Atmosféra na hřišti byla čím dál tím napjatější. Oba týmy si uvědomovaly sílu svého soupeře, a tudíž do zápasu dávaly všechno. Včetně Olivera. Hned po prvním rozskoku sice skórovali, ovšem protější tým skóre ihned vyrovnal a vše tudíž bylo opět na startovní čáře. On sám šel do svého maximálního vytížení, stále si totiž opakoval, že v něm stále třímá plno energie, ačkoliv to tak zrovna necítí, ale bylo to i vědecky dokázáno a on tomu věřil. Když šlo totiž do tuhého, tak všechny ty kousky energie, které v něm zbyly, posbíral a vložil je do útoky či obrany jejich koše. Urážkami od soupeře se nenechal nijak rozhodit, naopak jim sám dával ať už slovně, či pomocí svého prostředníčku zabrat. Tohle holt patřilo ke každému zápasu, jen si musel dávat pozor na to, aby to nezahlédl žádný z rozhodčích. Zprvu se nechtěl nechat rozptylovat publikem, odkud se ozývalo hlavně jméno jejich týmu, ale nakonec se přeci jen kolem sebe začal rozhlížet, přičemž měl na tváři svůj typický sladký úsměv, které prý ženské osazenstvo dostávalo do kolen. Přeci jen měl rád, když byla veškerá pozornost na něm. Takové rozhlížení se mu však při jednom z rozskoků stalo osudným. Naštěstí nebyl zrovna ten, který byl na rozskoku, proti soupeři tam nastoupil Drew a on stál kousek od něj – na výhodném místě, odkud si bude schopný probojovat cestu až k soupeřovu koši a opět skórovat. Jenže v hledišti ho v tu chvíli něco upoutalo. Přesněji tedy někdo. Blonďaté vlasy, modré oči… Dívka, u které si myslel, že už jeho život opustila navždy. Měla ho opustit, měla vypadnout ze země a už se nikdy nevracet, protože on ji nechtěl vidět. Ublížila mu a v podstatě kvůli ní se z něho stalo… tohle. Děvkař, kterému je jedno, že nějaké holce ubližuje, když se s ní jen vyspí a pak beze slova odejde. Nehodlal se ní zabývat, ovšem byl natolik překvapen její přítomností nejen tady, ale celkově… v Kalifornii, že na pár sekund vypnul a civějíc na její osobu strnul. Hlavou mu v tu chvíli začaly problikávat všechny společné chvíle strávené s ní. Ty hezké. Jen málokdo by dokázal uvěřit, že Oliver v minulosti opravdu někoho miloval. Že vůbec nebyl takový zmetek, jakým je teď. Romantiku sice nesnášel odjakživa, ale pro jeho sladkou Gabriellu byl schopný udělat cokoliv. A to bylo právě to. Nikdo se to nesměl dozvědět, jeho slabostí byla jeho minulost, o které však věděl jen Blaine. Nikdo jiný. Gab ho zranila tak jako nikdo jiný předtím. Měl pocit, že jeho srdce vzala a roztrhala na tisíc kousků a on už ty kousky nedokázal poskládat do původního tvaru. V té době se zařekl, že už nikdy nikoho nebude milovat, protože tu bolest nechtěl prožívat znovu. A celkově si k sobě přestal připouštět lidi. Nosil masku drsňáka, kterého nic jen tak nezlomí a najednou se z něho stal slavný Oliver Tonkin. Jméno, jež zná téměř každý člověk na místní univerzitě. Vlastně se měl dobře. Co mu chybělo? Měl každou holku, na kterou si ukázal, spolek, kterému velel, kamarády, které by si každý mohl jen přát… Autoritu, respekt. Pořád si namlouval, že mu je bez ní lépe a že na ní už dávno zapomněl, jenže její přítomnost a to, že ji teď měl tak blízko sebe... To v něm vyvolávalo vzpomínky a pocit nostalgie, který ho hodně bolel. Píchlo ho tak zvláštně u srdce – to už dlouho nezažil. Bůh ví, jak dlouho by na ní ještě civěl, kdyby ho zničehonic netrefil basketbalový míč, který mu Drew z rozskoku přihrál. V té chvíli zase zpozorněl, uvědomil si, kde je a zamračeně pohlédl na míč, který si už teď přebíral soupeř. ,,Tonkine!!" ozvalo se ze střídačky, přesněji tedy z úst jeho trenéra, který na něj rozmáchl rukama a nechápavě vrtěl hlavou. ,,Kurva," ulevil si rozčíleně a rychle běžel na střídačku, kde se s ním kdosi vystřídal. Ani pořádně nevnímal to, co do něj trenér hustil, protože myšlenkami byl pořád u ní. Dokonce i ignoroval nechápavé pohledy ostatních kluků z týmu, kteří ho takového nikdy neviděli. Musel se z toho vzpamatovat, a to rychle. Tři roky tu nebyla a on si žil skvěle, proč by se teď jejím návratem mělo něco změnit? ,,Omlouvám se," dostal ze sebe nakonec a vážně se podíval na trenéra. ,,Napravím to," ztěžka vydechl a popadl svou láhev s vodou, ze které si pořádně upil. Zbytek čtvrtiny už seděl jen na střídačce, trenér se očividně bál, že by se na hřišti opět ztratil a stejně už do konce předposlední čtvrtiny zbývala jen minuta. Pak následovala přestávka, během které se Oliver tak nějak dal dohromady, a hlavně si slíbil, že už se nebude rozptylovat koukáním kolem sebe. Hra. Na té teď záleží. Nic jiného. Musí vyhrát, nesmí zklamat svůj tým.
V poslední čtvrtině hrál jako o život, ovšem skóre se tak nějak obrátilo proti nim a oni se dostali do pozice prohrávajícího. Nebude lhát, byl nasraný na celý svět a hlavou mu neběhaly zrovna pozitivní myšlenky. Vyrovnají to? Trenér je však nezklamal, poskytl jim motivaci a taky je pořádně seřval, což tým pořádně nabudilo. A opravdu, skóre se obrátilo! Nejdříve skóroval Charles a pak Sebastian, kterým věnoval děkovnému kývnutí hlavy. Jenže stále nic nebylo vyhráno. Do konce zápasu zbývalo několik sekund, necelá minuta a na hřiště nastoupili jedni z nejlepší – včetně něho. Věděl, že nesmí zklamat, tohle byla šance a jejich taktika byla vážně skvělá, takže pokud něco pokazí, tak to bude hlavně jejich chyba. Špatný krok, špatná přihrávka… to všechno se muselo povést na jedničku. Věřil si, věřil těm, se kterými byl na hřišti, věřil taktice trenéra, a právě to ho dovedlo až k soupeřovu koši, kde konečně zasadil koš a konečně zajistil svému týmu vedení. Výhru to sice ještě neznamenalo, ovšem do konce zápasu zbývala už jen pouhá půl minuta, a tak byl důvod k radostnému skákání a pokřiku jejich týmu. Oliver už během svého působení v basketu zasadil plno košů, ovšem tenhle byl ze všech nejlepší, protože byl důležitý a ten jásot z hlediště… ten byl zkrátka k nezaplacení. Zbytek zápasu už jen bránil jejich koš, do samotného útoku se ani tak nepouštěl, protože nechtěl udělat chybu. Pak už se ozvala jen siréna, která hlásila konec zápasu a oni se mohli pustit do oslavy jejich výhry. Na hřišti se v tu chvíli vytvořil hlouček celého jejich týmu, který nadšeně jásal. A společně s ním i pochopitelně publikum. Neskutečná atmosféra – Oliver si uvědomil, že právě díky takovým okamžikům basket miluje. Následovalo potřásání rukou s protějším týmem a následný odchod do šatny, jelikož na hřišti se nemohli zdržet dlouho kvůli trenérovi, který k nim ještě zcela jistě bude mít proslov. Celý upocený tedy dorazil společně s ostatními do jejich šatny, kde ihned začal se svlékáním všeho, co měl na sobě, přičemž poslouchal veškerá slova jejich trenéra a přikyvoval. Nad nadávkou na Kiera se jen pobaveně ušklíbl. Moc se na něj nezlobil, naopak chápal, proč na protější tým vystartoval, byli to holt idioti a vlastně potřebovali, aby jim někdo dal co proto. On sám žádný proslov neměl, byl na to až moc unavený a popravdě? Už se těšil, až odtud vypadnou a půjdou slavit. Dnes do sebe obzvláště potřeboval dostat alkohol a zapomenout… Zápas sice vyhráli a on byl z toho nadšený, ovšem Gab v jeho hlavě setrvávala a on ji potřeboval dostat pryč. Nejlépe hned. Rychle se tedy osprchoval, převlékl a pak společně s ostatními vyrazil do baru, kde všem hodlal koupit panáka – přesně jak jim slíbil.

Sienna ho počúvala no v jednom momente mala pocit, ako keby on toto na druhú stranu nerobil. Pretože ako hovoril, zdalo sa, že jej rozprávanie putovalo len do vzduchu. Musela nad tým len prevrátiť očami. Možno ho mala nechať v tom no napokon aj tak prehovorila. „ práve pred troma minútami som ti povedala, že ona bude tým najľahším cieľom na jednu noc. A na miesto tých rozprávok okolo toho, by si mal ísť priamo k veci.“ Možno mal dobrý odhad na ženy no rozhodne nemal dobrý odhad na ich správanie. No to možno bola chyba mnohých mužov, pretože mnohokrát sa pozerali len na to, ako človek vyzerá. Nemyslela na nejakú vnútornú krásu ale na to, že ak sa človek dobre zameria na správanie človeka, na jeho mimiku tváre a na to, čo robí v ten daný moment, tak je to neskôr oveľa jednoduchšie. Sienna si aj tak myslela, že to nepochopí a z toho dôvodu sa radšej presunula myšlienkami niekde inde. Možno ju aj potešil ten fakt, že sa pokúsil o to, jej zložiť kompliment. No nedala to na sebe ani len na jeden okamih poznať. Sienna sa musela nad ním len pousmiať, sama nevedela, či to myslí vážne alebo len jeho ego je omnoho vyššie ako on sám. Poznala také typy mužov, zdali sa na prvý pohľad ako nezlomné skaly, ktoré nikto nikdy neporazí no v skutočnosti stačil len slabý vánok a ich ego bolo rozštiepené na niekoľko desiatok kúskov, ktoré sa už nikdy nedajú dohromady. „ si veľmi zaujímavý človek. Pretože každým jedným slovom ma vieš rozosmiať. Neviem ale, či to je žart alebo skutočnosť. Povedala som ti niekoľko vecí a ty si si ich aj tak vzal po svojom. Elliot, myslím si, že by si sa mal naučiť niekoho počúvať.“ Prevrátila oči natoľko, aby si to dostatočne všimol. Kto vie, možno ak nemá dobré uši možno má dostatočne dobré oči. „ áno pretože každé jedno dievča si musí lakovať po večeroch nechty a každý jeden chlapec si musí každú jednu chvíľku kontrolovať svoje svaly, či mu nenarástli. Lakuješ si aj ty vlasy natoľko, že ak sa v nich dievča chce prehrabnúť, tak potrebuje k tomu doslova návod? A to som si možno aj myslela, že ženám rozumieš.“ Na miesto toho aby venovala pozornosť jemu sústredila sa na zápas. Na to, ako to bolo napínavé. V jednom momente sa zdalo, ako keby to všetko už prehrali no v posledných minútach sa všetko otočilo. „ moje meno je Sienna.“ Povedala napokon, ked si vyslovil tú podmienku len k tomu, aby mohli začať niekedy trénovať.
„ a kedže už vieš moje meno, beriem to ako za hotovú vec. No čo ak by sme to nechali na náhode. V momente, kedy sa súčasne stretneme v telocvični, tak začneme.“ Na jej tvári sa v jednom momente objavil malý úsmev. Mohla vidieť radosť v očiach v momente, kedy zistil, že vyhral. No tak toto mu určite pomôže k tomu, aby mal to ego o čosi nižšie. Nemala žiadnu pripomienku ani poznámku k tomu, čo hovoril. No v momente, kedy ju dopovedal tak sa len pousmiala. „ dôležité veci sa stávajú len z času na čas. Rovnako aj dôležitých ľudí nemáš možnosť vidieť na každom jednom kroku.“ Kto vie, či to vôbec tento chalan pochopil, alebo nie. No Sienna vedela veľmi dobre, ako to myslí. Ona nebola ako dievčatá, ktoré si možno predstavoval. No to záležalo len na ňom, či ju bude vidieť ako dievča, ktoré si on sám predstavuje alebo dievča, ktorým v skutočnosti je. Sienna si dopila to pivo, ktoré mala stále v ruke. Nemala dôvod ostávať už na tomto mieste. Predsa len sa s ním rozprávala len z toho dôvodu, aby zistila, či je schopný niekomu to povedať alebo nie. Sienna videla už v tomto hotovú vec a taktiež sa rozhodla odísť.

Přišla podpořit univerzitu, jistě, ale především chtěla vidět Charlese. Už leccos slyšela o tom, jaký je, jak se mu daří a jaké jméno si na univerzitě vybudoval, ale chtěla to vidět na vlastní oči. Chtěla se přesvědčit, jak moc se změnil, respektive, chtěla si dokázat, že je to ten Charles, kterého zná znala. Právě proto se přidala k holkám ze spolku, které se šly také podívat na zápas, ať už byly jejich motivy jakékoliv. Vše začalo krátkým vystoupením roztleskávaček, kvůli kterému zde sice nebyla, ale užila si ho také, protože tam byly dívky ze spolku, některé i znala osobně a s některými se jen pokýváním zdravila na chodbách, ale i tak si zasloužily její podporu, kterou nadšeně projevovala a na závěr jim hlasitě tleskala. Byly skvělé! Musely na tom určitě cvičit dlouho a bylo jí jasné, kolik potu a píle za tím bylo, ale ten výsledek byl úplně neskutečný a jí se líbil, no nebyla v tom sama, celá tribuna pochvalně tleskala a holky je mezi sebou chválily. „Fakt jim to šlo,“ přidala se Gabi s úsměvem jako sluníčko. Jakmile děvčata odešla z herní plochy, přišel ten moment, na který všichni čekali, i ona, konečně začal zápas. Nejdříve se hráči nastoupili a ona měla možnost si je prohlédnout, všechny, i ty z druhého týmu, ale ona byla stejně zakotvená pohledem na Charlesovi, který vypadal… dobře, jakoby nic. Musela se pousmát, když ho viděla, ale hned jí ten úsměv opustil, nechtěla v holkám vyvolávat nějaké otázky a dojmy, ještě by se ptaly, jestli se jí někdo z týmu líbí a ona chudák by nevěděla, co jim na to říct. Ale i přestože svůj úsměv ukryla, optaly se jí, jestli si myslí, že to jsou fešáci, což jim samozřejmě potvrdila a pak se raději začala dívat na hru. Charles byl na rozskoku a ji potěšilo, když míč získal jejich týmu a díky tomu poté nějaký hráč zaskóroval, vlastně ji během hry těšil každý jeho úspěch o něco víc než úspěchy jiných. Šlo mu to, vážně dobře a byla zábava na něj koukat. Jediné, co se jí moc nelíbilo, byla ta nepříjemná komunikace s protivníky, ale pořád lepší to, co dělal on, než jak se Lockwood na někoho pustil. „Au, to ale nemusel…“ povzdychla si nespokojeně z jeho chování a pár slečen se k ní přidalo, některé si přisadily a řekly, že to bylo sexy, no názory byly rozporuplné, ale Gab se to nelíbilo.
Hra se blížila ke konci, a v tom se to stalo. Charles se začal rozhlížet kolem, ale mnohem detailněji než když se hráči nastupovali, a všiml si jí. Kousla se do rtu, bála se. Nevěděla, jak na ni bude reagovat a nechtěla by mu pokazit hru, protože to vypadalo, že mu na basketbalu hodně záleží a nechtěla, aby kvůli ní nějak ztratil hlavu. Viděla, jak se na ni dívá, ale byl moc daleko na to, aby dokázala určit, jak se na ni dívá a co by se mu asi mohlo odehrávat v hlavě. Jen měla chuť se zvednout a utéct, byl to hloupý nápad sem chodit! Styděla se, že sem šla, vždyť kvůli ní ztratili míč a on určitě dostane vynadáno, neměla se mu plést do něčeho, na čem mu asi záleží, byl to moc troufalý nápad. „Viděly ste, jak sem Oliver kouká?“, „Co myslíte, že tady viděl?“ a „Holky, přiznejte se, co jste s ním která měla,“ byly věty, které se rozezněly a holky po osbě zvědavě pokukovaly, Gabi se snažila zachovat klid a jen se usmívala a snažila se nasadit co nejvíc zvědavý pohled, aby na ni nepadlo žádné podezření. Kupodivu její maskování prošlo, jen se vnitřně cítila hrozně – jednak, že se musí přetvařovat, a jednak za to, jak rozhodila Charlese. Už jen chtěla, aby bylo po zápase, což se jí překvapivě brzy splnilo. Poslední minuty zápasu totiž ubíhaly neskutečně rychle, a ve výsledku dal Charles vítězný koš. Na rtech se jí rozlil úsměv, úlevný úsměv, protože to, co mu pokazila, si dokázal nahrabat zpět, a z ní alespoň trochu výčitek opadlo. Přidala se tedy k jásání a tleskání, které si tým za dnešní hru rozhodně zasloužil, a pak se podívala na děvčata, co jí na ten zápas vytáhla, jakoby čekala, co bude dál. „Holky, Drew mi napsal, že jdou slavit do baru, jdeme s nima, ne?!“ vypísklo jedno děvče, se kterým se moc nebavila, takže neměla ani ponětí, který byl ten Drew a jaký mezi nimi je vztah, ale na tom nezáleželo, protože nechtěla Charlesovi kazit další věc, stačilo, že mu pokazila ten zápas. Proto do radostného souhlasu všech okolo vložila svou omluvu, že se jí udělalo trochu nevolno a půjde asi do spolku. Děvčata ji samozřejmě politovala, poskytla pár léčivých objetích a kladla jí na srdce, že kdyby se rozmyslela, budou ji čekat. Ona ale věděla, že se rozhodně nerozmyslí, jen jim to nechtěla říkat, tak všem poděkovala za skvělé odpoledne, rozloučila se se slovy "Pa" a odebrala se do spolku, kde plánovala strávit zbytek dne zavřená v pokoji.

-> Dívčí spolek

Obočí ji povyskočilo o několik milimetrů výše a pravý koutek úst ji zacukal do úsměvu. Takže sázka. To by ji ani za nic nenapadlo. ,,Páni," vydechla s tichým uchechtnutím a promnula si své rty. ,,200 dolarů je dost," pokývala uznale hlavou a našpulila rty. Chtělo to kuráž, vsadit se o tolik peněz. Ona sama sice ráda riskovala, protože ji díky tomu v žilách koloval adrenalin, ale vsázet se o tak velkou částku? Pocházela z chudé rodiny, takže si peněz vážila a díky své práci i znala jejich váhu. Co si budeme nalhávat, noční směny v baru pro ni kolikrát nebývaly úplně nejrůžovější, ale ty výplaty ji dávaly jistou motivaci, která ji nedovolila v práci přestat. Na vysoké se totiž postavila na vlastní nohy, od své rodiny nebrala žádné peníze, jelikož byla raději, když se investovaly do jejích mladších sourozenců. Holt byli velká rodina, ale nestěžovala si. Raději byla obklopena láskou než penězi. ,,Na koho sis vlastně vsadil?" vyptávala se dál a přimhouřila na něj oči. Jako by mu snad chtěla naznačit, ať si svou odpověď pořádně promyslí. Ono totiž bylo nanejvýš jasné, že sem přišla fandit domácímu týmu, věřila v to, že vyhrají a jiný výsledek pro ni byl nepřípustný. Proto by ji taky zklamalo, kdyby si Jaxton vsadil na tým protivníka.
Svá slova myslela smrtelně vážně, nikomu o tom incidentu nehodlala vykládat, protože by tím i jistým způsobem ponížila Jaxtona. Ono se stačilo zkusit vžít do jeho kůže – dar empatie, ten ona měla. Představa, že by ji někdo viděl takhle mimo a pak ji odváděl k sobě domů… No, měla by takový nepříjemný pocit, že ji někdo má za feťačku či něco podobného. Ona takové mínění samozřejmě o Jaxtonovi neměla, vždyť si s ním ještě před samotným incidentem povídala a rozhodně nevypadal zdrogovaně. Ono se to celé stalo zčistajasna. Dodnes to nechápala a toužila vědět, co se stalo. Byla to čistá zvědavost, jen ona ji měla zdvojnásobenou, takže někdy mohla působit až vlezle. Proto ty otázky, proto to dožadování se odpovědi. Jenže Jaxton byl neoblomný a stál si za svým. Na takové jednání byla sice zvyklá, a dokonce byla zvyklá se ptát dál a taktéž být neoblomná, ale ten jeho varovný pohled… Ten s ní něco dělal. Přeci jen si ho nechtěla znepřátelit; jak už bylo řečeno, tak se jí jevil jako někdo zajímavý a rozhodně stál za větší prozkoumání. Než si však stihla promyslet své další kroky, tak se u nich objevila zrzka, která ještě před chvíli seděla vedle Jaxtona a jejíž místo úmyslně zasedla. Pochopitelně nevypadala zrovna nadšeně, ale to nebyl jejich problém, holt si měla své místo lépe hlídat a neodskakovat si. Alespoň je pro příště poučená. Patricia ji klidně mohla místo znovu uvolnit, ale konverzaci s Jaxtonem teď nemohla jen tak přerušit, to by pak v noci neusnula. Tudíž ji poslala na volné místo za sebe, přičemž se i pokusila o přátelský úsměv, aby nevypadala jako úplná mrcha. Očividně to ale bylo zbytečné, protože zrzka nad tím protočila panenky, něco si zamumlala a teprve až pak se vydala na volné místo za ní. Teď už jen doufat, že se nebude chtít mstít. Nerada by skončila třeba se žvýkačkou ve vlasech. Na chvíli pohled upřela na hřiště, kde se teď odehrával jakýsi konflikt s Kieranem. Musela se sama pro sebe pousmát, jeho vyloučení ji potěšilo, protože šikanoval Chrise, jejího dobrého kamaráda, který se nikdy nedokázal pořádně bránit. Byl sice dobrý hráč a určitě znamenal pro tento zápas nějakou tu ztrátu, ale byla si jistá, že domácí tým to zvládne vyhrát i bez něj. Doufala v to. Každopádně to teď nebylo úplně to, co jí zajímalo. Ano, světě div se. Jaxtonův případ byl holt zajímavější než zápas – snad netřeba zmiňovat, jak její sportovní srdíčko v tuto chvíli plakalo. Už se nadechovala, že něco řekne, ovšem Jaxton ji předběhl. Skoro jako by tušil, že hodlá ve svém vyzvídání pokračovat. Opět na něj upřela své čokoládové oči a rty stáhla pevně k sobě. Uvnitř ní se odehrával velký boj, který ji ničil. Jeho tvář se značně zjemnila, už ani nevypadal tak drsně jako ještě před nemalou chvílí. To ji přimělo k tomu, aby silně začala uvažovat o tom, že ho přeci jen poslechne a s tím svým vyptáváním přestane. Jenže to by zkrátka nebyla ona. ,,Nedokážu to nechat být,“ promluvila tiše po menší odmlce a svraštila na něj obočí. Věděla, že přesně tohle nechtěl slyšet, ale na druhou stranu mu nechtěla lhát, to by si nezasloužil. Kdo ví, co by se mezi nimi odehrálo v dalších několika sekundách, kdyby Patricii nezačala naléhavě vyzvánět mobilní telefon. Otráveně protočila panenky, protože si tu někdo dokázal vybrat opravdu skvělou chvíli, načež mobil vytáhla z kapsy svých džínů, aby zjistila, kdo ji to vlastně vyrušuje. Tiše si povzdychla, když zjistila, že to je její šéf. Určitě by ji nevolal, kdyby to nebylo něco naléhavého. ,,Omluv mě," naposledy na něj pohlédla a pak i s telefonem odběhla do nějaké klidnější části. Ono asi nebylo nic překvapujícího, že její místo ihned zasedla zrzka, která se tvářila nanejvýš spokojeně, protože zpátky získala své místo. Sama Pat se však někde bokem moc nezdržela, její šéf byl totiž velmi stručný. Musí dneska v noci zaskočit za Amandu, která prý skončila v nemocnici s jakousi zlomeninou. Nebude lhát, nebyla z toho nadšená, protože na dnešní noc měla jiné plány, ale co mohla dělat? Z práce se jen tak vyvléknout nemohla. S jemným úšklebkem na tváři se vrátila zpátky za Jaxtonem vedle kterého už však seděla ta prokletá zrzka, které se na tváři vlnil škodolibý úsměv. Ale záleželo na tom? Stejně musela odejít a přichystat se do práce. ,,Doufám, že se ještě uvidíme," promluvila k Jaxtonovi a mile se na něj usmála. Věřila, že z něj dokáže něco dostat, jen se s ním stačí trochu víc sblížit, což pro ni nebyl žádný problém, když se vezme v potaz její přátelská povaha. ,,Víš, kde mě najdeš," rázně kývla hlavou, načež pohled ještě přesměrovala na zrzku, která z ní nespouštěla své zelené oči. Věnovala ji další přátelský úsměv, aby viděla, že jí její čin nijak nerozhodil, načež ještě pohledem naposledy zatěkala směrem k Jaxtonovi, na kterého mrkla. Nečekala, že za ní dobrovolně přijde, ale co když? Naděje přeci umírá poslední, no ne? Pak už se jen otočila na patě a rázným krokem se vydala z hřiště pryč. Pochopitelně mířila na kolej, kde se hodlala připravit na svou noční směnu v baru. Holt odpovědi budou muset ještě nějakou chvíli počkat.

Nebýt něčeho tak jednoduchého jako je sázka, tak by se takovéto trapné školní akci vyhnul velkým obloukem. Některým lidem může připadat jeho pravá motivace ukázat se zde nedospělá a hloupá, ale alespoň lze vidět, že stačí opravdu málo, aby se v něm vybudil dostatečný zájem, který by vedl k jeho přítomnosti. Bez ní by dnes nenarazil na koho jiného než na Patricii a vyřešení záhady oné noci by se zdálo ještě dál. Je pravda, že z ní zatím nic nedostal, obzvlášť když si naivně myslí, že o ničem neví… bude na ní muset trochu zapracovat.
Žádné obavy ho ohledně oné sázky nenaplnily, jak už bylo dříve zmíněno, 200 dolarů jsou pro něj drobné, opravdové nic, pouhá kapka v oceánu. Není to zas tak dávno, kdy měl docela hluboko do kapsy, jeho bohatství a privilegia jsou v jeho vlastnictví krátký zlomek jeho života, tak ale na ostatní nikdy nepůsobil. Jeho momentální bankovní zůstatek ho zajišťuje natolik, že se nemusí starat, a jeho postoj k jeho jmění dává okolí dojem, že k němu měl přístup už od mala, takže nedává ostatním důvod o tom pochybovat. Ví ale, že ne všichni mají to, co on; nenazval by to zrovna štěstím, to nikdy. Ale také by nikoho nesrazil a neponížil jen z čistého důvodu, že na tom finančně nejsou zrovna nejlépe – přeci jenom každý ví, že studentské dluhy dokáží zelená čísla bleskově změnit na červená. Pravděpodobně by takovýmto lidem asi také nevěnovat částku jako jakousi dotaci či dar, ale ušetří je urážek a nadávek, na které jsou možná už zvyklí. Napadá ho pouze jedna možnost, kdy by z jeho úst mohla vyjít poznámka s jemným nádechem škodolibosti, kterou by ale chytře zamaskoval tak, že by to došlo opravdu jen inteligentnějším jedincům, a to je v případě vzteku. Ale to se nestává zas tak často, přeci jenom získat si několik minut jeho času jen pro sebe je už samo o sobě těžký úkol.
Toto je poprvé, co jasně a viditelně projevuje jakýkoli náznak možného pobavení. Šibalský úsměv. Tím jí tak ukáže svůj ďolíček na pravé tváři, který je jinak téměř nemožné spatřit. Opravdu málo lidí o něm ví, Jaxton zrovna nepatří mezi zdejší sluníčka, kteří se culí 24 hodin denně. Vidět ho s úsměvem na tváři, to je snad ještě vzácnější než nosorožci. A ne, nemá jí v plánu říkat na koho vsadil. Zaprvé, docela ho baví sledovat, jak ji její zvědavost zevnitř užírá. A zadruhé, kdyby zjistila, že to jeho kamarád vsadil na domácí tým a on tedy musel jít s tím druhým, určitě by jí tak zkazil veškerou představu o něm spolu s nabuzenou náladou. Ne, že by se pak cítil provinile, nebo snad se snad styděl, to nikoliv. Ale je si vědom, že bude do budoucna lepší mít někoho jako je ona nablízku. Zdá se být naplněná touhou po poznání a vůli pomoct, lidí jako ona není nikdy dost. Pouze hlupák by je od sebe odstrčil.
Jeho oči se konečně přesunou na hřiště, hledajíc míč a snažíc se rychle zjistit stávající skóre; právě v moment kdy Tonkin dá vítězný koš a získá tak domácímu týmu pohár. Bohužel se dnes k Jaxtonovi štěstí nepřiklánělo. A s tím ztrácí svých vsazených 200 dolarů. Cítí smutek či zlost? Ne. Zklamání? Možná. Je škoda, že nevyhrál, ale možná by byl zklamaný ještě víc, kdyby jejich tým prohrál - druhý tým totiž vypadá opravdu slabě a bezmocně.
Pozornost vrátí zpět k osobě po jeho pravici. “Budeš muset,” řekne opět s dřívější rázností, jenže teď si je už vědom toho, že v tomhle ohledu prohrál. Jde vidět, že její zvědavost a tvrdohlavost dost podcenil. Je to jasné jako dnešní obloha – nemá v plánu se v blízké budoucnosti vzdávat. Ani jeho pokus zahrát to celé na city nevyšel. Lhát on umí opravdu dobře, přestože s v tom zrovna nijak nelibuje, jenže v dnešním světě se člověk s poctivostí holt nikam daleko nedostane. S takovouto úrovní neochoty spolupracovat se doposud ještě nesetkal, nemá s ní tolik zkušeností, proto ho to lehce zarazí. Ale jasná jemnost a opatrnost v jejích slovech ho trochu uklidňuje, ani ona netuší co má dělat. Tuší, že tu naráží na hranice, které momentálně nesmí a ani nemůže překročit… nebo alespoň prozatím. Dovolí jí někdy překročit tu pomyslnou čáru? Pravděpodobně ne. Ale kdo ví, stát se může cokoliv - přeci jenom nikdy si nemyslel, že by jednou patřil mezi takzvanou vyšší třídu a podívejme.
Dřív než stihne cokoliv říct, její kapsa od džínů jí začne zuřivě vyzvánět, dožadujíc se pozornosti, a narušujíc tak jejich vážnou konverzaci. Patricia se omluví a zvedne se vyřídit onen telefonát, nechávajíc tak místo po jeho pravici opět prázdné. Jeho soustředěný a zkoumavý pohled sleduje její oddalující se figuru, nasycujíc tak jeho zvědavost. Jeho pohled je zafixovaný na jejích rtech, snažíc se pomocí umění odezírání vyzvědět o čem mluví. Dalo by se jeho chování považovat za vlezné a nevhodné? Možná trochu. Ale nakonec se přeci jenom jedná o nevinou konverzaci s nadřízeným, a i on musí svoji zvědavost nějak uhasit. Zrovna ona ze všech lidí by mu rozuměla. Jenže pak jeho vyzvídání náhle naruší kdo jiný než ona rudovlasá dívka. Tentokrát se neubrání od znaveného obrácení očí v sloup. Její postoj a chování zhodnocuje jako dětinské. Nemluvě o tom vítězném úsměvu, který se jí usadí na tváři, když se k nim Patricia vrátí. Svůj pohled obrátí zpět na ni a jako odpověď jen jemně pokývá hlavou, dávajíc tak najevo, že se možná přeci jenom znovu setkají. Pokud jde o něj, nikdy není nic jasné, a jelikož je teď i ona jakýmsi způsobem zapletená do onoho incidentu, všechno je možné.
I tentokrát jí to jen odkýve. Bar, ve kterém Patricia pracuje mu je velmi dobře známý, zastavil se tam už nesčetněkrát. Ne, nepovažoval by se za alkoholika. Vlastně pokud jde o pití, snad nikdy nepil jen tak pro zábavu, spíše pokud má pocit, že musí, že ho to jakýmsi zvláštním způsobem uvolní a uklidní. Vše, co o ní momentálně ví, je její jméno, vzhled a místo pracoviště, takže bar je právě to místo, kam by zavítal jako první, pokud by ji potřeboval najít. Je pravda, že mu nedělá žádný problém zjisti její číslo pokoje na koleji, či konkrétní adresu domu, znalostí a kontaktů na to má dostatek, ale teď nemá potřebu ji od sebe vystrašit svojí mocí. Teď ještě ne. Hlavním cílem je teď neznepřátelit si ji spolu s načerpáním co nejvíce informací. Neuběhla ještě ani celá minuta od Pat odchodu a už ví, že je na čase odejít. Nejenom že je zápas už u konce, ale sousedící zrzka se s ním teď zoufale snaží navázat konverzaci, odkrývajíc mu tak svůj pravý úmysl. Bez jakéhokoliv dalšího pohledu či slova se zvedne, zrovna když je zrzka uprostřed svého vášnivého vyprávění o svých prázdninách (jemu je ale úplně ukradené na jaké pláži se tento rok opalovala), čímž na sebe opět strhne nechtěnou pozornost studentů sedící okolo. On jim ale nevěnuje pozornost, dál si hledí svého. A stejně rychle a elegantně jak přišel, tak i odejde.