Japanese Tea Garden

Jaxton si už našel novou motivaci co se týče jeho účasti na této jedinečné události. Zprvu se jednalo pouze o pouhé zbrklé rozhodnutí, aby Pat umlčel, poté se to přeměnilo na pocit zvědavosti s určitými očekáváními k podobě sexu, až to skončilo s dobrým pocitem, že odtud dnes odejde s další osobou, která mu bude do určité míry zavázána. Stále dostatečně uspokojující. Protože pokud je na světě něco, co ho dokáže pohnat dopředu, tak to jsou dlužné laskavosti. Samozřejmě tu pak na druhé straně rovnice stojí to bláznivé divadlo, které po něm chce Patricie, aby předvedl. Pořád tu situaci vidí v negativním světle, to si zase nemyslete. Alespoň z toho ale bude něco mít. Je si moc dobře vědom toho, že odkýváním této dohody si zaručil, že budou všechny oči tady směřovány jen na novomanželský pár, ale i na ně. No… všechno má své výhody a nevýhody.
Jejich první interakce s rodiči utekla tak rychle, že ji sotva stihl zpracovat. Dokonce ji zvládl překousnout bez jediné poznámky; ty si nechal až na potom. Jenže tohle? Na svůj osobní prostor je vskutku háklivý. O to více, když jde o naprosto cizí lidi, kteří nemají absolutní právo se vůbec pokusit překročit jeho komfortní hranici. To ale Pat sestru očividně rodiče nenaučili, když své čerstvě namalované rty několikrát silně přitiskne na jeho tváře. Přesně v ten moment měl sto chutí ztropit scénu, ale raději se rozhodl pro klidnější reakci, aneb vytvoření bariéry mezi ním a nevěstou v podobě Patricie. Vlastně si ji drží blízko sebe po celou dobu Jacquelininy přítomnosti. Cítí, jak se mu v této nepříjemné situaci pomalu svírá žaludek, ale nově nalezený komfort v Pat blízkosti tu úzkost dost utlumuje. Otázku ohledně délky jejich vztahu se rozhodne raději ignorovat, jelikož nemůže zaručit, že by z něj nevyšla ironická odpověď ve stylu: „Sotva pár minut.“ Následující dodatek si ale okomentuje rád, přestože opravdu krátce. „Třeba…“ zopakuje a rozhodne se věnovat Patricii krátký provokativní pohled. Když už tu má dnes trpět, tak v tom rozhodně nechce zůstat sám. Jenže její chytrá hlavička se rozhodne toto mučení rychle ukončit a svoji sestru vychytralou metodou od nich odežene pryč.
Ihned co se od nich nevěsta vzdálí, tak stáhne svoji ruku, která doposud odpočívala na Pat boku, otočí se zpátky k baru a instinktivně mávne po barmanovi, aby mu znovu nalil to samé. „Rovnou dvojitý,“ kývne ještě hlavou, aby mu potvrdil svoji objednávku. „A pro slečnu taky.“ Jestli mají oba dva dnešní večer nějak přežít, tak bude za potřebí, aby se uvolnila i ona. Proto doufá, že jí další drink napomůže od toho, aby nebyla pořád tolik upjatá. Neví totiž jak dlouho by ještě zvládl být v přítomnosti s vystresovanou Patricií.
