Univerzitní náměstí

Podzim byl tu a Meg byla ve svém živlu – listy se barvily do ruda, počasí začínalo být sychravé a celkově ten duch podzimních dní se pomaličku plížil Kalifornií. Některé lidi to možná zahánělo dovnitř, do tepla svých příbytků, jenže Meg naopak mířila ven vždy, když měla čas. Podzimní fotky jsou její oblíbené a vzhledem k rozloze města rozhodně má stále dostatek materiálu k focení, proto i dnes zamířila ven v jednoduchém outfitu složeným z olivově zelených plátěných kalhot a stejně zeleným svetrem, pod který přihodila ještě bílý rolákový top a nějakou bižuterii. Primární ozdobou jejího krku ovšem byl zavěšený fotoaparát, se kterým byla připravena vyrazit do ulic... a možná si pak zajít na čaj či na něco jiného, co ji zahřeje, to se uvidí dle toho, kam jí nohy zanesou. Její první kroky od nerdského spolku ale nemířily přímo do města, prozatím, ale zpět ke škole, konkrétně na jejich útulné náměstíčko, kde to většinu času během týdne žilo, byl to jakýsi uzel mezi univerzitními komplexy, ale vzhledem k tomu, že byla sobota, skoro nikdo tu nebyl. Studenti asi spíše mířili do města nebo zhrzeně seděli nad učivem, které se začínalo kupit, i ona sama měla na večer studijní plány (které jí ale nemohly pokazit odpolední focení). Volného prostoru se spokojeným úsměvem využila a hned přitiskla obličej k fotoaparátu prohlížejíc si svět pouze skrz objekt, hledajíc správné úhly, pod kterými zachytit momenty kolem ní.  
Náměstím se ozývalo tiché, ale stálé cvakání fotoaparátu, občas si své úlovky prohlédla, než se pustila do dalších snímků, jindy zuřivě mačkala spoušť několikrát po sobě. Možná už měla vše, co chtěla, ale člověk nikdy nemůže mít moc fotek, obzvlášť když se tím jednou chcete živit, i proto na náměstí trpělivě přetrvávala a věnovala se svému foťáku, alespoň do chvíle, než jí do hledáčku vstoupil povědomý obličej. Využila šikovného zoomu, který vám každý foťák nabídne, a nemohla věřit tomu, koho vidí. O Sunny něco málo věděla, ale kromě toho, že pravidelně četla její blog a možná na sebe někdy narazily v nerdském spolku, aniž by měly čas prohodit slovo, se nikdy nepotkaly, čehož Meg upřímně litovala... přišlo jí totiž inspirující, o čem Sunny psala, a byla ráda, že někdo takové rady rozdává volně na internetu. I Meg si musela k sebelásce dojít, najít sama sebe, jenže místo toho, aby se snažila svými chybami poučit ostatní, sprostě utekla za objektiv. V porovnání se Sunny se za to možná občas styděla, ale nehodlala se nechat sžírat svými pochybnostmi, alespoň ne teď, když by si mohla promluvit s někým, kdo by pochopil naprosto vše, čím si prošla. Když už ji měla v hledáčku, jeden snímek cvakla, spíše na vzpomínku, než že by jej plánovala někam zveřejňovat, a pak zavřela čočku a nechala foťák volně viset na jejím krku, načež se vydala k (asi) Sunny. „Doufám, že se nepletu, ale... Sunny, viď?” přimluvila se k dívčině, jakmile se k ní přiblížila, a zlehka se na ni usmála. Neměla ponětí, zda ji od něčeho nevyrušuje, ale nechtěla na ni spustit záplavu slov, raději se nejdřív přesvědčí, zda ji paměť neklame.

