Jaxton si už našel novou motivaci co se týče jeho účasti na této jedinečné události. Zprvu se jednalo pouze o pouhé zbrklé rozhodnutí, aby Pat umlčel, poté se to přeměnilo na pocit zvědavosti s určitými očekáváními k podobě sexu, až to skončilo s dobrým pocitem, že odtud dnes odejde s další osobou, která mu bude do určité míry zavázána. Stále dostatečně uspokojující. Protože pokud je na světě něco, co ho dokáže pohnat dopředu, tak to jsou dlužné laskavosti. Samozřejmě tu pak na druhé straně rovnice stojí to bláznivé divadlo, které po něm chce Patricie, aby předvedl. Pořád tu situaci vidí v negativním světle, to si zase nemyslete. Alespoň z toho ale bude něco mít. Je si moc dobře vědom toho, že odkýváním této dohody si zaručil, že budou všechny oči tady směřovány jen na novomanželský pár, ale i na ně. No… všechno má své výhody a nevýhody.
Jejich první interakce s rodiči utekla tak rychle, že ji sotva stihl zpracovat. Dokonce ji zvládl překousnout bez jediné poznámky; ty si nechal až na potom. Jenže tohle? Na svůj osobní prostor je vskutku háklivý. O to více, když jde o naprosto cizí lidi, kteří nemají absolutní právo se vůbec pokusit překročit jeho komfortní hranici. To ale Pat sestru očividně rodiče nenaučili, když své čerstvě namalované rty několikrát silně přitiskne na jeho tváře. Přesně v ten moment měl sto chutí ztropit scénu, ale raději se rozhodl pro klidnější reakci, aneb vytvoření bariéry mezi ním a nevěstou v podobě Patricie. Vlastně si ji drží blízko sebe po celou dobu Jacquelininy přítomnosti. Cítí, jak se mu v této nepříjemné situaci pomalu svírá žaludek, ale nově nalezený komfort v Pat blízkosti tu úzkost dost utlumuje. Otázku ohledně délky jejich vztahu se rozhodne raději ignorovat, jelikož nemůže zaručit, že by z něj nevyšla ironická odpověď ve stylu: „Sotva pár minut.“ Následující dodatek si ale okomentuje rád, přestože opravdu krátce. „Třeba…“ zopakuje a rozhodne se věnovat Patricii krátký provokativní pohled. Když už tu má dnes trpět, tak v tom rozhodně nechce zůstat sám. Jenže její chytrá hlavička se rozhodne toto mučení rychle ukončit a svoji sestru vychytralou metodou od nich odežene pryč.
Ihned co se od nich nevěsta vzdálí, tak stáhne svoji ruku, která doposud odpočívala na Pat boku, otočí se zpátky k baru a instinktivně mávne po barmanovi, aby mu znovu nalil to samé. „Rovnou dvojitý,“ kývne ještě hlavou, aby mu potvrdil svoji objednávku. „A pro slečnu taky.“ Jestli mají oba dva dnešní večer nějak přežít, tak bude za potřebí, aby se uvolnila i ona. Proto doufá, že jí další drink napomůže od toho, aby nebyla pořád tolik upjatá. Neví totiž jak dlouho by ještě zvládl být v přítomnosti s vystresovanou Patricií.
„Budu muset,“ pokrčí u své odpovědi na její starostlivý dotaz nezaujatě rameny, „už mě nemusíš přemlouvat, když jsem ti na to kývl.“ V dalším momentě na baru přistanou dvě skleničky s alkoholem, on se chopí své a lehce ji pozvedne do vzduchu k jakémusi přípitku, než to do sebe vše kopne. Ugh- stále nechutné, ale už začíná pomalu cítit pomalu budující se teplo v jeho těle. „Kdy teda ta věc začíná?“ Jen někdo, kdo k těmto záležitostem vede naprosto ignorantský postoj může nazvat samotný svatební obřad jako „tu věc“. Vlastně, když se nad tím tak zamýšlí, tak se vlastně jedná o jeho první svatbu v životě. Zatím mu ale nepřijde, že by byl jeho život ochuzen o něco nezapomenutelného. Jen možná kdyby se nejednalo o jeho první zkušenost, tak by se tu necítil jako takový outsider, přičemž by ani nemusel být natolik závislý na své přítelkyni pro dnešní den. Už aby to měl za sebou…

V břiše pociťovala silný pocit nevolnosti, když se k nim přiřítila její sestra Jacqueline, kvůli které byla celá tahle šaráda vytvořena. Samozřejmě to nechtěla na nikoho svádět, protože na vině byla především Pat, která nedokázala skousnout zklamané pohledy svých rodičů a pohrdání, jež se jí dostávalo od sourozenců; jenže kdyby se k ní všichni chovali alespoň trochu lépe, nic z toho by tu nebylo potřeba. Svým způsobem vlastně bylo hrozné, že se na sestřinu svatbu netěšila tak moc, jak by měla; stejně jako bylo hrozné to, že se modlila, aby od nich co nejdříve zmizela. Fungovalo to tak i v ostatních rodinách? Bylo to normální? Beztak ne. V ostatních rodinách si určitě nemuseli hledat falešné lásky a pak se k nim tisknout ve strachu, že to celé divadélko nevydrží a celý plán praskne. Jaxton byl ale skvělý. Raději ani nechtěla vědět, co všechno se mu teď honilo v hlavě, ale určitě mu byla celá situace nepříjemná; a přesto vše bravurně zahrál. Byla by se bývala tomu s oddychem zasmála, ale to teď nepřicházelo v úvahu. Navíc ještě nebylo vyhráno; její sestra se totiž rozhodla dělat to, co jí jde nejlépe, a sice nepříjemně rýpat. Chytání kytice byl strop, který Patricii přiměl k tomu, aby celou věc utnula, ačkoliv Jaxton vše zvládal – to ona tu byla ta, která to těžce nedávala. Nevědomky se totiž zamračila a až když se na ní Jaxton s jistou provokací podíval, výraz zase uvolnila. ,,Už se nemůžu dočkat," oplatila mu tentokrát se stejnou vervou provokace a stisk, kterým doteď mučila jeho ruku, jemně povolila. Poprvé si totiž pomyslela, že tohle opravdu můžou zvládnout a že to nakonec nebyl zas tak špatný plán. Dokonce i její sestra bez problému zmizela, když řeč obrátila na její obřad, který měl už pět minut zpoždění. Zatím se na ně smálo štěstí a kdo ví, třeba si to nakonec i užijí.
