Jaro. To hrozivé, vedro přinášející, strašně barevné období, při kterém se jeho temné myšlenky z předchozích dvou rozplynuly jako jeho naděje na nějaké to soukromí – ve spolku. Začalo to tím plesem, končilo různými dalšími akcičkami a soutěžemi a kdovíčím, co jej naprosto míjelo ve všem. Nebylo to něco, co by jej bavilo, lidé, a rozhodně to také nepatřilo mezi něco, čeho by se účastnil, společenské události. A nakonec to byl zrovna ten důvod, který jej v tento den vyhnal z vlastního pokoje s pomyslnými a ne moc zářivými pranostikami ohledně tohoto pekelného období. Jediným jeho štěstím bylo, že se ještě neoteplilo natolik, aby se mohl vzdát své klasické tmavě hnědé mikiny, ačkoliv nebylo pravděpodobné, že se jí zbaví vůbec někdy. Byl to ten střípek povědomého a známého, který si s sebou nosil. Jako vzpomínku, takovou tretku. Neměl jasný plán, pouze se nasoukal do lehce obnošenějších džín, přihodil k tomu bledší košili, onu mikinu a s tím svým rádoby outfitem, do něhož vložil nulové úsilí, si posbíral pár důležitostí a odešel co nejdříve, tedy ještě předtím, než by se do něj pustili další z toho spolku. Náhle se tak objevil venku, snažil se nadechnout čerstvého vzduchu, který mu byl dobrou změnou od toho obvykle vydýchaného a nepříliš – alespoň pro něj – příjemného zápachu budovy za ním. A když se dokázal dát do rychlejšího kroku pryč, nezapomněl si vytáhnout mobil v naději, že si za cesty vzpomene, kam to vlastně míří. Kavárny? Dneska raději ne, přeci jen neměl náladu na byť náhodné lidi, kteří by se hemžili kolem. Čajovny? Ještě horší… vlastně ani ne. Stačilo mu nad tím chvíli přemítat, aby si vzpomněl na onu čajovou zahradu v okolí, kterou alespoň jednou již navštívil. Dobře, nebylo to zrovna nejblíže, ale času měl dost, bylo brzké odpoledne, k tomu víkend, tudíž nemusel spěchat zpátky na pokoj, před kterým by si jej dozajista pár těch dalších spolubydlů odchytlo. Nad tou představou raději jen potřásl rameny, vydal kratší a tlumený povzdych a pro jistotu zrychlil, ten autobus by přeci jen nepočkal. Ostatně jako cokoliv jiného. Nasedl, cestu si pomyslně zkrátil pomocí sluchátek, bez kterých snad nepřečkal žádnou jízdu, jednoduše jej děsily, a po výstupu je zase zastrčil. Měl rád ticho, jistým způsobem, měl rád tu společnost prázdnoty a naprosté monotónnosti, ve zkratce měl v oblibě všechno, co nezahrnovalo společnost dalších užvaněných človíčků. Ta deseti minutová cesta ze zastávky až k onomu parku byla dokonalým příkladem toho, co preferoval – samotu, doprovod příjemného větříku a jedna cigaretka na uvolnění. Dokonalé. Ve chvíli, co konečně vcházel do japonského čajového parčíku, se musel nenápadně a nakrátko pousmát, alespoň z toho, že v okolí neviděl snad nikoho ze školy, tedy nikoho, koho by si bohužel pamatoval. Když se tak pokračoval porozhlížet, uvědomil si, že tu čaje příliš nebylo. Vlastně zde viděl více psů, které si sem zjevně dovedly ty postarší páry na procházkách. A až na těch několik seniorů zde vážně nebylo příliš dalších, zrovna vyčnívajících lidí, čehož využil snad okamžitě. Vydal se po nějaké z těch cestiček, ruce si zastrčil do kapes a pár chvil si jen letmo prohlížel okolí, které jej vlastně ani příliš neoslovilo. Barevné, harmonické, všechno až příliš idylické. Přiznával ale, že to bylo lepší než ty další parky, ve kterých vysedával s cigaretkou, což hodlal i tady. Nenašel žádné značky, které by jej varovaly, a i kdyby zde něco takového stálo, s radostí by to přehlédl. Tak se tedy pokračoval ztrácet mezi okrasnými stromy, přičemž si v kapse začal pohrávat s krabičkou cigaret, se kterou jako by měl vést nějakou hádku – a prohrál, ovšem. Neodolal, zapadl za první lavičku, na kterou narazil, aby se mohl posadit na trávu a docela nepříjemně se o ni opřít. Ale zapálil si, což bylo to hlavní, a do několika vteřin začal zpoza lavičky vycházet cigaretový kouř… a nedalo se popřít, že to vypadalo, jako kdyby měla brzy shořet. Čemuž by neodporoval, zejména když tam seděl v té své typické, zcela apatické a nespolečenské náladě.

