Japanese Tea Garden

Poèet pøíspìvkù : 122 Join date : 03. 07. 17

First topic message reminder :

Japanese Tea Garden - Stránka 3 Japane11

Poèet pøíspìvkù : 141 Join date : 22. 09. 17

Rozpačitý úsměv mu nemizel z tváře, cítil se přeci jen lehce nepříjemně, když byl přistižen, jak zírá na neznámou slečnu, a to i přestože sám ví, že jeho úmysly byly čisté jako lilie... navíc skutečně nepatřil k lidem s postranními úmysly, přesto se cítil nepatřičně a jako kdyby narušil dobré mravy. Jediné, co jej uklidňovalo, byl zářivý úsměv, který blondýnka měla na rtech a který mu připomínal teplo, jež cítíval s Tabbs. „N-ne, to ne,” zakoktal se a spěšně ji znovu ujistil, že skutečně není žádným úchylákem, který by v parcích pozoroval slečny. Věděl, že si z něj pouze utahuje, ale v těchto tématech, které jakkoliv odkazovaly na přitažlivost, se zkrátka špatně orientoval. Rozhodně to nepatřilo k jeho komfortní zóně, rozpaky tedy byly na místě. „To doufám taky,” prohodil již o něco klidněji a zlehka se ušklíbl nad pochybnostmi o svých záchranářských schopnostech. Předpokládal, že voda zde nebude příliš hluboká, takže by se slečna neměla začít topit, ale stejně by to mohlo být nepříjemnou událostí, se kterou by chudák nevěděl, co dělat. Zkrátka není žádným pohádkovým princem, jenž by udělal tu správnou věc ve správný čas a ještě by princeznu ohromil nějakým milým komplimentem. V tom horším případě by skončil ve vodě s ní, to by byl skvělý první dojem, ale aspoň by si byli rovni. Jelikož se zdálo, že se mezi nimi vyvíjí nějaká ta konverzace, odlepil se od mostku, o který se opíral, a volným tempem se vydal za ní, aby tu na sebe nehoukali. Jednak se mu nelíbilo, že by je mohl někdo poslouchat, jednak tím jistě poutali pro Lincolna nechtěnou pozornost. Když dorazil ke kamenné cestičce, Betty už byla na pevné zemi, což mu vykouzlilo drobný úsměv na rtech. Než se ale odvážil k nějakému komentáři, musel se jí znovu omluvit. Sice s ním jednala s nadsázkou, ale co když na jejích slůvkách byl jen zlomek pravdy? Nerad by jí nějak znejistil nebo navozoval nepříjemné pocity, takže zkrátka pocítil potřebu se znovu omluvit. Když se na něj tak mile usmála, poslední zlomek nejistoty roztál a on jí úsměv oplatil. „No vidíš, přeci jen jsem tě nemusel zachraňovat,” konečně se odvážil i k drobné poznámce, že už stojí na pevné zemi, s nevinným zaculením se.
Když zmizely jeho poslední obavy, více se zaměřil na blondýnku před sebou, ve které po chvilkovém přemýšlení poznal Betty. Nikdy se s ní osobně neviděl, ale během zkouškového se seznámil s její sestřenkou, se kterou jistě mají krásný vztah, jelikož se o ní zmiňovala velmi mile, až mu to na moment připomnělo vztah s Teddy, a slovo dalo slovo a na konci dne sledoval Betty i její sestřenku na Flickru, kde od té doby Betty pravidelně vídal. Neměl problém si ji zapamatovat, jelikož zase tolik lidí nesleduje. Nebyl by to ale on, kdyby si byl stoprocentně jistý, proto se opatrně ubezpečil, zda ji poznal správně, a když mu na oplátku přišla otázka na jeho jméno, byl si jist, že se trefil. „Ano,” přikývl a potvrdil jí, že jej poznala správně. „Taky tu jsem poprvé, byl jsem se jen tak projít, bez nějakého většího cíle, a pak jsem uviděl vchod sem a zvědavost byla silnější než já,” pobaveně se zaculil a zlehka nad tím pokrčil rameny. Tiše se zasmál, když se začala rozplývat nad tím kamenným chodníčkem, a pokroutil nad tím hlavou. „Zrovna ten chodníček mě nezaujal, nerad bych skončil ve vodě,” zhodnotil svou šikovnost a věnoval jeden nedůvěřivý pohled kamenům vystupujícím z vody, „ale jinak je to tady vážně úžasné,” přidal se k jejímu nadšení. „Nemůžu říct, že by japonská kultura byla moje slabost, ale obdivuju, že se někomu podařilo přinést kus Japonska do Kalifornie, vypadá to tu skutečně autenticky, jako jiný svět,” pochvaloval si Tea Garden a s jiskřičkami v očích se rozhlédl kolem sebe po té kráse. Osobně preferoval tvorbu jiných světů pomocí slov v knihách, ale tohle mělo rozhodně něco do sebe a on se případné další návštěvě bránit nebude. „Tak mě napadá,” pohled vrátil zpět k Betty, „nečekáš tu na nikoho? Ne každý se chodí procházet sám, tak bych případné odpoledne s někým nechtěl rušit,” jako správný gentleman se ujistil, že jí nenarušuje plány, když už se k ní tak sprostě vetřel.

color #ffcc66

Poèet pøíspìvkù : 104 Join date : 21. 11. 17

Betty často z úst vypustí bez premýšľania to, čo ju zrovna napadne, možno práve preto sa často dostáva do trápnych situácií a ľudia na ňu pozerajú ako na blázna. Často sa k úplne neznámym ľuďom správa ako keby sú priateľmi, samozrejme, nie je to myslené tak, že by bola nejak neslušná, ale jednoducho sa s nimi pustí do reči naozaj o hocičom. Ale predtým, ako niečo vypustí z úst by si mala uvedomiť, že nie každý zdieľa rovnaký humor a označiť niekoho za slizáka, čo sleduje neznáme dievčatá, nemusí každý zobrať ako veľkú srandu. Betty si ale myslí, že malé podpichnutie nikomu nezaškodí, či? Betty si tým teraz nie je tak celkom istá, a to hlavne kvôli previnilému výrazu na Lincolnovej tvári. Betty rozhodne nechce, aby sa kvôli jej slovám cítil zle alebo nejakým spôsobom previnilo, to vôbec nebol jej zámer. Jej úsmev hádam naznačil, že sa jedná iba o srandu, a preto dúfa, že to Lincoln už hodil za hlavu. Teraz sa ona sama cíti tak, že by sa mu zato mala ospravedlniť, hlavne nech ten previnilý výraz z jeho tváre zmizne. „Super, myslím, že nám obom odľahlo,“ Betty sa široko uškrnie, popravde ten chodníček bol celkom zábavným spestrením prechádzky. Betty nie je zrovna milovníkom adrenalínu, ale napríklad také horské dráhy naprosto zbožňuje. To sa dá považovať za určitý druh adrenalínu, no nie? V lunaparku by dokázala stráviť hodiny, no je ťažšie nájsť niekoho, kto by bol ochotný tieto atrakcie navštevovať spolu s ňou. Nedokáže si predstaviť, že by sa na horskej dráhe mala voziť celý večer sama, to nie je až taká zábava. Prechádzka parkom je ale o niečom úplnom inom, v tom prípade jej samota vôbec neprekáža, naopak, je to veľmi príjemné. „Však?! Je to naozaj nádherné,“ Prikývne na jeho slová o kúsku Japonska v Kalifornií, to popísal veľmi pekne a výstižne. Pohľadom stále blúdi po okolí, ktoré je naprosto nádherné a nedokáže sa naňho vynadívať. Svoju pozornosť ale teraz už zameria radšej na Lincolna, keďže ich konverzácia pokračuje. „No, keď som to zvládla ja, tak to zvládne už naozaj každý,“ zľahka pokrčí ramenami a opäť sa uškrnie. Je to pravda, Betty je nemehlo, ktoré dokážu zakopnúť aj o rovnú zem. Čiže verte tomu, čo hovorí. Ak to zvládla ona, pre každého to bude isto brnkačka. „Nie, nie, na nikoho nečakám. Vybrala som sa dnes na prechádzku sama.“ Betty venuje Lincolnovi jeden sladký úsmev. A teda súdiac podľa toho, že sa tu s ňou momentálne vykecáva, nemá naponáhlo za nikým ani on. „Ale spoločnosť mi neprekáža,“ týmito slovami tak trochu poukáže nato, že ak by sa pri nej chcel Lincoln chvíľku zdržať, určite by nebola proti. Betty sa predsa vždy rada s niekým pustí do reči alebo lepšie zoznámi. Ako už spomínala, Lincoln pre ňu nie je tak celkom cudzincom, ale nemôže povedať, že by o ňom vedela niečo viac ako to, že navštevuje miestnu univerzitu. „Nechceš sa so mnou prejsť ďalej? Vlastne som sem len pred malou chvíľou prišla, a teda hneď ako som zbadala tú kamennú cestičku, tak som zamierila sem. Rada by som si to tu ešte viac prezrela.“ Betty venuje Lincolnovi jeden neistý úsmev, nechce ho nasilu ťahať so sebou po parku, aby musel počúvať jej rozplývanie sa nad každou jednou maličkosťou. Ak sa ale náhodou rozhodne prejsť s ňou, bude sa snažiť držať svoje emócie na uzde. „Ak teda chceš..“ Betty sa na krátku chvíľku odmlčí. „Nebudem ťa, samozrejme, zdržovať od tvojich plánov,“ opäť sa uškrnie, ona s vážnou tvárou nikdy pridlho nevydrží.

Poèet pøíspìvkù : 141 Join date : 22. 09. 17

Po úvodních rozpacích se přeci jen trochu sebral, ubezpečil sám sebe, že si z něj blondýnka pouze utahuje a že jej doopravdy nevidí jako nějakého úchyláka, který očumuje nevinné slečny v parku, a že může téma lidské přitažlivosti hodit za hlavu. V tomto mu pomohlo, že v blondýnce poznal Betty, se kterou se sice neznal nijak důvěrně, ale aspoň už nebyla úplně cizím člověkem a uvolnit se bylo pro něj přeci jen o něco snazší, dokonce si dovolil prohodit maličký vtípek, když k ní přistoupil blíže! „To rozhodně,” odsouhlasil její slova s pobaveným úsměvem na rtech. Jeho vtip byl pochopen, mohl být v klidu. Přestože byly Bettyiny úsměvy nakažlivé, její radost z chodníčku se mu obloukem vyhýbala a skutečně neplánoval na tu nestabilní cestu vkročit, jelikož si nedokázal představit, co by dělal, kdyby spadl do té vody. Naštěstí teď stál v bezpečí pevné země, od které se nechystal v nejbližších chvílích odloučit. Ne že by vysloveně nesnášel adrenalin, nevadilo mu například zajít na řetízkáč s Lacey, ale na nějakou šílenost, která se točí, houpe a kdo ví co ještě, to by raději vynechal, stejně jako vynechá procházku po kamenech. Atrakce ale kolem žádné nebyly a on raději přesměroval svou pozornost na krásy parku, které jej sem v první řadě přitáhly, ačkoliv sem vůbec nemířil. No, stejně neměl jasný cíl, jen nechtěl být sám ve svém pokoji. „To teda je, myslím, že se sem rád vrátím,” zhodnotil tuto návštěvu parku a spokojeně se usmál, protože už teď přemýšlel, že by sem při svém návratu dovedl i Teddy, která by z tohoto místa byla jistě unešená – pokud ho už ovšem dávno nezná. „Tím bych si nebyl tak jistý,” utrousil pochybovačně a věnoval kamenné stezce další nedůvěřivý pohled, „ale nebudu ti oponovat, testovat to nechci,” dodal ještě, než by Betty snad mohlo napadnout zahájit nějaký experiment a on by musel předvést své (špatné) akrobatické schopnosti. „Nápodobně,” pousmál se nad její osamocenou procházkou, na kterou se vydal i on sám, a zároveň ji ani nechtěl nijak vyhánět a snad ji chtěl i dát najevo, že by mu nevadilo se s ní chvíli pozdržet, stejně neměl žádné velké plány, kam potřebuje dojít. „Taky jsem do parku přišel před chvílí, rád se podívám dál,” souhlasil s jejím návrhem po chvilkovém mlčení, během kterého se v duchu loučil s cigaretami. Jednak zásadně nekouřil před lidmi, kteří by jej znali, a jednak by to byl v takovém parku skutečně hřích. Místo toho se nadechl té sladké vůně přírody a po rtech se mu rozšířil úsměv o něco jistější než ten její, kterým chtěl naznačit, že půjde rád. „Žádné velké plány nemám, jen,” na moment se odmlčel a úsměv mu povadl, „jen jsem potřeboval na čerstvý vzduch, takže mě od ničeho nezdržuješ, naopak tohle přesně splňuje to, co jsem hledal,” ujistil ji a tentokrát se zdál být on tím, kdo si je jistý v kramflecích, ale zkrátka chtěl, aby se v jeho přítomnosti mohla cítit komfortně, a pokud to znamenalo na chvíli působit sebejistě, byl schopen své nejistoty překonat. Svá slova doplnil vřelým úsměvem a hlavou kývl k cestě vedoucí od kamenného mostu. „Půjdeme?” s úsměvem pokynul rukou a pokud Betty přikývla, vydal se podél cesty dále, hlouběji do srdce parku. Chviličku kráčeli bok po boku v tichu, než se jej rozhodl prolomit. „Jak si vlastně užíváš léto? Kromě procházek po parcích,” položil otázku, aby řeč nestála, a i když to byla taková typická otázka, kterou zahájit konverzaci nebo nějaký ten small talk, se zájmem na ni stočil pohled a vyčkával na odpověď.

color #ffcc66

Poèet pøíspìvkù : 104 Join date : 21. 11. 17

„Jasné, môžeme to už nechať tak. Neboj sa, nebudem ťa nútiť tým prechádzať,“ jemne sa uškrnie na Lincolna, pričom zľahka mávne rukou nad slovami o kamennej cestičke, čím chce naznačiť, aby to už naozaj neriešili. Betty taktiež nemá priveľmi rada adrenalín, ale návštevu lunaparku naprosto zbožňuje. Kolotoče pre ňu vôbec nie sú hrozivé, ale také lezenie po skalách, to je už trošku iný kaliber. K takému niečomu by sa, pravdepodobne, nikdy neodvážila, je to naprosto hrozivé. „Super, tak som rada,“ keď Lincoln súhlasí s jej plánom spoločnej prechádzky, venuje mu jeden sladký úsmev a v očiach sa jej zaleskne radosť. Odmietnutie by zvládla, veď predsa Lincoln mohol mať niekam namierené, ale šťastie jej dnes očividne prialo a Lincoln sa rozhodol k nej pripojiť. Po Lincolnových slovách iba súhlasne pokýva hlavou a pomalými krôčikmi sa vydá smerom po cestičke, ktorá vedie hlbšie do parku. Betty nepatrí zrovna k tým najukecanejším ľuďom na svete, ale je pravda, že sa jej niekedy ústa nedokážu zastaviť. Nepovažuje sa zrovna za tichú a hanblivú osôbku, ale samozrejme, že pred cudzími ľuďmi to tak miestami môže pôsobiť. Všetko to záleží od jej nálady, niekedy je ako pojašená, a teda aj pred úplne neznámymi ľuďmi dokáže z úst vypustiť riadnu hovadinu. Inokedy je zase skôr utiahnutá, veľa toho nenahovorí, iba sa usmieva, ako také slniečko, ale tak, to k nej už jednoducho patrí. Zároveň to všetko závisí od spoločnosti, v ktorej sa nachádza a ako sa medzi tými ľuďmi cíti. Samozrejme, že pred priateľmi sa dokáže viac odviazať a vtedy teda vôbec nepremýšľa nad tým, čo trepe. Lincoln pôsobí ako sladký chlapec, a preto sa Betty snaží nerozprávať úplne hlúposti, ale radšej drží svoj jazyk na uzde. Betty bola až príliš zaneprázdnená skúmaním krásnej prírody nato, aby tichu medzi nimi venovala prílišnú pozornosť. Ticho jej neprekáža, niekedy ho dokonca považuje aj za príjemné, a preto túto situáciu medzi nimi ani nepovažovala za trápnu. Lincoln sa ale rozhodol ticho prerušiť a pokračovať v ich konverzácií. „Snažím sa čo najviac času tráviť v prírode,“ otočí hlavu smerom k Lincolnovi s drobným úsmevom a pokračuje v rozprávaní. „Vonku je naprosto nádherne, a tak sa snažím užívať si to slniečko, pokiaľ ho tu máme,“ naprosto zbožňuje tieto letné horúčavy, kedy môže len tak celý deň stráviť na pláži, vo vode alebo niekde na pikniku v prírode. Už len rozprávanie o tomto nádhernom počasí jej dokáže vyčarovať obrovský úsmev na tvári. Bodaj by leto nikdy neskončilo, to by sa jej páčilo zo všetkého najviac. „Na pláži má nájdeš takmer každý deň,“ jemne sa pousmeje, pričom sa opäť porozhliadne po prírode, ktorá sa okolo nich nachádza. „A čo ty?“ opätuje túto otázku Lincolnovi, čiastočne aj zo slušnosti, ale zároveň ju to aj úprimne zaujíma. „Chystáš sa niekam vycestovať alebo budeš len objavovať krásy Californie?“ rovnako ako dnes, kedy Lincoln objavil toto nádherné miestečko, ako aj Betty. Sama žije v Californií celý život, ale teda, ešte je tých nepreskúmaných miest mnoho, ktoré by veľmi rada videla.

Poèet pøíspìvkù : 141 Join date : 22. 09. 17

„Myslím, že sis to užila dostatečně za nás za oba,” shrnul ještě zážitek s přecházením po kamenném přechodu, který se mu zdál stále nebezpečným, i přestože jej blondýnka zdolala bez větších problémů. Existovalo pár lidí, kteří by ho k tomu byli schopní umluvit pouhým pohledem, jenže dnes se k těm kamenům dostal s někým, koho sotva znal. Věnoval tedy této cestě poslední pohled, poslední zbytky nejistoty se z něj odplavily a on s úsměvem odkýval Betty společnou procházku. Nikdy nepatřil k nejvýřečnějším lidem, byl mnohem lepším posluchačem, který svým extrovertním přátelům vždy s chutí nabídl své rameno jako vrbu, nicméně pokud se něco za dobu svých studií něco naučil, tak to, že by měl být více vstřícný k lidem. Kladla mu to na srdce i Tabbs, když se loučili. Byl to sice spíše vtípek, ale důrazně mu radila, aby chodil na další společenské akce i bez její společnosti, protože v minulosti to byla právě její osůbka, co jej na všechny ty události táhla, ale teď? Inu, sice jí slíbil, že svůj společenský život nebude zanedbávat, přesto necítil žádné velké pudy někam chodit. Vážně se chtěl snažit. Pro ni. A snažit se chtěl i teď, ačkoliv se nejednalo o společenskou akci, ale o sociální interakci, ale i to se počítá, proto se pokusil o prolomení ticha a nastolení konverzace. Možná to bylo lehce otřepané, ptát se na to, jak si užívá prázdniny, nic lepšího ho ovšem nenapadalo, a zdálo se, že Betty jeho otázka nijak trapná nepřišla, což zklidnilo jeho duši a s jemným úsměvem na rtech ji poslouchal. Při zmínce pláže mu bolestně cuklo v obličeji a on stočil pohled kamsi do přírody, která naštěstí byla skutečně krásná a nebylo tak nijak podezřelé, že se náhle dívá jinam... ale v momentě, kdy mluvila o létě a pláži v ní zkrátka zahlédl jakousi stopu Tabbs a vzhledem k tomu, že se usilovně snažil se přes ni přenést, nechtěl si jí ničím připomínat. Vlastně na sebe byl možná i trochu naštvaný, že ji ani po takové době nedokáže vyhnat z hlavy, jenže takové věci se bohužel nestanou přes noc, ačkoliv to by se Lincolnovi možná líbilo spíš. Než se stačil zanořit příliš hluboko do zaječí nory svých myšlenek, Betty na něj promluvila příjemným hlasem a pro změnu se zajímala ona o jeho prázdniny. „Pravděpodobně budu jen v Kalifornii, nikdy jsem úplně neprahl po dobývání světa,” pokusil se o vtip, aby zamaskoval své předchozí poplašení, a stále lehce ztuhle se usmál, „a kromě toho – upřímně se těším, až zase začne škola,” připustil a s výmluvným úsměvem doufal, že nebude znít jako moc velký šprt. Už dávno se mu nikdo nevysmíval, přesto v něm podvědomý strach z toho, jak jej ostatní vnímají, zůstal ze střední zakořeněn, a on nemohl nic dělat. Jistě, osmělil se a nebál se říct své názory, stále se však obával reakcí. „Volno je fajn, ale upřímně... chybí mi to, víš?” dodal ještě snad aby omluvil svůj blízký vztah ke škole a svému oboru. Nebyl si jist, jak Betty zareaguje, a proto pohledem bloudil po okolí, až jeho pohled dorazil k jednomu architektonickému prvku, který nějakou dobu skenoval, než prohodil: „Vážně by mě zajímalo, jak tenhle styl někdo vymyslet. Je to hezké, to nemyslím nijak zle, ale je to tak... jiné.” Tázavě nad tím pokrčil rameny a sledoval tu záhadu, kterou pro něj asijská architektura představovala. Neočekával odpověď, pokud měl správné informace, tak se Betty architekturou nijak nezabývá, byla to spíše řečnická otázka, aby odvedl pozornost od své lásky ke škole, na které není nic špatného, ale jeden nikdy neví, jak to bude vaše okolí vnímat.

color #ffcc66

Poèet pøíspìvkù : 104 Join date : 21. 11. 17

„Haha, rozumiem,“ kývne hlavou s menším úškrnom. Ani ona sama nikam tento rok necestovala, aj keď veľmi rada spoznávala nové miesta mimo Californie. „California je nádherná, a teda hoci tu žijem celý život, vždy ma dokáže niečím prekvapiť,“ týmto vlastne chcela poukázať nato, že vôbec netreba vycestovať mimo, a aj tu dokážete objaviť krásne miesta. „Často narazím úplnou náhodou na naprosto nádherne miesto, o ktorom som ani len netušila,“ stalo sa to už viackrát, naozaj. Počas uponáhľaného školského roka nemá Betty ani príliš veľa času na objavovanie nových miest v Californií, a preto sa snaží toho čo najviac stihnúť vidieť práve cez letné prázdniny. A, samozrejme, toto krásne počasie je na takéto výlety priam stvorené. „Asi ako dnešná návšteva tejto záhrady,“ zľahka sa pousmeje, pričom rukou poukáže na prírodu okolo nich. Áno, je z toho naprosto unesená, a tak skoro o tom asi hovoriť neprestane. „Vlastne áno, úplne chápem, ako to myslíš,“ Betty prikývne, pričom sa jej na tvári zjaví drobný úsmev. Nie, nehovorí to len zo zdvorilosti, aby sa Lincoln necítil zle. Možno by to iní ľudia nepochopili, teda Betty si je naprosto istá, že by sa to niekomu zdalo bláznivé, ale práve ona to pochopiť naozaj dokáže. Betty sa teda do školy teší hlavne kvôli ľuďom, jej priateľom, ktorí boli cez letné prázdniny zaneprázdnení, či už to brigádou alebo cestovaním, a Betty sa s nimi nemohla stretnúť. Už teraz sa teší na vypočutie si všetkých ich zážitkov, ktoré budú nepochybné naprosto bláznivé. A samozrejme, že sa taktiež teší na vyučovanie, teda nato, že do hlavy opäť dostane nejaké nové poznatky a informácie. Betty je spokojná so svojím výberom odboru, a preto na výuku nechodí so znechutím, ale práve naopak, je rada, že sa toho môže viac dozvedieť. Vie, že pre mnoho ľudí je škola len o odsedení si prednášok a odpísaní testov, ale to naozaj nie je jej prípad. Keby mala k škole takýto prístup, radšej by s tým skončila, veď načo by vôbec potom univerzitu navštevovala? „Voľno je fajn, ale teším sa, čo nové sa opäť dozviem,“ možno znela trošku ako šprtka, ale vôbec jej to neprekážalo, raz už taká proste je. „Však?! Je to naozaj zaujímavé a tiež sa nad tým zamýšľam,“ očividne mala podobné myšlienky ako Lincoln, no to je asi pochopiteľné, táto architektúra vás prinúti nad ňou premýšľať. Rozprávajúc sa o krásach Californie, škole a krásneho prostredia záhrady sa Betty spolu s Lincolnom prechádzali ešte dobrú chvíľku. Prešli si celý okruh záhrady, až sa dostali ku miestečku pri moste, kde sa po prvýkrát stretli. Betty už naďalej nechcela Lincolna obťažovať svojou prítomnosťou, keďže už sa mu od začiatku tak trochu votrela do spoločnosti a popravde mala ešte nejaké povinnosti, a preto sa rozhodla sa s Lincolnom rozlúčiť. „Tak, ja by som sa už mala pobrať vlastnou cestou,“ Betty sa jemne uškrnie na Lincolna, ako sa tak zastavia pri spomínanom mostíku. „Ale rada som ťa spoznala,“ na jej tvári sa zjaví úprimný úsmev. Toto stretnutie bolo naozaj veľmi príjemné, a hoci Betty Lincolna veľmi dobre nepozná a nestihla sa o ňom toho viac dozvedieť, má pocit, že by mohli mať mnoho spoločného a rozumieť si. „Budem rada, ak sa ešte uvidíme,“ nenavrhovala nič konkrétne, veď sa hádam takto náhodne ešte ich cesty niekedy stretnú. „Maj sa, pekný zvyšok dňa!“ po týchto slovách mávne Lincolnovi na rozlúčku a následne už pomaly kráča smerom preč z tohto nádherného miesta, ktoré ešte bez pochýb navštívi.

--> Dievčenský spolok

Poèet pøíspìvkù : 141 Join date : 22. 09. 17

Chápavě pokýval hlavou. „Mám to úplně stejně, nových míst tu je stále hodně a když člověk začne mít pocit, že se tu začal orientovat a má jakýsi přehled, najde novou skrytou perlu tohoto města,“ dodal ještě, aby nemluvila jen Betty, ačkoliv se zdálo, že blondýnka je výřečná a asi by ji nijak zvlášť netrápilo být ve společnosti zamlklejší osoby, přesto chtěl svou troškou přispět do diskuze. „Ale většinou se o nových místech dozvím třeba jen z doslechu, když se ve spolku o něčem baví,“ a dost často se všichni z onoho místa tváří nadšeně, jako kdyby tam byli už tisíckrát, zatímco on o něm slyšel prvně. Takové momenty neměl rád, akorát mu to připomínalo, že nepatří k těm sociálnějším tvorům, ale když přišlo na zašitá místa Kalifornie, tam by mohl rady rozdávat on, ačkoliv to nedělal rád – však víte, svá zašitá místa si schovává pro své slabé chvilky s cigaretou. Čím víc lidí o těchto místech bude vědět, tím větší je pravděpodobnost, že se tam s někým potká… a tím se zvětšuje pravděpodobnost, že se o tom dozví Teddy… Lacey… a další a na to zkrátka připraven není. Raději se tedy vrátil nohama pevně do reality, koukl se na sluníčkovou blondýnku po svém boku a věnoval jí drobný úsměv. „To ano, ta zahrada je skutečně nález měsíce, hezčí místo jsem už nějakou dobu nepotkal,“ odkýval její slova. Sice to nebylo úplně to, co dnes hledal, rozhodně to nebylo klidným místem na cigaretu, ale přeci jen alespoň ve společnosti Betty na chvíli dokázal potřebu po nikotinu vytěsnit a užívat si klidné odpoledne jako každý druhý člověk.
Vděčně se pousmál, když se mu nijak nevysmála, že se těší do školy. Nic takového od ní ani nečekal, Betty se zdá jako opravdu milá slečna, ale vlna nejistoty v něm tak jako tak projela, naštěstí ale zcela zbytečně, jelikož u ní našel pochopení. „Přesně tak, navíc mě tenhle semestr čekají zajímavé přednášky, takže se těším, co si na nás profesoři přichystali,“ povolil uzdu svému zájmu o školu a nestyděl se podělit o to, že vlastně tak trochu šprt je. No co, už věděl, že se mu nevysměje, tak se nemusel zdráhat a mohl se jí předvést v pravém světle. Proč si na něco hrát, že? Nicméně není pouze zvědavý na literaturu, ale celkově se rád dozvídá nové věci, klidně i týkající se architektury, která je zrovna v Japonsku opravdu zajímavá a očividně není jediný, koho zaujala. Ještě chvíli se baví o japonské architektuře a jejich kultuře celkově, zatímco se prochází skrz tento úchvatný park a stále objevují nové prvky. Tématem se vrátili i ke škole a nepříliš exotické Kalifornii, vyměnili si pár tipů na zajímavá místa, dokonce padl jakýsi návrh, že se na některém z těch míst třeba i potkají, a čím déle šli bok po boku, tím plynuleji se Lincolnovi povídalo. Ani nestačil sledovat čas, až se dostali zpět k mostku, u kterého se potkali. To je ten park tak malý nebo jen čas letěl rychleji v dobré společnosti? „Dobře,“ kývl na její slova, „ale vážně jsi mě od ničeho nerušila, neboj,“ dodal ještě, kdyby náhodou byl její odchod způsobený nějakými pochybami. „Nápodobně, rád tě někdy ještě uvidím, třeba na podobně tajném a kouzelném místě,“ prohodil s vřelým úsměvem, sám na sebe hrdý, jak se mu pěkně s ní podařilo rozloučit, ale zkrátka se v její přítomnosti za tu dobu začal cítit komfortně, a ne jako úchylák co pozoruje slečny, jak tomu bylo na začátku. „Děkuji, i ty!“ mávnul na ní a i on se vydal vlastním směrem zpět do spolku, jelikož měl v hlavě klid a chtěl toho využít zasednutím k rozečtené knížce.

>>> nerdský spolek / konec hry

color #ffcc66

Poèet pøíspìvkù : 28 Join date : 07. 04. 21

Lesie se za celý rok, co je v Californii docela posunula. Díky Calebovi se opravdu zeptala na práci v útulku a světe div se, vzali ji. A nejen to. Jsou s ní navíc i velmi spokojení. Lesie totiž zvířatům rozumí a navíc je miluje. Je také jedna z mála, která jde vyvenčit jakéhokoliv psa bez řečí. Užívá si to, protože se tak dostane do přírody na čerstvý vzduch. Většinu času totiž tráví ve svém pokoji, kde se učí anebo si čte. Když už se dostane ven, tak právě, když jde venčit nějakého psa. To si nezapomene s sebou vzít foťák, kdyby narazila na něco zajímavého, co by mohla zvěčnit v podobě fotky a doma si s ní pak ještě pohrát, aby vypadala zajímavěji. To je totiž to, co ji naplňuje a také je to její terapie. Bohužel ne ale jediná. Opět totiž na radu svého jediného kamaráda vyhledala psychologa, který ji odkázal hned na psychiatra a k tomu začala chodit. Dostala od něj také na výběr - buď prášky nebo skupinové terapie. Lesie se musela hodně přemáhat, ale nakonec si zvolila terapie, protože do sebe nechce cpát žádnou chemii. Ze začátku to bylo těžké mluvit o sobě před ostatními. Vždy se celá rozklepala, ruce se jí zpotily a udělalo se jí i špatně. Nyní už je to o trochu lepší. Nikdo se jí totiž neposmívá, ani nezlehčuje její stav. Ostatní jsou na tom také podobně. Jakmile toto pochopila, je to o něco lepší. Pomáhají jí a díky tomu nyní zvládne i člověku podat ruku, aniž by z toho chytala záchvaty. Také nějaké to strčení ve škole zvládne bez scény. Sice se musí zastavit a rozdýchat to, když se něco takového stane, ale i to je pokrok. Jindy by se totiž rozklepala a dost možná i rozbrečela. To už má však více méně za sebou. V práci tedy dokáže komunikovat s lidmi, co tam chodí, docela bez potíží. Důvod je i ten, že se v ní baví o zvířatech a ne o ní.
Dnes ale šla do práce jen na chvíli. Má totiž volno. Do školy má věci hotové. O kočky je postarané. Mohla klidně být doma nebo jít ven, ale ona musela jít do práce. Chtěla zkontrolovat starého psa, kterého venčili s Calem. Cheppy si dost ošklivě poranil packu a nemohl na ni došlápnout. Nakonec musel i podstoupit operaci. Lesie ho musela zkontrolovat. Naštěstí zjistila, že se mu hojí dobře. Mohla si tedy jít po svých. Z útulku proto vycházela se spokojeným úsměvem na tváři a ulevilo se jí. Vědění, že bude Cheppy brzo v pořádku a bude zase chodit na procházky ji vážně učinilo šťastnou. Na tváři tedy měla úsměv déle, než je u ní obvyklé. Jde i po chodníku, i když povětšinou se zdržuje u kraje silnice, aby se vyhnula procházejícím lidem. To bohužel ještě odbourat nejde a ani se to nezlepšilo. Uvědomí si to ve chvíli, kdy uslyší hluk. Přímo na ni totiž jede dítě na odrážedle a křičí "Požól, jeduuuu." Les se podívá před sebe a s úděsem v očích raději prchá na trávu, aby ji malý uličník nepřejel. Někomu by to třeba vykouzlilo úsměv na tváři, protože by se mu to zdálo roztomilé. Lesie ale vidina, že ji srazí prcek na odrážedle úsměvná nepřijde. Nereaguje tím pádem ani na slova matky dítěte a raději jde dál svižnějším tempem, aby jim zmizela. To se po chvíli i stane. Otočí se za sebe a když zjistí, že je nemá na dohled, zase zpomalí. Přemýšlí, kam půjde, až ji kroky zavedou ke krásnému místu, kde ještě doposud nebyla. O Tea Garden slyšela a dokonce se tam i chystala. Nikdy však nevyšel čas. Nyní je čas to napravit, když už se tu ocitla. Bez většího přemýšlení se tedy vydá dovnitř parku. Jako vždy se jí totiž na krku houpe zavěšený fotoaparát, který nosí s sebou všude. Může tedy udělat několik zajímavých snímků. Přístroj tedy ihned po vstupu vytáhne a začne fotit tu krásu. Informace o tomto místě nelhaly. Opravdu máte pocit, že jste se ocitli v jiném světě. Je to nádhera. Lesie je z toho skutečně nadšená. Jde tedy pomalu s foťákem v rukou, otáčí se kolem a zachycuje na něj vše, co se jí líbí. Vždy ho přiloží k obličeji, zamíří a cvak. Postupuje tedy vážně šnečím tempem a to je možná i důvod, proč se nevyhne partě mladých kluků, mladších, než ona, kteří se rozhodli se do parku taky zajít podívat. Lesie je uslyší za sebou a ihned jde na stranu, aby se jim vyhnula a pokud možno ji ani nezaregistrovali. Bohužel pozdě. Všimnou si jí hned a ihned k ní mají poznámky. Především k jejím šatům. Nejprve si šuškají mezi sebou, ale potom se k ní vydají. Lesie by nejraději utekla, ale stojí na místě jako přikovaná. Teprve, až když se k ní jeden z kluků přiblíží, pustí foťák a rozejde se opačným směrem. Kluk ji však předběhne a donutí ji tím zastavit. "Kampak, krásko?" Promluví na ni. Lesie se zrychlí tep a ucítí, jak se začíná potit. Nasucho polkne a stiskne pěsti. Snaží se uklidnit, ale hlavu má sklopenou do země. "D-dovolíš prosím? R-ráda bych prošla." Vysouká ze sebe a stisk pěstí zesílí. Zaryje si nehty do dlaní a tou bolestí chce oddálit stav, který se začíná blížit. S tímto nepočítala totiž. Kluk ustoupí do strany. "Dobře teda." Lesie se tedy rozejde, ale udělá sotva krok, když jí zase vstoupí do cesty. "Anebo ne. Co tu děláš tak sama, hm?" Zeptá se a Lesie donutí znovu zastavit. No a aby toho nebylo málo, přijdou i další dva, kteří ji obestoupí ze stran. Lesie se ohlédne na obě strany, rozklepe se a přitom zesílí stisk pěstí až do krve. Neví, co má dělat. S tímto se už dlouho nesetkala a nemyslela si, že se to stane znovu. Aspoň ne v dohledné době. "Pěkná čepka." Pronese další kluk.. Lesie se zrychlí dech a zavře na chvíli oči. "N-nechte mě jít, p-prosím." Vykoktá nakonec, ale kluky to jen rozesměje. "Nechat tě jít? To ne. Mně se líbíš, tak bych si s tebou chtěl popovídat a zjistit o tobě něco.." Při těchto slovech k ní udělá krok a natáhne ruku k její paži. Lesie okamžitě ustoupí a povolí stisk pěstí. Dlaně má do krve rozryté, ale to ji netrápí. Obejme se jimi a sklopí hlavu k zemi. Klepe se jak ratlík a cítí, že na ni jde ten její stav. "J-já si n-nechci povídat. P-prosím!" Zkusí to znovu Lesie a v tom jeden z nich ustoupí. "Hej, serem na to. To je nějaký magor. Se podívej, jak se klepe. Ještě se jí něco stane." Ukáže na Lesie a začne se smát. Smíchy vybouchnou i ostatní kluci a Lesie si rukama zakryje uši. Oči má zavřené a snaží si představit, že to, co se děje se jí jen zdá. V duchu si tedy opakuje, že to je jen sen a že jakmile se vzbudí, bude všechno v pořádku. Naprostém.. Kluci se tím náramně baví a napodobují její pohyby. Smějí se jí a mají z toho náramnou zábavu.

#ff6600

Japanese Tea Garden - Stránka 3 COfQWm3M_o

Poèet pøíspìvkù : 31 Join date : 03. 06. 20

klučičí spolek >>>

Jsou věci, koníčky, kterých se Ryan snaží nevzdat ani během studia na vysoké škole, protože by se jinak bez nich asi zbláznil. Sice svůj obor zbožňuje, hlavně když teď mají vytvářet krátké experimenty do jednoho předmětu, ale mimo to není zrovna učící se typ. Je ten člověk, který vše nechává na poslední chvíli – učení, zápočty, seminární práce, prostě cokoliv do školy, co se naskytne, a pak nadává, proč se nezačal učit dříve. Tudíž není překvapením, že jsou pro něj zkoušková období značně vypjatým obdobím, kdy do sebe lije Redbully spojené s kávou a jenom čeká, až ho v jeho mladém věku trefí infarkt z přehršle kofeinu v jeho krvi. Teď zkouškové období však není. Právě naopak, vlastně. Sotva začala škola a až na pár seminárních prací a několik prezentací má potetovaný chlapec docela dost času, což je také důvod, proč se teď nachází mimo svoji postel v chlapeckém klubu a místo toho pobíhá venku na sluníčku. Doslova pobíhá. Jedná se právě o jeden z jeho několika koníčků vedle lakrosu, jehož trénink už si zvládnul odbít, a poměrně častých směn na brigádě, kterými se snaží vydělat peníze, aby mohl podpořit svoji matku, mladší dvojčata a zaplatil si bydlení ve škole, jelikož bydlet doma by se mu nevyplatila. Psychicky a časově určitě ne. Potřebuje trochu klid a soukromí. Přeci jen už je dospělý. A neustále poslouchat své dvě mladší sestřičky, které řeší, kdo právě letí na Instagramu, který ani nevlastní, by ho přinutilo si uvázat mašli. A tak chodí na brigádu, aby si zaplatil ubytování mimo domov, avšak dnes má zrovna volný den, a tak mohl vyběhnout do ulic San Francisca, překrásného města, které začíná hrát podzimními barvami.
Je oblečený do klasických vytahaných kraťasů, na nohách má tenisky speciálně vytvořené na běh, aby neměl následně problémy s chodidly a chůzí. Vršek těla mu zakrývá vytahané tílko a kolem pasu má uvázanou tenkou, funkční mikinu, se kterou sice vyběhnul, ale po nějaké době se mu tak zvedla teplota, že uznal za vhodné si ji sundat. Kolem bicepsu má zapnuté pouzdro na mobil, na něm připojená sluchátka, jejíž vývody mu končí v uších. Jestli má člověk dobrý sluch, může snadno zaslechnout, že sluchátka mu zrovna dobře netěsní. Jemu je to však jedno. Zajímají ho pouze chodníkové dlaždice před ním a silné nohy, které ho vedou ulicemi města. Potí se, nejraději by si sundal i triko, ale zase nechce nachladnout, což by se určitě stalo, až by se zastavil.
Na moment zpomalí tempo, když na světelném přechodu naskočí oranžová barva, naštěstí následovaná zelenou, a tak může opět zrychlit. Nemá přímo daný cíl, kam vlastně chce běžet, prostě věří svým nohám, že ho nezavedou do nějaké pochybné ulice, kde by se měl bát o svůj život, jelikož peníze s sebou nemá žádné. Pouze mobil a klíče od jeho pokoje. Když tak nad tím přemýšlí, mohl si s sebou vzít alespoň vodu. No nevadí, bude to muset nějak vydržet, anebo najde místo s pítkem. Nohy ho však zradí a zavedou ho naprosto někam jinam než do míst, kde se nacházejí pítka. Chvíli jenom tak zmateně kouká kolem, ale pak mu začne naskakovat pomyslná mapka města v jeho hlavě, díky čemuž si uvědomí, kde se nachází. Japonská Tea Garden. Tady už dlouho nebyl a jak to tak vypadá, je to pěkná chyba, jelikož může cítit, jak se okolní atmosférou na jeho tváři rozlézá menší úsměv. Dovolí si dokonce i zablbnout a přeběhnout menší kamennou cestičku přes místní potůček. Samozřejmě mu při tom podjede noha a málem si nabije kokos, ale naštěstí to ustojí a může pokračovat v cestě. Po nějaké době běhu to má v plánu otočit, ale všimne si něčeho, co ho donutí začít zpomalovat tempo.
Pěkná, zrzavá holčina v černých šatech a podivnou čepkou na hlavě a kolem ní partička mladších kluků. Nic neobvyklého, řekl by si každý procházející. Ryan však dost jasně vidí paniku v dívčiných očích, strachem stažené mimické svaly, jak se neznatelně chvěje, což rozhodně nemůže být nastupující zimou. Zpomalí tempo až tak, že zjistí, že stojí na místě. Sundá si sluchátka z uší a jenom si je ledabyle přehodí přes zpocený krk. Jeho pozornost je zaměřena čistě na dívku v mužském obležení, která se začne klepat jako ratlík a dokonce si začne zakrývat uši, oči zavřené. Mladší kluci kolem ní se jí začnou posmívat. Tak a dost, pomyslí si vztekle a bez zaváhání se rozejde směrem ke skupince.
"Co si myslíte, že děláte?" Zahřmí, čímž přitáhne pozornost chlapců na sebe. Hezky od dívky. Má štěstí, že jsou ti hajzlíci mladší, beztak ani nejsou dospělí, a tak snad nedojde na násilí. Ryan se sice umí bránit a rozhodně by bránil i čest slečny, i když by byl ve značné převaze. Každopádně nikdy není ten, co dá první ránu a nemyslí si, že zrovna tihle puberťáci by se chtěli rvát jenom proto, aby si dále mohli z dívky utahovat. "Slečna očividně nemá chuť si s vámi povídat, tak vypadněte," řekne přísným tónem a popadne jednoho z té partičky za límec, aby si ho přitáhnul blíže k sobě. Vážně nesnáší, když se někdo pouští do těch, kteří se neumí sami bránit. On sám byl totiž často na dívčině místě, o čemž svědčí jizvy po celém jeho těle a ve většině případů schované pod nánosem inkoustu.
Ten, kterého Ryan chytne, se začne vztekat, nadávat a cukat sebou, až ho teda budoucí psycholog pustí. Chlapec si upraví triko a nespokojeně zavrčí. Zakoulí očima a pokyne svým kumpánům, že teda půjdou, když došel dívčin princ na bílém koni. Ryan nad jejich slovy také převrátí oči v sloup, ale je hlavně rád, že ti kluci odešli a dívka je v bezpečí. Na ni se také následně zaměří. "Hej, už je to dobrý," promluví na ni, náhle něžným tónem, aby ji náhodou ještě více nevyděsil. Jelikož si ani není jistý, jestli ho dívka zaslechla, tak se rozhodne ji co nejjemněji chytit za jeden biceps, a věnuje jí starostlivý pohled. "Neublížím ti, neboj se," začne ji konejšit, že pro ni není žádnou hrozbou, což je pravda. Nikdy by žádné ženě neublížil. V tomto ho život s pěti ženami vytrénoval dostatečně. I bez toho si je ale jistý, že by ho nikdy nenapadlo žádné ženě ublížit.

"I am enough."

Poèet pøíspìvkù : 28 Join date : 07. 04. 21

Lesie ani nemohla tušit, co se na tak krásném místě během chvíle odehraje. Ještě před pár minutami si to vykračovala s úsměvem na rtech a byla spokojená. Nenapadlo by ji, že kluci, které chtěla jen obejít, ji obstoupí a budou po ní něco chtít. Ale co? Lesie nechápe, proč ji prostě nemůžou nechat na pokoji a jít si po svých. Čím víc na ni naráží, tím víc se bojí a dostavuje se panika. Tak dobře na tom Les už byla a teď se to může během mžiku celé pokazit a může se dostat opět na začátek a to vážně nechce. Proto zavře oči a snaží se nemyslet na to, co se děje. Zkouší si vnutit, že je to jen zlý sen a ona se z něj akorát nemůže probudit, ale když slyší smích kluků, panikaří. Ruce si tedy na uši tlačí a i víčka k sobě. Pořád si v duchu opakuje, že to odezní. Ale nedaří se jí to. Vybavují se jí totiž ty nejhorší scénaře. A to buď, že ji zmlátí anebo dokonce znásilní a pak co? Pak ji zabijí. Ale jakým způsobem? Uškrtí ji nebo ubijí k smrti a to se na ní předtím vystřídají všichni a jak? Tyhle představy se jí ženou do hlavy a jí se zrychluje tep. Je téměř na pokraji zhroucení a netuší, co by jí mohlo pomoci. Oči se ani neopovažuje otevřít, stejně tak volat o pomoc. Přes ten bujarý smích by ji nikdo nemusel slyšet a navíc by tím kluky mohla naštvat a začalo by se dít něco z jejího scénaře. To nechce. Proto si stále více tlačí dlaněmi na uši a snaží se zhluboka nadechnout.
Nemá ani ponětí, že si chování kluků všiml jiný kluk a že se mu to nelíbí. Lesie si myslí, že se nikdo neodváží klukům něco říct. Doufá tedy aspoň v to, že je to po chvíli přestane bavit a sami odejdou. Když ale smích neustává, začne si Lesie zpívat, aby je přehlušila. Zpívá si sice potichu, ale slyší to jak ona, tak ti kluci. Její zpěv ale přeruší jiný hlas, neznámý. Lesie tedy přestane zpívat a je zticha. Bojí se nejhoršího a to toho, že za kluky přišel nějaké jejich kumpán a začne peklo. Oči se neodváží otevřít a vlastně ani pořádně neslyší, co kluk říká. Ví jen, že ten děsný smích najednou ustal. Nejspíš to bude jejich kápo. Lesie tedy velmi pomaloučku oči otevře, aby viděla, kdo to přišel. Zamžourá očima, protože měla opravdu pevně sevřená víčka, tak jí trvá, než zaměří. Vidí kluka, který je vysoký a i pře oblečení jde vidět, jak se mu rýsují svaly. Ten by si s ní mohl dělat, co by chtěl a neměla by šanci se bránit. Neubrání se těmto, natož jemu. Z myšlenek ji ale vytrhne, když zaslechne slovo "slečna". To od těch pitomců neslyšela. Opatrně si tedy trošku poodkryje uši a nejen, že slyší, co jim kluk říká, ale dokonce i vidí, jak jednoho popadne za límec a přitáhne si ho k sobě. To ještě nic neznamená. Může to být jen divadlo, anebo se můžou ti kluci seběhnout i na něho. Toho se Lesie obává, když mu ten kluk nadává. Nakonec ho ale pustí a on pokyne ostatním, aby šli? Jako vážně? Lesie nevěří svým očím a odkryje si i rukama uši, když vidí ty kluky odcházet jen tak.
Skutečně je to princ na bílém koni, protože nebýt něho, kdo ví, jak by to skončilo, jestli by Lesie ještě žila. Když tedy k ní jde, tak se ještě klepe. Vždyť byla opravdu jen malý krůček od toho, aby se jí zmocnila panika. Ale ještě třeba nemá vyhráno. Co když je odehnal, aby ji měl pro sebe? Lesie si zkrátka nedá pokoj. Když ale na ni kluk promluví, jeho tón nezní útočně. Trošku ji uklidní, ale následné uchopení za biceps už tak příjemné není. Lesie tedy rukou ucukne. Chce dokonce i utéct. Ale jakmile na ni kluk znovu promluví, zvedne hlavu a podívá se mu opatrně do očí. Ty vypadají upřímné. Lesie se tedy začne uklidňovat, ale moc jí to nejde. Ještě pořád má zrychlený tep. Proto její první věta zní tak nějak krkolomně. "J-já...děkuji." Špitne a na sucho polkne. Po pár vteřinách se nadechne a pokračuje. "Zachránil.... jsi.... mě. Nevím.... co.... by.... se dělo....kdyby.... ses tu neobjevil." Pokračuje a sklopí pohled k zemi. Neumí takto mluvit s cizími lidmi a kdyby neměla fobii z doteků, nejspíš by ho i za to, že ji zachránil, objala. Po pár vteřinách jí to ale nedá a musí se zeptat. "Jak.... ses ....tu objevil? Tolik lidí prošlo.." Pronese ještě a odváží se klukovi podívat znovu do tváře, hlavně do těch očí, které ji tolik uklidňují...

#ff6600

Poèet pøíspìvkù : 31 Join date : 03. 06. 20

Vzhledem k Ryanově minulosti není žádným překvapením, že nesnáší násilí, posmívání a celkově týrání slabších lidí, kteří se jednoduše sami bránit nemohou. Sám si to zažil a tehdy na své straně neměl nikoho, kdo by se za něj postavil, kdo by mu pomohl, ochránil ho. Byl jenom vysoký, vyzáblý kluk v holčičím oblečení bez přátel. On se svým démonům každopádně už postavil a vyšel z toho jako vítěz, i když to chtělo hodně úsilí a trpělivosti. Bohužel ne všichni to tak mají. Spousta lidí bojuje se svými démony, nebo jsou jednoduše ti slabší, kteří potřebují být ochráněni. Do té kolonky se řadí především ženy. Nechce tím říkat, že mužům se takové situace nestávají, on je jasným příkladem toho, že stávají, ale statisticky je jednoduše prokázané, že ženy jsou snazším a častějším terčem, což se mu opět potvrdí. Probíhá totiž zrovna krásnou japonskou zahradou, když uvidí partičku mladých kluků, jak trýzní nějakou dívčinu zhruba v jeho věku. Na ní jde jasně vidět, že se jí to nelíbí. Vlastně vypadá, že nemá daleko k tomu, aby se jednoduše zhroutila.
Lidé kolem nich prochází a dělají, jak si jich nevšímají, ale Ryan takový není. Dokáže si živě představit, jak daleko by mohla situace zajít, kdyby nezasáhnul. Kolikrát už dělal doprovod svým sestrám, čistě pro jistotu, protože většina mužů je vychovávaná v tom nastavení, že je v pořádku po ženách pořvávat na ulici a znásilňovat je? Kolikrát se již zúčastnil nějaké párty u nich ve spolku a staral se o přiopilé slečny, aby se jim náhodou něco nestalo? Je to jednoduše v jeho nátuře. Je to dobrý kluk, který se nehodlá snížit k tomu, že by jednoduše odvrátil zrak a pokračoval v běhu. To by mu svědomí nedovolilo. A tak si sluchátka přehodí kolem zpoceného krku a vyrazí za tou partičkou nevychovanců, aby je trochu srovnal do latě.
Je jich jasná převaha, ale jsou to ještě pubertální blbečci, kteří naštěstí nemají potřebu se prát za denního světla. To mu hraje do karet, i když ho na moment napadne myšlenka, že skončí s pár modřinami. K žádnému násilí naštěstí nedojde, pouze k nadávání, ale nakonec se partička chlapců rozejde pryč, cosi si brblají pod nosem, strkají do sebe jako malá děcka. Ryan nad jejich chováním musí převrátit oči v sloup, načež se zaměří na zrzavou slečnu před sebou. Je menší než on, určitě mladší. Oči má vykulené jako vyděšená laň při pohledu do světel auta, uši má částečně odkryté, ale pořád se chvěje jako osika. Proto k ní muž přejde a pokusí se ji trochu ukonejšit.
V tom okamžiku zjistí, že dotýkání je špatný nápad. Pokusí se ji totiž chytit zlehka za biceps, aby si byl jistý, že ho vůbec poslouchá, ale dívka cukne paží, a tak ji Ryan raději pustí. Zvedne ruce do vzduchu na znak, že se vzdává, aby ji příliš neděsil, a pak ruce pomalu spustí podél boků. Pot mu na těle začíná usychat, měl by se asi obléct do mikiny, než ho ofoukne a on onemocní, ale on se zaměřuje pouze na dívku, kterou znovu ujistí, že jí neublíží. Zrzavá dívka k němu zvedne pohled laňky a vymáčkne ze sebe poděkování. Mužovy rty se roztáhnou do menšího, milého úsměvu. "Není za co děkovat," ujistí ji. Vždyť nic moc neudělal, jenom se pokoušel tvářit co nejhrozivěji, aby ty kluky odehnal. Úsměv na rtech mu mírně zrozpačití, když dívka řekne, že ji prakticky zachránil. Vážně to takto bere? Vždyť vážně neudělal nic světoborného. "Nemám rád šikanu," pokrčí výmluvně rameny, jelikož nějak neví, co jiného na to říct. Nechce jí popisovat, co všechno se jí mohlo stát, ještě by se její stav zhoršil.
Ryanovi povyjede obočí, když se ho dívka zeptá, jak se tady objevil. Kde… tady? Není si úplně jistý, co tou otázkou myslí, ale stejně se jí pokusí nějak odpovědět, ještě když má tolik odvahy, aby se na něj podívala. "Běžel jsem kolem a viděl, jak se ti ti kluci smějí. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo," vysvětlí, načež mezi zuby zažmoulá spodní ret, jelikož má chuť jí vysvětlit, že se nemůže zlobit na ostatní lidi, kteří kolem nich prošli a nezasáhli, jelikož je výzkumy dokázané, že lidé to tak jednoduše… mají. Myslí si, že situaci vyřeší někdo jiný, anebo mají strach, že by vlastně nijak nepomohli. To si nechá raději pro sebe, jelikož silně pochybuje, že chce dívka poslouchat jeho psychologické žvásty. Místo toho očima sjede na její hruď, kde jí visí fotoaparát. Rozkošné. "Můžu tě někam doprovodit, Fotografko?" Nadhodí zvědavě. Vážně doufá, že dívka bude souhlasit, jelikož by asi nespal moc dobře, kdyby nevěděl, jestli se jí náhodou něco po cestě domů (nebo kamkoliv, kam míří) nestalo.

"I am enough."

Poèet pøíspìvkù : 28 Join date : 07. 04. 21

Lesie se už narodila jako introvert, a proto nikdy neměla mnoho přátel. Z toho důvodu se také více uchýlila k přírodě a zvířatům. Ty ji nikdy nezradili, může jim říct cokoliv a ví, že se to nijak neprovalí a nikdo se jí nebude posmívat, jako tomu bylo třeba na základní škole. Tam, když se svěřila své jediné kamarádce, které opravdu důvěřovala, co se jim stalo v rodině, druhý den to věděla celá škola. Posmívali se jí a měli z ní srandu. Lesie to nesla těžce a hlavně se ani neměla ke komu schoulet do bezpečí a vyplakat na rameno. Maminka jí zemřela, když jí bylo třináct. Navíc se o sebe musela naučit starat sama a to bylo těžké. Kolik jídel připálila a hlavně byla věčně unavená. Musela totiž otce táhnout z hospody a ještě se učit na test. To byla muka. Proto, když mohla, tak utekla do přírody. A později i sem do Kalifornie, od toho všeho a hlavně od nevlastního bratra, kterého od Vánoc zase nechce dlouho vidět. Nevěří mu už a nikdy nebude. Ale na tyto věci myslet nechce. Chtěla si užít pěkný den a pofotit tu krásu, kterou má Japonská zahrada. Ještě totiž neměla možnost se do ní podívat. Nová práce a i její kočičky jí braly spoustu času. Jí to nevadilo, protože neměla s kým chodit ven. V Cali zná za celou dobu jen Cala a toho pořád otravovat nechce a ani nemůže. Má své kamarády, narozdíl od Lesie.
Do zahrady tedy dorazila sama a ani ve snu by ji nenapadlo, co se jí přihodí. Místo poklidné procházky a zastávky, kdykoliv uvidí něco zajímavého a že toho tady je, ji přepadne patrička mladých pitomců, kteří nemají zjevně nic lepšího na práci, než Lesie obtěžovat. Jiná dívka by z toho asi nebyla tak paf a třeba by je i nějak odpálkovala, ale Lesie je jiná. Bojácná, tichá a hlavně s fobii z doteků. Celou dobu, co na ni ti kluci mluví a smějí se jí, se modlí, ať se jí nedotknou. Raději si i zacpe uši, aby oddálila přicházející záchvat a ten by asi nebyl jen tak malý. Naštěstí ale kromě procházejících lidí jde okolo i kluk, kterému není jedno, co vidí a rozhodne se zasáhnout. Kluci mají tedy výtlem jen do doby, dokud na ně nepromluví a než se Lesie stačí vzpamatovat a pořádně rozhlédnout, kdo to na ty floutky mluví, jsou pryč.
Zprvu jí ani nedojde, že ji vlastně zachránil, ale pak, když se jí pomalu ustáluje dech, si je toho vědoma velmi dobře. Jenomže její zachránce udělá jednu chybu a to tu, že se jí dotkne. Lesie okamžitě ucukne, protože to nečekala a navíc ta fobie ještě nejde úplně kontrolovat. Podání ruky docela zvládá, když se na to předem připraví, ale doteky, na které není připravena, ji pořád děsí a nejsou jí příjemné. Mladík to ale nemůže vědět. To Lesie dojde, když zvedne ruce vzhůru. Ona raději sklopí pohled, protože neví, jak mu to má vysvětlit a jestli to vůbec dokáže. Stydí se za to, jaká je, ale nedá se to změnit tak rychle, jak by si někdo představoval. Už jen ty pokroky, kterých dosáhla, ji stály obrovskou námahu. Skousne si i spodní ret a tiše vydechne. Opatrně a velmi pomalu zvedne pohled na kluka před sebou a dostane ze sebe poděkování. Sice ho vykoktá, ale aspoň měla tu slušnost. Má mu totiž za co děkovat. Nebýt něho, kdo ví, co by se stalo. Proto nesouhlasí s jeho tvrzením, že není za co děkovat a nadechne se. S výdechem spustí ještě trochu plaše. "Ale je. Oni by mi pokoj asi nedali." Vydá ze sebe nakonec a zase mírně sklopí hlavu, aby svůj zrak schovala pod čepici. Není zvyklá se cizím lidem dívat do očí a ani s nimi moc konverzovat. Tedy, pokud nejde o zvířata. O těch se totiž dokáže rozpovídat ihned. Ale co se týče šikany, o té se bavit nechce. Ale zase to nechat úplně bez odezvy také ne. Hlavu tedy mírně zvedne a odváží se podívat mladíkovi do tváře. "Nechápu, proč to někdo dělá. Asi jsem moc snadný terč" Špitne s pokrčením ramen, protože to je věc, kterou nikdy nepochopí. Dokazování si síly na slabších. To člověku dělá dobře nebo se cítí být něco víc? Nejspíš ano, jinak by to nedělal a zřejmě se tato partička v tom přímo vyžívá. No, ještě, že už jsou pryč. Lesie se raději nakloní na stranu a podívá se přes rameno svého zachránce, jestli odešli. Když se přesvědčí, že ano, narovná se a opatrně na kluka vrátí pohled.
Sebere veškerou odvahu a zeptá se, kde se tady objevil. Nechápe, jak měl vůbec odvahu postavit se těm šikanátorům. Jasně, jsou nejspíš mladší, než on, ale přece jen jich byla převaha a klidně mohl taky dostat ránu. To se naštěstí nestalo, ale mohlo. Mlčky tedy sleduje pohybující se rty a když slyší ta milá slova, podívá se mu i do očí. Jeho oči ji nějakým záhadným způsobem uklidňují. Jsou vřelé. Dokonce se dívka i pousměje na ta slova. "Jsi hodný. Ne každý by to udělal a riskoval tak, že se může stát něco i jemu." Vypraví ze sebe dívka a polkne, ale pak svraští obočí a nechápavě se na svalovce podívá."Ty sis to neuvědomil nebo jsi do toho šel i přes to?" Zajímá se Lesie a ve výsledku je ráda, že se nic takového nestalo, protože by si neodpustila, kdyby mu třeba rozbili pusu nebo i něco víc. Hlavně by nebyla ani schopna mu pomoct. Sama by měla co dělat se sebou. Další věc, za kterou se stydí, a tak znovu sklopí pohled. Ten ale zamíří po slovech mladého muže na foťák, který se jí houpe na hrudi. Málem zapomněla, proč sem šla. V její tváří se tedy objeví nepatrný úsměv, když ji kluk osloví fotografko a pohlédne na něj. Teď už o něco málo jistěji, ale pořád plaše. Je to přece jen Lesie. "Nerada bych tě zdržovala." Poví skromně a zvedne ruce k aparátu, který do nich uchopí. "Já jsem sem vlastně přišla udělat pár zajímavých snímků, než mě ti kluci vyrušili." Vysvětlí a hlavu narovná. Až teď si kluka prohlédne a zjistí, že je opravdu svalnatý, ale být v tomto počasí v tílku je zrádné. Pohled jí tedy spočine na mikině, kterou má mladík uvázanou okolo pasu. "Nechci ti radit, ale měl by ses raději obléct, ať nenastydneš." Pronese tiše a ne vůbec jako příkaz. Lesie ani důrazně mluvit neumí. Spíš většinou špitá. Ale starostlivá je, proto si nemohla odpustit mu to říct. Protože, kdyby kvůli ní nastydl, tak by taky nebyla ráda. To asi nikdo, ale Lesie si takové věci bere až moc a viní se ze všeho. I z toho, z čeho nemusí.

#ff6600

Poèet pøíspìvkù : 31 Join date : 03. 06. 20

Ryana by ani ve snu nenapadlo, co ho potká, když se zrovna jednou po dlouhé době rozhodne zaběhat si ve městě. Většinou chodí na pláž, nebo jednoduše někam, kde je klid a pěkný výhled. Japonská zahrada rozhodně nebývá jeho obvyklou zastávkou, přestože výhled je v ní pochopitelně překrásný. Je to spíše kvůli tomu, že to není nijak blízko ke školnímu kampusu, ve kterém se nachází klučičí spolek, jehož je součástí a tudíž v něm i bydlí. Každopádně tentokrát ho nohy do zahrady zavedly, jelikož si nedal žádný jasný cíl cesty, a může být jenom rád, že se tam zrovna v tuto chvíli vyloupnul. Byl totiž svědkem něčeho, co ho donutilo děkovat matce za její skvělou výchovu. Nedala mu toho moc materiálního, ale co ho naučila, je mít dobré srdce, zasahovat, když člověk vidí něco špatného, a především mít úctu k ženám. Přeci jen vyrůstal rovnou s pěti. Občas to do něj pravda musela vtlouct, když byl frustrovaný a vzteklý kvůli tomu, co se mu dělo ve škole, a že mu chyběl otec, někdo, s kým si mohl popovídat a nebyl to nikdo ženského pohlaví. Přesto je své matce neskonale vděčný za to, jak ho vychovala, jelikož to očividně není zvykem u všech mužů. Ještě k tomu když jsou v pubertě a myslí si, jak je obtěžování nevinných slečen "cool". Ryan jejich názor rozhodně nesdílí, ještě k tomu, když vidí, jak je to obtěžované dívce nepříjemné. Nemá daleko k tomu, aby začala plakat, hysterčit, jednoduše se složit. Proto se rozhodne zasáhnout, ty fracky bez jakékoliv úcty odežene a dívku zachrání. Jaký to princ na bílém koni.
Jakmile s dívkou osamotní, pokusí se ji uklidnit a přitáhnout její pozornost k sobě, jelikož dívka je poměrně mimo. Vidí ji, že na něj po očku pomrkává, ale ruce má pořád na uších a tváří se, jako by stále chtěla vzít na nohy. To jí nemá nijak za zlé, jen by ho to mrzelo, kdyby se to stalo, jelikož on pro ni vážně není žádná hrozba. O tom se jí také pokusí tichým, vstřícným hlasem přesvědčit. Bohužel při tom udělá menší chybku a to takovou, že se zrzky dotkne. Jakmile sebou žena polekaně cukne, okamžitě ruce stáhne, ukáže jí je, aby věděla, že na ni už nebude sahat, a pak je prostě nechá padnout gravitací podél boků. Neptá se, nic mu do toho není. Žena jednoduše nechce, aby na ni sahal nějaký cizí chlápek – to Ryan chápe a naprosto respektuje. I tak to ale s tím uklidňováním nevzdá, vykouzlí menší, rozkošný úsměv a očividně se jeho snaha vyplatí, jelikož dívka se na něj po chvíli zadívá a dokonce ze sebe hodně rozklepaně dostane i cosi jako poděkování. Nemá mu za co děkovat, udělal by to pro každého, což se jí také pokusí vysvětlit. Ještě k tomu, když žena začne s tím, jak ji zachránil. Ryan si upřímně myslí, že o nic moc nejde, ale pokusí se příliš nehádat, když si žena stále stojí za svým. Proto jenom trochu zavrtí hlavou na její slova. "Ono by je to nakonec přestalo bavit," ujistí ji. Nemyslí si, že by jí ti blbečci provedli něco násilného, ale je lepší něco takového ani nezjišťovat.
Z hrdla se mu vydere tichý povzdech, když uvidí dívčin výraz, se kterým pronese ta slova o tom, jak je snadný terč. "Takoví lidé… si tímto způsobem řeší vlastní problémy. Je to nechutný, ale cítí se pak lépe," odpoví. Nebude jí vyvracet její slova, jelikož ano, zdá se jako snadný terč a na ty se agresoři jako ti blbečci zaměřují. On o tom ví svoje. Také byl určitou část svého života ten slabý, neschopný se bránit, čehož jeho vrstevníci bohatě využívali. To už je ale naštěstí za ním, každopádně za dívkou to očividně není.
Zrzka se ho následně zeptá, jak se objevil zrovna "tady", že jí pomohl. Její otázku příliš nepochopí, ale stejně se jí pokusí odpovědět, na rtech stále menší úsměv a vstřícnost v očích. Nerad by ji ještě více vyplašil. K jeho překvapení se mu povede z vyděšené dívky vyloudit něco podobného malému úsměvu. Vypadá rozkošně, když se tak tváří. Celkově je rozkošná, jako taková panenka. Své myšlenky si každopádně nechá pro sebe, jsou teď naprosto nevhodné. "Děkuji, ale vážně o nic zas tak nešlo," zamumlá, když ho zrzka nazve "hodným". Ten popis na něj sedí, to je pravda. Ryan je klasickým příkladem kluka, kterého si holky chtějí dovést domů a představit rodičům. Když ti rodičové nejsou zrovna odpůrci tetování a nemyslí si, že psychologie není věda. To mu vždycky dokáže zvednout žluč. Povytáhne tázavě obočí, když se ho dívka zeptá, jestli jí šel na pomoc navzdory možným zraněním, anebo mu to jako vůbec nedošlo? Následně se na ni trochu zaculí, tak rozpustile a klukovsky. "Zvládnu snést pár ran," odpoví jí jednoduše. V podstatě tím myslí, že si byl vědom rizik, ale příliš se na ně neohlížel. Fyzické rány na něm by se zahojily rychleji, než psychické rány na té dívce. To pro něj byla dostatečná motivace, aby si zahrál na hrdinu.
Oči mu sklouznou po zrzčině těle, ne nijak vtíravě, jenom zběžně, aby zjistil, jak je na tom i fyzicky. Pohledem se zastaví na fotoaparátu kolem jejího krku. Aby se už nebavili o tématu, které je dívce dost nepříjemné, tak se jí zeptá, jestli ji může jako správný gentleman někam doprovodit. Nerad by, aby se jí ještě něco po cestě přihodilo. Byl by klidnější, kdyby šel k ní. Potřese hlavou nad jejími slovy. Svým způsobem v ní vidí svoji mladší verzi. Nejistou, vyplašenou, s nízkým sebevědomím. "Kdybych neměl čas, ani bych se neptal," ujistí ji, že se o něj vůbec starat nemusí. Zaujatě zamručí, když mu Fotografka vysvětlí, že si sem přišla udělat pár snímků, než byla vyrušena tou partičkou blbečků. Mezitím dívka vezme do rukou její aparát.
Tiše se zasměje, když uslyší její milá, trochu mateřská, slova, že by si měl obléct mikinu kolem jeho pasu, jinak bude nemocný. Toho si je vědom, přestože na to kvůli celé této situaci tak trochu zapomněl. Každopádně si cení té péče a pochopitelně se podle Fotografčiných slov zařídí, jelikož také nechce být nemocný. Na začátku semestru to sice není taková hrůza, ale stejně… Proto tedy rozváže tenkou mikinu a oblékne si ji. Zapne si ji tak do půlky hrudi a věnuje dívce menší úsměv. "Rád si nechám poradit," prohodí, a pak se zadívá na chodníček, který je sem oba přivedl. "Tak můžeme, slečno Fotografko? Je tu ještě spousta věcí na vyfocení," zeptá se a lehce jí pokyne směrem na chodník, aby se mohli rozejít a ona si tedy za jeho doprovodu mohla pořídit tolik fotek, kolik jenom bude chtít.

"I am enough."

Poèet pøíspìvkù : 28 Join date : 07. 04. 21

Jak se dokáže nevinná procházka v zahradě proměnit v noční můru, o tom se Lesie přesvědčí a nechápe, jak je možné, že se to seběhlo během chvíle. Vždyť na sebe nijak neupozorňovala nebo si toho aspoň nebyla vědoma. Nevzala si na sebe žádné provokativní oblečení a i pihatý obličej schovává za pokrývku hlavy. Že ona by byla ten důvod, že si ti kluci vybrali jako terč zrovna ji? Nebo na ni jde tak vidět, že je snadný terč? Umí to někdo vycítit? Anebo to jen tak zkusili? Kdo ví. Každopádně je něčím zaujmout musela, že se rozhodli otravovat zrovna ji. A Lesie je bohužel ten typ, který se neumí bránit. Nedokáže jim natvrdo říct, ať odejdou. Jen ze sebe vykoktá podobná slova a ty ji ještě stojí dost námahy. Ona už ale taková je. Neumí na nikoho křičet a stejně tak nesnáší, když někdo křičí na ni. Když už si tedy myslí, že se něco takové stane, tak si rukama zakryje uši a nechce poslouchat ani ten výsměch, který jí není vůbec cizí. Posměšků si vyslechla až až a svůj život. V Californii se s nimi ale ještě nesetkala. Holt, vše je jednou poprvé, že?
Zrovna, když už si myslí, že ani zacpání uší jí nepomůže a ona dostane záchvat paniky, objeví se princ na bílém nebo spíše rytíř a zachrání ji. Jakýmsi záhadným způsobem mu není ukradené, že ji ti kluci obtěžují a dost rázně jim dá najevo, že to dělat nebudou. Dokonce se mu podaří je odehnat a Lesie se tak může postupně uklidnit. Zprvu jí to moc nejde, protože neví, co si o klukovi myslet. Ale, když se odváží mu na moment pohlédnout do očí, nevidí v nich zlo. Naopak z nich cítí vřelost a dokonce se mu povede, že se jí zklidní tep natolik, že dokáže i promluvit. Nejprve mumlá, že jí snad její zachránce nemůže ani rozumět, ale pak už pronese i pár kloudných vět. Dost možná za to může i mladíkův úsměv. Je tedy na místě, aby mu poděkovala. Lesie to totiž nebere jako běžnou věc a je mu opravdu vděčná. On to ale neustále zlehčuje. Bojácná zrzečka s jeho tvrzením moc nesouhlasí, ale hádat se neumí. Rukama si obejme paže a hlavu pootočí směrem, kterým kluci odkráčeli. "To si nemyslím." Špitne si spíše pro sebe. Dívka nejspíš ví, jak by to dopadlo. Dostala by záchvat paniky, začala křičet a celá by se rozklepala. Nebylo by to dobré. Na to ale nechce myslet, tak odvrátí zrak od místa, kam se ztratili ti výtržníci a přenese ho opatrně na muže před sebou. Vyslechne si další slova, ruce spustí podél těla a přikývne. "Léčí si ego na slabších.." Dodá ještě a sklopí hlavu k zemi na své boty. Zhoupne se na špičkách a tiše vydechne. Nejspíš je už na čase se přestat o takových věcech bavit.
Proto se zaměří více na muže, co ji zachránil a vyzvídá, co ho vedlo k tomu, aby jí pomohl. Nemůže nezmínit, že je hodný. Ale také si uvědomí, že tím mohl ohrozit i sebe, protože, kdyby to byli nějací násilníci, mohli ho třeba zbít. Pohled tedy pomalu zvedne k jeho tváři a svraští obočí, že se jí mezi ním objeví malá vráska. Nechápe to. Jak může být tak klidný a každou věc zlehčovat. Mírně se tedy nad dalšími slovy zamračí a zavrtí hlavou. Ne. To bych si neodpustila." Téměř to vyjekne a raději jej zkontroluje pohledem, jestli někde přece jen nějaký šrám nebo modřinu nemá. Seběhlo se to všechno tak rychle a Les měla zacpané uši, že neví přesně, k čemu všemu došlo. Když ale na mladíkovi nic nevidí, trochu se zklidní a nechá toto témě prozatím být. Nejspíš se k němu ještě později vrátí, ale teď ne.
Pozornost se přesune na její fotoaparát a dívenka si uvědomí, že sem vlastně přišla, aby aparát na svém krku patřičně využila. Ale popravdě má obavy, aby ty kluky zase nepotkala. Kdyby to tedy bylo na ní, nejspíš by od toho všeho opustila a šla domů. Ale kluk se nabídl jako doprovod. V duchu zajásá, ale nedá to najevo navenek. Spíše ho ujistí, že jí bodyguarda dělat nemusí, pokud nechce. Ale na to jí mladík oponuje. Lesie se tedy mírně zaculí, což u ní není zvykem. Spadne jí docela velký kámen ze srdce, protože je ráda, že dále nebude putovat sama. Neví sice, kolik má klučina času. Ale kdyby se rozhodl ji opustit, tak ji třeba vyprovodí aspoň ven ze zahrady. Anebo se třeba dívka sama ujistí, že už ti floutci v zahradě nejsou a jí tak nic nehrozí. Ale jemu by mohlo. Tělo má sice pěkné, což naše nesmělá dívka neumí moc ocenit a už vůbec by to nepřiznala nahlas, ale přece jen je chladno na to, aby se tu pohyboval jen tak. Nedá jí to proto a poví mu, že by se měl obléct. Tomu se muž zasměje, ale neodsekne jí. Naopak jí poví, že si nechá rád poradit. Tím vykouzlí na tváři naší zrzečky menší úsměv. Ta je ráda, že se oblékl. "Počasí umí být zrádné. Jednu chvíli je teplo a v mžiku se klepeš zimou." Dodá a je vážně ráda, že se kluk oblékl. Sice ho mohla vyfotit s tím zajímavým tetováním, ale i jako oblečený bude zajímavý objekt na focení. Na jeho návrh přikývne a mírně se pousměje. "To máš pravdu a ..... jak se tak na tebe dívám. Ty budeš taky zajímavý typ na focení......" Začne fotografka velmi zlehka a opatrně. Nemá ve zvyku se takto bavit s někým cizím, ale když už má před sebou někoho tak zajímavého, byla by škoda toho nevyužít. Spadený pramínek vlasů si zastrčí za ucho a narazí si čepici více na hlavu. Opatrně se rozejde po chodníčku a po chvíli hlavu pootočí přes rameno na svého společníka. "Mohla bych ti udělat pár snímků, kdybys chtěl." Špitne a v tom ji zaujme po cestě místo v zahradě, které je potřeba zvěčnit. Uchopí tedy přístroj do rukou a přiloží si ho k obličeji. Zjistí ale, že čepice jí jaksi překáží. Její kšilt si tedy zvedne, ale to nepomůže. Nakonec je tedy nucena si ji sundat. Přeloží ji a strčí si ji do kapsy od kabátu. Vlasy si prohrábne rukou a opět se zaměří na fotku. Zastaví se a fotoaparát si dá k úrovni očí. Jedno oko přivře a druhým zaměří objekt. Chvíli hledá správnou polohu. Jakmile ji najde, tak zmáčkne tlačítko a udělá pár fotek onoho místa. "Tady toho bude k focení opravdu hodně." poví si spíše pro sebe a tiše vydechne. Tím ze sebe dostane veškerý stres a zase je v dobré náladě. Pokračuje dál po cestě, když přijdou k nějakému mostku. Lesie něco napadne. Pohled tedy věnuje klukovi, který jde pořád s ní. "Můžeš si prosím tě stoupnout tam, opřít se o to zábradlí a zadívat se do dáli?" Navrhne, protože jí přijde, že přesně taková fotka bude zajímavá. Je teď zapálená do focení, že se ani nezajímá, kam chodí kluk na univerzitu nebo co vlastně dělá. Pravdou ale je, že ji to zajímá.. akorát není zvyklá se na takové věci někoho ptát. Pokud tedy bude chtít mladík o něčem debatovat, bude s tím muset začít on.

#ff6600

Poèet pøíspìvkù : 31 Join date : 03. 06. 20

Říká se, že rytířství už dávno vymřelo. Naštěstí to není pravda, přinejmenším do té doby, dokud žijí muži, jako je Ryan. Ti, co jsou správně vychovaní. Kteří nemají rádi bezpráví a zachraňují slečny v nesnázích. Zrzka je přesně tou slečnou v nesnázích, která zachránit potřebuje. Ryan už potkal dívky, které to nakonec nepotřebovaly, protože byly více než schopné se o sebe postarat samy, ale dívka, kterou dneska potkal v Japonské zahradě, takovou dívkou rozhodně není. To ničemu nevadí, jelikož je tady od toho budoucí psycholog, aby zakročil a odehnal od ní ty pacholky, kteří si z ní dělali legraci, smáli se jí a jenom jí přitěžovali. Ryan je rád, že přišel včas, jelikož netuší, co by nastalo, kdyby se zjevil o pár minut později. Zrzka mu přijde totiž poněkud… nikdy v životě by neřekl divná, zvláštní, ale ano, divná a zvláštní mu přijde. Výstižnější slovo by možná bylo plachá a nesmělá, jelikož se poleká i jeho něžného doteku. Nebere si to nijak osobně, ani se nad tím popravdě nijak nepozastavuje. Nenapadne ho, že by v dívčině averzi mohlo být něco víc – jak by také mohlo? Prostě se zařídí podle jejího nevyřčeného přání a ruce stáhne zpátky k sobě. I tak si ale nedá pokoj a snaží se dívku přesvědčit, že mu může věřit. K jeho spokojenosti se mu to povede. Zrzka se uklidní, přestane se třepat a dokonce začne mluvit. Zpočátku sice dost rozechvěle, takže musí Ryan dost napínat uši, aby jí rozuměl, ale nakonec se rozmluví hlasitěji a srozumitelněji. Poděkuje mu za záchranu, což ho uvede do menších rozpaků. Přestože to pro mnoho mužů není samozřejmostí, pro něj ano. Dívka mu tudíž nemá za co děkovat, což se jí pokusí vysvětlit – k jejímu značnému nespokojení. Raději se s ní nepokouší hádat a pokusí se jí něžně vysvětlit, proč se zrovna ona stala terčem těch adolescentních výrostků. "Přesně tak," přitaká na její slova tiše. Byl by nerad, kdyby si snad myslela, že je něco v nepořádku s ní, protože není. Je to klasická definice šikanátora – že si vybíjí svoje problémy a komplexy na ostatních lidech, hlavně těch slabších, kteří nemají nikoho, kdo by se za ně postavil, a sami to nedokážou. A nezáleží na tom, jestli se zrovna jedná o dospělé muže na pracovišti, anebo dospívající chlapce, kteří nevědí, kam kvůli hormonům první kopnout.
Oba dva následně opustí nepříjemné téma, jelikož se u slečny projeví její zvědavost, která ji přiměje, aby se Ryana začala vyptávat, jestli si byl vůbec vědom toho, že by mohl dostat po tlamě. Vzhledem k tomu, že ti smradi byli v početní přesile, tak by rozhodně skončil zraněný, kdyby náhodou došlo na nějaké násilí, ale to muže popravdě ani nenapadlo. Viděl holku v nesnázích, a tak šel a jako správný rytíř zasáhl. Na následky pro něj se vůbec neohlížel. I kdyby na to riziko náhodou pomyslel, tak by ho to stejně nezastavilo. Už se dostal do pár rvaček a poměrně velkou část svého života byl šikanovaný. Násilí je mu blízké. I z toho důvodu že hraje docela kontaktní sport. Upřímně dívce odpoví, jelikož ho příliš na lhaní neužije. Mluví klidným tónem, trochu nadlehčeným, což slečnu očividně dost rozruší. Ryanovi překvapeně povyjede obočí, když jeho společnost na něj v podstatě vyjede, že by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Pak se trochu konejšivě pousměje, když si všimnu, jak ho začne kontrolovat pohledem. "Hlavní je, že k žádnému násilí nedošlo. Na ničem jiném nezáleží," pokusí se jí domluvit, že nemá cenu řešit "co by kdyby".
Očima sklouzne po jejím těle, ale moc daleko se v prohlížení nedostane, jelikož ho zaujme fotoaparát, co dívce visí kolem krku. Tak nějak automaticky předpokládá, že ji baví fotit, když takovou věc tahá s sebou do Japonské zahrady, a tak na ni upozorní, aby se změnilo téma a nejlépe i uvolnila atmosféra mezi nimi. Navrhne slečně, že ji může doprovodit, zatímco si ona bude fotit krásy místní zahrady. Samozřejmě, že má lepší věci na práci, ale zároveň mu nic nehoří za patami, a tak nemá problém s tím strávit nějaký čas s pěknou dívkou po jeho boku. Ta očividně trpí nedostatkem sebevědomí, jelikož začne cosi s tím, že ho nechce obtěžovat. Obtěžovat? To jako vážně? Ryan ji pořádně ani nenechá domluvit. Kdyby jí nechtěl dělat doprovod, nedělal by ho. Už ho dávno přešlo to období, kdy musel všem pomáhat na úkor sebe samého. Více se usměje, když si všimne jejího vlastního šťastného úculu. Rozkošná dívka, to se musí nechat. Následně se muž rozesměje, když mu je doporučeno, aby se přiobléknul, jelikož by také mohl nastydnout. Sice se cítí v pohodě, ale vážně by se nerad probudil v horečkách nebo něco podobného, a tak na sebe hodí dle doporučení funkční mikinu. Tu si zapne spíše na půl žerdi a souhlasně zamručí na dívčina slova o nevyzpytatelném počasí. "Máš pravdu," přikývne, a pak pokyne směrem k chodníku, aby se mohli rozejít a dívka si mohla vyfotit všechno, co jí bude připadat dostatečně zajímavé a krásné.
Když tak nad tím přemýšlí, vlastně ani nezná její jméno. Možná by bylo vhodné se na něj zeptat. Než se k tomu dostane, tak mu ale myšlenky odlétnou naprosto opačným směrem. Překvapeně zamrká, když se slečna zmíní, že by byl zajímavým kouskem k vyfocení. "Vždyť musím vypadat jako zpocené prase," uchechtne se. Jestli tak nevypadá, tak je tak rozhodně cítit, ale hádá, že tak musí i vypadat. Přeci jen má za sebou docela náročnou a dlouhou fyzickou aktivitu v podobě běhu. Zrzka mu následně přímo nabídne, že by mu mohla udělat pár snímků, což Ryana trochu znejistí. Není příliš fotogenický typ člověka. Něco podobného s ním zkouší dvojčata a on nikdy neví, jak se u toho tvářit, jak si stoupnout. Přeci by ale tomu rozkošnému stvoření neřekl ne? "Klidně si ze mě můžeš udělat oběť, jestli budeš chtít." Přikývne tedy nakonec, a pak zmlkne, jelikož si všimne toho, jak je dívka už zabraná do focení. Při tom si ještě sundá čepici z hlavy, díky čemuž si může Ryan pořádně prohlédnout její dlouhé a pěkné vlasy. Ta zrzatá barva k ní sedí. Ne, že by o tom něco pořádně věděl, jen se mu její vlasy líbí.
Během toho, co si prohlíží dívku po jeho boku, tak postupuje po jejím boku zahradou a mlčky ji nechává, ať se zastavuje, kde uzná zrovna za vhodné, a fotí, co se jí zrovna zalíbí. Nijak jí do toho nevstupuje, sem tam se rozhlédne kolem, kdyby náhodou se k nim někdo blížil. Ruce má při chůzi zastrčené v kapsách od mikiny. "Hm?" Zamručí zmateně, když si povšimne toho, že na něj slečna promluví. Hned k ní cukne zpátky pohledem, a pak se zadívá na nějaký mostek přes potůček před nimi, kam ho dívka s prosbou pošle. Ach bože, už je to tady? "Dobře." Prohrábne si rozcuchané vlasy, aby si je trochu upravil, a zároveň s tím se rozejde směrem, kterým ho zrzka poslala. Zrzka, jejíž jméno stále nezná. "Jsem Ryan, mimochodem," houkne přes rameno.
Když dojde na mostek, pokusí se nějak opřít předloktími o zábradlí. Už tehdy cítí, jak se mu na rty dere křečovitý úcul a uši mu začínají hořet. "Na tohle jsem naprostý idiot," přizná se jí hlasitě, aby ho slečna slyšela, a pokusí se uvolnit mimické svaly, načež se zadívá „do dáli“, jak zněly instrukce. "Vypadá to moc blbě?" Zeptá se se smíchem a očima zašilhá směrem k pěkné zrzce.

"I am enough."