Eleanor

Alvaro bol rád za to, že sa to vyriešilo aj keď to nebolo žiadne rozumné riešenie. Pretože ten mladík, ktorého nepoznal a ani nechcel spoznať sa správal ako hulvát. V ňom samotnom to vždy vedelo prebudiť emócie, pretože nemal rád, ak sa niekto takto správal k žene. Po tom, ako prišiel na neho rad, rozhodol sa objednať si veci pre ktoré prišiel a napokon nasledovať kroky tej neznámej ženy. Dúfal len, že sa na neho neobhliadne rovnakým pohľadom ako na toho muža. Nechcel vyznieť vtieravo alebo podobne no mal pocit, že tá tvár ktorá sa mu teraz zaryla do pamäte bola tvár niekoho, koho poznal. Alebo aspoň si to myslel. „Počkaj na malý moment..“ povedal tichým hlasom, pričom si uvedomil, že by ho nemusela počúvnuť. Nepovedal jej meno, pretože ho nevedel. Nevedel ako by ju mohol osloviť. Oslovenie hej ty, alebo žena otoč sa, mu neprišli správne a rozhodne to nebolo niečo, čo by bolo pre Alvara typické. No napokon sa na jeho tvári na malý okamih predsa len objavil náznak úsmevu, pretože si spomenul na to, odkiaľ tú tvár poznal. Bol to rozhovor, časť rozhovorov, ktoré Sienna le Maire robila aj s ním. Ona bola jedna z tých, ktoré boli na tom podobne ako on. Vyspovedaný v rámci odboru, ktorý študoval. „Prosím..“ dodal to jediné slovíčko, ktoré by ho mohlo odlišovať od podobného typu mužov ako bol pred malým okamihom ten, kto sa správal neprimerane. Alvaro bol presne tým mužom o ktorom by niekto mohol povedať, že je dobrým priateľom. Dokáže sa postaviť za každého, kto je toho hodný. „Prepáč ak by som ťa oberal o tvoj čas. Mal som možnosť prečítať si ten rozhovor, ktorý bol uverejnený s tebou. Ohľadom predmetu, ktorý študuješ a pohľad na umenie. Zaujalo ma to. No čo sa týka toho chlapa, ktorý sa správal pred malým okamihom nevhodne. Chcel by som sa ospravedlniť za..“ vyberal tie vhodné slová, ktorými by ju mohol osloviť. Vlastne záležalo len na nej, či si to len vypočuje a odíde alebo sa na neho pozrie a odpovie. Alvaro na nič nenaliehal. Nikoho nenútil do rozhovoru s ním. Ale mal možno nutkanie sa ospravedlniť za správanie iného muža už len z toho dôvodu, že jemu osobne by sa nepáčilo ak by sa niekto správal takto voči žene, ktorá by mu bola blízkou osobou. Neurobil nič drastické, neublížil jej po fyzickej stránke, to už by bol rozhovor na úplne inej úrovni. „Správanie muža. No nie je to tak, že by sa takto správali všetci muži.“ mal možno to nutkanie to povedať z toho dôvodu, že niekto si môže urobiť názor taký, kedy by do jedného vreca automaticky hodil každého jedného človeka. Alvara ten rozhovor zaujal, no taktiež mal potrebu dodať ešte k tej téme niekoľko viet. „Nie som nejaký prehnaný fanúšik. Len som mal možnosť si všimnúť prácu na plese. Ak som si ťa teda s niekým nezmýlil.“ bola pravda, že sa mohol mýliť a v skutočnosti sa dostal do nejakého okamihu, kedy sa na neho pozrie ako na blázna a odíde. Ale bola by to určitá interakcia, kedy by mu stačil len jeden pohľad. Alvaro nikdy nemal problém sa s niekým pozhovárať. Dokonca sa aj nad niečím zasmiať, pomôcť, poradiť. No nikdy nepatril k tým mužom, ktorý by sa od prvého okamihu snažili ohúriť niekoho slovami o kráse a dostať sa do nohavičiek. No by si mohla aj ona sama všimnúť v okamihu, ak by mu dala malú nádej na menší rozhovor. Dvoch doposiaľ neznámych ľudí.

