejný čaj, aby se připravila na tuhle otravnou slečnu, která se rozhodla trávit podvečer na stejném místě. „Nedovolím,“ rovnou na ni hodila svůj názor na sdílení této vyhlídky a zcela nespokojeně si ji přeměřila pohledem, který následně přesunula na most před nimi. „Ale nevypadáš jako někdo, komu by na tom záleželo,“ dodala neutrálním tónem a zlehka nad tím pokrčila rameny. Mohlo se to brát jako lichotka, když se na to člověk podíval přes přimhouřené oči, hodně přimhouřené oči, ale rozhodně tato věta byla jednou z lepších, co své společnici věnovala. „Tak co myslíš, já se vrátím ke svým věcem a ty se vrátíš k čemukoliv, co není halekání do mobilu?“ zprvu se to mohlo tvářit jako příměří, ale už jen fakt, že Palomu trochu omezuje v tom, co zde bude moct dělat, z toho úplně příměří nedělal. Ve skutečnosti se jí Annys prostě chtěla zbavit do nejvyšší míry, co to jde, když se jí nezbaví kompletně. Navíc odcházet nehodlala, ráda by dokončila náčrt mostu, jenže to přes její halekání dělat nemohla, potřebovala ticho, proto Palomě dala tak zvláštní podmínku jejich vzájemného soužití.

Frustrovaně si povzdechla a s unaveným výrazem, který jasně křičel „proč ještě vedeme tuhle konverzaci, pakuj se holka“, se na ni podívala. „To si myslí každý, když sami sebe reálně neslyšíme,“ už u sportovkyně vyvolala negativní reakci v podobě zamračí, nebylo tedy nic uspokojivějšího než nad svými slovy ledabyle pokrčit rameny, jako kdyby byla nad věcí a vůbec nebyla tou, co se v ní celou dobu šťoural a div ji nevyhazoval z vyhlídky, aby ji mohla mít sama pro sebe. Prostě tu vyhlídku ale chtěla pro sebe, přišla si sem odpočinout od lidí, kterých bylo všude jak nasráno, a to ji akorát frustrovalo. Sice se jí dařilo Priceovi vyhýbat, ale teď si ji našel na sociálních sítích a ona z toho byla zase mimo, potřebovala pryč a vyhlídka byla ideálním místem, než přišla ta přihlouplá bruneta halekající do mobilu, která navíc odmítala odejít, ačkoliv na ni byla sebevíc nepříjemná. Ta holka má prostě hroší kůži, to jsou ty nejhorší typy… Jak v čem. Teď byla s její hroší kůží nespokojená, no za hroší kůži Tabbs byla ráda, bez toho světla, co jí vnášela do dosti potemnělého života, si univerzitu už nedokázala představit. Bylo to k nepochopení, ale i ona měla přátele, ovšem sportovkyni k nim řadit nechtěla a dávala jí to najevo jak jen mohla bez sebemenšího pocitu viny. Dokonce se zcela sebevědomě představila jako Findley, ačkoliv to opravdu není její jméno, alespoň ne křestní, ale to už sportovkyně vědět nemusí… A kdyby věděla, aspoň by měla další důkaz toho, jak moc si její přítomnost neužívá. „Ale prosimtě,“ uchechtla se a zakroutila nad tím hlavou. „Neříkej mi, že ti poskočilo srdíčko a rozhodla ses sesbírat si všechny věci, když jsem řekla, že tě tady nenechám,“ pohledem se jí vpíjela do obličeje a tázavě zdvihla obočí, protože pokud by byla odpověď jiná než nesouhlas, nevěřila by jí to. Už jen to, že tu pořád seděla a nebalila se, naznačovalo, že si z jejího zákazu nedělá velkou vědu, ale chce se urážet, když ji na to upozorní? Uchechtla se, samozřejmě posměšně a co nejvíce nahlas, když se k ní natočila zády, ale vlastně za to byla ráda, konečně nebude muset koukat na ten její kyselý obličej. Aby si vzpomínku na ni vyhnala z hlavy, raději se podívala na most a přenesla pár tahů do bloku, protože v tomto znovuobjeveném tichu mohla zase tvořit.

