Betty často z úst vypustí bez premýšľania to, čo ju zrovna napadne, možno práve preto sa často dostáva do trápnych situácií a ľudia na ňu pozerajú ako na blázna. Často sa k úplne neznámym ľuďom správa ako keby sú priateľmi, samozrejme, nie je to myslené tak, že by bola nejak neslušná, ale jednoducho sa s nimi pustí do reči naozaj o hocičom. Ale predtým, ako niečo vypustí z úst by si mala uvedomiť, že nie každý zdieľa rovnaký humor a označiť niekoho za slizáka, čo sleduje neznáme dievčatá, nemusí každý zobrať ako veľkú srandu. Betty si ale myslí, že malé podpichnutie nikomu nezaškodí, či? Betty si tým teraz nie je tak celkom istá, a to hlavne kvôli previnilému výrazu na Lincolnovej tvári. Betty rozhodne nechce, aby sa kvôli jej slovám cítil zle alebo nejakým spôsobom previnilo, to vôbec nebol jej zámer. Jej úsmev hádam naznačil, že sa jedná iba o srandu, a preto dúfa, že to Lincoln už hodil za hlavu. Teraz sa ona sama cíti tak, že by sa mu zato mala ospravedlniť, hlavne nech ten previnilý výraz z jeho tváre zmizne. „Super, myslím, že nám obom odľahlo,“ Betty sa široko uškrnie, popravde ten chodníček bol celkom zábavným spestrením prechádzky. Betty nie je zrovna milovníkom adrenalínu, ale napríklad také horské dráhy naprosto zbožňuje. To sa dá považovať za určitý druh adrenalínu, no nie? V lunaparku by dokázala stráviť hodiny, no je ťažšie nájsť niekoho, kto by bol ochotný tieto atrakcie navštevovať spolu s ňou. Nedokáže si predstaviť, že by sa na horskej dráhe mala voziť celý večer sama, to nie je až taká zábava. Prechádzka parkom je ale o niečom úplnom inom, v tom prípade jej samota vôbec neprekáža, naopak, je to veľmi príjemné. „Však?! Je to naozaj nádherné,“ Prikývne na jeho slová o kúsku Japonska v Kalifornií, to popísal veľmi pekne a výstižne. Pohľadom stále blúdi po okolí, ktoré je naprosto nádherné a nedokáže sa naňho vynadívať. Svoju pozornosť ale teraz už zameria radšej na Lincolna, keďže ich konverzácia pokračuje. „No, keď som to zvládla ja, tak to zvládne už naozaj každý,“ zľahka pokrčí ramenami a opäť sa uškrnie. Je to pravda, Betty je nemehlo, ktoré dokážu zakopnúť aj o rovnú zem. Čiže verte tomu, čo hovorí. Ak to zvládla ona, pre každého to bude isto brnkačka. „Nie, nie, na nikoho nečakám. Vybrala som sa dnes na prechádzku sama.“ Betty venuje Lincolnovi jeden sladký úsmev. A teda súdiac podľa toho, že sa tu s ňou momentálne vykecáva, nemá naponáhlo za nikým ani on. „Ale spoločnosť mi neprekáža,“ týmito slovami tak trochu poukáže nato, že ak by sa pri nej chcel Lincoln chvíľku zdržať, určite by nebola proti. Betty sa predsa vždy rada s niekým pustí do reči alebo lepšie zoznámi. Ako už spomínala, Lincoln pre ňu nie je tak celkom cudzincom, ale nemôže povedať, že by o ňom vedela niečo viac ako to, že navštevuje miestnu univerzitu. „Nechceš sa so mnou prejsť ďalej? Vlastne som sem len pred malou chvíľou prišla, a teda hneď ako som zbadala tú kamennú cestičku, tak som zamierila sem. Rada by som si to tu ešte viac prezrela.“ Betty venuje Lincolnovi jeden neistý úsmev, nechce ho nasilu ťahať so sebou po parku, aby musel počúvať jej rozplývanie sa nad každou jednou maličkosťou. Ak sa ale náhodou rozhodne prejsť s ňou, bude sa snažiť držať svoje emócie na uzde. „Ak teda chceš..“ Betty sa na krátku chvíľku odmlčí. „Nebudem ťa, samozrejme, zdržovať od tvojich plánov,“ opäť sa uškrnie, ona s vážnou tvárou nikdy pridlho nevydrží.

