Univerzitní náměstí

Dominicovi nezbývalo nic jiného než ulevit svému nutkání se hlasitě zasmát, ale nedokázal to. Jeho svědomí mu naznačovalo, aby se nenechal opět stáhnout jeho vztekem a nelogických narážek a neřekl mu něco, co by jej mohlo znovu vykolejit, ale v tu samou chvíli mu střízlivějící podvědomí připomínalo, kvůli čemu tady vlastně přišel. Chtěl to za každou cenu vyřešit, a ne se do této spleti absurdit nadobro zamotat, a to ještě bez schopnosti najít cesty zpět. Ať se snažil sebevíc místo uchechtnutí si pouze odfrkl a pokýval nad jeho blbostí nepatrně hlavou, zatímco očima na malý moment zabloudil stranou podobně jako jeho mysl, která jej svedla zpátky na scestí. Jeho ústa se pomalu začala plnit krví – spíše takový z toho měl pocit kdykoliv se to jeho podrážděnost rozhodla vybít právě na něm a donutit ho si neuváženě přikusovat tvář místo hlasitého a otevřeného projevu.
Popravdě už nevěděl, na co by se v dané situaci měl zaměřovat víc. Jediné, co Dominic v daný moment byl schopen vnímat byl fakt, že se do něj Peter snažil neustále dokola hustit ty jeho nesmyslná moudra, a to i přesto že si to vyjasnili „Co po tobě chci?“ pronesl řečnicky hned co mu byl umožněn prostor i pro vlastní myšlenky. Konečně. „Co po tobě sakra chci?!“ zopakoval důrazněji mezitímco založil ruce na hrudi a sjel ho dost zvláštním pohledem nechajíc mu dostatek času na přemýšlení. Z jeho očích sršelo čisté zklamání a nechutenství, a to z toho, že se Peter nebyl schopen alespoň na malý moment se zamyslet nad vlastními slovy. „Si děláš snad prdel, ne?“ zamumlal imitujíc ticho před bouří. Vskutku netušil, zda za to mohlo jeho ego či záchvat vztahovačnosti vůči tomu, že si Dominic dovolil urazit způsob jakým vede tým. „Copak to není snad jasné?!“ Dominicův hlas se začal opět zčistajasna stupňovat jenže i to mu dlouho nevydrželo ba naopak to podtrhlo tvořící se arogantní podtón v hlase. Jeho postoj se na chvilinku uvolnil, jakmile ruce nechal spadnout zpátky dolů podél těla. Maličko přivřel i oči, když kápo kolem sebe začal zničehonic máchat rukama. „Fajn. Sám uznávám, že to ode mě nebylo zrovna nejrozumnější rozhodnutí a za to se ti fakt omlouvám, že si moje údajně nemocná hlava usmyslila, že ty bys mohl být zrovna tím hlavním viníkem… Jestli to tvýmu egu uleví, tak se ti fakt omlouvám, že jsem měl takovou odvahu ti ho srazit,“ pokusil se o něco, co mělo, byť jen z dálky připomínat omluvnou řeč. Trochu mu dělalo problém si udržet neutrální výraz ve tváři. Koutky rtů se mu lehce zacukaly jako důkaz toho, že si sám je jistý, že omluva už byla nepodstatná a úplně zbytečná. „Ty vole,“ uchechtal se, „Ty to fakt nechápeš, co?“ optal se jej. Měl pocit, že byl příliš zaslepený svými vlastními činnostmi, než faktem že by se měl zaměřovat na ty informace, které mu podstrkával a měl číst mezi řádky. „Tak když jsi mi ty záda tak moc kryl, jak sám tvrdíš, tak proč o tom kurva nevím?!“ Bylo mu už jedno, že jeho vyjadřování už překračovalo meze nějaké morálky, kterou Peter kupodivu sám v daný moment postrádal. „To si to mám jako vycucat z prstu? Víš, kdybys mi to řekl ještě v ten první moment, cos tu sračku zaslechl, tak bychom se tady možná nehádali jako debilové a ostatní by z nás neměli prdel! Všechno by bylo cajk, ale ne... Ty tady ze mě musíš dělat naprostýho dementa, přitom sám ani neznáš základní formy komunikace!“ Na první pohled bylo zřejmé, že se Dominic trochu rozvášnil, protože ho už nic moc nedrželo zpátky. Neměl k tomu totiž důvod. „Což mě docela mrzí no… Jestli sis náhodou nevšiml, tak komunikace je docela důležitým faktorem, abys mohl vést skupinu lidí k lepšímu,“ povzdechl si. Skutečně to tentokrát myslel útočně, pokud si pan Southey bral všechno, co se týče jeho kapitánských schopností a kvalit, tak vážně, tak se ho muselo dotknout i tohle. Nebo tak to alespoň Nic zamýšlel. „Myslím, že bys reagoval podobně, kdyby ostatní o tobě mluvili a tys o tom nevěděl ani ň, hm? Všechno je fun and games, dokud se to přímo netýká tebe, že?“

On a neumět brát zodpovědnost za své činy? To těžko. Možná právě proto přemluvil sám sebe a rozhodl mezi všechny ty nenávistné narážky vsunout ten hloupý pokus o omluvu doufajíc, že to kapitánovi polichotí, když ve všem nutně potřebuje mít tak moc pravdu. „By ses divil,“ Dominic procedil skrz zuby, avšak připomínalo to spíše tiché mumlání, proto se ani nedivil, když si toho ani nevšiml. Kdyby Peter jen tušil, na kolik věcí musí myslet najednou a nést za ně odpovědnost, možná by si ty své blbé kecy nechal pro sebe. Ani se mu nedivil, když ho zajímalo jenom své vlastní počínání a jeho dojem na veřejnost, jež se mu momentálně vyhýbala obrovským obloukem. Dominicův postoj se zdál vyrovnaný a neměl potřebu vyhledávat nové argumenty. Teda to jen dokud na něj nevybavil hlášku s matkou, na kterou očividně Southey se svým školkařským humorem musel být hrdý a taky by měl. Nejen že se Dominicův postoj uvolnil (ano přesně ten postoj, který ho ustavičně přesvědčoval o své sebejistotě, avšak marně), ale šlo mu to vidět obzvláště na očích, v nichž se zaujala nepřítomnost. Z těch jako by na okamžik vyprchalo veškeré úsilí se bránit a musel se smířit se svou porážkou a za to všechno mohla ta jediná hloupá věta. Avšak i to se po malém momentě změnilo – koutky rtů se mu třásly, dokud se podvolily strojeného výsměchu. „Wow…“ Posměšek byl sice z Dominicovy strany krátký, ale stál ho zamyšlení, takže na něj zůstal nevěřícně hledět – neschopný ze sebe vydat ani hlásku. V duchu se snažil nalézt nějaký záchranný bod, který by mu pomohl se z této situace dostat pryč. „Přesně jak jsem řekl. Nemá to cenu,“ nepřímo poukázal na jednu ze svých předchozích poznámek, které utonul v zapomnění. V tu chvíli jejich konverzace skončila. Na první pohled se to mohlo zdát, že to byla hloupost – a taky byla, proto Dominic chtěl o to víc, aby tahle debata zůstala nedořešená, a to kvůli své momentální neschopnosti formulovat smysluplné věty. „Ty jsi takovej hajzl, že to není ani možný,“ zamumlal podrážděně doufajíc, že v tomhle bude mít konečně to vysněné poslední slovo a zabije tento konflikt jednou pro vždy. Naposled se mu podíval do očí: „Doufám, že jsi na sebe pyšnej.“ Pohrdavost. To byla přesně ta emoce, která mu sršela z očí, když byl připravený odejít a hodit tohle všechno za hlavu.
Dominic tiše doufal, že si jeho náhlou reakci a zájem o útěk nepřevezme a nebude si ji, jakkoliv interpretovat nebo se o tom nepodělí s ostatními. Poslouchat narážky na svou dysfunkční rodinu, pro kterou dělal první poslední, ale stejně bude vždycky za idiota, protože nic jiného nebyl – podobně jako tady, nebylo nic příjemného. Pravděpodobně to tak Peter ani nemyslel vzhledem k své neschopnosti číst mezi řádky a neznalosti jeho situace, ale Dominic to i přesto pochopil tímto způsobem – jako by druhá strana moc dobře věděla, že je to jediná možnost, jak ho zahnat do kouta. Už doufal, že to nechá být a jeho jakbysmet, ale sotva co od něj konečně odstoupil, a to ve svém vlastním zájmu odejít, aby tím předešel dalším potyčkám, sejmul ho bez varování jeho batoh. Týpek neměl žádný slitování, co? Dominic se vylekal, o tom žádná, ale jeho výraz zůstal stejný, ubíral se na vážnosti. Chvíli tam stál jako opařený čajem. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval v tom, co se za takovou kratičký moment odehrálo. Vše mu bylo rázem jasné. Teď už to pravděpodobně byla Dominicova pýcha, která mu zabořila prsty do dlaní ve snaze, aby se uklidnil, ale bylo příliš pozdě. Odplivl si na zem. Hned nato se otočil zpátky a štrádoval si to zpátky k jeho provokatérovi. Zorničky se mu roztáhly nejen šokem z jeho činu, ale i adrenalinem. Batoh překročil, ač měl obrovské nutkání ten jeho bágl odkopnout kamsi do prdele, a do toho parchanta strčil. „Tohle jsi chtěl?!“ Nejen jednou, ale i víckrát, aby věděl, jaké to je a narušil tím jeho osobní zónu, které si Peter tak moc vážil a v podstatě tím imitoval to, co stihl všechno udělat on jemu.„Jaký to je, ty zmrde?!“

Kdybyste se Dominica na začátku (ještě předtím, než konflikt vznikl) zeptali, zda má tušení, jak se celá situace vyvrbí anebo se jakým směrem se bude zaobírat, vůbec by si netipl, že by se z toho reálně mohla stát bitka.  Nebo jinak… Původně to na bitku viděl, ale to jenom do té doby, než si oba vysvětlili, jak se určité věci mají a z něj nevyprchala ta chuť se s někým bít. Ale ta už zase byla zpět, a to jenom díky jedné maličkosti, která byla vyřčena nahlas a taky tím, že ho nenechal odejít, když se začal cítit nesvůj z toho jakým způsobem mu úzkost stahovala hrdlo. Ale když se to vzalo kolem a kolem, tak Peter na to měl právo ho nenechat jen tak zmizet. On mu to také předtím nedovolil. A on to dokázal pochopit – vlastně nedokázal přijít na jednu věc. Jak to že byl Peter schopen nechat tuhle potyčku zajít takhle daleko, když mu od samotného začátku šlo o pravý opak? Koneckonců přemýšlet nad touto nelogičností už byla naprostá ztráta času. Nejen že bylo příliš pozdě, ale i povyk v okolí naznačoval, že právě na bitku by se rádi podívali. Tak proč jim ji nakonec i nedopřát? Tato myšlenka se Dominicovi potvrdila i následovným prudkým strčením, které si vysloužil na oplátku za své chování.
Konečně měl v plánu své rozhořčení dostat ven (alespoň dalším postrčením), ale v ten samý moment, co mu byla udělena šance se o to pokusit, se stalo něco, co víceméně ani neočekával. Ne že by toho Peter nebyl schopný nebo něco takového, ale zdálo se mu jako by na takovou situaci ani nebyl připraven. Dokonce i těch pár přihlížejících zalapalo po dechu, jakmile se Peterova pěst střetla s jeho obličejem – přesněji s jeho tváří a nosem, ale v ten okamžik si to nespojil dohromady, nadto samotná bolest se dostavila až posléze. Hlava mu cukla do strany. Ten úder byl natolik přesný, že se jeho receptory bolesti splašily. Náraz ho okamžitě zastavil v pohybu a na malý okamžik mu vzal i dech a schopnost přemýšlet. Jeho pohled byl vynuceně odvrácen. Dominic tam jen tak stál a mlčky se snažil zpytovat své svědomí. Mezitím vším mu ta nárazová a agonická bolest nedávala spát. Ta se pomalu ale jistě začala zarývat hlouběji, nežli předpokládal a probouzela zpátky jeho alkoholem otupělé smysly. A to jenom díky tomu, že ucítil cosi horkého stékat dolů. Prsty zabloudil směrem k nosu a v tu chvíli ucítil cosi horkého. Polštářky prstů se mu zabarvily do ruda sotva co si jeden z krvavých pramínků setřel. Zrovna co vzhlédl zpátky k Peterovi, jeho zrak jako by potemněl šokem.
Opravdu se stalo to, co se stalo? Okolostojící lidé se na ně (ale měl takové tušení, že hlavně na něj) se dívali s čistým překvapením a zvědavostí, což mezi nimi vytvořilo další nutkání situaci komentovat ať už hlasitě nebo byť jen šeptem. To všechno probíhalo tak rychle, že Dominic neměl ani čas se rozhodnout, co udělá dál. Možná to byla právě to Peterovo opakující omlouvání se, které Dominica přesvědčilo, aby svůj vztek nechal stranou. Ve skutečnosti byl lehce na vážkách. Myslel tu omluvu ze vší upřímnosti, anebo to vyřkl pouze aby ho výměnou nezmasakroval ještě víc? V jeho případě bylo možné obojí a když znal jeho konflikty z týmu asi s ním nechtěl začínat něco, čeho by později litoval. Když si však všiml Peterova pohledu, který taktéž záhy ztratil svou agresi a stal se podobně zmateným jako on, uvědomil si, že tento úder byl pro něj podobně nepředvídatelný jako pro něj. Naposledy se rozhlédl kolem a pak zpátky na něj – bez jediné schopnosti vydat hlásku. I jeho začal vnitřně trápit pocity viny, ale ne takovým způsobem, jak se mohlo na první pohled zdát. Jeho reakce (v podobě úderu pěstí) ho vrátila zpátky do reality a akorát mu připomněla, že svůj problém pouze zveličoval a nezdál se tak důležitý, aby projevoval své zoufalství v zájmu internalizované křivdy. Dominicovi v hlavě rezonovala pouze jediná věc, a to byla otázka, zda si to opravdu nezasloužil. A když si v duchu vyložil všechna pro a proti vždycky došel k jednom poznatku, a to byl fakt, že si to vskutku zasloužil a možná i nejen to… „Jo jasně… To ti tak věřím…“ Rty se mu semkly k sobě, zatímco couvl dozadu s pocitem, že všichni na něj hledí. Peter měl jediné štěstí, že byl takový jako byl a nepouštěl se do něčeho, když ho o to nežádal. Snažil se vymyslet jak z toho ven. „Víš co? Už mi nechoď na oči nebo si to ještě rozmyslím,“ zamumlal směrem k jeho maličkosti. Pravděpodobně to říkal, aby nebyl za idiota, když byl ostatním konečně na očích. Dominicovy myšlenky byly stále zmatené a vlnily se na něčem co připomínalo rozbouřené moře a podobně jako bolest v nose mu nedávaly pokoj. Na nic nečekal a konečně tuto skulinu hloupé bezmoci využil pro svůj vytoužený únik. Chtěl pryč, chtěl se dostat co nejdál od toho, co právě proběhlo. Dokonce něco i verbálně prohodil směrem k týpkovi, který mu omylem zkřížil cestu. Sotva se Dominic pokoušel odplout z davu, pronásledovala lítost a už teď věděl, že ho bude pronásledovat i nadále.

→ idk kam ale hlavne pryc hihi

Do této chvíle stále nedokáže uvěřit tomu, že to celé nechal zajít tak daleko. Z nich dvou by on měl být přeci ten klidný člověk s racionálním myšlením. Tím samozřejmě nemíní, že by snad byl Dominic absolutní lunatik, ale soudě na základě vlastních zkušeností může sebevědomě prohlásit, že jeho dnešní chování s vysokou pravděpodobností nepřekvapilo absolutně nikoho. Za všechny nevěřícně vykulené oči a lapavé dechy od procházejících studentů byste právě měli poděkovat hlavně Peterovi. Ze začátku se snažil a to opravdu. Možná to tak na první dojem Dominicovi nepřišlo, ale Peterova původní zdráhavost s ním komunikovat byla myšlena pouze v tom dobrém slova smyslu. On věděl, jak podrážděně se dnes cítí, a nechtěl mít na krku další potencionální oběť, na které by si mohl případně vybít frustraci. Ostatní si nic takového nezaslouží, proto se také od své party ihned odtrhl a usídlil se v odlehlé části náměstí.
Celé se to semlelo opravdu rychle, v jeden krátký moment to dokonce vypadalo, že toho oba nechají být a každý se rozejde vlastní cestou. Jenže jedna věc vedla k druhé a… nyní jsme tady. Peter shlédne dolů na své stále zaťaté pěsti; jedna je ale nyní lehce odřená a načervenalá. Jeho mysl je zahlcena různorodými myšlenkami, až sám neví, na co se má dříve soustředit. Všechny názory ale stále vedou k jednomu a tomu samému: studu. V momentu úderu ho na mizivou vteřinu naplnil falešný pocit úlevy, jenže tu téměř okamžitě vystřídaly výčitky a pochyby. Přesně tohle se nemělo stát. Chvilku to trvalo, než se odhodlal opět zvednou oči a vyhledat ty Dominicovy. Zaregistruje v jeho nejdříve odvráceném pohledu přirozené zaskočení. Od čeho ale nedokáže odtrhnout pozornost je pomalu stékající rudé kapky krve od místa zásahu. Peterovy zorničky na něj odráží jeho oprávněný strach z Dominicovy reakce na tuto vyhrocenou situaci. Koneckonců zrovna dal pěstí někomu, kdo je v týmu známý zejména pro své konflikty. Ví, že nyní už není cesty zpět. Co na druhou stanu ale netuší, je co má očekávat jako první – novou várku agresivních nadávek, či potencionální fyzický protiútok. Jenže Dominic se rozhodne na něj vytasit také eso v rukávu. Jeho obočí postupně spadne dolů do zmateného zamračení, zatímco si v hlavě začne přehrávat posledních pár uběhnutých minut, aby se ujistil, že je taková reakce vůbec možná. Co se stalo, že se náhle zdá tak klidný? Nenapadá ho ani jeden dostatečný důvod, který by mu to dokázal vysvětlit. A i přesto se tomu tak stalo. „To-" Potřebuje přerušit to nepříjemné ticho, které mezi nimi panuje, problém je ale v tom, že neví, co je vhodné v takový moment říct. Proto raději semkne rty zpět k sobě. Kdyby se mu znovu omluvil, vyzněl by až příliš zoufale, což by mohlo hraničit i s neupřímností, a o to Peter nestojí. Přijde mu, že jeho důstojnost byla zasažena už dostatečně (a to samozřejmě jeho vlastní vinou), a nemá v úmyslu si dál sám podkopávat nohy. Řekl, co bylo potřeba, klidně by mu byl i ochotný nabídnout pomoc v ošetření jeho zranění, jenže on jaksi tuší, že by tím mohl opět zavadit o něco, co by Dominica vytočilo. Peterova lítost musí jít jasně vidět už jen z jeho shrbeného a odtažitého postoje, takže i kdyby někdo neměl to štěstí zaslechnou jejich konverzaci, už jen od pohledu lze zaznamenat tu náhlou změnu v atmosféře. Na poslední výhružnou připomínku mířenou na jeho osobu už v sobě nedokáže najít sílu jakkoliv zareagovat. Ačkoliv ho vnímá, a kdyby na to eventuálně došlo, tak by možná dokázal přepnout, jeho hlava je zahlcena ničím než sebekritikou a zklamáním z vlastní osoby. Jeho chování absolutně nereprezentuje jeho hodnoty. Jenže to nejhorší na jeho uvědomění je, že sám netuší co dál. Proto Dominicovi věnuje lehce nepřítomné pokývání hlavy na jeho poslední slova. V okamžiku, kdy se k němu otočí zády, tak to i Peter bere za ukončené. Nebo alespoň pro teď. Konečně mu jsou otevřeny dveře k odchodu od této situace, nicméně ho už za žádnou cenu nenaplní ten uspokojivý pocit osvobození. Potřebuje vypadnout. Od všech těch zvědavých očí, od všeho toho ruchu. Jeho kroky ho tedy nakonec vedou zpátky na kolej. Na zbytek výuky kašle. Tak nějak tuší, že co právě zažil definitivně poskvrnilo jeho vztah s Dominicem. Ovšem skutečnost, že se tím změnil i jeho pohled na sebe, ho ale trápí o tolik více. Možná měl dneska ráno zůstat zamčený u sebe v pokoji…

→ spolek