PříjemWelcome
Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie. Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie. Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie.Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie.
The construction crew
caliversity
Aci
Blanche
Libra
Hřiště
First topic message reminder :
Naposledy upravil Admin dne 6/8/2019, 16:15, celkově upraveno 8 krát
Admin
Poèet pøíspìvkù : 123
Join date : 03. 07. 17
Málokdo by to do Patricie řekl, ale ona byla ve skutečnosti docela velkým fanouškem sportu. Dokonce i v jejím oboru, tedy v žurnalistice, ji jeden čas lákalo zaměřit se na sport a dělat tak sportovního komentátora. Po čase od toho raději upustila, jelikož investigativní žurnalistika byla stokrát lepší, a navíc k ní sportovní komentátor neseděl. Tato práce více slušela mužskému osazenstvu, a to ať ji klidně všechny feministky ukamenují. Sama dělala sportovní gymnastiku, které se věnovala již od svého útlého dětství a která ji dodnes bavila. Dříve se jí dokonce věnovala závodně a vyhrála pár medailí, ovšem dnes už na to nezbývá čas, a tak to bere jen jako svůj koníček, který zaplňuje poslední kousky jejího volného času. Sem tam zašla i na školní zápasy, a to ať už se týkaly amerického fotbalu, basketbalu či lakrosu. Je sice pravda, že vyloženě nesnášela ty namachrované frajírky z jednotlivých týmu, ovšem na druhou stranu musela uznat, že většinou na hřišti předvedli skvělý výkon a za to jim patřil její obdiv.
Dnešní den měla poněkud volnější, a tak nebylo divu, že se rozhodla vypravit na zápas v basketu, o kterém slyšela, že má být velice zajímavý, jelikož naši budou hrát proti náročnému týmu. Doufá tedy, že to bude skvělá podívaná, protože by tu nerada marnila čas. Stále má před sebou pár zkoušek a ty rozhodně nechce zanedbat. Na samotný zápas přišla již s předstihem, jelikož si pro sebe chtěla chytnout dobré místo a právě to se nacházelo v předních řadách. Ani tak nemusela sedět v první řadě, stačila ji ta druhá, odkud byl taky skvělý výhled, pokud si před vás nesedl nějaký obr. Prozatím tu bylo jen málo lidí, většina si dávala na čas a očividně spoléhala na to, že získá dobrá místa i přes to, že přijdou pozdě. Docela ji tu chyběla nějaká společnost, protože přeci jen to bylo takové blbé, když tu byla úplně sama. Nemohla si krátit volné chvíle konverzací, tudíž se musela snížit k tomu, k čemu většina studentů – a sice civění do mobilního telefonu. Začala si projíždět své sociální sítě, četla si o novinkách ve světě a v neposlední řadě i napsala pár lidem, protože ji ta samota tady vysloveně užírala. Ani nepostřehla, jak ten čas rychle utíká, protože když po dlouhé době zvedla hlavu od svého mobilního telefonu, tak zjistila, že to tu je už téměř vše zaplněné studenty. To byl asi signál, že zápas co nevidět začne. Mobil tedy schovala zpátky do kapsy svých modrých džínů a začala se soustředit na své okolí. Protože kdo ví, třeba se tu někde okolo nachází nějaká známá tvář a trpí absencí společnosti úplně stejně jako ona. S vážnou tváří tedy důkladně mapovala své okolí a snažila se v tom davu někoho známého najít. Nakonec tím pohledem vlastně ani nemusela chodit daleko, protože známá tvář se nacházela hned před ní v první řadě a ona se musela usmát, když před sebou rozpoznala Jaxtona, který se právě rozhlížel okolo sebe. Byla docela škoda, že už vedle něj bylo obsazeno, protože by ráda zjistila, jak mu je a tak vzhledem k tomu, jak dopadlo jejich minulé setkání. Musela ho dotáhnout k sobě na pokoj, protože mu někdo očividně něco podstrčil do pití a on byl nějak… mimo. Už předtím s ním Patricia pár slov prohodila a zdál se jí fajn, takže bylo jasné, že ho v baru nemohla jen tak nechat. Tu noc se sice moc nevyspala, ale na druhou stranu si říkala, že udělala nějaký dobrý skutek, protože bůh ví, jak by to s Jaxtonem dopadlo, kdyby ho k sobě nevzala. Chvíli ho jen tak zezadu pozorovala a přemýšlela, jestli mu má dát vědět o své přítomnosti, přičemž se horlivě kousala do spodního rtu – což dělávala hlavně u usilovného přemýšlení. Nakonec si řekla, že by stejně bylo na nic, kdyby spolu komunikovali v takových pozicích, v jakých se teď nacházeli, a tak se od něj chystala odvrátit pohled. Jenže v tu chvíli se jakási zrzka vedle něho rozhodla odskočit, přičemž požádala právě Jaxtona o to, aby ji podržel místo dokud se nevrátí. Ani pořádně nezaregistrovala, co ji Jaxton odpověděl, ovšem jakmile se zrzka ztratila z dohledu, tak bez váhání obsadila její místo a u toho se vesele culila. Možná byla malinko škodolibá, ale co? Život je nefér, a ona neměla to místo opouštět. ,,Víš, s takovou z toho zápasu moc mít nebudeš," poznamenala, když viděla, jak Jaxton hledí do mobilu a očividně nejeví žádný zájem o pohled na skákající roztleskávačky. Byla sice pravda, že ani ji moc roztleskávačky nezajímaly, ačkoliv byly některé jejich kousky velice obdivuhodné, ovšem ona tu byla kvůli zápasu, a ne kvůli nim. Proto taky svůj pohled momentálně nemířila na hřiště, ale právě na Jaxtona, u kterého doufala, že ji bude věnovat svou pozornost.
Dnešní den měla poněkud volnější, a tak nebylo divu, že se rozhodla vypravit na zápas v basketu, o kterém slyšela, že má být velice zajímavý, jelikož naši budou hrát proti náročnému týmu. Doufá tedy, že to bude skvělá podívaná, protože by tu nerada marnila čas. Stále má před sebou pár zkoušek a ty rozhodně nechce zanedbat. Na samotný zápas přišla již s předstihem, jelikož si pro sebe chtěla chytnout dobré místo a právě to se nacházelo v předních řadách. Ani tak nemusela sedět v první řadě, stačila ji ta druhá, odkud byl taky skvělý výhled, pokud si před vás nesedl nějaký obr. Prozatím tu bylo jen málo lidí, většina si dávala na čas a očividně spoléhala na to, že získá dobrá místa i přes to, že přijdou pozdě. Docela ji tu chyběla nějaká společnost, protože přeci jen to bylo takové blbé, když tu byla úplně sama. Nemohla si krátit volné chvíle konverzací, tudíž se musela snížit k tomu, k čemu většina studentů – a sice civění do mobilního telefonu. Začala si projíždět své sociální sítě, četla si o novinkách ve světě a v neposlední řadě i napsala pár lidem, protože ji ta samota tady vysloveně užírala. Ani nepostřehla, jak ten čas rychle utíká, protože když po dlouhé době zvedla hlavu od svého mobilního telefonu, tak zjistila, že to tu je už téměř vše zaplněné studenty. To byl asi signál, že zápas co nevidět začne. Mobil tedy schovala zpátky do kapsy svých modrých džínů a začala se soustředit na své okolí. Protože kdo ví, třeba se tu někde okolo nachází nějaká známá tvář a trpí absencí společnosti úplně stejně jako ona. S vážnou tváří tedy důkladně mapovala své okolí a snažila se v tom davu někoho známého najít. Nakonec tím pohledem vlastně ani nemusela chodit daleko, protože známá tvář se nacházela hned před ní v první řadě a ona se musela usmát, když před sebou rozpoznala Jaxtona, který se právě rozhlížel okolo sebe. Byla docela škoda, že už vedle něj bylo obsazeno, protože by ráda zjistila, jak mu je a tak vzhledem k tomu, jak dopadlo jejich minulé setkání. Musela ho dotáhnout k sobě na pokoj, protože mu někdo očividně něco podstrčil do pití a on byl nějak… mimo. Už předtím s ním Patricia pár slov prohodila a zdál se jí fajn, takže bylo jasné, že ho v baru nemohla jen tak nechat. Tu noc se sice moc nevyspala, ale na druhou stranu si říkala, že udělala nějaký dobrý skutek, protože bůh ví, jak by to s Jaxtonem dopadlo, kdyby ho k sobě nevzala. Chvíli ho jen tak zezadu pozorovala a přemýšlela, jestli mu má dát vědět o své přítomnosti, přičemž se horlivě kousala do spodního rtu – což dělávala hlavně u usilovného přemýšlení. Nakonec si řekla, že by stejně bylo na nic, kdyby spolu komunikovali v takových pozicích, v jakých se teď nacházeli, a tak se od něj chystala odvrátit pohled. Jenže v tu chvíli se jakási zrzka vedle něho rozhodla odskočit, přičemž požádala právě Jaxtona o to, aby ji podržel místo dokud se nevrátí. Ani pořádně nezaregistrovala, co ji Jaxton odpověděl, ovšem jakmile se zrzka ztratila z dohledu, tak bez váhání obsadila její místo a u toho se vesele culila. Možná byla malinko škodolibá, ale co? Život je nefér, a ona neměla to místo opouštět. ,,Víš, s takovou z toho zápasu moc mít nebudeš," poznamenala, když viděla, jak Jaxton hledí do mobilu a očividně nejeví žádný zájem o pohled na skákající roztleskávačky. Byla sice pravda, že ani ji moc roztleskávačky nezajímaly, ačkoliv byly některé jejich kousky velice obdivuhodné, ovšem ona tu byla kvůli zápasu, a ne kvůli nim. Proto taky svůj pohled momentálně nemířila na hřiště, ale právě na Jaxtona, u kterého doufala, že ji bude věnovat svou pozornost.
Patricia Anne Gavreau
Poèet pøíspìvkù : 86
Join date : 11. 09. 17
Myklo mu kútikmi, keď počuje jej odpoveď, nijak sa jej ale nevysmieva, len ho to pobavilo. „To je v poriadku. Nemyslel som to vážne.“ Bola roztomilá, hlavne z toho dôvodu ako na to všetko reagovala. Otočí hlavu mierne dozadu, aby videl na tých chalanov, ktorých spomínala Bethany a s pretočením očí sa otočí späť na dievča vedľa seba. Prišlo mu nechutné, keď videl ako na tie dievčatá hľadia, ako keby boli len kus mäsa a tí chalani ako keby boli nejaká korisť. Nikdy to nechápal, aj preto, že jemu sa skôr niečo také jednoducho protivilo. To nemajú žiadny rešpekt? Vlastne sa nad tým ani zastavovať nemusel, očividne nemali, keď videl tie ich reakcie. Mierne sa pousmeje a prikývne. Bethany. To si určite zapamätá. Svoju pozornosť po tom ale presunie na ihrisko, odkiaľ už roztlieskavačky odišli, po svojom vystúpení. Teraz sa už čaká len na začiatok zápasu, na ktorý bol z tej menšej strany aj zvedavý. Predsa len uvidí Charlieho hrať, niečo také by si nenechal nikdy ujsť. Z jeho myšlienok ho ale vyruší hlas, ktorý patrí Bethany. Nadvihne obočie a so zvedavým pohľadom otočí hlavu vedľa seba aby na ňu vôbec videl. Nakoniec sa na jeho tvári objaví úsmev, tak ako predtým. Ešte aby aj nie, tento chlapec sa usmieval každú možnú chvíľu. „Tiež nerozumiem basketbalu. Vlastne o žiadnom športe, ktorý sa na tejto škole hrá, neviem ani jednu vec. Ale keby dá niekto predo mňa akýkoľvek hudobný nástroj, zahrám mu čokoľvek chce.“ Dodá s krátkym zasmiatím, ktoré vyšlo z jeho úst. Bolo až vtipné, že sa na basketbalovom zápase stretli dvaja ľudia, ktorí o basketbale nemali ani tušenie. A ešte sedeli vedľa seba. Až veľká náhoda, za ktorú bol ale rád. Bola to len chvíľa ale aj za ten krátky čas vedel určiť, že bola príjemná spoločnosť. Teraz bol za to, že prišiel na tento zápas ešte viac rád. Týmto si možno našiel ďalšiu priateľku do jeho života a takých ľudí nie je dosť. „V tíme mám najlepšieho priateľa. Takže jeho. Ale pravdepodobne ani nevie, že som tu. Ani sa mu nedivím, keďže do športov naozaj nie som, možno si myslel, že neprídem.“ Nepísal mu o tomto, neprišlo mu to až tak dôležité. Samozrejme mu napísal, že mu drží päste ale o príchode ani slovo. Možno ho chcel prekvapiť. „A ty? Prečo si tu, keď basketbalu nerozumieš?“ Nechcel aby to vyznelo nejak zle, preto dúfal, že si to nevezme nijak ku srdcu, bol len jednoducho zvedavý.
#0099ff
David Benjamin Davis
Poèet pøíspìvkù : 83
Join date : 27. 07. 17
Bethany nejspíš našla společnost na dnešní zápas. Za tu krátkou chvilku usoudila, že nejspíš i milou společnost. Možná ten zápas přece jen nebude taková otrava jak myslela, kdo ví, třeba si našla i nového kamaráda. Už potřebovala najít někoho s kým by si občas mohla vyjít jen tak ven na pokec. Bethany uteklo skoro celé vystoupení roztleskávaček, ale nějak extra jí to nevadilo. Pár fotek před začátkem stihla pořídit a navíc tu byl ještě někdo z redakce, takže tu ani nemusela být, ale vidina toho, že tady najde nové přátelé byla docela lákavá. Nejspíš se jí i dařilo, David se zdál fajn. Bethany se podívá na hřiště a vidí jak roztleskávačky pomalu odchází.. “To bylo…” Najít ty správná slova Beth chvilku trvalo. Přece jen ty holky nechtěla nějak urazit. “Fajn vystoupení.” Nakonec poví. Vlastně to pro ní byla docela nuda, ale zase na druhou stranu musela uznat že jim to docela šlo. Když se podívá na Davida ten se zase usmívá jako sluníčko. Úplně jí nakazil a ona má teď také úsměv od ucha k uchu.. Když jí poví že basketu ani trochu nerozumí na tváři se jí objeví trochu pobavený úsměv. “Takže to máme před sebou zajímavé odpoledne.. “ Zamává radostně rukama, jak malé dítě co dostane vytouženou hračku. “Takže buď budeme předstírat že tomu rozumíme a začneme napodobovat ostatní nebo si to tu prostě užijeme jako dva neznalci jakéhokoliv sportu. Teda když nepočítám Skateboarding, tomu malinko rozumím..” Usměje se a zaloví v kabelce, začne se v ní přehrabovat, ale foťák jí to dost stěžuje a tak ho vyndá a vrazí ho rovnou Davidovi do ruky.. “Podrž mi ho prosím.” Usměje se na něj a hledá dál. Chovala se jako kdyby Davida znala celá léta, nechovala se k němu vůbec jako k někomu koho právě teď poznala. Konečně našla to co celou dobu hledala. Byl to větší pytlík gumových medvídků, hned ho otevře a než si vezme natáhne ruku k Davidovi. “Dáš si.?” Usměje se na něj. Když se jí zmíní o tom že by zahrál nejspíš na jakýkoliv hudební nástroj udělá to na ní velký dojem.. “To je obdivuhodný.. Když jsem byla mladší učila jsem se na flétnu, ale táta z toho neměl moc radost. Jaksi jsem nepodědila hudební sluch.. Ale vážně jsem si přála umět hrát na klavír..” Byl to takový její dětský sen, ale nikdy si ho bohužel nesplnila a nejspíš ani nesplní.. “Takže na všechno říkáš.? “ Úplně ho vidí s kytarou v ruce, zajímalo jí jestli umí třeba i zpívat a proč by se vlastně nezeptala že.? Bethany když něco zajímá tak se prostě zeptá.. “A co zpěv.? Zpíváš.? “ Zeptá se ho s úsměvem. Takže je tu kvůli kamarádovi, to je od něj milé. “To je od tebe hezké. Myslím že není důležité aby tě viděl, hlavní je že ví, že tady někde si a fandíš. Musí si toho vážit, že si tady i přes to že sportům nerozumíš.” Jeho kamarád musel být šťastný že zná někoho jako on, přece jen najít dobré přátele je celkem těžké, občas si lidé na přátele jen hrají a pak vás podrazí.. Jeho otázka jí donutí kouknout jeho směrem. Až teď jí došlo že mu vrazila předtím ten foťák a omluvně se na něj usměje. “Promiň až teď mi došlo že sem zase všude všude..Já jsem tu vlastně kvůli článku do školních novin, ne že bych teda zrovna já mohla dělat na sportovní rubrice, jsem tu spíš kvůli tomu abych autorovi doplnila nějaké fotky.. A vlastně abych taky někoho poznala, přestoupit na jinou školu není zrovna jednoduchý..” Usměje se a mezitím co mluví si od něj vezme zrcadlovku, kterou už si nechá ale venku, přece jen až začnou hrát pořídí si pár fotek. “Co studuješ?” Zeptá se se zájmem o jeho osobu a koukne na hřiště kde se zatím nic moc zajímavého neděje..
Bethany Cunningham
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 02. 04. 19
Vystúpenie roztlieskavačiek samozrejme sledoval ale nebolo to niečo čo by ho až tak zaujímalo. A pri príchode jeho dnešnej spoločnosti ich už po pravde ani veľmi nevnímal, pretože jeho pozornosť upútala práve dievčina vedľa neho. Jej reakcia ho donúti k úprimnému smiechu, ktorý trvá pár sekúnd než sa utíši. „To bolo roztomilé. Ale myslím, že tí všetci chalani čo tu sú by s tebou nesúhlasili. Tí by to nazvali.. úplne inak.“ Nechcel hovoriť nič nahlas, pretože by to neboli práve príjemné názvy. Nepoznal tých chalanov tak, že by sa s nimi naozaj poznal ale len podľa rečí mohol usúdiť aký typ to asi bude. Radšej ani nechcel vedieť čo sa im práve teraz odohrávalo v hlavách. Pre Davida, nič príjemné. Úsmev sa mu rozšíri až od ucha k uchu, keď vidí jej detskú ale pritom tak úprimnú a milú reakciu. Ach ako je on rád, že sem prišiel a, že si sadol presne na toto miesto. Nikdy neveril na osud ale aj teraz by priznal, že osud to mal pre nich pripravené na jednotku. Pár miest tu určite bolo ešte voľných a ona si aj tak sadla sem. Je teda asi jasné, že proste jej toto miesto vyhovovalo oveľa viac než to niekde v strede tribúny ale predsa. Bolo to príliš divné na náhodu. Ale nesťažoval si. Ako by aj mohol. „Som za tú druhú možnosť. Aspoň vybočíme z davu a budeme zaujímavejší.“ A hlavne, nemal rád predstieranie. Teraz by vlastne ani o nič nešlo, bola by to len drobnosť ale stále by to bolo nejaké to predstieranie a David bol vždy úprimný. Alebo sa o to aspoň snažil, zatiaľ mu to ale vychádzalo, za čo bol samozrejme rád. Párkrát prekvapene zažmurká očami, jej foťák ale chytí pevnejšie aby náhodou nespadol na zem a nebodaj by sa mu niečo stalo. A to naozaj nechce. Ešte by sa na neho naštvala a stratil by práve urobenú kamarátku. Pozorne ale sleduje každý jej pohyb, čo to vôbec v tej taške hľadá. O pár sekúnd neskôr to aj zistí, keď odrazu v ruke drží balenie gumených medveďov, čo vyvolá ďalší úsmev. Toto dievča sa mu začína páčiť viac a viac. „Rád.“ Odpovie, pričom prikývne a ľavou rukou si z balenia vyberie pár medvedíkov. Prvého si rovno vloží do úst, pohľad ale z balíku presunie na tvár Beth. Prikývne na jej slová, v znamení toho, že ju aj počúva. Koľkokrát sa mu stalo, že niečo rozprával a ten druhý ho proste nevnímal. Nemal to rád. A pochyboval, že by sa niečo také Beth páčilo. Možno sa jej to už tiež stalo ale on nechcel urobiť taký dojem. „Dobre, priznávam, úplne na všetko zase nie. To som asi prehnal. Predovšetkým je to piano a gitara, tomu sa venujem.“ Vedel by o sebe povedať, že mu to aj ide, aj keď si stále až tak neveril. Bol dobrý, to povedať vedel ale na lepšiu chválu to ešte asi nebolo. Pri speve sa mierne zarazí ale nakoniec, predsa len prikývne. „Spievam ale.. nie je to až také dobré. Ide mi to ale.. mám ešte čo vylepšovať.“ Ak by si mal vybrať, vybral by si určite hudobné nástroje. V speve si nebol tak istý, hlavne po tom čo počul Charlieho na tom plese. Vždy chcel Charlieho dobehnúť a byť dobrý ako on ale príde mu, že to skôr ide opačným smerom. „Poznáme sa už od detstva, takže.. povedal by som, že je to jasné, že som tu. Snažím sa byť pri ňom stále.“ Vždy bolo pre neho divné, že aj cez tie všetky rozdiely, ktoré medzi sebou oni dvaja majú sa priatelia. Ale nech bol aký bol, Charlie bol jeho najlepší priateľ a len dúfal, že sa to medzi nimi nikdy nepokazí. Samozrejme nevie čo sa stane v blízkej budúcnosti ale veriť v to mohol. Pobavene sa usmeje, keď mu ten foťák tak odrazu vezme z rúk ale neberie jej to nijak za zlé. Ako by aj mohol, veď len keď sa na ňu pozrie, tak má chuť jej odpustiť všetko ostatné. „Prestúpiť na inú školu? Takže si sem prestúpila? Odkiaľ?“ Táto nová informácia ho zaujala a keďže bol vždy zvedavý chlapec, zaujímal sa aj o to. „Myslel som, že z toho, že hrám na hudobné nástroje ti to na tvoju otázku aj rovno odpovie.“ Zasmeje sa ale, skoro ihneď ale pokračuje. "Umenie. Bavilo ma to odmalička a keď som mal ísť na vysokú, povedal som si, že pôjdem sem a skúsim tento odbor. Zatiaľ som spokojný.“ Naučil sa veľa vecí, za ktoré bol vďačný a len dúfa, že sa ich naučí ešte viac. „A ty? Čomu sa venuješ ty? Alebo môžem hádať?“ Pousmeje sa, pričom zdvihne pravú ruku, kde zdvihne ukazovák, ktorým zamieri na fotoaparát v jej rukách. „Nebude to náhodou fotografovanie?“ Mohol sa mýliť ale len pred malou chvíľou hovorila o školských novinách. Mohol to byť aj koníček ale za to, že sa opýta, či si tipne, nič nedá.
