„Dobrá pointa,” zakřenila se při zmínce, že by se k tomu přeci jinak nepřiznával, protože historka o tom, jak se člověk někde vyflákal, není zrovna něco, čím by se člověk chtěl chlubit, natož tím dělat dojem. Nezapomněla se podělit o nějakou poznámku, jak je u ní poměrně známé a tradiční, ale vždy se v přítomnosti Nii snažila dát dosti najevo, že to nemyslí zle, jen má ostrý jazyk. Možná by to u svých přátel mohla mírnit častěji, ale moc jí to nejde, takže se s tím asi museli naučit žít a navíc... hodí se jí to u těch lidí, kteří zrovna přátelští nejsou. Dnes ji ale Nia mile překvapil, protože jí oponoval. Sice to nebylo jako s Darrenem, který by na ni na oplátku hodil jinou štiplavou poznámku, ale Nia nebyl vůbec v ničem jako Darren, nebylo tedy divu, že nepřišel s poznámkou ale s poučkou, kterou tak učitelsky doplnil zdvihnutým prstem. Na rtech jí to vyčarovalo pobavený úšklebek, ačkoliv se rozhodně nevysmívala oné spolužačce, a s neuvěřením nad tím pokroutila hlavou. „Nebezpečí je všude kolem nás, teď už nám zbývá pořídit si běhací pás na pokoj,” moc dobře ale věděla, že ani na páse není bezpečno, i proto jí na rtech hrál pobavený úsměv. Však pracuje ve fitku, sama moc dobře ví, co všechno může člověk pokazit na páse a jakými všemožnými způsoby můžete skončit na zemi. Sama byla svědkem asi tří pádů, ale jedna z kratochvil mezi kolegy jsou právě příběhy z pásu, což jsou občas naprosté perličky. „To rozhodně, máme prostřený VIP stůl a každý den doufají, že se tam konečně objevíme,” absolutně přehlídla stopy nejistoty a jen pokračovala v jejich vtipu s úšklebkem na rtech. Představa to možná byla vtipná, na druhou stranu by si ale takovou péči klidně nechala líbit. Nebyla nijak zhýčkaná a nevyžadovala pozornost 24/7, ale jednou za čas by něčím takovým nepohrdla ani ona. Na klasické slovní nedorozumění, co poslalo Niu do spirály nejistoty, a ze kterého se svými asi nepříliš empatickými slovy pokusila vytáhnout, už jen přikývla, protože to vypadalo, že situace se vyjasnila. A kdyby ne, nebyla schopná to poznat...
Nikdy jí Niovi monology nevadily, čas od času je příjemné někoho jen tak poslouchat, ovšem problémem bylo téma, konkrétně ty jeho vědy. Ne že by na tom bylo něco špatného, pro ni je to ale zkrátka abstraktní téma, a i když se Nia snaží sebevíc, ne vždy to dokáže pochopit. Dnešek byl ale jedním ze dní, kdy to podal poměrně jednoduše a kdy měla dokonce i čím přispět do diskuze. Sice to byl jen vtípek, ale i to se počítá. „Je vtipný, že si mozek hledá výmluvu, že je ten druhej třeba zpocený, než aby si řekl fuj sourozenec, ne?” zakřenila se pobaveně. Možná celou tu situaci zlehčovala, ale to byl zkrátka její postoj k vědám, no rozhodně tím jejich studii či co to dělají nechtěla shazovat. Zajímavé to bylo, to rozhodně, jen člověk jako Cass k tomu nic jiného než úsměvné poznámky mít úplně nemůže. Už když zmínil zahrnutí bratranců a sestřenic do dalšího kola testování, vytušila, že tady něco nehraje, což se jí potvrdilo hned vzápětí, kdy začal zkoumat význam Alabamy. „No,” začala nejistě a koukla se na něj. Chce mu zkazit jeho sladkou nevinnou mysl? Co jiného má dělat, sama to nadhodila a Nia přece není dítě, aby mu tím zbořila představy o světě. „V Alabamě je totiž legální uzavřít sňatek se svým bratrancem nebo sestřenicí, tenhle příbuzenský vztah se tam prostě nepočítá jako příbuzenský vztah,” začala a pohled přesunula před sebe, „a tak si z toho lidi začali dělat srandu, že jsou v Alabamě divný a mají tam jakoby incest,” zakončila svou malou přednášku a pokrčila nad tím rameny. Po očku koukla na Niu, jak bude s těmito novými znalostmi nakládat, a odpila ze své plechovky piva. „Páni, to je hodně velký odhodlání od těch kamarádů, kdyby se jim to nepovedlo, mohlo to ty organizátory asi dost naštvat, co?” pronesla zamyšleně a zároveň s lehkým nádechem obdivu, protože to znělo, že ačkoliv to od nich bylo trochu nefér, na tom... Davidovi jim záleželo, a to bylo hezké vidět. U plesu se ještě chvíli zdrželi, protože přišla otázka, které se obávala. Ne že by jí dělalo problém o Darrenovi mluvit (dobře, to možná trochu taky, na takové pocity zvyklá nebyla), ale trápilo ji, že neví, jak to s nimi teď je a není, jenže to úplně nechtěla přenášet na Niu, obzvlášť když je Darren i jeho kamarád. „Samozřejmě, že mně, Darren ti takové sendviče neudělá,” ušklíbla se a důležitě kývla k jejich dnešní hostině. Bylo na ní moc dobře vidět, že si dělá jen legraci a ve výsledku by jí bylo jedno, komu by fandil, protože nezáleží na tom, kdo bude mít fanouška, ale kdo to vyhraje. A to musí být ona! „Jo, asi jo,” odkývala jeho slova s drobným úsměvem, vděčná za jeho podporu, a více se v tom už nepitvala. Niovu otázku zodpověděla a svému srdíčku přeci jen trochu ulevila, bylo příjemné aspoň částečně o tom promluvit. I přesto změnu tématu celkem uvítala, i když se tedy bavili o padajících činkách a právních problémech těchto činů. Ačkoliv z ní většinou padaly všelijaké poznámky, občas uměla být i milá, ale většinou se v tom už moc nepatlala, proto se i teď na Niu už jen usmála a usrkla z plechovky. Ji naopak potěšilo, že bez debat slíbil podporu na atletických závodech. Vždycky sice soutěžila sama pro sebe, ale lhala by, kdyby tvrdila, že není příjemné vidět přátelskou tvář v publiku. „To jsem ráda,” zakřenila se, když se shodli na vypití galonu piva místo polévání vítězky. „Já to taky moc nechápu, ale je to něco jako tradice a v tom okamžiku, kdy máš adrenalin na maximu, ti to je nějak jedno,” zlehka nad tím pokrčila rameny. Vítězovi jde hlavou hlavně ten pocit vítězství, to zadostiučinění, ta radost... Nějaká efektivita oslavy poléváním jde mimo vás. Byla ráda, že Niovi chutná, už je to nějaký pátek, co vařila pro někoho, a když viděla, že mu došlo pivo, rovnou dopila i to svoje a natáhla se k chladící tašce. „Chceš taky?” optala se a podle jeho odpovědi vyndala buď jedno nebo dvě pivka, než se usadila zpátky na svoje místo. „Díky,” usmála se při další pochvale a vyslechla si jeho kuchtící problémy. „Ono to je třeba i v tom, že každá sůl solí různě, takže někdy ti jedna špetka bude stačit, někdy musíš použít dvě a tak, takže držet se receptu je sice důležitý, ale musíš to průběžně ochutnávat,” sama se naučila vařit tím, že prostě vařila. Neměla žádné školy ani kurzy, prostě tuhle práci zastávala doma a chtěla, aby tátovi chutnalo, tak se prostě snažila. Někdy vytvořila vážně humus, no vzala si z toho ponaučení a třeba při dalším pokusu už se to dalo jíst. Cvik dělá mistra, to platí i pro vaření.

„Vidíš,“ nemohl jinak než se poťouchle zubit. Byla jednou z mála osob, jimž by se dobrovolně přiznal, že se mu něco takového přihodilo. Vlastně ani nešlo o nic, co by bylo extrémně trapné, stát se to mohlo v podstatě komukoliv. Tedy, komukoliv, kdo si řekl, že si půjde zaběhat v zimě takhle brzy ráno, a nečekal, že chodníky budou namrzlé a ještě neposypané. Takže z tohoto úhlu pohledu to bylo nejenom trapné, ale taky hloupé. Naštěstí si nic nezlomil, to by se špatně vysvětlovalo v nemocnici. A když zmínila ten park, samozřejmě, že se musel ozvat, jen tentokrát naštěstí se zkušeností někoho jiného. Kdyby přišel s tím, že se to stalo jemu, pravděpodobně by si z něj kvůli tomu Cass dělala do smrti legraci. Což by ho zase tolik netrápilo, ale… Dobrá, nakonec možná trochu trápilo, jelikož by si připadal neschopný i přes to, že by to jistě nebylo v jiném duchu než v tom přátelském. „Nooo, co se toho týče…“ protáhl, ovšem přímo to nahlas neřekl, bylo mu podle toho jejího pobaveného úsměvu jasné, že myslí úplně na to samé, na co myslí ona. „Hrůza s tím životem, to abychom raději ani nevylézali z postele,“ zakroutil hlavou a koutky mu pobaveně cukaly nahoru, „jenže ani tam není úplně bezpečno, po nějaké době přijdou krevní sraženiny, opruzeniny a chabnutí svalů, to bychom se museli dopovat prášky,“ povzdychl si nad tou patálií, samozřejmě si z toho pokoušel dělat legraci, avšak jak dobře mu to šlo vzhledem k tomu, že to úplně nebyla jeho parketa, už musela posoudit Cass. Osobně měl tedy raději klid, během něhož žádné velké nebezpečí nehrozilo, leda tak to běžné – že vás na ulici zajede opilý řidič, že zakopnete a něco si uděláte a tak podobně. O tomto věděl, že se tomu nijak nevyhne, leda by, jak podotýkal, vůbec nevycházel ven a jen zůstal v posteli, což také není ideální řešení. A ovšem, lakrosové zápasy hrozily určitým nebezpečím úrazu vinou vlastní i protivníků, ovšem to bylo něco jiného, to byl sport, kde se s tím počítá. „Tak tak, nedočkavě sedí a jen co nás vidí vcházet, vyskočí a nedočkavě servírují – naše objednávky už si pochopitelně pamatují,“ přidal se s pobaveným smíchem. Měl však pocit, že někteří číšníci si je tam už opravdu tak trochu pamatují. Což je asi docela normální, když tam pravidelně jednou za čas chodí.

Rád povídal o tom, co ho bavilo, tak to má snad každý, jen ne vždy měl úplně vděčné publikum. Třeba Cassidy se ho vždy ptala, co nového a co škola, takže k tomu nutně musel tak trochu sklouznout, a protože věděl, že k vědám nemá moc blízko, snažil se své povídání držet na relativně laické úrovni, aby mu rozuměla. A nenudil ji nebo něco podobného. Toho se ostatně bál vždy a u všech. Rozpovídal se maximálně u svých blízkých, jinak vážil každou větu a snažil se je držet v únosném počtu. „No, ono je dost možné, že právě ty hormony mají za účel to, aby sis řekla ‚fuj, sourozenec‘, protože to není úplně vědomá věc, že ti sourozenec ‚páchne‘,“ naznačil nad tím slovem uvozovky, křeníc se tomu vtipu, „cílí to nejspíš hodně na podvědomost, jen jsme ještě nepřišli, proč to u některých nefunguje, možná to přebíjí jiné silnější faktory nebo tam jsou nějaké defekty,“ zamyslel se na kratičko, než zvedl pohled zpátky ke kamarádce. „Takže asi tak,“ pousmál se rozpačitě. Osobně si to vyzkoušet nemohl, což z té druhé strany bylo asi i dobře. V tom, proč to někdy nefunguje, ale dost možná narazí na problém. Zkoumat jen tak nějaké sourozence je jednoduché, ale najít sourozence v incestním vztahu, co by byli ochotní nechat se zkoumat? No… asi je evidentní, kde ten problém je. A co se týkalo té Alabamy, ten význam opravdu moc nechápal. Spousta těch internetových vtípků mu unikala – nedobrovolně, prostě se v tom všem neuměl vyznat. A že zkazí jeho nevinnou mysl, se opravdu nemusela bát, vždyť s tím incestem přišel jako první on, prostě to souviselo s jeho výzkumem a bral to čistě z toho vědeckého hlediska. Když mu to začala vysvětlovat, nakrabatil čelo, to bylo vážně… divné. „To je… zajímavé,“ odkašlal si, jak tu informaci musel trochu zpracovat. Asi kdyby byl rodným Američanem, zajímal by se víc a měl větší, jak to říct, nacionální cítění, ovšem takhle měl ke Státům asi takový vztah, že v nich prostě bydlel a studoval. „Popravdě se spíš ale divím, že to těm lidem nepřijde zvláštní, pokud toho tedy využívají,“ dodal k tomu ještě, než se jejich řeč stočila k plesu a Davidovu „neplánovanému“ vystoupení. „To je docela možné, ovšem na druhou stranu asi by nebyl takový rozdíl, kdyby DJ začal hrát o deset minut dřív nebo později, když ho vmáčkli až na konec,“ pokrčil rameny, něco takového moc odhadnout neuměl. A kdyby se mu to nepovedlo, byl by to pro něj asi docela hrozné vzhledem k tomu, že už tak z toho vystupování před lidmi byl nervózní. „Asi mu prostě vážně věřili, že to zvládne, a taky to nakonec zvládl,“ usmál se při té vzpomínce, která mu také dělala radost i přes to, že se toho sám přímo neúčastnil. A protože s plesem souvisel i určitý fakt, že na něj šla Cass s Darrenem, bylo nemožné se o tom nezmínit. „Takže chceš uplácet?“ povytáhl obočí pobaveně. „Ale máš pravdu, takové sendviče mi Darren opravdu neudělá,“ zazubil se, jako by to opravdu zvažoval. Na druhou stranu Darren byl jeho nejlepší přítel, a tak… Ne, neuměl by si vybrat, musel by se rozpůlit nebo naklonovat. Vzhledem k tomu, že téma Darren dál nerozváděla, nerozváděl ho ani on. Bylo jí nepříjemné o něm mluvit? Možná se jen styděla. Anebo… Kdoví. Stud a Cassidy mu k sobě moc nešli, ale těžko říct, tyhle věci mu byly vždycky záhadou. Samozřejmě, že jí slíbil, že ji přijde podpořit na závody, to přece přátelé dělají, no ne? „To máš asi pravdu, ta euforie tě úplně zahltí a endorfiny se postarají o to, abys to všechno brala v tom nejlepším smyslu,“ uznal při té představě, co se děje s lidským tělem v takový okamžik. To občerstvení, které jich přichystala, mu opravdu chutnalo, o tom svědčily i jeho naduté tváře. Nebyl žádný velký jedlík, nicméně když šlo o něco tak dobrého, nemohl si pomoct. „Ano, prosím,“ zahuhlal a vzal si od ní další plechovku piva, s jehož pomocí spláchl poslední sousto a zapil ho. „Vidíš, takhle jsem na to nikdy nepohlížel, a to vím, že každé koření, byť stejného druhu, není stejné. Může být méně nebo více kvalitní a podle toho to pak chutná, takže musíš ochutnávat,“ přitakal a bylo znát, že nad tím skutečně dumá, „jenže stejně, jak víš, co se k sobě hodí a co ne? Existuje spousta šílených kombinací chutí, které jsou výborné, ale teď mám na mysli ty obvyklé. Nebo je to jen o neustálém zkoušení?“ zajímal se fascinovaně. Bylo to trochu jako v laboratoři, tam také kombinujete všechno možné a sledujete, co má jaký efekt a co funguje a co ne. Akorát tam se to nejí a je možné kdykoliv začít znovu a relativně se nic neděje.

Neubránila se hlasitému uchechtnutí nad katastrofickým scénářem, který vylučoval bezpečí jejich domova, respektive jejich postele. Možná šel Nia až příliš do detailů, ale byla to věda a už si zvykla, že ta ho vždy lákala k rozpovídání se, ačkoliv to ne každý musel pochopit. Momentální pointu pochopila, i proto se smála. „To si můžeme jít rovnou skočit, jak to tak poslouchám,” zakřenila se a pokroutila nad tím hlavou. Nebezpečí bylo skutečně všude kolem nich, i v tom blbém fitku se může něco pokazit – uvolní se nějaká činka a bum, je to v háji. V takovém strachu ale nejde žít, tomu se už ani nedá říkat žití, spíše přežívání, a to vám rozhodně nic nepřinese. Je důležité žit naplno, překonávat sám sebe a dělat si radost, alespoň tak to vidí Cass a aplikuje to na svůj život, hlavně tedy do atletiky, ale to už je asi takové malé postižení sportovců, že se chtějí neustále překonávat. No jo, něco je musí hnát kupředu. „A jejich den se hned zlepší o sto procent,” pobaveně se ušklíbla a už úplně viděla, jak se jim náhle rozzáří obličeje, jen co vkročí do místnosti jejich oblíbení zákazníci. „Ale upřímně, naše objednávka není tak složitá,” pijí totiž pivo, ostatně jako teď, což jednak určitě pije velká spousta ostatních, a jednak to rozhodně není nijak složité na přípravu jako nějaký koktejl. Vlastně si ani není jistá, zda tam nějaké koktejly dělají, do takové části nápojového lístku nikdy nezabloudila.  
Ráda poslouchala své blízké mluvit o tom, co je zajímá, ačkoliv ne vždy plně chápala, co říkají, případně to ne vždy odpovídalo jejím zájmům, ale... chtěla tu pro ně být, a tak i dnes poslouchala novinky z Niova života, konkrétně toho školního. „Hm, je to zvláštní,” pronesla nakonec a zamyslela se. Škoda, že nemá žádného sourozence, teď by ho asi týden terorizovala, aby se mohla s Niou podělit o osobní výzkumné závěry. Dobrá, takhle Niův výzkum určitě nefunguje, ale zapojení do diskuze by to určitě usnadnilo. „A nemůžou být defekty právě kvůli tomu, že někdy tehdy v historii na tohle úplně nemysleli? Že bychom si to v sobě nesli, ne?” navrhla, načež se lehce zamračila, „ale ne, nevím, jak dlouho si něco takovýho... uchováváme,” smetla svůj nápad ze stolu stejně rychle, jako s ním přišla, a raději se napila z plechovky. To jí jde totiž líp než vědecké hypotézy. Následně byla o něco více ve svém živlu, to protože měla všechny potřebné informace, a po krátkém váhání se rozhodla Niu zasvětit do problematiky Alabamy. Tiše se uchechtla, když Alabamu Nia označil za zajímavou, a moc dobře tušila, jak se mu teď zavařují mozkové závity, jak se snaží něco takového zpracovat, ale upřímně, tohle asi tak úplně zpracovat nejde. „No, asi toho využívají, proč by to tam jinak měli?” byla to spíše řečnická otázka, jelikož žádnou statistiku, kolik manželství v incestu se tam uzavřelo, v hlavě opravdu neměla, ale nedávalo jí smysl, proč by tam něco takového měli dovolené a nevyužívali by to. Leda by to byl nějaký přežitek z minulosti, ale tím si nebyla jistá. Možná měla na hodinách dějepisu dávat více pozor.
„Joo, to máš asi pravdu, v tom, jak to funguje v backstagi moc nevím,” uchechtla se a pokrčila nad tím rameny, třeba tam měli striktní pravidla, třeba to plynulo tak nějak samo, jediné, co ona ví, že to byla skvělá show. „To je hlavní,” shrnula nakonec Davidův úspěch na plese a přesunula se k osobním zážitkům z plesu a ke člověku, který byl hlavním důvodem, proč tam vůbec šla. „Nee, jenom poukazuju na fakta,” zatvářila se nevinně, ale hned vzápětí se zeširoka usmála, aby bylo jasné, že si dělá jen legraci a opravdu ho nebude uplácet k tomu, aby fandil zrovna jí. Jen souhlasně přikývla, když Nia uznal Darrenovy kuchyňské (ne)schopnosti, čímž se celé téma pěkně uzavřelo, alespoň do doby, než se na ty šipky skutečně vydají. Teď zkrátka neví, na čem je, a nechce o tom přemýšlet, vždycky zastávala názor, že se její život nebude točit kolem žádného chlapce, takže se tím bude řídit i teď a nenechá se tím rozhodit. Stejně se blížily závody, na které se bude muset naplno připravit, takže na něco takového nemá ani čas. O onom závodu se nezapomněla ani zmínit Niovi a vděčně se usmála při jeho slibu, že ji přijde podpořit. „Jo, přesně tak, endorfiny,” zopakovala se smíchem to chytré slůvko, co Nia vypustil z pusy, a důležitě to odkývala. Tohle sice věděla, co znamená, ale samo od sebe by jí to stejně nenapadlo, tohle přemýšlení neměla. Mezitím stačila spořádat jeden sendvič, který dopila zbytkem piva, a natáhla se pro nové, které rovnou podala i Niovi. „Přesně tak, tady je ochutnávání dost podstatný, můžeš to udělat přesně podle receptu, ale stejně to nebude ono a bude to chtít třeba o trochu víc soli,” v tomhle mohlo být vaření občas lehce iritující, hlavně když se vám některé jídlo na podruhé ne a ne povést stejně tak dobré jako předtím, ale kromě občasného postěžování si s tím nic dělat nejde. „To už je pak o praxi, když se teda budeme držet těch... normálních chutí. Když budeš něco dělat, třeba omáčku, po čase se už naučíš, že tomu nějaké bylinky udělají fakt dobrý dodatek,” tentokrát se mohla rozmluvit zase ona, čehož s radostí využila, „nebo se o nějakém tipu na dokořenění dozvíš v jednom receptu a řekneš si, že to zkusíš i jinde a ono to vyjde, a takhle to bude fungovat... dál, až na to budeš mít vlastní odhad,” o onom odhadu to asi celé bude, musíte se naučit mít na to oko a pak už vám to půjde od ruky samo, ale pravděpodobně ne každý má chuť se tohle učit nebo někteří třeba tento odhad ani mít nemohou. Sama si není jistá, zda měla pro vaření prostě talent, nebo jestli to je tím, že vaří už pěknou řádku let, kuchařským guru tedy rozhodně nebyla, vzhledem k tomu, že se do vaření zamotala spíše z nutnosti, až jí to později začalo bavit. „Třeba tenhle dip,” chopila se jedné nachos a konkrétního příkladu, „je to podle receptu, ale ještě jsem tam navíc hodila bazalku, protože.. Proč ne?” osvětlila mu své kuchařské postupy, které někoho tak vědecky založeného asi nepotěší, a rovnou si na nachos nabrala trochu dipu, což následně strčila do pusy. Rozhodně se jí povedl.

V životě prostě není nikde bezpečno. Na ulici vás každou chvíli může cokoliv přejet – auto, autobus, tramvaj, někde dokonce i vlak, motorka, metro, dokonce ani ti cyklisté nejsou neškodní. Uvnitř zase číhají zloději, sérioví vrazi a podobná individua a co kdyby se ty budovy vlastně zničehonic zřítily, protože byly špatně navržené a postavené, hm? Dokonce ani doma nemohli být v bezpečí! A nezapomínejme na tornáda, zemětřesení, vlny tsunami, laviny, sesuvy půdy a všechny další přírodní katastrofy – ty se mohly stát každou chvílí! Jenže tohle byl přesně ten důvod, proč si s tím člověk nesměl lámat hlavu, nemělo to jednoduše cenu, nedělal by tak nic jiného celý den i noc. „Přesně, není před tím úniku,“ pokýval hlavou s pobaveným úsměvem. Běžně by o takových věcech, jako je sebevražda, nežertoval, nebyl to úplně jeho styl humoru, nicméně s Cass se uměl uvolnit, a to i co se tohohle týkalo. „Co o sto, nejméně o dvě stě! Za každého stovka,“ opravil ji se zvednutými dvěma prsty. Pochopitelně si uvědomoval, že tamní personál je snad už od vidění zná, ale takového levelu jejich známost skutečně nedosahuje. Ledaže by si je nepamatovali vůbec, i to byla možnost. Určitě tam k nim chodí spousta hostů a někteří určitě i mnohem častěji a… Zase nad tím jenom moc přemýšlel, přitom na tom vůbec nesešlo. „To není, jsme vlastně docela nenároční zákazníci, když si to tak vezmeš,“ uznal zamyšleně. Pivo bylo vždycky stejné a sem tam obměňovali jen to jídlo k němu podle toho, na co právě měli chuť víc. A pokud si zrovna nedali od každého trochu, poněvadž se neuměli rozhodnout, na co mají chuť víc. Koneckonců u nich bylo těžké si jen tak vybrat, všechno měli moc dobré.
Své povídání o projektu, na kterém právě pracoval, kupodivu zvládl docela zkrotit – co se týkalo rozsahu a kupodivu i obsahu, který se pokoušel podat tak, aby mu porozuměl i někdo, kdo se vědě nevěnuje. Nemyslel si kvůli tomu, že by Cass byla nějak hloupá, prostě se jen orientovala v něčem jiném, v čem on třeba ne. Dobře, ve sportu se ještě vcelku orientoval, nicméně spíš amatérsky, což se týkalo i cvičení a všeho okolo, jeho hlavním zaměřením byla věda, respektive tedy experimentální biologie. A toho se týkal také jeho projekt ohledně zvláštních hormonálních jevů u sourozenců. „To možné pochopitelně je, vždy se může znovu projevit některý z recesivních genů předků až u některého jejich vzdáleného potomka, proto se občas stává, že se někdo narodí s některou z vrozených vad, kterou předtím měl třeba jen nějaký praprapradědeček, ale občas je to prostě chyba, která se z nikoho nepřenesla a ani se na nikoho nepřenese,“ pokrčil rameny, tohle by bylo na složitější vysvětlování, „a navíc jsou tu i nemoci, které například přenáší jen ženy, ale projevují se jen u mužů, takže se klidně může stát, že se neprojeví několik generací, dokud se nenarodí syn. Ona genetika je hrozně hezká, ovšem i pěkně složitá záležitost,“ rozpačitě se pousmál a pročísl si vlasy, doufal, že ji tím moc nezahltil. To, co říkala, nebylo tak úplně nesmyslné a hlavně to bylo i naprosto logické. Akorát s tou Alabamou mu to moc logické nepřišlo jednoduše proto, že nevěděl, jaké pověsti o ní kolují. Kdyby to věděl, asi by to spojit zvládl. „Já nevím, nemůže to být jen nějaký zastaralý zákon? Že je někde něco povolené, neznamená ještě, že toho aktivně využívají, i když… Kdoví, nežil jsem tam, tudíž to neposoudím,“ uchechtl se a raději to spláchl pivem. Ta představa manželství se sestřenicí byla… nic, co by chtěl někdy praktikovat.
„Ledaže by to ten ples nějak zničilo, ale to už podle mě ani nebylo možné, povedl se,“ zamýšlel se nad tím ještě trošku, i když na tom vesměs ani nezáleželo. Samozřejmě ho napadaly všelijaké varianty, jak to mohlo dopadnout, jenže to bylo jedno, už to nějak dopadlo a ani jeho úvahy by na tom nemohly nic změnit. Ten „souboj“ mezi Cass a Darrenem by pro něj představoval vážné dilema. Rád by tvrdil, že jsou pro něj oba dva nastejno, jenže to by nebyla tak úplně pravda. Cass měl moc rád a byla skvělá kamarádka, ale Darren byl holt Darren, nejlepší přítel, podpora ve všem, zdroj zábavy a taky ten, kdo se v něm pokoušel probudit tu víc neslušňáckou stránku. Na moment znejistěl, jestli to myslí vážně, naštěstí se však potom usmála a pochopil to. „Dobře, musím uznat, že příprava jídla je skutečně velkým plus,“ připustil svým vědátorským hlasem a uculil se. A navíc dobrého jídla! Nezbývalo ale než si na ty šipky opravdu počkat, aby se ukázalo, kdo z nich je lepší.
Mezitím dopili první plechovku, a tak si otevřeli hned i tu druhou. Na co čekat? A navíc potřebovali něco na zapití těch dobrot, aby se dolů nevalili jako dvě kuličky. „A každý má jiné chutě, někdy asi ani ten recept v tomhle není úplně ideální, že?“ Přesně předepsané recepty a postupy jsou sice fajn, avšak sám z laboratoře věděl, že někdy nemusí být dostačující. A u vaření už vůbec ne, proto ho také fascinovala ta diverzita a nápaditost kuchařů a obecně lidí, co se v kuchyni uměli otáčet. Pozorně poslouchal a ačkoliv pochyboval, že by se jeho kuchařské schopnosti rázem o hodně zlepšily, poslechnout si pár tipů přece nemůže uškodit, no ne? Naopak ho třeba navedou na správnou cestu. Přesto bylo jasné, že nikdy nebude na úrovni Cass, ta na to měla talent. „Takže se prostě nesmím bát trochu experimentovat a u toho pozorovat, co funguje a co nefunguje?“ Ono se to lehko řeklo, ale při vaření mu bylo vždycky líto to jídlo vyhodit, byť bylo třeba nepovedené a nepoživatelné. Do toho dipu si zrovna namáčel nachos, proto ho zvedl a pozorně si ho prohlížel, zatímco poslouchal Cass. „No, proč ne, ale zase… proč ano? U všeho si přece nemůžu říct ‚proč ne‘ jenom proto, že mě nenapadne logický důvod, proč to tam raději nedat, ne?“ svraštil maličko obočí a kousl, než si ho namočil znovu a dojedl ho. „Je to ale každopádně moc dobré a tu bazalku tam cítím, i když kdybys ji nezmínila, asi by mi nedošlo, že to je právě ona,“ uchechtl se. V tomhle by se klidně nechal poučovat celý den, vaření je velice užitečná dovednost. A zvlášť pak vaření doma jen s běžnými surovinami tak, aby to bylo vážně dobré.

Humor o sebevraždě nepatřil ani k její běžné formě zábavy, ale k tomu nepatřilo ani plánování všemožných životních scénářů, které ohrožují váš život, takže usoudila, že se to tematicky k sobě hodí, což jí Niův pobavený úsměv jen potvrdil. „Už to tak asi bude,“ zazubila se, možná ne příliš vhodná reakce pro tyto katastrofické představy, ale ona takto k životu zkrátka nepřistupovala, protože by se z toho jinak asi skutečně musela zcvoknout. Nikdy nemůžete vědět, co se stane, tak proč se úzkostlivě bát každého přechodu? Zbytečná starost, žijeme teď a tady a jediný způsob, jakým se stará o svou budoucnost, je šetření peněz, ale strachovat se, jestli ji za měsíc něco srazí? Ne ne, takové myšlenky nevede, pro svůj vlastní klid v duši. „Pravda, promiň, to mi vůbec nedošlo,“ zdvihla ruce k hlavě ve smyslu, že se vzdává a hluboce omlouvá za svou chybu, a na rtech jí hrál pobavený úsměv. Ačkoliv o tom jen žertovali, bylo jasné, že alespoň jeden z barmanů si je už od vidění pamatovat musí, protože tam chodí častěji, ale na titul místních štamgastů nárok asi ještě nemají… a ve výsledku to asi ani nevadí, pro Cass to není něco, čeho by úplně chtěla dosáhnout. Bude radši, když si její jméno (nebo spíše obličej) budou lidé spojovat s něčím jiným než s tím, že je štamgasta v jednom baru. „Ale o to jsme lepší, nemyslíš?“ alespoň ona měla pocit, že ti méně nároční zákazníci jsou mnohem lepší. Sice pracovala se zákazníky v jiném segmentu, ale zákazník jako zákazník, ne?
Poslouchala se zájmem Niu, když mluvil o svém současném projektu, a oceňovala, jak pěkně to podával; bylo jí totiž jasné, že o tom mohl mluvit i stokrát složitěji. Dokonce přihodila i vlastní trošku do mlýna nejenom v podobě úsměvné poznámky. Je sice pravda, že z toho lehce znejistěla, nebyla ve své komfortní oblasti znalostí, naštěstí se ukázalo, že zase takovou hloupost neřekla. A pak už jen poslouchala výklad pana doktora Jägera o recesivních a jinak zvláštních genech. Mlčky u toho popíjela pivko, to aby do ní ty vědomosti lépe tekly, to se rozumí, a lehce přikyvovala Niovi. Rozhodně nejde o to, že by jeho slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen tušila, že tyhle informace tak nějak ve svém životě už nikdy nevyužije. „Takže vlastně… nikdy nemůžeš vědět, než se to projeví?“ shrnula hodně stručně, co si z jeho rozpravy vzala, a jak vlastně vnímala vědu. Buď něco zkoumají, když se to projeví, nebo diskutují o hypotetických situacích (které mají podpořené výpočty, takže to prý tak hypotetické není, ale to její pohled nemění). Alabamou téma lehce pročistila a odlehčila, alespoň pro sebe, zdálo se totiž, že Niu spíše obohatila o novou informaci. Retrospektivně, asi by ji to nemělo překvapovat. „Jako, vím, že lidi si umí dělat legraci ze všeho a umí s tím být i zlí, ale… myslíš, že by o tom vznikly vtipy, jenom protože by to byl zastaralý zákon? Kdo by se vůbec o zastaralé zákony zajímal?“ samozřejmě, že existují obory, které se o takové zákony starají, ale teď spíše zajímala na běžné lidi na internetu, mezi kterými tento vtípek koloval. Každopádně nebyla tam, přesně jak trefně poznamenal Nia, takže těžko soudit. Divné to ale rozhodně je, o tom není pochyb.
„To máš pravdu, povedl,“ odsouhlasila s úsměvem a na moment se její myšlenky rozutekly k jejímu rozloučení s Darrenem, respektive k jeho jemným rtům, a dřív, než se jí do tváří stihla nahrnout červeň, se urychleně napila; myšlenek na Darrena se však zbavit nemohla, když se o něm dále bavili. Naštěstí padlo téma, kdo koho rozdrtí v šipkách, kde se ozvalo její soutěživé já, a ona tak nemusela přemýšlet o zmatečných pocitech, jen o touze zvítězit. V šipkách sice zvítězit potřebovala, o Niovu přízeň by se ale ani nepokoušela soupeřit, hlavně protože takhle přátelství nefunguje, ovšem drobný vtípek si odpustil nemohla. „Já vím, tím bych vyrazila dech každému,“ zakřenila se, no něco pravdy na tom přeci jen bylo a ona si to uvědomovala. Ne každý v jejich věku uměl vařit, případně ne každého to bavilo, takže plusové body jí to získat skutečně mohlo, nicméně neplánovala to zneužívat na Niu, či na kohokoliv jiného. „To je pravda, občas v receptu radí přidat chilli a někdo to nemá rád, tak je lepší to prostě vynechat, než se s tím trápit,“ přikývla na souhlas. Ona osobně tento problém neměla, ale lepší připodobnění ji zkrátka nenapadlo, každopádně se to mohlo týkat i nějakých alergií. Proč byste tam měli přidávat něco, co vám udělá zle, jen protože to recept vyžaduje? To je lepší onu ingredienci přeskočit a buď se ji pokusit nahradit nebo ji prostě vynechat, však on to nebude konec světa a jedna přísada většinou nerozbije celý recept. „Přesně tak, chápu, že v laborce asi nemůžeš strkat prsty do baněk, bůh ví, co tam dáváte,“ pobaveně se zakřenila, „ale u vaření tě nic neotráví a průběžný ochutnávání je důležitý,“ asi nejdůležitější rada, kterou můžete někomu dát, protože tím můžete předejít vyhazování jídla kvůli nepoživatelnosti. Když na to přijdete u hotového jídla, už toho moc nezachráníte, ale během přípravy tam ještě nějaká šance je… pokud víte pro co sáhnout. Své tipy a triky doplnila i příběhem o přípravě tohoto dipu, na praxi se to stejně popisuje nejlépe, a neubránila se pobavenému zasmání se, jak nad tím Nia usilovně přemýšlel. Bylo to milé, ale možná až přespříliš hloubavé, zkrátka Nia. „No, musíš vědět, co a jak funguje, třeba bazalkou většinu dipů nezkazíš, ale třeba na řízek bych to nedoporučila,“ uchechtla se při té představě, „proto bych řekla, že je lehčí se řídit tím proč ne, protože většinou si na tu druhou otázku odpovíš stylem, že by to mohlo být dobré, ale… to není velká jistota, prostě je to o tom si to vyzkoušet,“ nebyla žádným profi kuchařem a ani o to neusilovala, možná i proto o tom neuměla příliš mluvit, ale opravdu se Niovi snažila vysvětlit své myšlenkové pochody, které mívá, když se něco pokouší kuchtit. Potěšeně se jí rozšířil úsměv, když ji Nia znovu pochválil, a jen nad tím skromně mávla rukou. „Díky, a jo, tak to s bazalkou a podobným kořením bývá,“ pokrčila nad tím rameny, „doplňují chuť skvěle, ale nepoznal bys to,“ dovysvětlila svá slova s lehkým úsměvem na rtech. Cílem jejího vaření naštěstí nebylo, aby každý dokázal poznat, co do svých pokrmů přidává, ale aby to jako celek chutnalo dobře, což se dnes očividně vydařilo; víc ke spokojenosti nepotřebovala.

Nikdy v žádné restauraci nepracoval, takže neuměl dost dobře odhadnout, kteří zákazníci jsou lepší než jiní. Pokud tedy nesrovnáváme ty, co si neustále na něco stěžují. Jídlo je studené, porce je menší, než má být, steak není správně propečený, v nápoji chybí led, hranolky nejsou dost nebo jsou naopak moc slané… Tyto a ještě spoustu dalších stížností už měl Nia bohužel tu čest zaslechnout od vedlejších stolů. On sám patřil k těm lidem, co by bez potíží snědli polévku, i kdyby jim ji donesli úplně studenou. Vysvětlil by si to tím, že toho asi měli v kuchyni zrovna hodně, že nebude ten, co si musí za každou cenu stěžovat, a taky mu to vlastně ani nestálo za tu komunikaci. Dokud to nebylo zkažené nebo maso syrové… A možná ani tehdy by si nestěžoval, takový už holt byl. Dalo se předpokládat, že některý z tamních číšníků už by je i poznal, zvlášť ten jeden se na ně pokaždé usmívá o něco víc než původně, takže to bylo třeba právě tím. Nebo v tom jen viděl něco víc, co tam ani nebylo. „Asi? Je to snazší na zapamatování, o tom žádná a lépe se jim takové objednávky plní, navíc je tu menší prostor pro chyby, tudíž… asi ano,“ zhodnotil, pokud možno co nejvíc objektivně. Ne že by na tom kdovíjak záleželo, jen se rád na vše díval z různých úhlů. Kdoví, třeba ale rádi obsluhují náročné zákazníky, díky čemuž se pak cítí dobře, že zvládají uspokojit i je.
S pivem ty znalosti hned do mozku tečou lépe, to je obecně známý fakt. Ovšem vážně, snažil se krotit, protože šlo o Cass a i když by mu asi neřekla, že to, co jí tu plácá, jsou hlouposti, nedělalo by jí problémy říct mu, že jí nedává smysl a že vědy jsou moc složité a tak dále. Ostatně něco podobného si už párkrát vyslechl a nebylo se čemu divit. Nebral si to nijak osobně, tedy právě u Cassidy ne. Původně sice hodně přemýšlel, zda to říká proto, aby mu ublížila, anebo prostě proto, že si to jen myslí a účelem není ho nějak shodit. Bylo hezké být si alespoň tímhle jistý alespoň u někoho. Pochopitelně i s ní tu ještě byly ty šedé zóny, kdy si nebyl úplně jistý, co tím myslí nebo jak má něco brát, ale bylo jich tu podstatně méně než s jinými lidmi. „V podstatě, pokud se vyloženě nehrabeš úplně v celé struktuře DNA, což by ale bylo strašně zdlouhavé, i když ne nemožné. Navíc je docela možné, že hodně takových nemocí ještě stále ani neznáme.“ Sice potvrdil její shrnutí, avšak nebyl by to Nia, aby nedoplnil ještě nějakou další vědeckou moudrost. Genetika ho fascinovala, kdyby to náhodou nebylo poznat z toho, jak mluvil. Stačil změnit kousek a už jste měli úplně jiný živočišný nebo rostlinný druh. Na tomhle poli vědy toho bylo ještě tolik k objevování a zkoumání, až to, co doposud věděli, se zdálo oproti tomu nepoznanému jako jenom nepatrný kousek. Jeho fascinaci přerušila až zmínka o Alabamě, která ho na chvíli zmátla, než mu to Cass vysvětlila. „Asi ne?“ nejistě se zazubil. „Ale už jsem viděl i pár článků, co si dělaly legraci ze zastaralých a pořád platných britských zákonů. Věděla jsi třeba, že v určitém okruhu kolem Buckinghamského paláce se nesmí vyklepávat koberce? Nebo že do parlamentu nesmíš ve zbroji,“ nadšeně se s ní podělil se s ní o další náhodné zajímavosti, když už to naťukli, „už jen kvůli jejich dětem ovšem doufám, že něco takového se tam praktikuje snad jenom zřídka,“ doplnil – to pomyšlení na manželství příbuzných a incest bylo pro něj jako studená sprcha. Rozhodně neměl zájem tam jezdit a zkoumat to.
Další vyptávání se na Darrena nechal být, však se pak ještě zeptá jeho samotného, až k tomu bude mít příležitost. A navíc je to jejich věc, není přece nějaká drbna, co by potřebovala znát všechny podrobnosti. Tím také téma plesu uzavřeli, nic víc k němu neměl. Tedy pokud tam nepočítáme ono podplácením dobrým jídlem, které uměla Cass vařit. „To vyrazila, minimálně já osobně ho vážně obdivuji,“ zazubil se na ni upřímně obdivně a uznale. Začalo to jako legrace a skončilo naprostou pravdou. Nerazil pochopitelně názor, že každá žena by měla umět vařit, viděl vaření spíš jako způsob přežití a šikovnou dovednost do života. „To jsem si všiml, takže některé přísady ani nebudou tak esenciální jako jiné, bez kterých by to jídlo ani nefungovalo. Třeba to chilli je spíš vyloženě taková třešinka na dortu, akorát ne doslova,“ uchechtl se, než se vážně zamyslel, „anebo existuje i dort s chilli?“ Nepřekvapilo by ho to. Stačilo si přečíst ty složité názvy v restauracích a dort s chilli najednou zněl i docela normálně. Strkání prstů do baněk opravdu neznělo jako moc dobrý nápad. „Ne, to bych ti nedoporučoval, kdyby ses někdy v nějaké laboratoři ocitla,“ musel se smát, „pravděpodobně by ti tam nezůstal, ale poleptání už by hrozit mohlo – nebo popálení se,“ varoval ji, ale jen tak zpola seriózně, spíš si z toho střílel. „Určitě mě nic neotráví? Ani syrové kuřecí?“ Dobře, tohle byla podpásovka, věděl, jak to myslela, ovšem když už ho to napadlo, musel to říct! Bylo logické, že maso se ochutnává jedině tepelně zpracované, pokud tedy zrovna nešlo o tatarák, steak, sushi a jiné podobné pokrmy, kde to maso skutečně syrové (nebo zčásti) figuruje. Samozřejmě, že nad tím pořádně dumal! Dala mu toho k dumání spoustu! A pro jednou se navíc jejich role otočily – Cass mohla povídat o tom, čemu rozuměla, a Nia tu byl ten, kdo byl prakticky neznalý. „Takže radši se zamyslet nad tím, proč by to nebylo v něčem dobré? A když mě vyloženě nic nenapadne, prostě to jednou zkusím a do budoucna už budu vědět,“ shrnul její radu ohledně dochucování a přidávání do známých jídel něčeho nového. Ono je lehké říct ‚neboj se experimentovat‘, jenže tady jde o Niu. Niu, co si třikrát, ne-li čtyřikrát zopakuje nacvičenou řeč, než zavolá na studijní skrz nový rozvrh. Niu, co každé slovo a každou větu, co mu kdo řekne, zanalyzuje ze všech stran. Niu, co si všechno pečlivě plánuje – od školy přes trénink až po laboratoř. Naštěstí v laboratoři vždycky nešlo všechno podle očekávání, což ho trochu uvolňovalo, stačilo si místo toho představit jídlo. „Není zač!“ zahuhlal skrze další sousto. „Toho koření je ale taky opravdu hodně, v obchodě se vždycky nestačím divit, a to jsem prosím biolog,“ ušklíbl se, jakmile polkl a mohl mluvit bez překážek. Koření pro něj byla asi největší záhada ze všeho. Bylo ho hrozně moc a často si pod tím názvem ani neuměl nic představit, natož aby věděl, jak chutná nebo do čeho se hodí. Zapil poslední kousanec zbytkem piva a natáhl se pro třetí a svou poslední plechovku, kterou podal i Cass, pokud tedy už taky dopila. „Takhle se možná jednou i naučím uvařit něco jiného než vodu na čaj,“ zavtipkoval. Uměl si nachystat svačinky, ale na těch ani nebylo nic složitého. Namíchat si jogurt nebo salát nebo poskládat jednoduchý sandwich není zase tak těžké.

„Přesně z tohohle úhlu jsem se na to dívala taky,” odkývala Niova slova, kterými došel k pravděpodobnému závěru, že snadnost jejich uspokojení jistě pomáhá k jejich oblíbenosti. Na jednu stranu možná může být pro barmany lehce rutinní točit pořád dokola jenom pivo, na druhou stranu potit se nad složitými koktejly celou šichtu se určitě taky nikomu nechce. Tedy, minimálně jí by se nechtělo, nicméně se v nejbližší době neplánuje vydat na dráhu barmanky, takže její názor je spíše subjektivní. Ale i když vás to míchání drinků baví, odfrknout u něčeho jednoduššího si určitě potřebuje každý, no ne? A s tou myšlenkou uzavřela hodnocení kvality zákazníků, ve výsledku asi stejně nejvíc záleží, jestli se ti zákazníci chovají jako lidi a ne jako hovada.
Nikdy neměla Niovi problém říct, že něčemu nerozumí, protože celý jeho obor byl absolutně mimo její kapacitu, ale na druhou stranu ráda poslouchala své blízké mluvit o věcech, co mají rádi... a tak postupem času samovolně docházeli k jakémusi kompromisu, kdy Nia mluvil co nejjednodušeji a Cass dělala maximum pro to, aby jej stíhala, což fungovalo i dnes. Čím déle se bavili, tím snazší jí přišlo mu porozumět; těžko říct, zda se něco skutečně od něj naučila, nebo se Nia naučil mluvit řečí normálního lidu. „Huh,” hlesla zamyšleně a lehce ztraceně na něj zírala. Chápala sice, o čem se baví, DNA znala (doing bare minimum), jen nebyla příliš spokojena s faktem, že hodně nemocí neznají. Vždyť výzkumy se už s lidstvem nějakou dobu táhnou, jak je možné, že toho pořád tolik nevíme? A to se snažíme dostat do vesmíru, když ani nevíme, co máme v sobě? To jsou pěkně zkroucené priority. „Jak to, že to neznáme?” rozhodla se tu palčivou otázku nakonec položit a nechápavě svraštila obočí. Nemohla tušit, jestli touto otázkou nespustí několika hodinovou přednášku, ale měla po ruce jídlo a alkohol, takže by to jist přežila, jejího položení tedy rozhodně nelitovala a po odpovědi netrpělivě toužila. Možná to byla na jednoho studenta věd příliš náročná otázka, to ona posoudit nedokázala a vzhledem k tomu, že se z vědy bavila jen s Niou, a pak znala ještě Fin z medicíny, neměla se koho jiného ptát a před nějakým odborníkem by neobstála. Dnes ale nebyl Nia jediným, kdo se dělil o své znalosti, jelikož mu Cass musela objasnit celou problematiku ohledně Alabamy a těch jejich vztahů, co tam mají. „Zajímalo by mě, jakej trest tě za ty koberce čeká,” zazubila se pobaveně, nicméně Nia ji vrátila zpět do alabamské reality. „Jo, to chápu,” rozpačitě pokrčila rameny a pokývala hlavou, teď už totiž tušila, co to s geny dělá! „Ale ty koberce a zbroje znějí... jinak, řekla bych, tam jsi četl, že si dělají legraci z těch zákonů, tady si dělají legraci přímo z toho státu, takže se to tam asi provozuje?” minimálně pro ni byl v daných přístupech značný rozdíl, který ji nutil přiklánět se k tomu, že se takový incest v Alabamě skutečně provozuje, ačkoliv bylo nechutné takové realitě čelit. „Ale kdo ví, internet si žije vlastním životem,” dodala nakonec nejistě a lehce se nad tím ušklíbla.
Alabamské trable nechala za hlavou a mile ráda se přesunula do mnohem komfortnější zóny svého života – k vaření. Učitelkou by dobrou nebyla, protože většinou všechno dělá od oka a podle pocitu, ale mluví o tom ráda; samozřejmě ne proto, aby se tím chlubila, proto se na Niu usmála a mávla nad jeho lichotkou rukou, jako kdyby o nic nešlo. „Děkuju,” broukla ještě, jelikož se nerada plácala v lichotkám. Samozřejmě ji těšilo, když ji někdo pochválil, ale v nějakém zdvořilostním pinkáním lichotek z jedné strany na druhou se úplně nevyžívala a byla z toho akorát rozpačitá, takže se tomu s chutí vyhne. „Hele, existuje, máš i chilli čokoládu, takže dort už byl jenom další krok,” objasnila záhadu s chilli poté, co se zasmála jeho vtípku o třešničce na dortu. Ohledně bezpečnosti v laboratoři existovala spousta pravidel, která mimo jiné zakazovala i strkání prstů kam se vám zamane, proto ji reakce Nii ani nijak nepřekvapila a společně s ním se smála. „No, budu se i dál laboratořím vyhýbat,” shrnula to jednoduše odhodlána své předsevzetí dodržet. Niu tam stejně nenavštěvuje a pro své vlastní bezpečí (i ostatních) by se měla tomu místu vyhýbat. Jak zmínil to syrové maso, překvapeně na něj zdvihla obočí a v šoku otevřela pusu, takovou podpásovku by od něj nečekala! „Hej!” okřikla ho a volnou rukou ho jemně plácla do ramene, „moc dobře víš, jak jsem to myslela,” dodala ještě se smíchem a nespokojeně nad ním pokroutila hlavou. Tak ona mu tady radí, jak vařit, aby mohl třeba oslnit nějakou holku svými schopnostmi, a on na ni takhle? Že se nestydí, tse! Ale i když nad ním nespokojeně vrtěla hlavou, na rtech jí hrál úsměv. „Přesně tak,” pochvalně zdvihla palec, aby mu naznačila, že tímto stylem bude na dobré cestě, aniž by jí došlo, že jej odsoudila k záhubě; lehce jí vypadlo, že Nia se nad věcmi dokáže zamyslet doopravdy do hloubky, takže moment rozhodování, který jí trvá několik vteřin, by jemu mohl zabrat minuty (v tom lepším případě). No, přinejhorším si budou stěžovat spolubydlící na to, že jim zabírá kuchyni, ale v klučičím spolku se pravděpodobně nikdo do kuchyně úplně nehrne. „Jo, je toho fakt kopa, hlavně teď často dělají už předpřipravené směsky, aby se lidi nemuseli trápit nějakým experimentováním a rovnou si... třeba svoje pečené brambory okořenili tak, jak by zhruba očekávali, že se koření,” samozřejmě i bez těchto směsí byla koření spousta, ale nekonečné možnosti předpřipravených mixů regály s kořením značně rozšiřovaly. Nestěžovala si na to, nebrala to jako nutně špatnou věc, bylo fajn, že to může lidem ušetřit práci a třeba i trochu dát radost z vaření, když se nebudou muset tolik stresovat s kořeněním jídla, ale je prostě faktem, že se řady koření rozrůstají. Dopila poslední kapky piva, co měla, plechovku zmačkala, aby se jim lépe uskladnila, a s poděkováním si od Nii převzala poslední plechovku piva. „Ráda pak tvoji kuchyň otestuju,” mrkla na něj s úsměvem na rtech a natáhla se po dalších nachos s dipem a stejně jako piva, i nachos s dipem se blížily ke konci. Nijak ji to ale netrápilo, užívala si jemné paprsky sluníčka a znovu se rozplácla na deku (a dávala si pozor, aby nerozlila pivo). „Už máš nějaké plány na léto?” optala se zničehonic, když pozorovala mraky.

Kdyby se ho na tyhle věci vyptával někdo jiný než právě Cassidy, asi by se hodně zdráhal odpovědět. Tedy odpovědět upřímně a tak, jak by sám chtěl. Pravděpodobně by se prostě omezil na nějaký neurčitý popis ve stylu „ano, daří se mi ve škole dobře, děkuji za optání“ a tím by to haslo, jelikož byl přesvědčený o tom, že nikdo není moc zvědavý na všechny ty podrobnosti, které jeho právě baví ze všeho nejvíc. I u ní neustále přemítal, co už je moc a co ještě má říci, ovšem neuvažoval nad tím v takové míře jako u ostatních. Když tedy ještě vynecháme jeho spolužáky z oboru, s těmi je logické, že o tomhle všem hovoří a vcelku i bez potíží, poněvadž je to i jejich obor a při společných experimentech a výzkumech se to i očekává. Během jejich přátelství také došel až do stadia, kdy si ani nebral nějak osobně, když mu Cass řekla, že mu nerozumí. Nebrala si servítky, to vůbec, akorát pochopil, že to nemá být urážka vůči němu nebo jeho studiu. Vím, že nic nevím. Přesně to ho napadlo, když se zeptala, proč ty nemoci ještě všechny neznáme. Neodpustil si úsměv – ne proto, že by mu ta otázka přišla směšná, i když… svým způsobem vlastně asi ano, ale… Bylo to složité! Bylo to něco jako takový vědecký interní vtípek či jak jinak to říct. „To je moc dobrá otázka,“ zvedl ukazováček a pokýval u toho hlavou, „kterou si kladou snad úplně všichni vědci na světě,“ dodal, a to už se musel uchechtávat, „ono je to těžké. Vezmi si, že třeba dna oceánů také nemáme ještě úplně prozkoumaná. Je toho všeho stále hrozně moc a až teprve v tomto století začínáme získávat a vyvíjet dostatečně dobrou technologii k prozkoumání všeho, co jsme do téhle doby prozkoumat nemohli.“ Tohle mu vždycky přišlo hrozně fascinující – a bylo to na něm momentálně i znát, jak se mu rozzářily zasněně oči. Současně to bylo asi i trochu děsivé, kolik toho stále ještě nevěděli, nicméně alespoň bylo pořád co objevovat! Kde budou za takových sto let? To nemohl odhadnout, i když by moc rád. Takový skok do budoucnosti, ach, sen každého takového nerda, jako byl Nia.
Debata o Alabamě, byť zprvu dost matoucí, nabrala zajímavý směr a Nia se tak mohl podělit o další kousek znalostí, ovšem hlavně proto, že mu to přišlo dost vtipné. „To už si bohužel nevzpomínám, ale můžu ti to do příštího piva zjistit,“ nabídl jí se zazubením. Pravděpodobně by si to našel tak jako tak, když už to Cass nakousla, takže říct jí o tom, už by bylo to nejmenší. „To máš pravdu, tohle míří asi hodně proti tomu státu a těm, co v něm žijí,“ připustil pomalu a promnul si zamyšleně bradu. I o tomhle by si nejradši něco zjistil, jenže se trochu hrozil toho, na co by mohl přijít. A pak by jeho historie prohlížeče byla navždy poskvrněná! Takže toto poznání asi raději vynechá, zase nepotřebuje vědět všechno. „Občas mě trochu děsí, co všechno na tom internetu je,“ přiznal se a snažil se neznít jako jeden z těch starších lidí, co na ty internety nadávali, že je skrz ně všechny určitě sledují, čipují je a všechno tohle. Internet byl skvělá věc i přes to, že otevřel dveře všelijaké možné dosud nepoznané kriminalitě a nebezpečí.
Brzy naštěstí toto téma opustili a přesunuli se k vaření, k němuž se debata prostě stočit musela vzhledem k tomu, jak skvěle ho Cass ovládala – a důkazy ležely přímo před nimi. Jakmile se Nia jednou zakousl, už nešlo jenom tak přestat, tak to bylo dobré. Jestli Cass se nerada plácala v lichotkách, představte si Niu na jejím místě. Ne, něco takového nebylo vůbec pro něj. Ne že by z nich neměl radost, jenom jednoduše nikdy nevěděl, jak má pořádně reagovat, jestli ji má vrátit nebo jestli se náhodou nechová neskromně či dokonce egoisticky. „Páni, dnes už se kombinuje úplně všechno,“ odvětil ohromeně, „už jsem viděl i mentolovou čokoládu, a dokonce jsem ji i ochutnal, byla zvláštní, ale dobrá,“ zmínil se o svém zážitku s jednou z těch méně obvyklých příchutí. Už to byla nějaká doba a asi to nebylo až tak zvláštní, ovšem pro něj ano, jak se v těchto kombinacích tolik nevyznal. Bál se, že to bude chutnat, jako když máte žvýkačku a současně si kousnete do čokolády, takže z toho pak je taková nechutná slátanina, ovšem takhle to nedopadlo, ten mentol pak vyprchal a čokoláda se rozplynula a bylo to moc dobré. „Škoda, mohl jsem tě tam někdy vzít a ukázat ti to,“ svěsil koutky rádoby smutně – a možná i trochu doopravdy smutně. V laboratoři se nemusí přece odehrávat jenom všechna ta předpokládaná vědecká nuda! Na tu poznámku o mase byl patřičně hrdý a šlo to na něm vidět, jak se culil od ucha k uchu a když ho plácla, tak ještě víc. To je tak, když ti stydliví lidé přijdou s něčím takovým, a to si pište, že si to bude opakovat ještě tak pětkrát před spaním a pětkrát po probuzení. „Vím, ale musel jsem.“ Samozřejmě jí byl moc vděčný, že s ním má trpělivost a prozrazuje mu tolik věcí o vaření, ale přesně, jak říkal – musel. Ano, jeho přemýšlení a zvažování každé možnosti by mu mohlo zabrat klidně několik minut, což při tom vaření opravdu může mít vcelku fatální následky. Co se dalo dělat, třeba se při tom párkrát spálí (možná i doslova) a aspoň ho to naučí rozhodovat se trochu rychleji, což by mu pak mohlo pomoci i v jiných životních situacích.
„Na ty se upřímně většinou spoléhám, pokud ne přímo na předpřipravená jídla, která jen poskládáš nebo ani to ne,“ přiznal se poněkud rozpačitě. Něco jednoduchého zvládal, to samozřejmě, ovšem jinak neměl moc odvahu experimentovat. „No, pokud bude vůbec co testovat,“ pochybovačně se zasmál, ale nezněl, že by se tomu bránil. Jen to neviděl na dohlednou dobu, bohužel. Bude to chtít hodně zkoušek a hodně pokus-omylů, než se dopracuje k něčemu, na co bude hrdý. A i tak, vzhledem k tomu, jaký je perfekcionista, dost možná mu bude připadat nedostačující i to, co by jinému přišlo jako dokonalé jídlo. Chviličku se díval, jak se díval, jak se kouká na mraky, a pak se napil piva a napodobil ji. Koneckonců měl i plné břicho, a tak to vyvalení se vůbec nezaškodilo. „Vlastně ani ne, přemýšlel jsem, že bych se někam zajel podívat, ale…“ pokrčil vleže rameny a pousmál se, „těžko říct, jestli na to dojde. Takže spíš doženu to, na co přes rok není tolik času – knížky, víc sportu mimo lakros a tak.“ Natočil hlavu jejím směrem, aby na ní na chvilku spočinul pohledem. „Co ty? Vyrážíš někam mimo město?“ zeptal se na oplátku, než zvedl oči k obloze, a vychutnával si sluníčko, které ještě vyloženě nepálilo, nýbrž příjemně hřálo. Ne že by se zrovna on potřeboval opálit.

Onen úsměv, co se na Niově tváři objevil poté, co položila osudovou otázku, si nebrala nijak osobně, nebo snad jako výsměch, něco takového by totiž od milého Nii nikdy nečekala. Možná to bylo myšleno blahosklonně nad její neznalostí, rozhodně to ale nebylo myšleno zle, proto svého dotazu nijak nelitovala, i přes počáteční nejistotu. Překvapeně nadzdvihla obočí, když se dozvěděla, že je to dobrá otázka, a následně se pobaveně zaksichtila při zjištění, že si ji kladou všichni vědci na světě. Neměli by ti pracovat na tom, aby lidstvo vědělo víc, než aby se trápili tím, proč neví dost? Inu, vědci jsou zvláštní skupinka lidí. „Jo, to dno oceánu mě celkem děsí,” připustila a lehce nad tím nakrčila čelo. Příliš se o to nezajímala, ale když viděla různá videa natáčená pod vodou, kde nevidíte na dno a vidíte vlastně jen velkou modrou prázdnotu... člověk si jednak uvědomuje, jak drobný je (což si Cass uvědomuje každý den, i díky Noahovi, který na to rád upozorňuje), a jednak to v ní vyvolává pocit obav z toho, co by se v tom neznámém prostoru mohlo skrývat. „Proč místo pořádného zkoumání oceánů lítáme třeba do vesmíru? Upřímně bych asi radši věděla, co už na té zemi máme, než co je kolem nás,” je dost možné, že i toto souvisí s technologiemi, které mají k dispozici, protože je lehčí dostat se do vesmíru než na dno oceánu (ačkoliv to zní velmi komicky), nicméně jistá si tím není, takže přinejhorším svou otázkou přiměje Niu zopakovat svá předchozí slova. V tom lepším případě se dozví něco navíc.
Vzhledem k Alabamě už dříve věděla, že zákonům je možné se smát, ne je brát pouze vážně, nicméně zákony o kobercích a podobných šílenostech, co se zachovaly ve Velké Británii, byly na úplné jiné úrovni. „To beru, protože takový zákon si jistě zaslouží naprosto vážný trest, třeba že ti ty koberce zabaví,” navrhla vhodný trest, který by ona jako královna Anglie svým subjektům uložila za znesvěcování okolí jejího krásného paláce prachem! Situace kolem alabamských sňatků se ovšem nezdála tak humorná, jako britské koberce. „Asi tak,” potvrdila jeho slova a zmateně nad tím pokrčila rameny. Vždy se zdálo, že na tom trocha pravdy bude, alespoň podle toho, co pochytila, ale do hlubšího výzkumu se nikdy nepouštěla... a pravděpodobně se do něj nebude pouštět ani teď. „Teď zníš jako můj táta,” zasmála se a pokroutila nad tím hlavou. Samozřejmě nebyla slepá k nebezpečím, co se mohou na internetu skrývat, a ani nijak nepopírala, že to může být nebezpečným místem, jen jí přišlo vtipné, jak to Nia podal, protože si byla jistá, že podobnou větu už určitě slyšela z úst svého táty.  
Pobaveně se ušklíbla, dnes se skutečně kombinuje úplně všechno, ale pobavení z tváře jí ihned zmizelo, jen jakmile byla zmíněna mentolová čokoláda, nad kterou musela nespokojeně svraštit obočí a rty stáhnout do zhnusené grimasy, jinak se na to reagovat zkrátka nedalo. „Zvláštní, jo, to teda, ale dobrá rozhodně ne, to je kacířství proti dobrýmu vkusu a v životě to už do pusy nedám,” samozřejmě přeháněla, o tom svědčil i stále odlehčený tón konverzace, ale grimasa jí na obličeji zůstávala, jelikož mentolová čokoláda jí vůbec, ale vůbec nesedla. Možná měla nějaký špatný vzorek, nicméně minimálně jí to chutnalo přesně tak, jak se Nia obával – nechutná slátanina svěží žvýkačky a sladké čokolády. Raději se zaměřila na své bezpečí v laboratoři a nebezpečí, které by ona pro laboratoř představovala. „Tak kdybych byla pod dozorem, určitě by se nic nestalo,” pronesla chlácholivě, když viděla ten smutný výraz, ačkoliv byl jen hraný. Momentálně byl Nia přesvědčivým hercem. „Ale kdyby mi pak narostla třetí ruka, měl bys mě na triku!” varovala jej o možných následcích tohoto výletu se širokým úsměvem na rtech. Lehce zveličovala riziko, které by jí hrozilo, o čemž svědčil i ten úsměv od ucha k uchu, to aby spolehlivě zahnala poslední zbytky onoho smutného výrazu, co Nia ještě před chviličkou měl. Ale Nia nebyl tak nevinný, jak se mohlo zdát. Ona se tady starala o jeho city, zatímco on vzápětí podle využil jejích slov, aby je obrátil proti ní, neřád jeden! Nezlobila se na něj, to samozřejmě ne, ale pokárat jej musela; jak jinak než s úsměvem. „No tohle,” pokroutila hlavou nad jeho (nutno říci chabou) obranou, více se k tomu ale nevyjadřovala.
„A určitě nejsi jediný, i já pár těch směsí mám, hlavně na koleji to přijde vhod,” pokrčila nad tím ledabyle rameny, „neblokuju kuchyň experimenty a taky mi to nesebere tolik času, což se studentům hodí,” osvětlila, proč směsi nepovažuje za něco, co by znehodnocovalo kuchyňský svět. Někteří kuchaři by se na to takovým úhlem možná dívali, což chápe, jenže na druhou stranu tito kuchaři mají k vykonávání svého umu spoustu času, který zrovna studenti k dispozici příliš nemají. A když mají, většinou jej chtějí využít spoustou jiných způsobů než přípravou gurmánského zážitku. „Určitě bude,” prohlásila povzbudivě, „máš na to celé léto a případně další dva roky, než dostudujeme,” ušklíbla se, nicméně tohle už asi nebylo tak povzbudivé – dopřát mu dva roky na přípravu je asi velké podcenění jeho schopností, ale myslela to spíše jako legraci, protože kdo říká, že se nebudou bavit i poté, co dostudují. Samozřejmě je možné, že je jejich kariéra zavede mimo Kalifornii, pak by se nějaké testování dělalo špatně, ale pokud jejich cesty budou stejné, je si jistá, že se budou bavit i nadále. Na druhou stranu moc dobře ví, že se v životě dějí věci, které nelze předvídat, proto bude lepší si prozatím užít ten společný čas na univerzitě, a co bude dál se uvidí. Tohoto hesla se hodlala držet, plácla tedy sebou na deku, aby si mohla vychutnat pěkné jarní odpoledne a pozorovat mraky honící se po obloze, na svou společnost ale nezapomínala. „Poctivý student i přes prázdniny,” okomentovala jeho plány a na chvilku k němu stočila pohled, aby se na něj mohla ušklíbnout, než svá očka obrátila vzhůru k obloze. „Ale taky nemám extra plány, pojedu za tátou, tam nějakou dobu budu,” ačkoliv tam bude vypomáhat, bude to taková její dovolená, „a zbytek času plánuju být tady, hlavně si nabrat směny v práci,” podělila se a ve výsledku neměla právo se na něj pošklebovat, jelikož ani její plány nekřičely ‘o prázdninách se chci co nejvíc ztřískat’, jako tomu může být u jiných studentů. Ještě chvíli se bavili o plánech na léto, Cass s nadšením vyprávěla o svých prázdninových zážitcích z domova, Niovi by se u nich jistě velmi líbilo a táta by z něj určitě byl taky nadšený, tak třeba ho jednou na návštěvu pozve. Dnes se k tomu ale nedostali, dostali se leda tak na konec svých pivních i jídelních zásob, takže pomalu zabalili svůj odpolední pikink a vydali se zpět do města a pravděpodobně zpátky do svých pokojů.

Ode dne, kdy mladý Eliott pomohl v komiksárně vybrat narozeninový dárek a díky tomu poznal nového člověka, který byl velice zajímavý uběhl nějaký ten pátek. Od té doby se jeho existence na této planetě nijak zvláště nezměnila. Byl to pořád ten samý mládenec, který měl neustále hlavu v oblacích. Buďto v těch, co plují na modrém nebi anebo dokonce i obláčku nikotinu či marihuany, kterou si občasně - když má náladu - dá. Neustále se motal v amoku umění. Někdy poslouchal novou hudbu, co vydali jeho oblíbení skladatelé, jindy zase sledoval jeho oblíbené staré filmy a studoval jejich techniku a pak tu byly i ty dny, kdy dokázal sám svými prsty a pomíchaným myšlením něco vytvořit. Neměl mnoho přátel, spíše žil v osamocení, pokud za jeho přítele nepočítáme jeho hada, ovšem ten mu asi jen tak nepochválí jeho výtvory. Eliottovi to však nijak nevadilo, nikdy nebyl moc na velkou chválu, i když to bylo zvláštní. Docela si tím vždycky protiřečil, protože jakmile se jeho tvorba filmů dostane do světa a lidem se to bude líbit bude dostávat hromady chvály, na kterou rozhodně teď nebyl připraven. Všechny svoje malůvky postav, míst, které vymyslel nebo se někde inspiroval uchovával ve svém už poněkud přeplněném skicáku. Byl to obyčejný sešit, ze kterého se papíry daly trhat. Ovšem byl pěkně starý, což bylo poznat na jeho deskách černé barvy s bílými pruhy v různých tvarech. Jako kdyby bílá barva hledala cestičky v temnotě. Desky byly popraskané, černá barva není tolik černá jak byla, když si skicák pořídil, byla vybledlá, někde na rozích by člověk našel i šmouhy od jeho prstů, které měl často ušpiněné, neboť nepoužíval na malování jenom tužky. Skicák nebyl však plný jen papíry, které tam měly odjakživa své místo. Byly plné i papíry, které mohly naprosto jednoduše vypadnout, což už se mu kolikrát stalo. Měl tam mnoho nepovedených kreseb, hold nikdy neměl pořádně sílu je vyhodit, vždycky, když se na ně podíval, řekl si, že jim dá šanci.
Zrovna dnešní den, kdy bylo počasí ještě poměrně pěkné se rozhodl vzít svůj ošoupaný skicák a hromadu tužek na nějaké místo, kde by mohl nabrat novou inspiraci. Dokonce si dneska oblékl něco jiného než jeho modré džínsy, černou mikinu a hnědou bundu. Tohle jeho klasické oblečení vyměnil za černé kalhoty s páskem a lehce over-size slabým svetrem bílé barvy s pár proužky.outfit Jakmile měl v kapse uložené dvě důležité věci - cigarety a zapalovač -, mohl se vydat na cestu. Samozřejmě než se mu to podařilo, ještě se tak dvakrát vrátil, chvíli mu trvalo než mu došlo, že by si měl vzít ještě své léky a peněženku, která určitě byla mnohem důležitější než cigarety, ale pro něj to bylo hold opačně.
Věděl rovnou kam půjde, a proto se jen tak celou cestu rozhlížel okolo sebe až nakonec došel na místo. Byla to vyhlídka, již párkrát zde byl. Měl to místo rád, bylo odsud vidět snad všechno a proto si pokaždé mohl najít něco nového, co by jej inspirovalo. Bylo vlastně samozřejmostí, že něco zapomněl, stávalo se mu to snad vždycky. Co zapomněl? Snadné, nevzal si nic pod zadek, ovšem to ho nijak neobtěžovalo, jakmile si našel hezky vyvýšené místo na louce, neváhal a svoje pozadí rovnou šoupl na zem i bez toho aniž by pod sebou měl deku. Přeci jen, trocha trávy a hmyzu co v ní žije ho ještě nezabije no ne? Jakmile viděl vodní hladinu, jenom se pousmál a hned otevřel skicák, věděl totiž, že tohle bude jeho dnešní múza.

Eliott se odjakživa cítil mnohem bezpečněji hlavně, když byl sám. Samota pro něj byla technicky vzato nejlepším přítelem, ovšem i tím nejhorším. Když je sám, v takovém tichu, že může slyšet i své vlastní myšlenky, je to pro něj peklo. Možná proto je hodně často zaobalen v nikotinovém oblaku nebo v oblaku marihuany, která mu samozřejmě dělá den lepší. K tomu byla určena no ne? Eliott nebyl nikdy nijak závislý - na tvrdších drogách -, marihuanu si vždycky dal tak párkrát do měsíce, aby měl skvělý den. Zatož cigarety měl na úplně jiným levelu. Kolikrát, když byl v nějakém stresu, což byl hodně často dokázal vykouřit krabičku během dne, v horších dnech klidně až tři. Moc dobře věděl, že ho tohle jednou dostane do hrobu, ale když nad tím tak přemýšlel, kolikrát mu to bylo i jedno. Někdy mu přišlo, že stejně na tomto světě už neměl co dělat. Ano, takové dny, kdy myslel na svoji smrt měl docela dost často. Aby ho tyhle nálady přešli, bral své léky, které kupodivu pomáhali, avšak se po nich vždycky cítil jak přejetý parním válcem.
Zrovna dnes pro něj samota byla dobrá. Vyhlídka byla příjemná, krásné okolí, nádherný výhled. Pochopil, že na tomto místě snad ani nejde mít ty jeho špatné myšlenky. Proto byl za samotu rád. Mohl se věnovat tomu, co měl nejraději. I přes to, že měl rád samotu mu nevadila ani přítomnost lidí, avšak musí potkat ty lidi, kteří dokáží pochopit jeho myšlení. Nerad totiž vysvětluje něco, co je pak nepochopeno anebo ještě hůř, je to pochopeno špatně. To se mu pak vždycky zatočí hlava a má co dělat, aby to tedy zkusil znovu. Umí mluvit s lidmi, pokud umí mluvit oni s ním. Pokud člověk, kterého potká má rád jakékoliv umění? Eliotta si získá snad hned. I když... Eliotta není nijak těžké získat. Stačí klid v duši, který samozřejmě uvidí a příjemný úsměv. Myslel si, že bude dnes sám, avšak, sotva otevřel blok, kde udělal pár náčrtů, najednou ho div nepovalil na zem nějaký psík. Je možné, že kdyby byl větší, Eliott by byl už rozplácnutý na zemi jak dlouhý tak široký. Stihl jenom šokovaně zamrkat, pomyslel si totiž, že by to mohl být nějaký zatoulanec, avšak na zatoulance vypadal moc čistě a taky by hned na svoji myšlenku nezaslechl dívčí hlas, který křičel zřejmě psovo jméno. Zmateně se otočil okolo sebe, když v tom si všiml té dívky.
Cítil jak mu Milo - pokud slyšel dobře bylo to psovo jméno - skákal po nohách, přišlo mu to roztomilé. Celkově ten psík byl velice roztomilý a Eliott měl samozřejmě rád roztomilé věci. Proto hned natáhl ruku, pomalu, aby si ještě nevysloužil nějaké to kousnutí, což by bylo velice nepříjemné. Nechal se očmuchat a jakmile poznal, že může, jemně Mila podrbal za ušima. "Hm? Ale nic se neděje," zareaguje hned na dívčino omlouvání a zvedne pohled, když k nim přišla. "Stane se to, navíc... je roztomilý," pokrčí ledabyle rameny a pak se jenom postaví, aby to snad nebylo neslušné, že by před dívkou seděl a bavil se s ní. "Milo, že? Pokud jsem slyšel dobře," zeptá se jenom dívky a ještě se ohne, aby jednou podrbal pejska. Pak už se ale podíval na dívku, která vypadala, že ji chování jejího psa opravdu vzalo, což Eliott nechápal, však nenastal konec světa. "Nezlobím se. Jistě, překvapil mne svoji přepadovkou. Ale rozhodně má dobré vychování. Že nekousne cizince," dodal jenom ke konci, protože si dokázal představit jak by dívka argumentovala, že dobré vychování neukázal tím, jak po něm skákal. Když si všiml dívky, na první pohled poznal, že bude určitě milou osobou. Eliott měl rád milé osoby, dobře se s nimi povídalo. Pak už si jenom lehce nervózně promnul zátylek volnou rukou, v druhé totiž stále držel otevřený skicák, na malbu okolí dávno zapomněl. Teď měl velkou chuť si namalovat dívku, která vypadala jako anděl. A to Eliotta nikdy moc nezajímal vzhled. "Umí nějaké triky?" zeptá se nakonec zvědavě. Zvířata měl jednoduše rád, sám jedno měl. Ovšem mládě krajty toho opravdu nic moc neudělá a dost často na něj i zapomínal.

Eliott rozhodně patřil mezi milovníky zvířat. Jistě nejraději měl takové neobvyklé, jako bylo právě jeho hádě, nebo třeba mýval, kterého považoval za své spirituální zvíře, či cokoliv jiného. Avšak i mazlíčci, kteří byli na denním pořádku, jako třeba kočka, králík, křeček nebo právě pes měl rád. Všechny zvířata byli roztomilé a bral na nich vždycky hodně inspirace. Jsou tak trochu nejjednodušší namalovat. Navíc, i kdyby jej psík kousl, věděl, že by to nebylo nic bolestivého a taky... Eliott rozhodně není člověk s horkou hlavou a nedělal z komára velblouda. "Není zač," zasměje se nakonec jenom a přátelsky se podívá na majitelku Mila. Chápal její starosti, možná proto se ji snažil dokázat, že opravdu o nic nejde. Pak se už zvědavě ptal, jestli umí nějaké triky. Po její odpovědi se podíval na Mila a chápavě přikývl. "Vypadá, že je plný energie, ale to je dobře. Je aspoň více roztomilý," posoudí nakonec jenom a pak si trochu nervózně prohrábl svoje vlasy, které mu lezly do očí. Ostatně lezly do všech stran a ani na chvíli nemohly být pěkně upravené. Pak sledoval jak dívka vytahuje hračku z kabelky a nakonec sledoval i Mila, který jako neřízená střela vyběhl za letící hračkou. Zasmál se tomu. "To určitě baví každého psa," zasměje se jenom a pohled dívce oplatil. Chvíli zkoumal její tvář, dokud se Milo najednou neobjevil u jeho nohou. Zmateně sklopil pohled, nečekal, že by hračku donesl zpět jemu a ne své paničce. "Takže se mu líbím? To beru jako úspěch," zasměje se a jenom se podíval na společnici zatímco se ohnul pro hračku a znovu mu ji hodil. Nijak daleko, aby se ještě nikam Milo nezatoulal, to by si totiž neodpustil. Když Milo zase běžel pro hračku Eliott si lehce otřel ruku a jenom ji pak natáhl. "Jsem Eliott," prozradí dívce a podívá se na ni svými modrošedými očky. "Mohl bych ti nabídnout místo v.. trávě? Pokud tedy nespěcháš domů, nebo tak," trochu zadrmolil, dlouho nezval nikoho, aby někde s někým zůstal, nebo něco podobného. Nikdy na to moc nebyl, ale... tahle dívčí společnost byla opravdu milá, sladká a rozhodně zajímavá a Eliott chtěl poznat každý její kousek, pokud mu to tedy dovolí.