Bylo opravdu sladké, jak se jí tu absolutní cizinec omlouval za celé mužské pohlaví a zřejmě si myslel, že tím dá všechno do pořádku. Docela naivní, hm? Byl totiž na špatné adrese. Byla to jen prázdná slova a ano, mohla sice ocenit jeho snahu, ale proč by to dělala? Ji přesvědčovaly činy a to, že ji tu jednou zachránil před nějakým tupcem, zase tolik neznamenalo. Nebylo to od ní fér, ani trochu, ale ona si to holt neuvědomovala a pak to dopadalo tak, že byla v konečném důsledku nepříjemná na každého mužského. ,,Okay a čím jsi tím dosáhl? Hm?" povytáhla obočí, načež otráveně protočila panenky. ,,Tupec zůstane tupcem," řekla vzápětí, snad ještě předtím, než ji vůbec Alvaro stihl odpovědět, a s přimhouřenýma očkama se zahleděla směrem ke stánku, kde si ten týpek právě něco objednával. Věděla, že jí nestojí za její drahocenné nervy, ale nedokázala si pomoci, zlost v ní stále zlověstně bublala a jí chvíli trvalo, než úplně zklidnila hormon. Ztěžka vydechla a chystala se celou situaci nechat plavat; přeci jen tu byla kvůli mnohem důležitějším věcem a na ty se teď potřebovala bedlivě soustředit. Stejně tak za sebou chtěla nechat i toho tmavovlasého cizince, ovšem byl to právě on, kdo ji nakonec přiměl zůstat. Co si budeme, on sám ji ničím nezaujal, ovšem ona očividně zaujala jeho a obdiv, který ji tu vyznal, se jí moc líbil. Tedy, ze začátku. Pak v tom zase začala vidět mužské čachrymachry, ačkoliv si tedy přála, aby tomu tak nebylo, protože… no, fotografování opravdu zbožňovala a věřte nebo ne, moc často se nestávalo, aby někdo pochválil její práci. ,,Okolí," odpověděla téměř okamžitě, přičemž se jí v tváři promítala jistá podezíravost; skoro jako by nevěřila, že se tu opravdu někdo zajímá o její fotografie. Jen tak. Sám od sebe. Máš talent. Myslel to opravdu vážně? Chtěla tomu věřit, ale ten přísný a rázný hlásek v její hlavě ji to nedovoloval. Nedovoloval ji být naivní a připustit, že by někdo prostě mohl být jen hodný a za svou pochvalu nic nechtít. Ona by totiž o fotografování mohla mluvit klidně i celé hodiny, ovšem nyní se zarazila a raději svou odpověď nijak více nerozvíjela. Ono se přeci jen později ukáže, co má tady holomek za lubem; nevěřila, že by tohle celé bylo jen tak, takhle dokonalý totiž svět nebyl.
Hlavu naklonila mírně do strany, když se jejich řeč obrátila na zahájení konverzace, ve které tady tmavovlásek očividně nebyl úplným mistrem. Na druhou stranu alespoň nepoužil jednu z těch trapných balících hlášek, nad kterými nešlo neprotáčet očima. ,,Bolelo to, když jsi spadla z nebe?" pronesla jednu z nich, když to tady Alvaro chtěl vědět a znechuceně se nad tím ušklíbla. Kolikrát už tuhle frázi slyšela… Chápala, že muži nebyli zrovna umělecké duše, ale vážně? To nemohli přijít s něčím originálním? ,,Tím zaručeně dostaneš každou holku," pronesla nanejvýš ironicky a nakrčila nad tím nos. ,,Nebo ji začni urážet, to nás taky hodně bere," procedila skrze zuby a opět pohledem zatěkala ke stánku. Ano, stále ji to nepřešlo! Než však mohla říct či udělat něco dalšího, tak byla její přítomnost vyžadována na hřišti, kde se měla účastnit běžeckého závodu. Nakonec… přesně kvůli tomu tu byla, že ano. Rychle tak Alvarovi strčila své pití s tím, ať ji ho pohlídá, načež upalovala na hřiště.
Byl to adrenalin, který si užívala. Ne, že by byla vyloženě soutěživý typ, ovšem kdo by nechtěl vyhrát? Obzvláště na tak prestižní olympiádě. Sice se nakonec neumístila na předních příčkách, ovšem nejhorší taky nebyla, a to byl pro ni svým způsobem úspěch. Navíc si celý běh užila, stejně jako fotografování to totiž pro ni byl vítaný únik z reality, během kterého si mohla pročistit hlavu nebo nejlépe nad ničím nedumat. Jediné, na čem záleželo, bylo korigování dechu a ta správná rychlost. Holt ale na světě existovaly rychlejší, a lépe vytrénované holky, a ona si z toho vážně nic nedělala. Chvíli ji trvalo, než popadla dech a setřela ze sebe všechen ten pot, musela teď vypadat jako zmoklá slepice, ale to bylo pro sportovce běžné a taky to znamenalo, že si pořádně dala do těla a neflákala se. Po závodě si poslechla pochvalu trenéra, kterou věnoval celému univerzitnímu týmu, načež se rozloučila a vydala se hledat muže, který by ji měl strážit její pití, po kterém teď toužila jako po ničem na světě.
Asi nebylo divu, že měla vážně obrovskou žízeň, takže v momentě, kdy Alvara našla na stejném místě, na kterém jej opustila, mu bez řečí vzala svou láhev a z ní si dlouhými loky upila. ,,No jo, jsem samé překvapení," zareagovala na jeho pochvalu zamumláním a téměř prázdnou láhev odložila na zem, načež se vedle Alvara posadila. Ne, že by chtěla být v jeho přítomnosti, to opravdu ne, ale jednak ji bolely nohy, takže už se jí jinam chodit nechtělo a jednak bylo všude narváno, takže bůh ví, jestli by si pro sebe našla nějaké lepší místo, než bylo tohle. Moc však nemluvila. Pokud se Alvaro snažil navázat konverzaci, tak mu většinou jen odsekávala, jelikož její plnou pozornost mělo dění na hřiště. Je však pravdou, že právě to trochu pohaslo, když středem pozornosti začala být gymnastika. Ta ji nikdy moc nebrala, jelikož ji nepřišla ničím zajímavá. Tudíž její plnou pozornost zaujal Alvaro, který se zničehonic zvedl a se spěchem odešel. Teda, ne, že by si nevšimla, že ještě předtím s někým telefonoval, ale neposlouchala ho, proč by taky, když to nebyla její věc, že? ,,V pohodě?" přimhouřila oči a pozorovala, jak odchází. No, nebude lhát, jí to bylo tak nějak jedno, nepotřebovala tu společnost, maximálně ji tak mrzelo, že nepoznala, co bylo jeho záměrem, ale tak… to ji mohlo být nakonec taky fuk, když ji tu vyloženě ničím neobtěžoval. Sama samotinká tu tak zůstala sedět až do samotného závěru akce. Poslechla si dokonce i celkové vyhlášení a zatleskala vítězům; zasloužili si to. Po skončení se přemístila do šatny, kde se osprchovala, převlékla a upravila, načež unavená zamířila do svého skromného bytečku, kde si hodlala dát zaslouženého šlofíka.

Pitný režim je důležitý pro všechny, ovšem pro sportovce během jejich výkonu obzvlášť. Jen se to s ní zase nesmí přehánět, protože příliš tekutin v žaludku pak působí také problémy. No a nikdo nechce sprintovat a uprostřed se zastavit, protože se voda moc zahoupala a vyvolala zvracení. Takže se s ní musí opatrně, nejlépe se napít jen zlehka na navlhčení úst a rtů a nehltat, jako kdyby to měla být poslední voda na týden. Takže na to souhlasně přikývl a dál to nerozváděl, nebylo už ani jak. Tedy, mohl by o nutnosti vody v organismu začít polemizovat a uvažovat, ovšem věřil, že na to tu dnes Cass vážně není zvědavá, proto spolkl všechny chytré poznámky a raději se soustředil na to, proč tu dnes vlastně jsou. A taky na ten jeho bohužel neexistující plán pošplíchat Cass galonem piva, až vyhraje. Jenže ano, ona by to byla tak trochu škoda. Tak trochu velká škoda. Byť Nia nebyl kdovíjakým fanouškem piva, uznával to i tak. Blahodárné účinky nebo ne, pochyboval, že jen tak nějaké polití se pivem bude mít stejné účinky jako právě ta zmiňovaná pivní lázeň. „Hmm, dle toho, co jsem tak slyšel – ne že bych se o to nějak zajímal, jsou v nich spíš jen nějaké extrakty z chmelu a dalších bylin, tudíž si nemyslím, že se to vůbec dá za pivo počítat,“ zamyslel se a pohrabal ve své bezedné paměti, v níž uchovával všelijaké podstatné i nepodstatné informace. Občas ji musel pochopitelně trochu pročistit a pak zapomínal i na ty úplně základní věci, jaké se dozvíte hned na základní škole. „Takže souhlasím, u piva bych doporučoval jedině vnitřní užití,“ zazubil se, jelikož jak se zdálo, pivní lázně jsou opravdu jen zavádějícím názvem a neznamenají koupel ve skutečném pivu. Pravděpodobně. Pokud si to pamatoval správně. Asi by ho nijak neudivilo, kdyby se někdo koupal opravdu i v pivu, lidé byli schopní dělat a používat všechno možné. Byl rád, že se jim nakonec podařilo krizi v posilovně úspěšně zažehnat a že si tak mohla i vyzkoušet novou práci, která ji ještě ke všemu bavila a motivovala v tom, aby ji třebas zkusila i někdy v budoucnu. „Tak to je se všemi pracemi s flexibilní pracovní dobou. Výhodou a současně nevýhodou je právě ta flexibilita,“ pobaveně přikývl, že naprosto chápe, jak to myslí. „Tak to mám v podstatě i s prací v laboratoři. Dokud dodám do deadlinu data, co mám dodat, je to v pořádku a je jedno, jestli jsem v laboratoři odpoledne nebo dopoledne, akorát se může stát, že bude zrovna obsazená a podobně,“ doplnil k tomu i svou zkušenost s podobnou prací. Nebylo to úplně to samé, tady si to skutečně určoval on sám, ovšem raději pracoval v tichém a klidném prostředí, nejlépe samotný, maximálně s pár dalšími z jejich týmu. „Budeme doufat, že to tak i zůstane,“ oplatil jí nadějně zazubení, to by totiž byla vážně smůla, kdyby jim nový trenér prchl takhle brzo po tom, co ho konečně našli a zaměstnali. Podstav opravdu není nic příjemného, vyvíjí pak tlak na všechny ostatní. Poreferoval jí pak trochu o tom, co se v poslední době dělo zase v jeho životě, ačkoliv popravdě ani nešlo o nic extra důležitého, jednoduše dělal to, co vždycky. Tak mu to ovšem vyhovovalo a byl tak spokojený, a to je to hlavní, no ne? „Nejspíš ano. Pravděpodobně to budeme muset ještě trochu zúžit, poněvadž toho je opravdu hodně, ale zatím to vypadá skutečně nadějně,“ přitakal se spokojeným úsměvem, z něhož bylo pěkně vidět, jak ho to těší. Spousta lidí nad školou a učením ohrnuje nos, Nia ale ne, jeho to prostě vždycky bavilo a vždycky i bavit bude. U stánku si vystáli dlouhou frontu a koupil jim oběma pití, než začnou atletické závody. Na její poděkování kývl a nebyl si jistý, jestli něco nepokazil, a byl by si nad tím lámal hlavu ještě déle, kdyby nevytáhla roztleskávačky, to ho naštěstí od toho odvedlo. Postáli stranou od hlavních davů, popili své nápoje a pak už nastal čas na její velký závod. Tedy, závody, abychom byli úplně přesní. Slíbil, že jí bude držet palce i na nohách, a díval se, jak odchází do šaten, než si šel najít místo, odkud by na běžeckou dráhu dobře viděl.