„Budu muset,“ pokrčí u své odpovědi na její starostlivý dotaz nezaujatě rameny, „už mě nemusíš přemlouvat, když jsem ti na to kývl.“ V dalším momentě na baru přistanou dvě skleničky s alkoholem, on se chopí své a lehce ji pozvedne do vzduchu k jakémusi přípitku, než to do sebe vše kopne. Ugh- stále nechutné, ale už začíná pomalu cítit pomalu budující se teplo v jeho těle. „Kdy teda ta věc začíná?“ Jen někdo, kdo k těmto záležitostem vede naprosto ignorantský postoj může nazvat samotný svatební obřad jako „tu věc“. Vlastně, když se nad tím tak zamýšlí, tak se vlastně jedná o jeho první svatbu v životě. Zatím mu ale nepřijde, že by byl jeho život ochuzen o něco nezapomenutelného. Jen možná kdyby se nejednalo o jeho první zkušenost, tak by se tu necítil jako takový outsider, přičemž by ani nemusel být natolik závislý na své přítelkyni pro dnešní den. Už aby to měl za sebou…

V břiše pociťovala silný pocit nevolnosti, když se k nim přiřítila její sestra Jacqueline, kvůli které byla celá tahle šaráda vytvořena. Samozřejmě to nechtěla na nikoho svádět, protože na vině byla především Pat, která nedokázala skousnout zklamané pohledy svých rodičů a pohrdání, jež se jí dostávalo od sourozenců; jenže kdyby se k ní všichni chovali alespoň trochu lépe, nic z toho by tu nebylo potřeba. Svým způsobem vlastně bylo hrozné, že se na sestřinu svatbu netěšila tak moc, jak by měla; stejně jako bylo hrozné to, že se modlila, aby od nich co nejdříve zmizela. Fungovalo to tak i v ostatních rodinách? Bylo to normální? Beztak ne. V ostatních rodinách si určitě nemuseli hledat falešné lásky a pak se k nim tisknout ve strachu, že to celé divadélko nevydrží a celý plán praskne. Jaxton byl ale skvělý. Raději ani nechtěla vědět, co všechno se mu teď honilo v hlavě, ale určitě mu byla celá situace nepříjemná; a přesto vše bravurně zahrál. Byla by se bývala tomu s oddychem zasmála, ale to teď nepřicházelo v úvahu. Navíc ještě nebylo vyhráno; její sestra se totiž rozhodla dělat to, co jí jde nejlépe, a sice nepříjemně rýpat. Chytání kytice byl strop, který Patricii přiměl k tomu, aby celou věc utnula, ačkoliv Jaxton vše zvládal – to ona tu byla ta, která to těžce nedávala. Nevědomky se totiž zamračila a až když se na ní Jaxton s jistou provokací podíval, výraz zase uvolnila. ,,Už se nemůžu dočkat," oplatila mu tentokrát se stejnou vervou provokace a stisk, kterým doteď mučila jeho ruku, jemně povolila. Poprvé si totiž pomyslela, že tohle opravdu můžou zvládnout a že to nakonec nebyl zas tak špatný plán. Dokonce i její sestra bez problému zmizela, když řeč obrátila na její obřad, který měl už pět minut zpoždění. Zatím se na ně smálo štěstí a kdo ví, třeba si to nakonec i užijí.
Tiše si oddychla, když jim Jacqueline, jejíž odchod bedlivě pozorovala, konečně zmizela z dohledu a pozornost obrátila zpátky na Jaxtona, který jim u baru objednával panáky. Ani neprotestovala, věděla, že to potřebuje, ačkoliv hladinku alkoholu by si hlídat měla, pokud Jaxton nechtěl, aby se tu po něm pak plazila. ,,Nejde o přemlouvání jako spíše o ujištění," namítla a pohledem zatěkala ke skleničce, kterou k ní barman přisunul. Kývnutím hlavy a jemným úsměvem mu poděkovala, načež napodobila Jaxtonův něcojakopřípitek a celé to do sebe vyklopila naráz. Chvíli se šklebila nad ostrostí, než své tělo přiměla k nějakému většímu uvolnění a vyčkávala, až ji tato řádná dávka alkoholu stoupne více do hlavy. ,,Líbil ses jí," prohodila s jistým posměškem. ,,Aby ještě kvůli tobě neodvolala svatbu," zamumlala si už spíše pro sebe a pohled obrátila zpátky na plac před sebou. Zády se opřela o bar a ruce volně spustila podél těla, přičemž očkama mapovala každého hosta, který na svatbu zavítal. Sotva Jaxton vyřkl svou otázku, jakási paní v elegantním růžovým kostýmku a pečlivě zapleteným copem začala všechny přítomné svolávat, aby se usadili. ,,Řekla bych, že teď," ztěžka vydechla a popadla Jaxtona jemně za ruku, kterou stiskla. Ještě naposledy se na něj vděčně usmála, než se po jeho boku vydala usadit do jedné z předních řad; bohužel museli oba sedět mezi její rodinou.
Obřad po nějaké chvíli započal a Patricia s nepatrným úsměvem na rtech pozorovala jeho průběh. Většina její rodiny plakala dojetím, Jaxton vypadal nepřítomně a ona? V jisté chvíli ji to dojemné přišlo, vždyť se její starší sestřička vdávala a pozorovat, jak ji její snoubenec se spokojenou tváří navléká prstýnek, bylo tak nádherné, že ji přeci jen slzička ukápla. To však byla jediná slabá chvilka, kterou při obřadu měla – zbytek strávila už jen s mírným úsměvem a tleskáním, které se dostavilo na samotném konci obřadu. Sem tam pohlédla na Jaxtona, kterého po celou dobu držela za ruku, aby vypadali o to víc věrohodněji, ačkoliv pochybovala, že by jim zrovna teď někdo věnoval pozornost. Když bylo po všem a novomanželé se vydali fotit, všichni hosté se přesunuli k bohatému občerstvení, kde byly všemožné francouzské, ale i japonské pochutiny. Sama Patricia se jako první rozhodla pro vegetariánský quiche, který tu byl ve zmenšené verzi a vypadal obzvláště chutně. ,,Měl jsi někdy quiche?" zeptala se Jaxtona se zájmem a poukázala na velký výběr typických francouzských slaných koláčů před nimi.

Zatímco se bokem opírá o bar, jeho intenzivní pohled je plně soustředěn na tu rozplašenou brunetku, kterou má před sebou. „Považuješ mě snad za lháře?“ vznese dotaz vycházející z její námitky. Pokud opravdu pochybuje o jeho upřímnosti a očekávala každou vteřinou jeho útěk, měla by s tím co nejdříve přestat. V opačném případě by si to totiž Jaxton vyložil jako zřejmé znamení, že mu vysílá signály k onomu odchodu. Samozřejmě že by si nestěžoval, kdyby na to přeci jenom došlo, jenže jeho mysl již pohltila představa dlužné Patricie. Ano, přišel sem vlastně jen z jediného důvodu. Byl to totiž právě on, koho původně svíral ten nekompromisní pocit zavázání. Pokud z toho ale vzejde naprosté obrácení celé téhle zvláštní dynamiky jejich vztahu, k takové příležitosti se on jednoduše nemůže obrátit zády.
Hřejivá pachuť alkoholu mu už stihla mírně rozbušit srdce, nicméně do úplného uvolnění má stále ještě daleko. I k jeho překvapení mu koutek úst cukne do pobaveného úšklebku v momentě, kdy z Pat strany zaznamená známky otrávení. „Pozor, aby z tebe nemluvila žárlivost,“ prohodí, aniž by od ní očekával jakoukoliv odpověď. Svá slova myslí spíše jen jako škodolibý žert, přesto by ho potěšilo, kdyby na tom třeba byla jen špetka pravdy.
Odpovědi na jeho následnou otázku se mu dostane téměř okamžitě v podobě směšně oblečené paní organizátorky. Nebo někoho s potřebou se do všeho vměšovat. Takové lidi moc nemusí – to je snad tak těžké nestrkat nos do cizích věcí a starat se o vlastní problémy? Zpátky do reality ho stáhne jemné zatažení za ruku, kterou má stále v Pat sevření. S dlouhým vydechnutím se ji rozhodne následovat. Když ho ale pobídne k usazení v přední řadě, téměř ihned se zarazí v pohybu. V hloubi duše doufal, že se skryjí někde v poslední řadě do tmavého rohu, nejlépe by na ně třeba ani nevyšla židle, takže by museli odstoupit stranou. Takový předpoklad je samozřejmě nerealistický, přeci jenom tu dělá doprovod mladší sestře samotné nevěsty. Krátce si odkašle a tiše si pro sebe zamumlá jakousi nadávku, než se nakonec vedle ní usadí. A v hlavě se proklíná, že do sebe nestihl dostat toho alkoholu více, aby na něj začal působit už ideálně tak hodinu zpátky.
