Nerdský spolek - Gamma Beta

Potichu, potichu! Tady se učí! Tvé krůčky musí být velice tiché a možná ani to nepomůže, pokud jsi narazil na "studovací hodinku". Doufám že najdeš to,
co hledáš bez jakýchkoliv konfliktů. Uvidíš toho mnoho.. Někoho s úsměvem na tváři a kdo tě pozdraví, někoho tichého zabraného do úkolů a nebo dva
hádající se lidi o otázce ze školy, která jim celý dne vrtá hlavou a každý na ní má jiný názor. Ale věřte nebo ne! Je to tu super fakt! Chceme tě tu!
Hádající se hlasy v pozadí.

I tak je to spolek jako každý jiný, i když je tu někdo schopný se hádat i o obyčejném matematickém příkladu. Hned co vejdete, dostanete se ke schodišti
a to vede k pokojům a koupelnám ubytovaných, tedy členům spolku. Ale abychom nepředbíhali, tak se vrhneme na takové ty místnosti veřejné. Tím je
nečekaně obývací pokoj s pohovkou a pár křesílky a co víc je to u krbu, kde si můžete vychutnat například svojí horkou čokoládu a přečíst oblíbenou knihu.
A kde si tu čokoládu udělat? To je druhá věc, i když asi měla být uvedena jako první. Jenže jsme chytří a víme že v kuchyni, co se nachází v podstatě
hned u obýváku. A teď už můžete do těch svých pokojů.

Věnoval Teddy jeden vřelý, sic mírný, ale opravdu upřímný úsměv na znamení podpory. Sice u ní učitelské tendence nečekal, nicméně se mu to zdálo milé a možná i vcelku pasující k její nátuře (když vynecháme tu prvotní stydlivost, ta se k učení příliš nehodí, ale její dobré srdce rozhodně ano). „To rád slyším, alespoň máš jednu další možnost, jakým směrem se jednou dát,” pochválil ji jako správný hrdý bráška, že si rozšiřuje své možnosti. O budoucnosti bylo brzy mluvit, stále měli většinu studia před sebou, přesto bylo dobré se poohlížet po svých možnostech, to z něj mluvila jeho zodpovědnost. Navíc sám možnost učit a předávat své znalosti celkem obdivoval a pomalu k ní směřoval své kroky, bylo by tedy úsměvné, kdyby se jeho sestřička nakonec vydala podobným směrem jako on – bez jakékoliv předchozí domluvy, asi to mají v krvi. „Nedokážu to říct přesně, ale zkrátka byste si rozuměly,” neměl rád, když nenacházel vhodná slova pro své myšlenky, ale lehce jej uklidňovalo, že je v přítomnosti svého dvojčete, a ta ho nikdy soudit nebude, proto mu na rtech vyvstal lehký úsměv maskujíc jeho neschopnost se vyjádřit. Neměl ani čas se utápět ve ztracených slovech, jelikož se s Teddy rozhodli využít svůj omezený čas na maximum, a šli si přivlastnit kousek, možná několik kousků, pizzy z kuchyně. „Jeden by snad řekl, že jsme rodina,” rýpl si něžně do jejich nelibosti z trdlování ve virtuální realitě a ze rtů mu unikl tichý smích a i poté, co utichl, mu rty zdobil veselý úsměv, jež byl na jeho rtech často k vidění právě ve společnosti Teddy. Nebo i Lacey, ale ta tu dnes nebyla, jelikož si pravděpodobně užívala akci svého spolku.
Téma jeho blonďaté společnice byla opakovaným motivem, ke kterému se vraceli, nicméně pro dnešek to už jistě bylo naposledy, jelikož Teddy ubezpečil, že si zvládne poradit sama a rozhodně po jeho společnosti netruchlí. A on alespoň může prohodit pár slov se svým dvojčetem, z čehož má stejnou radost jako ona. „Přesně proto jsem se za tebou alespoň na skok stavil,” věděl, že má ráda jeho přítomnost stejně jako on tu její, a vzhledem k tomu, že jí od nikoho nerušil, nemohl se na kus řeči nezastavit. Kdyby tu ovšem s někým byla, nepřimluvil by se k ní, zase tak závislí na sobě nejsou, aby si nemohli dopřát společnost jiných lidí. „Když zvládneš Jungkooka učit fotit, myslím, že se dokážeš přimluvit i k Bethany,” povzbudil svou sestřičku, jakmile dokousal sousto pizzy, a rovnou si znovu kousl. Jen zavrtěl hlavou, když mu pohotově opětovala otázku. „Nemám snad ani pocit, že bych ji někdy viděl ve škole,” připustil rozpačitě, o lidech zkrátka příliš přehled neměl, nebyl jako Ray... ale asi mu to ani nechybí. Brzy v něm zmizela pizza, kterou si přivlastnil, a ledabyle se natáhl pro další kousek, který podal i Teddy, pokud měla zájem. Ještě chvíli si povídali, ale nakonec přeci jen hostitelský instinkt přemohl Lincolna a on se rozloučil s Teddy, aby se vrátil ke svému hostu (který se částečně pozval sám). Nechal se vtáhnout do víru nějaké stolní hry, zahrál si s nimi pár kol, než jej přemohla únava a on se rozloučil i se svou společnicí s omluvou, že je vážně unavený, a zamířil do postele. Sociálních akcí si užil na pár týdnů dost.

Kath je tak nějak jedno, kdo co jí. Je to jejich věc, ale jednomu nerozuměla a s tím se musela pochlubit i neznámé slečně, která na to zareagovala, jak Kath předpokládala. Přikývne a zasměje se tomu. "Ano, to je. Dokonce se to snažil nacpat do mě, ale nedala jsem se." Zavrtí hlavou do stran a dokonce se i při té myšlence otřepe. Kath si totiž neumí představit, jak by to chutnalo a asi ani nechce. Nemusí vědět a ochutnat všechno. To fakt ne. Místo toho Kath čeká, že se dívka nadšeně vrhne do přípravy, jako ostatní. Ale ne. Pronese větu, která Kath překvapí a obočí jí vyjede nahoru. Chce něco dodat, aby ji do toho nějak dostrkala a podpořila v tom dívku. To už ale řekne další slova a Kath pootevře údivem ústa. "Aha...tak..to chápu, ale tak třeba by šla udělat i bez toho. Se smetanou.. Quatro formagi bez rajčat nebo tak." Začne ihned uvažovat nahlas a také se rozhlédne, jestli tady uvidí více druhů sýrů. Poté ale přenese pohled zpět na dívku a poslouchá ji. Přikývne chápavě, protože to měla podobně. "Rozumím, tak to tedy omrkneme, ne?" Navrhne a když se jí dívka představí, věnuje jí úsměv. "Jsem Kath. Tak pojď, jsem zvědavá, co vše tu nabízí." Navrhne a kývne hlavou směrem do místnosti a po chvíli se i rozejde objevovat, co tato akce nabízí. Holky zkusí vše možné. Dokonce si dají i nějaký alkohol, aspoň Kath a opravdu si to užijí. Kath se se svou novou kamarádkou rozloučí a zamíří si to do dívčího spolku do svého pokoje. Tam se svlékne a padne na postel. V mžiku usne...

Byl v prekérní situaci, a ačkoliv měl většinou řešení snad na cokoliv, zde absolutně nevěděl, co dělat. No jo, mezilidské vztahy, na ty on vážně nebyl. Kromě svých pár přátel se lidem vyhýbal, jak nejlépe mohl, a pokud by se snad někdo divil, proč tomu tak je, tak stávající situace byla zářným příkladem. Neměl z toho pokoje vylézat. Když to teď vzal zpětně, tak by bylo o dost moudřejší, kdyby napsal třeba takovému Carterovi, jestli by byl tak hodný a donesl by mu občerstvení z párty přímo na pokoj – byl o něco společenštější než on, takže tu určitě někde pobíhal. No jo, Samueli, stačilo si to celé lépe promyslet, a ty jsi tu teď nemusel tvrdnout s cizí holkou a jako největší pako čučet, jak ji rozlitá cola stéká po odhaleném břichu. Ještě štěstí, že mu tu nezačala dělat scénu, nerad by byl totiž středem pozornosti, a ještě více by byl nerad, kdyby mu byl tento incident v následujících několika dnech připomínán. Ale taky by byl samozřejmě nerad, kdyby se na něj řvalo, to nikdy nebylo příjemné, a obzvláště, když to bylo neprávem; sice nekoukal, kam šlape, ale nepolil ji schválně, to snad hnědovláska věděla. Neubránil se nadzvednutému obočí, když viděl, jak si oběť jeho nepozornosti stírala holou rukou colu z břicha, a rázem mu doplo, že možná prvním jeho počinem neměla být omluva, nýbrž bleskové podání ubrousků. Proč musel být takový zmatkař? Zatím zkazil, co se dalo a místo toho, aby byl hnědovlásce nějakým způsobem k užitku, tu stál jako naprostý idiot. To však hodlal změnit.
Jako ocásek ji následoval do kuchyně, kde konečně hodlal přiložit svou ruku k dílu a tím hnědovlásce ukázat, že ho jejich srážka opravdu mrzela, a že nechtěl. Jak se však později ukáže, celé to akorát zhorší. V kuchyni si odložil prázdnou skleničku a krabici s pizzou bokem a stejně jako hnědovláska, i on se chopil ubrousků, kterými ji pak začal utírat polité oblasti. Takhle jeho počínání nepůsobilo nijak divně, jenže Sammy byl podivín, a ti dělají zvláštní věci. Ten trouba se totiž během utírání koukal kamsi do dálky, což způsobilo, že Madd osahával na nepatřičných místech; přitom to chudák myslel dobře, nechtěl být nařčen z toho, že ji tu sjížděl jako největší úchylák pohledem. Zprvu nechápal, co dělal špatně, však jí pomáhal, tak čemu se tak divila a proč na něj koukala tak zaraženě? Pohled ji pochopitelně opětoval, ovšem tentokrát se z něj nedalo vůbec nic vyčíst – však co, dělal tu přeci dobrou věc. Celá situace se zhoršila v momentě, kdy svou ručkou omylem zavítal k jejím prsům a hnědovláska jej jako největšího chlípníka pleskla po rukou. Proboha! Asi nikdy se necítil tak trapně. Tvář mu celá zrudla a on beze slov pozoroval, jak mu hnědovláska trhavým pohybem brala ubrousky z rukou. ,,Já.." ztěžka polkl a podíval se na své ruce, načež je pomaloučku přesunul podél těla. ,,Jsem chtěl jen pomoct," zamumlal provinile a udělal krok vzad, aby náhodou ještě nebyl nařčen z toho, že narušoval její osobní zónu. Sklopil pohled a na malý moment se zadíval na své pantofle – nedokázal se dívat na to, jak se na něj ta holka mračí. Byl čas jít, už tu napáchal až příliš škody a jediné, co si teď přál bylo zalézt si do svého pokoje, zamknout se, zalehnout do své pohodlné postele a úplně z hlavy vytěsnit vše, co se mu za těch posledních pár minut přihodilo. Už už se připravoval vykročit pravou nohou směrem k východu kuchyně, když v tom hnědovláska promluvila a on ji tak zase věnoval svůj provinilý pohled. To se mu jako smála? Cítil se tak blbě úplně zbytečně?! Bože, holky… Věděl, proč se nehrnul do žádného vztahu, některé ženské totiž byly pěkně ďáblice, a to ne v tom perverzním slova smyslu. Dokázaly vám udělat ze života pekla. Mírně se zamračil a zavrtěl nad jejím počínám hlavou, aby jí naznačil, že mu teda do smíchu rozhodně nebylo. Zamračeně pozoroval, jak se mu chechtala, načež mu po chvíli došla trpělivost a on popadl krabici s pizzou, kterou si odložil na kuchyňskou linku. ,,Měj se hezky," zavrčel skoro až nevrle a zamračeně odkráčel zpátky na svůj pokoj, kam se naštěstí dopravil bez další nehody. Bohužel tak neslyšel poslední slova, která mu hnědovláska chtěla věnovat, ale velice překvapivě mu to bylo stejně fuk. Chovala se jako blbka a on sám sobě nadával, že se kvůli ní na malý moment cítil jako ten největší hulvát široko daleko. Nesnášel lidi, nesnášel společnost. Když došel na pokoj, tak za sebou zamknul, dvakrát poklepal na jeden z airpodů, které měl po celou tu dobu v uších a během konejšivého poslechu Bacha si začal vychutnávat pizzu, kterou si s sebou odnesl na pokoj. Po zbytek večera už ze svého doupěte nevylezl.

Už ani pořádně neví, jak to vzniklo; jestli do nerdského spolku pozvala ona Tobyho, anebo jestli se Toby pozval sám potom, co mu vyprávěla, jak úžasné to tam u nich je. Je si jistá jen tím, že k tomu dospěli během rozhovoru, kdy se oba snažili být opět hrozně vtipní, jak to mívají ve zvyku, když spolu mluví. A tak ve smluvený den započaly přípravy. Poprosila své spolubydlící o uvolnění playstationu a pokud možno celé společenské místnosti. Má v plánu si s Tobym nerušeně zahrát pár her, ačkoliv je v tom naprosto mizerná, předpokládá však, že ani on není žádný gamer, takže z toho snad vznikne pěkná sranda. Horší bude, jestli ji překvapí a bude lepší než ona, to ho pak asi umlátí polštáři. Dále jim objedná pizzu, jenž sní klidně i sama, kdyby byl Toby moc velká fajnovka, která tohle boží jídlo nejí a nechá mu pak něco dodatečně přivézt, až si zjistí, co má vlastně nejradši. Taky má připravené nějaké pití a balíček popcornu, ten ale přijde na řadu až u filmu, který si pustí u ní v pokoji. Přesněji si ho pustí v pevnosti z dek. Je to asi hrozně dětinské, ale jí se ta představa líbila, a tak se pustila do její realizace. Ke stavbě použila záclony, které vyhrabala kdesi v domě, uvnitř to poté vycpala polštáři, a aby tomu dodala ten cozy nádech, pověsila tam i světýlka. Není to teda žádné mistrovské dílo, kterým by se chtěla chlubit designerům, ale je s tím nakonec docela spokojená - snad si Toby nebude myslet, že je to přespříliš. A jako poslední připraví sebe. Nejdřív se chtěla vystrojit do nějakých casual šatů, ale pak si řekla, že to by už vypadalo opravdu přehnaně, když prakticky stráví den v domě, a tak nakonec zvolila pohodlný outfit v krémové barvě. Ve světlých barvách prý člověk na ostatní působí víc nevinně, což ona samozřejmě je, takže to tím oblečením ještě hezky podtrhne! Dobře, nebylo to záměrem, ale je to jistě zajímavý, ač ne moc překvapivý fakt. S make-upem to moc nepřehání a vlasy si stáhne do obyčejného copu. Nato se prohlédne v zrcadle, aby se ujistila, že vypadá dobře, ale naprosto nenuceně. Je totiž naprosto v pohodě a ani trochu nervózní, o tom se tedy alespoň snaží samu sebe přesvědčit. Pak už jen zkontroluje, kolik je hodin a vypraví se do společenské místnosti, kde si pustí televizi, při které počká na svou návštěvu.

Dívá se na jakýsi starý seriál, když jí mobil ohlásí nově příchozí zprávu. Nahmatá ho s očima přilepenýma k obrazovce kvůli napínavé scéně, jež v televizi právě probíhá. Chvíli jí tak trvá, než si zprávu přečte, ale jakmile se k tomu dostane, mobil vyplašeně odhodí, takže přistane na gauči, a rychle vyskočí na nohy spěchajíc ke dveřím - vůbec si neuvědomila, kolik je už hodin! Televize ji dokonale zabavila, za což je na jednu stranu ráda, stačilo totiž málo a začala si samou nedočkavostí kousat nehty, ale taky si samozřejmě v duchu nadává za to, že nechala Tobyho čekat, i když jde asi jen o nějakou tu minutku. Konečně dveře otevře a stejně tak i pusu chystajíc se k omluvě, Toby ji však v mluvení předběhne, a tak ji zase sklapne a čeká, až ze sebe dostane vše, co chtěl. Jeho slova jí vyčarují další úsměv na rtech a chvála jejího zevnějšku jí vžene jemný ruměnec do tváří, zatímco si od něj přebírá tašku s nákupem. Letmo do ní nakoukne, přičemž se jí hlavinkou samozřejmě hned proženou dvě možnosti, buď si ho může dobírat, jak od ní evidentně očekává, anebo ho může pochválit, což by si jistě zasloužil víc; nevidí v tašce nic, co by se jí hnusilo. Zadívá se na něj s potutelným úsměvem, jak v ní probíhá boj její dobré a špatné stránky. “Taky ti to moc sluší a navíc jsi přinesl samé dobroty, myslím, že jsi prošel, můžeš vejít,” řekne nakonec a ustoupí mu z cesty. A jen co za ním zavře dveře, s culením se zavěsí do jeho paže a zavede ho do společenské místnosti. “Doufám, že máš rád pizzu, a že máš hlad.. za chvíli by měla dorazit,” oznámí a pustí se ho, když vejdou do pokoje s televizí a připraveným playstationem. “Udělej si pohodlí,” poukáže na gauč, načež na stůl připraví čokolády a bonbony, které Toby přinesl, aby je měli po ruce. “Myslela jsem, že bych tě mohla nejdřív vyzkoušet, jak ti to jde v ninja soubojích,” poukáže na ovladače patřící ke hře, “Pak se rozhodnu, jestli má cenu se s tebou dál bavit, anebo jestli tě rovnou odstřihnu,” pronese, jako by ona snad byla nějaký ps master a posadí se vedle něj - ještě před pár měsíci ani nevěděla, jak to zapne. Teď už to tedy ví, ale to z ní pořád nedělá žádného znalce. Občas se ještě i v té přípravě hry docela ztrácí. V duchu se proto modlí, aby se jí to teď vůbec podařilo, jinak se jí bude nejspíš smát ještě rok poté! Usadí se vedle něj a podá mu jeden z ovladačů. “Už jsi na tom někdy hrál?” Letmo po něm loupne pohledem, zatímco se snaží projít úvodem hry. Nevybrala nic těžkého, budou se prostě mlátit jako blbečci. Na nic složitějšího si netroufá.

Uleví se jí, když Toby neohrne nos. Kdyby to udělal, asi by nemohli být přátelé. Nemohla by se bavit s někým, kdo nemá rád pizzu! Což je samozřejmě lež; podle jídla ho soudit nebude, je spíš ráda, že nemusí řešit další objednávky a může se plně věnovat jemu a zábavě, kterou jim připravila. Zářivě se na něj proto usměje a jemně ho poplácá po lopatce za to, že je to takový hodný, nevybíravý chlapec. A k tomu je hladový! To jí také udělá velkou radost jako nějaké babičce, která má tak možnost nacpat své vnouče k prasknutí. "Jakou pizzu mám nejradši?" ujistí se, že mu rozuměla správně, než se nad jeho otázkou zamyslí. "Hmm," protáhne zamyšleně s pohledem upřeným kamsi vzhůru. "Řekla bych, že sýrovou..  Quattro Formaggi," vysloví to jako italský kuchař z reklamy na pizzu, stejně tak to i prožije, co se výrazu týče a nezapomene ani na ten stereotypický pohyb rukou. Nato se začne smát, jelikož si moc dobře uvědomuje, jak pitomě při tom musela vypadat. Už jí chyběl jen knírek vytvořený z vlasů - škoda, že je má stažené v ohonu.
Ve společenské místnosti se Tobyho konečně pustí, aby se mohl uvelebit na gauči. Během toho ho začne obeznamovat se svými plány s PS, zatímco po stole rozprostírá dobroty, co Toby přinesl. Pobaveně se při tom usmívá, jak poslouchá jeho pochybnosti o svých hráčských schopnostech. Kdyby jen věděl, že je stejně ztracená jako on. No, nakonec zjistí, že její talent není o moc větší než jeho. "Na to zapomeň, nikam nejdeš, hezky seď," řekne hlasem, ve kterém se mísí rozkaz s pobavením, a usadí se vedle něj podávajíc mu jeden z ovladačů. Poté se podívá k televizi, aby mohla hru rozjet. To ovšem neznamená, že občas netěkne pohledem k Tobymu, který působí při prohlížení ovladače jako návštěvník z dob minulých, co se prvně setkává s moderními vymoženostmi. Uculí se nad tím. "Nemyslím si, že to pro tebe bude tak těžké, rychle na to přijdeš, jsi přece bystrá hlava," odvětí a bezmyšlenkovitě mu pročísne vlasy s tím, že je trochu pocuchá. Když si to uvědomí, omluvně se na něj zaksichtí a prohlédne si způsobené škody. "Nooo," spustí vyhýbavě a začne mu vlasy zjemna upravovat ve snaze je vrátit do původního tvaru. "Vypadáš.. uvolněněji," vymyslí si cosi, co by snad mohlo Tobyho utěšit a doplní to o úsměv od ucha k uchu. Je ovšem o něco málo křečovitější než jindy, jako by se v duchu modlila, aby jí její přešlap prošel bez úhony. Samozřejmě si nemyslí, že ji kvůli tomu Toby zlynčuje, ale třeba mu na účesu záleží tak moc, že by se na ni mohl začít mračit, což by byla opravdu nerada! Po posledním pokusu o nápravu mu zlehka přejede prsty po tváři a s uculením se mu podívá do očí. Líbí se jí, jsou to takové puppy eyes. Chvíli tak vydrží koukat, než jí dojde, co podivného zase vyvádí a s rychlým poposednutím se natočí k televizi. Uvolní si hrdlo a spustí hru. "Na co jsi se ptal?" optá se a podívá se na ovladač v ruce. "Oh, jak se to ovládá, že? No..nějak takhle," začne chaoticky mačkat všechny čudlíky. Její ninja panáček se díky tomu dá sice do pohybu, ale vypadá to stejně chaoticky a nepromyšleně. Loupne očkem po své návštěvě a zazubí se. Teď přijde ta chvíle, kdy mu musí dojít, že je v PS hrozná, a že její vítězství není ani zdaleka tak jasné, jak si myslel.

Musí se zasmát, když se začne spekulovat o její pravé identitě. Nejvíc ji ovšem pobaví výběr jména - Giuseppe, nic typičtějšího už Toby vymyslet nemohl. To má určitě z mražené pizzy! Neumí si sice představit, jak by se vedle něčeho takového ocitl, ale možné to je, ne?  Dobře, asi ne. Už si za tu dobu, co ho zná, stačila všimnout, že to s největší pravděpodobností není ten typ, co si pizzu ohřívá v troubě - to už se víc hodí k ní. Naštěstí ho ale ta špetka snobárny vůbec nedělá nudným ani jinak nesympatickým. Naopak je o to zajímavější. Je zvědavá, co dalšího v sobě tenhle sečtělý mladík ukrývá, co není na první pohled vidět. Už například ví, že je vtipný a schopný se přizpůsobit její podivné povaze, což bylo docela neočekávané. Od někoho, kdo se prezentuje jako Toby, čekala spíš ohrnutí nosu a rychle vypaření z její společnosti. Však mají ve spolku podobného mužíka, Sam se jmenuje, a ten se s ní teda moc kamarádit nechce. Toby jednoduše klame tělem a jí se to líbí. “Co mě prozradilo?” optá se, jen co se přestane smát a znovu přitom nahodí ten typicky italský přízvuk naučený z reklam a pravděpodobně z nějakých přihlouplých amerických filmů. “Kníru jsem se zbavil,“ použije schválně mužský rod a pod nosem si z ukazováčku vytvoří cosi, co má představovat knír. A pod tím očividně falešným knírem se jí utvoří široký úsměv. “Slušel by mi?” optá se s pobavením v hlase a nato zahýbá prstem, takže to začne víc připomínat červa než vousy. Umí si představit, že to vypadá velmi smyslně a je jen div, že jí ještě Toby nepadá k nohám.
Ale však on nakonec padne, ve hře určitě. Podle toho, jak si prohlíží ovladač, který mu podala, soudí, že má docela velkou šanci ho porazit, i když je sama dost levá. To mu ovšem neřekne, místo toho ho s rukou v jeho vlasech ujistí, že to nebude dlouho trvat a hru se svou bystrou hlavou ovládne. Vtom si ovšem také uvědomí, že mu cuchá účes, a tak se ho zase rychle pokusí upravit, zatímco si vymýšlí jakási chlácholivá slova, snažíce se ho přesvědčit, že jeho vzhled vlastně svým zásahem ještě vylepšila. Toby však moc přesvědčeně netváří. Dokonce si dovolí namítnout, že vypadá příšerně. Za to by mu dala jistojistě pohlavek, kdyby se dávno neztratila ve svých myšlenkách vyvolaných úsměvem, který jí věnoval - beztak si je moc dobře vědom, že by mu na hlavě slušelo i vrabčí hnízdo. Místo vyčinění ho tedy pohladí po tváři a přitom ji pohledem prozkoumá, jako by ji snad neviděla už milionkrát předtím. Viděla, ale.. Najednou se z toho zkratu probere a ruku rychle stáhne. Co jí to jen popadlo?! Ona tedy samozřejmě ví, co ji to popadlo, ale neměla v plánu tomu dávat volný průchod, anebo možná měla, není si však jistá, že zrovna tímto způsobem. Musela působit hrozně divně! Vždyť na něj jen tak beze slov čučela; to že na ni koukal podobně, to jí uniklo. Začne si v duchu nadávat. Má chuť schovat obličej do dlaní, jak se jí do tváří dere horkost, ale brání jí v tom ovladač, který třímá v rukou, a k tomu se snaží předstírat, že je všechno úplně v pohodě - vše je, jak má být. Zhluboka se nadechne, těkajíc pohledem z ovladače k televizi a mačkajíc přitom všechny možné čudlíky ve snaze předvést, jak se ovladač používá - na to se jí přece Toby ptal, jestli si dobře vzpomíná. Ani se nediví, že si při pohledu na její umění správně odvodí její nedostatky. K odhalení svých schopností, anebo spíš jejich absenci si ovšem nemohla vybrat lepší chvíli. Pomůže jí to se zase značně uvolnit a na chvíli zapomenout na své trapné chování, které před pár minutami předvedla. S hranou otráveností si nad Tobyho poznámkami odfrkne a nastaví svůj ovladač tak, aby na něj dobře viděl. “Klidně ti to ukážu znovu, nepotře-“ zarazí se v půlce věty, když se k ní Toby přisune blíž. Nedozví se tak, že mu mileráda předvede své triky, protože se nebojí, že by nad ní mohl vyhrát. Podívá se po něm a nepatrně se usměje, než se pohledem vrátí k ovladači, který pořád drží o něco výš. Poté na ovladač chvíli kouká, jak se snaží rozpomenout, o co se to tu vlastně pokouší. Jde to ovšem dost těžko, její mysl se totiž začne až příliš zabývat Tobyho blízkostí. To jí dělá schválně? Ale jak by mohl vědět, že ji tím rozhodí? Oh, provokuje ji, protože si po jejím pohlazení domyslel.. Nepatrně zavrtí hlavou, aby se z té spirály myšlenek vymanila. “No a.. tady to musíš,” vysouká ze sebe pár slov, když si konečně na nějaká rozpomene. Opět toho však víc neřekne, teď se totiž Toby rozhodl, že si bude hrát s jejími vlasy. Musí se nad tím pousmát, ačkoliv si není jistá jeho pohnutkami. Všiml si, že je z něj paf a tak se toho snaží využít ve svůj prospěch? Myslí si, že má pak větší šanci na výhru? No to se určitě spletl! Opře se víc do gauče a zadívá se na něj s přimhouřenýma očima. "Co je tohle za triky, Piotrowski?" optá se s pohledem těkajícím po jeho obličeji. Nemá daleko k tomu, aby opět zabředla do tupého zírání, v duchu si to však zakazuje. Víc zvedne bradu v pokusu o jakousi přísnost, jak čeká na jeho vysvětlení. No není pitomá? Neměla si to celé raději užívat?

Není schopný potlačit pobavený úsměv deroucí se mu na rty, když Maddie předvádí téměř dokonalou podobiznu italského pizzaře. Už jí chybí jenom kuchařská čepice, pod kterou by schovala své hnědé vlasy a klidně by se za Giuseppeho mohla s přehledem vydávat. Zejména s tím věrohodným knírkem z ukazováčku, který si pod nosem vytváří pro větší autenticitu. „Hrozně moc,“ s cukajícími koutky a smíchem znějícím v hlase sklouzne očima k jejímu rádoby knírku, jako by jí pod nosem doopravdy rostl a nebyl pouze výplodem jejich fantazie. „Klidně ti můžu jeden nakreslit, až se budeš cítit na návrat ke své pravé identitě,“ dodá se stále znějícím pobavením v hlase, které z něj ne a ne dostat pryč. To, že by jí knírek slušel, tak asi nebude zrovna nejdůvěryhodnější věcí, kterou jí kdy řekl a vlastně se ani není čemu divit. Má sice pocit, že jí sluší všechno, co na sebe vezme, ale pořádný italský knírek by byl možná první věcí, která by tohle jeho přesvědčení dokázala vyvrátit. A nebo taky ne a roztomile střelená by mu připadala i tak.
Za to on na ni po dnešku možná neudělá ten nejlepší dojem, až uvidí, jakého anti-gamera si to sem pozvala. Všichni nerdi obývající tenhle spolek by ho nejspíš hnali rychle ven, kdyby sem náhodou vešli a viděli, jak znesvěcuje jejich posvátné videohry svými amatérskými schopnostmi. Vždyť ani neví, k čemu jaký čudlík slouží. Zkusil by to odvodit nějakými logickými úvahami, ale ty mu v tuhle chvíli nedávají smysl podobně jako geometrické symboly na ovladači. To tam nemůžou být prostě šipky? Trojúhelníky, čtverečky a kolečka by měly zůstat spíš v geometrii. Ale tak co, snad v tom v průběhu hraní najde nějaký systém, který mu pomůže se před Maddie úplně neznemožnit. Ta v něj nejspíš uchovává podobnou víru, jako on sám, protože se ho v podstatě o tom samém pokusí sama přesvědčit, cuchajíc mu během toho hnědé kadeře. Je si jistý, že škody, které tímhle gestem napáchala, nebudou ničím, kvůli čemu by při pohledu do zrcadla zešedivěl, přesto si neodpustí malé zpochybnění jejího kadeřnického umu, jehož výsledek se teď sama snaží napravit, zakončujíc to jemným pohlazením po tváři. A tímhle jemným dotekem mu z hlavy na malou chvíli vyžene všechno, co v ní doposud měl. Ovladač, videohry, rozcuchané vlasy… tohle i ostatní vlivy kolem nich odsouvá na pár vteřin na vedlejší kolej a stejně jako ona očima bloudí po jeho tváři, on těmi svými začne prozkoumávat tu její. Skoro jako by to bylo poprvé, co ji vidí. Až ucuknutí její ruky ho z transu, do kterého z ničeho nic spadnul, vyvede ven a přiměje ho trochu víc vnímat i něco jiného, než jenom ji. Třeba to, jak začne na ovladači zběsile mačkat jeden čudlík za druhým nebo to, jak se díky tomu její ninja panáček začne na televizi pohybovat v chaotických pohybech. Pomůže mu to tedy alespoň trošku uklidnit vlastní myšlenky, doposud poletující směry, kterými by při hraní videoher nejspíš vůbec poletovat neměly a taky mu konečně dojde, že na tom s hraním nejspíš nebude o moc líp, než on. Pokud na něj teda nezkouší nějakou promyšlenou strategii, kterou by ho chtěla zmást! To nemůže dopustit a tak se s hraně podezřívavými poznámkami přisune na gauči o něco blíž k ní, nakukujíc jí do ovladače jako školák, co se při testu snaží opisovat od spolužáka. Jenže tím akorát zapadne zpátky do toho, v čem byl před několika minutami a místo soustředění se na ovladač v jejích rukách, se začne soustředit na to, že je zase blízko u ní. Bože. To už vedle ní nedokáže ani v klidu sedět, aniž by z ní nebyl úplně mimo? Asi ne, o čemž vypovídá už jen to, že mu vůbec nevadí, že nedokončila větu nebo to, že ho ani nenapadají žádné poznámky, kterými by si ji díky tomu mohl dobírat. Dokonce jednou rukou pouští ovladač a místo něj bere mezi prsty konečky jejích vlasů sepnutých v culíku, neuvědomujíc si, jak divně to na ni může působit. Pro něj je pohrávaní si s jejími vlasy momentálně takovou vlastní oázou klidu, něčím, co uklidňuje jeho rozvířené pocity i roztěkané myšlenky a co mu pomáhá udržet pohled na ovladači a nezabrouzdat ním znovu k její tváři. Na tu by se ale díval mnohem raději, než na černý ovladač, o jehož ovládání se nakonec vůbec nic nedozví. Místo důkladnějšího vysvětlení, co s ním dělat, si totiž vyslechne otázku, jejíž význam mu dochází až pár sekund poté, co se Maddie opře více do gauče. Její vlasy díky tomu mizí pryč z jeho uchopení a on si až teď uvědomí, co to dělal. Nebo spíš to, co by si o tom mohla myslet. Třeba jí to vadilo. Třeba ho ve svým osobním prostoru vůbec nechce. Třeba vnímá věci, kterým prozatím nedával žádný větší průchod, úplně jinak než on. Hlavou mu prolétne nespočet podobných nejistých myšlenek, když zvedá pohled k tomu jejímu, snažíc se vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, která by jeho předešlé činy mohla ještě zachránit. „Výherní triky, Grantová,“ odpoví, ačkoliv na jeho slovech není ani zrnko pravdy. Žádné triky na ni nezkoušel, jenom se přestal hlídat a povolil uzdu něčemu, čeho si poslední dobou začal všímat o něco víc, než dřív. „Zabírají nebo bych měl ještě nějaký přidat?“ vrací jí otázku, snažíc se za ní schovat rozpaky i obavy, do kterých sám sebe uvedl. Moc to ale nepomáhá. Na to, aby dokázal smýšlet rozumněji je jí pořád až moc blízko. Tak moc, že i on pohledem začne putovat po její tváři; z jednoho oka ke druhému a pak, na jednu kratičkou vteřinu i k jejím rtům. V té další, během které pohled už zase zvedá zpátky k dobře známé, čokoládově hnědé barvě jejích očí, si začíná v duchu nadávat. Proč. To. Sakra. Udělal. A proč by to nejradši udělal znovu a tentokrát nezůstal jen u toho. Měl by k ní dostat zákaz přiblížení. Pak by nehrozilo, že by něco pokazil. Nebo že by zase udělal něco, o co Maddie možná vůbec nestojí. Potřebuje se uklidnit, začít zase vnímat i něco jiného, než její blízkost a tak sklopí pohled z jejích očí k ovladači ve své ruce. Měli by se vrátit ke hraní a i když jsou videohry tím posledním, co má právě v hlavě, přinutí se vrátit i svou druhou ruku na ovladač a nepatrně si od Maddie zase poposednout o něco dál. „Tak to pusť, porazím tě i bez tvých triků,“ hodí po ní pohledem i nepatrným úsměvem a ve snaze se vzpamatovat hned poté pohled přesune na televizi před nimi. Jednu maličkatou poznámku si však během toho přece jen nedokáže odpustit. „A jen tak mimochodem, nebyly to žádný triky,“ poví, ale tentokrát už se neodvažuje vrátit hnědé oči zpátky k ní.

Dál si pod nosem tvoří knírek ze svého prstu, zatímco Tobyho sjíždí přísným pohledem, kterým mu jasně říká, že by měl vážit svých slov - a zdá se, že to na něj zabralo, knírek jí prý sluší. Jistě, jeho odpověď asi nebyla ovlivněna jejím výrazem, spíš Tobyho dobrým charakterem a smyslem pro humor, ale proč by si nemohla namlouvat, že z ní má prostě respekt? Může a bude. Rozzáří se po jeho slovech jako slunce jasné a hned nato se zatváří velmi hrdě, jako by opravdu záleželo na tom, jestli jí sluší image italského šéf kuchaře. Nezáleží, ale Maddie je prostě šáša. Možná by to měla krotit, ale.. no, na to už je pozdě. "Děkuji!" řekne energicky s úsměvem od ucha k uchu. Na knírek ze svého ukazováčku přitom úplně zapomene a samou spokojeností se přitiskne k Tobyho paži. Hřeje ji na srdíčku, že si v humoru tolik rozumí - anebo že má aspoň tu snahu předstírat, že jí rozumí. Vážně, nejradši by ho celého umačkala, až tak je ráda. Ale to ona by nakonec mačkala všechny, ke kterým má nějak blízko. Má v sobě někdy až moc lásky. "A tvé nabídky si vážím, určitě se ozvu," dodá hned vzápětí, ačkoliv si nemyslí, že se u ní někdy objeví touha po knírku, ať už malovaném anebo tom skutečném. Tobyho nápad si ovšem uloží, třeba se naskytne příležitost, kdy bude moct knírek načmárat ona jemu - až bude spát. Může se stát, že v druhé fázi jejich programu usne, ne?
Jako se může stát, že ji v ps porazí, pokud se od něj nechá nadále rozptylovat svou kouzelnou přítomností. Musí to dělat schválně, je o tom přesvědčená. Všiml si, jak je z něj hotová a teď to využívá proti ni. Neměla se nechat nachytat. Měla zůstat hrozně cool, tak by na ni nic neměl a nemohl toho teď zneužívat. Neubrání se ušklíbnutí, když jí sám potvrdí, že se jen snaží získat herní převahu. No samozřejmě, její tušení je vždycky správné. Za tu drzost Tobyho šťouchne ukazováčkem do žeber, doufajíc že ho tím polechtá, a k tomu se na něj zamračí. Naštvaně přitom však moc nevypadá, zrazují ji totiž rty, jež se neustále roztahují do potutelného úsměvu. Prakticky tak na ni prozrazují, že by se jeho dalším trikům nebránila - hrozné rty! Nemůže to ale dovolit, ještě ho musí porazit, proto s úsměvem zavrtí hlavou, aby na ni rozhodně nic dalšího nezkoušel. Není si ovšem jistá, že ji Toby vnímal, jelikož na ni klidně dál kouká, anebo její přání jednoduše ignoruje? Pokud ano, koleduje si o další polechtání. Tohle jí prostě nemůže dělat, motat jí hlavu kvůli výhře. Odvrátí od něj pohled, když si všimne jeho krátkého pohledu, který věnuje jejím rtům, a s culením zavrtí hlavou. Opět se jí určitě jen pokusil rozptýlit myšlenkami na líbání. Ráda by řekla, že to na ni vůbec nefunguje, ale to by lhala. Hlavu jí rychle zaplaví nejrůznější výjevy, jak by to asi mohlo vypadat, až jí z toho začne být horko. Neměla se asi tolik navlékat, ale copak mohla tušit, že se s ním bude cítit jako po maratónu - se splašeným srdcem a celá rozdivočelá. Vykulí nepatrně oči nad svými divokými myšlenkami, načež sebou trochu trhne, když na ni Toby promluví a tím ji vrátí do reality. Rychle se na něj podívá, jako by ji při něčem přistihl, jako by jí snad mohl vidět do hlavy. To naštěstí nemůže, což jí však nepotvrdí jen logika, ale i Tobyho slova, která se líbání vůbec netýkají. Má spustit hru. Ano, spustit hru. Dotéká jí pomalu do hlavinky. Oh! Má spustit hru! Vyplašeně koukne na svůj ovladač a.. spustí hru - uff. “No tak se předveď,” vybídne ho v pokusu o vyzývavý tón, jak se snaží skrýt svůj malý zkrat. Je možné, aby si ho Toby nevšiml? Asi jí nezbývá nic jiného, než doufat a konečně se věnovat hře, ve které se jim právě odpočítává čas do startu - tři, dva, jedna a bum! Jakmile se v televizi objeví dvě postavičky, pustí se do mačkání všech tlačítek, které se na ovladači nacházejí a zároveň ho různě naklání, jako by i to pomáhalo jejímu ninjovi v pohybu. Nepomáhá, ale nemůže jinak, adrenalin jejímu tělu prostě velí dát do toho vše. Zanedlouho je ovšem její pekelné soustředění opět testováno Tobyho bombou v podobě přiznání, že na ni ve skutečnosti žádné triky nezkoušel. S uchechtnutím po něm letmo koukne, jelikož ji napadne, že na ni opět jen něco zkouší a pokračuje v hraní, než si uvědomí, že jí během svého přiznání nevěnoval ani pohled; žádný šibalský úsměv. To je zvláštní, ne? Nebo ne? Ugh, už se jí z té paranoi motá hlava! Však jí na té hře ani tolik nezáleží! No, možná je tak trochu soutěživá, ale.. Její ninja na obrazovce přestane běsnit, až se zastaví úplně a pravděpodobně i prohraje, jak se její pozornost odvrátí od hry. Myslel to snad Toby vážně? Chtěl jí být prostě jen nablízku? Nechce být naivní, ale jen těžko se brání možnosti, že by to tak mohlo opravdu být. Je to příliš lákavé. No, je nejspíš jen jediný způsob, jak to může konečně rozseknout. S hlubokým nádechem, kterým do sebe jakoby vdechovala sebevědomí a odhodlání, si položí ovladač na kolena, zatímco pohled dál upírá na Tobyho. “Když to nebyly triky, tak.. proč jsi s tím přestal?” řekne bez rozpaků a s výzvou v hlase, ač se uvnitř stále trochu třese obavou, že ho špatně pochopila, může jít však také o napětí z očekávání, jak na to Toby zareaguje. Nechce si to zatím moc přiznávat, ale usadila se v ní naděje, kterou jen těžko krotí a tak roste a roste, až má pocit, že se z toho brzy rozskočí.

Téma knírku už nechává plavat, ačkoliv jí ho pod nos černou fixkou někdy klidně načmárá. Nyní má ale na starost úplně jiné věci. Třeba hraní videoher, kterému však prozatím nevěnuje tolik pozornosti, kolik by měl. Jak by taky mohl, když má co dělat s tím, aby nepokukoval po Maddie, která ho rozptyluje snad vším, co dělá, aniž by si to vůbec uvědomovala. Anebo si to možná uvědomuje a jenom předstírá že ne, zatímco se přesně tuhle taktiku snaží hodit na něj. V jeho případě na ni ale žádné nekalé pokusy o rozptýlení její pozornosti doopravdy nezkouší, přestože jí tvrdí opak. Přece jí nepřizná pravdu! No dobře, možná by mohl a bylo by to mnohem lepší, než schovávání vlastních pohnutek za nevinné vtípky a laškování, ale na to by musel sebrat trochu víc odvahy, než je zatím ochotný udělat. Možná ji ale sebrat měl, protože takhle si vyslouží akorát úšklebek a dloubnutí do žeber, nutící ho se od ní se zasmáním odtáhnout o něco dál; do vzdálenosti, která se sice pořád nedá požadovat za dalekou, ale která ho aspoň trochu chrání od jejích dalších útoků! Jenže ani všechny kilometry světa by ho nejspíš neochránily od jejího kouzla, kterým ho nejspíš očarovala už v den, kdy se potkali. Jinak by na něj její přítomnost nemohla působit tak, jak působí a její úsměv by ho nevybízel k pohledu na její rty. A ten zase k myšlenkám na to, jaký by to asi bylo, kdyby ji místo hraní videoher začal líbat. Začíná si připadat, jako by byl v nějakým začarovaným kruhu. Všechny jeho myšlenky končí u těch stejných představ a nedopřávají mu ani chvíli klidu. Možná by ho od toho mohlo zachránit, kdyby se posadil na druhou stranu gauče. Nebo rovnou místnosti. Jenže to nechce, a tak od ní nakonec pouze uhýbá pohledem směrem k obrazovce a poněkud rozptýleně ji vyzývá ke spuštění hry, přičemž si vůbec nevšímá, že na tom není o moc líp, než on. Pro jistotu už se na ni totiž nedívá a místo pokukování po ní, sleduje odpočet startu v televizi. Prvotní reakci nemá zrovna nejrychlejší, protože jakmile se hra spustí, jeho panáček pár vteřin jenom stojí na místě, zatímco on na ovladači hledá, co že to má vlastně mačkat. Dokonce se podívá i po ovladači Maddie, jako dítě, co ve škole opisuje od spolužačky, ale moc mu to nepomůže. Její hraní je totiž obdobně chaotické, jako některé její myšlenkové pochody. Protože ale sám žádnou lepší herní strategii nemá, začne prostě dělat to, co ona. Hekticky mačká všechny čudlíky ovladače, aniž by vůbec věděl, co jimi způsobí a místo rukou své oponentky začne sledovat dění na obrazovce. Profi gamer by nad nimi nejspíš s hrůzou kulil oči, ale jemu osobně tenhle způsob hraní vůbec nevadí. Navíc pořád přemýšlí nad svým předešlým počínáním a hledá důvod, proč jí vlastně nepřiznal, že na ni žádný triky nezkoušel. A protože žádný nenachází a dochází k závěru, že nemůže dopustit, aby si něco takového myslela, z ničeho nic jí uprostřed hry přiznává pravdu. Asi by to klidně mohla brát jako další pokus o rozhození její pozornosti a možná to tak i skutečně bere, když se tomu nejdřív zasměje, ale sám se tentokrát nenechává rozhodit a svá slova zpátky nebere, ani po ní nehází postranním pohledem, který by mohl celé jeho přiznání pokazit. Místo toho celou dobu kouká na běsnící panáčky v televizi a těch několik vteřin ticha rozjímá nad tím, jestli neměl radši mlčet. Jak by se mu teď hodilo, kdyby uměl číst myšlenky! Jenže to bohužel neumí, a tak se radši pokouší soustředit na hru. Dokonce tak moc, že si nejdřív ani nevšimne, jak její panáček pomalu ustává ve zběsilých pohybech. To, že Maddie přestává hrát, mu dojde až ve chvíli, kdy se její ninja zastaví úplně, stejně jako si uvědomí, že nejspíš nepřestala hrát jen z nějakého nenadálého rozmaru. I on se tedy přestane věnovat mačkání čudlíků a jakmile se zastaví i jeho ninja, přesune z něj pohled na Maddie. Ta už se na něj dávno kouká a zároveň vypadá, jako by se chystala vyslovit něco neskutečně důležitého. A pak něco poměrně důležitého skutečně vysloví. Otázku, která ho přinutí tiše vydechnout a na kterou ho nenapadne žádná kloudná odpověď. „Protože…“ to je to jediné, co v první chvíli vysloví. Vždycky nejdřív přemýšlí, než začne mluvit, ale má pocit, že v tuhle chvíli mu k nalezení správných slov nepomůže ani všechen čas věta. On totiž neví, proč přestal. Možná kvůli obavám. Nebo domněnkám, že chtěla, aby přestal. A možná nad vším až moc přemýšlí a pro jednou by mohl udělat výjimku a udělat něco, co se zkrátka dopředu promyslet nedá. Něco, co se prostě stane a nemusí to mít logické odůvodnění, protože žádné neexistuje. „Protože jsem idiot,“ s koutky rtů cukajícími do nepatrného úsměvu vysloví nejspíš nejhorší zaklení, které od něj kdy uslyší, ale to teď není jeho starost. Ovladač od playstationu pomalu odloží na gauč vedle sebe a jen co už ho nedrží v rukou, jednu z nich zvedne k její tváři. Jemně jí přes ni v něžném pohlazení přejede konečky prstů, až dokud jimi nevklouzne do vlasů za jejím uchem, s palcem spočívajícím na její tváři. „Nechtěl jsem přestat, a nechci ani teď,“ tiše vysloví slova, která mohou působit jako varování nebo poslední šance k úniku, protože žádnou další už jí dopřát nehodlá. Je moc pozdě na to, aby z toho vycouval, a tak pohledem klesne k jejím rtům, jako by jí nechtěl dopřát ani těch pár vteřin k rozhodování a dřív, než si to stihne rozmyslet, mezi nimi polibkem smaže těch pár centimetrů, co je od sebe dělily. Konečně je prvním slovem, které mu vytane na mysli, když si jeho rty najdou ty její a s opatrnou něžností otestují, zda se dočkají přívětivého přijetí. A přestože má pocit, jako by mu srdce mělo každou vteřinou vyskočit ven z hrudi, nechce nic jiného, než pokračovat a začít se v jejích rtech topit mnohem víc, než teď.