Sotva slyšel slovo zeď, musel se nad tím pousmát. Co se její zdi týče, přišla mu naprosto geniální. Vždy rád obdivoval všechny fotografie, nebyla snad jediná, která by se jí nepovedla. Byla opravdu hodně dobrá fotografka, což Wallace právě ocenit uměl. A také jí to neustále připomínal. Stejně tak i spoustu dalších věcí, třeba že jí tohle tričko, nebo tamty šaty opravdu sluší a určitě v nich nevypadá jako nadýchaný muffin, nebo že to zvládne a že je vlastně chytrá. Ona si toho nevšímala, byla v těchto věcech slepá, v těch, které si Wallace postupně uvědomoval. Bylo jednoduché mít rád svého kamaráda, jenomže když potom přijde otázka jakým způsobem, odpověď Wallace a Grace by se dozajista v mnohém lišila. A to byl ten zásadní problém, oba jejich vztah viděli trochu jinak. Respektive, Wallace viděl trochu jinak Grace, což si samozřejmě ona neuvědomovala. Věděl moc dobře, jak tyhle věci nevidí, jako by měla zamlžený objektiv. Nevadilo mu to, ne dokud se nerozhodne něco říct. Jestli vůbec. "Zase?" zasmál se, jelikož už tam byl několikrát. Byl si toho vědom, tu zeď párkrát viděl a nejednou by tam moh natrefit na svou tvář. To bylo pěkné, koukat takhle ze zdi na Grace. Možná těm fotografiím přeci jen trochu záviděl. Ale to už byla jiná řeč. Měl by se soustředit na Grace v přítomnosti, a tak se probral ze svého přemýšlení, i když na to zřejmě nevypadal, a na tváři vykouzlil další ze svých líných úsměvů. Potom se zase zasmál, už jen kvůli tomu, co Grace řekla. "Jako jedna z mála." pověděl potom s prostým pokrčením ramen a předstíral sledování zápasu, i když celá jeho pozornost patřila Grace, jejímu foťáku a všemu, co říkala. Hned na to ho ale nařkla, že se přišel podívat na zadky, samozřejmě ve srandě, ale i tak měl chuť říct, že jediný zadek, na který by se tu podíval, je možná tak ten její. Ale jednak to nebyla pravda, protože byl kluk a zadky on, stejně jako jiní, sledoval už tak nějak automaticky, aniž by si to uvědomoval, a také mu to nepřišlo vhodné, už jen kvůli tomu, že viděl před očima, jak by Grace zrudla a nevěděla, co na to říct. Tohle jí nechtěl udělat, chuďátko. "No jo, tos uhodla." řekl asi stejným tónem, jako ona, aby šlo poznat, že to také myslí ze srandy, ač z jeho strany to byla v zásadě pravda, ač ne cílená. Opakuji, je to kluk. Kluk. Asi ho z toho nemůžete ani vinit. Poté přišla řada na novinky, jako vždy. On jich nikdy moc neměl, žádný zajímavý život u něj neprobíhal, ač se to občas mohlo zdát. "No, plánuju cestu do Londýna, ale nechci se tam zdržet dlouho, jinak už začínám přemýšlet, že bych se o prázdninách někam podíval. Táhne mě třeba Peru, ale v tomhle jsem docela nerozhodnej." to byla pravda, on totiž nikdy nevěděl, kam chce cestovat. Nejlépe všude. Ale kde začít? To byla otázka! "A co ty, něco nového?"

“Nezbavíš se téhle přezdívku už asi nikdy.. “ Zasměje se a dá si plastový kelímek mezi zuby, mezitím začne hledat něco po kapsách. Po chvilce vytáhl krabičku malborek a zapalovač. Netušil zda se tu smí kouřit nebo ne, ale vlastně mu to bylo celkem jedno. Když pije pivo má dvojnásobnou chuť si zapálit.. Proto si rovnou jednu cigaretu vytáhne. Kelímek si dá zpátky do ruky a cigaretu si zapálí.. /Konečně./ Miloval ten pocit kdy mu plíce plnil nikotin.. Trochu pobaveně se zasměje.. “Nevím jestli bys to měla brát jako kompliment. Mohlo by tě to pak navádět ke špatným věcem..” Koukne na ní a vyfoukne kouř jejím směrem…Musel uznat že na něj zapůsobila, nebyla to typická holka, které potkával denně.. ”Ale nedělej se.. Každou holku potěší když se jí kluk dvoří a říká jí všechny tyhle jak ty říkáš otřepané fráze..” Zasměje se . Bylo to jasné jako facka, některé holky si to možná nepřiznávají, ale lichotí jim to…Každá holka se na to dřív nebo později nechá utáhnout. Věděl to, přece jen s holkama měl nějaké zkušenosti.. Každá se dala na takové fráze po chvilce utáhnout, stačilo jen zatahat za ty správné nitky.. Měla pravdu problémy se vážně tvoří snadno, Elliot pokaždé stál jednou nohou v nějaké průšvihu..Jeho pronásledují problémy z minulosti, bylo to pro něj horší než kdyby si dělal pořád nové a nové. “Chápu jak to myslíš.” Víc jí k tomu neřekne, protože nemá co. Nebude tu říkat jak moc ho problémy přitahují.. Sledoval jí jak si přejela jazykem přes spodní ret.”Jsi si jistá? Že dostávání do problému je to co chceš?” Zeptá se a věnuje jí teď celou svou pozornost, přece jen tahle odpověď ho zajímala.. Narazili na společné téma , jen měli každý trochu jiný názor.. Když začne mluvit o tom že peníze nejsou všechno , také řekla to že i když jí její otec dostal z problému nedělá to z něj otce roku.. Byli v tomhle tak stejný, ale Elliot měl přece jen trochu jiný názor, proto se upřímně musel zasmát…”Tak hele, jako někdo kdo s tímhle má trochu větší zkušenosti ti dám jednu radu..”Elliot často lidem neradil, vlastně mu většinou bylo jedno co dělají jiní lidé, pokud teda nešlo o jeho blízké přátele… “Říkáš že peníze nejsou všechno, ale pleteš se. Hlavně v tomhle případě. Jen díky penězům se dokážeš z problému dostat, nemůžeš popřít že to tak není.. Protože znám spoustu lidí co neudělali tak hrozné věci jako já a dopadli mnohem hůř jak já.. vždy se z problému dá dostat když máš dostatečný obnos peněz.. A i když to tvůj otec dělá třeba jen kvůli tomu aby udržel dobré jméno rodiny měla bys být vděčná… I když rozhodně mu za to taky neděkuju…” Posledníma slovama jí naznačí že to má podobně. Ať už si z tohohle vezme cokoliv měla by si uvědomit to, že bez peněz to prostě občas nejde, pokud teda nechce dělat veřejně prospěšné práce nebo skončit někde v ústavu.. Elliot se s nikým nes*al.. prostě co měl na jazyky to řekl.. Elliot skutečně nevypadal jako někdo kdo by se problémům vyhýbal, ale rozhodl se hrát na neviňátko.. “Věř mi já se jím snažím vyhýbat co to jde..” zasměje se, byla to pravda oni si ho ty problému stejně najdou.. Nováček to rozhodně ne.. Byl spíš expert na dělání problémů, on se tím ale rozhodně nechlubil..Její slova ho zase pobaví.. Prostě se musel začít smát tak nahlas až se pár lidi otočilo.. Pobavila ho a hodně.. “Holka holka…” zakroutí hlavou ze strany na stranu..”ty mi dáváš…”Řekne ještě trochu se smíchem a pak se na jeho tváří objeví vážný výraz. Stačil jeden větší krok a stal skoro těsně u ní… “Kdybych ti řekl co mě láká musel bych tě zabít..” pošeptá jejím směrem, neřekl to pobaveně. Řekl to tím jeho chraplavym hlasem. Snažil se znít tak že to myslí skutečně vážně. Také se mu to povedlo, Elliot uměl budit respekt. Nakonec od ní trochu odstoupí a zahodí nedopalek na zem. Elliota rozhodně neláká představa jak někde leží spoutanej, to ne. On byl dominantní typ člověka, tudíž tyhle touhy jdou mimo něj, ale to jí přece nemusel vysvětlovat. On nikdy nemusí nic… “Risk je zisk.” Mrkl na ní”neprohrávám kočko to si zapamatuj.” Bylo možné že prohraje, ale kluci byli v dobré formě a Oliver byl dobrý kapitán, rozhodně svůj tým dovede k výhře .. “Pokud prohrajeme přijdu o nějaké peníze. Není ostuda o ty prachy přijít, když je získáš zpátky..” Elliot rád riskoval, jeho život by byl jinak nuda. “Mám ten nejlepší odhad.” Jeho sebevědomí z něj přímo vyzařovalo. Byl si jistý sám sebou i tím co říká. Málokdy se stalo že by byl zahnaný do kouta a nevěděl by co říct… Její slova ho zase zaujmou.. “Copak by sis představovala? “ tohle ho celkem zajímalo, protože on měl sport rád . Sport je věc, o které může říct že jí má upřímně rád…

Keďže ho ten basketbal naozaj vôbec nezaujímal dokonca ani predtým, než takým zvláštnym spôsobom nadobudol spoločnosť v podobe prisediaceho dievčaťa, bolo pre neho veľmi ťažké nevenovať jej všetku svoju pozornosť. Naozaj sa snažil, pretože nechcel vyzerať ako nejaký úchyl, no nemalo ho čo rozptýliť. Možno keby si dal tomu zápasu šancu...? Ozval sa hlások v jeho hlave, a on sa rozhodol počúvnuť ho, pretože začal mať pocit, že si dievča po jeho boku zrejme naozaj myslí, že je tak trochu mimo. Opäť si teda krátko odkašľal, pretože v hrdle mu stále z nejakého dôvodu vysychalo, a svoj pohľad trochu rozpačito upriamil na ihrisko. Vážne nerozumel, čo ľudia na basketbale vidia. Bolo toľko skvelých športov, futbal, americký futbal, baseball, hokej, no a najlepší zo všetkých - lakros. Prečo by niekto chcel dobrovoľne strácať čas basketbalom? Malé ihrisko, pár hráčov, ktorí sa ani poriadne nestihnú rozbehnúť kým majú vystreliť na kôš, skóre častokrát nad sto bodov na oboch stranách. Fakt to bola pre neho neskutočná nuda a on preklínal to, že sa na ihrisku pod nimi nedialo niečo zaujímavejšie, čo by skutočne udržalo jeho pozornosť na dlhšie ako dvadsať sekúnd. Bohužiaľ. Musel sa zmieriť s danou situáciou v tej podobe, v akej prebiehala. Keď sa k dievčaťu znovu otočil, ku svojim nohaviciam sa už nevracal. Slnko príjemne hrialo, začínalo predsa leto a teda vyschli takmer okamžite. Namiesto toho si vypočul jej slová o tom, že sa venuje športu a uznanlivo prikývol hlavou. "Predpokladám, že to bude seriózny šport. Medzi roztlieskavačkami som ťa totiž nevidel a myslím, že by som si ťa zapamätal," povedal seriózne, no predsa len s drobným úsmevom. Myslel to však úplne vážne. Mal dobrú pamäť na tváre, a navyše keď sa jednalo o príťažlivé dievčatá, čo ona nepochybne bola. Nepôsobila však na neho ani ako typ dievčaťa, ktoré by bralo roztlieskavanie ako reálny šport. Ani on ho tak popravde nebral. S roztlieskavačkami síce mal svoje skúsenosti, no vždy sa mu pri konverzácii s nimi vybavilo príslovie - z peknej misy sa nenaješ. A bola to pravda. Väčšina tých dievčat síce vyzerala dobre, no vnútri boli prázdne. Hlúpe, naivné, sebecké. Kombinácia vlastností, ktoré za posledné dva roky prestal vyhľadávať. "A nemáš mi za čo ďakovať, veď je to pravda," uškrnul sa, pričom bol so sebou celkom spokojný, keďže bolo jasne viditeľné že ju svojimi slovami potešil. Keby si to ale o nej nemyslel, určite by jej to nepovedal. Svojou úprimnosťou sa pýšil a pokiaľ sa mohli na neho ľudia v niečom obrátiť, tak to bolo práve to, že im vždy povie to, čo si myslí. Klamstvá nemal v láske už od mala. Možno preto, že mu matka nikdy nepovedala, kto je jeho biologický otec. Možno preto, že svojmu manželovi nikdy narovinu nepovedala, že ho podviedla a že nie je jeho syn. Možno preto, že kvôli nej teraz nemá s jediným mužským vzorom vo svojom živote žiadny vzťah. Hlavne sa teraz nezačni ľutovať. Znovu mu napovedal vlastný skreslený hlások v jeho hlave a on si uvedomil, že sa trochu zabral do vlastných myšlienok, a tak potriasol hlavou, ako by ich chcel rozohnať. Navyše, načo uvažovať nad depresívnymi vecami, keď sa môže venovať niečomu príjemnejšiemu. A to príjemnejšie ešte stále sedelo po jeho boku a nezutekalo, takže možno nevyzeral ako úplný psychopat. "To bol len vtip," zdvihol ruky v obrannom geste a pobavene sa zasmial. Nikdy by si neobliekol nič, čo by sa mu nepáčilo. Nie že by si na módu potrpel, to nie, no nepoznal nikoho kto by si kupoval oblečenie, ktoré sa mu zdalo nevkusné a v ktorom by sa necítil dobre. "Malo to byť tvorivé pozvanie na drink, no asi mi moc nevyšlo," rukou si poškrabal zadnú časť hlavy, možno aby trochu zakryl rozpaky z toho, že to dievča vedľa neho nepochopilo. Žeby po tej svojej krátkej pauze v oblasti randenia zabudol, ako komunikovať so ženami? To by bola pre neho dosť veľká tragédia, pretože spoločnosť ženy mu už naozaj chýbala. Niekedy bol sám na seba nahnevaný za to, že je teraz taký vyberavý. To dievča, Elena, ktorú stretol v kvetinárstve, by pravdepodobne prišlo hneď, ako by jej zavolal. Prečo inak by mu nechala svoje telefónne číslo? Také dievčatá ho už však naozaj nebavili. Namyslené, povrchné a bezcitné. "Tak to skúsme inak. Som Darren," usmial sa a natiahol k slečne ruku.

Jako u většiny mužů, se dotkla trochu jeho ega a on div neskučel jako štěňátko. Je docela vtipné, co s ním její společnost dělá, přičemž ona se o nic ani nesnaží, ale je to na něm poměrně dost vidět, musí ho trochu zklamat, ale tohle nejde moc dobře zakrýt. Ne před ní, musel by se hodně snažit. Jenže zároveň jeho ego oceňuje, přijde jí to lepší, než mít úplně nijaké. S těmi lidmi si moc nemá co říct, až na výjimky, kdy své ego klidní a je trošku jiná, možná pro někoho dalo by se říci lepší. Přitahuje ji to lépe řečeno, což může být divné, ale něco v něm je skryto a chce to odhalit tak, jako on jí. Je však dost možné, že ona mu někdy ublíží. Nasere ji, jakmile mužské ego přes ní přeroste a pak se jako had i jedem brání. Bolí to. Bolí to, ona si to dokáže poté uvědomit, ale někdy jsou situace, kdy se o ublížení nepokouší a člověk je vztahovačný a vezme si to osobně. Blížila se do jeho hlavy, do jeho nitra, ale občas se musela zastavit, spálí se a couvne. Tak to bude i u ní. Bude se pálit, ona bude jako kniha, jenž hoří, ale zároveň je její obsah nedotčený. Ale jí se zatím dost daří, i z jejího pohledu. Dokázala ho trochu číst, chtělo to jen úsilí, co do toho dává a baví jí to. Nechce ho přestat vídat, nemůže tuhle záhadu nechat zmizet. Je to s nima složité, oba jsou složití a zajímaví, uvědomující si to dostatečně a to je ještě víc zajímavé. Všechno je to tak matoucí, ale hlavní je, že si rozumí. I když občas má vážně chuť ho nějakým způsobem umlčet, zvednout se a vybodnout se na to. Jenže ta zaujatost jí to nedovoluje, poutá jí k židli a nedovoluje jí tak vstát a odejít. Nebo to dělá on sám? Jistě že. Nutí jí objevovat jeho stránky a tváře, chování a vše okolo, všímat si každého detailu, čehož by si člověk normálně jen tak nevšiml. Ano, až tak jí zajímá. Rozhodně z něj nemá strach, tak jako mnozí možná mohou mít. Chladné pohledy nejsou pro někoho na denním pořádku, proto mohou způsobit husinu. Jenže on měl ten pohled opravdu jako led. Vtipné, že zrovna ledový pohled ji rozpaloval. Při těch pohledech nedokázala uhnout pohledem, naopak se soustředila na hnědé oči, teplé oči, které najednou působily i přes to mrazivě. Oba jsou mraziví. Jsou jako zima, když na to dojde. Ale ona dokáže být naprostý andílek, před určitými lidmi, co si to zaslouží. Nerada lidem ubližuje, ale někdy není jiné východisko a nedají jí na výběr, tak to prostě je. „Hold budu takový malý nevyřešený zázrak. Některé věci vysvětlit a poznat nejdou tak lehce. A moje povaha ti to rozhodně lehčí neudělá.“ Pokrčí rameny, jako andílek co nikdy nic neudělal, nikomu neublíží a je hrozně milý. Ona je ale jako anděl, jen s ďáblem v těle. Ne víc, než jeho trapné maskování úsměvů. Je to marné, její oči jsou pozorné, vnímají ty krásné úsměvy, jenž jsou jako kouzla z pohádky. Baví ji ho trochu rozrušit, proto se k němu s úsměvem opět nakloní. „Myslíš že ten úsměv přede mnou schováš? Ne.. Ani nemusíš. Nikomu neřeknu, že já jsem ta výjimečná, jenž tě k němu dovedla.“ Navázali oční kontakt při konverzaci. Vyhovuje jí to, i když u některých lidí to způsobuje nervozitu. Ona v nich, abychom to uvedli na pravou míru. Navíc to udržuje bližší kontakt mezi lidmi a je pak vidět, že o sebe mají zájem. Kdyby koukala všude možně, radost by mu rozhodně neudělala. Jeho odpověď na otázku ji lehce potěší, to je také vidět na tom spokojeném uculení, jenže on změnil téma víc do hloubky. O co se snažil? Cítila menší zmatení, jenže to je ta jeho hra, kterou ona hodlá hrát společně s ním a tak se položí na moment na lavičku na záda, nohu přes nohu a pohled upřený na něj. Ona není slečna, co by za někým dolejzala, brala by to, že by jí vidět už nechtěl. Hold někteří nevidí její dokonalost hehe. „Můžeš to udělat, nikdo ti to nezakazuje. Dokonce ani já ne, není na mě to rozhodovat, rozhodně by mě to nesložilo.“ Pokrčí lehce rameny, přivře na moment unaveně oči, narovnala si hlavu směrem ke stropu, furt ho ale plně vnímá, nehodlá s tím jen tak přestat, jeho slova jsou zajímavá, tak jako jeho myšlenky, kterých si beztak vyslechne ještě mnoho. Něco ho k ní táhne, cítí to. Jeho slova ho donutila se začít smát, znělo to možná trochu ďábelsky, musí si i promnout obličej z toho pobavení, jenž ji šimralo po obličeji. Ohlédne se na něj s úsměvem, zakroutí hlavou. „Samozřejmě, mužskou společnost mám. Kdykoliv ji budu chtít, ukážu si jako vybíravá mrcha. Ale já nemám zájem o společnost bez mozku. Nejsem kráva, co si raději vybere bezmozek za mozek. Přestává se mi líbit, jakým způsobem mi křivdíš.“ Řekne dost vážně, chlad proti němu vyšle nazpátek. Bůh ví proč, od něj jí to sralo. Zdál se, že jí přečte, nečte ale dobře, bude ho to ještě muset hodně naučit. Ona ráda s lidmi spí, ráda otevře dveře klukům a pozve je domů, když jsou pro ní celkem dostateční, ale nedala by přednost jim před ním. Navíc když je to tak zajímavé, to jí jen tak nudit nezačne a to má sex doopravdy ráda. „Navíc ne všechny ženy takové jsou. Taky nejste svatoušci, broučku. Nikdo zde není, ať si říká co chce, věří v co chce, každý má špinavou duši, to k nám patří. A pokud to bylo jen pobavení mezi lidmi? Chvilkové. Fajn, nechť je, co se má stát se stejně stane, nic na tom nezměníme. Když mě budeš chtít vidět, ozvat seš můžeš, když ne, odpověď je jednoznačná.“ Oči upře do stropu, tikají po kovových trubkách, co se honí všude na stropě, proplítají se jako osudy lidí, občas někde reznou a stárnou, či jsou to snad ty špatné vzpomínky? Myslí na blbosti, stále ho dokáže vnímat, ale proč se na něj má dívat ona? Hledět do jeho zad, připadat si jako mluvit do zdi, ani k tomu neklesne, hezky si vyčká na moment. Jádro v ní je stále v obalech. Kolik těch obalů však je? Stále je dobře chráněná, před jeho otázkami, před jeho vším a nedělá to ani úmyslně, je to ona, její povaha. Osobnost, schovaná před světem zlým i dobrým. Bylo mrtvolné ticho, on ho však prolomil. Co si ona o tom myslí? Skousne si lehce ret, srovnává si u toho myšlenky, které mu plánuje po chvíli říct. Opravdu se tak stane. „Jsi vztahovačný, i já jsem vztahovačná. Každé slovo může převrátit situaci naruby. Co bych měla v tu chvíli dělat? Cítit se vině? Ne, to není nic pro mě. Můžeme tedy jen doufat ve slova, co neublíží naším osobnostem a dovolí nám spolu nadále komunikovat. Mám i lehčí způsob. Jen se ozvi, já si ráda najdu čas pro chytré lidi, kteří za to stojí. Pokud se neukáže u tebe opak. Byla bych nerada, je těžké najít někoho inteligentního.“ Odmlčí se po dlouhém vyrábění, pozvedne koutek rtů do vzduchu a ohlédne se na něj. „Musí to něco znamenat, když už jsi na mě vylil pití a jsi se mnou v dívčí šatně.“ Poznamená nenápadně drzou poznámku. Budou mít mezi sebou bouřlivé chvilky, to jim mohlo dojít už teď. Mají podobný charakter, který navzájem odhalují. Odhalují to dobré, i to špatné.

Jeho životní příležitost mezi prsty doopravdy proklouzávala. Ta příležitost je Zoey, jenž miloval ale nedal to dost najevo, aby to ve svém srdci pocítila místo bolesti, kterou jí tím způsobil. Utíkala, ne doslova, ale od toho problému, od něj a od té reality, pronásledující ji pár let. Ztratil ji. Už dávno, i teď, je to s ní vážně složité. Je složité vybudovat si u ní lásku, důvěru po tom, co si prošla například s rodiči. Každou chvílí jí v hlavě panovaly otázky, proč ona? Proč ona není milována rodiči, proč ona nebyla milována tím, koho chtěla nejvíce? Ubijí jí to. Ty otázky, či neexistující odpovědi? Ty oči. Všechno jí to připomnělo. Problesklo se jí vše špatné i dobré v očích, ale špatné věci často překryjí ty dobré, možná protože špatných bylo víc a doopravdy jí to způsobilo něco v srdci. Vyklouzne mu jednoduchým způsobem, není těžké ho očima okouzlit, to dokázala vždycky. Dokonce to fungovalo až do teď. Jenže to funguje i u něj. Má hnědé oči. Plno lidí má plné oči ale v těhle je něco jiného. Zamilovala se i do nich, je tam její součást. Ještě stále. A že byla jeho? Tak proč to nenaznačil? Proč jí ničil, proč to všechno? Její nitro křičelo. Bouchalo do zdí jejího tělo, div se nesvalila na zem a nerozkřičela úplně stejně. Nevydala emoce. Nezačala bouchat pěstmi do zdi při návalu vzteku a nerozedřela své jemné a drobné ruce do krve. Všechna psychická bolest by šla přes fyzickou a mohli si to ulehčit. Bývala růže. Nádherná růže s trny, která byla schopná rozkvést jen pro něho a své trny nepoužít. Teď uschla, kvetla málokdy a trny vždy zůstanou. Kéž by ho mohla proklít, jako čarodějka. A jak? Neuhodila by ho. Nemlátila by do něj, to není kouzlo. Všechny vzpomínky, kdy na ní křičel, mlátil do zdi vedle její hlavy, by přenesla na plátno jako film a nechala ho, ať se kochá svým chováním k ní. Ať se kochá tím, jak se o květinu nestaral a ona odešla.
Pohled z blízka je jiný, hluboký ale i ten na dálku s ní dělal neuvěřitelné divy. Nemůže mu polevit, nedokáže momentálně na to ani pomyslet a proto co nejvíce uhýbala pohledem až nakonec své oči odprostila, otočila se a mířila pryč. Chodbami a má pocit, jako by jí uzavíraly ještě víc, než se uzavírá její hrdlo. Jeho slova se jí zaryla do hrudníku a ona ještě víc zrychlila. Už to vážně vypadalo, že se přiblíží k východu úplně a uteče mu. Že se rozuteče a tím to skončí. „Není o čem.“ Odsekne opět.

No jo, její slavná zeď, plná vzpomínek a krásných, i špatných zážitků. Zrovna na jeden si vzpomíná, nejedná se zrovna o ten nejhorší, vzpomíná na něj ráda. Ale když jako mladší jela na koni a byla neskutečná bouřka a ona byla celá zmoklá a to bylo nádherné slunce ten den. Tudíž má fotku od táty, kde stojí se zmoklým koněm a mají v podstatě úplně stejně naprdlý výraz. Teď už víme, že tam nejsou jen její fotky, ale většina z nich je vážně jejích. Je to věc, které se chce naplno věnovat, jde poznat to její zapálení na míle daleko. Už od pohledu, kdy ji zahlédnete vám dojde, že tohle není jen holka co fotí na automat. Prostě a jednoduše to vycítíte. Co ona ale moc nevycítí je, když se někomu líbí a přitom to kolem lidi na Wallym musí přímo vidět, ale ona je na takové věci slepá, co se týče vztahů. Poslední dobou se od kluků držela dál, bůh ví proč. Asi se styděla za to si užít s někým na jednu noc. Nepřišlo jí to prostě správné, ale to už je věc názoru. Je to pro ní jednoduché, má ho ráda jako kamaráda. To je velice ošklivá věta pro ty, jenž se do druhého zamilují, sama to párkrát zažila, bolí to a nikdy by se nechtěla ocitnout v kůži, kdy bude muset ona být ta, co někomu říká, že ty city neopětuje. Bude se chtít zahrabat. Utéct a možná se jí bude chtít i brečet, pokud to bude někdo jí blízký. Nemyslete si, i ji to zničí, je to citlivá slečna zajímající se o ostatní skoro více než o sebe. Bude jí to hodně ničit, až na to jednou dojde nebo pokud to z Wallace nevyprchá. Další věcí je, že si nemyslí, že je dobré když se nejlepší kamarádi stanou pár. Jo, rozumí si, ví o sobě vše a tohle to doplní. Ale má strach, že kdyby ta pohádka skončila, už by nebyli ani kamarádi. To je jeden z obrovských strachů, co by její lásku dokázal ke kamarádovi či někomu ovlivnit. Soustředí se moc na „co kdyby“. „Ano zase, zasloužíš si tam být, jsi součást mého života. Takové věci tam patří.“ Znají se poměrně dlouho, a proto to řekla, ne aby mu dávala naděje, na což je asi už pozdě, pokud je to menší naivka. V podstatě jí vídal každý den, z fotek. Nutno dodat že ze začátku měla dost.. No divný pocit, když se před tím třeba měla převlékat. Pak smazala představu z dětství, že fotky mají oči a všechno ti lidé ví a vidí a šlo to už normálně, teď si na to ani nevzpomene. Rodiče jsou jí jedno, ostatní.. No je stydlivka a když je na fotce nějaký random cápek na lavičce z města, taky by nebyla dvakrát nadšená, to si nebudeme nic nalhávat. Oči v objektivu, avšak plnou pozorností i u Wallyho. „Není nás málo. Jen si nás kluci nevšímají, mají zájem o dívky jako jsou roztleskávačky. Co je chtějí a prahnou po nich, nebojí se ukázat. Jsou zaslepení. Jinak nás je opravdu hodně, stačí otevřít oči a rozhlédnout se.“ Pokrčí rameny, má pravdu a mrzí ji, jak je občas svět nastavený. Vztahy by pro ní byly pak možná lehčí. Když jí někdo vidí, řekl by o ní, že je tak zvaně „k ohnutí“, ale jakmile zjistí, že není nějaká bad bitch, tak dají hned ruce pryč, či se pokusí využít její nevinnost. Nebo si jí ani nevšimnou. „No já vím, rozená špiónka.“ Zasměje se nad jeho poznámkou o zadcích. Kdyby jí řekl, že se přišel dívat na ní a na ten její, asi by úplně zrudla, ztratila všechnu slovní zásobu a rozběhla se nervózně pryč. To by teprve dopadlo. To by si u ní moc nešplhnul teda! Nevyčítá mu pohledy na dívky, je to kluk, i ona se zahledí na nějaké kluky, na to jak vypadají, jak se pohybují, třeba na jejich tělo ale.. Není připravená aby jí něco takového řekl kamarád. A tak po chvíli změní téma na jeho plány, co jí zní opravdu zajímavě a tak se nad tím musí přímo rozplývat, i když on nevypadá moc zaujatě. „Peru! Peru! Tam bych tak chtěla.“ Zasněně se na něj podívá, jako dítě s hvězdičkami v očích a s krásným zářivým úsměvem, rukou si projede husté blonďaté vlasy a nezaujatě nad svým životem pokrčí rameny. „No já moc nevím, asi fakt nic zajímavýho. Taky bych někam cestovala, bojím se trochu sama po tom co mě rodiče neustále něčím straší a já nevím co. Kdyby mi nedali brouka do hlavy, ani si na kraviny jako znásilnění nevzpomenu.“ Protočí očima, rozhlédne se kolem a kývne na něj ke stánku s pitím, kam se taky rozejde.

Dobře, dobře, máte pravdu, on jí dokáže zmást, opět si přišla v jeho osobnosti jako Alenka v říši divů, celá ztracená a samotinká, bezbranná. Jenže se v ní na chvíli i komolil hněv, není se čemu divit, docela si s ní zahrával, ale je to jenom odplata za to, co dělá ona. Nechce se s tím moc smířit, ale je moudrá, tak to trochu v hlavě zpracovává. Ve výsledku? Vůbec jí nezajímá, že pro něj není zázrak, ona je zázrak pro jiné, trochu mu to věřit nechce a v duchu doufá, že jeho slova bezvýznamně vpaluje zpět. Trochu to možná zabolelo, ale bylo to jen malé píchnutí, jenž bylo hned regenerováno a zmizelo v zapomnění někde v mozku. Bezvýznamné, nudné a už žádné po chvíli ani ne. „Jestli se mnou čas pouze zabíjíš, nikoliv netrávíš se zájmem, tak si spolu dostatečně rozumět nebudeme. Já nebudu ztrácet čas s někým, kdo nemá co dělat a tak využije toho mého. Nechci abys mi ležel u nohou. Nechci abys byl slaboch jako oni, a vím že nejsi. A nechci od tebe naděje. Nemám zapotřebí si je u někoho dělat.“ Odsekne jako přímou palbu nazpátek. Rozzuřil ji, ona to v tuhle chvíli už nebrala jako srandu. Teď se mu opět uzavřela, zmizela mu opět přímo před očima její otevřená část, tak jako on mizel jí. Budou se stále objevovat a ztrácet, vždy však něco zůstane. Záchytný bod, kterého se bude držet zuby nehty ve svých myšlenkách. Ten hlas, ten styl. Jak jí opovrhoval. Chtěla vyšvihnout ruku a vlepit mu facku. Vážně moc chtěla, ruka jí k tomu přímo hořela, ale ona mu nechtěla ublížit. Vážně ne, ne úmyslně a nedovolila by si ho za takovéhle věci uhodit. Jsou horší věci, co jí někdo může říct, než je tohle, tudíž se na to vykašle. Ani ona nechce být ta první přečtená. Jsou vážně divní a stejní si navzájem, ale ve výsledku je na tom něco krásného, no přiznejme si to. Nechce ho ztratit, i když je to prostě náhodný člověk, jenž jí polil drahou skotskou při roztleskávání. Ale rozuměla mu, on rozuměl jí, i když se neustále uráželi a najednou na sebe byli hodní. Ty slova bolí, neví proč. Možná protože je chytrý? Nějakým způsobem jí to k němu táhne a oni se na té cestě touhu vždy setkají. Jakmile spustí ta slova, bude litovat že je vůbec řekl. „Kdybych charakter neměla, vůbec by jsi tu neseděl, nepromlouval mi do duše, neoplácel mi tuhle jednu velkou hru. A jestli se ti vážně můj charakter nelíbí. Nemáš tu se mnou co dělat.“ Odpoví nepříjemně směrem k němu, celou dobu hledíc mu do očí a myslíc všechna ta slova vážně. Bolí jí mu takhle odpovídat, jenže on si o to prostě řekl. Usadil se vedle ní, když ležela natažena na lavičce s pokrčenýma nohama. Usadila se, přiblížila se k jeho tváři a nechala jeho prst sklouznout po té jemné a rozpálené pokožce. „Neznáš mě. Nevíš, jaká doopravdy jsem a neskutečně tě to ničí. Nevědomost mého já. Chtěla bych být tak moc jednoduchá, abych po životě chtěla pozornost muže a ještě od něj lásku. Kéž by to bylo tak jednoduché.“ Zašeptá směrem k němu. „Nemáš pravdu. Nevidíš do mě. Umím být milá, hodná, ale jen pro lidi, co vím, že toho nevyužijí jako nějací bastardi. Nechci být v zrcadle viděna jako někdo využitý pro cizí účel.“ Oddychne si a na moment se zahledí do země. Potřebovala uklidnit svojí mysl, nechtěla být zlá, nebyla momentálně v tom rozpoložení myslet něco fakt vážně, ale tohle vážně myslela. Nenechá někoho o sobě říkat sračky. Když jsme byli u té lásky? Dokáže ji ona vyznat? Už dlouho tomu tak nebylo. Kdo ví, kde se to v ní ztratilo. Stále se dotýkal její jemné tváře a je to zvláštní ale.. Ona nikdy nebyla zrovna romantického rázu, když to někdo zkusil, vykašlala se na to. Romantika nebyla nic pro ní. Nějaké kytky v restauraci, to ne.. To asi není úplně ono. Asi by si zvykla ale byla by to ona? Třeba to je její část. Jen jí nevyužila. V podstatě nikdy. Nikdo se s ní nemazlil a ani ona s ním. Očima se střetne s těmi jeho. „Ne, nemáš pravdu Anthony.“ Vychutná si jeho jméno na jazyku, jako by bylo extra výjimečné. Tato konverzace je tak složitá, zároveň i jednoduchá. Všechno se to vylučuje. Přitahují se, zároveň si ubližují, najednou se dokáží na sebe usmát, ale co se děje. „Jsi zakázané ovoce, které možná jednoho dne okusím, tak jako ty mé. Jen to bude trvat dlouho u obou, jak to tak vypadá. A pokud si myslíš že je můj charakter o ničem, tak to bude pro tebe jednoduché a už nikdy se neuvidíme.“ Vezme ho za slovo, na moment na něj jen hledí a pak se z lavičky zvedne a přetáhne si přes hlavu jeho tričko, které položí volně na lavičku a rozejde se ke svým věcem, co se tam někde válí v tašce mezi skříňkama. Vytáhne si z ní bílý ručník, který si omotá kolem sebe a vezme si sebou i oblečení, do kterého se hodlá obléct. Nechce se tam už vracet, není na to dost naladěná, má teď lepší společnost. „Když ti to nebude vadit, osprchuju se, ale mluvit na mě můžeš, vnímat budu.“ Zaleze si za roh, kde není z lavičky vidět, i když mohl jednoduše vstát a jít jinám, ale nějak to nehrotí. Ručník si pověsí a svlékne si ze sebe poslední kousky oblečení a to je krajkové spodní prádlo, které odloží na jednu plastovou židli opodál. Postaví se před sprchu a nechá na sebe téct potůčky docela chladné a osvěžující vody. Úplně všude. Do hustých vlasů, ze kterých to teče po jejím krásném těle. Možná se ze sebe snaží smýt i tu negativitu.

Tohle je od ní ještě celkem dobrá reakce. Být to například nějaká zbytečnější existence, dostane bídu, kterou ještě nikdy nepocítil a nebylo by to jen dnes. Celé dny by ho propalovala pohledem a ničila by ho. Pálila jako suché dřevo. Zvolí ale ten dobrý způsob reakce, ale to jen protože jí svým způsobem zaujal, jinak by vůbec nejevila trochu lítosti. Ona sama je na muže vybíravá, ostatně tak jako na všechno, chce být se vším spokojená a aby to splňovalo ten správný účel. Tak to prostě je.. Co se týče ale nějakého vybírání lásky? Ne.. To už dlouho neproběhlo a asi neproběhne. Čeká na náhodu, ne hledání s úmyslem. Dneska náhoda přišla, ale ne vztahu, notak! Přišla náhoda jménem Anthony, jenž jí okouzlil natolik, aby s ním tady stále debatovala, i když se chová často jako idiot, avšak ona taky není svatá, ale to by nepřiznala, že jo. Má chuť mu vrazit, zároveň však neuvěřitelnou chuť se s ním neustále bavit protože i přes to, jak jí dokázal vytočit, jí něčím trochu i uklidnil a naznačil, že nějaké věci vážně není schopný myslet a vidí v ní něco nového. Tohle celý už teď působí komplikovaně, za to určitě může ta komplikace se skotskou. Ale ne, vtip. Je to zajímavé, baví jí to a nějak uvnitř sebe doufá, že jí to bude bavit ještě dlouho. Není těžké si teď odpovědět. Bude. Oba jsou dost zajímavé osobnosti podobné si navzájem, to je maličko rušivá věc, jenž je lehce ničí a nutí je se hádat. Ty osobnosti se kříží a vznikají pak menší konflikty, menší bouřky co rychle přijde a úplně stejně rychle odejde. Jsou ale bouřky, můžou přijít rychle a zdáti se být malé, avšak odcházet nekonečně dlouho. Něco ji k němu přitahovalo. Mezi nimi panoval chtíč, nikoliv kvůli sexu, lásce. Chtěli spolu komunikovat a trávit ten čas. Oba jeví nezájem ze strachu býti poznáni, doopravdy nechtějí přijít jeden o druhého. Přeci jen to setkání má význam, hledali se až se našli, bla bla. Jeví zájem a nezájem ve stejnou chvíli, působí to vtipně. Kdo ví, co z toho bude. Láska? To nikdo neví, to asi těžko. Ona neví, jestli by ho ani vydržela, navíc na takovou věc ani nemyslela, nemyslí na to v podstatě skoro u nikoho, dělá jí problém někomu vůbec říct, že ho má ráda. Ta slova se jí drží v krku a brání jí je vpustit do světa. Přímo jí dřou a ona to v podstatě nikdy nedokáže. Jediné, komu to snad kdy řekla jsou její rodiče, to je docela samozřejmé. Ty přímo miluje. Ani neví, komu by vyhovovala. Ano, možná by byla schopná někoho milovat hodně, ležet s ním v posteli, přitulit se k němu a usínat u něj. Ale neomrzí to? Neomrzí časem ležet vedle stejné osoby? Ona neví. Vztah v nějakém zralejším věku nezažila, bránila se mu, vyhovuje jí ten volný život, který si žije v podstatě naplno. Má často myšlenky, jestli na to bude někdy připravená a bude ona pro někoho ta výjimečná a pro ní on výjimečný. Může to znít jako klišé, ale je jí to jedno. Vždycky chce být šťastná a pokud není, nefunguje to a musí jít dál. „No jasně, že jsi jeden z mnoha.“ Protočí nad ním obrovskýma kukadlama, která teď tak často upírala do těch jeho, co jí přímo děsí, i tak překonává ten strach a dělá to. „Kdybys byl ten další, vůbec bych tu s tebou nebyla, tak jako ty Anthony.“ Naznačí mu lehce, jak se věci mají, nechce aby si zas myslel, že je pro ní úplně zbytečný. Kdyby se už neviděli, nezhroutí se, jen by to byla škoda. Trochu jí překvapí, že se jí taky bojí, nebo ne jí ale děsí ho její těžce čitelný charakter a tak toho chudáka v tom nenechá sama, zakření se lehce a nervózně si rukou zajede do hustých vlasů, ze kterých už za chvíli smyje trochu potu, který se díky vystoupení vytvořil. „Ale to není špatně.. Někteří lidé nejdou tak dobře přečíst. I když mě to děsí, toužím po tom.“ Pokrčí rameny, hleděla mu do očí a lehce se na něj mile usmála, není až tak zlá, ale umí holka, umí, není dobré nebýt u ní ve střehu, pokud se neznáte dlouho a ona nemá potřebu do vás tolik rýpat. Přišlo od něj přiznání a ona se v téhle situaci ztrácela. Něco ošklivého a nechutného jí řekne a poté se v podstatě ohradí, že ona má pravdu? Tudíž ty jeho útočné konverzace jsou vlastně k ničemu. Je pro ní těžké si uvědomit, že ty některé její taktéž, ale třeba na to dojde. „To by možná mohli, ale potom bychom byli opět všichni stejní. Opakovalo by se to furt do oka. Pak by zase někdo vylezl z řady na odstřel a říkal by si to co my. Dokola, dokola a časem bychom byli jen roboti.“ Zamyslí se nahlas. Nemůžeme být všichni jiní. Ona nežije v představě, že je jediná super Evelyn, je tu víc lidí. Lidi, co za to stojí a pro každého jsou. Nad jeho kurážnými slovy se musí lehce zasmát, jenže ten úsměv zmizí neskutečně rychlým způsobem a zamění ho docela chladný výraz. „A jsi si jistý, že to chceš zjistit?" Zeptá se dostatečně vážně. Chce to vůbec ona? Aby se dostal do jejího nitra? Neví. Pomalu se zvedne, svlékne tričko které mu tam nechá. Je dost možné, že voní lehce po jejím parfému, takže si ho buď bude moci užít, či ho rovnou vyprat, to jí je jedno. Už se vydala do sprchy, ve které sundala veškeré své prádlo, které měla doposud na sebe. Otočí kohoutem studené vody a nechá jí téct po svém rozpáleném těle. Je to možná ještě z vystoupení, z horka co tu je ale možná z její vytočeností, která vyprchává z jejího těla jako neviditelná pára. Zavře si oči, jen mlčí a užívá si ten pocit. Opře se dlaněmi o ledové kachličky a unáší se vodou tekoucí na ní ze sprchy. Je ráda, že za ní najde. Je atraktivní, ale ztratil by u ní hodnotu. Neříká, že by nebyla schopna se s ním vyspat ale něco jí u něj drží na uzdě, něco tam je jinak než například s Kierem. Ano, Kiera zná dlouho, jsou kamarádi s výhodama ale došlo na to docela rychle, kdy si to vybrali. Tady to tak nechce. Je možné, že se taková věc stane, úlet, co ona ví, ale není to cílené. Jde jí o to se dostat do něj. Znát jeho nitro. Ona pro něj chce být tou zajímavou, ne že ne, prostě jí zajímá, co si o ní chytrý člověk myslí. Nějaké tupce má na háku, tady je to ostatně jiné a tak jí ten zájem, který se on i ona snaží skrýt, zajímá a baví. Chce vědět, jestli se s ní chce bavit. Navíc je to člověk, kterému by mohla konečně něco možná říct, aniž by se bála, že se jí vytlemí a zjednoduší ten problém. Ona sračky neřeší. Na tohle má jakoby Erica, ale dlouho ho neviděla, je zaneprázdněn a ona to respektuje a Kier? To je kluk do postele, co o ní jinak zájem nemá, ona o něj zřejmě taky ne. Otevře oči a umyje si tělo šamponem, co se zde nacházel. Nad jeho slovy se lehce usměje. „Proto je to možná tak zajímavé. Kdybys mě pouze obdivoval.. Nuda. Kdybys mě pouze nenáviděl. Nuda.“ Odpoví zamyšleně, opláchne si vlasy a své tělo a za moment ani ne sprcha utichne, osuší se a oblékne si opět prádlo které měla ještě před chvílí na sobě před sprchou. Hold tu sebou jiné nemá, no netrápí jí to moc. Vyleze ze sprchy s turbanem na hlavě, aby se opět pohrabala v té tašce a našla si oblečení, které si hodlá vzít až si vysuší vlasy. Dokráčí později k němu, ani se na něj neohlédla a až teď si ho tak prohlíží, jak tam sedí jako hromádka neštěstí a dřepne si na moment k němu. „Nemusíš lidi jen nenávidět či obdivovat. Jak vidíš, můžeš oboje.. Asi to nebude lehký, ale ty nemáš rád věci lehké a jednoduché. Ne?“ Nakloní hlavu ke straně, usměje se na něj trochu, nu potom se zvedne, sundá si ručník z vlasů a pustí fén, aby si vlasy vysušila.

Rive většinu času nikam nechodila, neměla to zapotřebí, když měla svoje knihy. Jediné její návštěvy byly buď do knihovny, nebo někam do obchodu, kde si kupovala nové a nové knihy. Ani nepočítala kolik jich přečetla, nemělo to snad ani cenu. Chvíli si přišla jak kdyby se její život neskládal z ničeho jiného než z knih a čtení, ovšem to si naštěstí vyvrátila, když se rozhodla že nakonec by mohla zkusit zajít na akci. Sice neměla ráda namyšlené lidi, vyhýbala se jim prakticky obloukem a bylo jasné že na takové akci se jim jen tak nevyhne, ale i tak to riskla. Neměla to nijak daleko když bydlela na koleji. Na sebe si oblékla normální outfit, který se nedal vlastně brát ani jako dobrý na tu akci, ale ona neměla v plánu se tam zdržovat nijak dlouho, stejně moc dobře věděla že nějaký kousek již prošvihla a pravděpodobně stihne jen část. Nevadilo ji to, nikdy nebyla na nějaké velké akce, raději by se zahrabala do peřin s popcornem a koukala na filmy nebo si zase četla. Jen na sebe koukala do zrcadla, vlastně ani netušila proč tam jde, možná najít někoho nového s kým by si normálně popovídala? Zkusit fandit? Nebo si vyslechnout nějaké posměšky a zase jít? Třeba by tam mohla potkat Michaelu nebo Waltera, i když netušila...nevěděla jaký jsou a jestli jsou na takové akce. To zvládneš... pomyslela si nakonec si vzala kabelku s penězi, mobilem klíči a dokonce i slaboučkou knihou, kdyby dostala chuť. Ano, kamkoliv šla, vzala si sebou knihu aby se nenudila, neboť to byla její zábava. Vyšla ze svého pokoje, zamkla a nakonec se vydala na hřiště.
Bylo tu dost studentů, ani netušila že jich je tolika na škole, každému se vyhýbala obloukem, do někoho vrazila a tak se hned omluvila a když byla málem polita nějakým pitím jenom si mumlala nadávky. Sama musela občas do někoho strčit, aby se ty lidi posunuli, aby ona mohla projít a nakonec zase jenom mumlala omluvy dokud si nenašla nějaké dobré místo, odkud by viděla na hřiště. Při cestě strčila do nějaké roztleskávačky. "Omlouvám se, opravdu jo," zamumlala a jenom trochu klopýtla. Věděla jaké jsou rozleskávačky, bála se nějaké nadávky nebo hned křičení jak je Rive neschopná, ale nebylo to nic na co by nebyla připravená, i když zrovna dneska to neměla náladu nějak slyšet.