PříjemWelcome
Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie. Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie. Jelly-o pudding wafer oat cake liquorice gummi bears tart chocolate pie.Caramels bonbon apple pie biscuit danish chupa chups cookie sweet roll danish. Sweet cupcake croissant wafer wafer tootsie roll cake cookie.
The construction crew
caliversity
Aci
Blanche
Libra
Jezero
First topic message reminder :
Naposledy upravil Admin dne 8/10/2023, 14:23, celkově upraveno 7 krát
Admin
Poèet pøíspìvkù : 123
Join date : 03. 07. 17
GABRIELLE
Tělem mu projížděl vztek, který se dal kolikrát horko těžko ovládat; momentálně měl chuť do něčeho praštit nebo si svou zlost vybít na nějakém kolemjdoucím chudákovi, ale musel si v hlavě opakovat, že teď není úplně vhodná doba na to, aby měl problémy se zákonem. Nebyl už ten nezodpovědný vyvrhel, který spoléhal na to, že mu vše projde a když by se náhodou stalo, že ne, tak že ho z toho dostanou rodiče. Teď měl vlastní firmu, jejíž potopení nehodlal zavinit on, a to obzvláště, když mu její budování dávalo tolik zabrat. Podnikání nebyla vůbec lehká záležitost, ale nestěžoval si, moc dobře tehdy věděl, do čeho jde, a zatím mu to přinášelo především ovoce; nemínil tedy dovolit, aby si poskvrnil pověst jenom kvůli tomu, že mu do života zase přilezla ex, která mu zvedala tep snad až do nebeských výšin. ,,Víš…“ hlasitě vydechl a překřížil si ruce na hrudi. ,,Ono jen stačí, když mě budeš ignorovat. Nebo to je pro tebe tak těžké?“ procedil skrze zuby a zabodával do ní svůj ledový pohled. Dokázal pochopit, že ignorace toho druhého byla občas těžká; jemu jen stačilo v davu zahlédnout známé blond vlasy, aby se mu zrychlil dech a projevilo se známé, bolestivé píchnutí u srdíčka. Na dotyčnou kolikrát civěl klidně i minutu vkuse, a ačkoliv se vždycky ukázalo, že se nejednalo o Gab, o ignoraci se z jeho strany hovořit nedalo. Na druhou stranu by jej nikdy nenapadlo onu blondýnku oslovit v domnění, že jde oslovit Gab, přeci jen už s ní nikdy nechtěl mluvit, jen samotná myšlenka na ni mu ubližovala. Gab to však měla jinak, protože jak se ukázalo, jeho dnešní přítomnost na festivalu si nevyžádala Lacey, ale ona sama. Přívaly vzteky se v něm začaly stupňovat, avšak kromě toho i něco dalšího, a sice pocit, že jej zase podvedla, jen trochu jinak. Očividně v tom byla mistrně, protože ho až do této chvíle nenapadlo, že by v jeho setkání s Lacey mohla mít prsty ona. Byl naivní, zase, jak taky mohl zapomenout, že holkám se prostě a jednoduše nedá věřit? Došla mu slova, nevěděl, jak nejlépe vyjádřit všechno, co mu teď vířilo v hlavě, a tak se jen zmohl na poukázání na to, jak je nemožná. Protože byla. Nesnášel ji, neskutečně, a chtěl ji ublížit. Pochopitelně ne fyzicky, na holku by nikdy nevztáhl ruku, ovšem co se týkalo psychické újmy… Té už se tolik nebál. V její těsné blízkosti ji tak řekl vše, co měl na srdíčku v domnění, že ho už po jeho dramatickém odchodu nebude následovat.
Spletl se. Měl možná zvolit drsnější slova s menší várkou nadávek, aby pochopila, že se s ní odmítal nadále bavit. Nestačil totiž udělat ani pár kroků a Gab už mu byla zase v patách. Tentokrát však udělala něco, co neočekával, a co mu do mysli přivedlo dávno zapomenuté vzpomínky, o kterých si myslel, že už vytěsnil; a to ho jen chytla za zápěstí a málem jej oslovila jeho druhým jménem. Všichni ho znali jako Olivera, opravdu jen málokdo věděl, že má i druhé jméno; poté, co se rozešel s Gab, ho už nikdy nikomu neprozradil, protože když ho tak někdo oslovil, automaticky si vzpomněl na ni. Říkala mu tak jen ona a mu se to tenkrát líbilo. Znala jeho druhou stránku, tu něžnou a pečující, ačkoliv se to asi zdá k nevíře, že Oliver takový dokázal být. Možná právě ony vzpomínky jej přinutily k tomu, aby se zastavil, a ještě si tedy naposledy vyslechl, co má na srdci. Kousl se do vnitřní tváře a jemně se jí z jejího sevření vytrhl, přičemž se letmo porozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Byl by vážně nerad, kdyby jejich slovní roztržku sledoval a pak jej obtěžoval nepříjemnými otázkami o tom, proč se hádal s miloučkou Gab. Nechtěl, aby si je dva někdo jakkoliv spojoval. Hlasitě vydechl a zakoukal se jí opět do očí, přičemž poslouchal každé její slovo. Proč mu to tolik ubližovalo? Nechtěl, aby byla… milá. Měla být za svini, co mu tenkrát bez problému ublížila. Neměla mu přát, aby byl šťastný. Nedokázal to moc popsat, ale něco se v něm tu chvíli zlomilo. Děkoval si za to, že si s sebou přibalil sluneční brýle, protože díky nim teď Gab nemohla vidět, jak se mu lesknou oči. Zase se cítil ublížený, úplně stejně jako tenkrát, ovšem nyní to bylo jiné v tom smyslu, že ho to celé dojalo. Cítil se jako slaboch, že se najednou cítil tak dotčený, ale na druhou stranu se nebylo čemu divit. S Gab měl neskutečně moc zažitého a už dávno zapomněl, že na ni miloval to, jak byla laskavá. Možná právě proto by si nikdy ani nepomyslel, že by mu zrovna ona dokázala tak ublížit; vždycky se to čekalo spíše od něj, ačkoliv on sám věděl, že by ji nikdy nepodvedl, protože měl oči jen pro ni. Odkašlal si a párkrát zamrkal, aby z očí vyhnal všechny nashromážděné slzy. ,,Ještě něco?“ zeptal se jakoby nic, avšak jelikož jej Gab znala velmi dobře, mohla postřehnout, jak ho její slova obměkčila. Nervózně si promnul své rty a přenesl váhu z jedné nohy na druhou, u čehož se opět porozhlédl kolem sebe. Vypadalo to, že si jich nikdo nevšímá, ovšem zkušení stalkeři se uměli dobře schovávat a kdo ví, jestli si ty dva už někdo dávno nevyfotil. Olda se totiž pokládal za celebritu, a tak trochu se bál, že kdyby někdo zjistil, jak to měl s Gab v minulosti, mohl by jej tím vydírat. Obzvláště holky bývaly v tomhle směru neskutečně šílené.
Spletl se. Měl možná zvolit drsnější slova s menší várkou nadávek, aby pochopila, že se s ní odmítal nadále bavit. Nestačil totiž udělat ani pár kroků a Gab už mu byla zase v patách. Tentokrát však udělala něco, co neočekával, a co mu do mysli přivedlo dávno zapomenuté vzpomínky, o kterých si myslel, že už vytěsnil; a to ho jen chytla za zápěstí a málem jej oslovila jeho druhým jménem. Všichni ho znali jako Olivera, opravdu jen málokdo věděl, že má i druhé jméno; poté, co se rozešel s Gab, ho už nikdy nikomu neprozradil, protože když ho tak někdo oslovil, automaticky si vzpomněl na ni. Říkala mu tak jen ona a mu se to tenkrát líbilo. Znala jeho druhou stránku, tu něžnou a pečující, ačkoliv se to asi zdá k nevíře, že Oliver takový dokázal být. Možná právě ony vzpomínky jej přinutily k tomu, aby se zastavil, a ještě si tedy naposledy vyslechl, co má na srdci. Kousl se do vnitřní tváře a jemně se jí z jejího sevření vytrhl, přičemž se letmo porozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Byl by vážně nerad, kdyby jejich slovní roztržku sledoval a pak jej obtěžoval nepříjemnými otázkami o tom, proč se hádal s miloučkou Gab. Nechtěl, aby si je dva někdo jakkoliv spojoval. Hlasitě vydechl a zakoukal se jí opět do očí, přičemž poslouchal každé její slovo. Proč mu to tolik ubližovalo? Nechtěl, aby byla… milá. Měla být za svini, co mu tenkrát bez problému ublížila. Neměla mu přát, aby byl šťastný. Nedokázal to moc popsat, ale něco se v něm tu chvíli zlomilo. Děkoval si za to, že si s sebou přibalil sluneční brýle, protože díky nim teď Gab nemohla vidět, jak se mu lesknou oči. Zase se cítil ublížený, úplně stejně jako tenkrát, ovšem nyní to bylo jiné v tom smyslu, že ho to celé dojalo. Cítil se jako slaboch, že se najednou cítil tak dotčený, ale na druhou stranu se nebylo čemu divit. S Gab měl neskutečně moc zažitého a už dávno zapomněl, že na ni miloval to, jak byla laskavá. Možná právě proto by si nikdy ani nepomyslel, že by mu zrovna ona dokázala tak ublížit; vždycky se to čekalo spíše od něj, ačkoliv on sám věděl, že by ji nikdy nepodvedl, protože měl oči jen pro ni. Odkašlal si a párkrát zamrkal, aby z očí vyhnal všechny nashromážděné slzy. ,,Ještě něco?“ zeptal se jakoby nic, avšak jelikož jej Gab znala velmi dobře, mohla postřehnout, jak ho její slova obměkčila. Nervózně si promnul své rty a přenesl váhu z jedné nohy na druhou, u čehož se opět porozhlédl kolem sebe. Vypadalo to, že si jich nikdo nevšímá, ovšem zkušení stalkeři se uměli dobře schovávat a kdo ví, jestli si ty dva už někdo dávno nevyfotil. Olda se totiž pokládal za celebritu, a tak trochu se bál, že kdyby někdo zjistil, jak to měl s Gab v minulosti, mohl by jej tím vydírat. Obzvláště holky bývaly v tomhle směru neskutečně šílené.
#94d1ff
Oliver Charles Tonkin
Poèet pøíspìvkù : 132
Join date : 05. 07. 17
one more time: Eric, the GOAT
Léto je od toho, aby se člověk odreagoval, nechal všechny povinnosti a starosti stranou, a vytvořil si vzpomínky, které se budou těžko zapomínat. A to je vlastně jeho jediný cíl pro toto léto. Alkohol jim už silně pulzuje v krvi a už nějakou chvíli mu přijde, že se jeho tělo rozhoduje a hýbe samo, a jeho mysl sotva stíhá všechno registrovat a nějak smysluplně zpracovávat. Tolik toho přemýšlení zde ale není potřeba, přišel sem bez plánu a co mu bude naservírováno pod nos, tak toho se chytne. No uvidíme, kam ho pro tento víkend vítr zavane a u jaké trable skončí tentokrát.
Festival jim ale začal dost slibně. Dokázali dovnitř propašovat vše až na jednu mini flašku vlastního alkoholu. Našli si skvělé místo na spaní. A dokonce (to ale s velkou pomocí a ochotou pomoct od jeho drahého kamaráda) zvládli i své dočasné ubytování bezpečně sestavit. A jako by toho nebylo málo, nyní se kolem nich točí partička osamělých krasavic. No není život prostě krásný?
Když se ho Eric u baru zeptal na jeho preference, co se týče těch holek, ani nad tím moc dlouho nepřemýšlel, a vyhrkl ze sebe samozřejmou odpověď. Stačilo se podívat na jeho historii a hned by vám došlo, že pokládat takový dotaz se může zdát až zbytečné. Jemu se vždycky líbily extrovertní blondýnky, které se ničeho nebojí, ale zároveň mají srdce ze zlata. Někdo by řekl, že se tím dost omezuje, ale on to bere tak, že ví, co má rád a proč by si neměl dopřát právě to? Navíc to vypadá, že jím vybraná slečna alespoň polovinu těchto charakteristik na první pohled vlastní. Nemyslete si ale zase, že je připraven tu plánovat svatbu či co – přeci jenom tu na této party je hlavně aby zapomněl na vlastní trable ve svém milostném životě, které ho tíží už dobrých půl rok, ne si přidělávat další. “Zrzka? Ty jsou prý dost odvázané,” prohlásí fámu, která se kolem zrzek poměrně točí. Neřekl to ale aby ho Eric bral za slovo, přeci jenom se jedná o stereotyp, a Peter to zmínil spíše aby mu utvrdil výběr. Dlouho se ale u baru nezdržovali, čekala na ně partička holek a ani jeden neměl v plánu se nechat o takovou společnost přijít. Hvězdy při nich ale stále stojí, takže i po návratu se všechny trpělivě pohupovaly do rytmu hudby na tom samém místě. Drinky si rozebraly během vteřinky a než se nadálo, tak už byl všechen alkohol opět pryč. Líbí se mu, že tu jsou všichni očividně na stejné vlně.
Nepovažoval by se za profesionálního tanečníka, ale snad nevypadá ani jako neohrabaný pytel brambor, když se k němu stočila ona blondýnka s vyzývavým pohledem v očích. Oční kontakt s ní nadále udržuje i během tance a když její ručky začnou bloudit po jeho hrudi, neodpustí si spokojený úšklebek. Vždycky potěší, když o vás někdo projeví zájem. Na další příčku to ale posunout dneska nehodlá. Jeho kamarádi by mu možná tvrdili pravý opak, ale on má stále pocit, že je na něco takového stále brzy. Takže ano, drží si Cecilii (jak později zjistil) blízko sebe, ale ani jednou jí nedá najevo, že má v plánu něco víc. Jeho společnice po hodině či dvě jeho odtažitost nakonec vycítí, a přestože ji to kompletně neodežene, už se přestane tolik snažit ho svést. Společně toho za večer vypíjí jako parta ještě dost a jelikož si očividně všichni dost sedli, tak se dokonce i dohodnou, že se sejdou i další den. Kdo ví, jestli je to tím, že jsou všichni více než ochotní pít až do němoty, nebo si doopravdy tak charakterově sednou; ani jeden to nehodlá nijak rozebírat a ve vzájemné společnosti si užijí zbytek festivalu. Ericovi udělají radost s dalším večerem stráveným u rap stage, holkám zase když jim dělali společnost na Taylor. A až na jeden drobný incident, kdy náhodou narazili zpětně na onoho opuštěného kamaráda, kterého Peter s Ericem nemilosrdně nahradili (karma no), tak byl jejich víkend u jezera naprosto perfektní. Přesně takové odreagování potřeboval a jeho kamarád ho v tomhle jednoduše nezklamal.
→ spolek
Festival jim ale začal dost slibně. Dokázali dovnitř propašovat vše až na jednu mini flašku vlastního alkoholu. Našli si skvělé místo na spaní. A dokonce (to ale s velkou pomocí a ochotou pomoct od jeho drahého kamaráda) zvládli i své dočasné ubytování bezpečně sestavit. A jako by toho nebylo málo, nyní se kolem nich točí partička osamělých krasavic. No není život prostě krásný?
Když se ho Eric u baru zeptal na jeho preference, co se týče těch holek, ani nad tím moc dlouho nepřemýšlel, a vyhrkl ze sebe samozřejmou odpověď. Stačilo se podívat na jeho historii a hned by vám došlo, že pokládat takový dotaz se může zdát až zbytečné. Jemu se vždycky líbily extrovertní blondýnky, které se ničeho nebojí, ale zároveň mají srdce ze zlata. Někdo by řekl, že se tím dost omezuje, ale on to bere tak, že ví, co má rád a proč by si neměl dopřát právě to? Navíc to vypadá, že jím vybraná slečna alespoň polovinu těchto charakteristik na první pohled vlastní. Nemyslete si ale zase, že je připraven tu plánovat svatbu či co – přeci jenom tu na této party je hlavně aby zapomněl na vlastní trable ve svém milostném životě, které ho tíží už dobrých půl rok, ne si přidělávat další. “Zrzka? Ty jsou prý dost odvázané,” prohlásí fámu, která se kolem zrzek poměrně točí. Neřekl to ale aby ho Eric bral za slovo, přeci jenom se jedná o stereotyp, a Peter to zmínil spíše aby mu utvrdil výběr. Dlouho se ale u baru nezdržovali, čekala na ně partička holek a ani jeden neměl v plánu se nechat o takovou společnost přijít. Hvězdy při nich ale stále stojí, takže i po návratu se všechny trpělivě pohupovaly do rytmu hudby na tom samém místě. Drinky si rozebraly během vteřinky a než se nadálo, tak už byl všechen alkohol opět pryč. Líbí se mu, že tu jsou všichni očividně na stejné vlně.
Nepovažoval by se za profesionálního tanečníka, ale snad nevypadá ani jako neohrabaný pytel brambor, když se k němu stočila ona blondýnka s vyzývavým pohledem v očích. Oční kontakt s ní nadále udržuje i během tance a když její ručky začnou bloudit po jeho hrudi, neodpustí si spokojený úšklebek. Vždycky potěší, když o vás někdo projeví zájem. Na další příčku to ale posunout dneska nehodlá. Jeho kamarádi by mu možná tvrdili pravý opak, ale on má stále pocit, že je na něco takového stále brzy. Takže ano, drží si Cecilii (jak později zjistil) blízko sebe, ale ani jednou jí nedá najevo, že má v plánu něco víc. Jeho společnice po hodině či dvě jeho odtažitost nakonec vycítí, a přestože ji to kompletně neodežene, už se přestane tolik snažit ho svést. Společně toho za večer vypíjí jako parta ještě dost a jelikož si očividně všichni dost sedli, tak se dokonce i dohodnou, že se sejdou i další den. Kdo ví, jestli je to tím, že jsou všichni více než ochotní pít až do němoty, nebo si doopravdy tak charakterově sednou; ani jeden to nehodlá nijak rozebírat a ve vzájemné společnosti si užijí zbytek festivalu. Ericovi udělají radost s dalším večerem stráveným u rap stage, holkám zase když jim dělali společnost na Taylor. A až na jeden drobný incident, kdy náhodou narazili zpětně na onoho opuštěného kamaráda, kterého Peter s Ericem nemilosrdně nahradili (karma no), tak byl jejich víkend u jezera naprosto perfektní. Přesně takové odreagování potřeboval a jeho kamarád ho v tomhle jednoduše nezklamal.
→ spolek
Peter Southey
Poèet pøíspìvkù : 100
Join date : 27. 12. 18
bestie PÉŤA
Peterův výběr nemohl nijak kritizovat, daná blondýnka byla velmi sympatická a pravděpodobně zapadla přesně do Peterova vkusu, no zeptat se přeci jen musel – člověk přeci jen čas od času ukročí od svého vkusu, obzvlášť takto na festivalech, no ne? On se například přiklonil k usměvavé zrzce, ačkoliv zrzky vlastně nikdy nebyly jeho vkus – respektive jich nepotkal tolik, aby vůbec mohly být jeho typ, možná i proto jej to k této slečně táhlo. „Odvázané? To je na takový fesťák ideální, nemyslíš?“ zasmál se nad touto nejprofláklejší fámou, která o zrzkách koluje. Kdo ví, třeba ji na konci večera bude moct potvrdit. Aby o tu možnost nepřišel, s drinky se rychle vrátili ke skupince, která na ně poctivě čekala – ještě aby ne, když jim nesou drinky.
Zatímco on se přidružil svými tanečními pohyby k zrzce, Vicky, o Petera bylo taky postaráno, jelikož blondýnce se jeho kamarád očividně velmi zamlouval. Dlouho na ně ale nezíral, jelikož měl svou vlastní společnost, o kterou se hodlal dnešní večer starat. Jakmile prolomila první dotek, otestoval vody a rukama zabloudil na její pas, na což Vicky reagovala velmi pozitivně. Napětí se mezi nimi dalo krájet, ale k ničemu víc nedošlo. No… dobrá, jednou když šli pro drinky ručku v ruce, tak je tolik nezdržela fronta, jak tvrdili zbytku skupiny, ale to, že se zašili na vášnivou líbačku kamsi bokem. Do stanu ale nedošli, nechtěli nechat zbytek čekat, a Vicky navíc nevypadala, že sex ve stanu by bylo něco, co by měla v to-do listu dnešního večera, což bylo naprosto pochopitelné a ta líbačka mu tak jako tak stačila k tomu, aby se celý večer spokojeně culil. Když se na konci večera domluvili, že se potkají i další dny, byl vlastně rád, že k ničemu víc nedošlo, a on se tak nemusel obávat, že by to vytvářelo dusnou atmosféru.
Další dny navštívili i jiné stage, mimo jiné rapovou, na kterou se velmi těšil, a s holkama navštívili i main stage, kde chtěly vidět hlavně Taylor, což nebyl úplně jeho šálek kávy, ale když šli skupinově na rap stage, přeci nebude vůl a netrhne se od skupiny. Bohužel však tento koncert nedokázala vylepšit ani společnost Vicky, která velmi nahlas s ostatními zpívala snad každý lyrics ke každé písničce. To byl trochu horší zážitek, stejně jako když narazili na opuštěného kamaráda z prvního večera, nicméně k žádné rvačce nedošlo a oni si tak mohli užít skvělý party víkend, což ohromně potřeboval. Přeci jen, na konci prázdnin mu zase najede tvrdý školní a tréninkový režim, musí si užít každou chvíli – a to se podařilo. Do spolku pak dojeli s Peterem úplně zničení a v pondělí minimálně Eric nebyl schopen vůbec fungovat. Ale stálo to za to.
Zatímco on se přidružil svými tanečními pohyby k zrzce, Vicky, o Petera bylo taky postaráno, jelikož blondýnce se jeho kamarád očividně velmi zamlouval. Dlouho na ně ale nezíral, jelikož měl svou vlastní společnost, o kterou se hodlal dnešní večer starat. Jakmile prolomila první dotek, otestoval vody a rukama zabloudil na její pas, na což Vicky reagovala velmi pozitivně. Napětí se mezi nimi dalo krájet, ale k ničemu víc nedošlo. No… dobrá, jednou když šli pro drinky ručku v ruce, tak je tolik nezdržela fronta, jak tvrdili zbytku skupiny, ale to, že se zašili na vášnivou líbačku kamsi bokem. Do stanu ale nedošli, nechtěli nechat zbytek čekat, a Vicky navíc nevypadala, že sex ve stanu by bylo něco, co by měla v to-do listu dnešního večera, což bylo naprosto pochopitelné a ta líbačka mu tak jako tak stačila k tomu, aby se celý večer spokojeně culil. Když se na konci večera domluvili, že se potkají i další dny, byl vlastně rád, že k ničemu víc nedošlo, a on se tak nemusel obávat, že by to vytvářelo dusnou atmosféru.
Další dny navštívili i jiné stage, mimo jiné rapovou, na kterou se velmi těšil, a s holkama navštívili i main stage, kde chtěly vidět hlavně Taylor, což nebyl úplně jeho šálek kávy, ale když šli skupinově na rap stage, přeci nebude vůl a netrhne se od skupiny. Bohužel však tento koncert nedokázala vylepšit ani společnost Vicky, která velmi nahlas s ostatními zpívala snad každý lyrics ke každé písničce. To byl trochu horší zážitek, stejně jako když narazili na opuštěného kamaráda z prvního večera, nicméně k žádné rvačce nedošlo a oni si tak mohli užít skvělý party víkend, což ohromně potřeboval. Přeci jen, na konci prázdnin mu zase najede tvrdý školní a tréninkový režim, musí si užít každou chvíli – a to se podařilo. Do spolku pak dojeli s Peterem úplně zničení a v pondělí minimálně Eric nebyl schopen vůbec fungovat. Ale stálo to za to.
>>> konec hry
color #3399ff
Eric Miles Kavinsky
Poèet pøíspìvkù : 83
Join date : 31. 08. 18
O N
(charles)
(charles)
Ano, je pro ni těžké ho ignorovat. Však kvůli tomu, že si nedokázala představit ignorovat ho na chodbách školy, šla nejdřív studovat do zahraničí. Tehdy to samozřejmě celé bylo mnohem víc čerstvé, jenže… ani o těch několik let později jí nepřišlo, že by se ta rána jakkoliv zmenšila, spíš se to jen a jen zhoršovalo. To mu ale nemohla přiznat, no ne? A tak všechna ta slova polkla a udělala si mentální poznámku o tom, aby se přestala snažit vrátit jejich vztah na neutrální půdu, jelikož se oba musí ze všech sil snažit toho druhého ignorovat. A ona jen bude doufat, že se jim to při dalším setkání vydaří, jelikož všechna předchozí dopadla katastroficky. „Dobře,“ pípla na jeho slova a odklonila oči do boku, aby se vyhnula jeho intenzivnímu pohledu, ale ten ledový pohled na sobě cítila, i když se mu nedívala do očí. Bylo to, jakoby se jí jeho pohled vpaloval do obličeje, a tento pocit se jen zhoršil, když mu prozradila, jak se to s jeho dnešním setkáním s Lacey má. Zpětně to možná nebyl nejmoudřejší tah, ale tonoucí se stébla chytá, že? Neměla zkrátka žádný lepší nápad, a naivně doufala, že by jejich setkání na takto veřejném místě mohlo dopadnout civilizovaně. No, mýlila se, příště zvolí ignoraci… ačkoliv si pak asi půjde k někomu pobrečet. Pobrečet si možná půjde i dnes, jelikož každé jeho následující slůvko se zabodávalo do jejího už tak bolavého srdíčka, ale nejhorší bylo… že každému jeho slovu věřila. Nechtěla, ale neměla důvod mu nevěřit, protože mu skutečně ublížila a on byl v naprostém právu se takto cítit, i přestože jí to lámalo srdce. Ačkoliv se jí do očí hrnuly slzy, nechtěla, aby to tak skončilo, a proto z posledních sil vykročila za ním, i když se dal na odchod, a jemně jej zastavila za zápěstí. Na okamžik se pousmála, když se přeci jen zastavil a nepokračoval ve své cestě, a jen co se vymanil z jejího sevření, stáhla ručku zpět k sobě, aby mu nenarušovala jeho osobní prostor. Ve spěchu ze sebe vyhrnula vše, co mu chtěla říct, protože nechtěla, aby jejich poslední setkání končilo takto, a pohled měla upřený do jeho obličeje. Mrzelo ji, že mu nevidí do očí, ale možná to tak bylo lehčí, alespoň ji nerozptyloval ten jeho nebeský pohled. Netušila, co jí na to řekne, ale zdálo se, že tentokrát jí nepošle do horoucích pekel. Neposlal, ale… vlastně jí nic neřekl. Nervózně si přešlápla a zkousla si ret, protože možná někde v hloubi duše doufala, že jí na to ještě něco řekne, takže pociťovala nepochopitelné zklamání, když se tak nestalo, ale nevyčítala mu to. Proto po chvilkovém tichu zavrtěla hlavou a dodala tiché: „Ne.“ Ještě chvilku si dovolila postávat v jeho blízkosti, skenovat pohledem jeho obličej, jako kdyby ho už nikdy neměla vidět. „Užij si zbytek festivalu,“ špitla ještě s miniaturním úsměvem a udělala několik kroků vzad, s pohledem upřeným na něj, než se finálně otočila na patě a mířila k místu, kde měla mít s holkami sraz. Nejdřív tedy udělala zastávku na záchodcích, kde se potřebovala trochu vydýchat z celé té události. Nakonec to nedopadlo tak zle, vlastně… se možná budou moci příště ignorovat, ne? Nepopírala, že ta myšlenka ji dělala těžko, ale… asi nebyla šance, aby to dopadlo lépe, že? Ugh. Několikrát si prohrábla vlasy, zhluboka se nadechla, a zamířila ještě na bar pro drink, než se rozhodla s mírně falešným úsměvem najít zbytek skupiny. Být sama by teď asi nezvládla. Další dny si už užila o poznání více, ačkoliv v ní zůstával jakýsi hořkosladký pocit z celé situace s Charlesem, ale díky holkám alespoň na chvilku dokázala nasměřovat své myšlenky jiným směrem až do konce festivalu.
>>> konec hry
color #ffcccc
Gabrielle Joanne Dillen
Poèet pøíspìvkù : 78
Join date : 07. 03. 19
GABRIELLE
Vypadalo to, že jeho vybídnutí k ignoraci Gab chápe a hodlá v budoucností respektovat, ovšem mu i přesto něco říkalo, že tohle nebylo jejich poslední setkání. Chtěla to mezi nimi dořešit, pokud to chápal správně, a připravit je na jejich potenciální další setkání, takže pochyboval, že se s tímto výsledkem Gab jen tak spokojí. Obzvláště když si dávala tu práci, aby jejich setkání vůbec naplánovala – záleželo ji na tom tak moc, že do toho dokonce zapojila svou kamarádku Lacey. Vedlo ho to k myšlence, jestli ho stále miluje nebo jestli ji jde skutečně jen o jakousi formu uzavření. Hlavou se mu taky vířily myšlenky na to, kolik toho Lacey řekla, a jestli o nich teď ví. Doufal, že ne; neznal ji, ale holky byly obecně známé tím, že si mezi sebou vše vykecaly. To byla další věc, která ho rozčílila, ale naštěstí se stále dokázal ovládat natolik, že zůstal jen tupě stát na místě a maximálně tak zatínal ruce v pěst. Byla však jen otázka času, kdy všechny jeho emoce vybouchnou a projeví se i navenek. Tomu chtěl pochopitelně zabránit, stále mu to, v rámci možností, dobře myslelo, takže Gab řekl ta nejvíce odporná slova, kterým nevěřil ani on sám, a začal se od ní vzdalovat v domnění, že už ho opravdu nechá být. Jenže Gab byla vytrvalá a on to možná měl očekávat. Když ucítil, že se ho její jemná ručka dotýká, měl největší chuť se jí vysmeknout a odseknout jí, ať ho nechá na pokoji, jenže to nepřicházelo v úvahu, když byli takto vystavěni několika párům očí, kteří je dost možná pozorovali. Zastavil se tedy a poslouchal každé slovo, které měla Gab na srdci.
A dost toho litoval. Vztek totiž nahradila zcela jiná emoce, kterou necítil už pěkně dlouho, protože ji celou tu dobu úspěšně potlačoval. Gab mu svými slovy připomněla, proč se do ní v první řadě zamiloval, protože ačkoliv si všichni mysleli, že s ní byl především kvůli jejímu vzhledu, který na tom měl samozřejmě taky nějaký podíl, pravda byla taková, že se mu líbila především její skromnost, laskavost, přátelskost a každodenní připravenost k podání pomocné ruky. Nikdy nikomu nepřála nic špatného. Pamatoval si, že bylo ve škole velké bum, když se provalilo, že ti dva spolu randí, a že Gab všichni nabádali, aby od Olivera dala pracky pryč, protože jí stejně jednoho dne ublíží a ona bude mít akorát zlomené srdce. Nikdo nečekal, že to bude naopak, protože Gab byla pro všechny živým ztělesněním anděla. I on si to myslel. Sám se bál toho, že ji ublíží a že on bude ten, který jejich vztah podělá, ale kdykoliv měl příležitost k tomu, aby ji podvedl, pokaždé odmítl. Protože ve srovnání s ní byla každá holka ošklivá a neatraktivní. Všechno tohle už dávno vytěsnil z hlavy, protože to pro něj bylo období, na které vzpomínal s bolavým srdíčkem, jenže teď, když mu to bylo připomenuto… Setkala se s ním jen kvůli tomu, aby se ujistila, že bude v životě šťastný? Nebo kvůli těm holkám, kterým ubližoval? Je dost možné, že slyšela pomluvy, které se školou o jeho maličkosti šířily, a jak už to tak bývá, ne všechny byly pravdivé. Byl sice hajzl, ale některé věci už byly za čárou – třeba kecy o tom, jak holky opíjí a pak znásilňuje. Promnul si rty, které mu během té krátké doby stihly vyschnout a místo toho, aby se jí k tomu nějak srozumitelně vyjádřil, se jen zeptal, jestli má na srdci něco dalšího. Oči ho štípaly tím, jak se mu tam nahrnuly slzy, ale držel je, protože nesměl dovolit, aby Gab viděla, že v něm ještě nějaké kousky citlivosti zůstaly. Sama moc dobře věděla, že nebyl drsňákem, na kterého si tak rád hrál, a ono se v podstatě nic nezměnilo, jen už nikdo jeho citlivou stránku neviděl. Protože to zakázal. Nic dobrého to nepřinášelo, ba naopak, lidé na vás pak měli zbraň, kterou se nebáli použít. ,,Heh, myslíš, že tu zůstanu, když tu oxiduješ ty?“ pronesl s lehkým opovržením a zavrtěl hlavou. Šel sem především kvůli Lacey, se kterou doufal, že si užije, ale jelikož to nevyšlo a ani nevyjde, hodlal se vydat zpátky domů. Mohl si sice najít jinou oběť, ale popravdě neměl náladu. Měl pocit, že se jeho srdce zase roztříštilo na milión kousků, a tak chtěl být sám, protože jedině tehdy nemusel předstírat, že je všechno v pohodě a že mu nic nemůže ublížit. Lidi byli naivní, když si mysleli, že je bez citů a že si na jeho osobu můžou plivat bez toho, aniž by to s ním něco udělalo. ,,Řekl bych měj se, ale lhal bych,“ zamumlal už velmi nesrozumitelně a s těmito slovy se vydal pryč. Úplně pryč. Domů. Cestou mu ta slza po tváři přeci jen stekla.
→ Domov
#94d1ff
Oliver Charles Tonkin
Poèet pøíspìvkù : 132
Join date : 05. 07. 17
l o v e l y C H A R L I E
Správně, Vivian je díky alkoholu uvolněnější, ale to ostatně většina lidí. Dá se najít nespočet osob, které jsou schopné mluvit o svých pocitech pravdivě jen pod vlivem alkoholu. Lidské bytosti jsou zkrátka... Zajímavě, řekněme tomu tak. Viv se ale uvolnila až možná moc a omylem jí z pusy vylítla ne zrovna příjemná poznámka, kterou vzal někdo až moooc vážně. Díky bohu se Charlie s tím člověkem bez humoru nemusel prát, i když to by asi nutné nebylo, protože ona by to přeci nějak zachránila, no ne? Nerada by, aby Charlie utrpěl jakékoliv zranění, protože i přes to že věří v jeho fyzické schopnosti díky basketu, avšak násilí se jí nikdy úplně nezamlouvalo a nepřipadalo jí vhodné v žádné situaci. Sebeobrana je jiné téma, ale byla dost nenásilná a určitě to nebylo jen díky jejímu pohlaví. Vše se dalo vyřešit slovy, nikoli způsobením bolesti někomu jinému i přes fakt že si uvědomuje, jak mnohdy i mentální bolest bolí. Navíc rvačkám jako úplně nerozumí, ale nezní jí zkrátka úplně hezky že by se měl Charlie prát s někým vyšším, to asi dává logiku i idiotovi, že není vždycky fér ale kdo ví! Podceňovat se nikdy protivník nemá, naopak! Díky bohu ale žádné pěsti a rány nelítají, naše Vivian to vyřešila jinak a ten týpek doslova nechal svou hlavu unést hormony a nenažraností po dámském těle a ona je jejich menšího problému zbavila. Spíše tedy doufala že až se otočí, nikdo za nimi nepoběží, kde ty prsa teda jsou, což se nestalo, protože ty prsa asi zkoušel radši hledat. Díky lehkému pošoupnutí od Charlieho, viděla ho napít se opravdu hodně, se napila dost taky. Asi je to i dobře, náš Charlie se tu nenechal jen tak odbít s nabídkou nosit Vivi na ramenou, aby měla lepší výhled. Dobře, byla maličko v rozpacích, a to má Charlie vždycky rád. Poohlédla se tak trochu kolem, jako kdyby hledala, kdo všechno to dělá a lidí takhle bylo na sobě hodně. Překvapeně zamrká při jeho provokativních poznámkách, ale pro změnu se nezačervená a nahodí do tváře pobavený úsměv a zakroutí hlavičkou trochu ze strany na stranu. Pohlédla mu přímo do očí, trošku se k němu taktéž naklonila jako tak učinil před chvilkou on, jen ne k jeho uchu ale přímo k jeho obličeji. „Tak když teda říkáš.“ Usměje se ještě víc než před tím, protože tak nějak tušila, na co tady Charlie narážel a alkohol jí pomáhal se nestydět tak jako normálně. Pravděpodobně by byla schopná k takovým věcem u nějakého člověka přilnout a flirtovat tak normálně, ale jinak je uzavřená stydlivá osůbka, co jen tak s někým nedokáže flirtovat. Že by byl Charlie výjimečný? Hmm? Možná. Zřejmě dojdou tedy k jejich kontraktu o tom, že si Vivian na chvíli vleze na jeho ramena, což asi pro něj problém nebude, jelikož se svojí výškou a štíhlostí má tak do padesáti kilo. Nakonec se Vivian přeci jen trochu víc odváže, ale určitě se časem dostane i k většímu odvázání, protože se snažila kontrolovat svou hladinku, aby došla po svých domů. Nu byla více uvolněnější, to se musí uznat a srandy s ní taky bylo ještě víc. Festival si náramně užili, tancovali, trochu pili a zpívali. Přeci jen všechno má svůj konec, a i Vivian s Charliem se zřejmě vydali domů, nebo respektive do spolku, před kterým se Vivian rozloučila s Charliem dlouhým objetím s lišáckým úsměvem. „Děkuju mnohokrát za dnešek, sladké sny.“ Doufejme, že sladké sny mít bude a kdo ví, možná s představou o Vivian ve spodním prádle bude, hehe. Mrkne na něj a zaleze nakonec po nádherném dni do nerdského spolku, kde se zvládne ještě osprchovat, převléct, a s úsměvem debílka jít spát.
>>> ukončení hry
Vivian Rose Alvey
Poèet pøíspìvkù : 115
Join date : 05. 08. 17
pixie girl
VIV
VIV
Úspěšně se dostali pryč od nabručeného pána (jak může někdo být nabručený na fesťáku, to mu je záhadou) a byli zase sami – alespoň tak sami, jak to na fesťáku ve skupině lidí pod pódiem jde, a on se s rošťáckým úsměvem vrátil k původní nabídce, že si ji klidně vezme na ramena. Jednak ji tím chtěl trochu pozlobit, i teď i předtím, jednak ale věděl, že by rozhodně nebyli jediní, kdo by takto spolu tančili. K festivalům takové srandy zkrátka patřili a zrovna Viv se svojí droboučkou postavou by ho nijak zvlášť neunavila. A i kdyby, od slečen se vždy nechá unavit rád, jen tedy trošku jinak, na což zavedl i řeč svou drobnou narážkou a jen vyčkával, jak na to Viv zareaguje. Překvapeně nadzdvihl obočí, když se k němu naklonila, a lehce pootevřel pusu, když mu odpověděla – bez začervenání! No páni, měl by ji opíjet častěji. Ne, to vyznělo zle, nechce jí samozřejmě opíjet do němoty, ale tahle Viv s mírně opadlými zábranami, co se nebojí mu oplatit jeho flirtující poznámky… no, má něco do sebe. Ještě když se k tomu přidá ta vzpomínka při převlékání… Dneska by neměl příliš pít on, nebo bude mít problém se držet zpátky. Pusu rychle zase zavřel a jakmile dopili drinky – aby se nepocákali, tak ji vzal na ramena, jak jí slíbil, a chvíli s ní vesele hopsal na právě hrajícího interpreta. Ručky měl na jejích stehnech, samozřejmě kvůli tomu, aby nespadla, a s širokým úsměvem na rtech si užíval, k čemu tuhle drobnou blondýnku dokázal vyhecovat. Možná na ni měl vážně špatný vliv, ale aspoň si díky němu bude víc užívat života, no ne? Vlastně jí prokazuje službu, no a co, že se u toho i on sám velmi baví, to je jen bonus navíc… tak trochu.
Zbytek festivalu se nesl na podobné vlně, oba si užívali zábavu, Charlie si občas pouštěl pusu na špacír, testoval totiž nové hranice, od kterých se opilá Viv začne červenat, a možná si při tančení dovolil sjet ručkami trochu níž než by bylo u přátel vhodné, no poslední zbytky morálky si ještě zachoval a úplně té uvolněné atmosféry nezneužíval. Ještě by toho druhý den Viv litovala a co by on s ní pak dělal. Nakonec na oba začala pomalu padat únava, hlavně tedy na Viv. Charlie byl na podobné akce celkem zvyklý, takže věděl, že kdyby si dal Redbull a chvíli to prohopsal na DJ stagi, že brzy chytne druhý dech, ale nechtěl tu rozveselou vílu vedle sebe příliš přepínat, a tak souhlasil s odjezdem domů, tedy do spolků. Nejprve ji doprovodil k tomu nerdskému, přeci by ji nenechal jít samotnou, kde se rozloučili a popřáli si dobrou noc. Při objetí opět využil jejich blízkosti a objal ji nízko kolem pasu, nebezpečně nízko nad zadkem, no už byli na univerzitních prostorách, tak si přeci nemohl dovolit zamířit níž (haha, jak kdyby na univerzitních prostorách nikdy neprovozoval nějaké nepřístojnosti). „Dobrou noc, Vivian,“ zavrněl její jméno, když se od ní odtáhl, a mrkl na ni, „nemáš zač, doufám, že si to brzy zopakujeme,“ popřál jí ještě a šibalsky se uculil, načež ji nechal zmizet za dveřmi nerdského spolku, zatímco on sám se odebral k tomu klučičímu, kde ze sebe shodil oblečení a padl do postele. Sprchu si dá ráno.
Zbytek festivalu se nesl na podobné vlně, oba si užívali zábavu, Charlie si občas pouštěl pusu na špacír, testoval totiž nové hranice, od kterých se opilá Viv začne červenat, a možná si při tančení dovolil sjet ručkami trochu níž než by bylo u přátel vhodné, no poslední zbytky morálky si ještě zachoval a úplně té uvolněné atmosféry nezneužíval. Ještě by toho druhý den Viv litovala a co by on s ní pak dělal. Nakonec na oba začala pomalu padat únava, hlavně tedy na Viv. Charlie byl na podobné akce celkem zvyklý, takže věděl, že kdyby si dal Redbull a chvíli to prohopsal na DJ stagi, že brzy chytne druhý dech, ale nechtěl tu rozveselou vílu vedle sebe příliš přepínat, a tak souhlasil s odjezdem domů, tedy do spolků. Nejprve ji doprovodil k tomu nerdskému, přeci by ji nenechal jít samotnou, kde se rozloučili a popřáli si dobrou noc. Při objetí opět využil jejich blízkosti a objal ji nízko kolem pasu, nebezpečně nízko nad zadkem, no už byli na univerzitních prostorách, tak si přeci nemohl dovolit zamířit níž (haha, jak kdyby na univerzitních prostorách nikdy neprovozoval nějaké nepřístojnosti). „Dobrou noc, Vivian,“ zavrněl její jméno, když se od ní odtáhl, a mrkl na ni, „nemáš zač, doufám, že si to brzy zopakujeme,“ popřál jí ještě a šibalsky se uculil, načež ji nechal zmizet za dveřmi nerdského spolku, zatímco on sám se odebral k tomu klučičímu, kde ze sebe shodil oblečení a padl do postele. Sprchu si dá ráno.
>>> konec hry
color #ff0000
Charles Hicks
Poèet pøíspìvkù : 130
Join date : 14. 12. 17
s u n s h i n e E l l i e
U Nathana hodně věcí hodně žen nevědělo, čím to bylo, haha. Většina z nich to trochu dala za vinu taky jeho zrzavým vlasům a asi to taky někdy něco bude, ale nebyl zajímavý rozhodně jen tím. Má zkrátka nějakou speciální dobrou energii a dobře ji předával dál. Málokdy člověk Nathana potkal smutného, to už by musela být nějaká tragédie nebo něco vážného, aby Nathan byl smutný a projevil to veřejnosti. Když už se něco dělo, nechal si to spíše pro sebe a nebo se svěřil kamarádovi. Nebo ho to taky hodně rychle přešlo. Je takový ten beige flag kinda guy, kdy vlastně absolutně nic neřeší a je pořád happy jak dva grepy. Nicméně Ellie na něj taky působí docela podobnou energií a to se mu samozřejmě zamlouvalo jak obecně, tak právě i tady na festivale, kde si to mohli i jako strangers užít. Hned co byla příležitost a ten bručoun byl pryč, odtáhl ji někam blíže za hudbou, ale zároveň aby ji i slyšel a mohl si s ní povídat. Chtěl o ní přece vědět i něco víc, než jen její jméno. Avšak nepředpokládal že se toho o ní dnes dozví hodně, na to si ji třeba může pak někde odchytnout, kdyby se mu poštěstilo ji potkat, nebo už ji neuvidí, kdo ví. To je zároveň i na ní. Tahle hudba kterou zrovna poslouchali mu ale sedla, dokonce k ní měl i jakýsi informační doprovod od jeho společnosti a na to by nikdy neřekl ne. Nemyslel si o sobě, že je úplné jelito, ale zase hraní na kytaru bylo úplně něco jiného, než například sport a manuální práce. Těžko říct, jestli se někdy do hraní vrhne a troufne si to aspoň zkusit. “Když to říkáš..” Zamumlá si možná tak spíš pro sebe a opět se zase zaposlouchal do jejího hlasu. Říkal už někdy, že ženský poslouchá rád? Z nějakýho důvodu si vždycky jejich názor vyslechl rád, pokud to řekly v klidu a normálně, tak vždycky ženy uměl respektovat a i je rád poslouchal či se dokonce nechal poučit, když něčemu nerozuměl. Oba na tu dnešní některou hudbu měli podobný názor, i když on asi trochu míň promyšlený než ona, jelikož je přece jenom chlap a jim ta hlava nešrotuje až tak do hloubky. Napil se v dobu, kdy do něj cvrnkla prstem a musel se skoro začít smát s plnou pusou, což nakonec neudělal, protože by Ellie a lidi okolo poprskal drinkem a ještě by o trochu drinku přišel. Nakonec si ji asi přece někde bude moct odchytit, když ho viděla očividně ve škole. Teď už se tam ale zjevovat moc nebude a čím dál více na to zapomíná. Nikdo ale neříká, že se tam nemůže někdy zastavit a zavzpomínat na staré časy. On pravděpodobně Ellie úplně neznal a ne že by ho slečny nezajímaly, nebo ho nezajímala ona, protože pro něj nebyla krásná, ale on moc při sportu na roztleskávačky nekoukal. Koukal rád na Amelii, ale taky nemohl pořád, jinak by jeho soustředění šlo úplně do někam a on fotbal nechtěl mít jen jako zábavu. Viděl v tom něco mnohem víc a chtěl si za tím jít. Ne všichni to tak v teamu měli a občas to na některých klucích, co měli zazobané rodiče, bylo znát. Při její poznámce o tom, že až bude velká, bude doktorka, se usmál jak kdyby se měl roztéct. “Jo, to budeš..” Přikývne, jako kdyby o tom doopravdy nepochyboval v žádné jiné galaxii nebo dimenzi. “Hrál, a jo nebylo to špatný ale.. Vždycky to může být lepší.” Uchechtne se nad tím, jako kdyby se mu pár chyb promítlo před obličejem jako kus pásky filmu. Jeho krátký film ale hodně rychle skončil, když se na ně začalo tlačit ohromné množství lidí, převážně tedy uječených slečen a vykulil nad tím oči. Pro Ellie to muselo být mnohem horší, jelikož on byl poměrně dost vysoký a měl na to vše docela výhled a tak ji jemně chytil rukama za pas v dostatečně slušné výšce, aby neurazil, a podržel ji před sebou. Nechtěl aby mu ji dav někam odtáhl, taková příjemná společnost se hledá těžko. Pohlédne na ni, když se ho tak hezky přidrzle zeptá, jestli bude na jeho ramenou místo, když bude potřeba. “To víš, že jo.” Mrkne na ni pobaveně a na moment se zahleděl, proč tolik povyku kolem. Nebylo to kvůli něčemu, co by ho nějak moc zajímalo. Co se týče té interakce tady s Ellie, on nebyl nějaký nedotek člověk, neměl s tím problém a neřešil to. Naopak mu přijde až vtipné, že se ho snažila ujistit, že ji unese. Bylo to až roztomilé. Uvědomovala si, že si tu s ní klidně mohl házet jako s balonkem? “Já ti dám takovou zvedačk, prosím tebe.” Zakření se pobaveně a zakroutí si přitom sám pro sebe hlavou. Ona a zlomit mu záda? Tak to byl prostě úžasný vtípek. Kolem nich se objevilo více lidí, začala opět hrát hlasitá hudba a aby si prcek nevyřval všechny svoje hlasivky a vůbec ji slyšel, občas se k ní sklonil. Upil ze svého drinku, než jí odpověděl o tom jaký bude fotbalista. “Já už celkem velkej jsem, školu už mám.. Malej taky nejsem. Ale uvidíme, asi jo.” Uchechtne se a neodpustí si jednu poznámku, když už tak říká pořád to “až budeš velkej”. “Já nevím kdy ty ale budeš velká, s touhle výškou holka nevim.” Kření se spokojeně, mohl vlastně říct ještě něco horšího a podívat se mezi svoje nohy. Nechtěl ale Ellie vystrašit, urazit a tak zůstal v jejích očích prozatím neviňátkem jménem Nathan.
Pravděpodobně ji i zvedl v průběhu na svá ramena, doslova si ji tam sám vysadil, protože měl opravdu hodně síly a ona byla lehoučká, a užili si zbytek festivalu ještě s pár drinky. Sám se smál celou dobu od ucha k uchu a užil si to ještě s donedávna neznámou dívenkou. Ke konci si začal ale všímat její unavenosti a menším problémem s chůzí či hovorem, což jí nedával za zlé. On měl mnohem větší výdrž, co se týkalo alkoholu, ale to protože byl v tom docela prase, když chtěl. Určitě zde ale hrají i fyzické rozdíly, prostě byl větší než ona. Natáhl k ní ručku s uculením a něžně ji stiskl. “Potěšení je na mé straně, moc rád tě ještě někdy uvidím..” Mrkne na ni a jejímu zasalutování se jen smál. Nechtěl se jí vnucovat, ale chtěl ji chvilku pro její bezpečí doprovodit. Taky asi i trochu pro svůj klid, jelikož věděl jak se někteří muži pod vlivem alkoholu uměli chovat. Tahle slečna je ale taky číslo, co by si možná jen tak nedala říct a nebo by se zašklebila jako malé dítě nad kyselým bonbonem, že jako je velká holka a nepotřebuje romantickej doprovod. I když kdo ví, třeba se to dozví příště a zeptá se jí na to. Poslední zamávání skoro na zemi Ellie a on se vydal dost v klidu domů. No v klidu až tak ne, hudba se táhla snad celým městem.
>>> ukončení hry
Nathan Lionel Blossom
Poèet pøíspìvkù : 81
Join date : 14. 01. 18
“Aidene! Už jsi se mi zase hrabal v pokoji?! Kde mám ten nový komiks Daredevila!“ křik jeho bratra Milese se v dopoledních hodinách rozlehne tím obrovským panstvím, které nazývají domem. Křik jeho nebo Milese nebo vlastně kohokoliv z rodiny je tu na běžném pořádku. “Prestaň tady řvát! Nemám žádný tvůj komiks. Máš snad pocit, že jich mám málo?“ mírně rozhodí rukama a loktem drcne do dveří od ledničky, které se zavřou. “Jenže já včera doma nebyl a nikam jsem ho nedával. Byl na stole a už tam není“ namítne zase na oplátku Milese, protože on přece není blbej, ví kam si dává věci! “Uz se zase hádáte kvůli těm vašim pohádkám?“ ozve se otcům autoritativní hlas, aby toho po ránu nebylo málo! „To nejsou pohádky!“ ozvou se oba dva ve stejnou chvíli, načež nad nimi otec zavrtí hlavou a sám si zapne kávovar, samozřejmě kvůli kávě. “Jen mi řekni, kam jsi ho dal“ otočí se Miles zase na bráchu. “Ale já nemám ten tvůj podělaný komiks. Možná by sis mohl vyměnit čočky za brýle, když špatně vidíš“ lehce se pokloní a pozvedne na něj obočí, jakože on je nad věcí a nenechá se rozházet kvůli blbýmu komiksu. On chápe, že na tom Milesovi záleží, ale když říká, že ho nemá, tak to tak je! Zrovna jemu vážně nemá potřebu lhát. “Tak už toho nechte! zvýší jejich otec hlas a autoritativně se na oba podívá. “Co kdybys přestal lhát a prostě mu ho vrátil? Nestačí, že jsi vrah, ale teď ještě kradeš? Vlastnímu bratrovi?“ podívá se svým upřeným pohledem na Aidena a jako mávnutím kouzelného proutku je klid. Není to však z respektu, nýbrž z lehkého šoku, co mu to zase vylezlo z huby?! Semkne k sobě zuby, až se mu vyrýsuje čelist a má takovou chuť mu tu pravdu flusnout do tváře! Místo toho však své rozhořčení vyfoukne nosem a pohledem zavadí o svého bratra, který je najednou bílý jako stěna. “Tohle nebudu poslouchat, seru na vás“ ukáže na oba dva prstem. U otce je jasné proč to řekl, neboť jeho lásku a respekt ztratil před lety, ale Miles ho vážně sere. Už je dost dospělý na to, aby mohl otci oponovat a alespoň jednou v životě se ho taky zastat! Po těchto slovech se otočí na patě, tu skleničku, kterou držel v ruce prudce postaví na linku, až její obsah rozstříkne do okolí. “Co se tu děje? Aidenee?! Kam to běžíš?!“ uslyší za sebou akorát mámy hlas, která tam zase přišla až když bylo po všem.
Projde chodbou a po schodech dolů do garáže, kde nasedne do svého džípu a rozjede se pryč z tohohle baráku děsu. Vezme to přes město až k jezeru, přičemž si po cestě samozřejmě zapálí. Aiden kouří celkem často a rád. Auto zaparkuje na malém, pískovém parkovišti, krabičku cigaret si strčí do kapsy od košile a auto pro jistotu zamkne. Nadechne se dlouze nosem čerstvého vzduchu a až teď na něj dolehne ten smutek, který má z toho, jak se k němu otec chová. Zajímalo by ho, jak by se tvářil, kdyby zjistil, že to jeho milovaný synáček měl být ve vězení. Nemůže to ale Milesovi udělat, na to má toho Einsteina až příliš rád. Opět si zapálí a zabraný do svých myšlenek postupuje blíže k jezeru a ani si nevšimne dovádějících psů, kteří jsou do své zábavy zabraní natolik, že úplně ignorují kolemjdoucí. Pozvedne více hlavu, když uslyší štěkot, neboť se díval při chůzi do země a až příliš pozdě si všimne psa, který se k němu blíží nezávratnou rychlostí. “Woah“ rozevře na něj své oči a pes má to štěstí, že srazí Aidena na zem. “Ughm!“ prudčeji vydechne, když ztratí pevnou půdu pod nohama a dopadne prudčeji na záda. “Ouh, do hajzlu“ postěžuje si sám sobě už poněkud rezignovaně a vyškrábe se na nohy. “Zpropadený psisko“ opráší si zadek a přesměruje svůj přísnější pohled na slečnu proti němu, která vypadá ještě víc vyděšeně než by měla být. “Příště si ho laskavě víc hlídejte, používejte vodítko nebo tak něco, vždyť někoho zabije“ pohodí k ní naštvaně rukou, ale když vidí její výraz, tak se musí lehce zamračit. Nebude tady brečet, že ne? “Promiň…špatný den“ omluví své chování takto, jakoby to mělo stačit, ale může být ráda alespoň za tohle.
Projde chodbou a po schodech dolů do garáže, kde nasedne do svého džípu a rozjede se pryč z tohohle baráku děsu. Vezme to přes město až k jezeru, přičemž si po cestě samozřejmě zapálí. Aiden kouří celkem často a rád. Auto zaparkuje na malém, pískovém parkovišti, krabičku cigaret si strčí do kapsy od košile a auto pro jistotu zamkne. Nadechne se dlouze nosem čerstvého vzduchu a až teď na něj dolehne ten smutek, který má z toho, jak se k němu otec chová. Zajímalo by ho, jak by se tvářil, kdyby zjistil, že to jeho milovaný synáček měl být ve vězení. Nemůže to ale Milesovi udělat, na to má toho Einsteina až příliš rád. Opět si zapálí a zabraný do svých myšlenek postupuje blíže k jezeru a ani si nevšimne dovádějících psů, kteří jsou do své zábavy zabraní natolik, že úplně ignorují kolemjdoucí. Pozvedne více hlavu, když uslyší štěkot, neboť se díval při chůzi do země a až příliš pozdě si všimne psa, který se k němu blíží nezávratnou rychlostí. “Woah“ rozevře na něj své oči a pes má to štěstí, že srazí Aidena na zem. “Ughm!“ prudčeji vydechne, když ztratí pevnou půdu pod nohama a dopadne prudčeji na záda. “Ouh, do hajzlu“ postěžuje si sám sobě už poněkud rezignovaně a vyškrábe se na nohy. “Zpropadený psisko“ opráší si zadek a přesměruje svůj přísnější pohled na slečnu proti němu, která vypadá ještě víc vyděšeně než by měla být. “Příště si ho laskavě víc hlídejte, používejte vodítko nebo tak něco, vždyť někoho zabije“ pohodí k ní naštvaně rukou, ale když vidí její výraz, tak se musí lehce zamračit. Nebude tady brečet, že ne? “Promiň…špatný den“ omluví své chování takto, jakoby to mělo stačit, ale může být ráda alespoň za tohle.
Aiden Langdon
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 12. 11. 23
"Moc dobře víte, že mám dnes venčení v útulku, takže se tak na mě nedívejte." Mluví zrzečka ke svým kočkám, zatímco popíjí čaj a dává si francouzský toast na snídani. Jedna kočka se v tu chvíli vzdálí od plné misky, přiblíží se k její noze a začne se lísat. "Co je, Mio? Jídlo tam máš, tak běž snídat." Samozřejmě, že jí to nedá, skloní se k ní a volnou rukou, v níž nedrží jídlo, kočku pohladí. V tom k nim přiběhne i koťátko, které zrzečka donesla z venku na pokraji smrti, vypiplala ho, ale zatím ještě nemá jméno. Toast tedy odloží a kotě vezme do náruče. "Co ty? Utíkej taky papat. Já dojím svou snídani a musím jít, víš?" Povídá mu, zatímco ho nese k misce. Hladí ho a mazlí se s ním, než dorazí na místo. Položí ho a přejde zpět ke stole. Už si však nesedá. Dojí svůj toast, vypije čaj a z kuchyně se přesune do ložnice, kde si sundá župan a oblékne si, co najde první ve skříni. Což je nějaké černé tričko, džíny a svetr. Vlasy si jen pročísne a nechá je spadat v jemných loknách na záda. Chybí už jen kecky, bunda a batůžek, v němž má všechny nezbytnosti. Na krk pověsí foťák, protože nikdy nevíte, co na něj můžete zachytit a vyrazí z ložnice. Ale ještě, než opustí dům, musí se rozloučit s celou svou smečkou, což jí nějakou chvíli zabere a už nestíhá. To zjistí, když pohlédne na hodiny na stěně. "Sakryš, už musím. Ale slibuji, že se vrátím brzo a všem vám přinesu dobrůtky, lásky moje." S těmito slovy a mávnutím utíká ke dveřím a za ní se ozývá mňoukání. Ne, nesmí se tím nechat rozptýlit. Proto se neotáčí. Už se rozloučila. Stojí ji to dost úsilí, ale sama ví, že by se takto nedostala cen nikdy. Vyjde tedy ze dveří, zavře za sebou a zamkne. Na zahradě ještě pozdraví pejsky, kterých se pro změnu ujala její sousedka a peláší na ulici. Tou se vydá až k útulku. Spěchá tak moc, že ani nevnímá lidi kolem a nezmocňuje se jí žádná panika z toho, kdyby se o ni náhodou někdo otřel. Netrvá dlouho a je na místě.
Tam naštěstí nikomu nevadí, že mešká a místo řečí hned vyfasuje prvního psa. Nového a dost divokého. Bohužel jí nikdo neřekne, že se nemá jaksi pouštět navolno. Lesie si teda převezme obojek, na krk dostane ještě píšťalku a jde pejska vyvenčit. Místo cesty do parku si vybere tu k jezeru. Vede mimo komunikaci a hlavně podél alejí stromů. Pes vypadá, že by se rád proběhl, ale zrzečka ho nepustí, aspoň ne proteď. Jen mu povolí vodítko a sama se kochá přírodou. Nadechne se toho čerstvého vzduchu a přivře oči. To přesně potřebovala a pejsek zřejmě taky. Vypadá totiž spokojeně, jak pobíhá kolem, vše očmuchává a značkuje téměř každý kmen stromu, jež potkají. Cesta jim uběhne vcelku rychle a už mají po chvíli na dohled jezero. Psisko začne dovádět, takže se Lesie rozhodne ho odepnout z vodítka, aby se proběhl.
To ale netušila, že pustila neřízenou střelu a ihned začne litovat, že ho nenechala na vodítku. Pes se totiž rozběhne a běží za nějakým klukem. Kdyby zrzečka uměla běhat, rozběhla by se za ním. Nestačí bohužel ani sáhnout po píšťalce, když vidí, jak se pes řítí na kluka. "Sakra! Neee, Jaspere! K noze!" Ozve se tím jejím jemným hláskem a když pes nereaguje, vezme do ruky píšťalku, vloží si ji do úst a ze všech sil do ní foukne. Je to ta, co slyší jen psi a tím si získá jeho pozornost. Dokonce ho to donutí i zastavit. Celou dobu, co toto dělá, za nimi jde svižnějším tempem, až se rozběhne. Zanedlouho se k nim dostane. Zastaví se a vykulí na kluka svá modrá kukadla, poté, co na ni vyjede vzteky. Není se čemu divit, když ho pes srazil na zem. Takže vyplašené kotě je zpět a navíc ještě z běhu nemůže popadnout chvíli dech.
"J-já...Promiňte." Vydá ze sebe jen špitnutím a těžce vydechne, zatímco se rozejde k teď už sedícímu psovi a zapne ho na vodítko. "On.. je z útulku...je... tam nový a netušila jsem, že..tak divoký." Řekne na vysvětlenou, jak se snaží popadnout dech. S tím sklopí pohled k psovi a dřepne si k němu. "Jaspere! To se nedělá. Jsi velmi zlobivý, a ...proto budeš na vodítku." Promluví na psa a pohrozí mu prstem, protože ji ten kluk vážně vylekal. Z toho důvodu se na něj neodváží nějakou dobu podívat. Ale přece jen to nebyl pěkný pád, takže by se nejspíš měla ujistit, že je ok. Je to slušnost. Nakonec se tedy přece jen překoná a velmi pomalu na něj obrátí pohled. "Neublížil vám moc.. při tom pádu?" Zeptá se opatrně a kdyby byla trochu odvážnější, prohlédla by si ho. Místo toho těkne po jeho tváři a obočí jí vyjede nahoru po omluvě, jež od něj dostane. To nečekala a ano to moc nechápe. "Vy...se nemáte za co... omlouvat." Zavrtí hlavou a s vodítkem v ruce si stoupne. Zhluboka se nadechne a vydechne. "Je poprvé venku na procházce a je z toho nesvůj." Řekne ještě na obhajobu psa. "Byl vyhozen na silnici a málem ho přejelo auto." Poví ještě o psovi a sklopí pohled k zemi. Tím se jí dostane jeden pramínek do obličeje, tak si ho rukou zastrčí za ucho. "Pokud nepotřebujete zavolat sanitku, tak my se raději vzdálíme, ať vás už neobtěžujeme." Vyjde z ní nakonec a natočí se směrem k jezeru, které si prohlédne a chce se k němu vydat..
Tam naštěstí nikomu nevadí, že mešká a místo řečí hned vyfasuje prvního psa. Nového a dost divokého. Bohužel jí nikdo neřekne, že se nemá jaksi pouštět navolno. Lesie si teda převezme obojek, na krk dostane ještě píšťalku a jde pejska vyvenčit. Místo cesty do parku si vybere tu k jezeru. Vede mimo komunikaci a hlavně podél alejí stromů. Pes vypadá, že by se rád proběhl, ale zrzečka ho nepustí, aspoň ne proteď. Jen mu povolí vodítko a sama se kochá přírodou. Nadechne se toho čerstvého vzduchu a přivře oči. To přesně potřebovala a pejsek zřejmě taky. Vypadá totiž spokojeně, jak pobíhá kolem, vše očmuchává a značkuje téměř každý kmen stromu, jež potkají. Cesta jim uběhne vcelku rychle a už mají po chvíli na dohled jezero. Psisko začne dovádět, takže se Lesie rozhodne ho odepnout z vodítka, aby se proběhl.
To ale netušila, že pustila neřízenou střelu a ihned začne litovat, že ho nenechala na vodítku. Pes se totiž rozběhne a běží za nějakým klukem. Kdyby zrzečka uměla běhat, rozběhla by se za ním. Nestačí bohužel ani sáhnout po píšťalce, když vidí, jak se pes řítí na kluka. "Sakra! Neee, Jaspere! K noze!" Ozve se tím jejím jemným hláskem a když pes nereaguje, vezme do ruky píšťalku, vloží si ji do úst a ze všech sil do ní foukne. Je to ta, co slyší jen psi a tím si získá jeho pozornost. Dokonce ho to donutí i zastavit. Celou dobu, co toto dělá, za nimi jde svižnějším tempem, až se rozběhne. Zanedlouho se k nim dostane. Zastaví se a vykulí na kluka svá modrá kukadla, poté, co na ni vyjede vzteky. Není se čemu divit, když ho pes srazil na zem. Takže vyplašené kotě je zpět a navíc ještě z běhu nemůže popadnout chvíli dech.
"J-já...Promiňte." Vydá ze sebe jen špitnutím a těžce vydechne, zatímco se rozejde k teď už sedícímu psovi a zapne ho na vodítko. "On.. je z útulku...je... tam nový a netušila jsem, že..tak divoký." Řekne na vysvětlenou, jak se snaží popadnout dech. S tím sklopí pohled k psovi a dřepne si k němu. "Jaspere! To se nedělá. Jsi velmi zlobivý, a ...proto budeš na vodítku." Promluví na psa a pohrozí mu prstem, protože ji ten kluk vážně vylekal. Z toho důvodu se na něj neodváží nějakou dobu podívat. Ale přece jen to nebyl pěkný pád, takže by se nejspíš měla ujistit, že je ok. Je to slušnost. Nakonec se tedy přece jen překoná a velmi pomalu na něj obrátí pohled. "Neublížil vám moc.. při tom pádu?" Zeptá se opatrně a kdyby byla trochu odvážnější, prohlédla by si ho. Místo toho těkne po jeho tváři a obočí jí vyjede nahoru po omluvě, jež od něj dostane. To nečekala a ano to moc nechápe. "Vy...se nemáte za co... omlouvat." Zavrtí hlavou a s vodítkem v ruce si stoupne. Zhluboka se nadechne a vydechne. "Je poprvé venku na procházce a je z toho nesvůj." Řekne ještě na obhajobu psa. "Byl vyhozen na silnici a málem ho přejelo auto." Poví ještě o psovi a sklopí pohled k zemi. Tím se jí dostane jeden pramínek do obličeje, tak si ho rukou zastrčí za ucho. "Pokud nepotřebujete zavolat sanitku, tak my se raději vzdálíme, ať vás už neobtěžujeme." Vyjde z ní nakonec a natočí se směrem k jezeru, které si prohlédne a chce se k němu vydat..
#ff6600
Alesia Janssen
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 07. 04. 21
Vážně za posledního půl roku nechtěl nic jiného, než se alespoň jednou v klidu najíst bez toho, aniž by od otce neslyšel žádnou stupidní narážku. On opravdu chápe, že „vražda“ jak tomu otec rád říká není nic, čím by se chtěl chlubit a obzvlášť v jeho postavení. Vážně chápe, že mu na dobrém jménu záleží, když jeho praděda nebo kdo to byl měl zásluhy na první železnici vedoucí přes LA. Chápe, že ho babička mu dělala mámu a že jejich rodina podniká už věky, a tak jim nechce ostudu, jenže…Naštvaně kopne do květiny pod svýma nohama a prsty si odhrne ofinu z tváře, načež se zakření, neboť mu slunce svítí do očí a to bylo to poslední, co udělá než skončí na zemi. Toho psa si všimnul na poslední chvíli a měl jediné štěstí, že spadl do trávy. Kdyby se mu tohle stalo někde na chodníku s velkou pravděpodobností by měl úraz hlavy. Né zrovna v tichosti si zanadává a vyškrábe se na nohy. V rychlosti se rozhlédne kolem sebe, kam mu asi uletěla ta cigareta?! Ughm! A tak z jeho úst vylétne další a trocha poučení pro příště. “Hm, aha“ trochu uštěpačně odpoví, když si oprašuje zadek a pro jistotu si sáhne do vlasů na temeni hlavy, jestli přece jen nekrvácí. [colors=#8B4513]Opravdu výbornej den. Nejdřív je táta příjemný jak prášky na…a pak mě tady malém zabije pes. Fakt skvělý!“ zanadává si v duchu, což teď dělá docela často a už mu to leze na nervy! Podívá se s lehkým zamračením na Lesie, cože to po něm chce? “Jo, je mi fajn“ odpoví už o něco klidněji a jeho výraz najednou působí zadumaněji. Možná je to tím, jak se udeřil do hlavy, ale nikdy neviděl nikoho tak vyplašeného, jakoby se Lesie měla zhroutit jen kvůli tomu, že na ní zvýšil hlas. To by mu scházelo, aby se tady rozplakala a tak přijde na řadu omluva, která no…za moc nestojí. “Tak to mě…mrzí, vážně. Chudák pes“ lehce si nad tím zavrtí hlavou. Ať už je Aiden jakýkoliv, takovému tvorovi by nikdy neublížil a odsuzuje lidi, kteří tohle dokáží. Jak by bylo jim, kdyby se k nim takhle někdo zachoval? Ale opravdu, Aiden není žádný světec.
Prohlédne si dívku před sebou a má chuť se zeptat, proč se na něj ani nepodívá? To vypadá tak odpudivě? Hmm, on by řekl, že je docela fešák! “Jsem v pohodě“ přitaká na její otázku a strčí si jednu ruku do kapsy. Otočí hlavu směrem kam Lesie a zřejmě ho někdo osvítil, protože má najednou chuť si tohle svoje nemilý chování nějak odčinit. “Ahm, jdeš k jezeru? Já jen, že…jestli se nechceš připojit a…zaházet si žabky?“ pozvedne ramena a stejně tak obočí, když se pobaveně zasměje. Házet žabky? Wow, opravdu originální Aidene.
Prohlédne si dívku před sebou a má chuť se zeptat, proč se na něj ani nepodívá? To vypadá tak odpudivě? Hmm, on by řekl, že je docela fešák! “Jsem v pohodě“ přitaká na její otázku a strčí si jednu ruku do kapsy. Otočí hlavu směrem kam Lesie a zřejmě ho někdo osvítil, protože má najednou chuť si tohle svoje nemilý chování nějak odčinit. “Ahm, jdeš k jezeru? Já jen, že…jestli se nechceš připojit a…zaházet si žabky?“ pozvedne ramena a stejně tak obočí, když se pobaveně zasměje. Házet žabky? Wow, opravdu originální Aidene.
Aiden Langdon
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 12. 11. 23
Tolik se těšila na venčení a na to, že pozná opět nového chlupáče. Ale bohužel kvůli tomu, že se zdržela při loučení se svou smečkou, jí nebyly sděleny dost podstatné informace a to to, že se tento pes nemá pouštět z vodítka, protože je jako neřízená střela. Kdo ví ale, jestli by zrzečka poslechla, kdyby to věděla. Beztak by jí bylo pejska líto a nechala by ho aspoň jednou pořádně proběhnout. Vždyť mohl být už dávno mrtvý, tak ať si užívá života. To se jí ovšem lehce řekne. Hůř už potom vysvětluje někomu, na koho se psisko rozběhne a nevypadá, že by chtělo zastavit. Ani, když před sebou vidí překážku v podobě nějakého kluka. Je mu to nějak jedno a Lesie je v šoku, že nestačí ani hned zareagovat a jen zírá. Naštěstí si uvědomí, že má na krku píšťalku a tou zastaví psa.. dokonce se k němu i rozběhne a to neběhá.. bohužel ale pozdě a od toho sraženého si vyslechne pokárání. To si bezpochyby zaslouží. I tak to ale neumí zpracovat a zírá na něho vyplašeně. Nemá totiž ráda zvyšování hlasu. Hned se jí vybaví opilý otec a ještě teď cítí na svém těle, co po křiku následovalo. Několik jizev o tom vypovídá a na ně si i zrzečka podvědomě sáhne. Tedy přejede prsty po pažích a přitom ze sebe vysouká omluvu. Jde to těžko, protože nemůže pořádně popadnout dech. Jakmile se jí to aspoň trochu povede, následuje vysvětlení, v jehož těsném závěsu vystřídá pokárání psa, který ovšem vypadá, že si z toho nic nedělá a zdvižený prst jí olízne. Za normálních okolností by se tomu zasmála, ale nyní se zamračí a zrak zvedne na mladíka. Musí se ujistit, že je v pořádku. Kdyby ne a měl něco rozbitého, zlomeného, nebo naraženého, musela by mu zajistit odvoz do nemocnice. To ale naštěstí řešit nemusí, protože okamžitě dostane ujištění, že mu nic není. Snad jí nelže a je tomu skutečně tak. Pro jistotu si ho zběžně prohlédne, jakmile se postaví na nohy a z toho usoudí, že je to snad pravda. Omlouvat se jí ale vážně nemusí, to spíš ona. Její omluvou je ale další objasnění, jak na tom pes byl.. i když to kluka nemusí zajímat. Ale jak se zdá, tak zajímá. A tím si připíše plusové body. Zrzečka totiž nemá ráda bezohledné lidi. Ale ti, kterým není zvířat osud lhostejný, jsou její krevní skupinou a dokáže se s nimi i bavit. Bez koktání a zadrhávání. Ale oční kontakt pořád nezvládne. Proto místo toho pohladí psa po hlavě, těkne klukovi po tváři pohledem a s tichým výdechem přikývne. "Neměl to jednoduché a ze začátku byl dost ostrý, takže ho nikdo nevenčil a teď, když se konečně dostal ven, asi se zcvoknul." Snaží se zavtipkovat s pokrčením ramen, protože chce nějak omluvit psovo chování. Zkrátka za to to zvíře nemůže a tečka. A kluk to musí přijmout. Pokud tomu tak nebude, ujistí ho znovu a možná i s pohledem upřeným do jeho očí. Ten ale nyní sklápí na psa, o kterém se baví a přitom ho hladí po hlavě. Ví, že už ho pouštět nebude, aspoň ne do doby, kdy tu někdo bude. Nedopadlo by to dobře a ještě by někoho zranil, jako tady toho klučinu. K němu také vrátí zrak a ujistí ho, že ho už nebudou obtěžovat.. tedy pokud nepotřebuje ošetření v nemocnici. Musela se zeptat a byla by i schopna zajistit mu odvoz. Naštěstí nemusí, protože je znovu ujištěna, že je klučina v pohodě. Přikývne tedy jakože chápe a otevře ústa, aby se s ním rozloučila. Její pozornost si totiž získá jezero a chce se k němu vydat.
Udělá ale sotva krok, když je zastavena a také donucena se na něj ohlédnout. "A-ano, jdu.." Odpoví tiše a pak se zarazí po dalších slovech a hlavně nabídce. Žabky? Musí chvíli přemýšlet, co tím je myšleno. Je totiž vyvedena z míry tím, že chce dále zůstávat v jejich přítomnosti. Pes je totiž časovaná bomba, jak se ukázalo a ona? Škoda mluvit. "Žabky? Máte na mysli takové to klouzání po vodě placatých kamínků?" Zeptá se a poté se rozhlédne po zemi. "Myslíte, že tady takové budou?" I když asi blbě položená otázka, protože u vody jsou téměř vždy kamínky a zrzečka je ráda do ní hází. Ovšem, žabky házet neumí. I tak se rozejde k jezeru. Nejspíš i proto, že je tam tažena psem za vodítko. "No já vím, že se nemůžeš dočkat vody. Vždyť už jdu.." Houkne na psisko a pomalu její kroku směřují ke břehu. "Házet je sice neumím, ale můžu vám pomoci najít kamínky...jako malou kompenzaci za toho nezbedu." Napadne ji, pohled sklopí k zemi a neposlušný pramínek, který se jí uvolnil a spadl do tváře, si volnou rukou zastrčí za ucho. Druhou drží vodítko a psa zkrátka, aby jí nevletěl do vody. I když, on by byl nejspíš schopný tam vyrazit i s ní, kdyby chtěl..
Udělá ale sotva krok, když je zastavena a také donucena se na něj ohlédnout. "A-ano, jdu.." Odpoví tiše a pak se zarazí po dalších slovech a hlavně nabídce. Žabky? Musí chvíli přemýšlet, co tím je myšleno. Je totiž vyvedena z míry tím, že chce dále zůstávat v jejich přítomnosti. Pes je totiž časovaná bomba, jak se ukázalo a ona? Škoda mluvit. "Žabky? Máte na mysli takové to klouzání po vodě placatých kamínků?" Zeptá se a poté se rozhlédne po zemi. "Myslíte, že tady takové budou?" I když asi blbě položená otázka, protože u vody jsou téměř vždy kamínky a zrzečka je ráda do ní hází. Ovšem, žabky házet neumí. I tak se rozejde k jezeru. Nejspíš i proto, že je tam tažena psem za vodítko. "No já vím, že se nemůžeš dočkat vody. Vždyť už jdu.." Houkne na psisko a pomalu její kroku směřují ke břehu. "Házet je sice neumím, ale můžu vám pomoci najít kamínky...jako malou kompenzaci za toho nezbedu." Napadne ji, pohled sklopí k zemi a neposlušný pramínek, který se jí uvolnil a spadl do tváře, si volnou rukou zastrčí za ucho. Druhou drží vodítko a psa zkrátka, aby jí nevletěl do vody. I když, on by byl nejspíš schopný tam vyrazit i s ní, kdyby chtěl..
#ff6600
Alesia Janssen
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 07. 04. 21
Posledních pár měsíců pro něj nebylo vůbec snadných. Doma, u rodičů se vážně snažil, aby ho zase vzali mezi sebe, což se mu vůbec nedařilo. Na mámě šlo poznat, že se snaží, ale s tátou to šlo od desíti k pěti. Nebylo dne, kdy by si do něj nerýpnul ohledně jeho velké, životní chyby, která ale zachránila prdel jeho bratrovi a tudíž mladšímu synovi jeho otce. Kdyby řekl pravdu, všechno by se pro něj změnilo. Táta by na něj jistě koukal jinak a upřímně si myslí, že by byl pyšný. Těžce ale pochybuje k tom, že by se díval jinak na Milese. Viděl by v něm jen zlo, stejně jako v Aidenovi? O tom pochybuje. Miles byl totiž vždycky opak Aidena, hodný synáček, který v životě dokáže velké věci. Je si jistý tím, že by Milesovi odpustil a snažil se, aby se doma cítil opět jako doma. A to Aidena sralo ze všeho nejvíc. Ty rozdíly, které mezi nimi otec dělá už věky. I kdyby se dozvěděli pravdu, moc by se toho nezměnilo a aby toho neměl málo, tak si ho na procházce vyhlídne cizí pes, který si ho nejspíš spletl s figurkou na bowling a sundal Aidena na zem. Ten si samozřejmě neodpustil pár nepříjemných poznámek na majitelku pejska. Nemá dneska dobrý den a rozhodně není zvědavý na nějaké nevychované štěně. Lesie se mu samozřejmě omluví a snaží se mu vysvětlit, že to pejsek neměl lehké a to Aiden chápe. Je mu líto takových situací a opravdu nechápe, proč si někdo pořizuje psa, když se k němu neumí chovat? Mít Aiden psa, tak se k němu chová jako k dalšímu členovi domácnosti, jako ke svému kamarádovi. Projeví tedy ohledně pejska upřímnou lítost a zadívá se na to chlupaté stvoření, než zvedne pohled zpátky k majitelce. “Jo, vypadá to tak“ pobaveně se pousměje, když dá Lesie za pravdu a vlastně s ním teď už docela soucítí. Aiden moc dobře ví, jaké to je být někde zavřený, hodně dlouho zavřený a jaké to je po tak dlouhé době zase vyjít mezi lidi. On na rozdíl od pejska tolik nevyváděl, protože se toho naopak spíš bál. Netušil, jak ho lidé opět přijmou a jaké to vůbec bude, ale teď je tady a je vážně moc rád. Jen bude chvíli trvat než se na všechno zase zapomene. Lesie ještě ujistí, že mu opravdu nic není a do nemocnice vážně nepojede. On by stejně asi nejel, tyhle místa nenávidí a pokud může tak se jim vyhýbá obloukem. Rád prohlašuje, že ho do nemocnice dostanou jen přes jeho mrtvolu a toho se hodlá držet. Místo toho Lesie navrhne, jestli se k němu nechce připojit a jít si zaházet k jezeru žabky. “Hm?“ pozvedne na ní ještě tázavě obočí, když mu pár vteřin neodpovídá. “Ano, přesně tohle…whoap“ gestem ruky hodí imaginární žabku do vody, aby Lesie pochopila, že opravdu myslí tohle. Uvědomil si, že nemůže za pejskovo chování a taky nemůže za to, že má Aiden táta debila a neměl by si svůj vztek vybíjet na někom, kdo spíše vypadá, že se lidí bojí než, že by jim chtěla ubližovat. “Jsem si tím jistý, pár let jsem tu teda nebyl, ale vždy tu bývaly. U jezera“ dodá ke konci, aby bylo jasné, že tady na trávě jich moc nenajdou a pokud je někdo neodnesl někam bagrem, tak jich kolem jezera bude určitě ještě spousta. Lesie nemá moc dalšího prostoru nad tím přemýšlet, protože jí její čtyřnohý kámoš tahá k jezeru, a tak jde Aiden s nimi. Zastrčí si ruce do kapes a při sledování cesty se snaží sledovat i svou novou společnici. “Nejlepší kompenzace bude, když mi přestaneš vykat. Neřekl bych, že jsem o moc starší než ty“ pousměje se na ní a nakonec nad tím mávne rukou, tedy nad tím, že neumí házet žabky. “Klidně tě to můžu naučit, není to nic těžkého“ lehce nad tím pokrčí rameny a zastaví se na břehu jezera, přičemž se rozhlédne po zemi po nějakém kamínku. [b“A mimochodem, jsem Aiden“[/b] natáhne k ní ruku, aby se představil jak se sluší a patří, ale nezdá se, že by mu to potřesení ruky chtěla opětovat. Co je? Nemá žádnou choleru nebo tak něco. Nebo se snad bojí doteků. Krátce si tedy odkašle a ruku zase stáhne k tělu. “Tak dívej“ více se k ní přiblíží, aby mu dobře viděla na ruce a uchopí ten kamínek mezi palec a ukazováček. Vytvoří si takovou „mističku, kam kamínek skvěle zapadne. “Takhle si ho podržíš, trochu se přikrčíš a mrskneš ho do vody“ vysvětlí a následně ten kamínek hodí do jezera, o jehož hladinu se několikrát odrazí než se opravdu potopí. "Vidíš? Easy. Tak teď ty“ usměje se na jeho poměry celkem mile a podá jí jeden kamínek.
Pomůže jí nastavit prsty, tak jak si kamínky drží on, ale ani tak se jí to nepovede. "No, jasně" souhlasně pokrčí rameny a sehne se pro další kamínek. Prsty a úchop si nastaví pomaleji, ale to pobrala a hodí ho do vody, kde se opět několikrát odrazí od vodní hladiny. "Taky mi to chvíli trvalo. Nic nejde hned, jen doporučuju se nerozčilovat" pobaveně se usměje a vrátí zrak k jezeru, aby viděl jak jí to "jde". Nebude jí ovšem nutit, pokud by to chtěla vzdát. A tak si tam házejí žabky do vody, respektive hlavně Aiden, zatímco jeho nová kamarádka pokukuje po svém praštěném psovi a u toho si povídají. A když už se začíná blížit večer, tak je Aiddie doprovodí alespoň na okraj parku, kde se s nimi rozloučí a každý si jde svou cestou.
Konec - edit
Pomůže jí nastavit prsty, tak jak si kamínky drží on, ale ani tak se jí to nepovede. "No, jasně" souhlasně pokrčí rameny a sehne se pro další kamínek. Prsty a úchop si nastaví pomaleji, ale to pobrala a hodí ho do vody, kde se opět několikrát odrazí od vodní hladiny. "Taky mi to chvíli trvalo. Nic nejde hned, jen doporučuju se nerozčilovat" pobaveně se usměje a vrátí zrak k jezeru, aby viděl jak jí to "jde". Nebude jí ovšem nutit, pokud by to chtěla vzdát. A tak si tam házejí žabky do vody, respektive hlavně Aiden, zatímco jeho nová kamarádka pokukuje po svém praštěném psovi a u toho si povídají. A když už se začíná blížit večer, tak je Aiddie doprovodí alespoň na okraj parku, kde se s nimi rozloučí a každý si jde svou cestou.
Konec - edit
Naposledy upravil Aiden Langdon dne 9/4/2024, 12:36, celkově upraveno 1 krát
Aiden Langdon
Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 12. 11. 23
Lesie nemá problém si brát i problémové psy nebo nové, které nikdo venčit nechce. Moc dobře totiž ví, jaké to je být.. jiná. Nepochopená a ta divná. Živě si vybavuje, jaké to bylo na škole ještě v Holandsku. Nejprve ji všichni litovali kvůli smrti matky a pak.. když se u ní probudila fobie z doteků kvůli alkoholovým stavům jejího otce, byla ta zvláštní. Cvok, kterého schválně provokovali a smáli se, když leknutím ucukla. Měli z toho srandu a byli zlí. Vzpomíná si také moc dobře na to, jak seděla na zemi a rukama si zakrývala uši. Dostavila se totiž panika a ona měla pocit, že je ve zlém snu. Toto už sice tady není tak časté a každý si všímá spíše sebe, ale přes to na ni zírají jako na blázna. Vidí ty pohledy, aniž by chtěla. Pořád se totiž straní lidí a nebaví se s nikým, s kým nemusí. Ale nenechává to jen tak. Začala na sobě pracovat, a proto už jí nedělá takový problém vést vcelku normální konverzaci s někým cizím. Ovšem nesmí na ni zvyšovat hlas, to se ho pak začne bát a nedokáže normálně mluvit, nýbrž koktat.
Tento stav se naštěstí dostaví jen na chvíli. Klučina se ukáže, že není nebezpečný, jen asi nemá svůj den a pes, který ho svým tělem srazil na zem, jako bowlingová koule kuželku, tomu moc nepřispěl. Lesie se pochopitelně omluví, ale spíše za sebe, než psa. Toho však také musí pokárat, aby věděl, že to, co udělal, nebylo správné. Nevztáhne na něj ale ruku, udělá to po svém a jelikož chce zahnat strach, který se v ní usadil, na účet psa i zavtipkuje. Vypadá to totiž tak, že se zcvoknul. Doufá však, že to mladík pochopí a nevezme nijak špatně. Což se naštěstí nestane a ona mu věnuje úsměv, kdy koutky svých rtíků mírně pozvedne nahoru. Mírně tím zažene své obavy a mezi prsty stiskne vodítko, které jen tak nepustí, aby se znovu neopakoval stejný incident jako před chvílí. Když tedy jde k jezeru, vodítko pevně svírá v ruce a nenechá psa utéct.
Dokonce souhlasí s tím, že půjde s neznámým k jezeru. Nevypadá nebezpečně a kdyby přece jen byl, snad ji pes ochrání a kdyby ne, bude křičet. Při těchto myšlenkách se na něj otočí a pozorněji si ho prohlédne. Ukazuje jí totiž, jak se hází žabky. Musela se ujistit, zda má na mysli to házení kamínků do vody. Nejspíš zbytečná otázka, ale ty zrzečka občas vypustí ze svých úst, když je nervózní. A další následuje.. ale než stačí ještě něco dodat na mladíkova slova, pes ji začne tahat k jezeru a ona, jakožto drobná dívenka to nečeká a neustojí, takže je nucena se k němu pohnout. Pár kroků udělá a zastaví se tím, že prudce trhne vodítkem kousek od vody, aby ji tam pes nestáhnul. Nechce se namočit , na to je ještě chladno. Pes tam narozdíl od ní vleze a už se cabrá u břehu. Nechá ho, zase ho totiž nechce držet úplně zkrátka. Navíc je takto pes spokojený a ona může přenést pohled na zem a hledat kamínky. V tom na ni kluk promluví. Zvedne k němu pohled a stydlivě se pousměje. "Dobře a nejspíš máš pravdu." Špitne a pohled na něm ještě chvíli nechá. Protože jí nabídne, že ji naučí žabky házet do vody. Lesie tomu moc nevěří, ale to si nechá pro sebe. Nechce působit jako úplně neschopné tele.
Stejně tak i poté, co se jí kluk představí. Ohlédne se jeho směrem a podívá se na ruku, jež k ní natáhnul. Přechytává si vodítko, aby mu mohla podat tu svou. To už totiž zvládá. "Alesia." Poví tiše jeho směrem a když chce se svou rukou vyrazit proti té jeho, Aiden ji stáhne k tělu. Takže to nakonec neudělá a jen jí trochu cukne jeho směrem. To už ovšem přistoupí blíž k ní a Lesie se nadechne, pak následuje dlouhý, tichý výdech a zrak sklopí na jeho ruku. Pozorně sleduje, co dělá a poté se dívá, jak hází kamínek do vody a ten skáče po vodě, než se potopí. Zrzečka se rozhlédne okolo sebe a když vidí, že kolem nikdo není, psovi obojek trochu povolí. Na zemi najde nějaký placatý kamínek a sehne se pro něj. Vezme ho do ruky, pak roztáhne dlaň a uchopí ho tak, jak jí to Aiden ukazoval. "Takhle?" Ještě se ujistí, než zkusí natočit ruku a kamínek hodit do vody. Pochopitelně se jí to napoprvé nepodaří a místo skákání kamínek do vody žuchne. "Vypadalo to tak jednoduše." Povzdechne si a svěsí spodní rtík. Že by to špatně pochopila? "Ukážeš mi to prosím ještě jednou?" Požádá ho. Třeba něco udělala jinak, a proto jí to nejde. Anebo je prostě jen levá, jak jí s oblibou říkával její otec, když jí něco nešlo...
Tento stav se naštěstí dostaví jen na chvíli. Klučina se ukáže, že není nebezpečný, jen asi nemá svůj den a pes, který ho svým tělem srazil na zem, jako bowlingová koule kuželku, tomu moc nepřispěl. Lesie se pochopitelně omluví, ale spíše za sebe, než psa. Toho však také musí pokárat, aby věděl, že to, co udělal, nebylo správné. Nevztáhne na něj ale ruku, udělá to po svém a jelikož chce zahnat strach, který se v ní usadil, na účet psa i zavtipkuje. Vypadá to totiž tak, že se zcvoknul. Doufá však, že to mladík pochopí a nevezme nijak špatně. Což se naštěstí nestane a ona mu věnuje úsměv, kdy koutky svých rtíků mírně pozvedne nahoru. Mírně tím zažene své obavy a mezi prsty stiskne vodítko, které jen tak nepustí, aby se znovu neopakoval stejný incident jako před chvílí. Když tedy jde k jezeru, vodítko pevně svírá v ruce a nenechá psa utéct.
Dokonce souhlasí s tím, že půjde s neznámým k jezeru. Nevypadá nebezpečně a kdyby přece jen byl, snad ji pes ochrání a kdyby ne, bude křičet. Při těchto myšlenkách se na něj otočí a pozorněji si ho prohlédne. Ukazuje jí totiž, jak se hází žabky. Musela se ujistit, zda má na mysli to házení kamínků do vody. Nejspíš zbytečná otázka, ale ty zrzečka občas vypustí ze svých úst, když je nervózní. A další následuje.. ale než stačí ještě něco dodat na mladíkova slova, pes ji začne tahat k jezeru a ona, jakožto drobná dívenka to nečeká a neustojí, takže je nucena se k němu pohnout. Pár kroků udělá a zastaví se tím, že prudce trhne vodítkem kousek od vody, aby ji tam pes nestáhnul. Nechce se namočit , na to je ještě chladno. Pes tam narozdíl od ní vleze a už se cabrá u břehu. Nechá ho, zase ho totiž nechce držet úplně zkrátka. Navíc je takto pes spokojený a ona může přenést pohled na zem a hledat kamínky. V tom na ni kluk promluví. Zvedne k němu pohled a stydlivě se pousměje. "Dobře a nejspíš máš pravdu." Špitne a pohled na něm ještě chvíli nechá. Protože jí nabídne, že ji naučí žabky házet do vody. Lesie tomu moc nevěří, ale to si nechá pro sebe. Nechce působit jako úplně neschopné tele.
Stejně tak i poté, co se jí kluk představí. Ohlédne se jeho směrem a podívá se na ruku, jež k ní natáhnul. Přechytává si vodítko, aby mu mohla podat tu svou. To už totiž zvládá. "Alesia." Poví tiše jeho směrem a když chce se svou rukou vyrazit proti té jeho, Aiden ji stáhne k tělu. Takže to nakonec neudělá a jen jí trochu cukne jeho směrem. To už ovšem přistoupí blíž k ní a Lesie se nadechne, pak následuje dlouhý, tichý výdech a zrak sklopí na jeho ruku. Pozorně sleduje, co dělá a poté se dívá, jak hází kamínek do vody a ten skáče po vodě, než se potopí. Zrzečka se rozhlédne okolo sebe a když vidí, že kolem nikdo není, psovi obojek trochu povolí. Na zemi najde nějaký placatý kamínek a sehne se pro něj. Vezme ho do ruky, pak roztáhne dlaň a uchopí ho tak, jak jí to Aiden ukazoval. "Takhle?" Ještě se ujistí, než zkusí natočit ruku a kamínek hodit do vody. Pochopitelně se jí to napoprvé nepodaří a místo skákání kamínek do vody žuchne. "Vypadalo to tak jednoduše." Povzdechne si a svěsí spodní rtík. Že by to špatně pochopila? "Ukážeš mi to prosím ještě jednou?" Požádá ho. Třeba něco udělala jinak, a proto jí to nejde. Anebo je prostě jen levá, jak jí s oblibou říkával její otec, když jí něco nešlo...
#ff6600
Alesia Janssen
Poèet pøíspìvkù : 28
Join date : 07. 04. 21
>>>
Bol to náhodný piatkový večer a Kirsten kráčala na párty, ktorá sa konala dnes večer pri jazere. Na túto špeciálnu príležitosť si dokonca obliekla džínsy, zmena od jej bežných teplákov a mikiny. Na vrchu mala čierny korzetový top a cez to prehodenú oversized koženú bundičku. Áno, je to pre ňu nezvyk, nebyť v piatok podvečer schovaná vo svojej izbe, ale nie je všetko také ružové, ako to na prvý pohľad môže vyzerať. Bola unavená a popravde už mala dosť toho cítiť sa takto každý jeden deň. Ani nevie kedy naposledy sa usmiala alebo cítila akýkoľvek príjemný pocit. Na jarnom plese si užila pekné chvíle s Aidenom, ale jeden náhodný človek a večer ju naozaj nedokáže zachrániť od tohto všetkého a jej tmavých myšlienok. Nemala nikoho, s kým by sa o všetkom mohla rozprávať, nechcela byť nikomu ani na príťaž. Pomaly stále viac a viac padala do tej tmy, z ktorej sa už naozaj len ťažko dostávala. Sotva komunikovala s vonkajším svetom, to skôr keď len bola prinútená, inak radšej zostávala vo svojej bubline. Bohužiaľ, aj tých málo interakcií čo mala, tak sa jej nejakým spôsobom do cesty priplietlo zopár ľudí z jej starých kruhov, čo samé o sebe neveští nič dobré. Čo sa týka školy, tak to teda nebolo o moc lepšie, zase zaostávala za zadaniami, prišlo jej príliš únavné vôbec vstať z postele a nie to ešte zapojiť mozog na spracovanie úloh. Takže v skratke, cítila sa úplne mizerne. Žiadny oporný systém, ale to pre ňu, bohužiaľ, nie je žiadna novinka. Na túto párty kráčala s jasným plánom. Áno, opiť sa mohla aj sama vo svojej izbe, ale to znelo ešte mizernejšie a depresívnejšie. Rozhodla sa to teda spraviť s väčšou skupinkou ľudí, ktorí ju nebudú súdiť, keďže na tom všetci budú rovnako ako ona, jednoduché. Chcela už konečne cítiť niečo iné ako smútok a beznádej. Nikto sa ju nepokúšal zastaviť, a preto bolo naprosto jednoduché nakráčať si to rovno k fľaškám pohodeným neďaleko ohňa a jednu z nich si otvoriť. Neobťažovala sa nájsť si pohárik, do ktorého by si alkohol naliala, to bolo to posledné na jej mysli momentálne. Jednoducho sa napila rovno z fľašky, a to poriadne. Alkohol ju pálil po ceste smerom dole krkom, ale bol to presne ten pocit, ktorý potrebovala. Necítila smútok ani nič podobné kvôli tomu, že po toľkom čase tomu opäť podľahla, to vôbec, popravde jej to bolo úplne ukradnuté. Jeden glg za druhým ju pomaličky, ale isto, dostávali do príjemnejšieho stavu. Nechala sa stiahnuť davom do tancovania pri ohni, o tom by sa jej pred pár hodinami ani nesnívalo. Aj napriek tomu, že má rozmazané videnie a hlava sa jej točí ako šialená, tak sa vnútorne vznáša, cíti sa lepšie, ako sa jej podarilo za celé mesiace. Netuší, koľko panákov si dala, koľko rôzneho alkoholu pomiešala, ani čo všetko si od týchto ľudí vzala. Koľko času ubehlo možno posúdiť len podľa toho, že vonku je zrazu úplná tma a s tou prichádza dávka nostalgie. Skôr či neskôr to prísť muselo, jej šťastne opitá, vznášam sa na obláčiku, fáza ju pomaly opúšťa, zatiaľ čo sa jej hlavou začínajú víriť myšlienky o minulosti. Teda, ak sa to dá nazvať myšlienky, lebo to čo jej teraz behá hlavou, to je poriadny zmätok. Preto si nájde tichšie miestečko neďaleko ohňa a vytiahne si z vrecka bundy mobil. Doslova pred minútou si veselo tancovala pri ohni a teraz je vo svojej sad girl era, alkohol funguje zaujímavým spôsobom. Začne scrollovať kontaktami, až kým sa nedostane k menu, ktoré očividne obýva jej myšlienky, aj keď je úplne na mol, a to je Caleb. Už sú to mesiace, čo si vôbec niečo povedali, aj to možno len z donútenia, keďže spolu zdieľajú prednášky a musia občas pracovať na skupinových zadaniach. Samozrejme, že ju táto nostalgická chvíľka doviedla práve k nemu, keďže je to jeden z tých vzťahov, cez ktorý sa nedostane asi nikdy. Väčšina ľudí z jej minulosti jej fakt vôbec nechýba, ale Caleb, to je úplne iný príbeh. Keďže sa poznajú odmalička, tak toho majú prežitého spolu strašne moc, a to sa nedá len tak vymazať. Aj keď je to medzi nimi úplne pokazené a je naňho nahnevaná, neznamená to, že jej na ňom stále nezáleží. Od Halloweenu, kedy mu prakticky povedala, že už nemá záujem to medzi nimi urovnať, sa ani sama nesnažila to napraviť. Aj keď by veľmi chcela, nedokázala sa nato pozerať z jeho uhla pohľadu, nato bola stále až príliš zranená. Avšak žiadna ďalšia snaha neprichádzala ani z jeho strany, celkom pochopiteľne, keď ho od seba naposledy odohnala, to však k tomu vôbec nedopomáhalo. Tieto spomienky, či už pekné alebo škaredé, ju prinútili pozastaviť sa nad jeho kontaktom. Kým si to však celé dokázala v jej podnapitom stave poriadne uvedomiť, tak ani nevedela ako a už vytáčala jeho číslo a nechala to zvoniť. „Cal?“ ozvala sa neisto, ako keby zrovna nevytočila jeho číslo, ale kto vie, s tým jej rozmazaním videním si nemôže byť istá, komu vôbec volá. Je to krok, ktorý by za triezva nespravila, to je hádam jasné, keďže s ním už mesiace neprehovorila. Takže alkohol jej rozhodne dodal odvahu, ak sa to tak dá nazvať, možno je to skôr hlúposť, keďže ani sama nevie, prečo jeho číslo vytočila a čo tým chce dosiahnuť. To, že on rovnako nemal záujem sa jej ozvať, by malo hovoriť za všetko, no nie? „Tak som premýšľala, ako sa to stalo? Ako sa z dvoch ľudí, najlepších priateľov, stanú cudzinci?“ rovno k veci, v jej hlave je úplný chaos a jazyk aj tak nespolupracuje a hovorí, čo sa mu zachce. „Najlepší priatelia, čo to vôbec znamená?“ filozofická otázka, ktorá je na momentálny stav Kirsten príliš. „Zamýšľaš sa nad tým tiež?“ nedá mu však ani čas na odpoveď, keďže hneď za tým si aj sama odpovie. „Očividne nie, keďže sa na mňa nedokážeš ani pozrieť, keď sa stretneme na chodbe,“ trošku si odpije z fľašky, ktorú stále pevne stíska v náručí, ako svoj najväčší poklad. „Pri telefóne je Kirsten, ak som to nepovedala,“ stále sa pohráva s fľaškou v jej ruke, čo zapríčiní to, že sa trošku obleje na bunde a zasmeje sa. Musí znieť ako naprostý šialenec, rozpráva nezmysly a smeje sa sama pre seba. Ona sama nevedela posúdiť, ako veľmi a či to bolo z jej rozprávania zrejmé, že bola opitá. Očividne nedokázala uvažovať normálne, inak by práve teraz nevolala Calovi, zrovna jemu, zo všetkých možných ľudí. Zadíva sa do diaľky, kde si všimne, že na ňu zopár ľudí máva, aby sa k nim opäť pridala. „No, som pri jazere, je tu dosť dobrá párty, musím už ísť, lebo párty nemôže dlho pokračovať bezo mňa,“ preruší hovor skôr, ako počká na jeho odpoveď a telefón si odloží späť do vrecka. Spolu s jej fľaškou si to nakráča späť k ľuďom pri ohni, kde sa už po chvíli opäť spokojne nadnáša na obláčku, bez jedinej obavy, so spokojným úsmevom na perách.
outfit
Bol to náhodný piatkový večer a Kirsten kráčala na párty, ktorá sa konala dnes večer pri jazere. Na túto špeciálnu príležitosť si dokonca obliekla džínsy, zmena od jej bežných teplákov a mikiny. Na vrchu mala čierny korzetový top a cez to prehodenú oversized koženú bundičku. Áno, je to pre ňu nezvyk, nebyť v piatok podvečer schovaná vo svojej izbe, ale nie je všetko také ružové, ako to na prvý pohľad môže vyzerať. Bola unavená a popravde už mala dosť toho cítiť sa takto každý jeden deň. Ani nevie kedy naposledy sa usmiala alebo cítila akýkoľvek príjemný pocit. Na jarnom plese si užila pekné chvíle s Aidenom, ale jeden náhodný človek a večer ju naozaj nedokáže zachrániť od tohto všetkého a jej tmavých myšlienok. Nemala nikoho, s kým by sa o všetkom mohla rozprávať, nechcela byť nikomu ani na príťaž. Pomaly stále viac a viac padala do tej tmy, z ktorej sa už naozaj len ťažko dostávala. Sotva komunikovala s vonkajším svetom, to skôr keď len bola prinútená, inak radšej zostávala vo svojej bubline. Bohužiaľ, aj tých málo interakcií čo mala, tak sa jej nejakým spôsobom do cesty priplietlo zopár ľudí z jej starých kruhov, čo samé o sebe neveští nič dobré. Čo sa týka školy, tak to teda nebolo o moc lepšie, zase zaostávala za zadaniami, prišlo jej príliš únavné vôbec vstať z postele a nie to ešte zapojiť mozog na spracovanie úloh. Takže v skratke, cítila sa úplne mizerne. Žiadny oporný systém, ale to pre ňu, bohužiaľ, nie je žiadna novinka. Na túto párty kráčala s jasným plánom. Áno, opiť sa mohla aj sama vo svojej izbe, ale to znelo ešte mizernejšie a depresívnejšie. Rozhodla sa to teda spraviť s väčšou skupinkou ľudí, ktorí ju nebudú súdiť, keďže na tom všetci budú rovnako ako ona, jednoduché. Chcela už konečne cítiť niečo iné ako smútok a beznádej. Nikto sa ju nepokúšal zastaviť, a preto bolo naprosto jednoduché nakráčať si to rovno k fľaškám pohodeným neďaleko ohňa a jednu z nich si otvoriť. Neobťažovala sa nájsť si pohárik, do ktorého by si alkohol naliala, to bolo to posledné na jej mysli momentálne. Jednoducho sa napila rovno z fľašky, a to poriadne. Alkohol ju pálil po ceste smerom dole krkom, ale bol to presne ten pocit, ktorý potrebovala. Necítila smútok ani nič podobné kvôli tomu, že po toľkom čase tomu opäť podľahla, to vôbec, popravde jej to bolo úplne ukradnuté. Jeden glg za druhým ju pomaličky, ale isto, dostávali do príjemnejšieho stavu. Nechala sa stiahnuť davom do tancovania pri ohni, o tom by sa jej pred pár hodinami ani nesnívalo. Aj napriek tomu, že má rozmazané videnie a hlava sa jej točí ako šialená, tak sa vnútorne vznáša, cíti sa lepšie, ako sa jej podarilo za celé mesiace. Netuší, koľko panákov si dala, koľko rôzneho alkoholu pomiešala, ani čo všetko si od týchto ľudí vzala. Koľko času ubehlo možno posúdiť len podľa toho, že vonku je zrazu úplná tma a s tou prichádza dávka nostalgie. Skôr či neskôr to prísť muselo, jej šťastne opitá, vznášam sa na obláčiku, fáza ju pomaly opúšťa, zatiaľ čo sa jej hlavou začínajú víriť myšlienky o minulosti. Teda, ak sa to dá nazvať myšlienky, lebo to čo jej teraz behá hlavou, to je poriadny zmätok. Preto si nájde tichšie miestečko neďaleko ohňa a vytiahne si z vrecka bundy mobil. Doslova pred minútou si veselo tancovala pri ohni a teraz je vo svojej sad girl era, alkohol funguje zaujímavým spôsobom. Začne scrollovať kontaktami, až kým sa nedostane k menu, ktoré očividne obýva jej myšlienky, aj keď je úplne na mol, a to je Caleb. Už sú to mesiace, čo si vôbec niečo povedali, aj to možno len z donútenia, keďže spolu zdieľajú prednášky a musia občas pracovať na skupinových zadaniach. Samozrejme, že ju táto nostalgická chvíľka doviedla práve k nemu, keďže je to jeden z tých vzťahov, cez ktorý sa nedostane asi nikdy. Väčšina ľudí z jej minulosti jej fakt vôbec nechýba, ale Caleb, to je úplne iný príbeh. Keďže sa poznajú odmalička, tak toho majú prežitého spolu strašne moc, a to sa nedá len tak vymazať. Aj keď je to medzi nimi úplne pokazené a je naňho nahnevaná, neznamená to, že jej na ňom stále nezáleží. Od Halloweenu, kedy mu prakticky povedala, že už nemá záujem to medzi nimi urovnať, sa ani sama nesnažila to napraviť. Aj keď by veľmi chcela, nedokázala sa nato pozerať z jeho uhla pohľadu, nato bola stále až príliš zranená. Avšak žiadna ďalšia snaha neprichádzala ani z jeho strany, celkom pochopiteľne, keď ho od seba naposledy odohnala, to však k tomu vôbec nedopomáhalo. Tieto spomienky, či už pekné alebo škaredé, ju prinútili pozastaviť sa nad jeho kontaktom. Kým si to však celé dokázala v jej podnapitom stave poriadne uvedomiť, tak ani nevedela ako a už vytáčala jeho číslo a nechala to zvoniť. „Cal?“ ozvala sa neisto, ako keby zrovna nevytočila jeho číslo, ale kto vie, s tým jej rozmazaním videním si nemôže byť istá, komu vôbec volá. Je to krok, ktorý by za triezva nespravila, to je hádam jasné, keďže s ním už mesiace neprehovorila. Takže alkohol jej rozhodne dodal odvahu, ak sa to tak dá nazvať, možno je to skôr hlúposť, keďže ani sama nevie, prečo jeho číslo vytočila a čo tým chce dosiahnuť. To, že on rovnako nemal záujem sa jej ozvať, by malo hovoriť za všetko, no nie? „Tak som premýšľala, ako sa to stalo? Ako sa z dvoch ľudí, najlepších priateľov, stanú cudzinci?“ rovno k veci, v jej hlave je úplný chaos a jazyk aj tak nespolupracuje a hovorí, čo sa mu zachce. „Najlepší priatelia, čo to vôbec znamená?“ filozofická otázka, ktorá je na momentálny stav Kirsten príliš. „Zamýšľaš sa nad tým tiež?“ nedá mu však ani čas na odpoveď, keďže hneď za tým si aj sama odpovie. „Očividne nie, keďže sa na mňa nedokážeš ani pozrieť, keď sa stretneme na chodbe,“ trošku si odpije z fľašky, ktorú stále pevne stíska v náručí, ako svoj najväčší poklad. „Pri telefóne je Kirsten, ak som to nepovedala,“ stále sa pohráva s fľaškou v jej ruke, čo zapríčiní to, že sa trošku obleje na bunde a zasmeje sa. Musí znieť ako naprostý šialenec, rozpráva nezmysly a smeje sa sama pre seba. Ona sama nevedela posúdiť, ako veľmi a či to bolo z jej rozprávania zrejmé, že bola opitá. Očividne nedokázala uvažovať normálne, inak by práve teraz nevolala Calovi, zrovna jemu, zo všetkých možných ľudí. Zadíva sa do diaľky, kde si všimne, že na ňu zopár ľudí máva, aby sa k nim opäť pridala. „No, som pri jazere, je tu dosť dobrá párty, musím už ísť, lebo párty nemôže dlho pokračovať bezo mňa,“ preruší hovor skôr, ako počká na jeho odpoveď a telefón si odloží späť do vrecka. Spolu s jej fľaškou si to nakráča späť k ľuďom pri ohni, kde sa už po chvíli opäť spokojne nadnáša na obláčku, bez jedinej obavy, so spokojným úsmevom na perách.
outfit
i'm so tired of being the girl that i am
Kirsten Rae Carrington
Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 17. 05. 21
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru