Koukal na ní a mírně se usmál. Ty neviňátka zrovna neměl rád, ale tahle se mu zrovna zamlouvala, bohužel to byl blbec a hodně dobrý herec, což Grace nemohla vědět samozřejmě. Nemůže jí slíbit vztah, jelikož na to on není a nikdy ani nebude, tedy pokud on sám nebude chtít, ale to v dohlednu nepřichází v úvahu. On to má v té hlavě dost poskládané. Možná, že by to i zkusil, ale nepředpokládá, že by jí nezahnul, což by bolelo, ještě víc než využití. Bohužel takovýhle myšlenky Christianovi hlavou nelétají. Nikdy nebyl a nikdy nebude tím princem na bílém koni a milý. Ano zezačátku ano, ale jak dostane to, co chce, stane se z něho sebestředný hajzl. Má to už v povahě a s tím člověk nic neudělá, ještě nedospěl, nechce se usadit a ani mít nějaký vztah. „Myslím, že poznám opravdu hezký holky, když dělám v baru, že? A takových jako ty mi tam moc nechodí, i když bych byl rád, kdyby jo.“ Mrknul na ní a mile se na ní usmál, jak to dělává vždy. U ní to bylo, ale přeci jiný, musel se opravdu přetvařovat, kdykoliv mohl udělat chybu a ona ho mohla snadno prokouknout a to by bylo to poslední, co by chtěl. [color=#00cc00] „Ale to s tou upovídaností máš pravdu.“ Uchechtnul se a koukl se na moře a potom ihned opět na ní. „Věř, že to přijde, zmrzka véča, chci tě víc poznat.“ Usmál se na ní a navlhčil si své rty a nepřerušoval oční kontakt. Poslouchá jí a kývne. „To víš, všechny kočky nemají zlatou povahu.“ Mykl rameny a koukl se kolem sebe. Všude bylo tak nějak prázdno. To na tu pláž už nikdo nechodí nebo co? Po tom co řekla, že má dobrou postavu, jenom kývnul. Ted mu dala záminku se ještě víc snažit, jelikož mu svým způsobem pověděla, že se jí líbí, čehož mohl dost využívat. Ovšem nechtěl jí dostat více do rozpaků, proto jí na to nic neřekl. „Nepiješ? Mohlo mě to napadnout, ale tak zmrzlinu neodmítneš, nebo dobrej oběd ne?“ Nadzvihne obočí a kouká se jí zpříma do očí. Byla by škoda, kdyby ho odmítla. Moc často nepotkává holky, jako je Grace. A když je potká, tak je rychle pošle k vodě a ani jim žádnou šanci nedává, bohužel ho ale Grace svou nevinností a i vzhledem oslovila. „Nemusíš děkovat, je to jen reflex, přece bych tě tady nenechal sedět s rozřízlou nohou.“ Mrknul na ní a trošku přimhouřil oči, když chtěla něco říct, ale zatajil se jí dech. Nespouštěl z ní pohled a začal jí poslouchat. Odvrátil od ní pohled a vrtěl hlavou ze strany na stranu. Po jejím monologu se zasmál. „Takže soudíš lidi na první pohled? To od tebe není moc milý Grace, zrovna když já se k tobě chovám mile. To jsem si nemyslel, že seš teda taková.“ Zavrtěl hlavou a uchechtl se . „S prominutím, ani nevíš jestli mám zájem. To, že tě pozvu na večeři, nebo na zmrzku neznamená, že s tebou chci něco mít, ale třeba, že tě chci přátelsky poznat.“ Protočí nad ní oči a zvedne se. „Překvapilas.“ Párkrát kývne, ale už na ní nekouká, ba se dívá na moře, jen na moře. Přemýšlí, jestli má odejít, nebo ne, ale asi zůstane a vychutná si její omluvu.

Bylo to zajímavé, celkově tahle debata byla ale zvláštní. Uvnitř ní je zmatek, jelikož se snaží rozluštit co je za typ člověka, což ona na tohle zrovna dobrá není. Vztah nechce, ne tak rychle, takže jí je podstatně jedno jestli by s ní chodil. Člověka chce poznat, jako opravdu poznat. Ne že si někoho někdo najde, dá to všude kde může a pak se po pár týdnech rozejdou. "No.. Moc bych to s mojí krásou nepřeháněla zase. Jelikož jich fakt je dost.. Třeba v dívčím spolku." Zamyslí se nad tím trochu, nikdy by mezi nimi být nemohla. Nemá proti tomu nic, ale jednoduše ví že by jí nepřijali ani kdyby chtěla. Nepřišla by jim zaručeně dost dobrá, jelikož není zrovna komunikativní, odvážná co se třeba týče oblékání a je taková.. Stydlivá. Ovšem nějak ví, že ne všechny dívky ze spolku jsou ty typické mrchy. Uvědomuje si to velice dobře.  Ke kočkám se více nevyjadřuje, souhlasí s jeho odpovědí. "Ne.. Neodmítnu. Můžeme se někam jít projít, podívat se různě kolem a tak. Je v podstatě jedno kam půjdeme, nepotřebuju nóbl restauraci. Nejsem náročný typ člověka." Maličko se zasměje, prameny vlasů v obličeji si opatrně odhrne z obličeje. Občas jí tak jako šimrají, což není vždycky příjemné, ale dává vlasům volnost. Nakrčila maličko obočí když se jí smál a řekl to co řekl. Špatně jí asi i pochopil, to ona nechtěla. Teď zavrtí rozhodně hlavou ona, začne po něm rychle mluvit, ale ne v podstatě s omluvou. "Tak počkej.. Moc rychle mě i ty sám soudíš. Říkáš mi abych nesoudila, ale sám si teď poukázal na to, že si myslíš že to dělám já. Nedělám to, nelze soudit knihu podle obalu." Odmlčí se na momentík, navlhčí si svůj spodní ret. "No a tak je to i u lidí. To co je uvnitř může být třeba jiné, ale já jsem se tě na to snažila pouze upozornit. V lidech číst neumím, nemám na to talent, tudíž tě odsoudit nemohu, ať jsi jaký jsi. A pokud mě třeba chceš přátelsky pozvat tak.." Maličko stydlivě se na něj podívá, ovšem s jejím menším a roztomilým úsměvem. Má v očích tolik nevinnosti, opravdu té pravdivé. Je čistá jako lilie co neublížila ani mouše, i když častokrát běhá s polštářem v ruce snažíc se zabít vosu. To musí z ní mít sousedi na koleji radost když tam pobíhá a skáče jak divá. "Tak to ráda přijmu, i kdyby za tím bylo něco bůh ví co, přijmu to ráda. Ovšem když se nebudeš tvářit jako bručoun." Prohlédne si ten jeho pohled co právě teď nasadil. Docela jí rozmluvil, to u ní není tak časté.

Nadzvihne obočí a dívá se na ní s mírným úsměvem. „Třeba dívčí spolek není všechno, co mě zajímá? Myslím, že nezáleží, kdo je z nějakého spolku, když je hezký ne?“ Usmívá se na ní a dívá se na ní. Samozřejmě, že hlavně jede po těch holkách, co jsou v dívčím spolku, jinak by to nebyl Christian. Samozřejmě, ale svým hereckým talentem to uhrál, že ho vůbec dívčí spolek nezajímá a že na ně nehraje. Ani neví kde se tak hrát naučil, ale je mu jasné, že je v tom přímo briliantní. „To beru, učitě, tě něčím překvapím to se neboj. Chci jen někam zajít a víc tě poznat, jelikož po jednom setkání nemůžeme být kamarádi, jestli to správně chápeš.“ Koukne na ní velice citlivým pohledem, jistě e opět herectví překonává jeho očekávání. Někdy si říká, jestli ho za tohle karma vytrestá, dělá to až moc asto, aby dostal to, co právě chce, nebo co se mu zamlouvá. „ No tak vidíš, nehledej problémy v pouhém pozvání. Na rande dojde třeba dýl, co ty víš.“ Řekne a pokrčí nad tím rameny.  Sice neví, jestli se vydrží u ní tak dlouho snažit, ale zkusit to může na tom není nic špatného. „Netvářím se jak mručoun, jenom opravdu nemám rád tyhlety poznámky, tot vše.“ Mrkne na ní a mírně se usměje. Nikdy to neměl rád a nikdy tyhlety poznámky mít rád nebude, i když to je pravda, někdy. To, že mu prozradila, že v lidech číst neumí ho mile překvapilo a vlastně i navedlo k tomu, aby se nepřestával snažit.

Zamýšlí se nad jeho slovy, samozřejmě že na tom něco prostě je. Nehodlá být ale hnedka ta důvěřivá slečna, to ona není, ačkoliv je to takové trdlo, ale na lidi se vždycky dávala pozor, už právě protože s ní hodně lidí nemluví protože není třeba ve spolku. Má jen asi dva pravé kamarády, ještě taková trdla jako ona, nezvyklí na to jít na párty a už vůbec být pozvaní jako právě teď ona od něj. "Jo to asi ne, ale.. No to je jedno, máš pravdu." Jenže ona ví jak na tom lidem záleží. Poví to ale možná aby to uzavřela, je jí to nějak jedno. Ve spolku jednu dobu chtěla být, ale nemá ani trochu odvahy nějak se tam dostat. Nemá pocit že tam jednoduše patří, tudíž radši bude polehávat sama na koleji a bude sama. Nabrat odvahu co se týče těchto věcí jí dost trvá, co si budeme povídat. "Budu ráda že mě nějak překvapíš, ale nemusíš vymýšlet nic drahého, jen to ne. To si ani nezasloužím, postačí prostě.. Něco drobného." zahihňá se pěkně, kývne na jeho slova, že po prvním setkání nemohou být kamarádi, s tím souhlasí. Kamarádství chce čas, tak jako většina věcí ho vyžaduje a na věci je si třeba počkat. Ačkoliv trpělivost nepatři mezi její oblíbené vlastnosti a nebo naopak ty kladné. Je nedočkavá občas jako malé dítě. "Nebo na něj naopak vůbec nedojde." Pozvedne bradičku významně s rozkošným úsměvem nahoru. Odhalí tak své zářivě bílé zoubky, vypadá jako andílek, ještě jak jí větřík profukuje blonďaté vlásky. Pozvedne jedno obočí do vzduchu co na to řekne, tak to nějak zkoušela, ale na rande by s ním šla až po delší době, nebo by tomu po delší době říkala. Opět se ale rozhlédne kolem, když uvidí ten jeho příjemně vypadající úsměv. "Dobře, vidím tě mnohem radši s úsměvem, hlavně si nech věci vysvětlit a hned se nezlob. Já nemyslím nikdy věci špatně, nebo se o to snažím, ale občas ode mě všechno vyzní špatně, udělám si trapas a už se nikdo nebaví." Nervózně se uchechtne, přehoupne se na špičky na moment.

