No, zapálení utéct u ní bude navždy. Pro někoho může působit strašně zbaběle, ale to je jí docela ukradené, ona prostě tenhle problém řešit nezvládne. Ne dobrovolně. A že překonala všechno? Co jí zbylo? Nechtěla se v těch hlubinách utopit. Možná že jí ani nebolelo to, do jakých hlubin jí dostal, jak jí tahal sebou jako těžká kovová koule. Bolelo ji cítit se nemilována. Přitom to tak nebylo, řekla by mu, dokaž to. Ale jak může dokázat lásku, která už neexistuje. I když kdo ví. Třeba někde umrzla v jejím ledovém srdci. Proč to udělal? Byl ovlivněn společností. Ovlivněn špatnou společností a ona byla ovlivněna jeho špatnou společností. Je smutné, že ho ovlivnili přátelé a nedal na její slova. Byl tvrdohlaví, což byli v podstatě oba. Učili se tomu zdolávat, ale on polevil. Přímo na to zapomněl. On je člověkem, co jí zná nejlépe a to jí děsí. Zanechala ho v minulosti a on se najednou vynořil s každým jejím tajemstvím, se vším co se stalo. Mohl všechno zničit, mohl zničit jí jedním slovem ve společnosti. Mohl to říct příteli, neví jak to má a ten to mohl rozmnožit všude. To se nestalo, doufá že ani nestane. Byla by schopna utéct i odtud, i když má dost slušnou kariéru a vyhovuje jí to. Je člověk, jenž jí viděl brečet. Působí bezcitně, ale když se cokoliv s ním dělo. Brečela klidně celou noc. Bolestně si zarývala nehty v objetí do zad, chtěla křičet a už to ukončit. Až se přesvědčila. Řekla mu do očí, že končí. Nechápal to, nechala ho v tom přemýšlení a odešla. Už se nikdy neviděli, až do teď. Možná viděli, jen ona ho přehlížela. Neví, zda-li je schopna mu odpustit. On na ní měl vždycky velký vliv. Bojí se i takový, že mu lehce odpustí a bojí se i toho, že by byla někdy schopná se do něj opět zamilovat. Už ten pohled, hledět na něj a stát v jeho přítomnosti s ní dělal něco jiného, než u přítomnosti jiných kluků. Asi to zní jako klišé, ale byl pro ní nějakým způsobem vyvolený. Cítila se s ním jinak. Ale je to dobře? Chodbami kráčela, oči upírající na východ, co jí připadal, jako když se vzdaluje. Když utíká před ní tak jako ona před Neranem. Stále zrychlovala, rozklepaná po celém těle. „Není co vysvětlovat.“ Chladně odpoví. Jeho slova jí nezastaví, ne tahle.

Pokud si to pamatoval správně a její zeď se nějakým záhadným způsobem nezměnila od té doby, co ji viděl naposledy, tak byla plná různých fotografií ze života Grace. Párkrát tam byla ona, s koněm, nějakými přáteli, na zajímavém místě, nebo podobně. Většinou ale viděl lidi, které mnohdy ani neznal, místa, která navštívila a líbila se jí natolik, že si je uchovala navěky ve svém srdci, a dočasně i na své zdi. Taky tam byl několikrát on, ne úplně párkrát, ale taky ne pořád, prostě tak nějak normálně. Rád se tam nacházel, něco pro ni znamenal, to byla obrovská útěcha. Taky podpora jeho falešných nadějí, které jen utvrzovala slova Grace, i když moc dobře věděl, že jí vůbec nedochází, že ji má rád. Jinak, než jako kamarádku. U ní je to právě ten problém, nevidí to, neuvědomuje si to. Možná je to dobře. Nechtěl by, aby se od něj oddálila jen kvůli tomu, že ji má rád jinak, než ona jeho. I když podvědomě samozřejmě doufal, že ho má ráda stejně, jako on ji, ač to bylo nepravděpodobné. Byl si spíš jistý tím, že ho má ráda jako kamaráda. A možná mu to přeci jen stačilo, lepší, než kdyby se nebavili. To by nezvládl. Byla ten jeho anděl nutící ho dělat správné věci. I když on sám o sobě zase tak dobrý jak se zdál nebyl. Vyspal se s holkou a nikdy už jí nezavolal, občas se bavil na něčí účet, i když jemu samotnému to přišlo ubohé, to bylo ale kvůli tomu, že své činy ospravedlnil jako "ponižuju jenom blbce, kteří se naváží do ostatních," jako by byl on jiný. Ve skutečnosti to byl prostě normální kluk, stejný jako všichni jiní, i když ho něco odlišovalo. Možná jen, že o tom nemusel pořád mluvit. Asi ani neměl s kým. A jako nic, čím by se musel chlubit, mu to nepřišlo. "Asi bych si taky měl udělat nějakou zeď. Zeď plná Grace." rukama rozmáchl před sebe, jako by poukazoval na imaginární zeď a zaculil se. Vůbec by mu nevadilo koukat každý den na tvář Grace. I kdyby to byly jen fotky. Přišlo potom to Graceiné "kluci si nás nevšímají," a "všichni mají raději roztleskávačky." Kdyby jí jen tak zničeho nic teď mohl říct, jak on to doopravdy vidí, aniž by tím nějak poškodil jejich přátelství, nebo vlastně tak celkově tuto chvíli. Proto se jen usmál a zavrtěl hlavou. "Jenomže roztleskávačky jsou objektem zájmu pár minut, do holky jako ty se kluk zamiluje, postupně, aniž by sis toho všimla." samozřejmě, že mluvil o sobě, ale nepředpokládal, že by si toho všimla. Uvědomila si něco tak očividného. Jak by mohla? Tohle neviděla. Pravděpodobně bude mít za to, že mluví obecně. A třeba že jo. Naštěstí už potom přešli na další téma a jeho odpověď sklidila úspěch. Setkal se s Graceiným nadšením, což ho dělalo nesmírně šťastným. Jednak se jí líbil jeho plán neplán, ale také měl rád, když se takhle usmívala. Přesně tímhle způsobem, ano. On ale, narozdíl od ní, kdovíjak nadšeně nevypadal, to už ale bylo jen tím, že tak on nevypadal upřímně snad vůbec nikdy. Přesto mu na tváři hrál ten líný úsměv, doplňující jeho typicky bezstarostný výraz. A když už Grace cosi načala, dostal naprosto geniální nápad. Kdyby vyšel, bylo by to naprosto skvělé. "No, kdyby ses chtěla připojit, neměl bych námitky. Mohla bys se mnou letět do Londýna, poznat město, a potom přímo do Peru." sotva začal povídat, rozešel se za ní, kam vyrazila. Byl z toho nápadu upřímně nadšen, i když tak nikdy nevypadal. "Necestovala bys sama a nemusela se bát přepadení, a já bych alespoň měl společnost." krčil rameny, jako by o nic nešlo a tohle byl jen výlet do vedlejšího města, ne přes oceán a zase kdoví kam.

Ken a šport, to sa nedalo ani len predstaviť. Toľko trapasov a toľko premárnených hodín snaženia sa aj tak došli do toho štádia, kedy už aj on sám pochopil, že šport nie je nič, v čom by mohol byť dobrým. Bolo samozrejmé, že šport je niečo, čo vie ohúriť množstvo žien. A on by to niekedy potreboval. Aspoň by sa mohol naučiť s nejakými rozprávať. Prečo to nejde všetko tak jednoducho aj pri iných ženách ako pri Betty? To on sám nechápal, pretože ak by sa pozrel do minulosti, tak tie skúsenosti boli viac ako len žalostné. Nehovoriac o jeho malom srdiečku, ktoré bolo tak mnohokrát ukradnuté a pošliapané, že hojenie je čoraz horšie a horšie. Niekedy to dokonca trvá už aj celé dni! „ Nie som stvorený pre športy. Sama to vieš. Mala si možnosť vidieť ma, ako mi to bravúrne ide. Ale nehovorím, že ich nemám rád. Ba naopak, obdivujem niekoho, kto to dokáže.“ Ken s úsmevom na perách sledoval hru. Sem tam sa pozrel aj na betty, vnímal ju. Každé jedno slovo, ktoré povedala, každý jeden pohyb no taktiež sa snažil sústrediť na hru. „ je to niekedy pre mňa ťažké. Predstav si, čo sa v ich hlave musí počas takej hry objavovať. Vedieť o pravidlách všetko, vedieť kde sa postaviť, čo majú robiť. Je to svojim spôsobom možno také umenie, akému sa venujem aj ja sám.“ Bolo takmer nepochopiteľné, že človek ako on, ktorý na prvý pohľad vyzerá, ako človek, ktorý je na všetko ľavý dokáže byť dobrým umelcom a dobrým sochárom. Jeho výtvory na ktorých mnohokrát dokáže vydržať pracovať celé týždne napokon aj stoja za to. „ ale som rád, že si sa rozhodla tento moment stráviť so mnou. Nevideli sme sa tak dlho. Chýbalo mi to!“ on sám nebol vo svojej koži posledné 2 týždne, pretože v jeho hlave sa nachádzal nápad na nové dielo, ktoré musel čoskoro zo seba dať von. Mal v hlave nápad, to bolo samozrejmosťou ale už bolo pre neho o čosi namáhavejšie to dotiahnuť myšlienkami do toho okamihu, aby to bolo priam dokonalé. Zatiaľ sa to nachádzalo len v jeho hlave, sám vie, že ak to domyslí bude ako nezastaviteľný počas toho, ako na tom bude musieť pracovať. „ mám toho zážitkov počas tých dní, ktoré ti musím povedať. Ale sľúb mi, že sa z toho nebudeš až tak veľmi smiať. Ale mal som rande!“ povedal Ken nadšene, pričom ju v jednom momente chytil za ruku a tým pádom chcel, aby aspoň na malý moment sa venovala len jemu a nie zápasu pred nimi. S úsmevom, priateľským úsmevom na perách sa na ňu pozeral. „ bol to dokonalý pocit. Bol som v reštaurácií, objednával som si jedlo a ona sa smiala. Tak sa smiala, že som mal konečne pocit, že som vtipným človekom. No a potom to prišlo, prečo mi nikto nepovedal, že ak idem na rande musím s tým človekom sedieť za jedným stolom a musí o tom vedieť aj ten druhý človek? Napokon sa ukázalo, že sa usmieva na nejakého chlapíka vedľa, ktorý vyzeral, ako keby prišiel z vezenia.“ Povedal v jednom okamihu pomerne sklamane ale nebolo to niečo, čo by trvalo dlhý čas.

„ čo je pomerne vtipné, pretože si nemyslím, že by sa niektoré športy dali takto charakterizovať. Ale nedivím sa. Od kedy je športom aj pojedanie hotdogov alebo strieľanie šampanského do diaľky, tak si myslím, že celé ľudstvo ide do sračiek.“ Akby záležalo na ňom, tak by určité veci zmenil. Ale keďže jemu to bolo niekedy úplne jedno, tak sa nad tým nesnažil ani len pozastavovať. Veď nech si každý jeden človek robí čo chce. Nech sa správa ako chce, je to slobodná zem a ak sa niekto v podobne vymenovaných športov bude označovať ako športovec, tak to bude ľudom len a len na smiech. V tejto chvíli niekoľkokrát sa Patrick musel pozrieť na tie dievčatá o ktorých skutočne bola reč. Možno by ich ani len nespoznal v okamihu, ak by zo seba dali dole tie tony make upu a prehovorili by normálnym a nie takým, charakteristickým, piskľavým hlasom ktorý by sa dal skôr označovať ako kvílenie paviánov. Ak by mal patrick alergiu na správanie niektorých ľudí, tak rozhodne niečo podobné by sa dalo k tomu aj zapísať. „ takto nejako si predstavujem budúce priateľky tých športovcov. Pretože nemyslím si, že by sa našlo normálne dievča, ktoré by nemalo záujem o celú túto šaškáreň a dokázalo by ich zaujať. Alebo si to len veľmi skresľujem. To môže byť aj v tom. Ale ak by som ja bol nejakým športovcom, tak by sa mi do pamäte zaryli skôr tie extravagantné kúsky. Pretože na tie nikto nevie zabudnúť.“ Patrick sám o sebe bol rád za to, že on sa neradí do tej skupinky chalanov, ktorí by boli oblietaní rôznymi pijavicami, ktoré ak by mali možnosť sa v jednom momente zahryznúť, tak by už nedokázali ani len na malý moment pohnúť. „ ale máš pravdu. Jedna s tým začne a mám pocit, ako keby tie ďalšie takmer okamžite začali s rovnakým správaním. Ako keď si kačka za sebou vedie svoje malé káčatká.“ V tej skupinke dievčat sa určite musela nachádzať ich osia kráľovná, zaujímalo by ho, či by mal odhad na to, povedať, aj ktorá z nich to vôbec je. Ked povedala o alkohole, na jeho tvári sa objavil malý, pomerne pobavený úsmev. „ alkohol sa hodí takmer vždy. Či už na zapitie výhry alebo prehry. Či už pre prípad nového priateľstva alebo zahnania samoty. Ten dôvod na to, napiť sa sa stále nájde.“ Ak už Patrick si vypil, tak to nebolo niečo, čo by sa podobalo len na prepláchnutú vodu cez trubky. Mal rád kvalitný alkohol, ktorý si človek mohol vychutnať svojimi chuťovými pohárikmi. A nie báť sa pri tom, či náhodou neoslepne alebo či po použití sa mu nezačnú vnútornosti rozpadať na malé kúsky. Patrick presmeroval pohľad opäť na ihrisko. „ Uvedomuješ si, že to ešte len začne v momente, kedy vyhrajú? Možno to šialenstvo bude trvať aj niekoľko mesiacov.“ On sám si to vedel takmer živo predstaviť. Kedy radšej nebude navštevovať jedáleň z toho dôvodu aby dookola a dookola nepočul tie isté príhody z toho zápasu.

Neměl důvod jí její slova nějak vyvracet.. Bylo dost možné že udělá přesně to co řekla. Na její přezdívku však jen tak nezapomene, určitě jí při další příležitosti hned použije.. Elliot se rozhodl opustit toto téma. Jemu bylo jedno jestli se do něčeho namočí nebo ne, on si vždycky kryl jen svá záda. Bylo něco jiného když šlo o jeho přátele, za ty se samozřejmě postavil… Jestli se ho snažila vykolejit tak se jí to vůbec nedařilo. Bylo mu fuk jak mluvila o problémech, on už jí na to neměl co říct, on se nad tím jen pobaveně zasmál. Přece jen to pro něj byla úplně cizí holka, kterou už dost možná nikdy nepotká.. “Normální člověk asi nesoutěží v tom kdo má víc problémů, takže netuším. Jiný mě nezajímají.” Pokrčí rameny jako že o to vůbec nezajímá.. Možná už ho tenhle rozhovor začal trochu nudit. “Máš přece svůj rozum, můžeš si dělat co budeš chtít..” Mrkl na ní a zaměřil svůj pohled na hřiště. Byla to pravda, rozum měla svůj a pokud si myslela že se nemůže dostat nikdy do žádných problémů, její věc.. Ani netušila jak bylo lehké dobýt ženské ego.. “Ty máš asi nějaký problém holka..” Měla taky vysoké sebevědomý jako Elliot, ale to jemu nevadilo. Vlastně se mu to docela líbilo. Jemu pomalu začalo docházet o co se tady ta holka snažila, tohle bude rozhodně ještě sranda, jen ho to trochu rozptylovalo od zápasu na který se přišel podívat..Krok sem, krok tam a ona u něj najednou byla o něco blíž, ne že by ho to nějak rozhodilo, to vůbec ba naopak.. Nějak s ním nehnul ani její dotek na jeho paži, bylo to prostě něco na co byl zvyklí a co se mu stávalo často.. Když řekne to s jeho slovama znovu se neubrání smíchu… “Tak tohle je otřepaná fráze holčičko..” Tohle bylo vážně něco s čím ho nemohla dostat.. Tohle pro něj byla prostě úplně normální věc.. Ale měl rád když někdo pohladit jeho už tak vysoké ego...Do posilovny vážně chodil pravidelně, takže to jí nijak vyvracet nebude, dával si záležet aby jeho tělo vypadalo tak ja vypadá. Když přejde s její rukou na hruď, jeho pozornost už to značně upoutá..Poslouchá jí a nejraději by se začal smát, ano měla jeho plnou pozornost, to jí musel nechat, ale to mělo hodně holek.. “Je to jednoduché, protože jsem ti to usnadnil.” Nechce podceňovat nějak sám sebe, ale Elliot byl lehký cíl..”Samozřejmě že bych skočil, ne protože si pohladila moje už dost vysoké ego, ale protože bych byl blbej kdybych odmítl..” Proč by odmítal holku co ho tahá do postele.? No nebyl by to prostě Elliot kdyby odmítl. “Usnadnila by si mi tak hrozně práce s dostáním tě do postele… Holky si vždy myslí že to na muže funguje, ale vlastně jim jen usnadní práci o kterou by se jinak snažili.. Musím uznat, získala si veškerou mojí pozornost, ale tu získala i támhleta holka v té krátké sukni. Takže promiň, ale já si prostě nemyslím že tohle jsou ženské zbraně.” Už teď ale věděl že ona nebude rozhodně jeho další jméno na seznamu, ale kdo ví. Třeba se mu jednou dovede přesvědčit tuhle holku aby mu dala.. Ale co ho nemá. Elliot přece nikdy nikoho nepřemlouvá, buď chce a nebo nechce, nikdy se o danou holku nesnaží moc dlouho.. Bylo  možné že by byl schopen ublížit holce.? No vlastně se jednou už tak stalo, nebylo to teda nic moc velkého ta holka byla opilá a pořád ho otravovala a snažila se ho zmlátit za to že jí opustil. On jí tehdy prostě vzal a shodil na zem, To bylo asi tak jediné kdy byl nějak hrubý k ženě, snažil se toho vyvarovat, ale občas si o to prostě koledují.. “Myslím že s tebou by to byla ztráta času..” Zasměje se a ona už si to může přebrat jakkoliv. Myslel to tak že s ní by ztrácel jenom čas, kdyby se jí snažil dostat do postele. Ale kdyby šlo o to jak jí zneškodnit nejspíš by to uděla stejně jako při zápase, prostě s dotyčného vymlátí duši. Zatmění které se mu při zápasech objevovalo ho hnalo v před, i když nemělo by se mu tohle stávat. Při zápasu tam byl vždycky někdo kdo ho zastavil, když byl druhý KO. Když se vrátí zpět k sázkám musel se na krátkou chvíli zamyslet.. Nejdříve jí chtěl něco navrhnout, třeba že by mohla sbalit nějakého basketbalistu, když si tak věří, ale nakonec si to nechá pro sebe. Neměl teď náladu na to se sázet. Docela ho teď zajímalo když se rozpovídala o tom co jí zajímá za sport, on většinou lidem moc nenaslouchal.  Bylo to buď tím, že mluvila o něčem co ho zajímalo a bavilo, nebo se mu prostě líbila.. Ne určitě je to možnost první. Byla to hezká holka, ale byla hrozně protivná. Snad víc jak on a to snad ani nejde… Musel sní souhlasit náhodou. “Jo to máš pravdu, třeba tamhleta určitě s jedním skončí…” Ukáže prstem na holku v krátké sukni, která si už při svém příchodu získala pozornost jak Elliota tak i jiných kluků v okolí.. Myslel si že se dostali už z toho tématu kolem sexu, ale ne, ona se k tomu musela zase trochu přiblížit. Možná to nebyl ani její záměr, to spíš Elliot v hlavě si to přebíral po svém, tady bylo vidět na co celé dny myslel.. “Jo zdravá dominance je fajn.” Elliot se k tomu víc nevyjadřoval, ale rozhodně to byl on kdo chtěl mít vždycky navrch.. Když z ní konečně vypadne na co by se přišla podívat ona obdivuhodně kývne hlavou. “ To bych do tebe neřekl.. Spíš bych řekl že si budeš někde lakovat nehty s holkama..” Ne.. Tohle si o ní vážně nemyslel, ale rád si  jí dobíral.. “Tak to by ses mohla přijít někdy podívat..”Mrkne na ní a dopije své pivo. Další už si dneska asi ani nedá, protože měl v plánu večer ještě někam jet… “Co studuješ.?” Zeptal se aby mezi nima řeč nestála, přece jen bylo lepší když se normálně baví než když si ona dobírá jeho a on ní.

Znal ji. Znal ji úplně skvěle. Její slabiny, co ji baví, co nesnáší, které lidi nemůže vystát a pro jaké má slabost. Pro něj. Věděl to, zneužíval toho. Kdysi. Teď? Znal ji neustále. Její tajemství, špatné zvyky, ty dobré, její minulost i sny pro budoucnost, její svět, i když do něj už nepatřil, protože to byla stále ona. Nikdy by jí to nechtěl zničit. Možná, že byl jejich rozhchodem naprosto rozhozen, ale narovnalo ho to. Možná to chvíli trvalo, delší chvíli, ale vzchopil se. Naštěstí. Nicméně i tak mohl v zápalu vzteku, kdy popřevracel ten podivný brloh, ve kterém trávili většinu času, tedy jeho byt, vyzradit některé z jejích temných tajemství světu. Podělit se o ně, jako jakousi odplatu. Říká se, že láska se rychle změní v nenávist, když je vám tím člověkem ublíženo. Je to snadné. On? Nikdy by ji nemohl nenávidět. I když ho opustila, ač byl rozzuřený a jeho agrese vyšla napovrch, také díky množství alkoholu, které do sebe nalil, stejně ji nikdy nepřestal milovat. A jakmile se uklidnil, což bezpochyby trvalo více než pár dní, začal zpytovat svědomí. Začal svým bytem. Vyházel všechen alkohol a drogy, které měl u sebe prodal. Mohl je spláchnout do záchodu, ale pořád to nebyl úplně napravený člověk, navíc ty peníze se mu mohly hodit. A potom začal svůj prapodivný brloh přestavovat na normální obytný byt, ve kterém žije doteď. Dokonce i se sestrou. A mimo pár schovaných lahví alkoholu v nejvyšší skříňce linky, aby na ně jeho sestra, která už o nich stejně ví, nemohla dosáhnout, u něj nic špatného nenajdete. Samozřejmě, jsou tu i cigarety. Ty mu poradil Lincoln a kupodivu to zabírá. Svým způsobem. Občas. Stal se tedy, dá se říct, vcelku obyčejným studentem se špatnou minulostí a problémy s agresí, která se nijak příliš nezlepšuje. Hlavní příčinou je fakt, že nemá Zoey. Byla jeho kotva a toho si je vědom, až teď si to ale uvědomil. Potřebuje ve svém okolí někoho, kdo ho dokáže uklidnit. A ona? Ona byla jediná. Dokonce ani Aileen ho nedokázala uklidnit tak efektivně, jako Zoey. Ta v tom také měla spoustu praxe. Ale on jí tolikrát ublížil. Bylo mu z toho zle. Ze sebe samého. To vlastně pořád, jen to nahlas neříkal a nedával to najevo. Ne moc. A teď mu utíkala. Jeho kotva se vláčela dál od něj, chtěla mu zmizet z dohledna. To ale přece nemohl dovolit. Chladné odmítnutí jeho snah ho ale přesto neodstrašilo. Jen tak se nenechá. Pár rychlejšími kroky ji dohnal a jedním dalším se ocitl přímo před ní. Tím jí znemožnil jít dál. "Zoey-" přerušila ho však probíhající konverzace mezi dvěma kolemjdoucími, v tu chvíli pochopil, že tady určitě klid mít nebudou. "Věnuj mi jen chvilku." jako by prosil o audienci u královny. Chytil ji za pas, zatímco druhou rukou otevřel dveře přímo za sebou. Vtáhl ji do místnosti a za nimi ihned zavřel dveře, o které se opřel. Ocitli se v šatně. Asi tu nemají co dělat, ale to ho momentálně nezajímalo tolik, jako omluva pro Zoey. Ale jak začít?

No ono se mu věčně něco nelíbí a umí to dat dobře najevo, což mají jako jednu z věcí společnou. Konflikty mezi nimi nevznikají úmyslně, pokud se k tomu lehce nevyprovokují, to Evelyn mimochodem hodně dobře. Provokace je její silná stránka nejenom ohledně jejího těla, avšak i týkající se slov. Hádka mezi nimi už panovala a to se baví jen pár minut, ale jakmile to přišlo, dokázalo to rozumným způsobem i odejít a to je menší náznak, že si doopravdy rozumí a maji to v hlavě srovnané. Jsou i věci, situace, jenž nastanou a ona to například nebude moci zpracovat a odejde. Ve výsledku jí to možná bude mrzet, i když to není její styl ale vážně skvěle se s ním povídá. Tělem jí koluje vzrušující pocit nadšení, skoro podobající se dítěti, které jde s rodiči pro novou hračku do hračkárny. Tyto emoce jsou moc dobře schované, i kdyby je on projevil, ukryla by je před ním. Je moc na tohle komplikovaná, ovšem jak u koho, u Erica jí to problém nedělalo, ale věděl její velké tajemství a navíc se znají docela dlouho. Přiznat někomu velké emoce je složité a například brek? Absolutní slabost. Důvěru u psychiatra si budovala opravdu hodně dlouho, nevěřila mu, i přes to že to nikomu v podstatě nemohl říct. K němu už nechodí, věci se daly relativně s její matkou do pořádku. Ale brečet před lidmi? Slabost pro ni. Možná protože se bojí, že by před nimi klesla na hodnotě, jenž je vysoká. Ti chytří vědí, že pod každou skořápkou je něco živého a ona není vždycky až tak bezcitná.. Ale třeba se oni mýlí. Co když ona to vážně umí? Možná ano. Opravdu jsou situace, kdy člověka svým vlivem dokáže zničit. Jakmile by o ni někdo nakecal bůh ví jaké kraviny, co by pošpiňovaly její osobu velkým způsobem, vymáchala by ho v tom. Co víc. Potopila by ho. Dokáže ocenit ale ti, jenž jí začnou trochu důvěřovat. Chytré jako on. Moudré jako on. Těm by neublížila. Nemůže ublížit někomu, kdo jí věří. Musel by jí vážně ublížit, aby ty věci použila nechutným způsobem proti němu. Dokáže naslouchat, mluvit a poradit. Psychologie jí vždycky šla, dokonce i z části medicína, se kterou se hodně seznámila při matčině nemoci. Chtěla psychologii studovat, ale nakonec se rozhodla pro žurnalismus. Hodila se k tomu a tohle je pro ní doplněk. Její často chladné chování je zvláštní. To provokování. Člověku je to nepříjemné, oddaluje ho to ale zároveň neskutečně táhne nazpět a vzrušuje ho to. Situace ve kterých se s ní mohou objevit. Pak jsou tací, co to vůbec například nechápou, ale ti ani nechodí a nebo je rovnou odpálkuje. Kvůli nikomu se nebude měnit. Při sprchování jejího těla nadále vedli konverzaci. Prokoukl jí a ona si nad touto situací skousla ret. Nic mu na to neřekla, vůbec nic, ani slovo. Měl pravdu, ale věděla o něm to samé. Po chvíli ani ne, vyleze ze sprchy, zabalená v ručníku poté připravena si vysušit vlasy. Na svém zápěstí ucítí jeho jemný stisk a z její dlaně je rázem fén fuč. Stála před zrcadlem a v podstatě nehybně. Sledovala ho, jak soustředěně hrabkal její jemné mokré vlasy. Bylo to příjemné, když se jí někdo hrabe ve vlasech. Jediný kdo to tak dělal byla její máma když byla malá, takhle ji vlasy fénovala dokud se ne osamostatnila úplně. Chybělo jí to. Cítit máminy prsty ve vlasech, blízký kontakt s ní. Asi to zní divně, ale láska někdy chybí, avšak má psa a od něj to vážně cítí. Nevysušil je úplně, což vůbec nevadilo, uschnou za chvilinku samy a úplně. Jen je bude mít krásně vlnité. Divoké jako je ona sama.. Zahleděla se mu hluboko do očí, poslouchající dlouhý monolog co všechno hodlal konat, co hodlal trpět a bude trpět možná dlouho. Jeho slova se jí zarývají do kůže, plně vnímány každým nervem. Líbilo se jí, jakým způsobem ji řekl. Užíval si vyslovení toho krásného jména. "Je tu neskutečně moc věcí, jenž mě děsí. Věci, jenž mě těší a ještě víc věcí, co jsem nikomu nikdy neřekla. Mám tolik věci k nabídnutí tak jako ty. Moje duše a kůže je neskutečně obsáhlá, působící skoro nekonečně. Někdy uděláš mini krok.. Někdy větší." Oči upřené do tech jeho. Jejich oči jsou pravý opak. Studené ale dokáží být velmi dobře, i ty jeho a to jsou hnědé. Možná přímo pálí, při jeho jedovatých slovech, co občas z úst vypustí. Momentálně jí řekl, jak se věci mají a to hodlala udělat tak nějak taky. "Někdy pro tebe budu nechutná. Někdy tě budu neskutečně přitahovat. Ale chci byt. Chci tě otravovat, chci vidět občas tvůj poloúsměv. Chci se s tebou hádat a díky tomu tě poznat. Chci tě normálně poznat. Jakkoliv." Zašeptá k němu vážně, tohle není žádná její provokativní sranda. Nešlo tu o sex, nešlo tu o vztah. Co stát se může cokoliv ale ta jeho povaha. Ta zajímavost zrcadlící se v něm. Sedla by si z toho na zadek, jen by vydržela sedět a dívat se na něho. Ano, byl sexy, přitahuje ji. Ale zajímala jí ta řeč těla. Co dělá když má strach, když je šťastný a má radost, je rozzuřený, naštvaný, vášnivý, smutný. "Možná to bude těžké.. Nemáš strach?" Vypadne z ní a kousne se do plného rtu s nakloněnou ke straně.

Jediným štěstím pro sympatického mladíka vedle ní bylo, že ona se na rozdíl od něj dokázala na basketbalový zápas soustředit, koneckonců se jednalo o sport a sport je jejím životem, i když upřednostňuje jiné podoby. I přes to ale ví, jak náročné to všechno běhání sem a tam a pak zase zpátky je, proto hlavně zkoumá, jak na tom hráči jsou a zvládají ten nápor, jestli jsou dobře vytrénovaní nebo ne. Abychom byli upřímní, to ji zajímalo víc než samotný stav zápasu, ale nikdo by na ni nepoznal, že zápas sleduje z jiných důvodů, kdyby se na ni někdo díval, což podle ní skutečně nehrozilo, byla jen jednou z davu v publiku, a kdyby člověk pohledem přejel publikum, určitě vyčnívají jiné dívky, no ona ne. Nelituje se, to v žádném případě, protože nemá potřebu takovými dívkami být, sama se sebou je spokojená, nepotřebuje si živit sebevědomí na pozornosti od ostatních. To jde poznat i na jejím oblečení, nemá na sobě žádné extravagantní kousky či roztomilé šatičky, které u některých dívek zahlédla během hledání místa. Ona rozhodně nevypadala jako okouzlující dáma, ačkoliv jí její outfit vyhovoval – byl tak akorát vzdušný. Kraťasové lacláče doplněné o volnější bílé tričko a bílé látkové tenisky, na kterých byly stopy prachu a bylo vidět, že jsou nošené. Proti šatům by v hledáčku módní policie neměla šanci, ale zápas skutečně nebrala jako módní přehlídku. Navíc to i celkem vyjadřovalo její sportovní náturu, ke které se samozřejmě hned hlásila a svou společnost o tom obeznámila. „To bych fakt dělat nemohla, takový.. předvádění,“ ušklíbla se a jen nad tím zavrtěla hlavou. Nejenomže jí to nepřišlo jako stejně úctyhodný sport jako například atletika, ale navíc v tom viděla jakési prošení o pozornost, o kterou ani nestojí. Takovéhle dívky se musí na běžném programu vypořádávat s namyšlenými sobci, kteří si myslí, že jim patří celý svět a je vidí jako svůj majetek, což je další důvod, proč by se k nim nemohla přidat. Akorát by jim všem dala do nosu, na což asi skutečně má, když i tady její společnost tvrdí, že má dobrou ránu. Skutečně ji to potěšilo a nesnažila se to skrývat, nebo snad na něj něco hrát a tahat z něj další lichotky, tohle byla pro ni největší pocta, kterou jí cizí člověk mohl složit. Ještě větší pocta by to byla z úst Noaha, ale to jen protože ten ji věčně popichuje, že není dost silná, takže slyšet od něj pochvalu by byl skutečný zázrak.
Dostala se do poměrně trapné situace, ze které neuměla vybruslit a nejraději by se plácla do čela z toho, jak to pomotala, ale to by celou situaci snad jen zhoršilo, proto se jen zakřenila a pokroutila nad sebou hlavou. „Ne, to jen nejsem moc zvyklá na tvořivý pozvání na drink, asi všichni kolem mě tuší, že bych si to přebrala jinak,“ ušklíbla se nad tím a mávla nad tím rukou, jako že o nic nejde. Snažila se vymanit z této situace, do které je oba dostala. Číst mezi řádky jí nikdy moc nešlo, možná proto nikdy neměla pořádný vztah, třeba přehlížela ty náznaky. Druhou možností, ve kterou věřila ona, je fakt, že vztah nijak extra nevyhledávala, soustředila se na sebe a sport, to jí stačilo. Nepřeberte si to ale špatně, rozhodně se ho nechystala odhánět, noví známí se totiž hodí. „Cassidy, ale klidně stačí jen Cass,“ chopila se natažené ruky a jemně si s ním potřásla. „A na lepší pokračování než byl začátek,“ ušklíbla se, jednalo se o jakýsi pokus zapomenout na ten její fail při pozvání a odpila ze svého piva, které se blížilo ke dnu. Možná by se jí to další skutečně hodilo, no a kdyby tak nezazmatkovala u toho jeho pozvání, měla by další pivo jisté. Teď neměla a celkem by si další dala. „Asi ale vážně půjdu pro další, tak… budeš chtít taky?“ nebyla svině, aby se snažila domáhat předchozí nabídky, ale další prostě chtěla. A tak sklouzla pohledem k jeho kelímku, aby zhodnotila, kolik mu ještě zbývá.

Neubránila se smíchu po jeho slovech, protože ho vlastně celkem chápala a soucítila s ním. Ne že by jí záleželo na tom, co jako sport lidstvo bere nebo nebere, koneckonců podle ní lidstvo jde do sraček ať už nazývají jezení hotdogů sportem nebo ne, ale vtipné to bylo, proto měl mladík vedle ní šanci slyšet ten nejupřímnější smích, jaký ze sebe za celý jejich strávený čas dostala. „Jako, kdyby nedělali tohle, stejně budou dělat věci, co budou lidstvo posílat do sraček, to je lidská nátura,“ ledabyle pokrčila rameny a vzhledem k tomu, jak depresivní myšlenku právě vyslovila, vypadala, že jí je to skutečně jedno, což je vlastně pravda, nezáleží jí na tom. Ona sama není ukázkovým člověkem a dala by se zařadit k těm, co posílají lidstvo do sraček, možná proto je k tomu tak lhostejná, měnit  se totiž nehodlá. Lidi jsou svině, proč by měla být jiná. Přizpůsobila se okolí, no a je dost možné, že i ty pipinky se jen přizpůsobují okolí, ale je to dost hloupé, ona na rozdíl od nich aspoň má charakter svůj, ne jako přes kopírák. „Upřímně si to představuju úplně stejně, ale mám na tohle dost… svérázný pohled,“ ušklíbla se, například Tabbs se o tom velice přesvědčila, když jí vymlouvala to setkání s Tonkinem na pláži. Ugh, jak ona ho od toho večera nesnášela, úplně pomotal Tabbs hlavu! A to jen kvůli tomu, jak sluníčkově vypadá a naivní je, přitom vůbec není taková hlupačka jako ty nány, co byly na hřišti. „A ta jedna je vždycky ta nejhorší,“ a taky ta největší kráva, alespoň z jejích zkušeností. Asi to je tím, že ví, že má za sebou tu svojí skupinku, která ji vždycky podrží. Annys na takové podržení měla alkohol, o kterém právě začali kšeftovat. Pousmála se, mluvil jí z duše, pro napití se vždy najde důvod. „A těch důvodů je tolik a tolik,“ doplnila ho, protože se k jeho uvedeným příkladům moc vyjadřovat nechtěla. Zahnání samoty? Ano,to byl silný důvod. Zapití přátelství? S tím se už tolik neztotožňovala, nedělala to tak často, ale pokud už utvořila nové přátelství, jedině za pomoci alkoholu. Proto byl jeho mínusem, že její pivo jí už došlo. „To už půjde ignorovat, prostě nebudeš ty lidi poslouchat a bude to, u nás na oboru se o takových věcech stejně tolik nemluví,“ moc jí to netrápilo, ignorovat lidi uměla, ale bála se jen toho, že by se nějakých oslav účastnila Tabbs, to je jediný zdroj, od kterého by mohla něco slyšet a bohužel by ji nedokázala přerušit.

Na rozhoz z obou týmů vyrazili kapitáni, místní Oliver Tonkin s číslem 1 a protivník James Charleton s číslem 29, ale úspěšným se stal hráč s číslem jedna, tudíž kapitán místního týmu. Ten poté zkušeně míč nahrál blízkému hráči s číslem 14 – Charlesovi Hicksovi, který si míč chvíli podržel, posunul se s ním vpřed, ale jeho pokrok byl zabarikádován protivníkem, tak byl nucen přihrát. Jeho přihrávku chytil Sebastian Price s číslem 7 a pustil se vpřed, jelikož měl plochu volnou. Netrvalo to ale dlouho, než si ho všimli a zastavili mu cestu, proto byl nucen vystřelit. Publikum s napětím sledovalo cestu míče, doufali v první koš celého zápasu a… on se trefil! Bylo to neuvěřitelné, ale skutečně se trefil takto v prvních minutách zápasu. Samozřejmě se ozval potlesk a jásot, ale hráči nesměli polevit. Po tomto koši měli míč protivníci, kteří se propracovali až ke koši a mířili ke střelbě, ale v tom jim do toho Kieran Lockwood, s číslem 21, skočil a získal míč opět pro domácí tým. Hráči se znovu dali do útoku, tentokrát ve seskupení Oliver Tonkin, Sebastian Price a Drew Monnen, který vystřídal Charlese Hickse. Bohužel byl tento útok neúspěšný a míče se opět schopil protější tým, který tentokrát skóroval a vyrovnal tím skóre. Tribuna tentokrát zazněla nespokojeným mručením, kluci by se měli začít pořádně snažit! A taky začali, jenže stejnou měrou se snažili i protivníci, proto si neustále šlapali na paty a jejich výsledky byly stále vyrovnány. Bylo to skutečné drama, které muselo zaujmout i ty, kteří sem přišli víceméně z donucení, a pokud se někdo podíval na trenéra, tak ten se mohl skoro až zbláznit z toho, jak těsné to bylo a mohlo se to každou chvílí posrat (jak by on sám řekl).
Přišla poslední čtvrtina a on vyslal své nejlepší hráče, aby je rozdrtili, což se ale vůbec nedařilo, naopak. Tým místní univerzity začal prohrávat brzy už o čtyři body, což samozřejmě všechny hráče neskutečně pobuřovalo a nasíralo, bylo to znát na jejich obličejích. Jenže Kieran Lockwood se se svým vztekem z prohrávání nedokázal vyrovnat, bylo to na něj moc, nebo kdo ví, co se v jeho mysli odehrávalo, ale prostě to už nevydržel a dostal se do potyčky s protihráčem, dokonce mu snad i dal pěstí. Okamžitě za to dostal červenou kartu a trenér si div nezačal trhat vlasy, Kieran totiž patřil k jeho lepším hráčům a oni teď ty nejlepší potřebovali jako sůl, museli obrátit skóre. Hráči jako by to vycítili a začali se snažit víc, nechtěli zklamat trenéra, proto hned poté nasázeli dva koše po sobě, jeden usadil Charles Hicks a další Sebastian Price. Pořád to ale bylo málo, tímto jen skóre vyrovnali a už byly poslední dvě minuty. Kluci se do toho opřeli, na ploše byli ti nejlepší a prudkým útokem zamířili k protějšímu koši. Byl to riskantní útok, ale vydařil se, protože půl minuty před koncem Oliver Tonkin zasadil poslední koš dnešní hry. Tribuna jásala, to nejtěžší bylo zvládnuto, překonali je! Teď už jen stačilo ubránit koš, na půl minuty, což místní tým naštěstí zvládl a mohl si proto začít užívat chvíle slávy, které jim se zazněním píšťalky začaly. Následovalo potřásání rukou s protivníky, třebas i mávání do publika, ale všichni měli v hlavě, že za pět minut budou mít sraz s trenérem v šatně. No a minimálně pro Kierana to určitě nebude milé. Když všichni dorazili do šatny, trenér je tam už očekával. "Tak gratuluju hoši, mohlo to být lepší, ale dali jste to, to je super. Ale koukejte přes prázdniny makat, jasný?" to byl celý on, pochvala krytá vynadáním. Pak se ale otočil na Kierana, s nepříjemným výrazem. "A co to jako mělo být, Lockwoode? Málem si to posral celýmu týmu, sakra kluku!" zuřil, bylo to na něm vidět a hlavně to bylo slyšet. Ten hlas vyvolal v šatně takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. "To se už nebude nikdy opakovat," přikázal mu rázně a s těmi slovy odešel z šatny, aby se kluci mohli převléknout a pak oslavovat.
Zápas oficiálně skončil, všude panovala radostná nálada, protože místní univerzita zvítězila! Všichni se radovali a pomalu se přesouvali, buď pryč na pokoj nebo na nějakou party, která bude rozhodně stát za to, protože takový zápas se jen tak nevidí.