Náměstí

Proč se ten klučina pořád o něco zajímá? Proč se o ni zajímá, ačkoliv mu to ona nijak neoplácí? Copak nemá lepší věci na práci? Nechápe ho a irituje ji, nebo ji možná irituje právě to, že nedokáže pochopit jeho myšlenkové pochody, kdo ví, psychologii nestuduje. „Skotskou,“ vydechla odevzdaně odpověď, jelikož neměla energii ho odpálkovat a čelit dalším otázkám. Zodpovědět mu jednu takto lehkou otázku by mu přeci mohlo udělat radost a mohl by jí na chvíli nechat na pokoji, no ne? No dobrá, to je spíše zbožné přání, ale i někdo jako Annys může čas od času v něco doufat.
U jedné otázky ovšem neskončili, jelikož se ten softie rozhodl stát pijavicí na jejím odpoledni, které už tak představovalo něco, co nechce absolvovat, přítomnost Cartera byla už jen třešnička na dortu. Sice s tím ve výsledku souhlasila (ne že by měla příliš na výběr), no rozhodně z toho neplánovala dělat párové nákupy a prodírala se skrz trhy nemilosrdným tempem… které byl Carter bohužel schopen udržet, a dokonce mu musela vyklopit, proč tu vlastně je. Dobrá, nemusela, ale kdyby mu to neřekla, myslel by si, že si ráda zdobí svůj pokoj, dělá Santovi sušenky a bůh ví co ještě, což byla mnohem horší varianta. Pobaveně se uchechtla a zavrtěla hlavou nad jeho slovy. Moc dobře totiž věděla, že uvnitř sebe tu hodnou stránku skutečně má, protože na světě stále byli lidé, kteří si to zasloužili, jako její matka nebo to otravné sluníčko z oboru, ale poučila se a ví, že tuhle stránku by neměla dávat na obdiv. Akorát vám lidi ublíží a toho má upřímně plné zuby. Kdo se chce trápit s poznáváním pravých motivů lidí okolo vás? Lepší je si držet kruh tak blízký, jak jen to jde, a na ostatní zvysoka srát. Tak co tu potom dělám s ním? Pomyslela si a zamyšleně si toho klučinu, co se jí tak usilovně snažil vecpat do života, prohlédla. „Neměl by sis dělat plané naděje, Callaghane,“ ušklíbla se na něj a stočila pohled před sebe. „A i kdyby, což je hodně teoretický,“ upozornila ho důrazně, „kde bereš jistotu, že bych kdy byla milá na tebe?“ rýpla si do něj a krátce na něj koukla s nadzdvihlým obočím. I kdyby totiž připustila, že umí být milá, pro něj by se nic nezměnilo. Možná by mohl mít nějaký dobrý pocit, že to ví, ale k čemu by mu něco takového bylo?
Aby si snad skutečně nezačal uvědomovat, že umí být i milá, vcelku nepříjemně se do něj pustila za poslední Halloween. Původně se snažila o výsměch, ale ke konci se cítila spíše vyčítavě, což nemohlo působit dobře a jako její obvyklé já, no Carter si z toho naštěstí odnesl jen ten výsměch a rýpání. Je ale celkem vykolejená, jak nerozhozen Carter je z bavení se o nedostatku oblečení oné zrzky, o to víc jsou její další slova jedovatá. „A já myslela, že muži jsou vždycky připravení, hlavně u takových…“ chvíli hledala vhodné slovo, než z ní vypadlo: „osob.“ Poznámku o divokosti přešla protočením očí, a pomalu se rozhoupávala k další poznámce, ale předběhl ji Carter a fakt, že dorazili na místo určení. „Uh, no jo,“ houkla a kriticky přeměřila dlouhou frontu, která stála před nimi. S povzdechem se zařadila za kupu lidí a hodila side eye na Cartera. „Nechápu, jak si tohle můžou lidi užívat,“ odfrkla si, napila se z pomalu chladnoucího svařáku a rozhlížela se kolem. Nespokojeně svraštila obočí, když zahlédla divokou rudou hřívu, kterou zahlédla právě v přítomnosti Callaghana na onom večírku, a raději stočila pohled do zad člověka stojícího před ní.

V určitém momentu se na její tváři objevilo uculení, za které zřejmě mohlo její inner child. Jasně, muži ji neustále dopřávali komplimenty, byla na to zvyklá a svým způsobem to už brala jako samozřejmost, ale slova Judea v ní vyvolala něco jiného. Nadzvedl ji do úrovně bohyně či královny, se kterou chce každý být; to ona nepochybně byla, ale slyšet to nahlas bylo hezké, už jako malá chtěla prince, který ji bude nosit na rukou a všude se s ní chlubit. Možná právě proto na jeho slova zareagovala jen úsměvem a raději se zaměřila na nabídku punčů; nechtěla působit dojatě či tak něco. Navíc se musela i okřiknout, oba chtěli jen jednu věc, a nic víc, tudíž by nebylo moudré do toho tahat city. Světe, div se, i Nancy je měla! Naštěstí však její hlavinku zahltily nadávky na člověka, který vymyslel kombinaci punče a tequily, a ona se tak rázem začala soustředit na něco jiného. ,,Možná bychom to měli nahlásit policii," tiše k němu broukla s vážným výrazem ve tváři, ovšem její pravý cukající koutek stejně prozradil, že si pouze dělala srandu. Každopádně někam by se to rozhodně nahlásit mělo! Narovnala se, když konečně došli na řadu a u stánkaře si poručila punč s vodkou – a to rovnou dvojitou. Byla ráda, že Jude bez váhání zvolil stejnou možnost, za což mu taky věnovala potulný úsměv. Od stánkaře si už pak jen převzala kelímek s motivem sněhových vloček a po boku svého dnešního společníka, do jehož nabízeného rámě se velice ochotně zavěsila, se vydala pryč od stánku.
,,Mmm… jsi si jistý?" zareagovala na jeho dvojsmyslnou narážku s potulným úsměvem na rtech. Samozřejmě ho v tomhle ohledu nechtěla nijak shodit, spíše se jednalo o provokaci a zřejmě i jakési nabuzení na později. ,,A na dnešní večer," zopakovala se souhlasným pokývnutím hlavy, lehce si přiťukla s jeho kelímkem a ihned z toho svého upila. Punč tedy nejlepší nebyl, ale za nejhorší by ho taky neoznačila; chvíli si s jeho chutí hrála na jazyku, než polkla a kvůli ostrosti vodky se na malý moment zašklebila. Kelímek pak odložila na stoleček, u kterého se s Judem zastavili, a zároveň se vyvlékla z jeho rámě – ne, že by ho nechtěla mít nablízku, ale spíše na něj chtěla mít lepší výhled, čehož z boku nedocílí tak moc jako když si k němu stoupne čelem. A taky že udělala dobře! Jude ji totiž rázem začal těšit dalšími milými slovy a namotávat si jeden z jejích pramínků na prst. To bylo rozkošné a sexy zároveň, líbilo se jí, jak ji sváděl, a nebýt tak trpělivá, zřejmě by už dávno navrhla, jestli se nechtějí přesunout jinam, avšak nyní ji zajímalo, jaká další esa má Jude v rukávu. Samozřejmě to ale nehodlala zas úplně napínat, to by je to pak oba mohlo omrzet a ve finále by to nemělo takový efekt. ,,Pravda," broukla s pohledem upřeným do jeho očí a nepatrným úsměvem. ,,Já si taky nestěžuji," zamumlala téměř neslyšně a palcem mu přejela po dolním rtu, kde mu ulpěla kapička punče. Ten si rázem olízla a jako by nic se porozhlédla okolo sebe. ,,Koukneme, co tu nabízí," zavelela, popadla svůj kelímek s punčem a promnula si své rty, načež se vydala do uličky na obhlídku stánků.

too hot to handle
N A N C Y
______________

Kdyby jen Jude věděl, co se Nancy honí hlavou jen po těch pár slovech, nejspíš by ho to dojalo taky. Nebyl hloupý a samozřejmě věděl, jaká Nancy je – neměl na očích růžové brýle a nenamlouval si, že ji přiměje se zamilovat a změnit se. A ano, šlo jim o to jedno, byl to jednoduše chtíč a klasická fyzická přitažlivost, ale nemohl by popřít, že ji má takovým zvláštním způsobem rád. Ne jako kamarádku, ovšem ani ne jako možnou přítelkyni. Bylo to podivné a neuměl to vysvětlit, hlavní však bylo, že s ní čas trávil rád a že netrousil komplimenty jen proto, že se to očekávalo nebo aby si ji omotal kolem prstu. Kohokoliv, koho měl rád nebo se mu líbil (nebo obojí), by nosil na rukách. Na ten její úsměv se tak uculil zpátky a hlouběji se poté zamyslel až nad onou gastronomickou (mixologickou?) herezí v podobě punče s tequilou. „Nebo aspoň hygienu,“ přikývl úplně stejně vážně, „každé zvlášť? Výborné, perfektní, dokonalé. Dohromady?“ Zkroutil zhnuseně rty. „Co z toho by sis vybrala, kdyby na to došlo? Punč nebo tequila?“ prohodil a zvědavě po zrzce hodil očkem. No ano, rád se o ní dozvídal nové věci! Kdyby neměl zájem s Nancy vůbec mluvit, pozval by si ji rovnou k sobě domů a všechno tohle přeskočil.
Jude si byl velmi jistý. Samolibě se usmál – nebral to ani trochu jako urážku nebo shození – a v očích mu proběhly rošťácké jiskřičky. „Ty o mně snad pochybuješ?“ broukl a přitáhl si ji na chvilku těsněji k sobě. Jen natolik, že se špičkou nosu téměř dotkl toho jejího, a pohledem, v němž se odráželo všechno to, čím by ji mohl přesvědčit, se na kratičký okamžik zastavil u jejích rtů. Přerušil to až pozvednutím kelímku k přípitku. Nechtěl pít tolik, aby později plně nevnímal, co se děje okolo a co dělá. Vždyť by to byla škoda! A nechat alkohol, aby jim překazil jejich setkání? Po tom, co už tolik nešťastných příhod potkalo ta předchozí? To tedy riskovat nehodlal v žádném případě. Byla pravda, že takhle zepředu byl na Nancy ještě hezčí pohled než zboku, což snad ani nemohla být pravda. Jude se na svou společnost spokojeně usmíval, a ačkoliv se těšil, až se dostanou do soukromí, kde budou sami dva, nečišela z něj žádná netrpělivost. Dokázal si užívat i jiné věci než sex. Jako zhypnotizovaný očima následoval její palec, jímž mu setřela kapku punče ze rtů, a tiše sykl. Provokovat mohli oba. Kdoví, co by provedl, kdyby Nancy vzápětí nezavelela, že jdou na další obhlídku. Jude do sebe raději hodil zbytek svého punče a vydal se za ní, aby mu nestihla mezitím zmizet mezi lidmi. Punčů tu bylo v nabídce spousta, až mu z nich přecházel zrak, ale v břiše ho stále šimrali motýlci, takže se zase tolik nesoustředil. Dokud v jednom ze stánků nezahlédl čokoládové pusinky. Vzal Nancy za ruku, aby ji zastavil a vzal k nim, aby hned koupil menší kornout a samolibě se uculil. „Tyhle zbožňuju… skoro tak moc jako někoho jiného.“ Jednu pusinku si vzal mezi rty a zuby a naklonil se až ke rtům své půvabné společnosti a s vyzývavě přivřenýma očima jí půlku nabídl.

To, že mu Annys odpověděla, mu dělá radost hned z několika důvodů. Zaprvé mu potvrdí, že je opravdu všímavým pozorovatelem - samozřejmě ne v creepy way, spíš jako psycholog, kterým chce být -, když mu přizná, že má ráda skotskou, přesně jak si myslel. Zadruhé z ní konečně dostal víc než neurčitou nebo jízlivou odpověď, což je určitě velký pokrok, ačkoliv přitom zněla, jako by z ní vyprchával život. A zatřetí je dost možné, že není alkoholička, anebo na tom není tak hrozně, když se zdá, že je, co se alkoholu týče, vybíravá. Kdyby nebyla, pila by třeba i okenu, že jo. To znamená, že ji někdy může vylákat na skleničku, aniž by to nějak poznamenalo jeho svědomí! Hodí se to zkrátka vědět.
Stejně tak oceňuje vědomí, že má Annys srdce, což by muselo dojít i úplnému pitomečkovi, když mu svěří, proč se někdo jako ona nachází na vánočních trzích. Bohužel však evidentně nechce svou soft stránkou plýtvat zrovna na něm. No, jaké štěstí, že ho to vůbec nemůže odradit. Nejspíš by na něj musela začít křičet, aby si řekl, že by bylo nejlepší se klidit, jenže to Annys nedělá a on se jí rozhodně nechystá prozrazovat, co na něj platí. Místo toho se na ni usmívá, jako by v jeho životě neexistovalo nic jiného než sluníčko a neprostupná duha, jež brání její jízlivé povaze dotknout se jeho srdíčka. “Tu jistotu samozřejmě nemám, ale můžu doufat, že se tam..” Píchne se prstem do hrudi v místě, kde má srdce. “.. pro mě jednou najde místo, teď když vím, že to srdce máš, Annys,” dořekne a mile na ni zamrká, načež se pobaveně uchechtne, protože je tak hrozně vtipný, jenže to nejspíš zase ocení jen on, takže.. no prostě se musí ocenit sám no!
Musí ovšem uznat, že ho přeci jen trochu vykolejí, když je řeč o polonahých holkách z halloweenské party. To ale není ten největší problém, spíš ho zarazí, jakým tónem se s ním o tom Annys baví. Co má kruci za problém? Však nic neprovedl a i kdyby, co je jí do toho? Kde bere právo ho moralizovat? Dobře, kde on bere právo ji otravovat, ale.. ugh! Při její další úsečné poznámce už jen zavrtí hlavou a navede ji ke stánku, který hledali, a kterého si jen chvíli předtím všiml. Zařadí se společně s ní, jelikož má jistě ještě čas, než se jeho rodina odebere zpátky domů. To má Annys radost, že? A světe div se, dál přitom mlčí. Odpustí si dokonce poznámku, že ne všichni jsou jako ona, ne všichni jsou Grinchové, někteří si prostě užívají, že tam mohou stát se svou rodinou, i když jen v blbé frontě, a klábosit o vánočních blbostech. Annys by se ale neměla nechat jeho chvilkovým výpadkem oblbnout, hlava mu jede o sto šest, zatímco pohledem bloudí po okolí. “Asi je těžké tomu uvěřit,” promluví zase konečně, což jeho společnost jistě ocení, a podívá se na ni, “ale ne všichni se spokojí jen se zevnějškem, chovala se hrozně, s někým takovým nemám potřebu ztrácet čas, nikdy nevíš, kolik ti ho zbývá,” bezmyšlenkovitě zapluje do deep waters. Jakmile si však uvědomí, že mluví o čase, pro něj docela traumatickém tématu, vrátí se k vtipkování. “Je to tak, chovala se hůř než ty a ano, mám dokonce své limity,” zavrtí hlavou s výrazem říkajícím wow, já vím, kdo by to byl čekal. Nato se usměje do země a špičkou boty zašoupe o zem.

Nádech dnešní návštěvy vánočních trhů se jí přestával zamlouvat – dobrá, nádech trhů se jí nelíbil od začátku, ale dokázala se s tím nějak smířit, ačkoliv musela přimhouřit obě oči, no zvídavost a vyptávání se Callaghana ten den ještě zhoršovalo. Hlavně protože neměla možnost, jak od něj zmizet. Nemohla totiž přidat do kroku a zmizet na jiné patro nebo do náhodné třídy, jako to dělala ve škole. A protože neměla náladu trpět palbu otázek, rozhodla se mu některé věci vysvětlit, aby se ho zbavila – osudová chyba. Naopak jej nadchla její sdílnost (silné označení, že má ráda skotskou nebylo žádným tajemstvím). A aby toho nebylo málo, on si začal doopravdy dělat naděje, že by snad jednou mohli být kamarádi. I když, ty si asi dělal už od začátku, teď ho v tom tak akorát podpořila, když mu zodpověděla pár otázek, aniž by se extra cukala. Ugh, stejnou chybu už nikdy neudělá, ale asi už bylo stejně pozdě a ona si pod sebou podřezala větev. Dlouze si povzdechla a tiše zaúpěla, když se Callaghan dramaticky dloubl do srdce, ve kterém se pro něj teda rozhodně místo nenajde. Bude se muset spokojit, že vůbec vedle sebe toleruje jeho přítomnost, nikam jinam jej pouštět neplánuje. „Tos musel vědět celou dobu,“ odfrkla si a koukla na něj, „jinak bych nemohla fungovat, co by mi pumpovalo krev?“ ušklíbla se a dále téma srdce a místa v něm nekomentovala, raději se zaměřila na svou jízlivou poznámku, se kterou byla nad míru spokojená.
Byla ráda, že debata o Halloweenu vykolejila Callaghana, ale větší radost by jí to dělalo, kdyby z toho nebyla vykolejená i ona sama, jelikož si nebyla vlastně vůbec jistá, co se mu to tu snaží říct. Původně si chtěla jen rýpnout, ale nakonec zněla spíš jako vyčítavý rodič… a absolutně netušila, odkud se to vzalo. Callaghan to naštěstí už nijak nerozebíral a raději ji navedl k potřebnému stánku – asi už jí má i on plné zuby a jen chce dotáhnout do konce ty jejich nákupy, aby to nevypadalo, že od ní utíká. Alespoň ona si tak to jeho mlčení vyložila a byla s tímto výkladem celkem spokojená, znamenalo by to totiž, že přeci jen se jí podařilo Callaghana vystrnadit. Kdyby nestála ve frontě na trzích, na kterých ani nechce být, a mohla si zapálit, byla by spokojená ještě o něco víc, člověk ale nemůže mít všechno, že. Ona ovšem nakonec nemohla mít ani to první, Callaghan posbíral zbytky své moudrosti a rozhodl se jí odpovědět, ačkoliv už nějakou chvilku postupovali frontou v božském tichu. Obecně je těžké lidem uvěřit, okomentovala si jeho slova v duchu a koukla na něj. Poznámka o zbývajícím čase ji trochu rozhodila a chvíli na něm jen držela pohled, načež se nevesele zaksychtila, vlastně jí to hrálo do karet. „Tak by ho člověk měl trávit s rodinou, ne čekáním v náhodné frontě,“ pokrčila rameny a přesunula pohled před sebe, aby zkontrolovala, jak dlouho tu ještě bude čekat – už je skoro na řadě. „Nevěřím,“ zamrmlala, „ani jednomu, ale hlavně tomu, že máš svoje limity,“ nedůvěřivě se na něj podívala a pokroutila hlavou. Těm limitům se věřilo opravdu těžce, jelikož s ní ještě hůl nezlomil, a přitom na něj byla nepříjemná už tolikrát, zatímco slečna kovbojka jen jednou a stačilo mu to. Co tam proboha provedla a co musí Annys udělat, aby se jí podařilo to stejné? Tedy, ten odhalující cár oblečení si na sebe nevezme, ale v tom to snad nevězí.

Tiše se zahihňala nad poznámkou o hygieně a na znamení souhlasu rychle pokývala hlavou. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy si vyrazila s klučičí společností někam takhle ven a nemyslela jen na to, až s dotyčným hupsne do postele. Většina kluků byla nudná, povídala jí o svých autech či nažhavené kariéře a ona se vlastně bavila jen tím, že si užívala pohledy, které ji dávaly, když je svými slůvky či doteky provokovala. S Judem to bylo jiné, ačkoliv to zní jako klišé, ale byl zábavný a vůbec ne sebestředný. To byla vážně příjemná změna; možná by si s ním mohla dát říct častěji. To ovšem rozhodne až dnešní noc, povaha je totiž jedna věc, ale pokud není dobrý v posteli, nemá to pak smysl. ,,Rozhodně tequilu," odpověděla na jeho dotaz téměř bez rozmýšlení a potulně se usmála. ,,Tebe tipuju na to samé, ale třeba překvapíš?" naklonila hlavu mírně do strany a sjela ho rychlým pohledem. Punč je, alespoň u ní, typický pro Vánoce, v létě by si ho odmítala dát, přeci jen by to byl v takovém horku, které v Californii bývá, docela nesmysl. Jude však mohl mít preference úplně jinde.
No a jako by už tak tenhle chlapík ve všem neexceloval, svou sebejistotou a následným přitáhnutím do své těsné blízkosti, si ji získal snad už úplně. Šlo vidět, že to s ženami uměl a ona se už nemohla dočkat dalších věcí, které ji ukáže; a taky až to všechno povypráví Chloe. Holt si odedneška slibovala opravdu dost. ,,To je snad pochopitelné, ne? Každý má velké řeči a pak jsem akorát zklamaná," našpulila rty a následně si povzdychla. Vážně si nemyslela, že to byl jeho případ, ale kdo ví, ruku do ohně by za něj přeci jen nedala. Mohla jen doufat, že se to celé nakonec dobře vyvine, když už si na to přiťukli, a nedopadne to tak jako vždycky; a sice tím, že se jim celý večer nějakým otřesným způsobem pokazí a oni na to pak nebudou moci vlítnout. Pokaždé to bylo jako by byl celý vesmír proti nim. Rozhodla se však na to nemyslet a raději se zaměřila na obsah svého kelímku, ze kterého si po jejich přípitku upila. Chvíli se věnovala chuti punče, se kterým si pohrávala na jazyku, než se pustila do bližšího poznávání s Judem. Kapka punče, která ulpěla na jeho rtu, si vyloženě říkala o to, aby ji svým šikovným prstem odstranila a následně pomalu olízla. S muži dělala taková jednoduchá gesta divy, obzvláště když pořádně zapojili fantazii. Judea však nenechala pořádně zareagovat, místo toho zavelela k prohlídce ostatních stánků a s jistou libostí si daný moment užívala; dokázala si představit, na co všechno teď myslel a taky se u toho řádně škodolibě šklebila. Poměrně ráznými krůčky si to razila uličkou mezi stánky předpokládající, že ji Jude následuje, přičemž pokukovala po zboží, které tu stánkaři nabízeli. Už se chystala okomentovat jednu paní ze stánku s hrníčky, která měla ve tváři tak kyselý výraz, že by rozhodně měla pouvažovat nad změnou zaměstnání, když ji Jude stáhl k čokoládovým pusinkám. Měla je vůbec někdy? Pohledem zašilhala ke kornoutu naplněným onou sladkostí a pak k jeho rtům, které ji jednu z pusinek nabízely. Musela se nad tím pousmát, tohle byl z jeho strany skvělý tah, se kterým se opět rozhodla vypořádat provokativním způsobem; bez toho by to zkrátka nebyla Nancy. ,,Opravdu?" zavrněla s potulným úsměvem na rtech a mírně nadzvednutým obočím. Ladným pohybem ručky mu pusinku z úst ukradla a rázem se do ní zakousla, přičemž pokývala uznale hlavou. ,,Páni," zahuhlala s plnou pusou. ,,To je hodně dobrý!" prohlásila po spolknutí daného sousta a ihned spapala druhou polovinu pusinky. ,,Je možné, že ti to celé sním," sladce se na něj zakřenila a ručkou už se natahovala pro další pusinku.

too hot to handle
N A N C Y
______________

Pro Judeho byla odpověď dost snadná. "Jasně, že tequila. Ne že by byl punč špatnej, ale tequilu si dám jak v zimě, tak v létě, zatímco pít punč v létě? Zvlášť tady v San Francisku? Ne, dík," provedl krátkou analýzu a ušklíbl se, načež se naklonil těsně k Nancy, přesněji řečeno k jejímu oušku a zastrčil jí za něj jeden ze zrzavých pramenů. "Z tebe by mi ovšem bylo daleko větší horko než z punče," šeptl a s téměř andílkovským úsměvem se odtáhl, jako kdyby vůbec nic takového neřekl. Pochopitelně řekl a rošťácké jiskřičky, které mu přeskakovaly v očích, to dosvědčovaly. "Zatraceně, teď jsem si asi udělal chutě... Možná by stálo za to nepřehnat to s punčem a dát si později u mě tequilu? Mám doma limetky i pomeranče, vždycky připraven," zazubil se. Věděl, že se tequila pije na několik způsobů a že každý preferuje něco trochu jiného - samotnému by nevadilo ji pít jenom tak bez všech těch cavyků kolem. Ale protože na Nancy přeci jen chtěl zapůsobit, nehodilo by se, kdyby nic takového nenabídl, že. Otázkou ovšem také bylo, zda se k nějakému dalšímu pití vůbec dostanou.
Když se nad tím tak zamyslel, měla pravdu. Silácké řeči o všem možném, které akorát zapříčinily o to větší zklamání. Jude si tímhle dělal především legraci a něžně popichoval - doopravdy se ani neurazil, neměl tak křehké ego jako někteří jiní příslušníci jeho pohlaví. Ne všichni, ale s pár takovými exempláři už měl tu čest a nebyl to právě příjemný zážitek. Co by se tím však zaobíral, měl tu u sebe Nancy, které by se vyrovnala snad málokterá a možná ani to ne, a tak by byla škoda zaobírat se někým jiným, byť jen v myšlenkách. "Takže je podle tebe lepší nastavit laťku očekávání nízko a pak příjemně překvapit než se chvástat a pak zklamat?" odvětil a pousmál se, jako kdyby už znal odpověď. "Protože za mě osobně rozhodně, sliby chyby," ušklíbl se - evidentně mluvil z vlastní zkušenosti. A taky, že ano. Zrovna s klukem, co tvrdil, jak s ním zažije tu nejlepší noc v celém svém životě. Inu... dopadlo to špatně. A pro něj i hodně trapně. Judie ho sice utěšil, poplácal po rameni a ujistil, že nehody se stávají, ale... Ale.
Muži uměli být vážně jednoduchá stvoření, když došlo na přízemní pudy a chutě. Nu a Jude nebyl výjimkou, ani nechtěl být. Kdyby to s ním nic nedělalo, o čem by to asi tak svědčilo, hm? Nebyl sice uslintaný jako buldok, nicméně uměl ocenit krásu a svůdnost. A zrovna Nancy měla obojího spoustu, byl by tedy hřích tváři se jako ledová socha. Vzpamatoval se až u těch pusinek, které ho lákaly skoro stejně jako zrzka. V očích se mu promítla zrada, když mu pusinku ze rtů ukradla, ale musel se vzápětí rozesmát. Dnes už jim to nic nepokazí, nic. "Viď? Jsou boží, na ty jsem tě musel vzít," přisvědčil radostně z toho, že jí chutnají. Pak přimhouřil oči, jako kdyby hodlal kornout s dalšími pusinkami schovat, ale místo toho si jednu vhodil do úst a uvolněnou rukou si Nancy znovu přitáhl. Tentokrát ovšem bez dalšího laškování a němých příslibů. Pusinka se mu začala roztékat na jazyku a v ten moment ji políbil. Přivřel oči a nechal čokoládu rozplývat se horkem jejich rtů a jazyků a teprve po chvilce, která mohla klidně trvat celou věčnost, se odtáhl a sevřel ji v pase. "Můžu vzít ještě jedny... a vytratíme se?" navrhl tiše. Tep se mu nepřekvapivě zvýšil a už se mu nechtělo o moc déle proplouvat davem, ačkoliv to ve společnosti Nancy bylo příjemné. Radši by ji ale měl jen pro sebe.

Ví, že se z nich jednou stanou kamarádi, nejde o pouhou naději a nedosažitelný sen! Je si jistý, že jednou povolí. Bude do ní hustit, dokud se nevzdá a nebude mít jeho fotku na krbové římse v rámečku se srdíčky. No, to je možná trochu přehnané a doopravdy o něco takového neusiluje, ale rozhodně by byl rád, kdyby se na něj jednoho krásného dne přestala šklebit. Udělal si z toho takovou výzvu; má to v to do listu, before I die listu a tak podobně. Je samozřejmě možné, že ho to v průběhu jeho snah přestane bavit, ale zatím se tak nestalo. Anebo by se mohlo stát, že ho Annys pošle do patřičných míst tak prudce, že se radši stáhne, ale ani tato situace zatím nenastala, což mu mimochodem dodává víru v jejich přátelství, kterou ji teď tolik štve. Tu informaci si však nechá pro sebe, je mu jasné, že by toho hned využila. Zadupala by jeho sny do země, ani by nemrkl. Nene, to nejde. Na druhou stranu ho docela překvapuje, že ji to ještě samotnou nenapadlo, nebo ji to napadlo, ale zatím podle toho nejednala? Další důvod, proč si myslet, že je v hloubi duše vlastně docela dobrý člověk. Je to teda jen domněnka, jistě, ale pravděpodobná, ne? I když se tady Annys snaží tvářit jako někdo, kdo má srdce jen k pumpování krve, nad čímž musí s pobaveným výrazem protočit oči. Ona moc dobře ví, jak to myslel, ale samozřejmě do toho musí zapojit tu svou racionální a vědeckou duši, anebo spíš prostě jen to své prudérní já. “Někdy působíš citlivě asi jako robot, lidi proto může napadnout, že funguješ na baterky,” vysvětlí a pohodí rameny. “A já jim to teď můžu vyvracet,” píchne si do ní s úsměvem. Doufá, že ji to malinko rozhodí. Mohla by si začít představovat, jak na ni ve škole ukazuje, zatímco komusi šeptá, že není tak špatná. Snad se začne strachovat o svou image drsné holky. To má za to, že se s ním baví jako s blbečkem!
Kterým však asi je, když jí tak hezky přihraje, takže jí dopřeje možnost poslat ho za rodinou. Oh, to měl čekat a nějak se tomu vyhnout, ale bohužel - i mistr tesař se někdy utne, jak je vidno. “Kdybych tě neznal, Annys, myslel bych si, že se mě snažíš zbavit,” řekne odlehčeným tónem, nenechajíc se znovu vykolejit, jako se jí to povedlo s tou halloweenskou party, a přitom jí věnuje letmý úsměv, než se zase zaměří na lidi stojící před ním. “A podle čeho vlastně soudíš, že nemám limity?” ozve se po krátkém tichu stráveném v zamyšlení a opět se na ni podívá, přičemž si ji přeměří, jako by hledal odpověď vepsanou v její tváři a postoji. Zůstane na ni poté dál s očekáváním zírat. Je opravdu zvědavý, co z ní vypadne tentokrát, připravený jí opět vše vyvrátit, anebo její tvrzení upravit, aby odpovídalo pravdě a ona mu tak mohla lépe porozumět. To je určitě něco, po čem Annys velmi touží - chce mu rozumět. Haha, hrozně vtipné. Ví, že to samozřejmě není pravda, zase tak pomatený není, ale to je mu nečekaně úplně jedno, protože i když ona jemu rozumět nechce, jeho stále zajímá, co se Annys honí hlavou.

