On bude samozřejmě velmi rád a bude mu ctít potkat její malinké a určitě velice roztomilé štěňátko. Pejsky přímo zbožňuje, už jen kvůli jejich věrnosti a že jsou takoví kamarádi, což se ne vždycky u koček dá říct, že? Babička jeho měla kočku a to byl mazel, to je pravda. Ale co když je to tím, že vyrůstala mezi psy? Sousedky kočka na něj vždycky akorát syčí tak moc, že má strach vyjít z domu aby vůbec prošel v klidu. Nad její další poznámkou se maličko zamračí. Ona je fakt malé trdlo, podívá se na ní s krásným úsměvem a dokonce se i pozasměje. Dlouho takhle skromnou osobu neviděl, tudíž ho to těší ale zároveň jí nějak chce vyznat, že mu nic nebere. Tudíž se do toho vysvětlování rovnou pustí. "Ale notak.. Angee. Ty mi nic nebereš, ty pouze přijímáš to, co já ti dávám. Vzít si něco a přijmout je rozdíl." Mrkne na ní, takhle to jednoduše bral a nepřipadal si, že by přišel o něco extra, jako třeba o autíčko ve školce kdy mu ho už pak kluci nevrátili. To bylo pak doma breku.. Žádné autíčko jeho žlutý auťák nenahradilo. Drží jí na kratičký, ale hezký moment, u sebe v náruči a opírá si něžně bradu o její hlavinku jemných vlasů. neopírá se však celou váhu. Věří že by jí to nevadilo, ale přijde mu, jako když se každou chvílí rozpadne jako porcelánová panenka která nezvládne nápor něčeho těžkého. Usmívá se nad jejím monologem o vlasech a uznale kývne. "Mně se takhle tvoje vlasy líbí.. Ani ne moc dlouhé a ani ne moc krátké. Akorát. Pro tebe jsou ale dlouhé prcku. Asi to je už jediná věc co na tobě roste." Poškádlí jí maličko, nějak si z ní vystřelit musí. I když kdo ví, malá stvoření jsou prý o něco víc agresivní než vysocí lidé. Co je na tom pravdy netuší, možná se to ale dozví. "Ale co je malé je přeci hezké." Polechtá ji lehce na boku se smíchem, doufá že je lechtivá. Je to dobré využití, když je potřeba nějak dívku rozveselit a vykouzlit jí ve tváři aspoň trochu úsměvu. Mávne nad ní rukou, ona je hrozně vděčné a skromné děvče. Však on jí naučí, jak on se rád dělí. Za chvilku se s ní bude dělit i o knížky co miluje a to jen tak u všech nedělá! Na to pozor. Zamyšleně sleduje moře, jak je bez lidí a krásně liduprázdné, ale přece je v něm někde v dáli život. Neví co ho to napadá, ale teď hned by šel do vody. V oblečení, jako blázen. To neudělal od dob co byl malý. Podívá se na ní, pobaveně se tiše zakření a chytne jí za pas a posadí si jí na klín jako nějakou malou holku. Její bílé tenisky sundá rychle a už s ní v náručí běží k vodě. "Víš maličká.. Je tu nějak teplo a já myslím, že je čas na to se pořádně vykoupat." Směje se hezky, zatočí se s ní a víc a víc se blíží v náručí s Angee s úmysly jí pořádně vymáchat ve vodě. Povede se mu to? Nebo se malá Angee ubrání a skončí ve vodě on první? To je jen na ní.

Je rád že debata o dělení a jak to u něj funguje se ukončila. Pro její souhlas je klidně schopný ji zlechtat a nepřestat, dokud to trdlo nepřizná. Zasmál se nad jejím kaboněním se o jejím výšce. Rozkošné jak se maličko čertila, asi dostane brzo po čumáku že si myslí že její zlobení je rozkošné. Pocuchá jí lehce vlásky, ale pak vyčkává na pravý moment kdy jí sundá botky z nožek a rozběhne se rovnou s ní k moři, kde vlny jsou středně velké. Ale hezky si jí pro jistotu pohlídá, aby se mu neutopila. Je rád že se z její muší síly nestal najednou nějaký Hulk. Běžel s ní vzhůru k vodě jako bůh ví jakým dobrodružstvím, co je mimochodem docela studené "Ale mně by ses líbila ponořená ve vodě. A navíc jsi trošku zlobila, ale bývá i hůře." Zasmál se krásně, nechápe moc, co to do něj vjelo, ale najednou po otočce se zjeví po stehna ve vodě. Neměl v plánu jí jen tak pustit, ale ona se tak zavrtěla že neudržel balanc a ona ho stála do poměrně studené vody s ní. Dlouho si tam pod vodou plaval, aby ji maličko vystrašil, jeho další záměr, ale kdyby věděl že malá žije ve strachu ze žraloků a různých živočichu, hned by se vynořil. No vynoří se asi po minutě a přímo před ní. Smál se maličko a přitáhl si jí opatrně k sobě. "Tak mě tak napadá zmrzlinko.. Že bychom se měli jít usušit. A já ti za toto přepadení ledové udělám horké kakao, co bys na to řekla?" Pozvedl obočí spokojeně, vyzvedne jí opět do náručí, jelikož ona váží asi něco jako pírko. Možná že si všimne jejího ztuhlého obličeje. "A neboj maličká, já bych se ti neutopil." A už vůbec bych tě tu nenechal tak samotnou, říkal si. Mrkne na ní přesvědčivě, nese si ji opět jako princeznu všech moří ven s vody. Pobalí do jejího klína jak ji nese věci a nese ji někam do tepla. No vlastně se asi nechá navigovat k ní domů.

