Byla to snad až příliš velká náhoda a jí to začalo připadat docela divné. Dokonce ještě víc po tom, co jí přečetl kus zprávy, kterou mu zřejmě Lacey poslala. Tabitha se mírně zamračila, ano, ona se zamračila, Tabitha, ta Tabitha, kterou všichni známe se zamračila. Ha. Divné. Ať už si rozhovor s Lacey přehrávala jak chtěla, nikde nemohla najít ani letmou zmínku o někom dalším, s kým by se měly setkat. Proto byla tolik zaskočená, překvapená a hlavně se docela bála, že se Lacey třeba něco stalo, jelikož si myslela, že už se tu dávno ukáže. "No, vlastně mi spíš řekla, abych kolem čtvrté došla k jezeru a že by moc ráda šla rovnou se mnou, ale ještě si něco musí zařídit." vylíčila mu ve zkratce jejich nedávnou konverzaci a se znepokojeným výrazem zakroutila hlavou. Prostě jí to nedávalo smysl. Úplně nechápala, o co jde a proč tu vůbec ještě není. Taky jí nelezlo do hlavy, proč tu byl on. Taky se s ním chtěla sejít, jistě, ale proč? A teď je tu nechala. O co jí jde? V hlavě se jí tvořila spousta otázek, což ji neskutečně mátlo.
Ten kluk, kterého si vlastně ještě nedokázala ani prohlédnout, jaksi asi souhlasil s její tichou poznámkou. Prohrábla si vlasy, zmateně se ještě jednou rozhlédla, kdyby náhodou někde neuviděla Lacey přicházet a s povzdechem spustila ruku podél těla. Ve chvíli, kdy znovu promluvil, se na něj podívala. Bylo jisté, že úplně nerozuměla situaci, ve které se náhle ocitla a necítila se tak příliš příjemně."To je možné." s pokrčením ramen souhlasila s jeho teorií. Ze zadní kapsy džínů vytáhla svůj mobil a odemkla obrazovku. "Asi bych jí měla zavolat, nebo alespoň napsat...?" větu zformulovala do jakési neplánované otázky, en takové poloviční, a nakrčila obočí v bezradném pohledu, který mu věnovala.

Dívence se dle jejího zamračení moc nelíbilo, co se tady od Lincolna dozvídala, což se jí koneckonců nemohl divit. On by na jejím místě reagoval asi úplně stejně, kdyby neměl ponětí, co se děje a proč tedy neuvidí svou kamarádku. Cítil se hrozně, že se s tou mile vypadající blondýnkou nepodělil o opravdový důvod, proč tady jsou, a raději si vymýšlel lež, kterou by nejenom ochránil Lacey, ale i zbytek svojí důstojnosti, kterou částečně ztratil, když na tu blondýnku málem bafnul a spletl si ji s Lacey. „Aha, vy jste spolu mluvily, takže jsi, taky ze spolku?“ možná se jen snažil vyplnit tu jejich trapnou atmosféru něčím normálně, trochu nadlehčit hovor, kdo ví, ale trochu chtěl vědět, s kým má tu čest a koho mu to Lacey poslala, ta zvědavost v něm trošičku hlodala. Kdyby nehlodala, asi by se s ní už rozloučil, otočil se na patě a zmizel. Pravděpodobně by si to nakráčel rovnou za Lacey a vedl by s ní hezký rozhovor.
Tiše si povzdechl, když viděl, jakou má to děvče o Lacey starost, jestli se jí něco nestalo a proč se k nim ještě nepřipojila, až jí bylo Lincolnovi líto. Tu hloupou lež, co si vymyslel, si vůbec nezasloužila, a ani si nezasloužila, aby se strachovala o Lacey, která teď beztak někde sedí a spokojeně si mne ruce, jak jí to všechno hezky vychází a prochází. A tak se zhluboka nadechl, podíval se na dívku před ním a pak raději odklopil zrak stranou, na jezero. „Myslím, no myslím, že to bude zbytečné,“ vydechl a na chvíli se odmlčel, pohledem pořád skenoval jezero a znovu váhal nad tím, co se právě chystá udělat. „Lacey si totiž stěžovala, že jsem moc u knížek a málo s lidmi, tak jsem jí slíbil, že se budu víc bavit, ona řekla, že mě bude zvát ven i s někým, abych poznal nové lidi, s čímž jsem souhlasil, protože – no, zkoušela jsi někdy Lacey odmítnout?“ tohle celé vyplivl na jeden nádech a zasekl se až u té otázky, při které se na slečnu dokonce i podíval, ale když začal pokračovat, raději zase zvolil jezero. „No ale nečekal jsem, že to vymyslí takhle, i když mohl jsem to čekat, mívá nabitý program, no ale, prostě, kvůli tomu tady jsme,“ dokončil složitý výklad, který nebyl tak úplně pravdivý, ale copak by na ní mohl vychrlit, že se jeho drahá kamarádka Lacey rozhodla mu někoho dohodit a vypadá to tak, že se tahle blondýnka stala první kandidátkou? Ne, to by nedokázal. „A, hm, promiň,“ broukl nakonec a až po těchto slovech se na ni odvážil podívat.

Po tom, co mu sdělila obsah své konverzace s drahou Lacey, která teď byla kdoví kde, na to kupodivu navázal otázkou. Docela ji to překvapilo, ani nevěděla proč. Většinou se lidi nezajímali, zvykla si na to a hledala pro to u každého nějakou výmluvu, že to vlastně není nic až tak špatného a o těch lidech to vůbec nic neříká. Zřejmě i proto na své zmatené tváři vykouzlila úsměv od ucha k uchu a přikývla. "Ano, nastoupily jsme ve stejnou dobu." pověděla už o něco uvolněji a veseleji. Přesto jí hlavou stále běhala myšlenka na Lacey, která pro ni v tuto chvíli byla jako pohřešovaná. Mohla se alespoň ozvat, že bude mít zpoždění. Znovu zkontrolovala mobil, aby se ujistila, že jí od ní nepřišla zpráva, ale nic. Neozvala se. Ve chvíli kdy zřejmě dostatečně jasně vyjádřila své znepokojení, ač vůbec nezamýšlela do svého strachování se zatáhnout i chlapce stojícího naproti ní, přeci jen z něj cosi vylezlo. Pozorně nastražila uši a v tuto chvíli se naprosto stoprocentně soustředila na to, co kluk říká. Chtěla totiž znát jeho důvod pro to, co řekl. Zbytečné? Vždyť by mohla...no počkat. Opravdu se dal do vysvětlování své domněnky. V tuto chvíli se Tabitha tedy naprosto přestala bát o svou drahou přítelkyni a místo toho se na něj kapičku napjatě a zmateně koukala. Z toho jeho povídání si snažila odnést co nejvíce, vše uvnitř nějak pochopit a snad se vžít do jejího uvažování. Ano, tohle opravdu znělo jako Lacey. Ona by pravděpodobně udělala něco podobného, kdyby měla takové přátele, bohužel nikoho takového už dlouho nepoznala. Nechtěla ho přerušovat, proto i v těch krátkých pauzách mezi větami mlčela a čekala, jestli je to opravdu konec, nebo se chystá říct něco dalšího. Nakonec, když se jí omluvil, z hluboka se nadechla a zavrtěla hlavou. Na tváři se jí znovu objevil úsměv od ucha k uchu. "Ty čteš." poznamenala, ako kdyby to bylo to jediné, co si z toho odnesla. Ani s takovými lidmi se často nepotkávala. Všichni kluci byli zažraní do sportu a nikdo už se nezajímal o literaturu. Jediné, co přečetli byly nějaké časopisy a tím končili. "Jo, Lacey nejde odporovat," připustila s pokrčením ramen, načež k němu přistoupila o nějaký ten krok blíž a natáhla k němu ruku. "Když už na nás ušila takovou boudu...jsem Tabbs." představila se, aniž by jí byť jen na chvilku úsměv povadl. "A nic se nestalo." zareagovala konečně na jeho omluvu.

Jemně pokýval hlavou, když se o té dívce něco dozvěděl, a hlavně se dozvěděl, jak se seznámila s Lacey, to bylo taky celkem potřebné. Celkově se pomalu snažil dělat si o ní nějaký obrázek, když už Lacey usoudila, že by bylo dobré, aby se zrovna tihle dva seznámili. „Aha, to se ani nezmínila – teda, ona se většinou nezmiňuje o svých kamarádkách, hlavně poslední dobou,“ pousmál se, sám pro sebe tím narážel na snového chlapce v jejím životě, no a třeba tu poznámku děvče pochopí, kdo ví, jak důvěrný vztah má s Lacey… Tohle je vlastně celkem dobrý způsob, jak na jejich přátelství přijít, jestli je to jen nějaké příjemné děvče ze spolku nebo dobrá kamarádka. Když se na ni tak díval, rozhodně by ho nepřekvapilo, kdyby to byla dobrá kamarádka, protože ze sebe vyzařovala stejně sluníčkovou energii jako Lacey a inu, sluníčka patří k sobě a skvěle si rozumí. Trochu ho zarazila první věc, co řekla, když dokončil svůj projev, což mu i celkem ulevilo, celková nervozita z něj značně opadla, hned si přišel o něco líp. „No, jo, bylo by hloupé, kdybych nečetl, když studuji literaturu, tak jsem vlastně poznal Lacey,“ jemně se pousmál, literatura byla jeho oblíbené téma, v takových případech se ani nebál rozpovídat a celkem získal pevnou půdu pod nohama, ještě aby ne, když mluví o vlastním oboru. Navíc by bylo fér, aby i ta dívka věděla, jak se zná s Lacey, když on už ví, že jsou obě ze spolku. Aspoň tak mohl dokázat, že Laccey skutečně zná a není jen náhodný kluk, co trefil kousek jména dívky a netahá tady osamocenou blondýnku za nos, protože toho by určitě nějaké typy byly schopné. Přitakal ohledně Lacyiných superschopností, že ji nelze odmítnout, prostě když nasadí svůj roztomilý kukuč a tváří se, jakoby na tom závisel celý její svět, no to prostě nemůžete odmítnout. A když to odmítnete, tak nemůžete mít srdce, nebo ho máte z ledu. Překvapila ho, když k němu přistoupila blíž, ale na rtech se mu okamžitě objevil drobný úsměv, když se chytil za nabízenou ruku. „Lincoln,“ představil se, potřásli si rukou a pak tu svou stáhl zpět k tělu. Inu, tohle by Lacey určitě potěšilo, alespoň už nějak začali. „To rád slyším,“ navíc to znělo, jakože ji tohle malé setkání nijak neobtěžuje co se týče času, že si Lincoln nemusí cítit špatně, že by jí nějak zbytečně okrádal čas. „Ale jestli tě nějak ruším od nabitého programu, tak… No, sice vypadáš mile, ale chápal bych to,“ úplný gentleman.

Jemně se usmála a pokrčila rameny. "To je dost možné, teď mluví hlavně o... no," hlasitým nádechem se zarazila ve chvíli, kdy si uvědomila, že vlastně ani neví, jestli o tom s ním vlastně někdy mluvila. A tak nechala větu nedokončenou s tím, že pokud ví, o čem to vůbec mluví, pravděpodobně si to domyslí. Ač jí mohlo být jasné, že vzhledem k tomu, co řekl, zřejmě bude tušit oč jde. Asi docela chápala, proč se s ním Lacey bavila. Její kamarád, určitě. No, zdál se milý a především, měl rád knížky a to Lacey také. Jak se později dozvěděla, poznali se spolu skrze stejný obor. Měla doteď za to, že většina kluků moc nečte, ale asi to spíš bude tím, mezi kým se pohybovala. A zřejmě přitahovala potíže, jako je Oliver Tonkin a podobní kluci. "Takže studuješ literaturu," zkonstatovala s nadšeným výrazem, "začínáš na mě dělat dojem!" poznamenala s takovým hraně důležitým tónem hlasu. Bylo u ní obvyklé, že mluvila naprosto přímo, ale i když řekla třeba náhodou něco zlého, od ní to vyznělo poměrně přijatelně. Většinou. Hlavně se vždy snažila v lidech nacházet jen to dobré. Nějak ji docela ohromilo, žetenhle tmavovlasý kluk je přesně ten typ člověka, kterého nepotkávala příliš často.
Když už se jí představil, znovu se usmála od ucha k uchu a krátce se uchechtla. "Jako Abraham Lincoln!" poznamenala, jako kdyby přišla na něco obrovsky důležitého s nadšeným výrazem a přikývla. "Těší mě." řekla stále usměvavá Tabbs. "Ale vůbec! A přece tě nenechám zase se vrátit ke knížkám, místo toho mi o nich můžeš, hm, vyprávět." pronesla znovu zvesela a ohlédla se k jezeru. "Sedneme si?"

Z jejích slov dokázal vyvodit, jak blízké si jsou, protože to děvče očividně vědělo o Blaineovi. Bylo hezké, jak jeho jméno ani jeden z nich neřekl nahlas, protože se očividně oba snažili chránit to tajemství a nechtěli zradit Lacey, což Lincolna potěšilo. Ne všechny holky ze spolku jsou podle něj schopné držet tajemství, nebo tak aspoň usuzuje z útržků konverzací, které občas zaslechl, kde se řešilo úplně všechno a nic. Samozřejmě věděl, že ne všechny jsou takové, protože znal Lacey a teď, no, teď začínal poznávat Tabbs. „No, o něm,“ přitakal na její slova pořád s nekonkrétním jménem, ale chápali se, věděli, co ten druhý myslí, tak teď už by nějaká konkrétní jména byla skoro až zbytečná. „Přesně tak,“ odsouhlasil svůj obor s úsměvem, o tomhle tématu nikdy nebyl nervózní a nestyděl se o něm mluvit. Abychom zase nelhali, ne vždycky to tak bylo, na základce i na střední o tom mluvit nerad, protože na základce si za to vždy vysloužil spoustu posměšků a to pokračovalo i na střední, kde se k tomu přidala i šikana. Ale to vše je za ním, teď je na univerzitě, kde jsou i jiní lidé, co milují knížky stejně jako kn a on se nemusí cítit nijak špatně. „Ale, nepřeháněj,“ zamumlal a pohled na chvíli sklopil dolů a chvíli se bál, že zčervená - a to nikdy v životě nezčervenal! Naštěstí si ale udržel přirozenou barvu v obličeji. „Radši dost o mně, co studuješ ty?“ začal se snažit odvést pozornost na ni, navíc ho to zajímalo, jelikož podle oka nedokázal nic odhadnout. Krátce se zasmál, když ho přirovnala k Abrahamovi, to byla celkem pocta. Samozřejmě se zasmál hezky, čirým pobavením, ne nějakým výsměšným tónem, to by nebyl on, jen ho to od srdce pobavilo. „Taky mě těší,“ dodal hned, protože na to předtím tak trochu zapomněl. Usmál se, když ho ujistila, že tedy nemá nic na práci a ráda s ním stráví nějaký čas, potěšilo ho to. Navíc už v duchu viděl tu nadšenou Lacey. „To jsem rád a můžeme,“ přikývl na její návrh a už mířil k zemi, samozřejmě čelem k jezeru, protože takový výhled by si nenechal ujít.

