Jen co se doslechla, že se bude konat atletická olympiáda (tedy hlavně že tam budou mít prostor i roztleskávačky, ke kterým patří její drahá Lacey a Sof), byla odhodlaná se tam vydat. Vzhledem k tomu, že ony dvě budou potřeba na hřišti, značně se jí zmenšil okruh lidí, se kterými by mohla jít. Tedy, napadla jí spousta lidí, například Nora, které by se sportující slečny jistě líbily, případně Gia, kterou ráda tahala z její komfortní zóny, ale nebyla si jistá, zda by to děvčata bavilo, a tak se rozhodla vydat se do řad publika sama. No co, stejně bude mít plné ruce s fanděním, takže se určitě nějak zabaví. A snad i v dalších disciplínách budou soutěžit dívky, které zná, tak je podpoří taky!  
Vzhledem k tomu, že se jednalo o sportovní akci, se s nějakým outfitem zrovna dvakrát nenamáhala, ačkoliv si na sobě obvykle ráda dá záležet, dnes na sebe hodila modré batikované tričko a džínové kraťasy společně s ladící bundou, to kdyby jí začala být přeci jen zima. Vlasy si nechala volně rozpuštěné a vše potřebné jako mobil, aby si mohla holky u jejich vystoupení natočit, peněženku a klíče uklidila do malé bílé taštičky, kterou si přehodila přes rameno. Skočila do svých oblíbených bílých tenisek a byla připravená vyrazit. Ještě na sebe stříkla jednu z voňavek a vydala se ze spolku rovnou na sportovní stadion, kde už se to pomalu začínalo plnit. S nadšeným úsměvem proklouzávala mezi davy lidí, občas někoho pozdravila, občas se s někým objala, ale jejím cílem bylo najít co nejlepší místa, odkud dobře uvidí. Pro někoho by možná bylo zbytečné jen kvůli roztleskávačkám hledat tak dobrá místa, no pro ni opravdu ne. Nakonec našla to, co hledala, a spokojeně se usadila na místo s úplně ideálním výhledem, ale všimla si, že nesedí sama. Kousek od ní seděl poměrně mladě vypadající kluk, který mohl mít spoustu důvodů, proč tu je, ale nijak ho neřešila. Co když ale přišel s kamarády nebo s někým a ona je svým fanděním bude rušit? To by nerada. Rozpačitě se kousla do rtu, má se mu omluvit teď a rušit ho tím, nebo až později? Ta první varianta působila jako menší zlo, a tak se přisunula k chlapcovi s milým výrazem na tváři. „Ahoj, promiň, nechci tě nijak otravovat, ale,” mrkla očkem na hřiště, aby si ověřila, že se ještě nic neděje, „ale budou mi vystupovat kamarádky a kdybych byla moc hlasitá, tak promiň,” vysunula ze sebe jakousi omluvu a rozverně nad tím pokrčila rameny. „Nebo se kdyžtak ozvi, kdyby ti to nějak vadilo,” dodala ještě, ale doufala, že kdyby mu to tak vadilo, tak si spíše odsedne, protože ona rozhodně svou podporu k těm tmavovláskám krotit nechtěla.