Zasmál se nad tím oslovením “hrdino“. Kéž by mohlo být nějaký hrdina, ale to je jenom obyčejný dětský sen, který se mu nikdy nevyplní. Jako malý si přál být jako Spongebob. To byl jeho hrdina, ale nikdy se nenaučí grilovat pod vodou. To je trochu smůla, ale jemu to nevadí. Během cesty davem a věčným otáčením, zda za ním Meg, přemýšlel nad různými věcmi. Dokonce mu hlavou prolétlo, jestli s ním nešla opravdu jenom z lítosti. A pokud ano, pořád by mu to nevadilo, protože sem s ním prostě šla. Možná by byl trochu zklamaný, ale pořád to nemění nic na jeho rozhodnutí! Usmál se nad tím, když si přehodila ten pláštík přes sebe. Pořád nemohl uvěřit, že to někomu mohlo takhle slušet. Možná na plese byl někdo, komu to slušelo ještě víc, ale on měl momentálně oči jen pro Meg a pro něho byla ona, kdo měl ty nejhezčí šaty. Poslouchal její návrh na nějaké pěkné místo. Široce se usmál, když zmínila pláž, protože to bylo opravdu jedno z míst, které by navštívil někdy, možná nikdy. Ale ne, že by měl k tomu nějaký svůj důvod. Ovšem má, ale to jenom během dne. “Páni, pláž mě vůbec nenapadla. Myslím, že je to skvělý nápad.“ Rozzářil se, protože se mu ten nápad opravdu líbil. “Chápu tě, myslím, že ani já bych si nechtěl nějak ušpinit tenhle oblek a zničit boty, když nad tím teď přemýšlím.“ Pláž patřila mezi místa, které má rád, ale jediné mínus přeci má. Přes den tam bývají hromady lidí a to ho opravdu štve. Chodil by tam raději, kdyby tam tolik lidí nebylo, ale co se dá dělat. Slunce, voda, písek. To přeci lidi láká a nemůže tam jen tak přijít a zařvat na celou pláž ať všichni odejdou. Bůh ví, co by si o něm mysleli, určitě by ho označovali jako nějakého blázna pak by si ho odvezli a vrátil by se až za hodně dlouhou dobu. Nebo by se nevrátil vůbec a jeho život skončí. Úžasný to konec. Při procházce na pláž si spolu hezky povídali skoro o všem, co je napadlo. Kdyby je někdo viděl, asi by si klepal na čelo, protože by viděl dva smějící se človíčky, kteří jdou v noci na pláž. Pomalu, ale jistě se k ní blížili. Od vodní hladiny se odrážel měsíc, který za pár dní bude v úplňku. Nebe bylo poseto stovky zářícími hvězdami, vypadalo to, jako by někdo nastříkal bílou barvu na černé pozadí. Pohled, který se mu na tváři objevil, znázorňoval jeho překvapení a radost z toho co vidí. Tohle neviděl tak dlouho, proto si ten pohled tak užíval. Možná vypadal jako malé dítě, které zrovna dostává svou vysněnou hračku a bojí se na ni sáhnout, protože by ji určitě rozbilo, ale byl zvyklí na noční oblohu mezi stromy. Takže to je pro něho tak trochu změna. Když se dostali na pláž, vyzul si své boty a bos šlápl na chladný písek. “Na pláži jsem nebyl tak dlouho.“ Oznámil s rozšířenými zorničkami a radostí v obličeji. Měl z toho obrovskou radost, to nepopíral a už se nemohl dočkat, až si prostě sednou a budou si povídat. Na to se opravdu těšil jako malé dítě. Možná se tak někdy choval, ale měl k tomu své důvody. To člověk musí pochopit. Každý se chová různě, když k tomu má důvod. Rozešel se kousek dál po pláži a na jednom místě se konečně zastavil. Na takovém místě, kde bylo pár větších kamenů, o které se dalo skvěle opřít. Pomalu se posadil a boty položil vedle sebe. Ruce si založil do klína a sledoval poklidnou hladinu. “Přemýšlel jsem, jaké to asi je, když plaveš a najednou někdo zařve tu otřepanou frázi: Ale né, je tady žralok, zachraň se, kdo můžeš!“ Nahodil opravdu zamyšlený výraz, protože se nikdy do takové situace nedostal.

Skrz dav pod vedením hrdiny Thea si to ťapkala poměrně bezmyšlenkovitě, vlastně se soustředila jen na tu cestu, aby se jí Theo nikde neztratil, aby do ní někdo nevrazil a nepolil ty krásné šaty z půjčovny, co ještě musí vrátit, a aby ona nedrcla do nikoho, nerada by kazila večer ostatním. Přeci jen si byla jistá, že si každý užívá ten ples stejně jako ona se svým milým doprovodem, a i když už z plesu odchází, jejich noc ještě nekončí a na tu druhou část se možná těší i víc, protože přírodu má radši než nějaké společenské akce, no a tušila, že Theo to má obdobně, takže navíc i on bude určitě uvolněnější, což by bylo fajn a jí by to potěšilo, protože celý večer byl chudák nervózní. „Přes noc je navíc klidná a vypadá líp, než ve dne,“ doplnila svá předchozí slova a dovolila si přidat skromný názor umělce na krásu přírody. Uculila se nad tím, jak nadšeně Theo reagoval, potěšilo ji, že její návrh přijal s takovou radostí. „Ale jednou se půjdeme podívat i na tu mýtinku do lesa!“ i jeho argumenty zněly logicky, no ale on vypadal tím návrhem nadšený, proto mu slíbila, že se tam podívají,  navíc byla vážně zvědavá, jak to tam vypadá, ale byla si jistá, že určitě kouzelně. A ještě by k tomu mohli vzít i nějaké jídlo, aby neumřeli hlady, a mohli by tam třeba i kempovat, pak by viděli určitě kouzelný východ slunce! Nad jejím nápadem jí nadšeně problikla očička, ale neříkala nic, chtěla si to nechat do budoucna. Teď už jeden skvělý nápad řekla, ten další prozradí až jindy, až přijde jeho čas.
Cesta probíhala klidně, Theo působil mnohem uvolněněji než v sále, asi byl doopravdy nesvůj z toho, kolik lidí tam bylo a že to byl jeho ples, a příjemně si povídali, jako tehdy v čajovně. Když se přiblížili k pláži, schválně se podívala na něj, aby viděla jeho reakci, no co, on by určitě udělal to samé, kdyby šli na mýtinku! Ona už ty krásy znala, chodívala sem často, protože to bylo jediné místo, o kterém věděla, ale možná si pak víc oblíbí ten jeho lesík, nebo on si naopak oblíbí pláž. Znala to krásné nebe zářící tisícem hvězd, i ten měsíc a jeho dvojníka na hladině moře, no nejkrásnější byl v době úplňku, hlavně bylo nejvíc světla. Jediné, co jí na této scenérii vždy štvalo, byl fakt, že noční obloha se na foťák zachycuje sakra špatně, takže to nakonec vzdala a asi proto sem začala chodit často, aby si to mohla užívat, když to nemůže zachytit. Každopádně si přála, aby s sebou měla foťák teď a bývala zachytila výraz Thea, protože vypadal kouzelně. Zbožňovala, když viděla někoho vyjadřovat tak čisté a nevinné emoce, to neskrývané a upřímné nadšení, které se tak těžko fotí. Vlastně z toho důvodu nesnáší focení lidí, protože na těch photoshootech se nikdo netváří upřímně, což jí je proti srsti. Neupřímnost nemá ráda už jen jako lidskou vlastnost, tak proč by ji měla fotit? I ona si na kraji pláže zula lodičky, nechtěla se totiž zanořit někam hluboko do písku, a spokojeně zabořila bosé nožky do chladného písku, který je mnohem sympatičtější než ten rozpálený písek přes den. „Vítej v mém světě,“ zasmála se, protože ona na pláži pobývala často, proto už z ní nebyla tolik rozčarovaná jako Theo, ale bavilo ji ho pozorovat. Trochu nadzdvihla své šaty a potom se vydala podobným směrem jako Theo, užívala si ten příjemný chlad písku a jemný vítr, co jí cuchal účes, se kterým se nějakou dobu patlala, ale bylo jí to jedno. Došla až k těm kamenům, na které si sedla a odložila boty stranou. „No, můžeš to jít zkusit,“ navrhla mu s naprosto vážným výrazem. „Ty budeš plavat, já tu větu zavolám, a ty zažiješ ten adrenalin, když utíkáš před svou smrtí,“ tentokrát to už nevydržela a zasmála se, jak nad blbostmi, co říká, tak nad tou vidinou takové situace. „Snad ale nebude vadit, že to bude jenom jako,“ asi to stačit nebude, ten adrenalin nebude totiž opravdový, ale tak co, snaha se cení a její návrh byl rozhodně geniální a originální! Mimo to věděla, že Theo to ocení, ať už to bude stát za to a nebo ne, to na něm měla ráda, prostě ten společný humor je skvěle spojoval.

Všiml se, že ho pozoruje. Spíše pozoruje tu jeho dětinskou radost. Je možné, že to trochu přeháněl, ale rozhodně to nebylo úmyslně. Proč by taky falšoval takové pocity? Vždyť to ani nejde. Možná jde, ale nikdy to nezkoušel. Všechno jeho pocity a emoce vycházeli od jeho velkého srdíčka. “Je mi ctí do tvého světa vkročit“ Ušklíbl se nad tím a přemýšlel nad tím, co si asi myslí, když ho vidí takhle uchváceného. Pravděpodobně si myslí, že je nějaký blázen, který je pomalu zalezlý jenom doma, nikam nechodí a nepoznává krásy přírody. Ovšem stále byl unešený a unešený z tohoto místa asi ještě dlouho bude. To nadšení mu nikdo nesebere. Hlavně byl na tak krásném místě s někým, kdo dnes vypadal opravdu nádherně. Jakmile došli ke kamenům a Theo spustil o žralocích, nevěděl, jaká bude její reakce. Ovšem překvapila ho. Podíval se na ni, když mu řekla, že by to mohl zkusit. Chvilku přemýšlel jak to myslí a představil si, jak je v tom moři a najednou z nebe spadne žralok a bude to. Je to dosti nereálné, ale co kdyby se to někdy stalo? Třeba by letělo nějaké letadlo, které by převáželo žraloky, a jeden by jim vypadl. To je taky dost nereálné. Až pak, když mu vysvětlila ten plán, se musel trochu zasmát. “To je dobrý plán! Ovšem ho zrealizujeme, až nebudeme mít na sobě tohle společenský oblečení.“ Podrbal se ve vlasech a podíval se na tu klidnou vodní hladinu. “I kdyby to bylo jenom jako, pořád by to stálo za to.“ Ještě chvilku se nad tím smál a pak zcela zvážněl. Svůj pohled přesunul na ni. “Ovšem ty půjdeš semnou.“ Snažil se udržet svůj vážný výraz, aby to vypadalo, že to myslí smrtelně vážně, ovšem po chvilce se tichem rozezněl jeho smích. Přišlo mu to opravdu vtipné. Možná kdyby se opravdu moc snažil, jeho vážnost by zůstala na místě delší dobu, ale to by si asi neodpustil. Musel se začít smát, protože to je jediné, co chce, aby se celý tento večer dělalo. Aby se oba smáli a hlavně chtěl, aby se smála i ona, protože jí úsměv slušel a rád na ni koukal, když se směje. “Ale pořád si myslím, že reakce v těch filmech jsou naprosto přehnané. Možná trochu nerealistické.“ Prozradil svůj názor na pokračování krátkého tématu žraloci. Ovšem, nemůže do toho moc kecat, když to opravdu ještě nezažil. Až někdy zažije útok žraloka, teprve potom bude moci co říkat o jeho názoru k filmům. Zase se zahleděl na noční oblohu a sledoval ji tak zaujatě, že mohl vypadat opravdu jako malé dítě, které kouká na nějakou pohádku, která ho opravdu moc zaujala. Pohledem přeskakoval z hvězdy na hvězdu a poté zůstal jeho pohled na tom obrovském měsíci, který se na obloze tyčil. Skrčil nohy blíže k tělu a rukama se opřel o kolena. Hleděl zamyšleně na oblohu, ústa měl mírně pootevřená, jakoby chtěl něco říct a v očích se mu leskly všemožné emoce, které existují. A to všechno z jednoho pohledu na oblohu. Sice byl zvyklý, koukat na oblohu skrz menší prostor v lese, ale tohle bylo opravdu jiné. Vidět hvězdy kam až oko dohlédne, jako obrovské okno, které nikde nekončí. On vlastně znal hvězdné nebe jen z malé části. Ale když byl měsíc na tom správném místě, bylo to opravdu překrásné. Ovšem teď není tam, ale tady. Položil si hlavu na ruce, které měl položené na kolenou a podíval se na Meg takovým nevinným pohledem. “Nechápu lidi, kteří o tomhle můžou říct, že je v noci na pláži hrozně. Je to tady naopak opravdu kouzelné a má to tady takovou zvláštní atmosféru. Líbí se mi tady. Ne, to je slabé slovo. Miluju to tady.“ Uchechtl se nad tím a zase přesunul pohled někam jinam. “Děkuju, že jsi mě sem vzala. Už vím, kam si občas zajdu.“ Zase se mu na tváři objevil ten široký a upřímný úsměv. Myslel to čistě od srdíčka a pravdivě. Určitě si sem někdy zajde a sedne si přesně ta to místo, kde momentálně jsou.

Ona naštěstí neměla ani páru, že Theo o tom jejím pokukování ví, protože kdyby o tom věděla, asi by se hanbou propadla. Obecně lidé tolik nemusí, když je někdo pozoruje či studuje jejich reakce, proto se většinou snažila být nenápadná, ačkoliv jí to asi moc nešlo. „To počkej, až vstoupíš do mého světa fotek,“ ušklíbla se, no trochu se bála, že ho svou skoro až mánií k fotkám třeba vyděsí. Přeci jen o své zájmy jevila velký entusiasmus a uměla ho kolem sebe šířit tolik, až to občas bylo až otravné. Minimálně to jí vždy říkávala matka, ale ta toho říkávala tolik, že to Meg pomalu začala vypouštět, což bylo koneckonců jen a jen dobře. Když společně seděli na kamenech, kde konečně mohla odložit své botky, což bylo velice příjemné a hlavně měla volné ruce, nic jí netížilo. Všimla si, že na ni koukal trochu nechápavě, jakoby si v hlavě dával dohromady, jak to myslela, ale nějaká ta zásadní informace mu tam chyběla, což mu nakonec ona osvětlila a on její plán ocenil smíchem, načež se ona spokojeně usmála. Byla ráda, když se smál, a ještě radši byla za to, když ona či nějaké její vtípky, které občas považovala za trapné, byly ten důvod ke smíchu. „Dobře, to zní celkem logicky,“ zasmála se při představě, že by se tam šli jakože koupat v tom společenském oblečení a vylezli by celí promáčení, všechno by na nich viselo a oni by vypadali jako nějaké mořské příšery, což by bylo bezpochyby vtipné a rozhodně by to byl nezapomenutelný zážitek. Sice by ráda měla s Theem nezapomenutelný zážitek, ale asi si vymyslí nějaký jiný než takový, co jí právě vyplaval v hlavě. „Vážně? Ráda slyším, že můj plán má takový úspěch,“ zazubila se na něj, vážně to byla první pitomost, co ji napadla, a vlastně nečekala žádný úspěch. Ovšem ona ani ta jeho otázka nebyla extra vážná a nepitomá, ale co, mohla se snažit a vymyslet lepší odpověď. Očividně ani nemusel, Theovi to stačilo, což bylo jedině dobře. Při jeho dodatku naklonila hlavu do strany, jakože nad tím přemýšlí a musí si to pořádně rozmyslet, ale jakmile se rozezněl jeho smích, přidala se k němu a chvíli se smála, než se vůbec dostala k tomu, aby mu odpověděla. „Dobře, to beru, ale půjdeme trochu dřív, aby bylo ještě teplo, byla bych totiž nerada, kdybys kvůli tomu geniálnímu plánu nastydl, nebo kdybych nastydla já,“ pousmála se na něj, brala tu jejich domluvu nedomluvu vážně, protože aspoň se oba pobaví. Hlavně by jí mrzelo, kdyby jeden či dokonce oba nastydli, protože to by se pak nemohli vídat! A to by byla škoda, když se jí s ním tak dobře povídá. Nebo by se třeba mohli léčit spolu! Někoho by poslali do čajky pro čaje, zalezli do nějakého pokoje a třeba by koukali na filmy, nebo by mu ukazovala další fotky, tím by ho dokázala zabavit klidně i na týden, pokud by o to měl zájem, což říkal, že by měl, ale to ještě chudák pořád neví, co ho čeká, a ona má pocit, že nakonec na její fotky názor změní. „Jsou to přece jenom filmy,“ odvětila s pokrčením ramen, ale nechystala se ho jen takhle odbýt, to ne, jen měla potřebu to zmínit. „Každopádně třeba se prostě necháš strhnout tím davem, víš co, začne šílet jeden člověk, pak dva, tři… najednou celá skupinka a ono to asi efekt má, ale co já vím, psychologii nestuduju,“ pousmála se na něj, jeho názor mu nijak nevyvracela, hlavně protože s ním souhlasila, ale snažila se odůvodnit, proč to v těch filmech takhle dělají, alespoň z jejího pohledu. Tentokrát i ona pozorovala oblohu, místo toho, aby pozorovala jeho, asi nechtěla tolik narušovat jeho soukromí. Jako každý večer, i dnes jí tady bylo příjemně a obloha kouzelně zářila, ale ve společnosti Thea to bylo přeci jen o něco hezčí, než když sem chodívá sama. Holt ta správná společnost umí udělat kouzla s jakýmkoliv místem, kam jde s vámi. „Povrchní califorňani, kterým jde jen o to se opálit, sbalit tu nejvíc opálenou kočku a takový typy,“ protočila nad tím oči, prostě lidé bez nějakého hlubšího zamyšlení, kteří si žijí vlastně poměrně povrchně a takoví lidé Meg nic neříkají, protože ona a ten její vlastní svět by před takovými lidmi vůbec neobstál, ještě by si z ní dělali legraci. „Ale jsem ráda, že se ti tady líbí,“ usmála se na něj, zcela upřímně a popravdě, myslela to vážně. Viděla jeho reakci na začátku, proto věřila jeho slovům, věděla, že to není jen tak nějaká fráze, za což byla také ráda. „Tak to se budeme vídat ještě asi častěji,“ zazubila se na něj, když jí oznámil, že bude občas chodit na noční pláž, na kterou i ona občas ráda utíkala od svých problémů, provětrat si hlavu. Každý by takové místo měl mít, protože každý potřebuje v klidu přemýšlet, no ne?

Zasmál se a přikývl. “Už se nemůžu dočkat. A já ti pak úkážu něco ze svých sbírek, jak jsem ti slíbil.“ Jak to dořekl, tak přemýšlel jaký sešit jí ukáže. Měl celkem asi čtyři, z toho tři byly zcela zaplněné a jeden z půlky. Bude si muset někdy koupit další, aby měl do čeho dál vymýšlet. Ale teď bude mít asi i inspiraci o tom, co by měl psát a vymýšlet. Mohl by přejít z depresivních témat na nějaké veselejší a o dobrém přátelství. Nad tím bude po několik dní hluboce přemýšlet, protože si nasadil velkého brouka do hlavy. Možná s novým přátelství našel i dlouho hledanou inspiraci! Tušil, že tohle přátelství něco nového přinese, ale nečekal by, že by to mohlo být toto. Přikývl, protože její plán měl opravdu úspěch. Hlavně ho těšilo, že dokáže vymyslet stejně bláznivé věci, jako on sám. “Fajn, takže domluveno. Někdy se tady sejdeme a půjdeme si zaplavat.“ Souhlasil s nadšením ve tváři, protože se na takový zážitek těšil. Sice to byla taková zvláštní domluva, ale to vůbec nevadilo. Někdy to podniknou, to je určitě jisté. Možná to bude i třeba až za rok, ale to je opravdu jedno. Vždycky si s sebou bude brát batoh s ručníkem, protože by třeba i pro něho samotného mohlo být koupání v moři zábavné a možná i uklidňující od toho všeho stresu a stereotypu. Věděl, že to jsou jenom filmy, ale něco na tom bylo. Většinou jsou ve filmech až moc přehnané reakce. Při jakékoli události, tak je to až moc přehnané. “To je fakt. Ale stejně mi to furt přijde přehnané.“ Ukončil toto téma s pokrčením ramen a mírným úsměvem na tváři. Nijak si za svžm nestál, ale byl takový, že musí říct svůj názor na danou věc. Možná měl kolikrát poslední slovo, ale nemělo to nic znamenat. Prostě byl tak nějak naučený z práce, protože pokaždé musel jako poslední mít slovo, když mluvil se zákazníkem. Občas se mu stalo, že omylem nějakou konverzaci začal frází “Co si dáte“, ovšem to bylo většinou, když byl po těžkém dnu a bylo toho moc. To se občas stává každému. “Přesně tak. Nikdo nehledá tu přirozenou krásu a chtějí jen ty namakané borce a prostě všechno možné. Vlastně teď se už skoro všichni schovávají za masky, které je něčím dělají.“ Dlouze vydechl a pokrčil nad tím rameny. Takový byl jeho celkový názor na dnešní dobu, která se mu moc nelíbila. Měl na ni plno dalších názorů, které by mohl vykřičet do celého světa, ale pro dnešek si je nechal pro sebe, protože se jimi nechtěl nějak zaobírat zrovna v tuhle chvíli. Pousmál se nad její radostí, protože i on byl opravdu rád. Žádná přetvářka, jen čistá pravda a věří, že se jí bude líbit zase jeho místo v lese, kam ji zase někdy vezme on. “Za to budu moc rád.“ Usmál se ze široka a už si v hlavě začal plánovat dny, kdy sem zase zajde. Rozhodně by se s ní hrozně rád vídal častěji a viděl by jí častěji, protože si s ní opravdu skvěle rozumí a to se cení. “Můžu se tě na něco zeptat?“ Otočil k ní svou tvář, aby vyřčenou otázku nevypustil jen tak do větru. Na tváři se mu objevil vážný výraz, protože tahle otázka pro něho možná něco znamenala. “Myslíš, že náš život ovládá osud?“ Vyřkl svou otázku a pak zase odvrátil pohled. “Nebo je to souhrn jen obrovských náhod?“ Tentokrát druhou otázku spíše zašeptal, takže ani nevěděl jestli ho slyšela. Pokud ne, tak by mu to ani nevadilo. Spíše ho zajímá odpověď na otázku, kterou položil jako první. Možná je to trochu dětinské se na něco takového ptát, ale pro jeho vlastní zvědavost ho to zajímá. Zeptal se na to více lidí, ale všichni mu odpověděli to samé. Skoro nikdo nevěřil, kromě Theodora. On na osud věřil, protože ne všechno prostě může být náhoda. Byť i ta nejmenší blbost může změnit náš život a to už určitě něco znamená. Ať už mu odpoví jakkoli, bude mu to jedno. Byl by to její názor a on by ho měl respektovat. Nebude nijak zklamaný ani naštvaný. Bude moc rád, pokud mu aspoň nějak odpoví.

Potěšilo ji, jak upřímně natěšeně na její fotky vypadal, ovšem stejně nadchnutá byla i ona z představy, že by se s ní podělil o to, co píše. Obecně zastávala názor, že veškeré umění je oknem do duše, ovšem i ona musela uznat, že psaná forma je o něco intimnější než fotky či obrazy. V obrazech totiž těžko najdete smysl, který do něj autor vložil, zatímco v textu se smysl hledá mnohem jednodušeji, ač někdy nějaké skryté motivy můžete přehlédnout, protože umění je prostě složitá věc. „Těším se snad víc než ty,“ uculila se na něj s naprostým nadšením, čtení má ráda a tohle čtení by ji zároveň umožnilo ho i trochu lépe poznat, hned dva plusy najednou, co víc si přát. „Platí,“ zazubila se na něj a nad jejich ďábelským plánem, při kterém si nasimulují pocit napadnutí žralokem, jako to bývá v těch slavných amerických filmech. Upřímně doufala, že to spáchají někdy navečer, protože během dne, kdy je na pláži záplava lidí, a oni by křičeli, že se blíží žralok, asi by si všichni plácali do čela, co to je za magory. Navečer to asi nebude mít takovou atmosféru jako ve filmech, ale rozhodně to bude příjemnější, než aby si je lidé skenovali pohledem a v duchu posílali do blázince. Sice o sobě věděla, že není úplně normální, ale i tak nepotřebovala, aby to vědělo celé široké okolí. Každopádně, ať to bude za dva dny či za měsíc, těší se na to, po dlouhé době se určitě neuvěřitelně pobaví. „Obecně filmy jsou přehnané, třeba když se do sebe hlavní postavy bezhlavě zamilují během jednoho týdne, tak rychle to fungovat přeci nemůže,“ odfrkla si nespokojeně nad všemi těmi romantickými komediemi, nad kterými většina průměrných holek slintá a sní si o svém panu Dokonalém, co by jim vyznával lásku ve velkých, přeslazených gestech, které nejlépe musí vidět celý svět, aby to gesto mělo správnou váhu. Na tohle ona nebyla, nebo si to o sobě zatím myslela, protože ještě nepotkala nikoho, od koho by ta gesta chtěla. Pár kluků se o ni snažilo, přeci jen o modelky byl vždycky zájem, ale ona modeling dělala víceméně jen z donucení, takže pokud jí to získalo plusové body u kluků, ona o ně automaticky ztrácela zájem. Tím chováním si samozřejmě vysloužila pár přezdívek, velice nemilých, ale jí na tom nezáleželo. „Namakané borce anebo namyšlené modelky,“ přidala se k jeho názoru, ačkoliv při zmínce o modelkách se trochu kousla do rtu, urážela totiž tak trochu i sebe, ač namyšlená nebyla, pořád byla modelka. „A přitom jsou jen uzlíčkem nervů, kteří chtějí být přijímáni kritickou společností, ale kvůli tomu se mění v něco, čím nejsou,“ přitakávala mu v jeho slovech a u toho jí na rtech pohrával jemný úsměv. Ne že by to téma bylo úsměvné, ale úsměv jí vykouzlilo to, že si spolu tak skvěle notovali i v názorech na dnešní společnost, mimo všechno ostatní. Jen mu široce oplatila úsměv, i ona totiž bude ráda, když se budou vídat častěji, protože si skvěle rozumí a proto si bude užívat každou chvíli, co by se viděli. Při jeho slovech se na něj otočila tváří, takže se jejich pohledy setkaly a ona viděla ten vážnější výraz, který u něj zatím snad ještě neviděla. Jemně přikývla a pobídla ho, aby tedy vyslovil svou otázku, a sama byla zvědavá, co z něj vyjde. Ta otázka ji možná trochu zaskočila, nečekala ji, ale co kdy u něj čekala? Byl jedno velké překvapení, a to se jí na něm vlastně líbilo. Mimo to, ta otázka se k takovému večernímu posezení pod nebem plným hvězd vlastně hodila, o čem jiném by se dalo v takovém večeru rozjímat? „To je složitá otázka,“ připustila a pohled přesunula z jeho tváře na noční oblohu. „Věřím, že všechno souvisí se vším, že vše, co uděláme, a to i ta nejmenší blbost, nás bude provázet a jednou se nám vrátí, vyústí v něco většího a hlavně nás to bude vždy provázet. Nevím, jestli bych to nazvala osudem, ale souhrn náhod to není, protože náhody se nestávají,“ stáhla rty do úzké linky, moc se rozpovídala, ale ještě neměla v plánu končit. „Představ si, že si jednou zapomeneš třeba sešit do školy a nějaká dobrá duše ti ho půjčí a ty třeba poznáš nového kamaráda, nebo i přítele či přítelkyni, se kterým skončíš na celý život. To nemůžeš nazvat náhodou,“ dokončila svůj projev a po chvíli zírání do nebe, se přeci jen odvážila vrátit svůj pohled k zemi a konkrétněji k němu. Byla zvědavá, co jí na to řekne, jak na její slova, tak na to, jaký vlastně bude ten jeho názor.

Musel naprosto souhlasit. “A hlavně, když ti dva jsou i nejvíce pohlední z celého toho filmu. To už je i na mě moc.“ Protočil nad tím očima, ale myslel to jenom ze srandy. Bavilo ho takhle s ní pomlouvat filmy, protože kolikrát nechápe logiku těch filmů, ale to už tady rozebírat nechtěl. Mohli by si zase pomlouvání filmů nechat na později, aby se pro případ nouze nenudili. Nebo by mohli daný film pomlouvat i během sledování daného filmu, to kolikrát dělal i on sám. Vždycky, když koukal na nějaký horor a ten člověk šel za tím zvukem, měl chuť, protáhnou ruku skrze ten monitor, toho člověka vzít a přemístit ho daleko od toho místa. Přikývl na její názor ohledně uzlíčku nervů, protože měla pravdu. Ti dva se dokázali skvěle doplňovat, i když se jedná o vážnější téma. “Já myslím, že třeba nějaký jsou i fajn a naprosto v pohodě.“ Trochu mu úsměv povadl, ale pořád ho měl na tváři. Myslel nějaké modelky, které viděl na internetu, jak s nimi dělají rozhovory a to mu přišly naprosto v pohodě a dosti i sympatické. Ovšem bůhví, jaká je realita bez kamery. “Proto takové lidi nechápu. Já jsem rád za to, jaký jsem a jak vypadám a nechtěl bych se nijak změnit.“ Pokrčil nad tím rameny a usmál se. Nikdy by se nezměnil, kvůli někomu kdo si pískne a všechno dostane. Pro něho je nejlepší ta přirozenost a originalita, protože i ten nejvíc obyčejný člověk je vlastně svým způsobem nějak originální. Ovšem, hlavním důvodem je takový, že prostě nemá rád změny. Chce všechno mít hezky při starém, a kdyby mu někdo něco změnil, třeba čajovnu, rozhodně by nadšený nebyl a byl by hlavně hodně zmatený. Ovšem to je jenom vedlejší detail, který stejně nikoho nezajímá. Přišla chvíle, kdy se ptal na to, na co se vlastně zeptat chtěl. Již se na to ptal pár dalších lidí, ale někteří ho i odbyli tím, co si to vymýšlí za blbosti. Sám se bál, že ho taky odbude, ale byl rád, protože věděl, že by to určitě neudělala a nějak to zvládla nějak “okecat“. V jejím obličeji vyděl překvapení a zaskočení. Pravda, i sebe samotného tím zaskočil, že to vybalil zrovna teď a takhle. Pohled také přesunul k nebi, když ho tam přesunula i ona, ovšem pak svůj pohled vrátil, aby na ni viděl. Mluvila tak plynule, jakoby to měla již nacvičené. Vlastně na ni doslova zíral s úžasem ve tváři a možná i s otevřenou pusou, kterou musel hned zavřít, když na chvilku přestala mluvit. Poté začala znovu a on ji zaujatě poslouchal a sledoval. Na tváři mu byl vidět jen vážný a zamyšlený výraz, který jaksi stále neměnil. I chvilku potom co domluvila a dívala se na něho. Všechno to vstřebával a přemýšlel nad tím. No, po chvilce usilovného přemýšlení a napjatého ticha se široce usmál, jako sluníčko po silné bouři. Tohle byla ta odpověď, kterou vždycky chtěl slyšet a měl z ní obrovskou radost, protože měl skoro ten stejný názor. “Nebo když zajdeš do přeplněné čajovny a jediné místo je u stolu, kde sedí jedna dívka sama a pak se zjistí, že si s ní člověk neskutečně rozumí.“ Navrhl svůj příklad, který prostě vzal z jejich prvního setkání. Kdyby tam ten den nešel, pravděpodobně by se nepotkali a takhle hezky by si nerozuměli. Vlastně plánoval, že tam ten den nepůjde, ale měl opravdu štěstí, že se nakonec rozhodl jinak. Během jedné chvíle foukal příjemně teplý vítr, ale v té další se najednou ochladil. Byl to výrazný rozdíl, až ho to donutilo se trochu zavrtět. Postavil se a oklepal se od písku, který se na něm trochu uchytil. Poté pohled přesunul k ní a na tváři mu tančil úsměv. “Pokud nechceme nastydnout už teď, tak myslím, že je skvělý čas jít do našeho království.“ Zazubil se na ni od ucha k uchu a natáhl k ní ruku, aby jí mohl pomoc. Líbilo se mu to označení jejich spolku. Tedy, to které používá – Království. Přeci jen, spolek stále vypadá jako menší zámek, byť si o tom kdokoli myslí svoje. Jeho názor nikdy nikdo nevezme a bude si za svým hrdě stát! Dobře, za vším možná ne, to by poté vypadalo i zvláštně, ale na to si člověk musí zvyknout.

U tety-písečná pláž

I když v tomhle městě byla jen něco málo přes týden, stihla si za tu dobu najít svá oblíbená místa, kam prchala před všemi povinnostmi týkající se školy. Dnes měla být jejím cílem pláž. Byla sobota, digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly teprve 9:05, když odhodila přikrývky a loudavým krokem zamířila do koupelny, aby se alespoň trochu zcivilizovala. O nějakém dokonalém make-upu nemohla být řeč, přeci jen měla v plánu jít běhat a pot by stejně většinu maskary z její tváře smyl, tak proč se namáhat.
Po krátké sprše na sebe navlékla sportovní šortky spolu s podprsenkou, jak jinak než ve stejné barvě, a přes vršek si přehodila mikinový crop top (říká se tomu tak? :'D). Pohled na velký pokoj a vlastní koupelnu jí opět připomněl, že za necelé tři dny už bude na koleji, kde se jí o takovém luxusu může jenom zdát. Zatím bydlela u tety, dokud nebyly všechny papíry potřebné k ubytování vyřízené. Několikrát se snažila rodiče přesvědčit, aby mohla zůstat u tety a do školy jen dojíždět. Kufry u dveří však vypovídaly o jejím selhání.
Vlasy si stáhla do jednoduchého culíku, čímž předem zabránila neposlušným pramínkům, aby jí létaly do očí a tvořily neplechu. Nezapomněla si vzít iPhone se sluchátky, bez hudby se totiž běhat nedalo, ať si každý říkal, co chtěl. Seběhla tiše po schodech do přízemí, věděla, že teta bude ještě spát-vždycky vstávala až kolem oběda-a tak ji nechtěla zbytečně budit. Sebrala z velké mísy plné ovoce broskev a po nazutí tenisek rychle opustila dům.
Vydala se podél cesty směrem k náměstí a než stihla dojít k semaforu, měla svou snídani dávno spořádanou. Nic neosvěží víc, než ovoce plné šťávy-ale to, že teď měla celé ruce ulepené, byla druhá věc. Přes přechod vpodstatě už běžela a dalších třicet pět minut se nezastavila, dokud nedoběhla až na okraj pláže. Slunce už za tu dobu stihlo písek pěkně prohřát, takže když po vyzutí bot vyšla směrem k moři, každý krok pro ni byl jako kousnutí do čokolády. Věděla, proč sem jít tak brzy-až na pár korzujících tu nebyl nikdo, kdo by ji při cvičení rušil nebo na ni hloupě civěl. Důvod byl prostý, většina lidí hold v tuto dobu ráda ležela v posteli, i když už se blížilo k jedenácté. Položila boty do písku, sundala si krátkou mikinu a postavila se kousek od své hromádky věcí s tím, že začne cvičit. Nebylo nic krásnějšího, než pozorování vlnícího se moře, během protahování ztuhlých trapéz.

Někdo by mohl namítnout, že šumění moře je daleko lepší, než dubstepy, ale Evelin na toto měla svůj názor. Jistě, i pro ni to byl skvělý druh relaxace, podobně jako zpěv ptáků, jenomže teď přeci neodpočívala. Navíc samotný pohled na vlnící se temnou hladinu vody jí stačil. Byly doby, kdy v mořských vlnách dováděla den co den, učila se surfovat a smála se pokaždé, když z prkna sletěla dolů. Jindy se zase nadchla pro potápění, a tak si s tátou nakoupili vybavení a společně pozorovali ryby a želvy. Pak přišlo období, kdy z plavání přešla na vodní skútr, to zase s bratrancem. No prostě nepatřila mezi děvčata, která vysedávala v kavárnách nebo brouzdala po obchodech s cílem vyždímat tátovu kreditku. Ano, měla ráda módu, ale zastávala názor všeho s mírou. Přitom ne že by její rodiče neměli na kabelky od gucciho, to zas ne.
Stáhla si černou gumičku a protřepala si neposlušné vlasy, lehce spocené od běhu. Vlhkostí se zkroutily a připomínaly teď rozbouřené moře. Usmála se sama pro sebe, když se jí v uších rozezněly tóny jedné z jejích oblíbených písniček od Alana Walkera. Píseň jí jen připomněla, jak dlouho už netančila. Přes dva měsíce určitě. V ten moment byla rozhodnutá, hned, jak dokončí rozcvičku, popustí trochu svou fantazii a na skladbu Experience od Ludovica Einauda si připomene hodiny baletu, které měla každý čtvrtek až do druháku na střední. Nadchnutá představou, jak svými pohyby dokonale vyjádří celý příběh hudby, zvedla ruce nad hlavu, spojila dlaně a uklonila se do pravé strany.
Náhle jí však do zorného pole vstoupil nějaký velký objekt. Stočila svůj pohled na neznámého a rychle se narovnala. Krátce na něj jen tak koukala, pak však spustila ruce dolů, přičemž si z uší vytrhla sluchátka-přeci jen to bylo pohodlnější a rychlejší, než hledat tlačítko stop. "Eh, ahoj." Vypadlo z ní. Jistě na ní bylo znát, že neví, co si myslet. Nemusela mít zrovna IQ 140, aby pochopila, že po ní opakoval cviky, avšak proč, to už pro ni byla těžší hádanka. Nakonec z pohledu na něj vydedukovala, že se nejspíš chce jen seznámit a možná poradit, jak si protáhnout určité části těla. No dobře, to asi byla blbost. Tak či tak ze zkoumavého pohledu přešla na přátelský úsměv. "Potřebuješ něco?" Zeptala se a sklonila se pro mikinu, aby zbytečně nezchládla-to by totiž nemuselo být pro její svaly zrovna nejlepší. I když ne že by ji ten kousek látky mohl celou zachránit před studeným větrem. Oblékla si ji tedy, stáhla si vlasy opět do culíku a opět se zadívala na toho kluka.