Tu japonskou zahrádku měla ráda. A ještě raději ji měla právě na jaře, které bylo na její návštěvu přímo jako stvořené. Vždycky jí to tam umělo zlepšit náladu, což dneska tak nějak i potřebovala. Proč? Prostě proto. Bylo úplně jedno, proč ji měla špatnou nebo jednoduše ne úplně nejlepší. Nesešlo na tom a bylo jedno, jestli důvod znala nebo ne. I kdyby, stejně by jí to nijak nepomohlo na cestě za jejím zlepšením. Ovšem návštěva této zahrady už by pomoct mohla, i kdyby jen trochu. Vzala si tedy do kapes kožené bundy to nejnutnější v podobě krabičky oblíbených mentolových cigaret, elektronické cigarety s příchutí třešní, mobilního telefonu, malé kožené peněženky a třešňového krému na ruce. To bylo vše, co potřebovala. Bundu doladila bílým tílkem a k němu zvolila roztrhané džíny s ohrnutými nohavicemi a kotníkovými botami. Dnes holt měla svůj depresivní den, a tak i její oděv musel sedět k náladě. Potrhaná, dramatická, depresivní. A už dost s těmi trapnými popisky, bylo to, jak to bylo. Šla pěšky, koneckonců bylo venku hezky a den to byl na procházku jako stvořený. Cestou potahovala ze své elektronky a prostupovala skrze hustý sladký kouř, který přitahoval nejeden buď odsuzující a nesouhlasný (matky s kočárky a postarší obyvatelé) nebo obdivný a závistivý (teenageři) pohled. Nikdo z nich ji však nezajímal, míjela je s lhostejným pohledem - vlastně ani s tím ne, nevěnovala jim sebemenší pozornost, jelikož ji nikdo z nich nezajímal. Jediný, koho by v tuto chvíli chtěla vidět, byla tak možná její nová známá, ta, jež nesla jméno řeckého původu a sdílela ho s jednou z jejich oblíbených postav. Anebo její nejlepší přítelkyni, akorát u té by se obávala, že se pokusí její špatné rozpoložení vyléčit nějakou párty a alkoholem. To občas funguje a občas je to ještě horší, než to bylo. Takže ne, tuhle nejistotu nechtěla riskovat. Konečně zabočila až k samotné zahradě, kde ji přivítaly čerstvě rozkvetlé stromy. Automaticky zamířila k jednomu ze svých oblíbených, k růžové sakuře, jejíž drobné lístky padaly k zemi jako ve zpomaleném záběru. Pár jich ulpělo Meredith ve vlasech, a tak zvedla ruku, shrábla je do dlaně a přičichla k nim. Ta vůně jí byla důvěrně známá, však sakura je japonská třešeň a ona měla ráda všechny druhy třešní. Pokračovala dál a v kapse bundy přitom žmoulala svou elektronku. Vždycky tu kouřila a zatím ji ještě nikdo nikdy nevyhodil. Pravda, taky tu nenarazila na nikoho, kdo by takovou pravomoc vůbec měl, ale stejně. Pravděpodobně se tu ovšem ani tak kouřit nesmělo, jenže co jí to bylo? Jedno, to jí to bylo. Sáhla i do druhé kapsy, aby nahmatala svůj oblíbený kovový zapalovač s takovým tím staromódním víčkem, jehož opětovné otevírání a zavírání ji mnohdy uklidňovalo. Jenže tam nebyl. Nahmatala jenom mobil a zapalovač nikde. Na místě ztuhla a sama nad sebou protočila oči. Hloupá. Jak na něj jenom mohla zapomenout? Teď už ale nemělo cenu se vracet, ačkoliv bylo evidentní, že jí to na náladě ani trochu nepřidalo. Šla dál, překročila malý most přes rybníček s mnohobarevnými kapříky, které sem občas chodívala i krmit spolu s kachnami, a rozmrzele se vydala po jedné z menších cestiček vedoucích na ne tak otevřené místo mezi stromy. Už z dálky jí padla do oka jedna lavička stojící nedaleko, ale něco na ní bylo divné. Vznášel se od ní kouř, jenže na ní nikdo neseděl. Tak proč? Aha, on někdo seděl pod ní. A dle všeho kouřil, což bylo dobře. Ne že by se toužila socializovat, nicméně potřebovala něčí zapalovač. Nehodlala se totiž smířit s pouhou elektronkou po celé odpoledne, které tu chtěla strávit. Nádech, výdech. To přežije. Obešla tedy tu lavičku a stanula přímo před tím klukem, co pod ní seděl a kouřil. Vylovila z kapsy svou krabičku cigaret a demonstrativně s ní zachrastila. „Máš oheň?“ zeptala se a ne, nevypadala ani trochu nadšeně, že se na to musí ptát, ale co se dalo dělat. Zápalky by si o podrážku nezapálila a navíc je ani neměla. A aby tu křesala dvěma křemeny kvůli pár nejistým jiskřičkám, to by ji mohlo.

Hubíkův výhled do okolí zajisté nepatřil mezi ty nejhorší – jarní sluníčko celé oné scenérii dodávalo onu kapku radosti, růžovoučké lístky blízkých stromů taktéž a nakonec se do toho všeho přimíchával i kouř z jeho cigaretky, který mu občasně všechno pěkně zastínil. Ne, že by byl natolik poetický, nebo třeba i patetický, aby se v tom všem ztratil, vlastně celkově jej to příliš nezajímalo, ale jelikož zde nebylo nic zrovna zajímavého, především ne lidé, musel využít první šance na odreagování se od každodenních strastí jednoho takového zatvrdlého muže. A příliš v tom rozhodně neuspěl. Teatrální, idylická a ta cizokrajní krajina nebyla zrovna něčím, co by mu pomohlo se odpoutat od vlastních myšlenek, ba naopak. Stále zde strnule a mlčky seděl, stále si potahoval z cigaretky bez sebemenší kapky špatného svědomí a stále, stále zde nebylo nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Tedy z toho lepšího důvodu. Co pár vteřin se z toho svého nekonečného, nijak záživného či smutného dumání probudil, aby se mohl krátce otočit k cestičce za sebou pro případ, že by tam stála jakási hlídka, nebo vlastně jakákoliv lidská entita, jež jej hodlala vyrušit z již tak dost dobrého (tím myslel podprůměrného) dne. Na pár chvil ono štěstí měl, nevydrželo však příliš na dlouho. Ostatně jako cokoliv jiného. Pokaždé se obrátil zpátky v doprovodu spokojeného povzdychu, načež pokračoval v té své rádoby relaxaci. Ani pořádně nevěděl, co od toho místa očekával, ale už teď dokázal s jistotu říci, že ačkoliv jej jistým způsobem iritovalo, bylo to lepší než ten spolek, alespoň