Zvědavě na něj hleděla, dokud z něj nevypadlo vysvětlení, proč se u ní tak z ničeho nic objevil. Upřímně tahle možnost ji napadla, ale rozhodně netušila, že se k ní opravdu připojil kvůli tomu, aby obkoukal nějaké cviky. Ne že by to neschvalovala, jen ji to překvapilo, nic víc. Poté poukázal na její mikinu, no bylo jasné, že přes ten široký pytel nemůže vidět, jak jí pracují svaly, ale to bylo tak všechno. Lehce ji to zarazilo. "Ah, to mám kvůli větru. Ale jakmile se zase rozhýbu, tak si to sundám." Mile se usmála, načež překročila z nohy na nohu. Opravdu byla tak naivní, že jí nedošlo, že bez mikiny je pro něj více atraktivní.
Opřela si ruce o boky a tiše vydechla. Nebyla příliš nadšená z toho, že musela přestat, zase na druhou stranu působil mladík sympaticky a ona z tohohle města ještě nikoho neznala, takže... Už měla na jazyku další slova, jenomže on ji předběhl a vyslovil žádost. Nepatrně zrudla. "Eh, ano, jistě. A co by to mělo být?" Doufala jen, že to bude něco, co umí, byl by celkem trapas, kdyby po ní žádal třeba stoj na hlavě-ten ani nikdy nezkoušela. Spustila ruce a zkousla si ret, ostatně jako vždy, když její tělo osídlila nervozita. Vlastně ani nevěděla, proč je nervózní. Každopádně se tím teď nehodlala zabývat. "Ne, ne, mám času dost." Pokývla hlavou a opět se usmála, tentokrát víc ze široka. No co, zuby měla pěkné, tak by bylo škoda je neukázat. Přešla pár kroků blíže k němu a natáhla pravou ruku před sebe. "Mimochodem, jsem Evelin." Představila se, poněvadž když už spolu měli strávit těch pár minut, bylo by fajn, aby se navzájem znali jménem. Hleděla mu zpříma do očí a až nyní si všimla, jaký nádherný odstín modré jeho duhovky vlastně mají.

V napětí čekala, jaká bude jeho odpověď, a když ji konečně dostala, přitiskla si dlaň na hrudník a vydechla. V hlavě si sestavila, co všechno mu předvede. Nervozita jí stále neopouštěla, naopak se usadila v jádru a roztahovala své pařáty až do konečků prstů, což způsobilo, že na dlaních doteď suchých vyrašily drobné kapičky potu. Důvod byl prostý, nikdy nebyla dobrou učitelkou. Stačilo, že jednou měla učit pětileté holčičky základy baletu, v podstatě jen podřepy, aniž by zvedaly paty od země, a i z tak jednoduché věci dokázala udělat něco, kvůli čemu polovina děvčat tehdy skončila. Tok myšlenek dlouhý jako samotný Dunaj přerušil nakonec až jeho hlas. Představil se jí a ona si ihned vybavila malého jezevčíka.
"Jé Oliver, tak se jmenoval babiččin pes. No, těší mě." Zasmála se, jakoby řekla bůh víc co vtipného. Pak jí však došlo, že ho vlastně mohla i nechtěně urazit, výmluvně se tedy podívala bokem, přičemž se poškrábala na krku a tiše si odkašlala. Líce jí opět polila červeň. Byla ráda, že trapnou chvíli ticha, která jí připadala jako samá věčnost, přerušil otázkou, zda začnou. Kývla s milým úsměvem na tváři. "Jistě." Odstoupila od něj, načež párkrát zakroužila pažemi, aby rozproudila krev. Nevěděla, zda mu ke cvikům přidat i nějaký komentář, nakonec však usoudila, že je lepší mlčet a popřípadě jej opravit, kdyby nějaký cvik dělal špatně.
Chtěl začít, tak tedy zvedla ruce nad hlavu s hlubokým nádechem a následně se sklonila k levé noze, přitiskla čelo ke koleni a vydechla. Mikina jí sklouzla po těle a nařasila se jí kolem ramen. Aniž by se narovnala, přetáhla si ji přes hlavu a odhodila směrem k hromádce, kde měla boty. Zopakovala ten samý cvik i na druhou stranu a po očku se podívala na Olivera, jak mu to jde. Jediný pohled jí stačil k tomu, aby viděla chybu. Postavení i předklon měl správné, což jí jen utvrdilo v tom, že je opravdu sportovec a že si z ní nedělá celou tu dobu srandu. Přesto tu však byla věc, kterou bylo třeba napravit. "Víš..." Přešla k němu a podřepla si. "Tu hlavu musíš mít takhle." Jemně se dotkla jeho týlu a vyvinula tlak úměrný tomu, aby mu nijak nepohla s páteří, ale aby mu naznačila, co má udělat. Přišlo jí hloupé dělat chytrou, zase na druhou stranu cviky se musely dělat správně, jinak neměly smysl, a jak jinak ho mohla opravit?

Pohled na něj v ní vzbudil vzpomínky na dětství. Aniž by chtěla, vybavila si, jak s bratrancem cvičili, bylo jí tehdy sedm, jemu dvanáct. Jsou to roky, co ho naposledy viděla. Naposledy o těch Vánocích, co se rozhádala celá rodina kvůli strýcově alkoholismu. Teda jestli si to pamatovala dobře. Ale jo, asi jo. Od vzpomínek do reality jí vrátil prudký pohyb. Polekaně se odtáhla, když se z ničeho nic narovnal, přepadla do zadu a koukala na něj vyjeveně jako sova. Vůbec netušila, co má v plánu, hold do budoucnosti neviděla, ale věřte, že kdyby uměla předvídat, utekla by ještě dřív, než by byl schopen ji chytit."Néé! Prosím, prosím, udělám cokoliv, jen mě neházej do vody!" Držela jej pevně kolem krku, natisknutá k jeho tělu jak nejvíce to jen šlo. Pokud by ji pustil, musel by do vody spadnout i s ní, poněvadž ona nehodlala svýma rukama hnout z místa. Jednoduše by ho stáhla spolu s sebou do moře. "Není ani teplota na koupání." Kňukla tiše. Vlastně jí ani nevadilo, co s ní chtěl udělat, jenomže nedávno měla horečku a nechtěla být znovu nemocná. Byla pro srandu, ale jen pro takovou, která nehraničila s nebezpečím úrazu nebo nemoci. Přes všechny své nářky ale stejně pochybovala, že by ji nechal, proto pevně zavřela oči, až se jí mezi obočím udělaly vrásky a čekala, kdy ji pustí.

Na tomhle městě miloval to teplo. I když foukal vítr a bylo trochu pod mrakem, nebo nebylo zrovna několik stupňů přes třicet, i tak mu bylo teplo. Jelikož na svou postavu velice dbal a chtěl se udržet v dobré kondici, chodil vždy ve volném čase běhat. Měl několik tras, které střídal. Přece v takovém dobrém počasí, nebude zalezlý v posilovně. Měl volno, do práce měl jít až zítra. Sedět doma ho rozhodně nebaví, není ten typ člověka, který se rád válí doma a nic nedělá. On je někdy až moc akční. Menší problém je však, když někdo z jeho kamarádů nemůže, nebo nějaká holka má jiný plány, než být s ním. Tak je tu potom plán b - běhání. Dnes se rozhodl, že to vezme podél pláže. Sice tam bylo vždy hodně lidí, ale rád se ukazoval a hlavně tam se mu snad nejlépe běhalo. Přes ten písek to nebylo nic lehkého, jako po cestičce v parku. Vždy měl rád složitost. Běžel docela už dlouhou dobu. Měl na sobě pouze kraťasy a boty na běhání. Byl samozřejmě oholenej -> OUTFIT. V ruce držel mobil, na kterém měl připíchnutá sluchátka s luchátka v uších. Pouštěl si svoje oblíbené písničky a občas se podíval kolem sebe a na ty lidi, co se váleli na dece nebo na lehátku. Někdy, pokud je však s někým, má rád tyhle chvíle. Potřebuje taky nabrat barvu, ale při tom běhání, nebo při nějaké práci je to lepší. Nevydržel by hodiny ležet na dece a opalovat se, to si raději zaběhá a tím se taky opálí. Najednou v dálce zahlédl svého kamaráda Olivera. Musel nad ním zvednout koutek, nečekal, že ho tady uvidí. Běžel by dál, ale řekl si proč si nedát trochu pauzy, přece jen běžel už dlouho, můžou alespoň pokecat. Doběhl k němu a jelikož byl Oliver k němu zády, skočil (snažil se lehce) po něm, plácl ho po rameni a poté mu kolem ramen dal svoji ruku. "Nazdar brácho." Zasmál se, trochu mu rozcuchal vlasy a poté se od něj odtáhl. Byl celý spocený. Jeho pot utřel trochu do Olivera, když po něm skočil a měl ruku kolem jeho ramen. "Co ty tady a sám?" Zeptal se ho, jelikož mu bylo divný, že tu stojí tak sám. Podíval se pro jistotu ještě kolem, jestli neuvidí někde jeho společnost, ale nikde nikdo.

Z běhání rychle sešlo. Nemohl přece dobrého kamaráda přehlédnout a dál si to mířit někam do neznáma. Moc cestu určenou neměl. Proto se před ním zastavil, když si Oliver vázal tkaničky a za zadu se na něho nalepil. Byl hnusně zpocený, pro nějaký holky to mohlo být sexy, ještě s jeho skvělou postavou, kterou on má. Olivera na tuhle chvíli docela litoval. Jeho pot byl na Oliverovi a Drake se tomu musel jedině smát. Jeho rukou objal Olivera a trochu mu prohrábl vlásky. „Jo taky tě rád vidím.“ zasmál se a ještě chvíli se ně něm vešel. „Tak to když přijde fotřík, tak to od tý holky ruce pryč kamaráde.“ poradil mu. On tohle neměl moc v lásce. Takové holčičky, které si otec hlídá, jako by jim mělo být ublíženo. Copak jim nikdy nedají tu svobodu? Je teda pravda, že Drake pár takových měl, ale vždy byly problémy, ohledně rodičů a on nemá moc rád, když mu chce skoro padesátiletý dědek vrazit."Věř mi, je to zbytečný." Na Oliverovu otázku, jestli z něho už sleze, pokývl hlavou. Samozřejmě, že z něho slezl. Nebavilo by ho to dlouho. Vstal a podíval se kolem sebe. Viděl krásné holky v bikinách. Vždy si uvědomí, že by nemohl bydlet někde, kde neexistuje pláž a lidé musí za ní odletět nebo odjet. On ji má skoro u baráku a je nad míru spokojený. „Máš na dnešek nějaký plány?“ zeptal se ho s pozvednutým obočím. Sice neměl šichtu v práci, ale rád by si šel dát pivko. Samotnému se mu tam dneska moc nechce. Nohy rozkročil trochu od sebe, jelikož nohy moc k sobě dát nemohl a když už, nebyl to zrovna příjemný postoj a ruce založil na hrudi. Jeho svaly se napnuly a Oliver se tak mohl kochat. Samozřejmě to nemyslí nějak zle, Oliver sice nějaký svalíky má taky, ale na Drakea zas tak moc nemá. Tohle byl jeho oblíbený postoj. Koukal se přitom na Olíka a čekal jestli tu svoji zadnici taky zvedne. Vypařily se mu všechny plány, který měl připravené. Nejdřív to byl běh, pak se viděl někde v posilce a třeba by si zašel ještě jednou zaběhat. Byl do tohohle opravdu magor, ale zase, když narazil na Olivera, bylo by fajn s ním strávit trochu času. Dlouho ho neviděl, sám teď neměl moc času. Buď toho bylo hodně ve škole, nebo v práci. Je pravda, že teď po škole chodil rovnou do práce a strávil tam v poslední době, docela dost času. I na něho je to už moc, ale zase bude mít dobré prachy. Do toho odjel za mámou do Londýna. Dlouho ji neviděl a slíbil ji, že až si udělá trochu času, pojede za ní. A to taky dodržel. Ještě do toho jeho táta otravuje ohledně firmy. Takže měl opravdu málo času na svůj čas, který může dát svým kámošům. Docela ho to štve. Olivera dlouho neviděl a stejně tak i ostatní.

On neměl rád zpocené holky. Sice ty lidi za to nemohli, ale i tak to bylo u holek docela nechutné. Sice bylo teplo, někdo ten pot má silnější, ale dneska je tolik možností, jak se tomu vyvarovat a ví, že holky jsou schopný všeho, takže najít holku, která má koláče, bylo dneska už nechutné. Za to u kluků,hlavně u něj, byl pot sexy. Alespoň mu to zatím říkala každá holka, kterou měl. Vlasy mu rozcuchal a následně potom trochu prohrábl i svoje vlasy. Rád se upravoval, ale vlasy se mu líbili i neupravené, rozcuchané. Hlavně to měl rád od holek, když mu v nějakých chvílích rozcuchávali vlasy. „S tím už nic neuděláš, smiř se s tím, že ne vždycky ti to musí vyjít.“ uchechtl se nad jeho situací. Sám takové situace znal a neměl je moc v lásce. Ale tak neznamená, že když se to nepovede na poprvé na podruhé už by mohlo. Už by si taky mohl někoho napíchnout a užít si nějaké ty chvíle. Vlastně naposledy měl pěknou holčinu, před dvěma dny, když byl v práci. Po práci tam ještě zůstal a trochu s ní zaflirtoval a poté si užili zbytek večera. Tahle dvou denní pauza se mu už přestává líbit.  Nakonec z Olivera už slezl a postavil se na nohy. Čekal jestli se i on sám zvedne, aby si mohli dát něco dobrého k pití. „To jsem rád. Takže to volno strávíš se mnou chlape.“ řekl trochu rozkazem, aby mu to bylo jasný. Měl by sice náhradní plán, kdyby ho Oliver odmítl, ale raději počítal s dneškem tak, že budou spolu. O žádném skandálu neslyšel, ale rozhodně by se o něm rád dozvěděl. Měl takové věci rád. Skandály a rvačky. Pokývl hlavou a následoval Olivera k jednomu baru, zde na pláži. „Měl jsem toho docela dost. Škola, hodně času v práci a hlavně jsem slíbil mámě, že za ní přijedu až budu mít čas. Když se ten čas naskytl, tak jsem jel za ní. Až teď se mi to trochu zmírnilo.“ Odpověděl mu. U baru si objednal alkoholický drink s ledem a opřel se loktem o bar. „No a co ty?“ Zajímal se o nějaké novinky, o které přišel. Když mu barman podal drink, vyndal peněženku, zaplatil a vrátil ji zase zpátky do kapsy. „Tady to docela žije, takže věřím, že nějaké novinky jsou.“

Vítání léta
Od kdy můžete přidávat posty? Od 25.6.2018 od 14:00
Do kdy můžete přidávat posty? Do 15.7.2018 do 23:59
Již od brzkého rána se malá skupinka ze školy starala o přípravu pláže na večerní party. Středobodem celých oslav bude velký táborák, který bude hezky plát celou noc a poskytovat dostatek světla v blízkém okolí. Tito studenti také zařídili pár stolků s jídlem, které navařili ochotní studenti nebo se z příspěvků nakoupilo, a pár stolků s pitím, kde ovšem zůstalo nějaké to volné místo, to kdyby někdo z příchozích něco přinesl. Vrcholem přípravy byl DJský pultík, za který se začátkem akce usedne ambiciózní, začínající DJ - jeden ze studentů umění. Jakmile bude vše hotovo a DJ připraven, vítání léta může začít! Bavte se!

Byl to jeden z těch dnů, kdy by Wallace raději zůstal v pokoji na koleji a předstíral, že jeho mizerná existence vlastně…neexistuje. Což bylo docela v rozporu, ale kdo by to řešil. Nicméně, byla tu tahle samozvaná párty na pláži, prý vítání léta. Ne, že by mu to přišlo jako něco naprosto úžasného a musel tam za každou cenu být, ale nakonec se po dlouhém, dlouhém, opravdu dlouhém přemlouvání, rozhodl vstát z postele a udělat jeden krok. Tehdy se zastavil a všechno si ještě dvakrát rozmyslel. Jen tak pro jistotu. A tak, když došel k závěru, že by stejně neměl co dělat, tak trochu z vlastního donucení i pro své dobro -nejspíš,- se vydal na pláž. Nebylo to ani tak daleko, ale přesto mu to přišlo jako milion let. Cestou se rozhlížel, nudil se ve vlastní přítomnosti tak, jako posledních pár týdnů. A tak mu nezbývalo, než si všímat svého okolí, přírody kolem sebe, -haha, pěkný město,- nebo lidí. Těch bylo kolem opravdu hodně, možná víc, než by si přál. Už pár dnů mu připadalo, že se z něj stává jakýsi…asociál. To je trochu přehnaný termín, ale chápete. Najednou se mu nechtělo být mezi lidmi, dokonce ho teď ani nic nebavilo, kvůli čemuž doufal, že mu alkohol a společnost nějak zlepší náladu a vrátí ho zase do normálu. Jenomže on ani tak nebyl na nějaké párty, bylo tam příliš opilých lidí a nikdo se nechoval normálně. Byli trapní, holky až dotěrné a ničí úsudek nemohl považovat za zdravý, nemyslelo jim to jasně a kdyby se na něj někdo pozvracel, zřejmě by to už nepřežil. Celkově mu tyhle akce přišly jako zbytečná ztráta času, jenomže to teď právě potřeboval. Zbytečnou ztrátu času. Určitě ale nebyla zbytečnější, než ležet v posteli a koukat do stropu, jenomže to by se asi nudou ukousal k smrti. Dokonce, jak tak přemýšlel, dostal chuť na pizzu, i když vlastně už jedl. No a potom tam konečně dorazil. Na tu slavnou, slavnou pláž. No nic zase tolik úžasného tu neviděl. Lidi se tak nějak začínali kupit, vítat se a objímat se, ale na to on zase tolik nebyl. Ne, dokud byl střízlivý, což se samozřejmě plánoval průběhem večera napravit. Už bylo poměrně šero, no, zacházelo. Popravdě teď docela litoval, že si s sebou nevzal foťák, mohl nafotit pár fotek a potom se těm opilcům smát, jak hrozně tam vypadají. Jenomže jednak nehodlal riskovat, že se jeho foťáku něco stane, a zadruhé na to tak úplně nemyslel, vůbec ho nenapadlo, že by ho mohl vzít s sebou. Asi byl už vážně docela unavený z toho věčného focení všech možných hloupostí, ani ho to tolik nebavilo. By to stereotyp, zachycoval stále to samé a nepřicházelo nic nového. To už ho přestávalo bavit, potřeboval inspiraci, múzu, něco, co by ho zase donutilo popadnout foťák, aniž by nad tím musel rozmýšlet a vyfotit v perfektní okamžik, na perfektním místě, perfektní fotku. Nebo měl možná nějakou duševní krizi a jak říkával jeho kamarád ze staré školy, alkohol tyhle problémy smete ze stolu. A tak, s flaškou piva v ruce, stál na pláži a s pobaveným výrazem sledoval lidi kolem.

Při myšlence, že by měla celý večer zůstat sama ve spolku se otřásla. Slyšela holky přes chodbu, jak štěbetají o tom, co si vezmou na sebe. Zřejmě to bude vážně událost, když jdou slyšet až neobvykle… hodně. Navíc, Ann momentálně neodpovídala na její textovky a protože si nebyla jistá, kde jsou ostatní, se kterými se jakž takž bavila, rozhodla se, že protentokrát se pokusí dostat mezi lidi. Kdo by ale řekl, že holka z dívčího spolku bude tak stydlivá? Dobře, zase tak stydlivá není, jen před tolika lidmi, kde nikoho nezná, bývá často nesvá. Ne v baru, tam určitě ne, to je skoro její druhý domov, ale přeci jen, tam už taky zná pár lidí, včetně barmana. Jenomže tady měla být spousta studentů z její školy, lidi, o kterých neměla ani ponětí, že existují. Různé skupinky a hlavně lidi, co přišli spolu. Trochu se bála, že tam bude celou dobu pouze stát na jednom místě a pozorovat ostatní, jak se skvěle baví, občas prohodí slovo s někým, kdo si náhodou půjde koupit pití do stánku, vedle kterého bude stát a na tváři bude mít celou noc úsměv jasně naznačující, že tu radost jen předstírá. No, a tak nějak bych její obavy uzavřela. Přesto si řekla, že pokud je toto opravdu nejhorší scénář, zase tak hrozné to není. Nebo alespoň, nemuselo by být. Takže zkrátka udělala to, co vždycky, když šla ven. Oblékla si plavky. Navíc ještě k tomu všemu mířila na pláž, tam si přece může zaplavat, když už přijde na nejhorší. Vzala si ty černé, prostě obyčejné bez vzorů, nebo krajek. Na to si dala jen bílé, síťované tričko a kraťase. S sebou si vzala pouze nejnutnější věci a naházela je do malé, černé kabelky. Připadala si na chvilku jako nějaká filmová hvězda, když ve svém pokoji stála před zrcadlem se slunečními brýlemi na očích a snažila se nějak si upravit vlasy, aby se prostě nerozbíhaly do všech možných stran. Bezúspěšně. Ale přeci jen se jí podařilo, aby měly nějaký tvar, byly trochu jako mořské vlny, akorát ne modré, ale blond. A když už se sebou byla víceméně spokojená, na rty si natřela lesk na rty a vrátila sluneční brýle zpátky na stolek, protože je stejně potřebovat nebude. Vždyť to bylo až při západu. Alespoň se nemusí bát, že by jí křuply, tyhle byly totiž její oblíbené. Už by mohla ale doopravdy vyrazit. Hluk dívčích hlasů se přesunul na chodbu a za chvíli úplně vymizel. Opravdu už šly? Zhluboka se nadechla, ještě jednou se prohlédla v zrcadle a s trochu kritickým zavrtěním hlavy vyšla z pokoje. Byla to chvilka, než se dostala ke dveřím a pro dnešek řekla budově spolku sbohem. Procházela kolem pár domů, nějakou tu ulici. Kupodivu zvolila delší cestu a místo toho, aby šla přímo na pláž, si to ještě obcházela. Přišlo jí, že čím později tam přijde tím líp. Ale co by takhle sama, bloudíc po městě dělala? S povzdechem tedy zatočila a konečně se dostala na pláž. Už tu hrála hudba a přicházeli lidé. Bylo jich víc a víc a jí se zhostil nepříjemný pocit. Stejně to ale musela překousnout. Prošla kolem skupinky nějakých lidí. Hledala nějakou známou tvář, jenomže nikoho, s kým by se alespoň párkrát pozdravila tu neviděla. Zatím tedy pouze sledovala vodu, zdála se klidná. Jen teď přemýšlela nad tím, jak ráda by tam teď skočila. Hmm, možná později.