„Jasné, môžeme to už nechať tak. Neboj sa, nebudem ťa nútiť tým prechádzať,“ jemne sa uškrnie na Lincolna, pričom zľahka mávne rukou nad slovami o kamennej cestičke, čím chce naznačiť, aby to už naozaj neriešili. Betty taktiež nemá priveľmi rada adrenalín, ale návštevu lunaparku naprosto zbožňuje. Kolotoče pre ňu vôbec nie sú hrozivé, ale také lezenie po skalách, to je už trošku iný kaliber. K takému niečomu by sa, pravdepodobne, nikdy neodvážila, je to naprosto hrozivé. „Super, tak som rada,“ keď Lincoln súhlasí s jej plánom spoločnej prechádzky, venuje mu jeden sladký úsmev a v očiach sa jej zaleskne radosť. Odmietnutie by zvládla, veď predsa Lincoln mohol mať niekam namierené, ale šťastie jej dnes očividne prialo a Lincoln sa rozhodol k nej pripojiť. Po Lincolnových slovách iba súhlasne pokýva hlavou a pomalými krôčikmi sa vydá smerom po cestičke, ktorá vedie hlbšie do parku. Betty nepatrí zrovna k tým najukecanejším ľuďom na svete, ale je pravda, že sa jej niekedy ústa nedokážu zastaviť. Nepovažuje sa zrovna za tichú a hanblivú osôbku, ale samozrejme, že pred cudzími ľuďmi to tak miestami môže pôsobiť. Všetko to záleží od jej nálady, niekedy je ako pojašená, a teda aj pred úplne neznámymi ľuďmi dokáže z úst vypustiť riadnu hovadinu. Inokedy je zase skôr utiahnutá, veľa toho nenahovorí, iba sa usmieva, ako také slniečko, ale tak, to k nej už jednoducho patrí. Zároveň to všetko závisí od spoločnosti, v ktorej sa nachádza a ako sa medzi tými ľuďmi cíti. Samozrejme, že pred priateľmi sa dokáže viac odviazať a vtedy teda vôbec nepremýšľa nad tým, čo trepe. Lincoln pôsobí ako sladký chlapec, a preto sa Betty snaží nerozprávať úplne hlúposti, ale radšej drží svoj jazyk na uzde. Betty bola až príliš zaneprázdnená skúmaním krásnej prírody nato, aby tichu medzi nimi venovala prílišnú pozornosť. Ticho jej neprekáža, niekedy ho dokonca považuje aj za príjemné, a preto túto situáciu medzi nimi ani nepovažovala za trápnu. Lincoln sa ale rozhodol ticho prerušiť a pokračovať v ich konverzácií. „Snažím sa čo najviac času tráviť v prírode,“ otočí hlavu smerom k Lincolnovi s drobným úsmevom a pokračuje v rozprávaní. „Vonku je naprosto nádherne, a tak sa snažím užívať si to slniečko, pokiaľ ho tu máme,“ naprosto zbožňuje tieto letné horúčavy, kedy môže len tak celý deň stráviť na pláži, vo vode alebo niekde na pikniku v prírode. Už len rozprávanie o tomto nádhernom počasí jej dokáže vyčarovať obrovský úsmev na tvári. Bodaj by leto nikdy neskončilo, to by sa jej páčilo zo všetkého najviac. „Na pláži má nájdeš takmer každý deň,“ jemne sa pousmeje, pričom sa opäť porozhliadne po prírode, ktorá sa okolo nich nachádza. „A čo ty?“ opätuje túto otázku Lincolnovi, čiastočne aj zo slušnosti, ale zároveň ju to aj úprimne zaujíma. „Chystáš sa niekam vycestovať alebo budeš len objavovať krásy Californie?“ rovnako ako dnes, kedy Lincoln objavil toto nádherné miestečko, ako aj Betty. Sama žije v Californií celý život, ale teda, ešte je tých nepreskúmaných miest mnoho, ktoré by veľmi rada videla.

„Haha, rozumiem,“ kývne hlavou s menším úškrnom. Ani ona sama nikam tento rok necestovala, aj keď veľmi rada spoznávala nové miesta mimo Californie. „California je nádherná, a teda hoci tu žijem celý život, vždy ma dokáže niečím prekvapiť,“ týmto vlastne chcela poukázať nato, že vôbec netreba vycestovať mimo, a aj tu dokážete objaviť krásne miesta. „Často narazím úplnou náhodou na naprosto nádherne miesto, o ktorom som ani len netušila,“ stalo sa to už viackrát, naozaj. Počas uponáhľaného školského roka nemá Betty ani príliš veľa času na objavovanie nových miest v Californií, a preto sa snaží toho čo najviac stihnúť vidieť práve cez letné prázdniny. A, samozrejme, toto krásne počasie je na takéto výlety priam stvorené. „Asi ako dnešná návšteva tejto záhrady,“ zľahka sa pousmeje, pričom rukou poukáže na prírodu okolo nich. Áno, je z toho naprosto unesená, a tak skoro o tom asi hovoriť neprestane. „Vlastne áno, úplne chápem, ako to myslíš,“ Betty prikývne, pričom sa jej na tvári zjaví drobný úsmev. Nie, nehovorí to len zo zdvorilosti, aby sa Lincoln necítil zle. Možno by to iní ľudia nepochopili, teda Betty si je naprosto istá, že by sa to niekomu zdalo bláznivé, ale práve ona to pochopiť naozaj dokáže. Betty sa teda do školy teší hlavne kvôli ľuďom, jej priateľom, ktorí boli cez letné prázdniny zaneprázdnení, či už to brigádou alebo cestovaním, a Betty sa s nimi nemohla stretnúť. Už teraz sa teší na vypočutie si všetkých ich zážitkov, ktoré budú nepochybné naprosto bláznivé. A samozrejme, že sa taktiež teší na vyučovanie, teda nato, že do hlavy opäť dostane nejaké nové poznatky a informácie. Betty je spokojná so svojím výberom odboru, a preto na výuku nechodí so znechutím, ale práve naopak, je rada, že sa toho môže viac dozvedieť. Vie, že pre mnoho ľudí je škola len o odsedení si prednášok a odpísaní testov, ale to naozaj nie je jej prípad. Keby mala k škole takýto prístup, radšej by s tým skončila, veď načo by vôbec potom univerzitu navštevovala? „Voľno je fajn, ale teším sa, čo nové sa opäť dozviem,“ možno znela trošku ako šprtka, ale vôbec jej to neprekážalo, raz už taká proste je. „Však?! Je to naozaj zaujímavé a tiež sa nad tým zamýšľam,“ očividne mala podobné myšlienky ako Lincoln, no to je asi pochopiteľné, táto architektúra vás prinúti nad ňou premýšľať. Rozprávajúc sa o krásach Californie, škole a krásneho prostredia záhrady sa Betty spolu s Lincolnom prechádzali ešte dobrú chvíľku. Prešli si celý okruh záhrady, až sa dostali ku miestečku pri moste, kde sa po prvýkrát stretli. Betty už naďalej nechcela Lincolna obťažovať svojou prítomnosťou, keďže už sa mu od začiatku tak trochu votrela do spoločnosti a popravde mala ešte nejaké povinnosti, a preto sa rozhodla sa s Lincolnom rozlúčiť. „Tak, ja by som sa už mala pobrať vlastnou cestou,“ Betty sa jemne uškrnie na Lincolna, ako sa tak zastavia pri spomínanom mostíku. „Ale rada som ťa spoznala,“ na jej tvári sa zjaví úprimný úsmev. Toto stretnutie bolo naozaj veľmi príjemné, a hoci Betty Lincolna veľmi dobre nepozná a nestihla sa o ňom toho viac dozvedieť, má pocit, že by mohli mať mnoho spoločného a rozumieť si. „Budem rada, ak sa ešte uvidíme,“ nenavrhovala nič konkrétne, veď sa hádam takto náhodne ešte ich cesty niekedy stretnú. „Maj sa, pekný zvyšok dňa!“ po týchto slovách mávne Lincolnovi na rozlúčku a následne už pomaly kráča smerom preč z tohto nádherného miesta, ktoré ešte bez pochýb navštívi.

--> Dievčenský spolok

klučičí spolek >>>

Jsou věci, koníčky, kterých se Ryan snaží nevzdat ani během studia na vysoké škole, protože by se jinak bez nich asi zbláznil. Sice svůj obor zbožňuje, hlavně když teď mají vytvářet krátké experimenty do jednoho předmětu, ale mimo to není zrovna učící se typ. Je ten člověk, který vše nechává na poslední chvíli – učení, zápočty, seminární práce, prostě cokoliv do školy, co se naskytne, a pak nadává, proč se nezačal učit dříve. Tudíž není překvapením, že jsou pro něj zkoušková období značně vypjatým obdobím, kdy do sebe lije Redbully spojené s kávou a jenom čeká, až ho v jeho mladém věku trefí infarkt z přehršle kofeinu v jeho krvi. Teď zkouškové období však není. Právě naopak, vlastně. Sotva začala škola a až na pár seminárních prací a několik prezentací má potetovaný chlapec docela dost času, což je také důvod, proč se teď nachází mimo svoji postel v chlapeckém klubu a místo toho pobíhá venku na sluníčku. Doslova pobíhá. Jedná se právě o jeden z jeho několika koníčků vedle lakrosu, jehož trénink už si zvládnul odbít, a poměrně častých směn na brigádě, kterými se snaží vydělat peníze, aby mohl podpořit svoji matku, mladší dvojčata a zaplatil si bydlení ve škole, jelikož bydlet doma by se mu nevyplatila. Psychicky a časově určitě ne. Potřebuje trochu klid a soukromí. Přeci jen už je dospělý. A neustále poslouchat své dvě mladší sestřičky, které řeší, kdo právě letí na Instagramu, který ani nevlastní, by ho přinutilo si uvázat mašli. A tak chodí na brigádu, aby si zaplatil ubytování mimo domov, avšak dnes má zrovna volný den, a tak mohl vyběhnout do ulic San Francisca, překrásného města, které začíná hrát podzimními barvami.
Je oblečený do klasických vytahaných kraťasů, na nohách má tenisky speciálně vytvořené na běh, aby neměl následně problémy s chodidly a chůzí. Vršek těla mu zakrývá vytahané tílko a kolem pasu má uvázanou tenkou, funkční mikinu, se kterou sice vyběhnul, ale po nějaké době se mu tak zvedla teplota, že uznal za vhodné si ji sundat. Kolem bicepsu má zapnuté pouzdro na mobil, na něm připojená sluchátka, jejíž vývody mu končí v uších. Jestli má člověk dobrý sluch, může snadno zaslechnout, že sluchátka mu zrovna dobře netěsní. Jemu je to však jedno. Zajímají ho pouze chodníkové dlaždice před ním a silné nohy, které ho vedou ulicemi města. Potí se, nejraději by si sundal i triko, ale zase nechce nachladnout, což by se určitě stalo, až by se zastavil.