K jeho překvapení samotný obřad nebyl zas takové utrpení, jak si ze začátku myslel. Nebo to je špatná formulace – v jeho průběhu měl chuť nad těmi sladkými řečmi protočit očima nebo výsměšně se zasmát úctyhodně méněkrát, než si myslel, že bude chtít. Přesto se párkrát neudrží a zamumlá něco ve smyslu: „Tak s tím hodně štěstí,“ nebo „To jim nevěřím ani kdyby to byla pravda.“ Všechny jeho poznámky ale jasně sdílí jednu myšlenku: slíbit někomu věčnost je podle něj dost absurdní závazek. Vlastní filozofii nikomu cpát sice nehodlá, ale držet tu věčnost poslušně jazyk za zuby se zdála jako nemožná výzva. Až tak nadlidskou sebekontrolu bohužel nemá. Když ale na Patricii zahlédne ten nepatrný úsměv a jakýsi zájem, rozhodne se ty komentáře utnout. Nakonec se rozhodne pro jakousi formu disociace, kdy vlastně začne potlačovat vše kolem něj. Až když se začnou všichni zvedat a hlasitě tleskat, tak ho to probudí z jeho transu. Trochu sebou i cukne, okamžitě se ale uklidní a když už je konečně po všem, tak se mohou přesunout pryč. „Ty jsi brečela?“ Spadne mu pohled z jejích zářivých očí na tváře, na kterých lze vidět nepatrná stopička zaschlé slzy, pobavený úšklebek na jeho obličeji. Dál to ale rozebírat nehodlá, jen nad tím nechápavě zakroutí hlavou a raději sklopí pohled o to níže na nabízené občerstvení. Utahovat si z ní nemá za potřebí. „Ne…“ Odpoví se skeptickým podtónem, zatímco si ke rtům zvedne novou sklenku s alkoholem, kterou si stihl sebrat cestou. Možná by si přeci jenom něco měl dát. Pít tolik alkoholu na lačný žaludek není zrovna chytrá volba. Nemluvě o tom, že se pak bude zítra za takové rozhodnutí proklínat. „Co si dáváš ty?“ Optá se na její názor, zatímco rychle přelétne pohledem své okolí. Nevěsta i blízká rodina v nedohlednu. Jeho postoj rázem zvolní, nicméně od Patricie nijak zásadně neodstupuje. Za tu dobu totiž zjistil, že mu její blízkost jaksi nevadí. Ba naopak. Přeci jenom je jediná osoba, kterou tu alespoň částečně zná. Nemluvě o tom, že je taky jediná, kdo mu neleze do prdele a nesnaží se ho velice nenápadně zkoumat zaujatým pohledem. „Proč jsi vůbec tady? Sama nevypadáš, že bys tu chtěla být nějak víc než já.“ Nepochybně si všiml její nervozity pokaždé když se k nim kdokoliv přiblížil. Určitě v tom má prsty i ta její nekalá lež, ale nepochybuje, že za tím bude i něco více. Nepotřebuje zrovna aby mu tu vyložila svůj životní příběh, ten ho vlastně ani nezajímá. Odpověď na jeho dotaz by mu ale dokázal napomoct k pochopení jejích pocitů. Jelikož právě kvůli nim tu nyní je.

Bylo těžké se uklidnit, a to i přesto, že už jejich přítomnost neobývala její drahá sestřička Jacqueline. Zvládli to přeci skvěle, ne? Tak proč jí nervy i přesto drásaly každou buňku v těle? ,,To bych si nedovolila," mírně se nad jeho otázkou zamračila a místo toho, aby mu osvětlila, jak svá slova vlastně myslela, tak to raději nechala plavat. Zůstal, to bylo hlavní, očividně se nikam nechystal, takže to nebylo třeba více rozebírat, a beztak by se do toho akorát ještě víc zamotala. Raději se zaměřila na svůj nervově hroutící systém, který hodlala uklidnit panákem tvrdého alkoholu. Těžko říct, kdy ji ta pořádná dávka, kterou do sebe stihla kopnout od začátku svatby, stoupne do hlavy a konečně začne plnit svůj účel; uvolnění teď totiž vítala s otevřenou náručí. Její společník by ji k tomu taky mohl dopomoci, ale on se rozhodl, že bude lepší být škodolibý, což si ale zasloužila. Krátce na něj koukla a věnovala mu otrávený úšklebek, kterým mu jeho slova nepotvrdila, ale ani nevyvrátila. Žárlila by? Rozhodně. Brala, že Jaxtona zaujala v první řadě ona a pokud by nakonec skončil s Jacqueline, tak by se akorát potvrdilo to, že je její sestra opravdu ve všem lepší. To by hodně bolelo.
Naštěstí však mohla jen spekulovat o tom, jestli by Jaxton dal její sestře přeci jen přednost, protože obřad zanedlouho začal a Jacqueline si se svým princem na bílém koni řekla své vysněné ano. Nečekala, že ji celá ta věc dojme, svatby moc nemusela, číhal z toho až příliš velký závazek, kterého se bála, protože u žádného ze svých kluků si nebyla stoprocentně jistá, že to je ten pravý. Možná protože někde ve skrytu duše tušila, že ji dříve či později ublíží. Nemohla však popřít, že celá věc byla svým způsobem kouzelná; budou jen svoji. To ona nikdy nebude mít, protože ve vztahu vždycky potřebovala adrenalin, který ji mohli zajistit jen ti špatní kluci. Dávalo to smysl? Tušila, že Jaxton by s ní souhlasil, když zaslechla jeho mumlání. Že by mu v minulosti taky někdo ublížil? Vždycky na ni působil hrozně nedostupně, ale otázka byla, jestli byl takový i k ostatním holkám. A pomohl by ostatním holkám stejně jako dneska jí? Pochybovala. Když už tu byl s ní, mohla by se mu alespoň pokusit dostat víc pod kůži; zjistit, jaký skutečně je pod tou silnou vrstvou nezájmu. Možná nakonec byl dojatý i on, protože mumlání přestalo a Pat doufala, že si nevšiml její slabé chvilky. Proto hned po skončení obřadu vyrazila kupředu jako první a nenápadně si pokoušela utřít slzičky dojetí tak, aby si nerozmazala makeup. Jenže Jaxton byl všímavý víc, než tušila, takže se oné obávané otázce nevyhnula. ,,Ne," zalhala mu s neutrálním výrazem, ačkoliv tušila, že jí to nesežere, a pokoušela se nemyslet na to, jak na ni teď civí. Raději pozornost zaměřila na bohaté občerstvení, kde ji zaujaly miniaturní quiche, které v Americe nedokázali udělat tak dobře jako v její rodné zemi; nebylo tedy divu, že jako první sáhla po nich. ,,Ne?!" zeptala se překvapeně a vykulila na něj svá hnědá očka. ,,Musíš ochutnat!" zvolala zřejmě až příliš nahlas, protože na sobě rázem cítila oči svých příbuzných, a tak toho rovnou využila a s láskyplným úsměvem mu vyloženě narvala onen quiche do pusy. Chudák Jaxton ani nebyl schopen dokončit svou otázku. ,,Jsi rozkošnej," konstatovala se zřetelným francouzským přízvukem a uculila se na něj; nelhala, vážně byl, jen měla tušení, že ji teď ve své mysli proklínal.
Nechala ho, ať už zbytek sousta buď dojí nebo vyhodí – ne každému může slaný koláč chutnat, - a sama si hrábla pro sýrový. Ten byl, jak rázem zjistila, vynikající. Ochutnala pak ještě mochi a malé hamburgery, které asi měli udržet spjatost s Amerikou. Vše zapíjela dobrým vínem, které bylo očividně také dovozeno z Francie. Byla její sestra v balíku? Fajn, asi na ni přeci jen trochu žárlila. ,,Protože to je rodina," odpověděla Jaxtonovi tiše, když přerušil jejich chvilkové ticho a loupla po něm provinilým pohledem. ,,Nemohla bych přeci chybět na svatbě své sestry," zatěkala pohledem kolem sebe, než se zase zakoukala na něj. ,,Máš sourozence?" zeptala se rázem, ačkoliv tušila, že jí Jaxton zřejmě neodpoví. Nebyl zrovna… výřečný. Za zkoušku však nikdo nic nedal a při nejhorším se na ni maximálně zamračí se slovy, že tu nejsou kvůli němu.
Kopla do sebe další sklenku vína a cítila, jak se jí všechny svaly uvolňují. Měla chuť tancovat. S Jaxtonem. Jenže na to bylo ještě moc brzo, ačkoliv hudba tu už vyhrávala, ale jako první měli tancovat novomanželé, ne? A ti se stále fotili. Odebrala se tak s Jaxtonem alespoň do ústraní, kde nebylo takové riziko střetu s příbuznými a hlasitě si oddechla. Bylo fajn nestresovat se, uhm, minimálně chvíli, protože v další minutě viděla, jak na ni ukazuje její drahá maminka a po boku jejího táty si to k ní a Jaxtonovi míří. Ne, ještě ne!! Na to nebyla dostatečně opilá. Vyděšeně se otočila k Jaxtonovi čelem a ztěžka polkla. ,,Polib mě," zamumlala a pokusila se nasadit něžnější výraz, protože by přeci jen bylo podezřelé, kdyby ji líbal vyděšenou. Nemohli zdrhnout, to by bylo divné, a i když ani tahle možnost nebyla zrovna elegantní, tak si byla jistá, že jim rodiče dopřejí soukromí, když uvidí, že se od sebe nedokážou odlepit. Zatím se třeba zdrží u někoho jiného a Pat do sebe stihne naládovat další skleničku vína. Už teď se jí docela točila hlava, ale vnímala; zábrany už však tolik neměla, jak bylo vidno. Na druhou stranu do ničeho Jaxtona nehodlala nutit, takže pokud by se mu náhodou příčilo ji políbit, bude muset zvládnout další rozhovor s jejími rodiči.