Otravná, ano, to je přídavné jméno, které nejlépe Annys vystihuje. Kdyby se měla představovat a podat o sobě upřímný popis, tohle slovíčko by v něm pravděpodobně muselo být, protože co ji lépe vystihuje? Jistě, těch pár, co se k ní dostalo, by možná použilo jiná slůvka (i když Cam by tu otravnost jistě zmínil, jak ho znala a že jejich historie sahala sakra daleko), ale ona o sobě nesmýšlela tak pozitivně, jako ta hrstka jejích přátel, takže by se vykreslila jen v tom nejhorším možném smyslu. Navíc by to byl i dobrý mechanismus na odhánění lidí, nemusela by na ně postupně útočit jako tady na Palomu (co to vůbec bylo za jméno?), ale rovnou by se popsala jako ta nejhorší a lidi by znechuceně odcházeli pryč. Ach, jak skvělé by to bylo, že? Nemusela by ani vyvíjet přílišnou námahu, i když buďme upřímní, ty kousavé poznámky z ní padaly skoro samy, zase tak moc se nad nimi nezapotila, už holt patřily k její podstatě. Ne že by to bylo něco, čím by se měla chlubit, že. Cítila jakýsi vnitřní pocit vítězství, ačkoliv se Paloma nezvedala k odchodu, konečně zmlkla a když už ne odchod, i to ticho bylo vítaným vítězstvím, protože alespoň mohla dělat, že někdo jako Paloma vůbec neexistuje a nesedí několik metrů od ní, což jí bohatě stačilo. Dokud bude zticha a nebude hulákat do mobilu, ať si tam klidně sedí na hlavě, dokud u toho nebude hekat. A ano, mohla by si tam hekat jak jen chce, vyhlídka skutečně je veřejným místem, ale to Annys absolutně nezajímá a nedělá jí sebemenší problém tvářit se, jak kdyby jí to tady patřilo a jen ona měla nárok na klidný večer v přírodě, protože prostě chtěla klidný večer v přírodě a nenechá si ho od nějaké Palomy kazit. Byla poměrně mile překvapená, když dívka zmlkla úplně, koneckonců nevypadala jako někdo, kdo by uposlechl ostatní nebo po sobě dokonce nechal šlapat, ale očividně se mýlila a tady Paloma byla vcelku submisivní a lehce ovlivnitelná, výborně. Na rty se jí vedral spokojený úsměv, přičemž si ji nezapomněla v duchu označit za good girl, jak kdyby mluvila o nějakém psovi, a dále se již soustředila na svůj náčrtek a odpíjení z termosky.

S tichem byla nadmíru spokojená a to, že skončily na špatné notě, ji opravdu vůbec netrápilo, mohly si klidně pohrozit shozením z vyhlídky, ale kdyby pak nastalo ticho, byla by alespoň na chvíli spokojená. Měla totiž klid na své čáranice, které si zkrátka kreslila jen daleko od lidí, protože jí vyhovovalo mít své kreslení jen sama pro sebe, ačkoliv s příchodem Cama do SF se rozšířil okruh lidí, který o její vášni minimálně tušil, protože když se ještě vídali, kreslila si zvesela poměrně všude. Těm dnům ale odzvonilo a ona si na kreslení vyhlédla odlehlejší místo, ale tak úplně se jí nepoštěstilo, protože i přes chvilkovou idylku se nakonec znovu ozval Palomin hlas. S povzdechem zavřela blok a položila ho vedle sebe, očividně teď chvíli nebude mít příležitost kreslit, když je její kreativita neustále nabodávána její společnicí. Se zdviženým obočím se tedy uráčila podívat jejím směrem, aby si vyslechla, co má na srdíčku, ale už z jejího výrazu bylo více než jasné, že jí to vůbec, ale opravdu vůbec nezajímá. Ona a milejší, to tak, pche. Už se to ze sebe chystala vypravit, ale to už slečna pokračovala dál a tvářila se u toho úplně veledůležitě, alespoň tak to na ní působilo z toho zdviženého prstu. „Ta část o tichu se mi líbí,“ zdvihla jeden koutek do pobaveného úšklebku a podobně jako ona zdvihla prst, aby dokončila svou větu, no už ne příliš hezky. „Ale proč bych měla být milejší? Nedokážeš se smířit s představou, že existuje někdo, kdo ti automaticky nepadá k nohám?“ nehodlala se nikomu podřizovat a rozhodně ne někomu, jako je ona, proto si i nadále jela to své a nic na svém přístupu neměnila, proč by měla? Taková zkrátka je a jestli se to slečně nelíbí, inu, nikdo ji tu nedrží, takže jestli nechce tolerovat její špatné mravy, může se jít seznámit s někým lépe vychovaným, protože u ní žádný zázrak a proměnu div ne na matku Terezu čekat nemůže. Snad aby ještě podtrhla svá slova, z batohu vylovila krabičku cigaret se zapalovačem, hned jednu vytáhla a vložila si ji mezi rty, jen aby si ji následně zapálila, a brzy se od jejích rtů odloučil první obláček dýmu. „Jo, když mám být teda milá, chceš taky?“ provokativně se na ni ušklíbla a natočila k ní ruku s krabičkou cigaret, ačkoliv tušila, že jí to asi úplně po chuti nebude, ale milí lidé se přeci dělí a když si přeje, aby byla milá, má to mít, jen ne v takové podobě, jakou si pravděpodobně přála, ale takový už ten zasraný život je, aspoň si na to zvykne.