Na moment zpomalí tempo, když na světelném přechodu naskočí oranžová barva, naštěstí následovaná zelenou, a tak může opět zrychlit. Nemá přímo daný cíl, kam vlastně chce běžet, prostě věří svým nohám, že ho nezavedou do nějaké pochybné ulice, kde by se měl bát o svůj život, jelikož peníze s sebou nemá žádné. Pouze mobil a klíče od jeho pokoje. Když tak nad tím přemýšlí, mohl si s sebou vzít alespoň vodu. No nevadí, bude to muset nějak vydržet, anebo najde místo s pítkem. Nohy ho však zradí a zavedou ho naprosto někam jinam než do míst, kde se nacházejí pítka. Chvíli jenom tak zmateně kouká kolem, ale pak mu začne naskakovat pomyslná mapka města v jeho hlavě, díky čemuž si uvědomí, kde se nachází. Japonská Tea Garden. Tady už dlouho nebyl a jak to tak vypadá, je to pěkná chyba, jelikož může cítit, jak se okolní atmosférou na jeho tváři rozlézá menší úsměv. Dovolí si dokonce i zablbnout a přeběhnout menší kamennou cestičku přes místní potůček. Samozřejmě mu při tom podjede noha a málem si nabije kokos, ale naštěstí to ustojí a může pokračovat v cestě. Po nějaké době běhu to má v plánu otočit, ale všimne si něčeho, co ho donutí začít zpomalovat tempo.
Pěkná, zrzavá holčina v černých šatech a podivnou čepkou na hlavě a kolem ní partička mladších kluků. Nic neobvyklého, řekl by si každý procházející. Ryan však dost jasně vidí paniku v dívčiných očích, strachem stažené mimické svaly, jak se neznatelně chvěje, což rozhodně nemůže být nastupující zimou. Zpomalí tempo až tak, že zjistí, že stojí na místě. Sundá si sluchátka z uší a jenom si je ledabyle přehodí přes zpocený krk. Jeho pozornost je zaměřena čistě na dívku v mužském obležení, která se začne klepat jako ratlík a dokonce si začne zakrývat uši, oči zavřené. Mladší kluci kolem ní se jí začnou posmívat. Tak a dost, pomyslí si vztekle a bez zaváhání se rozejde směrem ke skupince.
"Co si myslíte, že děláte?" Zahřmí, čímž přitáhne pozornost chlapců na sebe. Hezky od dívky. Má štěstí, že jsou ti hajzlíci mladší, beztak ani nejsou dospělí, a tak snad nedojde na násilí. Ryan se sice umí bránit a rozhodně by bránil i čest slečny, i když by byl ve značné převaze. Každopádně nikdy není ten, co dá první ránu a nemyslí si, že zrovna tihle puberťáci by se chtěli rvát jenom proto, aby si dále mohli z dívky utahovat. "Slečna očividně nemá chuť si s vámi povídat, tak vypadněte," řekne přísným tónem a popadne jednoho z té partičky za límec, aby si ho přitáhnul blíže k sobě. Vážně nesnáší, když se někdo pouští do těch, kteří se neumí sami bránit. On sám byl totiž často na dívčině místě, o čemž svědčí jizvy po celém jeho těle a ve většině případů schované pod nánosem inkoustu.
Ten, kterého Ryan chytne, se začne vztekat, nadávat a cukat sebou, až ho teda budoucí psycholog pustí. Chlapec si upraví triko a nespokojeně zavrčí. Zakoulí očima a pokyne svým kumpánům, že teda půjdou, když došel dívčin princ na bílém koni. Ryan nad jejich slovy také převrátí oči v sloup, ale je hlavně rád, že ti kluci odešli a dívka je v bezpečí. Na ni se také následně zaměří. "Hej, už je to dobrý," promluví na ni, náhle něžným tónem, aby ji náhodou ještě více nevyděsil. Jelikož si ani není jistý, jestli ho dívka zaslechla, tak se rozhodne ji co nejjemněji chytit za jeden biceps, a věnuje jí starostlivý pohled. "Neublížím ti, neboj se," začne ji konejšit, že pro ni není žádnou hrozbou, což je pravda. Nikdy by žádné ženě neublížil. V tomto ho život s pěti ženami vytrénoval dostatečně. I bez toho si je ale jistý, že by ho nikdy nenapadlo žádné ženě ublížit.

Vzhledem k Ryanově minulosti není žádným překvapením, že nesnáší násilí, posmívání a celkově týrání slabších lidí, kteří se jednoduše sami bránit nemohou. Sám si to zažil a tehdy na své straně neměl nikoho, kdo by se za něj postavil, kdo by mu pomohl, ochránil ho. Byl jenom vysoký, vyzáblý kluk v holčičím oblečení bez přátel. On se svým démonům každopádně už postavil a vyšel z toho jako vítěz, i když to chtělo hodně úsilí a trpělivosti. Bohužel ne všichni to tak mají. Spousta lidí bojuje se svými démony, nebo jsou jednoduše ti slabší, kteří potřebují být ochráněni. Do té kolonky se řadí především ženy. Nechce tím říkat, že mužům se takové situace nestávají, on je jasným příkladem toho, že stávají, ale statisticky je jednoduše prokázané, že ženy jsou snazším a častějším terčem, což se mu opět potvrdí. Probíhá totiž zrovna krásnou japonskou zahradou, když uvidí partičku mladých kluků, jak trýzní nějakou dívčinu zhruba v jeho věku. Na ní jde jasně vidět, že se jí to nelíbí. Vlastně vypadá, že nemá daleko k tomu, aby se jednoduše zhroutila.
