Začátek nového semestru pro něj byl pokaždé stresovou záležitostí, ačkoliv by si to sám Sammy nikdy nepřiznal. Nové předměty, nová povinná četba, nové seminárky, vcucnutí zkoušek v divadle do rozvrhu, a tak dále… Zkrátka nic jednoduchého. V takových případech dělal to, co každý student vysoké školy – prokrastinoval. Ať už to byl poslech vážné hudby z gramofonu, sledování muzikálů, trávení času s rodinou nebo procházky, které absolvoval především při západu slunce. Na pláži se sledovalo nejlépe, ovšem dnešní den pro své pozorování spíše zvolil Twin Peaks – známý vrchol, ze kterého vidíte na celé San Francisco. Jednalo se spíše o turistiku, na kterou si nemohl vzít jeden ze svých obleků, protože na to mu byla jeho zlatíčka až příliš drahocenná, tudíž si musel vzít něco… pohodlnějšího. Proboha, bude vypadat jak sedlák! Samozřejmě tak nevypadal, ale bez obleku se vždycky cítil nejistě; což byl paradox, protože takhle na něj nikdo nekoukal divně. Byl tedy nucen si vzít kalhoty, které vypadaly aspoň trochu společensky, a u kterých mu nebude případně vadit, když se zničí, košili, a na to ještě béžovou bundu, která jeho stylu dodávala alespoň trochu elegance. Vlasy si samozřejmě náležitě upravil, aby vypadal k světu a pak už konečně vyrazil – musel přeci stihnout západ! A ten taky stihl. Jen co dorazil na vrchol, sluníčko už pomalu klesalo dolů a vytvářelo na obloze neskutečnou podívanou. Musel se nad tím usmát. Sedl si na nejbližší lavičku, opřel se a fascinovaně zkoumal každý detail svého okolí. Tohle byla skvělá prokrastinace. No a absence lidí, snad kromě jedné holky, která se nacházela kousek od něj, tomu dodávala ještě lepší atmosféru.

Všechno bylo perfektní. Na chvíli dokonce zavřel oči, aby si okolní atmosféru, a především ten klid rušený maximálně zvuky přírody, náležitě užil. Dívka, která byla ještě před chvíli kousek od něj, naštěstí odešla a on tu tak mohl být jen sám se svými myšlenkami. Bylo fajn vypnout. Od školy, od divadla, prostě od všeho. Bohužel pro něj to však nemělo dlouhého trvání; kdesi v dálce se totiž ozval ženský výkřik. Z čirého reflexu sebou lehce trhl a vyplašeně otevřel oči, které rázem přesunul k místu, od něhož zaslechl výkřik. Nikoho však neviděl. To bylo docela děsivé, nebude lhát, na chvíli dokonce zauvažoval, že raději vezme nohy na ramena a půjde pryč, ačkoliv si byl plně vědom toho, že by to od něj bylo zbabělé. Neměl by ale utíkat, co když ta žena potřebovala pomoci? Pomalu vstal a sledoval veškeré dění okolo sebe, přičemž byl mimořádně ostražitý. Nakonec však o nic nešlo, očividně, z jakéhosi keře totiž vyšla rozcuchaná blondýnka, která si něco mumlala pod nosem a on se tak mohl zase uvolnit; nevypadala totiž, že by byla ve smrtelném nebezpečí. Ztěžka vydechl do teď zadržovaný vzduch v plicích a posadil se zpátky na lavičku – dívku však stále sledoval. Nebylo těžké ji ztratit z dohledu, jelikož si čirou náhodou sedla hned vedle něj a jako by toho už tak nebylo málo, zasáhla ho bordelem, který ze sebe odstraňovala. Nespokojeně zamručel, když mu jedna z větviček přistála blízko oka a poplašně zamrkal. ,,Uhm," stáhl rty pevně k sobě a stále trochu vyplašeně pohlédl na dívku, která si právě všimla nepořádku, který okolo sebe způsobovala. Omluva byla na místě, to rozhodně, ale asi ho to nenaštvalo natolik, aby ji cokoliv vyčítal – přeci jen stále úplně nevěděl, co se stalo. ,,Ne, to ne… Teda, skoro jo, ale jsem v pohodě, takže tvou omluvu přijímám," pomalu kývl hlavou a na tváři si udržoval svůj typický neutrální výraz. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se rázem s jistou starostlivostí v hlase, ačkoliv se ptal hlavně protože to bylo správné a očekávalo se to od něj. ,,Napadlo tě zvíře, říkáš?" zahltil ji další otázkou, protože se tak trochu začínal ztrácet v jejím vysvětlování toho, co se ji událo. Oh, snad nebyla v šoku, uklidňování cizích lidí, a vlastně ani těch blízkých, nepatřilo mezi jeho silné stránky. Byl v tom příšerný.

Neměl rád, když ho někdo vyrušil z jeho vnitřní oázy klidu a míru, a obzvláště křikem; přísahal by, že by se v něm nikdo v tu chvíli krve nedořezal, jak moc ztuhnul. Koho by to taky nevyděsilo, že? Slyšet křik na opuštěném místě není zrovna záviděníhodná situace. O nic vážného se však naštěstí nejednalo, jak později zjistil, ačkoliv holka, již křik náležel, nevypadala úplně v pohodě; byla rozcuchaná, roztěkaná a taky mlela páté přes deváté. Fakt, že si sedla vedle něj, celou situaci ještě zhoršoval, protože to znamenalo, že pokud ji vážně něco bylo, tak ji bude muset uklidnit. Okay, jak se to ale dělá? No a jako by toho nebylo už tak málo, začala kolem sebe rozhazovat větvičky, které si ze svého incidentu s keřem odnesla – a Sam byl jejím nechtěným terčem. Ještě štěstí, že si své nešikovnosti brzy všimla a Sammy se tak dočkal zasloužené omluvy. Nejradši by odtud vypadnul, jenže slušnost mu velela zůstat a tu on poslechl vždy – nebude přeci sobec, byl raději, když ho lidé měli za gentlemana. Dívky se tedy optal, jestli je v pohodě, přičemž se snažil pochopit, co se jí to vlastně přihodilo. Působilo to, že ji zaskočilo jakési zvíře, dle jejích slov a ukázky velikosti vskutku velké, nad čímž on sám vykulil oči. Lhal by, kdyby řekl, že mu v té chvíli nepřejel mráz po zádech. Totiž pocit, že se někdo poblíž něj pohybuje něco velkého, a tím pádem i nebezpečného, byl děsný. Naštěstí se však hned na to ukázalo, že si z něj blondýnka jen střílela a že se jednalo o nějakého mrňouse. Sám se až styděl za to, jak viditelně se mu po této informaci ulevilo. Ztěžka vydechl a sám pro sebe se uchechtl nad užvaněností dívky, které ta pusa jela o sto šest. Připadalo mu to roztomilé, ačkoliv by to nahlas nepřiznal, protože pokaždé takové lidi naopak označoval jakožto otravné. Bylo hrozné, když na vás někdo zčistajasna začal mluvit a ihned se vám svěřoval se svým životním příběhem. Bloncka vedle něj však působila jiným dojmem… Sám netušil, co přesně ji odlišovalo, ale on na to časem určitě přijde. Očima těkal po každém detailu její tváře a ustal až ve chvíli, kdy si blondýnka nahlas uvědomila, že až moc mluví. V té chvíli mu koutky úst nekontrolovatelně vystřely do stran a on raději sklopil pohled – ono se moc často nestávalo, že by se Sammy usmíval. ,,Nemyslím si, že se jednalo o čivavu," utrousil po chvíli a věnoval jí pouze letmý pohled, tentokrát však opět neutrální. ,,Možná… zajíc?" dodal po chvíli a pohledem zabloudil ke keři, ve kterém si blondýnka před chvíli ustlala. ,,Veverka?" zamumlal následně a pokrčil rameny, přičemž své oči zakotvil zase v těch jejích. Ono to nakonec bylo jedno, dokud ono zvíře nebylo medvěd nebo vlk – nebo dokonce nějaké ztracené ze zoo. Malá zvířata sice dokázala být pěkně zákeřná, ale pochyboval, že by jim teď nějaké ublížilo.