slečna roztleskávačka Aileen

dres • choreografie

Pokaždé se moc těšila, když měla s holkami z týmu roztleskávaček někde vystupovat či soutěžit. Nikdy by neřekla, že ji roztleskávání tak chytne, na střední nad tím jen protáčela panenky, jelikož měla za to, že všechny roztleskávačky jsou jen namyšlené nány, co mají v hlavě seno a že to vlastně ani pořádně není sport jako spíše módní přehlídka. Ano, neměla by odsuzovat něco, o čem nic neví, teď už to ví, ale pochopte, tehdy to byla naivní dívenka bez kamarádů, která měla nos zastrčený v knihách a mimo řádného studia ji nic jiného nezajímalo. Celkový pohled na svět ji změnila až Sofia, její nejlepší kamarádka, která ji k roztleskávání a v podstatě i k jejímu „dnešnímu já“ dovedla. Právě s tou se kolem poledne chystala na dnešní vystoupení na místním stadionu, kde se konala jakási veledůležitá olympiáda, kde jejich tým byl vzácným hostem. ,,Asi si udělám vysoký culík a ten ozdobím tmavě zelenou stuhou, která bude ladit k našim dresům," podělila se se Sof o svůj nápad zrovna v momentě, kdy ji velice precizně líčila. ,,Ou! Mohla bys udělat to samé!" vyjekla nadšeně a zazubila se na ni, ačkoliv na ni teď Sof hleděla jen jedním očkem – to druhé ji totiž líčila tak, jak si Sof přála. ,,Budeme hezky ladit," dodala po chvíli a uculila se nad tou představou. Šlo vidět, že je do toho všeho zapálená a upřímně tak trochu během všech těch příprav i zapomněla, že existuje jakýsi kluk jménem Blaine, který ji před pár měsíci zlomil srdíčko, a které se teď velmi pomalu slepovalo zpátky. Kvůli němu si dokonce obarvila své zlaté vlásky do hnědé barvy, s čímž přišla právě Sof a pak její dobrá kamarádka Gabrielle a jí se tahle změna moc líbila. ,,Hmm, chci jen linky a možná trochu třpytek pod oči," informovala Sof, když se v líčení vystřídaly a pak ji hezky držela. Zanedlouho byly s přípravami hotové, Lacey si ještě rychle udělala vysoký culík, který utáhla zelenou stuhou, na níž poté vytvořila mašli. Už ve spolku si na sebe hodila svůj dres, který během cesty hodlala střežit jako oko v hlavě, načež společně se Sof konečně vyrazily na stadión.
Účast byla vysoká už při jejich příchodu, což Lacey maličko znervóznělo. Byla zvyklá vystupovat před větším počtem lidí, ale pokaždé se bála, že něco pokazí. Nebo že spadne. To byla zřejmě její největší noční můra. Do šatny, která byla vyčleněná pro jejich tým, přišly mezi posledními, což však vůbec nevadilo, jelikož už obě byly připravené. Na co se stresovat makeupem a účesem těsně před vystoupením, když se to dá hezky v klidu udělat už doma? Jediné, co scházelo, byla rozcvička a důkladné protažení, které taktéž učinila společně se Sof. Tohle celé byla jejich rutina, kterou dělaly před každým vystoupením, a i nyní jim to hezky zapadlo do rozvrhu. Když totiž s protahováním skončily, tak si je k sobě svolala Evelyn, kapitánka jejich týmu, a pronášela něco jako… motivační řeč? Zřejmě to byl její záměr, ale upřímně, Lacey její řeč akorát vyděsila. Evelyn moc neznala a vlastně po tom ani nijak netoužila, něčím ji neseděla, ačkoliv si ji tedy nedovolila odsuzovat bez toho, aniž by ji znala. Každý měl svůj příběh, i ona, ale co si budeme, na postu kapitánky by raději viděla svou kamarádku Sof. Evelyn někdy byla… hodně tvrdá, rozený vůdčí typ a Lacey to kolikrát děsilo. Chápala, že to bylo třeba, roztleskávačky musely mít disciplínu, ale některé věci se určitě daly říct něžněji.
O chvíli později už šly všechny dlouhou chodbou, která vedla až na stadión. Lacey si nervózně mnula dlaně a v hlavě si opakovala celou jejich choreografii, která byla poměrně náročná, ovšem zároveň úžasná; z pohledu diváka musela vypadat perfektně. Modlila se ke všem bohům, aby nic nepokazila a aby se ji a ostatním holkám během vystoupení nic nestalo. Pak už jen společně s ostatními vyběhla na hřiště a se širokým úsměvem na tváři se postavila na své místo. Netrpělivě čekala, až se rozjede hudba, přičemž v hledišti hledala svou kamarádku Gabrielle, která slíbila, že je přijde podpořit. Bylo tu však až moc lidí, neměla šanci ji teď najít, a tak to nechala na později, přeci jen se teď musela soustředit na jejich vystoupení. To začalo o pár sekund později a ona si ho užívala jak jen mohla. Celou dobu měla zpevněný střed těla, bez kterého by roztleskávání nešlo a na tváři úsměv, který celému vystoupení dodával mnohem lepší vzhled. U přemetů si dala obzvláště záležet, pro ni samotnou byly velice těžké, přeci jen v tom velkou roli hrála mrštnost a obratnost a člověku chvíli trvalo, než takový pohyb dotáhl do samotné dokonalosti. Ke konci už byla dost unavená a udýchaná, ovšem nepolevovala, věděla, že to musí dotáhnout až do konce se stále stejným zápalem, a to taky udělala. Když vystoupení skončilo, tak společně s ostatními nadšeně poskakovala, načež běžela k Sof, kterou objala. Obě sice byly uřícené, ale ona ji objímala po každém vystoupení a ani teď nemohla svou tradici vynechat. Následně pokračovala v poskakování a rozdávání vzdušných polibků, jen s tím rozdílem, že už měla po boku Sof. ,,Podívej, Gabrielle!" vykřikla, když konečně v hledišti našla jejich kamarádku a ukázala na ni. V další chvíli ji začala s jistou horlivostí mávat a posílat vzdušné pusinky, přičemž se nedokázala přestat culit.
Bohužel se na hřišti nemohly zdržet moc dlouho, a tak se zanedlouho ocitly zpátky v šatně. ,,To bylo úžasné! Tolik lidí!" zajásala Lacey a popadla svou láhev s vodou, ze které si dlouze lokla. Nejradši by si dala hned sprchu, jelikož byla uřícená, ale ty jednak teď byly obsazené a jednak se taky se Sof dohodly, že na akci chvíli zůstanou, tudíž si prozatím musela vystačit jen s deodorantem. ,,Půjdu si koupit hot-dog, protože přesně ten si teď zasloužím," oznámila se zubením Sof, přičemž přešla k zrcadlu, ve kterém si kontrolovala svůj make-up a účes; nechtěla přeci vypadat jako strašidlo. ,,Nebo si dáme spíše zmrzlinu?" otočila se zpátky směrem k Sof a zaraženě svraštila obočí, jelikož si teď nebyla jistá, na co měla větší chuť.

Kath na takové události moc nebyla. Kdyby to bylo nějaké taneční vystoupení, tak by tam s nadšením šla, ale sport šel jaksi kolem ní. Jenomže její spolubydlící ji chodila podporovat na tréninky, tak cítila potřebu jí to nějak oplatit. Stala se totiž nedávno jednou z roztleskávaček a byla z toho, že ji vzaly mezi sebe štěstím bez sebe. Kath nikdy netoužila po tom být jednou z těchto dívek, takže to nadšení nesdílela. S tancem to podle ní nemělo nic společného, jen se polonahé, zmalované dívky kroutily do rytmu hudby. Kath to přišlo dost laciné, proto také odmítla být jednou z nich. Pro ni byl tanec umění a měly z něj vyzařovat emoce. V tomto případě tam žádné nebyly. Na kluky to však zabíralo. Ovšem, Kath patřila k těm dívkám, které uměly zaujat kluka i něčím jiným, než tancem v nějakém dresu roztleskávačky. Když už to ale slíbila a ještě jí to její spolubydlící v den konání akce připomněla, nemohla se vymluvit. Tedy, mohla by říct, že jí není dobře nebo tak, ale to by byla dosti průhledná a navíc ubohá výmluva. No a Kath, když něco slíbila, tak to hodlala dodržet. Navíc to své spolubydlící dlužila. Takže, zatímco se její spolubydlící nasoukala do dresu a líčila se dosti výrazně, Kath stála u skříně a přemýšlela, v čem vlastně na stadion půjde. Poškrábala se ve vlasech a otočila na spolubydlící. "V čem jako mám jít?" Zeptala se, ale to se zrovna ptala té pravé, protože její odpověď byla, že určitě v něčem sexy, protože tam bude spousta kluků a že se má i pěkně nalíčit. Nad tím Kath protočila očima a sáhla po prvním, co ve skříni našla. Byly to bílé kraťasy se světle modrým tílkem a k tomu si ještě vzala i svetr, kdyby se náhodou ochladilo. Tento outfit jí přišel úplně v pohodě. Samozřejmě si k němu nezapomněla vzít doplňky v podobě náramků, řetízků, prstýnků a náušnic. Vlasy si nechala rozpuštěné, jen si je učesala a nalakovala. S líčením to také nijak nepřeháněla. Nanesla jen trochu bb creamu, řasenky pro zvýraznění řas a bezbarvého lesku na rty. Kabelku zvolila v hnědé barvě a taktéž i páskové boty. Do kabelky si dala potřebné věci, jako mobil, klíče, peněženku, parfém, se kterým se předtím nezapomněla navonět a sluneční brýle. Ještě se rozloučila se spolubydlící, popřála jí hodně štěstí a vydala se ke stadionu.

Cesta jí netrvá ani moc dlouho. Ovšem, ihned po vyjítí z domu si brýle musí nasadit. Slunce dnes pálí o dost více. Proto také její první zastávka je u stánku s pitím, kde si vezme ledovou limonádu a vydá se na tribunu. Nejprve se rozhlédne, jestli někde neuvidí někoho známého. K jejímu zklamání ale nikde nespatří Maddoxe ani žádnou dívku ze spolku, která by seděla sama. Kath se tedy rozhodne si najít místo. Vybere si docela osamocené, ze kterého bude mít ale dobrý výhled a tam se také posadí. Kabelku si položí vedle sebe, stejně jako svetr a napije se z brčka limonády. V tom ji zastíní něčí stín. Zvedne hlavu a otočí se vedle sebe na toho, kdo si to namířil až k ní. Není to nikdo známý, tak si nejprve toho kluka přeměří pohledem. Je to docela fešák, zvedne tedy koutky do náznaku jakéhosi šibalského úsměvu a nakloní hlavu lehce na stranu. "Co bys řekl?" Zvedne jedno obočí o něco výš, než druhé, že je to vidno i přes sluneční brýle. Mladík však nevypadá na to, že by byl nesmělý, ani nečeká na odpověď a ihned se posadí. Kath cuknou pobaveně koutky. "Na nikoho nečekám." Dodá jen, když si prohrábne své dlouhé vlasy a na okamžik jí pohled zabloudí na stadion, kde už se něco začíná chystat. To už na ni ale mladík promluví znovu. Brýle si tedy odhrne nahoru do vlasů a věnuje mu pohled. "V pořádku. Nic se neděje. Ráda se seznámím s někým novým a kdyby mi to vadilo, věř, že už bys to věděl." Mrkne na něj s úsměvem na oplátku a i ona svou pozornost přesune na stadion. Tam už se řadí roztleskávačky. Kath vyhledá pohledem svou spolubydlící a ukáže, že jí drží pěsti. Vystoupení začne a není to takové to kroutivé, kde se snaží být dívky především sexy. Dokonce předvedou i několik salt, což Kath docela zaujme. Na konci jim tedy musí zatleskat a dokonce svou spolubydlící, která zvládla aspoň hvězdici, podpořit zapískáním. No jo, když má někdo tři bratry, naučí se i takové věci. Navíc tu nechce vískat. Její spolubydlící se usmívá jako sluníčko a Kath už teď ví, že bude poslouchat, jak to bylo úžasné. Poté, co dívky z placu zmizí se Kath znovu otočí na mladíka, který s nadšením sledoval vystoupení roztleskávaček také. Ale z jiného důvodu jako Kath. Nyní zase přesune svou pozornost na ni a představí se jí. Kath mu věnuje jeden ze svých sladkých úsměvů a sklopí pohled k nabízené ruce. "Kathleen." Odpoví mu, nabízenou ruku vezme do své a mírně mu ji stiskne. "Těší mě, Sebastiane." Zadívá se mu do očí a sáhne po kelímku s limonádou, brčko vsaje do úst a napije se. "Přiznám se, že vůbec nevím, jaký program tu má být. Vytáhla mě sem spolubydlící, kterou nedávno vzaly k roztleskávačkám, tak jsem ji přišla podpořit. Byla bych ti tedy vděčná, kdybys mě do toho trochu zasvětil. Jistě o tom víš víc, než já." Přizná se, když dopije a olízne si rty. Zamrká svými dlouhými řasami jako nějaké neviňátko. Kdo by jí to ale věřil, když jí z pod tmavých vlasů vykukují růžky, že?

Na dnešek se Eleanor připravovala hodně dlouho. Byly to dny plné dřiny, potu a kolikrát i sprostých nadávek, ovšem odměnou pro ni byla perfektní připravenost na legendární atletickou olympiádu, která se letos konala v San Franciscu. Byla to velká událost a ona věděla, že na domácí půdě nesmí zklamat, proto taky na sobě tolik dřela. Atletiku sice brala jen jako koníček, kde mohla na vše zapomenout a soustředit se jen na pravidelné dýchání, správnou mrštnost a maximální zapojení svalů, ale trocha soutěžení ji do těla přidávala dávku adrenalinu a ten ona v životě potřebovala jako sůl. Byla připravená zde předvést své maximum, což bylo docela velké předsevzetí, a ačkoliv byla zvyklá vystupovat před jásajícím davem, ehm, tak byla z dnešního dne dost nervózní. Již hodinu před zahájením zde ve svém sportovním úboru vše obcházela a s neutrálním výrazem pozorovala, jak organizátoři celou akci připravují. Netrvalo dlouho a stadión se začal hemžit nadšenými fanoušky a taktéž sportovci, kteří své kroky směřovaly rovnou do šaten. Tam ona být nemohla, zřejmě by se zbláznila z ostatních holek, se kterými svou šatnu sdílela. Řešily sračky, absolutně primitivní problémy, nad kterými ona musela protáčet panenky a držet se, aby na ně nezačala vztekle štěkat. Nány. No, s holkami si holt moc nerozuměla, tedy, to ona s nikým, pokud nepočítáme její nejlepší kamarádku Sierru, která však dneska nemohla jakožto podpora dorazit. No, nevadí, Eleanor stejně celý svůj život spoléhala jen na sebe, takže nad tím jen mávla rukou.
Těsně před zahájením si našla své místo na jedné z tribun a odtud sledovala vystoupení roztleskávaček, nad kterým vrtěla hlavou. ,,Jak trapné," zamumlala si pod nosem a rozhodla se, že tohle opravdu nemá zapotřebí sledovat, což vedlo k jejími odchodu. Své kroky směřovala k jednomu ze stánků, kde si chtěla obstarat vodu, bohužel ji už pití došlo a ona se chtěla ještě před začátkem závodu pořádně napít, aby nebyla dehydrovaná. Bohužel tu však byla poněkud dlouhá řada, a tak nějakou chvíli zřejmě potrvá, než získá svou vytouženou vodu. Jako by však toho nebylo málo, tak ji do cesty vběhla další překážka – tentokrát však v lidské podobě. Jakýsi drzoun se totiž bez jakéhokoliv ostychu rozhodl, že ji předběhne, a navíc dělal, že to je naprosto v pořádku. ,,Hej, běž do fronty!" křikla na něj a ukázala za sebe. A tak se spustila hádka během níž se jí obsluhující ve stánku ani náhodou nezastal. Eleanor si však trvala na svém a pokud to bude nutné, tak byla ochotná použít i fyzickou sílu. Tady klučina by ji to nemohl oplatit (díky bohu za feminismus!), což by byla sama o sobě výhra, ovšem o mlácení ji tu přeci jen nešlo. Možná to pro někoho byla hovadina, ale ona si tady to místo vystála a nehodlala tady nějakého idiota, který si zřejmě jako všichni ostatní další muži myslel, že mu patří svět, nechat předbíhat. A ji obzvláště.

Bolo to tu. Školský rok končil, leto pomaly začínalo. Samozrejme že to ale nebolo také jednoduché, všakže, skúškovému obdobiu sa nedalo vyhnúť a každý študent medicíny zaručene hovoril to isté - že je to čistá samovražda. Ani ona nebola iná, no keďže svoje štúdium nebrala len ako obyčajné štúdium ale ako poslanie, dokázala sa nad to nejako povzniesť a nedovoliť hŕbe učenia, aby ju pripravila o rozum. Šlo jej to aj vďaka poctivému rozplánovaniu času, ó áno, časové tabuľky boli teraz jej najväčšou spásou a záchranou a len vďaka nim dokázala zvládať toto náročné obdobie a dokonca si nájsť aj nejaký voľný čas na iné aktivity, ktoré boli pre jej psychickú pohodu oveľa dôležitejšie ako kedykoľvek predtým. Každý deň si vyčlenila chvíľku len pre seba, kedy z hlavy úplne vypustila školu, skúšky a medicínu ako takú a venovala sa len svojim ostatným vášniam - vareniu, bicím a tým pár kamarátom, ktorých v San Franciscu mala. Na rozdiel od iných svojich spolužiakov teda nebola pod nejakým výrazným stresom, práve naopak, cítila sa veľmi dobre a aj keď sa už naozaj tešila na to, kedy toto obdobie skončí, na druhej strane si ho aj celkom užívala. Voľných dní síce mala málo, no aj tie si dokázala zariadiť, keď sa naskytla nejaká špeciálna príležitosť a bola o nej informovaná vopred, presne ako teraz. Potešilo ju, keď ju Reece kontaktoval, samozrejme že áno, tak ako vždy. Ešte viac ju potešilo to, že sa s ňou chcel opäť stretnúť a keďže sa už nejakú tú dobu nevideli, nemala dôvod odmietnuť ho. Navyše, jeho plán sa jej celkom páčil. Keďže sa časť ich rozhovorov vždy dotýkala aj školy a tomu, čomu sa chceli v budúcnosti venovať, pripadalo jej ako naozaj dobrý nápad vidieť Reeca v akcií pri fotografovaní, keďže to ich spoločné jarné fotenie tak celkom úplne nevyšlo. Keď jej teda zavolal, či by mu nechcela robiť doprovod na atletickú olympiádu, ktorú dostal za úlohu nafotiť za kredity navyše, automaticky súhlasila. Popravde sa na to aj celkom tešila, nie len preto, že sa v spoločnosti Reeca cítila dobre a že sa jej z neho maličký nepriznaný kúsok podlamovali kolená, no zároveň ju úprimne zaujímalo aj to, ako vyzerá deň fotografa pri takejto športovej akcii, na čo všetko sa musí sústrediť a ako zachytiť ten správny moment. Rozhodne to teda vnímala aj ako príležitosť naučiť sa, respektíve aspoň dozvedieť sa niečo nové a zároveň strávenie času s človekom, ktorého nedokázala a ani nechcela dostať preč zo svojej hlavy.
Keď ten deň nakoniec predsa len prišiel, uvedomila si, že naň ale nie je tak úplne pripravená. V prvom rade vôbec netušila, čo by si mala na takú príležitosť obliecť. Ísť tam nahodená ako na rande bola čístá hlúposť, no a športové oblečenie keď nebola športovkyňa jej taktiež nepripadalo ako dobrý nápad. Nejaký čas teda zmätene hľadela do svojej skrine, no nakoniec sa rozhodla pre outfit, pri ktorom si bola viac než istá, že sa bude cítiť pohodlne a sama sebou a to bol predsa základ. Klasické vypasované džínsy teda doplnila pásikavým tielkom, vlneným kardigánom, keďže ešte stále nebolo úplne najteplejšie, a na nohy si obula členkové topánky viazanie, ku ktorým zladila kabelku. S finálnym výsledkom bola spokojná, a tak si dopriala dlhú sprchu, vyfénovala a vyžehlila si vlasy, obliekla sa a na tvár naniesla len veľmi jemný makeup - očnú linku, riasenku a jemne červený balzam na pery. Každý kto ju aspoň trochu poznal veľmi dobre vedel, že rôzne kreácie s vlasmi a komplikované líčenie má len vtedy, keď je v meste jej sestra Malia, ktorá si z nej veľmi rada robí modelku. Aj ona ale teraz bola pomerne zaneprázdnená, a tak bola Nadine odkázaná sama na seba a povedzme si úprimne, v týchto dievčenských srandičkách týkajúcich sa nejakého skrášľovania sa so svojou sestrou rozhodne nemohla porovnávať. Dokonca si bola istá, že keby bola Malia pri nej, vybrala by jej aj úplne iný outfit. Bohužiaľ alebo skôr chvalabohu bola vzdialená takmer dvetisíc míľ a Nad bola pri pohľade do zrkadla spokojná, takže si do tašky hodila všetko potrebné a zavolala si taxík, ktorým sa nechala odviezť až pred štadión, kde sa celá tá šaráda konala. Tam ale nastal druhý zlomový bod a pocit úplnej nepripravenosti, keďže úplne zabudla na to, či sa s Reecom dohodli, že sa stretnú von alebo dnu. Navyše, štadión mal viac schodov a ona bola opäť na pár sekúnd úplne zmätená a dezorientovaná, kým sa zhlboka nenadýchla, poriadne sa nepoobzerala okolo seba a nezistila, kde presne sa nachádza. Potom z vrecka džínsov vytiahla mobil a naťukala rýchlu správu.

Som pri južnom vchode, neďaleko od okna na predaj lístkov. Mám ťa počkať alebo si už vnútri? Ak áno, dúfam že je poriadne vyznačené, kade treba ísť. Na štadióne som sa ešte nestratila, no všetko je raz prvýkrát.

Potom mobil zablokovala a pomaly sa otočila okolo svojej osi, pohľadom skenujúc miesto, na ktorom sa nachádzala. Vyzeralo to tam majestátne, a to dokopy ešte nič nevidela. Zrejme ju naozaj čakal skvelý zážitok, čo sa odrážalo aj v natešenom búchaní jej srdca.

Alvaro spočiatku váhal, či sa objaví na plánovanej akcií alebo nie. Ale napokon zvolil tú alternatívu, kedy mal v plane si to pozrieť. Nebol žiadnym športovcom, to bolo na ňom vidieť už od prvého okamihu. Či to bol tou stavbou tela alebo vo viacerých prípadoch štýlom jeho oblečenia. Alvaro si zvolil neutrálne farby. V jeho šatníku by niekto len s ťažkosťami hľadal niečo s vtipnými potlačami. Možno to bolo spôsobené aj tým, že mal už čo to za sebou. V rámci toho, že bol v mladom veku rodičom. Hoci on sa podobným štýlom obliekal aj predtým. Tmavé nohavice, béžové tričko s dlhým rukávom a nejaká tá tmavá bunda cez seba. Poslednýkrát sa pozrel na odraz v zrkadle a zhodnotil, že môže vyraziť. S nikým sa nedohodol na tom, že by sa tam mal stretnúť. On sám tam možno išiel aj za účelom toho, zistiť koľko ľudí tam bude súťažiť z ich spolku. Kedy ich chcel aspoň takýmto malým gestom podporiť. Netrvalo mu dlho dostaviť sa na miesto. No ešte predtým, než by si našiel nejaké vhodné miesto na sedenie si chcel zobrať pár vecí zo stánku s občerstvením aby sa tam nenahrnul v tom momente, kedy by tam bolo množstvo ľudí. No možno podobné myšlienky mali ľudia aj pred ním. Pretože sa tam už objavil nejaký rad. Postavil sa do radu, pričom nemal problém počkať si na svoj čas. No zjavne tam bol niekto, kto s tým mal problém a chcel sa na začiatok dostať čo najrýchlejšie.
Alvaro bol na blízku a mal možnosť vidieť, čo sa tam dialo. Niekoľko mužov bolo naozaj netaktných čo sa týkalo správania k tomu jemnejšiemu pohlaviu. A teraz to mal možnosť vidieť aj na vlastné oči. Mohol tam len tak stáť a nepovedať ani len jedno slovo no to on nemal v povahe. Nemohol sa na to len prizerať bez toho, aby nezasiahol. “Myslím si, že si si pomýlil rad. Ten je až tam na konci. Tak sa tam postav bez toho, aby tu vznikli nejaké problémy.” nepoznal to dievča, ktoré sa rozhodol obhájiť. Ale bola ženou a on sa musel naučiť, ako sa má k žene správať. “Rodičia ti zjavne nepovedali, ako sa máš správať na verejnosti, nemám pravdu?” prehovoril pokojným hlasom, kedy by bolo len málo vecí, ktoré by ho dokázali teraz vyvodiť z miery. Nebolo to tak, že by chcel za každú cenu obhájiť česť tejto neznámej dámy, hoci on to mal v povahe. No vedel, že v tomto prípade spravodlivosť musela zvíťaziť. A keďže nikto iný sa doposiaľ k tomu nemal, nemal na výber. Pozrel sa na človeka, ktorý tam obsluhoval a len pohľadom naznačil, že by mal urobiť správnu vec. Ešte predtým, ako by sa tam mala strhnúť nejaká bitka sa rozhodol vstúpiť medzi tých dvoch ľudí a potom sa pozrel na neznáme dievča. “Objednaj si, problémy určite robiť nebude..” po prvýkrát na svojej tvári naznačil malý pokus o úsmev. Dúfal len, že to nebude ten typ človeka, ktorý by na neho vybehol len na základe toho, že sa jej snažil pomôcť.