Japanese Tea Garden

To, co se před docela malou chvílí odehrálo na tomto krásném místě, by Lesie nejraději zapomněla. Doteď měla totiž pocit, že v Americe nejsou lidé tak zlí, jako tomu bylo v jejím rodném Holandsku. Nesetkala se totiž ještě s takovým posměchem. Spíše byli lidé překvapení, až zděšení, když tato drobná zrzavá dívenka, před jejich doteky ucukávala a na chodbě se držela podél zdi, aby se jí nikdo nedotkl. Vlastně, i když mířila na toto místo, tak nešla po chodníku, ale po trávě, aby se jí někdo náhodou nedotkl. Nemá to pořád ráda. Sice se už od doby, kdy je tu na škole, docela dost změnilo. Dokáže někomu podat ruku, když se na to předem připraví. Ale neočekávané doteky jsou pro ni prostě peklo. Není jí to příjemné a nejraději by s sebou nosila velkou ceduli, jakou mají zvířata v Zoo s nápisem "Nesahat, pozor! Kouše" To sice u Lesie neplatí, ale je to mnohem lepší, než kdyby tam byla napsaná pravda. Ale mnohdy stačí jen to, aby jí někdo zablokoval cestu a je na pokraji zhroucení, jako tomu bylo nyní. Ten pocit nezažila už dlouho a skoro zapomněla, jak je to nepříjemné a že opravdu potřebuje pomoc psychologa, jelikož není schopná se z toho dostat sama. A kdo ví, co by se stalo, jak by dopadla, kdyby se neobjevil kluk, kterému toto chování kluků vůči ní nebylo lhostejné. Díky Bohu za takové lidi. Plachá a nedůvěřivá zprvu neví, co má za úmysl a trvá jí, než se jí podaří aspoň trochu zklidnit. Ale, když se odváží na mladíka podívat, vidí v jeho očích něco, co ji přiměje mu věřit. Mohla by to být chyba, ale zatím ji její vnitřní pocit nezklamal. Věří mu tím pádem i nyní.
Dokonce se začne se svým zachráncem bavit. Nejprve mu poděkuje a pak si spíše pro sebe poví, proč zrovna ona. Kluk je ohleduplný a snaží se jí vysvětlit, že to není její osobou. Marně. Dívka totiž ví, že je pro takové typy terč. Každý totiž vidí její chování, když se k ní někdo přiblíží a většinu to odradí. Najdou se ale i tací, pro které je to výzva a to byl právě tento případ. Ale lepší bude nemyslet na to, proč si vybrali zrovna ji a že by možná měla změnit přístup nebo se pokusit tvářit, že je v pohodě. Na to by ale zřejmě potřebovala víc času. Třeba se to jednou i naučí, ale kdo ví. Toto téma tedy nechá být. Není příjemné jí a jak se zdá, tak ani mladíkovi. Tím mu akorát ukazuje, že je vážně tele. Také jí to navozuje nepříjemné vzpomínky a ty nechce mít v hlavě na takovém místě.
Moc dobře si ale uvědomí, že tím mohl její zachránce přijít k úhoně. To mu také sdělí a nedá jí to, aby se nezeptala, zda si toho byl vůbec vědom. Stiskne ruce v pěst a nehty si zaryje do dlaní. Vážně by nechtěla, aby se někomu kvůli ní něco stalo. Pohled tedy sklopí k zemi a tiše vydechne. Vyjekla totiž na něj nechtěně. Nemyslela to ale nijak útočně, prostě je to pro ni hrozná představa. Stisk ještě zesílí a ta bolest ji přiměje si uvědomit, co udělala. Proto pomalu zvedne hlavu k jeho tváři, aby viděla překvapený výraz v jeho tváři. "Promiň, já...jen... Nemám ráda násilí." Pronese trochu krkolomně a mírným potřepáním hlavy zažene myšlenky na otce, pro kterého byla jako boxovací pytel. On je ten poslední, na koho by chtěla myslet. Dokonce i stisk povolí. Nejspíš tam zase bude mít otisky. To jí ale nevadí. Je to jediná věc, která jí pomáhá a naštěstí dostatečně na to, než aby sáhla po nějakém předmětu a začala se třeba řezat. Na slova kluka jen mlčky přikývne. Zhluboka se nadechne a těžce vydechne. "Díky Bohu za to." Špitne a dál už toto téma nerozvádí. Vlastně ani není potřeba, protože se opravdu nic nestalo. Mohlo, ale nestalo a když nad tím bude zrzka přemýšlet, nepomůže si tím. Je si toho vědoma.
Proto zvedne ruce a uchopí jimi foťák, na který se mladík zeptá. To je téma, o kterém by se dívka mohla bavit a to dokonce i vcelku uvolněně. Z toho důvodu se jí na tváři objeví úsměv. Ten ale vystřídá poněkud udivený výraz, když jí mladík nabídne doprovod. Nechce být nikomu na obtíž, proto ani Calovi nepíše tak často, jak by chtěla. Má víc přátel, než ji, narozdíl od ní a možná je už na čase, aby i ona potkala někoho nového, jak jí Cal říkal. Přece jen nejsou všichni zlí a najdou si i chápající jedinci. Cal měl nejspíš pravdu, protože, když se podívá na mladíka, který jí chce dělat doprovod, cítí z něj klid a snad i pochopení. Jasně, neví, co má rusovláska za problémy, ale i tak si všiml, že s ní není něco v pořádku, a proto jí chce dělat takového bodyguarda. Bylo by hloupé odmítnout, ale to by nebyla Lesie, kdyby mu nenaznačila, že to dělat opravdu nemusí. Nechce vypadat jako slepec, který potřebuje k navádění psa. To ji ale klučina ujistí, že mu to nečiní potíže. Dívka se mu zadívá na malou chvíli do očí, jakoby měla poznat, jestli to myslí vážně. Vypadá to, že jsou jeho slova upřímná. Uhne tedy pohledem do strany a mlčky souhlasí. Nakonec je ráda, že půjde s ní. Lhala by, kdyby řekla, že ne. Přece jen by někde mohli ti výrostci být a mohla by to schytat. Raději nemyslet. Pro odvrácení vlastní pozornosti od těchto myšlenek přesune pozornost na milého kluka v její přítomnosti a upozorní ho, aby se oblékl. Tím ho rozesměje, ale neprotestuje a oblékne se. Pravdou je, že by se asi necítila moc komfortně, kdyby vedle ní byl polonahý. Sice měl tílko, ale to odkrývalo dost částí jeho těla. Hlavně osvalené ruce, kterých se ti floutci určitě lekli. Vypadají totiž silně. Svaly se mu rýsují i přes funkční mikinu, ale je už více oblečený a nesmělé introvertce je to takto příjemnější. Neuvádí ji tím tolik do rozpaků. Dokonce jí i dá za pravdu. To ji donutí znovu pozvednout koutky k úsměvu. "Já původně taky chtěla nechat kabát doma, ale jsem ráda, že jsem si ho vzala." Dodá jen nesměle a ruce spustí podél těla. Prsty si stáhne rukávy a chvíli je drží. Není jí moc příjemné stát na místě a ještě, když kolem nich chodí lidé a zírají, co tam dělají. Neváhá tedy ani vteřinu a rozejde se po cestě. Jde po kraji a pořád se tak nějak ohlíží nenápadně okolo sebe. Nerada by, aby do ní někdo vrazil a je pochopitelné, že tu nejsou s mladíkem sami, když je tak krásně.
Pohled pochopitelně zabloudí i k jejímu doprovodu. Nelze si nevšimnout, jak má zajímavý obličej. Ano, na ten se dívenka zaměří, protože nezkoumá mužské tělo. Tedy, jako objekt pro focení ano. Možná i proto si ho prohlédne a s tichým smíchem zavrtí nesouhlasně hlavou do stran. "Musím nesouhlasit." Vyjde z ní a na okamžik musí pohlédnout jinam, aby nabrala odvahu mu sdělit, co má v úmyslu. "No tak, vzchop se. Vždyť tě bude mít za úplného blázna! Ne, že bys blázen nebyla, ale tak ti doporučí, abys šla raději domů... i když, možná by to nebyl špatný nápad.. Ale šla jsi sem přece fotit!" Odehrává se jí v hlavě. Nakonec se zhluboka nadechne, skousne si spodní ret a když vrátí pohled na kluka, vydechne a ret ze sevření zubů pustí. "Jako fotografka musím říct, že máš velmi zajímavé rysy obličeje a vřelý pohled...Věřím, že bych to mohla... zachytit na fotku.." Poví mu, jak ho vidí a zase uhne pohledem. Sleduje cestu, když se kluk označí za oběť. Překvapená zrzka se na něj otočí a mírně vykulí očka. "Oběť snad ne." Špitne a má nutkání dodat, že tímto slovem by ho nenazvala, protože to má na čele napsané ona, ale neřekne to. Nesebere na to dost odvahy a to je i dobře. Víc už toho ale říct nestihne, protože spatří něco, co musí zvěčnit na svůj aparát. Zastaví se tedy a jelikož jí překáží čepice, tak si ji nakonec sundá a fotí. Je příliš zabraná do focení, že si ani nevšimne, jak si ji dosud neznámý mladík po jejím boku prohlíží.
Společně postupují do zahrady a fotografka je ve svém živlu. Na okamžik ale pohlédne přes rameno vedle sebe, aby se ujistila, že se kluk nenudil a nevzal roha. Jakmile se ale jejich pohledy střetnou, všimne si, jak si ji prohlíží a to ji znejistí. Nemá to ráda, protože si myslí, že si o ní myslí něco špatného. Ani ji nenapadne, že by se někomu mohla líbit. Ne jednou jí totiž někdo řekl, že zrzci nemají duši a ona je toho příkladem. Což vůbec není pravda, protože Alesia je ztělesněný anděl. Vždyť, kolik je lidí, kteří si vezmou opuštěné kotě nebo dospělou kočku domů. Ale aby opět odvedla pozornost od sebe, rozhlédne se kolem a uvidí mostek, na kterém by byla pěkná fotka. Je jím tak fascinovaná, že téměř beze strachu požádá mladíka, aby k němu došel a zaujal nějakou pózu. Nevypadá zrovna nadšeně a snad i zmateně. Ale nakonec její prosbě vyhoví a rozejde se tam. Po cestě na ni houkne svoje jméno. Zrzka, už připravena fotit s přivřeným okem a přístrojem u obličeje, zvedne hlavu a zastydí se. Asi se mu měla představit, ale ona to prostě neumí. Trochu tím pádem zrudne. "Alesia." Poví potichu nazpět, protože by bylo neslušné mu nesdělit jméno na oplátku. Ví, že to její je poněkud zvláštní, ale vymýšlet si žádné nechtěla. Trochu se jí roztřesou ruce. Nasucho tedy polkne a podívá se na mladíka trochu provinile.