Budík drnčel po pokoji a on se nespokojeně dostal k jeho vypnutí. Ruka upadla na telefon volným pádem, div telefon neshodil ze stolku na zem. Chvíli jen tak pozoroval vybílený strop nad jeho postelí, což zrovna dlouho netrvalo. Shodil nohy z postele a rozhlédl se unaveně po svém pokoji, co měl na koleji Univerzity. Jeho rodiče mu tento pokoj pomohli zrealizovat tak, aby se cítil jako doma. Měl poměrně problém si zvyknout na nová prostředí, tudíž aby to vypadalo jako doma bylo více než nutné. Dodávalo mu to větší sebejistotu, ačkoliv mu dosti chyběla, tohle maličko pomohlo to držet v rovnováze. Není to tip kluka co musí mít co chce, ale o tohle rodiče poprosil, nutně to potřeboval. Zvedne se z bíle povlečené postele a na sebe si vezme nějaké obyčejné džíny černé barvy, bílé tričko a přes to si vzal kostkovanou košili černé a tmavě zelené barvy. Jelikož jeho vlasy nechtěl ponechat v tom klasickém účesu s názvem "Ranní probuzení", projel je rukou pro menší úpravu. V koupelně si vyčistil zuby a s peněženkou, klíči a mobilem vyrazil do ulic města.  Samozřejmě nezapomněl na sluchátka, jelikož bez těch se tak nějak občas neobešel. Jeho cesty vedly městem a davy lidí, co si ráno šli zaběhat, popovídat si u snídaně s přáteli a nebo vyvenčit své domácí mazlíčky. Takhle Californii zná.. Na papír by ji dokázal skvěle popsat, ještě ke všemu s jeho vyjadřovacími schopnostmi díky literatuře. Umí dobře číst, dobře se vyjadřovat a i dobře psát. Zatím svá díla však nikde neměl odvahu zveřejnit. Je na to až moc stydlivý a nesnesl by pocit toho, že si to přečte nějaký inteligent ve škole a dá mu to pěkně sežrat každou chvilku, co ho uvidí. Tiché kroky skončí přímo před  jednou z kaváren, kde končí v podstatě každé ráno. Není jediné ráno, kdy by nezašel do této kavárny pro něco k nasycení. Vlastně tahle kavárna je pro něj objevem už od prvního ročníku Univerzity. Navštěvuje jí velice rád, už z důvodu toho že prodavačka vždycky ví, co od ní očekává k snídani. V podstatě aby se to nemuselo těžce vysvětlovat, je vlastně stálým zákazníkem.  Počká řadu u pultu, jeho pohledy si získají lidi v kavárně. Vždy z nudy pozoruje okolí, což není ostatním příjemné, ale on to prostě dělá rád. Zajímají ho jaké zvyky mají, co snídají a jaké zlozvyky dělávají. Někdo si okusuje kůžičku kolem nehtů, někdo neustále poklepává nohou z nervozity nebo už ze zvyku. Z jeho hloupého civění ho vyruší příjemný hlas staré dámy obsluhující u pultu v kavárně. Byla to obtloustlejší paní malého vzrůstu, co by klidně mohla žít v hobití noře.  Její úsměv ho vždy dokázal dostat k menšímu úsměvu také, samozřejmě hned po pozdravu. Jeho objednávka zněla jasně, což obsluhující věděla, ale on vždy měl potřebu to říct. Objednal si donuty s vanilkovou polevou polité čokoládou a karamelem a k tomu bílou kávu do kelímku střední velikosti. Odstoupil od pultu a v ruce držel sumu, kterou zaplatí za svou snídani. Už tak nějak ví, kolik cena bude obsahovat, jelikož je to skoro každý den ta stejná. Nestihne moc dlouho očumovat ostatní, jelikož jeho snídaně je připravená a on zacítí tu klasickou vůni donutu politou teplou čokoládou a jeho bílé kávy, ze které se ještě kouří. Zaplatí, rozloučí se s krásným úsměvem s prodavačkou a svou snídani si odnese pryč. Nerad tam snídal, jelikož tam často bylo dosti narváno a on měl rád svůj klid.  V uších mu zní klidné písničky jeho stylu a jeho nohy ho vedou až k pláži. Rozmýšlí se, kam se dnes vlastně usadí na tomto místě. Knihu zapomněl, tak proto právě pláž. Dokázal vlny pozorovat klidně i celý den. No dobře, to možná ne, ale opravdu dlouho! Jeho oči putují po břehu pláže, až nakonec se zastaví na dívčím objektu. Chvíli si ho nenápadně prohlíží, ovšem tu nenápadnost vidí jen on, ale z pohledu oběti by to asi vypadalo tak, že vyhlíží kořist k zabití. Všimne si rysů postavy, obličeje a v místo otazníku v hlavě se mu vybaví tvář Angee. Té maličké roztomilé příšerky co mu dělala společnost v Amsterdamu. Bylo to tam s ní skvělé, opravdu si ten výlet s ní užil a přitom to nijak neplánoval, že si tam najde kamarádku.  Dokráčí až k ní a přisedne si. „Ahoj ty malá příšerko, kdepak ses tak toulala?“ Nahodí jeho menší úsměv, který i přes to jak je drobný, dokazuje spokojenost.  Velmi rád jí oslovoval jako příšerka, i když to tak nemyslel. Je rozkošná a opravdu krásná, ale to takhle rychle nahlas asi neřekne.

Jeho pokoj není obsáhlý jako její byt, což je poměrně logické, řekla bych. Jediné co má s tím společného je koupelna a pokoj.. Jeho pokoj je laděn do bílé a šedé barvy, což jsou jeho nejoblíbenější barvy. Jeho pokoj se nachází na koleji, jelikož není v žádném spolku, za což je rád, tak nebydlí v nějakém domě s partou lidí ve spolku. Tady je to mnohem víc soukromé a je to jeho menší byteček. Jakmile člověk vejde dovnitř, všimne si stěn zabarvených do šeda, kromě stropu, který je natřen na bílo. Přes jedno velké okno hned naproti dveřím jsou bílé závěsy, co aspoň trochu při vchodu to světlo propustí, aby tam nebyla až taková tma. To by se ráno z postele nevyhrabal už vůbec. V pravém rohu místnosti se nachází středně velká postel s bílým povlečením a dvěma velkými polštáři. Nad postelí je police, kde si uchovává všechny zážitky s rodinou, takže vlastně fotky a je tam jeden malý plyšový medvěd. U postele se nachází menší lampička a samozřejmě kniha! Hned v druhém rohu na proti postele je stůl. Čistý a opravdu uklizený stůl, kde jsou všemožné pořadače. Na tohle je občas jak holka, možná i hůř. Bez svého pořádku nedokáže v podstatě normálně fungovat. Vedle stolu si lze všimnout ne zrovna malé knihovny.. No jo, to prostě chybět nesmí. Neproti postele směrem ke dveřím je skříň, kde je všechno jeho oblečení. Přes celý pokoj je na zemi původní béžový koberec, který mu vyhovoval a nebyl důvod ho měnit. Koupelna byla maličká, ale vešlo se tam vše co potřeboval. Byla tam sprcha, záchod a umyvadlo. Vše co stačilo k žití. Do jídelny na koleji nechodil, nakupoval si jídlo za brigády co měl. Ohlédne se na drobounkou dívku, co mu právě vyprávěla o brigádě. Musel nad tím obdivuhodně přikývnout, protože on by nezvládl hlídat děti. No možná ani ne zvíře, i to by asi zkazil. Jednoduše neuměl dítě utěšit a uklidnit, nikdy na to vlastně nepřišel na to, jak to dítě vypnout. "Pane jo, to se nedivím, že ti odebrali nějakou tu energii. Avšak jsi na tom ještě dobře, já bych došel akorát domů, zabalil bych se do peřiny a už by mě tak týden nikdo neviděl." Pobaveně poznamená k jejímu unavení a upije své bílé kávy v kelímku. Pohlédne na krabičku vedle a na oči Angee, úplně v nich vidí tu prosbu.. Navíc pro ty její očka má přímo slabost. Vždycky nahodí roztomilý xichtík a on podlehne. Otevře mezi nimi krabičku, kde se nachází asi čtyři donuty. Kývne k nim s úsměvem a uculí se. Je to hodný kluk, vždy se uměl dělit a lakomství neznal. "Za to jak jsi šikovná a hlídáš ty děti, si zasloužíš nějakou odměnu. Sice za to máš peníze, ale energii ti dodá tohle. Tak si vezmi.. Navíc ty tvoje oči mě hned přesvědčily." Zamručí nad tím zároveň nespokojeně, že to na něj jako platí.

Na to že je dosti poklidný člověk, tohohle se nebál a neřešil to. Zamykal se na noc, aby se neschýlilo k nějakému omylu, kdy by našel někoho neznámého ve svém pokoji. Občas tam rámus je, ale to se dá vyřešit velice jednoduchým způsobem. Napojí si sluchátka do mobilu a odvede všechnu pozornost od rámusu k hudbě. Občas bohužel musí hlasitosti přidat víc a víc. Jeho oči zaujme ten zářivý úsměv plný radosti. Báječně tuhle pozitivní náladu dokázala přenést i na něj. Snad jako když je to jakési kouzlo, které zná snad zatím jen ona. Chvíle s ní se mu zdály příjemné, kupodivu víc než ty, když je sám. A že on je sám hrozně rád, ovšem u ní je to jistým způsobem výjimečné. Cítí se být svůj a uvolněný, netřeba se bát, že by na něj něčím tlačila. On potřebuje v rozhovoru sebedůvěru, což v této debatě nechybí a díky tomu mluví poměrně často. Navíc za ten týden z něj vytáhla asi nejvíc slov a vět jako on řekne za dva měsíce. Zdá se opravdu zvláštní, že se spolu baví. Hrozně si s ní rozumí, i když oba jsou pravý opak osobnosti. Vlastně ne asi spíš osobnosti, jako co se týče komunikace. V tom zrovna on praxi jako ona nemá, ale docela ho přiučila holka jedna ušatá. Není asi tak kreativní co se týče výtvarného umění, ale přece jen literatura je svým způsobem kus umění. Ta díla jsou umění, každé má svoji cenu.. Možná jeho kniha co píše, jednou bude mít určitou cenu taky. Když ne co se týče peněz, tak tu citovou cenu. Navíc co se týče starání o něco živého, to jeho není. Od doby co mu jako malému umřela želva, už žádné zvíře nechce. Je to pro něj až moc citová záležitost. Ale rybičku by možná bral. "Já vím že ty ne, ale já bych už nikdy nevylezl a chodil bych všude ve spacáku, abych si mohl kdekoliv zdřímnout. Hodina hlídání by mi stačila a už bych nevylezl z domu." Oddychne si nad tím pobaveně, pak se zasmál taktéž, možná i kvůli tomu, že si všiml že se směje ona. Nikdy nikdo nesmál jeho nějakým vtípkům, proto je moc neříkal a nebo vůbec nemluvil. Upije opět své bíle kávy, kterou zaboří do písku vedle krabičky donutů s dokonalou vůní, co brzo asi přitáhne pozornost i jiných lidí.. No dobře, to asi ne, ale voní to dokonale! Pohlédne na ní, opět k ní přistrčí krabičku se stylem jako to dělají babičky. Takové to: "Vezmi si, nebo to do tebe nacpu násilím. Vím že chceš!" Každopádně nad ní zavrtěl hlavičkou. "Maličká, myslíš že bych ti nabízel něco, co ti nechci dát? Navíc mám brigádu, dokážu se o sebe postarat a tohle je to nejmenší. Tak hezky papej." Odpoví jí pobaveně, zahledí se na nádherné menší vlny na moři. Soustředí se na to na moment svým pohledem. Nejradši by vzal papír a tužku a popisoval děj moře. To co jeho oči vidí, co slova dokážou popsat. "Dobře, budu moc rád když mě někam vezmeš. Ovšem abych si něco neobjednal, tys neudělala psí očka a nespapala mi to celé." Zasmál se krásně tím jeho smíchem ne tak častým. Ovšem v její společnosti už je poměrně známější. Sám si vezme jeden z chutně vypadající donutů a zakousne se. Ta příjemná chuť se rozplyne příjemně na jazyku až musí zavřít svá očka. Tohle může jíst furt a nikdy ho to jednoduše neomrzí. Připadá si jako donutový král. Jak to tak vypadá, své budoucí manželce, což potrvá než jí najde, navíc neměl ani holku, tak dá jako prsten malý donut. No co? Taky kroužek ne? Navíc je to o hodně originálnější.. Nebo třeba cibulový kroužek by šel, ale ten rád nemá. Zamyšleně brouzdá očima po moři, když v tom se mu vhrne do hlavy myšlenka. Nejistě se na ní podívá, zhluboka se nadechne a vydechne.. "Angee, tak mě tak napadlo.. No víš.. Uhm.. Bude brzy vánoční ples.. Tak jsem se chtěl zeptat, zda-li by jsi nechtěla být ten večer tou princeznou co si mě vezme na milost a půjde se mnou?" nejistě na ní kouká, pak se v hlavě imaginárně mlátí, co ho to napadlo. Jasně že už s někým jde.. "Jestli teda s někým jdeš tak.. tak promiň." Pípne tiše, nervózně tiká očima sem a tam.

Walter byl rád také, ovšem nebyl zvyklý to projevovat  tak jako u ní. No, on to neměl většinou ani komu projevovat, jelikož se s ním nikdo v podstatě nebavil, nebo možná on se s nikým nebaví? No to je asi ve výsledku jedno, jak to je. Je nejraději sám, ale společnost s Angee mu je příjemná. Dokáže se s ní bavit, aniž by byl nervózní a bál se, že řekne nějakou hloupost co by ji odradila.. Při myšlence nad tím, že by si zvykl na děti mu přejede mráz po zádech. "Ale notak.. Nevěř tomu, já tomu nevěřím. Já a děti? To je špatná kombinace. Já radši pejsky. Doma máme jednoho." Zasmál se nad tím, toho má nejradši. Je to jeho nejlepší kamarád od dětství. Nemluví, ale je s ním sranda. Kousne si opět jednoho z donutů  a přivře blažeností oči. Ta chuť je přímo dokonalá.. Prostě nejde popsat jak donuty moc miluje. Nad její otázkou se uchichtne, protože se mu naskytne před očima představa, jak rovná knihy v knihovně se sluchátky v uších a tancuje si mezi regály a při příchodu nějakého studenta se najednou zklidní. Dojí sousto v ústech, aby nemluvil s plnou pusou. "Já rovnám knihy v knihovně a dávám pozor aby to tam.. nějak vypadalo. Nezdá se to, ale mám za to dobré peníze. Tvrdá práce." Mrkne na ní, jako na malou holčičku co tu práci nezná. Je to velice nebezpečná práce, stojí ho to normálně život! Ale ne.. Teď vážně. Je za tu práci neskutečně vděčný, protože každá chvíle co může být s knihami, je pro něj šťastná. Na moment se od ní vyděšeně poodtáhne, jelikož její styl otázek je na něj opravdu rychlý, že si připadá jako když je želva co běží s gepardem. Očička vykulená, chudáček malinký, chvíli mu trvá než to celé pobere. "Nuu.. Jsem na koleji. Pokoj číslo 23, první patro." Vyděšeně zamrká, ale pak se zasměje a mávne nad tím maličko ručkou. Pozoruje zaujatě její hnědá očka plná plánu, jak mu to cestou ještě stihne sníst. Úplně to v ní vidí.. Ale jemu to vadit nebude, pozve jí dál a můžou se dívat na filmy a celý den se zaobírat nic neděláním v jeho měkké posteli. No samozřejmě i s nějakým jídlem, co objednají. "Oh.. No já to věděl! Že se nestydíš." Kroutí nad ní hlavou a nastane pak na moment ticho.. než se odváží k něčemu, k čemu snad nikdy. Nikdy na žádný ples nešel a nikdy na žádném ani tedy nebyl.. S ní je ale ten mluvící Walter, cítí se s ní dobře a pobírá tu její pozitivní energii od ní. Nejistě se na ní dívá a i nervózně zároveň, doufá totiž, že něco nepokazil. Překvapí ho velice, že zrovna ji nikdo nikam takhle nepozval.. Nebo spíše na ten ples.. Vždyť takováhle příjemná holka plná roztomilosti musí okouzlit každého.. Usmál se na ní maličko a zahledí se jí do očí spokojeně. "To jsem rád, že jsem ten první a vezmeš si mě na milost." Zakřenil se, přitáhne si jí k sobě a pocuchá jí jemně vlásky se smíchem, opřel si ji o sebe a pak prskal, jelikož její vlasy měl všude v obličeji. "Proboha.. S tímhle máte asi velký problémy." Doprská a uculí se.. Tohle je asi nejvíc, kdy se přiblížil k holce, nebo k kamarádovi.. Prostě celkově k člověku co není z rodiny.

On žádné zvířátko na kolej nechtěl, jelikož by tam strávil nějaký ten čas sám a to by Waltera velmi mrzelo. Nechtěl zvířátko nechat celý den samo v pokoji plného ticha.. Při vzpomínce na jeho pejska co mají doma, se musí usmát. Pootočí zaujatě hlavu k Angee vyprávějící nadšeně o jakémsi štěňátku, co sdílí její byt s ní. "Tak to jí někdy moc rád poznám. Klidně jí můžeš vzít ke mně, nebo přijdu někdy já za tebou.." Zakření se nad jejím se rozplynutí nad malým štěňátkem Marlene.. Chápe její pocity. Když jejich pejsek byl úplně maličké štěňátko, byl z toho jako kluk v rozpacích ještě víc. Walterovi je už dvacet let a jejich zlatý retrívr je v jejich rodině celkově už asi sedm let. A pořád je stejně hravý, jako štěně. Občas si říká, kde se v něm ta energie když přijede bere.. Ale on jí vždy určitě nasbírá za tu dobu co tam není a pak ho furt zlobí. "Vlastně je to docela zajímavé.. Občas si něco počtu, co mě zaujme. Má to nějaké výhody." V tom nelže.. Sem tam se mu pod ruku připletla kniha, co podle názvu a shrnutí obsahu Waltera zaujala na tolik, že si ji půjčil nebo rovnal knihy a četl zároveň. Dokázal dělat dosti věcí za pochodu, to se musí na něm občasně uznat. Ovšem nesmí to být v žádné stresové situaci.. To pak nezvládne pomalu ani udržet tužku v ruce, natož aby si četl a ještě rovnal knihy. Z jejího rychlého AZ-kvízu se vymotal a dokázal jí kupodivu docela stručně odpovědět na dotazy, co mu položila. Kývne na její zopakování s menším úsměvem. Skvěle napodobila to, co řekl. Dobře že si to její hlavinka pamatuje, snad se mu tam někde neztratí a nebude volat, kdepak ho najde. Chudák malá.. "To budu rád, ale však víš, že já se ve výsledku s tebou sám podělím." Nikdy lakomec fakt nebude, byl k tomu vždy vedený a považoval to jednoduše za správné. No občas si kvůli tomu ale někdo s ním zahrával, když byl malý.. Ostatní toho docela dosti využívali, ale teď by si to už líbit nenechal.. nějaký rozum z toho pobral. Přitáhne si to malé stvoření vedle sebe trochu do objetí, což mu nahromadí do obličeje její jemné vlasy. Vyprská se tam v klidu a maličko jí je rukou urovná, nu a pak si bradu položí na její hlavinku. Když se na něj podívala, i on se jí do oček podíval.. Jak rozkošné to setkání pohledy. "Ne, mně se tvoje vlásky líbí. Jen musím říct, že s tímhle holky asi máte starost." Zasmál se tomu a dívá se na krásný moment na moře svýma světlýma očima, co to moře připomínají. Vytáhne z krabičky ještě donut a vloží jí ho do ruky, sám si vezme poslední co tam je a to je vše. Každý měl stejně a je to v podstatě vyrovnané. Baští si to s příjemným výhledem a chvíli jí pozoruje. Je zajímavá, svým způsobem. Nepřijde mu jednoduše jednoduchá jako některé holky z univerzity a to se mu na ní i líbí.