V objektivu se objevil povědomý obličej a ona neodolala možnosti si s dívčinou, ve které poznala Sunny (nebo v to alespoň doufala) promluvit, i proto se za ní, samozřejmě až po cvaknutí jedné fotky v jejím přirozeném prostředí, vydala. Kromě toho, že to uměla se slovy, Meg musela ocenit, že to umí i s módou, ty kalhoty byly skutečně něco – a hlavně byly originální, takové kousky Meg potěšily vždy nejvíce. Neměla nic proti mainstreamové módě, jen ať každý nosí to, v čem se cítí nejlépe, ale Meg osobně oceňovala osobitější styl, protože z toho se můžete dozvědět dost o daném člověku... nebo si s ním dle jeho preferencí vysnít nějaký photoshoot, jako si ho vysnila například u cherry girl, u které se jí to dokonce splnilo a od té doby, co se potkaly, si ji měla tu čest vyfotit už několikrát. Podvědomý úsměv se jí vedral na rty při vzpomínkách na onu budoucí patoložku, ale to už došla k Sunny, kterou rovnou oslovila, aby u ní pouze divně nepostávala. Krátký moment ale přeci jen zaváhala, jelikož se Sunny zdála být ponořená do nějaké práce a opravdu jí nechtěla rušit, ale řekla si, že pět minut jistě neublíží a odhodlala se k ní promluvit. Značně se jí ulevilo, když byla ubezpečena, že doopravdy natrefila na Sunny, ale hned na to se zacítila hloupě, že se sama rovnou nepředstavila. „Meg,” opět se uchýlila ke kratší verzi svého jména, jelikož s Megarou se nikdy necítila tak úplně komfortně, snad jen z úst cherry girl si tak nechávala říkat ráda, „z univerzity a z nerdského spolku,” doplnila ještě odkud by se mohly znát, aby poskytla Sunny alespoň trochu vysvětlení, proč ji tu cizí člověk oslovuje. „Ale tak nějak se... známe ze tvého blogu,” samozřejmě je otázka, jak moc můžete někoho doopravdy znát po přečtení jeho blogu, ale minimálně do jedné části jejího života měla možnost za pomoci onoho blogu nahlédnout. „Čtu ho už nějakou dobu a musím říct, že jsem za to, co tvoříš, vážně ráda... Je fajn, že je tu někdo, kdo se snaží budovat zdravý pohled na naše těla,” Meg se k tomu sice dopracovala sama, jelikož našla něco, co jí naplňovalo a umožnilo jí to získat zdravý pohled na svět, ale ne každý má takové štěstí... a proto je dobře, že lidi jako Sunny existují. „Doufám, že tě moc neruším, nerada bych,” kývla k jejímu tabletu, než přesunula pohled zpět k jejímu obličeji, „jen ve spolku jsme nikdy neměly příležitost se pozdravit a když jsem tě zahlédla, řekla jsem si, že za pokus to stojí,” dodala ještě, aby dala najevo, že by jí nevadilo odejít, pokud by Sunny od něčeho rušila. Koneckonců sama má ještě pár věcí na programu, je tedy zcela fér, že respektuje program druhých, ale za možnost prohodit více než jen pozdrav by byla ráda.

Počáteční nejistota z oslovení absolutně cizího člověka v hřejivé auře, kterou Sunny vyzařovala, zmizela jako lusknutím prstu, a úsměv se kradl Meg na rty. Zcela upřímně, nějak takhle si jejich setkání a povídání se Sunny představovala, když četla její blog. Nebyla si nutně jistá, zda by se z nich mohly stát kamarádky, to z blogu těžko vyčtete, ale minimálně si byla jistá, že jí bude v její přítomnosti příjemně – a nepletla se, proto se ani nijak neostýchala se zmínkou, že čte její blog a že jej čte s velkou chutí. „Nápodobně,“ broukla, že jí také těší, což je zcela logické, to Sunny je v jejich setkání tou celebritou, pokud se to dá tak brát. Jen jí věnovala upřímný úsměv a více se v komplimentech o blogu nezdržovala, však na to třeba přijde řeč sama, prozatím si to nejdůležitější řekla a byla ráda, že mohla Sunny vyjádřit podporu. Sice je rok 2021, ale určitě se najdou lidi, kteří by její blog mohli vidět jako zbytečný, a ačkoliv se Sunny nezdála být člověkem, kterého by pár zlých slov rozházelo, přesto byla ráda, že mohla přispět svými dobrými slovy a vyrovnat strany (ale pevně věřila, že Sunny podpory dostává až až, však si ji zaslouží). „Dobře, to ráda slyším,“ ulevila si a spokojeně oddechla, jakmile zjistila, že ji od ničeho neruší. Na moment jí napadlo, že to říká jen aby jí neurazila, no pak se uklidnila a řekla si, že člověk píšící o self love si jistě umí vážit i svého času a kdyby ten čas doopravdy neměla, řekla by si. Očka jí při jejích slovech zajiskřila, svým způsobem i ona věřila, že všechno má nějaký smysl a že každý nakonec dojde tam, kam je mu určeno, i jí se to podařilo, tak proč by nemělo i ostatním? Minimálně ona by jim to ze srdce přála a kdyby mohla, všem by vzkázala, že na konci je všechno dobré. Její životní příběh nezačínal nejšťastněji, nebyla spokojená s tím, co dělá, ale dovedlo ji to k focení… kdo ví, třeba by se k focení ani jinak nedostala, kdyby bylo vše jinak, proto své minulosti nelituje, nebo se o to alespoň snaží. „Myslím, že na tohle nejsem správný člověk,“ zasmála se, „podzim je totiž moje nejoblíbenější období, takže se ani nemusím tolik snažit, stačí mi pohled na ty kouzelný barvy listí a hned se cítím líp, taky proto jsem dneska venku s foťákem,“ rukou lehce potlapkala svůj věrný foťák a pokrčila nad tím rameny. Nechtěla ovšem Sunny nechat bez tipů, když už ji poprosila o pomoc, a proto pokračovala. „Ale ne, mám slabost pro všechno, co hezky voní, takže zavřít se na pokoji s nějakou svíčkou a pořádně horkým čajem, zatímco je za oknem podzimní počasí, to je moje medicína,“ dodala ještě se zasněným úsměvem a v duchu si slíbila, že si tu večerní práci do školy přesně takto zpříjemní. Mm, hned se na to těšila o něco více. „A co zvedne náladu tobě?“ oplatila jí otázku, protože byla zvědavá. „Chápu, že to už tam zapsané asi máš, ale třeba bych se mohla inspirovat pro změnu já, ať mám ještě lepší podzim,“ sice nemá důvod své už tak perfektní podzimy vylepšovat, ale jak už jsem jednou řekla, byla zvědavá.

Mluvit o podzimu bylo pro Meg skoro stejně přirozené jako dýchání, toto roční období má skutečně ráda, ačkoliv pro mnohé to mohlo být spíše tou depresivní částí roku, proto bylo jistě dobré nacházet drobné maličkosti radosti v čemkoliv, což se chystala Sunny na svém blogu zmínit. Už jen kvůli tomu, že by mohla Sunny a jejímu blogu, ze sebe vysypala vše, co má na podzimu ráda, a nemohla se bránit rozšiřujícímu úsměvu, jak si sama sebe představovala v daných chvílích. Neberte ji zle, miluje léto, protože je to nejlepší období pro tu nejlepší činnost – cestování, ale atmosféra podzimu je zkrátka její srdcovou záležitostí. „Je to tak, ale zrovna všechny ty scenérie se spadaným listí mě osobně i inspirují popadnout foťák a vyrazit ven… i když i to je občas jako odpočinek,“ když děláte to, co vás baví, svým způsobem si u toho můžete i odpočinout, nebo se alespoň uvolnit, a i to člověk potřebuje. „Na tom něco bude,“ odkývala pro záhady stvořený podzim, „ale já osobně radši sáhnu po nějakém fantasy, klidně i s prvkem detektivky,“ nebo po nějaké knize s filozofickým podtextem, u toho ovšem člověk příliš nerelaxuje, jelikož to podněcuje jeho teorie a přináší teorie nové… i proto takové knihy zbožňuje, nicméně občas je příjemné ponořit se do děje fiktivního světa a doufat v existenci dobra a spravedlnosti a přát ji hlavním hrdinům. V těch filozofičtějších dílech mnohdy ani nevíte, kdo je tím hlavním a hlavně kladným hrdinou, což sice více odpovídá realitě, nicméně značně to komplikuje relaxaci.
Se zájmem poslouchala, jak si užívá podzim Sunny, a naprosto chápala, co tím myslí. I pro ni samotnou byl podzim velkou inspirací a ráda takhle vyrážela na procházky, ze kterých se vracela s hromadou fotek, nicméně její cvakání foťákem bylo oproti malbě na plátno méně obdivuhodné. Tedy, ona svůj obor miluje a nikdy by jej neshazovala, ale ty obrazy na plátnech od kapacit v oboru? Úchvatné. A čím větší, tím víc je z toho unešená. „Podzim je na tohle fakt kouzelný, a budu držet palce s tím učením, malování mi přijde jako jedna z těch těžších disciplín,“ nijak ovšem o Sunny nepochybovala a věnovala jí povzbudivý úsměv. „Jsem ráda, že jsem mohla pomoct,“ tiše se zasmála nad chybějící radou, tohle se stává všem. „A mimochodem, kdybys někdy své procházky chtěla spojit se zahřátím, znám ve městě skvělou čajovnu, která je taky velmi podzim zlepšující,“ neubránila se nezištně myšlenému doporučení. Jednalo se totiž o její oblíbené místo, bohužel totiž takový čaj, jako oni, si doma udělat nedokáže, a tak musí čas od času opustit své vonné podzimní doupě a vydat se do města do podniku, kde snad ani nejde mít špatnou náladu – což by se mohlo hodit i do té podzimní self-care, co Sunny sepisuje.

Podzimně laděné debaty byly rozhodně jejím šálkem čaje, a ačkoliv se zprvu trochu zdráhala, nechtěla totiž Sunny příliš rušit, nyní už povídala z plna hrdla a dělila se s milou brunetkou proti ní o všechny své dojmy z tohoto krásného ročního období a z aktivit, které jí přinášejí radost. Nicméně nechávala prostor i Sunny, nechtěla ji zase příliš zahltit svými myšlenkami, díky čemuž se dozvěděla o její nové vášni – malování, nad čímž musela smeknout klobouk dolů. „Ale pevně věřím, že se s tím nakonec nějak popereš, a kdo ví, třeba budeš na příštím plese pro umělce taky mít vystavené nějaké své dílko,“ povzbudivě se na ni usmála. „Tedy, nevím, jestli jsi ten ples vůbec postřehla, když se primárně umění nevěnuješ, ale někdy letos během jara probíhal ples, kam každý student mohl dát něco ze své tvorby, pěvecky nadaní studenti měli dokonce i vystoupení, takže… tak,“ dodala spěšně na vysvětlenou, protože to, že ona o tom plese ví, nemusí nutně znamenat, že o něm ví všichni na univerzitě. Sice o něm věděla i cherry girl, která také umění nestuduje, a po škole byly vylepené letáčky, ale stejně je lepší nic nepřepokládat, aby nedocházelo k nějakým omylům! „Není vůbec zač,“ odvětila s vřelým úsměvem, „a ano, občas je konzultace s někým jiným prospěšná, protože to rozšíří náš úhel pohledu,“ souhlasila s jejími slovy. Ačkoliv si je Meg svou tvorbou poměrně jistá a ví, co od sebe očekává, nebojí se jít poradit se svými vyučujícími na univerzitě, protože konzultace rozhodně neznamenají, že by si člověk nevěřil. Naopak pokud můžete, je lepší využít možností, které vám okolí nabízí, dokud je nabízet nepřestane.
Vzhledem k tomu, že měla zbytek odpoledne volné, a nechtělo se jí jen tak postávat na náměstíčku před univerzitou, nemohla Sunnyino pozvání odmítnout. Sice svou oblíbenou čajovnu zmiňovala v dobrém úmyslu poradit, ne se někam nechat pozvat, bránit se tomu ale rozhodně neplánovala. „Ráda,“ přikývla, „a dnes nic na programu nemám, jen večer si potřebuju sednout k pár věcem, ale do večera času dost, takže ti ráda pomůžu,“ Sunny asi ani nemůže tušit, jaká čest to pro ni navíc bude, moct se, byť jen jako poradce, podílet na článku na jejím blogu. Očka jí sice nadšeně září a tvář jí zdobí úsměv, to je ovšem jen zlomek jejího nadšení. „Za mě můžeme vyrazit,“ ještě zkontrolovala, zda má vše, s čím přišla, a zda má na foťáku nasazený kryt, počkala, až bude připravená Sunny a pak vyrazila na cestu do místní čajovny. Po cestě informovala Sunny o skvělém bílém čaji, který si v oné čajovně ráda dává, ale nezapomněla ji ubezpečit i o jiných čajích, které tam mají a které měla tu možnost vyzkoušet, a než se nadály, byly na místě.

Musel protáčet panenky pokaždé, kdy někdo v jeho blízkosti zmínil Vánoce či cokoliv, co bylo s Vánoci spjaté. Sammy byl takový typický Grinch, tyto zimní svátky moc neuznával; asi za to mohla přehnaná sentimentalita, která se během nich projevovala. Jedinou pozitivní věcí, kterou na tom vše shledával, byl čas strávený s jeho milovanou rodinou – klidně by to ale uvítal bez dárků, přemrštěných výzdobách, trapných vánočních svetrů a taky nesmyslných koled. To by ale chtěl moc, že? Prý to byla jakási tradice nebo co. Nebylo tedy vůbec divu, že s nepředstíranou nechutí krčil nosánkem nad návrhem jeho milované sestřičky Vivian, která jej chtěla vytáhnout na vánoční trhy. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, tak by jeho automatickou odpovědí bylo jasné a zřetelné NE, ovšem s Vivian se oddalovali kvůli vysoké čím dál tím víc, vnímal to, jen to nedával pochopitelně najevo, takže za doprovodu hlasitého povzdechnutí s jejím návrhem souhlasil. No co, dá si ten přiblblý punč, koukne na ozdobený stromeček a nějak celou tu nechutnou vánoční náladu přežije. Snad.
V daný den vstal poměrně brzy – byl ranním ptáčetem a taky si nastavil budík, aby se mohl ještě před odchodem naučit trochu textu na divadelní zkoušku. Během toho do sebe hodil čokoládovou tyčinku, která v jeho mysli představovala vydatnou snídani, a pár loků pomerančového džusu. Po velice produktivním ránu, které strávil poctivým učením, si na svém gramofonu pustil Vivaldiho a za doprovodu kvalitní muziky, která se v této době už jen tak neviděla, se začal chystat. Nejprve se zaměřil na vlasy, které si sčesal na stranu a následně nageloval, ačkoliv se obával, že to bude k ničemu, když má dneska sněžit; ale tak na druhou stranu to bylo lepší, než vyjít ven s čepicí či rozcuchanými vlasy, že. Pak pár minut strávil nad výběrem obleku, který sice bude muset schovat za svůj elegantní šedý kabát, ale to neznamenalo, že výběr zanedbá. Nakonec vsadil na černou, to byla přeci jen nejlepší barva do tak pochmurného počasí, a navíc byl daný oblek docela teplý. I přesto však nic nenechal náhodě, nesměl si dovolit onemocnět, a tak si pod oblek kromě košile oblékl i hnědý teplý svetřík. Takto připravený pak trpělivě vyčkával na svou mladší sestřičku, přičemž si ještě opakoval text. Uběhlo pár minut, když se pokojem rozlehlo otravné ťukání, které neustalo, dokud dveře neotevřel. Samozřejmě za nimi nenašel nikoho jiného než Vivian. Uličnice jedna! Na rtech se mu v tu chvíli vytvaroval upřímný úsměv, který značil, jak je za její přítomnost rád. Svou rodinu by neměnil, byla dokonalá. ,,Téda, takhle mě hned ze začátku zlobit?" přimhouřil na ni očka, ovšem stávající úsměv na jeho tváři prozrazoval, že ho to nijak nenamíchlo – u Viv byl už tak nějak zvyklý. ,,Měla bys být hodná, hodně se kvůli tobě obětuji, když jdu na vánoční trhy," tentokrát se neubránil znechucenému úšklebku, načež se naklonil pro šedý kabát, který si oblékl, ale nezapnul; musela přeci jít vidět alespoň část jeho obleku. ,,Můžeme?" krátce se zazubil a vyšel za ní na chodbu, přičemž za sebou zabouchl dveře, které následně na dva západy zamknul.