Ten to ale, jak se zdá neřeší a místo toho se pokouší zaujmout nějakou pozici. Dívka tedy dlouze vydechne a opět se skloní s foťákem u obličeje, aby mohla zachytit nějakou pózu. To se ale nedaří, protože to není pro Ryana přirozené a tváří se křečovitě. O malinko se to zlepší, když se zadívá do dáli. Ale pořád to není ono. "Nejsi...jen...to chce být více přirozený.." Sdělí opatrně a snaží se zachytit nějaký správný moment a úhel. To jí ale položí otázku se smíchem a to donutí i zrzečku se zasmát. Aparát si tedy musí opět na chvíli oddálit od tváře. Narovná se a přijde blíže k mostku, kde je i kluk. "Zkus se sklonit a opřít si hlavu o ruce. Nejprve se podívej do dálky a pak na mě. Zkusíš to? Věřím, že...to bude vypadat dobře." Snaží se ho ujistit, protože ona už to vidí. Jeho oči vyniknou a bude to přesně to, co studentka fotografování chce. "Pak už tě přestanu trápit.." Dodá ještě s prosebným výrazem a čeká. Pokud na to Ryan přistoupí, tak se dívka pekelně soustředí, přivře jedno oko, zatímco druhým je upřená pohledem na kluka před sebou. Udělá několik snímků mimo, ale potom se jí podaří udělat přesně ten snímek, co chtěla. Se spokojeným úsměvem se narovná a prohlédne si fotky. Ta jedna se jí obzvlášť líbí. "Je to perfektní." Poví si spíše pro sebe a poté se podívá i na Ryana. "Povedla se. Chceš se podívat?" Vyhrkne ze sebe a když si uvědomí, že ho tím volá do své blízkosti, promne si rty o sebe a jednou rukou si zastrčí vlasy, které jí vítr foukl do obličeje. "Alesio, klid! To zvládneš. Vždyť, on není nebezpečný a je i milý." Dodává jí odvahu její vnitřní já a dívka na moment zavře oči, aby tu odvahu nabrala. Když je otevře, je připravena na narušení jejího osobního prostoru. Musí, protože mu to sama navrhla. To přece zvládne, vždyť je to její zachránce. Rytíř, který si doma zapomněl svou zbroj. Foťák ale i přes dá více na stranu a natočí ho trochu jeho směrem. Tak aspoň malinko oddálí jeho přítomnost, aby nestál těsně u ní. Je v tomto holt příšerná, ale po tom všem, co se jí stalo, není divu. Když je ale u ní, tak z něj opět cítí ten klid a je jí blbé, že mu nesdělila, jak se jmenuje. Byla to slušnost. S nádechem tedy dostane nápad a s výdechem ho i řekne nahlas. "Omlouvám se, že... jsem ti své jméno neřekla dřív, ale...nejsem zvyklá se představovat a vůbec seznamovat." Přizná a pokrčí nad tím rameny. Má nevinný a trochu plachý výraz. Jako srnka, která se lekne přítomnosti člověka a neví, co od něj má čekat. Zrzečka se už Ryana sice nebojí, ale výraz změnit neumí. Stejně tak pocity, které má z něčí blízkosti. Proto, když se střetne s jeho pohledem, trvá to jen chvíli. Není to pro ni typické. Raději sklopí zrak na fotku a čeká, co jí k ní její majitel řekne...

Jak se tu vůbec ocitl… Jaxton a na svatbě? Jak směšné. Nikdy by ho nenapadlo, že by se v blízké budoucnosti stal hostem na takové akci, obzvlášť dobrovolně. No i když s tou dobrovolností je to v této situaci docela na hraně. Jenže někomu tak tvrdohlavému jako je Patricia se těžko říká ne. Obzvlášť když se vůči ní cítí dlužně, jelikož ho kdysi dávno zachránila od případně velice nepříjemné noci. Od té doby se viděli jen dvakrát. Jednou na náhodné sportovní akci, na které se ocitl pouze a jen z důvodu přátelské sázky s blízkým kamarádem, a poté když se stejným kamarádem zašel na drink. A shodou okolností v onom baru Pat právě pracuje. Její přítomnosti si ale zprvu vůbec nevšiml, přeci jenom jeho pozornost ležela trochu jinde. Jenže i přesto jak blízký si se svým kamarádem je, později večer se ho jeho společnost rozhodla opustit, nebo spíše nahradit neznámou dívkou. Jaxtona to nějak zvlášť neurazilo, svého kamaráda zná moc dobře. Takže ho jen poplácal po zádech a nechal ho dělat co se mu zlíbí. To pak ale znamenalo, že Jaxton zůstal u baru sám, a to očividně přilákalo pozornost jedné brunetky. Nějakým záhadným způsobem se dali do řeči, a ještě záhadnějším způsobem to skončilo tak, že odsouhlasil její pozvání jí dělat doprovod na nějaké svatbě. Detaily mu unikly, nebo spíše je vypudil z hlavy. Pořád tomu nemůže uvěřit. Svatba je místo, kde se oslavuje láska, spojení dvou rodin a budoucí štěstí. Nebo to alespoň slýchá. Jenže každičký bod mu přijde neskutečně komický nebo hloupý. Takže ne, opravdu z něj nadšení zrovna nesrší.
Přes svoji averzi se ale oblékl velice vhodně. Značkový oblek tmavě modré barvy, jehož odstín se ve stínu zdá spíše černý, sluneční paprsky ale naopak vyzdvihnou zářivost modré. Jednoduchý motýlek a vkusně sladěné doplňky… tomu se říká dokonalý outfit na svatbu. x Jen škoda, že jeho nálada není stejně ideální. Rychlým pohledem si prohlédne své okolí a každou vteřinou se mu na obličeji usazuje čím dál tím více zamračený výraz. Všude samé květiny, světýlka… v pozadí lze slyšet i sladce zamilovaná hudba. Pro někoho je takováto tematická zahrada naprosto dokonalou lokací pro naladění romantické atmosféry. Jenže tohle není nic pro něj. Opět si musí připomenout proč tu vlastně je. A ne, opravdu to není z dobroty jeho srdce. Pokud je tohle něco, co mu pomůže si u ní splatit dluh (o kterém ona mimochodem nemá sebemenší tušení), tak to bude muset strpět. Třeba to nakonec nebude zas tak špatné. Možná. Spíš bude. Do budoucnosti bohužel nevidí, ale vysoká očekávání zrovna nemá. Konečně se po svém zdlouhavém zkoumání rozhodne přesunou pohled na svoji společnici, kvůli které tohle utrpení vůbec podstupuje. Patricia. Stále o ní moc neví, přeci jenom si jsou více méně cizí. Proto ho trochu zarazila skutečnost, že by zvažovala někoho jako je on pro svůj doprovod na svatbu. Nechodí snad lidé na svatby s blízkými osobami? Moc dlouho nad tím ale hlavu neláme, jelikož mu v hlavě vyskočí nový dotaz, který ze sebe musí okamžitě dostat. Důležitě si odkašle, aby tak na sebe stáhl její pozornost, než promluví: „Tak a co teď?“ Poprvé za kdoví jak dlouho Jaxton není ten, který drží otěže. Aktuální situaci nemá jak kontrolovat, ani neví, jestli by řekl, že o ní má jakýsi přehled. Však ani netuší čí svatba to vlastně je. Je mu jasné, že tuhle informaci Patricia někde uprostřed jejího usilovného přemlouvání zmínila, jenže on se neobtěžoval tyto detaily uschovat v paměti. Škoda, protože nyní by se mu docela hodily. Nepatrně na ni pozvedne tázavě obočí a trpělivě čeká na její odpověď.

Alesia je jako takové plaché koťátko, které nevěří lidem a naježí se, když se k ní jen někdo přiblíží. Ale narozdíl od kotěte, ona neprská. Spíše se přikrčí a doufá, že to člověka donutí odejít. To se ale málokdy stane, spíše ho to vyburcuje a bere to jako výzvu. To platilo i v případě patričky kluků a kdo ví, co by se stalo, kdyby se neobjevil rytíř bez zbroje v podobě milého klučiny Ryana. Dívka si je ale také vědoma, že se mu mohlo něco stát a nemůže to opomenout. To by totiž nebyla ona. Vždy více myslí na ostatní, ať už co se týká zvířat nebo lidí, kteří jí nepřijdou jako nebezpeční, než na sebe. Pronesla to ale docela ostře, tak se za to omluví. Připadá si v tu chvíli vážně trapně. Jenomže, ona se moc neumí bavit s lidmi. Vlastně, jediná osoba, se kterou doposud komunikuje pravidelně, je její nejlepší kamarád Caleb. Ostatní, se kterými se potkává ve škole a musí s nimi sem tam prohodit pár slov, se nepočítají. Ti nestojí za řeč. Proto si Lesie musí stisknout ruce v pěst a nehty si zaryje do dlaní. To dělá vždy, když se cítí trapně nebo jinak nekomfortně. I pohled sklopí k zemi. Mladík si musí myslet, že je vážně vyšinutá. V duchu nad sebou zavrtí hlavou a po slovech, která mladý muž vyřkne, k němu opatrně zvedne pohled. Má pravdu. Kdo má rád násilí, že? Maximálně tak nějací vyšinutí jedinci. Ale jinak, než je zrzečka. Lidé, kteří se vyžívají v mučení a ubližování druhých. To dívka a jak je vidno, ani tento mladý kluk, který ji zachránil, není. Slabě kývne hlavou a pokusí se o úsměv. Zase se nemůže třepat jako nějaké vyděšné zvíře. Přece jen je nebezpečí již zažehnáno, tak není třeba se něčeho dalšího obávat. Pomalu se tedy začne uklidňovat a může za to i letmý pohled do modrých očí jejího zachránce. Zjistí, že má opravdu uklidňující pohled a i kdyby to byl sériový vrah, tak by s ním dívka šla. Jakýmsi zvláštním způsobem a to nejspíš i díky tomu, že ji zachránil, věří tomu, že by jí neublížil. Navíc, jsou v zahradě, kde je i spousta jiných lidí, takže kdyby křičela, nejspíš by ji někdo slyšel...tedy, pokud by jí nezacpal pusu. Raději nemyslet. Zrzka tedy pohodí vlasy, aby si vyhnala tyto myšlenky z hlavy. Někdy moc nad vším přemýšlí a v její hlavě se pak může zrodit cokoliv. Někdy je to tak silné, že může i utéct. To ale nyní neplatí. Utíkat se nikam nechystá.
Naopak, po pár větách, které ji přesvědčí o tom, že mladý muž po jejím boku, nepodstupuje zas tak velkou oběť, souhlasí s doprovodem. V duchu je za něj i ráda, protože, co kdyby se objevil zase někdo, koho by uchvátila natolik, že by se rozhodl ji obtěžovat. S klukem jeho výzoru se k ní jen tak někdo nepřiblíží. Také si nemůže nevšimnout jeho úsměvu, který se mu objevil ve tváři, když souhlasí. To donutí k úsměvu i ji, ale zase sklopí pohled k zemi. Trochu se i zastydí. Je to totiž takové telátko, které moc dobře neví, jak se bavit s klukem. Jen před Calem se nemusí ničeho bát, toho zná ale poměrně déle a ví, že mu může věřit. Když se odhodlá na muže pohlédnout znovu, neodpustí si poznámku o tom, že by se měl obléct. Očekává něco o tom, že se chová jako jeho matka. Ale k jejímu údivu se mladík oblékne a neřekne k tomu nic. Zrzečka se znovu mírně pousměje, protože je ráda, že ji nespražil. Úsměv jí ale z tváře zmizí ve chvíli, kdy pronese blonďáček další větu. Nasucho polkne a zamrká řasami. Raději odvrátí pohled vedle sebe, jakože ji něco zaujalo, aby neviděl její znepokojení. Párkrát se nadechne a vydechne, než se na něj otočí. Představa, že by jí pokládal kabát na ramena a dotkl se jí, není pro ni zrovna dvakrát příjemná. Ale nemůže mu to říct. Takže, jak z toho vybruslit...Nejdřív se usměje, nadechne se a pak to vymyslí. "Ehm, jsi hodný, ale kabát je teplý dost a navíc...by pak byla zima tobě." Pronese jeho směrem a prsty si stáhne rukávy níž. V tom ucítí ranky po zarývání nehtů do dlaní a velmi tiše sykne. Štípne to a není to moc příjemné. To je ale daň za to, aby se dokázala nějakým způsobem uklidnit. Naštěstí už se ale rozejdou, protože Lesie po povelu Ryana přikývne a rozejde se napřed. Opatrně si rukávy přitiskne na ranky a snaží se tvářit, že se vlastně nic neděje. To už ale jdou po chodníku zahradou a ta má toho tolik, co nabídnout, že zaujme, jak slečnu fotografku, tak i její doprovod. Je to vážně kouzelné místo a dívka je ráda, že se sem vydala a jak jinak, vzala si s sebou aparát jako vždy, když někam jde. Ten nosí téměř všude, protože nikdy nevíte, na co narazíte a Lesie chce mít všechno krásné zvěčněné. Prostě, co jí příjde zajímavé pro focení, to si chce vyfotit. V tomto případě je tím zajímavým objektem i samotný mladík. Ten se tomu diví a dokonce se nazve i zpoceným prasetem. S tím ale Alesia nesouhlasí, protože i když byl běhat, tak z něj nejde cítit pot nějakým odpudivým způsobem, jako třeba z jiných mužů. To mladého muže pochopitelně potěší a obdaří ji úsměvem. Stydlivka spatří úsměv jen na okamžik, protože po něm sklopí pohled na svůj fotoaparát. Dělá, že tam něco nastavuje, ale ve skutečnosti uhýbá pohledem. "Není zač." Špitne a v té chvíli zvedne pohled od fotoaparátu k obličeji mladíka. Dokonce se i slabě usměje. Ale ne na dlouho, protože sám sebe muž označí za oběť. "A je to tady." Pomyslí si dívka a zevnitř si skousne tvář. Zrychlí se jí tep a ucítí mírný tlak v hlavě. Do hlavy se jí začnou hrnout i další myšlenky na to, že mu to neměla raději navrhovat. Ale než jí stačí zahltit, tak její objekt zájmu promluví. To ji malinko uklidní, protože už by si začala vyčítat, že ho neměla s tímto obtěžovat. "Jenom aby.." Řekne si spíše pro sebe a poté se přesune k prvnímu zajímavému místu, které je jako stvořené pro focení. Sundá si čepici, aby jí nepřekážela a pak už se začne věnovat focení, které tolik miluje. Vždy má při něm zaujatý a soustředěný pohled, protože chce zachytit každičky detail, aby fotka vypadala dokonale. Sem tam použije i zoom. Se zbytkem si pohraje ve photoshopu.
Jdou dále zahradou a fotografka fotí vše, co ji zaujme a že je toho dost. Dívá se ale i pod nohy, aby nezakopla a ten šíleně drahý foťák si nerozbila. Sem tam se podívá i vedle sebe, jestli mladíka neomrzelo jít vedle ní. Ten se jí ale drží a to ji uklidňuje. Může se tedy věnovat více focení, než pozorování a zkoumání každého kolemjdoucího, který kolem nich projde. Jakmile vyfotí prozatím poslední snímek, tak se narovná a přístroj si nechá spustit po šňůrce dolů. Ohlédne se na Ryana a všimne si, že se na ni taky dívá. Jejich pohledy se střetnou a to Lesie znejistí. Téměř okamžitě sklopí pohled na sebe a podívá se, jestli někde něco nemá. Pro jistotu si i prohrábne vlasy. Protože, co když jí nějak trčí, a proto se na ni mladík tak díval. Zdá se, že nic takového. Ale aby nad tím raději nepřemýšlela, šlehne pohledem kolem sebe a spatří mostek, na kterém by byla parádní fotka. Aby od sebe odvedla pozornost, tak požádá muže, aby tam šel, že ho na něm vyfotí. Tomu se, jak se zdá, moc nechce, ale nakonec jí vyhoví. Jak jde k místu, kam ho vyslala, houkne na ni své jméno. V tu chvíli se dívka zastydí, že mu nesdělila to své. Ihned to tedy napraví a špitne ho. Ale není to její obvyklé tichoučké špitnutí. Řekne ho tak, aby to její zachránce slyšel. Ten to po ní zopakuje a zrzečka se zarazí. "Zvláštní jméno, což?" Houkne jeho směrem a tiše se zasměje. "Dala mi ho maminka po nějaké oblíbené postavě z knihy." Vysvětlí a když si vzpomene na svou milovanou maminku, posmutní. Raději si obličej schová za foťák a snaží se Ryana nějak zachytit. Zprvu to moc nejde, protože focení pro něj není moc příjemné. A pro kterého kluka je, že? Maximálně tak pro nějaké modely. Mohla ho vyfotit, když šel. To ji však napadlo až teď. Nejspíš pak udělá pár takových snímků, protože ty bývají nejlepší. Dívání se do dáli nedopadne dobře a mladík se rozesměje, když se na dívku podívá. Tím donutí, aby se zasmála i ona a nepěkné vzpomínky tím zažene. Takže to není takové utrpení. Ale i tak se k němu rozejde a snaží se mu dát pár instrukcí. Jak je jí sděleno, tak se o to pokusí. Alesia ho za to odmění milým úsměvem.
Nakonec se jim společně povede, jak zaujmout vhodnou pozici, tak i udělat pěknou fotku. Dívenka jich udělá víc, aby si mohl Ryan případně vybrat. Poté si aparát oddělá od obličeje a dá ho trochu níž. Sklopí k němu zrak a prohlédne si fotky. Jedna je obzvlášť dobrá, tak ji také okomentuje a jakmile pohlédne na mladíka, zcela nezištně se ho zeptá, jestli se chce podívat. Je to přece přirozené a samozřejmost, aby se přesvědčil. Zprvu to dívku znejistí, ale povede se jí uklidnit. Takže s nastaveným fotoaparátem čeká, až přijde k ní. To netrvá dlouho. Přiblíží se k ní víc, než doposud, ale přesto ne dost, aby jí příliš narušil její osobní prostor. Zatímco se Ryan dívá na fotku, Alesia zvedne pohled k němu, aby viděla jeho výraz tváře. Čeká, co on na to. Vypadá to, že se mu fotka líbí a to vyzní i z toho, co poví. Dívce okamžitě zčervenají tváře a uculí se. "Děkuji.." Špitne potichoučku a sklopí pohled, aby neviděl její rudé tváře. Nejspíš jí vyniknou i pihy, protože ty se vždy více zvýrazní, když jí zčervenají tváře. "Ale je to i tebou." Dodá a zase pomalinku zvedne pohled k jeho tváři. "Protože... když není dobrý objekt, nevyčaruje z něj pěknou fotku ani sebelepší fotograf." Obrátí to zase na něj, aby nebyla v rozpacích. Není moc zvyklá přijímat takové pochvaly. Ve škole je to něco jiného. Tam se chválí za dobře odvedenou práci automaticky. Slyšet to ale od někoho cizího, koho vidí poprvé, je milé. Proto se zastydí, že mu neřekla své jméno a má potřebu se za to omluvit. To i udělá. Přitom se dívá Ryanovi do očí, aby pochopil, že to myslí vážně. Při čekání na odpověď si nervózně skousne ret. Po odpovědi muže ho ale ze sevření pustí a zamrká překvapeně řasami. "Já...už jsem taková." Poví nejistě a pokrčí nad tím rameny. Ona se raději stokrát omluví, než aby někoho urazila nebo udělala něco, co by někomu jakkoliv ublížilo. Ne vždy musí, ale ona už taková je. Po dalších slovech a úculu milého blonďáčka se na něj uculí také. Je to takové tiché poděkování. Poté ale  muž mávne rukou a zrzečka souhlasně přikývne na jeho slova a ihned se rozejde z mostku na cestu. Jde trochu rychleji, protože se následně otočí a okamžitě zvedne foťák, aby mohla udělat pár snímků toho, jak Ryan po mostku jde. Zdá se jí fascinující fotit chůzi a bývají to moc pěkné fotky a v případě jeho pěkně stavěné postavy je o tom přesvědčena. Navíc, je to sportovec, takže nechodí jako horomotluk. Jakmile je u ní, přístroj zase spustí po šňůrce a nechá viset. Ruce se strčí do kapes od kabátu, pokračuje v cestě a dělá, jakože nic.
Jde pomalejším krokem a dívá se kolem sebe, co by ještě mohla vyfotit. Není totiž zvyklá moc konverzovat a ani neví, o čem by se s ním bavila. Moc to neumí. Po chvíli na ni ale Ryan promluví. Ohlédne se na něj a poslouchá, co jí říká. Nakrčí nad jeho prvními slovy nechápavě obočí, že se jí mezi ním objeví malinká vráska. "Hm?" Vyjde z ní a nakloní přitom hlavu mírně do strany, ale pak Ryan pokračuje a obočí jí vyjede údivem nahoru. "Co-cože? Ty mě chceš vyfotit?" Začne koktat a zamrká řasami. Jaksi nerozumí tomu proč. Vždyť není nijak extra krásná, aspoň si to o sobě myslí. Ale když se pak nad tím zamyslí, tak on se nechal vyfotit také. Takže by to asi nebyla zrovna slušné, kdyby odmítla. Po prvotním šoku se tedy vzpamatuje a zhluboka se nadechne. "Máš pravdu. Jsem raději za foťákem, než před ním." Přizná se a musí se vážně dost přemáhat. Dokonce chvíli mlčí a musí si skousnout spodní ret. Po pár vteřinách ale sebere veškerou odvahu a ruce z kapes vytáhne. Zvedne je ke šňůrce foťáku, který jí visí za ně na krku, aby si ho mohla sundat. To také udělá. Ruce s aparátem natáhne před sebe. "Normálně bych odmítla, ale ty ses taky nechal vyfotit, takže...je to fér." Vyřkne rozpačitě, když mu foťák podává. "Ale upozorňuji tě, že nejsem vůbec fotogenická." Varuje ho a jakmile si aparát Ryan převezme, rozhlédne se kolem sebe. Ještě má nutkání mu říct, ať si ho pověsí na krk, ale neřekne. Není přece hloupý. "Takže, kam si mám stoupnout, pane fotografe?" Rozhodí rukama kolem sebe a podívá se na něj. Tiše se zasměje a čeká, kam ukáže. Tam se dívenka rozejde. Po cestě si ještě poupraví své dlouhé zrzavé vlásky. Zastaví se a s kapsy kabátu si vytáhne čepici, kterou si upraví a následně nasadí. Bez ní se fotit nehodlá. Počká, jestli jí dá nynější pan fotograf nějaké instrukce nebo má zaujmout nějakou pozici ona sama. Lehce tím znervózní a stáhne si rukávy dolů. Není focena často. Jediný, kdo ji chce sem tam vyfotit, je Caleb, protože ho taky nejspíš štve, jak ona pořád chce fotit jeho a hlavně studuje stejný obor. Ale cizím mladíkem bude focena úplně poprvé. Ale aspoň se přesvědčí o tom, proč je zrzečka raději za foťákem, než před ním...

Psal se leden, když Patricii na stole přistál dopis od její drahé sestřičky Jacqueline. Tehdy musela protočit panenky, s Jacqueline se totiž moc nemusely, jelikož se nad ní neustále povyšovala. Mám dlouhodobý vztah, úspěšného manžela, vlastní byt a zaměstnání, které mě opravdu uživí… A jak se vede tobě, Pat? Nesnášela rodinná setkání, pokaždé byla v porovnání se svou úžasnou sestřičkou totální nula a taky jí to bylo dáváno najevo. Jediný táta ji vždy pohladil po tváři a utěšil slovy, že je šikovná. Není tedy divu, že zpráva o tom, že se bude Jacqueline v dubnu vdávat, Patricii bůh ví jak nepotěšila. Jasně, mohla se na něco vymluvit, ale na druhou stranu… jak by mohla chybět na svatbě své sestry? A navíc, měla by za ní být šťastná, ne? Přej a bude ti přáno. Svou účast tedy potvrdila a sebevědomě zaškrtla 1+1, což znamenalo, že přijde s doprovodem. Tehdy ještě kluka neměla, ale do dubna určitě někoho sežene, a dotyčný bude tak skvělý, že její rodině spadne brada, tak!
Uběhlo však pár měsíců a Patricia byla stále bez kluka. Hlava děravá samozřejmě na tu celou situaci se svatbou zapomněla, tudíž se lehce zakoktala, když ji jednoho dne Jacqueline zavolala a zeptala se, koho že si to na svatbu hodlá přivést. Patricia měla chuť dělat tajemnou, aby pak nebylo trapné, kdyby si s sebou vzala pouhého kamaráda, ovšem místo toho ze sebe tvrdohlavě dostala: ,,Svého přítele přeci!" Jacqueline ji s povýšeným tónem odpověděla, že se moc těší, až dotyčného pozná a s tím taky zavěsila. Do svatby zbývaly dva týdny a ona netušila, koho s sebou vezme. Naštěstí však měla v danou noc směnu v nočním klubu, kde už pár let působila brigádně, a světě, div se, právě tam se na ní usmálo štěstí. Do nočního klubu totiž zavítal Jaxton, kluk, u kterého věděla, že z něj bude celá její rodina vedle, minimálně co se týče té vzhledové stránky. Bude mít vyhráno, pokud tedy Jaxton na vše přistoupí. Svým způsobem to byla asi divná prosba, ale jelikož už byla pěkně zoufalá, tak ji to nijak nevadilo. Seznámila jej se všemi detaily (kromě tedy toho, že bude na svatbě považován za jejího přítele, upsík dupsík) a málem vybuchla radostí, když ji na to Jaxton kývl. Byla to velká služba, takže moc nechápala, že ho ani nemusela moc přemlouvat či mu za to něco slíbit, ale asi jí to bylo jedno, protože měla boží doprovod na svatbu! Na ničem jiném už nezáleželo.
V den svatby si dala na svém zevnějšku záležet více než kdy jindy. Makeup si dala jen lehký, protože ačkoliv chtěla vypadat famózně, nemínila skončit jako přemalovaná barbína; nehledě na to, že se všemi těmi malovátky nebyla úplná kamarádka. Vlasy zato vypadaly téměř jako od kadeřníka – díky nově objevenému šampónu se leskly jako hříva a malé vlnky, které si precizně kulmovala dvě hodiny, z ní udělaly princeznu. Chyběly už jen šaty, na jejichž koupi byla nesmírně hrdá, protože všechno na nich bylo perfektní – střih, barva, rozparek… Navíc ji padly jako ulité. Celý look doplnila už jen zlatými šperkami, zkontrolovala své bílé nehtíky (jestli není náhodou nějaký zlomený), popadla psaníčko, ve kterém měla vše potřebné a cupitala na místo svatby, které bylo, alespoň podle ní, docela netradiční – Japanese Tea Garden. Gardner… Zavrtěla hlavinkou, aby to jméno z ní dostala pryč, a raději se soustředila na to, aby se bezpečně dostala k taxíku, kde už na ni čekal Jaxton. Byla to docela výzva, když si tvrdohlavě vzala boty na vysokých podpatcích, jenže ona chtěla vážně moc zapůsobit!
Výzdoba vypadala pohádkově. Všude byla světýlka, balónky a celkově moc hezká atmosféra. Fajn, musela uznat, že si sestřička vybrala pro svatbu opravdu kouzelné místo. Téměř dokonalé. A ano, svým způsobem ji to i záviděla, ačkoliv věděla, že to není dobrá emoce, jenže to úplně člověk neovlivní, že? Zasněně si povzdychla a pohledem mapovala všechny přítomné. Všude byla zatím pouze obsluha, která vše dodělávala či hosté, které neznala – zřejmě ze ženichovy strany. ,,Teď?" zopakovala slova své společnosti, na kterou právě upřela pohled. ,,Uhm, můžeme si jít dát něco k pití. Chceš?" nepatrně se usmála, načež hlavou jemně kývla k baru, kde se podávaly nápoje. Uznávala, že být po boku Jaxtona ji trochu znervózňovalo, protože pořádně nevěděla, o čem s ním mluvit, a taky to bylo trošku trapné, když spolu byli na tak romantickém místě, ale… to se určitě během dne spraví. Stále si byla jistá tím, že byl nejlepší volbou. V tom obleku mu to moc slušelo, načesaný byl taky hezky a nádherně voněl; oceňovala jeho přípravu a taky to, že to nebral na lehkou váhu, ačkoliv stále úplně přesně nevěděla, proč to dělal, když z toho nic neměl. Nebo se mu snad líbila?! Chtěl na ní zapůsobit? Než však stačila říct cokoliv dalšího, přiřítili se k ní její rodiče a ihned ji začali objímat a pusinkovat – a stejně tak i Jaxtona, protože nezapomeňme, že se tady bere za jejího přítele. ,,Salut, chérie. C'est ton amour? Trés chic! Je suis heureux de faire votre connaissance," promluvila maminka Patricie se silným francouzským přízvukem a u svých slov věnovala Jaxtonovi tři hubičky na tvář. ,,Oui, oui, maman," přitakala Patricia mamince a lehce se začervenala. Byla ráda, že její rodiče neumí moc anglicky, jelikož Jaxton – pokud tedy neuměl francouzsky – ničemu nerozuměl a přesně tak to mělo i zůstat. Maminka Patricie, Louise, si Jaxtona spokojeně prohlížela a kývala hlavou, zatímco Pierre, tatínek Patricie, ji hladil po tváři a říkal, jak moc jim doma chybí. To sice bylo moc hezké, ale jejich přítomnost Patricii dost znervózňovala, tudíž rodičům vzápětí vysvětlila, že má Jaxton, kterého rychle popadla za ruku, žízeň a oba je tak prozatím dostala ze spárů svých příbuzných. Hm, tohle ještě bude náročné. Ne nadarmo se říká, že lhát se nemá.

Během svého čekání na odpověď ji ještě jednou celou sjede pohledem. Slušně samozřejmě… nebo alespoň tak moc, jak to jen jde. Rychlý pohled jí samozřejmě věnoval již při vyzvednutí, ale když tu teď před ním stojí ve všem tom nasvícení, musí uznat, že se na tuhle svatbu docela dost vyparádila. Samozřejmě, že vypadá dobře. Modrá jí sluší. Možná až moc. Čí že je to svatba? Povzdychne si nad svojí neochotou ji pozorně poslouchat během jejího přemlouvání. Přehnaně rychlé ano z něj určitě nedostala, ale ani ji nenechal se u toho trochu zapotit. Možná měl. Protože tu je teprve pár minut a už má co dělat, aby se bez varování neotočil a odešel. A to teprve stojí u vchodu. „Hm?“ Zaostří svůj pohled na Patricii, která se najednou vedle něj začne nervózně vrtět. Lehce nad tím přimhouří oči, jelikož mu přijde, že se něco děje. Něco tu rozhodně nesedí a jeho užírá ten pocit nevědomosti. Pohled ale přesune směrem, kterým kývla hlavou, a jeho postoj se při pohledu na otevřený bar okamžitě uvolní. Pár skleniček by ho určitě uklidnilo, nebo alespoň by se tu tolik necítil jako ryba na souši.
Už se chtěl domluveným směrem vydat, když mu najednou do cesty vstoupí starší pár, kteří jistě nikdy neslyšeli o osobním prostoru… celá ta situace ho natolik překvapila, že chvilku jen zaraženě stojí na místě jak zmražený v čase, než z něj oba dva sundají ruce a on je opět volný. Zmatek, překvapení, diskomfort, podráždění. Instinktivně veškerou svoji pozornost stočí zpět na Pat, jejíž výraz mu absolutně nic neříká. Teda až na ty narůžovělé tváře. A pak samozřejmě zkoumavé pohledy od páru vedle, jejichž oči na sobě cítí, aniž by se na ně podíval. Uchechtne si tiše jen tak pro sebe a rty se mu zkroutí do poloúsměvu. V tichosti je nechá si říct co chtějí (francouzsky sice neumí, ale sem tam pár slovíček pochytí), a s viditelným pobavením upře svůj pohled na ni. Dlouho mu to ale nevydrží, protože ho urgentně chytne za ruku a vzápětí už táhne k onomu baru, kam měl před tímhle vším namířeno. A přes všechna očekávání se nechává bez námitek poslušně vést pryč.
Teď už jsou zase sami; jelikož teď teprve začínají hosté přicházet, tak i ten bar je prozatím poloprázdný. Jeho pohled je ale stále na Patricii a nikom jiném. „Ton amour?“ poznamená nedokonalým francouzským přízvukem a konečně od ní odtrhne svůj pohled. Lehkým pohybem ruky mávne na barmanku, která za nimi poslušně přicupitá, a on si objedná tequilu se sodou. Francouzštinu jako cizí jazyk nikdy nestudoval, ale v dnešním moderním světě je téměř nemožné se s tímto jazykem nesetkat. Možná, kdyby se její hádá příbuzní rozhodli využít jiného slovníku, měl by tu teď s ní absolutně jinou konverzaci. Ale naštěstí pro ni mu tato situace přijde vskutku komická. Zatím se baví, tak snad mu to dlouho vydrží. „Vysvětlení, teď.“ Promluví znovu, tentokrát je jeho hlas ale ráznější, na obě slova položí značný důraz. Přestože se baví, tak od ní požaduje jasné a detailní objasnění. Barmanka mu před něj položí hotový drink a on se ho ihned chopí. „Nebudu na to čekat celou noc, mon amour.“ Opět na ní zakotví svůj pohled, zatímco si upije ze své sklenky. Kde je ta tvrdohlavá holka, která se ničeho nebojí teď?

Lesie by lhala, kdyby tvrdila, že jí nabídka jejího zachránce nepřišla milá. Ale to by nebyla ona, kdyby ji neodmítla. Mnohem více, než na své pohodlí, myslí na pohodlí jiných. Nechce, aby mu byla zima a hlavně ani nechce, aby před ní byl jen v tílku. Ještě by jí zabloudil pohled na jeho vypracované ruce a to jí není podobné. Věnuje mu tedy nesmělý úsměv, který spíše připomíná uculení. "Jsi opravdu hodný, ale... jak už jsem řekla, kabát mi stačí." Sklopí pohled k zemi a rukávy kabátu si stáhne níž. Neumí si totiž představit, že by se jí dotkl, kdyby jí dával bundu přes ramena. To by jí asi nebylo příjemné. Jiné dívce s největší pravděpodobností ano, ale Alesia je holt jiná a dost často i v přítomnosti cizího muže neklidná, jako je tomu i dnes a co dělá, když se tak cítí? Zarývá si nehty do dlaní. To udělá i nyní, ale bohužel jí přitom unikne ze rtů tiché usyknutí, které mladík uslyší a položí jí otázku. Nad tou musí dívka sklopit pohled a skousnout si zevnitř tvář. Párkrát se nadechne a vydechne, než se odhodlá k němu zvednout pohled. "Ano.." Špitne a více k tomu neřekne. Naštěstí se muž ani nevyptává, protože ho rozptýlí okolí. K němu pohlédne i Alesia a po chvíli začne všechnu tuto krásu zvěčňovat na svůj aparát. Fotí všechny možné stromy, květiny, ale i cesty, zvířata. Jakmile má dost fotek všeho kolo, podívá se i na jejího momentálního společníka. Jako fotografka, která to nejen studuje, ale i se tomu plně věnuje několik let, pozná, kdo je dobrý objekt na focení. Má za to, že jím mladý muž je. Má zajímavý obličej, ale i postavu. Nemůže si to nechat z nějakého důvodu pro sebe. a proto to sdělí i muži. Ten je z toho očividně překvapený a dle jeho slov s ní nesouhlasí. Zrzka se ale nenechá odbýt a když na něj použije nezáměrně u svůj nevinný výraz, tak jí mladík přestane oponovat. Lesie se tedy může uklidnit a znovu fotit. V tom jí ale začne vadit čepice. Sundá si ji tedy, aby jí nepřekážela při focení a mohla se opět pustit do detailnějšího focení, při kterém se musí malinko sehnout, aby zachytila krajinu dokonale. Po chvíli ale už nemá prozatím co fotit, přestane sledovat i lidi, kteří kolem nich prochází, protože se vzdálí bezpečně daleko. Její pohled tím pádem směřuje na muže vedle ní. Jakmile se jejich pohledy setkají, všimne si, že si ji prohlíží a místo oplátky úsměvu sklopí pohled na sebe. Ihned se prohlédně, protože si začne myslet, že si ji prohlížel proto, že je třeba rozcuchaná z toho, jak si sundala čepici. Rukou si tedy vjede do vlasů a prohrábne si je. Její husté vlasy se jí svezou po zádech a ona znejistí.
Ihned má potřebu od sebe odvést pozornost, a proto se rozhlédne kolem sebe. Uvidí zajímavý mostek, na který se snaží navést mladíka za účelem vyfotografování. Určitě na tom bude zajímavý snímek, ale pravdou je, že se necítila dobře, když si ji tak prohlížel. Nemysli si o sobě totiž, že je hezká a už vůbec ne, že by se někomu mohla líbit. Tím se ale nezabývá. Mladý muž na ni totiž houkne své jméno. Chtě nechtě mu musí sdělit i své a neopomene dodat, že ona to své získala díky knize. Na to Ryan zareaguje a položí jí otázku. Nad tou se dívka zamyslí. "Hmmmm, víš, že už ani nevím. Ale nejspíš to byl nějaký zamilovaný román. Ty maminka ráda četla." Odpoví mu a trochu zesmutní při vzpomínce na svou milovanou a bohužel již zesnulou matku. Zaměří se tedy na objekt před sebou v podobě svalnětého kluka a pohled sklopí k čočce fotoaparátu. Zprvu se jí nedaří zachytit jeho přirozenost, protože je křečovitý. Nakonec se to ale povede a zrzečka z toho má očividnou radost. Snímek se jí moc líbí a musí sama uznat, že se jí povedl. Dokonce dovolí Ryanovi, aby se na něj šel podívat. Po chvíli si ale uvědomí, že se bude muset přiblížit a to už se jí tolik nepozdává. Naštěstí se nepřiblíží natolik, aby tím narušil její osobní prostor, takže k němu může zvednout pohled. Po jeho slovech tiše vydechne. Chce mu zase oponovat, ale nebude se tu s ním přece hádat. Proto jí malinko zrudnou tváře a ona sklopí hlavu, že se jí svezou její husté zrzavé vlasy po ramenech dolů. "Děkuji..." Špitne a další slova, která jí přišla na mysl, si nechá pro sebe. Místo toho se omluví za to, že se mu nepředstavila první a on jí poví, že se nemusí pořád omlouvat. Co na to říct? Snad jen to, že taková už holt je. Musela se omlouvat, i za to, co neudělala a to jí zůstalo. Proto, když Ryan řekne, že nemusí, pomalu a nejistě k němu zvedne pohled. "Dobře...pro..." Nedořekne to, ústa si přikryje rukou a vůbec poprvé se zasměje sama sobě a možná i té situaci.
Ruku si od úst oddělá a společně zamíří z mostu pryč. Rozejdou se po cestě a fotografka se zasechopí foťáku a fotí vše, co jí přijde jako zajímavé nebo pěkné. Nezapomene přitom párkrát vyfotit i Ryana. Naštěstí nenápadně, takže si za to nevyslouží žádnou poznámku. Co je ale zarazí, když projdou už velkou část zahrady, je jeho návrh vyfotit ji. Nejprve se musí dívka ujistit, že to myslí vážně. Když zjistí, že ano, tak opět znejistí a neví, co má říct. Má ho odmítnout a tím ze sebe udělat ještě většího blbce nebo má nabídku přijmout? Nakonec jí přijde fér ji přijmout a to mu i sdělí. Předá mu tedy svůj foťák a věnuje mu menší úsměv, když si jej pověsí na krk. Ještě to na něj zkusí s tím, že není fotogenická, ale jak vidí, že jí to neprojde, tak toho nechá. Netušila, že ji někdo bude chtít fotit..Ale nejspíš jí to chce oplatit.
Dívka je nervózní a znovu má nutkání si zarýt nehty do dlaní. Nechce však znovu syknout, kdyby to bolelo, a proto to neudělá. Místo toho se zeptá, kam si má jít stoupnout a po odpovědi se tam i rozejde. Zastaví se u potůčku a z kapsy vytáhne čepici, že si ji nasadí. V tom se ale vedle ní objeví Ryan a položí jí otázku. Alesia k němu zvedne hlavu a nechápavě se na něj podívá. Pevně čepici drží a nechce mu ji dát. Po dlaších slovech ale sevření povolí a nechá, aby si ji vzal. Uculí se na něj a rychle sklopí pohled k zemi. Nechce, aby viděl, že se jí znovu hrne do tváří růž a vylézají pihy. Zhluboka se nadechne a pak dlouze vydechne, čímž se jakž takž uklidní. Stejně ale neví, jak se má tvařit. Cal ji vždy fotil tak nějak přirozeně a hlavně momentky. Ryan ale chce něco jiného. Zadívá se tedy do dáli a po jeho otázce začne myslet na své kočky, které zachránila ze spárů jisté smrti. Mají se teď u ní krásně. Proto se usměje a i tak nějak zasněně podívá. S tímto úsměvem se otočí i na Ryana a pozorně se zaměří na to, jak k ní přistupuje a fotí ji.Nechá ho udělat pár snímků, ale je ráda, když už je konec.  Oddychne si a rozejde se k Ryanovi.
"Tak teď už vím, jak ses cítil.." Pronese, když jde k němu a zastaví se v bezpečné vzdálenosti, aby jednak viděla na aparát a jednak u něj nebyla moc blízko. Sklopí pohled na foťák a prohllíží si fotky, které nejsou tak špatné, jak si myslela. "Musím uznat, že ti focení jde. Možná, že by ses mu měl začít věnovat." Odlehčí situaci touto větou a věnuje mu uchechtnutí. Poté se ale zarazí a podívá okolo sebe. Začíná se pomalu stmívat. To tu byli opravdu dlouho, jak se zdá. Ani to nepostřehla. "Nemám to daleko a určitě tě nechci dále zdržovat tím, že bys mě musel doprovázet. Tedy, ze zahrady můžeš, ale domů trefím sama.." Sdělí mu. Sice je pravda, že by uvítala, kdyby šel s ní, ale nechce ho tím obtěžovat a zdržovat. Už tak s ní musel projít celou zahradu a kdo ví, co měl jiného v plánu. Určitě ne se procházet s takovým psychicky narušeným jedincem..

Už při příchodu na místo konání svatby ji začala postupně pohlcovat nervozita z toho, co všechno se dneska může pokazit. Nejhorší scénář byl nejspíše ten, že se její rodina dozví. že jim lhala ohledně Jaxtona. O něco méně horší scénář pak byl ten, kdy se sám Jaxton dozví, jakou roli tu dnes doopravdy hraje. Bylo možné, že by se na ni po takovém zjištění vykašlal a utekl? Rozhodně. Sama přeci věděla, že to nebyl dobrý nápad, ale člověk holt v zoufalosti dělal příšerné věci. Matty by jí za to všechno zřejmě věnoval upřený pohled do očí a nadzvednuté obočí se slovy o tom, jestli se náhodou nezbláznila. A měl by na to plné právo! Nu, teď už však nebylo cesty zpět. Musí se tomu postavit čelem a prostě doufat, že to dneska dopadne skvěle; optimismus je v takových případech důležitý. Půjdou si s Jaxtonem sehnat něco k pití, které je zajisté hodí do dobré nálady a pak jim bude úplně jedno, co dělá a povídá jejich okolí – nebo na to minimálně spoléhala. Plán to byl skvělý, ovšem bohužel se hned pokazil, protože se pár sekund na to objevil první zádrhel, a sice její drazí rodiče. Neberte to špatně, Patricia své rodiče milovala a občas jí jejich přehnaná starostlivost skoro až scházela, ovšem teď se jí jejich přítomnost úplně nehodila. Pochopitelně hned oba začali zkoumat Jaxtona a ačkoliv věnovala plnou pozornost právě svým rodičům, tak cítila, jak ji její dnešní společnost propalovala pohledem. To se pokazilo hodně rychle… Musela jen doufat, že Jaxton ničemu nerozumí a že se pak nebude moc vyptávat.
Chvíli nechala své rodiče mluvit, ovšem hned jakmile se naskytla příležitost utéct z jejich spárů, chopila se jí a rychle s Jaxtonem pelášila pryč; ten se samozřejmě nebránil. Teprve až byli u baru pustila jeho ruku, za kterou ho sem vyloženě dotáhla, a úlevně vydechla. Šlo na ní vidět, že ji celá ta situace docela vystresovala, což bylo pochopitelné, ale mohla si za to sama. ,,Oui," zamumlala na jeho otázku s provinilým výrazem a sklopila pohled, aby se vyhnula tomu jeho. Teď to přijde? Uteče? Rozuměl všemu, co její rodiče říkali? Bylo ji zle, cítila se jako největší podvodník na planetě, ačkoliv moc dobře věděla, že lidi dělají denně mnohem horší věci. U barmanky, která se u nich na popud Jaxtona vynořila, si objednala Pastis, přičemž se stále vyhýbala jeho pohledu. Hlasitě vydechla a zavřela na pár sekund oči, když se Jaxton dožadoval vysvětlení a zněl u toho rázněji než obvykle. Na to nebyla moc zvyklá a popravdě ji dost děsilo, co by mohlo přijít, kdyby mu řekla pravdu. Bude naštvaný a už nikdy s ní nepromluví, a co víc, ona sama bude mít obrovskou ostudu před rodinou. Otočila se čelem k baru, když ji znovu vyzval k vysvětlení a sáhla po právě doneseném drinku, ze kterého si ihned upila. Pak už konečně věnovala Jaxtonovi svůj provinilý pohled a stáhla rty pevně k sobě. ,,Oni.. si možná myslí, že jsi můj… přítel. Teda... určitě si to myslí," dostala ze sebe velice pomalu a kousla se do spodního rtu. Pohledem těkala po jeho tváři očekávající jeho reakci a vnitřně už se připravovala na to nejhorší.

Podvědomě vyťuká prsty do dřevěné desky baru neznámou melodii, kterou má už pár dní uvízlou v hlavě, zatímco jeho pohled sleduje každičký pohyb, který jeho barmanka dělá při přípravě jeho nápoje. Od onoho nešťastného incidentu je více pozorný na to, co do sebe vlastně lije. Člověk by si řekl, že zdrogované drinky jsou většinou holčičí problémy, a do nedávna tomu naivně věřil i on. Omyl. K jeho štěstí je obsluha zkušená, zručná a nepodplacená. Ještě nestihne uběhnout ani minuta a barmanka s pevně staženými vlasy do vysokého culíku mu se širokým úsměvem podává jeho drink. On narozdíl od ní ale svůj zájem neprojevuje, ba naopak, sotva zamumlá jakési “děkuji”, než se chopí své odměny a napije se.
Samozřejmě, že má své hypotézy a teorie, některé více, jiné méně šílené. Nemá ale v plánu cokoliv prozrazovat, proto jen tiše vyčkává na Patriciino vysvětlení. Ještě před chvílí odpočítával minuty do konce, ale nyní na svůj odpočet jaksi zapomněl. Konečně se něco děje; něco, co považuje za zajímavé. Všimne si, že se jí na obličeji někdy během jeho objednávky usadil velmi provinilý výraz v kombinaci s vyhýbavým pohledem. To v něm zrodí myšlenku, že se jedná o něco špatného. O jaký zvrácený plán se tu jedná? Netrpělivě na ni přimhouří svůj pohled, přestože mu tu laskavost opětovat pohled neoplácí. Jak neslušné. Tiše si povzdychne a nechá ji si také objednat drink. Jestli jí alkohol pomůže rozvázat jazyk, tak jí v tom bránit rozhodně nebude. Nepatrně pozvedne překvapeně obočí nad její nezvyklou objednávkou, ale nevydá ani hlásku. Dále tiše stojí čelem k ní s drinkem v ruce, zatímco ona se stále bojí o něj i jen zavadit pohledem. Trochu komické. Ale i jeho trpělivost má meze a dřív nebo později vyprchá i ta jeho.
Jeho oči ihned spadnou na její rty v okamžiku, kdy je otevře a opravdu pomalu ze sebe vydá překvapivě smysluplnou větu. Teda věty. Obočí se mu lehce svraští, nejdříve aby pořádně pochopil, o čem mluví, a až následně nad obsahem jejího vysvětlení. Zvedne svůj pohled na její oči, snad aby z nich vytáhl dodatečné informace. Také ho ale zajímá, jak dlouho jí potrvá, než svůj pohled opět sklopí zpět na zem. Nebo jinam. “Patricie,” dlouze vydechne a napije se ze svého nápoje, než se rozhodne pokračovat, “jsem tu aby tu na mě žárlil nějaký tvůj ex přítel?” Nepomůže si od protočení očí v sloup. Co je to za středoškolské chování. Ze všech možností je to nakonec ta nejvíce nezajímavá varianta. Docela zklamání. “Nebo jestli je tohle tvůj pokus, jak mě dostat do postele…” Poznamená ještě, než z ní stáhne svoji pozornost a přesměruje ji někam za ni. Na nic určitého, jen sleduje ostatní hosty. Všechny osoby, které jsou přesvědčeny, že oni dva jsou zamilovaný pár. On není herec. Jestli něco, tak student medicíny, občasný závodník. Proč si na tuhle misi nevybrala někoho z hereckého kroužku, ti by to pak třeba mohli využít i jako praxi do jejich životopisu. Do háje s pocitem, že jí dluží laskavost. Pak to dopadá takhle. Z její strany velmi chytré mu tuto klíčovou informaci zatajit. Očividně ví, že by za normálních podmínek na tohle nepřistoupil. Alespoň nějaké plusové body pro ni. Protože teď je uvízlý v tomto scénáři a jelikož je svázán svým imaginárním slibem, tak se zatím nehodlá nikam utíkat.

Začínala si pomalu uvědomovat, že to, co provedla, a do čeho chudáka Jaxtona zatáhla, bylo opravdu špatné. Vážně si myslela, že to mohlo vyjít? Že se zavděčí rodičům a konečně neuvidí ve výrazu své sestry škodolibý úsměv? Vždycky to působilo, že ji tím říkala, jak je lepší. A taky že byla. Jacqueline by se nikdy nesnížila k něčemu takovému. S těžkým výdechem se opřela o barový pult, ke kterému společně s Jaxtonem zavítala a vyhýbala se jeho pohledu. Nechtěla tu tolik pít, aby si vše řádně pamatovala, ale její momentální, docela zoufalý stav ji přiměl objednat si Pastis. Jednalo se o alkoholický nápoj francouzského původu, který se pil především v klubech – byl dost silný, obsahoval 40% alkoholu a svým vzhledem nepůsobil úplně vábně. Věděla, že to s ní dost zamává, a že pak bude mít obrovskou chuť k jídlu, ale k čertu s tím. Jaxton se už totiž doprošoval vysvětlení a ona potřebovala něco na povzbuzení. Prozatím mu věnovala jen provinilý výraz, který prozrazoval její vědomí o tom, jak to podělala. Jak mu tohle jen vysvětlí?
S nepatrným úsměvem na rtech poděkovala obsluze, která před ní položila mléčně bílý drink a letmo sjela jeho obsah. Tohle ji dostane do pořádné nálady. Možná by to samé mohlo objednat i Jaxtonovi pod záminkou lepšího poznání francouzské kultury. Oh, proboha, co to s ní bylo?! Zavrtěla sama nad sebou hlavou a pořádně si lokla. Ostrost nápoje ji přiměla k chvilkovému šklebení, které přestalo v momentě, kdy ji Jaxton podruhé požádal o vysvětlení. Tohle však bylo jiné, ráznější… Div ji nenaskočila husí kůže. Ale chápala ho. Chtěl to vědět. Zřejmě by na jeho místě jednala úplně stejně. Absolutně netušila, jak na to bude reagovat a co následně provede, ale ven to jít muselo. S provinilým výrazem mu tedy vyklopila, že ho rodině představila jako svého přítele a s kmitajícími zorničkami pozorovala jeho mimické svaly čekající na reakci. Viděla překvapení nebo snad zmatení? Obojí by dávalo smysl. Trochu se jí však ulevilo, že neviděla naštvání – alespoň prozatím. Pozorovala ho až do doby, dokud nevyslovil její jméno a ji tak opět zavalil nepříjemný pocit provinilosti. Uhnula pohledem na špičky svých lodiček, které se teď zdály být mnohem zajímavější než její společnost a nervózně se kousala do spodního rtu. Čekala všechno, ovšem obvinění, které Jaxton vyřkl, ji dostalo. Jak jej mohlo napadnout, že chce, aby její ex žárlil?! Vykulila oči a prudce k němu zvedla pohled, přičemž už se chystala něco namítnout. Jaxton ji však předběhl a vyslovil další teorii, která ji snad šokovala ještě víc. V tváři celá zrudla a s nevěřícím výrazem na něm zůstala viset pohledem. Vyspat se s Jaxtonem?! Jak ho TOHLE mohlo napadnout? Myslel snad na to sám? Musela párkrát zamrkat, aby z hlavy vyhnala veškeré necudné myšlenky a opatrně ho pohladila po rameni. ,,Je to hrozně složité," zamumlala s psíma očkama. ,,Ale není to tak, jak si myslíš," dodala tiše a ruku stáhla zpátky k tělu, aby Jaxtona svým hlazením nedostala do nějaké nekomfortní situace; někteří byli na svou osobní zónu obzvláště háklivý. ,,No… pochopím, když budeš chtít odejít," nejistě se na něj usmála a pozornost raději věnovala zase svému drinku, ze kterého upila více než chtěla. Výborně, teď z ní ještě kromě podvodnice bude i alkoholička!

Každou uběhnutou minutou svého unáhleného rozhodnutí začíná litovat více a více. On a jeho čest, občas by si měl připomenout, že je více než akceptovatelné lidi poslat do háje. Jenže on ví, že by ho nepříjemný pocit dříve nebo později dostal, a aby se on užíral nějakými pocity, na to on není stavěný. Docela dost dlouhou chvíli ho nechá v tichosti vyčkávat, až ho pomalu začne přepadávat pocit, že z ní nakonec nevytáhne ani hlásku, natož decentní vysvětlení situace. Její vyhýbavé pohledy, rudé tváře a nervózní postoj těla z ní dělají nějakou ztracenou školačku, která se poprvé v životě setkala s nějakým konfliktem. Haló, je na čase dospět a začít čelit reálným situacím a problémům. Tenhle problém si ale jeho přítelkyně vytvořila zcela sama. A hlavně jak ji vůbec napadlo, že on je na tohle ten ideální kandidát? “Tvoje kritické myšlení musí být dost zaostalé, pokud tohle mělo být to nejlepší možné řešení tvé nešťastné situace.” Jelikož se to rozhodla celé zakončit slovy “je to moc složité”, co si z toho asi má vzít? Jeho poslední komentář Patricii rozhodil ze všeho viditelně nejvíce, těch rudých tváří a vykulených očí se nemohl nevšimnout i kdyby chtěl, až ho přinutí se nad tím nepatrně pousmát. Ihned se ho snažila uklidnit, že tomu tak doopravdy není, ale jeho pozornost se spíše přesunula na její ruku, která se najednou ocitla na jeho rameni, než aby dával pozor, co vlastně říká. Tak buď ho nechce a dost blbě to dává najevo, nebo je tohle celé divadlo naplánované do posledního detailu. Nicméně ať už je pravda jakákoliv, její slova a chování spolu ruku v ruce moc nejdou. “No dobře,” zamumlá jen a radši to dál nerozebírá, protože to poslední, co by teď on potřeboval je, aby se tu studem zhroutila. Už tak si všiml, že po nich začali někteří zvědaví rodinní příslušníci nenápadně pokukovat. Raději se opět napije ze svého drinku. Přestože by jeho odchod nejen zhatil její plány a značně by ji ztrapnil, ale nakonec by to možná i zkazilo celou událost, a to přece její rodině nechceme udělat… Už se i nadechoval, že tyto slova řekne nahlas, ale raději se zastaví a pohledem opět zabloudí někam do dáli. Přestože mu absolutně nezáleží, co si tu o něm Pat či ostatní myslí, bezdůvodně zlomyslný taky není. A někteří považují svatby za posvátné události, které by neměly být úmyslně poskvrněny cizími problémy. A takovéto hloupé drama on nikdy řešit nechce. Navíc v této situaci vidí maličkou příležitost se pobavit. A zároveň zjistit, jak moc daleko je ochotná Patricie dojít, aby se před svojí rodinou neztrapnila. Jelikož rodinná hrdost a názor jejích blízkých je očividně něco, na čem jí přeci jenom dost záleží, ať už si třeba ona sama sobě říká, co chce.
Jaxtonův výraz náhle zvolní a už mu na obličeji najednou nesedí to lehké zamračení, které se mu usadilo na tváři v momentě zjištění jeho dnešní role.  Rozhodne se k ní udělat malý krok blíž a jeho oči vyhledají ty její. “Doufám, že víš, do čeho jdeš,” zamumlá docela tiše, ale jejich blízkost mu zaručuje, že ho určitě slyšela. Rozhodne se odložit svoji sklenku zpátky na bar a nově volnou rukou prsty lehce přejede po její odhalené paži. Jeho dotek musí být na první pocit studený, jelikož doteď držel sklenku s ledem, jeho pohled stále soustředěn na její obličej. Chce vidět její reakci. A zároveň se snaží předvést perfektní představení pro blížící se nevěstu, která ještě před malým momentem kolem hystericky pobíhala, než si jich všimla a rozhodla se zamířit jejich směrem.

V podobně trapné situaci se nikdy neocitla; být kdekoliv jinde, snad by dokonce vzala nohy na ramena a raději utekla. Jenže to nyní nemohla. Musela čelit tomu, co si sama nadrobila, a to i přesto, že to pro ni bylo ve všech směrech ponižující. Nedokázala se Jaxtonovi podívat do očí, nedokázala zastavit to horko, které se jí nekontrolovatelně řinulo do tváří, nevěděla, kam s rukama, a dokonce už ani nevěděla, jestli má správný postoj. Navíc jeho reakce nebyly zrovna… uklidňující. To však bylo pochopitelné, proboha, však ho sem dovedla v roli svého milujícího přítele a on o tom chudák neměl ani tušení! ,,Já vím," zamumlala si pod nosem téměř neslyšně, takže bylo dost možné, že to k jeho uším ani nedoputovalo. ,,Úplně jsem to nedomyslela," vyhrkla následně a prudce rozmáchla rukama; z dálky to mohlo působit, že ti dva byli v polovině milenecké hádky. Tedy, oni ve střetu názorů byli, jen ne v takovém, v jakém by si jejich okolí mohlo myslet. Konečně se mu po dlouhé době podívala do očí a hlasitě si povzdychla – skoro jako by už byla na pokraji svých sil. ,,Mrzí mě to," rty stáhla do úzké linie a věnovala mu omluvný výraz. Ani snad nechtěla vědět, co všechno se mu teď honilo v hlavě, už tak stačilo, že si o ní myslel, že ho chce dostat do postele; z toho snad byla rudá doteď. Zahnat to mohla pouze jediná věc, a sice obsah její skleničky, ze které už měla poměrně upito. Brčko uchopila mezi rty a pomalým srkáním do sebe dostávala další dávku alkoholu, přičemž se zájmem pozorovala svou společnost, která kupodivu stále neodešla. Zůstane? Bude s ní to divadlo hrát? Z jeho tváře toho zrovna moc vyčíst nešlo, ale kdyby byl hodně naštvaný, určitě by bez váhání zmizel, ne? Taková myšlenka v ní vzplanula ohýnek naděje. Dnešek dopadne dobře a oni dva se tomu za půl roku už jen zasmějí! Trochu se uvolnila a věnovala mu vděčný úsměv, ačkoliv on právě hleděl kamsi za ní. Ani netušil, jak moc si jeho pomoci vážila, protože ano, názor její rodiny pro ni byl opravdu velmi důležitý.
Téměř prázdnou skleničku odložila na barový pult a už se nadechovala, že prolomí to mrtvolné ticho, které mezi nimi nastalo, a které ji neskutečně užíralo. Jaxton ji však svým počínáním vzal všechna slova z úst; už si ani nepamatovala, kdy naposledy byla v takto těsné mužské blízkosti. Trochu zaklonila hlavu, aby nepřerušovala jejich oční kontakt a nepatrně kývla. ,,A ty?" zamumlala taky docela potichu a zorničkami zatěkala po jeho tváři. Nikdy neměla příležitost si jej prohlédnout takto zblízka, možná proto si teprve až teď všimla, jak moc hezkou tvář má. Tedy, ona si pochopitelně uvědomovala už dávno, jaký je Jaxton kus, jen bylo těžké se s ním sblížit a nyní, když ho měla tak na dosah… Mírně se zachvěla, když ji přejel studenou rukou po holé paži a své tělo proklínala za motýlky v břiše, protože ještě před chvílí by přísahala, že na Jaxtona rozhodně nemá zálusk! Možná za to mohla právě jeho blízkost nebo alkohol; anebo obojí. ,,Budu ti to dlužit," zašeptala po chvíli s pohledem pevně upřeným do jeho očí.
Zatímco jedna krize byla zažehnána, přiřítila se k nim ihned další – a stokrát horší. Totiž její sestra. ,,Sestřičko!" upozornila na sebe svým pisklavým hláskem a zřetelným francouzským přízvukem a ihned rozmáchla ruce, aby se mohla s Pat i Jaxtonem přivítat. Patricia sebou v tu ránu trhla tak moc, že div nechytla infarkt; to bylo pravděpodobně tím, že neměla čisté svědomí. V momentě si však naštěstí tak nějak vzpamatovala a s úsměvem na tváři věnovala Jacqueline tři hubičky na tvář. ,,Připravená?" optala se Patricia rychle, aby se o ní a Jaxtonovi mluvilo úplně minimálně a věnovala své sestře široký, ač trochu falešný, úsměv. ,,Ano!! Neskutečně se těším! Jsem nevěsta, aaaa!" zasmála se Jacqueline a na oba se uculila. V té chvíli své oči upřela právě na Jaxtonovi, kterého si bez jakéhokoliv ostychu prohlédla, načež upřela pohled na Patricii a s úsměvem nadzvedla obočí; minimálně vzhledově jej tedy schvalovala. Ještě aby ne. ,,Jo, tohle… To je Jaxton," vyhrkla Pat a přistoupila k Jaxtonovi o něco blíže. ,,A uhm, tohle je moje sestra Jacqueline," promluvila tentokrát k němu a ručkou opatrně objala jeho paži, přičemž se modlila, aby před ní neucukl, protože to by veškeré její plány zbortilo. Jasně, uvědomoval si svou roli, a teď za to vlastně i byla ráda, ale přeci jen, síla zvyku dělá své a oni na svou vzájemnou blízkost nebyli vůbec zvyklí, že ano. ,,Vítej do rodiny!" zvolala Jacqueline s uculením a i jemu věnovala tři hubičky na tvář.

Ani on se nikdy v podivnější situaci neocitl. Narozdíl od ní se ale trapně necítí, jeho spíše pohltil pocit podráždění. Hádá, že svůj diskomfort nemusí nijak dávat najevo nahlas, je mu jasné, že jsou jeho myšlenky zřejmé jen z toho otráveného výrazu. Jak tak ale Patricii sleduje, začíná mu trochu lézt na nervy její uhýbavý pohled. Když už si vymyslela takovou bláznivou lež, tak by si za svým rozhodnutím mohla alespoň sebevědomě stát. Přinejmenším by to celé nepůsobilo tak zoufale. Jeho oči zaregistrují, že se jí rty pohybují, ale jeho uši nezaznamenají nic. Skvělé, takže teď přestala i zřetelně mluvit? První dojem je očividně dost zkreslený, protože ta Patricie, která se tu před ním teď kroutí studem, působí jako úplně někdo jiný. Zřejmě si ji špatně přečetl. Kdyby dnešní večer alespoň mohli ukončit tím sexem, tak by se měl potencionálně na co těšit. Pat je přeci jenom hezká holka a kdyby na to došlo a on by už nebyl tak podrážděný, tak by si i možná dal říct. Jenže její neustále vrtění a neklidný postoj po jeho obvinění mu říká, že ani to vlastně nebyl její záměr, takže to tyto myšlenky nechá vyšumět.
Nakonec se mu přeci jenom odváží podívat do očí a on zaznamená náznak zoufalství v jejím pohledu. První myšlenka, která ho napadne je: snad se tu před ním ještě nerozbrečí. To by pak opravdu nevědět co s ní dělat. Už teď vypadá dost hystericky a on je vděčný, že se zatím nikdo z hostů nerozhodl přijít ujistit, zda ji tu Jaxton třeba verbálně neuráží. “Samozřejmě,” odvrátí jí na její hádá prosbu o slitování. To ale pláče na špatném hrobě, lítost není zrovna emoce, kterou v něm jednoduše vyvoláte. A pochybuje, že Patricie na něj vytasí něco nového, co ho zlomí. Jeho prsty opět pevně sevřou ledovou sklenici s alkoholem a rozhodne se do sebe kopnout zbytek obsahu. Příjemný pocit to zrovna nevyvolá, ale on spíš doufá, že na něj začnou takto působit vlivy alkoholu rychleji. Jelikož bez něho dnešní večer asi nepřežije.
Když do jeho zorného pole vstoupí osoba v zářivých bílých šatech, má už jen pár posledních vteřin na rozhodnutí, protože svým šmírováním jí možná nechtěně vyslal signál o jejich přítomnosti. Nevěsta náhle přestane blábolit cosi chudákovi číšníkovi a na milisekundu s ním naváže oční kontakt. Jaxtonův pohled okamžitě sklouzne zpět na Pat, v hlavě už měl ale částečně rozhodnuto. Krok blíž, nepatrně nakloněný a nepřerušovaný oční kontakt zaručuje, že ji o to více rozhodí tou náhlou změnou chování. K jeho překvapení na něj ale vytasí něco nečekaného ona. Její poslední slova, než je vyruší žena v bílém, vykouzlí úsměv na jeho tváři – tentokrát je ale jasný a zřetelný, zatímco jí pohledem vyzívá k pokračování jeho divadla, jelikož už bohužel nejsou sami. Pištivý hlas naruší jejich konverzaci a Jaxton je nucen od Patricie odstoupit. Zkoumavým pohledem těká z jedné osoby na druhou a porovnává podobné i odlišné rysy sester před ním. On sám se rozhodne po Pat boku jen tiše stát, aby je nechal se v klidu vypovídat; určitě nemá v plánu konverzovat více, než je nutné. Jacqueline se ani nesnaží skrývat její sjíždějící pohledy věnované jeho osobě, nad čímž si nepříjemně přešlápne. Už ať je tohle za ním. Okamžitě zaznamená Pat ručky na jeho paži, ale k jeho překvapení mu je její blízká přítomnost v této situaci komfortní než nepříjemná. Nevědomky se k ní proto lehce přikloní, aby si byli o to blíže. To asi bude tím, že ona je jediná osoba, kterou tu ze všech tak nějak zná.
“Gratuluji.” Jedno slovo. Víc ze sebe dostat neodkáže. K delšímu představení mu ale Jacqueline stejně příležitost nedá, protože si ho stáhne k sobě a rozhodne se mu věnovat pusu– oprava tři pusy na tvář. Nad tím vykulí oči a spěšně se otočí zpět na Patricii, tedy až poté, co ho nevěsta pustí z jejího sevření. Měl co dělat, aby ji od sebe silou neodstrčil, ale tím by na sebe stáhl o to víc pozornosti, než už na něm je. Rozhodne se Pat chytit za ruku a stáhnout ji rychle k sobě, využívajíc ji jako živý štít, kdyby se její drahá sestřička rozhodla dál narušovat jeho osobní prostor. Lehce jí stiskne dlaň, aby jí dal najevo, že se o nic nemá pokoušet, zároveň ale jako menší varování, než její dlaň pustí, aby pak mohl svoji ruku pomaličku přesunout na její bok. Dokud ta osoba před ním neodejde, tak nemá v plánu Pat nechat ani příležitost se od něj na centimetr vzdálit.

Nebyl tu teď moc čas na nějaké zdlouhavé vysvětlování celé situace či obhajování své maličkosti, to mohla Patricia udělat přeci jen až o pár hodin později či někdy úplně jindy. Byla připravená to vše Jaxtonovi objasnit, klidně mu i poskytnout náhled do své rodinné historie, aby ji mohl alespoň trochu pochopit, ovšem nyní se zmohla jen na omluvný výraz a slova, která značila, jak moc ji to mrzí. Netušila, co se mu teď honilo hlavou, ale vážně doufala, že u něj tímto vším neklesla na nejnižší možný bod. Kopla do sebe další várku alkoholu a v duchu odpočítávala hodiny, které ještě budou muset na svatbě zvládnout; pokud se tedy Jaxton nerozhodne přeci jen odejít.
Zatím to tak nevypadalo – slíbila mu, že mu bude po tomhle všem dlužit, a to dost, ovšem otázka byla, jestli Jaxton věděl, do čeho se to vlastně namočil. Věděla to vůbec ona sama? Zvládnou to všechno uhrát natolik, že své příbuzné přesvědčí o tom, že s Jaxtonem chodí? Než se nad tím vůbec stihla zamyslet, objevila se u nich její drahá sestřička a divadlo tak muselo započít okamžitě. Její rodiče se dali oklamat snadno, ovšem její sestra… ta byla značně těžším oříškem. Byla chytrá, sama ji to moc ráda připomínala, a dokázala si všimnout každé maličkosti, tudíž pokud to celé zvládnou uhrát před ní, zvládnou už dnešní večer snad vše. Naposledy tedy věnovala Jaxtonovi o něco sebevědomější pohled, který skoro až říkal, že to zvládnou, načež se čelem otočila ke své sestře Jacqueline. Té to pochopitelně moc slušelo; ostatně jako každé nevěstě. Měla nádherné bílé šaty, vlasy jak z reklamy na nový šampón a perfektní makeup, který zvýraznil ta správná místa. Pat měla už odjakživa pocit, že žije ve stínu své sestry, vždycky si připadala jako ta ošklivější a vlastně celkově v porovnání s ní jako totální nicka. Právě tohle ve vás vytvoří jakousi specifickou nenávist, kterou však nedáváte najevo, protože si pořád opakujete, že to je váš sourozenec, kterého máte nadevše rádi. Celé by to však bylo značně jednodušší, kdyby se Jacqueline kolikrát nechovala jako největší nána.
S Jacqueline se přivítala hezky po francouzsku a jelikož chtěla Pat přesunout pozornost co nejdál od ní a Jaxtona, strhla ji právě na svou sestřičku a na její výjimečný den. U toho však zůstali sotva pár sekund; Jacqueline svým pohledem vyloženě přiměla Pat k tomu, aby ji s Jaxtonem seznámila. Beztak především proto, aby mu rázem mohla vlepit tři pusy na tváře a okusit tak jeho blízkost. Vtipné, že se dostala blíže než samotná Pat. Ta pevně svírala jeho paži a ustaraně pozorovala, jak jej její sestřička zasypává polibky. Tak trochu se bála, že Jaxton za chvíli vypění, řekne jí, že na to nemá a s tím taky odejde – to by byl trapas všech trapasů, zřejmě by pak musela chodit kanály. Jak se však zdálo, to zatím nebude třeba, protože Jaxton celou situaci bravurně zvládl, a navíc ji chytil za ruku, čemuž dodal dost na věrohodnosti. Musela se nad tím mírně pousmát, bylo hezké, že to pro ni dělal. Ruku mu pevně stiskla a propletla si s ním prsty, přičemž se o jeho rameno opřela hlavou a volnou rukou mu pomalu sjížděla po paži. ,,Sluší vám to! Jak dlouho už jste vlastně spolu?" zeptala se Jacqueline se zájmem a v očkách se jí šibalsky zajiskřilo. ,,Třeba dneska chytíš moji kytici a pak…," nechala svá slova viset chvíli ve vzduchu a pak mrkla na Jaxtona. Pat věděla, o co ji šlo; chtěla ho vyděsit. ,,Za jak dlouho začíná obřad?" vtrhla do toho Pat a zkontrolovala své stříbrné hodinky, které zdobily její pravou ruku. ,,Nemáte zpoždění?" nahraně se na svou sestru usmála a pokynula hlavou ke svatebnímu oblouku, u kterého si ti dva řeknou své věčné ano. ,,Ano!! Ještě mi nedovezli kytici! Tupci!" procedila Jacqueline skrze zuby a rozmáchla rukama. Pak už jen ztěžka vydechla a na oba se široce usmála. ,,Omlouvám se… Užijte si svatbu, pak si na vás ještě určitě udělám čas," zamrkala a odešla. Patricia si v tu chvíli hlasitě oddechla a pomalu Jaxtona pustila. Postavila se čelem k němu a kousla se do vnitřní tváře. ,,Vážně to zvládneš?" zašeptala téměř neslyšně a zrudla.