Blondýnka, která se u něj zčistajasna vynořila, se zdála být pozoruhodným stvořením; na takový závěr mu stačila chvilka pozorování a vnímání všeho, co ze sebe stihla za tu krátkou dobu dostat. Dokázal si představit, že u některých musela být za podivínku, přeci jen přeskakovala z jednoho tématu na druhé a působila dost roztěkaně. Taky hodně mluvila, ale to zrovna jemu ani tolik nevadilo, stejně vždycky raději naslouchal. V její přítomnosti jej drželo především slušné vychování a kdo ví, možná i jeho mužský ochranářský pud – nebo jej zkrátka zaujala a on si tyto věci jen namlouval. Ono totiž nikdy nebylo těžké přijít s důvodem, proč něco nemůže udělat, nebo někde nemůže být; jeho introvertní stránka tohle znala vskutku dobře. Chtěl tu být, jinak by už dávno zmizel. ,,Já asi raději kočky," zamumlal téměř neslyšitelně v reakci na vzteklé čivavy a navlhčil si své vyschlé rty. Chtěl tím v podstatě říct, že se v psí rase tolik nevyznal, ale to si Ellie určitě domyslela, a proto mu už nepřišlo důležité to nějak více rozvádět; nemluvil, když nemusel. Mnohem zajímavější bylo zadumat nad tím, jaké zvíře to na blondýnku vlastně vyskočilo a dost možná jí tak způsobilo trauma na následujících pár minut. On sám vsázel na zajíce či veverku, ovšem Ellie se rozhodla zaběhnout do jiných extrémů, nad kterými se musel upřímně zasmát. Fenek, a tady?! Co si tak pamatoval, jeho výskyt byl především v Africe, tudíž v podmínkách, které Kalifornie nabízela, by zřejmě nepřežil. ,,Vypadalo to jako fenek?" zeptal se s pobaveným podtónem a koutky úst mu nekontrolovatelně cukaly do stran. Nechtěl se jí vysmívat, taky bylo možné, že myslela úplně jiné zvíře, spíše ho pobavila představa, jak na ni fenek útočí. ,,Máš asi velkou fantazii, co?" prohodil jen tak mimoděk a pohled upřel na dechberoucí výhled před sebou.
Jako by mu Ellie četla myšlenky, nahlas vyslovila to, co se mu právě honilo hlavou. Měl tohle místo moc rád, byl tu klid a člověk se tu svým způsobem cítil jako pán světa; celá Kalifornie byla na dosah ruky. Proto taky na slova Ellie souhlasně přikývl a beze slova nadále koukal před sebe. Byl schopný v takové pozici vydržet klidně i hodinu, ovšem pro blondýnku vedle něj to byl očividně nadlidský úkol. Ta si totiž v následující chvíli uvědomila, že nemá svůj náramek a docela kvůli tomu začala vyšilovat. Proboha, však to byl jen náramek! Určitě neměl cenu několika miliard či tak něco. Trochu nechápavě pozoroval veškeré její počínání a začal se z toho cítit docela nesvůj. Nevěděl moc, co v takových situacích dělat, svým způsobem mu to připadalo i trapné, a proto byl rád, když mu Ellie nakonec řekla o pomoc. Jasně, mohl se zapojit sám, ale pochopte, na to je Sammy až příliš velký trouba. ,,Mám čas," odvětil na její další příval slov a krátce se uchechtl. ,,Mám teda… hlídat?" zeptal se následně a porozhlédl se po okolí. ,,Huh, nejde tam dinosaurus?!" vyhrkl vyděšeně a samozřejmě nahraně, přičemž rychle ukázal na neviditelný bod před sebou. Sám netušil, co jej to popadlo si z nebohé blondýnky takhle střílet, ale v dané chvíli mu to přišlo jako skvělý nápad.

Koutky úst mu nepatrně cukly do stran v reakci na její rozpovídání o své oblíbenosti koček a psů; začínal mít pocit, že tahle holčina měla ke všemu co říct. Takoví lidi mu ve většině případů lezli na nervy, způsobovali mu bolehlav, který mu pak dělal společnost po zbytek dne a on tak proklínal celý svět. ,,Psi jdou ke všem, ne? Spíše je úspěch, když k tobě sama od sebe přijde kočka, to jsou hodně hrdá stvoření," pronesl poměrně tiše a krátce k ní zatěkal pohledem – snad protože byl z její přítomnosti stále tak nějak nesvůj. Sám byl navíc zaskočený, že měl k tomuto tématu ještě co říct, většinou totiž jen mlčel a všemu přikyvoval, přičemž si vše pro sebe komentoval ve svých vlastních myšlenkách. Asi holt na něj ta její upovídanost přeci jen měla nějaký vliv. Ve svém monologu pokračovala dál, přičemž tentokrát vyřkla svou teorii o tom, co to na ní z křoví vyskočilo – fenek! To jej nadmíru pobavilo, představil si totiž, jak by asi v jejich podmínkách chudák přežíval, ovšem samozřejmě nemohl vyloučit ani možnost, že jeden z fenků utekl z místní zoo, takže to nebylo zase až tak nemožné. Spíše však sázel na to, že si jen chudina Ellie popletla názvy – ne každý byl holt zoolog, on sám měl kolikrát problém s pojmenováním určitých zvířat, hlavně tedy z řad hmyzu. ,,Třeba se ještě objeví a, no, uvidíme?“ pokrčil rameny a koukl před sebe. Tentokrát měl na tváři svůj typický neutrální výraz, ze kterého nešlo nic vyčíst, ačkoliv právě myslel na to, jak vyděšený by byl, kdyby se před ním zvíře podobné fenkovi objevilo.
Na malý moment se mezi nimi rozhostilo ticho, které oba využili k obdivování okolní krajiny. Přesně tohle byl zhruba ideál toho, jakým způsobem Sammy trávil čas se svými kamarády – a sice v tichosti, na místě, na kterém se toho dá spoustu vidět a kde je co možno nejméně lidí. Nejradši by byl tedy sám, ale ono by bylo neslušné, kdyby Ellie požádal, aby odešla. Navíc ho přeci jen zatím tolik neotravovala, což se o spoustě jiných lidí říct nedalo; kdo ví však, jestli se to do konce jejich nezmění, přeci jen Ellie začala zničehonic vyšilovat, že ji chybí náramek a do jeho hledání zapojila i chudáka Sama. Ten byl samozřejmě ochotný pomoci, ovšem že by z toho byl bůh ví jak nadšený, se říct nedalo. Navíc nechápal její hysterii ohledně obyčejného náramku, vždyť si jich za dolar mohla koupit plno nových. Jako správný gentleman jí tedy navrhl, že bude hlídat a mezitím pozoroval veškeré její počínání, které do hledání náramku vložila. Svým způsobem to bylo komické, možná právě proto z něj vyklouzla nevinná poznámka o dinosaurovi, kterého zahlédl kdesi v dáli a jehož přítomnost ve zdejší přírodě byla stejně pravděpodobná jako přítomnost fenka. No, dobrá, asi se to úplně srovnávat nedalo, ale snad jeho žert pochopila. ,,Takovej ten maličkej možná i jo, ne?" přimhouřil oči v domnění, že si tak lépe změří velikost nedalekého keře a pak koukl krátce na ni se zkřiveným úsměvem na rtech, který značil jeho škodolibost. Ona to byla docela vzácná příležitost, že takto vtipkoval, většinu času totiž zůstával vážný a třeba takový Carter by se nad jeho momentálním počínáním minimálně pozastavil. Na druhou stranu se však nebylo čemu divit, byl poměrně uvolněný, a navíc byl i v dobré náladě, potkat ho protivného, asi by v jeho přítomnosti nechtěla zůstat a rozhodně by se nezajímala o jeho osobu. Nechtělo se mu na sebe bůh ví co prozrazovat, mluvil o sobě nerad, ale na druhou stranu mu přišlo neslušné její otázku ignorovat. ,,Odsud," odpověděl v krátkosti a více se k tomu nevyjadřoval; dokonce se ani nezeptal na oplátku jí. Nedokázal předstírat zájem a tahle informace ho jednoduše nezajímala – v tomhle byl docela divný. Tedy, on byl divný celkově, ale tohle byla věc, kvůli které zřejmě tolik nezapadal do společnosti. Lidi měli rádi, když se o ně ostatní zajímali, rádi mluvili o sobě, tudíž pokud jste projevili, ať už u kohokoliv, zájem, bylo na 90% jisté, že dotyčnému díky tomu padnete do oka. ,,Více očí více vidí," prohlásil za doprovodu svého vstávání z lavičky a pozorným skenováním okolí se pokusil spatřit její náramek. ,,Jak vypadal?" pronesl směrem k ní, ovšem pohled měl zabodnutý do země. Sám přesně nevěděl, proč přesně se jí rozhodl pomoci, když šlo o tak nepodstatnou věc jako náramek, ale přišlo mu, že jí to vzalo víc, než by mělo; navíc bylo možné, že když ho najde, Ellie jeho přítomnost opustí a on se bude moci v tichosti kochat západem slunce.

Civěl na ni s jistým úžasem, přičemž mu koutky úst nekontrolovatelně kmitaly do stran a vytvářely tak na jeho rtech něco jako úsměv. Bylo vtipné poslouchat její myšlenkové pochody, o které se s ním dělila, ačkoliv si to zřejmě ani neuvědomovala; měl tak možnost nahlédnout do její hlavy. ,,Skvělý plán, neprůstřelný," poznamenal s vážnou tváři a rázně kývl hlavou, aby svá slova podtrhl. Pochopitelně si z ní jen utahoval, v takovém případě se mohlo pokazit hodně věcí – třeba by Ellie mohla jednoho dne uklouznout, nějakým způsobem si zlomit vaz a… pak posloužit jako potrava pro svou milovanou kočku. Jo, hrozná představa, ale tohle byla holt příroda, vůbec by v takovém případě nehrálo roli to, že by její kočka byla přežraná, protože časem by ji granulky došly a jediný zdrojem potravy by pro ni byla právě Ellie; pokud by ji tedy někdo nenašel dřív, než by jí stihla její číča okusit. Díky bohu, že on neříkal své myšlenky nahlas, Ellie by se pak na něj asi koukala hodně divně, ačkoliv on se za své podivínství nestyděl; bylo však možné, že by ji odehnal. A chtěl by ji vlastně odehnat? ,,Já taky, uvidíme, kdo bude rychlejší," řekl s naprosto vážnou tváři k potenciálnímu zjevení fenka, který byl beztak ve skutečnosti jen polekanou veverkou, která se teď krčila někde na stromě a sama měla ze setkání s Ellie pořádné trauma. Kdyby se tu však přeci jen objevil fenek, zřejmě by musel dát prostor svému gentlemanství a držet se za Ellie, ačkoliv by tedy velmi nerad zemřel při napadení malého zvířátka, které tu ani nežije. Nic jiného by mu však nezbývalo, pche, být hodný se holt vážně nevyplácelo.
Plnými doušky si užíval ticho, které se mezi nimi v jednu chvíli rozhostilo a kochal se výhledem, který měli na okolní krajinu; dokud se Ellie nerozhodla, že začne plašit kvůli jakémusi náramku. Sammy nad tím měl největší chuť protočit panenky, protože v tomhle holky nechápal, ale odpustil si to, protože bloncka vypadala, že ji na nalezení onoho náramku dost záleží. Možná právě proto ji pak s hledáním dokonce pomohl, ačkoliv šance v tomhle případě moc velké neviděl. Během toho chtěl trochu uvolnit napětí, které mezi nimi vzniklo, a pronesl vtípek o blížícím se dinosaurovi, který byl narážkou na fenka, který v Americe nežil. Ellie ho pochopitelně hned prokoukla, ale on se to rozhodl i nadále hrát. ,,No právě, proto bychom se měli bát," vážně pokýval hlavou a vykulil na ni oči. Moc dobře sice věděl, že mu na to neskočí, ale měl takovou srandu rád. Ellie to sice nevěděla, ale bylo vážně dost vzácné, když s někým takto vtipkoval, většinou v přítomnosti nových lidí prohodil sotva pár slov. Nebylo tedy divu, že když padla otázka značně osobnějšího rázu, odpověděl ji velmi stručně a nijak svou odpověď více nerozpitvával; dokonce se ani jí nezeptal na to samé na oplátku, protože ho to prostě a jednoduše nezajímalo. Ellie však byla svá a nenechala se ním rozhodit, protože mu onu informaci sdělila sama od sebe. Skvělé, netušil, k čemu mu to bude; beztak to hned po jejich setkání vypustí z hlavy, kde si šetřil místo na mnohem důležitější věci. Třeba na texty z her, v nichž zrovna hrál, obzvláště ty si vyžadovaly dost místa. Pokračoval v hledání náramku, přičemž se od Ellie začal postupně vzdalovat, aby pokryli větší plochu a tím tak zvýšili své šance na nalezení náramku. Ne, že by na tom bůh ví jak záleželo, ale sám věděl, že vnitřně vyšiloval, když ztratil něco, na čem mu dost záleželo, a tak se vážně v hledání snažil. Tomu mohla napovědět jeho otázka o vzhledu náramku, který mu Ellie taky rázem sdělila a on se tak měl čeho chytnout. Nu a jelikož by to nebyla ona, kdyby odpověděla jen ve stručnosti, dodala ke svým slovům i důvod svého plašení. Sammy na to jen přikývl na znamení, že to chápe a nijak zvlášť se dál nevyptával. Určitě se jednalo o osobní věc, do těch nerad strkal nos, protože sám nesnášel, když to někdo dělal jemu.
Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když na zemi spatřil náramek s tenkou šňůrkou a jménem nacházejícím se na platině. Náramek zvedl, trochu jej očistil, aby ho Ellie nepředával jako nějaký barbar špinavý, a pomalým krůčkem se vydal zpátky k ní. ,,Je tohle on?" zeptal se s lehkým uculením a roztáhl náramek před sebou tak, aby na něj viděla. Odpovídal jejímu popisu a pokud byl vážně její, zřejmě mu to udělá dobře na dušičce; ačkoliv si uvědomoval, že by mu to mělo být šumák. Vždyť to byl jen náramek a ještě k tomu holky, kterou sotva znal.

Bavily ho její poznámky, koutky úst mu nad nimi stále cukaly do stran, ačkoliv se je snažil korigovat, protože by byl nerad, kdyby to působilo tak, že se jí posmívá. V jeho očích byla právě díky tomu zajímavá, bylo to něco, čím se odlišovala od ostatních, navíc bylo zvláštní, že jí jeho jednoslovné odpovědi zatím neodehnaly. Málokdo měl s jeho maličkostí trpělivost a on se ani nedivil; nepouštěl si jen tak někoho k tělu. ,,Ale na druhou stranu," zareagoval na její slova se zamyšleným výrazem. ,,Vykrmit deset koček by dalo jedné důchodkyni zabrat," ušklíbl se a zavrtěl nad tématem jejich konverzace hlavou. Když se dneska ráno probudil, vážně netušil, že se s nějakou drobnou blondýnku bude bavit právě o takových věcech; stejně jako netušil, že tu na stezce narazí na fenka. Ale tak očividně bylo možné vše, že? Neměl tato zvířata nastudovaná, proto by v potenciálním střetu s tímto tvorem bylo nejlepší, kdyby vzal nohy na ramena a utíkal od něj co nejdál to šlo. Stále byl tedy přesvědčený o tom, že Ellie viděla jen veverku, avšak byl rád připravený na všemožné scénáře, tudíž musel počítat i s tímto. ,,Jsem připraven za tebe položit život," pronesl v momentě, kdy se ji s vážným výrazem zakoukal do očí a pravou ruku natáhl podél opěradla lavičky. Teď předváděl své herecké dovednosti, ve kterých byl více než dobrý, pravda však byla úplně jinde, protože ne, vážně ještě nebyl připraven zemřít, a rozhodně ne zrovna drápky fenka. ,,Nech mi tu potom postavit sochu," ukázal na volný prostor za sebou a konečně zvedl jeden koutek úst výše na znamení, že jen vtipkuje. Ruku stáhl zpátky k tělu a podíval se zase na výhled před sebou. Sám nechápal, co přesně tu předváděl, ale ve společnosti Ellie se hezky uvolnil, takže z něj všechna slova padala tak nějak sama.
Bylo příjemné, když se mezi nimi na chvíli rozhostilo ticho, avšak než si ho Sammy dokázal plnými doušky užít, bylo rázem opět narušeno hlasem Ellie; tentokrát však zoufalým. Ztratila totiž náramek, jehož hodnota byla očividně vysoká – to nechápal. Byl by býval nejraději seděl a své okolí ignoroval, jenže on se z jakéhosi neznámého důvodu rozhodl s jejím hledáním pomoct, a dokonce u toho nezapomněl utrousit vtip o hrozbě dinosaurů. To Ellie pobavilo, což bylo fajn, protože jeho záměrem bylo ji trochu uklidnit; většinou se mu taková věc nedařila. ,,To bychom dopadli," zamumlal si spíše už sám pro sebe, ale bylo možné, že jeho poznámku Ellie zaslechla. Jurský park viděl snad jednou, a to ani ne tak z vlastního zájmu jako spíše proto, aby si udržoval přehled o americké kinematografii. Věděl, že jsou i další díly, ale po zhlédnutí toho jednoho o ně neměl absolutní zájem; nebyl to prostě jeho šálek čaje. Ostatně jako další akční filmy. V tichosti pohledem mapoval své okolí a naivně očekával, že Ellie bude dělat to samé; ta se však rozhodla, že teď byl nejlepší moment na sbližování se. Neměl to rád, nerad se někomu otvíral, nerad někomu říkal o svých citech, nerad vykládal cokoliv o sobě. Měl to tak už odjakživa, což mu jen přidávalo na jeho podivnosti. Byla doba, kdy se pokoušel změnit, ale ve finále si v hlavě jen vytvořil charakter, který hrál a nebyl to on. A takhle se žít nedalo. Nikdo po něm nemohl očekávat rychlou změnu, u Sammyho musel mít člověk trpělivost, která pak přinášela ovoce, protože pokud se s vámi cítil dobře, byl schopný si s vámi povídat klidně i celou hodinu. A to je úspěch! Ellie sice k něčemu takovému měla skvěle nakročeno, ovšem o sobě ji zatím nic říkat nechtěl. Ono možná někdy nebylo na škodu být panem tajemným, ne? A stejně teď plnou pozornost věnoval hledání jejího ztraceného náramku, protože nerad viděl, jak nešťastnou Ellie dělala jeho absence.
Pár minut poté, co mu Ellie poskytla stručný popis svého drahocenného šperku, jej, světě, div se, našel. Byl ze svého nálezu možná až příliš nadšený, což se taky odrazilo na stylu, jakým to Ellie oznámil. Tušil, že bude štěstím bez sebe, ale popravdě dost předčila jeho očekávání a její radost ho hezky polechtala na srdíčku. Sám na rtech vykouzlil menší úsměv; ono totiž bylo těžké zachovat neutrální tvář, když z Ellie sršelo tolik pozitivní energie. Jeho úsměv však v momentě vystřídalo čiré zděšení, protože blondýnka k němu začala rozpřahovat ruce a skoro to už vypadalo, že se ho chystá obejmout; naštěstí si to však v poslední sekundě rozmyslela. I tak jej ale její počínání přimělo udělat menší krůček dozadu – snad aby se ujistil, že je mezi nimi dostatečná vzdálenost. Nepatrně kývl, když mu poděkovala a už se jí chystal náramek předat, když ho Ellie opět překvapila. Tentokrát jej požádala o zapnutí náramku, což ho rozhodilo především z toho důvodu, že v takovém případě mezi nimi proběhnou doteky. U jakéhokoliv fyzického kontaktu byl vždy napjatý – jiné to bylo, když byl na jevišti, tam hrál za nějaký charakter, ale teď tu byl jen sám za sebe. Nebylo mu to tedy zrovna příjemné, ale na druhou stranu mu bylo blbé ji odmítnout; a taky věděl, jak je občas složité, když si někdo sám musí zapnout náramek. Člověk pak vypadá, že je v křeči. ,,Uhm, jo, jasně," zamumlal s těžkým polknutím a opatrně ji obtočil náramek kolem zápěstí. Naslouchal všemu, co mu povídala, ale nereagoval na ni, protože se soustředil na zapnutí náramku, které mu dělalo větší potíže, než čekal. Po chvíli se mu z toho dokonce začali klepat ruce, což celou situaci jen ztížilo a on začínal být dosti nervózní. Na čele se mu dokonce objevily i kapičky potu. Už si začínal myslet, že to nezvládne a že nejlepší bude, když to vzdá, ovšem přesně v tu chvíli se mu náramek konečně podařil zapnout a on si tak úlevně oddechl. Takže není zas takový budižkničemu! ,,Vlastně nepokazila," odpověděl na otázku, na kterou se zeptala už před chvílí a náramek ji opatrně na ručce otočil tak, aby byl zapínáním směrem dolů. Hned na to se jí krátce podíval do očí, než ruce rychle stáhl zpátky k tělu a odstoupil od ní. Svým způsobem mu hezky zpříjemnila odpoledne, ačkoliv se to pro ni mohlo zdát jako přesný opak. ,,Ale už půjdu," ukázal za sebe a pomalu začal couvat, přičemž ji věnoval ještě úsměv. ,,Hraju často v divadle na univerzitě, kdyby ses chtěla přijít podívat," dostal ze sebe zničehonic – čímž překvapil i sám sebe -, vykulil oči nad svými slovy, načež se rychle otočil a bez nějakého většího rozloučení spěchal zpátky do spolku. Pro jeho introvertní já to bylo poněkud náročné odpoledne, ale svým způsobem si jej po boku Ellie užil. Byla fajn, hodně fajn a on vlastně tak trochu doufal, že do toho divadla jednou vážně zavítá.