Neměl úplně v plánu nějak hlasitěji fandit, k tomu se málokdy uměl přímo odhodlat. Nicméně po chvilce, co se rozbouřil i dav kolem něj, se nechal trochu taky strhnout a hned to bylo o něčem jiném. Málem si i rozlil zbytek pití, jak máchl nadšeně rukou, když proběhla cílem. Po závodech jí šel naproti, aby ho nemusela kdovíkde hledat, a nadšeně ji vítal zpátky. „Ono je to podle mě hodně o zvyku, ale i o preferenci každého, někomu ty týmové sporty prostě nesedí,“ ubezpečil ji, že je to úplně v pořádku, že jí štafeta nesedí, „ale stejně si myslím, že to bylo super, určitě nebyly zklamané,“ dodal ještě, aby zahnal i poslední z jejích pochyb o tom, zda podala nejlepší výkon, jaký mohla. Věřil, že se umístí vysoko, ne-li dokonce i nejvýše. Jemu zase víc vyhovoval právě ten týmový sport, konkrétně lakros. Sice byl během každého zápasu nervózní, jestli právě bude pro tým dost dobrý, ale během hry na nějaké obavy zapomněl a jednoduše hrál a soustředil se na své úkoly. Plus tam měl Darrena, který byl skvělý a na kterého se mohl vždycky spolehnout, v životě i ve hře. Takže se vůbec nestrachoval, jestli to on nebo ostatní hráči kazí jemu, zvlášť když mu tolik o výhry ani nešlo, nebyl tak soutěživý. Občas se nechával strhnout a byl do hry opravdu zažraný, avšak nebylo to jeho primárním zájmem. Hlavně si to prostě chtěl užít. Konečně si spolu mohli dát to pivo, když už měla odběhnuto, takže zamířili zpátky ke stánku a zpátky do fronty. „Dobře, asi nemá cenu protestovat,“ uchechtl se rezignovaně a měl hroznou radost z toho, jak ona je z běhání nadšená. Hodně ho těšilo vidět někoho, jak dělá něco, pro co má opravdu vášeň. S poděkováním si vzal kelímek s pivem, s nímž se vrátili na tribunu, aby zhlédli gymnastická vystoupení. Tak trochu se opakovalo to, co s roztleskávačkami, moc tomu nerozuměl, ale stejně to oceňoval. Popovídali si ještě o jejích dojmech z běhu a dalších věcech, které nestihli před atletikou, nu a mezitím skončila i poslední vystoupení, takže nastal čas pro rozhodčí, aby ohodnotili dnešní výkony a nachystali vyhlášení. „Gratuluji! A určitě, počkám tam,“ slíbil, chápal, proč ji zajímají, osobní rekordy a tak podobně. Samotné umístění ještě není úplně všeříkající. Jak slíbil, tak i udělal. Po cestě před stadion dopil zbytek piva, kelímek vyhodil pěkně do plastů a postavil se prakticky na stejné místo, kde se původně před závody potkali. Tam ho také po chvilce Cass našla a mohli se pro dnešek oficiálně rozloučit. „Děkuji, že jsi mě pozvala, rád jsem ti dělal podporu a fanouška,“ odvětil naprosto upřímně, byť s trochu stydlivým úsměvem. Zamával jí na rozloučenou a odebral se po své dráze do spolku.