Lidé kolem nich prochází a dělají, jak si jich nevšímají, ale Ryan takový není. Dokáže si živě představit, jak daleko by mohla situace zajít, kdyby nezasáhnul. Kolikrát už dělal doprovod svým sestrám, čistě pro jistotu, protože většina mužů je vychovávaná v tom nastavení, že je v pořádku po ženách pořvávat na ulici a znásilňovat je? Kolikrát se již zúčastnil nějaké párty u nich ve spolku a staral se o přiopilé slečny, aby se jim náhodou něco nestalo? Je to jednoduše v jeho nátuře. Je to dobrý kluk, který se nehodlá snížit k tomu, že by jednoduše odvrátil zrak a pokračoval v běhu. To by mu svědomí nedovolilo. A tak si sluchátka přehodí kolem zpoceného krku a vyrazí za tou partičkou nevychovanců, aby je trochu srovnal do latě.
Je jich jasná převaha, ale jsou to ještě pubertální blbečci, kteří naštěstí nemají potřebu se prát za denního světla. To mu hraje do karet, i když ho na moment napadne myšlenka, že skončí s pár modřinami. K žádnému násilí naštěstí nedojde, pouze k nadávání, ale nakonec se partička chlapců rozejde pryč, cosi si brblají pod nosem, strkají do sebe jako malá děcka. Ryan nad jejich chováním musí převrátit oči v sloup, načež se zaměří na zrzavou slečnu před sebou. Je menší než on, určitě mladší. Oči má vykulené jako vyděšená laň při pohledu do světel auta, uši má částečně odkryté, ale pořád se chvěje jako osika. Proto k ní muž přejde a pokusí se ji trochu ukonejšit.
V tom okamžiku zjistí, že dotýkání je špatný nápad. Pokusí se ji totiž chytit zlehka za biceps, aby si byl jistý, že ho vůbec poslouchá, ale dívka cukne paží, a tak ji Ryan raději pustí. Zvedne ruce do vzduchu na znak, že se vzdává, aby ji příliš neděsil, a pak ruce pomalu spustí podél boků. Pot mu na těle začíná usychat, měl by se asi obléct do mikiny, než ho ofoukne a on onemocní, ale on se zaměřuje pouze na dívku, kterou znovu ujistí, že jí neublíží. Zrzavá dívka k němu zvedne pohled laňky a vymáčkne ze sebe poděkování. Mužovy rty se roztáhnou do menšího, milého úsměvu. "Není za co děkovat," ujistí ji. Vždyť nic moc neudělal, jenom se pokoušel tvářit co nejhrozivěji, aby ty kluky odehnal. Úsměv na rtech mu mírně zrozpačití, když dívka řekne, že ji prakticky zachránil. Vážně to takto bere? Vždyť vážně neudělal nic světoborného. "Nemám rád šikanu," pokrčí výmluvně rameny, jelikož nějak neví, co jiného na to říct. Nechce jí popisovat, co všechno se jí mohlo stát, ještě by se její stav zhoršil.
Ryanovi povyjede obočí, když se ho dívka zeptá, jak se tady objevil. Kde… tady? Není si úplně jistý, co tou otázkou myslí, ale stejně se jí pokusí nějak odpovědět, ještě když má tolik odvahy, aby se na něj podívala. "Běžel jsem kolem a viděl, jak se ti ti kluci smějí. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo," vysvětlí, načež mezi zuby zažmoulá spodní ret, jelikož má chuť jí vysvětlit, že se nemůže zlobit na ostatní lidi, kteří kolem nich prošli a nezasáhli, jelikož je výzkumy dokázané, že lidé to tak jednoduše… mají. Myslí si, že situaci vyřeší někdo jiný, anebo mají strach, že by vlastně nijak nepomohli. To si nechá raději pro sebe, jelikož silně pochybuje, že chce dívka poslouchat jeho psychologické žvásty. Místo toho očima sjede na její hruď, kde jí visí fotoaparát. Rozkošné. "Můžu tě někam doprovodit, Fotografko?" Nadhodí zvědavě. Vážně doufá, že dívka bude souhlasit, jelikož by asi nespal moc dobře, kdyby nevěděl, jestli se jí náhodou něco po cestě domů (nebo kamkoliv, kam míří) nestalo.

Ryana by ani ve snu nenapadlo, co ho potká, když se zrovna jednou po dlouhé době rozhodne zaběhat si ve městě. Většinou chodí na pláž, nebo jednoduše někam, kde je klid a pěkný výhled. Japonská zahrada rozhodně nebývá jeho obvyklou zastávkou, přestože výhled je v ní pochopitelně překrásný. Je to spíše kvůli tomu, že to není nijak blízko ke školnímu kampusu, ve kterém se nachází klučičí spolek, jehož je součástí a tudíž v něm i bydlí. Každopádně tentokrát ho nohy do zahrady zavedly, jelikož si nedal žádný jasný cíl cesty, a může být jenom rád, že se tam zrovna v tuto chvíli vyloupnul. Byl totiž svědkem něčeho, co ho donutilo děkovat matce za její skvělou výchovu. Nedala mu toho moc materiálního, ale co ho naučila, je mít dobré srdce, zasahovat, když člověk vidí něco špatného, a především mít úctu k ženám. Přeci jen vyrůstal rovnou s pěti. Občas to do něj pravda musela vtlouct, když byl frustrovaný a vzteklý kvůli tomu, co se mu dělo ve škole, a že mu chyběl otec, někdo, s kým si mohl popovídat a nebyl to nikdo ženského pohlaví. Přesto je své matce neskonale vděčný za to, jak ho vychovala, jelikož to očividně není zvykem u všech mužů. Ještě k tomu když jsou v pubertě a myslí si, jak je obtěžování nevinných slečen "cool". Ryan jejich názor rozhodně nesdílí, ještě k tomu, když vidí, jak je to obtěžované dívce nepříjemné. Nemá daleko k tomu, aby začala plakat, hysterčit, jednoduše se složit. Proto se rozhodne zasáhnout, ty fracky bez jakékoliv úcty odežene a dívku zachrání. Jaký to princ na bílém koni.
Jakmile s dívkou osamotní, pokusí se ji uklidnit a přitáhnout její pozornost k sobě, jelikož dívka je poměrně mimo. Vidí ji, že na něj po očku pomrkává, ale ruce má pořád na uších a tváří se, jako by stále chtěla vzít na nohy. To jí nemá nijak za zlé, jen by ho to mrzelo, kdyby se to stalo, jelikož on pro ni vážně není žádná hrozba. O tom se jí také pokusí tichým, vstřícným hlasem přesvědčit. Bohužel při tom udělá menší chybku a to takovou, že se zrzky dotkne. Jakmile sebou žena polekaně cukne, okamžitě ruce stáhne, ukáže jí je, aby věděla, že na ni už nebude sahat, a pak je prostě nechá padnout gravitací podél boků. Neptá se, nic mu do toho není. Žena jednoduše nechce, aby na ni sahal nějaký cizí chlápek – to Ryan chápe a naprosto respektuje. I tak to ale s tím uklidňováním nevzdá, vykouzlí menší, rozkošný úsměv a očividně se jeho snaha vyplatí, jelikož dívka se na něj po chvíli zadívá a dokonce ze sebe hodně rozklepaně dostane i cosi jako poděkování. Nemá mu za co děkovat, udělal by to pro každého, což se jí také pokusí vysvětlit. Ještě k tomu, když žena začne s tím, jak ji zachránil. Ryan si upřímně myslí, že o nic moc nejde, ale pokusí se příliš nehádat, když si žena stále stojí za svým. Proto jenom trochu zavrtí hlavou na její slova. "Ono by je to nakonec přestalo bavit," ujistí ji. Nemyslí si, že by jí ti blbečci provedli něco násilného, ale je lepší něco takového ani nezjišťovat.
Z hrdla se mu vydere tichý povzdech, když uvidí dívčin výraz, se kterým pronese ta slova o tom, jak je snadný terč. "Takoví lidé… si tímto způsobem řeší vlastní problémy. Je to nechutný, ale cítí se pak lépe," odpoví. Nebude jí vyvracet její slova, jelikož ano, zdá se jako snadný terč a na ty se agresoři jako ti blbečci zaměřují. On o tom ví svoje. Také byl určitou část svého života ten slabý, neschopný se bránit, čehož jeho vrstevníci bohatě využívali. To už je ale naštěstí za ním, každopádně za dívkou to očividně není.
Zrzka se ho následně zeptá, jak se objevil zrovna "tady", že jí pomohl. Její otázku příliš nepochopí, ale stejně se jí pokusí odpovědět, na rtech stále menší úsměv a vstřícnost v očích. Nerad by ji ještě více vyplašil. K jeho překvapení se mu povede z vyděšené dívky vyloudit něco podobného malému úsměvu. Vypadá rozkošně, když se tak tváří. Celkově je rozkošná, jako taková panenka. Své myšlenky si každopádně nechá pro sebe, jsou teď naprosto nevhodné. "Děkuji, ale vážně o nic zas tak nešlo," zamumlá, když ho zrzka nazve "hodným". Ten popis na něj sedí, to je pravda. Ryan je klasickým příkladem kluka, kterého si holky chtějí dovést domů a představit rodičům. Když ti rodičové nejsou zrovna odpůrci tetování a nemyslí si, že psychologie není věda. To mu vždycky dokáže zvednout žluč. Povytáhne tázavě obočí, když se ho dívka zeptá, jestli jí šel na pomoc navzdory možným zraněním, anebo mu to jako vůbec nedošlo? Následně se na ni trochu zaculí, tak rozpustile a klukovsky. "Zvládnu snést pár ran," odpoví jí jednoduše. V podstatě tím myslí, že si byl vědom rizik, ale příliš se na ně neohlížel. Fyzické rány na něm by se zahojily rychleji, než psychické rány na té dívce. To pro něj byla dostatečná motivace, aby si zahrál na hrdinu.
Oči mu sklouznou po zrzčině těle, ne nijak vtíravě, jenom zběžně, aby zjistil, jak je na tom i fyzicky. Pohledem se zastaví na fotoaparátu kolem jejího krku. Aby se už nebavili o tématu, které je dívce dost nepříjemné, tak se jí zeptá, jestli ji může jako správný gentleman někam doprovodit. Nerad by, aby se jí ještě něco po cestě přihodilo. Byl by klidnější, kdyby šel k ní. Potřese hlavou nad jejími slovy. Svým způsobem v ní vidí svoji mladší verzi. Nejistou, vyplašenou, s nízkým sebevědomím. "Kdybych neměl čas, ani bych se neptal," ujistí ji, že se o něj vůbec starat nemusí. Zaujatě zamručí, když mu Fotografka vysvětlí, že si sem přišla udělat pár snímků, než byla vyrušena tou partičkou blbečků. Mezitím dívka vezme do rukou její aparát.
Tiše se zasměje, když uslyší její milá, trochu mateřská, slova, že by si měl obléct mikinu kolem jeho pasu, jinak bude nemocný. Toho si je vědom, přestože na to kvůli celé této situaci tak trochu zapomněl. Každopádně si cení té péče a pochopitelně se podle Fotografčiných slov zařídí, jelikož také nechce být nemocný. Na začátku semestru to sice není taková hrůza, ale stejně… Proto tedy rozváže tenkou mikinu a oblékne si ji. Zapne si ji tak do půlky hrudi a věnuje dívce menší úsměv. "Rád si nechám poradit," prohodí, a pak se zadívá na chodníček, který je sem oba přivedl. "Tak můžeme, slečno Fotografko? Je tu ještě spousta věcí na vyfocení," zeptá se a lehce jí pokyne směrem na chodník, aby se mohli rozejít a ona si tedy za jeho doprovodu mohla pořídit tolik fotek, kolik jenom bude chtít.

Říká se, že rytířství už dávno vymřelo. Naštěstí to není pravda, přinejmenším do té doby, dokud žijí muži, jako je Ryan. Ti, co jsou správně vychovaní. Kteří nemají rádi bezpráví a zachraňují slečny v nesnázích. Zrzka je přesně tou slečnou v nesnázích, která zachránit potřebuje. Ryan už potkal dívky, které to nakonec nepotřebovaly, protože byly více než schopné se o sebe postarat samy, ale dívka, kterou dneska potkal v Japonské zahradě, takovou dívkou rozhodně není. To ničemu nevadí, jelikož je tady od toho budoucí psycholog, aby zakročil a odehnal od ní ty pacholky, kteří si z ní dělali legraci, smáli se jí a jenom jí přitěžovali. Ryan je rád, že přišel včas, jelikož netuší, co by nastalo, kdyby se zjevil o pár minut později. Zrzka mu přijde totiž poněkud… nikdy v životě by neřekl divná, zvláštní, ale ano, divná a zvláštní mu přijde. Výstižnější slovo by možná bylo plachá a nesmělá, jelikož se poleká i jeho něžného doteku. Nebere si to nijak osobně, ani se nad tím popravdě nijak nepozastavuje. Nenapadne ho, že by v dívčině averzi mohlo být něco víc – jak by také mohlo? Prostě se zařídí podle jejího nevyřčeného přání a ruce stáhne zpátky k sobě. I tak si ale nedá pokoj a snaží se dívku přesvědčit, že mu může věřit. K jeho spokojenosti se mu to povede. Zrzka se uklidní, přestane se třepat a dokonce začne mluvit. Zpočátku sice dost rozechvěle, takže musí Ryan dost napínat uši, aby jí rozuměl, ale nakonec se rozmluví hlasitěji a srozumitelněji. Poděkuje mu za záchranu, což ho uvede do menších rozpaků. Přestože to pro mnoho mužů není samozřejmostí, pro něj ano. Dívka mu tudíž nemá za co děkovat, což se jí pokusí vysvětlit – k jejímu značnému nespokojení. Raději se s ní nepokouší hádat a pokusí se jí něžně vysvětlit, proč se zrovna ona stala terčem těch adolescentních výrostků. "Přesně tak," přitaká na její slova tiše. Byl by nerad, kdyby si snad myslela, že je něco v nepořádku s ní, protože není. Je to klasická definice šikanátora – že si vybíjí svoje problémy a komplexy na ostatních lidech, hlavně těch slabších, kteří nemají nikoho, kdo by se za ně postavil, a sami to nedokážou. A nezáleží na tom, jestli se zrovna jedná o dospělé muže na pracovišti, anebo dospívající chlapce, kteří nevědí, kam kvůli hormonům první kopnout.
Oba dva následně opustí nepříjemné téma, jelikož se u slečny projeví její zvědavost, která ji přiměje, aby se Ryana začala vyptávat, jestli si byl vůbec vědom toho, že by mohl dostat po tlamě. Vzhledem k tomu, že ti smradi byli v početní přesile, tak by rozhodně skončil zraněný, kdyby náhodou došlo na nějaké násilí, ale to muže popravdě ani nenapadlo. Viděl holku v nesnázích, a tak šel a jako správný rytíř zasáhl. Na následky pro něj se vůbec neohlížel. I kdyby na to riziko náhodou pomyslel, tak by ho to stejně nezastavilo. Už se dostal do pár rvaček a poměrně velkou část svého života byl šikanovaný. Násilí je mu blízké. I z toho důvodu že hraje docela kontaktní sport. Upřímně dívce odpoví, jelikož ho příliš na lhaní neužije. Mluví klidným tónem, trochu nadlehčeným, což slečnu očividně dost rozruší. Ryanovi překvapeně povyjede obočí, když jeho společnost na něj v podstatě vyjede, že by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Pak se trochu konejšivě pousměje, když si všimnu, jak ho začne kontrolovat pohledem. "Hlavní je, že k žádnému násilí nedošlo. Na ničem jiném nezáleží," pokusí se jí domluvit, že nemá cenu řešit "co by kdyby".
Očima sklouzne po jejím těle, ale moc daleko se v prohlížení nedostane, jelikož ho zaujme fotoaparát, co dívce visí kolem krku. Tak nějak automaticky předpokládá, že ji baví fotit, když takovou věc tahá s sebou do Japonské zahrady, a tak na ni upozorní, aby se změnilo téma a nejlépe i uvolnila atmosféra mezi nimi. Navrhne slečně, že ji může doprovodit, zatímco si ona bude fotit krásy místní zahrady. Samozřejmě, že má lepší věci na práci, ale zároveň mu nic nehoří za patami, a tak nemá problém s tím strávit nějaký čas s pěknou dívkou po jeho boku. Ta očividně trpí nedostatkem sebevědomí, jelikož začne cosi s tím, že ho nechce obtěžovat. Obtěžovat? To jako vážně? Ryan ji pořádně ani nenechá domluvit. Kdyby jí nechtěl dělat doprovod, nedělal by ho. Už ho dávno přešlo to období, kdy musel všem pomáhat na úkor sebe samého. Více se usměje, když si všimne jejího vlastního šťastného úculu. Rozkošná dívka, to se musí nechat. Následně se muž rozesměje, když mu je doporučeno, aby se přiobléknul, jelikož by také mohl nastydnout. Sice se cítí v pohodě, ale vážně by se nerad probudil v horečkách nebo něco podobného, a tak na sebe hodí dle doporučení funkční mikinu. Tu si zapne spíše na půl žerdi a souhlasně zamručí na dívčina slova o nevyzpytatelném počasí. "Máš pravdu," přikývne, a pak pokyne směrem k chodníku, aby se mohli rozejít a dívka si mohla vyfotit všechno, co jí bude připadat dostatečně zajímavé a krásné.
Když tak nad tím přemýšlí, vlastně ani nezná její jméno. Možná by bylo vhodné se na něj zeptat. Než se k tomu dostane, tak mu ale myšlenky odlétnou naprosto opačným směrem. Překvapeně zamrká, když se slečna zmíní, že by byl zajímavým kouskem k vyfocení. "Vždyť musím vypadat jako zpocené prase," uchechtne se. Jestli tak nevypadá, tak je tak rozhodně cítit, ale hádá, že tak musí i vypadat. Přeci jen má za sebou docela náročnou a dlouhou fyzickou aktivitu v podobě běhu. Zrzka mu následně přímo nabídne, že by mu mohla udělat pár snímků, což Ryana trochu znejistí. Není příliš fotogenický typ člověka. Něco podobného s ním zkouší dvojčata a on nikdy neví, jak se u toho tvářit, jak si stoupnout. Přeci by ale tomu rozkošnému stvoření neřekl ne? "Klidně si ze mě můžeš udělat oběť, jestli budeš chtít." Přikývne tedy nakonec, a pak zmlkne, jelikož si všimne toho, jak je dívka už zabraná do focení. Při tom si ještě sundá čepici z hlavy, díky čemuž si může Ryan pořádně prohlédnout její dlouhé a pěkné vlasy. Ta zrzatá barva k ní sedí. Ne, že by o tom něco pořádně věděl, jen se mu její vlasy líbí.
Během toho, co si prohlíží dívku po jeho boku, tak postupuje po jejím boku zahradou a mlčky ji nechává, ať se zastavuje, kde uzná zrovna za vhodné, a fotí, co se jí zrovna zalíbí. Nijak jí do toho nevstupuje, sem tam se rozhlédne kolem, kdyby náhodou se k nim někdo blížil. Ruce má při chůzi zastrčené v kapsách od mikiny. "Hm?" Zamručí zmateně, když si povšimne toho, že na něj slečna promluví. Hned k ní cukne zpátky pohledem, a pak se zadívá na nějaký mostek přes potůček před nimi, kam ho dívka s prosbou pošle. Ach bože, už je to tady? "Dobře." Prohrábne si rozcuchané vlasy, aby si je trochu upravil, a zároveň s tím se rozejde směrem, kterým ho zrzka poslala. Zrzka, jejíž jméno stále nezná. "Jsem Ryan, mimochodem," houkne přes rameno.
Když dojde na mostek, pokusí se nějak opřít předloktími o zábradlí. Už tehdy cítí, jak se mu na rty dere křečovitý úcul a uši mu začínají hořet. "Na tohle jsem naprostý idiot," přizná se jí hlasitě, aby ho slečna slyšela, a pokusí se uvolnit mimické svaly, načež se zadívá „do dáli“, jak zněly instrukce. "Vypadá to moc blbě?" Zeptá se se smíchem a očima zašilhá směrem k pěkné zrzce.