Každý, kto Bastiena poznal aspoň malý kúsok veľmi dobre vedel, že je športovec telom aj dušou. Áno, možno nie ten úplne klasický typ športovca, ktorý ste mohli na univerzite stretnúť pomaly na každom druhom kroku, pretože medzi tých sa on rozhodne neradil. Dalo by sa dokonca povedať, že sa od nich vo veľkej miere dištancoval. Nebolo to ale preto, že by si myslel, že lakros, basketbal alebo americký futbal nie sú skutočné športy, to oni samozrejme boli a rád si ich pozrel, školským tímom prirodzene fandil, no nebola to úplne jeho šálka kávy. Väčšina jeho spolužiakov zo športového odboru bola totiž veľmi svojská, ak sa to tak dalo nazvať, a on sa s ich správaním a vystupovaním vôbec nestotožňoval. Práve preto si vôbec nedokázal predstaviť, že by sa mal pripojiť k nejakému školskému športovému tímu a radšej sa naďalej venoval tomu svojmu - lyžiam v zime, surfu v lete a posiňovaniu viac menej celoročne. Keďže však naozaj športu ako takému fandil, atletickú olympiádu si proste nemohol nechať ujsť, aj keď pripadla na pomerne búrlivé obdobie školského roka, kedy končil semester a to znamenalo kopu povinností. Aj to bol jeden z dôvodov, prečo na danú udalosť tak trochu meškal - a bol si toho vedomý. Okrem toho sa však musel postarať aj o ten zverinec, ktorý mali s Calebom doma, čo rozhodne nezabralo len pár minút, takže keď nakoniec vyšiel zo sprchy a pohľad mu padol na hodiny v kuchyni, trochu sa zhrozil. Rýchlo na seba hodil klasické čierne nohavice, biele tričko, rifľovú bundu a biele tenisky, do vreciek si natlačil všetky potrebné veci a pred odchodom z bytu si ešte nezabudol z vešiaku zobrať čiernu šiltovku. S outfitom bol dokonca celkom spokojný aj keď ho naozaj zbúchal úplne narýchlo, no už sa nad tým nepozastavoval a rýchlym krokom vyrazil ku štadiónu, ktorý našťastie nebol príliš ďaleko. To, že mešká sa mu však potvrdilo hneď pri pohľade naň, keďže sa v okolí už takmer nikto nenachádzal, a tak rýchlo pridal do kroku a vbehol do prvého vchodu, ktorý mu padol do oka. Dunenie hudby, dupot a stovky hlasov sa ozývali priestorom, v ktorom sa okrem neho hemžili aj desiatky ďalších ľudí a on sa zúfalo snažil dostať ku tribúnam, aby si našiel nejaké dobré miesto, no osud mal očividne iné plány. To dievča si vôbec nevšimol, nezaregistroval dokonca ani jej ryšavé vlasy, ktoré pomerne jasne bili do očí, no to si uvedomil až vtedy, keď pocítil akýsi náraz. Pohľadom teda vyhľadal zdroj toho náhleho šoku, ktorý zaznamenal a bol prekvapený, že ním bolo práve oné dievča s vlasmi farby ohňa, pretože musel uznať, že mala pomerne veľa sily a to vôbec nečakal. Vyzerala totiž tak... žensky, nežne, milo? Nebol si istý, či to boli tie správne prívlastky, a bol si vedomí aj toho, že zdanie často krát klame, no aj tak ho to trochu prekvapilo. "Nič sa nestalo," rýchlo pokrútil hlavou, keď sa mu s úsmevom začala ospravedlňovať, pretože si z toho naozaj ťažkú hlavu nerobil. Hala bola naozaj pomerne preplnená a každú chvíľu niekto do niekoho strčil alebo narazil, inak by sa nikto nikam nepohol a všetci by ostali stáť. "Musím ale povedať že som naozaj rád, že som to ustál. Keby som vážil o desať, pätnásť kíl menej, mal by som asi poriadny problém," krátko sa zasmial a posunul sa o krok na stranu, bližšie k stene, aby neblokoval cestu ďalším ľuďom. "Asi by bolo dosť trápne, keby som sa tu pred všetkými týmito ľuďmi rozvalil na zemi ako zhnitá hruška a nadomnou by víťazoslávne stálo o hlavu nižšie dievča," dodal ešte s jasným náznakom pobavenia v hlase a ryšavku si premeral krátkym pohľadom. "Si ale jediná, ktorá ide v protismere. Neoslovilo ťa vystúpenie roztlieskavačiek, takže si to radšej zabalila?"

Odpoveď na seba našťastie nenechala dlho čakať, čo ju naozaj potešilo. Nie že by jej vadilo počkať, to naozaj nie, no v tejto situácii keď naozaj nemala ani najmenšie potuchy o tom, kam má ísť, jej to naozaj uľavilo na srdiečku. Pohľadom teda opäť skĺzla k obrazovke telefónu a musela sa sama pre seba potichu zasmiať. Reece bol proste... Reece. Inak sa to opísať nedalo. Vždy ju dokázal pobaviť a v jeho spoločnosti sa proste cítila úplne sama sebou, s pomerne prekvapivou dávkou odvahy, ktorá sa prejavila občasným flirtovaním. A aby bolo jasné, to sa u nej nestávalo. Nikdy. On v nej však dokázal vzbudiť pocity, ktoré ani sama nedokázala vysvetliť. Bol to proste človek, s ktorým trávila čas naozaj veľmi rada a vždy sa tešila na to, čo ich spoločné stretnutie prinesie a doposiaľ nebola nikdy sklamaná. Telefón teda s drobným úsmevom strčila späť do vrecka a prameň čiernych vlasov, ktorý jej neposedne padal do tváre si rýchlym pohybom zastrčila za ucho. Stále po očku sledovala aj svoje okolie, tentokrát však nie preto, aby obdivovala okolie alebo aby zistila, kde sa vlastne nachádza. Čakala, odkiaľ sa zrazu vynorí tá známa postava s pobaveným úškrnom na tvári a opäť nemusela čakať dlho, kým ho zahliadla. Mimovoľne sa jej na pery votrel úsmev, pretože bola naozaj rada, že ho po dlhej dobe vidí, aj keď zatiaľ len takto - na diaľku. Čím bližšie pri nej bol, tým viac sa jej úsmev rozširoval, až pokým sa pri nej nepristavil so svojou hláškou, ktorá ju prinútila zľahka pokrútiť hlavou a veselo sa zasmiať. "Ázíjská princezná je len jedna, Mulan. Aby sa dostala do armády, prezliekla sa za chlapa. Chceš mi tým niečo naznačiť?" Hlavu naklonila mierne na stranu, očakávajúc jeho odpoveď, no skôr ako ju dostala, znovu sa s jasným pobavením zasmiala. Samozrejme že to tak v realite nevnímala, nemala pochybnosti o jeho orientácií a ani o tom, že by jej chcel naznačiť, že vyzerá ako chlap. Ich konverzácie boli proste také - vtipné a jemne podpichovačné. Brala to teda viac-menej ako žart a musela samú seba pochváliť, pretože ak by jej niečo také povedal pri ich prvom stretnutí, zrejme by bola od rozpakov celá červená. Aj teraz ju ešte dokázal do tých rozpakov priviesť, to samozrejme áno, no už jeho komplimenty zvládala o niečo lepšie, respektíve sa na ne naučila reagovať. "Ďakujem, ani ty nie si na zahodenie. Chýba ti už len ten biely kôň pán princ," uznanlivo kývla hlavou keď si ho premerala od hlavy k pätám krátkym pohľadom. To že vyzeral dobre vedela aj ona aj on, nebolo to žiadne tajomstvo alebo nebodaj nová informácia, ktorú by si len teraz všimla. Práve preto bola dosť prekvapená, keď ju vonku zavolal prvýkrát. Nečakala totiž, že chlapec ako je on by mal záujem o niekoho, ako je ona. Rozhodne totiž nebola stereotypná kráska, na ktorú by chlapci leteli. Väčšina z nich si ani nedávala námahu ju spoznať, keďže nechodila na spolkové párty, neobliekala sa extra vyzývavo a nepila alkohol v prvej lige. "Nie nie, som tu len chvíľu aj keď musím uznať, že som sa na pár sekúnd cítila ako stratené šteňa," priznala trochu zahanbene, pretože v tejto časti mesta sa veľmi nezdržiavala a na tomto štadióne dokonca nikdy predtým nebola. Šport proste nebol niečo, čomu by sa vo voľnom čase venovala - nemala na to čas a popravde ani chuť. Keď si našla nejakú voľnú chvíľu, radšej robila niečo, čo ju baví. Školské tímy však podporila rada a ak to znamenalo, že pritom strávi nejaký ten čas aj s Reecom a dozvie sa aj niečo o fotografovaní, brala to všetkými desiatimi. "Ale to snáď nemyslíš vážne. Chudinky rozlieskavačky, vieš aké budú sklamané, ak nenájdu svoje tváričky na perfektne zaostrených fotkách v školských novinách?" Opäť sa s ľahkým pobavením uškrnula, aj keď proti rozlieskavačkám v podstate vôbec nič nemala. Dokonca niekoľko z nich poznala aspoň zbežne a boli to fajn dievčatá, napríklad taká Lacey, ktorá bola veľmi milá. Vedela však, že nie všetky z nich majú rovnaké charaktery ako ona a poväčšine to boli presne tie stereotypné krásky, po ktorých chlapci leteli ako muchy po mede. "Poďme, aby sme to náhodou celé nepremeškali. Asi by si sa mi veľmi nepoďakoval, keby si kvôli rozprávaniu sa so mnou prišiel o tie kredity," lakťom ho zľahka štuchla do rebier a vykročila smerom dovnútra cez obrovské presklené dvere, nad ktorými sa črtal nápis juh. Na tomto štadióne síce nikdy nebola, no zistila, že sa veľmi nelíši od štadiónov, na ktorých bola, teda respektíve na jednom, v ktorom bola, a to bol ten v jej milovanom Hustone. Intuitívne teda dokázala zhodnotiť, ktorým smerom ísť, no aj tak na chodbe na chvíľu pribrzdila a pohľadom sa opäť otočila smerom k Reecovi. "Tribúny alebo ako fotograf môžeš ísť priamo na ihrisko?" Napadlo jej, pretože ani nad touto dôležitou otázkou sa predtým vôbec nepozastavila a vážne netušila, ako také fotenie športových udalostí vlastne prebieha.

Nemá dneska moc dobrou náladu, proto se vydá na stadion, kde se koná sportovní akce pořádaná univerzitou, kterou navštěvuje. Sportu sice moc neholduje, ale ví, že jakmile se dostane mezi lidi, všechny chmury ho přejdou. Je to jeho osvědčená taktika, jak se zbavit špatných myšlenek. Vždy se automaticky soustředí na ostatní a úplně zapomene na všechno depresivní, co se mu do té doby prohnalo hlavou. A je to tak naštěstí i dnes, jen co zapluje do davu, už kouká po všech okolo, sleduje, co dělají a jestli třeba nezahlédne někoho, koho zná. Zatím však bohužel nikoho známého nezmerčil, a tak pokračuje dál, až se dostane k občerstvení - jídlo k takové podívané prostě nesmí chybět! Chvíli to trvá, než se dostane na řadu, ale jakmile se tak stane, řekne si o párek v rohlíku a velký kelímek coly. Poté za to zaplatí a vydá se k tribunám, hledajíc pro sebe dobré místo, aby mu neuniklo nic z toho, co se děje dole na hřišti. Jedno takové místečko, které je v ideální výšce, se nakonec najde, takže neváhá a hned si ho zabere svým zadkem. Spokojeně se pak zakousne do rohlíku a při tom sleduje roztleskávačky chystající se na akci. Tolik holek pohromadě, to je radost pohledět, to jednomu vážně zvedne náladu. Dokonce mezi nimi zahlédne i Aileen, svou módní poradkyni. Zamával by na ni, ale mezi tolika lidmi je bez šance, že by si ho všimla, takže to nechá plavat, navíc ho zaujme hovor o sedadlo níž. Nádherné jméno pro nádherné děvče. Wow. Zatěká pohledem z jednoho na druhého a uculí se, jako by se díval na romantickou komedii. Vždycky se u takových věcí kření, je mu totiž trapné tomu přihlížet, ale zároveň se nemůže přestat dívat. Zdá se mu to prostě zajímavé. Je hlavně zvědavý, jestli tomu ta holka podlehne, jenže to už se nedozví, je totiž vyrušen nedalekým cvaknutím - foťák?! Ohlédne se za zvukem, který se ozve ještě párkrát, a všimne si holky v růžových šatech mířící na něj objektivem. Zamrká, jak je překvapený, že si fotí zrovna jeho. Proč by to někdo dělal? Nato mu dojde, že jde nejspíš o fotografku pověřenou nafotit tuhle akci. To už by mu dávalo smysl, tedy, pořád se okolo nachází zajímavější lidé než je on, o tom je přesvědčený, ale třeba ji něčím pobavil, tak se ho rozhodla vyfotit. Netuší sice, čím by to tak mohlo být, avšak to je jen nepodstatný detail. Dřív než stačí cokoliv říct, už mu slečna vysvětluje důvod svého počínání a při tom chudák koktá, jako by se jí za to chystal mučit na skřipci - jo, on zrovna. Dobře, trochu ho láká ji potrápit, nahodit přísný výraz a čekat, co dalšího z ní vypadne, ale nakonec to neudělá, místo toho se na ni usměje. Doufá, že ji tím trochu uklidní. “V pohodě, nadechni se,” promluví konečně s pobavením v hlase a nakloní se k ní ve chvíli, kdy si k němu přisedne, aby mu ukázala fotky, které pořídila. Není sice narcis, ale musí uznat, že je zvědavý, jestli vypadá aspoň na jedné trochu k světu a také se ujistit, že mu nekecá. Ne že by oplakal, kdyby po světě kolovaly fotky, kde se třeba tváří jako prasátko, ale pokud se tomu může vyhnout, rád to udělá. Prohlédne si všechny fotografie, které Jigglypuff zachytila, načež se podívá na ni a pousměje se. “Nepochybuju o tom, že jsi opravdu dobrá, ale.. jsi si jistá, že je tohle ksicht, na který chceš narážet znovu a znovu, až je budeš upravovat?” zasměje se, “ne, promiň.. uhm.. díky, najdu to pak někde?” optá se a s nevinným pohledem upije přes brčko trochu coly. Neptá se samozřejmě jen kvůli sobě, rád se podívá i na zbytek fotek. Hodně věcí mu unikne, nemůže být všude - logicky - tak by to mohl dohnat přes snímky.

Trávení svého volného času po boku Sof milovala. Věděla, že na většinu lidí dokázala být zlá, takovou ji už zažila nespočetněkrát, ale ona v ní viděla jen to dobré. Měla své chyby, stejně jako každý člověk, ale proč se na ně upnout a kvůli tomu daného člověka nenávidět? Byla ráda, že jí potkala, bylo to takové její štěstíčko jménem Sofia. ,,Obě budeme vypadat skvěle," zareagovala na její slova s úsměvem na tváři a pokračovala v jejich přípravách. Byla sice z vystoupení nervózní, ale Sof ji pomohla svou přítomností na vše zapomenout a Lacey se tak kompletně uvolnila. Tedy až do té doby, dokud nezbývalo pár sekund před jejich výstupem. Byly nalíčené, převlečené, a dokonce i protažené, vypadaly skvěle a na vystoupení byly perfektně připravené, ovšem Lacey i tak nervózně přešlapovala a Sof si toho pochopitelně všimla. A jak by taky ne, znala ji velmi dobře! ,,Díky," zamumlala k ní a stiskla její ruku nazpátek, přičemž se na ni usmála. Pak už jen společně vyběhly ven a začaly s představením. Lacey si jej velmi užila, neustále se usmívala a každý cvik dělala s určitou precizností; přeci jen by nevypadalo úplně nejlépe, kdyby to odflákla. Sem tam koukla po Sof a usmála se na ní, bohužel však většinu vystoupení byly daleko od sebe, takže na to pořádně nebyl čas. Když skončily, tak ihned běžela za svou kamarádkou a nadšeně ji objala, protože se nic nepokazilo a dav z jejich vystoupení vyloženě šílel, takže… úspěch! Během toho všeho se jí podařilo v hledišti zahlédnout jejich kamarádku Gabrielle, která slíbila, že je přijde podpořit a jak to tak vypadalo, tak nebyla úplně sama. Lacey na ni začala horlivě mávat, a přitom si prohlížela kluka, se kterým tu byla. ,,Támhle! Ale toho kluka, se kterým tu je, neznám," ukázala jejich směrem, načež jim poslala vzdušné polibky. Během představení zaslechla, jak kdosi skandoval jejich jména, ale bohužel to nedokázala tolik vnímat, když byla v tanečním zapálení; ale teď, když si to zpětně přehrála, by se vsadila o cokoliv, že je povzbuzovali právě oni. ,,To nám pak Gabrielle bude muset říct více," zastřihala na Sof obočím a uchechtla se, načež se společně s ní vydala zpátky do šaten.
Tam do sebe plnými doušky dostala pár loků vody a taky se začala upravovat. Její culík už nebyl tak perfektně uhlazený, byla trošičku rozcuchaná, ovšem nijak velkou pozornost tomu nevěnovala, přeci jen byly na sportovní události a tohle byl znak toho, že sportuje velmi poctivě. ,,Hot-dog a pak zmrzlina? To by moje břicho asi úplně neuvítalo," zašklebila se nad tou kombinací a zavrtěla hlavou, přičemž si na sebe nanášela deodorant, aby voněla jako rozkvetlá louka. ,,Dobře, tak to bude zmrzlina!" prohlásila a zazubila se. Za jejich výkon si ji zasloužily a ona tak nemusela mít blbý pocit z toho, že se cpe něčím sladkým. Láhev s vodou si schovala zpátky do své sportovní tašky a na otázku Sof přikývla. ,,Jdeme," odpověděla a po jejím boku se rozešla zpátky na stadión.
Atletická olympiáda již byla v plném proudu a osazenstvo vypadalo vyloženě nadšeně. Lacey takové věci nikdy nelákaly, ale na druhou stranu byla ráda, že toho mohla být součástí. A taky ji to dovedlo k jiným myšlenkám. Jasně, hrozilo, že se tu Blaine objeví a ona na něj narazí, ale jednou určitě nastane chvíle, kdy se tak stane a ji to bude jedno, protože se posune dál a jeho už nebude řešit. Horší by bylo, kdyby ho zahlédla s jinou holkou; to by se zřejmě na místě rozbrečela. ,,Uhm, nebudu lhát, Sof, ale jsem tu docela zmatená, kde je zmrzlinový stánek?" svraštila obočí a maličko ztraceně se rozhlížela okolo sebe. Tohle místo bylo obrovské a ona tu byla poprvé, zřejmě by tu měli dát nějaké značky nebo tak něco, dá se tu totiž velice snadno ztratit.

self-anxious baby NIA

Asi ji ani nepřekvapovalo, že na ni Nia už čekal, vždycky chodil na čas, ale přesto se nezdálo, že by si na to zvykla a měla potřebu se ubezpečit, že na ni nečeká dlouho, ačkoliv moc dobře věděla, kolik je hodin a že ona nejde vůbec pozdě. No, alespoň většinou. Odpojila se od Zoey, která ji doprovodila na stadion, popřála jí hodně štěstí a s úsměvem na rtech a lehkým mávnutím jeho směrem konečně přešla k Niovi, aby mohl započít jejich společný den. Trochu nespokojeně svraštila obočí při zmínce, že by si za to mohl snad sám, protože přišel moc brzo, což se jí zdálo prostě jako hloupost a zbytečné snižování nároků na ostatní, ale k tomu se mohou dostat později, teď si mohla ulevit. „Aspoň že tak,” oddechla si, když ji zas a znovu ujistil, že nepřišla pozdě. Sice pozdě nepřišla, ale stejně už nechtěla zdržovat, a tak pohotově zavelela a oznámila jejich odchod do stadionu, ke kterému se Nia naštěstí přidal. „Teoreticky?” pronesla s náznakem nejistoty, což u ní nebylo příliš časté, ačkoliv zrovna Niovi se tento tón z ní už nedávno vytáhnout podařilo, „vím, že jsem do přípravy dala všechno, co jsem mohla, jen vždycky tam bude nějaký ale,” připustila s lehkým pokrčením rameny. V jeho přítomnosti si dovolovala být trochu méně sebejistou a ukázat své pochybnosti, kdyby se jí na stejnou otázku zeptal někdo jiný, třeba takový Noah, pravděpodobně se na něj ještě oboří s nějakou ironickou poznámkou, ale u Nii to bylo jiné. A zrovna dnes za to byla doopravdy ráda, bylo totiž příjemné se netvářit jako nezdolatelná identita a připustit si i možnost selhání. Oči sice měla na výhře, přistupovat k tomu reálně je ale taky důležité. Houstnoucí dav ji nijak zvlášť netrápil, myšlenky měla kdesi jinde a jediné, co musela dělat, bylo dávat si větší pozor na své kroky, jinak ale větší koncentraci lidí nepociťovala, čemuž odpovídalo i její jako by se nic nedělo chování, když nabídla návštěvu kiosku. „Neboj, piju zodpovědně,” uchechtla se a pobaveně nad tím pokroutila hlavou. A když už zmínil pivo, hned se jí v hlavě vybavila vzpomínka o tom, jak oslaví její vítězství. Taky jí v hlavě vyskočil Darren, protože právě nad pivem na školní sportovní akci se seznámili, ale na to se dnes soustředit doopravdy nechtěla. „No jo, kde vlastně schováváš ten galon piva, až to vyhraju?” prohodila naoko ublíženě, na rtech jí ale hrál pobavený úšklebek. Společně se postavili do fronty, díky čemuž se vyhnuli nutnosti sledovat vystoupení roztleskávaček. Osobně proti nim nic neměla, jen jí nutilo protáčet oči, jak nad nimi všichni slintali. Nedokázala by být na jejich místech a takhle vystavovat svoje tělo, byl to ale jejich život a ona jim do toho nehodlala nijak kecat, raději se soustředila na ubývající frontu. „Pár tréninků jsem pokryla já, i když nemám licenci, ale protože studuju na univerzitě ve sportu, tak přimhouřili oko, navíc to fakt bylo potřeba,” neměli moc na výběr, ostatní trenéři si taky vzali nějaké směny, ale nikdo neměl nekonečně času a pokrýt rozvrh jednoho člověka není až tak jednoduché. „Vlastně mě to celkem bavilo, možná si zkusím udělat licenci, ale jinak jo, trenér se našel a krize je pryč,” shrnula své novinky s hrdým úsměvem na rtech, protože to brala jako možný posun od pouhé pozice recepční ve fitku. „Co u tebe?” oplatila mu otázku a díky této konverzaci se brzy dostali na řadu, čas si zkrátit dokázali opravdu kvalitně. „Asi zkusím tuhle pomerančovou limonádu, malou,” nadiktovala svou objednávku tak napůl Niovi a napůl človíčkovi, který je měl obsluhovat, a natahovala se do své tašky, aby za sebe zaplatila, jenže to ji Nia překazil. Neprotestovala, ale jen protože za nimi byla fronta a ona nechtěla ještě víc zdržovat a otravovat všechny ty lidi, co byli za nimi. Se svou objednávkou a s Niou po boku se vzdálila od stánku s občerstvením, aby nebyli u takové změti lidí. „A díky, ale nemusel jsi, ještě jsem nevyhrála,” kývla jeho směrem svou limonádou, přičemž si dala záležet, aby nic nerozlila, a pak už stáli tak, že měli výhled na celé hřiště. Vystoupení roztleskávaček už končilo, ale ještě měla chvíli čas, takže si mohla v klidu vypít limonádu a pokecat s Niou. „Nevadí, že jsme prošvihli roztleskávačky?” optala se jen pro jistotu a chvíli se ještě vybavovali, ale to už se doopravdy přiblížil její čas, takže se musela odpojit, ale slíbila, že si ho pak najde.  
Nejdřív zamířila do šaten, kam si hodila svou tašku a jen si z ní vyndala lahev s vodou, protože se bude potřebovat napít, až doběhne. Dnes měla na programu vytrvalost a pak i štafetu, takže si musela moudře rozvrhnout svoje síly. Když stála na startovní čáře, po očku si prohlédla soupeřky, a jakmile se ozval povel, dala se do toho. Její soutěživost ji hnala kupředu a kdykoliv jí někdo šlapal na paty, nebo někomu šlapala na paty ona, donutilo jí to přidat. Ke konci běžela už skoro na automat, cítila svaly fungovat v zajetém rytmu, aniž by jim dávala nějaký větší pokyn, plíce měla v jednom ohni, ale očima hypnotizovala cílovou čáru, která byla tak, tak blízko. Doběhla mezi prvními, ale nedokázala to v ten moment určit, protože její tělo zaplavily endorfiny a hlavně úleva, že si může dát pauzu. Nezapomněla na protažení a krátké proklusání, aby jí svaly neztuhly, a pak jen v určeném prostoru vyčkávala na svou další úlohu. Po nějaké chvíli i to přišlo, síly tak nějak stačila načerpat, a tak byla připravená svému týmu dát všechno. Jako první běžela její parťačka, ta jim nahnala dobrý náskok, který se snažila udržet, když běžela jako druhá. Trochu polevila, ale přesto jim zachovala dobrou pozici, a pak už to bylo jen v rukou té třetí a čtvrté. Dala do toho vše, co mohla, a tak se i cítila spokojená. Na výsledky si bude ještě muset počkat, měla z toho ale dobrý pocit. Jakmile věděla, že už nebude potřebná, skočila se do šaten převléct a hlavně vysprchovat, protože se během toho zvládla kolosálně zpotit. Po sprše, která se ukázala jako nejlepší rozhodnutí dne, se převlékla do čistých legín, vzala si k tomu obyčejné bílé tričko a přehodila si přes ramena džínovou bundu. Vlasy si jen trochu poupravila a zastrčila si pár neposlušných vlásků, co se uvolnily, za ucho, a zamířila zpět za Niou. Tašku si nechala v šatně, nechtěla se s ní tahat, vzala si jen nějaké drobné do kapsy u bundy. „Tak co? Jak si užíváš atletiku?” optala se ho, když ho konečně našla. Tak trochu se vyptávala i na to, co si myslel o jejím běhu, ale napřímo se ptát nechtěla.

Byla ráda, že už zase mohla zklidnit hormon a své myšlenky soustředit jen a pouze na olympiádu. Přeci jen se sem dnes s nikým nepřišla hádat, neměla na to náladu a vlastně ani čas, takže incident u stánku hodlala hodit za hlavu a už na něj nemyslet. To se jí však úplně nepodařilo. Ušla sotva pár krůčků, když se za ní ozval mužský hlas, který chtěl, aby zastavila. Netušila, kdo to je, nedokázala hned určit, že se jedná o toho muže, který se ji u stánku zastal, takže jen protočila panenky a pokračovala ve své chůzi dál. K zastavení ji až přimělo kouzelné slovíčko, které z jeho úst zaznělo o pár sekund později a Eleanor dosti překvapilo. Snad poprvé slyšela, že ji muž prosí jen proto, aby zastavila. Ve strip clubu na to byla zvyklá, to ji muži prosili k nejrůznějším věcem, samozřejmě v tom úchylném slova smyslu, tudíž v jejich verzi to kouzelné slovíčko nemělo žádnou větší váhu, ovšem teď… Tiše si povzdychla a na místě se zastavila, načež se s neutrální tváří otočila čelem ke zdroji hlasu. Pohled ji padl na tmavovlasého mladíka, který se ji před nemalou chvíli zastal u stánku a teď… no, upřímně nevěděla, co chtěl. S jistou podezíravostí jej skenovala svými zelenými oči a poslouchala, co měl na srdci, přičemž zkoušela poznat, jestli se jí tu tím vším snaží sbalit nebo je jen milý. Pochopte, ona nebyla zvyklá, aby na ni byl chlap milý bez toho, aniž by ji po pár minutách strkal ruku do kalhotek. Jasně, třeba ten pitomec Eric to neudělal, ale určitě měl stejné záměry, proč by na ni taky jinak reagoval na Flickru, že? Někdo na to šel hned a někdo zase pomaleji, Eleanor zkrátka mužům nevěřila, ačkoliv teď by vážně chtěla. Na rozhovor se Siennou totiž byla náležitě pyšná, vypíchla zde svou neutuchající lásku k focení a s úsměvem na tváři zkritizovala většinu dnešních umělců; někteří totiž dle jejího názoru byli oslavováni neprávem. Byla proto ráda, že se někomu její názory zalíbily a že vůbec věnoval čtení jejího rozhovoru čas. Radost však na sobě nedala znát, stále si ve tváři držela svou neutrálnost, a to dokonce i tehdy, když se Alvaro začal omlouvat za toho idiota od stánku a následně i za celé mužské pokolení. Upřímně nechápala, proč to měl potřebu udělat, tohle nebyl první chlap, se kterým se tak hnusně chytla a který ji poslal do míst nekončících, sám musel vědět, že takových mužů chodí po Zemi hned několik, takže… proč? Chtěl být hodný? Ne, to ji nesedělo, muži nebyli hodní, vše dělali s určitým záměrem, takže se tady Alvaro mohl tvářit jakkoliv nevinně chtěl, ale ona už jej měla prokouknutého. ,,Neříkám, že se takhle chováte všichni, ale většina bohužel ano," zareagovala na jeho slova s mírným podrážděním v hlase. Ona za své názory v podstatě nemohla, už pět let pracovala jako striptérka, která byla viděna jen jako nádoba pro potěšení muže, a nikoliv jako osoba s nějakými city. Bylo jasné, že do takového podniku nezavítá nikdo slušný, tedy někdo, kdo by v ní mohl vidět něco víc. ,,Navíc je podle mě zbytečné se za takového idiota omlouvat, nemá to pro mě žádnou váhu," přiznala otevřeně a jemně nad tím pokrčila ramínky. Nebylo to od ní ani trochu hezké, když se tu před ní tak Alvaro snažil, ale ona už holt byla taková, a k cizincům obzvláště. ,,Nespletl, byla to má práce a rozhovor jsem si užila, ale…" poškrábala se na kořenu nosu a svraštila obočí. ,,To jsi mě prosil, abych zastavila jen proto, abys mi řekl tohle?" zeptala se rovnou, protože nerada chodila okolo horké kaše a celou konverzaci tak zbytečně prodlužovala. ,,Nebo něco chceš a nevěděl jsi jak začít konverzaci?" navázala další otázkou, která mu mohla trochu naznačit, co si o něm asi tak myslí. Nebylo od ní fér, že jej hned odsuzovala a někdo by ji za to měl pravděpodobně naliskat, ale Eleanor holt byla opatrná a taky žila v tom, že to, co dělá, je správné. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by možná neměla hned při prvním setkání všechny odsuzovat. Byla zvědavá, jak na její otázky Alvaro zareaguje, normálně by totiž už jeho přítomnost dávno opustila a věnovala se olympiádě, která už, jen tak mimochodem, započala a ona se tam zřejmě bude muset co nevidět dostavit.
Myslela si, že má spoustu času, než na ni přijde v závodech řada, ovšem bohužel se ukázalo, že hned jako první disciplína byl vytrvalostní běh, kde ona nesměla chybět. Vyplašeně vykulila oči, když zaslechla své jméno a spěšně podala Alvarovi svou vodu. ,,Pohlídej to," poručila mu a láhev s vodou mu vyloženě vnutila. Následně se rychlou chůzí dostala až na závodní trať a tam se připravila do startovní pozice. Připravit, pozor, start! Rozběhla se a pak už jen běžela jak nejlépe uměla. Zprvu pomalejším tempem, aby si ušetřila síly, zatímco si je ostatní plýtvali, a pak zabrala, aby se umístila v co nejvyšší možné příčce. Pokoušela se pravidelně dýchat, aby ji brzy nezačalo píchat v boku a taky si držela rovná záda a ruce u těla - nechtěla přeci u běhu vypadat jako Phoebe z Přátel. Lidi okolo moc nevnímala, neměla důvod, nezajímali jí, takže si mohli povzbudivě pokřikovat, jak jen chtěli, ona jim nevěnovala ani letmý pohled. Po pár minutách byl konec, a ačkoliv Eleanor nedoběhla mezi prvními, tak ze svého výkonu byla nadšená. Ani jednou se po cestě nezastavila, což byl v jejím případě úspěch, a taky měla za sebou spoustu jiným závodnic, takže nebyla mezi posledními. Chvíli se vydýchávala, nabídnutým ručníkem si setřela všechen pot a pak se vydala hledat Alvara, který měl v držení její milovanou vodu, kterou teď dosti potřebovala.

Vystoupení svých kamarádek si opravdu užila, ať už jde o ten požitek z jejich choreografie, nebo o atmosféru, kterou si díky Ryanovi vytvořili. Ani jí netrápilo, že jí vytáhl ze sedačky na nohy, bylo to zkrátka v rámci vášnivé chvíle a ona byla prostě nadšená z té jeho podpory vůči naprosto neznámým lidem. Bohužel vše skončilo tak brzy a stadionem se rozléhal finální potlesk, ve kterém nechyběla ani ona, ani Ryan. „Ale mám,” prohlásila odhodlaně, obzvlášť když ten chudák měl takový chraplák, který rozhodně na začátku jejich rozhovoru neměl. To se muselo ihned napravit a jak jinak to udělat než si schladit krk, proto ho rovnou pozvala na něco dobrého k pití, aby se trochu postarala o unavené hlasivky a poděkovala mu za podporu. „Víš, asi mě to ani nepřekvapuje, takže se nebudu hádat, určitě bys mi oponoval, dokud bych tě nenechala zaplatit,” broukla s pobaveným úsměvem na rtech. Rozhodně to ale neviděla jako špatnou vlastnost, zkrátka byl opravdu na jedničku vychován a byl neuvěřitelným gentlemanem, to se dnes jen tak nevidí. Tedy, jasně, často vás chlapi pozvou na drink, hlavně když jste hezká slečna, ale málokdo to dělá nezištně a zrovna z Ryana má pocit, že jemu o nic nejde. A rozhodně toho nehodlá zneužívat, jen je milé to vidět. Celkem jí připomíná jejího kamaráda Bastiena, ten je podobné zlatíčko, což se jí s následující omluvou ještě více utvrdí. „To je v pohodě, aspoň nás bylo líp vidět,” usmála se zeširoka a vlastně ten jeho plán, za který se jí pokoušel omluvit, ještě pochválila. Snad i díky tomu si jí holky v tom neskutečném davy všimly a mohly jí poslat ty vzdušné pusinky!  
Jakmile byli dohodnuti, mohli vyrazit z tribuny ke stánkům, což netrvalo nijak dlouho, no menší fronta před nimi přeci jen byla. Holt skončila jedna část a lidé se asi chtěli občerstvit před tou další. Nebrala to ale jako velký problém, alespoň měla čas trošku vyzvídat. „Áh, to je hezký, takovýhle sportovní a týmový duch,” pronesla nadšeně. Ten kluk ji nepřestával udivovat dobrotou jeho srdce, no vážně. Jen co se dostali na řadu, objednala si malinovou limonádu a nechala Ryana zaplatit, ačkoliv měla cukání se ještě jednou naposledy nabídnout, protože to přeci jen byl její nápad. „Druhá runda bude kdyžtak na mě,” prohlásila odhodlaně, jelikož očividně boj o placení ještě nevzdala. Není to o žádném fanatickém feminismu, ale ráda by se mu nějak odvděčila a zrovna pozvání na něco k pití je přesně to správné, ale asi si pro něj bude muset vymyslet něco jiného. Společně s vytouženým pitím se vydali zpět ke svým místům a tentokrát byl tím zvídavým Ryan, ne ona, ale jeho otázce se nijak nebránila. Při oslovení se na něj podívala a čekala, co jej bude zajímat. „Otázek se vůbec nezdráhej,” ujistila jej a lehce nad tím mávla volnou rukou. Měla sice části, které před světem z opatrnosti kryla, ale jinak byla otevřenou knihou a ráda se seznamovala. „A abych ti odpověděla, studuju umění,” dostala ze sebe konečně, „konkrétně malbu, kreslení. Nejdřív to byl spíš jenom koníček, odreagování se, ale čím dýl jsem malovala, tím víc jsem se v tom... našla,” očka jí zářila, ostatně jako vždy, když mluvila o něčem, co zbožňovala, a kdyby mohla, snad by mu strčila pod nos i nějaký ze svých výtvorů. „Co ty? Studuješ sport, když hraješ ten lakros, nebo je lakros jenom koníček a studuješ úúplně něco jiného?” oplatila mu otázku a trochu zmírnila své předchozí nadšení ze svého oboru, aby jej svou přehnanou afektovaností ještě nepolekala. Díky tomuto vyzvídání si zkrátili cestu a brzy byli zpět u svých míst, která jim naštěstí nikdo nezasedl. Na znamení díků kývla, když ji pustil před sebe, a vklouzla na své místo. Atletické disciplíny byly v plném proudu a ona tak sklouzla pohledem na hřiště, kde hledala známé tváře. Nikoho blízkého tam sice neměla, ale někoho ze spolku by třeba zahlédnout přeci jen mohla, což se i stalo. „Tak přeci jenom znám i pár lidí v atletice, holt díky spolku člověk pozná hromadu lidí,” to už vrátila pohled na Ryana a s drobným úsměvem na rtech vysvětlila, proč pohledem brouzdala po hřišti, a nevěnovala jej jemu. Vlastně mu tím i sama od sebe prozradila další střípek informace, ačkoliv si to ani neuvědomila, až tak automaticky to z ní vypadlo.

Jakmile roztleskávačky zmizely z hlavního centra dění, tak se středem pozornosti stal muž s mikrofonem, který svými slovy oficiálně zahájil atletickou olympiádu. Jásot lidí v tu chvíli neskutečně vzrostl a Pat se nad tím nedokázala přestat culit. Nikdy se nepovažovala za sportovního nadšence a akce podobného typu si většinou nechávala ujít, ale zdejší atmosféra se jí velmi líbila; byla napuštěná pozitivní energií, která vám nedovolovala se mračit. Začalo se první disciplínou, a sice během na dlouhou trať. Bylo zajímavé to pozorovat, Patricia sice neměla vyhlédnutého svého oblíbence, ale asi bylo jasné, že fandila zdejším sportovkyním, což přidávalo celému závodu velké napětí a ona skandovala společně s ostatními. Byla nakonec ráda, že sem šla dříve, tohle byl hezky strávený čas, na který pak bude vzpomínat během úmorného učení, které ji ještě čekalo. Ano, byl červen, ale její obor jaksi nějaké prázdniny nevnímal, heh. Závod v běhu na dlouhou trať nakonec opravdu vyhrála jedna zdejší dívčina, která vypadala, že brzy omdlí, ale i přesto se na obecenstvo šťastně tlemila a všem mávala, což bylo rozkošné. Další disciplínou byl skok do písku a ano, i ten přinesl plno napětí, ovšem nikoliv tolik jásotu, v tomto případě totiž zdejší holky moc neuspěly. Následoval běh na 50 metrů, házení diskem, skok přes tyč a tak dále, disciplín se tu vystřídalo opravdu hodně a Pat byla po celou tu dobu pěkně napjatá.
O několik hodin později však přišel její čas. Na řadu se dostala gymnastika, v níž měla předvést svou sestavu. Naštěstí nešla hned první, takže si v mezičase mohla vychutnávat vystoupení ostatních gymnastů a obdivovat jejich ladné a obratné pohyby. Štvalo ji, když se někdo tvářil jako by pro něj ta gymnastika byla neskutečně namáhavá a smutná, o tom to přeci nebylo, a navíc to vystoupení v konečném důsledku působilo dosti nudně - nebo minimálně ona to tak vnímala. Když to tak porovnávala, tak způsob jejího vystoupení byl dosti odlišný a ona začala cítit nervozitu z toho, že se to publiku nebude líbit. Ano, správně, Patricia byla nervózní, to je novinka, co? Byla však jen člověkem a stejně jako každý, i ona se chtěla vyhnout trapnosti. Nic však už udělat nemohla, v mikrofonu se totiž ozvalo její špatně vyslovené francouzské jméno a ona se přemístila do hlavního centra dění. Srdce ji bušilo jak o závod a na čele se jí začaly objevovat první kapičky potu. Pak se však ozvala hudba a ona se jí nechala unášet. Jak už bylo zmíněno, její sestava se dost odlišovala od těch ostatních, Patricia z toho totiž chtěla udělat tak trochu show a zařídit, aby ji tu publikum neusnulo. Přeci jen nebyla stydlivá, takže k ní tenhle styl dosti seděl a ona si jej náramně užila. A stejně tak i publikum, jehož ohlas ji povzbuzoval v dalších cvicích. Vše se ji skvěle povedlo, nervozita odpadla a ona po skončení všem nadšeně mávala a ukláněla se, aby ukázala, jak moc jí potlesk od publika těší. Pak plná adrenalinu odešla do šatny, kde se rovnou osprchovala a převlékla do pohodlného oblečení. Své vystoupení pokládala jako úspěch a byla sama se sebou spokojená. Moc dobře věděla, proč s gymnastikou pokračovala i na vysoké, dodávala ji totiž vlnu pozitivní energie, kterou v životě potřebovala jako sůl a vystoupení podobná těmto… ach, to bylo přesně to, proč to dělala. Jásající publikum a dobrý pocit z toho, že vše udělala přesně tak, jak plánovala. Ještě chvíli se bavila s ostatními gymnasty v šatně, aby se vzájemně podělili o své pocity, načež to celé zabalila a odešla zpátky na kolej.