Tiše si oddychla, když jim Jacqueline, jejíž odchod bedlivě pozorovala, konečně zmizela z dohledu a pozornost obrátila zpátky na Jaxtona, který jim u baru objednával panáky. Ani neprotestovala, věděla, že to potřebuje, ačkoliv hladinku alkoholu by si hlídat měla, pokud Jaxton nechtěl, aby se tu po něm pak plazila. ,,Nejde o přemlouvání jako spíše o ujištění," namítla a pohledem zatěkala ke skleničce, kterou k ní barman přisunul. Kývnutím hlavy a jemným úsměvem mu poděkovala, načež napodobila Jaxtonův něcojakopřípitek a celé to do sebe vyklopila naráz. Chvíli se šklebila nad ostrostí, než své tělo přiměla k nějakému většímu uvolnění a vyčkávala, až ji tato řádná dávka alkoholu stoupne více do hlavy. ,,Líbil ses jí," prohodila s jistým posměškem. ,,Aby ještě kvůli tobě neodvolala svatbu," zamumlala si už spíše pro sebe a pohled obrátila zpátky na plac před sebou. Zády se opřela o bar a ruce volně spustila podél těla, přičemž očkama mapovala každého hosta, který na svatbu zavítal. Sotva Jaxton vyřkl svou otázku, jakási paní v elegantním růžovým kostýmku a pečlivě zapleteným copem začala všechny přítomné svolávat, aby se usadili. ,,Řekla bych, že teď," ztěžka vydechla a popadla Jaxtona jemně za ruku, kterou stiskla. Ještě naposledy se na něj vděčně usmála, než se po jeho boku vydala usadit do jedné z předních řad; bohužel museli oba sedět mezi její rodinou.
Obřad po nějaké chvíli započal a Patricia s nepatrným úsměvem na rtech pozorovala jeho průběh. Většina její rodiny plakala dojetím, Jaxton vypadal nepřítomně a ona? V jisté chvíli ji to dojemné přišlo, vždyť se její starší sestřička vdávala a pozorovat, jak ji její snoubenec se spokojenou tváří navléká prstýnek, bylo tak nádherné, že ji přeci jen slzička ukápla. To však byla jediná slabá chvilka, kterou při obřadu měla – zbytek strávila už jen s mírným úsměvem a tleskáním, které se dostavilo na samotném konci obřadu. Sem tam pohlédla na Jaxtona, kterého po celou dobu držela za ruku, aby vypadali o to víc věrohodněji, ačkoliv pochybovala, že by jim zrovna teď někdo věnoval pozornost. Když bylo po všem a novomanželé se vydali fotit, všichni hosté se přesunuli k bohatému občerstvení, kde byly všemožné francouzské, ale i japonské pochutiny. Sama Patricia se jako první rozhodla pro vegetariánský quiche, který tu byl ve zmenšené verzi a vypadal obzvláště chutně. ,,Měl jsi někdy quiche?" zeptala se Jaxtona se zájmem a poukázala na velký výběr typických francouzských slaných koláčů před nimi.

Zatímco se bokem opírá o bar, jeho intenzivní pohled je plně soustředěn na tu rozplašenou brunetku, kterou má před sebou. „Považuješ mě snad za lháře?“ vznese dotaz vycházející z její námitky. Pokud opravdu pochybuje o jeho upřímnosti a očekávala každou vteřinou jeho útěk, měla by s tím co nejdříve přestat. V opačném případě by si to totiž Jaxton vyložil jako zřejmé znamení, že mu vysílá signály k onomu odchodu. Samozřejmě že by si nestěžoval, kdyby na to přeci jenom došlo, jenže jeho mysl již pohltila představa dlužné Patricie. Ano, přišel sem vlastně jen z jediného důvodu. Byl to totiž právě on, koho původně svíral ten nekompromisní pocit zavázání. Pokud z toho ale vzejde naprosté obrácení celé téhle zvláštní dynamiky jejich vztahu, k takové příležitosti se on jednoduše nemůže obrátit zády.
Hřejivá pachuť alkoholu mu už stihla mírně rozbušit srdce, nicméně do úplného uvolnění má stále ještě daleko. I k jeho překvapení mu koutek úst cukne do pobaveného úšklebku v momentě, kdy z Pat strany zaznamená známky otrávení. „Pozor, aby z tebe nemluvila žárlivost,“ prohodí, aniž by od ní očekával jakoukoliv odpověď. Svá slova myslí spíše jen jako škodolibý žert, přesto by ho potěšilo, kdyby na tom třeba byla jen špetka pravdy.
Odpovědi na jeho následnou otázku se mu dostane téměř okamžitě v podobě směšně oblečené paní organizátorky. Nebo někoho s potřebou se do všeho vměšovat. Takové lidi moc nemusí – to je snad tak těžké nestrkat nos do cizích věcí a starat se o vlastní problémy? Zpátky do reality ho stáhne jemné zatažení za ruku, kterou má stále v Pat sevření. S dlouhým vydechnutím se ji rozhodne následovat. Když ho ale pobídne k usazení v přední řadě, téměř ihned se zarazí v pohybu. V hloubi duše doufal, že se skryjí někde v poslední řadě do tmavého rohu, nejlépe by na ně třeba ani nevyšla židle, takže by museli odstoupit stranou. Takový předpoklad je samozřejmě nerealistický, přeci jenom tu dělá doprovod mladší sestře samotné nevěsty. Krátce si odkašle a tiše si pro sebe zamumlá jakousi nadávku, než se nakonec vedle ní usadí. A v hlavě se proklíná, že do sebe nestihl dostat toho alkoholu více, aby na něj začal působit už ideálně tak hodinu zpátky.
K jeho překvapení samotný obřad nebyl zas takové utrpení, jak si ze začátku myslel. Nebo to je špatná formulace – v jeho průběhu měl chuť nad těmi sladkými řečmi protočit očima nebo výsměšně se zasmát úctyhodně méněkrát, než si myslel, že bude chtít. Přesto se párkrát neudrží a zamumlá něco ve smyslu: „Tak s tím hodně štěstí,“ nebo „To jim nevěřím ani kdyby to byla pravda.“ Všechny jeho poznámky ale jasně sdílí jednu myšlenku: slíbit někomu věčnost je podle něj dost absurdní závazek. Vlastní filozofii nikomu cpát sice nehodlá, ale držet tu věčnost poslušně jazyk za zuby se zdála jako nemožná výzva. Až tak nadlidskou sebekontrolu bohužel nemá. Když ale na Patricii zahlédne ten nepatrný úsměv a jakýsi zájem, rozhodne se ty komentáře utnout. Nakonec se rozhodne pro jakousi formu disociace, kdy vlastně začne potlačovat vše kolem něj. Až když se začnou všichni zvedat a hlasitě tleskat, tak ho to probudí z jeho transu. Trochu sebou i cukne, okamžitě se ale uklidní a když už je konečně po všem, tak se mohou přesunout pryč. „Ty jsi brečela?“ Spadne mu pohled z jejích zářivých očí na tváře, na kterých lze vidět nepatrná stopička zaschlé slzy, pobavený úšklebek na jeho obličeji. Dál to ale rozebírat nehodlá, jen nad tím nechápavě zakroutí hlavou a raději sklopí pohled o to níže na nabízené občerstvení. Utahovat si z ní nemá za potřebí. „Ne…“ Odpoví se skeptickým podtónem, zatímco si ke rtům zvedne novou sklenku s alkoholem, kterou si stihl sebrat cestou. Možná by si přeci jenom něco měl dát. Pít tolik alkoholu na lačný žaludek není zrovna chytrá volba. Nemluvě o tom, že se pak bude zítra za takové rozhodnutí proklínat. „Co si dáváš ty?“ Optá se na její názor, zatímco rychle přelétne pohledem své okolí. Nevěsta i blízká rodina v nedohlednu. Jeho postoj rázem zvolní, nicméně od Patricie nijak zásadně neodstupuje. Za tu dobu totiž zjistil, že mu její blízkost jaksi nevadí. Ba naopak. Přeci jenom je jediná osoba, kterou tu alespoň částečně zná. Nemluvě o tom, že je taky jediná, kdo mu neleze do prdele a nesnaží se ho velice nenápadně zkoumat zaujatým pohledem. „Proč jsi vůbec tady? Sama nevypadáš, že bys tu chtěla být nějak víc než já.“ Nepochybně si všiml její nervozity pokaždé když se k nim kdokoliv přiblížil. Určitě v tom má prsty i ta její nekalá lež, ale nepochybuje, že za tím bude i něco více. Nepotřebuje zrovna aby mu tu vyložila svůj životní příběh, ten ho vlastně ani nezajímá. Odpověď na jeho dotaz by mu ale dokázal napomoct k pochopení jejích pocitů. Jelikož právě kvůli nim tu nyní je.

Bylo těžké se uklidnit, a to i přesto, že už jejich přítomnost neobývala její drahá sestřička Jacqueline. Zvládli to přeci skvěle, ne? Tak proč jí nervy i přesto drásaly každou buňku v těle? ,,To bych si nedovolila," mírně se nad jeho otázkou zamračila a místo toho, aby mu osvětlila, jak svá slova vlastně myslela, tak to raději nechala plavat. Zůstal, to bylo hlavní, očividně se nikam nechystal, takže to nebylo třeba více rozebírat, a beztak by se do toho akorát ještě víc zamotala. Raději se zaměřila na svůj nervově hroutící systém, který hodlala uklidnit panákem tvrdého alkoholu. Těžko říct, kdy ji ta pořádná dávka, kterou do sebe stihla kopnout od začátku svatby, stoupne do hlavy a konečně začne plnit svůj účel; uvolnění teď totiž vítala s otevřenou náručí. Její společník by ji k tomu taky mohl dopomoci, ale on se rozhodl, že bude lepší být škodolibý, což si ale zasloužila. Krátce na něj koukla a věnovala mu otrávený úšklebek, kterým mu jeho slova nepotvrdila, ale ani nevyvrátila. Žárlila by? Rozhodně. Brala, že Jaxtona zaujala v první řadě ona a pokud by nakonec skončil s Jacqueline, tak by se akorát potvrdilo to, že je její sestra opravdu ve všem lepší. To by hodně bolelo.
Naštěstí však mohla jen spekulovat o tom, jestli by Jaxton dal její sestře přeci jen přednost, protože obřad zanedlouho začal a Jacqueline si se svým princem na bílém koni řekla své vysněné ano. Nečekala, že ji celá ta věc dojme, svatby moc nemusela, číhal z toho až příliš velký závazek, kterého se bála, protože u žádného ze svých kluků si nebyla stoprocentně jistá, že to je ten pravý. Možná protože někde ve skrytu duše tušila, že ji dříve či později ublíží. Nemohla však popřít, že celá věc byla svým způsobem kouzelná; budou jen svoji. To ona nikdy nebude mít, protože ve vztahu vždycky potřebovala adrenalin, který ji mohli zajistit jen ti špatní kluci. Dávalo to smysl? Tušila, že Jaxton by s ní souhlasil, když zaslechla jeho mumlání. Že by mu v minulosti taky někdo ublížil? Vždycky na ni působil hrozně nedostupně, ale otázka byla, jestli byl takový i k ostatním holkám. A pomohl by ostatním holkám stejně jako dneska jí? Pochybovala. Když už tu byl s ní, mohla by se mu alespoň pokusit dostat víc pod kůži; zjistit, jaký skutečně je pod tou silnou vrstvou nezájmu. Možná nakonec byl dojatý i on, protože mumlání přestalo a Pat doufala, že si nevšiml její slabé chvilky. Proto hned po skončení obřadu vyrazila kupředu jako první a nenápadně si pokoušela utřít slzičky dojetí tak, aby si nerozmazala makeup. Jenže Jaxton byl všímavý víc, než tušila, takže se oné obávané otázce nevyhnula. ,,Ne," zalhala mu s neutrálním výrazem, ačkoliv tušila, že jí to nesežere, a pokoušela se nemyslet na to, jak na ni teď civí. Raději pozornost zaměřila na bohaté občerstvení, kde ji zaujaly miniaturní quiche, které v Americe nedokázali udělat tak dobře jako v její rodné zemi; nebylo tedy divu, že jako první sáhla po nich. ,,Ne?!" zeptala se překvapeně a vykulila na něj svá hnědá očka. ,,Musíš ochutnat!" zvolala zřejmě až příliš nahlas, protože na sobě rázem cítila oči svých příbuzných, a tak toho rovnou využila a s láskyplným úsměvem mu vyloženě narvala onen quiche do pusy. Chudák Jaxton ani nebyl schopen dokončit svou otázku. ,,Jsi rozkošnej," konstatovala se zřetelným francouzským přízvukem a uculila se na něj; nelhala, vážně byl, jen měla tušení, že ji teď ve své mysli proklínal.
Nechala ho, ať už zbytek sousta buď dojí nebo vyhodí – ne každému může slaný koláč chutnat, - a sama si hrábla pro sýrový. Ten byl, jak rázem zjistila, vynikající. Ochutnala pak ještě mochi a malé hamburgery, které asi měli udržet spjatost s Amerikou. Vše zapíjela dobrým vínem, které bylo očividně také dovozeno z Francie. Byla její sestra v balíku? Fajn, asi na ni přeci jen trochu žárlila. ,,Protože to je rodina," odpověděla Jaxtonovi tiše, když přerušil jejich chvilkové ticho a loupla po něm provinilým pohledem. ,,Nemohla bych přeci chybět na svatbě své sestry," zatěkala pohledem kolem sebe, než se zase zakoukala na něj. ,,Máš sourozence?" zeptala se rázem, ačkoliv tušila, že jí Jaxton zřejmě neodpoví. Nebyl zrovna… výřečný. Za zkoušku však nikdo nic nedal a při nejhorším se na ni maximálně zamračí se slovy, že tu nejsou kvůli němu.
Kopla do sebe další sklenku vína a cítila, jak se jí všechny svaly uvolňují. Měla chuť tancovat. S Jaxtonem. Jenže na to bylo ještě moc brzo, ačkoliv hudba tu už vyhrávala, ale jako první měli tancovat novomanželé, ne? A ti se stále fotili. Odebrala se tak s Jaxtonem alespoň do ústraní, kde nebylo takové riziko střetu s příbuznými a hlasitě si oddechla. Bylo fajn nestresovat se, uhm, minimálně chvíli, protože v další minutě viděla, jak na ni ukazuje její drahá maminka a po boku jejího táty si to k ní a Jaxtonovi míří. Ne, ještě ne!! Na to nebyla dostatečně opilá. Vyděšeně se otočila k Jaxtonovi čelem a ztěžka polkla. ,,Polib mě," zamumlala a pokusila se nasadit něžnější výraz, protože by přeci jen bylo podezřelé, kdyby ji líbal vyděšenou. Nemohli zdrhnout, to by bylo divné, a i když ani tahle možnost nebyla zrovna elegantní, tak si byla jistá, že jim rodiče dopřejí soukromí, když uvidí, že se od sebe nedokážou odlepit. Zatím se třeba zdrží u někoho jiného a Pat do sebe stihne naládovat další skleničku vína. Už teď se jí docela točila hlava, ale vnímala; zábrany už však tolik neměla, jak bylo vidno. Na druhou stranu do ničeho Jaxtona nehodlala nutit, takže pokud by se mu náhodou příčilo ji políbit, bude muset zvládnout další rozhovor s jejími rodiči.

Jak by Jaxton zhodnotil svůj první svatební obřad v životě? Překvapivě lépe, než asi očekáváte. Nemyslete si zase, že mu to obrátilo svět vzhůru nohama, a on je připravený podobný závazek přislíbit první ženě, která si získá jeho přízeň – nebuďte bláhoví. Samozřejmě si neodpustil pár nevhodných komentářů spolu s častým odvracením pohledu z důvodu znechucení… ale mimo tyto incidenty se Jaxton vlastně choval naprosto ukázkově. Nad další návštěvou slavnosti tohoto typu by se ale musel pořádně zamyslet. Oficiálním ukončením obřadu jim ale nezbývá jediný důvod, proč se dál zdržovat u oltáře, takže se pomalým krokem spolu se zbytkem davu přesunou do haly s honosným občerstvením.
Co ale nečekal když svoji pozornost přesune z novomanželů zpět na brunetku po svém boku, že by ji nachytal s načervenalýma očima a utřenými slzami způsobené dojetím. A její následná očividná lež jen potvrdí jeho domněnku. Z těch pár interakcí, které měl to potěšení s ní sdílet, dokáže usoudit, že je celé tohle její hraní na drsňačku pouze přetvářka. Nebo to tak na něj alespoň působí. Protože když došlo do tuhého a ona byla zahnaná do kouta, tak div se před ním nerozsypala. Utahovat si z ní ale nehodlá, proto na její chabý pokus ho oklamat jen kývne hlavou, snad jako kdyby jí její slova věřil.
Novým středem pozornosti je nyní jídlo. Přestože hlava mu jasně říká, že by měl něco sníst, po zhlédnutí té japonsko-francouzsko-americké fusion nabídky ho přejde chuť na jídlo docela rychle. Koho se zdravým rozumem napadlo zkombinovat sushi, quiche a mini hamburgery? Alespoň že nechali zavést otevřený bar – to je podle něj zase geniální nápad. Právě díky němu ono nespokojené zamračení a vraždící pohled, který je pro Jaxtona natolik typický, již dávno zmizeli. Nyní to stihl vystřídat výraz, který může působit jako vzdálený příbuzný jakémusi uspokojení. Jedno je ale jasné: cítí se mnohem uvolněněji než před několika hodinami. A tomu všemu vděčí zlatému alkoholu, který mu už stihl za tu dobu obřadu stoupnout do hlavy. A právě z toho důvodu, když mu je bez varování narván kousek typického francouzského quiche do úst, tak dokáže na svoji společnici jen vyjeveně koukat. Zprvu má co dělat, aby se u toho nerozkašlal, nakonec ale začne těžce ono sousto žvýkat, zatímco zaraženě sleduje její další pohyby, které nenaznačují jakýkoliv náznak ztrapnění. A její následná slova jeho udivení jen posílí. Rozkošný? To je asi to poslední přivlastňovací jméno, které by asocioval s jeho osobou. Proto na Patricii již kouká s výrazně pozvednutým obočím. Nebýt úst plných suchého quiche, tak by na ni vyplivnul i nějakou kousavou poznámku. Plivat na ni ale nic nebude, proto zůstane jen u toho udiveného pohledu. S těžkostí spolkne onu nedobrovolnou ochutnávku, pěstí si zakryje ústa k tichému odkašlání, než na ni konečně promluví: „Ty jsi šílená,“ zkonstatuje její dnešní charakter. Její jediné štěstí, které ji zachraňuje od možné hádky, je ten alkohol, který již dokázal rozvolnit jeho myšlení. Jaké to štěstí, opravdu… A aby jí to štěstí náhodou nevyprchalo příliš brzy, dopije rovnou zbytek své skleničky. Sám si následně sebere malou mističku s hranolkami, aby alespoň trochu vyvážil ten nepoměr v jeho žaludku.
Patriciina odpověď poukazující na důležitost rodiny v něm probudí smíšené pocity. Samozřejmě, že takovou falešnou odpověď trochu předpokládal, přesto doufal, že z ní vypadne něco originálnějšího, než něco tak vyhýbavého… Něco, co by ho přesvědčilo k pochopení jejího rozhodnutí. Tiše na ni shlíží, zatímco ji nechá se dovysvětlit, nakonec jí na to jen letmo kývne hlavou k náznaku porozumění s tichým: „Uhu,“ přestože to je to poslední, co aktuálně cítí. Dle jeho názoru toho v ní musí být o tolik více, než jen nějaká rodinná povinnost. Protože jednoduché „je to přeci rodina“ by jeho samotného nedonutilo asi k ničemu.
V momentě, kdy se mikrofon otočí jeho směrem a odpověď je nyní očekávána od něj, tak na ni párkrát mrkne v překvapení – to nedomyslel, že by se pak mohla zajímat o něj. „Nemám.“ Jasná a stručná odpověď, zatímco si odloží stranou vše, co měl doposud v rukou. To přeci stačí, ne? Nakonec zjistila to, co potřebovala. Rozhodně nemá v plánu se tu nějak výřečně otevírat o jeho rodinné situaci. Možná dodatečně i kvůli nedostatku sourozenců nechápe její odůvodnění být ochotný strpět večer plný nepřívětivých pohledů a vlezlých otázek od rodinných příslušníků. Vždy ho udivovalo proč jen protože s někým sdílíte krev, tak je akceptovatelné zapomenout na jakékoliv právo o soukromí.
„Chceš další?“ zeptá se Pat, jak ji sleduje více méně exnout skleničku vína, obočí mu lehce povyskočí výše nad tou podívanou. Místo odpovědi mu ale uteče stranou, takže nad tím zklamaně zakroutí hlavou. Šťastnou náhodou kolem něj zrovna projde číšník s tácem plným šampaňského a maličkou jahodou k tomu. Dvě sklenky mu ukradne tak rychlým pohybem, že si té krádeže chudák ani nevšimne. Dřív, než ho ale dokáže kdokoliv nařknout ze zločinu, tak ho jeho kroky už vedou zpátky k Pat, která si mezitím stihla najít odlehlé místečko se špetkou soukromí. „Tady máš,“ nabídne jí polovinu uloupené kořisti. Co ho zaujme ale tentokrát, je její panicky tikavý pohled. „Patricie?“ osloví ji s lehkou dávkou obav v jeho hlase – něco, co zrovna dvakrát neočekával, že by se dnes mohlo stát. Její odpověď ho ale šokuje natolik, že jediná jemu akceptovatelná reakce na to, je se nad tím zasmát. Myslel, že svým tichým hlubokým smíchem, který mu na pár krátkých vteřin unikne z úst, v ní vyvolá podobnou reakci, jenže její upřený pohled mu naznačuje pravý opak. Rty proto semkne zpátky k sobě a vrátí se jeho charakteristické zamračení. Na moment mu pohled uteče na její narůžovělé rty, nicméně v hlavě si snaží utřídit myšlenky a zjistit o co tu doopravdy jde. Snaží se na ně záměrně stáhnout pozornost? Nebo je toto celé přeci jen zoufalý pokus jak ho sbalit (z čehož ji nařknul již na začátku večera, ta slova mu ale odbyla téměř okamžitě). Možná to nakonec byl více než jen moment s jeho pohledem strávených na jejích rtech, proto se od nich raději odvrátí za účelem se porozhlédnout kolem. Potřebuje zhodnotit situaci kolem nich – jedině tak zjistí, zda je hypotéza číslo jedna pravdivá. Varianta druhá totiž naznačuje, že je Patricie zoufalá holka, která se nestydí kdekoho sbalit i tou nejbizardnější metodou, a tomu se mu věřit moc nechce.

Její sestra nebyla vždycky tak uštipačná a škodolibá jako je nyní; ty dvě spolu bok po boku vyrůstaly a kryly si pokaždé záda. To až puberta s Jacqueline pořádně zatřískala a zformulovala ji v monstrum, kterému pak v dalších letech nedělalo sebemenší problém napráskat každou blbost, kterou se Patricia provinila. Aby tedy bylo jasno, tak k breku ji při obřadu nedovedla ta daná situace, ale především představa její malé sestřičky, která o takové svatbě snila snad už když byla v lůně. Jenže to by Jaxtonovi jen horko těžko vysvětlovala, a navíc by to stejně nepochopil. Muži v těchto věcech nedokázali být sentimentální. Dokázali to vlastně někdy? Nehodlala to zjišťovat, a stejně její plnou pozornost získalo jídlo, kterého tu bylo na její vkus až moc, ale nestěžovala si. Jacqueline asi chtěla překvapit chuťové pohárky každého hosta vzhledem k rozmanitosti nabízených jídel, ona sama se však hodlala držet hlavně u francouzských pokrmů. Nebylo tedy divu, že jako první sáhla po slaném koláči, který Jaxton, jak sám prohlásil, nikdy neochutnal. Zřejmě sám pořádně nevěděl, o co to celý ty roky přicházel a Pat místo toho, aby mu jako normální člověk nabídla kousek quiche na ochutnání, mu jej narvala rovnou do pusy. Periferně viděla, jak se nad tímto gestem její tetička uculila, což brala jako velký úspěch. Holt se v ní už ten alkohol dost činil a bohužel to odnášel právě Jaxton. Se zájmem pozorovala jeho výraz, ve kterém doufala, že zahlédne nadšení, avšak dočkala se jen podivení. Možná mu prostě trvalo, než zpracoval ty výborné chutě, kterými francouzská kuchyně oplývá. ,,Šílená…," zopakuje po něm lehce pobaveně a pak zavrtí hlavou. ,,Myslíš šíleně pěkná?" opraví jeho prohlášení tak, aby bylo pro její uši libozvučné a věnuje mu další ze svých úsměvů. Nebyl prvním člověkem, který ji takto nazval, ale tak alespoň ji nikdy nikdo neřekl, že je škaredá, a to je výhra.
Po ochutnávce dalších pokrmů se společně s Jaxtonem přesunula do ústranní, kde si mohli nerušeně povídat. Pat se tak bohužel nevyhnula otázce, na kterou se jí nechtělo odpovídat, protože tušila, že to bude další věc, kterou Jaxton nepochopí. Jejich rodinné vztahy byly neskutečně složité, a stejně tak i samotná Pat, takže nahlížet tomu všemu pod pokličku nebyl zrovna dobrej nápad, proto zvolila odpověď, u níž věděla, že ji nebude muset nijak více rozvíjet. Celé to navíc obrátila na Jaxtona, o kterém se chtěla dozvědět víc, avšak bohužel zase pohořela. No, tak aspoň věděla, že nemá žádného sourozence, yay.
Dle jejího skromného názoru už do sebe nalila více alkoholu, než za normálních okolností unesla, ale i přesto měla stále pocit, že toho v sobě neměla dost; stále se nedokázala uvolnit. Jaxton si toho očividně všiml, protože ji nepřestával zásobovat pitím alkoholu – ostatně jako správnej fake boyfriend. V ústranní sice měli chvíli klid, ale byla jen otázka času, než se k nim někdo přiřítí a bude se dále rýpavě vyptávat. No a ta chvíle přišla právě teď a v té nejhorší možné variantě. Její rodiče. Nebude lhát, v té chvíli dost zpanikařila a jediný východ, který v tomhle viděla, byly Jaxtonovy rty. Jenže její společnost tentokrát vůbec nespolupracovala. Myslel si, že vtipkuje? Očividně. Zavrtěla hlavou, aby mu naznačila, že to tak není, přičemž si ve tváři pevně držela svůj vážný výraz. Pochopil to, jenže… Jenže co? Ne, že by po něm toužila, ale fakt, že zaváhal, ji zranil. Každá holka byla ráda žádaná, a to i od kluků, se kterými neplánovala nic mít. Proč se po ní nevrhl? Co to s ním bylo? Hnusila se mu? Hlavou ji vířilo tolik otázek, že z nich div nezešílela, ale musela se teď soustředit na horší problém. Netrpělivě překročila na místě a olízla si horní ret. ,,Jaxtone," zamumlala tak potichu, že bylo nemožné, aby to slyšel, ale na vyšší hlasitost už nebyla síla. Rodiče byli stále blíž a blíž a chlapec se k ničemu neměl, takže se toho musela chopit Patricia. Sama netušila, kde se v ní v ten moment objevila odvaha, ale zajistila ji první krůček, kterým odstranila tu malou mezírku mezi ní a Jaxtonem. Pak už to šlo samo. Čapla ho za košili, díky níž si ho přitáhla tak, aby na něj dosáhla, zatímco druhou ruku usadila na jeho tvář, kterou nastavila čelem k sobě. Pak už nebylo na co čekat. ,,Promiň," zamumlala nesrozumitelně pár sekund před katastrofou, která představovala polibek. Buď to zvládne nebo mu dojdou nervy a všechno praskne; to byl ale risk, který protentokrát hodlala podstoupit.

Stále v ústech cítí zbytky onoho suchého quiche, když na ni hledí s údivem v očích. „Spíš jen šílená,“ zkonstatuje, lehké podráždění lze stále jasně slyšet v jeho hlase. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by v té její malé hlavičce vznikl nápad, že mu bez oznámení do úst narve kus francouzského koláče. Tato náhlá suverénnost ho stále zaráží. Kam zmizela ta ustrašená holčička?
Člověk by si řekl, že po tomto incidentu je její vzhled to poslední, na co by se měl následně zaměřit, přesto si neodpustí ji po jejím dodatku pořádně prohlédnout – už podruhé za dnešek. Jedná se o svatbu, navíc ještě svatbu její starší sestry. To, že si Patricie dala na svém vzhledu extra záležet je naprostá samozřejmost. Přesto mu jeho pohled sklouzává po její postavě pravděpodobně více okatě, než by chtěl. Pravý koutek úst mu nepatrně povyskočí nad uvědoměním, že je toto snad poprvé, kdy dle jeho názoru její vnější vzhled koresponduje s realitou jejího ryzího charakteru. Na drsňačku s hroší kůží si může hrát jak moc chce, ošálit Jaxtona se jí ale nepodaří.
Avšak i kdyby chtěl, tak ji přesto nemá v tomto ohledu právo jakkoli soudit. Sám je schopen přiznat, že i on má více než jednu tvář. Na školních pozemcích si primárně drží u sebe, moc se nevyjadřuje a přenechává spotlight těm, kteří po něm tolik prahnou. V určitých částech San Francisca ho zase místní znají jako Alexe Cartera. Takže jestli je tu někdo, kdo dokáže pochopit, že je občas pro vlastní benefit lepší se na chvíli přeměnit v někoho jiného, tak je to právě on. Jako třeba pro dnešní večer, kdy se z něj v rámci minut stal dlouholetý přítel, kterého by neměly rozhodit otázky znící: „Kdy máte v plánu požádat moji druhou dceru o ruku?“ nebo „Co nejvíce milujete na naší drahé Patricii?“. No ještě, že se mu do sevření dostala sklenička se šampaňským, jejíž obsah zlikviduje téměř ihned. Tímhle tempem si budou všichni hosté myslet, že je Jaxton alkoholik.
Pak následuje ten zvláštní pohled se šokující otázkou. Vysvětlení, že se jedná o zoufalý vtip, mu Pat téměř okamžitě smete ze stolu, když její zoufalé oči ne a ne opustit ty jeho. Tak je přeci jenom šílená. Volnou rukou si ji lehce přidrží za paži s úmyslem s ní jemně zatřást, snad jako kdyby jí to mělo pomoci se vzpamatovat. Zároveň se mu pozornost začne pomalu přesouvat na jejich okolí. Potřebuje najít řádné vysvětlení aktuální situace. Patricie má ale očividně jiné plány, když ho chytne za košili a s téměř přeslechnutelnou omluvou natiskne své rty na ty jeho. Na krátký okamžik, než ho ještě stihne stáhnout k sobě, zahlédne v jejích očích směs strachu a odhodlání, což ho ještě víc vyvede z míry. V jejím nečekaném naléhání na jejich blízkost nachází cosi přitažlivého. Něco, co ho skoro nutí zapomenout na jejich okolnosti. Vůbec… na veškeré myšlenky, které mu doteď okupovaly mysl. Na chvíli zaváhá, ale jeho tělo odpovídá rychleji než rozum, proto jemně sevře její rameno, což způsobí, že si ji nepatrně přitáhne blíže k sobě. Tento pocit poblouznění potrvá sotva pár vteřin, vzájemně se od sebe vzdálí dříve, než oběma vůbec dojde, co se to mezi nimi zrovna stalo. Následuje tiché odkašlání, jeho pohled je ale stále zakotvený na jejích hnědých očí. V momentě kdy začnou rázem těkat kamsi za něj, ho to pobídne se otočit a zjistit co tak lákavého si získalo její pozornost. V zorném poli se mu objeví Patriciini rodiče s lehce překvapeným, ale uspokojeným výrazem. Ještě trapné zamávání a pak se na patě otočí a zmizí jim z dohledu. Konečně našel finální dílek této skládačky. Nemůže říct, že emoce, která ho následně pohltí, je zklamání, ale uvolněný se také zrovna necítí. Líbila se mu ta jiskra, ten žár jejího naléhání, nicméně nejen že euforie ze všech těchto pocitů již vyprchala, ale zároveň vůbec nebyly autentické. Jak zbytečné…
„Další drink?“ Rozhodne se pro alternativu záměrného ignorování jejich polibku. A stejně jak pokaždé za celý večer, ani tentokrát nečeká na její odpověď a znovu se rozejde zpátky k baru. K jeho stanici, jeho safe space. V jeho blízkosti nakonec stráví i zbytek svatebního večera, dále předstírající, že se nic nestalo. Protože se vlastně doopravdy nic nestalo. Nakonec když už je na čase, aby se jejich cesty rozešly, tak jejím směrem ještě zamumlá krátké: „Rozhodně máš za co děkovat.“ A ponaučení pro něj? Pro příště si to ještě pořádně promyslí, že se rozhodne někomu opětovat laskavost.

→ Jaxton out