Kupodivu tedy oba tak nějak tušili o kom je řeč, a aniž by se zmiňovalo nahlas jméno dotyčného, jen tak kdyby náhodou, nějak si rozuměli v tom, co se snažili říct. Rychle kýva na jeho slova. Ano, o něm. Toto ji v její domněnce, že opravdu ví, koho myslí, utvrdilo. Viděla tady, že byli zřejmě dobří přátelé. Kdyby také ne, zřejmě by o někom, jako je Blaine nevěděl. A především, Lacey byla skvělý člověk, který se obklopoval jen těmi dobrými přáteli a lidé, kteří pro ni důležití nejsou, nechávala za sebou. Bylo to fajn, alespoň si tak neublížila falešným přátelstvím. Zato Tabbs kdekdo přirostl k srdci, ve všech viděla to dobré a to byl potom u některých lidí opravdu špatné. Zkrátka a dobře, již mnozí ji zklamali a ublížili jí, přesto nepřestala mít víru v dobro v každém člověku a dál hledala ty, kteří budou jako Lacey, nebo třeba Annys, pro ni opravdu důležité osoby. Bohužel neměla moc přátel a to ani se svou povahou. Obklopila se totiž lidmi, v kterých dobro viděla jen ona, ti ji potom opustili a jí zbyla jen hrstička lidí, kterým mohla věřit. I když tu stále někteří byli, cítila se osamělá a často tak trochu...beznadějně. Přitom naděje a víra pro ni bylo něco velmi důležitého. Když tedy potkala někoho, u koho to dobré, nebo důvod jeho ne až tak pěkného chování, nemusela hledat, byla to pro ni příjemně nečekaná změna a přeci jen, měla o něco větší chuť se s takovým člověkem bavit více. A přesně tento typ člověka byl právě před ní stojící kluk s tmavými vlasy. Vlastně si ho doteď nestihla pořádně prohlédnout. Věnovala tomu tedy chvilku, když rozmlouvali o jeho oboru, což ji ohromilo snad ještě více, než jeho -alespoň prozatimní- milá povaha. Člověk by si při pohledu na něj řekl, že se určitě bude řadit mezi chlapce, pro než je jejich vlastní ego nejvyšší prioritou a vše ostatní jde stranou v momentě, kdy se o ně jedná. Tento dojem ale mohl opadat hned ve chvíli, kdy promluvil. Hlas měl totiž naopak docela mírný a nějakým způsobem příjemný. Nezdál se sebevědomím, což jí na jednu stranu přišlo nepochopitelné, na druhou však byla ráda, jelikož pokud má člověk sebevědomí zdravé, je to opravdu velké plus a dá se počítat i mezi výhody. Ona se považovala za člověka se zdravým sebevědomím, určitě se necítila jako nejdokonalejší člověk na planetě, ale také se příliš nepodceňovala. Možná jen malinko. Jak to měl on netušila, ale divila by se, kdyby ani trošičku sebevědomý nebyl. Vždyť i ona musela uznat, že vypadá opravdu dobře. Ne tím způsobem jako sportovci na zdejší škole, kluci z časopisů a filmů, spíš jako reálný člověk. Bez přetvářky. Snažící se pouze o to, dát najevo, že tohle je jen a pouze on, nic víc, nic míň."S moc kluky, kteří by studovali literaturu jsem se nesetkala, vlastně se kolem mě z nějakého důvodu poslední dobou potloukají spíš lidi jako..." chvíli se zamýšlela, jestli má uvést nějaký konkrétní příklad, "no, však víš, sportovci." pokrčila nakonec rameny. Docházelo jí, že je to pravděpodobně pro něj nepotřebná informace, spíše se snažila poukázat na důvod toho jejího nadšení. A že na ni udělal dojem. Nezvyklá byla i ta další věc. Rychle totiž otočil konverzaci jejím směrem, jako kdyby se o ní vážně chtěl něco dozvědět a ne mluvit jen o sobě. Shledávala to podivně... příjemné. "No," tím ji zarazil natolik, až málem zapomněla, co vlastně studuje, "přírodní vědy," odpověděla hned a překvapeně zamrkala. Z tváře jí stále úsměv neopadal, jako kdyby se nedokázala zatvářit jinak. Ono je to přece hezčí, když se lidi usmívají jeden na druhého a vzájemně si tak lepší den milým a přívětivým pohledem, dokáže to povzbudit a zlepšit náladu. Také se díky tomu druhý více uvolní, v což doufala, jelikož se jí Lincoln z nějakého důvodu zdál malinko nesvůj. Ovšem bylo možné, že si to jen špatně vyvodila. Když souhlasil s tím, že si sednou, udělala pouhý krok k jzeru, což stačilo, aby byla v dostatečné blízkosti. Přece by neseděla někde, odkud by na jezero neměla skvělý výhled, ne? Milovala vodu a když jí mohla být poblíž. Většina lidí to nechápala, spousta lidí plavat uměla, ale pro nikoho, s kým se dosud setkala, to nebyl takový zážitek, jako pro ni. Sedla si tedy na břeh jen kousíček od vody, že kdyby jen trochu natáhla nohy a svěsila je přes okraj, mohla by je namočit do jezera. Tomu by ovšem následovalo nachlazení, což vážně riskovat nechtěla a tak zůstala v bezpečné vzdálenosti s tím, že by vážně mohla zajít třeba v kvečeru do krytého bazénu, zaplavat si. Teď se ale hodlala věnovat Lincolnovi nejdéle, jak jen to bude možné, snad aby oddálila svou cestu do spolku a spolek samotný. "Tak mi třeba řekni, jaký žánr knih čteš nejčastěji." vyzvala ho ke slovu, jelikož ač byla komunikativní, byla zvyklá spíše poslouchat, nebo o něčem debatovat, než mluvit sama. Pokud se tedy zrovna nesvěřovala Annys, jelikož to potom vydržela mluvit opravdu dlouho.

Byl rád, že si i jen díky takové maličkosti mohl ohledně Tabbs udělat nějakou představu, s kým že má tu čest. Lacey totiž k sobě pouštěla jen skvělé lidi, obklopovala se úžasnými osobami a jak by se tomu člověk mohl divit, když ona sama vyzařovala takovou příjemnou atmosféru, která lidem usnadňovala se s ní bavit. Však díky tomu se spolu poznali, on se v její přítomnosti okamžitě cítil uvolněně a později, když začal zjišťovat, kolik toho mají společného, začal si jí vážit ještě víc. Tady s Tabbs to bylo jiné, ale to jen kvůli tomu, že nezačali úplně normálně, jak se konverzace začínají. Což ho hodně znejistilo, protože netypické začátky mu vždy hodně srazily jistotu a nasadily velkou nervozitu, nerad byl za ňoumu, i přestože jím prostě občas byl. Krom netypického začátku Tabbs působila i jinak než Lacey, Tabbs působila víc, hm, perfektně. Moc jako ta hlavní dívka z jakéhokoliv filmu, což ho taky zprvu trochu děsilo, ale i když už věděl, že to tak rozhodně není, jistotu mu to nedodávalo, protože pořád vypadala jako děvče, co může mít všechno, protože když se hezky usměje, každý by jí snesl modré z nebe. Možná se dokonce cítil i trochu jako lůzr, když se s ní bavil, ale s každou minutou ten pocit opadal. Ne že by mizela její krása, spíše se ukazovala její krása uvnitř, která ho dělala klidnějším. „Inu, ono nás tam zase tolik není,“ připustil s drobným pokrčením ramen, navíc když už tam jsou, tak bývají hodně zalezlí s knihami nebo se svými nerd kamarády, takže potkat je někde na akcích, to se moc nestává. Sám Lincoln vynechal minulý ples a i letošní vánoční večírek se chystá vynechat, což o něm hodně vypovídá. Ale tedy na příští akci vyžadující společenské odění jít musí, to slíbil Lacey, no a co slíbí, to dodrží. Holt bude muset odhodit svou nechuť chodit na nějaké akce a bude se muset překonat. „Ti se prostě potloukají kolem holčičího spolku, to už je takové, hm, riziko povolání,“ jemně se pousmál, i přestože ho to mrzelo. Tabbs totiž nevypadala jako někdo, kdo by byl úplně typickou osobou, co si začne s nějakým sportovcem a za týden si každý půjde svou cestou, což hodně usuzoval z jejího nadšení ohledně jeho oboru, ale samozřejmě by se také mohl mýlit, on nikdy neměl extra dobré cítění na lidi, asi protože se s nimi moc nebavil, takže neměl kde nabrat zkušenosti. „Přírodní vědy? Páni,“ obdivně se na ni zadíval a mohl jen doufat, že to nebude brát špatně. Ne že by si myslel, že je nějak hloupá a neměla by na takový obor, jen zkrátka tohle viděl jako jeden z těch obtížnějších oborů na škole, a vlastně se s moc lidmi z tohoto oboru neznal, možná neznal nikoho z tohohle oboru, o to víc byl překvapený. Začínal být opravdu zvědavý, co všechno se v této malé blondýnce může skrývat. „Tohle bude znít hloupě, ale-“ odmlčel se, nerad se cítil hloupě, ale na druhou stranu byl i zvědavý. „Co přesně se tam studuje? Jsi asi první, koho jsem potkal, nebo s kým se bavím, z toho oboru a já na tyhle věci nikdy neměl hlavu, tak jsem se o to ani moc nezajímal, ale když tě mám takhle po ruce, tak bych o tom rád věděl něco víc,“ mile se na ni usmál a doufal, že se mu nevysměje. Touto otázkou jí prokazoval velkou důveru, což nemohla samozřejmě tušit, ale on to věděl a nelitoval toho, zatím. Tabbs působila příjemně, čím dál tím víc, vlastně i díky tomu se vůbec osmělil položit tak hloupou otázku, kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo by působil jinak a hůře, i kdyby byl sebevíc zvědavý, otázku by si nechal pro sebe. Konverzace se opět stočila na něj, ale naštěstí se ho ptala na literaturu, milované téma, o kterém uměl mluvit vždy a všude. „Není to úplně žánr, ale mám rád literaturu 20. století, všechny ty předválečná, meziválečná, poválečná díla, hlavně ta, která byla režimy zakázaná, protože ukazovala pravdu. Rád čtu o tom, jaké to bylo, jak to lidé vnímali a jak to zobrazovali,“ poněkud obsáhlá odpověď, ale co se dá dělat. Tohle se stane, když studenta literatury zpovídáte z knih. „Co ty? Máš ráda čtení?“ optal se a neměl v hlavě žádnou ideální odpověď, nijak by v jeho očích neklesla, kdyby řekla, že nečte, ale samozřejmě by ho potěšilo, kdyby četla, ale rozhodně to není nějaký esenciální bod okolo kterého staví názor o člověku.

Když řekl, že jich tam vlastně moc není, přikývla, že rozumí a usmála se. To si také myslela, jelikož zkrátka potkala jen málo kluků odtud, ač ona vlastně spoustu lidí nezná. Ne, jak by chtěla. Projde kolem nich na chodbě, v parku, nebo v knihovně. Ale nikdy se s nimi nebaví, není si totiž jistá, jestli se oni chtějí bavit s ní. Spousta lidí se jí z nějakého důvodu straní, i když se snaží chovat ke všem mile a usmívat se i ve chvílích, kdy jí do úsměvu není. To zase tak často není, ale když už ano, musí si nějak zvednout náladu. Je věčné sluníčko, takové to zranitelné, a prý světlo nejvíce pohlcuje tma. Co když ji také pohltí? Na to ani nechtěla myslet. Bylo by to rozloučení s její osobností. A přeci každý má mít tu svoji vlastní nenapodobitelnou osobnost, ne? "Riziko povolání." zopakovala po něm a krátce se zasmála, přišlo jí to vtipné. "To máš asi pravdu." připustila s pokrčením ramen. Vlastně nad tím snad nikdy nepřemýšlela, možná to vážně bylo tím, že byla v dívčím spolku. Tam se přeci potloukají kluci z klučičího spolku a co si budeme, to většinou jsou ti tupí sportovci. Ona v nich tedy viděla i to dobré, na co nikdo další přijít nemohl, ale pro spoustu ostatních to byli a budou prostě tupí sportovci. Ona je nerada všechny házela do jednoho pytle. A také prohlašovala, že vlastně tak blbí nejsou a že to jenom dělají, aby zapadli do toho většinového názoru, který si všichni prosazují. Ne, že by to chápala, jen se s tím snažila smířit. A tak v nich vlastně viděla zranitelné chlapce pobíhající s míčem na hřišti jen, aby upoutali pozornost, protože ve skutečnosti jsou hluboko uvnitř nejistí. Tohle kdyby řekla komukoli, nazval by ji naivkou. Možná, že doopravdy byla, to nepopírala. Po jeho projevení úžasu při její odpovědi na obor, který studuje se usmála od ucha k uchu a vyslechla si, co chce říct. Vlastně jí to vůbec nepřišlo hloupé, moc lidí ve skutečnosti nevědělo o čem přírodní vědy jsou. Pravděpodobně, kdyby je nestudovala, sama by si tím tak jistá nebyla. Ač ona přírodu milovala už odmalička. Přesto je těžké odhadnout, co se opravdu studuje. A přírodní vědy je opravdu široký pojem. "Ono jde hlavně o to, jak si sestavíš rozvrh, většinou hodně okolo biologie, ekologická a evoluční biologie, potom některé hraničící s chemií, třeba biochemie organismů, nebo molekulární biologie, já se třeba zaměřila na biologii, antropologika a genetika člověka, ekologie, botanika, buněčná a vývojová biologie a..tak." nějak doufala, že bude alespoň trochu rozumět tomu, co řekla. "Samozřejmě někdo má spíše zaměření na geografii, geologii, chemii, hydrologie a tak..." člověk, který ji zná, by se mohl i divit, že se nevěnuje více hydrologii a hydrogeologii, ale nechtěla se soustředit jen na to, místo toho upřednostnila biologii s hraničními předměty, rozvětvenou tak nějak částečně do všeho. A ano, o svém oboru by mohla mluvit dlouho, jenomže spousta lidí by jí nerozuměla. "V kostce jde ale většinou prostě o přírodu, její chování a vztah mezi ní a námi, jak se ovlivňujeme, vyvíjíme, snažíme se nějak porozumět světu kolem sebe a najít zákonitosti." vysvětlila potom nějak zjednodušeně, jak by to asi ona vnímala a pokrčila rameny. Na tváři jí stále hrál takový pěkný milý úsměv a dívala se před sebe na jezero. Vodu vážně milovala. Potom se zase zeptala na jeho oblíbený žánr, odpověď se k ní dostala téměř ihned a tak se spokojeným úsměvem poslouchala. Co se války týče, většinou to příliš nesnesla. Ani když se učila v dějepisu o první, nebo druhé světové válce, nebylo to pro ni jednoduché. Slyšet všechny ty příběhy plné beznaděje o tisících umírajících lidí kvůli banalitám a lidem, kteří byli posedlí mocí, jí přinášelo jakýsi smutek. Byla nerada smutná, ničilo to její šťastný svět, sluníčkovou přesvědčenost o tom, že jsou všichni dobří. Přesto ji to ale svým způsobem fascinovalo. "To zní zajímavě." uznala a kývla hlavou. Potom se zeptal na ni, jemně se usmála a podívala se na něj. "Vlastně ano, čtu ráda, ale spíš příběhy, kde vítězí láska, romány a..." uchechtla se, "musím znít jako hrozné klišé. Nicméně, čtu spíše venku než někde uvnitř. Jsem raději v přírodě. To mě na tom možná baví ještě víc." přiznala se stále s lehkým úsměvem.

Potěšeně se usmál, když viděl její smích. Očividně neřekl zase takovou hloupost, nebo třeba i řekl, ale jí se líbila, což bylo vlastně hlavní. Můžete říkat všelijaké hlouposti, dokud to baví vašeho konverzačního partnera poslouchat, to je pak v pořádku. Když už toho druhého začnete nudit, nastává horší situace, což Lincoln naštěstí teď řešit nemusí. „A ještě máte blízko klučičí spolek, kde jsou hodně sportovci, takže je máte po ruce,“ doplnil další možné vysvětlení, i když se trochu zarazil u své volby slov. „Tedy, spíše oni mají po ruce vás,“ opravil se s jemným úsměvem, udělal to hlavně kvůli tomu, že ona sama předtím řekla, že se sportovci motají kolem ní, ne ona kolem nich. Samozřejmě to není tak, že by ty spolky stály hned vedle sebe, nalepené jeden na druhém, i přestože tuto metodu kontaktu často jejich obyvatelé aplikují, ale přijde mu, že tyto dvě budovy k sobě mají mnohem blíže než třeba nerdský spolek, který je relativně odtržený od světa těch dvou. Nijak si ale nestěžuje, alespoň ho neruší hluk party, které se tam často pořádají, nebo si to tak alespoň on představuje. Nad těmito stereotypy a představami teď ale mávl rukou, jelikož se právě měl dozvědět, co se pod tím magickým oborem, který studuje i tady přítomná Tabbs. Jakmile začala, poctivě ji poslouchal a visel jí na rtech, aby mu neuniklo žádné slůvko a on si mohl udělat alespoň nějakou představu. Trpělivě vyčkával, až skončí celou přednášku o svém oboru, pak přikývl na znamení pochopení a lehce se pousmál. „Takže je to vlastně hrozně široký obor a může se stát, že když potkám někoho jiného z oboru, bude to mít úplně jinak?“ tahle část o možnosti tak velké volitelnosti ho opravdu zaujala a on se chtěl ujistit, jestli si to přebral správně, nerad by si udělal špatnou představu a dál s ní žil. Každou vědomost, kterou získával, se snažil co nejlépe pochopit, aby nemohl udělat chybu, aby získával perfektní informace a představu o tom, co je kolem něj. „Ale máš poměrně široký rozptyl, to je obdivuhodný,“ neodpustil si drobnou pochvalu, jak jinak než na vědomosti. Ne že by neuměl ocenit vzhled, to uměl, jen to mu trvalo déle než se to odvážil ocenit i nahlas. Na druhou stranu inteligenci a dobrý charakter dokázal ocenit rychle, neměl problém něco takového říct nahlas, sám ani netušil, čím to vlastně je. Přírodním vědám odzvonilo a na řadu přišlo jeho téma, tudíž literatura, navíc se ho ptala na oblíbený žánr, což je opravdu náročná otázka. „Hlavně je to zajímavé v tom, čemu ti lidé v té době věřili a ty špatné věci prostě neviděli, nemohli vidět, je to prostě neuvěřitelný. Člověka někdy až mrazí, kolik prvků by se dalo zaktualizovat na současnou společnost,“ na konec si povzdychl a tento melancholický prvek doplnil i pokrčením ramen. „Ale i tak si člověk uvědomí, jak dobře se teď vlastně všichni máme, i když si občas stěžujeme,“ dodal, protože nechtěl být tak moc pesimistický, hlavně Tabbs nevypadala vůbec jako pesimista, takže by jí nerad kazil náladu tak nepěknými myšlenkami. Snad se mu hezké zakončení tohoto tématu podařilo, snažil se to podpořit i úsměvem. „Taky mám rád poezii, na tu mám speciální přednášku navíc, kde se probírá do větší hloubky než v základních osnovách,“ aby nezněl tak úplně pesimisticky, že má rád období války, rozhodl se přidat i tento fakt. Poezie sice také měla největší rozmachy v krizových dobách, ale i tak uměla působit něžněji než próza, a to i když popisovaly dvě stejné věci. To byla hlavní věc, co měl na poezii rád. Pak se na stejné téma vyjádřila i Tabbs, přirozeně ho potěšilo slyšet, že i ona má ráda čtení. Holt Tabbs má dobrý vkus na přátele. „Proč bys měla být klišé? Tohle označení nemám rád, společnost by měla být ráda za každého nadšeného čtenáře a neměla by řešit, co čte. U čtení je hlavní, aby tě to bavilo a něco ti to dalo, no a pokud tohle nalézáš v románech, tak to stačí,“ mile se na ni pousmál, myslel to zcela upřímně, jemu nezáleželo, co daný člověk čte, jen ho těšilo, že i lidé mimo literaturu čtou a baví je to, ať už čtou nějakou červenou knihovnu anebo i komixy, pořád je to super. „A taky čtu rád v přírodě,“ přiznal se jí, asi aby ukázal, že je taky tak trochu klišé.

Ve chvíli, kdy se nad tím člověk zamyslí, Lincoln měl vážně pravdu. Občas jí dokonce připadalo, jako by se prostor mezi těma dvěma spolky stále zmenšoval a zmenšoval. U nich byl někdo pořád, nebo před jejich budovou. To bylo prostě...nepříjemné. Neměla tak tolik soukromí, co by vyžadovala. Přikývla tedy na jeho slova. "Ano, a potom si člověk vyrazí v noční košilce udělat čaj a hned na něj někdo civí, to mi na tom hrozně vadí." postěžovala si, i když to příliš často nedělá, ale hned svůj znepokojený výraz změnila v široký úsměv. "Ale stejně si myslím, že akorát skrývají to dobré v sobě, protože se bojí, že by nebyli tolik populární, kdyby ukázali, že jsou vlastně mnohem víc než co ukazují." A že toho ukazují dost. Další Tabithina naivní myšlenka o hledání dobra uvnitř člověka. Podle ní byli prostě všichni moc milý, zdvořilí, chytří a plní citů a lásky, i když ve skutečnosti byli prostě někteří... ne až tak úplně takoví, jak si myslela. Jistě, u někoho to třeba odhadnout mohla, ovšem pochybuji, že by to tak bylo u všech. Tohle byla jedna z těch chvílí, kdy jasně ukazovala, jak vidí svět. Že vše má dvě strany je sice pravda, jenomže ne u všech je to tak, jak ona očekává. Nemůže přece čekat, že budou všichni dobří. Ale definujte dobrého člověka. To snad ani nejde. Dle Tabbs je každý člověk svým způsobem dobrý, jen potřebuje popostrčit, aby ukázal to malé světýlko uvnitř sebe. A prostě často věří v nemožné. Poté přišla řeč na její obor, což ji potěšilo, protože příliš lidí se o to moc nezajímá. Slyší přírodní vědy, vybaví si jen biologii, která se učila na nižších školách a je hotovo. Jenomže pravda byla, že je v tom prostě něco víc. "Vlastně ano," kývla s úsměvem, "mezi přírodní vědy se řadí geografie, takže někteří studují třeba kartografii, to mi vždy přišlo hrozně zajímavé, ale popravdě tomu vůbec nerozumím." krátce se zasmála a pokrčila rameny. Obdivuhodné. To neslyšela dlouho. "Díky," krátce se zadívala do země, "to je...když něco vážně máš rád, snažíš se o tom vědět co nejvíc. A já mám přírodu hrozně ráda." řekla s jemným, až skoro opatrným úsměvem, jako by se bála, zda bude vědět o čem mluví. "Například květiny, jsou zajímavější, než si lidi myslí. Nejsou jen pěkné a voňavé. Spousta z nich je užitečná. A třeba slunečnice, ty mám snad ze všech nejraději." Slunečnice měla vážně ráda, ale každá jedna květinka jí přišla nádherná, svým vlastním kouzlem. Jako také lidi. "A slunečnicová semínka v čokoládě chutnají skvěle." dodala ještě tak mimochodem. Povídat si s Lincolnem bylo jaksi ještě příjemnější, než čekala. Byl kamarád Lacey a už jen to o něm dost říkalo. Musel být vážně skvělý. A teď, kdy si s ním povídala začala chápat důvod, proč se s ním Lacey bavila. Měl rád knihy, to byla věc, která je určitě hodně spojovala. Ale mimo to byl také hrozně milý, neměl žádné narážky a být s ním bylo prostě fajn. A když mluvili o škole, nebylo to ani nijak zlé téma, protože rozebírali jen věci, které je baví a mají je rádi. On měl knihy a ona svět kolem sebe. Bylo to zvláštní, v podstatě by se dalo říct, že on byl zvyklý, minimálně dle toho, že na něj musela Lacey ušít takovou boudu, žít spíše v knihách a ona zase víc vnímala svět okolo a i tak si docela rozuměli. Možná, že Tabitha měla také vlastní svět, takový ještě nepoškozený s dětskou radostí ze všeho. Také byla pravda, že jí romány, které kdy přečetla, dodávaly trochu té její naivity do vnitřního světa. "To zní prostě... smutně." na tváři měla projednou zase lítostný pohled. Když o tom teď byla řeč, jak nad tím tak přemýšlela, bylo jí líto všech lidí, kteří si museli něčím tak příšerným, jako je válka, projít. "V tom máš pravdu." přikývla potom s o něco veselejším výrazem, když se zmínil o tom, že se vlastně mají dobře. Měli. A přesto se starali o hrozné banality, sice už nebyla světová válka, ale lidé stále válčili mezi sebou. Bylo to něco na zamyšlení. "Poezie," usmála se a kývla, "je na ní něco tak hrozně krásného." asi jako na přírodě. Líbilo se jí, že i ty nejhorší věci dokázala podat v jakési drsné jemnosti. Poezie. Přišlo jí to jako něco naprosto perfektního k ponurému dni někde u vody, roztáhnout si deku, zachumlat se do svetru a číst poezii. Nakonec se tedy vyjádřila i ona. Romány četla ráda, protože byly o tom, že láska vítězí nad vším. Tomu ona naivně věřila a bohužel, v reálném životě to bylo často úplně jinak. Přesto ale věřila. Když přišel čas, kdy k tomu něco řekl i Lincoln, odtrhla se od sledování jezera, což v podstatě dělala skoro celou dobu a podívala se na něj. Poslouchala ho a ač se usmívala stále, na tváři teď měla docela jiný druh úsměvu. Těžko se ale popisoval. Naklonila hlavu blíž k němu, jako by se mu chystala říct nějaké tajemství. "Jsi opravdu speciální člověk, Lincolne." a myslela to v nejlepším slova smyslu.

Soucitně pokýval hlavou nad historkou, co mu svěřila, a opravdu mermomocí vyhnal představu drobné Tabbs v noční košilce z hlavy. No co, koneckonců je to taky kluk, představivost prostě tolik ovládat nejde! „Soukromí je potřeba, to je pravda,“ pousmál se na ni, souhlasil s její stížností, to by totiž bylo nepříjemné každému, ať už by byl v noční košilce nebo i v normálním oblečení, prostě soukromí člověk chce mít, nechce mít ve svých prostorách cizí lidi, co na vás většinou koukají jako na kořist. „U některých bych tomu věřil, ale neřekl bych, že takoví jsou všichni,“ sám tyhle dvojité identity znal, literatura poskytovala plno ukázek takových charakterů, takže v tomhle oboru byl poměrně zběhlý. Samozřejmě to nikdy nevztahoval na své okolí, nebo rozhodně ne na sportovce, protože se o ně nikdy nijak extra nezajímal. Proč by taky měl? Oni přehlíželi jeho, on tedy přehlížel je, takže si byli kvit a on s tím byl spokojený. Nepotřeboval se hrabat v cizích životech a ani neměl zájem řešit, jestli jsou i uvnitř takoví, jací se reprezentují. O vnitřní charakter člověka se začne zajímat až ve chvíli, kdy se s nějakým člověkem začne bavit, takže vlastně ani neměl žádný ucelený a obecný názor na sportovce. Jediné, co tvrdil a sám si to i myslel, je, že se motají kolem holčičího spolku, to je ovšem ověřený fakt. Jinak se snaží neřídit se žádnými stereotypy.
Pak už přišla řada na její obor, což ho velice zajímalo, jelikož o tomhle moc neměl šanci se dozvědět nějaké informace, takže toho chtěl co nejvíce využít. „To je celkem nezvyklý, ostatní obory jsou prostě… jednotný, tohle jsem ještě neviděl,“ zamumlal zamyšleně, opravdu ho to fascinovalo, bylo to něco zajímavějšího, než na co byl zvyklý. „Nemáš vůbec zač,“ usmál se na ni, asi s nejširším úsměvem, co během celého jejich rozhovoru zatím dokázal vykouzlit. Souhlasně pokýval na její slova, moc dobře to chápal, však on to měl stejně. I on toho chtěl co nejvíce vědět o literatuře, protože ji opravdu zbožňoval a měl zájem se v ní vzdělávat, takže její touhu po přírodních vědách byla také pochopitelná a možná i víc obdivuhodná než jeho láska ke čtení. Musel se pousmát, jakmile se začala bavit o květinách, protože… Najednou se mu vybavila Teddy, obě sdílejí stejnou lásku ke květinám. „Věř mi, o kouzlu květin vím své,“ jemně se uchechtl, Teddy ho často poučovala a vzdělávala v této oblasti. „Pěkné a praktické, ideální kombinace,“ pochválil její volbu květiny, a kdyby tady byla Teddy, určitě by pronesla něco ve stylu, že se k ní slunečnice úplně hodí. A on by s ní samozřejmě souhlasil, i on by k Tabbs přiřadil slunečnici, taky byla takové sluníčko. Konverzace s ní ubíhala stejně snadno jako konverzace s Lacey, cítil se s ní stejně příjemně, jen s Tabbs to bylo… v něčem jiném, on sám ale nedokázal určit v čem, jen prostě jiné a v dobrém smyslu jiné. Tabbs byla taky mnohem větší optimista než on a nebo Lacey, což byl taky zajímavý prvek konverzace, bylo to něco nového. „Uh, promiň,“ s omluvou v očích na ni koukl, nechtěl jí kazit náladu, to si rozhodně nezasloužila, na to byla až moc velké sluníčko, nechtěl být jejím mráčkem, co ji zatemní radost, co v sobě má. Mrzelo ho, že vůbec něco zmínil… Naštěstí se po jeho optimistické poznámce zase trochu rozzářila, takže se mu trochu ulevilo. Jen s úsměvem přikývl, spokojen, že se usmívá. „Rozhodně, ta se čte v přírodě ještě lépe než normální literatura, dodává to mnohem větší kouzlo než jaké to dává při čtení prózy,“ podal to formou jakéhosi doporučení, třeba si tuhle radu vezme k srdci a sama okusí kouzlo tohoto čtení. Kdyby chtěla, doporučil by jí nejenom čtení venku, ale i konkrétní poezii. Musel by se ale hodně snažit, aby ji vhodně zvolil, musela by se hodit k její sluníčkové povaze, aby jí znovu nekazil den. Trochu se zarazil, když se k němu naklonila, překvapeně zamrkal a čekal, co z ní vypadne. „D-děkuju,“ nervózně se pousmál, ani chvilku nepochyboval, že by to nemyslela zle, začínal být pěvně přesvědčený, že toho by Tabbs snad ani nebyla schopná.

Souhlasil s ní, jistě, soukromí opravdu potřebuje každý. Dokonce i člověk společenský jako ona. Tedy ona je jak kdy, někdy je také nejraději sama. Sama a v přírodě. Ovšem být v přírodě s někým, Annys, Lacey, nebo třeba tady s Lincolnem, bylo mnohem lepší. Minimálně v této chvíli. Byla totiž ve sluníčkové náladě, což byla ostatně pořád, ale někdy méně. Třeba tehdy po plážové párty, když byla s Annys v tom podniku s nepříjemnou servírkou, to taky nebyla zrovna nejšťastnější, dostala se z toho ale rychle, jak jí bylo zvykem. "To ne," zavrtěla nesouhlasně hlavou, "já věřím, že každý je ve skutečnosti dobrý." prohlásila skoro hrdě a sluníčkově se usmála. Tady šlo zase vidět, jak moc naivní je. Kdyby jí už jen tak někdo otevřel oči a ukázal, že všichni lidi nejsou tak dobří... Ale o tom, jaký je svět ona věděla moc dobře. To však neznamenalo, že nemohla věřit a doufat v dobro, které měl dozajista každý člověk uvnitř, ne? Ale měla Annys a ta ji ochraňovala. Věděla o válkách, nepokojích a špatných věcech, které se děly, jen se rozhodla nezaměřovat se na ně, protože jak smutná by byla, kdyby se trápila kvůli všem problémům světa? Raději je přehlížela, nevnímala je. To možná bylo ještě horší. Dělala, že neexistují, i když si jich byla vědoma a také věděla, že jednou si je bude muset připustila. Svou optimistickou, pozitivní náladou se snažila přivést i lidi kolem sebe na dobré myšlenky a změnit tím to co jen může. Každý měl přeci na světě svůj podíl a ona se rozhodla využít svůj vliv na své okolí co nejlépe. Její život byla tedy taková kopa naděje sálající do všech stran a vrhající světlo i na další živůtky.
Ohledně svého oboru by se mohla bavit opravdu hodně dlouho, ale vážně je tu ten fakt, že by tomu málo kdo rozuměl. Mnoho názvů pro předmět přednášky lidi neznají, protože si ho spojí s něčím špatným, čeho se vůbec, ale vůbec, a to třeba ani okrajově, netýká. Nebo si je popletou a přijde mylná představa o něčem, co je vlastně docela jinak. S úsměvem přikývla na Lincolnovu poznámku. "Samozřejmě...ovšem není tu ani zdaleka tolik možností jako na univerzitě přímo zaměřenou na tyto přírodovědné obory, i když i tak je tu nabídka velká a vše, co například já potřebuji, tu je. Takže jsem v klidu." pokrčila rameny. Během toho povídání si přesedla do tureckého sedu a zase se zahleděla na jezero před sebou. Tak moc toužila po náhlém rapidním zvýšení teploty, aby mohla rychle skočit do vody. Přesto ale plánovala jít do bazénu hned, jak dojde ze schůzky s Annys. No jo vastně, Annys! Musela si hlídat čas, ovšem byla si naprosto jistá, že má ještě nějakou chvíli a v nejhorším na ni bude muset kamarádka chvíli počkat. Ona stejně šance, že by tam byla třeba o něco dřív byla mizivá. Ač pravdou zůstává, že Tabitha je většinou ta, která se trochu opozdí. Je totiž taková rozlítaná, cestou stihne pomoct pár lidem, nebo se s někým zapovídá při vchodu, nebo východu z budovy. Takže se vlastně mohla úplně v klidu věnovat Lincolnovi. Byl milý, opravdu milý, ani v něm to dobré hledat nemusela, vždyť to bylo tak viditelné! To dlouho neviděla, líbilo se jí to. Dávalo jí to tu důležitou naději a opravdu upřímně byla už teď vděčná Lacey, že je takovýmto podvodem přiměla dát se do řeči. Nikdy dřív ho snad ani nezahlédla, což byla škoda. Takového kamaráda by potřebovala už dřív. Ale co si budeme, s Annys a Lacey po boku byla i tak dostatečně spokojená, nikdy víc nepotřebovala, ale on byl přeci jen... něco docela jiného. A v jeho přítomnosti se už po tak krátké době cítila příjemně. Což u Tabbs nebylo nic nezvyklého, ale většinou si ten pocit jen nalhávala. Teď byl dozajista skutečný. Při tom jeho širokém úsměvu se usmívala taky, snad ještě víc než předtím, až měla takové rozkošné usměvavé tvářičky. Mluvila hodně a rozpovídala se dokonce i o květinách, jen potřebovala nějaký jednoduchý příklad. A Lincoln se očividně chytil, pochopil ji. "No...jo." uculila se, opravdu byly praktické a pěkné. Pro ni jako stvořené. Slunečnice byly její nejmilejší květiny, stejně jako milovala například jahody. Chtěla se dokonce zeptat, zda má také oblíbenou květinu, ale nechtěla ho nutit k vymýšlení odpovědi, byl kluk a ti květiny často nijak neprožívají. A tak tuto otázku raději odsunula bokem, ne přímo vylučovala, až se lépe poznají, třeba bude vědět, jestli má cenu se na to ptát. Ovšem že by to cenu mělo i teď, ale nevěděla by, jestli si vymýšlí, aby na ni zapůsobil, což často kluci dělali, nebo to myslí vážně. A přesně proto to nechávala na později. "Květiny jsou kouzelné, takové hvězdy, jen ne na nebi." usmívala se spokojeně když snila o slunečnicových polích, dřív na taková pole chodívala. Ale tady zřejmě žádné nebylo.
Jejich konverzace směřovala také k poněkud smutnějšímu tématu, to jí ovšem vůbec nevadilo. Jen soucítila s lidmi, kteří tuto dobu zažili. S lidmi, které nikdy nepotkala, s lidmi, které neznala a vlastně ani nevěděla, kdo byli. Přesto jí bylo líto všeho, co museli prožít. Muselo to být přece příšerné, žít v dobách války, kdy bylo všeho nedostatek a vaši nejmilovanější byli každou chvílí vražděni. Tolik lidí zemřelo kvůli lidské pošetilosti a hamižnosti. Nechápala to, ona by byla vše schopná vyřešit rozumem, stačilo jen udělat kompromis, válka není třeba! Ale to byl jen další její naivní názor, bylo to nemožné. Navíc muži rádi válčili, ukazovali svou sílu v bitvách a nechávali jiné zemřít pro vlast, ač mnohdy nedobrovolně."To je v pořádku, nevadí mi o tom mluvit. Jen je mi jich líto, jak žili a co se jim stalo. A my plýtváme vším co máme, no není to tragické?" podívala se na něj tím samým lítostným pohledem, ale přesto se její rty tvarovaly do jemného úsměvu plného vděčnosti a soucitu. Zdálo se ale, že nemá v plánu mluvit jen o tom, jelikož zmínil i poezii, která mu byla také drahá. I ona milovala poezii. Její jemnost a křehkost jí připomínala třeba také květiny, mnohé básně opěvovaly přírodu, lásku a dobro světa, takové měla nejraději. Co by do ní ale člověk neřekl, měla ráda i básně o světě takovém, jaký doopravdy byl. Ty, které se snažily lidem otevřít oči. To zřejmě potřebovala. Stejně si ale držela svou dětskou naivitu a odmítala tenhle pohled na svět, ať už to bylo jakkoli hrozné. "Rozhodně, čteš mi myšlenky." krátce a tiše se zasmála. Přicházela na to, že bylo opravdu pěkné mluvit s někým jako byl Lincoln. Přeci jen se jí ale zdál trochu nejistý. Byla to nejistota? Chvílemi se zdálo, že to pominulo, ale přesto tam něco bylo, něco, čeho si všímala odzačátku. A to samé, když se k němu naklonila, bylo to jen o pár centimetrů. Dokonce se ve svém poděkování zadrhl. Mile se na něj usmála, snad aby ho ujistila, že se s ní špatně cítit nemusí a zase se vrátila do původní vzdálenosti, kdyby mu to náhodou takhle přišlo nepříjemné. "Nemáš zač."

Překvapeně se na ni podíval, její skutečně sluníčkový optimismus ho zaskočil, takhle nadšeného člověka věřícího v dobro druhých snad ještě neviděl. Nejblíž tomu měla Teddy, která má taky všechny ráda, ale kolem ní se pohybují samí skvělí lidé, u té to chápe, ale tady Tabbs kolem sebe má i sportovce, a i u těch věří v jejich vnitřní dobro. „Je to možné, a taky je možné, že to tak není, tohle je jedna z věcí, která se nedá s jistotou určit, můžeš jedině věřit. No a víru ti nikdo nesebere,“ vlastně tím vůbec nevyjádřil svůj názor, jen tím dal najevo, že ten její názor nebude nijak hatit. Navíc, když si dá Tabbs dvě a dvě dohromady, tak vlastně na Lincolnův postoj přijde – jemu je to tak nějak vcelku jedno, hlavně protože se nebaví s tolika lidmi, aby se ho to výrazně týkalo. Těch pár, se kterými se baví, je výborných a hodných, no a zbytek… Zbytek na něj mohl nějak působit, ovšem na první dojem se nesmí tolik spoléhat, ten může i klamat. A tak si prostě a jednoduše o ostatních názory netvoří. To byla podle něj ta úplně nejvíc idealistická cesta, kterou si člověk může zvolit, protože se s ostatními a jejich charakterem vlastně vůbec, ale vůbec nemusí trápit, minimálně ne do chvíle, co se s vámi daný člověk začne bavit, a pak už ho poznáváte a můžete si na něj tvořit názor podle toho, jak na vás on sám působí, ne co jste o něm slyšeli. To musí být mnohem příjemnější i přímo pro ty lidi, alespoň dle jeho soudu, ale on koneckonců žádný filozof není, taky to může usuzovat špatně.
Vzdělávání ohledně jejího oboru bylo skutečně zajímavé, hlavně mu to přineslo plno nových informací, které mu sice budou celkem k ničemu, ale stejně je rád, že se to dozvěděl. Chodí na tuhle univerzitu už tolikátým rokem a tohle zjistil až dnes, to je trochu smutné, stydět by se měl! „To je jasné,“ pokýval hlavou ohledně univerzitních nabídek, nijak ho to nepřekvapovalo, prostě zaměřené univerzity mívaly občas nějaké výhody. Pro Tabbs to naštěstí nebyl žádný rozdíl, takže mohla spokojeně studovat i tady. „To je dobře, že jsi spokojená a nabízeli tady vše, co jsi chtěla,“ kdyby tomu tak nebylo, tak by se totiž asi ani nepotkali, což už teď začínal tušit, že by mohla být škoda. Už po takové chvíli mohl říct, že mu padla do oka a příjemně se mu s ní povídalo, a úplně bohatě by mu stačilo, kdyby byli jen přátelé, už jen mít takovou sluníčkovou osobu mezi svými přáteli by mu dávalo radost, takže i kdyby nedopadli tak, jak zamýšlela Lacey, on by si rozhodně nestěžoval, vztahy přeci nejsou všechno. Lacey by asi brblala, ale to by se zvládlo, už se nějakou chvíli znají a on by si s tím poradil. Nechtěl ale přemýšlet nad tím přesným důvodem, proč tady jsou, to by zase začal být nejistý, protože nebohé Tabbs neřekl úplnou pravdu, ale teď už bylo pozdě a nechtěl by kazit tu příjemnou atmosféru, kterou mezi sebou mají. Ale jednou jí to rozhodně řekne, nebo to udělá sama Lacey, kdo ví. No ale teď nebyl čas o tom přemýšlet, teď byl čas na květiny, o kterých toho slýchával hodně, takže nějaký ten přehled měl, asi větší než normálně kluci mívají, ale to mu bude jednou hrát do karet, až bude chtít potěšit svou potencionální přítelkyni, ne? Bude moct být originálnější a darovat zajímavější květiny než klasickou růži, protože jich bude znát víc. No a kdyby ani jeho znalosti nestačily, vždycky může poprosit Teddy, i když to by mu přišlo podobné jako podvádění při testu, takže by to musela být opravdu nouzová situace. „Hezké označení,“ usmál se, znělo to krásně poeticky, to se mu líbilo. Poetické výrazy v běžném životě vždy zněly úžasně a člověka tak hezky vnitřně zahřály, úplná hudba pro uši.
Když to nechtěně stočil ke smutnějšímu tématu, které se zdálo, že ji trochu rozhodilo, samozřejmě se začal starostlivě omlouvat a litovat svých slov, jelikož nerad dělal své okolí smutné, navíc když se jedná o tak pozitivně naladěné lidi, kteří přímo sálají energií, a najednou jediným slovem ta energie zhasne, prostě jen tak. Naštěstí u Tabbs se něco takového nestalo, jelikož její úsměv opět naskočil, což jemu opravdu ulevilo. Vždy chtěl rozdávat jen radost, ne smutek. „Je to tragické, ale lidé prostě jsou rozmarní a rádi se dávají do centra veškerého dění, považujeme se za krále světa, co mohou plýtvat, to se ještě nějakou dobu nezmění,“ další nemilá slova, za které si zkousl ret, jakoby to mohlo zavřít jeho pusu a nepouštět ven další slova, která by mohla být zase ošklivá a nést negativní obrazy. Opět se tak už ale stalo a nic nepomůže, takže mu nezbývalo doufat, že Tabbs i tohle ustojí, a on v to věřil. „Jak jsi na to přišla?“ zatvářil se překvapeně, jakoby odhalila jeho veliké tajemství, ale pak se široce usmál, což hodně podporoval ten její veselý smích, co ostatní k úsměvu také dovede. Ovšem pak se k němu více naklonila, což ho zaskočilo, ale vzdálenost mezi nimi brzy srovnala na původní úroveň, čímž mu vrátila jeho klid. „Jsi vážně milá,“ pochválil ji on, s obdivou v hlase, protože s jejím vzhledem by si mohla lusknout prsty a hned by se určitě našly osoby, co by se jí podřídily, ale ona zůstávala svá se zlatým srdcem.

Když ho tak slyšela, mohla si domyslet trochu ostřejší slovník, blonďaté vlasy a pihy a vyšla by jí Annys. Všichni zpochybňovali její názor, nebrali jí ho, jen s ním většinou nesouhlasili. Nepotkala nikdy nikoho jako je ona, a pravděpodobně ani nepotká. Takový člověk by pro ni byl nejspíše nuda, navíc kdo by jí potom mohl otevřít oči? Hm? Potřebovala kolem sebe lidi, kteří jí budou ukazovat druhou minci, jiný názor, snad aby nezůstala v té své představě navěky. Mohlo by se jí to hodně vymstít. Už se vlastně stalo, mnohokrát. On se k tomu zřejmě stavil neutrálně, přesto by si vsadila, že se více přiklání k názoru, který měla Annys. Ani nevěděla proč, přišlo jí to tak. Byl málomluvný a zřejmě se držel bokem se svými knihami. Tedy dle toho, co se zatím dozvěděla tak soudila. To ovšem nemohla brát příliš vážně, protože čím víc ho bude poznávat, a ona opravdu doufala, že to přijde, tím lépe a přesněji si o něm může udělat obrázek. "Každý v sobě přeci musí mít trochu dobrého, nikdo není vyloženě zlý." zakroutila hlavou, jelikož nechtěla ani připustit možnost, že by na světě mohl být někdo, kdo zkrátka dobrý není. Dle ní jednoduše byli všichni. Byla to jakási víra v lidi. Mnohým scházela, ona jí měla dost na rozdávání. A ještě by jí zbylo!
Spousta lidí jí také říkala, že je na oboru, který je přímo pro ni. Také že byla. Milovala přírodu, měla také ráda všechny lidi. Na nikoho se nedokázala moc dlouho zlobit a to špatné u ní bylo, že nechávala lidem příliš mnoho šancí, často neuměla říct ne a snažila se pomáhat i tam, kde pomoci nebylo. Byla tu ale také světlá místa. Třeba úsměvy, které jí lidé dávali, či vraceli. Nebo když se jí nějaký dobrý skutek vrátit, ač pro to to nedělala. Obor tedy byl doopravdy vybraný perfektně a o tom se snad ani nemusí debatovat. Po Lincolnových slovech kývla, opravdu to bylo dobře. Mohla jít na spoustu jiných škol, ale tím, že si vybrala tuhle, získala spoustu věcí. Především lidi, bez kterých by si teď nedokázala představit život, mezi nimi třeba právě Annys. Byla pro ni nejlepší kamarádka. A samozřejmě taky spousta skvělých lidí, jako je Lacey a další. Nebylo to ale jen o lidech, také o tom prostředí. Cítila se tu dobře a bylo tu tak nějak všechno. Nejvíce ale milovala místa, kde byla voda. Jak překvapivé. "Jo, a potkala jsem tu pár skvělých lidí." uculila se a letmo pohledem přelétla z jezera k Lincolnově tváři a zase zpět. Vlastně mezi ty skvělé lidi mohla počítat i jeho, možná na to bylo moc brzy, ale prozatím...byl. Proč jí vůbec přišel tak skvělý? Prostě se zdál trochu-no, trochu odlišný od kluků, které znala. A nebudeme si lhát, to se jí hrozně líbilo. Nejen, že se choval tak pěkně a nic na ni nehrál, také nacházela zalíbeních v těch zrníčkách květinek, která byla nějak odlišná od ostatních. Tak by možná lidi přirovnala. V tom si očividně libovala. Když jí tedy Lincoln pochválil přirovnání květin k hvězdám, vydala ze sebe tiché díky a s úsměvem dál hleděla před sebe. Voda se krásně třpytila a kdyby nebylo tak chladno, už by v ní dávno plavala. Možná by přemluvila i Lincolna, aby si s ní zaplaval, ale takové plány musela odložit na později, v případě, že se tedy budou stále bavit, v což opravdu doufala. Mohlo to být také jen takové jednorázové setkání...no to snad ne. Určitě ho chtěla ještě někdy vidět a doufala, že i on bude chtít vidět ji. Mohli by někam vyrazit, třeba i s Lacey. I když měla pocit, že ta teď bude dost zaneprázdněná. No, však víte. inými lidmi. Člověkem. Hah. "Proč sis vlastně vybral tuhle univerzitu?" ta otázka ji z ničeho nic napadla, docela ji to zajímalo. Každý přece měl nějaký svůj důvod, ne?
Cokoli, co bylo smutné ji však nedělalo smutnou samotnou. Ona se snažila být pozitivní i v těch chvílích. Tedy když se zdálo, že všichni ztrácí dobrou náladu, ona se usmívala a všem říkala pozitiva, která nacházela. A že ona dokázala najít něco dobrého úplně všude. Proto se netvářila tolik sklesle, nebo se alespoň snažila. Když už ale ano, sem tam jí cukly koutky do úsměvu. "Měli bychom více šetřit přírodu a pečovat o prostřední, planetu, na které žijeme." řekla na to krátce. To byla jedna z těch věcí, o které se čassto zajímala. Někdy dokonce dobrovolničila v různých programech na ochranu planety, i když to neměla jako předmět. Původně to ale plánovala. "Líbí se mi tvé názory." byla jednou z těch osob, které řeknou vše, co mají na mysli. Někdy to bylo horší, někdy lepší. Teď? Teď to snad bylo v pořádku. Ona si snad ale ani nebyla schopná myslet něco špatného o komkoli. Po jeho otázce se zasmála a v jemném houpnutí ho svým ramenem drcla do ramene. Mysleli to ze srandy, to bylo pěkné, takové znamení, že není žádný suchat a má i smysl pro humor. To ona vždy ráda sledovala, každý člověk měl trochu jiný smysl pro humor, někteří lidi se nesmáli tomu, čemu jiní ano a jí to zkrátka přišlo hrozně fascinující. Byla to jedna z těch věcí, na které jde tk hezky poznat, jak je lidská osobnost odlišná u každého jednoho člověka. Ve chvíli, kdy se k němu naklonila poznala podivnou nervozitu, tu ona také často pociťovala, jen u ní to z nějakého důvodu nikdo nepoznal, nebo to jen nikdo nechtěl přijmout, že i ona může být nervózní. Svým způsobem byla nervózní a nejistá v jednom kuse. Přijala jeho kompliment s úsměvem a dívala svůj výhled na jezero vyměnila za pohled na Lincolna. Nutno říct, že to jí také vůbec nevadilo. Nevypadal přeci jen špatně, ale nad tím ona nepřemýšlela. "Díky." znovu měla takové roztomilé, usměvavé tvářičky, jako dva polštářky.