to příjemné posezení na trávě. Mohla být třeba japonská, kdoví, on se v těchto věcech příliš nevyznal, botanika nepatřila mezi předměty jeho snů, či studií. Poznal něco málo, ale další části té kultury a jejich zahrad mu byly dosti dobrou záhadou. A ne, vážně jej příliš nezajímala, to pomalu máloco… možná jen ty kroky, které za sebou slyšel. V duchu zadoufal, že to bude jen náhodný kolemjdoucí, jen další stařík, či japanofil, prostě kdokoliv, jen nikdo, kdo by jej hodlal vyrušit. Jenže štěstěna mu opět jasně naznačila, že na jeho straně není, a upřímně jej to příliš ani nepřekvapovalo. Hlavu si pohodlněji, což napohled snad ani nešlo, opřel o lavičku, ručky si zasunul do kapes své mikiny, načež ještě přivřel oči, aby mohl pronést své poslední mlčenlivé prosby. Z toho jej až vyrušila slova neznámé, kterou na pár dalších chvil zřetelně ignoroval dalším pohledem před sebe. Vypadal ztraceně, nepřítomně, hleděl nikam, nic a nikoho neslyšel, tedy na pár vteřin, dokud z jedné kapsy nevytasil svůj na místech poškrábaný a ničím zajímavý zippo, který natáhl směrem ke zdroji toho hlasu. Pár chvil ještě hleděl před sebe, a pokud si jej tedy vzala, což bezpochyby také ano, donutil se jejím směrem konečně podívat. Ne, že by jej přivítalo něco příliš skvostného. Prostě další člověk – a již jen tím, že o jednoho šlo, ztrácel zájem. „Žádný juul pod,“ pronesl, spíše konstatoval, pousmál by se, kdyby to v těchto situacích dokázal. Pravděpodobně si dokazoval, že stále dokáže mluvit, kdoví, nebo si možná jen ověřoval, že nejde o dalšího vážně moderního a in studentíka, který ujíždí na elektronkách a podobných věcech. S ním to bylo vcelku komplikované – a cigarety byly kromě jednou dosti nezdravou neřestí taky projevem té jeho nenápadné a malé rebelie. „Kamínek je opotřebovaný,“ upozornil ji, pohledem neznámou ještě nespouštěl, krátce si ji raději prohlédl. Nevypadala příliš nadšeně, to vlastně vůbec, což tak pěkně ladilo k jejímu outfitu, který jej jistým způsobem… zaujal. Lepší než nic.  

Vyrazit si do zahrady se ukázalo jako celkem dobrý nápad. Prozatím. Dokud nezjistila, že jí v kapse chybí její věrný zapalovač. K její už tak nedobré náladě to ještě přispělo. Mohla by se vrátit domů, vzít ho a jít zase zpět – anebo jednoduše už doma zůstat, ale věděla, že to by jí ty poslední střípky něčeho maličko dobrého na jejím rozpoložení zničilo kompletně. Večer by nemohla usnout, zírala by do stropu minimálně do třech do rána, pak by na dvě hodiny usnula, jen aby se neklidně převalovala a probudila by se brzy ráno, načež by celý den chodila s kruhy pod očima jako půlnoční strašák, kterému z vlasů stoupá kouř. Ne, kdyby se právě teď otočila a vrátila, akorát by ji to ovlivnilo na další den, a o to neměla zájem. Takže měla dvě další možnosti – doufat, že narazí na někoho, kdo jí ho půjčí (nebo komu ho bude moci ukrást), anebo se smířit jen s elektronickou cigaretou. Ta na rychlé potažení nebyla špatná, případně se hodila v situacích, kdy by neměla možnost si po dokouření normální cigarety hned umýt ruce či si je natřít krémem, ale když si potřebovala zlepšit náladu, byla prakticky nepoužitelná. Poněkud zamračeně prošla pod rozkvetlou sakurou a smetla ze sebe její lístky, jejichž líbeznou vůni by v jiné situaci ocenila daleko více. Pokračovala dál po cestičce a rozhlížela se kolem sebe po známých stromech a keřících. Nemířila na žádné konkrétní místo, jednoduše nechala své nohy, aby ji vedly, kam chtěly. A měla docela štěstí, zavedly ji totiž ke kouřící lavičce. Oprava – ke klukovi ležícímu pod lavičkou, co kouřil. A i podle dýmu mohla rovnou odhadnout, že kouří klasickou cigaretu, což by bylo vcelku úlevou, kdyby ji momentálně vůbec mohla cítit. Došla až k němu a bez výčitek šlápla i na trávník, na který se pravděpodobně šlapat nesmělo – podobně, jako se tu pravděpodobně nesmělo ani kouřit. Ale to jí bylo lhostejné, byla na cestě k zapalovači. Natáhla pro něj ruku a vzala si jej velice delikátním způsobem tak, aby se jejich prsty nesetkaly ani na jednom milimetru čtverečním. „Dík,“ utrousila, podržela si cigaretu mezi rty a připálila si, to bylo momentálně důležitější než cokoliv, co měl ten kluk ještě na srdci. Šlo to trochu hůř, avšak její nezdolná praxe ve škrtání vše zachránila. Musela až přivřít víčka, jak nesrovnatelný to byl požitek proti té elektronce. „Ty jsou jenom hloupou náhražkou na chuť,“ dodala pak k těm juul podům, zatímco jí ze rtů vycházely obláčky kouře, které jejímu hlasu dodaly zvláštní chraplavý podtón. Vyloženě proti nim nic neměla, bylo jí fuk, co lidi kouří. Že je někdo používá a prohlašuje o sobě, jaký není kuřák a jak je cool a výstřední, protože je používá? Otravné, nicméně nic, co by ji mělo rozhodit. Maximálně si tak o nich okolí bude myslet, že jsou to idioti, ale to už byla jejich věc, ne její. „I s kamínkem jsem si poradila,“ nevesele se zašklebila, chytila zapalovač za rožek, až hrozilo, že jí z prstů vypadne, a podala mu ho nazpátek. „Předpokládám, že nechceš společnost. Já taky ne. Co kdybychom nechtěli společně?“ navrhla po krátkém zhodnocení jeho výrazu a polohy těla spolu s výběrem jeho uložení se tam, kde by k němu šel jen málokdo. Maximálně tak hlídač pobouřený jeho drzostí ležet tu a kouřit nebo zatoulaná dívka hledající někoho se zapalovačem. Ať už jeho odpověď zněla jakkoliv (popravdě na ni ani nečekala), sedla si vedle něj a napodobila jeho polohu, jen o něco vzpřímeněji. Nevěděla, co od něho může očekávat, a zatím si ani nebyla jistá, jestli s ním chce komunikovat. Měl však zapalovač, který se jí hodil, a tak se ho prozatím hodlala držet.

Onen harmonický výjev neměl dlouhého trvání, a dříve, než se tam mohl pořádně adaptovat, se do toho všeho přicpala i ta další osoba navíc. Jakákoliv modlitba svým vlastním nepříliš světlým přesvědčím neznámou odehnat nedokázala, a tak se bez jakékoliv další špetky radosti, či vůbec emoce, otočil ke zdroji toho hlasu. Samozřejmě tomu ale předcházela další, mnohem delší chvíle, která ji měla případně odradit, ale… otočil se zavčas. Nevěděl proč, ale udělal to, letmo ji probil tím nonšalantním pohledem, jenž mu byl připisován, a když vmžiku došel k závěru, že natolik zajímavá vážně není, otočil se zpět k oné japonské scenérii. Evidentně falešné, alespoň natolik, aby ji dokázal porovnávat se sebou. Cože to vlastně chtěla? A zajímalo zde vlastně někoho, co potřeboval on? Nebylo to příliš těžké uhádnout, bylo to vlastně až přímočaré, vyplývalo to snad ze všeho, z čeho mohlo. A přesto zde byl. Přesto si někdo vyžádal jeho pozornost. Mlčení mu vydrželo pár vteřin, bylo to jakési zdržování, snažil se načerpat dostatek energie k tomu se opět zapojit do jakési byť zcela nicotné interakce týkající se… zapalovače. Snad. Nebyl si už ani jistý. A jelikož z druhé strany nechtěl slyšet žádné další otravné slovíčko navíc, neváhal, z kapsy, v níž mu ruka spočívala již dobrých pár minut, vytáhl klasický zippo, který jeho neřest již dosti poznamenala. Rozhodně to nebyl jeden z těch, kteří by si svého zapalovače cenili jako vlastního dítěte, ale jistý vztah k němu měl. Byl to komplic, další důležitý účastník celé té jeho vlastní vnitřní rebelie, a koneckonců to byla jedna z jeho cetek, to společně s tou mikinou. Z jeho strany padla krátká matoucí poznámka a varování před tím, že nejde o nejlepší ze zapalovačů, nanejvýš byl tak jediný v okolí, s čímž si musela vystačit. Když ucítil, že zippo z druhého konce uchytila, ladně jej pustil, a ruku si položil na trávu, alespoň prozatím. Hodlal si ho vzít rychle zpátky, tedy až by sama přišla na způsob, jak si tu cigaretu zapálit – a dokonce přišla. K poděkování jen mírně pokývl hlavou, přičemž se opět začal věnovat tomu terapeutickému výhledu. Nedalo se tedy popřít, že se myšlenkami ztrácel v odhadování, kam tyto dva tahle příhoda dotáhne. Co by jí řekl, kdyby se mu rozhodla narušit plány a zůstala by? A řekl by vůbec něco? Viděl v tom rovnou několik nečekaných a neoblíbených proměnných. Raději ještě chvíli mlčel, potlačil těch několik obav a zaměřoval se na to, co mu právě, bohužel, říkala. „Neposoudím.“ Na jazyku měl patrně ještě něco, snad další poznámku, rychle se však přerušil. Potáhl si ještě jednou, ústa nato pevně zavřel. Slova… byla právě vcelku zbytečná. Pro něj. Ruminace bylo to jediné, co si vysloužilo – a zároveň požadovalo – jeho plnou pozornost. Juul pody, elektronické cigarety, ve zkratce všechno toho rázu mu přišlo v mnohých směrech až směšné, ale… nezkoušel to. Neměl důvod, neměl motivaci, nakonec neměl ani pořádnou příležitost. „Potřebuješ pochválit?“ otázal se, a kdyby nebylo toho jeho zcela neutrálního výrazu, pravděpodobně by se to dalo lehce splést s ironií. Ale nebyla, tedy z větší části. Soustředil se opět na neznámou, jelikož se zdálo, že těch slov nakonec prohodí více, načež vyčkal na její odpověď. Ne, že by se snažil znít bůhvíjak kousavě, pouze jej zajímal důvod, což pro něj bylo vcelku typické. Zapalovač si s dalším přikývnutím převzal zpátky a zasunul jej do kapsy, kde si jeho ručka mohla rovnou uvelebit. „Neděláme to už teď?“ odvětil otázkou, k čemuž se mu na tvář krátce vydrápal náznak úsměvu, který rychle vyrušila cigareta a další potah. Následoval obláček, konečná odpověď: „Jen mi nestůj ve výhledu a… moc nemluv.“ A bylo mu to k ničemu – už se usadila vedle. Nebyl si úplně jistý tím, co od toho očekávat, tedy zda mu její přítomností nenabyla nějaká povinnost ji pobavit, a ať už to vlastně mělo být cokoli, naprosto odmítal. „Nelíbí se mi to,“ vypadlo z něj po několika dalších chvílích ticha. Nenáviděl ten výhled, ty pěkné sakury, onu kompozici a skvělé zasazení do krajiny, iritovala jej to – a zároveň z toho nemohl spustit.  

O konverzaci s náhodným cizím člověkem dnes opravdu nestála. Technicky vzato o ně nestála ani jindy, jenže to je byla současně alespoň částečně ochotna tolerovat. Nu a dnes to bylo… prostě těžké. Už jen proto, že si zapomněla svůj zapalovač, jehož se jindy téměř doslova držela jako klíště. Existovalo jen pár věcí, které ji dokázaly spolehlivě rozhodit, pokud k nim došlo, a tohle byla jedna z nich. A tak, ačkoliv opravdu neměla zájem o komunikaci s další lidskou bytostí, se k ní přeci jen uchýlila. Byla z ní podobně nadšená jako ten, koho oslovila, tudíž se dalo předpokládat, že se s ním okamžitě nebude entusiasticky pouštět do zcela jistě hluboké a záživné rozpravy o počasí. Nebo o tom, jak je tu hezky. Za jiných okolností by se o to možná pokusila, přeci jen tato zahrada patřila k jejím oblíbeným místům, avšak jak již bylo řečeno, dnešek byl jiný. Nepříjemný, otrávený, prostě příšerný. Aby ho ovšem mohla alespoň mírně vylepšit, musela se ho zeptat na ten oheň, který postrádala. Udělala to a on jí vyhověl. To nebylo tak těžké. Ve svém životě už zapálila dost cigaret dost různými zapalovači na to, aby si poradila i s opotřebovaným kamínkem. Už to prostě měla v rukách a byla si s ním jistá podobně jako třeba se skalpelem. „Tvoje věc,“ pokrčila rameny. Bylo jí jedno, jaké má na elektronky názor – nebo jestli je vůbec někdy zkusí, aby si ho vytvořil či případně potvrdil nebo vyvrátil. Byla to každého věc, co kouří – cigarety, elektronky, jointy nebo klidně i penisy. Nijak ji to neovlivňovalo, tak co by ji to mělo zajímat. Vrátila mu zapalovač. Nerada ho pouštěla z ruky, ale nakonec… nebyl to ten její a jemu by jistě scházel. Povytáhla obočí nad tou otázkou a vyhodnocovala jeho tón, který jí toho pravda mnoho neprozradil. „Ne, to, co jsem potřebovala, už mám,“ odpověděla, jakmile došla k závěru, že se jí tím nevysmívá. Minimálně ne přímo, ale i kdyby se jí smál uvnitř, byla by to jeho záležitost, ne její. A může si dělat, co chce. A aby svá slova podpořila, zvedla ručku s cigaretou ke svým rtům a potáhla, aby vzápětí zhluboka vydechla oblak kouře dokládající, že kouří – skutečně kouří. Její mozek medika si živě představoval, jak se všechen ten hnus usazuje v jejích alveolách bez možnosti opustit je. Velice dobře si uvědomovala, co kouření způsobuje – viděla vnitřní orgány dlouhodobých kuřáků a vlastnoručně je pitvala. Jednou na podobném stole hodlala také skončit. Může sloužit jako špatný příklad. „V podstatě, ale raději bych u toho seděla,“ zkroutila koutek do malého úšklebku. Byl to snad úsměv? Nebo spíš něco úsměvu vzdáleně podobného. To by šlo. Na žádné zvláštní povolení ovšem už nečekala, a tak, než se uráčil opět vyfouknout a vynést verdikt, už seděla vedle něj. „Nehrozí,“ ubezpečila ho. Posunula se níž, až v podstatě spíš ležela, než seděla, a protože to nebylo dvakrát pohodlné, lehla si nakonec doopravdy. Ohnutou rukou si podepřela hlavu a tou druhou si držela rozkouřenou cigaretu. Nebyla v povídavé náladě, což se sice mohlo změnit, ukázal-li by se ten kluk jako hodný takové změny, avšak prozatím si jen tiše cenila toho, že našla někoho, kdo jí půjčil oheň a podobně jako ona se vyhýbá lidem. A vzhledem k tomu, že bylo dosti pravděpodobné, že si ho ještě bude potřebovat půjčit k zapálení další cigarety, byla také odhodlaná držet se jeho pravidla a moc nemluvit. Nakrčila obočí, když po chvilce společného blahodárného ticha prohlásil, že se mu to nelíbí, a nadzvedla mírně hlavu, aby se podívala, nač naráží. Jí se tam vždycky líbilo, milovala květiny a na téhle zahradě bylo něco mírotvorného a uklidňujícího. Jen to ne vždy fungovalo. „Proč ne?“ optala se tedy stroze, ovšem ne rozladěně. Ne každý je na tyhle věci. Pak by se však také nabízela otázka, proč tu vůbec je, když se mu to nelíbí. Třeba to tu chtěl podpálit špatně uhašeným nedopalkem od cigarety? A ona mu překazila plány. Jestli jí však něco připadalo hezčí než květina, byla to hořící květina. Svým rostlinkám by pochopitelně nikdy neublížila, nicméně měla ve zvyku kytice, které jí někdo věnoval, pálit. Ne ze vzteku, ne z rebelie. Prostě se jí líbilo, jak vypadají, když hoří.

Že zde narazí na další samotáře, vůbec nečekal. Vlastně toho nikdy neočekával příliš, avšak tato myšlenka si v jeho bujné fantazii příliš užitku nenašla. Nevypadalo to tu na místo, kde by se dva zcela, ať už životem, či nynější náladou, otrávení a znavení jedinci potkávali u cigarety a několika mála prohozených, smyslu postrádajících slov. A nakonec to bylo přesně to, čeho se zde dočkal – žádné samoty, žádného prostoru k rozjímání, ničeho natolik pro něj idylického, pouze ten typicky suchý ideál druhých ve formě dívčí společnosti, jež byla naladěná podobným způsobem jako on. Ale nebylo to totéž, to zde již máloco. Vše buď bylo naprosto dokonalé, nebo naprosto odstrčené. Pak tu byl on. Nikde. „Ovšem,“ zamumlal vcelku stroze k její poznámce. Nemusel, snad ani původně nechtěl, což se odrazilo na jeho hlase. Neměl rád zbytečné řečičky, zejména ne z druhé strany, avšak sám si občas jednu neodpustil. Byl to jakýsi důkaz toho, že ať už se snaží jakkoliv, nepřijde mu to na chuť, byť u té bylo otázkou, zda vůbec existuje. Chuť k existenci se řadila mezi ty vzácnější, někde poblíž byla i ta na konverzaci. Za obvyklých situací jimi zaujatý také nebyl, jistá participace zde však byla, alespoň ve formě několika žádostí o to, aby lidé respektovali jeho nezvykle velký osobní prostor z minimálně pěti metrů a jedné cihlové stěny. Teď, kdovíproč, už nebyl schopen ani toho, pouze hleděl před sebe, snažil se přijít na to, co mu chvílemi zpátky okupovalo mysl. Něco důležitého, snad, nebo něco naprosto banálního, mohlo to být vlastně cokoliv, a přeci jen by jej to zaujalo víc než to, co probíhalo právě teď. Zapalovače, cigarety, elektronky, zavržení… společnosti? Kontext té situace se mu pomalu rozplýval v dlaních, čemuž sebeméně neodporoval – jako kdyby to vůbec dokázal. Zippo si zastrčil do kapsy, v níž jej pevně stiskl, byl to jeden z těch jeho zvyků, díky kterým takové chvíle zlehka přežíval. Ke strohé otázce padla strohá odpověď, docela nepřítomně přikývl na znamení, že chápe, přičemž se zase nechal pohltit tichem, alespoň na pár chvil. Nepůsobila na něj nejhůře, jen byla lehce otravná. Ostatně jako mnoho dalších. Všichni. „Posluž si,“ nahnul se do strany, čímž jí rovnou naznačil, ať se mu tam klidně uvelebí. A uvelebila, to mnohem dříve, než něco vlastně vyslovil. Dobře, pro tenhle moment hodlal být tolerantní, hodlal někoho pustit blíže. Jenom pro dnešek, čistě z důvodu, že mu nervy zatím příliš nedrásala. Zněla chytře, až tolik toho zatím nenamluvila a k tomu si zjevně myslel, že mu ta tichá společnost pomůže ve své vnitřní kontemplaci. Nepomohla, ale… jednou za čas se mu někdo takhle hodil. S ujištěním z druhé strany mu lehce cukly koutky úst, snad jako by na chvíli měly představovat úsměv. Opět přikývl, přičemž pološeptem stroze vydal: „Díky.“ A odteď se již nedokázal zaměřit na nic jiného než na osobu vedle. Nebylo to tak, že by jej fascinovala, pouze se snažil zjistit, co ji sem dnes přivedlo, zejména co způsobilo tu její náladu. Neměli být lidé… šťastní a optimističtí? Alespoň na tomto místě teda. Všechno zde bylo barevné a pěkné, skvěle sladěné, takový jeho opak. A zatímco on vypadal, jako kdyby chvílemi zpět vyšel ze sekáče s novým outfitem, se jeho společnice pyšnila dojmem nějaké postavy z retro muzikálu. Optal se by, byl by toho schopen, a namísto toho následoval další potah z cigarety, která mu už nezvykle dlouho spočívala ve volné ruce. Očekával okamžité uvolnění, dočkal se jen jakési otupělosti. A jeho prohlídka okolí pokračovala, byť závěr určil již v prvních minutách své návštěvy. Pokrčil rameny, v doprovodu obláčku kouře si i krátce povzdychl. „Nesedí mi to – nevím,“ pokusil se s kapkou zoufalosti vysvětlit, ač očekával, že to zcela nepochopí. „Je to jako s lidmi, ne vždy prostě padnou.“ V jeho případy nikdy, ale tuhle smůlu jiné objekty již neměly. Rozhodně za tím byly hlubší důvody, nevědomé asociace, prostá antipatie, cokoliv. Nestudoval psychologii, nezajímal se o ni, lidská povaha, především ta jeho, mu byla jedním obřím tajemstvím. O něco pohodlněji se opřel o lavičku, pohlédl vzhůru k obloze v naději, že se díky ní oprostí od frustrace. A nepomohlo to, to už bohužel máloco.  

Že asi nebude moc výmluvný, už jí došlo. Nicméně jí to perfektně vyhovovalo. Dnes neměla náladu na někoho přespříliš energického a užvaněného. Někdy takoví lidé byli fajn – stačilo vám pak vedle nich jen sedět a odhadnout správné chvíle, kdy přikývnete, zabručíte a potvrdíte, co vám hustí do hlavy. Za předpokladu, že mluví o něčem, co vás ani trochu nezajímá, ale nechcete být úplně neslušní, poněvadž vám na té osobě třebas i trochu sejde. Což se konkrétně u Meredith nestávalo příliš často – jednak měla na lidi docela štěstí a nemluvili o věcech, které jí byly ukradené, jednak v tomhle dovedla být asertivní a rovnou říct, že na to momentálně nemá psychickou kapacitu. A protože dnešek se řadil k těm, kdy by ji užvaněnost odtud okamžitě vypakovala, už vůbec by tu neposlouchala někoho cizího, kdo ji ani trochu nezajímal, jak tu žvaní o kdovíčem. Překvapení v podobě kouřícího mladého muže, co hned neskáče nadšením z cizince, s nímž může zapříst nezávazný rozhovor, jí přišlo vhod, a tak dokonce zvažovala možnost, že by tu s ním chvíli pobyla. Za předpokladu, že ji tedy nevyžene on sám, což by naprosto respektovala – nezdálo se, že by ve své momentální pozici vítal společnost s otevřenou náručí. Téma ohledně elektronických cigaret jim moc dlouho nevydrželo. Vlastně skoro vůbec, ale proč ho natahovat, když k němu evidentně on neměl víc co říct a ona ho nehodlala přesvědčovat o jejich… O čem vlastně? Praktičnosti? Dlouhodobé nižší útratě? Chuti? Napadala ji spousta argumentů, která by šla použít ve prospěch elektronek, ovšem ani jeden by nepoužila. Je to – jak už ostatně řekla – jeho věc. A každého věc, do níž jí nic není. Proti jejímu usazení se vedle něj neprotestoval ani zpětně, milé. Zase tak nepřátelsky však nepůsobil, aby měla obavy, že jí řekne, ať okamžitě vypadne z jeho sféry. Ne, působil jako typ člověka, s nímž by dneska mohla nenávidět celý svět. Dobrá, skoro celý svět. Tedy s výjimkou několika lidí a několika věcí, které jí ještě i dnes uměly přinášet radost. „Dík.“ Spokojeně tedy potáhla ze své cigaretky a s lehkým úšklebkem na rtech mířeným jeho směrem vyfoukla obláček téměř neznatelně mentolového kouře. Ten už ovšem mířila kamsi nad sebe, ne na něj. Mentolky měla ráda, mentol v nich byl opravdu nenápadný, ale dodával tomu něco zajímavého, co se jí zamlouvalo. Byly jaksi svěžejší. „Maličkost,“ odpověděla automaticky podobně potichu jako on, aniž by jí vůbec docházelo, proč jí děkuje za něco takového. Ačkoliv… pokud měl až moc zkušeností s otravnými lidmi, nebylo by se vůbec čemu divit. Nicméně na to nepomýšlela, sama brala toleranci jako naprostý základ existence mezi ostatními lidmi, nu a pokud by si nepřál příliš mluvit, proč by ho do toho nutila? Být to naopak, také by to tak oceňovala. Teď už si byla ale celkem jistá, že to skutečně byl náznak úsměvu. Takže úspěch nejspíš? Odvrátila od něj tvář a zahleděla se na zahradu. Jí se to zamlouvalo, byl to její místo klidu a míru, kam chodila, když potřebovala obnovit tu zdánlivou harmonii v duši. Proč zdánlivou? Jednoduché. Měla mnoho problémů, které buďto popírala, utlačovala do pozadí nebo jim nepřikládala přílišnou důležitost. A kvůli těmto problémkům se sotva dalo hovořit o harmonii v její duši, k té měla asi tak daleko jako třeba taková písečná bouře. Jen si to namlouvala a přitom jen obnovovala svůj funkční stav, v němž byla s to snášet okolní svět a lidi a překážky v něm. Zato tomu vedle ní se to tu nepozdávalo. Zeptala se proč a začala si ho zkoumavě prohlížet – tentokrát vlastně poprvé nějak pořádně. Jeho oblečení moc pozornosti nevěnovala, k čemu taky, zajímalo ji spíš to, co jí jeho vzhled mohl říct o jeho povaze. „Asi záleží na vkusu,“ pokrčila rameny po několika vteřinách, „mně se zas nelíbí zoo, ať už jsou ty výběhy sebehezčí,“ doplnila s nakrčením nosu a zlehka potáhla. „Ale nepleť si mě s ochránkyní zvířat, díky pěkně, o to mi nejde.“ To byl velice důležitý dodatek. Vesměs jí bylo fuk, co si o ní bude myslet, ale tady šlo o to, aby pochopil, co se tím snažila říct. Jak řekl on – něco jí na nich prostě nesedělo. Nešlo o zachraňování nebohých zvířátek, ačkoliv třeba proti takovým cirkusům chovala určitý odpor. A co se týkalo lidí… Jich jí taky zrovna moc nesedělo. Ne že by nechtěla, jen si prostě raději držela odstup. Cosi ji zasvrbělo za uchem ve vlasech, a tak zvedla ruku a hmátla si tam – kvítek sakury, který předtím nesetřásla. Delikátně ho držela ukazováčkem a palcem za maličkou stopku a upírala na něj pohled. Zatočila s ním sem a tam a vrhla pohled na svého (ne)dobrovolného společníka. „Můžu si ještě půjčit ten zapalovač?“
Po nějaké té další chvilce společného rozjímání došla k závěru, že pro dnešek už to stačilo, rozloučila se a šla domů.


>>

Od jarního plesu uběhla až příliš dlouhá doba a jemu už několik týdnů bylo těžko na hrudi. Na plese totiž bylo všechno v pořádku, což se o současné situaci rozhodně říct nedalo, jelikož přišel o slunce svých dní. Dobrá, pravděpodobně z toho větší vědu, než jaká byla skutečnost, ale jeho literární dušička si nemohla pomoct a on potřeboval nějak filtrovat své pocity, se kterými se setkával poprvé v životě. Nešťastné zamilování se si sice už prožil, ale tehdy to bylo hlavně povrchové, teď šlo i o to, že neztratil jen oku příjemnou slečnu, ale i svou dobrou kamarádku, za zlé jí to ale neměl. Dostala skvělou nabídku na stáž a jedna z věcí, ve které si rozuměli, byl zápal do studia, proto naprosto chápal, proč se do toho vrhla, jen... ho to mrzelo. Po dlouhém hlodání se jí rozhodl říct, že ji má rád a že s ní rád tráví čas, jen aby dostal emociální facku. Byl na ni hrdý, ale u srdce ho bolelo a zlobil se sám na sebe, jelikož jí to přeci přál, měl by se soustředit na to pozitivní, pro ni, bylo to ale těžké. Konečně pochopil všechny texty o tom, když se dva správní lidé střetnou v nesprávný čas a smiřovalo se mu s tím obtížně. Co mu hodně pomohlo bylo zkouškové období, což zní možná zvláštně, ale on měl konečně něco, na co mohl upnout svou veškerou pozornost a zapomenout tak na Tabbs, alespoň částečně. Během těch dní, kdy se musel učit, trávil spoustu času ve studovně, občas tam byl s Lacey, většinou ale sám a jednou dokonce narazil i na milou studentku psychologie, se kterou se na chvíli dal do řeči, než se zase vrátil k učení. Teď, když bylo toto období bezpečně za ním, se jeho mysl opět upínala k Tabbs a on nutně potřeboval cigaretu, tudíž se musel vypravit ven, kde by mohl přijít na jiné myšlenky. Nedělal si těžkou hlavu s tím, co si na sebe vezme, světlé plátěné kalhoty, bílé tričko a bílé tenisky postačí. Vlasy si lehce prohrábl, aby jim dal nějaký tvar, více se ale staral o naplnění svých kapes, kam nezapomněl přihodit cigarety, jež měl v plánu si po cestě zapálit. Jak plánoval, tak učinil, a na moment ucítil uklidňující nikotin naplňující mu hlavu, další si už ale nezapálil a místo ní si do pusy strčil žvýkačku, aby se zbavil stop cigaret. Ještě na sebe stříkl voňavku, když se dostával doblíže k centru a hrozilo, že se potká s nějakými svými známými, nebo hůře – se známými Teddy. Nic takového se zatím nestalo, ale přeci jen ostražitosti nebylo nikdy dost, když kouříte tajně. Než se ale dostal úplně do centra, povšiml si exoticky vypadající vstupní brány, která jej zaujala natolik, že tím směrem stočil své kroky. Cedule u vstupu hlásala, že se jedná o Japanese Tea Garden, a ačkoliv nikdy nijak významně neprahl po návštěvě Japonska, tato zahrada zněla lákavě, a tak zamířil dovnitř. Okamžitě na něj dýchla jiná kultura a nutno říct, něco takového dost možná potřeboval, jelikož se vší tou krásou, jež se kolem něj nacházela, si dokázal vyprázdnit mysl, a dokonce zapomenout na lákavé cigarety, jež se mu houpaly v kapse. Líným tempem došel až k jednomu mostu, kde se opřel o zábradlí a pozorovat barevné kapříky ve vodě. S jedním kaprem cestoval pohledem kupředu a všiml si možnosti přebrodit řeku i přes kameny, před čímž momentálně stála blonďatá dívka, která mu byla jaksi povědomá, a tak na ní setrvával pohledem, aby se ujistil, že se jí při případném pokusu o přestup přes kameny nic nestane, aniž by si uvědomoval, že musí vypadat poněkud zvláštně, když pozoruje cizí slečnu.

Jediné cizí světy, které jej lákaly, byly ty knižní, přesto vstoupil do parku, který sliboval kousek Japonska uvnitř Kalifornie, a nutno říct, že byl unesen. S tichým respektem k práci, kterou si s tím někdo musel dát, procházel po cestě hlouběji do tohoto parčíku, jehož atmosféra dokázala perfektně uvolnit jeho mysl – něco takového přesně potřeboval. Rozhodně se o tomto místě bude muset zmínit Teddy, jelikož i okem laika se to zdálo jako nádherné místo na focení, například most, na kterém se zastavil a kde se opřel o zábradlí, by jistě poskytl zajímavé pozadí na fotografie. Asi. Nemohl si být jistý, on fotografování nestudoval, ale znal své dvojče a kdyby se jí to náhodou nehodilo do fotografií, byla by určitě nadšená z toho, jak to zde vypadá. Zamyšleně brouzdal pohledem po okolí, zatímco se opíral o zábradlí, až mu pohled padl na blondýnku v květinových šatech, a na moment mu poskočilo srdce, protože osoba, kterou toužil znovu spatřit, se pyšnila stejně blond vlasy. Bylo možné, že to byla ona? Nebyl si jist, kdy se měla vracet... a zda se vlastně vrátí, vždy se mohla rozhodnout, že si tam pobyt prodlouží natrvalo, případně pojede jinam, kam ji vědecká práce zavede, ale naděje umírá poslední. Jenže po detailnějším pohledu zjistil, že to Tabbs skutečně není. Kdyby měl lepší zrak, asi by si mohl všimnout i rozdílných tónů v té blonďatosti, ale... to šlo opravdu mimo něj, hlavně z této vzdálenosti. Nicméně něco mu nedalo a on nemohl z oné slečny pohled spustit, protože když mu přestala připomínat Tabithu, připomínala mu někoho jiného, jen si nemohl vzpomenout, odkud by ji mohl znát. Znovu se zahloubal do svých myšlenek a ani si neuvědomoval, že pohledem na dívce stále spočíval, což jí mohlo být nepříjemné a asi i bylo, když na něj stočila pohled a oslovila ho. Polekaně sebou cukl a plaše se usmál, cítil se jako malý kluk, který byl načapán u něčeho zakázaného. Zcela upřímně měl chvilku pocit, že ze sebe nebude schopen dostat kloudného slůvka, jenže děvče neznělo vůbec naštvaně ani pohoršeně, a tak z něj prvotní šok lehce opadl. „Promiň,” houkl k ní zpět stále v mírných rozpacích a chvíli váhal, jak pokračovat. „To právě nechtěl, upřímně jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych musel nedejbože přijít na pomoc,” přiznal se s jemným úsměvem. Sice to byl jen útržek pravdy, setrvával na ní pohledem i z jiných důvodů, jeho srdíčko zkrátka po onom sluníčku stále tesknilo, ať se snažil sebevíc na ni nemyslet, ale z toho se tu nehodlal vyznávat, a už vůbec ne takhle na dálku. „Nemyslím si, že jsi nešikovná, neboj, spíš nevěřím těm kamenům,” dodal spěšně, nerad by ji urazil, jenže ty kameny skutečně nevypadaly jako nejbezpečnější způsob přebrodění se přes řeku. Z literárního pohledu na něm ale bylo cosi romantického, chápal tedy, proč jej návštěvníci touží využít, to ovšem neznamená, že to lákalo i jeho a že nepociťoval k oněm kamenům jistý respekt. Váhavě se odlepil od zábradlí a vydal se za ní, aby tu na sebe nemuseli křičet. Dobrá, nekřičeli, ale určitě se jim bude mluvit lépe, když je nebude dělit několik metrů. „Navíc... jsi mi připomněla jednu mou známou,” ach, to je bolestné označení, „proto jsem... no, zkrátka promiň, ještě jednou,” osvětlil své chování jako správný gentleman, aby si snad nemyslela, že chodí do parků pozorovat slečny, jakmile k ní došel o něco blíže. Když na ni viděl o něco lépe a z větší blízkosti, došlo mu, proč mu přišla povědomá (kromě těch blond vlasů sdílených s Tabbs)! „Ty jsi Betty, viď?” optal se, byl si poměrně jistý se svou teorií, přesto byla v jeho hlase znát nejistota, ale její obličej párkrát viděl na Flickru, jelikož od doby, co se seznámil s její sestřenicí Lilith, sledoval na oné sociální síti právě i Betty.