Tázavě nadzdvihla obočí a stočila k němu svůj pohled: „Citlivá jako robot?” zopakovala po něm a pobaveně se ušklíbla. „To je to nejhezčí, co jsi mi kdy řekl,” rýpla si do něj, nicméně ten pobavený úšklebek jí ze rtů trochu opadl, když zmínil, že bude lidem vyprávět, jaká je citlivá. Jednak, ew, jednak, proboha proč! Ten kluk už se zase cpal někam, kam vůbec neměl. Nejde o to, že by se bála, že jí pokazí pověst, spíše o to, že by jí vůbec pověst vytvořil. Záměrně se během svého studia vyhýbala socializacím, velkým akcím, postudijních slezinách a dalším podobným věcem, při kterých hrozilo, že by se musela bavit s velkou skupinou lidí – nových lidí. Na druhou stranu, samozřejmě že pár lidí ji znalo, spolužákům z oboru se úplně vyhýbat nemohla, ale s nimi to držela na čistě profesionální úrovni. Sice preferovala sólo projekty, ale s některými spolupracovat dokázala a některé vybrané dokázala při spolupráci i ocenit, no za své přátele by je neoznačila a oni by ji neoznačili za svou přítelkyni. Vlastně by ve spojitosti s ní řekli snad jen to, že spolu pracovali na pár školních projektech, a to přesně byla image, kterou chtěla – nulová. Pokud by tedy Callaghan běhal po škole, ať už by říkal cokoliv, začal by ji lidem víc vyzdvihovat do paměti, a tomu se doopravdy chtěla vyhnout. Ještě že jí na škole zbýval už jen poslední půl rok studia. „Komu bys to vyvracel? Myslíš, že si o mně lidi ve škole povídají a ukazují si na mě prstem?” rozhodla se to nakonec zahrát trochu do outu, nechtěla na něj totiž zamračeně nastoupit a poroučet mu, ať něco takového ani nezkouší. Tedy, ona by na něj takhle klidně nastoupila, ale tušila, že tuhle reakci od ní očekává a nechtěla mu udělat radost. Pravděpodobně mu ji udělala stejně, protože reagovala stále podrážděně, ale i s drobným vítězstvím se spokojí.
Aby mu už více nenahrávala a on do ní více nerýpal, pokusila se ho zbavit – poslat ho za jeho rodinou, to od ní vlastně ve výsledku bylo velmi milé gesto, no ne? Callaghan její milé gesto bohužel prohlédl a vůbec nikam se nechystal, ba naopak. „Zbavit? Já? Tebe? To bych si rozhodně nikdy nedovolila,” ironie z toho tryskala jako z fontány a neodpustila si připojit k tomu úšklebek. Samozřejmě, že se ho chtěla zbavit, proč musel být tak chytrý! Občas se totiž choval jako blbeček, například když se s ní pokoušel kamarádit, ale očividně nebyl tak úplně hloupý. Škoda, vše by bylo mnohem jednodušší. „Člověk s limity by tohle,” prstem ukázala na sebe a pak na něj, „už dávno vzdal,” odvětila jednoduše a pokrčila nad tím rameny, načež mu věnovala intenzivní pohled. „Člověk s limity by se bavil s někým, kdo se s ním chce bavit,” dodala ještě s neutrálním výrazem ve tváři, než byla vyrušena pravděpodobně zautomatizovaným pozdram „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?” ze strany prodavačky ve stánku. Inu, musela Callaghanovi uznat, že ji zabavil, než se dostala na řadu – ale rozhodně by to neřekla nahlas. Tiše něco zamumlala a sáhla do kapsy pro mobil, aby se podívala, co za ozdoby to má vlastně vyzvednout, a pak prodavačce nadiktovala pár požadavků, co měla v telefonu, u čehož proklínala svou mámu. Ve výsledku se cítila trapně, že něčemu takovému přihlížel Callaghan, a že ji viděl při něčem tak milém, jako je vánoční nakupování. Kopla do sebe zbytek skoro studeného svařáku, aby aspoň trochu zapomněla na stud, který se šířil po každičkém centimetru jejího těla, a vyčkávala na svou objednávku, aby mohla zaplatit.

Měli stejné chuťové pohárky, oba se totiž shodli na tequile a téměř okamžitě vyřadili z potenciální nabídky punč. Kdo by taky ne, že? Ačkoliv lidi byli různí, takže by ji vlastně ani nepřekvapilo, kdyby se objevil nějaký podivín, který by preferoval punč. Už se chystala utrousit jednu ze svou škodolibých poznámek, která by směřovala právě na ony podivíny bez vkusu, ovšem Jude ji překvapil svou náhlou blízkostí a pak taky slovy, které ji provokativně pošeptal do ucha. To bylo hodně sexy, nebude lhát, a nebýt všem takhle na očích, zřejmě by se po něm v tu ránu i vrhla; občas zapomněla, že by se vlastně měla chovat jako dáma, která nedá jen tak každému. Zakousla se do rtu a s lišáckým úsměvem pozorovala, jak se od ní odtahuje. Zastihl ji nepřipravenou, bylo ji skoro až líto, že ho něčím v tu ránu taky nemohla dostat, ale nakonec… měla na to celý zbytek večera, no ne? Bude ještě dost šancí. ,,Mně jsi teda udělal chutě určitě," zavrněla polohlasně a velice pomalu jej sjela pohledem, aby bylo jasno, na co to má chuť; o tequilu se totiž nejednalo. Na tu třeba dostane chuť pak.
O planých slibech toho věděla vskutku dost, někteří muži měla ega zbytečně moc vysoká a ona kolikrát nechápala, kde je nabrali. Měli snad holky, které se jim za každou cenu chtěly zavděčit, a tak je pochválily za každou blbost? Bohužel, i takové husičky existovaly. Bez chlapů nebyly nic, nebo to tak minimálně cítily. Jak může někdo jiný tvořit celou vaši osobnost? Nechápala to, za což zřejmě mohlo taky to, že nikdy nebyla bláznivě zamilovaná; možná teprve až tehdy by k tomu našla minimálně nějaké porozumění. ,,Rozhodně," přikývla s tichým uchechtnutím jako by naznačovala, jak stupidní jeho otázka byla. Velké řeči vás sice nažhaví, ale co z toho, když vás dotyčný nakonec neuspokojí? ,,Dělají tohle i holky? Mají velké řeči a když na to přijde, je z nich jen pillow princess?“ zeptala se s určitým zájmem v hlase. Ona sama taky dokázala mít občas dost provokativní kecy, ale rozhodně ze sebe nedělala mašinu, na kterou nezapomenete, ačkoliv ji už tedy pár jedinců touto lichotkou potěšilo.
Nebyla moc na sladké, ovšem pusinky ji dost zachutnaly; byl to skoro až zázrak, protože zavděčit se jí bylo skoro až nemožné. Jude to však nějakým způsobem dokázal – beztak za to mohly ty jejich stejné chuťové buňky. Líbilo se jí, jakým způsobem ji onu sladkost naservíroval, ale ještě víc se jí líbilo, jak na to ona sama zareagovala. Překvapila ho? Určitě. Každá druhá by zřejmě udělala to, co očekával. ,,Tak je budu čekat i pod stromečkem,“ utrousila pobaveně a strčila si do pusy další. Snažila se nemyslet na to, kolik taková mňamka obsahuje kalorií, ale co, kdyžtak holt celý zítřek nebude jíst, to by mělo zabránit jejím výčitkám. Po tomhle plánu, který si v hlavince vytvořila, se natahovala pro další pusinku, ovšem Jude si kornout sobecky stáhl blíže k sobě, a to stejné pak udělal i s ní. Překvapil ji dlouhým polibkem, kterému nešlo odolat. Se spokojeným úsměvem zavřela oči a začala ho vášnivě líbat, přičemž si užívala chuť čokolády, která to celé dost oživila; Jude byl vážně hodně kreativní, už se těšila, co dalšího ji ještě předvede. ,,Zbytečná ztráta času, nemyslíš?" broukla k jeho návrhu a svou nenechavou ručkou mu jemně přejela po rozkroku, ačkoliv si plně uvědomovala, že jsou na veřejnosti a že to zřejmě není moc vhodné. Ale koho to zajímalo, že? ,,Mám byt asi čtyři bloky odsud," oznámila mu poté, co mu věnovala ještě letmý polibek na rty a chytla jej za volnou ručku, kterou ji objímal kolem pasu. Za tu jemně zatáhla a s potulným úsměvem na rtech jej vedla z náměstí k sobě domů. Tiše u toho doufala, že Chloe pobíhá někde venku.

Citlivá jako robot. To je to nejhezčí, co jí řekl? AHA! Annys je jako Wednesday, má ráda, když jsou komplimenty trochu morbidní. Tak to jí příště řekne něco o jejich očích a mrtvém pohledu - to ji musí dostat do kolen. Určitě na to kápl. “Kdybych věděl, že na tebe platí zrovna tohle..” pronese pobaveně, “No, ale teď už to vím, tak..” nedořekne a jen kývne hlavou do strany. Určitě jí dojde, co tím myslí. Může se těšit na příští setkání, to ji zaplaví tak podivnými komplimenty, že si nebude moct pomoct a prostě se s ním začne přátelit. Anebo by taky příště mohl být pro jednou normální a konverzovat s ní o zajímavějších věcech. Hmmm, to je opravdu zajímavá myšlenka. Dále si ji pak zkoumavě prohlíží, jestli uhodil hřebíček na hlavičku, když si vymyslel, že o ní roznese nějaká hezká slova, z její reakce však bohužel nevyčte nic určitého. Zdá se, že není nadšená, ale nevidí ani strach a paniku, se kterou beztak počítal. Myslel si, že si Annys potrpí na image holky s baterkou místo srdce. Čekal výhružky a zastrašování. Místo toho se zdá, že svou reputaci zase tolik neřeší, nebo na něj hraje nějaké divadlo? To se dá zjistit asi jen tak, že na ni ve škole začne opravdu ukazovat. Ale aby ze sebe nedělal úplného trapáka, stačilo by jen ukazovat na něco za jejími zády, jen v ní vyvolat pocit, že o ní mluví. Hehe. To zní jako sranda, to musí vyzkoušet! Jeho nadšení pro nový nápad, jak ji trýznit, si však nesmí všimnout, a tak se od ní odvrátí a jen pohodí rameny. “Pokud si o tobě nepovídali, tak teď začnou,” pronese s lehkostí v hlase, jako by se ji vůbec nesnažil vytočit, zatímco v duchu se tetelí jak pitomec. No co, kdyby byla hodná, byl by taky. Asi. Ne, určitě! Bývá úplný milius, když se k němu lidi chovají hezky. Ona v něm prostě probouzí raracha - je to tak.
Následně zhlédne ironické představení, které mu Annys sehraje. Po celou tu dobu se jeho výraz pohybuje mezi pobavením a slibem, že ji asi brzy omotá vánočními ozdobami a hodí do řeky, jestli v tom bude pokračovat. "Tak promiň, že jsem tě podezříval," odvětí se stejnou ironií a přitom s uchechtnutím zavrtí hlavou. Je neuvěřitelná. Nemůže aspoň na chvíli předstírat, že jí tady nevadí? Na pět vteřin? To by ji přece nezabilo, nebo snad ano? Byly by to pro ni velká muka? Přece nemůže být tak hrozný. Annys je koneckonců jediný člověk, který na něj takto reaguje. Dobře, ona a ta holka z halloweenské akce. Ale to jsou pořád jen dva lidé. Dva lidé z několika desítek! To by ho teda zajímalo, jaký by musel být, aby ho vzala na milost? Neviditelný? Neexistující? Jo, to by jí asi vyhovovalo nejvíc. I když.. ne, to jsou kecy. Tomu prostě nevěří. Kdyby jí tolik vadil, udělala by víc pro to, aby se ho zbavila. Jak to říkal Brumbál? Nedal jsi do toho srdce, Draco. Nebo tak nějak to bylo. Annys je stejná, nesnaží se dost a to něco znamená! Zadívá se na ni se stejnou intenzitou, jakou se ona dívá na něj. Vůbec se jí nebojí dívat přímo do očí; je to statečný chlapec. "Jestli se se mnou nechceš bavit, Annys," promluví po chvíli ticha. "Tak co ty komentáře u mých fotek?" optá se se zvídavým výrazem. "Neříkej mi, že se prostě probudíš a najedeš na mou fotku jen proto, že máš zrovna chuť někoho urazit?" Ne, že by to bylo úplně nepravděpodobné, ale.. může si k tomu přeci vybrat i někoho jiného! Už už zase otvírá pusu, aby se podělil o další super postřeh, kdyby jí ten první nestačil, když se ozve prodavačka, která je tak vyruší z jejich výživného rozhovoru. To už jsou na řadě? Jak se to stalo? No, asi když se člověk dobře baví.. haha. S tím by nejspíš Annys nesouhlasila. Strčí si zatím ruce do kapes, jak čeká, až si lady Grinch nakoupí vše, pro co sem přišla. Pozoruje ji přitom, jako by sledoval nějaký fantastický přírodní úkaz. Zároveň je to však tak.. normální. Že je to pro ni nekomfortní, na ni prozradí jen to, že se na něj za celou dobu ani nepodívá. Bojí se zjistit, jak se na to tváří? Kdyby se nebála, zjistila by, že se jen mile usmívá. No dobře, a možná je trochu pobavený, ale to jen proto, že se u toho Annys tváří, jako by nakupovala králičí bobky - ale za to on nemůže! "Zdobíš ráda stromek?" prolomí ticho, zatímco obsluha balí vše, co si Annys nadiktovala. Je to taková obyčejná otázka, ale jeho to opravdu zajímá. Jasně, už možná dokonce zná odpověď, ale kdo ví, třeba ho Annys překvapí.

Unaveně si promnula kořen nosu, když si z jejího ironického komentáře Carter odnesl instrukce o tom, jaké lichotky jí má skládat, místo toho, aby pochopil, že jí lichotky nemá skládat vůbec. To by bylo skutečně ideální, nicméně toho se s největší pravděpodobností nedočká. Ach, jaká škoda. „Tak to radši zas zapomeň, protože neplatí,” odvětila otráveně, ačkoliv už teď počítala s tím, že ji nebude poslouchat a že se na jejich příští setkání vytasí s nějakými naprostými bizarnostmi. O důvod víc se mu i nadále snažit vyhýbat.... I když na sítích těmto komentářům asi neunikne, leda by si ho zablokovala, ale to by bylo moc práce. S čím už se ale nechtěla tolik smířit bylo to, že chce začít šířit po škole chválu na její osobu. Vždyť jí ve škole nikdo pořádně ani nezná a s tím je velmi spokojená, proč by se to teď mělo měnit? To absolutně nezapadá do jejího plánu, aby během svého studia způsobila co nejméně rozruchu – zkrátka čím méně lidí o ní bude vědět, tím lépe. Kdyby o ní nevěděl kdysi na střední Price, mohla možná dneska být úplně jiným člověkem, a tak se rozhodla, že vyčnívat není zase taková výhra. Jediné, čím se snažila vyčnívat, byla práce, kterou vykonávala a předávala profesorům, no na hodinách s nimi příliš neinteragovala. Jednak na sebe nechtěla poutat pozornost ostatních, jednak se jí párkrát stalo, že to večer před hodinou přehnala se skotskou... a v takovém stavu se úplně profesorům prezentovat nechcete. „O tom silně pochybuju,” odfrkla si nakonec, když se jí podařilo zahnat prvotní paniku. „Povídá se o takový spoustě lidí a drbů, že pochybuju, že by nějakých pár slov o mně někoho zaujalo,” vysvětlila mu své myšlenkové pochody a vlastně na tom skutečně něco bylo. Většinu drbů sice ignorovala, ale nebyla hluchá a občas něco na chodbách zaslechla, no pouštěla to jedním uchem dovnitř a druhým zase ven... ale i ona postřehla, že se pořád řeší něco. Jak únavné, nemůže si každý hledět svého?
„Neprominu, máš u mě nekonečné minus,” pokrčila rameny a postoupila ve frontě, díky čemuž se na něj na chvíli přestala dívat – jak trefné k tomu, že mu právě oznámila to jeho doživotní minus, no ne? Jenže na tom mínusu nezůstali věčně, jelikož po tom, co na něj znovu zatlačila, aby se s ní nebavil, on zatlačil zpět. Mnohem něžněji než ona, samozřejmě, on to jinak neumí, přesto ji zaskočil. Na moment se její překvapení odráželo v jejím obličeji, jelikož mu na to vlastně neměla co říct... a ani nevěděla, co by měla říct. Po chvíli ale výraz vrátila k neutrálnímu a neuhýbala. „Někdo ti musí ukázat, že ten svět není úplně růžovej,” odvětila nakonec a konečně pohledem uhnula kamsi bokem. „Navíc si nemysli, že bych otevřela appku a hledala si tvůj profil, sledujeme se, takže na mě ta fotka vyskočí sama,” hlesla ještě a cukla mírně rameny. Pravdou ale bylo, že neměla potřebu šikanovat všechny kolem sebe, vlastně většinou trousila nemilé poznámky jen když jí k tomu někdo dal důvod, ale u Cartera... asi jí zkrátka bavilo do něj rýpat, ale kdo by jí to mohl mít za zlé, když se tak naivně kouká na svět! Někdo mu ty dokonalé představy musí rozbíjet, jinak by žil až v moc velkém ideálu. Naštěstí ji od těchto myšlenek vyrušila prodavačka, která ji upozornila, že už na ni přišla řada, a tak začala diktovat, co jí bylo přikázáno koupit, aniž by jí to dělalo extra velkou radost. Periferně vnímala Carterovu přítomnost, no jeho přímému pohledu se vyhýbala. Nákup vánočních ozdob doopravdy nebrala jako něco, co by chtěla s kýmkoliv sdílet, natož s ním. „Přijde mi to trochu zbytečný,” broukla a konečně se na něj podívala, aby zjistila, jak se tváří na tohle divado, a hlavně jak se bude tvářit na její odpověď. Nemyslete si, že by ale neměla ráda vánoce. Nebo jako... ty moderní, komerční ráda nemá, ale trávení času doma s mámou? Jo, to má na vánočním času ráda. To tu ale Carterovi vykládat nehodlá, jen ať si její odpověď vyloží, jak chce. „Ty se v tom předpokládám vyžíváš, co? Možná jsem měla nechat nakoupit tebe,” ušklíbla se, a obrátila pohled k obsluze, aby zkontrolovala, že je vše zabaleno a připraveno k placení.  

Co to je? To se mu do hlavinky vkrádají výčitky? Zdá se. Ač si stále myslí, že si Annys jeho rýpání zaslouží, nedokáže plně ignorovat své svědomí našeptávající, že by měl trochu ubrat. Annys totiž začíná vypadat jaksi vyčerpaně; a co si budeme, o přehnaně otravného kamaráda by asi nestál ani on. Takticky se proto stáhne a věnuje jí už jen nevinný úsměv, ze kterého si může odvodit, co chce - ovšem to, co si odvodí, již není jeho problém, že? Určitě. Víceméně ji tedy přestane strašit morbidními komplimenty, anebo spíš s plány, jež s nimi měl, avšak u druhého tématu se ještě na chvíli zdrží - i v tomto případě ale zanechá provokování. "Mě jsi zaujala," vypálí bez ostychu a dlouhého rozmýšlení. Udržuje si přitom přátelský výraz zlatého retrívra. Dřív by si nechal takové věci pro sebe, bál by se jí to říct. Měl by obavu z jejího výsměchu, šklebení, jednoduše ze všeho negativního, ale takové strachy ho dávno přešly. Je úžasné, co s člověkem udělají výhružky smrtí. Možná by se to mělo zavést do praxe, tolika lidem by se změnil život k lepšímu, pokud by to ale samozřejmě správně uchopili. Pár by se jich z toho možná zbláznilo. No, nikdo neříkal, že je to domyšlený nápad. "A myslím, že by se mohlo ještě pár podobných bláznů najít," doplní odlehčeně, aby na ni nepůsobil moc.. intenzivně. Jinak mu ale přijde fajn vyzkoušet, jak se Annys zachová při pokusu o sblížení. Kdo ví, kdy na ni zase narazí, aby ji mohl otestovat. Ustojí takovou upřímnost?
Když mu pak poví, že si u ní vysloužil nekonečné mínus, chytne se melodramaticky za srdce a předvede jí málem shakespearovský infarkt. Annys se ale nemusí bát, na zem se nesvalí a většího trapasu ji ušetří - není to zlatíčko? ”Co já jen budu dělat s tím stopátým nekonečným mínusem?" pronese s hranou plačtivostí v hlase, načež rychle popojde, když se fronta posune. Letmo se přitom ohlédne za lidmi stojícími v řadě za nimi, kontrolujíc jestli je svým výstupem příliš nepohoršil, anebo spíš tím, že mu o vteřinku déle trvalo, než sebou hnul. Někteří jsou přeci jen na zdržování citliví, ale tihle se zdají být v pohodě a nejspíš si jeho opoždění ani nevšimli, jak se mezi sebou baví. Výborně, může tedy svou pozornost obrátit zpět ke své společnosti, která je určitě celá nedočkavá se s ním pustit do dalšího tématu. Začnou u komentářů, které Annys zanechává u jeho fotek a skončí u Carterova růžového světa, jež Annys pro jeho dobro nabourává - to je od ní opravdu pozorné. Nevesele se uchechtne, jelikož to s tím jeho růžovým světem není zase tak růžovo-bílé, jak si jeho soon-to-be friend představuje. Nenarodil se se slunným mind-setem, musel si ho osvojit, aby ho strach úplně nerozebral - dramaticky řečeno. Už tě předběhli jiní, prožene se mu hlavou a málem to i vyřkne nahlas, ale včas se zarazí. Je rád, že na ni působí optimisticky. Je to koneckonců jeho cílem, tak proč by si to teď kazil nějakými melancholickými kecy, ze kterých by stejně nic nevytěžil - anebo rozhodně nic, po čem by toužil. Asi je nakonec dobře, že je jejich rozhovor přerušen prodavačkou, která je vyzve k výběru ozdob. Už by stejně nevěděl, čím dalším Annys oponovat, co se instagramu týče. Nemá žádné důkazy, že to, co mu říká, není pravda. Mohl by teda ještě říct, že ho nemusela začít sledovat, ale to si nechá třeba na jindy.
Vrátí se v myšlenkách k Vánocům, když tak pozoruje Annys při nákupu. Neumí si představit, jak tahle blondie zdobí stromeček a možná to ho také přivede k té úplně banální otázce, jestli to patří mezi její oblíbené vánoční činnosti. Nepatří, jaké překvapení, je z toho jejího přiznání úplně v šoku - až se z toho začne culit jako pitomeček. Potom roztáhne ruce i rty v širokém úsměvu, protože ho Annys odhadne naprosto správně - rád zdobí stromky, samozřejmě! Barvy mívá hezky vyvážené, jeho stromečky bývají velmi decentní a kouzelné, alespoň to si teda myslí. No jo, v tomhle ohledu není moc skromný. “Právě koukáš na profesionálně amatérského zdobiče stromků,” pronese radostně, jako by se své schopnosti snažil prodat přes teleshopping. Nato ruce spustí podél těla, ve tváři si však dál udržuje vemlouvaný výraz, ještě totiž se svým pomyslným prodejem neskončil. “Mohl bych ti s tím pomoct,” nabídne své služby z dobroty srdce, když Annys zdobení nebaví. Lhal by ale, kdyby tvrdil, že to dělá jen proto. Je také zvědavý, jak tahle protivka žije, tak proč nevyužít příležitosti, která se mu naskytuje?

Byla od Cartera zvyklá na spoustu věcí – možná ji těmi věcmi vytáčel, ale většinou nevykolejil. Možná jeho činy nechápala, například tu jeho neumírající snahu s ní konverzovat za každé situace anebo to jeho věčné sluníčkaření a pokoušení se nahlížet na všechno pozitivně, ale aspoň tušila, co čekat. To vše a mnohem víc k němu zkrátka patřilo (ať už na to měla názor jakýkoliv...a možná si už dokonce i začínala zvykat, leč by to nahlas neřekla). Ovšem ta jednoduchost, s jakou řekl, že ho zaujala, jí vzala vítr z plachet. S tím přihlouplým výrazem ve tváři vypadal ještě ke všemu tak hrozně upřímně, už mu jen chyběly psí ušiska a byl by to zlatý retrívr jak vyšitý. Stejně jednoduše, jako se on zeptal, měla ona na jazyku otázku čím ho zaujala, ale oproti němu ona uměla mlčet, přesto se jí v očích odrážela ta horská dráha emocí, na které se právě ocitla. „Takový blázen můžeš být jen ty,” pronesla dosti rázně, aby věděl, že nemá cenu lidem o Annys říkat – nikoho to totiž nezaujme, ačkoliv věděla, že tím si lže sama sobě do kapsy. Moc dobře si pamatovala na začátek přátelství s Tabithou, to ale Carter vůbec vědět nemusí. A pokud se ptáte, tak ano, rozhodla se jeho přátelské vyznání zcela ignorovat a nijak nekomentovat, dala tomu zobrazeno a šla dál. Jen doufala, že Carter nebyl natolik naivní, aby čekal něco velkého nazpátek, a jestli čekal... no, určitě by to nebylo poprvé, co by ho zklamala.
Neubránila se protočení očí neméně dramatickému od toho divadélka, co předvedl on – akorát ona ve svém gestu byla upřímná. „Třeba konečně pochopit, že cílem není získat jich co nejvíc?” opáčila pohotově, aby se ujistila, že Carter tohle celé nebere jako zkoušku její trpělivosti. Tedy, celá jeho přítomnost je zkouškou její trpělivosti, to ale rozhodně neznamená, že on by to tak měl brát, nebo si z toho dokonce dělat šprťouchlata! Rýpání ohledně jejich interakcí na sociálních sítích naštěstí Carter přešel a ona tak nemusela hledat důvody, proč jí to vlastně baví anebo proč ho dávno nezablokovala, nebo ještě lépe – nenahlásila za stalking! Překvapivě přešel i komentář o růžovoučkém světě, který ani zdaleka není tak růžový, jak se Carter tváří. To ovšem přisoudila vlivu prodavačky, která si žádala její pozornost, jelikož zrovna přišla na řadu a mohla vyslovit svou objednávku. A věřte mi, dělala to před Carterem velmi nerada. Možná kdyby ji neviděl nakupovat vánoční ozdoby, nikdy by na ni nevyrukoval s otázkou ohledně vánočních aktivit, konkrétně zdobení stromků, ale bohužel se tak stalo. Překvapivě mu odpověděla zcela upřímně, akorát mu nezmínila, proč se jí to zdá zbytečné a co tedy skutečně na tom vánočním čase má ráda... na to se ovšem Carter neptal, takže vlastně vůbec nelhala a ani ho neodbyla. Jak výjimečné, asi nějaký drobný vánoční zázrak... anebo taky ne. „Samozřejmě, nejsem vůbec překvapená,” zamručela s povzdechem a raději se obrátila zpět k obsluze, která už diktovala finální částku a Annys z kapsy vytáhla změť bankovek, kterou prodavačce prodala. Jen co si převzala svůj nákup společně s drobnými nazpátek s děkovným pokývnutím, Carter se vytasil s dalším esem dnešního dne. Poodstoupila z fronty, aby neblokovala nikoho za sebou, a líným, táhlým krokem se sunula kamsi kupředu (pravděpodobně s Carterem v patách). Po jeho nabídce na něj obrátila pohled, skoro jako kdyby o jeho nabídce přemýšlela, ale ve skutečnosti přemýšlela nad něčím úplně jiným, jelikož byla od první vteřiny rozhodnutá, že jej k sobě domů brát nebude. Co se jí ale honilo hlavou byl fakt, který nedokázala potlačit – mámě by se Carter jistě líbil, a ona by se líbila jemu. Oproti Annys byla totiž vždy milejší, na svět kolem sebe nezanevřela, leč i ona sama chodila městem s určitým brněním. „Chceš se mi rýpat v soukromí?” tázavě nadzdvihla obočí a celou jeho debatu stočila úplně jiným směrem. „Mám se fakt začít bát, že jsi stalker?” rýpla si ještě s úšklebkem na rtech. Tohle sice neodpovídalo přímo na jeho dobrosrdečnou nabídku, snad to ale naprosto přesně vyjadřovalo její postoj.

Má být gentleman a předstírat, že si vůbec nevšiml toho, jak Annys vykolejil, anebo.. se na ni se záškodnickým jiskřením v očích uculí. Oops. Myslel svá slova vážně, ale nemůže si pomoct, je pobavený tím, jak to Annys vykolejilo. Nikdy by ji nechtěl vyvést z míry něčím hrubým a necitlivým, ani by si to nedovolil, avšak tohle prostě nemá chybu. Neužívá si ovšem tyto chvíle jen u ní, užívá si je u všech. Všiml si, že málokdo ví, jak na podobné věci reagovat. Zdá se mu to však pochopitelné v době, kdy se mnozí upřímnosti bojí, ať už proto, že nechtějí ublížit, anebo se bojí, že jim bude ublíženo. Deep. Teď už jen, aby v tom měl pravdu, ale beztak má. A ač ho Annys označí za blázna místo toho, aby mu na oplátku řekla něco hezkého (ne že by to opravdu čekal), tváří se dál velmi spokojeně; pohled od ní ovšem nakonec odvrátí, aby ji nerozhodil víc, než je pro ní únosné. Nechce ji přece zaplašit. Vážně ne, to, že ji plaší už jen tím, že vedle ní dýchá, to se nepočítá! To on nepočítá. S její reakcí je však navýsost spokojený i proto, že jeho slova nepoužila proti němu. Neponížila ho, i když mohla. Jasně, řekla mu, že je blázen, ale to mu přijde spíš, jako by se ho snažila odstrčit, protože si dovolil přiblížit - obrazně řečeno. A s tím se dá pracovat přece! Oh, už úplně vidí, jak spolu nosí matching šálotunely, nebo jak se proboha ta věc nazývá. “Já bych se vůbec nedivil, kdyby nás bylo víc,” oponuje ještě v provokaci, aby si nemyslela, že ji tak snadno přenechá poslední slovo.
Když už Annys tak ráda rozdává mínusy, mohla by je vyrobit i z papíru, aby je mohl Carter sbírat a lepit si je na zeď, s jejich hromaděním totiž asi jen tak nepřestane. Tedy on by rád, ale když Annys vadí vše, co dělá, není to snadné, tak by z toho mohl aspoň něco vytěžit - například hezkou tapetu. Každé mínus by mělo jinou barvu, ať je to veselé. “Mým cílem to rozhodně není, ale když ty je rozdáváš jak politici pick me placky, tak co mám dělat?” rozhodí rukama v hrané frustraci z jejího počínání, se kterým si on prostě neví rady. A ne, nenechá ji na pokoji, tahle možnost nepřipadá v úvahu, tak ať to Annys ani nezkouší nadhazovat.
Dále by ho opravdu zajímalo, co by dělala, kdyby řekl, že vánoční stromky nesnáší a obvykle je zapaluje - to by koukala! Ale ne, on musí být předvídatelný. Když mu pak i Annys řekne, že ji jeho odpověď vůbec nepřekvapila, jen se nevinně zaksichtí. Nemůže za to, že není takový badass, nesnášející Vánoce jako ona no! Na druhou stranu by to ale mohla ocenit, protože jí tak může pomoct se zdobením, což jí také pohotově a trochu vypočítavě nabídne. Moc nadějí do toho nevkládá, ale zkusit to musel, pochopte. A nečekaně pohoří a ještě z toho vyjde jako stalker. Asi jí to nemá za zlé, je pravda, že se snažil vetřít, přesto se pomalu zastaví s pohledem následujícím její pomalu vzdalující se záda. V hlavě mu naskočila červená, přes kterou vlak nejede, že? Nechce to s ní přehánět a působit jako stalker, i kdyby jen ze srandy. No prostě se zdá, že opět našla jeho meze. Kupodivu je má. “Máš pravdu,” houkne za ní a přitom si strčí ruce do kapes bundy. Bezděky se poté podívá kamsi do strany, než dodá. “Hloupý nápad, už tě tedy nechám být,” pousměje se k ni, pokud se zastavila a otočila, snažíc se vypadat, že je nad věcí jako vždycky. Však nemá důvod být naštvaný, ne? Ani jeden jediný důvod. Opět si od toho vůbec nic nesliboval přece. Nikdy si nic neslibuje. Dobře, možná si teď trochu lže do kapsy, ale to není důležité. “Uvidíme se.. někdy, třeba v okně, stay tuned,” dodá pro odlehčení, přistupujíc nakonec na tu její hru o stalkerovi, aby zakryl pravé pocity. Nato pobaveně, ovšem ne tolik jako obvykle, zavrtí hlavou a mávne jí na rozloučenou, načež se otočí k odchodu, aby se mohl prodrat davy za svou rodinou.