#0099ff
David Benjamin Davis
Poèet pøíspìvkù : 83
Join date : 27. 07. 17
Měl samozřejmě pravdu. Kluci by to nejspíše nazvali jinak než ona. Pro ně to bylo sexy a vlastně popisovali to různými způsoby a jak to věděla.? No přece jen měla staršího bratra a ten měl spoustu kamarádů. Zase nadruhou stranu jí by se asi nelíbilo kdyby na ní každý koukal jak na kus masa. Nevěděla co bylo horší, jestli to, že na ně kluci tak koukají, nebo to že to těm holkám vlastně nevadí.. “No snad mě někdo neslyšel.. “ Zasměje se, jistě by si vysloužila pár nepěkných pohledů.. Byla ráda že si padli tak do oka. Něco jí říkalo že se nevidí naposled.. Ještě že si nesedla dole jak původně plánovala, nepoznala by Davida a celej zápas by jen tupě zírala do telefonu a otravovala lidi kolem ní..
Bethany se také více zamlouvala ta druhá možnost, nejspíš by si připadala jak idiot kdyby tady křičela. přihraj mu ten míč..! No tak kam čumíš..!! Ten je volnej.. Noo rozhodně nic pro ní. “Díky bohu. Protože bych to nejspíš stejně nezvládla..S mojí šikovnosti bych tu při první vlně někoho shodila z tribuny.”Zasměje se a Mávne nad tím rukou, viděla jak se u sportů choval její bratr a otec, nechtěla vypadat jako oni. Bethany si pak také nacpe pusu medvídky, ale jen tak decentně, to aby nepůsobila jako čuně. Kdyby byla doma nacpe si pusu div by se neudusila. Ha.! Myslela si že to bude kytara, protože k němu to prostě šlo a piáno ještě lepší. O svém zpěvu trochu váhal, ale rozhodně je to dobré.. “Vždycky je co zlepšovat.. Ale věřím tomu že zpíváš skvěle, třeba se někdy přesvědčím na vlastí oči… Vlastně uši..” Usměje se a zase si hrábne pro medvídky, líbilo se jí jak jí sleduje když s ním Beth mluvila, přece jen se jí často stávalo, že jí lidé neposlouchají i když tvrdili opak. Ona občas mluvila tak moc, že se těm lidem ani nemohla divit. “To je roztomilé..” Řekla tohle nahlas.? Ona občas vypustí z pusy to co by si měla jen myslet… “Takhle. Je to od tebe hezké. Přátele by se měli podporovat i když dělají něco čemu zrovna úplně nerozumíš..” Je hezké že se znají už od mala, Beth se často stěhovala s rodiči a tak prostě nemá nějaké delší známosti. Přátele se vždycky někde našla, ale teď jí bylo trochu líto že nemá žádného takového kamaráda. Nejraději by se plácla přes čelo.. “ Samozřejmě, mohlo mi to dojít.. “ Vlastně jí to napadlo, ale nějak to neřekla nahlas. Musela se nad tím zasmát, buď si teď myslí že je úplně hloupá nebo to prostě přešel a už na to nemyslí…
Když začne mluvit o umění usměje se nad tím že spolu mají víc společného než to že nerozumí sportům.. Už mu chtěla skočit do řeči, ale nakonec ho nechá domluvit. Jo jemu došlo hned co Beth studuje. Proto se zářivě usmála a přikývla..” Trefa.. Ale miluju umění, mám ráda malování, sochařství, hudbu, jen jak už jsem zmínila tu já můžu tak maximálně poslouchat.. “Vážně.. Nikdo nechce Bethany slyšet zpívat, bylo to jako když taháte kočku za ocas.. “Původně jsem vlastně chtěla studovat umění. Pak literaturu, ta mě taky hodně baví a no nakonec prostě vyhrálo to fotografování.. Podle některých lidí jsem hrozně nerozhodná nevím co s tím pořád mají.. “ Protočí očima, vlastně než šla na vysokou změnila názor snad desetkrát. Vážně by s tím měla něco dělat, protože Beth se vážně neuměla rozhodnout, vždycky ten její otravný seznam pro a proti, snaží se proto jakémukoliv rozhodování vyhýbat.. "Máš nějaké mimoškolní aktivity.? Protože já se nemůžu rozhodnout co bych chtěla ještě dělat.. “Zasměje se. Už to bylo zase tady, to její rozhodování..
Bethany se také více zamlouvala ta druhá možnost, nejspíš by si připadala jak idiot kdyby tady křičela. přihraj mu ten míč..! No tak kam čumíš..!! Ten je volnej.. Noo rozhodně nic pro ní. “Díky bohu. Protože bych to nejspíš stejně nezvládla..S mojí šikovnosti bych tu při první vlně někoho shodila z tribuny.”Zasměje se a Mávne nad tím rukou, viděla jak se u sportů choval její bratr a otec, nechtěla vypadat jako oni. Bethany si pak také nacpe pusu medvídky, ale jen tak decentně, to aby nepůsobila jako čuně. Kdyby byla doma nacpe si pusu div by se neudusila. Ha.! Myslela si že to bude kytara, protože k němu to prostě šlo a piáno ještě lepší. O svém zpěvu trochu váhal, ale rozhodně je to dobré.. “Vždycky je co zlepšovat.. Ale věřím tomu že zpíváš skvěle, třeba se někdy přesvědčím na vlastí oči… Vlastně uši..” Usměje se a zase si hrábne pro medvídky, líbilo se jí jak jí sleduje když s ním Beth mluvila, přece jen se jí často stávalo, že jí lidé neposlouchají i když tvrdili opak. Ona občas mluvila tak moc, že se těm lidem ani nemohla divit. “To je roztomilé..” Řekla tohle nahlas.? Ona občas vypustí z pusy to co by si měla jen myslet… “Takhle. Je to od tebe hezké. Přátele by se měli podporovat i když dělají něco čemu zrovna úplně nerozumíš..” Je hezké že se znají už od mala, Beth se často stěhovala s rodiči a tak prostě nemá nějaké delší známosti. Přátele se vždycky někde našla, ale teď jí bylo trochu líto že nemá žádného takového kamaráda. Nejraději by se plácla přes čelo.. “ Samozřejmě, mohlo mi to dojít.. “ Vlastně jí to napadlo, ale nějak to neřekla nahlas. Musela se nad tím zasmát, buď si teď myslí že je úplně hloupá nebo to prostě přešel a už na to nemyslí…
Když začne mluvit o umění usměje se nad tím že spolu mají víc společného než to že nerozumí sportům.. Už mu chtěla skočit do řeči, ale nakonec ho nechá domluvit. Jo jemu došlo hned co Beth studuje. Proto se zářivě usmála a přikývla..” Trefa.. Ale miluju umění, mám ráda malování, sochařství, hudbu, jen jak už jsem zmínila tu já můžu tak maximálně poslouchat.. “Vážně.. Nikdo nechce Bethany slyšet zpívat, bylo to jako když taháte kočku za ocas.. “Původně jsem vlastně chtěla studovat umění. Pak literaturu, ta mě taky hodně baví a no nakonec prostě vyhrálo to fotografování.. Podle některých lidí jsem hrozně nerozhodná nevím co s tím pořád mají.. “ Protočí očima, vlastně než šla na vysokou změnila názor snad desetkrát. Vážně by s tím měla něco dělat, protože Beth se vážně neuměla rozhodnout, vždycky ten její otravný seznam pro a proti, snaží se proto jakémukoliv rozhodování vyhýbat.. "Máš nějaké mimoškolní aktivity.? Protože já se nemůžu rozhodnout co bych chtěla ještě dělat.. “Zasměje se. Už to bylo zase tady, to její rozhodování..
Bethany Cunningham
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 02. 04. 19
Wallace byl většinou jedním z těch ne příliš zaujatých lidí, kteří se zajímali zhruba jen o svůj foťák a focení, bez koníčků, zálibů, věcí, co by dělal ve volném čase. Je to vlastně docela smutné. Ve skutečnosti ale bylo pár věcí, kterého bavily, či zajímaly, ale přesto je opomínal. Basketbal byl jednou z nich. Kdysi v Londýně hrál ve školním týmu, ale když přestoupil do Kalifornie, přestal s tím a teď už vlastně ani nikdo neví, že k tomuto sportu tíhl. I když není zrovna mluvný, týmový typ člověka, u kterého by to člověk, který s ním už někdy mluvil, čekal. A nikdo nečekal, to je právě to. Přesto se rozhodl na dnešní zápas se dostavit, ať už to pro něj bylo jakkoli neobvyklé. Oblékl se do tmavě zeleného trička s kátkým rukávem, obyčejných džínových kraťasů a na krk si pověsil foťák, kdyby se mu náhodou zrovna zachtělo spojit dvě své záliby v jednu. Poté už si naházel do zadních i předních kapes džínů jen vše, co se mu zdálo potřebné a mohl vyrazit.
Zanedlouho se dostal na místo. Zprvu se především rozhlížel po okolí a vyhledával to nejlepší místo, které by mu umožnilo dobře sledovat hru a zároveň se moc nemačkat u žádné skupinky nežádoucí společnosti. Potom už začal mířit blíž k ostatním, aby jen tak nestál na kraji daleko od všech. Byl vlastně docela pěkný den, vše se zdálo naprosto perfektní, venku, ani uvnitř nebyla příliš zima, ani teplo a on měl kupodivu docela obstojnou náladu, jak jen to u Wallace Eagletona šlo. Očima přelétl dav ještě několikrát, než se ujistil, že je na tom správném místě. Zapnul foťák a dal se do toho, nenafotil toho moc, spíše pár momentek, z nichž byla většina spíše vtipná. Možná by se mohl pomstít pár nepříjemným, zlým lidem jejich zveřejněním, kdyby chtěl. To však nebyl jeho styl a tak od svého škodolibého úsměvu upustil a dal se do focení obvyklých, pěkných fotek. Ale neustále fotit roztleskávačky a hru? Nuda. Obrátil proto svůj foťák směrem k publiku. Pár fotek z jedné strany, z druhé strany, výrazy při skórování i nevydařených pokusech o koš jak domácím, tak hráčům z druhé školy. A potom ji objektiv zabral. Stála tam s foťákem a zdála se naprosto zabraná. To ho zaujalo, ať už vypadala jakkoli. Ale že i toho si všiml. Jednou cvakl, dvakrát, potom s udivením koukl mimo foťák. Byla tam pořád. A ať už ho popadlo cokoli, rozhodl se za ní vydat. Za blonďatou fotografkou, kterou by zřejmě měl znát. "Fotíš pro školní noviny?" zeptal se, když se zastavil jen kousek od ní. Foťák mu visel na krku, ruce měl schované v předních kapsách a na tváři ten jeho typický, líný úsměv.
Zanedlouho se dostal na místo. Zprvu se především rozhlížel po okolí a vyhledával to nejlepší místo, které by mu umožnilo dobře sledovat hru a zároveň se moc nemačkat u žádné skupinky nežádoucí společnosti. Potom už začal mířit blíž k ostatním, aby jen tak nestál na kraji daleko od všech. Byl vlastně docela pěkný den, vše se zdálo naprosto perfektní, venku, ani uvnitř nebyla příliš zima, ani teplo a on měl kupodivu docela obstojnou náladu, jak jen to u Wallace Eagletona šlo. Očima přelétl dav ještě několikrát, než se ujistil, že je na tom správném místě. Zapnul foťák a dal se do toho, nenafotil toho moc, spíše pár momentek, z nichž byla většina spíše vtipná. Možná by se mohl pomstít pár nepříjemným, zlým lidem jejich zveřejněním, kdyby chtěl. To však nebyl jeho styl a tak od svého škodolibého úsměvu upustil a dal se do focení obvyklých, pěkných fotek. Ale neustále fotit roztleskávačky a hru? Nuda. Obrátil proto svůj foťák směrem k publiku. Pár fotek z jedné strany, z druhé strany, výrazy při skórování i nevydařených pokusech o koš jak domácím, tak hráčům z druhé školy. A potom ji objektiv zabral. Stála tam s foťákem a zdála se naprosto zabraná. To ho zaujalo, ať už vypadala jakkoli. Ale že i toho si všiml. Jednou cvakl, dvakrát, potom s udivením koukl mimo foťák. Byla tam pořád. A ať už ho popadlo cokoli, rozhodl se za ní vydat. Za blonďatou fotografkou, kterou by zřejmě měl znát. "Fotíš pro školní noviny?" zeptal se, když se zastavil jen kousek od ní. Foťák mu visel na krku, ruce měl schované v předních kapsách a na tváři ten jeho typický, líný úsměv.
638199
Wallace Aidan Eagleton
Poèet pøíspìvkù : 39
Join date : 09. 02. 18
Musel sa v jednom okamihu kontrolovať, pretože na jeho tvári sa nachádzal úsmev možno až príliš dlho. „ tak to som sa v tomto veľmi mýlil. Pretože takmer od prvého momentu, kedy som sa dopočul o tom, že niekto robí roztlieskavačku, myslel som si, že to je len prvé štádium..“ Patrick si uvedomoval, že možno ho počuje niekto vedľa nich. No on si nemohol pomôcť. Prečo by mal dokonca premýšľať nad tým, čo povedal a dokonca aj rozmýšľal nad tým, či to bolo správne alebo nie? Vo svete to tak rozhodne nefunguje. Každý jeden človek má právo na vyjadrenie svojho názoru a v ich veku, kedy boli mladými a pomerne ovplyvniteľnými to bolo takmer prirodzené.
„ musím sa ti priznať, nikomu som to takto na prvom stretnutí nepovedal..“ tváril sa na malý moment, ako keby to bolo to najväčšie tajomstvo, ktoré sa vždy snažil v sebe uschovať pred ostatnými ľuďmi vo svojej prítomnosti. Na malý moment to vyzeralo tak, ako keby sa pozeral okolo seba. Počúva ho niekto? Nepočúva? Ako by vôbec aj mohol? Veď ten hluk všade naokolo, kedy sa ľudia bláznili len pri pohľade na nejaké hopsajúce zajačiky. „ vždy som si myslel, že to je len to prvé štádium no a druhé štádium bude tancovanie na iných miestach. Lebo ak hopsajú na ihrisku tak by to nemalo byť veľmi ťažké aj v nejakom bare. Takže tam sa môže odohrávať nejaká súťaž.“ Mieril to hlavne na tú vtipnú stránku. Samozrejme, že to nemyslel vážne. Aj keď, možno tam boli nejaké tie menšie predpoklady k tomu, aby mali aj v tomto ohľade rôzne nadanie. „ to máš pravdu, ak by to bolo vedenie, tak by sa mohli dostať do nejakých problémov. Ale ak by to bol nejaký muž, ktorý vedie tieto roztlieskavačky, tak mám pocit, že to je vážne nechutné.“ V jednom momente pocítil, ako sa mu na pokožke objavilo niekoľko zimomriavok. Nevedel si to predstaviť, ako nejaký postarší muž alebo čo i len starší okolo štyridsiatky vyberá trikoty práve dievčatám, ktoré trénuje.
„ neviem si predstaviť ten moment vidieť niekoho po škole. Tak o desať? Dvadsať rokov? Ked niekoľko z nich si zoberie zazobaných maniakov. Budú mať niekoľko detí a celý ten kolobeh začne od znova. Mohli by sme uzatvoriť menšiu stávku.“ Patrick sa na malý moment naklonil, pričom mal možnosť vidieť, čo vlastne pila. Pivo, to si samozrejme z času na čas dal aj on sám. „ ten, kto si uhádne dnešný stav v zápase venuje tomu druhému kôš kvalitného alkoholu. Alkohol sa vždy zíde, nemám pravdu?..“ jeho kútik pier sa na malý okamih nadvihol.
„ musím sa ti priznať, nikomu som to takto na prvom stretnutí nepovedal..“ tváril sa na malý moment, ako keby to bolo to najväčšie tajomstvo, ktoré sa vždy snažil v sebe uschovať pred ostatnými ľuďmi vo svojej prítomnosti. Na malý moment to vyzeralo tak, ako keby sa pozeral okolo seba. Počúva ho niekto? Nepočúva? Ako by vôbec aj mohol? Veď ten hluk všade naokolo, kedy sa ľudia bláznili len pri pohľade na nejaké hopsajúce zajačiky. „ vždy som si myslel, že to je len to prvé štádium no a druhé štádium bude tancovanie na iných miestach. Lebo ak hopsajú na ihrisku tak by to nemalo byť veľmi ťažké aj v nejakom bare. Takže tam sa môže odohrávať nejaká súťaž.“ Mieril to hlavne na tú vtipnú stránku. Samozrejme, že to nemyslel vážne. Aj keď, možno tam boli nejaké tie menšie predpoklady k tomu, aby mali aj v tomto ohľade rôzne nadanie. „ to máš pravdu, ak by to bolo vedenie, tak by sa mohli dostať do nejakých problémov. Ale ak by to bol nejaký muž, ktorý vedie tieto roztlieskavačky, tak mám pocit, že to je vážne nechutné.“ V jednom momente pocítil, ako sa mu na pokožke objavilo niekoľko zimomriavok. Nevedel si to predstaviť, ako nejaký postarší muž alebo čo i len starší okolo štyridsiatky vyberá trikoty práve dievčatám, ktoré trénuje.
„ neviem si predstaviť ten moment vidieť niekoho po škole. Tak o desať? Dvadsať rokov? Ked niekoľko z nich si zoberie zazobaných maniakov. Budú mať niekoľko detí a celý ten kolobeh začne od znova. Mohli by sme uzatvoriť menšiu stávku.“ Patrick sa na malý moment naklonil, pričom mal možnosť vidieť, čo vlastne pila. Pivo, to si samozrejme z času na čas dal aj on sám. „ ten, kto si uhádne dnešný stav v zápase venuje tomu druhému kôš kvalitného alkoholu. Alkohol sa vždy zíde, nemám pravdu?..“ jeho kútik pier sa na malý okamih nadvihol.
Patrick Winchester
Poèet pøíspìvkù : 87
Join date : 18. 06. 18
Je dost logické, že je jejím největším koníčkem právě focení. Najde se tu však plno dalších, kterým se věnuje sice občasně, ale do takového menšího seznamu je dokáže zařadit. Jedním z těch koníčku jsou zvířata a vše spojené s nimi. Převážně asi koně, na kterých se do teď ráda projede a neskutečně ji to baví, je to věc které se taky věnuje od mala a vyrostla s ní u srdíčka. Což si teď dost připomněla, že dlouho nikde na koni nebyla. Možná by z toho mohlo být i pár hezkých fotek. A co se týče basketu? Nesdílí podíl určitě jako právě její kamarád Wallace, co si v týmu i zahrál a asi pravidelně, což ona neví. Občas si se spolužáky dřív zahrála jako mladší, kdy ještě nebyla az tak extra stydlivá. Tím to hasne. Možná si zapamatuje ještě tak dvojtah ale.. Není odborník, co dokáže hodit kamkoliv a třeba hodit koš.
Jen co se dostavila na hřiště, rozkoukala se a v její hlavince se vytvořil imaginární rozvrh plánu části, jenž by chtěla vyfotit. Netrvá to dlouho, ani nemá tak velký zájem vystoupení roztleskávaček sledovat. Ať si to nikdy nebere osobně. Ani protivníků ani jejich týmu. Asi to může být krásné, po očku se třeba zakoukala, jenže to hned zapomněla a radostný požitek se ji tělem nerozlil. Fotila pohyby, obličeje, detaily a i fotky velké, aby měla do školního časopisu, což je takový malý způsob přivydělání si. Není to obrovská suma, už dlouho však neměla větší zakázku. Tak jí to chybí. Ne peníze, jde o nějaké to profesionálnější focení. Může si fotit kdy chce, to je pravda, jenže tady je to bráno jako větší zodpovědnost nez normálně. Soustředěně a zažraně hleděla do kukátka, dokud ji nevyrušil, v dobrém slova smyslu, něčí hlas. Maličko se lekla, hlas hned ale poznala a odtáhla pohled konečně od foťáku. No jo, slyšíte dobře, někdo si zasloužil její pozornost. Modrozelenýma očima si ho sjede pohledem a ve tváři se ji zjeví přímo andělský úsměv. "Přesně tak. A tebe nechám dát na titulku." Namíří fotoaparát směrem na nej, upře bystré oko do kukátka a se smíchem promluví. "Úsměv prosiiiim!" Stiskne spoušť a na obrazovce zahlédne doopravdy nějaký ten jeho úsměv. Neřeší zda-li je velký ci malý, avšak jestli tam je, ne? Navíc se asi nestihl napózovat, jako je u takových fotek zvykem a to ona moc nemusí. Momentky jsou život. Zahledí se zaujatě do foťáku a donutí ji to zakřenit se. "Nečekala bych tě tu, ale ráda tě vidím. Myslela jsem, že už tu nikoho normálního nepotkáme. Všichni jsou tu zaujatí zadky slečen.. Což jak se to vezme, asi to z části chápu ale.." Odmlčí se, pohledné na něj omluvně. Moc plácá kraviny. "No to je fuk." Ona se v klucích vůbec nevyzná a nerada by Wallyho urazila. Kdo ví, třeba je tu taky na čumendu slečen.
Jen co se dostavila na hřiště, rozkoukala se a v její hlavince se vytvořil imaginární rozvrh plánu části, jenž by chtěla vyfotit. Netrvá to dlouho, ani nemá tak velký zájem vystoupení roztleskávaček sledovat. Ať si to nikdy nebere osobně. Ani protivníků ani jejich týmu. Asi to může být krásné, po očku se třeba zakoukala, jenže to hned zapomněla a radostný požitek se ji tělem nerozlil. Fotila pohyby, obličeje, detaily a i fotky velké, aby měla do školního časopisu, což je takový malý způsob přivydělání si. Není to obrovská suma, už dlouho však neměla větší zakázku. Tak jí to chybí. Ne peníze, jde o nějaké to profesionálnější focení. Může si fotit kdy chce, to je pravda, jenže tady je to bráno jako větší zodpovědnost nez normálně. Soustředěně a zažraně hleděla do kukátka, dokud ji nevyrušil, v dobrém slova smyslu, něčí hlas. Maličko se lekla, hlas hned ale poznala a odtáhla pohled konečně od foťáku. No jo, slyšíte dobře, někdo si zasloužil její pozornost. Modrozelenýma očima si ho sjede pohledem a ve tváři se ji zjeví přímo andělský úsměv. "Přesně tak. A tebe nechám dát na titulku." Namíří fotoaparát směrem na nej, upře bystré oko do kukátka a se smíchem promluví. "Úsměv prosiiiim!" Stiskne spoušť a na obrazovce zahlédne doopravdy nějaký ten jeho úsměv. Neřeší zda-li je velký ci malý, avšak jestli tam je, ne? Navíc se asi nestihl napózovat, jako je u takových fotek zvykem a to ona moc nemusí. Momentky jsou život. Zahledí se zaujatě do foťáku a donutí ji to zakřenit se. "Nečekala bych tě tu, ale ráda tě vidím. Myslela jsem, že už tu nikoho normálního nepotkáme. Všichni jsou tu zaujatí zadky slečen.. Což jak se to vezme, asi to z části chápu ale.." Odmlčí se, pohledné na něj omluvně. Moc plácá kraviny. "No to je fuk." Ona se v klucích vůbec nevyzná a nerada by Wallyho urazila. Kdo ví, třeba je tu taky na čumendu slečen.
Grace Marry Hawkins
Poèet pøíspìvkù : 59
Join date : 02. 09. 17
Na tenhle zápas se připravoval pečlivě, fakt se i snažil docházet pravidelně na tréninky a hudbu doháněl, no, jindy, kdy to jen šlo, protože by přeci nemohl kašlat na svou milovanou hudbu a svou (doufejme) budoucí kariéru! Ale s tím, kolika věcem se věnoval, musel něco omezit, takže ano, bohužel omezoval svůj společenský život, takže v poslední době moc nechodil pařit, ale uklidňoval se tím, že si to teď vynahradí po zápase, protože určitě budou mít důvod to jít zapít, a pak si to vynahradí i během léta, až nebude žádná škola, to bude teprve pohodička! Do šatny se přiřítil jako jeden z posledních, ale nikdo to naštěstí nehrotil, ani Oliver, takže se začal rychle převlékat a u toho se zapojoval do konverzací, které se zrovna řešily, a vypadalo to, jako by tam byl celou dobu. Samozřejmě se nadšeně přidával do debat o roztleskávačkách a jejich neobvykle krátkých oblečcích, byl si jist, že v tom má prsty jejich vyzývavá kapitánka, ale vůbec si nestěžoval, i když tušil, že pro někoho to asi mohlo být lehce pohoršující. Pro něj ne, naštěstí, takže je spolu s klukama dál vychvaloval a potěšeně se zubil od ucha k uchu. Čas se krátil, ale on to moc nevnímal, byl zabraný do hovorů s klukama, ale když na sebe upozornil Oliver, pochopil, že se blíží odchod na hřiště a přišel čas na nějaké to povzbuzení od kapitána. Jeho první slova tým trochu znejistila, to cítil i on, ale moc dobře věděl, že na tenhle zápas všichni dřeli, takže do toho určitě dají víc než jindy a on osobně si myslel, že na to mají. Oliver naštěstí pokračoval ve svých slovech dál, které už rozproudily nadšení a souhlasné přikyvování. Charlie se uchechtnul a také přikyvoval, u roztleskávaček by rozhodně stoupli. „A ty jejich mini dresy půjdou dobře sundávat,“ ušklíbl se a drcnul do kluka, co seděl vedle něj, který se na něj spiklenecky zazubil. Ale ty panáky tomu nasadily korunu, tým začal jásat. „To dáme!“ a přidal se do skandování jména jejich týmu spolu s ostatními spoluhráči, kteří také nadšeně pokřikovali a najednou bylo vidět, že jsou všichni plní odhodlání a motivace. No jo, jak nejlíp namotivovat chlapa? Sex a chlast.
color #ff0000
Charles Hicks
Poèet pøíspìvkù : 130
Join date : 14. 12. 17
U Kiera není nic nového, že si rád dává načas, tudíž na rozdíl od Olivera si do šatny přikluše hezky deset minut před začátkem, vždyť proč by spěchal, že ano. Přes rameno má přehozenou klasickou černou Nike tašku, na hlavě kšiltovku a jinak vcelku prostý ohoz skládající se z kraťasů a obyčejného trička. Hned po příchodu povzbudivě houkne na spoluhráče a zvedne ruku na znamení pozdravu, jíž si poté s každým z nich plácne a nezapomene ani na své typické poznámky, jimiž je trochu poškádlí. Nebyl by to on, kdyby ho nedoprovázel jak smrad z cigaret, tak i z něčeho trochu silnějšího, čímž se na cestě sem musel trochu nakopnout. Nu což, dělá to každý zápas a má ověřené, že je poté víc v pohodě, tak proč by dnešek měl být výjimkou, že ano. Dokud to neví trenér, je to v pohodě. Proto rychle hodí tašku na lavičku a otevře svou skříňku, do které hodí nejprve tričko a poté kalhoty, aby je tak mohl nahradit školním sportovním dresem. Nespěchá ani teď, nehledě na to, že do začátku stále zbývá poměrně málo času. Ale což, mohlo by to být i horší. Každopádně když je konečně plně oblečen ve svém dresu, chopí se poměrně silného deodorantu, kterým se velmi poctivě nastříká od hrudi až ke kolenům. Celé jeho okolí proto zamoří typická mužská vůně, díky které se zbaví toho nepříjemného a podezřelého smradu, se kterým sem přišel. No a nakonec si jen prohrábne vlasy, tašku hodí do skříňky a zabouchne ji, připraven se ještě před zápasem trochu věnovat spoluhráčům, jejichž řečem se pouze během převlékání sem tam smál. Musí se mu nechat, že načasování má přímo skvělé, jelikož zrovna v momentě, kdy se otočí k ostatním, akorát spatří Olivera, jak leze na lavičku, takže se spokojeně ušklíbne a udělá několik kroků směrem k němu, přičemž si ruce založí na hrudi a ušklíbne se jako nějaká prohnaná liška. Nejenom že to je další z jeho mnohých zápasů, ale také Olivera moc dobře zná, takže moc dobře ví, co tak nějak od něho očekávat, a dlouhý srdceryvný proslov to rozhodně není. Ticho přeruší lehce pobaveným úšklebkem po prvotních slovech, ale také se k tomu nijak nevyjadřuje, přece by nechtěl vyrušovat, heh. Jenomže ta část o roztleskávačkách už v něm vyvolá daleko větší nadšení, takže povzbuzeně a hlasitě vykřikne. No a třešničkou na dortu je zmínka o pití, kdy se už rozřikne naplno „Jóó! To je vono!“ a ruce rychle rozplete, aby je mohl zvednout do vzduchu a zatnout pěsti, zatímco s ostatními pokřikuje jméno týmu do všech stran. „Natrhnem těm sráčům prdel!“ Sice není kapitán týmu, ale proč by si měl vlastní povzbudivou větu odpustit, obzvlášť když už se všichni očividně klepou nedočkavostí, aby už mohli vlítnout na hřiště a ukázat, co v nich je. Teď už jen zbývá, aby je odsud trenér vypustil a zápas tak mohl začít. On si z jeho přísnosti nikdy nic nedělal, přeci jen je dovedl ke spoustě výhrám a dobrým výsledkům, takže nemá sebemenší důvod si na něj stěžovat.
Anonymní
Anonymní
Na tento zápas sa pripravoval tak ako ostatní spoluhráči. Keby sa jednalo o niečo iné, tak by na to kašlal a nechal to tak, ale šport, hlavne basketbal je niečo čo mal rád a čomu sa venoval s radosťou, preto sa tak snažil. Samozrejme to, že hral basketbal mohol ďakovať len Oliverovi, kvôli ktorému sa do toho dostal. Nemyslel si, že ho to bude tak baviť ale stalo. To, že mu bol ale vďační mu nehovoril, nemal to až tak za potrebné. Do šatne dorazil v predstihu, nechcel meškať, aj keď si je istý, že by to Oliverovi nevadilo ale chcel byť pripravený v čas. S chlapcami sa samozrejme rozprávali o roztlieskavačkách, čo bola častá téma, nie len teraz, keď boli von a ukazovali svoje telo. Medzitým sa prezlečie do dresu a rovno si upraví vlasy, ktoré nakoniec aj tak skončia úplne inak, než ich chcel, po celej tej hre. Keď na seba ale Oliver upozornil, zmĺkol a svoju pozornosť uprel na neho. Poznal ho, vedel, že nič dlhé zo seba nedostane, za čo bol rád. Radšej mal rád, keď to bolo kratšie ale k veci. A to bolo niečo, čo Oliver robil. Pre toto bol skvelý kapitán. Ale samozrejme, nie len kvôli tomu. Ruky si prekríži na hrudi a počúva, čo vychádza z Oliverových úst. Na to sa musel pobavene usmiať, nedalo sa inak. Súhlasne ale prikývol, pretože s tým súhlasil. Snažili sa všetci, určite na to mali. S ostatnými prikývol hlavou, bola pravda, že u roztlieskavačok by stúpli a to sa vždy hodilo. „Áno!“ Vykríkne so širokým úsmevom, koho by nepotešili panáky zadarmo. To sa už ale rozosmeje a aj s ostatnými chalanmi začne pokrikovať meno tímu. Bolo vidno, že sú namotivovaní a že to chcú vyhrať, čo bolo len dobre. Vždy to bol skvelý pocit mať víťazstvo vo svojich rukách, na domácom ihrisku s ľuďmi, ktorí vás podporujú a ako povedal Oliver, boli by za takých hrdinov a to sa Sebastianovi páčilo. Ale komu nie. Všetci v tomto tíme boli rovnakí a mysleli len na jediné. A tým je alkohol a ženy. Možno preto si tak s nimi rozumel viac než s niekým iným. Rovnaké záujmy. A to bol u Sebastiana dôležitý fakt.
#006600
Sebastian Price
Poèet pøíspìvkù : 62
Join date : 06. 01. 18
Vystoupení roztleskávaček už skončilo. Celou dobu bylo publikum pohledem na ně přilepené. Někteří byli přilepení pohledem na jejich zadky a odvážně oděná těla, někteří podporovali své kamarádky a fandili jim a někteří se jim i třeba vysmívali, ale i tak jim věnovali pozornost. Z reakce celé tribuny bylo naprosto očividné, že se to místním roztleskávačkám vydařilo, protože se ozvalo hlasité jásání a potlesk, kterým holky odměňovali za skvělý výkon. Rozhodně je zhodnotili lépe než konkurenci, kterým věnovali spíše symbolický potlesk, než takové nadšení, ale místní roztleskávačky byly zkrátka lepší a jednoznačně si přivlastnily pomyslnou soutěž o fanouškovskou podporu. Poté se některé přesunuly na lavičku, některé se rozprostřely po tribuně za svými známými a jiné šly do šaten se převléct.
Chvíli před koncem vystoupení roztleskávaček zamířil trenér do šaten basketbalistů a jak se blížil, už z dálky slyšel ten řev, co tam panoval. Byl samozřejmě rád, že jsou kluci nabuzení, ale i tak si z toho hlasitého řevu povzdechl. Odradit se ale nenechal, co by to bylo za trenéra, kdyby ho rozhodilo pár pokřikujících kluků, že, a tak vstoupil k nim do šatny. Kluci byli poměrně zaujetí skandováním, takže si ho zprvu nevšimli, možná jen pár si ho všimlo, a tak na sebe upozornil hlasitým odkašláním. Jásání utichlo, což ho potěšilo, mít autoritu bylo podle něj důležité, proto k nim byl většinu času skutečně přísný a pořádně je cepoval, ale vyhrávali, takže se jeho taktika určitě vyplatila. „Tak hoši, jdeme na to," oznámil jim, že už nadešel čas, ale než je pošle na hřiště, ještě se jim chystá něco říct. Sice ne nic extra dojemného a srdcervoucího, na to vážně nebyl, ale pár slov k nim prohodit chce, to dělá před každým zápasem, i když rozhodně nevzbuzuje takové reakce jako proslov kapitána, na který tady před chvílí pokřikovali. „Tvrdě jste dřeli, strategii jsme si už vysvětlovali, takže si mě nepřejte, jestli to někdo zapomněl," věnoval každému tvrdý pohled, cvičili to, měli vymyšlený postup i střídání hráčů. „Tak tam běžte a rozneste je na kopytech, jasný?" teď už jim uhnul z cesty a pokynul jim, ať skutečně naběhnou na hřiště, kde se ještě ozýval potlesk pro roztleskávačky, který už pomalu utichal. Hned ale co naběhli na hřiště basketbalisti se potlesk znovu rozjel, protože vítali své hráče. Hned po nich se na hřišti objevil protější tým, který už nesklidil tak nadšené uvítání, ale to se dalo čekat.
Na hřišti se také objevil rozhodčí, který si k sobě zavolal oba týmy, aby jim ve zkratce řekl základní pravidla. „Hraje se na klasický čas, támhleten koš je váš," kývl na tým místní univerzity a ukázal na koš, „a ten druhý je teda váš," kývl na protivníky a i na jejich koš ukázal. „Nejdůležitější je fair-play," upozornil je a pak už jen řekl, ať se připraví na rozhoz a ať na hřišti zůstanou ti, kteří teď budou hrát a ostatní už se přemístí na střídačku. Jakmile všichni byli na svých pozicích, ohlásil se začátek, rozhodčí vyhodil míč a oba basketbalisti na rozskoku pro něj skočili, ale naštěstí se více poštěstilo týmu univerzity a tak místní získali míč.
// Rozskok jsem dělala pomocí číselného generátoru, takže dopad míče byl zcela náhodný.
Chvíli před koncem vystoupení roztleskávaček zamířil trenér do šaten basketbalistů a jak se blížil, už z dálky slyšel ten řev, co tam panoval. Byl samozřejmě rád, že jsou kluci nabuzení, ale i tak si z toho hlasitého řevu povzdechl. Odradit se ale nenechal, co by to bylo za trenéra, kdyby ho rozhodilo pár pokřikujících kluků, že, a tak vstoupil k nim do šatny. Kluci byli poměrně zaujetí skandováním, takže si ho zprvu nevšimli, možná jen pár si ho všimlo, a tak na sebe upozornil hlasitým odkašláním. Jásání utichlo, což ho potěšilo, mít autoritu bylo podle něj důležité, proto k nim byl většinu času skutečně přísný a pořádně je cepoval, ale vyhrávali, takže se jeho taktika určitě vyplatila. „Tak hoši, jdeme na to," oznámil jim, že už nadešel čas, ale než je pošle na hřiště, ještě se jim chystá něco říct. Sice ne nic extra dojemného a srdcervoucího, na to vážně nebyl, ale pár slov k nim prohodit chce, to dělá před každým zápasem, i když rozhodně nevzbuzuje takové reakce jako proslov kapitána, na který tady před chvílí pokřikovali. „Tvrdě jste dřeli, strategii jsme si už vysvětlovali, takže si mě nepřejte, jestli to někdo zapomněl," věnoval každému tvrdý pohled, cvičili to, měli vymyšlený postup i střídání hráčů. „Tak tam běžte a rozneste je na kopytech, jasný?" teď už jim uhnul z cesty a pokynul jim, ať skutečně naběhnou na hřiště, kde se ještě ozýval potlesk pro roztleskávačky, který už pomalu utichal. Hned ale co naběhli na hřiště basketbalisti se potlesk znovu rozjel, protože vítali své hráče. Hned po nich se na hřišti objevil protější tým, který už nesklidil tak nadšené uvítání, ale to se dalo čekat.
Na hřišti se také objevil rozhodčí, který si k sobě zavolal oba týmy, aby jim ve zkratce řekl základní pravidla. „Hraje se na klasický čas, támhleten koš je váš," kývl na tým místní univerzity a ukázal na koš, „a ten druhý je teda váš," kývl na protivníky a i na jejich koš ukázal. „Nejdůležitější je fair-play," upozornil je a pak už jen řekl, ať se připraví na rozhoz a ať na hřišti zůstanou ti, kteří teď budou hrát a ostatní už se přemístí na střídačku. Jakmile všichni byli na svých pozicích, ohlásil se začátek, rozhodčí vyhodil míč a oba basketbalisti na rozskoku pro něj skočili, ale naštěstí se více poštěstilo týmu univerzity a tak místní získali míč.
// Rozskok jsem dělala pomocí číselného generátoru, takže dopad míče byl zcela náhodný.
Admin
Poèet pøíspìvkù : 123
Join date : 03. 07. 17
Zasmeje sa, keď ju počuje. Naozaj bol rád, že ju stretol. Bola vtipná a to sa mu páčilo. Aspoň sa nebude cez celý zápas nudiť, čo by bolo u neho jasné, keby tu bol sám. Proste futbal nebolo nič pre neho, takže by pravdepodobne bol len na mobile. „Tak ja sa zahrám na tvojho záchrancu a budem dávať pozor aby si nikoho nezhodila alebo nebodaj aby sa nespadla ty sama. Čo ty na to?“ Uškrnie sa pri predstave ako by ju zachraňoval pri páde, prišlo mu to vtipné a tušil, že realita by bola ešte vtipnejšia. Kto by bol, keby odmietol milú slečnu, ktorá ho ponúka gumenými medvedíkmi, ktoré má dokonca aj rád. No jedine vandrák. O speve sa nerozprával až tak rád, predsa len o tom pri sebe dosť pochyboval a vedel, že sa môže ešte zlepšovať. Čo aj v pláne má, samozrejme, niekedy v blízkej budúcnosti chce znieť skvelo. A hlavne aby si to o sebe on myslel. Chcel by niekde vystúpiť ale na to je až príliš hanblivý. Mal by si asi zobrať príklad z Charlieho. Alebo možno nie, Charlie je pre neho už extrém. V tom dobrom, samozrejme. Na svojho najlepšie priateľa by nenadával. Nie tak často. „Možno áno. Ak sa k tomu odhodlám.“ Chcel by niekde vystúpiť, o tom žiadna. Chcel predviesť, že je v niečom dobrý a, že si náhodou nevymýšľa. Nie, že by to o ňom niekto tvrdil ale netušil čo išlo medzi študentami, či to niekto náhodou nepovedal len tak medzi rečou. „To je pravda. Ešte šťastie, že študuje umenie ako ja, môžem ho podporovať aj v niečom čomu rozumiem.“ Bolo fajn, že Charlie hral basket ale predsa len sa David viac rozumel do hudby, v čom vždy Charliemu rád pomáhal, či mu vždy rád povedal svoj názor o niečom čo práve jeho priateľ potreboval. „Mohlo to byť len moje hobby a pritom som mohol študovať niečo iné, takže to je úplne v poriadku..“ Nepravdepodobné u neho ale mohlo to tak byť. Poznal pár ľudí, ktorí boli v niečom skvelí a bavilo ich to ale mali to len ako hobby a študovali úplne niečo iné. Teraz je on na rade aby mlčal, čo sa aj stane len aby mohol počúvať, čo má na srdci Beth. Natočí hlavu mierne do strany a počúva každé jedno slovo, ktoré povie, pričom sem tam prikývne na súhlas. Mierne ho prekvapí koľko toto dievča má rado ale počúva sa to dobre. A hlavne je dobré mať rozhľad aj na ostatné veci, takže jej to len schvaľuje. Nie, že by nejaké schvaľovanie potrebovala. „Nerozhodná? Ale kdeže, kde to tí ľudia nabrali?“ Robí si samozrejme srandu, pretože z toho čo od nej zistil, s tými ľuďmi súhlasil. Určite bola nerozhodná. Ale pod nos jej to až tak hádzať nebude, každý je predsa nejaký. „Mimoškolské aktivity? Vlastne ani nie, nikdy som nič také nerobil. Či na strednej tak ani tu. Nikdy ma to veľmi nelákalo.“ Bolo by možno fajn využiť svoj voľný čas ale ten vedel aj inak, takže toto nebolo nič pre neho. Svoju pozornosť ale upriami na ihrisko kde vybehne ich tím, ktorému zatlieska. Pohľadom sa zastaví na Charliem, pričom sa zoširoka usmeje, ako ho tam vidí. Proste je len rád, že vidí svojho priateľa tak natešeného. Basketbalu možno nerozumie ale určite chce výhru, hlavne kvôli Charliemu. A aj ostatným, tým na to záleží rovnako ako jemu. Pousmeje sa, keď loptu získa ich tím ale to je po pravde asi tak všetko, čomu rozumie. Iné pravidlá idú okolo neho obrovským oblúkom. Preto sa zase otočí na Beth. „A tu som stratený. Určite ale bude stačiť, keď zareagujeme na to, keď dajú gól.. to je ale pri hokeji a futbale. Oh, keď dajú kôš. To bude určite stačiť.“ Mierne sa v tom zamotal ale ako bolo spomínané, David a športy nie sú veľmi skvelí priatelia.
#0099ff
David Benjamin Davis
Poèet pøíspìvkù : 83
Join date : 27. 07. 17
Možná jsou jeho schopnosti v ignorování okolí více než vytrénované, to ale neznamená, že dokáže s jasnou lehkostí vytěsnit všechen ten hluk kolem něj – obzvlášť, když se nachází uprostřed davu skládajícího se ze stovky studentů. Roztleskávačky hlasitě provolávají nacvičené slogany, které jdou ruku v ruce s jejich choreografií, při doprovodu tlumené hudby, která jim hraje v pozadí pro ten správný efekt. Nic z toho v něm ale neprobudí ani špetku zájmu, takže opravdu nemá potřebu jejich vystoupení sledovat... koneckonců čumilů je tu už až až.
Upřímně si myslel, že nevšímat si konverzace blízkých jedinců zvládá dost úspěšně, pak mu ale nějaká cizí holka s ohnivě zrzavými vlasy položí ruku na rameno, což ho donutí sebou nepatrně trhnout a shodit tak její dlaň z jeho těla. Ne, že by se mu příčil lidský kontakt, také ale nepotřebuje, aby na něj kdokoliv sahal; zejména když se viditelně snaží nenavazovat mezilidské vztahy s ostatními účastníky akce. Hodí na ní zkoumavý pohled a jeho pozornost se sníží na její sytě rudé rty, které ho prosí o podržení místa. Jeho oči vyhledají ty její, snažíc se v nich zjistit, zda svá slova myslí vážně. ‘To snad neví, s kým mluví?’ V dalším okamžiku se dívka zvedá a odbíhá pryč – místo po jeho pravici je tedy volné. Neměl a ani nemá v úmyslu jí nějakou laskavost prokazovat, dívku nezná a necítí se k ní jakkoli zavázán, aby jí složil takovou či jinou službu. Proto se svým pohledem vrátí na obrazovku jeho mobilu a pokračuje ve svých aktivitách. Nevydrží mu to ale nijak dlouho, protože sotva minutu poté na něho dopadne něčí stín. Zrzka udělala osudovou chybu, když se rozhodla naivně věřit někomu jako je Jaxton Welsh.
Býval by se dál věnovat svému mobilu, jenže ona osoba, která se vedle něj usadila, se ho rozhodla oslovit. Ten hlas poznal okamžitě. Patricia. Byla to dívka, ke které se na rozdíl od té neznámé zrzky cítil nesmírně zavázán... nebo alespoň do chvíle, dokud jí svůj dluh nesplatí. Ona to tak možná nevidí, možná je její povaha prostě tak vlídná a šlechetná, jak se onen večer ukázala. Sám nechápe, jak mu něco takového jako nasypání cizí látky do jeho nápoje mohlo uniknout. Pak si ale také dost dobře pamatuje moment, kdy ho právě dříve zmíněná Patricie oslovila. Byl pozdní večer a on měl zrovna po ne tolik úspěšném zápase. Remíza rozhodně není něco, co by on bral jako dobrý výsledek. Zápas se táhl už předlouhou dobu, únava se začala projevovat na všech zúčastněných i jen přihlížejících, a proto se rozhodli naplánovat odvetu na týden poté. Takový výsledek pro něj ale není nijak odlišný od prohry. Pokud to nebylo hned jasné, soutěživost zabírá velkou část jeho charakteru, proto by nemělo být žádným překvapením, že je pro něj akceptovatelná pouze a jedině výhra.
Věří, že ho asi někdo musel po zápase sledovat; bastard si vybral sakra dobrou chvilku na provedení jeho plánu. Jeho oči byly na krátkou chvilku soustředěny na barmanku s dlouhými kaštanovými lokny. Lhal by, kdyby nepřiznal její krásu. Vzhled je ale pro něj téměř nic. Navíc mu přijde idea tahat se s někým po městě ruku v ruce dost zbytná. Proto s tím nic nedělal, nezeptal se na její číslo, ani ji nepozval na kávu. Přesto ten večer skončil v její posteli, jen za dost odlišných podmínek. Po zkonzumování onoho vadného nápoje má zbytek večera v husté mlze – ať už se jednalo o jakoukoliv látku, muselo se jednat o něco opravdu silného. Jasně si vybavuje onu tupou bolest hlavy následující ráno. Ani nechcete vědět, jak vyváděl, když si uvědomil, že není u sebe doma. Byl připraven na cokoliv, zvažoval už i to nejhorší. V okamžiku, kdy ale spatřil ve dveřích Patriciin obličej, ho ale zavalila jakási úleva. Nezdržel se u ní zbytečně dlouho, slušně poděkoval za pomoc a se všemi svými věcmi zmizel, ani se neobtěžoval z ní vydolovat vysvětlení či připomenutí detailů, které mu ušly. Od té doby ji už nikdy neviděl. Až dnes. Ani jednou ho nenapadlo, že se vlastně může jednat o studentku stejné univerzity, kterou navštěvuje právě on. Překvapila ho, nic na sobě ale nedá znát. Narovná svůj postoj a mobil rychlým pohybem uzamkne, přičemž obrazovka náhle ztemní. „To mě zas tolik netrápí.“ Odkašle si, než promluví, jeho hlas je jasný i přes všechen ten hluk kolem nich. Už zbývají jen vteřiny do začátku, atmosféra je napjatá, roztleskávačky vykřikují poslední povzbudivá slova před spuštěním hodin a basketbalisté si vyměňují významné pohledy, pravděpodobně související s jejich taktikou. Hlasitý pískot píšťaly rozhodčího oznamuje start hry a jeho pohled se přesune na hřiště, kde už hráči zuřivě bojují o vítězství. V jeho očích je ale vidět jasný nezájem a nuda, pravděpodobně ne zrovna obličej, který chcete zahlédnout v prvních řadách obecenstva.
Upřímně si myslel, že nevšímat si konverzace blízkých jedinců zvládá dost úspěšně, pak mu ale nějaká cizí holka s ohnivě zrzavými vlasy položí ruku na rameno, což ho donutí sebou nepatrně trhnout a shodit tak její dlaň z jeho těla. Ne, že by se mu příčil lidský kontakt, také ale nepotřebuje, aby na něj kdokoliv sahal; zejména když se viditelně snaží nenavazovat mezilidské vztahy s ostatními účastníky akce. Hodí na ní zkoumavý pohled a jeho pozornost se sníží na její sytě rudé rty, které ho prosí o podržení místa. Jeho oči vyhledají ty její, snažíc se v nich zjistit, zda svá slova myslí vážně. ‘To snad neví, s kým mluví?’ V dalším okamžiku se dívka zvedá a odbíhá pryč – místo po jeho pravici je tedy volné. Neměl a ani nemá v úmyslu jí nějakou laskavost prokazovat, dívku nezná a necítí se k ní jakkoli zavázán, aby jí složil takovou či jinou službu. Proto se svým pohledem vrátí na obrazovku jeho mobilu a pokračuje ve svých aktivitách. Nevydrží mu to ale nijak dlouho, protože sotva minutu poté na něho dopadne něčí stín. Zrzka udělala osudovou chybu, když se rozhodla naivně věřit někomu jako je Jaxton Welsh.
Býval by se dál věnovat svému mobilu, jenže ona osoba, která se vedle něj usadila, se ho rozhodla oslovit. Ten hlas poznal okamžitě. Patricia. Byla to dívka, ke které se na rozdíl od té neznámé zrzky cítil nesmírně zavázán... nebo alespoň do chvíle, dokud jí svůj dluh nesplatí. Ona to tak možná nevidí, možná je její povaha prostě tak vlídná a šlechetná, jak se onen večer ukázala. Sám nechápe, jak mu něco takového jako nasypání cizí látky do jeho nápoje mohlo uniknout. Pak si ale také dost dobře pamatuje moment, kdy ho právě dříve zmíněná Patricie oslovila. Byl pozdní večer a on měl zrovna po ne tolik úspěšném zápase. Remíza rozhodně není něco, co by on bral jako dobrý výsledek. Zápas se táhl už předlouhou dobu, únava se začala projevovat na všech zúčastněných i jen přihlížejících, a proto se rozhodli naplánovat odvetu na týden poté. Takový výsledek pro něj ale není nijak odlišný od prohry. Pokud to nebylo hned jasné, soutěživost zabírá velkou část jeho charakteru, proto by nemělo být žádným překvapením, že je pro něj akceptovatelná pouze a jedině výhra.
Věří, že ho asi někdo musel po zápase sledovat; bastard si vybral sakra dobrou chvilku na provedení jeho plánu. Jeho oči byly na krátkou chvilku soustředěny na barmanku s dlouhými kaštanovými lokny. Lhal by, kdyby nepřiznal její krásu. Vzhled je ale pro něj téměř nic. Navíc mu přijde idea tahat se s někým po městě ruku v ruce dost zbytná. Proto s tím nic nedělal, nezeptal se na její číslo, ani ji nepozval na kávu. Přesto ten večer skončil v její posteli, jen za dost odlišných podmínek. Po zkonzumování onoho vadného nápoje má zbytek večera v husté mlze – ať už se jednalo o jakoukoliv látku, muselo se jednat o něco opravdu silného. Jasně si vybavuje onu tupou bolest hlavy následující ráno. Ani nechcete vědět, jak vyváděl, když si uvědomil, že není u sebe doma. Byl připraven na cokoliv, zvažoval už i to nejhorší. V okamžiku, kdy ale spatřil ve dveřích Patriciin obličej, ho ale zavalila jakási úleva. Nezdržel se u ní zbytečně dlouho, slušně poděkoval za pomoc a se všemi svými věcmi zmizel, ani se neobtěžoval z ní vydolovat vysvětlení či připomenutí detailů, které mu ušly. Od té doby ji už nikdy neviděl. Až dnes. Ani jednou ho nenapadlo, že se vlastně může jednat o studentku stejné univerzity, kterou navštěvuje právě on. Překvapila ho, nic na sobě ale nedá znát. Narovná svůj postoj a mobil rychlým pohybem uzamkne, přičemž obrazovka náhle ztemní. „To mě zas tolik netrápí.“ Odkašle si, než promluví, jeho hlas je jasný i přes všechen ten hluk kolem nich. Už zbývají jen vteřiny do začátku, atmosféra je napjatá, roztleskávačky vykřikují poslední povzbudivá slova před spuštěním hodin a basketbalisté si vyměňují významné pohledy, pravděpodobně související s jejich taktikou. Hlasitý pískot píšťaly rozhodčího oznamuje start hry a jeho pohled se přesune na hřiště, kde už hráči zuřivě bojují o vítězství. V jeho očích je ale vidět jasný nezájem a nuda, pravděpodobně ne zrovna obličej, který chcete zahlédnout v prvních řadách obecenstva.
Jaxton Welsh
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 31. 05. 19
Kdyby jen David věděl že to myslela úplně vážně. Vážně dokáže být trochu nemotorná a tím blížit i lidem kolem sebe. No každopádně už to nechce dál řešit, přece jen ho tu nebude přesvědčovat o tom že je nešika.. Jen ať si pěkně myslí že si dělá srandu. Společně s ním se zasměje a radostně přikývne. Skoro jako malé dítě když se ho zeptáte jestli by si dalo zmrzlinu.. “To beru. Budu tě pak všude jen chválit. Věřím že by si mě zachránil, ale stejně budu raději opatrná..” Věnuje mu ještě jeden úsměv a nacpe si pusu medvídkama. Milovala gumové bonbony mohla jich spořádat klidně tuny. Bylo na něm trochu vidět že si ohledně toho zpěvu až tolik nevěří. Věřila že je skvělý zpěvák, ale nemohla to bohužel zatím posoudit no. Třeba ho vážně někdy uslyší zpívat, musí ho k tomu někdy přemluvit. Znají se chvilku, takže ho do ničeho nechce tlačit, nebo mu to promlouvat do duše aby to zkusil a nebál se. Spíš se to nehodilo na tuhle událost, přece jen by tu měli sledovat fotbal, nebo basket prostě něco takového… Kde se banda sportovců pere o míč a po zápase se jdou všichni společně opít. Nic pro ní prostě.. Nechápala co z toho života mají, i když je asi pravda že se uměli alespoň narozdíl od Beth odvázat a bavit.. “Určitě odhodláš..” Usměje se a rukou ho trochu poplácá po rameni.. Nerada narušovala lidem jejich osobní prostor a nedej bože když to někdo udělal jí, ale teď jí to přišlo jako dobrý nápad ho trochu povzbudit..”Když někoho poplácáš prý to nosí štěstí..Říkal mi to vždycky táta když jsem měla před nějakýma závodama nebo těžkým testem… No možná mě tím spíš chtěl umlčet ať už mu dám pokoj…”Na její tváři se objeví zase úsměv, ta holka se snad neuměla ani tvářit jinak, než že má na tváři úsměv od ucha k uchu.. Takže jeho kamarád je sportovec a zároveň studuje umění.? Takových kluků je málo, ale Beth je stejně většinu hodí do stejného pytle. Na sportovce by si každá holka měla dát pozor, protože mají snad na každém prstu nějakou jinou holku.. “Je hezký ale že si tak rozumíte. Promiň za mojí upřímnost, ale normálně bych ho hodila do jednoho pytle s ostatními sportovci, ale když vidím tebe, tak nemůže být tak špatný..” Doufá že se neurazí, to by tu pak musela do konce zápasu sedět potichu jak pecka. Snad to nevezme jako urážku nebo tak něco, ona to totiž vůbec tak nemyslela.. Jelikož umění Beth měla také moc ráda, bylo jí jasné že by s Davidem nalezli ještě spoustu společných témat, možná z nich budou dokonce i přátele kdo ví.. Sledovala jak pomalu přicházejí nějací lidé na hřiště, netušila jestli už to začíná nebo co se děje, nikdy na basketbalu nebyla vlastně.. “Děkuji..” Poděkuje mu se smíchem když řekne že není nerozhodná. Občas to i Beth přišlo trochu otravné, ale nedalo se s tím prostě nic dělat.. Je taková asi už od narození. “občas to lidem leze na nervy..” Kdyby jen věděl jak moc, protože když s Beth jdete na kávu bude si nejspíše půl hodiny vybírat a pak si raději nic nedá.. V Londýně měla už vyhlédnuté restaurace a kavárny, věděla že když tam přijde budou mít pořád stejnou nabídku a ona se nebude muset nijak rozhodovat.. Netrpělivě vyčkává jestli má nějaké aktivity, on jí ale řekne že ne.. To jí trochu zarazilo, Beth jich měla tolik že je pomalu ani všechny nestíhala.. “Nevím jestli mi je to líto nebo ti trochu závidím..”Zasměje se, musí mít spoustu času na přátele, učení a tak. Možná mu vážně trochu závidí, ale není to taková ta ošklivá závist, to rozhodně ne.. Když v běhnou basketbalisté na hřiště všechny si je přeměří pohledem, někteří byli hodně pěkný, ale stejně se nenechala zmáct jejich pěknýma tělama.. Zatleskala, protože se to přece jen sluší.. “Který z nich je ten tvůj kamarád.?” Zeptá se se zájmem a koukne zase na hřiště, pak jí dojde že nějak blbě vidí, proto začne v kabelce hledat své brýle, které k její smůle nechala doma.. Takže na tu hu nakonec stejně asi neuvidí. No prostě jí to bude muset David všechno odvyprávět, když na to nevidí.. “Ano myslím že to bude stačit, budu křičet s tebou pokud vůbec uvidím že jsme dali koš..” Poslední slova si spíš zamumlá, byla trochu naštvaná, ale v tomhle případě mohla být naštvaná jen sama na sebe.. Mohla si za to sama, že si brýle nechala doma.. Snad ta hra nebude nekonečná, i když má vážně skvělou společnost, tak to nebude taková otrava...
Bethany Cunningham
Poèet pøíspìvkù : 52
Join date : 02. 04. 19
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru