PříjemWelcome
Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie. Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie. Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie.Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie.
The construction crew
caliversity
Aci
Blanche
Libra
Univerzitní náměstí
Strana 3 z 4 • 
1, 2, 3, 4
1, 2, 3, 4 
home →
Atmosféra na počátku října má své jedinečné kouzlo. Zářijový vzpomínkový letní žár ustupuje a počasí vzdává hold právě chladným ránům a večerům. Ať už pod nohama šustí listí nebo ne, je dostatek slunečního svitu, aby paprsky okolí dodávaly vřelý nádech a stále připomínaly střípky vzpomínek na letní prázdniny. Přeci jenom není daleko od pravdy, že atmosféra v říjnu kromě příprav na dušičky je plná nostalgie a stesku právě na zmíněné dny zalité sluncem. Takhle by to shrnul každý, kdo během léta něco podnikl ať už sám nebo s přáteli. Dominic se o svých letních zážitcích nerad dělil. Nejspíše to bylo tím, že každé jeho léto probíhalo stejně. Neměl možnost se nikam podívat a místo toho hlavně vypomáhal doma. Dominic byl právě mnohem radši, že začala opět škola a tím i jeho povinnost si navyknout zpátky na školní režim. Pro něj podzim značil i začátek období, kde se může kdekoli poflakovat a posléze se jednoduše vymluvit na školu, aniž by přišel k újmě. Vlastně i to byl jediný způsob, jak se někam dostat a tím i nutit matku, aby se do řízení domácnosti nějak zapojila (to se moc nestávalo). I kdyby se měl vrátit a být vzhůru do půl čtvrté, aby se ujistil, že je uklizeno a uvařeno, pořád mu to za to stálo. Dominic byl sice v posledním ročníku, ale to nic neměnilo na jeho mentalitě. Zatím se toho od něj moc nevyžadovalo tudíž se rozhodl tak i začít.
První hodiny si snažil dělat zápisky, ale to bylo jenom díky tomu, že na odborných hodinách tolik lidí moc neznal. Ale když si k němu konečně přisedl na přednášce Geofyziky jeho kámoš znajíc způsob, jak si tu nudnou hodinu a půl mohou efektivně vylepšit, Dominic neváhal ani minutu. Tušil, že pít alkohol během školního dne není zrovna nejrozumnější nápad, ale pocit nudy a touha po odlehčení ho přemohl. A udělal dobře, protože zničehonic všechno začalo utíkat neuvěřitelnou rychlostí. Kdo by tušil že pít vodku z pet láhve bude mít tolik pozitiv. Alkohol ho probral a přinesl do jeho monotónního dne trochu vzrušení. Nejspíše to zakřikl, když začal cítit známky toho, že alkohol začal působit poněkud rychleji, než se to u něj stává normálně. No jo… to tak dopadá, když se popíjí nalačno. Dominic se pokusil vrátit svou pozornost k přednášce, ale nešlo to. Jeho mysl se stala spíše rozptýlenou směsí a nedokázal se soustředit doslova na nic. Sotva co přednáška skončila, Dominic se rozešel směrem ven, aby naplnil svůj plán se vydat na čerstvý vzduch a doufat, že mu to trochu pomůže. Jenže to by neměl to štěstí a nenarazil na chodbě do jednoho kluka, co vídal na fotbale. V daný moment mu už rozum stál. Dozvěděl se totiž jednu nepříjemnou věc a to, že jej chtějí z týmu vyhodit. Dominic netušil, zda mu na to něco odpověděl nebo mlčel, ale jedno věděl jasně. Nemohl to jen tak nechat být. Ani se nenadál a už se nacházel na univerzitním náměstí (poté co se zeptal toho týpka, jestli neviděl někde Petera). Netrvalo dlouho a narazil na něj. Dominic se za ním vydal, ale každým krokem cítil, jak v něm pění krev a adrenalin. Jako by mu ten alkohol dodával odvahu. „Southey!“ zvolal naštvaně, ignorujíc zvědavé pohledy kolemjdoucích. Nemohl uvěřit tomu, že i přes takovou důležitou věc, Peter dává přednost svému telefonu před ním. Jak je možné, že se o svém možném vyhazovu Dominic dozvěděl od nějakého náhradníka? Dominic chytil Peterův batoh, co měl odložený na stole a prudce ho hodil do klína, aby mu dal najevo, že s ním potřebuje mluvit. „Takže o co ti jde?“ vyhrkl Dominic poté co si vynutil pozornost. O ten prázdný stůl se zapřel a dlouze se na něj zadíval snažíc se nehnout brvou. „Proč jsem se právě dozvěděl, že mě chceš vyhodit z týmu?!“
Atmosféra na počátku října má své jedinečné kouzlo. Zářijový vzpomínkový letní žár ustupuje a počasí vzdává hold právě chladným ránům a večerům. Ať už pod nohama šustí listí nebo ne, je dostatek slunečního svitu, aby paprsky okolí dodávaly vřelý nádech a stále připomínaly střípky vzpomínek na letní prázdniny. Přeci jenom není daleko od pravdy, že atmosféra v říjnu kromě příprav na dušičky je plná nostalgie a stesku právě na zmíněné dny zalité sluncem. Takhle by to shrnul každý, kdo během léta něco podnikl ať už sám nebo s přáteli. Dominic se o svých letních zážitcích nerad dělil. Nejspíše to bylo tím, že každé jeho léto probíhalo stejně. Neměl možnost se nikam podívat a místo toho hlavně vypomáhal doma. Dominic byl právě mnohem radši, že začala opět škola a tím i jeho povinnost si navyknout zpátky na školní režim. Pro něj podzim značil i začátek období, kde se může kdekoli poflakovat a posléze se jednoduše vymluvit na školu, aniž by přišel k újmě. Vlastně i to byl jediný způsob, jak se někam dostat a tím i nutit matku, aby se do řízení domácnosti nějak zapojila (to se moc nestávalo). I kdyby se měl vrátit a být vzhůru do půl čtvrté, aby se ujistil, že je uklizeno a uvařeno, pořád mu to za to stálo. Dominic byl sice v posledním ročníku, ale to nic neměnilo na jeho mentalitě. Zatím se toho od něj moc nevyžadovalo tudíž se rozhodl tak i začít.
První hodiny si snažil dělat zápisky, ale to bylo jenom díky tomu, že na odborných hodinách tolik lidí moc neznal. Ale když si k němu konečně přisedl na přednášce Geofyziky jeho kámoš znajíc způsob, jak si tu nudnou hodinu a půl mohou efektivně vylepšit, Dominic neváhal ani minutu. Tušil, že pít alkohol během školního dne není zrovna nejrozumnější nápad, ale pocit nudy a touha po odlehčení ho přemohl. A udělal dobře, protože zničehonic všechno začalo utíkat neuvěřitelnou rychlostí. Kdo by tušil že pít vodku z pet láhve bude mít tolik pozitiv. Alkohol ho probral a přinesl do jeho monotónního dne trochu vzrušení. Nejspíše to zakřikl, když začal cítit známky toho, že alkohol začal působit poněkud rychleji, než se to u něj stává normálně. No jo… to tak dopadá, když se popíjí nalačno. Dominic se pokusil vrátit svou pozornost k přednášce, ale nešlo to. Jeho mysl se stala spíše rozptýlenou směsí a nedokázal se soustředit doslova na nic. Sotva co přednáška skončila, Dominic se rozešel směrem ven, aby naplnil svůj plán se vydat na čerstvý vzduch a doufat, že mu to trochu pomůže. Jenže to by neměl to štěstí a nenarazil na chodbě do jednoho kluka, co vídal na fotbale. V daný moment mu už rozum stál. Dozvěděl se totiž jednu nepříjemnou věc a to, že jej chtějí z týmu vyhodit. Dominic netušil, zda mu na to něco odpověděl nebo mlčel, ale jedno věděl jasně. Nemohl to jen tak nechat být. Ani se nenadál a už se nacházel na univerzitním náměstí (poté co se zeptal toho týpka, jestli neviděl někde Petera). Netrvalo dlouho a narazil na něj. Dominic se za ním vydal, ale každým krokem cítil, jak v něm pění krev a adrenalin. Jako by mu ten alkohol dodával odvahu. „Southey!“ zvolal naštvaně, ignorujíc zvědavé pohledy kolemjdoucích. Nemohl uvěřit tomu, že i přes takovou důležitou věc, Peter dává přednost svému telefonu před ním. Jak je možné, že se o svém možném vyhazovu Dominic dozvěděl od nějakého náhradníka? Dominic chytil Peterův batoh, co měl odložený na stole a prudce ho hodil do klína, aby mu dal najevo, že s ním potřebuje mluvit. „Takže o co ti jde?“ vyhrkl Dominic poté co si vynutil pozornost. O ten prázdný stůl se zapřel a dlouze se na něj zadíval snažíc se nehnout brvou. „Proč jsem se právě dozvěděl, že mě chceš vyhodit z týmu?!“
Naposledy upravil Dominic D'Angelo dne 27/9/2023, 18:57, celkově upraveno 1 krát
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Nepamatuje si, kdy naposledy se cítil takhle mizerně jako teď. Většinou ho školní rutina, fotbal a jeho přátelé dokážou mentálně restartovat, ale poslední dobou mu přijde, že ho spíše naopak o to více zatěžují, než aby mu ulevili od jeho trablí. Proto nebylo divu, že ihned jak se mu vyskytla příležitost se od všeho toho ruchu vzdálit, tak se jí ihned chopil, přestože jen na omezenou dobu. Jak si to prochází školními chodbami, tak se sem tam za ním někdo otočí, ať už z přátelského úmyslu, tak i ze zvědavého. Za normálních okolností by mu to vůbec nevadilo, vlastně by si těch pohledů pravděpodobně ani nevšiml, ale vzhledem k jeho aktuálnímu stavu mu to zrovna dvakrát příjemné není. Ještě se nestihl nepozastavit nad tím, jak vlastně musí působit na ostatní. Jeho pomačkané oblečení a neupravené vlasy mu dodávají vzhled, jako by se zrovna rozvalil z postele a hodil na sebe první oblečení, co po ruce našel. Na druhou tak daleko od pravdy to není. Jako úplný bezďák taky nevypadá, ale na Peterovy standardy už je to dost, aby se nad tím někdo pozastavil. Proto se rozhodl se zašít na dalo by se říct odlehlém místečku na náměstí, kde měl v plánu zůstat do konce jeho volné pauzy.
Peterovi to bylo jasné už ze začátku, že u nekonečného scrollování na sociálních sítích nevydrží nijak dlouho, ale přestalo bavit dřív, než s tím počítal. A jak si tak bezcílně klikal do telefonu, tak nakonec skončil u Candy Crushe. Sám zapomněl, že tu hru má vůbec staženou. Po otevření na něj vyskočil 42. level, takže mu bylo ihned jasné, že si to beztak stáhl někdy před rokem z nudy při dlouhém čekání někde na letišti a pak na to kompletně zapomněl. Do uší mu stále hraje hlasitá hudba, jeho pozornost je ale aktuálně plně soustředěna na duhové bonbony na jeho obrazovce. Docela rychle se dostane do jakéhosi transu a kdo ví, jak dlouho by takhle zůstal, kdyby mu někdo velmi agresivně neodhodil s batohem. Podrážděné zamračení se okamžitě začne rýsovat na jeho obličeji. Mobil samozřejmě odloží stranou a svůj pohled zvedne ze své tašky na osobu před ním. “Co ti jebe, Dominicu?” I v jeho hlase lze jasně rozeznat tu změnu v jeho náladě. “Chceš to vysvětlit?” A tím to myslel Dominicovo absurdní chování. Ať už mu jde o cokoliv, ani kdyby byl Peter v té nejmizernější náladě, tak se sebou rozhodně nenechá takhle manipulovat.
“Nevím, o čem to sakra mluvíš,” odfrkne tentokrát už trochu klidněji, zatímco si instinktivně rukou prohrábne vlasy za účelem alespoň částečně zkrotit jeho neupravené vlasy. “Nikdy jsem neměl v plánu tě z týmu vyhodit, ale jestli mě nepřestaneš bezdůvodně obviňovat, tak se nad tím možná zamyslím.” Zamračení na jeho obličeji jasně svědčí o tom, že svá slova myslí vážně. Peterův pohled je stále upřený na Dominica, dost by ho zajímalo, co ho tak vyprovokovalo. Avšak v ten moment, kdy se k němu Dominic nepříjemně blízko skloní, tak teprve ucítí nepatrný pach alkoholu z jeho dechu, a Peterovi to docvakne. „Vážně jsi ožralý? Však ještě ani nejsou čtyři…“ Ne, že by pití za denního světla oponoval, ale na všechno je vhodný čas a místo. Obzvlášť když je terčem Dominicovy frustrace jeho osoba.
Peterovi to bylo jasné už ze začátku, že u nekonečného scrollování na sociálních sítích nevydrží nijak dlouho, ale přestalo bavit dřív, než s tím počítal. A jak si tak bezcílně klikal do telefonu, tak nakonec skončil u Candy Crushe. Sám zapomněl, že tu hru má vůbec staženou. Po otevření na něj vyskočil 42. level, takže mu bylo ihned jasné, že si to beztak stáhl někdy před rokem z nudy při dlouhém čekání někde na letišti a pak na to kompletně zapomněl. Do uší mu stále hraje hlasitá hudba, jeho pozornost je ale aktuálně plně soustředěna na duhové bonbony na jeho obrazovce. Docela rychle se dostane do jakéhosi transu a kdo ví, jak dlouho by takhle zůstal, kdyby mu někdo velmi agresivně neodhodil s batohem. Podrážděné zamračení se okamžitě začne rýsovat na jeho obličeji. Mobil samozřejmě odloží stranou a svůj pohled zvedne ze své tašky na osobu před ním. “Co ti jebe, Dominicu?” I v jeho hlase lze jasně rozeznat tu změnu v jeho náladě. “Chceš to vysvětlit?” A tím to myslel Dominicovo absurdní chování. Ať už mu jde o cokoliv, ani kdyby byl Peter v té nejmizernější náladě, tak se sebou rozhodně nenechá takhle manipulovat.
“Nevím, o čem to sakra mluvíš,” odfrkne tentokrát už trochu klidněji, zatímco si instinktivně rukou prohrábne vlasy za účelem alespoň částečně zkrotit jeho neupravené vlasy. “Nikdy jsem neměl v plánu tě z týmu vyhodit, ale jestli mě nepřestaneš bezdůvodně obviňovat, tak se nad tím možná zamyslím.” Zamračení na jeho obličeji jasně svědčí o tom, že svá slova myslí vážně. Peterův pohled je stále upřený na Dominica, dost by ho zajímalo, co ho tak vyprovokovalo. Avšak v ten moment, kdy se k němu Dominic nepříjemně blízko skloní, tak teprve ucítí nepatrný pach alkoholu z jeho dechu, a Peterovi to docvakne. „Vážně jsi ožralý? Však ještě ani nejsou čtyři…“ Ne, že by pití za denního světla oponoval, ale na všechno je vhodný čas a místo. Obzvlášť když je terčem Dominicovy frustrace jeho osoba.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
To, co slyšel byla pouhá špetka toho na co měl upnout svou pozornost. Všechny hlasy z okolí se spojily do jedné směsice, která se na malý moment ztlumila a on měl pocit, že právě on měl možnost vnímat, co se skutečně děje. Dominic se na malý moment stal středem zemského tělesa. Vlastně jinak… Cítil se jako by se stal středem samotného vesmíru. A teď když neměl přehled o časoprostoru, mohl si dělat jenom co si zachtěl, a to byl taky možná ten důvod, proč se mohlo na první pohled zdát, že vypnul všechny své myšlenkové pochody a nechal ho jenom mluvit. Dominic nechal, aby si povídal s jeho prázdnou schránkou, zatímco kdesi bloudil v hloubi své duše hledajíc pro sebe samého pochopení, ale ani k tomu nedošlo. Patrně přišel zpátky ke smyslům, když se Peter zmínil o tom, že jej nikdy neměl v plánu vyhodit. To šlo poznat i z Dominicova výrazu, který na vteřinku změknul a posléze zase strnul jako by jej kdosi vtáhl zpátky snažíc ukrýt jeho maličkost pod stínem. Přesně v ten moment z jeho očí šlo vyčíst skutečně všechno, ale to se mohlo podařit jenom tomu, kdo se ho snažil porozumět, avšak Peter mezi ně nepatřil. Skleněnky žalu a upřímnosti rázem potemněly a jemu nezbývalo nic jiného než se nad zmínkou alkoholu pousmát. Zavrtěl nad tím hlavou. Levá ruka marně strhávala kůžičky z nehtů marně doufajíc, že se uklidní, ale to se tak nestalo.
„No a? Co ti je do toho?“ Tiše odpočítával sekundy předtím, než nad ním protočil očima a konečně se na něj podíval. „A vůbec není trochu pozdě na to, aby ses staral?“ povytáhl nad tím krapet obočí mezitím co si z rtů oddělával neviditelné smítko. „Kámo nad tím jsi měl přemýšlet, než ses rozhodl za mými zády jet takový sračky,“ procedil skrz zuby. O stůl se opřel celým tělem. V kapse nahmatal po krabičku cigaret a zapalovač. Jednu z ní vytáhl a vložil si ji mezi rty, aby si ji přidržel. „Já myslel, že jsi za fair play, Southey…,“ pokračoval v mumlání, snažíc si cigaretu zapálit. Šeptání se nakonec proměnilo ve zřetelnou spleť informací, hned co kouř ze zapálené cigarety vyfoukl na uklidnění jeho pocuchaných nervů. „Reálně takovou podpásovku jsem nečekal a už vůbec ne od tebe,“ zřetelnost vyměnila ublíženost. Nebo to se spíše snažil dát najevo, ale díky té vodce se mu začala motat nejen jeho podstata na Zemi, ale taky slova. Ano, vybavoval si, že mu zrovna před chviličkou říkal něco o tom, že Peter nad jeho vyhazovem nikdy nepřemýšlel. No jo, ale to taky mohl říct jenom pro svůj dobrý pocit, anebo pro jeho utišení, aby ho před ostatníma neztrapňoval. „Když to teda řešíš s ostatníma, tak by ses o tom mohl zmínit i mně… ne? To zní celkem logicky, nemyslíš?“ Dominic si znovu potáhl. Hlavu však zaklonil, jednak aby si to užil ale také nechal ten dým, aby se hravě nesl nad jeho hlavou, dokud se nepodíval přes své rameno a nesjel ho pohledem. „No, beru zpět. Když se na tebe tak koukám… Dneska u tebe nedává smysl absolutně nic…“ nepřímo poukazoval na Peterův outfit… nebo snad pyžamo? No to je fuk. Tak či onak vypadal jako by se právě probral z mrtvých.
„No a? Co ti je do toho?“ Tiše odpočítával sekundy předtím, než nad ním protočil očima a konečně se na něj podíval. „A vůbec není trochu pozdě na to, aby ses staral?“ povytáhl nad tím krapet obočí mezitím co si z rtů oddělával neviditelné smítko. „Kámo nad tím jsi měl přemýšlet, než ses rozhodl za mými zády jet takový sračky,“ procedil skrz zuby. O stůl se opřel celým tělem. V kapse nahmatal po krabičku cigaret a zapalovač. Jednu z ní vytáhl a vložil si ji mezi rty, aby si ji přidržel. „Já myslel, že jsi za fair play, Southey…,“ pokračoval v mumlání, snažíc si cigaretu zapálit. Šeptání se nakonec proměnilo ve zřetelnou spleť informací, hned co kouř ze zapálené cigarety vyfoukl na uklidnění jeho pocuchaných nervů. „Reálně takovou podpásovku jsem nečekal a už vůbec ne od tebe,“ zřetelnost vyměnila ublíženost. Nebo to se spíše snažil dát najevo, ale díky té vodce se mu začala motat nejen jeho podstata na Zemi, ale taky slova. Ano, vybavoval si, že mu zrovna před chviličkou říkal něco o tom, že Peter nad jeho vyhazovem nikdy nepřemýšlel. No jo, ale to taky mohl říct jenom pro svůj dobrý pocit, anebo pro jeho utišení, aby ho před ostatníma neztrapňoval. „Když to teda řešíš s ostatníma, tak by ses o tom mohl zmínit i mně… ne? To zní celkem logicky, nemyslíš?“ Dominic si znovu potáhl. Hlavu však zaklonil, jednak aby si to užil ale také nechal ten dým, aby se hravě nesl nad jeho hlavou, dokud se nepodíval přes své rameno a nesjel ho pohledem. „No, beru zpět. Když se na tebe tak koukám… Dneska u tebe nedává smysl absolutně nic…“ nepřímo poukazoval na Peterův outfit… nebo snad pyžamo? No to je fuk. Tak či onak vypadal jako by se právě probral z mrtvých.
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Strnule na něj zírá a otráveně čeká na jakoukoliv reakci: nevhodný komentář, nadávku, obrácení očí v sloup, další záchvat vzteku. Jenže ono zprvu nepřijde nic. Jak si pak později všimne, jako by byl Dominic hlavou jinde. Jako kdyby kompletně zapomněl, že zrovna Petera verbálně napadl. Nechápavě nad tím chováním svraští obočí; nepamatuje si, kdy naposledy ho viděl v takovém rozpoložení. Ano, sport člověka dokáže dost rozvášnit, ale Dominic nikdy nepůsobil jako ten typ, který žije sportem. Dost to Petera mrzí, protože přeci jenom v něm vidí dost velký potenciál – fyzičku na to má, jen pokulhává v tom týmovém duchu. Nesčetněkrát mu připomněl, ať si své sobecké návyky nechal mimo hřiště, ale on ne ho poslechnout. Nějaké komentáře na Dominicův účet rozhodně slyšel, jako kapitán týmu si rád udržuje blízké vztahy se všemi hráči, takže něco ohledně nespokojenosti s jedním členem mu nemůže uniknout. Takže tak blbý, jak na první pohled možná může působit, není, zároveň ale nemá náladu na žádný druh konfrontace. Tak trochu doufal, že jeho zapřením jeho obvinění (to ale nelhal) ho uklidní a Dominic si spokojeně zase odkráčí pryč, nechávajíc ho zase samotného s jeho myšlenkami. Jenže takové štěstí dnes bohužel nemá.
“Pořád nemám sebemenší tušení, o čem to tu blábolíš? Jsi ke všemu ještě zhulený?” Další pro něj pochopitelné vysvětlení jeho nenormálního chování. Ne, s Dominicem si nikdy nebyl blízký na to, aby ho nazýval svým kamarádem. Opravdu se dá jejich vztah popsat jako čistě profesionální, tedy pokud se takový termín dá použít ve spojitosti s fotbalem. To je totiž jediný důvod, proč se tihle dva znají. Proto mu je jasné, že Dominicova volba oslovení byla zvolena jen za účelem posměchu.
“Posloucháš mě vůbec?” Vyhrkne už se značným podrážděním v hlase. “Co máš za problém?” Rád by se považoval za trpělivého člověka, ale v této situaci mu má chuť tak maximálně vlepit facku, aby se probral z toho jeho limba. Očividně mu něco vadí, jenže místo toho, aby šel rovnou na věc a řekl mu jasně co je jádro problému, tak neustále chodí kolem horké kaše a mele sračky. Dominic si na tohle vybral opravdu špatný den, protože dneska nemá náladu na nikoho, natož aby mu byl nápomocný a měl pro něj pochopení. Navíc absolutně ignoruje veškeré Peterovi odpovědi. Neví, co mu vadí více, jeho klamavá obvinění nebo že si Dominic jen jede to svoje, aniž by bral v potaz to, co mu říká Peter. Přesně o tomhle s ním už nesčetněkrát mluvil – on jeho sobeckosti. A sebestřednosti? Asi obojí. Už měl sto chutí se prostě sbalit a jednoduše odejít, protože s ním to očividně nehne, jenže pak se Dominic rozhodne nepřímě okomentovat Peterův vzhled. Jasně, nevypadá nijak zvlášť upraveně jako vždycky, ale necítí se ještě jako bezdomovec. “Dominicu, začínáš mě dost srát. Až si budeš chtít normálně promluvit a vyřešit co tě to vlastně sere, víš, kde mě najdeš. Chceš si na někom vybít frustraci? Fajn, ale já ti tohle fakt trpět nebudu.” Na tohle divadlo si mohl vybrat jakýkoliv den, opravdu jakýkoliv. Ale ne, on si musel vybrat den, kdy má Peter sto chutí všechny poslat do háje už i jen za nevinné přátelské mávnutí. Prudkým pohybem se zvedne na nohy a volnou rukou sáhne po svém batohu, protože déle v jeho společnosti být už opravdu nehodlá.
“Pořád nemám sebemenší tušení, o čem to tu blábolíš? Jsi ke všemu ještě zhulený?” Další pro něj pochopitelné vysvětlení jeho nenormálního chování. Ne, s Dominicem si nikdy nebyl blízký na to, aby ho nazýval svým kamarádem. Opravdu se dá jejich vztah popsat jako čistě profesionální, tedy pokud se takový termín dá použít ve spojitosti s fotbalem. To je totiž jediný důvod, proč se tihle dva znají. Proto mu je jasné, že Dominicova volba oslovení byla zvolena jen za účelem posměchu.
