Hřiště

Upištěné roztleskávačky se ji nějakou tu chvíli opravdu podařilo úspěšně ignorovat, avšak to jen do doby, kdy ty načančané nány začaly tancovat. Nadzvedla obočí a sluneční brýle si posunula na špičku nosu, aby na ty krasotinky měla lepší výhled a ujistila se, že opravdu vidí správně. Tomu říkaly tanec? Proboha! Jaké štěstí, že jejich sestava byla brzy u konce a ona se tak mohla kochat sportovci, kteří začínali nabíhat na hřiště. Na rtech se jí v tu chvíli rozprostřel úsměv a ona se pokusila najít mladíka, kvůli němuž tohle všechno podstupovala. Ugh, celé to začínalo znít romanticky, co? Měla by zklidnit hormon. Svým způsobem se jí tu totiž naskytl velký výběr namakanců, kteří by pro její pozornost zcela jistě vraždili. Díky takové myšlence nakonec ani nebyla zklamaná, že Céčko nikde nenašla – celé by to bylo však ještě lepší, kdyby si chlapci sundali vrchní vrstvu oblečení. Zpočátku hry byla nadšená, celá to působilo dost sexy, ale zhruba patnáct minut poté už jen čučela do telefonu a projížděla sociální sítě. Nudila se a Céčko navíc stále nebylo v dohlednu. Mělo to vůbec cenu? Však takové sportovce najde i v baru. Nebo kdekoliv jinde. Tohle byla ztráta času! A jako by toho nebylo málo, z konverzace lidí, kteří seděli pár metrů od ní, zachytila, že tu bude muset takhle sedět minimálně další hodinu! Za to jí Céčko fakt nestálo. Sbalila si tedy všechny věci a s nadzvednutou bradičkou odkráčela pryč z hřiště. Potřebovala si spravit náladu, a tak její následující krůčky zamířily do obchodního centra. Světě, div se, i tam může člověk sbalit opravdové skvosty.

Nemohla uvěřit svému štěstí. Od posledního setkání se Sebastianem se doopravdy snažila a vynakládala dost energie na to, aby se jejich cesty jen tak nesetkaly - dokonce kvůli tomu víc vídala Callaghana, neměla totiž energii hlídat se hned před dvěma lidmi a pokud si má vybrat, radši bude trpět mávání té otravné softie než samolibé úšklebky Price. Nesnášela se za to, že mu vlastně pomohla se na tuto univerzitu dostat – kdyby mu nepomáhala s učením, kdo ví, kde by zůstal. V takových chvílích se uklidňovala myšlenkou, že by se sem stejně dostal třeba přes sportovní stipendium, jako i jiní tupci honící se za míčem, které zrovna dnes byla kvůli Priceovi nucena pozorovat a trpět jejich pokřiky na hřišti. Ugh! No dobrá, za tohle si mohla částečně sama, když ve snaze vyhnout se mu zazmatkovala. Teď už ale nemohla nic dělat, jen tiše trpět a doufat, že se brzy bude moct sebrat k odchodu. Do té doby v ruce nervózně mnula cigaretu, kterou by si nejraději zapálila, aby ulevila svým roztříštěným nervům, a poklepávala nohou, až na sobě cítila pár nemilých pohledů svých sousedů.
Vhodný moment k odchodu se ale brzy naskytl, jenže si jej sama pokazila, když spojila jejich pohledy v jeden… a možná v tom pohledu setrvala o zlomek vteřiny déle, než bylo potřebné k předání jasného vzkazu. Dále už čas neztrácela a prudce se zvedla ze sedačky, aby zmizela ze stadionu, dokud může a nikdo kolem nebude tvořit přehnané drama, že odchází. Jenže tohoto momentu využil i Sebastian, alespoň měla takový pocit, jelikož slyšela, jak se někdo ze spodní řady zvedl. Copak ho ti jeho kamarádíčci nechali odejít? Určitě nechtěli přijít o skvělé odpoledne a ona si nehodlala to své nadále nechat kazit, proto se konečně přestala vyhýbat konfliktu a připravila si Sebastiana poslat do hajzlu. Když se na něj nepříjemně otočila, ani na moment nezaváhala, že by za ní mohl stát někdo jiný, než právě Sebastian, a naštěstí jí tato chyba úsudku nepřivedla do žádné trapné situace, protože to skutečně byl ten otrapa a ještě měl na tváři tak samolibý výraz. Může být tento den ještě horší? „To asi musíš bejt zhulenej, aby sis myslel, že mi chybíš,“ odsekla chladně s nepřístupně svraštěným obočím. Už už se chystala, že mu od plic řekne, co si myslí, protože nechtěla z hřiště odcházet s Pricem v zádech, ale to se u něj objevili jeho kumpáni, kteří ho hnali zpět na místo. Výborně, alespoň něco se v dnešním dni vydařilo. „Myslím, že spíš chybíš jim,“ utrousila a nechala je, aby si Sebastiana odtáhli zpět k jejich místům, zatímco ona využila momentu rozptýlení a co nejrychleji se odebrala ze hřiště pryč. Jen co byla venku, strčila si mezi rty cigaretu, kterou předtím nervózně mnula v ruce, a rychlým krokem zamířila na kolej.

Míč se mu při rozstřelu pro jeho tým skutečně získat podařilo, díky čemuž si Cali v začátku zápasu vytvořila mírný náskok – samozřejmě za to mohla i šikovnost jeho spoluhráčů a vzájemná sehranost, kterou jim narušil jeden faul a oni byli nuceni složení na hřišti trochu prostřídat. V týmu byli samozřejmě všichni vytrénovaní, no vždy se vám s někým hraje lépe a s někým hůře, a právě v tento moment přišli na hřišti o několik dynamických spojení, čehož soupeř během chvíle využil a průběh zápasu se obrátil. Což znamenalo, že se na obraně dost musel posnažit, aby neprohrávali o moc a aby klukům do útoku dokázal přihrát míč a oni mohli skórovat. Do poslední minuty se jednalo o vyrovnaný zápas, ještě aby ne, když spolu hráli dva finalisté letošního ročníku, a nakonec v poslední chvíli zaskórovala právě Cali Univerzita a oni tak vyhráli! Po několika ročnících tak byl pohár jejich! Nebyl si pořádně jistý, kdo tam trefil ten vítězný gól, ale jen co se pískl konec zápasu, s kluky se seběhli k sobě a hromadně se objali za hlasitých pokřiků – ať už o tom, jak to večer zapijí, nebo o tom, jak jsou všichni skvělí. Ještě proběhlo tradiční potřesení rukou s protihráči a rozhodčími, předání poháru a pak se všichni nahrnuli do sprchy, aby dnešní den mohli jít řádně zapít. Naštěstí na zítřek neměl žádné velké učební plány, a tak na řádné oslavy kývnul. Po sprše se převlékl, věci nechal v šatně a společně s klukama zamířil do víru města. A nemyslete si, už po cestě se objevila nějaká placatka, takže v kolik a jak dorazil domů, má už celkem v mlze. Ah, je příjemné vyhrávat.

Dnešek byl pěkně na nic. Konec konců se Bex ďáblu upsala sama rozkoukáním další série gilmorek. Být večer hezky zalezlá pod peřinou s oblíbeným seriálem a ládovat se nejrůznějšími snacks, to byl sen každé holky. No ale pak se sen sešel s realitou a ona musela vstávat do školy. Středoškolská praxe tříhodinového spánku kvůli nonstop čtení fanfikcí jí přišla vhod, a proto si nepřipadala unavená. S ksichtem po ránu taky nic moc nedělala, jenom si ho opláchla studenou vodou. Na rozdíl od ostatních byla obdařena přírodní krásou. No tak dobře… Povedlo se jí v tom spěchu alespoň namalovat linky definující její kočičí oči, prstem si po víčkách rozetřít stín a tmavé prameny vlasů zkrotit kšiltovkou. Oblékla si to nejpohodlnější, co jí padlo pod ruku a samým nadšením (žádné tam nebylo) se vydala napříč školním povinnostem. Nuda! Dopadlo to tak, že si s kámoškou zašla na kávu a pomluvily koho jen šlo. A jak to bylo s cestami vedoucí do Říma, všechny prozatímní drby se týkaly té halloweenské párty, na kterou přišel každý idiot (kromě její maličkosti samozřejmě, má nějakou úroveň). Od toho momentu se všechno jenom stupňovalo a s každým drbem lapala po dechu. To by nebyla Bex aby nežrala kamarádčino každé slovo a nezmínila se jí o tom pravém háku na náměstí. Na to se v celku rychle zapomnělo, tak proč to všem nepřipomenout?
Horkého čaje si nalila teprve až univerzita opětovně projevila svou podporu vůči jejímu týmu. Kdyby alespoň nějaká byla. Už tak Bex musela otravovat vedení kvůli zajištěním nových dresů a vlastně s celkovou organizací jednotlivých tréninků. Bohužel holčičí tým kopané nebyl tak atraktivní jako grupa těch největších krasavců hrající americký fotbal. S takovou univerzita byla jeden velký patriarchát. Kdyby ne tak by přece viděli, jak skvělé její holky jsou. Teda v rámci možností… Některým by taky nejradši natáhla, jenže sportovní chování, férovost a girl power jí to nedovolovala. „Nejen že dělám kapitánku a morální support, teď mám ještě zastoupit nějakého debilního fotografa? Prý feminismus. To víš že jo, až naprší a uschne,“ mumlala si naštvaně pod nosem, když si srovnávala věci do sportovní tašky. Jako byla ráda z toho, jakou důvěru do ní škola vkládala, jen dnes to fakt nepotřebovala. A to si myslela, jak bude dnešek super a ono houby. Místo dalšího kafíčkování teď bude muset dělat otroka ve volném čase! Kdyby to byl aspoň předem domluvené, ale ne, ono to jako naschvál muselo padnout na teď, kdy holky neměla po ruce. Bexy je naháněla po škole, jak slepice, když byl čas krmení. Brankářka měla tu drzost se pokusit vypařit, ale po zahlédnutí vzteklé Bexy, se na poslední chvíli dobrovolně připojila. A kdyby ne, tak by ji za vlasy dotáhla do šatny. Třeba by si to propříště rozmyslela. Jejich kafrání situaci nenapomáhalo, spíš to v ní kvůli tomu bublalo. Tou miloučkou kapitánkou dnes rozhodně nebude. Zatímco se její kolegyně oblékaly do dresů a termo prádla, ona si na truc zůstala hezky v tom, čem přišla do školy. Kraťase jako kraťase. Nebyla z cukru, aby se při hloupých pěti stupních soukala do legín. „Ser na makeup, stejně ti nepůjde vidět do ksichtu,“ ušklíbla se na záložníci stírající si rtěnku z koutku. Na hřiště, a ještě do toho pochmurného počasí se vydali na popud školy. Plán však zněl jasně: jít na hřiště a vyfotit nebo natočit několik použitelných materiálů, aby se na ní mohla škola znovu přiživit. Jak jinak… No měli štěstí, že Bexley byla tak laskavá a nestěžovala si. Se nepoštěstí jen tak nikomu.
A ten, kdo říká, že v pěti stupních by se na hřiště lézt nemělo, je sakra na omylu. Chlad jí sice štípal do kolenou, ale nebylo to na umření. Pár jejích spoluhráček se tak i tvářilo, a to na sobě měli ještě termo prádlo. „Možná kdybys hýbala víc nohama a míň pusou, tak by ti nebyla kosa,“ štěkla po jedné ze světlovlásek co si neustále stěžovala na počasí a jak je všechno na bůhví co. Pocity ostatních nehrály roli a proč? Protože to Bexleyin den byl na nic. Posměšek na jejích rtech zůstával, a to i poté co se rozezněl smích s nějakou kousavou poznámkou. Bex její smích ironicky napodobila a pak záhy zvážněla: „A teď makej jinak tu ostatní kvůli tobě zkejsnou další hodinu.“ Protočení očí té blbky si povšimla. Jen počkej, ty couro, pomyslela si. Ty, co ji znaly nějakou dobu, věděly že to nebyl dobrý nápad. Kdyby ta bloncka přemýšlela, Bex by jí pak neokřikovala za každý přešlap. Měla holt blbé. Neprodleně po prvním výkopu a zahájení zkušební hry vytasila z kapsy mobil a v bezpečné vzdálenosti se snažila některý z těch kousků zachytit ve vší kráse.

Dnešní den ničím extra nevyvstával z její běžné rutiny - ráno vstala, hodila na sebe pohodlný žlutý svetřík s volným rolákem a širokými rukávy, a světlé džíny. Vlasy sepnula do drdolu, aby jí celý den ve škole nepřekážely, zabalila si nejnutnější potřeby do kabelky, kam nezapomněla přihodit i foťák, a byla připravená vyrazit na první přednášku dne. Přehodila přes sebe ještě delší černý kabát, venkovní počasí koneckonců nebylo nejpříznivější, a dokodrcala se na svou první, a zdaleka ne poslední přednášku. Ačkoliv toho měla před sebou dnes vcelku hodně, nijak jí to netížilo, zrovna dnešní přednášky patřily k těm zajímavějším, ze kterých si i odnášela nové informace, ne pouze splněnou aktivitu. Po nabitém dopoledni ji čekalo klidnější odpoledne, rozhodla se tedy, že si před odpoledním seminářem skočí pro něco dobrého do města, aby nemusela celý den žít z krekrů, které si ráno přihodila do tašky.
Ve městě se nakonec poněkud zdržela a z rychlého oběda se stala delší procházka, kterou trávila obličejem zabořená za objektivem. San Francisco měla nafocené už tolikrát, přesto ji zaujalo pár budov, které se přímo hodily do jednoho školního projektu, jehož termín odevzdání se pomaličku blížil. Nemohla tu ale trávit celé své mládí, přeci jen ji ještě čekal jeden (pozdně) odpolední seminář, na který se se sluchátky v uších vydala. Její kroky zpomalily, když míjela školní hřiště, na kterém se zrovna členky dívčího fotbalového týmu honily za míčem. Na chvilku se zarazila, v tuto hodinu totiž ještě neviděla na hřišti žádný tým trénovat, nicméně o sporty se nikdy příliš nezajímala, takže dost možná se jednalo o tradiční věc. Více než samotná kopaná ji ale zaujala dívčí postava, která hřiště zabírala telefonem a něco na zbytek běhajících postav poštěkovala - neslyšela co, byla příliš daleko. Přemýšlela, kdo to mohl být. Pokud by to byl kdokoliv, kdo se focení alespoň trochu věnuje, jistě by se nepokoušel fotit sport na pouhý mobil, z toho nikdy nevyjdou tak kvalitní fotky jako z foťáku, ačkoliv některé telefony dnes už měly celkem dobré zaostření, to musela uznat, no na sport se jí to stále zdálo nedostatečné. Možná si to ale fotila jen tak pro osobní účely, a pak jí do toho absolutně neměla co kecat, ale... i kdyby to bylo pro osobní účely, mohla by jí cvaknout pár hezčích fotek a poslat jí je, no ne? A tak po chvilkovém přešlapování přistoupila ke hřišti blíže, sáhla do tašky pro foťák, a pár cvičných snímků cvakla, dokud nebyla spokojená s tím, co vidí. S vítězným snímkem zamířila k fotbalistce s mobilem v rukou. „Jak to focení jde?” broukla s jemným úsměvem na rtech a tónem tak klidným, že si jej snad nikdo nemohl vyložit jako rýpavý. „Kdybys chtěla klidně ti zbytek pomůžu nafotit,” významně zamávala foťákem ve své ruce a rovnou k ní natočila displej, na kterém se vyjímala jedna z fotek, které cvakla předtím z dálky. Měla ještě dost času do dalšího semináře, tak proč jej nevyužít nějak efektivně, že? Sporty na univerzitě už párkrát fotila, a ačkoliv to není její primární vášeň, ráda si čas od času nafotí i něco mimo svou komfortní zónu, protože ze všeho se může něco naučit. „Ne že bych si nemyslela, že to nezvládneš, ale ty mobily občas neumí zachytit všechny detaily, co foťák zvládne,” dodala ještě, aby si nemyslela, že tu shazuje její umění.

Focení jí šlo stejně dobře jako komentování jednotlivých kreací svých svěřenkyň. Holt někdy pozornost upustila a soustředila se jenom na jedno; v jejím případě na verbální podporu. „Hej, ještě jednou uslyším něco o tom, že vám je zima, tak tam vlítnu, a to budete teprve fňukat!“ houkla na ně poté co zaslechla další projev jedné z blondýnek. Ta si místo střelby na branku vybrala úpravu srulovaných legín. A hle kapitánka díky tomu pokazila jeden ze snímků. „To si ze mě děláš—“ vyprskla zničehonic. Bexy rozzuřeně prsty tlačila do displeje až měla pocit, že se samotným supěním roztříští v pavučinu. Vztek se jí rozproudil v žilách a ona měla pocit blízkého vybouchnutí. Byla v tom až tak potopená, že si nepovšimla blížící se osůbky, která nejspíše obdivovala talent jejího velmi povedeného týmu.  Už, už chtěla volit o něco horší termín, kterým by střapatou blondýnu vymýtila z lidské existence, ale to už byla oslovena ohledně toho, jak jí to jde. Jak to focení jde? No, na nic! Měla pocit jako by tahle otázka přilila další benzín do jejího rozbouřeného vnitřního ohně. Byla připravena po neznámé dívce hodit ten nejotrávenější pohled na světě, ale sotva co se na ni podívala a uvědomila si o koho jde, pohled v očích jí rázem změkl. Megara Morreli. Ano přesně ta Meg (po stalkovací session věděla, že toto oslovení preferuje spíše než kdeco jiného), po které pokukovala kdykoliv jen prošla kolem. A to je co říct, protože jejich rozvrhy se málokdy prolnuly, ale když se tak stalo, nenápadně ji vyhlížela. No prostě v tomhle mají holky talent. Pokud se jim někdo líbí jsou schopné si o dotyčném najít naprosto cokoliv. Kromě jména i obor bylo nejjednodušší zjistit. Ti, co studovali fotografování nosili u sebe nonstop foťák, a proto takovéto zařazení bylo víceméně očividné. No a pak se Bex povedlo zjistit zbytek; samozřejmě z informací, co jsou veřejné dostupné. Kvůli tomu na jejím instagramu strávila věčnost, aby alespoň zjistila, zda mají společné zájmy, anebo ne. A jelikož byla, co se týče randění docela stydlivka a když se o něco pokusila, tak z toho vždy sešlo. Nějak usoudila, že by ji Meg odmítla, a proto o tomhle dni si mohla nechat leda tak zdát. Hlavně to nepokaz, Bexyno, uklidňovala samu sebe vnitřním hláskem.
Bylo to až k popukání, jakou rychlostí se její pořvávání proměnilo v tiché pípnutí: „Hm?“ Záhy pohled stočila ke svému mobilu ve snaze rozpomenout si co bylo vůbec jejím úkolem. Z jejích rtů se ozvalo jakési pochechtnutí. „Ale jo, jde to,“ pronesla a nervózně se uchechtla. Hned si uvědomila, co to právě vypustila z úst. Z toho, co vyfotila, tím by se nechlubila ani na sociálních sítích. Proklínala se o tom žádná. „Opravdu?“ zamrkala docela udiveně nad její nabídkou. Meg nevypadala jako někdo kdo by se ve volném čase věnoval focení sportovních zápasů. Její díla si pamatovala spíše jako esteticky vyšperkované, to se o kopané říct nedalo. „Uhm, chci říct,“ odkašlala si a oči stočila jinam, protože na ni koukala jak na svatý obrázek. Momentálně se fascinovaně koukala na fotku vyfotografovanou její maličkostí. Woah, utrousila v duchu. Meg byla fakt talentovaná, až z toho málem polevila. V tu chvíli si uvědomila, že pokud se by se vzdala a nechala by to na ni, tak by na ni vlastně ani nezapůsobila, nebo ano? „To není nutný! Zvládnu to, ale děkuji za návrh,“ usmála se na ni nebo šlo spíše o křečovité křenění? Sama nevěděla. Popravdě by se po tomhle nedivila, kdyby chtěl vzít roha. Chtěla na ni zapůsobit vyrovnaností a místo toho se spíš ztrapnila. Jak si vůbec myslela, že to je dobrý nápad?! Vždyť před ní musela vypadat jako ta největší zoufalka. Z toho se jen tak nevykroutí, ledaže… „Ne, v pohodě, naprosto ti rozumím,“ vložila se jí do toho mezitímco kroutila hlavou. Nechtěla se jí dotknout odmítnutím a ona zase urážkou na její neprofesionální focení, proto vědomě vytvořila kompromis. „Bez vysokého snímače je to takové meh. Stejně to má být zatím jenom nanečisto. Jednak si nejsem moc jistá, jak si to děkan představuje a druhak ten můj je momentálně out,“ prstem ukázala na ten její fotoaparát. S jejím ne moc novým Iphonem se to srovnávat nedalo. Vlastně by to byl hřích, kdyby tvrdila opak. „To je tak když ho po dlouhém přemlouvání půjčíš rodině na oslavu a oni tě překvapí s tím, že na maděru kromě nich byl stejně nejvíc foťák,“ pokusila se jí to sesumírovat. Ona si tak maximálně dělala selfies a sem tam si fotila oběd v restauraci natož aby se považovala za nějakého fotografovacího guru. Očima v mžiku odběhla zpátky ke svému týmu, když se dvojice útočnic vzájemně podkopla. „Zvednout a znovu!“ zahulákala jejích směrem, avšak tentokrát bez toho tónu vzbuzující vztek. Bylo to způsobené přítomností její crush. Bex se holt cítila nesvá. Dokonce i z toho, jak konverzace odpadla stejně, tak rychle jako ji navázaly. „Ale ten shutter máš fakt vychytaný,“ vsunula menší kompliment, jelikož měla pocit, že jejich konverzaci svým dlouhým proslovem o tom, proč nemůže fotit naprosto pohřbila. Vlastně se bála toho, aby se neotočila a neutekla od ní. Tikala mezi týmem a překrásnou tmavovláskou. „Co je to za model?“ otázala se se vším zájmem, načež sebrala veškerou odvahu a pohlédla do těch jejích čokoládovo-karamelových očí.

Čím více se k tmavovlásce blížila, tím víc z ní cítila tu autoritativní energii, když koordinovala hráčky na hřišti. Rozhodně by nechtěla být pod její taktovkou, ačkoliv to pravděpodobně vycházelo obecně z toho, že nikdy nechtěla být součástí týmového sportu. I přesto se ji rozhodla oslovit, koneckonců fotku (asi) jejího týmu už stejně měla cvaknutou a byla by škoda se o tu fotku nepodělit. No, dobrá, možná si ji mohla nechat pro sebe, jistě by ji pro nějaké školní zadání zvládla využít, ale když už šla kolem… Chvíli si nebyla jistá, zda zvolila správnou taktiku oslovení, měla totiž mírný pocit, že by jí mohla rušit, ale bylo již příliš pozdě na to, aby vycouvala, a navíc se zdálo, že tmavovláska nebyla nijak nespokojená z toho, že ji vidí. Ba naopak. Meg to velmi naivně přisoudila svému milému přístupu a přátelskému úsměvu na rtech, ani na moment ji totiž nenapadlo, že by brunetka před ní mohla znát její jméno, natož informace, které o ní nevěděli ani někteří její známí. Dokonce ani neznejistila, když brunetka ztratila slova – říkala si totiž, že pravděpodobně jen ztratila nit, když ji vyrušila od velmi důležitého koučování hráček na hřišti. „Jo? Tak to ráda slyším, vypadala jsi, že se tím trošku nervuješ,“ připustila, ačkoliv to opět nemyslela nijak zle, a možná i proto rychle doplnila: „I když v tomhle počasí se tomu vůbec nedivím.“ Podzimní fotky měly v jejích očích kouzlo, ale ty zimní? Těm příliš nefandila. Tedy alespoň ne těm, které jste mohli vyfotit v San Franciscu, jinak ty pohádkově zasněžené krajinky, na ty se koukalo krásně, ale to nebyly výhledy lokální zimy, rozhodně ne dnes. I kvůli nepřízni počasí se ráda nabídla k nafocení pár snímků, jelikož s nepřízní osudu si snáz poradí její foťák než-li kdejaký telefon, nicméně si nebyla jistá vhodností své nabídky, obzvlášť když na ni tmavovláska tak překvapeně zírala, až si říkala, že možná měla držet jazyk za zuby a pokračovat na seminář, aniž by se tu stavila. Když už tu ale byla a když už byla hrdou majitelkou několika snímků tohoto týmu, cítila potřebu se o ně alespoň podělit. Rty se jí rozšířily do vřelého úsměvu, když viděla, jak si prohlíží fotku, kterou natočila jejím směrem, a náhle byla opět ráda, že šla kolem a zastavila se tu. „Jasný, není zač, jen mě to napadlo, protože mám volnou chvilku a zrovna jsem šla kolem,“ pokrčila nad tím rameny a foťák odklonila k sobě, jelikož se zdálo, že její dnešní quest byl u konce. Inu, tak rychlý konec nečekala, ale jistě se zabaví vlastními úkoly, než začne seminář. Než se ale k odchodu rozhoupala, místní (asi) kapitánka se rozpovídala, a Meg přikyvovala její rozpravě. V momentě, kdy naznačila, že se focení také věnuje, se její očka zájmem rozzářila, a byla náhle opravdu ráda, že si zkrátila čekání právě takto. „Naprosto chápu,“ zasmála se a soucitně se na ní zadívala. „Asi bych foťák nepůjčila, i kdyby mě prosili celé týdny… a tuším, že po téhle zkušenosti na tom budeš stejně,“ možná to od ní nebylo moc pěkné, když své rodině nechtěla půjčit foťák, ale tahle hračka pro ni byla tím nejcennějším, co vlastnila, tak se jí divte, že jej sotva dá z ruky! Natož své rodině, se kterou neměla ty nejlepší vztahy… Chtěla se ještě vyptat na schůzku s děkanem, jelikož ona sama jej možná matně zahlédla na chodbách, zatímco kapitánka s ním domlouvala fotografickou strategii, ale to už jí přestala věnovat pozornost a zaměřila se opět na svůj manšaft. „Díky!“ nadšeně se uculila, jelikož jí vždy zaplesalo srdíčko, když potkala někoho se stejným zájmem pro focení. „Sony Alpha,“ odpověděla pohotově a okamžitě se nadechla k tomu, aby pokračovala, „24 megapixelů, fakt výbornou stabilizaci, kvalitní autofokus, což se hodí třeba u zápasů nebo tréninků,“ lehce kývla bradou ke scenérii, která se před nimi odehrávala, „a široký rozsah závěrky, takže se s ním dá fotit skoro cokoliv,“ zakončila svůj výklad, u kterého jí očka zářila jako hvězdy na nebi, a ze rtů jí nemizel úsměv. Tmavovláska sice vypadala, že jí vnímá, stejně se zpětně zacítila trochu špatně za to, jak to na ní vychrlila, ačkoliv se zeptala jen na typ foťáku, proto se jí do výrazu vkradla lehká rozpačitost. „Promiň, že jsem tě tím tak zavalila, asi máš teď jiný věci na starosti, jen vždycky se mi s lidmi, co se taky o focení zajímají, mluví fakt snadno,“ vyloudila ze sebe jakousi omluvu, kterou jí věnovala s jemným úsměvem na rtech a pohledem zatěkala na fotbalové družstvo, které kopalo míč kamsi – absolutně tomu nerozuměla.

Vyrušit Bexy od činnosti jako bylo pokřikování po jejím věhlasném holčičím týmu bylo spíše osvobození než důvod k naštvání se. Ač si se jí zamračení na tváři nejprve prohloubilo, záhy bylo pryč a ona se teď štěstím bez sebe koukala na brunetku, od které nemohla odtrhnout oči kdykoliv jí vstoupila do zorného pole. Mohla by na ní oči nechat, a to si samozřejmě sama uvědomila, proto odtrhnutí a ohlédnutí zpátky na její holky se muselo zdát poněkud zbrklejší, než vlastně zamýšlela. „To nee,“ protáhla s odfrknutím a zakroutila nad tím hlavou. Nechtěně nad tím trapně mávla rukou. To však stihla zakrýt tím, že si ji položila na bok. Vlastně se nervovala, jenže ne nad tím zpropadeným focením, nervovala se nad tím, jak se její tým choval neprofesionálně. Nebyly přece z cukru a dokázaly hrát za každého počasí. Na to Meg taky narazila, díky čemuž jí ruka ze svého boku přesunula k lemu její tmavomodré mikiny a nenápadně si jej stáhla trošičku dolů. Nervozita v ní jenom bublala, o tom žádná. A když se na ni Meg usmála tím nejsladším úsměvem (poté co zkoukla čerstvě vyfocený snímek), měla pocit, že se jí ta promrzlá kolena lehce rozklepala nejen zimou, ale i tím, že úsměv byl věnován pouze jí, a ne nikomu jinému. Co si budeme, v hloubi duši sebe samu rozhodně proklínala za odmítnutí nabídky týkající se focení. Takhle by to mohla mít z krku raz dva. Nejen profesionálně, dokonce by nemusela ani hnout prstem a maximálně by si namáhala hlasivky okřikováním těch princezen támhle na hřišti. „To je od tebe moc hez- milé,“ vypadlo z ní neohrabaně. Cvaknutí jejího jazyka bylo hlasitější než pokřikující hráčky. Tak moc se soustředila na svou mluvu a výslovnost, až to domotala více než předpokládala. Milé? Ty jsi fakt šílená, vždyť tak ani nemluvíš, její kritičnost se zase ozvala. Z tohohle výkonu budou mít radost tak pravidla pravopisu, ne její zakoukanost. Kdyby mohla tak by se teď dobrovolně propadla do země, anebo by si pořádně naplácala do čela za svou nemyslnost.
Naštěstí Bexy své přeřeknutí dokázala obhájit ve své promluvě o rozbitém foťáku. Samozřejmě že se nic takového nestalo, pouze část s děkanem byla pravdivá, ale ten zbytek se k realitě nepřibližoval ani zdaleka. „To mi povídej,“ zareagovala na její soucitnou poznámku. „Největší životní chyba. S takovou jim ho nepůjčím ani kdyby mě o něj prosili na smrtelné posteli,“ uchechtala se nad tím. Smích jí přešel posléze co se jí koutky rtů zacukaly. Rty si rozpačitě skousla a pozornost přesunula na padající hráčky. Trapnost se však pokusila přenést ve svou silnou stránku a rozhodla se navázat konverzaci. A světe div se, otázka na foťák situaci zachránila se vším všudy. Očka se jí rozsvítila. Vždyť to byla taková maličkost! Jak to že jí to dělalo takovou radost? V tomhle momentě Bex neměla důvod se zaobírat sebe samou. Dychtivě ji poslouchala a všímala si těch nejmenších detailů. Kupříkladu přestože obloha byla zahalena oblaky, ona okolí dokázala sluníčkově prozářit svou energií. Anebo jakým skvostným způsobem se jí třpytily oči při zmínce dalšího parametru. Ach, proč byla tak roztomilá? Bohužel těmto informacím Bex moc nerozuměla a byly jí absolutně k ničemu. Jenže Meg by si byla schopna vyslechnout i milionkrát. Byl ideální čas něco na to říct, Bexy všal nebyla schopna vydat ze sebe ani hlásku, a to jenom kvůli tomu tomu okouzlení. Není nic krásnějšího než poslouchat lidi o jejích koníčcích a nejkrásnější bylo poslouchat Meg. „Uh?“ vydala ze sebe po zaslechnutí omluvy. No a pak přišla rána: zmínka toho, že s lidmi zajímající o fotografii se jí mluví nejsnadněji. Musela nad tím asi pětkrát zamrkat, než jí došlo, že pokud nezareaguje tak už s ní nikdy v životě nepromluví! „Ale prosím tě, ony to zvládnou,“ pokusila se jí namluvit, že by si z toho nic dělat neměla. „To byly jenom mé myšlenkové pochody. Jsem měla jenom trochu déjà vu,“ vysvětlovala. „Mám totiž pocit, že jsem si ho dávala jako alternativu, kdybych si ten Nikon Z5 nakonec rozmyslela. No a jak to dopadlo,“ smála se. Vlastně ani netušila, jestli ty foťáky mají podobné parametry, anebo zda mají vůbec něco společného. Naštěstí její starší bratr fotil. Sice pro zábavu, ale do vhodného fotoaparátu si rád zainvestoval, a proto se rozhodla zmínit právě jeho model a vydat ho za ten údajně svůj. „Škoda, že jsem tě nepotkala dřív bys mi ještě poradila,“ zazubila se odhalujíc dva ďolíčky na tvářích, „s tím autofokusem jsem zápasila, jak divá, a tahle mrška to umí hned.“ Poukázala prstem na její foťák. „Jak často se tomu věnuješ? Já jen když někam jedu na dovolenou nebo kámošky potřebují něco nafotit na profil, takže moje fotografické názory bych si k srdci moc nebrala. Jsem spíš amatér, s profíkem jako ty se to nedá srovnávat,“ zaculila se. Uhrančivost pohledu mohla takové rozkošné konverzaci spíše uškodit, a proto se jako na povel zahleděla na tým a sem tam něco blikla. Nejen v zájmu vlastním, ale i holek. S takovou by tam mohly hrát na Mrazíka a ne fotbal.

Nabídka pomoci nakonec nepadla na úrodnou půdu, přesto se alespoň podělila o snímky, které již stihla cvaknout, a buď si je nechá pro školní účely sama Meg, potažmo jako podklady pro portfolio, nebo se o ně s tmavovláskou podělí, nicméně další snímky už si obstará ona sama. Pochopitelné, obzvlášť pokud to měl být jen nástřel pro děkana. „O nic nejde, školní zápasy čas od času fotím taky, takže už vím, co a jak,“ mávla nad tím rukou a pousmála se nad tím, jak se tmavovláska zasekla. Zcela záměrně to nijak nekomentovala, pokud byla nervózní, nechtěla přilévat olej do ohně, ale pokud by to okomentovat měla, pravděpodobně by to označila za roztomilé. „Kdybys tu po mně chtěla něco, co jsem v životě ještě nefotila, to by byla možná trochu náročnější prosba, ale tímhle jsem si už párkrát prošla,“ dodala ještě, sama sebe překvapujíc, jak se rozpovídala, a mírně nad tím pokrčila rameny. Studuje tu už nějaký ten pátek, a ačkoliv jí sport příliš nebere, i na ní dopadlo občasné focení zápasů. Její styl to sice není, ale musela uznat, že je dobré umět vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si něco nového – nejenom ve focení, samozřejmě. Nakonec se ukázalo, že upovídaná dnes není jen ona, ale pár slov s ní prohodila i tmavovláska, jejíž příběh o zničeném foťáku byl Megiina noční můra. „Naprosto chápu,“ krátce se zasmála a pokývala souhlasně hlavinkou nad tím, jak nevýhodné je komukoliv zapůjčovat ten milovaný nástroj. Podpořena tímto příběhem se nadšeně podělila o parametry svého parťáka, u čehož se nezapomínala culit jako sluníčko. Nebylo se čemu divit, podobný výraz měla na tváři vždy, když mohla mluvit o věcech, které zbožňuje, a úsměv byl o to širší, že se tmavovláska sama zeptala a zajímala. Po celé rozpravě jí ovšem došlo, že jí možná nemusela hned na první dobrou vymluvit díru do hlavy ohledně parametrů foťáků, protože i když se tmavovláska zajímala, pořád tu měla na práci jiné věci a navíc… kdo ví, zda vůbec měla zájem takové dlouhé monology poslouchat – obzvlášť, když mezi nimi zavládlo chvilkové ticho, které Meg potřebovala vyplnit, aby se necítila, že ji zavalila jako lavina. A tak z jejích rtů vyšla krátká omluva doplněna upřímným úsměvem. Pohled na chvíli přesunula k týmu děvčat bojujících na hřišti s míčem, počasím a samy se sebou, než se podívala zpět na tmavovlásku. Pokud ona říkala, že to zvládnou, tak to zvládnou – Meg tomu ani v nejmenším nerozumí, takže jí to rozporovat nemůže a ani nechce, a jen na její slova přikývla a poslouchala její další slova. „Nikon Z5? Ten jsem si taky myslím prohlížela, Nikon má většinou dobrý foťáky, takže dobrá volba,“ pronesla zamyšleně, zatímco brouzdala ve svých vzpomínkách a hledala informace, které o tomto foťáku znala. Co si budeme, svému foťáčku byla oddaně věrná, přesto ale… znala, co trh nabízí. „Ale chudák teda moc dobře nedopadl,“ přidala se k jejímu smíchu, budiž mu zem lehká. Soucitně na ní koukla, když se podělila o trápení s nastavováním autofokusu, sžívat se s novým foťákem je vždy náročné, i ona sama to zná, ale s každým dalším je to přeci jen o něco snazší. „Věř mi, že to jsou léta praxe, když jsem si hrála s jedním ze svých prvních foťáků… moc jsem nevěděla, co a jak a ty fotky z toho? Naprostá hrůza,“ zavrtěla nad tím hlavou a asi by se hanbou do země propadla, kdyby měla tmavovlásce svá první dílka ukázat. Dost možná je už ani nevlastní, maximálně hluboko v nějakých historických archivech, ve kterých se snad ani raději hrabat nechce, sama neví, co všechno by tam našla. „Každopádně, až budeš zápasit s novým foťákem, klidně ti pomůžu… jsi tady z univerzity, že jo?“ hlavou kývla směrem k celému areálu kampusu, spolužačce (ač z jiného oboru) pomoc klidně nabídne, ale nedokáže si představit, jak by se naháněla s někým z města. A v tom jí dojde, že vlastně neví, jak by naháněla spolužačku, jejíž jméno nezná. Měla by se stydět, že fázi představování přeskočila, a rovnou jí tu drze začala vypravovat o své lásce k focení a foťákům. „Jinak, jsem Meg, a focení se věnuju už asi…“ na moment se zarazila a velmi rychle si na prstech spočítala, před kolika lety vlastně začala, „osm let,“ tuto slovní úlohu úspěšně spočítala a o výsledek se podělila i s tmavovláskou, jejíž jméno zatím stále neznala. „A začínala jsem s tím asi stejně jako ty, jen… mi to víc přirostlo k srdci,“ nechtěla, aby se tmavovláska cítila nějak amatérsky, protože každý někde začíná a není důvod se kvůli tomu shazovat. „Každý má holt něco, ty máš předpokládám zas fotbal,“ ručkou mávla k fotbalovému hřišti, „ve kterým bych byla třeba já úplně marná,“ uchechtla se a ruku svěsila volně podél těla.

To by nebyla ona, kdyby se k nějakému ztrapnění alias přeřeknutí sama neuvrtala. Koneckonců k tomu docílila bez kdejaké újmy na zdraví. Nebo spíš: už teď věděla, že bude sebe samu proklínat hned co se dostane na pokoj a bude nad tímto nepovedeným scénářem přemítat dlouhé noci, do té doby, co tu trapnost nevyklepe z hlavy. Naštěstí se k tomu Meg nijak nevyjadřovala, jenomže Bex z toho vykolejení úplně zapomněla reagovat na další poznámky ohledně proseb. Alespoň se mohla beze slov koukat na brunetku zachumlanou ve žlutém svetru a tiše přemítat nad tím, jak se chovat, aby se zbytečně znovu nepřeřekla. Jemným pokývnutím přitakávala, dokud se nerozkecala o smyšleném příběhu o rozbitém foťáku. „Snad půjde opravit,“ pousmála se nad tím, „jinak mě to bude stát majlant.“ Ani rozesmutněle nejistému uchechtnutí se neuprosila, vždyť to byla správná herečka. S takovou se měla hlásit spíš na konzervatoř.
Smutnit se jí chtělo dál, jelikož pozornost odvrátila úplně opačným směrem, než se jí zachtělo. A tak když se rozezněl monolog týkající se nejrůznějších specifikací fotoaparátu, z rtů jí vyšlo oddechnutí. Dokonce si ani nepřišla tak ztuhnutá v ramenech podobně jako kdykoliv Meg zahlédla kolem. Stačilo málo a ona na ni zase hleděla zasněně. Nejspíše se mohla zdát duchem jinde, když se zničehonic omlouvala za její přirozené nadšení. Už, už měla nutkání se zeptat na cokoliv dalšího, aby si tu její sluníčkovost mohla užít další minutu, jenže z jejích rtů nic nevycházelo, a proto mohla působit trochu mimo. Když už se to vezme kolem a kolem, tak mimo byla… jenom ne z foťáků, ale právě z Meg. Momentálně se poddávala i té fotománii, když došlo na zmínku bráchově… tedy jejího modelu. Trochu v ní hrklo, zdali pak neřekla omylem číslo neexistujícího modelu, naštěstí usměvavá brunetka její slova potvrdila. Mírnému zastříhání obočí se však neubránila. „Tak posloužil mi, nemůžeme mu zase křivdit,“ ušklíbla se mezi smíchem. Náhlé odmlčení využila k tomu ji jakýmsi způsobem znovu pochválit. Ať už se to týkalo její maličkosti, anebo jejího úžasného foťáku, tušila že nemine. „Prosím tě určitě vypadaly stokrát líp, než tvrdíš,“ vložila se jí do toho. Nejspíše to říkala schválně, aby Bex jakožto amatérku neshodila. I kdyby jí by to bylo v celku jedno, ke štěstí jí stačila tahle konverzace. „Jako že bych byla takový tvůj padawan, jo?“ vyhrkla bezmyšlenkovitě. Že by se nefalšovaná Bexy přece jenom probudila z hibernace? Ani náhodou, jelikož ji stihla ihned zazdít a dělala, že takovou nerd blbost neřekla. „Chci říct,“ odkašlala si, „to bych byla moc ráda.“ Dalšímu úsměvu se nezapřela, a to i přestože odpověď na dotaz bezdůvodně prodlužovala. „Jo, občas se tu objevím,“ prohlásila tajemně, „asi to nepůjde poznat na první dobrou, ale studuju literaturu. Duuh.“ Volnou ručku zdvihla a palcem ukázala jakoby za sebe, kde se cca nacházela její fakulta. Spodní ret si během toho nikdy nekončícího úsměvu skousla, a to i když se jí Meg začala představovat, jak kdyby byla na nějakém sezení bývalých alkoholiků, kteří si navzájem sdíleli roky abstinence. Pozorovala, jak si počítala každý rok na prstech, aby na žádný nezapomněla. „Tolik?!“ vyjekla překvapeně. „Tak to radši nebudu říkat, jak dlouho fotím já, ještě si tu nabídku rozmyslíš,“ chechtala se. Nemohla však sebe samou přemáhat si tohle tajemství nechat pro sebe. „No jo, ale já fotím rok a půl a mám pořád pocit, že o tom vím kulový,“ přiznala se s chichotem. Tímto tvrzením potvrzovala své amatérství. V téhle fantazii byla pořád začátečníkem, a to jenom kvůli tomu případnému učení, které se jí mohlo dostat díky brunetce. Automaticky se podívala směrem, jimž ukazovala. „Kopat s míčem zvládne kdekdo,“ zamumlala na obranu. Hned co to dořekla, na hřišti se zase něco semlelo. Tentokrát jedna z holek míč místo do brány kopla kamsi úplně jinam. S takovou by to byla další bondovka. „Vidíš?“ prohodila žertovně. Natočila hlavu do strany, díky čemuž jí přepadlo pár pramenů přes rameno. „Určitě bys překvapila i samu sebe,“ hlesla zasněně. Tohle rádoby sezení podtrhla svou anonymitou, nad čímž se sama zasekla. Konec konců sama si nebyla jistá téhle chvíle, kdy mělo docházet k vzájemnému představování. „Uhm, já jsem Bexley,“ vyhrkla po chvilce bezprostředního zasnění. Už znala její jméno tak… už mohli plánovat svatbu, ne? Vlastně takovéto myšlenky mívala jenom, když se podívala občasně jejím směrem (nebo tak si to alespoň vysvětlovala, vůbec to nebylo tím, že tam byl někdo, koho znala). Delulu je solulu. A jako správná delulu queen, Bex nemohla přestat myslet nad tím jaképak měla dneska štěstí. Jinak by se s ní přece neseznámila. „Tak jestli to budeš chtít brát jako výměnný obchod, tě naučím fotbal a ty mě zas fotit,“ culila se, ač moc dobře tušila, že to nebyla zrovna lákavá nabídka. „Ty asi ne, ale já bych to nutně potřebovala... ve formě rychlokurzu nejlépe,“ zaskučela samým zoufalstvím. „Abych to uvedla na pravou míru, tak děkan si po dlouhý době vzpomněl, že tu máme i holčičí tým kopané a chtěl ať jim nafotím nějaký promo materiál. To je bohužel vše. Víc mi k tomu neřekl,“ rozkecala se o svém trápení. Momentálně oplývala ironií kvůli odmítnutí původní nabídky, a to jenom kvůli tomu, že si nedokázala přiznat prohru. „To je tak když člověk neumí odmítnout a něco někomu slíbí,“ hlásala rozčertěně, zatímco se v mobilu snažila marně najít alespoň nějakou použitelnou fotku. Místo toho každá z fotbalistek byla rozmázlá jako mastný flek. Některé tak vypadaly i normálně, ale chlubit se tím rozhodně nechtěla, a ukazovat tyhle veledílka Meg už vůbec ne.