Konečně skončila škola, tedy konkrétněji – konečně skončilo to období závěrečných zkoušek, kdy se všichni museli snažit, aby se dostali do dalšího semestru, protože profesoři se snažili všechny marné studenty vyházet. A tak poslední měsíc Chloe musela trávit doma a učit se, vyrazila si asi jen jednou či dvakrát, samozřejmě v doprovodu její milované Nancy, ale většinu času byly doma a prostě se společně učily. Naštěstí si mohly pomáhat, takže většina jejich večerů vypadala tak, že si třeba otevřely lahvinku vína, když se cítily, tak třeba i šampaňského, a učily se. Možná si říkáte, že to není úplně efektivní způsob, ale Chloe perfektně vyhovoval, Nancy očividně taky, a díky pernému studiu nyní obě mohou pokračovat dál ve studiích psychologie, aby lépe věděly, jak lidi zniči- eh, jak lidem pomáhat, nebo kvůli čemu že se to má ta psychologie studovat. Každopádně Chloe byla neskutečně nadšená, že konečně může na nějakou party, protože teď nikde nebyla, takže na tohle vítání léta se těšila jako malé děcko! Dnešním cílem je vyhlédnout nějakého kocourka, se kterým by si mohla ten večer užít, ať už jen flirtováním na pláži anebo by se to třeba mohlo přemístit i dál… Kdo ví, sama Chloe se rozhodla, že si nebude dávat vysoké cíle, protože pak by na tu party dorazili nic moc kluci a ona by šla raději domů sama, a to velice rychle.
Jelikož potřebuje zaujmout nějakého hot boye a navíc chce být módní hvězdou večera, dlouho pátrala ve svém šatníku, co si to vlastně vezme na sebe. Její nebohý pokoj byl po necelé půlhodině celý zdemolovaný od oblečení, které se válelo prostě všude, byl to chaos. Chloe stačila vyndat snad celou svou skříň, ale pořád vypadala nespokojená. Proč jen nešla na nákupy, sakra! Měla vytáhnout své zlatíčko, které umělo upřímně poradit, a vyrazit něco sehnat. Chloe samozřejmě mrzelo, že Nancy ji dnes nedoprovodí, ale užijí si i jiné party! Během zoufalého vzdechání, že si nemá co obléct, ji do očí úplně praštil jeden setík, který si kdysi koupila – žlutá sukně a bundička k tomu, no a jelikož žlutá na Chloe vůči její snědé pokožce vypadá opravdu dobře, rozhodla se, že dnes zvolí právě toto. Ještě vyhrabala univerzální bílý crop top a žluté bikini, přeci jen se jedná o plážovou party, a outfit byl na světě. Dalším stanovištěm byla koupelna, kde si nanesla jemný a hlavně voděodolný make-up. Kvůli vlhkosti na pláži a tomu, že má přírodně kudrnaté vlasy, si je dnes ani nežehlila, vlastně těm kudrlinkám ráno trošku i pomohla, aby vypadaly lépe. Ještě si obula bílé sandálky, podpatky si do písku vzít nemůže, to by byla za husu, a to ona nechce, a vyrazila.
Když dorazila na pláž, už tam několik lidí bylo, ale pořád jich nebylo tolik, kolik si představovala. Rovnou zamířila ke stolku s alkoholem, kde se chopila jedné sklenky šampaňského. Alkohol byl zajištěn, teď si musí zajistit zábavu na dnešní večer. Se skleničkou u rtů hladovým pohledem skenovala okolí, no a samozřejmě si všimla Olivera. Trochu ji bodlo.. u srdce ne, spíše o kus níž, protože se spolu dlouho neviděli, a ji to mrzelo, protože sex s ním vážně stál za to! Ale po tom plese na něj doopravdy neměla náladu, choval se dětinsky a tím ji naprosto odradil, přeci nebude spát s dítětem, pche. Sice mu to slušelo, ale jemu dnes nehodlala věnovat pozornost. Pohledem skončila na jiném brunetovi, o kterém něco málo slyšela. Jméno neznala, ale věděla, že fotí a je z Anglie, navíc pohledný. Cíl dnešního večera byl zvolen a ona ledabylým krokem zamířila k němu. „Na příjemný večer?“ mile se na něj usmála, jakmile se vynořila za jeho zády, a svou sklenkou se přiblížila k té jeho, to aby si s ní ťukla. Ještě si ale neťukla, čekala totiž, až jí odsouhlasí, že si připijí na příjemný večer. Zatím mu neplánovala prozrazovat své jméno, ještě chvíli chtěla být tajemná.

Západ slunce byl krásný, ale kupodivu pomalejší, než by čekala. Stejně ji bavilo ho sledovat, bylo to nějakým způsobem uklidňující, na rozdíl od pořvávajícíh teenagerů přímo za jejími zády. Vlastně byli všude kolem ní, přišla si trochu jako v mraveništi. Trochu jako takový ten jeden mravenec, který jenom stojí a kouká, jako kdyby tam ti ostatní snad ani nebyli. Přijde si trapně a přemýšlí, jestli by se třeba neměl zapojit, ale potom si řekne, že to, co má před sebou, je přeci jen o něco lepší. A tak prostě stojí dál na svém místě a sleduje, co má přímo před nosem, ten mraveneček, i Tabitha. Dobře, vážně pochybuju, že ty malinký pidipotvůrky občas jen tak postojí, pořád shání drobečky a lezou chudáčkům lidem do pokojů, a to potom, když mají třeba myrmekofobii, je vážně nepřežitelné. Ale to už jsem trochu odbočila, jejda. Zkrátka a dobře, Tabitha si vychutnávala tenhle krásný výhled a překonávala tak špatný pocit z toho, že tu vlastně polovinu lidí ani nezná. Občas se mihla nějaká známá tvář ze spolku, nebo lidí z oboru, ale popravdě, s většinou z nich ani nemluvila. Připadala si najednou, jako kdyby neměla žádný život, jenomže tohle možná přeci jen nebylo nic pro ni. Možná. Jo, určitě nebylo. Zkrátka by raději plavala v moři, než aby tu stála s červeným kelímkem v ruce a jen civěla na zapadající slunce, které vlastně, mimochodem, už zapadlo. Vlastně ani ten červený kelímek neměla. No, a tak se otočila s myšlenkou, že se raději vrátí, a ještě jednou napíše Annys, jestli by se třeba nemohly sejít v baru, jenomže se ani nestihla otočit, jelikož do ní někdo vrazil.
Tabitha byla ten typ člověka, který by se za tohle určitě rozzlobit nemohl. Nevadilo jí to, dokázala to přežít, tak do ní někdo vrazil, no, není to žádná pohroma. Dokonce ji ani nepovalil na zem, což bylo plus, a ještě k tomu se i omluvil! Možná, že kdyby jí vynadal, aby dávala pozor na cestu, i když vlastně jediné, co dělala bylo, že stála na místě. Kupodivu se tentokrát ani nesvalila na zem, i když popravdě, komu by vadilo, kdyby ho kluk, kterej vypadá zrovna takhle, svalil na zem? Samozřejmě za předpokladu, že by spadl na vás. Nicméně nad tím Tabitha nehodlala nadále přemýšlet a raději se pokoušela být vděčná za to, že se to nestalo. Pokoušela. Na tváři se jí objevil takový nejistý úsměv, přemýšlela, jestli má třeba něco říct, nebo raději mlčet, ale nakonec…přeci jen, je na párty. „Jo, to bych se vsadila,“ přikývla s prostým pokrčením ramen, „takže v pohodě, lidi do mě vráží skoro pořád,“ pomyslně nad tím mávla rukou a považovala to za uzavřenou věc. Vždyť se nic nestalo. Když se na něj konečně normálně usmála a pokusila se setřást tu nervozitu, dostala dokonce chuť na skotskou, jenomže nebyla v baru s Ann, aby seděla na barové stoličce a popíjela svůj oblíbený alkoholický nápoj. „Víš,“ uchechtla se, „je těžké ztratit něco, co nemáš,“ povytáhla obočí a mykla jedním ramenem, zdála se docela veselá na to, že tu vlastně byla sama. A dokonce se k tomu právě přiznala. Jenomže vždyť to není žádná ostuda, tedy snad, zase tolik se v tom nevyznala. Když si vzpomněla na slušné vychování a představil se, celé jí to došlo. Důvod, proč jí přišel tak povědomý, jistě, Oliver! „Jo, vlastně vím, kdo jsi,“ stále jí na tváři hrál úsměv, „ten Oliver z klučičího spolku? Páni, už asi chápu, proč o tobě holky ze spolku pořád mluví. Vážně je slyším doslova každý den štěbetat o skvělém Oliveru Tonkinovi,“ naznačila rukama rádoby nadšení, takové to ironické. Samozřejmě. A potom, když jí asi po pěti sekundách došlo, co právě řekla, skoro zrudla jako rajče a musela se zasmát vlastní hlouposti. Jen tak tiše a krátce. „To bylo… proboha,“ schovala tvář do dlaní a zavrtěla hlavou, „to bylo divný, promiň,“ stáhla ruce zase k tělu a zhluboka se nadechla. „Jsem Tabitha, ale stačí Tabbs,“ konečně si s ním potřásla rukou a doufala, že snad zapomene na její výlev nervozity.

Upřímně, asi by tady normálně nebyl, ale vzhledem k tomu, že vlastně neměl co dělat, donutil se. To už jsem ale vlastně říkala. Teď už jen stál na svém místě a přemýšlel, z jakého úhlu by šlo koho vyfotit tak, aby vypadaly ty fotky co nejlépe, i když se mu vlastně ani fotit nechtělo, nehledě na to, že foťák neměl u sebe, ale nějak se přece zabavit musí, ne? Vlastně doufal, že narazí na někoho známého, s kým by se snad mohl dát do řeči. Nebo pozná nové lidi, ale popravdě, s tím příliš nepočítal. Nepřišel si zrovna v náladě, kdy by mohl sám od sebe navazovat nějaká přátelství, nebo vlastně kdykoli. Byl zkrátka ten typ člověka, který sám skoro nikdy za nikým nepřišel, pokud tedy nebyl opravdu opilý, nebo ho dotyčný nezaujal. Stejně to měl i s otázkami, neptal se na nic, co ho nezajímalo. Proto ho většina lidí považovala za odměřeného a těžko zaujatelného…nebo tak něco.
Jde prostě o to, že momentálně tak trochu neměl co dělat. Pil zezačátku jen pivo, protože se určitě nechtěl opít mezi prvními -ač někteří už tu polonazí lítali a cosi pořvávali- a tohle byl docela dobrý rozjezd. Alespoň z jeho zkušeností. Zrovna mířil s tou flaškou k ústům, když v tu se za ním cosi ozvalo. Opravdu nečekal, že by za ním někdo došel hned. I když, naprosto neznámá osoba, ženský hlas. To by nemuselo být tak špatné, když se nad tím zamyslíte. Nebo by možná bylo lepší nepřemýšlet. S lehkým úsměvem na rtech se otočil na dívku. Sice byla tma, ale přesto ji viděl docela jasně. Byla hezká, jakože vážně ten typ, který by ho na ulici asi zaujal. Důležité je tam to asi, protože taky záleží na tom, v jakém světle se mu předvede. Zase tolik kluků na to nedá, i když říkají, že ano, ale pro něj je vcelku důležité, aby holka nebyla prostě úplná…mrcha. Ty nesnášel.
„Na příjemný večer,“ zopakoval její slova, tentokrát však bez toho otazníku a ťukl si s ní. Skleničkou. Přišlo mu, že by se to nakonec mohlo vyvrbit nějak lépe, zkrátka mimo jeho očekávání. S tím, že on vlastně neočekával vůbec nic, než hlasitou hudbu a nekonečnou nudu. A teď k té hlasité hudbě přibyla holka a ubyla nuda. Doufejme. Jen tak si ji prohlédl, ani ne moc okatě, spíš tak, jak se lidi na nové, neznámé dívají. „Jsi tu s přáteli?“ rozhlédl se kolem, aby zjistil, jestli se tu náhodou nepotulují holky jí podobné a nechichtají se. Jenomže jak zjistil, ty tu byly všude. Tedy ne, že by všechny vypadaly stejně, jen tak nastrojeně. Vážně se zdálo, že si dala záležet na tom, aby vypadala dobře, no a taky se jí to povedlo. To už ale nahlas neřekl, jen povytáhl jeden koutek úst do jeho typického úsměvu.

Konec semestru, začátek léta a nějaká párty na pláži, která měla oslavit příchod onoho období. Normálně by se teď neúčastnil, ale dlouho nebyl mezi lidmi a musí napravit svou sociální stránku. No… Napraví ji tím, že se ocitne mezi lidmi, ne že s nimi bude komunikovat. Hlavně doufal, že tam neuvidí dané osoby, které mu pěkně ničí jeho krásný a tichý živůtek. Ano, tím myslel třeba takovou Nancy s jejím lidským ocáskem Chloe. A aby toho nebylo málo, i Olivera by nerad viděl. Možná i tu Sof, ale s tou nijak nekomunikuje a nevidí důvod, proč by ji asi neměl mít rád. Vlastně vidí. Nejraději by ho hodila někam do kanálu, zasypala ho a nechala ho tam hnít do konce hezkých dní. To bude pravděpodobně onen důvod. Ve spolku, přesněji ve svém pokoji, se oblékl do nějakého náhodného oblečení a vydal se na onu pláž, kde se konala ona akce.
Pomalu tam přicházel, na obličeji měl svůj neutrální a bezcitný výraz. Rozhlížel se kolem a samozřejmě. Zahlédl Olivera, zahlédl lidského ocáska a zahlédl… Vlastně nezáhledl Nancy. Byl překvapený, ale bylo to takové to milé překvapení. Věděl, že ho nebude oxidovat a bude mít klidný večer. Dlouze vydechl a prvními kroky na pláž zamířil ihned k baru, kde se usadil. Ihned si objednal, ale něco slabšího. Nechce to přehánět hned takhle od začátku. Sice toho vydrží opravdu hodně, ale řekl by, že je toho ještě hodně před ním. V duchu se i modlil, aby se ho nikdo ze zmíněných osob nevšiml, protože chce mít opravdu klidný večer. A když myslí klidný, tak klidný bez hádek a podobných incidentů, které by se mohly stát. Podíval se na svůj drink a lehce z něho usrkl. Bylo to moc nic, ale bylo to pití, které si objednal a tak ho i vypije. Pravděpodobně si bude objednávat i další, protože nehodlá celý večer být na suchu.

Jeho výraz říkal, že nad něčím přemýšlí, nebo se jen nechal unést myšlenkami, ale ani jedno z toho Chloe nijak netrápilo, a toho mladíka prostě oslovila, možná ho vyrušila od nového supervynálezu, ale což, ona je přednější. K čemu na něj čučet a přemýšlet, jestli bude stát za to nebo ne, zbytečné přemýšlení, na které Chloe nemá náladu, a teď už vůbec ne, protože dlouho nikde nebyla. Během pohybu v areálu školy, kde ho občas zahlédla, si ho nikdy pořádně neprohlédla, buď nebyl čas anebo byl příliš daleko, ale nyní, když stála blízko, blíž než kdy předtím, mohla si ho prohlédnout. Ale ne ne, nedělala to nijak okatě. Když na něj promluvila, zadívala se mu do očí, no a během toho stihla přelétnout pohledem i jeho obličej. Měl pěkné rysy, líbil se jí, což vyvolalo upřímný úsměv na její tváři. Takový fešák na první pokus, to má ale štěstí. Pohledem se nakonec vrátila k jeho pěkným očkům, ze kterých se snažila vyčíst nějaké emoce, cokoliv, ale moc se to nedařilo. Když její přípitek odsouhlasil, vzápětí se ozvalo tichounké cink a její rty opět nabraly podobu širokého úsměvu. Chlapeček byl totiž velice příjemný a nijak se kontaktu nebránil, první jemné kroky zatím volí správně. Jen přemýšlela, jaký typ holek může asi tak mít rád. Často své chování přizpůsobovala klukovi, o kterého se právě snažila, protože to byla zábava, byla to hra na kočku a na myš, ve které Chloe vždy byla ta kočka (a to nejen kvůli tomu, že jí to sluší). Samozřejmě to není profesionální herečka, takže si neumí hrát na stydlivoučké puťky, ale umí se chovat jakože jí nepatří celý svět a že není královnou vesmíru.. A to by řekla, že by mohl být přesně typ tohohle kluka. Většinou, pokud to nejsou nějací sportovci, kteří si myslí, že jim patří škola, kluci upřednostňují ne tolik sebevědomé holky, jako je Chloe. No co, chvilka přetvařování ji nezabije, ona totiž ví, že je úžasná. „Kéž by,“ povzdechla si a v myšlenkách se zatoulala k Nancy a k tomu, co ta teď asi dělá. „Ale moje nejlepší kamarádka mi dala košem, a no, takové oslavy obcházím jen s ní,“ vysvětlila a lehce pokrčila rameny. Teď mohla vypadat jako normální holka, co má jednu nejlepší kamarádku, s ostatními sice vychází, ale není s nimi etra kamarádka, a to se jí líbilo. Že ve skutečnosti s ní nikdo jiný party neobráží, protože všechny ostatní holky nesnáší a pomlouvá, koho to zajímá? Pravda je nudná. Odpila ze skleničky, aby udělala krátkou pauzu, než přijde její otázka. „A co ty? Ruším tě od nějaké klučičí jízdy, co brzy začne?“ schválně se neptala na existenci potencionální přítelkyně nebo jen nějaké dívky, protože jí to bylo jedno, středně sebevědomá dívka by se na to asi taky nevyptávala, ta prostě bude jen vyčkávat, dokud on sám něco nezmíní, nebo se svým vyzvídáním bude pokračovat po jeho odpovědi, to ještě uvidí. Asi se rozhodne podle jeho samotné reakce.

Přišlo mu docela fajn, že se nakonec přeci jen přemluvil a vyrazil ven. Asi by jinak seděl v pokoji a koukal do zdi, sledoval filmy, nebo vlastně dělal cokoli stejně nepotřebného, jako teď. Jenomže takhle byl alespoň mezi lidmi, to byl bonusový pod. Plusový bod. Tak nějak obojí. Navíc měl i pěknou společnost, teď mu už tak nějak bylo jedno, jaká bude. Popravdě, potkával spoustu lidí a se všemi tak nějak vycházel, takže jestli se z ní vyklube blbka, prostě to nějak přežije. Zřejmě. Když nad tím tak přemýšlel, možná už ji i někdy viděl. Ve škole, určitě, jenomže on si nikdy moc lidí nevšímal, což bude zřejmě důvod, proč mu nepřišla až tolik povědomá. Prostě ji přehlížel stejně, jako všechny ostatní. Vážně mu lidi často říkali, že je celkem divnej, ale kupodivu mu to zase tolik nevadilo. Teda, být divný není až tak špatné, ne? Minimálně mohl vystoupit ze stereotypu, i když v jeho případě to zase tolik neplatilo. Ba naopak, měl pocit, že jeho život je jeden velký stereotyp, což bylo poměrně depresivní, ale Wallace nebyl zrovna typ člověka, který by trpěl na deprese, nebo vlastně cokoli takového. Nějak to přecházel. Vyvarovával se zbytečným pocitům a řešení blbostí, na které neměl čas, ani náladu. Sice byl i tak sem tam jako kámen, ale byly i chvíle, kdy se usmíval. Jako třeba teď, ale to vydával spoustu a spoustu úsilí.
Když se jala odpovědět na jeho otázku, poslouchal ji pozorně, jako vždy. Bylo pro něj přirozené poslouchat druhé lidi, pokud nemluvili sami od sebe o nějakých hloupostech, které ho nezajímaly. Teď se zeptal, zajímal se, proto dával pozor. Až přestane dávat pozor, je to špatné znamení. „Takže předpokládám, že jsi tu celkem ve svém živlu,“ povytáhl obočí s lehkým poloúsměv na rtech. Vážně vypadal, jako kdyby byl líný ten druhý koutek vytáhnout a normálně se usmát. A možná že by to vážně vyžadovalo příliš námahy. Když se tedy zmiňovala o kamarádce, začínal si vybavovat nějakou holku, se kterou už ji možná viděl. Vlastně opravdu jen možná, většinou totiž všechny vypustí z hlavy, sotva kolem něj projdou. A pokud šlo o něj, on si své přátele vybíral celkem pečlivě, nebavil se a nedůvěřoval všem, i když se občas zdálo, že mu nevadí bavit se s kýmkoli…a někdy zase naopak. Byl zkrátka celý takový rozporuplný a jeden se v něm těžko vyznal, pokud ho opravdu neznal. A to taky nedovolil jen tak leckomu. Moc přátel tedy neměl, spíše lidi, se kterými se občas bavil, zase tolik lidí okolo sebe nepotřeboval. Zdál se docela samotářský, ale ve skutečnosti společnost ocenil. Bylo to s ním zkrátka těžké. „Ne, vlastně jsem tu taky sám,“ odpověděl jí na otázku a uchechtl se. Nějak mu to prostě přišlo vtipné. Zkrátka si sebe představit, jak nějak ‚paří ve velkém‘ bylo zvláštní. To prostě nebyl jeho styl, asi by to ani nedokázal. No a jelikož tam oba byli sami, zřejmě se spolu budou muset bavit. Hmm, to nebylo špatné, ne, to nebylo vůbec špatné.

Jak si většinou připadala po srážce s nějakým člověkem jako po autonehodě a dlouho se z toho vzpamatovávala, tentokrát to bylo rychlé a jednoduché. Možná to taky bylo tím, že do ní jen žduchl a -bohužel- ji nesvalil na zem. I se sebou. Dobře, mám pocit, že už je oficiálně docela zkažená. Nicméně je ještě na čem pracovat, samozřejmě. „No jo, to asi ano,“ souhlasila, jelikož byla pravda, že na nějakých párty a kdoví čem, do sebe lidi vráželi pořád. Občas náhodou, jindy schválně a jen, aby na sebe upoutali. To se potom dalo docela dobře prokouknout, ale jindy zase ne. Toto považovala za střet pouhou náhodou. „Vážně v pohodě, nic se nestalo,“ pravda, neomlouvá, ale je to taky jen člověk. Kdyby ona do někoho takhle vrazila, asi by chtěla, aby ji ujistil, že je to v pořádku. Nepřipadala by si potom tolik hloupě. Asi. No, o tom už by se potom dalo hádat.
Když tedy odpověděla na jeho otázku, a že si v té chvíli připadala opravdu jako nějaký člověk bez přátel, přísahala by, že ho to i docela potěšilo. Ne, že by ovládala telepatii, nebo dokázala číst dokonale v lidech, vlastně v tomhle byla docela naivní, ale jen jí tak přišlo, že její odpověď byla prostě taková, v jakou tak nějak doufal. Když se nazval ‚novou společností,‘ musela se nad tím jen tak jemně usmát. Znělo to jako skvělá nabídka, lákavá. Vážně by se teď napila, vlastně, proč to neudělala už dřív? A tak přikývla. „Zní to jako zajímavá nabídka,“ v podstatě souhlasila a díky té její hlavičce, naivitě, která pro ni byla obvyklá, ani nedokázala poznat, kam tohle směřuje.
A potom začala žvanit, to občas dělala, když byla nervózní. Říkala hrozné hlouposti a první věci, které ji napadly. Až po tom, co se ztrapnila tak, jako právě teď, si to uvědomila a musela si hlídat, co vůbec vypouští z úst. Přišla si hrozně. Proboha. „Jo, holky ze spolku jsou hezké,“ souhlasně přikývla, i když to zřejmě špatně pochopila. Když jí zastrčil pramínek vlasů za ucho, neplánovaně se usmála jako nějaké sluníčko a v duchu si vynadala, že se snad ještě bude červenat. Což se naštěstí nestalo. Konečně tedy přešli z toho pitomého trapasu k představování. Tedy, on už se představil, teď teprve ona. Hezké jméno, hmm, to bylo. Jen jí připadalo, že se její rodiče inspirovali nějakou zlou čarodějkou z filmu, nebo knížky. „Mě taky,“ nesměle se usmála, možná to bude i tím, že jí políbil hřbet ruky. To vídávala snad jen ve filmech ze starých dob, kdy byly bály a plesy a bůhví co. Bylo to opravdu divné, ale zároveň neskutečně milé. Překvapeně zamrkala, ale stále se držela toho svého úsměvu.
„I když bych vážně ráda dopřála i jiným lidem, aby do mě mohli vrazit,“ zamyslela se, „myslím, že tvou nabídku přijmu,“ zhodnotila nakonec a přijala jeho rámě. Přišla si teď trochu jako v nějakém tom starším filmu, až tedy na to, že jsou na pláži, z repráků se ozývá hlasitá hudba a všude kolem je spousta opilých teengarů. Ale to už jsou maličkosti.

Vypadal vážně sympaticky a ona byla spokojena, že hned na první dobrou narazila na někoho tak pohledného. Konečně vypadla někam ven a mohla pít na party, nejen uvnitř jejich hezoučkého bytečku, a navíc mohla i někoho sbalit. Co víc si přát, prostě ideální večer. Teď už jen musela doufat, že vše půjde podle plánu, proto dávala dobrý pozor na jeho reakce, využívala všech svých znalostí, kterých teď měla opravdu hodně, protože se musela učit na zkoušky a všechny ty termíny jí ještě pořád zní v hlavě, a využívala je k tomu, aby odhadla, co se tomu klukovi líbí a jak má pokračovat. Její hra na kočku a myš může začít, teď si musí hlídat každý krok a vše musí jít přesně dle plánu, aby to dopadlo, jak si ona sama přeje.
Líbilo se jí, že dokázal jemně rozproudit konverzaci a že to zatím vypadalo, že nebude všechno jen na jejích ramenou, ale i on se bude vyptávat, to ji těšilo. Nejenže bude mít méně práce, navíc ráda odpovídala na otázky o své osobě, ráda se chlubila. „No, já jsem hlavně ráda, že jsem si konečně někam vyrazila, protože jak teď byly závěrečný zkoušky, byla jsem zalezlá doma až moc, už mě to začínalo nudit, takže je fajn konečně někde být,“ její odpověď sice byla nehorázně vyhýbavá, ale naučila se, že někteří kluci prostě party girls moc nemusí a jelikož si zatím nebyla úplně jistá, co preferuje on, snažila se držet u takového neutrálního středu, kterým nikdy nic nezkazí. Navíc vlastně ani nelhala, doopravdy byla ráda, že se dostala někam do společnosti. „Ale tys moc nevypadal, že bys byl ve svém živlu, když jsem se k tobě připojila, vypadal jsi.. zamyšleně, to většinou lidi na party nedělají,“ snažila se vyzvědět něco o něm, potřebovala si o něm udělat jasnější obrázek, potřebovala ho alespoň trochu poznat, protože když si můžete hrát s tím, jak se chováte, je pak zábavné, když se onen chlapec později dozví, kdo jste vlastně zač. Aby potvrdila svá slova, že to moc lidí nedělá, kývla k nedaleké skupince, která se hlasitě bavila, smála a z útržků rozhovoru, co bylo možné zaslechnout, bylo člověku jasné, že neprobírají nic smysluplného. Ani se ho nemusela moc vyptávat a dozvěděla se, že na něj nečekají žádní přátelé a dokonce ani žádné děvče! Očka se jí rozzářila, tohle totiž byly dobré zprávy. „Tak teď už sám nejsi,“ zaculila se na něj, myslíc tím svou úžasnou osobu, se kterou musí být každým potěšení nějakou chvíli strávit, a odpila si ze sklenky. „Pokud tedy o společnost stojíš,“ dodala ještě, ačkoliv si byla jistá, že ji pryč nepošle, no přece se mu nebude vnucovat. Musí ho nechat trochu na pochybách, že by mu mohla kdykoliv zmizet a že ji rozhodně nemá brát jako samozřejmost. „Kdyžtak jsem Marie,“ představila se mu, konečně se odhodlala sdělit mu své jméno a naprosto záměrně použila své druhé jméno, jelikož má poměrně pověst, na kterou je sice hrdá, ale tenhle zatím vypadal, že by její pověst moc nemusel. A jednou za čas se spustit s nějakým tím klaďasem, to je fajn, cítí totiž pocit výhry, protože když ti kluci tvrdí, jak nemají rádi mrchy, ale vy prostě jste taková mrcha, že se umíte tvářit, že nejste, a oni vám to sežerou.. Není to krása? Pro Chloe rozhodně je, připadá si pak všemocná.

Nepřímá reakce, fajn, dobře. S tím taky dokázal žít. Její odpověď mu ale přišla dobrá, kdyby tohle řekl deseti holkám, zřejmě by se v reklamě objevilo něco jako ‚devět z deseti žen neuspělo,‘ jak už to bývá, akorát většinou tak trochu jinak. Ale chápete, co tím myslím, ne? I když aby pravdu řekl, holky, které se uměly bavit byly fajn, jako doopravdy fajn. I když on sám na to zase tolik nebyl. Jenomže tohle bylo místo, kde se určitě nenavazovaly známosti na déle, než jednu noc a popravdě, to by v momentální situaci ani nechtěl. „Chápu, zkouškový období je hrozný,“ když přemýšlel nad tím, jak jej vlastně trávil on, uvědomil si, že se skoro ani neučil. Ne, že by byl génius, prostě měl pocit, že stačí podívat se na všechno před hodinou a jediné, co pro něj bylo důležité, bylo nějak splnit ty svoje úkoly. A fotky. Jenomže k tomu se pořádně neodhodlal. Většinu času se jen tak poflakoval a snažil se zabavit čímkoli jiným. Asi neměl potřebu ani chodit do knihovny, ne, byl si jistý, že tam už pár měsíců nebyl. Většinu věcí si půjčil od spolubydlícího, nebo ho nechal, aby mu všechno tak nějak vyspoileroval. To byla taky zábava. A dobrá pohádka před spaním. Ha. Ha.
„Vlastně máš pravdu,“ uznal bez zaváhání. Jemu to ani nepřišlo kdovíjak divné, prostě nebyl nějaký party-bad-fuck-sassy-super-hot-boy, který by měl potřebu lézt na každou párty, vyspat se s každou duhou a polovinu těch nocí si ani nepamatovat. Nějak asi až moc rád přemýšlel a vzhledem k tomu, že to se na párty nedalo, ani nedělalo, jak říkala, prostě to nebylo nic pro něj. „Většinou se takových akcí vůbec neúčastním, dnešek je výjimka,“ protože byl příliš línej na to, aby lenošil. Místo toho šel na pláž a dobrovolně se vystavil tupým hlavám. Vážně mu přišlo, že je to tady plné blbců a rozmazlených nán. Jenomže takhle to bylo skoro všude, setkal se jen s mála lidmi, se kterými opravdu stálo za to se bavit. Dokonce i dobrovolně debatoval, ptal se na otázky, na věci, které ho zkrátka zajímaly. A když ho někdo opravdu zajímá, dokáže s ním mluvit celý večer. Jenomže to se stává málo kdy, zatím ani nepředpokládal, že by kdoví jak moc mluvit vydržel i s ní. Prozatím? Byla to prostě jenom holka. Hezká holka, kterou potkal na párty, neměl, na co by se jí zeptal.
Nehledě na to, že mu z těch pár slov zatím tolik zajímavá nepřišla, což zase taková pohroma není, její přítomnost mu na obtíž nebyla. Ba naopak byl lepší za něco než nic, což by bylo horší. Opravdu. Proto se jen mírně pousmál a kývl. „Myslím, že teď je jakákoli společnost dobrá,“ přiznal, tím samozřejmě myslel, že bude za její společnost rád, akorát mluvil trochu stroze, zase tolik nepropouštěl emoce a ne všechno vždy vyznělo tak, jak chtěl. Minimálně pro ně. Občas prostě vypadal až příliš jako člověk z Anglie, o kterém se mluví. Učebnicový příklad. „Aidan,“ představil se také. Druhé jméno, ano, tentokrát se ani neobtěžoval s vysvětlováním ohledně prvního. Nechtělo se mu, nebo prostě…vlastně žádné nebo není. Prostě se mu jen nechtělo.

Tabitha byla zřejmě tak extrémně naivní, nebo prostě úplně pitomá, když jí nedocházelo, o co se Oliver snaží. Sakra, bylo to viditelnější, než hvězdy a měsíc na noční obloze, nebo slunce, když byl den. Jenomže Tabbs to prostě nepřišlo jako něco zvláštního, s někým se bavit, nechat se pozvat na skleničku. Dokonce ani když to byl pěkný kluk, který měl nějakou pověst. Zřejmě si nepřišla jako holka, na kterou by něco zkusil, nebo prostě nemohla uvěřit tomu, že by někdo mohl být tak hrozně zlý. Přišlo jí to opravdu hnusné. Ale nemůže to být pravidlem, ne? Někdy se lidi chtějí jen bavit. Mohla tedy doufat, že je to v tomto případě takové, jenomže ji vlastně ani nic jiného nenapadlo.
Mohlo by ji to trknout po tom, co řekl, že tím vlastně myslel ji. Jenomže to vlastně taky brala jako něco normálního. Mezi holkama minimálně, pořád si chválily vlasy a to, že dnes vypadají obzvlášť pěkně. Neviděla v tom tedy zase tolik velký rozdíl, no i tak její tváře nabraly nepatrně růžovou barvu. V té tmě to snad ani nešlo vidět. Naštěstí. Asi by se propadla do země, vždycky si připadala blbě, když ji někdo viděl červenat se. „Díky,“ řekla tiše, skoro neslyšně, zřejmě to byl dík za ten kompliment, nebo prostě jen takové bezvýznamné díky, protože nevěděla, jak jinak na to zareagovat. Sofia. O té mluvil každý, ptali se na ni všichni. Občas se i těžko poznávalo, jestli ji lidi nesnáší, nebo milují. Možná tak trochu obojí. Ona sama k ní měla neutrální vztah, i když ji asi měla celkem ráda. Vedla spolek a svým způsobem byla vlastně fajn. I když Lacey měla o mnoho radši. „Jo, řekla bych, že se má fajn,“ ne, že by pořád na někoho neřvala, i když to asi přijde jenom jí.
Když tedy přišlo na ten drink a ona souhlasila, byla to další z těch chvílích, kdy jí to mohlo docvaknout. Ale jak šel čas, stejně nad tím ani jednou nepřemýšlela. Zřejmě žila v jeskyni, nebo tak něco. Docela ji potěšilo, že se zasmál. Většina lidí její humor nedokázala pochopit, občas ani Annys ne. Její smysl pro humor byl takový…velmi specifický, nerozumělo mu moc jejích vrstevníků a vlastně ani těch starších, nebo mladších. Potom si připadala docela blbě. Při otázce pokrčila rameny. „Nechám to na tobě,“ odpověděla s jemným úsměvem. Všimla si, že tak nějak na dálku někoho pozdravil, bylo to jen kývnutí hlavy, ale přesto se musela podívat tím směrem. Toho kluka poznala i z dálky, možná to bude tím, že ho nikdy neviděla jinak než z dálky. Jednou ho asi zahlédla i ve spolku s Lacey. Potom už jen čekala, než se jí do ruky dostane ‚něco silného.‘ Vlastně jí teď bylo celkem jedno, co bude pít. Probůh, vážně vypadala jako holka, která skoro nikdy nepije, asi tomu i trochu nasvědčovalo její chování, ale opak byl pravdou.

Moc netušila, jak zabrala její nepřímá odpověď, ale co, pořád se spoléhala na svou pěknou tvářičku a hell, ještě hezčí tělo, které jí hádky dost často vyhrávalo. Mimo tyto zákeřné zbraně samozřejmě uměla i velice dobře argumentovat, přeci jen studuje psychologii, tak musí umět s lidmi jednat a tak trochu si je zpracovat k obrazu svému, aby ona dosáhla toho, čeho chce. „Hlavně když ti každej profesor tvrdí, jak hrozně těžký to bude a že sama univerzita s ráda zbavuje neschopných studentů, protože si nechce kazit pověst, kdyby od nich odcházeli neschopní psychologové,“ protočila nad tím očka, už asi měsíc před začátkem zkouškový totiž tyhle kecy pořád poslouchala, no a co si budeme, prostě nechtěla vylítnout, to by její ego prostě nepřežilo. Během samotných zkoušek zjistila, že profesoři samozřejmě přeháněli a ty testy zase tolik těžké nebyli, zvládla by je i s menší přípravou, ale co, tak se jednou v semestru chvíli pořádně učila, ono jí to asi nezabije. I když její sexuální chtíč křičel něco jiného, samozřejmě.
„Nad čím jsi přemýšlel?“ optala se ho zvědavě, cítila totiž šanci se něco dozvědět a nějak to na ně využít, a to by rozhodně potřebovala! Už ji štvalo, že musela pouze odhadovat, jaký je, z toho, co viděla před sebou, chtěla o něm taky něco vědět, aby to nemusela mít tak těžké. Co si budeme, sice si ráda hraje, klidně se bude přetvařovat, a to samo o sobě je celkem náročný a časový závazek, jenže čeho je moc, toho je příliš, někdy i ji ty hry přejdou a zkrátka se jí do jednoho sexu nechce investovat tolik času. Kdysi si řekla, že jen napíše Oliverovi, teď by teda musela jít hledat dalšího kluka na téhle party, jedna z nevýhod, že teď byli s Oliverem ne na stejné vlně, holt přišla o ten snadný sex, no, co se dá dělat. „To bych vlastně měla být poctěna, že jsem tě potkala, co?“ prohodila už trošku laškovně, ale doplnila to o nadšený úsměv, už se začínala trochu snažit flirtovat, ale pořád si ho jen tak oťukávala. Krom toho, své nadšení nehrála, protože to, že není party boy, jí celkem hraje do karet. Určitě se totiž o party a lidi, co na party chodí, nezajímá, takže o ní pravděpodobně neslyšel a nemá ponětí, jaké je to číslo. Možná jí trochu mrzelo, že existují kluci, kteří ji neznají, ale někteří se holt povídačkám o holkách vyhýbají, no a jí něco říkalo, že k takovému typu patří. „Ale já nejsem jakákoli společnost,“ nespokojeně mlaskla a dopila obsah své sklenky, poté se chystala pokračovat ve svém projevu. „Já sem společnost, která tě pozve i na pití, až dopiješ to pivo,“ možná si chtěla zlehčit to nabalování tím, že ho opije, možná mu chtěla ukázat, jak skvělá je, že od něj neočekává, že bude všechno platit, no a možná to bylo obojí, ani ona sama neví, ale celou dobu se na něj lišácky usmívala – plánovala totiž přinést něco tvrdšího než pivo, aby se mu lépe povídalo, jelikož nevypadal jako ukecaný typ. Někdy to je fajn, protože není úplně příjemné, když vám kluk vymele díru do hlavy, ale zase trocha angažovanosti je prostě fajn. „Těší mě, Aidane,“ pousmála se a prohlédla si ho, tentokrát i trochu okatě, ale tvářila se u toho dost zamyšleně. Samozřejmě to hrála, ale vlastně se snažila přemýšlet, tedy spíše vzpomínat, co typické na něm bylo, když ho vídala ve škole, a o čem by se mohli bavit. „Kde jsi nechal foťák? Ve škole tě vídám skoro jen s ním,“ nadnesla téma pravděpodobně oboru a jeho vášně, stačilo jen doufat, že se na to chytí.