“Posloucháš mě vůbec?” Vyhrkne už se značným podrážděním v hlase. “Co máš za problém?” Rád by se považoval za trpělivého člověka, ale v této situaci mu má chuť tak maximálně vlepit facku, aby se probral z toho jeho limba. Očividně mu něco vadí, jenže místo toho, aby šel rovnou na věc a řekl mu jasně co je jádro problému, tak neustále chodí kolem horké kaše a mele sračky. Dominic si na tohle vybral opravdu špatný den, protože dneska nemá náladu na nikoho, natož aby mu byl nápomocný a měl pro něj pochopení. Navíc absolutně ignoruje veškeré Peterovi odpovědi. Neví, co mu vadí více, jeho klamavá obvinění nebo že si Dominic jen jede to svoje, aniž by bral v potaz to, co mu říká Peter. Přesně o tomhle s ním už nesčetněkrát mluvil – on jeho sobeckosti. A sebestřednosti? Asi obojí. Už měl sto chutí se prostě sbalit a jednoduše odejít, protože s ním to očividně nehne, jenže pak se Dominic rozhodne nepřímě okomentovat Peterův vzhled. Jasně, nevypadá nijak zvlášť upraveně jako vždycky, ale necítí se ještě jako bezdomovec. “Dominicu, začínáš mě dost srát. Až si budeš chtít normálně promluvit a vyřešit co tě to vlastně sere, víš, kde mě najdeš. Chceš si na někom vybít frustraci? Fajn, ale já ti tohle fakt trpět nebudu.” Na tohle divadlo si mohl vybrat jakýkoliv den, opravdu jakýkoliv. Ale ne, on si musel vybrat den, kdy má Peter sto chutí všechny poslat do háje už i jen za nevinné přátelské mávnutí. Prudkým pohybem se zvedne na nohy a volnou rukou sáhne po svém batohu, protože déle v jeho společnosti být už opravdu nehodlá.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Dominicovo náhlé ignorantství by se dalo vysvětlit jedním slovem a tím byla eufórie. Ať už to bylo způsobené faktem jeho otupělé mysli z důvodu podrobení se školním povinnostem, anebo faktem že se mu v mozku dopamin uvolňoval příliš rychle na jeho klasické poměry, Dominicovi trvalo chvíli, než zareagoval. Zorničky se mu na malý moment stáhly a vzápětí rozšířily, zatímco bezmyšlenkovitě popotahoval z cigarety a mlčky pozoroval roztěkaného Petera. „Ale víš. Nedělej, že ne,“ prohlásil s pokerfacem, „hádám že tys asi ještě nikdy neviděl nikoho zkouřenýho, co?“ Kdyby byl zhulenej, tak by to vypadalo jinak… vlastně v jeho podání by to neměl možnost zažít a ani nezažije. Pravdou bylo, že i když po trávě neměl tu možnost sáhnout, a i kdyby měl neudělal by to. Hulení trávy mírnily chronické bolesti a napravovaly úzkostné pocity, a právě tohle rádoby potlačování nebylo pro něj. Dominic byl mnohem radši, když mohl se svou bolestí rezonovat a vcítit se do ní než ji utlumovat jinou psychotropní látkou. Nebylo to tak že by se v ní rád vyžíval, ale zkrátka se mu líbilo, když se po vypití alkoholu bolest rozmístila po celém jeho těle a neorientovala se pouze na jednom místě. Ale to vše se dělo až po dojezdu, a to byl právě ten moment kdy Dominic rád trpěl nejvíce. Nebylo nad tím mít kontrolu nad vlastní sebedestrukcí a nechat ostatní se jenom dívat, a tiše přemýšlet nad důvodem, proč se takhle dobrovolně ničí…
„Ale jo kámo. A moc dobře. Jestli sis nevšiml, tak na rozdíl od tebe jsem ten jediný, kdo tady někoho poslouchá. Škoda že si sereš do huby. Nic z toho cos tady zatím namlel nevysvětlilo absolutně nic…“ pokrčil nad tím rameny, avšak ne lhostejně. Spíše mu vadilo, že do toho Peter nedává takovou snahu, jak by měl. A i kdyby to nemělo mít takovou hloubku jako Peterova obzvlášť špatná nálada, ale pořád měl právo se cítit stejně mizerně jako on, a navíc když šlo ještě o fotbal. Na první pohled to tak nemuselo vypadat, ale za ty roky se mu povedlo k fotbalu vytvořit nějakou citovou vazbu. I když měl těch koníčků více, fotbal byl jeden z nich, ke kterému se rád neustále vracel. Bohužel dozvědět se od někoho z týmu, že jej plánují za každou cenu vyhodit, probudilo v Dominicově maličkosti až obrovskou spoustu nepříjemných pocitů méněcennosti. Vždyť ve fotbale byl dobrý tak proč to ostatní neviděli? Možná i tento faktor a spoustu dalších (mnohem temnějších) myšlenek dělaly v jeho hlavě a žaludku paseku. Občas mu dělalo problém být vystavený abnormálně stresujícím situacím a vzhledem k tomu, že jeho kapitán ho opakovaně odmítal poslouchat a raději jej chtěl za každou cenu umlčet, i tohle patřilo mezi zmíněné situace. Vždyť komunikace je základem každého týmu a pokud jeden s druhým nejsou schopni vycházet, ubližuje to nejen jednomu, ale může i dalším. Dominic to však nechtěl nechat ladem. „Já reálně žádnej problém nemám, jen potřebuji s tebou promluvit o tom, co se děje za mými zády… Já si totiž myslel, že jsme okay ale asi nakonec ne? Tak co si mám ksakru pak myslet?!“
Sotva co Dominic pocítil náhlý a prudký pohyb, došlo mu, že Peter bude chtít konverzaci považovat za ukončenou. Ani náhodou! Dominic neváhal a vyhoupl se taktéž na nohy a následoval jej. „A co když to chci vyřešit tady a teď? Jako hráč s kapitánem?“ otázal se zabraňující mu v průchodu. Nejen že se mu postavil do cesty, ale postavil se tak aby mu narušil osobní prostor. „Nebo máš snad něco jinýho na práci?“ Naposledy si potáhl a cigaretový kouř mu omylem foukl přímo do obličeje. Nedopalek padl k zemi a on na něj šlápl. „Protože nevím jak tobě, ale tohle mi přijde kurva mnohem důležitější, než to že sis dlouho nedal Lilyu…“ Dominic nevěděl co bylo v tuhle chvíli vtipnější. Jeho pohled, když zmínil jeho přítelkyni nebo jeho pohled při kouřové předehře? Vlastně to bylo jedno. Oba byly k popukání.
„Ale jo kámo. A moc dobře. Jestli sis nevšiml, tak na rozdíl od tebe jsem ten jediný, kdo tady někoho poslouchá. Škoda že si sereš do huby. Nic z toho cos tady zatím namlel nevysvětlilo absolutně nic…“ pokrčil nad tím rameny, avšak ne lhostejně. Spíše mu vadilo, že do toho Peter nedává takovou snahu, jak by měl. A i kdyby to nemělo mít takovou hloubku jako Peterova obzvlášť špatná nálada, ale pořád měl právo se cítit stejně mizerně jako on, a navíc když šlo ještě o fotbal. Na první pohled to tak nemuselo vypadat, ale za ty roky se mu povedlo k fotbalu vytvořit nějakou citovou vazbu. I když měl těch koníčků více, fotbal byl jeden z nich, ke kterému se rád neustále vracel. Bohužel dozvědět se od někoho z týmu, že jej plánují za každou cenu vyhodit, probudilo v Dominicově maličkosti až obrovskou spoustu nepříjemných pocitů méněcennosti. Vždyť ve fotbale byl dobrý tak proč to ostatní neviděli? Možná i tento faktor a spoustu dalších (mnohem temnějších) myšlenek dělaly v jeho hlavě a žaludku paseku. Občas mu dělalo problém být vystavený abnormálně stresujícím situacím a vzhledem k tomu, že jeho kapitán ho opakovaně odmítal poslouchat a raději jej chtěl za každou cenu umlčet, i tohle patřilo mezi zmíněné situace. Vždyť komunikace je základem každého týmu a pokud jeden s druhým nejsou schopni vycházet, ubližuje to nejen jednomu, ale může i dalším. Dominic to však nechtěl nechat ladem. „Já reálně žádnej problém nemám, jen potřebuji s tebou promluvit o tom, co se děje za mými zády… Já si totiž myslel, že jsme okay ale asi nakonec ne? Tak co si mám ksakru pak myslet?!“
Sotva co Dominic pocítil náhlý a prudký pohyb, došlo mu, že Peter bude chtít konverzaci považovat za ukončenou. Ani náhodou! Dominic neváhal a vyhoupl se taktéž na nohy a následoval jej. „A co když to chci vyřešit tady a teď? Jako hráč s kapitánem?“ otázal se zabraňující mu v průchodu. Nejen že se mu postavil do cesty, ale postavil se tak aby mu narušil osobní prostor. „Nebo máš snad něco jinýho na práci?“ Naposledy si potáhl a cigaretový kouř mu omylem foukl přímo do obličeje. Nedopalek padl k zemi a on na něj šlápl. „Protože nevím jak tobě, ale tohle mi přijde kurva mnohem důležitější, než to že sis dlouho nedal Lilyu…“ Dominic nevěděl co bylo v tuhle chvíli vtipnější. Jeho pohled, když zmínil jeho přítelkyni nebo jeho pohled při kouřové předehře? Vlastně to bylo jedno. Oba byly k popukání.
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Vážně ho tolik rozčílila jen nějaká fáma o jeho potencionálním vyhazovu? Proč se vlastně Dominic přihlásil do týmu, to mu nikdy nebylo prozrazeno. Hádal by ale, že čistou vášní pro sport to nebude. Kolikrát ho muset krýt na trénincích – pozdní příchody jsou v Dominicově případě dalo by se říct samozřejmostí, o zbytečných hádkách se spoluhráči se radši ani zmiňovat nebude. Když se mu chce a dostane se na hřiště, tak svoji práci odvádí sakra dobře. Jenže to je ten problém – jen když se mu chce. A na základě jeho zkušeností se tato okolnost stane jen párkrát za měsíc, když se jim poštěstí. Jenže v poměru s celkovým počtem tréninků a zápasů, který mají to občas opravdu nestačí. Přesně kvůli takovému chování byl na jeden semestr přehozen na roli náhradníka, jenže někdo jako je Dominic D’Angelo nemůže přeci zůstat na lavičce. Petrovi to bylo proti srsti, ale týpek potřeboval dostat lekci. Doufal, že ho to probere a uvědomí si priority. Jestli by toto drastické řešení pomohlo se, ale nikdy nedozví, protože kvůli vážnému úrazu jednoho hráče byl tým nucen Dominica dostat zpátky na hřiště. “Pokud máš problém s tím, co o tobě říkají ostatní hráči, tak si to vyřiď s nima… nejsem tvoje máma, abych domlouval ostatním, ať se k tobě chovají hezky.” Namítne okamžitě. Rozhodně si nenechá srát na hlavu a ho nechat znehodnocovat, jak vede svůj tým. “Možná bys měl začít u sebe, nějaká ta sebereflexe by se ti hodila.” Všechny Dominicovy plané výhrůžky a urážky Petera nijak nezasáhnou. Hlavně ví, že kdyby na ně nějak reagoval, tak by situaci rozhodně nezklidnil, to spíše naopak. Na druhou stranu mu odmítá lhát a uklidnit ho, že bude vše dobré, zatímco ho bude hladit po hlavičce. Nápomocný on je, ale ignorant taky není. Prudkým pohybem se zvedne z lavičky a přehodí si batoh přes rameno za účelem odchodu. Když nechce odejít on, tak odejde sám. Jednoduché. Nebo v to alespoň původně věřil. Jediné, s čím nepočítal je, že mu Dominic zatarasí cestu a stoupne si nepříjemně blízko, čímž ho přinutí k prudkému zastavení. Dlouze si povzdychne a dlaní, kterou si přidržuje batoh na rameni, začne pevně svírat ten popruh. Rty stáhne do tenké linky a jeho oči Dominicovým směrem vysílají intenzivní blesky. “Ustup.” Rozkáže poměrně klidným hlasem, přestože jeho chování každou uběhnutou vteřinou má chuť méně a méně akceptovat. “Aktuálně stojíš na dost tenkým ledě, Dominicu,” řekne ostře, než se rozhodne tohle na dobro ukončit. Ještě mu věnuje poslední varovný pohled, než ho obejde. Kdyby ani jeden z nich nevydal další hlásku, tak by to tím celé skončilo, jenže Dominic si do něj musel rýpnout a ke všemu do toho ještě zatáhnout Lilyu. Pochybuje, že by věděl, jaká je jeho aktuální situace s jeho drahou polovičkou. Proč to teda tolik zabolelo? To bude ten alkohol a neracionální přemýšlení zamlžené vztekem. Stejně mu to ale nedalo a schválně do něj ještě strčí ramenem, jak kolem něj obchází. Nedivil by se, kdyby to Dominica zaskočilo, ale už to na Petra začínalo být moc. Nenechá se šikanovat nějakým rádoby namachrovaným cápkem, který si na něj začne dovolovat až po několika doušcích alkoholu. Nechce, aby celá tato interakce vyvrcholila krvavou rvačkou, to není Peterův styl. Ale bezdůvodné urážky trpět taky nebude.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Dominic a mít s někým problém? Vysoce pravděpodobné. Vlastně ani nemělo smysl nad něčím takovým přemýšlet. Pravděpodobnost, že bude mít právě Dominic s někým nějaký problém byla nevyčíslitelná. Pravdou bylo, že na takové věci nezapomínal, a i když nechtěl, tak se mu občasně i připomněli sami. Možná to mohlo být způsobenou nekontrolovatelnou záští skrytou hluboko uvnitř, anebo faktem že Nic prostě nestrpěl, když o něm lidé měli negativní předsudky. Avšak se svou výbušnou povahou nebylo zas tak jednoduché jednotlivé spory zanechat v tajnosti. Peter nemusel ani zmiňovat, že si to má spíše vyřídit s ostatními – s těmi kteří o něm údajně šířily takové pomluvy, protože už si to v duchu zapisoval do svého pomyslného to do listu. Nad zbytkem pouze a nevrle zavrtěl hlavou, zatímco se mu do rtů dral úsměv. Určitě ta bolest v koutků byla způsobena přívalovou vlnou alkoholu, ale nemohl nic jiného, než přitakat na jeho vtípek co se matky týče. Ne fakt… Dominic se v tichosti modlil, aby nevyprskl smíchy, což se naštěstí nestalo, ale měl na mále. „Jak jako u mě? Podívej se na sebe. Možná kdybys mě nechal domluvit, tak bys věděl, co a jak…,“ zajímal se. Pohled v jeho očích se proměnil stejně rychle, jako byla zmíněna sebereflexe. Netušil, co si pod tím má představit. Ano byl si moc dobře vědom toho, že všechno bere až moc doslovně. Teda kromě těch názorů, které útočily na jeho maličkost… Ty mu byly šumák. Když to mohl všechno vyřešit hned, tak proč to tedy neudělat teď když mají oba zrovna čas? Navíc Dominic byl se sebou víc než spokojený… Teda to se alespoň snažil dávat ostatním najevo. To, co se dělo někde tam v hloubi jeho duše, kdy často zápasil sám se sebou, bylo pouze pro něj…
Možná bylo právě na čase, aby se spíše Peter naučil kouzlu sebereflexe? No… Spíše šlo o to, že jej takového neznal. Většinou byl Peter… jak se to vezme… trpělivý a nápomocný? Tudíž ať už se za poslední dny nebo dokonce i týdny stalo cokoliv, změnilo to Petera natolik aby ho Dominic vykolejil několika větami. Vždyť opilého už ho mohl vidět nespočetněkrát, tedy co se mimo tréninků a zápasů týče. Na těch se buď neukázal z osobních důvodů a když se mu to přeci jenom povedlo, tak přišel pozdě a odtud pak proudila jeho špatná nálada, jež si posléze vybíjel na ostatních. Taková byla holt Dominicova podstata a ať už se snažil dělat cokoliv, nedařilo se mu tyhle návyky změnit. Vždycky se to v něm nahromadilo a už to pak jelo… Ale za svým názorem si pořád stál. A když si něco takového usmyslil tak se ani nehnul, což se týkalo i Peterova pobídnutí nebo chabého rozkazu, aby ustoupil. Nestalo se tak. „Ani náhodou,“ prohlásil nahlas. Dominic se zhluboka nadechl a vydechl, aby utvrdil svůj postoj v situaci. Nevěřícně na něj hleděl, jak si mohl nadále dovolit ignorovat problém, když se mu takhle nezvykle a těžce svěřil… Samému mu to dělalo problém říct nahlas co ho trápí… A teď když se to seběhlo tak rychle a ten náhradník mu o všem pověděl, ten záchvěv alkoholu to z něj dostal dřív, než měl šanci to v sobě dusit. V danou chvíli Dominic nemohl tušit, zda to bylo správné nebo ne, ale teď když byl tady a mohl si s ním o tom popovídat, nutně potřeboval, aby s ním Peter spolupracoval, ale ono se tak nedělo, a to byl důvod, proč nedokázal své emoce tak snadno kontrolovat.
Takže když Peter do něj narazil ramenem, věděl, že tohle je poslední kapka… alespoň to si na chvíli myslel. „Kurva!“ zamumlal si pod nosem, ale jako by záhy zapomněl, co měl v plánu. Ano chtěl se za ním vydat, a měl chuť ho za to praštit, ale neudělal to… Jako by ho jeho tělo v tomhle nechtělo poslouchat. Dominic si zoufale promnul obličej ve snaze přijít na jiné myšlenky, ale v hlavě se mu honilo jenom jedno: pokud bude pokračovat dál, to místo si už zpátky nezíská. Chvíli se na něj koukal, jak odchází, než konečně sebral veškerou odvahu a vydá se za ním. „Southey! Počkej!“ vyhrkl. Trochu přidal do kroku, aby ho dohnal. „Hej fakt… nevím, co to do mě vjelo…,“ řekl Dominic, avšak ani by se nedivil tomu, kdyby mu tohle divadýlko nevěřil. Jak už bylo známo omluvy anebo věty, co měly omluvu, byť jen připomínat mu nešly přes jazyk. „Ale tak mohl jsi mi říct, že o něčem takovém proběhla řeč… Já bych pak nebyl za idiota…“ pokrčil nad tím rameny. Jazyk se mu motal i nadále, avšak tentokrát i faktem, že se bál, že se nějak přeřekne a znovu ho vyprovokuje. „A proč to vůbec navrhli? To jako proběhlo nějaký hlasování nebo tak?“ Nic ho zahlcoval množstvím otázek, aby si pročistil hlavu alespoň takhle. „A vůbec to není moc fér… Dyť jsem ti přeci říkal, že nebudu moct přijít…“
Možná bylo právě na čase, aby se spíše Peter naučil kouzlu sebereflexe? No… Spíše šlo o to, že jej takového neznal. Většinou byl Peter… jak se to vezme… trpělivý a nápomocný? Tudíž ať už se za poslední dny nebo dokonce i týdny stalo cokoliv, změnilo to Petera natolik aby ho Dominic vykolejil několika větami. Vždyť opilého už ho mohl vidět nespočetněkrát, tedy co se mimo tréninků a zápasů týče. Na těch se buď neukázal z osobních důvodů a když se mu to přeci jenom povedlo, tak přišel pozdě a odtud pak proudila jeho špatná nálada, jež si posléze vybíjel na ostatních. Taková byla holt Dominicova podstata a ať už se snažil dělat cokoliv, nedařilo se mu tyhle návyky změnit. Vždycky se to v něm nahromadilo a už to pak jelo… Ale za svým názorem si pořád stál. A když si něco takového usmyslil tak se ani nehnul, což se týkalo i Peterova pobídnutí nebo chabého rozkazu, aby ustoupil. Nestalo se tak. „Ani náhodou,“ prohlásil nahlas. Dominic se zhluboka nadechl a vydechl, aby utvrdil svůj postoj v situaci. Nevěřícně na něj hleděl, jak si mohl nadále dovolit ignorovat problém, když se mu takhle nezvykle a těžce svěřil… Samému mu to dělalo problém říct nahlas co ho trápí… A teď když se to seběhlo tak rychle a ten náhradník mu o všem pověděl, ten záchvěv alkoholu to z něj dostal dřív, než měl šanci to v sobě dusit. V danou chvíli Dominic nemohl tušit, zda to bylo správné nebo ne, ale teď když byl tady a mohl si s ním o tom popovídat, nutně potřeboval, aby s ním Peter spolupracoval, ale ono se tak nedělo, a to byl důvod, proč nedokázal své emoce tak snadno kontrolovat.
Takže když Peter do něj narazil ramenem, věděl, že tohle je poslední kapka… alespoň to si na chvíli myslel. „Kurva!“ zamumlal si pod nosem, ale jako by záhy zapomněl, co měl v plánu. Ano chtěl se za ním vydat, a měl chuť ho za to praštit, ale neudělal to… Jako by ho jeho tělo v tomhle nechtělo poslouchat. Dominic si zoufale promnul obličej ve snaze přijít na jiné myšlenky, ale v hlavě se mu honilo jenom jedno: pokud bude pokračovat dál, to místo si už zpátky nezíská. Chvíli se na něj koukal, jak odchází, než konečně sebral veškerou odvahu a vydá se za ním. „Southey! Počkej!“ vyhrkl. Trochu přidal do kroku, aby ho dohnal. „Hej fakt… nevím, co to do mě vjelo…,“ řekl Dominic, avšak ani by se nedivil tomu, kdyby mu tohle divadýlko nevěřil. Jak už bylo známo omluvy anebo věty, co měly omluvu, byť jen připomínat mu nešly přes jazyk. „Ale tak mohl jsi mi říct, že o něčem takovém proběhla řeč… Já bych pak nebyl za idiota…“ pokrčil nad tím rameny. Jazyk se mu motal i nadále, avšak tentokrát i faktem, že se bál, že se nějak přeřekne a znovu ho vyprovokuje. „A proč to vůbec navrhli? To jako proběhlo nějaký hlasování nebo tak?“ Nic ho zahlcoval množstvím otázek, aby si pročistil hlavu alespoň takhle. „A vůbec to není moc fér… Dyť jsem ti přeci říkal, že nebudu moct přijít…“
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Už na něj začíná padat únava. Ne ta únava, kdy se vám samy zavírají víčka a sotva reagujete na to, když na vás někdo promluví. Spíše se cítí vyčerpaně z tohoto začarovaného kruhu, ve kterém se s Dominicem ocitli. Přijde mu, že ať už Peter řekne cokoliv, dokonce i sebemenší pohyb dokáže Dominica ještě víc rozčílit, což v něm vyburcuje rozvášněné komentáře mířené na Petera. A po nějaké té chvíli strávené posloucháním urážek a jiných útoků mířené na něj, se to Petera značně dotkne. Rád by to svedl na svoji aktuálně nestabilní mentalitu, ale pravdou je, že mu záleží na tom, aby spolu vycházeli zadobře. Aby k sobě nesli vzájemný respekt. Avšak cítí, jak to na něj začíná být pomalu příliš. Neví, s čím přesně má Dominic problém, jestli za to opravdu může Peter a fotbal, nebo za tím vším stojí něco hlubšího. Jenže dnes si na terapeuta hrát nehodlá, takže pokud Dominicovi šlo o toto, tak ať si raději na tohle najde někoho jiného. Samozřejmě, že si všimne těch škodolibých úšklebků a otrávených pohledů, ale nehodlá mu na tu návnadu skočit. Není si jistý, jak daleko je schopen zajít a dneska to zjistit rozhodně nehodlá – přeci jenom Peter není moc konfliktní člověk, on radši bitky rozbíjí, než aby je začínal. Jenže Dominic ho neustále provokuje, jako kdyby chtěl zjistit co vše si může dovolit, než to Petera donutí na něj vyjet uprostřed školy.
Jasným příkladem bylo, jak mu odvrátil na jeho návrh na sebereflexi; aby se spíše zajímal nejdříve o sebe. Tak to ale nemyslel, nebo snad ano? Však ho teď nechal mluvit, a dokonce mu ponechal i prostor na to, aby ho slovně párkrát urazil. Dominic mu tu stejnou laskavost ale neposkytl. Hypokrit. Pokaždé dělá, co je v jeho silách, aby vyšel všem vstříc, aby všechny uspokojil a udělal všechny šťastnými. Jenže přesně v tento moment toho není schopen. Nedokáže se ani přinutit předstírat, že mu záleží na problémech druhých, natož aby v sobě probudil tu starostlivou část sebe. Nemá pocit, že by na něj byl nějak extrémně drzý, jen... potřebuje být chvíli sám. Nechat si pročistit hlavu a vyřešit pár věcí. Jemu je ale jasné, že takový luxus mu Dominic dopřát nehodlá.
A přesně proto se rozhodne odejít, přestože Dominic ho rázně odmítá nechat na pokoji. A nejen že to, on ho i poníží. Dost sebou cukl, když mu do obličeje odfoukl ten kouř, ale místo toho, aby se na něj vrhnul, tak jen zamumlal poslední varování, než se pokusil o druhý pokus o odchod. A ten náraz do ramene? Potřeboval ze sebe alespoň trochu dostat ten potlačený vztek, který se v něm po celou dobu této vyhrocené situace začal postupně kumulovat. Možná tím omylem rozdmýchal oheň o to více, ale jednoduše si nemohl pomoct. Všimne si, že se kolem nich začalo pár lidí pozastavovat a ohlížet, nad čímž si nevrle odfrkne. Obvykle miluje být středem pozornosti, ale teďka by se nejradši propadl do země. Všichni si určitě myslí, jaká troska to teď je, a navzájem se ptají co se to s tím Peterem, kterého doposud znali, stalo. Bohužel tomu ale stále nebyl konec, za zády opět uslyší své jméno vycházet z Dominicových úst a Peter si neodpustí otrávený povzdych. Otočit se nebo i zastavit ale odmítá, proto si svým rázným tempem dál kráčí bezcílně pryč. Hlavně daleko od všech těch očí. Ten vysoký brunet to ale stejně nepochopí a dožene ho. Vážně je tak těžké ho nechat na pokoji? Nad jeho chabou snahou o omluvu se nepatrně zamračí, ale nic neřekne. Mlčky ho poslouchá a nechá ho doříct si své. Čeho si alespoň cení je, že tentokrát na něj zkouší jinou taktiku – a to o dost klidnější. Jeho ramena trochu zvolní a volnou rukou si promne krk, než po dlouhé odmlce promluví. „Děláš si ze mě srandu, ne?“ Všechen ten vztek z něj asi vyprchal, protože nyní z něj jde slyšet jen zklamání. „Nebo si opravdu nejsi vědom svého chování?“ Náhle zastaví uprostřed cesty a ustoupí krok stranou, aby nikoho neblokoval v průchodu. „Neustále chodíš pozdě, sotva se angažuješ do týmových aktivit a když už se mi poštěstí tě dostat na hřiště, tak to většinou skončí tím, že se s někým pohádáš.“ Začne mu vyjmenovávat jeden problém za druhým, zatímco ho pozorně sleduje, aby viděl, zda ho alespoň poslouchá. Protože pokud je opravdu až tak tupý, tak může jen doufat, že mu to dojde alespoň teď, když mu to Peter řekne takhle na přímo.
Jasným příkladem bylo, jak mu odvrátil na jeho návrh na sebereflexi; aby se spíše zajímal nejdříve o sebe. Tak to ale nemyslel, nebo snad ano? Však ho teď nechal mluvit, a dokonce mu ponechal i prostor na to, aby ho slovně párkrát urazil. Dominic mu tu stejnou laskavost ale neposkytl. Hypokrit. Pokaždé dělá, co je v jeho silách, aby vyšel všem vstříc, aby všechny uspokojil a udělal všechny šťastnými. Jenže přesně v tento moment toho není schopen. Nedokáže se ani přinutit předstírat, že mu záleží na problémech druhých, natož aby v sobě probudil tu starostlivou část sebe. Nemá pocit, že by na něj byl nějak extrémně drzý, jen... potřebuje být chvíli sám. Nechat si pročistit hlavu a vyřešit pár věcí. Jemu je ale jasné, že takový luxus mu Dominic dopřát nehodlá.
A přesně proto se rozhodne odejít, přestože Dominic ho rázně odmítá nechat na pokoji. A nejen že to, on ho i poníží. Dost sebou cukl, když mu do obličeje odfoukl ten kouř, ale místo toho, aby se na něj vrhnul, tak jen zamumlal poslední varování, než se pokusil o druhý pokus o odchod. A ten náraz do ramene? Potřeboval ze sebe alespoň trochu dostat ten potlačený vztek, který se v něm po celou dobu této vyhrocené situace začal postupně kumulovat. Možná tím omylem rozdmýchal oheň o to více, ale jednoduše si nemohl pomoct. Všimne si, že se kolem nich začalo pár lidí pozastavovat a ohlížet, nad čímž si nevrle odfrkne. Obvykle miluje být středem pozornosti, ale teďka by se nejradši propadl do země. Všichni si určitě myslí, jaká troska to teď je, a navzájem se ptají co se to s tím Peterem, kterého doposud znali, stalo. Bohužel tomu ale stále nebyl konec, za zády opět uslyší své jméno vycházet z Dominicových úst a Peter si neodpustí otrávený povzdych. Otočit se nebo i zastavit ale odmítá, proto si svým rázným tempem dál kráčí bezcílně pryč. Hlavně daleko od všech těch očí. Ten vysoký brunet to ale stejně nepochopí a dožene ho. Vážně je tak těžké ho nechat na pokoji? Nad jeho chabou snahou o omluvu se nepatrně zamračí, ale nic neřekne. Mlčky ho poslouchá a nechá ho doříct si své. Čeho si alespoň cení je, že tentokrát na něj zkouší jinou taktiku – a to o dost klidnější. Jeho ramena trochu zvolní a volnou rukou si promne krk, než po dlouhé odmlce promluví. „Děláš si ze mě srandu, ne?“ Všechen ten vztek z něj asi vyprchal, protože nyní z něj jde slyšet jen zklamání. „Nebo si opravdu nejsi vědom svého chování?“ Náhle zastaví uprostřed cesty a ustoupí krok stranou, aby nikoho neblokoval v průchodu. „Neustále chodíš pozdě, sotva se angažuješ do týmových aktivit a když už se mi poštěstí tě dostat na hřiště, tak to většinou skončí tím, že se s někým pohádáš.“ Začne mu vyjmenovávat jeden problém za druhým, zatímco ho pozorně sleduje, aby viděl, zda ho alespoň poslouchá. Protože pokud je opravdu až tak tupý, tak může jen doufat, že mu to dojde alespoň teď, když mu to Peter řekne takhle na přímo.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Člověk by se mohl hádat, ale nikdo jiný v daný moment nebyl trpělivější než právě Dominic. Slepě následoval jeho každičký krok doufajíc, že se Peter konečně zastaví, trochu se uklidní (podobně jako právě Nic) a rozhodne se mu odpovědět na alespoň jeden ze smršti dotazů, které se na něj rozhodl před malou chvilkou vypálit aniž by se nad jedním z nich zamyslel. Dominic doufal, že jeho náhlá ale záhadná milost v něm probudí špetku trpělivosti a ochotu zabrzdit, aby jeho mozku (sotva probouzející se z dopaminového šílenství) vysvětlil, jak se věci skutečně mají. Bylo toho příliš? Možná toho opravdu chtěl hodně, ale v danou situaci to vlastně ani jinak nešlo… Přeci jenom někomu, kdo je pod vlivem alkoholu bylo mnohem jednodušší lhát, než se na první pohled mohlo zdát. Dominic patřil mezi tu hrstku lidí v nichž alkohol dokázal probudit jejich pravé já. Ale ne v tom smyslu, že by jeho pravdu a podstatu skutečně tvořila nezkrotná agrese, nýbrž že pár doušků dokázalo probrat vše v čem si nebyl úplně tak jistý…
Tudíž mít v jeho nynějším stavu pochyby o tom co vše se nejspíše děje za jeho zády a on o tom nemá ani ponětí, mohlo být jednak oprávněné tak i omluvitelné (alespoň co se z nevědomosti týče). A právě tohle vzbuzovalo další otázky. Jak si mohl být jistý, že mu právě Peter nelže? Nebylo od věci si vymyslet něco absurdního ve snaze odpálkovat jeho ne-moc-střízlivou maličkost. Bůhvíco by pravda způsobila. Mohl se rozhodnout a jednat bezpečně, aby ho nerozhodil více. Jenže ve skutečnosti mluvit s Dominicem bylo jako hasit oheň benzínem. Zahrávat si s ohněm také nemělo moc benefiční účinky, ale byly dny, kdy jsou lži vhodnější říci nahlas než se s daným člověkem podělit o krutou pravdu. Možná by Dominic pochopil, kdyby to byl i tenhle případ… Ale jen možná. Koneckonců si ji zasloužil slyšet, a právě tahle potřeba vyústila v Dominicovu snahu naslouchat a bojovat s jakýmikoliv alkoholickými výjevy bublajíc uvnitř něj. Pokud mu to mělo zajistit odpovědi, musel se přes to holt překousnout.
„Uhm… Ne?" vydal ze sebe zmateně. Dominic pozoroval každičké Peterovo gesto a doufal, že pokud odhalí tajemství jeho haptiky, tak se mu povede odhalit i v jakém případě před ním zatajil informace. Soustředil se tak příliš, že když Peter záhy zastavil uprostřed cesty, málem to neubrzdil a skoro do něj tentokrát narazil on. Dominic tedy na poslední chvíli zabrzdil a zastavil. A teď to přišlo… Sotva co Peter začal vyjmenovávat jednotlivé prohřešky, Dominic to nevydržel a začal těkat pohledem a rozhlížet se kolem doufající v nálezu nového útočiště. Možná ho fakt měl nechat jít… Jestliže by takovému prudkému nátlaku odpovědět předešel, možná bylo opravdu lepší nic nevědět. Dominic konečně dostal facku od reality, což ho přivedlo zpátky ke smyslům, které chtěl alkohol za každou cenu utlumit. Zhluboka vydechl, aby ulevil zbytku potlačovanému vzteku. „Fajn….," pronesl poraženecky. „To dává smysl… Jen všechno má svý důvody…," prozradil mu jako by to nebylo z jeho chování patrné. Ano, mohl to nechat ladem a svou chybu přiznat, ale jeho nutkání vše vysvětlit a uvést na pravou míru tak aby nebyl za debila, bylo mnohem silnější.
„Už to budu opakovat snad po stopadesáté… Tréninky mi nevyhovují časově. A vůbec když jsem se na to zeptal trenéra tak i tebe… Oba jste mi řekli, že je to v pohodě, takže absolutně nemám šajna, proč vám to najednou tak moc vadí." Dominic se zamračil nechápajíc smysl zmiňování tohoto problému. Vždyť to s ním už řešil nebo ne? Vlastně neměl čas se nad tím ani zamyslet, protože jeho ústa se automaticky hnula, aby se ohradil do dalšího tématu. „Do aktivit bych se angažoval a moc rád, teda pokud by mě ostatní nechali… Mám pocit, že cokoliv, co řeknu, tak je otočeno proti mně a mně nezbývá nic jinýho než držet hubu a prostě jet s proudem. Takže když mám jít sedět, tak jdu, protože se na tom shodli všichni. Teda… kromě tebe pane dokonalej," trochu si nad tím odfrkne. „A naposled co se stalo s tím debilem Feltonem… Já jsem si to s ním prostě musel vyříkat," povzdechl si. Pravdou bylo že se Nic na denní bázi neměl potřebu hádat s člověkem, který by se na něj, byť jen křivě podíval, ač to tak mohlo vypadat. Pokud do něj ten daný člověk jel každý den, a ještě schválně s účelem ho vyprovokovat pro pobavení ostatních, bylo jasné že jednou vybouchne. A to se právě stalo v tomhle případě. Rozhodně v jeho případě nebylo na místě tu hádku začínat všem na očích, ale z toho, jak se týpek choval a hloupě se usmíval, když Nico projevil svůj názor, potřeboval ho vyhlásit. Bohužel nedopadlo to tak úspěšně, jak v hloubi duše doufal, protože zatímco on z toho neměl žádnou újmu, Dominic z toho měl akorát problém, a to se mu nelíbilo. Určitě těch hádek bylo víc (to nepopíral), ale právě tahle jediná mu utkvěla v hlavě a dokázal ji vnímat jako něco špatného. Jen ho mrzelo, že ostatní viděli jenom jednu stranu toho hloupého příběhu. Dominica se nikdo na nic nezeptal, tudíž byl nucen se omluvit nebo se o to alespoň pokusit, aby se na něj ostatní nedívali skrz prsty. Očividně to moc nepomohlo…
„Jsem si jistej, že kdyby ses konečně po dlouhé době dostal na hřiště a nějakej parchant by tě schválně před všema sabotoval a ponižoval, taky bys to nenechal jen tak ležet," dodal vážně. Dominic to zmínil hlavně kvůli tomu, jak Peter dbal na svou image před ostatníma. Vtipné bylo, jak to zmínil takhle nahlas, když se oba v takovéto situaci nacházeli. Nemohl to srovnávat. Každý byl jiný, proto doufal, že alespoň na tento incident podívá z jiného úhlu. Když si to Dominic uvědomil, jak hloupě to znělo. „Jsem holt takovej a prostě to nezměním i kdybych se snažil sebevíc… Vím, že to asi nejde moc vidět, ale snažím se. Jen toho mám v poslední době až moc narozdíl od ostatních—," zasekl se na malý moment. Bránil tu svou sebereflexi a hle svou obhajobu zabil v jedné větě. Uchechtal se nervózně a poškrábal se na krku. „Teda ne že bych chtěl svý problémy zveličovat nebo tak, ale vím že polovina z nich žije jenom fotbalem… a já do tý kategorie no… moc nezapadám," přiznal se. Zkráceně po něm toho chtěli příliš a on se nesnažil tolik, protože věděl, že jejich očekávání nedokáže splnit.
Tudíž mít v jeho nynějším stavu pochyby o tom co vše se nejspíše děje za jeho zády a on o tom nemá ani ponětí, mohlo být jednak oprávněné tak i omluvitelné (alespoň co se z nevědomosti týče). A právě tohle vzbuzovalo další otázky. Jak si mohl být jistý, že mu právě Peter nelže? Nebylo od věci si vymyslet něco absurdního ve snaze odpálkovat jeho ne-moc-střízlivou maličkost. Bůhvíco by pravda způsobila. Mohl se rozhodnout a jednat bezpečně, aby ho nerozhodil více. Jenže ve skutečnosti mluvit s Dominicem bylo jako hasit oheň benzínem. Zahrávat si s ohněm také nemělo moc benefiční účinky, ale byly dny, kdy jsou lži vhodnější říci nahlas než se s daným člověkem podělit o krutou pravdu. Možná by Dominic pochopil, kdyby to byl i tenhle případ… Ale jen možná. Koneckonců si ji zasloužil slyšet, a právě tahle potřeba vyústila v Dominicovu snahu naslouchat a bojovat s jakýmikoliv alkoholickými výjevy bublajíc uvnitř něj. Pokud mu to mělo zajistit odpovědi, musel se přes to holt překousnout.
„Uhm… Ne?" vydal ze sebe zmateně. Dominic pozoroval každičké Peterovo gesto a doufal, že pokud odhalí tajemství jeho haptiky, tak se mu povede odhalit i v jakém případě před ním zatajil informace. Soustředil se tak příliš, že když Peter záhy zastavil uprostřed cesty, málem to neubrzdil a skoro do něj tentokrát narazil on. Dominic tedy na poslední chvíli zabrzdil a zastavil. A teď to přišlo… Sotva co Peter začal vyjmenovávat jednotlivé prohřešky, Dominic to nevydržel a začal těkat pohledem a rozhlížet se kolem doufající v nálezu nového útočiště. Možná ho fakt měl nechat jít… Jestliže by takovému prudkému nátlaku odpovědět předešel, možná bylo opravdu lepší nic nevědět. Dominic konečně dostal facku od reality, což ho přivedlo zpátky ke smyslům, které chtěl alkohol za každou cenu utlumit. Zhluboka vydechl, aby ulevil zbytku potlačovanému vzteku. „Fajn….," pronesl poraženecky. „To dává smysl… Jen všechno má svý důvody…," prozradil mu jako by to nebylo z jeho chování patrné. Ano, mohl to nechat ladem a svou chybu přiznat, ale jeho nutkání vše vysvětlit a uvést na pravou míru tak aby nebyl za debila, bylo mnohem silnější.
„Už to budu opakovat snad po stopadesáté… Tréninky mi nevyhovují časově. A vůbec když jsem se na to zeptal trenéra tak i tebe… Oba jste mi řekli, že je to v pohodě, takže absolutně nemám šajna, proč vám to najednou tak moc vadí." Dominic se zamračil nechápajíc smysl zmiňování tohoto problému. Vždyť to s ním už řešil nebo ne? Vlastně neměl čas se nad tím ani zamyslet, protože jeho ústa se automaticky hnula, aby se ohradil do dalšího tématu. „Do aktivit bych se angažoval a moc rád, teda pokud by mě ostatní nechali… Mám pocit, že cokoliv, co řeknu, tak je otočeno proti mně a mně nezbývá nic jinýho než držet hubu a prostě jet s proudem. Takže když mám jít sedět, tak jdu, protože se na tom shodli všichni. Teda… kromě tebe pane dokonalej," trochu si nad tím odfrkne. „A naposled co se stalo s tím debilem Feltonem… Já jsem si to s ním prostě musel vyříkat," povzdechl si. Pravdou bylo že se Nic na denní bázi neměl potřebu hádat s člověkem, který by se na něj, byť jen křivě podíval, ač to tak mohlo vypadat. Pokud do něj ten daný člověk jel každý den, a ještě schválně s účelem ho vyprovokovat pro pobavení ostatních, bylo jasné že jednou vybouchne. A to se právě stalo v tomhle případě. Rozhodně v jeho případě nebylo na místě tu hádku začínat všem na očích, ale z toho, jak se týpek choval a hloupě se usmíval, když Nico projevil svůj názor, potřeboval ho vyhlásit. Bohužel nedopadlo to tak úspěšně, jak v hloubi duše doufal, protože zatímco on z toho neměl žádnou újmu, Dominic z toho měl akorát problém, a to se mu nelíbilo. Určitě těch hádek bylo víc (to nepopíral), ale právě tahle jediná mu utkvěla v hlavě a dokázal ji vnímat jako něco špatného. Jen ho mrzelo, že ostatní viděli jenom jednu stranu toho hloupého příběhu. Dominica se nikdo na nic nezeptal, tudíž byl nucen se omluvit nebo se o to alespoň pokusit, aby se na něj ostatní nedívali skrz prsty. Očividně to moc nepomohlo…
„Jsem si jistej, že kdyby ses konečně po dlouhé době dostal na hřiště a nějakej parchant by tě schválně před všema sabotoval a ponižoval, taky bys to nenechal jen tak ležet," dodal vážně. Dominic to zmínil hlavně kvůli tomu, jak Peter dbal na svou image před ostatníma. Vtipné bylo, jak to zmínil takhle nahlas, když se oba v takovéto situaci nacházeli. Nemohl to srovnávat. Každý byl jiný, proto doufal, že alespoň na tento incident podívá z jiného úhlu. Když si to Dominic uvědomil, jak hloupě to znělo. „Jsem holt takovej a prostě to nezměním i kdybych se snažil sebevíc… Vím, že to asi nejde moc vidět, ale snažím se. Jen toho mám v poslední době až moc narozdíl od ostatních—," zasekl se na malý moment. Bránil tu svou sebereflexi a hle svou obhajobu zabil v jedné větě. Uchechtal se nervózně a poškrábal se na krku. „Teda ne že bych chtěl svý problémy zveličovat nebo tak, ale vím že polovina z nich žije jenom fotbalem… a já do tý kategorie no… moc nezapadám," přiznal se. Zkráceně po něm toho chtěli příliš a on se nesnažil tolik, protože věděl, že jejich očekávání nedokáže splnit.
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Co by teď dal za chvilku klidu. Místo toho se ale stal hlavním účastníkem vášnivé hádky s jedním z jeho hráčů. Peter věděl moc dobře co obnáší post kapitána, a řešení sporů je jedna z těch povinností. V ideálním světě by všichni spolu skvěle vycházeli a veškeré neshody by se vyřešili v klidu a za střízlivého stavu. Jenže svět je daleko od tohoto ideálu. A přestože ještě před pár minutami měl sto chutí si nad ním vyřvat hlasivky, tak se nakonec přinutí se uklidnit a vypudit všechny tyhle agresivní myšlenky pryč. Nádech, výdech, a je to pryč.
Nicméně to nevyřešilo ten problém, který ho jako ztracený pes stále následuje po náměstí. Dominic si stále tvrdohlavě stojí za svým a neustále se doprošuje odpovědím. A proto jako ten hodný kapitán, kterým on je, tak se mu to rozhodne přednést situaci na stříbrném podnosu. Bez servítek a chození kolem horké kaše. Přímo k věci. Tak trochu totiž doufá, že když mu to oznámí tímto způsobem, tak se to vyřeší rychleji a bez potencionálního nepochopení z důvodu špatné komunikace. Možná trochu agresivní postoj k delikátnosti situace (a rozrušenému rozpoložení jeho společnosti), jenže Peterovi už dochází možnosti. Stačí mu jeden pohled do Dominicových ztracených očí a je mu ihned jasné, že on si svých nedostatků opravdu není vědom. Jak může mít někdo tak ignorantský postoj ke svým vlastním činům, ale zároveň se tolik zajímat, když vám věci přestanou vycházet? “Tak proč ses vůbec na ten fotbal přihlásil? Moc dobře jsi věděl, kdy se vedou tréninky, a letitá tradice se nebude měnit jen protože zrovna tobě se to nehodí do rozvrhu.” Povzdychne si dlouze, snad aby nabral energii na pokračování. “Víš, když jsi řekl, že si nejsi jistý, jak moc budeš stíhat tréninky, tak jsme si nikdo z nás nemysleli, že to bude znamenat, že budeš chybět na téměř každém. Už ani nevím kdy naposledy jsem tě na tom hřišti viděl.” Připomene mu. Sám se zavázal přihlášením do týmu, takže jeho výmluvy o tom, že to s nimi už probíral absolutně ignoruje. Navíc mu přijde dost nesmyslné, že by mu mělo projít mít tak vysokou absenci bez jakékoliv konsekvence. Nespokojeně se zamračí nad Dominicovým výběrem přezdívky, ale radši semkne rty pevně k sobě a nechá ho domluvit. Není si jistý, co mu vadí více; ten jeho opovrhující tón hlasu, nebo fakt, že se cítí mírně napaden. Nijak významný důraz na ten komentář nebyl dodán, ale Peterovu pozornost si tím získal velmi rychle. Nemyslí si, že by byl ve všech ohledech dokonalý. Obzvlášť ne teď, když má pocit, že se mu celý svět hroutí. Dříve to ještě jaksi zvládal a dokázal si vybalancovat vše tak, aby dosáhl nějakých výsledků. Ne zrovna optimálních, ale nic, co by ho dostalo do problému. Jenže poslední měsíc zápasí i s těmi nejprimitivnějšími úkoly. Sám už vytušil, že se přibližuje jakési pomyslné hranici, kterou by opravdu neměl překročit. Navíc nechce, aby se o něj starali ostatní. Ty zaujaté otázky a zoufalé pokusy nabídnout pomoct v něm pouze vyvolávají pocit beznadějnosti. A být zátěží pro ostatní je to poslední, co by si Peter přál. Raději se zhluboka nadechne a s lehce přimhouřeným pohledem se zaměří zpět na Dominica. „Ať už vás vyprovokovalo cokoliv, bitka rozhodně není to správný řešení.“ Trochu se u této věty cítí jako vychovatelka, která poučuje své nevychované prcky, proto se nad tím musí krátce uchechtnout. „To je jedno, o to mi teď nejde.“ Zakroutí nad tím rychle hlavou. „Chceš slyšet pravdu? Fajn. Nevím, s kým jsi mluvil, ale ano, dostaly se ke mně stížnosti a nebylo jich zrovna málo. Představ si být na jejich místě… spoustu z těch kluků žije fotbalem, nemluvě o těch, kteří by bez něho ani nebyli na týhle škole. A místo toho, aby se dokázali spolehnout na svůj tým, tak jeden člen, o kterým všichni ví, jak zatraceně dobrý je, se rozhodne na ně vykašlat. Jak ti to zní?“ Povytáhne na něj významně obočí, a přestože se jednalo o řečnickou otázku, nechá si dvouvteřinovou odmlku, než se opět rozmluví. „Ať už ve svým životě řešíš cokoliv, vidím tu jen dvě možnosti. Buď vše, co se děje kolem, necháš stranou v okamžiku, kdy stoupneš na hřiště, nebo si ty věci vyřeš, ať si to nevybíjíš na nás.“ Samozřejmě je tu i třetí řešení, ale Peter ví, že nemá žádnou cenu tuto variantu vytahovat. Ani jeden z nich nechce, aby Dominic skončil s fotbalem. A na výhrůžky Peter opravdu nehraje.
Nicméně to nevyřešilo ten problém, který ho jako ztracený pes stále následuje po náměstí. Dominic si stále tvrdohlavě stojí za svým a neustále se doprošuje odpovědím. A proto jako ten hodný kapitán, kterým on je, tak se mu to rozhodne přednést situaci na stříbrném podnosu. Bez servítek a chození kolem horké kaše. Přímo k věci. Tak trochu totiž doufá, že když mu to oznámí tímto způsobem, tak se to vyřeší rychleji a bez potencionálního nepochopení z důvodu špatné komunikace. Možná trochu agresivní postoj k delikátnosti situace (a rozrušenému rozpoložení jeho společnosti), jenže Peterovi už dochází možnosti. Stačí mu jeden pohled do Dominicových ztracených očí a je mu ihned jasné, že on si svých nedostatků opravdu není vědom. Jak může mít někdo tak ignorantský postoj ke svým vlastním činům, ale zároveň se tolik zajímat, když vám věci přestanou vycházet? “Tak proč ses vůbec na ten fotbal přihlásil? Moc dobře jsi věděl, kdy se vedou tréninky, a letitá tradice se nebude měnit jen protože zrovna tobě se to nehodí do rozvrhu.” Povzdychne si dlouze, snad aby nabral energii na pokračování. “Víš, když jsi řekl, že si nejsi jistý, jak moc budeš stíhat tréninky, tak jsme si nikdo z nás nemysleli, že to bude znamenat, že budeš chybět na téměř každém. Už ani nevím kdy naposledy jsem tě na tom hřišti viděl.” Připomene mu. Sám se zavázal přihlášením do týmu, takže jeho výmluvy o tom, že to s nimi už probíral absolutně ignoruje. Navíc mu přijde dost nesmyslné, že by mu mělo projít mít tak vysokou absenci bez jakékoliv konsekvence. Nespokojeně se zamračí nad Dominicovým výběrem přezdívky, ale radši semkne rty pevně k sobě a nechá ho domluvit. Není si jistý, co mu vadí více; ten jeho opovrhující tón hlasu, nebo fakt, že se cítí mírně napaden. Nijak významný důraz na ten komentář nebyl dodán, ale Peterovu pozornost si tím získal velmi rychle. Nemyslí si, že by byl ve všech ohledech dokonalý. Obzvlášť ne teď, když má pocit, že se mu celý svět hroutí. Dříve to ještě jaksi zvládal a dokázal si vybalancovat vše tak, aby dosáhl nějakých výsledků. Ne zrovna optimálních, ale nic, co by ho dostalo do problému. Jenže poslední měsíc zápasí i s těmi nejprimitivnějšími úkoly. Sám už vytušil, že se přibližuje jakési pomyslné hranici, kterou by opravdu neměl překročit. Navíc nechce, aby se o něj starali ostatní. Ty zaujaté otázky a zoufalé pokusy nabídnout pomoct v něm pouze vyvolávají pocit beznadějnosti. A být zátěží pro ostatní je to poslední, co by si Peter přál. Raději se zhluboka nadechne a s lehce přimhouřeným pohledem se zaměří zpět na Dominica. „Ať už vás vyprovokovalo cokoliv, bitka rozhodně není to správný řešení.“ Trochu se u této věty cítí jako vychovatelka, která poučuje své nevychované prcky, proto se nad tím musí krátce uchechtnout. „To je jedno, o to mi teď nejde.“ Zakroutí nad tím rychle hlavou. „Chceš slyšet pravdu? Fajn. Nevím, s kým jsi mluvil, ale ano, dostaly se ke mně stížnosti a nebylo jich zrovna málo. Představ si být na jejich místě… spoustu z těch kluků žije fotbalem, nemluvě o těch, kteří by bez něho ani nebyli na týhle škole. A místo toho, aby se dokázali spolehnout na svůj tým, tak jeden člen, o kterým všichni ví, jak zatraceně dobrý je, se rozhodne na ně vykašlat. Jak ti to zní?“ Povytáhne na něj významně obočí, a přestože se jednalo o řečnickou otázku, nechá si dvouvteřinovou odmlku, než se opět rozmluví. „Ať už ve svým životě řešíš cokoliv, vidím tu jen dvě možnosti. Buď vše, co se děje kolem, necháš stranou v okamžiku, kdy stoupneš na hřiště, nebo si ty věci vyřeš, ať si to nevybíjíš na nás.“ Samozřejmě je tu i třetí řešení, ale Peter ví, že nemá žádnou cenu tuto variantu vytahovat. Ani jeden z nich nechce, aby Dominic skončil s fotbalem. A na výhrůžky Peter opravdu nehraje.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Přesně toho se Dominic bál. Kdo by tušil, že bude mít jednou panickou hrůzu z toho, že jeho argumenty nejsou brány vážně. Vyslechnout si Petera vskutku nebyl problém, ale kámen úrazu přicházel tehdy co jednotlivé důvody byly rozebrány co nejdetailněji až samy vzápětí ztratily smysl… Na malý moment svraštil obočí, protože teď už opravdu pletl páté přes deváté. Sotva co začal pan velevážený Southey něco omílat už po několikáté, tím menší potřebu měl Dominic se k tomu vyjádřit. Vlastně cokoliv, co zmínil, Dominicovi utkvělo v hlavě, kde se posléze jednotlivé informace nakupily a otravovaly jej do konce jeho dnů. Třeba to byl ten důvod, proč byl tak vzteklý. Všechno mohl vysvětlit, anebo vyjádřit protest k jeho tvrzením, ale neudělal to… Ani se o to nesnažil.
A vůbec tu snahu nebylo potřebu někam dávat. Měl pocit, že sotva co otevře pusu, byť jen k nadechnutí, Peter si na vyčtení jeho existence najde naprosto cokoliv – a ne že by toho bylo zrovna málo. Ano, moc dobře věděl, jak to s fotbalem chodí, ale to neměnilo nic na tom, že se přihlásil čistě kvůli tomu, že to bylo něco, co jej zajímalo. Už to chtěl říct nahlas – vyjádřit že ač fotbal netvořil celý jeho život, tak ho baví a moc pro něj znamená, ale neudělal to, nýbrž se pozastavil. Co kdyby mu měl za zlé právě i tohle? Do vnitřní strany tváře si z přemýšlení si s takovou vykousá snad i kráter, pokud to půjde podobným směrem i nadále. „A o co teda jde?“ doplnil ho doufajíc, že konečně vyplodí něco smysluplného… něco co by ho donutilo zapřemýšlet nad svým chováním, ale nic takového se nekonalo. Dominicovi nezbývalo nic jiného než se nad jeho výlevem uchechtnout. Ten smích se však snažil zakrýt nesouhlasným zavrtěním hlavy. „Jo jasně…“ zamumlal si, když na něj vybalil takový nesmysl, „nevím jak tobě, ale mně to zní jako totální píčovina.“ Sám nad sebou svraštil obočí, anebo to bylo tím, že i přes to všechno se ho snažil pochválit? Byla to snad jedna z metod, při kterých Peter doufal, že zafungují? Pokud ano, tak si na tyhle rádoby řečičky měl najít někoho jiného. „A vůbec proč já bych se měl podřizovat někomu kdo ani neví, jak si spočítat GPA, hm?“ namítal. Skutečně to nemyslel nijak zle. On proti lidem (kteří nebyli obdarováni schopností logicky uvažovat) nic neměl, ale v tomhle případě mu to vadilo, protože měl neustále brát ohled na tým… na ostatní, ale na něj nikdo ohled nebral, že? „Co kdybyste obě možnosti kolektivně přehodnotili a pak zapřemýšleli nad tím, zda je to vůbec fér?“ navrhnul s poměrně vítězným úšklebkem, protože zatušil ze ho tímto zahnal do úskalí. „Já jako jediný myslím na budoucnost a dělám první poslední, abych měl otevřený zadní vrátka, kdyby se náhodou něco nepovedlo a stejně si to odpískám. Pak se nemáte divit, že si myslím, že jste všichni proti mně.“ Dominic nad tím pokrčil rameny. To že tam moc nezapadal nebylo vášní pro sport, ale spíše že se připletl do skupinky, která dělala, co mohla, aby na hřišti zazářila. Ne že by se o to nesnažil ani on, ale jeho snaha byla vyvážená. Víceméně se snažil dávat prostor ostatním (teda pokud s ním někdo v něčem nesouhlasil a nechtěl ho ponížit), jenže ostatní v tomhle nebyli stejní. Proto nebylo divu, že jednohlasně si stáli za tím, že Nic musí prostě pryč. „Víš, jaká je pravděpodobnost, že si někoho vybere NFL?“ Dominic mu samozřejmě nechal chviličku (vteřinku) na rozmyšlenou, ale jak znal Petera, nemusel čekat dlouho. „1,6 %“ vyzradil mu, „a to jenom pokud bereme v potaz všechny NCAA divize. V našem případě to je 0,026 %,“ pousmál se, „dost blbý, viď?“
A vůbec tu snahu nebylo potřebu někam dávat. Měl pocit, že sotva co otevře pusu, byť jen k nadechnutí, Peter si na vyčtení jeho existence najde naprosto cokoliv – a ne že by toho bylo zrovna málo. Ano, moc dobře věděl, jak to s fotbalem chodí, ale to neměnilo nic na tom, že se přihlásil čistě kvůli tomu, že to bylo něco, co jej zajímalo. Už to chtěl říct nahlas – vyjádřit že ač fotbal netvořil celý jeho život, tak ho baví a moc pro něj znamená, ale neudělal to, nýbrž se pozastavil. Co kdyby mu měl za zlé právě i tohle? Do vnitřní strany tváře si z přemýšlení si s takovou vykousá snad i kráter, pokud to půjde podobným směrem i nadále. „A o co teda jde?“ doplnil ho doufajíc, že konečně vyplodí něco smysluplného… něco co by ho donutilo zapřemýšlet nad svým chováním, ale nic takového se nekonalo. Dominicovi nezbývalo nic jiného než se nad jeho výlevem uchechtnout. Ten smích se však snažil zakrýt nesouhlasným zavrtěním hlavy. „Jo jasně…“ zamumlal si, když na něj vybalil takový nesmysl, „nevím jak tobě, ale mně to zní jako totální píčovina.“ Sám nad sebou svraštil obočí, anebo to bylo tím, že i přes to všechno se ho snažil pochválit? Byla to snad jedna z metod, při kterých Peter doufal, že zafungují? Pokud ano, tak si na tyhle rádoby řečičky měl najít někoho jiného. „A vůbec proč já bych se měl podřizovat někomu kdo ani neví, jak si spočítat GPA, hm?“ namítal. Skutečně to nemyslel nijak zle. On proti lidem (kteří nebyli obdarováni schopností logicky uvažovat) nic neměl, ale v tomhle případě mu to vadilo, protože měl neustále brát ohled na tým… na ostatní, ale na něj nikdo ohled nebral, že? „Co kdybyste obě možnosti kolektivně přehodnotili a pak zapřemýšleli nad tím, zda je to vůbec fér?“ navrhnul s poměrně vítězným úšklebkem, protože zatušil ze ho tímto zahnal do úskalí. „Já jako jediný myslím na budoucnost a dělám první poslední, abych měl otevřený zadní vrátka, kdyby se náhodou něco nepovedlo a stejně si to odpískám. Pak se nemáte divit, že si myslím, že jste všichni proti mně.“ Dominic nad tím pokrčil rameny. To že tam moc nezapadal nebylo vášní pro sport, ale spíše že se připletl do skupinky, která dělala, co mohla, aby na hřišti zazářila. Ne že by se o to nesnažil ani on, ale jeho snaha byla vyvážená. Víceméně se snažil dávat prostor ostatním (teda pokud s ním někdo v něčem nesouhlasil a nechtěl ho ponížit), jenže ostatní v tomhle nebyli stejní. Proto nebylo divu, že jednohlasně si stáli za tím, že Nic musí prostě pryč. „Víš, jaká je pravděpodobnost, že si někoho vybere NFL?“ Dominic mu samozřejmě nechal chviličku (vteřinku) na rozmyšlenou, ale jak znal Petera, nemusel čekat dlouho. „1,6 %“ vyzradil mu, „a to jenom pokud bereme v potaz všechny NCAA divize. V našem případě to je 0,026 %,“ pousmál se, „dost blbý, viď?“
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Tato situace mu není zrovna dvakrát příjemná. Považuje se za vskutku nekonfliktního člověka – ano, když na to dojde, tak si bude Peter stát za svým a dokáže si dupnout, jenže i v těchto situacích se mnohokrát rozhodne pro možnost neagresivního řešení. Vskutku ironické, že někdo jako Peter, kdo je velkým fanouškem amerického fotbalu (ne zrovna klidného sportu), je proti konfliktům. Kdyby alespoň znal pravý důvod jeho rozhořčeného chování. Jenže Peter tuší, že Dominic není v náladě se někomu svěřovat. Navíc oni dva takový vztah nikdy neměli, takže o to více nepřirozené by to pro oba bylo, kdyby se o to nyní Peter začal snažit. Proto se rozhodl pro jinou metodu, a to uvádění fakt. To předpokládá, že pro něj musí být ideál, když studuje ten matematicko-fyzikálně vědecký– vlastně netuší co přesně Dominic studuje, ale ví, že patří mezi ty jedince v týmu, kteří nemají sport jako hlavní obor. O to víc si vážil toho, že se mezi ně zařadil. Ale po každé jeho vyslovené myšlence viděl, jak čím dál tím více podrážděný Dominic je. Velmi dlouze si povzdychne po svém monologu; naivně totiž doufal v to, že ho to umlčí a oba se rozejdou opačnými směry. Ano, naivní domněnka, jelikož zpětná vazba, které se mu dostalo, ho rozhodně nijak nepotěšila. „Cos to řekl?“ Udiveně na něj pozvedne obočí a dobrých pár vteřin na něj zírá s prázdným pohledem. Nikomu není příjemné, když vám někdo začne urážet váš intelekt, a už vůbec, když se to stane v období, kdy se vám absolutně nic nedaří. Nebo tak alespoň svůj život vidí poslední měsíce Peter. Ignorant ale taky není. Jenže on by se nikdy nenazval hloupým. Jeho GPA se vždy pohybovalo v mezích průměru a s tím se Peter smířil již mnoho let zpátky. Navíc ho nekonečné studování knih nikdy nebavilo a pravděpodobně ani brzy nezačne. To, že proleze zkouškami, mu stačí. Nepotřebuje se trápit s jakou známkou vlastně vyšel. Vždy si byl vědom svých silných a slabých stránek, a je vděčný, že se rozhodl už tak brzy soustředit veškeré své úsilí na zdokonalení se v tom, co mu jde, místo toho, aby ztrácel čas nad něčím, kde nevidí žádnou budoucnost. Proto se ho dost dotkne, když jeho snahy Dominic tak znehodnotí. Proto se ani nezastaví od toho, aby si nad jeho dalším výlevem úsměšně odfrkl. Tak prý jediný, který myslí na budoucnost? Oh– někdo musí připomenou tady panu Veleváženému, že není středem vesmíru.
„Co máš doopravdy za problém, Dominicu?“ Zeptá se ho rázně, nutně s ním potřebuje dojít závěru, jelikož opět pociťuje zvyšující hladinu vzteku v jeho těle. „Máš problém se mnou? O co jde? Zranil jsem ti tvoje city snad?“ Vyzývavě na něj upře svůj pohled a rozhodne celou dobu držet oční kontakt, aby mu dal jasně najevo, že to nemá v úmyslu nechat plavat. Poslední věta z něj vyjde s lehce výsměšným podtónem. Kdyby se alespoň vymáčkl a vylezly z něj nějaké návrhy, podmínky, žádosti, cokoliv. Protože doposud z jeho úst slyší samé urážky. Na milisekundu svůj intenzivní pohled z Dominica přesune na zvědavou skupinku štěbetajících holek, která zrovna projde kolem, jejichž směrem zamumlá něco jako otrávené: „Co je?“ Skvělé, teď už má víc než zaručeno, že budou hlavním tématem všech drbacích debat tohoto týdne. Své oči stočí zpět na toho provokatéra před ním až v momentě, kdy na něj začne vytahovat statistiku týkající se fotbalu. „A tvoje pointa je?“ Zamračí se na něj. Nemůže si být na sto procent jistý, že jsou ty jeho komentáře mířený čistě na jeho osobu, když se tu oba omílají tématikou jejich týmu, jenže každou další minutou mu připadá, že má Dominic doopravdy osobní vendetu proti němu. „Podíval ses snad na statistickou úspěšnost ve svém oboru a dostal jsi depky, tak ses rozhodl si vybít frustraci na nás, nebo co?“
„Co máš doopravdy za problém, Dominicu?“ Zeptá se ho rázně, nutně s ním potřebuje dojít závěru, jelikož opět pociťuje zvyšující hladinu vzteku v jeho těle. „Máš problém se mnou? O co jde? Zranil jsem ti tvoje city snad?“ Vyzývavě na něj upře svůj pohled a rozhodne celou dobu držet oční kontakt, aby mu dal jasně najevo, že to nemá v úmyslu nechat plavat. Poslední věta z něj vyjde s lehce výsměšným podtónem. Kdyby se alespoň vymáčkl a vylezly z něj nějaké návrhy, podmínky, žádosti, cokoliv. Protože doposud z jeho úst slyší samé urážky. Na milisekundu svůj intenzivní pohled z Dominica přesune na zvědavou skupinku štěbetajících holek, která zrovna projde kolem, jejichž směrem zamumlá něco jako otrávené: „Co je?“ Skvělé, teď už má víc než zaručeno, že budou hlavním tématem všech drbacích debat tohoto týdne. Své oči stočí zpět na toho provokatéra před ním až v momentě, kdy na něj začne vytahovat statistiku týkající se fotbalu. „A tvoje pointa je?“ Zamračí se na něj. Nemůže si být na sto procent jistý, že jsou ty jeho komentáře mířený čistě na jeho osobu, když se tu oba omílají tématikou jejich týmu, jenže každou další minutou mu připadá, že má Dominic doopravdy osobní vendetu proti němu. „Podíval ses snad na statistickou úspěšnost ve svém oboru a dostal jsi depky, tak ses rozhodl si vybít frustraci na nás, nebo co?“
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Výraz v Dominicově tváři se proměnil snad několikrát, než se jeho prvotní úškleb proměnil v cosi nechápavého. Vlastně to byla taková směsice a kdyby to šlo popsat slovy nejspíše by bylo použito: ne moc uspokojivé rozčílení. To bylo až tak jednoduché ho vyvést z míry? Ostatní přihlížející nejspíše čekal, že na svůj vítězný kousek bude hrdý, ale nebylo tomu tak. Vždyť nemluvil pouze o něm – myslel tím všechny. To že je jejich kapitán neznamená, že za všechny musí nést zodpovědnost, ba naopak. „Kéž by,“ Dominic si nad jeho vztahovačností odfrkl, „Ale pokud to máš v plánu, tak si klidně posluž,“ pousmál se a ruce strčil do kapes, aby mu dal ideu, že se vzdává nejen jemu ale i své nervozitě, která ho dusila za každý nepovedený pokus o argument. Úsměv na rtech mu zůstal i nadále, a to i kvůli tomu, že kolem nich prošla skupinka holek, se kterými samozřejmě navázal oční kontakt, čímž se jeho usmání automaticky prohloubilo. Hlavou nepatrně přitakal, když jedna z nich měla problém od nich odtrhnout pohled, zatímco se snažila z doslechnutých střípků jejich konverzace vyřešit, o čem byla vůbec řeč. Když už byly tytam (alias v nedohlednu bez možnosti si prohlédnout jejich pozadí), podíval zpátky na Petera, jenž vypadal hůř než předtím. Možná to bylo tím získaným pohledem – nemít představu o tom, jak to má Peter s konflikty, měl trochu i pocit, že mu každou chvíli rozbije hubu. Anebo to mohlo být i tím, že alkohol rozhodl místo něj a vybral si pro vyhlášku společenské prostory. Dominic by ani nebyl překvapený, kdyby image pro Petera byla stejně důležitá jako fotbal a on se právě rozhodl obě jeho nejoblíbenější věci bezcitně pošlapat. Ach jak kruté! „Jo přesně tak, Southey. Gratuluju. Přišels na to,“ protočil nad ním očima v sloup, zatímco se jeho hlas topil v sarkasmu, ale to se příliš uchlácholil. Jazykem si přejel přes zuby, než našel ta správná slova na pokračování. „Mám z toho takový depky, že jsem radši přišel sem a místo toho řešil s tebou nějaký fotbal,“ uchechtal se. S jeho známkami a tím, jak si dával sakra pozor na to, aby všechno bylo perfektní to bylo spíše k smíchu než k pláči. Rozhlédl se kolem, kde se to začalo hromadit novými tváři. Pokud se Southey bál toho, že by mohl před ostatníma vybouchnout udělal něco, čím možná narušil jeho osobní zónu, ale musel. Třeba mu za to i poděkuje… Zničehonic se k němu totiž vydal a rukou na jeho zádech se mu pokusil naznačit, že bude vhodnější, když se odklidí stranou. Přeci jenom stát uprostřed a vyměňovat si názory nebylo zrovna rozumné. „Ať už jsi to pochopil jakkoliv, tak to nebylo mířené na tebe a dost mě mrzí že to tak bereš, protože tímto maximálně utvrzuješ můj negativní názor,“ povzdechl si posléze co se zastavil. Ne fakt. Tak nějak doufal, že Peter v tomhle ohledu bude trochu jiný, ale viděl v něm pravý opak – byl stejní jako všichni ostatní. „Myslel jsem to tak, že ne všechno je fotbal,“ pokrčil nad tím rameny. „Neber mě špatně. Jasné. Ty to tak můžeš brát a já to sakra respektuju. Jde spíše o to, že ne všechno je jako fotbal…“ Tentokrát se Dominic snažil sebevíc na to jít opatrně. Nechtěl se přeřeknout nebo říct něco, co by ho zas jenom vyprovokovalo. Tudíž to mohlo chvíli trvat. „Když nedáváte ostatním moc na výběr, tak proč já taky nemůžu?“ pokusil se mu to nějak vysvětlit zjednodušeně i když se držel zuby nehty, aby to nevyznělo jak pro idioty. Na to už narazil v předchozím dialogu tudíž to nechtěl to znovu riskovat. „Ne všechno nutně potřebuje takový drive… Snad víš, jak to myslím, ne?“
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Potřebuje se s ním dostat k jádru problému, a to rychle. Už opět začíná cítit to intenzivní napětí, kterého se snažil zbavit každým jeho marným pokusem o odchod z této situace. Snad na třetí pokus by ho Dominic už mohl nechat na pokoji, ne? Asi spíše ne, proto zůstává stát na tom samém místě jako doposud a propaluje Dominica výstražnými pohledy. Třeba mu to tak dojde samo, on pak jeho směrem zamumlá něco jako: „Promiň, brácho… zapomeň na to.“ Ještě by u toho nonšalantně mávl rukou, otočil by se na patě a zmizel z Peterova obzoru. Nicméně buď Dominic postrádá schopnost čtení řeči těla, nebo to on sám dává špatně najevo, ale nic takového se bohužel nestane. Jenže ten idiot před ním nedělá absolutně nic pro to, aby mu pomohl se zklidnit. To právě naopak. Ani neví, co mu vadí více; jeho arogantní postoj k celé situaci nebo ten provokativní úšklebek, který na něj vytasí po každém komentáři. Až v momentě, kdy si všimne, že tu vlastně celou dobu zatínal silně pěst, až se mu vytvořily otlačeniny z jeho nehtů na dlani, tak mu to konečně dojde. Potřebuje se uklidnit. To poslední, co by teď měl udělat, je tu ztropit uprostřed náměstí scénu. Ani se nepotřebuje kolem sebe porozhlédnout, aby si byl jistý skutečností, že jejich ne zrovna přátelská konverzace má nějaké to publikum. To je holt nevýhoda, když se rozhodnete pustit do hádky na rušném místě. „Ty tvoje sarkastické poznámky mi jsou fakt užitečný,“ obrátí očima v sloup tentokrát on. Nemá rád, když se lidi nedokážou přímo vyjádřit a místo toho mají spoustu keců kolem. Nikam to nikdy nevede a spíše to tu druhou stranu více vytočí. Nebo alespoň v tom nyní Dominic D´Angelo naprosto exceluje. Přinutí se na krátkou milisekundu přivřít oči a zhluboka se nadechnout – to vše s naivní představou, že ho to nějak zázračně resetuje a už nebude muset potlačovat tu potřebu na něj vyjet. Jenže sotva stihne pořádně vydechnout, tak před sebou vycítí jakousi změnu; rychlý, přesto z části ostražitý pohyb jeho směrem následovaný dotykem na jeho zádech. Neskutečnou rychlostí sebou cukne a dřív, než to jeho mozek stihne zaregistrovat, tak od sebe Dominica prudce odstrčí pryč. Způsobeným náhlým pohybem mu z ramene sklouzne jeho batoh k nohám, ale Peter to sotva zaregistruje. Ani neví, jestli mu v ten moment Dominic něco povídal, jak se celou dobu soustřeďoval jen na sebe. A pokud ano, pravděpodobně ho utnul hned na začátku. „O co ti jde?!“ Vyprskne na něj znovu. „Přestaň s touhle tvojí debilní přetvářkou, Dominicu. Nikdo ti na to neskočí.“ Hlasitost jeho hlasu se začne postupně každým slovem snižovat zpátky do adekvátních hladin, ale na intenzitě jeho odpovědi to rozhodně neubírá. Obzvlášť když to říká přes vztekem zaťaté zuby. „Potřebuješ seriózní pomoc, protože tyhle tvoje náhodné výlevy mi už fakt vadí.“ Na krátký moment kompletně zapomene, kde to vlastně je a o co se tu celou dobu snažil. „Kdyby ses alespoň jednou přestal chovat jako namyšlený sobec, tak by ti možná došlo, že si za všechno můžeš vlastně sám,“ vyplivne na něj další ne zrovna lichotivý komentář. „Už se vůbec nedivím, že tě v týmu nikdo nechce…“ Tato slova si spíše zamumlá už pro sebe, jenže nepočítal by s tím, že by jeho poznámku Dominic nepochytil. Ale upřímně, jeho hlava je teď natolik zaslepená vztekem a frustrací, takže už mu jaksi dochází kapacita na to, aby se staral o následky jeho slov.
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
Jeho chování Dominic považoval jako chabý pokus o konspirační teorii, ale když se Domincovi konečně potvrdilo, že se jej ani nesnažil vyslechnout, uraženost v něm začala konečně bublat. „Woah, woah!“ vyjekl jako reakci na ne zas tak nečekané odstrčení, „Chill, kámo.“ Za to si mohl samozřejmě sám, protože předpokládal, že netušená a opětovaná změna taktiky na něj opět zafunguje. To se ale šeredně spletl. Možná ho vyděsil svým tónem hlasu, anebo tím že se opravdu zajímal o to, ať se před ostatníma neztrapní, když mu na tom tak moc záleželo. Nebo alespoň to dokázal vypozorovat z toho, jak často se ohlížel na ostatní. Není divu, že fyzicky do něj šel jenom tehdy, když Petera našel zašitého kdesi pod stromem. Naštěstí Dominic svůj balanc úspěšně udržel. Jenže to neměnilo nic na tom, že na něj zůstal nevěřícně hledět. Haló? Je toto normální? To byla slova, jež probleskla Dominicovi v hlavě sotva co se vzpamatovával z trefného odstrčení. Když to tedy mohli vyřešit slovně, tak proč to neudělat tímto způsobem? Nad tím se nejspíše vůbec ani nepřemýšlelo. „Možná kdybys mě nechal konečně domluv—“ Dominic to nestihl ani doříct bez projevu nějaké ublíženosti a už byl nucen se bránit dalšímu slovnímu napadení. „Co prosím?!“ Nadzvedl nechápavě obočí. „Viděl jsi se v zrcadle? To ses jako rozhodl ignorovat, cos právě udělal?! Já se ti tady snažím něco vysvětlit, což jsi sám po mně chtěl a požadoval… a stejně mi to budeš dávat za zlé, a ještě mě za to budeš napadat? Bro! Jsi vůbec normální?!“ Bylo zcela jasné, že dřív nebo později se v tom oba ztratí úplně, ale nikdy by nečekal, že by se to mohlo otočit vůči jeho maličkosti až takovým způsobem. Zasloužil si to. Nad poznámkou ohledně jeho údajné sobeckosti, se Dominicovo zamračení pouze prohloubilo. Kdyby byl skutečně tak sobecký, snažil by se snad o to ho dostat stranou, aby lidem nezavazeli anebo si byl jistý, že Peterovi tím nezpůsobí újmu na jeho dokonalé reputaci? Určitě ne. Jenže to byla jedna z věcí, na kterou teď myslel – a to zejména v daný moment, kdy už vodka pomalu ustupovala. Peter měl sakra štěstí, že mu ještě nepozvracel triko. „Cos to řekl?!“ zvýšil hlas. Kdyby byl Dominic sobecký, zajímal by se tak moc o to, proč ho v týmu nechtějí? Ani náhodou! Bylo by mu to totiž úplně jedno. Ano, trochu si podkopal nohy, když za pochodu vypočítal statistiku úspěšnosti v americkém fotbale, ale vážně to myslel dobře! Škoda, že Peter to tak neviděl. Ještě před chviličkou mu měl v plánu vysvětlit všechno – jak se věci mají, co by chtěl změnit ale teď… Neměl na to náladu. Vlastně Peter momentálně veškerou jeho snahu vzal, pošlapal, pak ji zmačkal jako kus papíru, a ještě ji odkopl kamsi pěkně daleko. „Kdyby ses nezajímal jenom o sebe, tak bys možná věděl, že mám k sobeckosti ze všech z vás nejdál. Myslíš, že jsem si neudělal čas ve svým volnu a nevysvětlil tomu debilovi, že GPA je průměr známek a že 1.0 není moc úsměvné?“ Dominic se opět pokoušel argumentovat, ale sotva co dokončil poslední větu, tušil že to nemá moc smysl. A basta! Když on nebude brát v potaz jeho, tak Dominic taky ne. „To, že ses nestavil je tvoje mínus! Hlavně, žes mě asi před minutkou tak zoufale přesvědčoval o tom, že všechno je v pořádku a jak nutně mě v týmu potřebuješ, co? Se nedivím, že s tebou lidi neradi něco řeší a raději drží hubu,“ zmínil čistě náhodou, aby mu krapet osvěžil mysl, která byla zaslepená pouze tou jeho předpokládanou perfektní realitou. „Nemá to totiž kurva cenu! Protože když není po tvým, tak se z toho ostatní musí maximálně tak posrat a to jenom kvůli tomu, že ti to zrovna nehraje do karet...“
#734f96
Dominic D'Angelo
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 21. 09. 23
Strana 3 z 4 • 1, 2, 3, 4
1, 2, 3, 4 Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru