Neviděl sebemenší důvod, proč by zvířátka, která jsou nějak zraněná, postižená nebo jednoduše trochu problémová, měla dostávat méně lásky než ta perfektně zdravá. Se správným vedením se dá i ten problémový pejsek zvládnout, přeučit a zklidnit, jen se musí vědět jak na to. A co se týče takových, jako je Blackie, no a, že nemá nohu? Neznamená to, že je rozbitý a nefunguje, naopak o to víc lásky vám může dát a o to víc si vás bude vážit a milovat vás. Celkem mu lámalo srdíčko, jak na ně někteří lidé nahlížejí – a nejen na ty „pokažené“, ale i na všeobecně na zvířátka z útulku. Raději si koupí nějakou přešlechtěnou rasu za kdovíkolik stovek ne-li tisíců dolarů, jen aby se mohli chlubit, že mají psa s papíry. Jasně, pokud chcete vyloženě nějakou rasu, asi vám nezbývá nic jiného, ale osobně kdyby se někdy rozhodl pro pejska, šel by si pro něj do útulku. „Já? Odjakživa,“ souhlasil se smíchem, „jsou totiž úplně výborní posluchači a nikdy ti neskáčou do řeči,“ mrkl na ni a poukazoval na to, jak zvířatům někteří říkají němé tváře. I když je pravda, že když pes zaštěká, v podstatě tím do řeči skočí. No ale rozhodně to není tak neslušné jako od člověka. „Pojmenovala jsi svého pejska Prada? Pěkný,“ uchechtával se i nadále a uznale přikyvoval, „já mám zrzavého kocoura Deacona. Myslím, že jedinej důvod, proč mě ještě ve spánku drápkama nepodřezal, je to, že mu dávám nažrat a drbu ho na břiše,“ prozradil, které zvířátko dělá v pokoji ve spolku společnost jemu. Občas si vážně připadal jako jeho otrok – v tom byl ostatně ten rozdíl mezi psy a kočkami –, ale i tak ho zbožňoval a troufl by si tvrdit, že i Deacon ho má rád, i když kolikrát raději dělal, že ne. Pak musel málem vyprsknout smíchy, poněvadž se v tom klukovi úplně viděl. Beztak nějak podobně dopadne příště, až sem zamíří a bude chtít opět nějaké chlupáče vzít na procházku. „Jo, úplně si na jeho místě dokážu představit sebe,“ otíral si neviditelnou slzičku z koutku oka, „jsou to prostě drahoušci a zaslouží si, aby s nimi alespoň chvíli někdo byl, když už si je nemůže vzít k sobě,“ povzdechl si a krátce se ohlédl po ostatních kotcích, než se rychle zase narovnal a šel vpřed, jinak by vážně neodolal a vzal se sebou ještě jednoho. Nebo dva. Ty psí oči prostě byly jeho smrt. A kočičí oči taky! Měl rád jak psy, tak kočky, ale ke kočkám přece jen tíhl trochu víc – byly trochu jako on. Občas nemají náladu na žádný kontakt a jsou mrzuté až běda a jindy by se neustále lísaly a lísaly. Neprozradila mu, koho si vezme k sobě, ale nenaléhal na ni, jelikož se to beztak za chvilku dozví. Samozřejmě, že si šel pro vodítka, neodvážil by se jít bez nich kvůli bezpečnosti všech. „Nejdřív jsem taky přemýšlel, že bych si koupil kotě od nějakého chovatele, třeba ty britské modré jsou nádherné, ale usoudil jsem, že raději dám domov nějakému kotěti a zrovna jim sem kdosi přinesl krabici plnou zrzounů, takže jsem si jedno vzal,“ vysvětlil, jak to tehdy probíhalo a zasněně se při té vzpomínce usmíval. „Je dobře, že uvažuješ takhle. Ti lidi, co si do bytu vezmou velkého psa a myslí si, že tam bude spokojený, jsou pěkně nezodpovědní,“ zabručel a nesouhlasně zakroutil nad takovým chováním hlavou. Chudák ten pes, nemá životní prostor, začne tloustnout a až se majitelům omrzí, vyhodí ho ven nebo strčí zpátky do útulku. Nechápal, jak se někdo ke zvířatům může chovat jako k věcem nebo rovnou k hračkám, které když se pokazí, můžou jen tak vyhodit. Domácí mazlíček je odpovědnost. Tečka. „Vážně? To je celkem dlouho!“ obdivně se na Lynn podíval a zahřálo ho u srdíčka, že pořád existují tací, co klidně obětují svůj volný čas pro dobro všech těch chlupáčů. „Myslím, že ode dneška se tu budu taky ukazovat častěji,“ dodal se zazubením a počkal, než si i ona vezme vodítka a své dva vyvolené. Na recepci pak ohlásili, koho berou ven, Jude si ještě přibral pro jistotu sáčky, jelikož ho nenapadlo vzít si je předem, a taky pamlsky a ještě půjčil hračku v podobě velkého uzlu z nějakého provazu, kdyby náhodou přišlo na aportování, a plně vybavení vyrazili ven z útulku. Navrhl, že by mohli navštívit psí park ležící nedaleko od nich. „Právě. Myslím, že to pro ně bude ideální – a ještě budou rádi, že jsou s ostatními.“ A tak vykročili tím směrem a Blackie okamžitě vyběhl, aby si označkoval roh budovy. Ocasy jim ve vzduchu nadšeně kmitaly a ušiska neustále směrovali doprava a doleva, jak slyšeli kolem sebe tolik různých zvuků. „Fuj, Tino, neolizuj to!“ napomenul bíglici, která se k Blackieho značce přibližovala a už vyplazovala jazyk, naštěstí ji však stihl odtáhnout, načež se stejně musel smát. Uměli být dost nechutní. „Takže… Ty jsi ze San Francisca?“ prohodil pak po cestě k Lynn, aby řeč mezi nimi nestála a aby se o ní dozvěděl trochu víc. Ti čtyři nezbedové je zvědavě táhli po chodníku dál a dál a skoro jako kdyby ten park cítili už z dálky (čemuž by se JC ani nedivil), se nedočkavě hnali dál a dál, takže jim cesta vážně nezabrala moc času.

Představa toho, že by zvířata zničehonic dostala dar řeči, byla přinejmenším dost děsivá. „No já nevím, Deacon by na mě mohl prozradit pěkně… eh, no,“ zastavil se a trochu mu zčervenaly tváře, „řekněme, že asi úplně nechcem, aby zničehonic uměla mluvit,“ doplnil o něco rozpačitěji, ale pořád se u toho pobaveně culil. „Kdyby uměla mluvit od začátku, tak to jo, to si hned rozmyslíš, co v jejich společnosti řekneš nebo uděláš, ale jinak…“ vysvětlil svůj tok myšlenek ohledně řeči zvířat. Ne že by dělal kdovíco ve svém pokoji, ale občas jen stačilo si tam někoho přivést a už by mohl kocour vyprávět a podávat seznamy jmen. JC to nikdy nijak zvlášť neřešil, prostě jen dělal to, co se mu líbilo a co měl rád – v únosné míře. „Je to pěkný náhodou,“ ujistil ji s úsměvem. Prada byla fajn, na rozdíl od některých jiných jmen, která jsou schopní svým chlupatým miminkům jejich člověčí rodiče dát. I když… Jak to tak sledoval, poslední dobou se ten trend divných a neobvyklých jmen rozšířil i na miminka nechlupatá, lidská. Povyprávěl jí o svém kocourovi a těm lasagním se musel smát. „Ne, to ne, i když… nikdy jsem mu je nezkoušel dát, takže možná přece jenom jo, akorát není ani zdaleka tak tlustý,“ odpověděl zamyšleně a udělal si myšlenkovou připomínku, aby to příště, až bude mít lasagne, vyzkoušel. Vsadil by se ale klidně už teď, že je žrát bude, vždyť je v nich maso a dobrá omáčka. „I to podle mě stačí, snažíš se a i kdyby to bylo jen párkrát, pořád je to víc než někteří jiní,“ povzbudivě se na ni zazubil a pokýval u toho hlavou. Samozřejmě neříkal, že kdo do útulku nechodí vůbec a nepomáhá, je hned špatný a měl by se za sebe stydět. Spousta lidí má prostě svých starostí dost a není schopná starat se ještě o cizí problémy. Nebo taky hodně lidí pomáhalo jinak – přispěli peníze na lepší vybavení a prostředí, na žrádlo a hračky a podobně, kupříkladu. „Tohle nechápu. Když chci jakékoliv zvíře, nejdřív se pořádně rozmyslím, jestli jsem schopen se o něj postarat a dát mu domov, jaký by si zasloužilo. Jasně, že to roztomilý štěně jednou vyroste, jasně, že až bude starší, bude mít zdravotní problémy – úplně stejně jako starší lidé. Ale už je vidím, jak svoji nebohou babičku přivazují venku na ulici k dopravní značce,“ zašklebil se napůl pobaveně a napůl hořce, bohužel existovali totiž i tací, co své prarodiče a praprarodiče vrazili do některého z domovů pro seniory, aby se o ně sami nemuseli starat a aby už je nikdy nemuseli vidět. Přišlo mu to odporné. „Nebo když už teda zjistím, že na to nemám, alespoň ho sem odvezu, ne že ho pohodím v popelnici, přivážu někam a podobně,“ zavrtěl znechuceně hlavou a trochu se pousmál až nad jejími dalšími slovy, která mu dala aspoň trochu naděje, že existují i slušní páníčci. „To je pak super, když to berou takhle zodpovědně, a právě, ostatní takhle většinou prostě neuvažují, kašlou na to a pak se diví, že mají obézního psa nebo že je nešťastný.“ Mrzelo ho to, všichni ti pejsci by mohli být v daleko lepším prostředí – ve výsledku i ten útulek snad byl lepší než takoví páníčci. „Co ale nechápu, jsou ty tlusté kočky,“ načal trochu veselejší téma a taky se nad tím začal zase usmívat, „čím je jako krmí, že tak přiberou? A navíc, neříká se, že kočka žere, jen když má hlad – na rozdíl od psů, kteří to sežerou klidně všechno, i kdyby měli prasknout,“ nechápavě a se širokým úsměvem vrtěl hlavou nad tou absurditou. Co se týkalo Deacona, dával si na to pozor, aby to nepřeháněl s pamlsky, i když se na něj pak vyčítavě díval, že mu tu dobrotu nechce dopřát. Když ale chtěl, uměl dosáhnout i úrovně roztomilosti Kocoura v botách ze Shreka, dokud mu nebylo náležitě vysvětleno, že ne, že další ňamku už nedostane. „Kdyby takhle chodilo pomáhat víc lidí, i kdyby jenom párkrát do měsíce, útulky by vůbec neměly problém s nedostatkem financí a personálu. Jenom si myslím, že některým ani nedochází, že něco takového dělat můžou,“ zadumal se trochu nad tím, proč sem nechodí pomáhat víc lidí. No a taky měli i své mazlíčky, takže logicky na procházku vzali spíš je než cizí psy. „To bych rád! Aspoň jich vezmeme víc, oni si spolu pohrají a my se můžeme mezitím třeba i učit,“ zazubil se na ni potěšeně. Bylo by fajn chodit takhle s někým dalším. Oni ti chlupáči jsou fajn a super posluchači, ale občas je potřeba i nějaká ta verbální odpověď, že.

Opustili útulek i se všemi čtyřmi čtyřnohými společníky a hned na začátku byl Jude postaven před nesnadný úkol – nenechat Blackieho značkovat každý roh, značku a chodník a nenechat Tinu to po něm olizovat. Povedlo se a on se tak mohl zaměřit zase na Lynn. „Já se narodil v Irsku, ale vůbec si na něj nepamatuju, přestěhovali jsme se sem, když mi byly asi tři, protože tu žila máma,“ vysvětlil, jak se to má s jeho původem. „Jednou za čas tam jezdíme za prarodiči a otcovou rodinou, ale většinu všeho podstatného jsem taky zažil tady,“ dodal ještě. Jo, nejdůležitější okamžiky jako třeba prakticky vyhazov z domu. Ale to nezmiňoval ani na to nemyslel, už to bylo za ním. „Ale dělám jim čest – minimálně co se pití týče snad jo,“ podotkl se smíchem, zatímco otvíral branku na psí hřiště, kam mezitím dorazili. Podržel ji otevřenou, aby mohla Lynn se svými svěřenci projít jako první, načež ji následoval a zavřel za sebou. V parku v tu dobu naštěstí nebylo moc lidí ani psů, takže měli jeden kus prakticky celý pro sebe. „Tak jo, budete se chovat slušně, jasný? Jinak vám nedám aport ani dobrůtky,“ klekl si k těm dvěma, kteří se tvářili jako nevinnost sama. Pustil je z vodítek a hodil jim uzel, takže za ním oba vyrazili jako dvě ohnivé střely. „Doufám, že se o to nepoperou,“ prohodil s uchechtnutím k Lynn a přehodil si vodítka kolem krku, aby je nemusel táhnout v ruce.

Zase tak se za ty svoje aktivity nestyděl, ale na druhou stranu nechtěl udělat na Lynn úplně špatný dojem. I když… Třeba by ten dojem nebyl tak úplně špatný, hmm? Inu, těžko říct, zatím to moc riskovat nechtěl. „Nooo… Třeba to, jakej tam mívám bordel,“ zahrál to pěkně do outu, „i když ne že by on sám tomu pořádku kdovíjak přispíval, občas je pěkně zákeřný a shazuje věci. A co by Prada prozradila na tebe?“ A nebylo to ani tak daleko od pravdy, upřímně. Nebyl moc spořádaný člověk a i když jednou za čas udělal pořádný úklid, nebyl prostě s to ho udržet. Takže se smířil s tím, že tam jednoduše bude mít tak trochu nepořádek – organizovaný nepořádek. Věděl, kde co má a kde má hledat, když něco potřebuje, tudíž v tom neviděl žádný velký problém. Jasně, nějaký perfekcionista by ho asi moc nepochválil, ale co. Aspoň tam bylo útulno. „Je fakt, že s papoušky je sranda,“ uznal se zazubením. Vídal je vždycky ve zverimexech a i když se s nimi úplně nedalo zapříst nějakou srozumitelnou konverzaci, i tak byli vtipní. „Občas jsou ty první věci, co nás napadají, nejlepší,“ přikývl a pak už se musel smát těm lasagním. Pokrčil rameny a zakroutil hlavou. „Rozhodně dám, ale… Nemám nejmenší tušení, možná jo? V podstatě tam je akorát maso a těstoviny, jenom s tím kořením by to mohl být trochu problém, to by jim na bříško asi moc dobře neudělalo,“ logicky se zamyslel nad složením onoho jídla. Asi by to Deacon přežil. Jednak přežije všechno, jednak to zase nebyl… alkohol. Nebo čokoláda. Prčo vlastně zvířata nesmí čokoládu? Měl pocit, že o tom kdysi něco četl, ale už to stihl opět úspěšně zapomenout. Takové zajímavé informace si nepamatoval, ale spoustu jiných blbostí ano. „Právě. Najednou už to není to roztomilý štěňátko a nedej bože, aby ten pejsek zestárl ještě víc a měl nějaké zdravotní problémy. S tím už se pak raději neobtěžují vůbec, protože proč by měli? Už je jim k ničemu, neběhá, neaportuje. Ne, takoví lidé by si měli pořídit pokojovou kytku a u té bych váhal, jestli jim ji svěřit,“ zatnul svěšenou ruku v pěst, až mu na ní zbělely klouby. Štvalo ho to. Hrozně moc. Přesně, jak řekla Lynn – jediné, co od nich ten pes chce je pozornost a láska. To přece není tak těžký, no ne? A na stáří trochu té péče, aby mohli v klidu dožít s těmi, kdo ho milují. On by se k takovému mazlíčkovi neuměl chovat jako k cizímu. Třeba Deacona neměl zase tak dlouho, ale kdyby mu někdo řekl, že se ho musí vzdát, nedovolil by to. Měl svoje mouchy, asi jako každý člověk, pes, kočka, všechno, ale byl to on a byli tu spolu. Vždyť i když se ty kočky tvářily, že jim je jejich člověk někde u zadku, stejně si pak pro to podrbání přišly, lehly si mu na klín a předly. Při tom, co mu řekla zrzka pak, protáhl smutně obličej a znechuceně si odfrkl. Chvilku se mu nedostávalo ani slov. „Chudák malej… Žádný pes si tohle nezaslouží. Kdyby ho vážně aspoň nechali uvázaného někde venku… Pořád by to bylo hrozný, ale aspoň by ho mohl někdo najít nebo by se utrhl sám a utekl. Nechat ho takhle zavřenýho… To je prostě tak odporný,“ vydechl a už ani nebylo poznat, jestli je víc naštvaný, znechucený nebo zklamaný lidským chováním. Nic z toho ti lidé neměli, stačilo ho nabídnou někomu ke koupi či darování, odvézt do útulku nebo klidně jen pustit. Snad všechno lepší než tohle. Naštěstí ho pak trochu rozveselila diskuze o kočkách, takže se jeho tvář opět rozjasnila a nezodpovědné majitele domácích mazlíčků pustil z hlavy. „Já je taky nechápu, abych se přiznal. A jo, je skvělej, ale zároveň občas na zabití, i když to asi většina mazlíčků,“ ušklíbl se pobaveně, „někdy umí být úplnej drahoušek a pak nad tebou ohrne nos a odkráčí. A nejhorší je, když se probudí v noci a rozhodne se, že dál spát nebude, takže po mně začne lézt,“ to už se spíš šklebil. Bylo moc pěkné, že si říkal o pozornost, ale uměl si vybírat vážně blbou dobu. „Taky v to doufám. Třeba zjistí, že je to vážně fajn a že zvířecí terapie neexistují jenom tak pro nic za nic,“ přidal se k její naději, že se v útulku díky tomuhle jejich dobrovolnému úkolu ze školy objeví víc dobrovolníků. Jasně, tahle zvířata nebyla trénovaná na terapie, nicméně už jen samotná jejich přítomnost byla nápomocná. „Aaale, neměla by ses vůbec proč cítit trapně. Bych ani nespočítal, kolikrát kdo odmítl mě,“ zasmál se krátce a mávl nad tím rukou. Odmítnutí není ničím příjemným, ale je součástí života. A on si na to zvykl a přijímal to. Chviličku ho to možná i mrzelo, ale nikdy by ho ani nenapadlo cítit se kvůli tomu trapně. Teda, většinou.

Stále ty dva kontroloval, kdyby náhodou měli něco podlého za lubem, ale až na ty klasické psí kusy nevyváděli nic, co by ho nutilo je nějak zvlášť napomínat. Přišla řeč na jejich původ a on se jí svěřil s tím, že vlastně pochází z Irska. Občas ho mrzelo, že tam nezůstali, v Irsku se mu líbilo, ovšem kdyby si tehdy mohl vybrat, nezměnil by to. San Francisco bylo krásné a skýtalo spoustu možností. „Neboj, neslyšíš ho, protože fakt žádnej nemám. Občas něco pochytím od babi s dědou, když s nimi trávím čas o prázdninách, ale přes rok se to zase vytratí,“ ubezpečil ji a to, že se jí Irsko líbí a že by ho chtěla někdy navštívit, ho těšilo. Ona to byla vesměs díra, ne že ne, ovšem tamní příroda měla něco do sebe. „Tak nějak,“ křivě se usmál. Vůbec už se nepokoušel skrýt, že bar je právě jeho oblíbenou scénou. Nejenom kvůli tomu pití, nýbrž i kvůli těm lidem v něm, všem těm možnostem a té zábavě. Jakožto společenskému a extrovertnímu člověku nedělalo problém se tam seznamovat. Stejně ale byly nejlepší párty s Cleo. Spolu to dokázali pěkně rozjet a vážně dobře se pobavit. V parku své svěřence odepnuli z vodítek a umožnili jim volný pohyb v rámci vyhraněného prostoru. Hned jim hodil i uzel, který přinesl se sebou, aby se měli čím zabavit, a sám se otočil zpět ke své společnici. „Když tak odejdeme a budeme dělat, že k nám nepatří. Třeba nás nikdo neviděl s nimi přijít,“ naklonil se k ní spiklenecky a uculil se tak, že bylo jasné, že je to jenom vtip. „Chladno a vlhko, ale sněhu tam v zimě moc nepotkáš. Počasí není nic světoborného, ale všechny ty farmy a louky jsou pěkné, to rozhodně. A co se týče barů, umí to tam být dost šílený, když narazíš na ty správný lidi. Když neumíš pít, nedopadne to s tebou dobře,“ vyprávěl a koutkem oka sledoval, jak Tina ukradla Blackiemu uzel a rozběhla se k nim zpátky. „Šikulka,“ pochválil ji, hodil jí pamlsek a aby to nebylo líto Blackiemu, dostal jeden i on za snahu. Pak už uzel opět letěl vzduchem přes půlku parku. „Kam by ses jinam chtěla ještě podívat do světa?“ zajímal se, když ty dva chlupáče opětovně zabavil. No co, je chlap, neumí se tak dobře soustředit na víc věcí naráz, zvlášť když jednou z nich mělo být poslouchání někoho dalšího a inteligentní odpověď.

Ono muselo být naprosto jasné, že tím nemyslel jenom ten bordel, ale ani tak se nepouštěl do vyprávění o tom, co se v jeho pokoji kolikrát dělo. No co, holt si rád užíval života a nehodlal řešit, jestli už to tentokrát porušilo tu pomyslnou hranici a měl těch sexuálních partnerů až moc. Navíc si stále potřeboval udržet v hlavě to, že není gay, ale bisexuál. Držel se toho jako klíště, a ačkoliv neměl žádný problém uznat, že se vždycky nechová jako tvrdý chlap (ehm), to, že je gay, prostě uznat nedokázal. „Jen se nepodceňuj, co ty víš, třeba je tvůj největší fanoušek a kdyby mohla, tleskala by ti a povzbuzovala tě – nebo by se k tobě rovnou přidala,“ potutelně se uculil, poněvadž i to byla možnost a celkem pravděpodobná. U Deacona by o tom pochyboval, ten byl celkem mrzout, ale psi jsou na tom trochu jinak přece jenom. „Já do těch zverimexů chodím i teď a povídám si s nimi,“ přiznal se beze studu. V podstatě za nic, co normálně dělal a ostatní lidi ne, se nestyděl. Bylo mu ukradené, co si o něm budou ostatní myslet, prostě byl svůj. Dokonce ani jeho otec ho nezastavil, tak proč by ho měli zastavit cizí lidé? Pochopitelně to nedělal nijak často, spíš jen když zrovna kolem zverimexu šel, neodolal a šel se na ty všechny drahoušky v něm podívat. A jak se zdálo, příště, až tam zabloudí, by se měl zeptat, jestli smějí kočky jíst lasagne. Teda, jestli je to pro ně zdravé a jestli je nesní jen jednou a je po nich. „No jasně, pokud se mu něco stane, očekávej telefonát od mýho právníka, Deacy je totiž speciální rasa, kterou jsem vůbec nenašel v útulku, má několik písemných potvrzení o tom, že je jeden z posledních jedinců, a vyhrál několik výstav a navíc ho mám vážně rád. Takže kdybych mu dal lasagne a něco se mu stalo, byla by to jedině tvoje vina,“ zatvářil se natolik povýšeně a snobsky, jak jenom dokázal, a pak vyprskl smíchy. „Příště, až zabloudím do zverimexu, se zeptám a dám ti vědět, jak to je,“ slíbil nakonec, aby bylo jasno, že mu ty lasagne vážně nedá, dokud nebude mít jistotu, že je to opravdu bezpečné. „Tos vystihla fakt pěkně. Myslím, že takhle nějak jim to vážně přijde – neberou ta zvířata jako dýchající živé tvory, ale jen jako další kus plastu, který můžou opotřebovat a pak vyhodit, aniž by se starali o to, co s ním bude,“ přikývl a kdyby právě nebyl tak rozezlený nad tématem, které řešili, asi by se i zasmál nad tím, že není násilnou osobou, ale i tak by těmhle lidem nejraději vrazila. Cítil to úplně stejně – pokaždé zatínal zuby i pěsti, chtělo se mu brečet a současně frustrovaně kopat do nejbližšího předmětu. Prostě to bylo tak nefér, že to těm lidem kolikrát i procházelo a trpěli za ně jiní. Udělali by to samé svému dítěti? Nechali by ho samotné doma a nedali mu několik dní najíst? Ne, to ani náhodou, to bylo jejich andílkem, jejich miláčkem. Zato pes, kočka či jakýkoliv jiný mazlíček… Dobrá, dobrá, jsou tu i lidé, kteří jsou schopní něco takového provést i vlastnímu dítěti, ale to už byla věc druhá. Takoví lidé nebyli dle Judeho ani lidé, tudíž si ani nezasloužili, aby s nimi bylo jako s lidmi zacházeno. „To je v pohodě. Musí se o tom mluvit, nesmí se dělat, že o nic nejde a že to není problém,“ kývl na Lynn s menším pousmáním. Každopádně byl rád, že ze své pozice mohl alespoň nějak pomoct. Sice nemohl změnit svět, ale i to něco málo se počítalo a kdyby to inspirovalo i ostatní, aby pomohli, už by to mělo daleko větší vliv a pomohlo by to těm chlupáčům mnohem více. A proto to zato stálo. Naštěstí se od toho odklonili a vrátili se zpět k těm jejich nezbedům. „Tak oni to hlavně psi a kočky mají trochu jinak, že,“ uchechtl se, „většina psů, který jsem potkal, pokud nebyli vyloženě týraní a neměli špatné pány, se radostně hrnuli ke každýmu, kdo byl ochoten je hladit a drbat. Zato kočky? Ty se na tebe podívají, nechají se pohladit možná jednou a pak dobrý, nech mě a jdi si po svým, nemám na tebe čas,“ popsal svoji zkušenost s oběma zvířátky. Osobně měl radši kočky než psy, ale to neznamenalo, že by psy neměl rád – měl a jak. Jenom mu víc vyhovovaly kočky a ne, vůbec to nebylo kvůli tomu, že by byl líný a rád se válel podobně jako ony. „A to bys ji měla co nejdřív navštívit! Určitě se jí stýská,“ mrkl na zrzku, protože věřil, že chybí hodně i jí. „Jenom bacha, abys předtím nebyla tady v útulku, ještě by tě podezřívala, že ji podvádíš nebo tak,“ neodpustil si další malý vtípek. Ale když ona to byla pravda! I Deacon spolehlivě vždycky ucítil, když náhodou někde na ulici potkal někoho, jak venčí, a neodolal, aby si ho nepohladil. S tím odmítnutím mu to přišlo docela roztomilé a současně zbytečné – teda to, že by se měla cítit trapně, kdyby ji odmítl. Odmítnutí patří k životu a lepší je zvykat si teď, když o nic vesměs nejde, než pak fňukat nad každým pracovním pohovorem, po kterém se potenciální zaměstnavatel ani neozve. Udiveně zamrkal, když se tak podivila nad tím, že by jeho byl schopen někdo odmítnout. Bylo to milé a zatraceně smooth. „Nebudeš tomu věřit, ale jo, stává se to,“ opět nasadil namyšlený výraz a ještě i zvedl nosánek pěkně do vzduchu. „Zas ne že by se mi to stávalo denně, ale jo, sem tam se to děje – třeba když jsem si hledal brigádu, ale i v tom romantickým směru. Ne vždycky můj gaydar funguje stoprocentně,“ nevinně se zaculil a ano, právě se jí přiznal se svou orientací. Nikdy z toho nedělal vědu a nepotřeboval to každému hned vykládat, prostě to většinou jen takhle mezi řečí zmínil a záleželo na daném člověku, jestli se toho chytil nebo jestli to úplně přešel jako úplně normální věc. Většina těchto případů přicházela tehdy, kdy byl v normálních klubech, v gay barech naštěstí tohle většinou nehrozilo – „normální“ kluci tam obvykle nechodili, aby náhodou neohrozili svoji maskulinitu.

Vyšli ven z útulku a vypravili se směrem k psímu hřišti, zatímco si začali povídat o tom, odkud vlastně oba jsou a proč neslyší jeho přízvuk, ačkoliv je z Irska. Co se týkalo alkoholu, své geny vážně nezapřel. Možná to bylo až moc stereotypní, ale Jude si z toho rád dělal srandu. „To by bylo fajn! Ne že bych se chtěl chlubit, ale prý je to se mnou zábava,“ zazubil se napůl vážně. Zase se nepotřeboval vychvalovat do nebes, jen vtipkoval, takový už jednoduše byl. A nešlo ani tak o nějaké paření do pěti do rána (i když ani to by u něj nebylo výjimkou), šlo prostě jen o pěkný večer s nějakým tím alkoholem, společným tancem a pokecáním si. Každou takovou noc nepotřeboval nutně někoho sbalit, aby měl pocit, že splnil svou párty kvótu. Její smích mu udělal radost – sice to fakt nebylo kdovíjak vtipné, ale stejně ho těšilo, když mohl někoho rozesmát a zlepšit mu náladu. Ne proto, že to znamenalo, že by on byl ten vtipálek, nýbrž proto, že těm lidem bylo dobře. A smích? To je přece nejlepší lék. „Doporučuju, příroda je fakt hezká a má to tam něco do sebe i přes tady to,“ ubezpečil ji s přikývnutím. Na nabídnutí, že by mohla v létě jet s ním, až zase pojede navštívit prarodiče, bylo trochu brzy, sotva se znali, ale bylo dost pravděpodobné, že pokud zůstanou v kontaktu (a Jude doufal, že ano), jí to vážně jednou nabídne. Se psy, které se sebou vzali, byla vážně zábava – jasně, oni se sice „hloupě“ zabavili jen tím, že nosili uzel, ale jejich člověčí strážci se zase zabavili tím, že je při tom pozorovali, takže kdo tu vlastně byl ten snadno zabavitelný, hmm? Znovu jim hodil uzel a pak se s úsměvem otočil na Lynn, která mu mezitím odpovídala, kam by se ještě chtěla podívat. „Páni, samé fajn volby,“ ocenil s přikývnutím, jelikož sever Evropy ho docela lákal taky. „Hmm, rozhodně taky Skandinávii a pak asi Skotsko a Nový Zéland. Sice mě lehce děsí, co za zvířata na Novém Zélandu a o kus vedle v Austrálii žije, ale současně je to i celkem fascinující.“ Bylo by těžké vybrat si jen jeden cíl, ten hlavní, kam by se rád podíval, protože co si budem, jeho lákala spousta zemí. I ta Asie, ať už by mělo jít o Thajsko nebo třeba Japonsko nebo třeba… „Tibet! Ještě tam bych hrozně chtěl, akorát se bojím, že bych tam zmrzl,“ rozzářil se, jak si vzpomněl na další destinaci, kam by vážně hodně chtěl. Sice tam je zatraceně vysoká nadmořská výška a tedy i málo kyslíku a zatracená zima, nicméně ty památky a ti lidé ho lákali. A taky buddhismus, to bylo jedno z náboženství, které i docela podporoval a schvaloval.

Jeho herectví bylo evidentně lepší, než si sám myslel. Anebo byla dobrou herečkou ona. Tak či tak, byla z toho pěkně vtipná chvilka. Ne, něco takového by opravdu vážně nemyslel, není přece úplně hloupý, jen občas trochu… střelený. Zdraví jeho kocoura pro něj bylo ale důležité a nerad by ho ohrozil svou blbostí. „Že já nešel studovat herectví, kam se hrabe psychologie!“ povzdechl si nanejvýš procítěně, pozorujíc její prve vyděšenou a následně pobavenou reakci. „Ale ne, buď naprosto v klidu, nejsem jeden z těch lidí, co musí svoje chyby z hlouposti svalovat na ostatní, a ještě na nich chtít náhradu, protože jak by mě mohlo napadnout, že je nerozumný dávat kočce čokoládu?“ zakroutil hlavou a protočil očima, což ale nemířil samozřejmě na Lynn. Narážel přesně na ty lidi, co byli schopní žalovat velké společnosti za to, že do návodu k mikrovlnce nenapsali, že se v ní nemají sušit kočky. Přitom by stačilo jen použít rozum. Akorát problém ležel nejspíš v tom, že ne každý ho měl a uměl ho efektivně použít. Následovala ne úplně pozitivní konverzace na téma nezodpovědných majitelů domácích zvířat, při níž se Jude docela rozvášnil. Štvalo ho to, a to tak, že hodně. Prostě nechápal lidi, co byli schopní takhle jednat. Přišlo mu to bezcitné a bezohledné. Naposled se k tomu tedy vyjádřil a dál už se k tomu nevyjadřoval, nastal čas se bavit o něčem, co jim oběma bude příjemnější. Třeba k porovnávání psů a koček. Ony to byly dva naprosto odlišné druhy, ačkoliv oba dělaly společnost lidem. To na nich bylo taky vcelku zajímavé – diametrálně odlišné povahy i chování, ale oba ochočení a zdržující se poblíž lidí. A oba stejně rozkošné. „Přesně. První dojem kolikrát klame a taky kolikrát poznají špatnýho člověka, takže se pak není čemu divit, když před někým utečou, ale od svého pána se pak nechají hladit a drbat,“ přisvědčil s mírným úšklebkem a souhlasně pokýval hlavou. O kočkách se toho říkalo spousta, něco pravda byla, něco ne, ale tomuhle zrovna věřil. Zvířata všeobecně dovedou vycítit nejrůznější věci – třeba příchod přírodní katastrofy a podobně. Upozornil ji na to, že by chudinka Prada mohla docela žárlit, kdyby na své drahé majitelce ucítila pach deseti jiných psů (a koček navrch!), a její souhlas ho nijak nepřekvapil. Ty jejich nosánky jsou až moc citlivé. „Divím se, že jenom dvě hodiny,“ zasmál se tomu krátce, „Deaconovi stačilo, když jsem přespával u známého, který má psa, aby se na zbytek odpoledne schoval pod psací stůl. Dokonce ani v noci se nepřišel přitulit! Až ráno měl vzal na milost, protože jsem mu chystal snídani,“ podělil se s ní o vlastní zkušenost ohledně trablů s pachy cizích mazlíčků. Bylo vtipný ho pozorovat, jak krčí ten svůj nosánek a uraženě mává tím svým huňatým ocasem, ale když za ním pak nepřišel na noc, jako to obvykle dělával, bylo to Judemu líto. Pak mezi řečí tak trochu prozradil, jak se to má s jeho orientací. Což bylo vlastně vtipný – plynulo z toho, že je gay, ačkoliv on sám se považoval za bisexuála, přičemž pravda ležela právě v tom, že je gay. A Lynn se nad tím nijak nepozastavila, za což byl rád. Nijak se s tím netajil a bylo mu jedno, jestli to ostatní neschvalují, nezměnil by se, ale vždycky ho umělo potěšit, když na tom lidem nepřišlo nic divného. A někteří byli ještě i ohromně podporující! Pro něj osobně to znamenalo hodně vzhledem k tomu, že to byl důvod, proč už nekomunikoval se svým otcem. „Ou, to mě mrzí! Ale tak aspoň sis našla kamaráda, přátelství stejně vydrží dýl než vztahy,“ mrkl na ni povzbudivě a ne, nedělal si srandu. Vždyť to bylo i všeobecně známo. Proto nikdy nechápal ty, co si nechali svým současným partnerem diktovat, s kým se smí přátelit a s kým ne. Stejně takový vztah nevydrží a akorát by se během něj připravili o všechny kamarády. „A neboj, ten pravej se taky objeví, dřív nebo později,“ ujistil ji se zazubením. Tomu věřil u každého. Třeba to nebude hned, ale až po nějakém čase, ale přijde to. A zvlášť Lynn věřil, že nebude mít o kandidáty nouzi – byla hezká a jak se ukazovalo, tak i milá a zábavná.

Přesunuli se do psího parku a ani mezitím řeč vůbec nestála. Jen co se vynadívali na ta psí kvítka, začali rozebírat bary, volný čas a Irsko. A vůbec země, kam by se chtěli jednou podívat. „To na tom budu muset do příště teda ještě zapracovat,“ smutně našpulil rty a sklopil jakoby posmutněle oči, ale poznal, že to je jen vtip, takže se pak rozesmál spolu s ní. S Lynn mu bylo dobře, měli toho dost společného a jak to tak vypadalo, bez problémů ho tolerovala. Po tom, co jí ve stručnosti povyprávěl něco o Irsku (nemohl jí přece prozradit všechno, pak by ji vůbec nepřekvapilo, a to by byla škoda!), se vzájemně podělili o to, kam by se jednou chtěli podívat do světa. A v Novém Zélandu se shodli – a dokonce i v tom, jaký měli názor na ta zvířata, co tam žila. „No to rozhodně! Taky bych tam sám nepáchl! Navíc bych se tam ještě určitě ztratil a něco by mě sežralo. Nějaká ta obří stonožka. Nebo by mě zakuklili ti pavouci jak v Pánovi prstenů,“ oklepal se při té představě, která se mu ani trošičku nezamlouvala. Neměl až tak nic proti pavoukům, pokud nebyli velcí jako jeho dlaň a byli od něj v bezpečné vzdálenosti. A nejlíp venku a ne někde v pokoji. „No, určitě ne kvůli té zimě tam,“ uchechtl se na úvod, „spíš mě zajímá tamní kultura a pak taky náboženství a všeobecná filozofie. Popravdě buddhismus je asi jediné náboženství, se kterým bych se tak nějak uměl ztotožnit. A taky jediné, které nedoprovází dějiny plné krveprolití ve jménu nějakého boha. Ne, prosazuje mír a lásku a snaží se ukázat cestu, jak se zbavit utrpení,“ vysvětlil, proč má k něčemu takovému blízko. Samozřejmě Lynn tyhle informace všechny znala, ale stejně je vypíchl, když se ho ptala na důvody. „No a taky se mi líbí tamní příroda a stavby. Architektuře sice vůbec nerozumím, ale nevadí, líbí se mi to,“ zakřenil se a dřepl si k zemi, když ho do svěšené ruky začala čumákem šťouchat Valentina, jak se dožadovala dalšího hození ožužlaného uzlu, který mu přinesla k nohám. Hodil jí pamlsek a pak i Blackiemu za odměnu, že jsou tak šikovní, a zase jim ten aport hodil. „Už jsi přemýšlela nad tím, co bys chtěla dělat po škole?“ vzhlédl k Lynn a zase se narovnal. Byla to hloubavá otázka, ale když už otevřeli ta hlubší témata, proč by se nezeptal? Zajímalo ho, kam jeho spolužáci chtějí dál směřovat po tom, co dostudují.

Herectví by ho asi bavilo, to ne že ne, pěkná drama queen být umí, když chce, a strach z vystupování před lidmi až tak nemá. Akorát by asi nedokázal všechny ty role zahrát tak hodnověrně – do všech by vkládal až moc velký kus sebe, takže by asi nezvládl ty vážnější charaktery. I když těžko říct, ještě to nezkoušel krom takových těch klasických školních her, kterých se musela účastnit celá třída a hrálo se pro rodiče. „Nevím, jestli si toho Joeyho vzít spíš jako kompliment nebo urážku, upřímně,” zasmál se tomu přirovnání. Chudák Joey, když na to přišlo, nebyl vlastně tak špatný herec, akorát neměl moc příležitostí se ukázat a pokoušel se o samé... no, ne úplně vhodné role pro něj. Leda by to Lynn myslela tak, že by JC mohl hrát takové charaktery, jako byl právě Joey, to by nejspíš mohl zvládnout. „Akorát co se týče paměti na texty, nevím, nevím, tam bych musel asi hodně improvizovat,” ušklíbl se a poklepal si přitom ukazováčkem na spánek. Ale ano, dokázal si to celkem představit, akorát popravdě si nedokázal představit, že by se tím živil celý život. Jeho bavilo všechno to psychologické bádání, filozofické dumání a sociologické experimentování. Studoval sice primárně psychologii, ale nebál se ani jiných humanitních disciplín. Často asi působil krajně nezodpovědně, ale co se týkalo zvířat, tam byl zodpovědný až až. Nepotřeboval, aby se kvůli jeho blbosti stalo něco Deaconovi. Trochu se pobavili i o té ne úplně světlé stránce vlastnictví mazlíčka a útulků, ale brzy pak přešli k optimističtějším tématům. Bylo však hrozně fajn vědět, že pořád existují lidé, co to berou vážně a nepovažují své mazlíčky jen jako nějaké věci, které si koupí, chvíli je mají a jak se jim omrzí, můžou je prostě opustit nebo vyhodit na ulici. Vzrušeně se mu rozzářila očka, když zmínila, že Prada občas takhle na někoho vrčela na ulici, aniž by měla nějaký zjevný důvod. „To je přesně to, o čem mluvím!” přisvědčil a urputně pokyvoval hlavou. „Ta jejich intuice je fakt zajímavá, umí vycítit i přírodní katastrofy a tak. Nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, ale četl jsem o tom,“ podělil se o další informace ohledně zvířátek, ale předpokládal, že o tomhle už Lynn taky slyšela, bylo to docela známé. „Škoda, že se nezaměřujeme i na psychiku zvířat,“ uchechtl se pak ještě k tomuhle tématu v narážce na obor, který oba se zrzkou studují. Hodně lidí si myslí, že jsou zvířata jednoduchá a na jejich myslích není co zkoumat, ale jsou na omylu – třeba takoví delfíni jsou nesmírně inteligentní. Nebo i prasata. A co teprve opice! „Přesně. Ale úplně je v tom chápu,“ nemohl se neuculit – představil si totiž sebe samého v podobné situaci, kdy by sice byl na někoho naštvaný, ale dostal by hlad a měl by slíbené jídlo. To by ho ta zlost asi rychle přešla.

V dnešní době to sice všichni z LGBT komunity měli daleko jednodušší než dřív, ale že by to bylo úplně ideální, to se taky říct nedalo. Záleželo pochopitelně dost i na tom, kde jste právě žili – v takové Saudské Arábii vás za to mohli nejenom zavřít, ale klidně i popravit. A JC sice neměl nutkání se s tím před všemi chlubit, ale když na to přišla řeč, nijak nezapíral, že mívá s kluky i mnohem vřelejší vztahy než jen přátelské. Nebylo divu, že před chvílí pokukoval po tom dalším pomocníkovi z útulku, který mu to tu ukazoval. Byl rozkošnej, ale asi by u něj nepochodil. Kývl, že je taky rád, že to s nimi dopadlo právě takhle, a pak si tragikomedicky povzdechl. „Je jich víc, ale nikdy ne na moc dlouho,“ našpulil rtíky a krátce se tomu zasmál a zavrtěl hlavou, „asi jsem ještě nenašel toho pravýho – nebo pravou,“ vysvětlil, jak to myslel, aby si zase nemyslela, že je děvkař. Což on… Dobře, možná nevydrží s nikým moc dlouho, ale to proto, že si prostě neumí představit, že by už teď s někým zůstal a byl jen s ním. To by asi musel být někdo, kdo by ho uměl vážně zabavit a pořád něčím překvapovat, aby se nenudil – a aby mu dodal pocit, že s ním vážně chce zůstat a že ho neopustí. To ten strach ze samoty ho ovlivňoval.

Proti hmyzu víceméně nic neměl, ovšem ani tak by mu nebylo vůbec příjemný, kdyby po něm lezl pavouk. Dokud ten hmyz zůstává hezky venku v přírodě, nevadí mu a přijde mu i docela roztomilý. Jakmile vleze na něj, roztomilost končí a přichází panika. „Jo, já se při té scéně jako malej schovával pod deku, když si to rodiče pouštěli,“ přitakal se smíchem, „a taky jsem ho dlouho neviděl, měl bych to napravit někdy, už tak jsem totální kulturní barbar podle některých. Což mi připomíná, že Pána prstenů snad dokonce i točili částečně na Novém Zélandu, ne? Třeba se inspirovali právě tím,“ zhrozil se maličko, než si začal vzpomínat, jestli se mu to jen neplete s nějakým jiným filmem. Zas takový fanda Pána prstenů nebyl, ani ho nečetl. „Právě, kultura těch lidí jako taková je kolikrát mnohem zajímavější než ty stavby jako takové,“ souhlasil s úsměvem, který dokazoval, že mu udělalo radost, že jeho odůvodnění Lynn oceňuje. Zkontroloval, jak jsou na tom jejich čtyřnozí společníci, kteří se v parku dobře bavili, jak se zdálo, a jakmile se začali prát mezi sebou o uzel, nebylo ani nutné jim ho znovu a znovu házet a Jude se tak mohl plně soustředit na hovor se zrzkou. „To je fajn. Myslím, že takoví psychologové jsou potřeba, u spousty mám tak trochu pocit, že… Já nevím, je to nebaví a že jim o lidi vlastně ani nejde,“ věnoval jí hřejivý úsměv a poškrábal se s povzdechem na zátylku, načež zabořil ruku do kapsy, aby mohl hodit všem psíkům pamlsek, zatímco přemítal nad svou odpovědí. „Možná… Přemýšlel jsem, že bych pak zkusil zapojit do nějakých výzkumů – paměť, sny, podvědomí a podobně, ale předtím i nějaké to cestování, to rozhodně,“ načrtl alespoň zhruba, jak by si představoval svou budoucnost. Byl snílek a bavilo by ho zkoumat tyhle věci a pomoct lidem zase tímhle způsobem. Jenom to u něj bylo složité, jednou se mu líbilo tohle, podruhé zase něco jiného. Ale tohohle se celkem držel. „Pomalu bychom asi měli zamířit zpátky, už i oni vypadají unaveně,“ trhl pobaveně bradou směrem k pejskům, kteří vážně dostali ven spoustu energie a jejich pohyb už nebyl zdaleka tak rychlý a ztřeštěný, jako když sem přišli. Pokud tedy Lynn nic nenamítala, zavolal své dva svěřence zpátky k sobě, připnul jim vodítka, počkal na zrzku a společně zamířili zpět do útulku.

„Dobře, tak to budu brát jako kompliment,“ zasmál se a přikývl. Myslel si to samé a chudáka Joeyho občas docela litoval, protože mu přišel opravdu nedoceněný. Ne že by byl herec typu Anthonyho Hopkinse, Madse Mikkelsena a jim podobných, ale měl své vlastní talenty a šly mu zase trochu jiné role. Samozřejmě, že v těch telenovelách byly krapet stupidní charaktery, od toho to jsou taky telenovely, že. Ty postavy prostě jsou o něco jednodušší než v normálních seriálech nebo i ve filmech. A co Joeymu nikdo nemohl už vůbec upřít, byla jeho široká škála nejrůznějších výrazů a grimas, které uměl jen tak vykouzlit. „Dobře, budu si to pamatovat a pozvu tě na svůj první konkurz, ať můžeš držet povzbudivý bannery,“ uchechtl se a spiklenecky na ni mrkl. V nejbližší době rozhodně nehrozilo, že by šel na nějaký divadelní konkurz. Neměl by ani čas se na něj připravit, natož aby dal dohromady své herecké schopnosti. Navíc mu přišlo, že se v psychologii opravdu našel, tudíž by neměnil. Možná jako koníček vedle toho, takový malý přivýdělek nebo ani to ne. Bylo by to jen pro radost. A opravdu tu nad tím teď přemýšlel, jako kdyby se na to někdy skutečně chystal? Ale ne, jen uvažoval o všech různých možnostech, jak už to rád dělával. Týrání zvířat i nezodpovědné páníčky nějakým způsobem překonali a posunuli se k něčemu pozitivnějšímu – psychickým schopnostem zvířat, které Judeho nepřestávaly udivovat. „Máš pravdu, to by si nepřál asi nikdo. Leda by bylo jenom takové to malé, kdy se jenom trochu zatřese dům a je to dobrý,“ nadhodil alespoň takovou možnost, „i když takové by ta zvířata asi ani nevyděsilo, když by věděla, že nejde o nic silného a nebezpečného,“ uvažoval dál a filozoficky si poklepal prstem na bradu. „Jo, proto prý kočky občas civí jen tak do prázdna, nemusí ani vrčet a tak,“ přisvědčil a trochu se podvědomě oklepal. S vírou v nějaké nadpřirozené jevy to měl dost složité. Na jednu stranu mu přišlo neuvěřitelné, že by nic takového neexistovalo, když kolem sebe měli docela dost důkazů o tom, že něco takového existuje, ale zase… Kdyby ano, už by na to asi dávno přišli, ne? S dnešní technikou a poznatky… A pak mu došlo, že velká část mořského dna není prozkoumaná a mohlo by tam být v podstatě cokoliv. A že to samé platí i pro vesmír. A usoudil, že je vážně dost možné, že něco takového existuje. Ale o tom se mohou pobavit až jindy, teď byla jejich hlavním tématem zvířátka. „Právě, sice jsme je zkoumali a tak, ale na psychiku jako takovou už se zase tolik lidí nezaměřuje,“ přitakal nadšeně. Ale ne, vybral si studium psychologie, bavilo ho to, se zvířaty může pracovat při zooterapii.

„Ale jo, časem snad jo.“ Bezstarostně se na ni zazubil. Nic moc si z toho nedělal, prostě si počká a časem se někdo třeba vyloupne. Nemusí zase vyloženě chodit do klubů a sbírat kohokoliv, kdo se zrovinka namane. Nechtěl být úplně… odsuzující a zlí, ale tohle chování se mu nikdy nelíbilo. Prostě chodil do klubů a barů se napít, zatančit a poznat nové lidi, ne se s první povolnou osobou zavřít a pomuchlovat na záchodcích. Lhal by, kdyby tvrdil, že se nikdy s nikým třeba i nevyspal právě na podobném místě, ale upřímně? To už tak nějak k tomu všemu patřilo. Zkusil to, nevyhovovalo mu to, a tak s tím přestal. Jednorázovky stále provozoval, tomu nešlo odolat, ale obvykle někde v pohodlí domova jednoho z nich. Byl moc rád za Lynninu podporu. Společnost už sice byla o dost víc otevřená LGBT komunitě, ale stále ne stoprocentně. Však třeba jeho otec byl tím nejlepším příkladem – byl ochoten přestat komunikovat se svým synem jen proto, že se mu líbí i kluci. A to ho Jude ujišťoval, že není gay, ale bi (haha, kdyby jen věděl). Stejně mu to vadilo. A pořád vadí.

V parku rozvinuli řeč o destinacích, které by chtěli někdy navštívit, a oba přispěli svou troškou do mlýna. Na pár zemích a místech se dokonce i shodli. „Je to jenom film, ale vypadá až moc realisticky,“ ušklíbl se, „aha! Takže jsem si to nepopletl, hustý!“ Byl rád, že si pamatuje aspoň takový útržek informace, když už ne nic moc dalšího o těch filmech. A knížkách, když už jsme u toho. „To máš pravdu! Jídlo je hodně důležitá součást každé země!“ No jo, pochopitelně na jídlo slyšel – a kdo taky ne? „A to je podle mě jedno, že ho neznáš, stačí se zeptat pár místních a oni ti poradí, co si najít a objednat,“ mávl nad tím se zazubením rukou. Komunikace s místními stejně byla nejlepší, pokud jste opravdu stáli o poznání místní kultury a všeho toho okolo. „Jako upřímně, taky bych občas někam zajel jen kvůli relaxu – prostě abych si lehl na pláž, nevystrčil pomalu nos z hotelu a jenom si válel šunky. Ale v takovém případě bych zas jel někam, kde jsem už byl nebo kde toho není moc na prozkoumání a tak, rozhodně ne někam, kde to kulturou jenom srší.“ Byl od přírody prostě lenoch, s tím se nedalo nic dělat. Sice uměl být aktivní v určitých chvílích, když se mu právě chtělo, ale to nebyl obvyklý stav. Neuměl aktivně relaxovat jako třeba sportovci a takoví ti fitness lidi. „V to doufám taky!“ věnoval jí povzbudivý úsměv, který v zářivosti vyzýval i samotné sluníčko nad jejich hlavami. Sice ji neznal nijak dlouho, ale měl z ní dobrý pocit. A Jude se v lidech pokoušel vidět to dobré, aby se s tím případně dalo i pracovat a tak podobně. Někdy se bohužel spálil, ale co se dalo dělat, to byl život. „Děkuju, už se těším, až se za deset let potkáme na srazu ze školy, oslovíme se pane doktore a paní doktorko a spokojeně odejdeme domů,“ musel se té představě smát. Což ovšem neznamenalo, že to nebyla hezká představa, to vůbec. Bylo by fajn, kdyby se jim to splnilo. Jen na to asi budou potřebovat více než jen nějakých deset let.

Mrkl na hodinky a pak i na psiska, která se mezitím docela slušně unavila (naštěstí), a vyhodnotil, že už je čas jít. Zrzka souhlasila, a tak ty dva své přivolal k sobě, zahákl jim vodítka za obojky a dal jim ještě oběma pamlsek. Společně se pak jejich velká skupinka vrátila do útulku, kde chlupáče zase odevzdali a rozloučili se s nimi. „Rád jsem tě poznal a děkuju za super rozhovor, určitě se tu ještě musíme někdy potkat – nebo klidně ve škole,“ přikyvoval s upřímným úsměvem značícím jeho absolutní spokojenost s tím, jak se tohle odpoledne vyvinulo. „Takže se měj a zas někdy!“ mávl na ni a pak už se rozešel svým směrem, který vedl ke spolku. Měl by víc dávat pozor na to, s kým chodí do školy, byli tam vážně fajn lidé. Během cesty autobusem ke spolku si ji hned našel i na flickru, aby se mohli případně mít i jak kontaktovat. Vsadil by se, že i kdyby šel sám, užil by si to venčení, ale takhle ve dvou? Bylo to skvělý.