Vyhlídka

Bohužel pro Palomu se po jejím proslovu a té nabídce míru nevrhla té slečně kolem krku a nevykřikovala, jak šťastná by byla, kdyby to zkusily znovu, ale místo toho měla na jazyku akorát více urážek. Klasická Annys, co více k tomu říct. Nicméně pokud si Paloma myslel, že potřebuje, aby jí lidi padali k nohám, byla silně na omylu, ona by více uvítala, kdyby jí padali… no spíše kdyby jí nepadali, protože neměla sociální kontakty zrovna dvakrát v lásce, když nebudeme počítat těch pár vyvolených, kteří to nevzdali a rozhodli se, že se s ní i přes tohle všechno budou bavit, ale ani od těch by nechtěla, aby jí padali k nohám, protože k nohám jiným lidem padají jen tupci bez mozku a s takovými se bavit nechtěla – bylo pro ni důležité mluvit s někým, kdo měl názory… když už se tedy s někým mluvit odhodlala. Viděla, jak se slečinka nadechuje k nějaké reakci, která jistě měla pořádnou hodnotu, ale ona se rozhodla přejít do jiné taktiky, takže si nejenomže zapálila sama, ale cigaretu nabídla i Palomě, přičemž bedlivě číhala na její reakci, protože si jí ke kuřákům moc neřadila, no očividně se spletla, ale co, psychologii nestuduje, takže má právo se plést. Chybovat je lidské, alespoň tak se ta blbost traduje, ne? S povytaženým obočím sledovala, jak se k ní Paloma blížila, protože stále nebyla plně přesvědčená, že ta holka je kuřačka, ale nic o tom necekla, protože to se brzy samo ukáže. Ačkoliv nečekala, že se bude o cigarety skutečně muset dělit, necouvla, a jakmile byla Paloma blízko, naklonila k ní krabičku, aby si mohla nabídnout. Pak balíček zaklapla a hodila ho zpět do batohu, načež si sama z té své cigarety potáhla. „Jasný,“ kývla s neutrálním výrazem a vytáhla si z kapsy zapalovač, který taktéž Palomě podala. Mohla si prověřit její schopnosti a nechat ji zapálit si o její cigaretu, ale opravdu netoužila po takové blízkosti… nebo mohly být jako z nějakého filmu, kdy by jí oheň zapálila a podpálila by jí tu cigaretu, ale tam zase hrozilo riziko, že by podpálila i něco jiného než jen tu cigaretu. Zrovna tento zapalovač na sobě měl ty typické nahotinky, co se na zapalovače tak často dávají, protože ho ukradla nějakému týpkovi v baru, když se o něco pokoušel a tvářil se jako gentleman, takže propůjčení zapalovače bylo maličkostí, no už ho nikdy nevrátila a týpka rychle poslala do dalekých končin. Byla to pro ni dvojitá výhra, protože zapalovač se vždycky hodí, když se tak často ztrácí, proto pozorovala Palomu, jak s tím zapalovačem a samotným kouřením bude nakládat.

Trpělivě sledovala Palomu a její nakládání s cigaretou a zapalovačem. Udržovala si sice neutrální výraz, nicméně kdyby si Paloma pořádně prohlédla její oči, mohla by zahlédnout jakýsi náznak zvědavosti, asi první kladná emoce, kterou na sobě dnes dala Annys znát. Že by jí ta skotská už lezla do hlavy? Blbost, má výdrž, když to pije tak často. Mlčky vyčkávala a obdivně jí vylétlo jedno obočí vzhůru, když si brunetka na první dobrou zapálila... že by jí odhadla špatně? Nebo to bylo jen štěstí začátečníka? Nemělo cenu nad tím přemýšlet, takže si jen s tichým „Dík,” převzala zpět svůj zapalovač a strčila ho do útrob batohu. Úspěšně neztracen, výborně, aspoň něco pozitivního na tomto dni. Když cigaretou zacpala Palomě pusu, užívala si to chvilkové ticho, které mezi nimi zavládlo. Popotáhla z cigarety s pocitem úspěchu a s přivřenýma očima vyfoukla hlouček dýmu, přesně takhle si dnešek představovala, jenže tahle cigaretová pohoda netrvala věčně a Paloma to zas a znovu musela přerušit nějakými otázkami. S povzdechem si promnula kořen nosu, ještě jednou si potáhla, než se odhodlala k nějaké odpovědi. „Jo, tady na univerzitě,” kývla na její otázku, nicméně jí to neoplatila. Nepřišla se sem kamarádíčkovat a hledat nové spojence, stačil jí neodbytný Carter... To jí tak zbývalo, aby i tuhle potkávala na chodbách. „Hele, nepřišla jsem se sem seznamovat, na to si najdi jiný lidi,” pronesla ještě poměrně klidně poté, co dokouřila cigaretu a nedopalek típla. S těmi slovy se zvedla ze svého místa, vyhodila nedopalek do nedalekého koše a vrátila se ke svým věcem, aby si je dobalila. Během toho se usilovně vyhýbala jakékoliv komunikace s Palomou, jako čert kříži se vyhýbala byť jen očnímu kontaktu, až když byla připravená jít, se na ni podívala. „Na neviděnou,” ušklíbla se, když přetvořila jedno z tradičních rozloučení se a s těmi slovy se odkolíbala zpět na kolej. Možná prohrála a vzdala se svého místa, ale odpovídat na neustálé dotazy ji už zkrátka nebavilo, radši se vzdá, než aby měla trápit své nervy, na které slečna už začínala celkem dost drnkat.

Od plesu, na který nakonec přeci jen šel díky svému kamarádovi Davidovi a který si i napříč mnohým pochybnostem užil, uplynul nějaký čas. Ten trávil jako obvykle – chystal se na konec semestru (možná trochu dříve, ale byl radši, když začne dřív, než aby pak nestíhal), trénoval na poslední zápasy jarní sezóny a trávil nějaký ten čas i se svými přáteli. A k tomu se ostatně chystal i dneska. Při jedné své obvyklé návštěvě posilovny, kde pracovala jeho kamarádka Cassidy a kde se vlastně i seznámili před nějakou dobou, se právě s ní domluvili, že by se měli někde sejít i mimo posilovnu, aby si mohli v klidu popovídat, dát si pivo a něco dobrého na zub a tak. Původně zněl návrh, že by šli posedět někam do hospody nebo do baru, ale protože bylo venku vážně hezky, usoudili, že by byla škoda být ve městě zavření někde mezi budovami, a tak se rozhodli, že místo toho zajdou na vyhlídku. Bylo to pro ně ideální, ten výšlap nebyl úplně nejlehčí, takže to měli současně i s trochou sportu. Smluvili, kdo přinese co, aby oba nepřinesli všechno a netahali to potom zase zpátky, a kdy si tam dají sraz. O pár dní později pak nastal čas, kdy měl vyrazit. Předtím ještě kupoval to pivo, které měl donést, a vůbec si nebyl jistý, jaké by měl vzít. Nakonec proto vzal balení šesti plechovek nějaké značky, která nebyla úplně nejlevnější a kterou mu doporučil skladník, co zrovna doplňoval lahve jiného alkoholu. Prostě se musel spolehnout na to, že bude v pořádku, ale stejně ho to vzadu v hlavě strašilo. Ve spolku je chladil v mini-ledničce a než odešel, zabalil je do termotašky, aby po cestě úplně nezteplala. K tomu vzal ještě i deku, aby si měli na co sednout, k tomu pár jinak potřebných věcí jako peněženku a mobilní telefon a mohl vyrazit. Vzal si na sebe teplákové šedé kraťasy, sportovní boty, bílé jednoduché tričko s krátkým a sluneční brýle. Domluvili se, že se potkají až tam, ale nepřekvapilo by ho, kdyby se setkali už někde po cestě vzhledem k tomu, že šli na stejný čas na to stejné místo, ovšem nestalo se. Asi se jim povedlo někde se minout nebo něco. Nevadilo mu to, byl tam o něco dřív a mohl alespoň už roztáhnout deku na jednom pěkném místečku v trávě. Sluníčko příjemně hřálo a pro jednou byl schopen se až tak nestrachovat nad vším tím, co se mu honilo hlavou jindy. Hodil batoh stranou, sundal si boty i ponožky a položil se na deku, aby vleže počkal, než přijde i Cass. Takhle se mohl spokojeně koupat ve sluníčku, jak to měl rád. Pořád si říkal, jestli to pivo bude v pořádku a jestli vybral dobré místo, ale popravdě i kdyby ne, nic by s tím už nenadělal. Tedy s tou dekou ano, ta se dala vždycky přesunout, avšak to pivo asi těžko… No nic, měl by se přestat trápit. Takže se o to začal pokoušet a mezitím čekal na svou kamarádku.

Na plese se toho odehrálo spousta, kvůli čemu měla v následujících dnech Darrena plnou hlavu – a jejich provokování na Flickru tomu příliš nepomáhalo, proto se často zdržovala ve fitku. Ne v rámci práci, ale chodila častěji cvičit, protože jen tak si dokázala kvalitně vyčistit hlavu a na pár chvil tam nemít šklebícího se Darrena, ale stejně si k ní našel cestu zpátky. Ach, dělal jí to neskutečně těžké! Jak se zdržovala dost často ve fitku, jednou tam narazila na svého dobrého přítele Niu, se kterým se dokonce minuli na plese, a i když se bála, že přijde nějaké vyslýchání, proč že tam byla s Darrenem, shodou okolností jeho nejlepším kamarádem, domluvili se, že si společně zajdou někam posedět, protože se už nějaký ten pátek neviděli. Původně se chtěli držet v tradičním pivu, ale vzhledem k stoupající teplotě jim přišlo jako škoda, aby byli zavření někde v hospodě, proto se rozhodli uspořádat si menší piknik. Aby se nemuseli strachovat o jídlo, slíbila, že něco na zub přinese, no a na Niovi nechala výběr piva. I když by určitě zvládla donést všechno (a že by dokázala být tvrdohlavá, jen aby to prokázala), rozhodla se o úkoly s Niou podělit, protože patřím jedním z mála, před kterými její snaha něco dokazovat pokulhávala, no zkrátka v ní nevyvolával soutěživost.  
Když přišel den, na kterém se domluvili, dala se do práce. Už to byla nějaká chvíle, co chystala jídlo pro více lidí, nejenom pro sebe, a její vnitřní hospodyňka se s nadšením ozvala. Nechtěla chystat nic pompézního, ale i přesto si s tím dala záležet, nechala se lehce inspirovat i nabídkou v jejich oblíbené hospodě, a pustila se do toho. Již hotové občerstvení poctivě zabalila do krabiček a papírů, aby vše dopravila co možná nejvíc v pořádku, a vložila to do batohu, kam přidala i potřebné věci jako mobil a peněženku. Na sebe hodila černé třičtvrťáky a ve stejné barvě zvolila i sportovní podprsenku, přes kterou přehodila volnější šedé tričko. Vlasy si sepnula do vysokého culíku, obula si šedé sportovní boty a na záda si hodila batoh, načež vyrazila z koleje směr vyhlídka. Nahoru to byl trochu výšlap, alespoň jí vytrávilo před posezením s Niou, který úspěšně zdolala a ocitla se ve svém cíli. Nijak zvlášť se cestou nesnažila, protože se snažila jít spíše opatrně než sportovně, brala totiž ohled na jídlo, takže se ani nedivila, že dorazila až po Niovi. Naštěstí to byl rozdíl jen pár minut, nerada by ho tu nechala čekat dlouho. „Tak jsem tady,” oznámila s pobaveným úsměvem k Niovi, který tam ležel vyvalený jako nějaká nahřívající se ještěrka. Zula si botky a kecla si k němu na deku, ale místo toho, aby se rozplácla vedle něj, se chopila svého batohu a rovnou představila jejich dnešní menu. „Udělala jsem nějaké sendviče, jsou se sýrem, s prosciuttem a s rukolou, tak snad to bude dobrý,” s těmito slovy vyndala krabičku sendvičů nakrájených na menší kusy, protože tak se lépe vešly do té krabičky, a znovu sáhla do batohu. „A ještě jsem vzala nachos a udělala k nim domácí dip, je klasicky s cheddarem, je tam i česnek, jarní cibulka, kousky rajčat a mletý,” vysvětlovala, zatímco vytáhla pytlík s nachos a menší mističku, v níž se onen dip nacházel. Vše bylo na dece, a tak odložila batoh stranou, aby jim nepřekážel, a čekala, s čím se předvede Nia.

Pochopitelně byl zvědavý na to, jak dopadl ples pro Cass s Darrenem, však jim také fandil – byli to jeho přátelé, a i jemu připadalo naprosto evidentní, jak to mezi nimi jiskří. A to bylo mimochodem co říct vzhledem k tomu, jak byl jindy a hlavně u sebe samého naprosto slepý vůči jakýmkoliv náznakům a zprávám mezi řádky. Nedělal to schválně, jen se v tom nevyznal a neodvažoval se nic odhadovat – co kdyby se pletl a přivedl tím někoho do nepříjemné situace? Navíc tomu vůbec nepomáhalo jeho neustálé nutkání nad vším přemýšlet do těch největších podrobností a rozebrat to ze všech stran. Paradoxně mu tak toho uniklo víc, než kdyby to nedělal. Každopádně v posilovně Darrena nevytahoval, tam měli oba dva myšlenky někde jinde a hlavně to pro oba dva bylo místo, kde aktivně odpočívali, takže řešit s ní mezilidské vztahy a vůbec cokoliv, co se nevztahovalo ke cvičení a sportu, mu nepřišlo vhodné. Navíc tam na to ani neměli dostatečný klid a čas, a tak bylo mnohem lepší, že se domluvili, že se setkají jinde.

Kdyby věděl, co Cass chystá za hostinu, asi by se o něco také pokusil i přes to, že se dohodli, že jídlo bude na ní, a na něm zase to pivo. Vlastně to bylo logické rozdělení, on kuchařství úplně nerozuměl a vrcholem čehokoliv v kuchyni byl možná tak proteinový nápoj, rýže a hodně jednoduché maso, případně ještě špagety s koupenou a ohřívanou omáčkou. V laboratoři se otáčel sebevědomě a znale, avšak u plotny? Vůbec. A nebylo to o nešikovnosti jako spíš o jeho neznalosti a nezkušenosti v této oblasti, za něž se ale nestyděl, holt nemůže ovládat všechno. Každopádně pivo jim obstaral a donesl ho na místo setkání v termotašce, aby vydrželo studené. Předpokládal, že ani jeden nebudou mít problém pít je z plechovek, a tak je jenom hygienicky otřel desinfekcí – hlavně tu horní část, z níž se pilo. Velice dobře totiž věděl, kolik bakterií se vyskytuje na obalech různých výrobků v obchodech, a i když nepochyboval, že by se s tím jejich organismy vyrovnaly, pro lepší pocit to prostě udělal. Zatímco čekal, rozložil deku, skopl si boty a lehl si na ni, aby se mohl chvíli koupat ve slunečním svitu. A nemusel čekat dlouho, Cass přišla jen chvilku po něm a najít ho jí nedělalo sebemenší problém. Hned se vyhoupl do sedu (tu ještěrku vleže asi vážně připomínal) a na rtech se mu rozlil ten jeho typický hřejivý úsměv s nepatrnou stopou nervozity – nepatrnou jen díky tomu, že Cassidy považoval za svou dobrou kamarádku, v jejíž společnosti se necítil ani zdaleka tak nejistě jako u jiných lidí. „Vítej,“ pozdravil a díval se, jak si sedá k němu a vybaluje jídlo. Co by lhal, stačil mu ten popis a sbíhaly se mu sliny, natožpak když uviděl ty sendviče. „Zní naprosto skvěle a vypadají ještě líp,“ pochválil jí je v domnění, že to je všechno, ale nebylo! „A to zní taky úžasně, s takovou si budeme muset dělat pikniky častěji,“ zazubil se na ni obdivně, „řekla sis, že když nepůjdeme do baru, vynahradíme si to jinak, že?“ Neušlo mu, čím se inspirovala, a přišlo mu to od ní hrozně hezké. Jen co bylo jídlo nachystané, sáhl po svém batohu, z něj vylovil termotašku a z ní dvě ze šesti plechovek piva. Jednu podal Cass a nejistě se na ni díval, jak čekal její zhodnocení. „Vzal jsem tohle – mám ještě další čtyři, takže o žízni nebudeme,“ uchechtl se, „popravdě jsem vůbec netušil, které bych měl vzít, tak snad bude v pohodě…“ přiznal své obavy ohledně té značky a sklouzl očima k chladné plechovce ve své ruce. Nebylo to jedno z těch drahých, ale ani ne z těch úplně levných a měl pocit, že ho párkrát zahlédl na nějaké párty, kam ho dotáhl Darren, takže asi nebylo nejhorší.

Možná že rozdělení úkolů bylo trochu nerovnoměrné, vzhledem k tomu, jakou hostinu se jim odhodlala připravit, ale jí se to zdálo zcela férové. Navíc po ní Nia žádnou takovou hostinu nevyžadoval, to ona sama se rozhodla, že popustí své kuchařské dušičce uzdu a trochu se rozšoupne, protože přeci jen většinu času si vařila jen sama pro sebe, na což si první rok na univerzitě opravdu těžce zvykala. O tom věděla své kuchyňka na kolejích, protože jeden hrnec s obří porcí jídla se tam vždy několik dní vyjímal a ona musela jedno jídlo jíst k obědu, k večeři klidně dva dny po sobě, protože byla zvyklá vařit pro sebe a tátu, no a táta jedl vážně velké porce, jak celý den pracoval na statku. Nakonec se ale naučila vařit jen sama pro sebe, ale když se mohla trochu rozšoupnout, vždy za to byla ráda. I proto si užívala návštěvy doma, dnes se mohla ale předvést i v Californii, čehož s chutí využila. Na co ale v kuchyni nepomyslela byl fakt, že vyhlídka se nacházela ve vyšší nadmořské výšce a že ji s tou spoustou jídla čekal výšlap. Nu což, fyzičku měla dobrou a ve výsledku to takový problém nebyl, ta cesta vzhůru, ale nemohla jít takovým tempem, jak by se jí líbilo. V duchu se uklidňovala, že dneska nešla cvičit, ale užít si hezké odpoledne se svým kamarádem, takže se nemusela trápit tím pomalým výstupem nahoru. Asi i kvůli tomu nákladu přišla až po Niovi, ale nepůsobilo to, že by tu na ní čekal hodiny. Svižnějším krokem přistoupila k jeho dece, na kterou si po sundání bot kecla a rovnou mu začala představovat dnešní menu. „Tak snad budou ještě líp chutnat,” doplnila jeho pochvalu s pobaveným úsměvem, v očích se jí ale odrážela vřelost. Byla za tu pochvalu vděčná, jen občas toužila po zajímavější odpovědi než díky, za to mohla ta její prořízlá pusa. „Počasí bude už jen lepší, takže klidně můžeme,” možná to myslel nadneseně, nicméně by se tomu rozhodně nebránila. Koneckonců byla zvyklá trávit celé dny venku, když ještě bydlela doma, a tréninky v těchto jarních a letních měsících také často přesouvá ven, proč by ven nemohla přesunout i srazy s přáteli? Navíc to člověka ve výsledku vyjde i levněji než jeden večer v hospodě, protože pivo i jídlo mají přirážku, takže udělat si něco svého potěší vaši peněženku, nad čímž asi ne každý přemýšlí, ale každý asi není ze stejných poměrů, jako ona. „Nemohla jsem nás o to připravit,” zazubila se, když si tak rychle všiml, kde vzala inspiraci pro druhou dobrotu, co jim přinesla. Nemohla čekat ale nic jiného, však moc dobře věděla, jak chytrý Nia je, však studoval tu svoji vědu, o které ona prd věděla, a v hlavě mu to furt šrotovalo. Když skončila ukázkou jídel, co je čekají, pohodlněji se usadila a sledovala Niu, s čím se vytasí. Spokojeně se usmála, když jí v ruce přistála pěkně vychlazená plechovka piva, a rovnou si ji otevřela s hlasitým tssss. „Super, jsou vychlazený,” pochválila ho pro změnu ona. „A je to úplně v pohodě, já tak vybíravá nejsem, dokud to není takový to levný pivo,” trochu nad tím nakrčila nosík, jak si vzpomínala na chuť levného piva, co si lidi kupují fakt jen protože se chtějí zřídit a nemají moc peněz. Až poté, co ho uklidnila, se napila ze své plechovky, a spokojeně si oddechla. Příjemně to po tom výstupu osvěžilo. Jen co dopila, položila si pivo k nohám na deku a koukla na výhled, který jim toto místo poskytovalo. „Co je u tebe vlastně nového?” optala se a pohled přesunula k němu. Jednak jí to zajímalo, protože v posilovně si toho moc neřekli, tam se totiž soustředili hlavně na cvičení a spíše si vyměňovali tipy a triky než novinky ze svých životů, a jednak tím oddalovala nevyhnutelnou otázku Nii – tu ohledně Darrena.

Takovou hostinu by po ní opravdu nevyžadoval, i kdyby věděl, že jí je schopná. Byl skromný a nenáročný a stačil by mu klidně jen nějaký jednoduchý sendvič nebo cokoliv koupeného, ale o to víc mu to připadalo hezké, že se chystala s něčím takovým, co navíc vypadalo vážně chutně a povedeně. Na druhou stranu se zase alespoň nemusela táhnout s ničím dalším, deku vzal se sebou Nia a piva také, takže aspoň něco. Měl tak na zádech sice extra zátěž, ale nijak mu to nevadilo, kopec vyšlapal se stejným elánem, s jakým by ho vyšlapal i jindy. Pro něho to nebyla prakticky ani pořádná rozcvička nebo rozehřátí, ale kvůli tomu tu taky ani nebyl. Počkal na dece, než se k němu připojila i jeho kamarádka s celou tou náloží jídla. „Vsadím se, že budou,“ usmál se její odpovědi a ano, vážně by se klidně vsadil, podle výčtu potravin, které použila, byl schopen vykalkulovat, že jejich kombinace bude moc dobrá. Jediné, co by to mohlo narušit, by byla případná nekvalitnost, ovšem tu mohl vyřadit faktem, že na tom si Cass jistě dala záležet, nebo zkaženost, kdyby byly prošlé, ale to zase mohl vyřadit tím, že na to by si Cass dala pozor. Když vyřadil tyhle dva ohrožující faktory, mohl vyjít jen jediný výsledek. „Mohli bychom,“ souhlasil, ta představa se mu zamlouvala, čerstvý vzduch mu vyhovoval, „můžeme ven chodit i cvičit, jen by to asi muselo být k večeru nebo brzy ráno, jakmile přijde léto a vyšší teploty,“ nadhodil možná maličko váhavě, jelikož to pořád byl starý dobrý nejistý Nia, i když se právě bavil s Cassidy. Jediný, u koho si byl stoprocentně jistý, byl Darren. Na takových sedmdesát procent David a Cass byla někde mezi nimi. Dost možná by byla výše, jenže byla dívka a s těmi to měl holt těžké. „Co když to bude daleko lepší než od nich? Pak bys tam musela začít pracovat,“ zažertoval mírně, když už to takhle zmínil. Bylo mu jasné, že to určitě nebude stejné jako od profesionálních kuchařů, ale že by to bylo horší? To rozhodně ne. Po tom, co mu ukázala, co za dobroty přinesla, byla řada na něm, aby jí představil to pivo, které zase koupil on. Jedno jí rovnou podal, aby si ho mohla otevřít, s čímž ji vzápětí napodobil. „Samozřejmě, dal jsem je i do termotašky, aby tak vydržely,“ pokýval hlavou vážně – nevychloubal se tím, jenom konstatoval, jaká to je samozřejmost, přece by si nemohl dovolit donést jim teplé pivo. „A otřel jsem je, takže… no, nejsou nijak ochytané z obchodu,“ dodal ještě na ubezpečení maličko rozpačitě. Cass to asi bylo docela jedno a pila by z nich i tak (jako každý normální člověk ostatně), ale pro Niu, co tyhle malé potvůrky pravidelně vídal pod mikroskopem, to tak bylo prostě lepší. Že je ta značka v pohodě, ho konečně uklidnilo, takže se o něco více uvolnil a natáhl k ní ruku s plechovkou, než se napili, aby si mohli rádoby přiťuknout. Pak se napil a chvilku zkoumal tu chuť, jakou mu zanechalo v ústech. Asi nevybral úplně špatně, docela mu chutnalo. On taky ale nebyl nijak vybíravý a nějakou luxusní značku se stopou skořice, citronu a chmele odněkud z Evropy by stejně nerozeznal tady od té, maximálně by poznal, že chutná nějak divněji. Dal si pár hltů, opřel se o lokty a podržel si plechovku v ruce spodní stranou opřenou o zemi pod dekou. Zase začínal uvnitř zlehka panikařit – má něco říct? Má se pokusit rozvést řeč? Má si vzít něco z toho jídla nebo je ještě brzo? Není to ticho moc dlouhé? Nebo moc nepříjemné? Proč je vůbec tak nervózní, když je to Cass? Ta samá Cass jako v posilovně nebo někde v baru či na hřišti. Naštěstí to za něj vyřešila svou otázkou, takže už mohl panikařit jen nad tím, co odpoví. Bylo u něj vůbec něco nového? „Všechno je tak nějak při starém. Začal jsem se chystat na zkoušky, do toho pracuji na novém projektu a… byl jsem se podívat na tom jarním plese, tam jsme se vlastně potkali,“ začal povídat a než stačil rozvést něco podrobnějšího o tom projektu, zarazil se – tohle Cass určitě nezajímá, to jsou ty jeho vědy. „Co u tebe? Něco nového?“ oplatil jí tu otázku a rozpačitý pohled zvedl od trávy k ní a usmál se. S tím Darrenem na ni nechtěl hned takhle tlačit, však přijde ta pravá chvilka, kdy se na něj přeptá.

Vděčně se usmála po jeho milých slovech, kterých měl v zásobě vždy dostatek, což ho odlišovalo například od takového Noaha a dalších kluků ze sportu, ale asi i to byl faktor, co je nakonec svedl dohromady a začali se nějak více bavit. Dále už to ale nerozváděla, bylo zbytečné mu znovu děkovat, ještě by si pořád vyměňovali milá slova, což nebyl úplně styl Cass. Ne že by nebyla slušně vychovaná, to byla a dokázala se umět chovat, ale ačkoliv byla milou duší, nerada se zasekávala na jednom místě. To se primárně týkalo školy a závodů, no tenhle vnitřní motor v sobě vypnout nedokázala a občas se přenesl i do konverzací, člověk si s tím musel zvyknout žít. „To zní fajn, stejně jsem už venku začala běhat, vlastně jen co to šlo, takže přesun ven a parťáka beru všema deseti,” oproti němu mluvila jistě, ale tak to bylo vždy, když konverzace směřovala ke sportování, to bylo zkrátka její bezpečné území, o kterém se bavila vždy a všude s naprostým entusiasmem a nic jí ho nedokázalo sebrat. Navíc jakožto holka z venkova neměla s ranním vstáváním pražádný problém, i když si v SF přeci jen začala trochu přispávat, pořád to v sobě měla a když ráno vstát brzy musela, zase tolik netrpěla, jako jiní jedinci v jejím věku. „Nebo si pokaždé propašujeme mističku vlastního jídla dovnitř,” připojila se k jeho vtipu o tom, že by snad překonala někoho, kdo se vaření věnuje víc než jen volnočasově jako ona. Dobrá, chodili do hospody, ne do špičkové restaurace, takže nějakou šanci na úspěch měla, ale ji na rozdíl od kuchařů nelákalo na každou návštěvu něco vařit, do hospody si chodila spíše jen trochu vypnout a odpočinout od povinností, přidávat si tedy povinnosti k návštěvě hospody by bylo zcela kontraproduktivní, proto bylo dobře, že si jen dělají legraci. „Super nápad,” pochválila mu termotašku, která asi byla očividnou volbou vzhledem k okolní teplotě, co se pomalu dere do vyšších čísel, ale taky ho to vůbec napadnout nemuselo a mohli pak na konci cucat teplé pivo. Bleh. „Ty vážně myslíš na všechno, co?” pobaveně se zasmála a na závěr se jí na rtech usídlil úšklebek, se kterým pokroutila hlavou nad tímto gestem. No jo, trocha výsměchu v jejím tónu byla, ale tomu se nejde divit. Ona takové věci nikdy neřešila, stejně jako většina populace, a bylo to zkrátka trochu divné, takže si tu poznámečku nemohla odpustit. Ve výsledku to ale bylo milé, nechtěla se mu tedy smát, alespoň ne tolik. Než se napili, přiťukli si plechovkami, nad čímž se pobaveně zakřenila, protože to vůbec nebylo stejné jako ťukat si s půllitry, a pak se napila, aby konečně mohla zhodnotit jeho výběr. Chutnalo to dobře, mělo to příjemnou chuť chmele, trochu hořkosti, ale ne moc, a hlavně to hezky chladilo, to opravdu přišlo vhod, proto jí ze rtů uniklo tiché „Ách,” když polkla jeden objemnější lok. Stejně jako Nia, i ona se pohodlně usadila a sledovala výhled, který jim vyhlídka nabízela, a byla opravdu ráda, že sem šli, bylo tu hezky. Zatímco na sebe nechávala dopadat sluneční paprsky, hlavou jí neprobíhalo nic vážného a jen si užívala ticha, které nakonec prolomila, ale kdyby věděla, do jakého stresu se Nia dostával, prolomila by to mnohem dříve. Ve čtení emocí ale nebyla úplně hvězdou, proto si ničeho neobvyklého u Nii nevšimla, nebo zkrátka byl ve stresu tak často, že jeho výraz pro ni nebyl ničím novým (což je trochu smutné). „Asi si kopu hrob, ale,” na moment se odmlčela, jako kdyby si rozmýšlela, zda to říct nebo ne, „ale na jakém projektu pracuješ?” optala se ho nakonec, ačkoliv už předem věděla, že bude rozumět možná tak 1/100 tomu, co dělá. I přesto se zajímala, když on se zajímal o její atletiku, chtěla mu také projevit podporu, protože mu fandila, jen... nevěděla, v čem přesně mu fandí, tohle ji zkrátka minulo velkým obloukem. „Jak sis ten ples užil? Co tě tam vlastně... zavedlo?” netušila totiž, zda se mu někdo líbil, koho by chtěl pozvat, a navíc jí nepřipadal jako člověk, který by si takové akce užíval, ale koneckonců, ani ona není typickou plesovou princezničkou a jak si ten večer užila. „Vlastně ne, v posilovně je to pořád stejný, jen nám teď odpadl jeden trenér a jsou s tím strašný problémy,” protočila nad tím oči, o tom se teď bavit opravdu nehodlala, ale z pracovního života ji teď opravdu nejvíc tížilo toto a dost jí to ubíralo privátní čas, až se z toho musela napít piva, než pokračovala dále, „a jinak se teď dost trénuje, začíná sezóna, tak snad padnou nový rekordy,” jakmile mluvila o sportu, její výraz se značně uvolnil a naplnil odhodláním. Ráda překonávala sama sebe, ve všech směrech, ale hlavně ve výkonech v běhu.  

Vždycky měl v zásobě spoustu upřímných komplimentů pro ostatní lidi, tedy především pro ty, co pro něj něco znamenali. Takových nikdy nebylo mnoho, za což mohla jeho přirozená stydlivost, k níž se po čase přidala i velká opatrnost, co se nových osob týkalo. Už to v něm zůstalo hluboko zakořeněné i přes to, že sám by se toho nejraději zbavil. Naštěstí měl několik dobrých přátel, v jejichž společnosti mohl být sám sebou – nebo alespoň se nebát tolik o to, jak jeho chování je nebo není divné. A mezi ně patřila i Cassidy. „Já s tím nepřestal ani přes zimu, jen to bylo občas trochu… hmm,“ vzpomněl si na jedno brzké ráno, kdy vyrazil do ulic San Francisca, aby si užil ranní běh, ještě když byla tma a svítily pouliční lampy, a tak trochu zapomněl, že v tuto dobu ještě nebudou posypané chodníky technickou solí a… Inu, řekněme, že jeho kostrč z toho nebyla zrovna nadšená. „…nebezpečné,“ zacukaly mu koutky pobaveně, tu historku však nevytahoval, nebyl si jistý, jestli by na ni vůbec byla zvědavá. Každopádně společné běhání by ocenil. Ne kvůli povídání si, prostě spíš proto, že s Cass rád trávil čas a v tomto ohledu si rozuměli. Ranní běh byl ostatně skvělý sám o sobě – pěkně ho probral a nakopnul do nového dne, ale ve výsledku mu bylo jedno, kdy si jde zaběhat. A nedělalo mu problém jít ráno i večer nebo třeba odpoledne, jen záleželo na jeho ostatních povinnostech. „To bych se asi cítil špatně, ale ano, také je to jedna z možností,“ přiznal se s uchechtnutím. Nebyl si jistý, jestli to bylo míněno opravdu jen jako vtip, anebo to myslela vážně. Mohlo mu to dojít vzhledem k tomu, že si z toho sám původně dělal legraci, ovšem známe Niu, že. Zároveň mu ale bylo hloupé se ptát, a tak otázku vynechal a odpověděl něco neutrálního, co mohlo fungovat dost dobře jako odpověď na vtípek i jako vážná odpověď, a nechal to tak. Navíc co by se namáhala s chystáním něčeho, když by stejně mířili do hospody, kde si to mohou objednat a mají to bez práce – a ještě tím jejich podnik podpoří. „Děkuji,“ podvědomě se zazubil po její pochvale, byl rád, že jí to tak připadalo. Nevěděl totiž, jestli to není až moc… přípravné na to, že se tu měli jen normálně potkat, posedět a popovídat si nad něčím dobrým a nad pivem. „Někteří lidé jsou na to… hákliví, tak jsem si řekl, že to pro jistotu otřu,“ nejistě se přidal k jejímu smíchu, „jinak jsem je ale kupoval v původním kartonovém obalu, takže je nikdo osahat nemohl, takže… Hádám, že to možná asi nemuselo být,“ uznal, a to už z něj ta nejistota celkem i opadla. Zbytečně si tím přidělal práci, to byla pravda, ovšem nijak mu to nevadilo. Rád by řekl, že pár bakterií ještě nikoho nezabilo, jenže to by nebyla tak úplně pravda, viďte? Normální člověk s normální imunitou však nemá s trochou špíny problém a mezi ně se sám řadil, tudíž to nedělal proto, že by snad trpěl mysofobií, bylo to prostě automatické. Trochu si na to zvykl i v laboratořích a vůbec udržování čistoty nebylo zase tak špatné. Ťuknutí plechovkami sice nebylo stejné, ale alespoň něco, patřilo to k tomu. Spokojeně se napil a s malou radostí zjistil, že nechutná zle. To mu však brzo překazilo překotné přemýšlení o tom, jestli by měl nebo neměl promluvit. A pokud ano, co by měl u Mendelovy tabulky prvků říct? Naštěstí se zeptala Cass a mohl se uklidnit – a trošku si vynadat, že ho to taky nenapadlo, vždyť to je taková ta klasická otázka. Povytáhl obočí, nějak netušil, kam tím míří, a když to dořekla, musel se začít smát. „Ale no tak,“ zakroutil nad tím hlavou, „ten projekt je zaměřený na feromony, ovšem na ty lidské. Zkoumáme jejich účinky a…“ zarazil se a připomněl si, že podrobnosti Cass stejně nic neřeknou, „…a tak. Věděla jsi třeba, že sourozenci si navzájem „páchnou“? To kvůli tomu, aby se vzájemně nepřitahovali a nereprodukovali se mezi sebou, kombinací genů pak dochází k postupné degeneraci – proto se o chudácích Habsburcích tradovalo, že byli prokletí s tím, kolik si toho od svých příbuzných předků odnesli.“ Mluvil poměrně nadšeně na to, že zmiňoval takové ošklivé věci, nicméně jemu to přišlo krajně fascinující – genetika totiž je fascinující. A také doufal, že z tohohle hlediska to bude připadat zajímavé i Cassidy, ačkoliv pár termínům se vyhnout neuměl. Snaha byla! „Bylo to fajn, šel jsem tam s kamarádem ze spolku, který se chtěl podívat na své spolužáky z umění, ti tam totiž vystupovali, a nechtěl jít sám,“ vyhodnotil svůj zážitek z plesu a osvětlil, jak se tam vlastně ocitl. „Tebe se asi ptát nemusím, co nebo spíš kdo tě tam zavedl, viď?“ dodal ještě s maličko rošťáckým úsměvem, doufajíc, že to nevyzní vlezle. „To si dokážu představit, ale určitě se to brzy vyřeší,“ povzbudil ji, „a kdybys tam někdy potřebovala s něčím pomoct, určitě se mi ozvi,“ nabídl jí s pousmáním automaticky. „Přijdu se podívat, ať ti a všem od nás můžu fandit, určitě padnou,“ pokýval hlavou a jeho úsměv se o něco rozšířil, i jemu byl sport velice blízký i přes to, že ho nestudoval.

Ranní běh neodmyslitelně patřil k jejímu životu, byl to pro ni už takový rituál, kterým začínala svůj den. Jednak se u toho skvěle probudila, ale navíc měla možnost si v klidu utřídit své myšlenky a být na chvíli sama, nikým nerušená, ve své vlastní bublině. I to byla jedna z věcí, která je s Niou svedla dohromady, proto z představy společného běhání byla upřímně nadšená. Možná by se v ní probudila drobná touha soutěžit, přeci jen se věnuje atletice, takže soutěživost se od ní očekává, ale ono se to nějak zvládne. „Tak teď nevím, jestli jsi potkal divný skupiny lidí, v té tmě zabloudil nebo se někde vysekal,” pobaveně se na něj zazubila, když ranní běhání během zimy označil za nebezpečné. I proto během zimy nemířila nikam daleko a když už si šla zaběhat, kroužila jen po školním parku. Jistě, byl menší než ten ve městě, ale byl blíž. Sice bylo to běhání trochu repetitivní, ale aspoň nebylo, jak by řekl Nia, nebezpečné. Vše má své plusy a své mínusy. „Jo, já bych se taky cítila špatně pašovat tam jídlo,” připustila s lehkým pokrčením ramen. Možná byla v některých ohledech přespříliš slušná, ale za tohle se nestyděla! Pronést jídlo do kina, to chápe, v kinech to mívají skutečně předražené, ale tahat si vlastní občerstvení do hospody je prostě neslušné... A taky by se s tím nechtěla pokaždé připravovat, ale to je až druhotný faktor, proč by nebyla pro. „Nedejbože kdyby nás chytli a zakázali by nám tam chodit,” dodala ještě s naoko pohoršeným výrazem, jako kdyby to znamenalo konec světa, nakonec se ale uchechtla. Herectví zkrátka nebylo její silnou stránkou, no něco pravdy na tom bylo – mrzelo by jí, kdyby tam už nemohli chodit, ta hospoda byla zkrátka fajn a ideální přesně pro ně. Navíc by se cítila jako nějaký zločinec, to by byla hrůza! Raději takové představy vypustila a soustředila se na pivo, které zařizoval Nia a jak jinak, vše bylo zařízené do posledního detailu, dokonce i plechovky otřel. Trochu si z něj dělala legraci, protože to nebylo obvyklé, ale nijak mu to nevyčítala, ono to bylo ve výsledku prostě milé, a to uměla ocenit. „Když vyrůstáš na venkově, přestaneš být háklivý na leccos,” sama nad sebou se ušklíbla, protože proti tomu, na jakou práci byla doma zvyklá, ji pár bakterií určitě nerozhází. Zbytek jeho slov lehce odkývala hlavou a věnovala mu lehký úsměv, jako vždy, když se na něm projevovaly tyhle jeho nejistoty, ale nijak ho nesrážela, neříkala mu, že to opravdu dělat nemusel... tohle byl zkrátka Nia a k přátelství s ním to patřilo.  
Symbolicky si přiťukli pivem, byť to necinklo, a oba si mohli vychutnat první doušky piva. Pro Cass to zároveň bylo osvěžení po výstupu na vrchol, takže s vychutnávám nijak nespěchala. V klidu polkla lok, rozhlédla se po okolí, protože jen co přišla, hned se vrhla do konverzace a na nějaké rozjímání jí už nezbyl čas, a až pak prolomila ticho mezi nimi prostou otázkou, ale nepřišli řešit žádné záhady vesmíru, jen pokecat. Drobné dloubnutí si nemohla odpustit, ostatně jako vždy, když Nia zmiňoval tu svou vědu, ale nemyslela to zle, jen zkrátka nebyla na stejné úrovni. I tak si ho vyslechla, trochu znejistila, když Nia vypadal tak rozjetě, protože netušila, co z něj vypadne, ale nakonec nepronesl nic přespříliš odborného, co by potřebovala vysvětlit. „Fakt si páchnou? Hustý,” pronesla překvapeně a už v duchu přemýšlela, zda má nějaké známé se sourozenci, zda by to od nich nemohla nenápadně vysondovat. „Ale jako dává to smysl no,” dodala ještě a pokývala hlavou, ačkoliv si přesně nebyla jistá, kdo byli ti Habsburkové. Jo, něco jí to říkalo, ale historie nebyla úplně jejím oblíbeným tématem ve škole, ji to spíše táhlo ven na hřiště než do minulosti za nějakými panovníky. Vzhledem k jejich debatě ale vytušila, o čem jejich prokletí bylo. „Jo, to já na pódiu neznala asi nikoho,” zakřenila se nad tím, že tam vlastně neměla co dělat, protože umění byla vcelku neznalá, pokud se tedy nejednalo o hudbu, jenže i když hudbu měla ráda, nikoho z umění neznala, neměla tedy koho podpořit. „No jo, bavili jsme se a nějak to... vyšlo,” pronesla s rozpačitým pokrčením rameny, protože sama netušila, co přesně to mělo znamenat. Ten večer byl skvělý, to ano, ale od té doby spolu už tolik nemluvili.. Samozřejmě mohl být příliš zahlcený ve škole, nebo dokonce v práci, o které jí vyprávěl, ale hlas někde vzadu, který nerada poslouchala, se ozýval s jinou teorií, jenže ho nechtěla soudit jako obyčejného člena mužského pokolení, kterým šlo jen o to jedno a když nebyl pozvaný dál, ztratil zájem. Nerada dělala ukvapené závěry položené na stereotypech, ale ten hlásek byl vskutku neodbytný. S tím ale rozhodně neplánovala Niu zatěžovat, navíc to byl jeho kamarád, tak by ho v jeho očích nerada shazovala. „Snad jo, pracujeme na tom, tak to určitě nějak vymyslíme,” vděčně se na něj usmála, „ale nevím, jestli by mi nějakou externí výpomoc bez smlouvy povolili, oni jsou docela posedlí formalitou,” pobaveně se usmála. „Teda, je to dost neformální prostředí, ale jde jim o bezpečí, víš jak, jsou tam těžký činky a chtějí mít úrazy pokrytý a kdybys dělal něco, co nemáš a zranil se u toho? To by mě hnali,” vysvětlila ještě, jelikož tím musela Niu zmást, však se ve fitku několikrát potkali a nic moc formálního tam nebylo, jenže když nevidíte za oponu, těžko se soudí. Možná by nehnali ji, ale případné náklady by hnali za jejím účtem, což by opravdu nerada platila, vzhledem k tomu, že si sama šetří a ze zrovna bohaté rodiny, kde by měli nějaké velké zásoby, nepochází. „Fakt? Tak se budu těšit, až mi budeš mávat z publika zatímco budu přebírat medaile,” pobaveně se zasmála. Sebevědomí měla zdravé, takže doufala, že při dostatečné dřině se dokáže umístit, ale rozhodně nemyslela vážně, že to stoprocentně dokáže, přeci jen moc dobře ví, že existují i lepší než ona... A právě proto musí trénovat!

Pro něj byl sport obecně dost spolehlivou relaxační technikou. Někteří se tomu celkem divili, přeci jen jde o aktivity, které jsou ve své podstatě vyčerpávající, takže považovat je za relaxaci a odpočinek je trochu paradoxní, nicméně nebyl v tom ani zdaleka sám – hodně lidí to tak s fyzickou aktivitou mělo. A kolikrát se mu po hodince cvičení i daleko lépe spalo. Usnul pak jako miminko a spal prakticky až do rána, což také nebylo lehké vzhledem k tomu, kolik myšlenek se mu honilo každou minutu každého dne v hlavě. „Poslední možnost je ta správná,“ přiznal naoko zahanbeně, ovšem úsměv pobavený sám sebou ho prozradil, že se za to ani trochu nestydí, holt se stává. „Ještě nestihli posypat chodníky solí, což mě nenapadlo, takže jsem si šel vesele zaběhat, nu a stačila jednal zatáčka a došlo mi, že to nebyl nejlepší nápad,“ vysvětlil, jak a k čemu vlastně došlo. V ten moment, kdy spadl, měl samozřejmě pocit, že ho sledují úplně všichni i přes to, že s ním na ulici vůbec nikdo nebyl, a že se mu všichni smějí za to, jak je nešikovný. Přitom ani nešlo o to, jestli je nebo není nešikovný, v obdobných podmínkách by spadl téměř každý. Každopádně když už v zimě běhat, tak někdy, kdy už jsou posypané chodníky, případně třeba v lese, kde je přirozeně hrubý povrch a klouzavost hrozí jen výjimečně. Ulevilo se mu, že s ním souhlasí, co se pašování jídla do hospody týkalo. Něco jiného je třeba takové kino, tam chtějí nekřesťanské peníze už za samotné lístky, natožpak za to občerstvení, ačkoliv… Ano, i tam se mu to tak trošku příčilo, i když ne tolik. „No právě, to bych nepřežil,“ dobře, to bylo až moc dramatické, pochopitelně by to přežil. Taková hospoda neexistuje jenom jedna, zvlášť v San Franciscu, ale tahle byla jejich oblíbená a byla i na příhodném místě, takže ano, mrzelo by ho, že by tam nemohl. „Ale těším se, až tam někdy zase půjdeme, mám to tam rád,“ prohodil s lehkým úsměvem a maličko rozpačitě sklopil pohled. Kdyby tam chodil sám, asi by to pro něj nebylo tak důležité, ovšem takhle ji měl spojenou s Cassidy, což byla velká část důvodů, proč to tam měl tak rád. Sentimentální? Asi ano, ale to mu nikdy moc nevadilo. Popravdě byl rád za každou osobu, u níž měl dojem, že jí může věřit. Byl to spíše takový podvědomý pocit, ale byl tam. „To je asi pravda,“ uznal s uchechtnutím, „tím jsem nechtěl říct, že bys měla být háklivá na takové drobnosti! Jenom… No,“ vyhrkl, protože mu došlo, že to muselo vyznít trochu hloupě a jinak, než chtěl, a zakoktal se, protože nevěděl, jak tu větu dokončit, aniž by to udělal ještě horší, než už to bylo. Oči držel zabodnuté do deky a tváře mu mírně zrudly – jak jinak nad tím až moc přemýšlel a předvedl to krásně v praxi.

Vzali si oba po jedné plechovce piva a pustili se do něj. Běžně neměl ve zvyku nějak zvlášť pít, to jen Darren na něj měl tak trochu… špatný vliv. Navíc neměl na alkohol úplně nejlepší názor, ačkoliv pokud byl podáván v rozumných dávkách a ve společnosti přátel, byl tolerovatelný a celkem i chutný. Cigarety na druhou stranu nesnášel. Páchly, ohrožovaly zdraví a život a ještě i snižovaly výkonnost. Nemohl je vystát, ale většinou se o to s nikým nedělil a když už někdo v jeho blízkosti začal kouřit, nenápadně se odsunul někam dál, kam se k němu kouř nedostal. Možná byla tak trochu chyba se ho ptát, na čem teď pracuje, ale alespoň se pokusil to Cass podat nějak… lidsky. Pochopitelně se mu však v očích rozzářily nadšené jiskřičky, měl svůj obor rád a i malý náznak zájmu někoho jiného v něm uměl probudit špetku radosti. Zvláště, když se ptala Cass, která měla na vědy své názory. „Ano, ano, ve většině případech. Ne nijak výrazně a vědomě si toho asi jen tak nevšimneš, nicméně podvědomě to tam je – tedy u pokrevních sourozenců,“ přikývl s pousmáním. U nevlastních sourozenců to bylo diskutabilní – tedy u těch, co sdíleli alespoň jednoho rodiče. U těch, co nesdíleli ani jednoho, nebylo o čem debatovat. Bylo ovšem dobře, že byl Nia dost nevinná duše a všechny ty vtípky kolem nevlastních sourozenců se mu vyhýbaly obloukem. Tohle holt nebylo nikdy nic pro něj a bylo to jedině dobře, jeho mysl na to byla až příliš neposkvrněná. „Tak já je také přímo neznal, kromě Davida, ten vlastně nakonec vystupoval, ačkoliv původně neměl, za to mohli ti jeho kamarádi, nalákali ho tam,“ vzpomněl si a neubránil se pobavenému zazubení se. V ten moment ho vážně litoval, ale ve výsledku bylo možná dobře, že ho tam dostali lstí. Možná to nebylo úplně čisté a musel to pro něj být šok, ale… Třeba mu to pomohlo. „Ale to je fajn, že to vyšlo,“ věnoval jí milý úsměv podporujícího kamaráda, „domlouvali jste se ještě na něčem dalším?“ vyzvídal nenásilně. Vážně by na ni nijak nenaléhal, kdyby se s ním o tom nechtěla podělit. Připadalo mu, že je z toho nějak rozpačitá, ale kdoví, ve čtení lidí nebyl moc dobrý. Musí se pak zeptat i Darrena na jeho úhel pohledu, měl totiž dojem, že je to k sobě vážně táhne, a přál jim to. „To naprosto chápu, zaměstnavatelé si na tohle dávají dobrý pozor, nechtějí na sobě mít odpovědnost za něco takového, měli by z toho problémy,“ přikývl pobaveně, „a ještě horší by bylo, kdyby ta činka něco provedla zákazníkovi kvůli trenérovi, co tam ani není zaměstnaný, třeba mu omylem spadla na nohu,“ dodal ještě a měl co dělat, aby se nesmál. Někteří lidé tam uměli být docela… nu, ne právě příjemní, a i když byl Nia sám nekonfliktní a milý snad ke všem, nejednou viděl v očích ostatních tu touhu po nich tu činku hodit. Nebo medicinbal. Nebo úplně cokoliv, co měli právě po ruce. „Samozřejmě! Doufám, že mi zamáváš zpátky,“ zazubil se, „mohl bych přinést i šampaňské a polít tě s ním – nebo radši galon piva?“ To už se pobaveně uchechtával té představě. Každopádně věřil, že by se jí to opravdu mohlo povést, a to nejen proto, že byla jeho kamarádka, nebyla ve sportu vůbec špatná. „Že bych tedy něco ochutnal?“ sklouzl pohledem k té malé hostině, kterou jim připravila, a mlsně si olízl rty, než si vybral jeden ze sendvičů a s chutí se do něj zakousl. „Ho je vhážnhě shupher,“ zahuhlal s plnou pusou, než si uvědomil, že to je neslušné, a rychle polkl. „Pardon. Je to vážně moc dobré!“ zopakoval kompliment a hned se zakousl podruhé. To by si vážně nechal líbit.

Uklidňující efekt sportu moc dobře znala, ono občas bylo užitečné unavit vaše tělo a tím trochu otupit mysl. Někdo vypne v bublinkové lázni, někdo se potřebuje vyčerpat, no co, každý je individuální a v relaxaci to platí trojnásob, takže Niu za to nijak nesoudila, navíc sdíleli stejný přístup. „Fakt?” zeširoka se zazubila, když se z jeho traumatizujícího zážitku z ranního běhu vyklubal pád. Takovou nešikovnost by u Nii nečekala. Tohle by přála třeba Noahovi, tomu by se vysmála z plného hrdla, zatímco na Niu se jen pobaveně zubila. Křenila se od ucha k uchu, když jí o oné události barvitě vyprávěl. „I proto mám radši běhání někde v parku, nebo prostě v přírodě,” zakončila onen příběh poučkou na závěr a provokativně se na Niu vyšklíbla, jako kdyby se mu vysmívala, šlo ale o prosté přátelské pošťuchování, které u ní bylo poměrně typické. Pusu možná prořízlou měla, ale nebyla žádnou rebelkou, proto se zcela bez problémů shodla s Niou, že pašovat jídlo do hospody není zrovna vhodné. Když už jdete ven, přeci počítáte, že se trochu plácnete přes kapsu, ale jde o tu atmosféru a o ty lidi, prostě o tu atmosféru, proč si akorát zatěžovat hlavu nějakým pašováním? Jo, v kině je to trochu jiná situace, tam je hlavně tma, takže na vás tak snadno nepřijdou, a navíc tam občerstvení prodávají za opravdu nekřesťanské ceny, prostě úplně jiná situace než v hospodě. „Přesně moje slova,” odkývala mu jeho dramatický výjev, ale koutky jí cukaly vzhůru. Oba moc dobře věděli, že jen žertují, zase tak důležitá hospoda pro ně nebyla, ale tahle byla zkrátka fajn a byla by škoda o ni přijít. „Nápodobně, tak můžeme něco brzo uspořádat a poctít je naší velectěnou přítomností,” navrhla s úšklebkem, ale vůbec by se tomu nebránila. Ačkoliv byli vcelku odlišní, ráda s Niou trávila čas u dobrého pivka (případně jakkoliv jinak), proto by společnou návštěvu v jejich oblíbené hospodě rozhodně nezahazovala. Dnes je ale příjemné sluneční paprsky vylákaly ven a ona si je se spokojeným výrazem ve tváři užívala. „Já to chápu, v pohodě,” mávla nad tím rukou, aby Nia ve své mysli neodcestoval do hlubin výčitek, „jenom jsem chtěla říct, že jsem ten poslední člověk, co by ti za tohle ukousnul hlavu, hm?” trochu přeformulovala svá předchozí slova, ovšem ponechala jim stejný význam, jen se pokusila, aby to znělo více... sympaticky? Zkrátka aby se s tím Nia příliš netrápil a nepřemýšlel nad tím, jenže ví, že to má ve zvyku a přeformulování věty tomu asi zrovna nepomůže. Snaha se ale cení, ne?
Při pivku se řešily různé věci, občas dokonce měla prostor i Niova věda, přesně jako teď. Cass proti jeho oboru nic neměla, jen tomu zkrátka nerozuměla a bylo těžké to pochopit, pokud člověk neměl aspoň nějaké základy a ty, zcela upřímně, moc neměla, protože už na střední věděla, že vědy nebudou pro ni. Jediné, co ji částečně bavilo, byla biologie, když probírali svalstvo, to ke tréninkům potřebujete, ale jinak ji zájem v tento obor minul obloukem. To ale neznamená, že si svého přítele nevyslechne, jen to vždy bere humornou formou – jak jinak, když tomu nerozumí, ačkoliv občas nějaké zázraky v podobě pochopení prožije, protože Nia se to naučil vysvětlovat poměrně snadnou formou. „Nevšimneš? Tak jak se to dozvíš?” tázavě se na něj podívala a nechápavě svraštila obočí. No, tak na tohle se asi žádných sourozenců nezeptá, když to vědomě nevědí. „A třeba na sestřenice a tak se to nevztahuje?” optala se zamyšleně. „Nebo se to vztahuje a v Alabamě to jenom všichni ignorují?” humorné pojetí vědy už dorazilo a ona se ušklíbla, jelikož jí u této debaty naskočila, pravděpodobně, fáma o tom, jak se to v Alabamě vede. Nevěděla, do jaké míry se jedná o prověřený fakt, ale stejně jenom žertovala, tak co, k vtipům si každá data prověřovat nemusí. „Nalákali? Takže to byl ten poslední?” zapátrala v paměti na všechna vystoupení večera a všichni působili poměrně odhodlaně, až na posledního vystupujícího, ale podle jejího laického oka (tedy, ucha) zpíval stejně dobře jako ostatní. Asi bylo dobře, že jej tam kamarádi dotáhli, tedy pokud tam nenadělal nějaké chyby, kterých by si profesionálové všimli, ale věřila, že vše dopadlo pro toho Davida dobře. S úsměvem přikývla, také byla ráda, že jim ten ples vyšel, protože se pro ni jednalo o poměrně nový zážitek, navíc konečně zažila pozitivní večer na plesu. Škoda, že to trvalo tři roky studia. Nad jeho další otázkou se musela trochu zamyslet, nebyla si jistá, co na to říct, a tak se s tichým povzdechem vyvalila na deku, přičemž dávala pozor, aby nerozlila pivo. „Jakoby jo,” začala nejistě a pohled stočila do strany na trávu. „Byli jsme spolu na čaji a tam jsme se domluvili, že ho rozdrtím v šipkách,” na rtech jí hrál nepatrný úsměv při vzpomínce na jejich sázku, „jakože zajdeme na pivo a během toho ho porazím, ale před srazem v hospodě bylo překvapení, to byl právě ten ples, ale do hospody jsme ještě nezašli, takže tak,” zakončila svůj příběh a pokrčila nad tím rameny. Chtěla se napít, možná spíš tenhle fakt zapít, ale vleže se to dělalo poměrně nepohodlně, tak se zdvihla na loktech, aby mohla odpít trochu ze zázračného moku. „No právě, přesně o tom to je,” pokývala nad jeho slovy s pobaveným úšklebkem, ačkoliv rozdrcená noha od činky není nic vtipného, „tohle,” kývla k němu a myslela jejich dnešní setkání, „mi jako výpomoc stačí, aspoň si odpočinu,” úšklebek přešel do úsměvu, který věnovala Niovi i jako poděkování, že si s ní dnes vyrazil ven, a tak úspěšně ji rozptyloval od jejich společného kamaráda. „To si piš!” slíbila mu zvesela a zazubila se víc, když si představila, jak se chudák Nia táhne s galonem piva... případně když si představila sebe, jak to ze sebe drhne, pivo přeci jen zanechává dost specifickou vůni. „Ale ne, to by bylo plýtvání pivem, to ten galon radši vypijeme, ne?” zakřenila se na něj, rozhodně z nich nechtěla dělat alkoholiky, co by nesnesli, kdyby se byť jen kapka alkoholu vylila vedle, ale galon je galon. „Jen do toho,” pobídla ho a sama si pro sebe ukradla jeden nachos brambůrek a namočila ho do připraveného dipu, který ochutnávala už během příprav, a právě proto po něm sáhla. Co se týče svých kuchařských schopností, většinou se nevychvalovala do nebes, ale na ten dip byla hrdá. Pobaveně se zasmála, když Nia zahuhlal, a až po chvilce ho uklidnila, že o nic nejde. „Aspoň jde vidět, že ti fakt chutná, když šlo stolování stranou,” navíc si příliš na kvalitní stolování nepotrpěla, uměla se chovat, když byla někde v restauraci, ale mezi přáteli jí tohle přišlo.. Normální. Občas někdo potřebuje něco překotně říct a nemůže to počkat, to se prostě stane, a dokud to jídlo neprská po ostatních, je to v pohodě.

On by u sebe takovou nešikovnost také neočekával. Jednoduše podle svých statistik – při běhu naposledy padal snad někdy jako malé děcko někde ve školce. A pak tedy při lakrosu, ale to už je něco trochu jiného, tam ho buď někdo shodí záměrně nebo spadne zčásti i záměrně, poněvadž to je lepší než jít na sílu a zbytečně se třeba i zranit. Každopádně tohle byla velká novinka i pro něj a na chvilku kvůli tomu zapochyboval o svých běžeckých schopnostech. „Fakt, jinak bych se k něčemu takovému dobrovolně nepřiznával,“ zazubil se na ni nazpátek. Věděl, že Cass nemá problém dělat si z ostatních lidí legraci, tedy ne jen tak z někoho, ale třeba z někoho, kdo by si to snad i zasloužil, a že se prostě s nikým nepáře, avšak k němu se chovala trošku jinak – protože ho znala. A on znal ji, takže už většinou uměl vycítit, kdy si ho jen trochu dobírá a kdy to myslí vážně. Jako třeba teď, kdy poznal, že to řekla a ušklíbla se schválně a nijak špatně to nemyslí. „I v parku to hrozí – na neposypaném asfaltu nebo i na štěrkové cestě na listí. O tom mi říkala jedna spolužačka, že se jí loni na podzim povedlo takhle uklouznout,“ upozornil ji pobaveně a zvedl k tomu upozorňující ukazováček. Samozřejmě, že musel být přesný a předložit možnosti, jak by i běhání v parku mohlo být nebezpečné podobným způsobem. A vůbec nelhal, ta spolužačka mu o tom skutečně říkala, jen mu to tehdy v tom kontextu nepřipadalo tak vtipné. Pašování jídla do hospody bylo oběma odsouhlaseno jako neslušné, a tak nehrozilo, že by měli umírat z toho, že jim tam zakážou vstup. Naštěstí. „To bychom měli, určitě už na nás čekají,“ připojil se trochu nejistě k jejímu vtipu, ale snad to zvládl docela dobře. S ní se chytat uměl – už měl totiž zanalyzované její chování, výrazy, tóny hlasu a podobně, aby si z toho dovedl udělat vzorce, které ve většině případů seděly. Proto si u kohokoliv cizího neuměl být ničím jistý. A popravdě ani nechápal, jak někdo umí tak skvěle ihned zapadnout do kolektivu cizích lidí a plynule naskočit na jejich vlnu. Dělal z toho až moc velkou vědu – obrazně i doslova řečeno, jenže to prostě nijak jinak neuměl. A jeho nejistota se projevila hned vzápětí, když došlo na jeho informování, že ty plechovky pro všechny případy otřel. A když už se pro změnu nestrachoval tím, co řekl někdo další, strachoval se o to, co řekl on sám. „Ach,“ vydechl a zalila ho úleva, „dobře, to jsem… rád,“ odpověděl s pokusem o úsměv a konečně uklidnění se. Tušil, že by mu hlavu neutrhla, i kdyby to skutečně myslel tak, jak si myslel, že by to mohlo vyznít, ale jistota je jistota, a té holt moc neměl.

Byla chyba se ho ptát na něco podrobnějšího ohledně jeho studií a práce v laboratoři? Možná, to záleželo na tom, jak moc byla v tu chvíli ochotná ho poslouchat. Protože se o tomhle uměl rozjet, když měl příležitost a pocit, že ho někdo i poslouchá. Pokud se to ovšem podat tak, aby to vyznělo zajímavě i pro někoho dalšího, komu byly vědy tak trochu cizí jako Cass. „Funguje to spíš na bázi podvědomí – tělo to vnímá, jenže vědomě ti to nedojde nebo tomu nepřikládáš velký význam, třeba si řekneš, že jen nemáte stejný vkus na parfémy, že je zrovna zpocený a podobně, takhle jsem to myslel. Ještě to ale stále zkoumáme, takže nevíme, jak přesně to funguje,“ pokusil se o jakž takž pochopitelné vysvětlení bez termínů a zabíhání do přílišných (a pro všechny ostatní kromě Nii zbytečných) detailů. „Ty jsme zatím netestovali, ale příště je můžeme taky zahrnout,“ usmál se a na to, co řekla poté, co asi měl být vtip, zmatečně nakrčil obočí. Popravdě byl v těchto věcech trochu mimo, takže ty povídačky o všech možných rodinných a jiných vztazích v Alabamě se mu víceméně vyhnuly. „Proč zrovna v Alabamě?“ zeptal se pomalu a až skoro zahanbeně, že neví, o co jde. Usoudil, že bude lepší se zeptat v „bezpečném prostředí“ Cass než pak být za hlupáka s někým jiným. „Ano, to byl on. Co vím, povedlo se jim to nějak domluvit s organizátory, aby ho tam protlačili před DJ,“ potvrdil její domněnku a znovu se při té vzpomínce usmál. Vážně to nečekal a popravdě si nebyl vůbec jistý, jestli se do toho David vůbec pustí. Bylo mu jasné, že pokud ano, zvládne to skvěle, ale to, zda nevycouvá, bylo v jeho předpokladech tak půl na půl vzhledem k tomu, že věděl, jak se toho bál. A od plesu se ještě hned tak neposunuli, vrtala mu totiž hlavou ještě další otázka ohledně jeho dvou přátel, mezi kterými si nemohl nevšimnout, že se něco formuje. Tohle mu neušlo, ale kdyby si na něj dělala zálusk nějaká dívka, v životě by to nepoznal – nebo si to nepřiznal. Opatrně tedy vyzvídal, jak to mezi nimi vypadá do budoucna, avšak nechtěl, aby to vyznělo, že mu za každou cenu musí odpovědět. Naprosto by chápal, kdyby si to chtěla nechat pro sebe. Zůstal sedět a střídavě se díval na ležící Cass a na plechovku svého piva, z níž sem tam odpíjel. „To zní super, jenže teď nevím, komu z vás bych měl fandit,“ útrpně si povzdechl a zakroutil nad tím hlavou, než se na ni povzbudivě usmál. „Takže se tam pravděpodobně ještě podíváte, to je hezké, budu doufat, že to vyjde,“ dodal ještě a jeho upřímný úsměv se ještě o malinko rozšířil. Dál se v tom nepitval, poznal, že si u toho není tak jistá jako u jiných věcí, o nichž se dnes bavili, jen nedovedl určit, čím by to mohlo být. Činka omylem spadená na nohu rozhodně není nic vtipného ani příjemného, nicméně v tomhle kontextu… Navíc by dozajista nespadla žádná extra těžká. Jen trošku. „Tak to jsem rád,“ odvětil a bylo na něm vidět, že říká pravdu, moc ho potěšilo, že si tu s ním odpočine. Že se na ni přijde podívat, až budou atletické závody, jí samozřejmě musel bez debaty slíbit. „Pravda, to bude mnohem lepší,“ souhlasil s pobaveným zakřeněním se. „Stejně nechápu, proč to takhle vždycky dělají. Tedy, na oslavu, to chápu, ale není lepší ho prostě vypít?“ zamyšleně rozpřáhl dlaně, jak mu to vůbec nedávalo smysl. A protože mu po všech těch debatách a vtípcích vyhládlo, pustil se do jednoho sendviče, který měla Cass na svědomí. „Chutná!“ potvrdil nadšeně a tentokrát i nejdřív polkl, než promluvil, ovšem pak už se do něj zase pustil a chvilku se ozývalo jen jeho tlumené mlaskání, než ho zapil pár loky piva a tím i dopil první plechovku. „Ty se ti vážně povedly,“ pochválil ji ještě jednou, protože cítil, že tohle si to opravdu zaslouží. „Vždycky mě hrozně fascinuje, jak je někdo schopný tímhle způsobem nakombinovat různé ingredience a vznikne z nich něco tak dobrého. Jelikož ano, existují recepty, jenže i když se pokouším o něco přesně podle nich, nakonec to nevyjde tak dobře.“ To nemělo být stěžování, jen konstatování faktů a podivení se – a vyjádření dalšího obdivu dnešní šéfkuchařce. Přitom v laboratoři něco míchá v jednom kuse a tam vždycky musí být exaktní. Tak proč to u vaření nefunguje stejně dobře?