Od srdce se smál. Takhle dlouho se nepobavil. Pobavila ho její reakce. Asi každý by vykřikl, kdyby měl být stažen pod ledovou hladinu, tohoto jezera. "Myslím, že jsi to už několikrát naznačila." Zasmál se a sledoval ji když šla ven. Čekal, že si půjde sednou do auta, ale.. Vážně použila jeho triko jako ručník? Jen se nad tím ušklíbl a vydal se taky ke břehu. To byla opravdu chabá pomsta. Konečně stál nohama v trávě. Sehnul se pro své boty a přešel k autu. Otevřel kufr, ze kterého vyndal ručník. Musel být vybavený když sem často jezdil. Začal se pomalu oblékat. Musel přiznat, že z té vody mu byla větší zima než předtím. Hodil ručník zpátky do auta. Nazul si své boty a ještě se natáhl pro mikinu, kterou hodil po Lacey. "Ještě bys mi pak vyčítala, že jsi nemocná." Ušklíbl se a přešel ke dveřím od auta. Otevřel a sedl si dovnitř. Nastartoval, aby mohl zapnout topení a taky rádio, protože potřeboval k životu i hudbu. Zase vylezl ven a opřel se o auto. "Takže, chceš tady ještě chvilku zůstat nebo tě mám hodit domů?" Zeptal se s úsměvem na tváři. On sám by tady klidně ještě zůstal, ale zase neví jak je na tom ona. Jestli nemá něco ještě v plánu. Hlavně by se měla zahřát a odpočinout po dnešku. Oba dva. A hlavně už chce taky něco zjistit o ní. "A taky mi můžeš říct něco, když já jsem ti tady hezky odpovídal na otázky." Ušklíbl se a zase zalezl do auta. Už mu začínala být krapet zima venku.

Docela hezký to den na přemýšlení, už to trochu potřebuje. Práce v ptulku je fajn ale, občas potřebuje být sama, nebo maximálně někde v přírodě se svým psem a tak je tomu i teď. Kráčí si to v khaki volnějším tílku, přes které má přehozenou koženou bundu, kolem jezera. Spodek jejího outfitu tvoří černé džíny, které jsou maličko umazané ale nějaké trápení ohledně toho? Nelze si toho všimnout, starost s tím asi zrovna nemá. Vlasy jsou přehozené k jedné straně, hezky pocuchané a vlnící se jako rozbouřené vlny na moři. Zajímavé.. Ale nikdy je neudrží rovné, pokud je tedy nevyžehlí žehličkou. Jenže vzhledem k hustotě jejích vlasů, to trvá dlouho a jí to ne zrovna baví. Koho by bavilo být hodinu v koupelně a žehlit si vlasy? Ona ten typ není. V ruce drží černý provaz, no vodítko prostě. Docela tlusté a dlouhé. Štěňátko šedého pitbulla, který je z útulku však pobíhá v lesíku u jezera kolem ní a stále se jí svým způsobem drží. Odhrne si neposedný pramen vlasů z obličeje a ledově modré oči upře k čistému jezeru. Zrovna koupat se moc nechce a její pes na to taky nevypadá. Za což je ráda, vždy se jí pak vyválí v hlíně a ona ho musí umýt. Vytáhne si z kapsy cigaretu, a ano, zase začala kouřit. Nepřehání to, občas si jednu dá, ale jednoduše toho bylo poslední dobou hodně, dlouho neviděla Arona a.. Nějak si musí vystačit sama. Zajímalo by ji, kde se vlastně Aron toulá. Asi narazil na výjimečné děvče, přeje mu to a doufá že je v pořádku a že je na něj hodná. Jí se zatím nic moc nedaří, akorát si většinu věcí posrala, ačkoliv, u ní si to lidi posrali. Ale nebude to moc řešit, i když je to těžší, ale snaží se to zvládat. Vytáhla si borůvkovou cigaretu, neměla ráda ty normální.. Nechtěla na ně spíše přejít. Chmatá po sobě dlaněmi, všude možně po kapsách v kožené bundě, v přední kapse, v zadní kapse a ohlíží se i kolem sebe. No jo, ztratila ho a nebo se doma válí na stolku. Oddychne si naštvaně, když v tom zahlédnou její oči kouř. Okamžitě zbystří a všimne si nějakého muže sedícího u jezera, tak se rozhodně za ním jít. Maniak nemaniak, kouří a má zapalovač. To se hodí. Dojde k němu a usadí se mlčky kousek od něj, pes došel až k němu jak kdyby se nechumelilo. „Čau, půjčíš mi prosím zapalovač?“ Pozvedne tázavě obočí.

Nehybně seděl, opřený zády o strom, z dálky připomínal mrtvolu, ale když přistoupíte blíže, uvidíte ho mrkat, a jak se mu klidně zvedají ramena nahoru a dolů. Důkaz toho že je živý a v nejbližší době se nepromění na zombíka. Takhle většinou nehybně seděl, když přemýšlel. Což bylo dost často, možná proto mu to ve škole vůbec nešlo. Kdyby to bylo jenom na něm, už by dávno se školou skončil a našel si nějakou pořádnou práci. Ta se ale poslední dobou shání blbě a navíc, přišlo by mu to nefér vůči rodině, která do něj vkládá naděje a spoustu peněz. A tak se snaží nějak v té nudné škole udržet. Neberte to špatně, Leo by opravdu rád pomáhal lidem, řešil jejich problémy atd. Ale učení? To bylo peklo. Nedokázal se při hodinách soustředit, látka mu přišla nudná a nechápal ji. Možná kdyby se více snažil a vše nezdával hned na začátku, měl by mnohem lepší výsledky. Ale dokopejte ho někdo, že? V zorném poli se mu něco mihne. Rychle zamrká, shodí si z hlavy kapuci a ukáže světu svoji zrzavou hřívu. Vidí hnědovlasou dívku, jak se zběsile kolem sebe otáčí a šahá všude kolem sebe. Vytáhne obočí, naprosto nechápe co se děje. Honí ji snad roj včel? Tuhle myšlenku hned zavrhne, teď na včely ještě není vhodné období. Všimne si, jak svůj boj s neexistujícíma včelami vzdala. Stáhne obočí zase dolů, žádná záchranná akce se nekoná Leo. Pak si to ale dívka zamíří k němu a on rychle uhne pohledem aby si nevšimla jak na ni koukal… Ne, on doslova čuměl. Oči má zabodnuté do špiček bot. Když se posadí vedle něj, neuhlídá se a podívá se na ní překvapeným výrazem. „Jo, jasně.“ odpoví stručně, rychle ho vytáhne z kapsy a podá jí ho. Na obalu jsou hlavy kočiček na růžovém pozadí. Ne že by až tak miloval kočky, ale musel si koupit zrovna tenhle, neboť byl poslední a radši riskoval trapnou situaci než den bez kouření. Strčí do něj nějaká neposedná hlava, skloní se a vidí štěně, nejspíš pitbul, neznal moc dobře plemena psů. „Ahoj, kamaráde.“ pozdraví ho a nejdřív mu nechá očichat ruku. Pak ho pořádně podrbe za ušima.

Občasně je pravda že taky sedí jako pecka. Jen se dívá a nejsou skoro vidět náznaky životních funkcí. Naštěstí ale vždy živá je, to je štěstí.Nebo.. Kdo ví, třeba ne. Některé neustále srala. Ale co by si počala bez Arona a on bez ní? Ježiši. Je důležitá a nad sebevraždou nikdy nepřemýšlela. I když jako mladší kdy se dostala do všelijakých kravin se o to nechtěně málem pokusila. Drogy jsou zlo, naštěstí je už dlouho čistá, opravdu dlouho a jediné na čem svým způsobem zůstala, jsou borůvkové cigarety. Není to ale pravidlem, nezačíná tím rozhodně ráno jako někteří. Snídani jen tak za tohle nevymění. Pokud ale přijdou stresové situace, krabičku si za den klidně z nervozity dá. Ani to nedokáže prostě vnímat. Hrabala se na místě všude po svém těle jak blázen, z dálky to asi fakt vypadá vtipně, jako když po ní leze pavouk, na které je zvyklá a vážně se jich nebojí. Má k nim respekt, to ona, ale ne třeba takový jako k některým hadům, jinak je schopná se s nima normálně mazlit. Oddychne si naštvaně, když v tom zahlédne nějakého zrzouna v dálce, moc dobře si všimla jak civěl ale řešit to nehodlala. Dokráčí k němu na féra, hrcne si tam a vytáhne si cigaretu borůvkovou z fialové krabičky. Chytne do ruky jeho zapalovač, prohlédne si ho zaujatě a musí se nad tím uchechtnou. Umí si představit v jaké situaci ho získal. Joo.. Poslední zapalovače, taky její. „Uhum.. Mám s Hello Kitty, nevím co je horší.“ Ušklíbne se na něj pěkně, zapálí si konečně cigaretu a podá mu nazpět s menším úsměvem zapalovač. Potáhne si z cigarety a vyfoukne před sebe se zavřenýma očima kouř. Aron by jí zabil kdyby jí viděl, ale tak co. Usměje se nad tím jak se její pes k němu tak hezky lísal. Je to hodnej pes, je z útulku ale i tak je skvělej. Vzala si ho tam, protože se o něj starala a nechtěla se ho jen tak zbavit.. Nebo spíše ho někomu darovat. Až na to, že je to fenečka. A je úžasná. „Je to Zoe.. A já jsem Zoey.. Akorát že s ‚y‘.“ Uchechtne se nad tím, ohlédne se na něj zaujatě a sjede ho pohledem. „Smím znát tvé jméno?“ No, docela jí to asi i zajímalo, občas se prostě ptasla z důvodu nějaké.. Slušnosti, nebo jak to nazvat. Teď však jí tento člověk zaujal, už tím jak tu jak mrtvola seděl. A navíc jí půjčil zapalovač, super věc k začátku konverzace. I když jsem šla jen se projít se psem a čau, tak se chtěla ze začátku už zvedat. Nu dá mu možnost. Společnost dlouho neměla.. Ne tu lidskou. V útulku jí moc není.

Jaké měl první pocity z téhle ženy, dívky? No, nevěřil na první dojem, sám se několikrát spálil když dal na první dojem.Třeba jednou, když byl na večírku, potkal chlapce který prostě musel být gay! To si alespoň Leo myslel. Nakonec zjistil že jeho gay radar není tak dobrý a z večírku odešel s pěkným monoklem. Za tohle na sebe opravdu nebyl hrdý. Ale taky věděl že jinak si nikoho nenajde. A on měl rád něčí společnost. Moc přátel neměl bohužel, no věděl proč. Byl strašný co se seznamování týče. A navíc strkal nos tam, kam neměl. Což většinu, nebo spíš všechny vytáčelo. A tak byl rád když jsi k němu bez ostychu sedla. Věděl, že to vůbec neznamená že to bude strašně hluboké přátelství, ale už jen z toho že za ní nemusel běhat a snažit se být její kamarád se mu ulevilo. Ale zpátky k tomu co si o ní myslí. Vypadá jako ten typ holky, která ví, co chce a jde si pevně za tím. Tyhle lidi prostě kolem sebe mají auru, či jak se to říká a té si prostě nejde nevšimnout. Její hlas se netřepe, mluví normálně takže s lidma kteří vypadají jak bezdomovci nebo vrazi musí mluvit často. A nebo jí prostě nezajímá kdo je, hlavně že má zapalovač, že? Na její poznámku o Hello Kitty nejdřív zvedne obočí a pak se zasměje. „No jo, poslední zapalovač.“ s těmito slovy si ho od ní převezme zpátky. Doma měl sbírku už vyčerpaných zapalovačů. Až po ty s kytičkami nebo nahými ženami. Byl by radši kdyby tam bylo vyzobrazeno opačné pohlaví, ale ty ještě nikde neviděl. Jinak by stál v první řadě na jejich koupi. Lidi kolem něj nesnáší když kouří a tak je tohle příjemná změna. Zhluboka se nadechne a ucítí vůni kouře. Sbíhají se mu sliny, chtěl si dát další ale věděl že ještě před chvílí jednu měl a navíc to byla jeho poslední. Tu si schovával na pozdní hodiny, kdyby nemohl usnout. Psa, teda teď už ví že je to fenka, podrbe za uchem. „Rád tě poznávám, Zoe. I tebe, Zoey s ,y‘.“ zvedne hlavu a na jmenovanou se usměje. Všimne si jak si ho prohlíží, no moc z toho nevyčte, nevidí jí do hlavy a tak to nechá plavat. „Jsem Leo.“ podá jí ruku, která je ale celá od psích chlupů. Nejdřív si toho nevšimne ale pak si ji honem utře do kalhot. „Jé, promiň.“ uchechtne se a podá jí ruku znova.

Ona se na první pocity moc nesoustředí, ví že nemají většinou cenu, každý má totiž na člověka ve výsledku většinou názor jiný. A většinou se nespálí.. Lidem jednoduše nevěří a je k nim chladnější, nemá moc zájem se s nimi bavit. Ale jasně, snažila se ho přečíst. Ale pak se to dozví někdy třeba sama kdo ví. Nehodlá to momentálně moc řešit. Společnost sice měla až až a potřebovala být sama, ale on se zdá být v pohodě a ne jako slepice na univerzitě co tam pobíhají a drmolí o nejnovějším laku co schne za třicet sekund. Sedla si tam k němu bez dovolení, není to tu jeho a ani nevypadá, že by mu to nějak vadilo a kdyby ano, bez špatného svědomí by v klidu odešla pryč. Ona přátele spíše moc nechtěla. Možná tak jen ty pravé a měla jednoho, což bohatě stačilo. Nevěřila lidem, už protože měla špatné zkušenosti. Tudíž to že se s někým začala bavit neznamená, že mu věří, ale to každý inteligentní pochopí. On se zdál být příjemný, takže proč by se s ním nebavila? Navíc očividně jak to tak vypadá, taky vždy narazí na poslední zapalovače. „Ano, jako bych na to měla štěstí. No ono je to jedno, já je prostě ztrácím.“ Ušklíbne se nad sebou, nechápe co s tím dělá. Vždycky ho má tak hezky u sebe, pak najednou když má chuť na cigaretu sáhne do kapsy a zapalovač je fuč. Kdyby měla děravou kapsu tak neřekne, ale ona už je jako blázen a vždy to kontroluje. Samozřejmě díra nikde. Takže buď jí je někdo krade a nebo se najednou poslední zapalovače spojily proti ní a hodlají jí zapálit dům za to, že si jich moc neváží. Kdo ví.. Nezajímá jí to. Potáhne si z borůvkové cigarety a kuličky dole pro chuť praskne černě natřenými nehty. Usmála se na něj, očividně mu psi nijak nevadí, má u ní jisté plus. Prostě normální kluk neštítí se věcí, to zní super. Usměje se nad jeho rukou, donutí jí se zasmát jak si jí utřel. „Heleď klid.. Nejsem z cukru. Tohle řeším každý den. Tepláky u mého psa? Sebevražda.“ Zasmála se nádherně, tak upřímně že se jí v očích zajiskřilo.. V těch nádherně modrých očích co měli tu správnou jiskru. Stiskne jeho ruku. „Těší mě, Leo.“ Mrkne na něj, zahledí se na hladinu jezera zamyšleně. Možná že za tu společnost je ráda a naštvaná není. Chtěla být sama, ale tak co.. On není ten typický kluk. Toho už si snažila všimnout a zároveň se jí to líbilo. To jsou ti nejlepší kamarádi. A ne ti ze spolku, co ojedou každou jen proto, aby si ji vyškrtli ze seznamu. Chytne jeden z klacíků vedle na zemi a hodí ho do vody.. Samozřejmě že její fenka se okamžitě rozběhne za klackem. „Kdyby tě ohodila vodou, omlouvám se.“ Uchechtla se nad tím, ví že jemu to asi vadit nebude. Nevypadá jako nějaký snob, za což je i vděčná. Dohadovat se takhle s někým tady nemá zapotřebí. "Co ty tu tak sám?"

Přemýšlel, jak se jí líbí. Nemyslel vzhledově, jen se malinko divil, že ještě neodešla. Zapalovač si půjčila, zapálila cigaretu a už neměla další důvod, se tu s ním zdržovat. Možná to bylo tím, že dnes neměl náladu ani energii se chovat tak, jak se normálně chová. Na každého to někdy dopadne a na něj zrovna dnes. Bloumal nad nápadem, že z téhle školy zmizí a vrátí se domů. Ale i hned si to zatrhnul. Tohle své rodině udělat nemohl. Na to je měl až moc rád. Rád se někde takhle ukrýval, mimo město, kde ho nic nerušilo a jeho myšlenky vířily v jeho hlavě. Někdy si připadal osamělý. Moc přátel neměl, vlastně jeho jediní přátelé byla jeho rodina. Ale tu teď tady neměl, tudíž tu zbyl sám na sebe. Ještě jedna věc mu blokovala komunikaci s většinou studentů. Jeho orientace. Ať už chtěl nebo ne, klučičí zadky se mu líbily více než ty holčičí. Zkoušel to, bavit se s chlapci bez toho aniž by myslel na nekalé věci, ale nedařilo se. Vzdal to. „Zřejmě nám štěstí přeje.“ Pousměje se a hraje si nadále s fenkou. Zakousla se mu do rukávu mikiny, tahá za něj a všemožně cuká hlavou jako by měla dostatečnou sílu látku odtrhnout. Jen se tomu zasměje. Zvířátko neměl. Tedy, pokud nepočítáte rybičku jménem Adolf, která je něco jako jeho soukromí psycholog. Po dlouhém dni se jí svěřuje, co zajímavého se stalo a nestalo, sděluje jí své lehce pošahané myšlenky. Pomáhá mu to v noci usnout. Je na denním pořádku že nedokáže lehnout si do postele a hned se propadnout do říše snů. A tak to řeší třemi způsoby. Zaprvé se vypovídá Adolfovi, když to nezabere tak si zapálí cigaretu a pokud ani to, tak si musí vzít prášky na spaní. Párkrát to už přehnal a prospal celý den, vyučování, oběd, prostě všechno. No, a pak se probudil večer plný energie a začalo to nanovo. Když se zasměje, bere to jako dobré znamení, víc a víc ho to utvrzuje v tom, že ještě chvilku zůstane. A tohle je to, co potřeboval. „Tak to jsem rád. Ah, díky bohu že nejsi fiflena, co každou minutu řeší, co si ráno napatle na obličej.“ Povzdechne si, ale stále si na tváři drží úsměv. Jedna z věcí co ho dělá gayem. Tohle prostě ne. Make up a vybírání oblečení, jestli je tlustá nebo ne. Tohle prostě řešit nemusí. Nemá to zapotřebí. Díky bohu že kluci tohle neřeší. Tedy alespoň ty normální. Sleduje, jak své fence hází klacek, ona se za ním automaticky rozeběhne. Uchechtne se, neboť se na svých štěněčích nožičkách minimálně třikrát málem rozseká. „Neboj, nejsem z cukru.“ Zopakuje její slova a s úšklebkem se na ní otočí. Byl rád za někoho, komu by mohl zase ukazovat své úsměvy a úšklebky. Adolf mu v tomhle ohledu nestačil. Když se ho zeptá, co tu vlastně dělá, odpověď si pořádně rozmyslí, neboť nechce říct něco, co vyzní divně a opravdu dnešní noc nechce strávit na policejní stanici. Nakonec se rozhodne pro jednoduchou pravdu. „Přemýšlím.“

Ona nějak neřešila teď jak vypadá. Ačkoliv ano, lidé se hodnotí podle vzhledu a ať si každý říká co chce. První hledíte na vzhled a až pak máte možnost člověka poznat. Ale váš vzhled je částečně vaší vizitkou. Tím jak se oblékáte, už to v téhle společnosti hraje velkou roli. Ačkoliv oblečení pro ni roli zrovna nemá, to ona neřeší. Je to ale jako u knih. Pořád kecy nesuď knihu podle obalu, avšak takhle to nefunguje. Pokud má knížka hezký obal, zaujme vás. Obal je zde proto, aby zaujal čtenáře. Ona se tím ale neřídí, nebo se o to aspoň snaží. Vzhled však hraje v této době velkou roli, vždycky hrál. Přece nebudete třeba chodit s někým, kdo se vám nelíbí vzhledem, to je snad jasné. U něj by si nějak tipla, že je jiný.. Jak to říct. Možná právě i na muže. Nevěděla proč, ale na chlapech to dokázala moc dobře poznat. Ne tím, že by na ně něco zkusila. Není pitomá. Prostě se to dá dobře poznat. Nebude to žádným způsobem však předhazovat. Měla asi stejné pocity, jako právě on.. Někam zmizet a nevrátit se. Chtěla nasednout do auta a jet tak dlouho, dokud nevyposlouchá písničky co zná.. Jen jet, koupit benzin a objevovat nové věci. Nemůže to udělat, má tu nějaké důležité lidi, se kterými potřebuje být. Co to povídá.. Ne lidi. Jednoho a to je nejlepší kamarád Aron. Už dlouho ho neviděla, asi si našel nějakou slečnu, tudíž je k pochopení, že na sebe nemají nějak moc čas. Nikdy by mu to nezazlívala. Navíc rodinu nějak nemá.. Má babičku a tu nemůže obtěžovat a viset jí na krku. Sice tady moc společnosti nemá, ale to je jedno.. Ona vlastně žádné zábrany nemá, jako třeba on se svojí orientací.. Ona má blok v sobě. Má srdce jako zamrzlé a nikoho tam nepustí. Ale trápí jí to.. Vypadá silně, svým způsobem nějak ‚drsně‘, ale je to maska co dobře umí použít před ostatními. Sleduje její fenku, tedy její nejlepší kamarádku a uculí se nad ní.. Hezky ji pohladí, aby ji naznačila, že za rukáv by ho neměla tahat. Ví, že jemu to třeba nevadí, jenže co když to udělá někde ve městě nějaké fiflence? Pf.. Zoey by se pobavila asi, avšak pak to řešit? Ne díky.. Potěší jí jeho poznámka o tom, že není fiflena. „Hm.. Nejsem, ale hodně lidí si to myslí. O to mi asi i občas jde. Nechci aby mě znali. Bez prominutí, na univerzitě je kde jaká svině.“ Uchechtla se nad tím pěkně, chytí jeden klacek vedle na zemi, odhodí ho do vody, aby se fena proběhla. Ví že nemůže daleko, malá se ještě docela bojí hloubky a tak to nebude pokoušet když ve vodě není s ní. Usmála se na něj lehce, přikývne chápavě. Přemýšlení je potřeba.. „Možná ti u toho přemýšlení mohu dělat společnost a můžeš to říct nahlas.“ Jen tak do vzduchu nadhodila, i přes to že nepočítá, že by tyto služby využil. Ví, jak tohle člověku můžeš občas pomoc. Navíc ona to vykládat nikde nebude, nemá potřebu. „Nejsem žádný psycholog, jasně.. Avšak, pomoci to trochu může. Studuju sport, ale věř že.. Lidi z tohohle oboru nebudou zrovna moji..“ Uchechtla se.

Ne málokrát si už řekl, že by tenhle svět potřeboval změnu. Jeho svět byl totiž postavený na křehkých dřevěných sirkách, který se mohl kdykoliv rozsypat tak lehce jako balíček karet. Záviděl ostatním, lhal by, kdyby řekl, že ne, jejich světy, které stály na železných trámech a nemohly se jen tak sesypat. Kdyby se narodil do jiného města, nebo i jen do jiné čtvrtě, jeho život by byl úplně jiný. Jeho rodina by nebyla chudá, nevzhlížela by k němu s nadějí, že vystuduje univerzitu a přinese domů dostatek peněz, aby si mohli konečně dovolit dárky na Vánoce nebo krocana na Díkuvzdání. Přemýšlel i nad tím že by změnil svou orientaci, jenže z toho nápadu nakonec sešlo. Po času mu došlo, že je to část jeho osobnosti, nezbývá mu nic jiného než to přijmout, nakonec se mu to i zamlouvá. Jenže se svým posraným životem se prostě smířit nedokáže. To že mu fenka tahá za rukáv není velké drama. Vždyť tu sedí v trávě s mikinou která neviděla pračku minimálně dva týdny. A tepláky možná ještě déle. Vypadá takhle někdo kdo by si z hravého štěněte dělal vědu? Pozorně ji poslouchá, je rád když se mu někdo otvírá. Slyší různé pohledy, příběhy lidí z různých zázemí. Jestli tohle náhodou nebude ten typ dívky, co se tváří drsně ale přitom… Zamyslí se nad tím jaká by její povaha mohla být ale to nakonec zjistí jen jedním způsobem. Vzhůru do toho. „Někdy jsem za tyhle typy lidí ale rád. Ne že by mě bavilo poslouchat to jejich mucq, lovískuju tě a podobně,“ zkřiví obličej do znechucené grimasy. „Ale je tu tak široké spektrum lidí, připadá mi že každý si dokáže najít někoho komu rozumí. Chápeš mě, že ano?“ S nervózním úsměvem se podrbe na hlavě. Rozháže si tím své rudé delší vlasy. Už by potřebovaly zastřihnout. Byl za svou barvu vlasů rád, spoustu lidí si ho pamatovalo hlavně kvůli barvě jeho hřívy. Nebo taky kvůli jeho vlezlému chování. Tak či onak bylo to jeho poznávací znamení i s pár pihami co mu vyraší když se do jeho tváře opřou sluneční paprsky. Zarazí ho jak otevřeně se k němu najednou chová. Je to poprvé od chvíle co nastoupil na univerzitu co ho takhle člověk vyzívá aby mluvil a vyslovil své myšlenky nahlas. Většina lidí se spíš modlí aby zmlknul. „Ehm, myslím že si své myšlenky radši nechám pro sebe. Pro tvé dobro.“ Zakření se. „Ale děkuji.“ Tentokrát se na ni mile usměje aby dokázal že svá slova myslí vážně. Mění své grimasy dost často, nevydrží to ani minutu aby obličej nezměnil. Je to další věc která o něm vypovídá mnohem víc než si myslí. Může lhát ale jeho výraz ho prozradí. „Může být někdo tvůj člověk? Možná je každý tvůj člověk ale u některých to jde snadněji než u jiných.“ Mumlá i spíše pro sebe polohlasem. Třeba jeho rodina. Miluje je, to ano. Je tam pro ně vždy když ho potřebují ale možná kdyby nebyli vázáni stejnou krví, neměl by k nim tak blízko. Jenže okolnosti, jejich krev je svedla dohromady a tak je to snadné s nimi vycházet.

Každý to má podle ní v životě aspoň trochu těžké. Má nějaké tajemství co ho tíží a pokud ne, možná mu to trochu závidí. Občas přemýšlela nad tím, jaký by byl život někoho jiného a žít ho. Vyrůstala pouze s babičkou, jelikož lásku od rodičů nikdy nedostala. To jen její starší sestra, kterou za to nesnášela. Jednoduše mohla mít vše, ale Zoey vše zakazovali. Tak utekla k babičce a žila s ní.. Chtěla mít normální život a ten s babičkou v rámci možností měla. Nebylo to to, co by si člověk vysnil, ale co se dá dělat. Neměla potřebu na to myslet. Zvykla si na život co má, nezmění ho a bude furt jednoduše stejný. Zamyšleně pozorovala hladinu jezera, mohla by se pomalu vracet zpátky.. Zoe jí tu beztak za chvíli začne únavou usínat a to může dělat i doma ve svém vyhřátém pelíšku. Ještě by se jí jako vždy vyválela v hlíně a dnes se jí zrovna Zoe koupat nechce. Avšak asi bude muset.. Zoe vždy zapáchá po vodě z jezera či rybníku. Zaposlouchá se do jeho slov s úšklebkem a kývne. „Možná že dokáže, to spektrum je veliké, avšak všichni mi připadají v hloubi duše úplně stejní.“ Až na Arona, jejího nejlepšího kamaráda. Ten je jiný, a pro ni nejlepší no. Jak jinak. Jediný člověk tady, kterému se kdy mohla s čímkoliv svěřit.  Zrovna teď by to potřebovala ze všeho nejvíc. Ona si přišla svým způsobem obyčejná, ale snažila se říkat a chovat se jinak aby to nešlo na ní poznat. Projede si rukou své husté hnědé vlasy, ohlédne se opět na něj a pokrčí rameny. Je jí jedno jestli to chce říci nebo ne, možnost má. „Nevadí mi to, ale tvůj výběr.“ Pousmála se nad tím lehce, kývne na jeho dík. Dalo by se říct že je to maličkost, avšak ne u ní. Nenabízí to totiž jen tak někomu. Vzhledem k tomu že sdílná zrovna není a s lidmi si spíše tak jako hraje. Zaposlouchá se do jeho delšího monologu a zakroutí hlavou. „Nemám svého člověka. Možná jednoho. Ostatní pro mě svým způsobem nic neznamenají. Nikdo se zatím nenašel, krom Arona.“ Jméno Aron spíše zamumlá, rozhlíží se stále kolem sebe, nervózně poklepává nohou. Neměla moc náladu už o tomhle mluvit. Pomalu se zvedne a zavolá k sobě malé štěně pitbula Zoe. „No, každopádně děkuji za tvou společnost a zapalovač.. Asi už půjdu.“ Mrkne na něj, připne si své štěně na vodítko a rozejde se směrem pryč od jezera k městu a do toho hluku. „Čau zrzku.“ Usměje se na něj hezky, pak už se rozejde pryč. Ví, že tohle není jejich poslední setkání.

Dívčí spolek → Jezero

Měla to tu ráda, jejím důvodem snad ani nebyl ten klid, jako spíš voda, na kterou měla z břehu výhled. A kdyby se v posledních dnech neochladilo, ač stále nebyl kdoví jaký mráz, možná by do vody i skočila. Nicméně byla ráda, že ji Lacey vytáhla ze spolku, jen byla trochu nervózní, protože musela někam odběhnout a řekla jí, aby na ni počkala. Dobře, to dokázala přežít, ale přeci jen, už jí to trvalo docela dlouho. Ze zadní kapsy tmavě modrých džínů vytáhla svůj mobil a zkontrolovala čas. Dobře, možná zařizuje něco vážně důležitého a protáhlo se jí to, nebo někoho cestou potkala a dali se do řeči. Jiné možnosti snad...ani nejsou? Tedy jsou, určitě jsou, jen ji nic nenapadalo. Mohla také zapomenout, nebo potkala toho kluka, o kterém pořád básní. Pravděpodobně si ale vzala knížku, někam zalezla a úplně ztratila pojem o čase. Chvíli dokonce přemýšlela, že by jí zavolala, ale nakonec se rozhodla, že ještě nějakou chvilku počká. Sedla si tedy na zem mezi vysokou trávu a dala se do pozorování klidné vody. Podepřela si rukou hlavu a začala s přemýšlením nad vším možným. Byla šťastný človíček plný energie a lásky k druhým, přesto pořád nemohla zapomenout na Annysina slova a fakt, že možná jsou kluci vážně tak hrozní, jak říká. To se ovšem bilo s jejím přesvědčením o tom, že všichni lidé jsou v podstatě dobří, nebo do toho minimálně dospějí. Časem. A nějak přemýšela, co ji k tomuto závěru vlastně vede, jelikož žádné zkušenosti s tím vlastně nemá. Všichni kluci, které kdy potkala, byli jako Oliver Tonkin. Proto tak ráda sledovala nadšenou Lacey, když mluvila o tom tmavovlasém klukovi, jehož jméno začínalo na B, ač si teď na jeho znění nemohla přesně vzpomenout. Zdál se být rozhodně jako milý kluk, možná trpěl uvnitř, viděla v něm nějakou bolest, ale způsob, jakým o něm její kamarádka mluvila ji přiměl věřit, že je jeden z těch dokonalých kluků, milých a úžasných, těch dobrých, ve které ona věří. A asi to byla jedna z těch věcí, které jí dodávaly naději, že má přeci jen pravdu a její nejlepší přítelkyna se zmýlila. Nahmatala kamínek vedle sebe a hodila ho po vodě, párkrát poskočil, až se na vodě vytvořilo pár kroužků a potom jí zmizel pod hladinou.

Nerdský spolek -> Jezero

Sice se viděli nedávno, ale i tak se mu Lacey ozvala s tím, že má volnou chvilku, jestli by se mohli vidět. Očekával, že se stalo něco průlomového ohledně Blainea nebo ohledně školy, proto okamžitě souhlasil, i když on nebyl úplně nezaměstnaný. Holt co by kvůli své drahé kamarádce neudělal, když to znělo akutně, prostě si čas udělat musel, to je hlavní pravidlo přátelství. Alespoň pro něj. Trochu si porovnal svůj pracovní stůl, aby věděl, kde má pokračovat, až se vrátí, během práce na jeho stole totiž vládl chaos, který by po pauze už určitě nepochopil. Hodil na sebe lehčí svetřík, venku už se totiž trochu ochladilo, do kapes strčil potřebné věci, ale dnes cigarety nechal v šuplíku bezpečně skryté, no a mohl vyrazit. Vyrazil z pokoje, který si poctivě zamkl a pak i ven ze spolku, kde naposledy zkontroloval místo jejich srazu – a pak už vyrazil za Lacey k jezeru. Měl to u jezera rád, dobře se tam četlo i přemýšlelo, bylo příjemné sedět v přírodě během čtení, vždycky to mělo úplně jinou atmosféru, než když seděl v pokoji, mnohem hezčí atmosféru. Někdy si sem i chodil za kouřit, ale to moc často nedělal, protože to nebylo úplně ideální místo, jezero bylo až moc otevřené a snadno by na někoho mohl narazit, což by bylo dosti nemilé. Asi by si měl lépe kontrolovat místa, která si volí jako bezpečná, protože posledně ho načapal neznámý fotograf v zahradách, z toho měl dost problém vybruslit, ale asi se mu to podařilo, on to tak alespoň vidí.
Když už konečně dorazil k jezeru, Lacey tam už byla. Tedy, nebyl si jistý, že je to Lacey, ale už z dálky viděl blonďatou hřívu a předpokládal, že v tomhle začínajícím chladu by sem moc lidí nechodilo, takže si byl celkem jistý, že se jedná o Lacey. Proto zrychlil krok, nechtěl ji nechávat ještě déle čekat, protože to vypadalo, že už nějakou chvilku vyčkává, což ho samozřejmě mrzelo. „Ahoj Lac-“ pozdravil, ale to už se osobě podíval do obličeje a zjistil, že se tedy rozhodně nejedná o Lacey. „Auhm,“ zamrmlal něco nesrozumitelného a ruku připravenou k objetí zase stáhl k tělu. Jak mu jen teď bylo trapně. „Promiň, já, no, měl jsem se tady sejít s mojí kamarádkou, a jste obě blondýnky, takže, eh, promiň,“ nervózně se podrbal na zátylku a nejistě se na ni koukal, mrzelo ho, že takhle vybafl na cizího člověka. Bože, takhle nesouvisle a se záseky už dlouho nemluvil, ale taky je to už dlouhá doba od toho, co se naposledy takhle moc styděl, že by se nejraději hanbou propadl.

Pro ni už chvíle začínala být poněkud dlouhá, netušila, jak dlouho tu ještě bude čekat, ale v tom chladnějším počasí, jen ona a její myšlenky, se jí začínalo zdát, jako kdyby ji přepadala smutná nálada. Mohla si být ovšem naprosto jistá, že ji to přejde hned, jakmile dorazí její milovaná Lacey. Nechápala úplně, proč nemohly zůstat třeba ve spolku. Tam bylo teplo a mohla zůstat zachumlaná v peřinách, což měla vlastně původně v plánu. Místo toho tu seděla na studené zemi a házela kamínky do vody, zatímco přemýšlela nad...vlastně vším možným. Už zřejmě probrala i svůj smysl života a jediné na co došla bylo, že chtěla, aby se lidí smáli a byli šťastní. Tak svůj smysl života přisoudila k dělání lidi šťastnými a plnými naděje. Tak, jako byla ona. Naděje ji pevně držela a nedovolovala ji propadat do zoufalství. A když už se na dno dostala, snažila se vyplavat zase zpět. To byla Tabbs, plná naivity a optimistických myšlenek. Když už se zdálo, že se nudou ukouše, ozval se chlapecký hlas a byla si téměř jistá, že zdraví Lacey. Proto rychle otočila hlavu, aby zjistila, kde je. Už došla! A nebo ne. Zdálo se, že kluk, který zdravil Lacey, zřejmě zdravil spíše ji a tak nějak si je spletl. Rychle se zase zvedla ze země a koukala se na něj, jako nějaké zmatené štěně, což vlastně zřejmě byla. Až tedy na to štěně, pořád se považovala za člověka. "To je v pořádku." mávla nad tím rukou s úsměvem a na chvíli úplně zapomněla, že mluvil na 'Lacey.' Jakmile jí to ale došlo, zatvářila se naprosto nechápavě, zamyslela se, rozhlédla se kolem a potom pohledem zastavila zase na klukovi. "Počkat," zhluboka se nadechla, "ty se tu taky máš sejít s Lacey?" zeptala se poměrně zaraženě a v hlavě se jí začalo nořit plno teorií. Žádná jí ale nepřišla jako něco, co by dávalo smysl a proto zakroutila hlavou. "To nedává smysl." zamumlala tak nějak pro sebe.

Propadal se spirálou hanby, neměl by na lidi takhle vyskakovat, očividně to nemusí vždy dobře dopadnout a očividně nemá úplně dobrý odhad na to, na koho vyskakuje. No a pak to vypadá, jak to vypadá. Hrůza, o tomhle rozhodně nebude nikomu vyprávět, možná tak Lacey, až dorazí, aby jí za to z legrace vynadal, že chodí pozdě a jeho vystavuje takovým trapasům! Když se trochu uklidnil a to děvče si prohlédl, jeho klid byl zase ten tam. Říct, že byla hezká, bylo slabé slovo, vypadala jako ty perfektní dívky z amerických filmů, tak vlastně vypadala i Lacey, ale u té věděl, že má zlaté srdce a rozhodně to není taková klasická holka z amerických filmů, jenže u téhle slečny si nemohl být vůbec jistý. Její vzhled vyzařoval natolik, že i dokonce přehlédl její zmatený výraz, kterého kdyby si všiml, možná by se zase trošičku uklidnil. Ovšem když nad tím mávla rukou a usmála se, bral to jako celkem dobré znamení, že tady doopravdy nenarazil na žádnou americkou krásku s nosíkem otočeným do nebes. Její další slova ho dokonce probrala natolik, že se odvážil i mluvit. „Jak.. taky? S tebou je dohodlá, že,“ vytáhl z kapsy telefon, aby byl naprosto přesný, „se s tebou sejde u jezera ve čtyři odpoledne?“ přečetl kus obsahu její zprávy a zpoza telefonu vykoukl na blondýnku před ním, očekávajíce odpověď. Telefon poté schoval zpět do kapsy a na její nepochopení situace pokýval, ale pak.. pak mu to došlo. O čem se to s Lacey posledně bavili? O lásce. O tom, že nikoho nemá a s nikým nikdy nebyl. O tom, že se bude snažit mu někoho dohodit, aby byl šťastný jako ona. Dokonce s tím i souhlasil, hlupák jeden! Kdyby odmítl, teď by nebyl v tak trapné situaci, i když… nebyl by? Možná by to Lacey zkusila i kdyby odmítl, protože by ho prostě chtěla udělat šťastným. A tak si jen povzdechl, nečekané, co mu Lacey provedla. Alespoň čekal, že když souhlasil, tak mu to aspoň oznámí, ne že ho bude tahat za nos, ale co, teď má důležitější problémy… „No, jo, je to zvláštní,“ souhlasně přikývl, i když věděl, byl si skoro jistý, že ví, že to smysl dává. „Třeba potřebovala na něco názor a chtěla dva různé, jenže má málo času, tak se s námi chtěla sejít dohromady, ale někde se.. zasekla,“ navrhl první blbost, co ho napadla, a nejistě se usmál. Netušil, jak moc důvěryhodně to bude znít, ale rozhodně jí nechtěl říkat pravdu o tom, že tohle by mělo být dohodnutá schůzka.