Věděl, že by se měl začít před Sof ovládat, a to jak se svým slovním projevem, tak i celkovým chováním, které místy mohlo působit až agresivně. Tuhle jeho stránku Sof neznala a on ani nechtěl, aby ji objevila, protože se nebylo čím chlubit. Nechtěl ji od sebe odehnat, ne když si k sobě opět hledali cestu – v tom kamarádském slova smyslu, samozřejmě. On by o Sof vlastně nedokázal ani jinak přemýšlet. Dokázal sice uznat, že je pěkná a určitě o ní byl, a stále je, velký zájem, ale přeci jen to pro něj byla pořád ta malá holka z domu na stromě, se kterou pořádal čajové dýchánky a střílel prakem do oken sousedů. Do teď mu všechny ty lumpárny, které společně prováděly, vyčarovaly úsměv na tváři. A právě to byl jeden z důvodů, proč se jí musel za své chování omluvit. Některým mužům takové věci dělali problém – tedy uznat svou chybu a omluvit se, ale jemu ne. Obzvláště když věděl, že kolikrát reagoval unáhleně a agresivně. ,,Jo, to bys neměla," prohodil směrem k ní s cukajícími koutky. Chtěl mezi nimi trochu uvolnit napětí a nepůsobit tolik otráveně – nemohl ji přeci nechat si myslet, že je takový pořád. Navíc ji chtěl i malinko naznačit, že nemá rád, když se mu někdo snaží změnit názor na určitou věc. V tomhle byl zase naopak velmi tvrdohlavý. Stál si za tím, že jeho názor je jako jediný správný a jiné prostě odmítal přijmout. Nebylo tedy divu, že se kolikrát dostal do hádek, které se táhly i několik dní. Viditelně se mu ulevilo, když Sof podotkla, že se nemusí bavit o tom, jak to má s kluky. Nebylo to tak, že by ho to vyloženě nezajímalo, ale jednak o takových věcech nerad hovořil a jednak vážně nechtěl slyšet, jak moc velké sympatie chová k jednomu z basketbalistů. Nikdo mu nemohl změnit názor na tohle zvěrstvo, prostě ne. Nevěřil ani tomu, že ve spolcích byly nějaké výjimky. Všichni kluci chtěli jen to jedno, a to se jim většinou dostalo, protože dnešní holky… No, to taky škoda mluvit. Kam ten svět spěl? O Sof samozřejmě takové mínění neměl, ani třeba o takové Cass, kterou sice velmi rád provokoval, ale věděl, že by se nikdy nesnížila na úroveň nějaké lehké děvy, kterých tu pobíhalo opravdu mnoho. Ono se vlastně stačilo podívat na roztleskávačky. Ty jejich oblečky prozrazovaly své. Chtěl vůbec vědět, kdo je navrhoval? Asi spíše ne. Dané osobě by věnoval opovržlivý pohled a jako dodatek by si odplivnul stranou, aby svůj celkový negativní dojem ještě zdvojnásobil. Někdo by takovou reakci mohl označit jako extrémní, ale on zkrátka tyto typy lidí nesnášel a holt se tím netajil. Zatímco ostatní nadšeně skandovali a povzbuzovali domácí tým, tak on jen klidně seděl a dělal si poznámky, přičemž se modlil o dřívější konec tohoto utrpení. Sice si slíbil, že to opovržení na sobě nedá tolik znát, ale šlo to? Nebyl zrovna dobrý herec a raději byl upřímný, z přetvářek byl znechucený. Dokonce ani když viděl nadšenou Sof, která vedle něj nadšeně skákala a celá zářila samotným štěstím jen protože se domácí tým dostal do vedení… zkrátka ani to s jeho kamenným výrazem nepohnulo, ačkoliv vnitřně se nad tím pousmál. Bylo hezké vidět, že je do něčeho tolik zapálená a že celý zápas prožívá společně s týmem na hřišti. ,,Ne, to nedostal," přikývl na znamení souhlasu a obličej zkřivil do úšklebku. Ale tak co, nějaká ta část zápasu už byla za nimi a ten zbytek nějak přežije.
Začal se smát společně s ní, když zmínila, jestli ji náhodou nechodí sledovat, protože světě div se – jeho tipy byly správné, a to nad tím ani pořádně nepřemýšlel. Na druhou stranu, těmto aktivitám se věnoval i on, takže bylo logické, že mu jako první přišly na mysl a on je nadhodil. ,,Rozhodně nejsi obyčejná," řekl s pobavenou tváří a svá slova doplnil nepatrným zavrtěním hlavy. Už jen díky tomu, že se tu bavila s ním nebyla obyčejná, heh, ego up. Ale samozřejmě si to myslel i z jiných důvodů. Dnešní holky byly většinou stejné, nebo minimálně podobné, což dokazovala i samotná móda. Na svět přišel jeden kousek a ty ovečky si ho koupily a pak hrdě nosily. Sof mu však taková nepřipadala, alespoň zatím. Stále si totiž netroufal tvrdit, že ji zná. ,,Boxu?" zeptal se maličko udiveně, přičemž mu obočí samotným překvapením vyletělo vzhůru. Rozhodně by to do ní neřekl, vypadala spíše jako něžná dívka, u které by se bál, že jí ublíží pouhým dotykem. Něco jako Cass. ,,Měl bych se bát?" zeptal se opět s jistou pobaveností, přičemž se na ni zazubil. Zřejmě neměla takovou sílu jako on, a tudíž by jej nepřeprala, ale na druhou stranu… jeden nikdy neví. Vzhled často klame. A ano, maličko si z ní teď utahoval, což značila ta pobavenost v jeho tváři. Zřejmě to teď pěkně schytá, ale i tak to stálo za to. Maličko jej zarazila zmínka o posilovně, kde na něj prý už párkrát narazila, ale on si jí nikdy nevšiml, protože byl zaneprázdněný cvičením. Rád by jí to vyvrátil, protože ta slova narážela na jeho sebestřednost, která se uznává velmi těžce - přeci jen to není úplně nejlepší vlastnost. Jenže nemohl, bylo to tak pokaždé. V posilovně si hleděl svého a na své okolí moc nehleděl – pokud tedy za ním nikdo sám nepřišel a nezačal s ním konverzovat. Sof si však nikdy nevšiml a když to teď před ním zmínila v doprovodu se skleslým úsměvem, tak se cítil mizerně. Nebyl den, kdy by si nevyčítal všechny své chyby, které spáchal v minulosti, a tohle byla samozřejmě jedna z nich. Jak už však bylo řečeno – čas nešel vrátit a on musel se svými chybami žít. ,,Chápu," pokýval hlavou a tiše si povzdychl, přičemž mobil na malý moment schoval do kapsy a více se natočil k ní, aby jí viděl do očí. Do těch se teď totiž s veškerou vážností zadíval. ,,Vím, že jsem udělal chybu a mrzí mě to, Sof," stáhl rty pevně k sobě a letmo kolem sebe zatěkal pohledem. Nebude lhát, na tyhle sentimentální řeči moc nebyl, ale na druhou stranu ji to potřeboval říct. Kdo ví, jestli by s ním při dalším setkání vůbec promluvila, když tu byl tak nepříjemný. Ovšem rozhodně by měla ocenit, že jí něco takového řekl, protože by to jen tak u někoho neudělal. Moc kamarádů neměl, spíše si lidi držel od sebe, ale pro ni ještě chtěl najít místo. Otázka je, jestli chtěla to samé. Protože pokud pořád hodlala vzpomínat na minulost a chtěla mu předhazovat jeho chybu, tak neměli šanci na opětovné sblížení. Alespoň u něj by to byl problém. Pohled pomalu přesměroval zpátky na hřiště, kde se právě odehrával jakýsi konflikt, přičemž si z kapsy vytáhl mobil, aby si mohl zapsat něco o trestu pro toho frajírka Kierana. O něm už taky ledacos slyšel a ne, nebyly to hezké věci. Byl vyloučený až do konce zápasu a Noah se nemohl ubránit menšímu pousmání. A taky další poznámce, tentokrát však mířené na všechny ty idioty ze spolku, což Sof opět pobouřilo. Ani se na ní nepodíval, pouze sklopil pohled jako nějaké malé dítě, které právě provedlo jakousi lumpárnu, a dělal, že si znovu pročítá všechny své poznámky ze zápasu. Necítil se za svá slova provinile, a to i když ji slíbil, že už ohledně těch tupců nebude mít žádné poznámky; jen se s ní nehodlal hádat. Ničemu by to nepomohlo, právě naopak.
Měl pocit, že napětí mezi nimi stoupalo čím dál tím více, a navíc ho začal pomalu, ale jistě rozčilovat okolní skandující dav. Bylo to jasné, musel vypadnout, jinak v něm vybouchne agrese, a to by nemuselo dopadnout dobře. Při takových stavech většinou někdo skončil hodně špatně a ne, on to nebyl. Nehodlal však na sobě nechat nic znát, jak už totiž bylo řečeno, tak nechtěl, aby Sof poznala tuhle jeho špatnou stránku. Napadlo ho tedy, že by si mohl zajít pro pivo, kde by teď dokonce nemusela být fronta, jelikož nikdo nechce prošvihnout ani sekundu ze zápasu. Až tedy na něj. A tak pomalu vstal a informoval Sof o svých úmyslech, přičemž jí samozřejmě nabídl, že donese pivo i pro ní. ,,Asi bude lepší, když nám pohlídáš místo," odpověděl klidně s neutrálním výrazem ve tváři. ,,Byla by škoda, kdybychom o něj přišli," pronesl tentokrát s jasným nádechem ironie a ušklíbl se. Už se hodlal rozejít již ke zmiňovanému stánku, ovšem právě v tu chvíli k němu měl jakousi poznámku týpek před ním, který hudroval, že mu kazí výhled. Noah by nad tím normálně jen mávl rukou a raději šel pryč, ale jak už bylo řečeno… docela to teď v něm vřelo a tyhle slova ho zrovna, překvapivě, neuklidnila. Nebylo tedy divu, že po tom týpkovi slovně vyjel. Jenže v tom se zase ozvala Sof, která si myslela, že ho svými slovy zkrotí nebo… uklidní? Možná. Netušil, co si myslela, každopádně ji věnoval jen letmý, mírně zamračený pohled, načež zavrtěl hlavou a raději se rozešel pro ty piva.
Pár minut bokem mu opravdu prospělo. Ne že by tedy o sobě hned mohl tvrdit, že se cítí skvěle, ale alespoň už nebyl zamračený a chuť někoho uhodit taky zcela vymizela. To byl pro něj úspěch, se kterým se mohl bezpečně vrátit zpátky za Sof. Zřejmě by se jí měl omluvit za to, co před nemalou chvíli předvedl, ale nebylo těch omluv až příliš? Navíc, měl by se omlouvat za to, jaký je? On za to v podstatě nemohl, ta agrese v něm stále třímala a občas se holt probudila. Jako lepší variantu bral to, že bude dělat, že se nic nestalo a, snad v poklidu, dokouká společně se Sof zápas. ,,Nesu pivo," oznámil ji, když se u ní objevil, načež ji pivo předal. Jeho místo naštěstí zůstalo volné, tudíž se mohl pohodlně usadit a pokračovat ve své předchozí činnosti – jen už tedy s větším klidem na duši. Skóre se během jeho nepřítomnosti značně změnilo, což si pochopitelně ihned zaznamenal, přičemž popíjel pivo. No, nebude lhát, pivo bylo nic moc, ale tak co taky čekal, že? Blbý zápas rovná se blbý pivo, to sedí. Naštěstí jeho utrpení zanedlouho skončilo, protože hlasitá siréna oznámila konec zápasu a komentátor ohlásil stav, a tudíž i vítěze, kterým byl domácí tým – přesně jak Noah předpokládal. Jejich taktika i hraní bylo lepší, tudíž to měli zasloužené. To však neznamenalo, že hodlal nadšeně jásat s okolními fanoušky, kteří byli jak u vytržení. A Sof společně s nimi. Šlo vidět, že nežere jenom basketbalisty, ale i samotný basketbal. A nakonec – bylo dobře, že se tu o ní zase dozvěděl něco nového, ačkoliv k obnovení jejich kamarádského vztahu měli stále daleko. S Noahem to holt bylo složité, ale za to dokázal být skvělý kamarád, kterému můžete zavolat v nouzi. Jen je u něj potřeba prolomit ledy, to je asi ta nejtěžší část. Jakmile jste však za nimi, tak máte vyhráno. ,,Jo, konečně," pokýval hlavou na znamení souhlasu a taky se nepatrně usmál. Ono se vlastně nešlo neusmívat při pohledu na Sof, která teď samotným štěstím zářila. Jak málo stačilo k její radosti… Ani nedoufal, že by se s ním chtěla znovu sejít – ne po tom, co tu dneska předvedl. Ale světě div se, Sof chtěla a on byl samozřejmě rád. ,,Můžeme si jít spolu někdy zaběhat," navrhl s pokrčením ramen. ,,Nebo do baru s tím dobrým bourbonem, jak jsem minule navrhoval," dodal vzápětí a zazubil se na ni. Bylo dobře, že už se uklidnil, protože s jeho předchozí náladou by teď byl protivný a nevrlý, což by nemuselo dopadnou dobře. A nejen u Sof. ,,Nechám to na tobě," pěstičkou ji jemně bouchl do ramene a tentokrát se usmál od ucha k uchu. Pak už se s ním Sof rozloučila a zmizela kdesi v davu všech těch studentů, kteří se teď drali ven. On malou chvíli sečkal. Mezitím poklidně dopil pivo a srovnal si všechny poznámky a poznatky, které vypozoroval ze zápasu. Teprve až když většina lidí ze stadionu zmizela, tak se zvedl ze svého místa, zmačkal kelímek od piva, který následně skončil v odpadkovém koši a s úlevným vydechnutím zamířil na kolej do svého pokoje.

Sezóna byla tady a nový školní rok taky. Docela se na obojí těšil, nad čímž by si možná nejeden jeho spolužák z univerzity klepal prstem na hlavu, jestli je psychicky v pořádku, že se těší na všechen ten stres a shon. Jenže on to tak nikdy nebral. Učil se rád a byl rád, že má možnost se vzdělávat. Na univerzitě to naštěstí oceňuje víc lidí, ale třeba na střední? Tam bylo hodně lidem vzdělání úplně ukradené. A tihle pak byli ukradení Niovi. Každopádně právě dnes hodlal využít toho, že ještě neměl moc školních povinností a že svítilo sluníčko, ale nebylo takové horko. A protože moc rád běhal, zamířil na hřiště, kde se chystal zabít hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak si užije pěkného odpoledne aktivitou, jíž má moc rád, jednak ještě potrénuje fyzičku na nadcházející zápasy lakrosu. Těch už se taky nemohl dočkat, dařilo se mu při nich dobře vypnout a soustředit se jen na to důležité – pálky a míček. Vše ostatní v tu chvíli, kdy se chopil své síťky, šlo stranou a ani mimo hru, dokud zápas neskončil, s ním nebývala kloudná řeč, jak do toho byl zažraný. Možná je v tomhle ohledu typický sportovec, ale je to snad problém? Není. Hodil na sebe své sportovní oblečení v podobě světlounce růžové mikiny, černých kraťasů, bílých běžeckých botách a bílých ponožek s černými proužky. Přes rameno si přehodil černou sportovní tašku s plastovou lahví na vodu, ručníkem a takovými těmi ostatními nezbytnostmi, jako je mobilní telefon, peněženka a nesměla chybět ani učebnice, kterou náhodně vybral z poličky, kdyby náhodou chtěl odpočívat a nechtěl u toho jen tak zírat do blba. Na tom šlo krásně vidět, jaký on je. Neustále vstřebává nové a nové informace a vůbec se jich neštítí. A přitom by se ani nedal nazvat šprtem. V noci mu zase psala Tatiana – evidentně byla opilá nebo zhulená (anebo taky obojí) a opět fňukala, jak ji jejich rozchod mrzí a tak dále. Ráno z toho byl docela na prášky, ale rozhodl se nenechat tím stáhnout a nakonec se rozhodl vyrazit právě sem, aby si od toho vyčistil hlavu. Samozřejmě jí neodepisoval, nikdy jí neodepisuje. Jenže stále nesebral tu sílu a odhodlání si ji zablokovat, ačkoliv by to bylo to nejlepší, co by mohl udělat.

Došel na hřiště a nejdřív zamířil k tribuně, aby si tam hodil tu tašku a shodil ze sebe mikinu, pod níž měl už jen černé tílko poměrně na tělo. Po cestě ke hřišti si protáhl krk, ruce i částečně nohy a taky si najel na playlist na svém mobilu. Vložil si sluchátka do uší, mobil do kapsy kraťasů a rozběhl se. Té holčiny kdesi na druhé straně si sice všiml, ale neměl v úmyslu za ní běžet a komunikovat – dost možná tu taky trénovala a chtěla si užít pěkný den a určitě nebyla na nikoho zvědavá. Takže běžel klusem směrem proti ní a po pár minutách se jejich cesta protnula, i když byli oba v jiné dráze. Věnoval jí svůj pomněnkový pohled a zvedl koutky plných rtů do milého úsměvu, který doplnil ještě o pokývnutí na pozdrav. Nezastavoval a běžel dál, nechtěl ji rušit. I když promluva s někým jiným by mu možná náladu zvedla, to ano.

Klasicky byl milý i k úplně cizí dívce, protože proč by neměl být? Proč na sebe lidi nemůžou být prostě milí a hodní? Ušetřilo by se tím tolika světových problémů a vyřešilo by se tím hodně starostí – třeba ohledně globálního oteplování. Jak ho vůbec někdo může popírat? Jak?! Ale to už odbíháme, důležité bylo, že byl Nia jako vždy přátelský, jen odtažitý. Nebo ne vyloženě odtažitý, pouze nechtěl dívku rušit, když tu byla pravděpodobně také na tréninku. A bral to podle sebe. Občas taky nemá rád, když si jde zaběhat a někdo se na něj nalepí. Občas chce jakožto introvert načerpat energii sám. Byl rád, že mu pozdrav opětovala a netvářila se, jako kdyby ji obtěžoval už jenom tímhle. S tím se totiž už taky setkal a nebylo to pro něj ničím příjemným. Bral si to až moc osobně, i když si uvědomoval, že občas někdo nemá dobrý den a náladu, takže ani chuť s někým komunikovat, byť i jen pozdravem. Jeho ovšem napadaly důvody jako třeba, že je vážně otravný, že je nesympatický, že je nudný a tak dále a tak dále. Takže ne, tady při běhu ji rozhodně nehodlal zastavovat, navíc by to bylo dost divné, když jsou si cizí. Soustředil se proto na běh a na hudbu ve sluchátkách, přičemž pravidelně oddechoval a dával pozor na každý krok, aby se jeho myšlenky neobracely k jiným věcem. Oběhl proto jedno kolečko a hned po něm pokračoval i ve druhém, během čehož ho ta dívka předběhla, jelikož běžela o něco rychleji než on. On se totiž nepokoušel zaběhnout ho za co nejlepší čas, jemu šlo jen o zahřátí se a posilování fyzičky. Bez té by si na zápasech ani neškrtl a být po deseti minutách zadýchaný jak parní stroj? Ne, díky. Navíc ho to bavilo, uvolňoval se přitom.

Po doběhnutí druhého kolečka se vrátil k tribuně ke své tašce, z níž vytáhl plastovou lahev s vodou a pořádně se napil a osvěžil. Nebylo mu sice až takové horko, nicméně o důležitosti pitného režimu věděl velice dobře a zvlášť pak tehdy, kdy sportoval venku za poměrně teplého počasí. Pomalu ještě usrkával a pohled mu zabloudil k dívce kousek od něj. Oslovit ji, neoslovit ji? Co když jí bude připadat otravný? Nebo co když ji bude zdržovat od trénování? V hlavě se mu rojily další a další možnosti, které byly jedna horší než ta druhá. Zase nad tím prostě moc přemýšlel a komplikoval si to. Kdyby se s ním bavit nechtěla, prostě mu to dá najevo a svět se nezboří nebo snad jo? Ne, takže může být naprosto v klidu. Vytáhl z tašky proteinovou tyčinku a posunul se blíž k dívce, na rtech přátelský, byť trochu nesmělý úsměv. „Dobře běháš,“ vyplodil ze sebe a než se stihl sám zlynčovat za to divné slovní spojení, pokračoval, „děláš nějaký sport?“ Dobře, mohlo to začít i hůř, daleko hůř. V hlavě si hned vzápětí začal svá slova přehrávat až do omrzení, kdy měl chuť se za ně praštit. Hloupěji už vážně znít nemohl, fakt, že ne. Ne že by řekl ahoj, chodíš sem často? Ne, to by bylo ještě horší, když nad tím tak uvažoval. Jasně, že sem chodí častěji, ty pako! Než stihl vymyslet další blbosti, raději se zakousl do té tyčinky a začal ji urputně žvýkat, přičemž se pokoušel tvářit, jako že je vše v tom nejlepším pořádku a vůbec si v duchu nenadává do idiotů, kteří všechno zkazí, jen co otevřou pusu.

Jeho běh byl jednak užíváním si něčeho, co má rád a co ho těší, jednak taky přípravou na novou lakrosovou sezónu. Musí zabrat a dostat se letos výš, vždyť jsou talentovaní – dost na to, aby tentokrát skončili na vyšší příčce a třeba i první. Ale to bylo zatím ještě ve hvězdách a i kdyby nevyhráli, nic by se nestalo. Hlavně aby si to užili. A taky přežili. Běžel své druhé kolečko a nepřemýšlel nad ničím kromě hudby, která mu hrála do sluchátek, a běhu. Což byl fakt celkem úspěch, že uměl alespoň na chvíli vypnout své jinak kolikrát dost otravné myšlenky. Mnohokrát si už opakoval, že nesmí všechno rozebírat tak podrobně a zatěžovat se tím, jenže… To prostě nešlo. Neuměl vypnout – kromě chvil, kdy sportoval. Takže třeba teď, když běhal, anebo během samotného tréninku lakrosu. Jedině tehdy utlumil ty věčné hlásky špitající si o tom všem, co by se mohlo stát, kdyby se stalo něco jiného. Neuměl tomu ale pomoct, byl už takový. Zachraňoval ho před sebou samým jedině sport a možná právě proto byl někdo tak inteligentní zároveň i sportovec. Pořád makal, ale ne proto, aby ty svaly měl, nýbrž proto, aby si odpočinul. Tohle byla přesně ta aktivní relaxace, o které vždycky hovoří takové ty letáčky o zdravém životním stylu.

Rozhodl se (nebo spíš se odhodlal), že ji osloví. Neměl v plánu nějaké balení nebo tak něco, i když pěkná rozhodně byla a k tomu taky evidentně sportovně založená, což se mu na ostatních lidech zamlouvalo, ať už to byli dívky nebo chlapci. Spíš si jen řekl, že proč by se s ní nebavil? Když už tu oba jsou. „Promiň, to bylo asi trochu… divný. Já jenom, že jde vidět, že to děláš často,“ potřásl hlavou a rozpačitě se uchechtl. Když se tak nad tím zpětně zamyslel, muselo to vážně vyznít jako hodně divný kompliment. Naštěstí to vzala dobře – nebo se mu aspoň zdálo, že ano. A potvrdila mu i jeho domněnku, že dělá nějaký sport, přesněji tedy gymnastiku. „A-ha, to je… super a zajímavé,“ zakýval zprudka hlavou a polila ho horkost, která však neměla co dělat s tím, že před chvílí běžel. Znervózněl, a to byla dost zásadní chyba. Pak začal žvanit hlouposti a vezlo se to dál a dál. Díkybohu se však tentokrát rozmluvila ona a dala mu během svého monologu možnost se sebrat. Chtěl jí odpovědět, že ne, že tu fakt není jen tak pro nic za nic, ale zastavila ho, než stihl cokoliv říct, a tak jen mlčel, dokud nedošla ke svému tipu. Zatímco popisovala svůj myšlenkový pochod, během něhož vyřadila všechny špatné možnosti, na jeho rtech se rodil úsměv. Nevadilo mu, že si myslí, že na obranu ve fotbale není dost mohutný – vždyť je to naprostá pravda. Co se týkalo té další poznámky, že kdyby patřil na jinou pozici, znala by ho, ani raději neuvažoval nad tím, proč by ho znala. Každopádně bylo vidět, že jí to docela pálí. „Trefila, je to lakros,“ přiznal se a musel se zasmát, „dobrý odhad,“ pochválil ji upřímně a trochu sklonil hlavu v náznaku uznalé poklony. „A ne, sport vážně nestuduji, patřím k vědcům a jsem ve třeťáku,“ dodal ještě k tomu oboru a přistoupil k ní s nataženou dlaní jako pravý slušňáček. „Zephaniah – Nia,“ představil se a automaticky přihodil i zkrácený tvar svého jména, poněvadž se mu celkem často stávalo, že své jméno vychrlil a odpovědí mu byl jenom zmatený výraz a pokus o jeho vyslovení. „Takže jsi gymnastka… A která je tvoje oblíbená disciplína?“ navázal na její informaci, jíž mu poskytla před chvilkou, ohledně toho, že dělá gymnastiku. Nikoho takového nejspíš neznal – anebo o tom jenom nevěděl. A popravdě toho ani moc o tom samotném sportovním oboru nevěděl, akorát to, že gymnastika podobně jako atletika skrývá mnoho dalšího – hrazdu, kruhy, kladinu… Když na ni sem tam narazil v televizi, nestačil se divit tomu, co všichni ti gymnasté se svým tělem dovedou. Obdivoval je a sám si proti nim přišel celkem neohrabaně.

To byl u něj ten problém – nevědomky a nechtěně se často tvářil jako ten největší kretén pro sluncem a jako arogantní nafoukanec, jenže stačilo, aby otevřel pusu, a začala z něj létat taková „moudra“. Nu, alespoň díky tomu hned každý věděl, že první dojem u něj opravdu klame a že od něj se nedá čekat takový ten typický sebevědomý přístup. Ne že by měl problém s uznáním svých silných stránek, to ne, jenom je skromný a nepotřebuje se hned každému cpát pod nos s tím, jak je dokonalý. Přitom není pochyb, že nejedna dívka by to minimálně o jeho zevnějšku prohlásila. Samozřejmě, že jí to přišlo divné, ale naštěstí to nebylo divné natolik, že by se to úplně minulo účinkem, jaký to mělo mít – tedy kompliment bez postranních úmyslů. „To je dobře,“ vyžvejkl se s pousmáním, „není zač. To je škoda, ale je dobře, že si i tak na to ten čas aspoň někdy najdeš. Studuješ?“ Tu otázku možná trochu vypálil, aniž by ji předtím nějak uvedl, což mu ale během vteřiny došlo, a tak ještě dodal: „To obvykle žere hodně času, tak mě napadlo, že by to mohlo být kvůli tomu.“ Vysvětlovat některé jeho myšlenkové pochody bylo občas dost složité – složitější než ty samotné myšlenky. Ty mu totiž kolikrát létaly sem a tam, od jednoho ke druhému a jeho asociace? Ty smysl moc nedávaly, i když se je pokoušel vysvětlovat tak dobře, jak to jenom šlo. Co se dá dělat, tohle už se pravděpodobně nezmění. Je to tím, že prakticky pořád nad něčím uvažuje a řeší výzkum a laboratoře. Nechtěl vyloženě vyzvídat, jenom ho to prostě napadlo a neviděl důvod se nezeptat. Navíc už to tak trochu naznačila tím, že věděla, že sport nestuduje. Takže buď se zvláště zajímala o studenty sportu, anebo ho sama studuje. Připadala mu podobně stará, jako byl on, tudíž i z tohohle hlediska by to dávalo smysl. Třeba ho ale překvapí, ani to nebylo vyloučeno. Pak přišla pochvala od ní, nad kterou se musel skromně usmát a na chviličku sklopit pohled k zemi. „Tak trochu, když počítáš basket s klukama na základce. Ale ano, sportuji už hodně dlouho,“ vysvětlil a ani trochu nelhal. Sport tu pro něj vždycky byl, když ho potřeboval. Vždycky. A to samé platilo i pro knížky. Obojí mu pokaždé udělalo radost a pročistilo myšlenky – anebo je naopak zahltilo tak, že v nich nezbylo další místo na hlouposti. Ten její pobavený smích ho trochu vyváděl z míry, nechtěl jí připadat směšný. Samozřejmě by to nebylo poprvé, co si z něj někdo dělá dobrý den, jako mladší býval kolikrát za toho divného nerdíka, co má nos pořád jenom zabořený v knížkách. Pak zase zareagoval trochu divněji, než měl v úmyslu a než by asi bylo normální. To by mu ani nedošlo, kdyby se zase nezačala tak culit. Jenže to byla pravda, že mu to přišlo super a navrch ještě zajímavé a než na to stihl něco odpovědět, už byla o něco blíž a nasazovala ten výraz. Není hloupý ani slepý a ani svatoušek, tudíž trochu tušil, o co jí jde. A stejně se nechal ovlivnit. Jak dlouho to bylo? Půl roku? Co se rozešli s Tatianou. Takže to ještě pořád bylo citlivé, ale naštěstí ne teď v tuto chvíli, kdy cítil ve svalech příjemné pnutí po běhu a bylo krásné počasí. Takže si odkašlal, sebral se a mile se usmál. „Že děláš sport, který tě baví, a že jsi nepřestala, ani když už nemáš tolik času. A navíc gymnastika musí být vážně náročná, ne?“ Tentokrát ho jazyk a mozek nezradili a vyjádřil, co chtěl. Hodně lidí se sportem přestalo kvůli škole nebo práci, protože už byli prostě moc unavení na to, aby dělali ještě i něco fyzického. Lidé si holt často neuvědomují, že sport – a pod to řadil i jen takové klasické domácí posilování – může být hodně uvolňující aktivita. Aktivní relaxace podporující krevní oběh, posilující svaly a tak dále. Pochválil ji za její dedukci a zdálo se, že je sama se sebou dost spokojená. „To máš fajn, mně to občas dělá trochu problémy. Nasoukám do hlavy látku na zkoušky a pak omylem vytlačím jiné informace,“ uchechtl se té smutné pravdě. I když ji si pravděpodobně pamatovat bude, je dost specifická jak svým vzezřením, tak chováním i mluvou. „Hodně lidí je překvapených, když jim říkám, co studuju, nechápu moc proč,“ přiznal se a s pokrčením ramen trochu svraštil obočí. Proto, že není úplně ošklivý, nenosí brýle a sportuje? „Biochemie,“ prozradil jí svůj obor, který si před pár lety vybral. Volil mezi několika, ale vyhrál tenhle – spojoval několik jeho oblíbených předmětů a všeobecně mu přišlo, že má potenciál do budoucna. Vzájemně se představili a potřásli si rukama. Úsměvy jí oplácel tak nějak automaticky – však je všeobecně hodně usměvavý člověk, který umí mít radost z úplných maličkostí. Jen v poslední době to trochu skřípalo. Zase tolik toho o gymnastice nevěděl, ale o tom, že obsahuje disciplíny a není to úplná sranda, věděl. To podle něj tak nějak patřilo k základním všeobecným znalostem. A co by lhal, líbilo se mu, že má ráda zrovna bradla a kladinu a ne jenom nějaké poskakování se stužkou. Jasně, ani to asi není úplně jednoduché, ale oproti bradlům? „Fakt? Proč právě tyhle dvě?“ zvědavě povytáhl obočí a naklonil hlavu na bok, přičemž na ni upíral nevtíravě zvídavý pohled, takže bylo evidentní, že zájem jen nepředstírá, ale vážně se zajímá a poslouchá ji. Ne jak někteří jiní.

Ani proti takovému odpočinku nic neměl – tedy proti tomu válení se v posteli nad seriály nebo třeba s knížkou. On jenom osobně upřednostňoval ten aktivní relax, tudíž musel být fakt vyčerpaný, pokud se uchýlil k něčemu takovému, jako bylo odpoledne proležené zachumlaný do deky. Třeba v nemoci to bylo docela obvyklé, vždyť je to chlap a nedělá mu potíže umírat i na rýmičku. Už k tomu neměl co víc dodat a nechtěl to dál zbytečně rozpitvávat, tudíž jen s úsměvem přikývl a víc se zaměřil na zmínku o její práci. „Fakt? Jaká práce? Kam už ses takhle podívala?“ zajímalo ho a otázky chrlil jednu za druhou. Docela obdivoval ty, kdo během studia zároveň ještě i pracovali. I kdyby se jednalo o nějaký jednodušší obor, stejně tam musí chodit a plnit alespoň nějaké úkoly a skloubit to ještě i s prací není jenom tak. On sám měl cestování rád, využíval každé příležitosti, kdy se mohl někam podívat a poznat něco nového. Dříve se hodně vydával i na nejrůznější studentské výměnné pobyty, jenom teď už tolik ne, nějak na to nebyla nálada a ani energie. Brigádu neměl, ale to mu bohatě vynahrazoval všechen ten školní výzkum v laboratořích a vypomáhání tam. „Není to ale celkem náročný? Myslím létat pořád sem a tam, měnit časová pásma a podnebí a tak,“ dodal ještě, poněvadž si živě vzpomínal, jak poprvé absolvoval let do Austrálie, kde trávil pár měsíců, a jak byl po příletu úplně v háji a mimo. Pak si na posunutý čas zvykl a když se vracel zpátky, zase byl celý rozhozený. Jemu se to ale vyplatilo, když šlo obvykle o několik měsíců a ne jenom třeba o pár dní nebo týdnů. „Díky.“ Jistým způsobem byl i rád, že to šlo vidět. To byla ta jeho hluboko schovaná mužská ješitnost, jíž se jednoduše nelze zbavit úplně. Pořád tam bude a bude mít radost z podobných poznámek a zvlášť tehdy, kdy budou vycházet z úst pěkných dívek, mezi něž se Cleo nepochybně řadila. Takže se nestyděl za to, že z toho má radost, byť hlavním cílem všeho toho trénování a cvičení rozhodně nebylo získání obdivu a komplimentů od děvčat. Vždyť měl ještě donedávna dlouholetou přítelkyni! Uchechtl se, když jeho odpověď schválila jako dostačující. „Asi ano,“ uznal zamyšleně, „ale záleží i na tom, proč to člověk dělá. Pokud mu jde o to, aby se dostal na olympiádu nebo pokořil rekordy, jasně, že musí překonávat vlastní hranice a zlepšovat se, ale jestli ho to prostě jenom baví? To asi není nutný být na sebe tak přísný,“ podal jí vlastní náhled na věc. „Každopádně ale každej sport má něco těžkýho. Jinak by je přece mohl dělat úplně každý, jenže to neplatí, že?“ pousmál se. Spousta lidí si říkala, jak asi může být gymnastika těžká. Nebo fotbal. Jak může být těžké poskakovat na kladině nebo se honit za balónem? Na tom přece vůbec nic není. Je to lážo plážo, tak proč z toho někteří dělají takovou vědu? Ne, takové lidi fakt nemusel a většinou se jim ani nepokoušel vysvětlovat, že se na to dívají úplně špatně. Pak se musel zasmát. No jo, studium sportu mělo na univerzitě určitou pověst. Ale i tak Nia věděl, že není radno tyhle studenty podceňovat – možná je to jednodušší v jistých ohledech, ale běžný člověk a nesportovec by to tam stejně nevydržel. A vůbec měl nerad všechno tohle odsuzování se a souzení jiných, takže se pokoušel to sám nedělat. Samozřejmě si uvědomoval, že nevypadá špatně a že má vážně velké plus v tom, že sportuje a má tělo, jaké má, jenom mu na tom nepřišlo nic zase tak světoborného nebo výjimečného. Takových kluků je na univerzitě víc než dost. „Je fakt, že když se řekne vědec, každý si hned představí vychrtlého mužíčka v brejličkách v bílém plášti a ampulkami po kapsách,“ připustil se smíchem. Sice v laboratoři trávil spoustu času studiem i prací, ale nějak mu asi nedošlo, že by tam mohl vypadat skoro až nemístně. Občas mu prostě tyhle věci nedocházely – nebo nad nimi přemýšlel tak moc, až mu unikly ty zcela zjevné aspekty. Bylo pěkné slyšet ji povídat o gymnastice právě takovým tónem. Šlo poznat, že ji má opravdu ráda, a takové lidi měl Nia rád. I kdyby v tom sportu nebyli kdovíjak úžasní, stačilo, aby pro něj měli vášeň. Díky tomu se mu ji poslouchalo snadno a celou dobu na ni upíral pozorný pohled. Nepatřil mezi ty kluky, kteří by tohle považovali jen za nějaké zbytečné dívčí blábolení o ničem. „Bradla chápu, tu kladinu… Moc ne, ale to bude tím, že já bych měl strach, že se při saltu přerazím na pevné zemi, natož pak na kladině,“ odpověděl se smíchem. Co by nepřiznal, že by měl z něčeho obavy, je to normální. Nemusí si hrát na nějakého alfa samce, který zvládne úplně všechno. Jasně, i na bradlech se člověk ocitá bez opory a tak dále, ale nějak mu to přišlo snesitelnější než kladina, kde stačilo špatně stoupnout a už to bylo. „Ale to máš opravdu můj obdiv. Zranila ses někdy? Myslíš, že by tě to odradilo?“ Snažil se vyptávat co nejohleduplněji, ale když on byl tak zvědavý! Sporty ho zajímaly, i když se nejednalo zrovna o lakros nebo o vyloženě mužský sport. I když… Dneska už čistě mužské a čistě ženské sporty ani nejsou, poněvadž se to míchá, což však bylo jenom dobře. Bořily se tím klasické hranice a ukazovala se tak síla žen a jemnost mužů, což by se dříve považovalo za nehoráznost či slabost.

Samozřejmě, že ho napadlo, že by to pro ni mohlo být citlivější téma právě kvůli tomu, jak se na práce zahrnující hodně cestování dívají ostatní – jeho mozek totiž automaticky vypočítával jednotlivé možné odpovědi, jaké by mu mohla poskytnout, a jednotlivé možné reakce. Ano, až moc nad tím přemýšlel a až moc to rozebíral, jenže nechtěl působit dotěrně a jako že strká nos do cizích věcí. Jen ho to prostě zaujalo, což bylo snad i vidět, že mu ani o nic jiného nejde. Sám si soukromí hodně váží. Přikývl, že rozumí, a nechal ji mluvit dál. Ani by ho nenapadlo ji za to odsuzovat a tvrdit, že to má jednoduché a že si lehce přijde k penězům, a ještě se podívá do světa. Každá mince má dvě strany a platilo to i o této. „To chápu, osobně si to představit nedokážu,“ přiznal se s úsměvem, „ale asi tě to baví, že? Jinak by ti za to ta cesta a čas nestály.“ Ne, on si sám sebe opravdu nedovedl představit, jak stojí někde před objektivem a nechá se fotit, přičemž musí udržovat různé pózy a výrazy a… Ne, fakt ne. K tomu ještě to neustálé přelétávání sem a tam… Někomu, jako je Cleo, to asi vyhovuje, což úplně chápal, ale pro někoho to prostě nebylo. Osobně si ani nepřipadal moc fotogenický, i když mu Darren vždycky tvrdil opak. Když pak potvrdila, že je to vážně dost náročné třeba kvůli těm časovým posunům, soucitně kývl. „A jak často jezdíš? Protože tohle zní celkem hrozně, bez urážky, jsi dobrá, že to zvládáš!“ upřímně se na ni zazubil. „Nepřemýšlela jsi, že bys brala hlavně kampaně ve Státech? Třeba jen během školy, ačkoliv… Ono je asi lepší se pokoušet prosadit všude, kde to jde, že?“ Obdivoval takové lidi, kteří se své práce nepustili jen proto, že pro ně byla obtížná, ale stejně ji mají i tak rádi a dělají ji s chutí. Poté se řeč stočila spíše jeho směrem a co bychom si nalhávali, pro kluka jeho povahy je pochvala od holky, jako je Cleo, něčím velice ceněným. Až se mu dokonce nechtělo věřit, že správně slyšel a že to jen špatně nepochopil. Podle všeho však ne, a tak si dovolil mít z toho taky trochu radost. Na tom, co říkala, něco bylo. Třeba v té gymnastice nebo v jiných sportech, které byly kolikrát i olympijské, prostě byl nutný ten osobní přístup daného trenéra a ten neměl tolik času, aby se mohl věnovat i těm, co to dělají jen tak pro zábavu. Zato třeba fotbal si můžete jít jen tak zahrát na hřiště spolu s pár přáteli. „Bohužel to tak asi bude,“ uznal a trochu se kousl do rtu, na poli těchto sportů se nikdy nepohyboval, pro něj to byla vždycky jen posilovna a pak taky lakros. „Vážně to je mezi vámi tak… drsné?“ podivil se pak taky té její zmínce o tom, jak je gymnastika kompetitivní. Párkrát už ale slyšel, že děvčata umí být dost krutá a zvlášť mezi sebou. Sám jim moc nerozuměl – ne že by nechtěl nebo se nesnažil, akorát se na svět prostě díval trochu jinak a ne nutně z toho důvodu, že on je kluk a ony holky. Bylo to jednoduše tím, jaký je. „Obecně mi přijde, že třeba u takových těch sportů, jako jsou třeba hod oštěpem, vrh diskem a podobně, jde hlavně o ty výsledky než o samotný průběh té činnosti, takže u toho stejně nakonec zůstanou jen ti, kterým to jde a mají potenciál se zlepšovat, zatímco třeba u fotbalu, lakrosu, ale i při té gymnastice jde i o to, že tě baví ten průběh, jestli chápeš, jak to myslím. Většina lidí prostě jen tak pro zábavu nehází koulí, zato s balónem si zahraješ kdykoliv a i ty stojky, přemety a tak si můžeš udělat jen tak pro radost – nebo i zaplavat či zaběhat si jdeš kdykoliv,“ pokusil se vyjádřit svou další myšlenku, která ho k tomuhle tématu napadla. Jemu třeba v lakrosu až tolik nešlo o to, aby neustále jen vyhrávali a byli dokonalí. Dokud to úplně nekazili, uměli spolu komunikovat a hlavně je to bavilo, byl nanejvýš spokojený a užíval si to. Jistě, spoluhráči ho občas uměli v zápase strhnout, až byl do výhry taky pěkně zažraný, ale obvykle moc soutěživý nebyl. „Správně,“ přitakal ještě k jejímu shrnutí, co je ke sportu potřeba a úsměv jí oplatil stejně široce. Bylo znát, že po tom, co se bavili o něčem, co mu je blízké a co ho zajímá, se uvolnil a už tak pečlivě neuvažuje nad každým svým slovem. Vzhledem k tomu, jak měl rád fyzické aktivity a sporty přímo, bylo vážně udivující, že si vybral jako svůj obor vědu, nicméně v ní viděl sám u sebe větší potenciál. V budoucnu si dovedl představit, že bádá někde v laboratoři, ale to, že by někde trénoval, učil a podobně, už ne. „Takže jsem vlastně takový chodící paradox,“ uchechtl se pobaveně, „stejně by mě zajímalo, kde na to v těch filmech přišli. Nedokážu si představit, že bych někoho nesnášel jen kvůli tomu, že ho zajímá něco jiného.“ Jestli ono to nebude pramenit z těch všeobecných stereotypů, že sportovci jsou namakaní kluci se svalem místo mozku a vědci zase brejlatí otravní šprti s ošklivými uhrovitými obličejíky. Na obou oborech by se nejspíš našel někdo, kdo by ty stereotypy naplňoval, jenže těch by stejně zase tolik nebylo. Ani Cleo takový stereotyp nenaplňovala – možná byla moc hezká a talentovaná, ale evidentně v hlavě neměla jen boty a kabelky. „Pravda, spousta lidí třeba nechápe, že my se ženeme za nějakým míčkem a chytáme ho do divných sítěk na tyčkách,“ přitakal a byl rád, že to nebral jako urážku toho, že má ráda kladinu. Jemu se to na pohled líbilo, bylo opravdu úžasné sledovat, co na ní dovedou, jen to nebylo nic pro něj. Taky to je ale možná jen otázka zvyku. „Tak snad to tak i zůstane. A je dobře, že si myslíš, že by tě to neodradilo, spoustu lidí to vyleká a potom se bojí, i když o tolik nešlo,“ usmál se a zaklepal to kloubem o dlaň, sice to nebylo dřevo, ale určitě to stačilo. Přál jí, aby se jí zranění vyhnula. Mohlo jít o naprostou prkotinu jako třeba o zvrtnutý kotník, jenže i to se mohlo časem proměnit v překážku. Takový kotník se může ozývat i roky po tom, co se zahojí. Nicméně chápal, když se někdo začne bát po tom, co se zranil opravdu vážně, to jen ty, co se trochu narazili a hned se bojí pokračovat, nechápal. „To máš pravdu, v podstatě v jednom kuse v týmu někdo chodí zatejpovaný nebo s ortézou, ale nic horšího, co by bránilo v hraní, se nám naštěstí vyhýbá,“ znovu to zaklepal, „a já… No, měl jsem naštípnutou holenní kost, ale jinak naštěstí ‚jen‘ natažené svaly a naražené kosti vedle desítek a desítek modřin – a jednou tuším i lehký otřes mozku, to jsme se s protihráčem srazili,“ vzpomínal, co všechno za různá zranění ho potkalo, a při tom posledním se musel tiše smát. Tehdy to dost bolelo a slušně mu cvakly zuby, až se divil, že se mu nějaký nezlomil, ale po tom, co mu o tom spoluhráči vyprávěli a jak vtipně to vypadalo, se tomu musel smát taky.