Nechal si její názor projít hlavou, nechtěl ho jen tak odbýt, to nikdy nedělal s žádným názorem, všemu dal šanci a sám si to probral v hlavě, jestli postoj někoho jiného neovlivní jeho samého. Většinou se tak nestalo, i přesto ale si nestál tvrdě za svým ignorujíc argumenty ostatních, prostě byl otevřený všemu a rád uvažoval, pohrával si s vlastními a cizími argumenty. „Možná mají, ale co když je to dobro natolik malé, že ve výsledku nemá vliv na jejich charakter?“ zapřemýšlel nahlas, což původně ani nechtěl, ale když už to řekl, zvědavě koukl na Tabbs, co mu na to řekne. Téhle teorii by byl i ochotný věřit, dovedl si představit, že každý v sobě má nějaké dobro, ale u některých je to jen doopravdy malé smítko prachu a to zlo je obrovská kupa, ve které se to dobré smítko ztratí. Poměrně filozofický náhled, to se mu líbí, proto se mu na rtech objevil jemný úsměv.
Rozhovor o jejím oboru a celkově této univerzitě ho bavila, rád se dozvídal něco nového a navíc povídání si o škole měl rád, nijak se toho neštítil, jako někteří, ba naopak, mnohdy to i vyhledával, například s Lacey to bylo poměrně časté a oblíbené téma, které řešili úplně pokaždé, když se viděli. A byli s tímto tématem spokojeni, prostě oba byli snaživí a snažili se být úspěšní, tak proč se o tom nepobavit i v soukromí, že? „Nápodobně,“ pousmál se na ni, lidi tady potkal skvělé, hlavně ve spolku, kde byli lidé přesně dle jeho gusta. Takové místo skutečně hledal, místo, kam by bez problémů zapadl a cítil se tam sám sebou, přesně tím pro něj byl spolek. Ale samozřejmě skvělí lidé byli i mimo tento spolek, například Lacey anebo i tady Tabbs, která se každou chvílí zdála ještě lepší než předtím. Ale neřadil by ji úplně k lidem, co poznal, ona nyní totiž otevírala novou kategorii, a to skvělých lidí, které teprve poznává. A že to poznávání je zatím příjemné. Na její poetické pojetí květin přikývl a usmál se nad jejím poděkováním, ale i on se zadíval na třpytivou hladinu vody. „Ty máš hodně ráda vodu, viď?“ optal se s jemným úsměvem, hlavně protože v každý volný moment, kdy pohled nevěnovala jemu, věnovala ho výhradně vodní hladině, ne okolí kolem, ale jen té krásné třpytivé hladině. I přestože odpověď už znal, jelikož viděl, kam její pozornost často míří, i přesto se chtěl optat přímo jí. Ohledně její další otázky se musel zamyslet, co byl ten hlavní faktor pro to, jít sem? „Měli jsme dětský sen jít studovat s Teddy na stejnou univerzitu, ale máme trochu odlišné zájmy, takže jsme s tím vlastně ani nepočítali, ale tady se nabízí oba obory, takže tohle je hlavní důvod, proč jsem tady,“ pousmál se, alespoň si myslel, že tímto kápnul na ten hlavní důvod, proč tady vlastně je, ale určitě to mělo i další méně důležité důvody.
Musel se pousmát nad tím, jak si poradila s tím smutným tématem, které nakonec pojala celkem optimisticky. Pokýval na její názor, samozřejmě, že s ní souhlasil, protože přírodu by rozhodně šetřit měli a argument některých lidí, že se to týká až dalších generací, je na jeho vkus až moc sobecký, nedokáže ty lidi pochopit. Však by se každý měl starat o dobro ostatních, a to nemusí nutně vykonávat nějaké samaritánské práce, ale trocha dobra by přeci svět o tolik vylepšila. Jen očividně ne každý umí tu trochu dobra poskytnout. „Mně ty tvoje taky,“ široce se usmál zcela potěšený její lichotkou, s tímhle typem pochval neměl sebemenší problém, protože sám byl na své názory hrdý, nebál se je prezentovat, ale na druhou stranu je neviděl jako světovou pravdu, takže něčí ocenění ho samozřejmě potěšilo. Když se k němu naklonila tentokrát, aby ho drcnula do ramene, tentokrát nijak neznervózněl, ani to v tom momentu nestihl, hlavně se jen hezky zasmál, byl to prostě hezký moment, ve kterém bylo vidět, že mají očividně hodně obdobný smysl pro humor, což je dobře, společný smysl pro humor je základ každého pořádného přátelství. „Není zač.“

Bylo pěkné, že na to hned nereagoval negativně a očividně nad tím, co řekla přemýšlel. A tak se naprosto odlišil od začátků přátelství s Annys, kdy se ji ustavičně snažila přesvědčovat o tom, že pravdu nemá. Ovšem časem polevila, uvědomila si, že její naivita je cosi, co bude potřeba chránit a možná i ona samotná. No a také že ji nepřesvědčí. Nebo vlastně kdo ví, jak to celé bylo. Chtěla jsem říct, že si Tabitha mnoho večerů zezačátku nepamatuje, ale znáte to, vždy pila tak nějak aby věděla kdy odcházela z baru a jestli šla spát ve jednu, nebo naspala sotva hodinu. Nicméně už si zvykla na různé reakce na její názor, většinou s ní nikdo moc nesouhlasil, někdy se jí to snažili vymluvit, jindy mávli rukou, ať si myslí co chce, občas o tom s ní chvíli mluvili a potom se jen tak divně podívali. Někdy měli názor podobný, ale jen podobný. Mileráda slyšela, že Lincoln se řadí mezi ty, kteří o něm přemýšlejí a snaží se vytvořit nezávisle vlastní, nebo ač už nějaký mají, vzít ten její v potaz. Snad je to vyjádřeno pochopitelně. Po jeho slovech se však doširoka usmála, hrozně mile, podívala se na něj a kývla souhlasně hlavou. "Máš pravdu, ale víš, co je vážně krásné?" odpověděla na jeho otázku svou vlastní, na kterou si později i sama odpověděla, skoro až potěšeným tónem. "Když to nejmenší a nejzanedbatelnější smítko dokáže vše převrátit v jeden jediný moment, kdy přiměje člověka byť jen na jednu malou chvíli nemyslet na sebe, ale i na někoho jiného, protože tehdy, a opravdu přesně v tu chvíli, se to malé zrnko začne zvětšovat do velikosti hrášku a roste, dokud není dostatečně velké na to, aby zasáhlo, když je třeba. A tak ve své podstatě i zlý člověk je...hodný. Nebo někdy byl, to jen tak nezmizí." její představy byly ale zkreslené a to nebylo zase tak těžké poznat. Neměnilo to nic ale na tom, že její názor snad nemohlo změnit nic. Dokud zkrátka nepotká člověka, ve kterém nic dobrého nebude moct najít ani ona, bude věřit ve svůj dobrý svět. Nehledě na to, jak moc naivní a nesmyslný tento názor je. Přeci jen na něm ale něco pravdy být muselo, nebylo to jen v její hlavě. Každý člověk přeci alespoň jednou musel udělat něco nesobeckého, něco, čím pomohl, nebo se o to třeba jen pokusil. Mnohdy stačí, když si jen sám sobě něco přizná, nemusí to ani říkat nahlas, protože to nejdůležitější se odehrává v člověku samotném. Tabitha měla často pocit, že se skvěle vyznala v pocitech lidí, v čem se ovšem vyznala mnohem hůře byly pocity jí samotné a často jim ani nebyla schopna přiřadit správné názvy, popsat je. Ono to mnohdy ani slovy nešlo, ale vlastně vždy je nakonec shrnula do hromádky zanedbatelných, které ji časem opustí, když se je bude pokoušet nevnímat a ignorovat. Ne, že by to vždy šlo lehko, to ani omylem, ale vždy se všelijakých matoucích pocitů zbavila, nebo je potlačila alespoň natolik, aby jí už nemotaly hlavu tak, jak to někdy uměly. Pocity celkově se jí zdály jako něco neskutečně složitého, když se jednalo o ni. U ostatních lidí si byla téměř jistá, že rozlousknout, jak se zrovna cítí nebude nic těžkého, ovšem myšlenky ani ty pocity samotné číst neuměla a tak zůstávala jen na svých pochybných domněnkách, kterých se odhodlaně držela už jen kvůli tomu, že se již několikrát trefila. A to jí prostě prozatím přišlo dostačující.
Obor nemohla rozebírat se všemi, mnoho lidí se o škole bavilo nerado. Jí to například ani tolik nevadilo, školu měla ráda, proč se zbytečně bránit nevyhnutelným a mnohdy poměrně zajímavým či šokujícím rozhovorům? Ano, opravdu byla mnohdy překvapená, přeci jen, věnovala se hlavně tomu, co dělala sama a o ostatní obory se tolik nezajímala. Proto ji mnohdy překvapovalo, o čem se někteří její známí zmiňovali. Říkám známí, jelikož se za její přátele tak úplně považovat nedali. Mluvili spolu třeba tak jednou nebo dvakrát a většinou jen tak okrajově, nebo v nich jen necítila to, co by od přátel potřebovala. I když je pravda, že kdyby opravdu chtěla, u každého by si dokázala najít nějaký důvod k přátelství, ač by to byla třeba jen nějaká naprostá maličkost. V její světě však na maličkostech záleželo hodně. A kdo ví, možná jsou právě maličkosti klíčem k životu. Když se na ni pousmál, skoro jí to dalo chuť usmívat se ještě víc, kdyby to třeba šlo, což bohužel nešlo. Měla vážně ráda, když se Lincoln usmíval, to mohla říct už teď. Tedy, ona byla ráda za úsměv kohokoli, ale ten Lincolnův dokázal tohle sluníčko obohatit o pár dalších paprsků světla. Nebo zkrátka jen byla ráda, že i on se v její přítomnosti tak pěkně usmívá. A že doslova pěkně. Aby ale přestala přespříliš přemýšlet nad jeho úsměvem, zase se zahleděla na hladinu vody. Voda ji vždy tak nějak uklidňovala, také jí dodávala sílu, když už se cítila, že se všeho v co věří vzdá, ostatně jako cokoli, co milovala. Voda ale vedla. Pocit, že najednou může být všude. Na pevnině i na vodě, ne všichni živočichové to mohou říct. Co takový mravenec? Ten by chudáček v moři plavat nejspíše nemohl. Ještě více než plavání v jezeře, nebo bazénu ale milovala právě plavání v moři, vzala si vždy brýle a plavala ke korálům, ty byly vždy nádherné. Párkrát se dokonce potápěla s pár přáteli ze staré školy docela daleko od břehu za jedním ostrovem, úplně si už nepamatovala název, pořád ale měla před očima ten výhled. Desítky malých rybek v zástupu proplulo přímo před ní a jakýsi živočich, kterého bohužel nedokázala za tak malou chvíli identifikovat, se skryl do korálů a mezi řasy. Vše bylo tak barevné, jenomže kyslíková bomba už měla na mále a ona se musela vynořit. Stejně si to ale další den zopakovala. To by někdy chtěla znovu zažít, bylo to tak krásné. Tady v Californii by to ovšem také šlo, ale bylo by to něco jiného. Tam, dál od tolika lidí znečišťující vodu, byla krajina téměř, téměř nedotknutá. A kouzelnější, než kdy kde viděla. A z toho přemýšlení ji vytrhl Lincolnův hlas ptající se na tak prostou a přesto neskutečně důležitou otázku. Jemně přikývla v souhlas a věnovala mu jeden ze svých úsměvů, jak už jí to bylo zvykem. "Jo," vzpomněla si na usměvavou historku, "máma mi jako menší říkala 'mořská vílo,' ale do dvanácti jsem se bála do vody vlézt, myslela jsem že mi v ní něco ublíží." malá Tabbs byla opravdu vtipná. Pamatovala si, jak ji máma musela přemlouvat, aby si s ní šla zaplavat, zvláštní, jak moc se to změnilo. Když zjistila, jak je plávání skvělé, z vody ji zase nikdo nemohl dostat. Často přemlouvala rodiče na piknik na pláži, nebo na výlet na jejich chatu u jezera, a to všechno jen aby mohla plavat. Co ale, mimo objevování podmořského světa, milovala nejvíc, bylo koupání o půlnoci. Byla to kdysi její tradice, samozřejmě ne každou noc, ovšem když byla někde poprvé, nebo třeba na dovolené, šla se o půlnoci koupat do jezírka, moře, nebo podobně. Bylo to kouzelné, hvězdy nad její hlavou se odrážely i do vody, nebylo jí příliš velké teplo, ani moc velká zima a vše bylo tak nějak...příjemně klidné. To jí chybělo, byla tu v jednom kole, nebo se nudila, ale neměla kdy, ani kam takhle jít. Sice tu bylo jezero, moře i bazén, ale bylo poměrně chladno a v bazéně někdo věčně byl. Jí to nevadilo, jen oni se dívalo tak podivně, zřejmě chtěli soukromí. To chápala. A potom, když přišlo na její přemýšlení, chtěla se také někde zašít jen sama se sebou a být nerušená. Nějak opustili krátkou debatu ohledně vody a bylo více než jasné, že o tom Tabbs jednou začne mluvit asi tak, jako mluvila o svém oboru, pravděpodobně ještě mnohem více dopodrobna, poeticky a zasněně, těšící se, až bude moct zase plavat v moři, nebo v jezeře. Nicméně teď zase přišel na řadu Lincoln, aby něco pověděl, protože kdyby o sobě mluvila jen Tabbs, byla by to nuda. Raději se věnovala ostatním a dozvídala se věci o nich. To bylo totiž mnohem zajímavější, minimálně z jejího pohledu. Z jejich? No, kdo ví. Teď ale přišla řada na Tabbs, aby poslouchala. To dělala s radostí. Prostě nastražila uši a zatímco sledovala krásně se třpytící jezero, poslouchala každé jedno slovo, které vyšlo z Lincolnových úst a vnímala ho. Potom se na něj prostě podívala a přikyvujíce na znamení, že ho poslouchal přemýšlela, kdo že je to ta Teddy. Měla pocit, že se o ní snad ještě nezmiňoval, ale přišlo jí to jménodocela povědomé. Možná ji třeba zná, někde ji potkala, nebo se o ní už někdo zmínil. "Páni, to musíte být hodně dobří přátelé, nebo..." povytáhla lehce obočí s jasnou otázkou v očích, nerada takhle vyzvídala, ale když už k tomu nechtěně přišla, co by byla, kdyby se přeci jen trošičku nepídila po odpovědi na nevyslovenou otázku. Kdo tahle Teddy je sice ne úplně tušila, ale mohla si být jistá, že byla určitě opravdu skvělá, když se s ní Lincoln přátelil. Nebo snad? To se ovšem dozví brzy, tedy doufá v to. Mezilidské vztahy pro ni vždy byly něco hrozně zajímavého, sledovat, jak se k sobě lidé chovají a reagují na vše možné kolem bylo zkrátka neskutečně fascinující. Co ji ale hodně mrzelo byly hádky, ty neměla ráda a vadily jí i u ní doma, vždy se je snažila nějak mezi svými rodiči srovnat, ale byla jen dítě, co zmohla. Ale jen nečinně přihlížet k tomu, jak si dva lidé, kteří se milují, nadávají, bylo prostě nesnesitelné a bolestivé. I přesto si ale udržela vou tvář a přes veškeré obavy a smutné chvilky dokázala stále být tou Tabbs, kterou všichni znají. Sluníčkovou a vždy dobře naladěnou, i když to druhé mnohdy pravda nebyla, což mohl zjistit každý, kdo ji opravdu dobře znal. Například tedy Annys. Poznala ji už snad všelijak, jen ne se ztracenou vírou.
Ať už přišlo na cokoli jakkoli smutného, Tabbs by prostě dokázala najít skulinku a dojít na něco, co by naprosto změnilo význam toho politování hodného čehokoli. Byla to taková její superschopnost, kterou mnoho lidí nechápalo. Občas v dobrém, jindy špatném slova smyslu, to ji ovšem nijak netrápilo, jelikož dokud byla sama sebou, svět na ni byl krátký a ona dokázala odrazit i ty zlé, plíživé myšlenky, aby ji začaly užírat zevnitř. A i kdyby se jim to podařilo, byla si jistá, že její přátelé by jí pomohli postavit se zase na nohy a alespoň trochu nahodit tu Tabbs, kterou bývala. To ovšem bylo něco, co snad ani nehrozilo a proto nad tím snad ani nemusela příliš přemýšlet. Ona si svou naivitu sice uvědomovala, ale mnohdy ji prostě přehlížela a považovala to za něco naprosto normálního a běžného, což možná bylo, ale kdo ví. Minimálně tedy u některých lidí ano. Zkousla si ret a zamyslela se nad tím trochu více, ovšem stíhala se také soustředit na probíhající konverzaci a Lincolna, který tu vedle ní stále seděl. Její myšlenkové pochody samozřejmě nijak neovlivňovaly její přítomnost zde, stále vnímala svět kolem a vlastně docela normálně, jako by jí v hlavě snad ani neběhalo tucet myšlenek. Chaos se tomu ovšem říkat nedal a tak je mohla rázem polat pryč, když se jí dostalo reakce od Lincolna. Byla by se usmála, ale bylo už příliš pozdě, jelikož se už usmívala nepřetržitě kdoví jak dlouho. Přesto se jí ale v tom úsměvu často měnily výrazy, byl to milý úsměv, něžný úsměv, smutný úsměv, či povzbudivý, no a tak různě, měla jich v zásobě opravdu spoustu a sama by je asi na prstech nedokázala spočítat. Navíc byly jako mořští živočichové, mnoho se stále neobjevilo, ale někde tam budou. Což je mimochodem docela zajímavé přirovnání. Na jeho reakce jen jemně kývla hlavou a v duchu mu poděkovala, ovšem nahlas už se nijak nevyjadřovala, úsměv v tuto chvíli byl však milý a rozhodně spokojený, protože tak se zkrátka v jeho přítomnosti cítila. Asi podobně jako třeba s Lacey, ale přesto trochu jinak. Příliš velký důraz na to ale nekladla, prostě to nechala být s tím, že se k tomu v myšlenkách vrátí později, tak to prostě občas dělala se zanedbatelnými maličkostmi, kterým ne vždy úplně rozuměla, odsunula je stranou a odložila na neurčito, jako kdyby se tím snad něco řešilo. Pravdou však bylo že neřešilo a ona to moc dobře věděla, ovšem nehodlala si to připustit a raději nad tím ani moc nepřemýšlela. Tentokrát už se tak znepokojený nezdál, když se k němu o něco přiblížila, aby ho mohla drcnout do ramene. Znovu srovnala vzdálenost mezi nimi na původní a tiše se uchechtla, zřejmě jen tak bezdůvodně, nebo možná ještě k tématu, vlastně kdo ví. Po jejím poděkování se jí dostalo i odpovědi a ona se s kývnutím i nadále usmívala. A jak tam tak seděla, celá spokojená a šťastná, že je zase s někým s kým je tak dobře, úplně na všechno zapomněla. Bylo to něco podobné jako s- sakra! Rychle sáhla po mobilu a zkontrolovala čas. Už bylo tak hrozně pozdě! Frustrovaně chvíli hleděla na displej a potom věnovala omluvný pohled Lincolnovi, načež se rychle vytáhla na nohy. "Musím už jít, mám za chvíli někde být, ale..." vlastně nevěděla, jak tu větu má správně dokončit, nebo spíše jak vyjádřit, co chce říct. "Vážně hrozně ráda jsem se s tebou seznámila a- myslíš, že bys mi na sebe mohl třeba dát číslo? Mohli bychom se třeba někde sejít a zase si povykládat." opravdu ji mrzelo, že má tak málo času, ale doufala, že se třeba zase někdy sejdou. S Lincolnem, a zřejmě se budu už poněkolikáté opakovat, jí bylo vážně dobře. No a tak ještě než stihla vystřelit, dala mu možnost své číslo zapsat do jejího mobilu a po rychlém, neuváženém objetí se vydala zkratkou přímo za Annys na smluvené místo.

Její nadšená reakce ho opravdu potěšila, skoro mu to až přišlo, jakoby nikdo její názor moc nebral v potaz a on patřil k té menšině, která se o to snažila. Pokud to tak bylo, poměrně by ho to mrzelo, protože každý názor si zaslouží být vyslechnut a zaslouží si, aby se o něm přemýšlelo. Jeho druhou teorií bylo, že Tabbs se jeho názory opravdu líbily a prostě byla takový sluníčkový typ, že se samým nadšením z jejich diskuze rozzářila, a co si budeme, druhá teorie se mu víc líbila, protože mu nepřišlo, že by někdo dokázal Tabbsinými názory a samotnou Tabbs nějak opovrhovat, přišlo by mu to jako velká škoda. „Povídej,“ pousmál se, opravdu se mu líbilo, jak chytře odpověděla na jeho otázku svou vlastní otázkou, ale samozřejmě ještě více ocenil, že pokračovala dál a poskytla mu odpověď. Pozorně ji poslouchal s lehkým úsměvem na rtech, bylo to příjemné. Nejenomže se mu líbilo, o čem povídala, ale navíc se mu i líbilo, jak to povídala. Měla vskutku příjemný hlas, který by klidně poslouchal i delší dobu, a ani mu nevadilo, že to, co říká, je na jeho vkus příliš optimistický. Ne že by si nutně myslel, že lidé jsou zlí, spíš jen, že lidé jsou omylní, že dělají chyby. Umí být zlí i hodní. Lidé jsou podle něj natolik proměnlivý prvek, že žádný názor vlastně ani nemůže být stoprocentně správný, protože pak se najde někdo, kdo se vašemu názoru bude vymykat. „Zní to ideálně, skoro jako nějaká pohádka,“ pousmál se sám pro sebe, ale nad svými slovy se trochu zarazil, a podíval se na ni. Nemyslel to tak, že by nějak urážel její názor a říkal, že je nereálný, jen že je snad i příliš krásný pro tento svět, který mnohdy umí být krutý. „Nemyslel jsem to zle, jen, je to vážně hezké a byl bych vážně rád, kdyby to tak fungovalo, ale nevím, viděl jsem asi dost věcí, které se tvému ideálu vymykají, což mě vážně neskutečně mrzí,“ takovým utrápeným způsobem se na ni usmál, vážně by rád věřil tomu, čemu ona, ale na to byl příliš realista, nedokázal si malovat krásný svět, i kdyby se sebevíc snažil, zkrátka to nebylo v jeho povaze. Ale v té její to očividně bylo a on to skutečně obdivoval, možná jí i záviděl takový pěkný pohled na svět, nejvíc ho ale zaráželo, že se jí ještě nestalo nic špatného, co by jí tento pohled pokazilo.
Měl rád rozhovory o škole, nikdy mu tohle téma nijak nevadilo, spíš naopak. To mu během jeho života taky moc kamarádů nepřineslo, spíš je to od něj odhánělo a přinášelo mu to výjimečně i nějaké ty agresory, kteří mu ale nikdy neznepříjemňovali život nijak dlouho, asi i ty brzo omrzel. Každopádně během těch let našel pár přátel, těch skutečných, se kterými mohl řešit skutečně cokoliv, od školy až po trapné příhody z dětství. Neměl jich mnoho, doopravdy jen pár, spočítal by je na prstech jedné ruky, ale za to si byl jist jejich poutem a klidně by za ně i tu ruku do ohně strčil. Bylo dobrým znamením, že si o oboru i škole může povídat s Tabbs, protože pokud někdo zvládá tohle téma a má ho také rád, pak může být Lincolnův kamarád. Pokud byste totiž tohle téma moc neměli v oblibě, Lincoln by vám i přes svou milou povahu brzy začal lézt na nervy tím, jak moc se zajímá o školu, ale on si zkrátka nemohl pomoct. V dnešní době hraje vzdělání prim, nebo ho pak ještě hrají peníze, ale to nebyl jeho případ, rozhodně nepocházel ze zazobané rodiny, proto se tolik snažil během svého studia. Prostě chtěl, aby něčeho dosáhl a mohl sebe a i třeba svou rodinu jednoho dne zabezpečit. O tomhle ale zase jindy, budoucnost je vždy nejistá a nemůžete si ji detailně plánovat. Místo toho se raději vrátil do přítomnosti, k Tabbs a jejím zasněným pohledům na vodu, což ho fascinovalo. On osobně viděl vodu jako krásnou věc, od které se poeticky odrážejí světelné záře, ať už měsíční či sluneční. Viděl ji jako inspiraci básníků, kteří o jejich kouzlech, ale i zradách, rádi psali. Zkrátka ji viděl jako student literatury a poeta, ne jako plavec. To neznamená, že by neměl plavání rád nebo to snad vůbec neuměl, byl to vcelku příjemný sport a způsob udržení kondice, ale občas mu to přišlo až moc monotónní. Zkrátka plavete z jedné strany na druhou, v moři plavete s úsměvem proti vlnám, které vás nadnášejí a v jezeře, inu, i tam můžete plavat z jedné strany na druhou. Nebyl úplně typem, co by byl rád ve vodě, spíše byl rád u vody, hlavně kvůli těm odrazům, co vodní hladina uměla. Kdyby byl malíř, určitě by nejraději kreslil vodní plochy, ale k malíři má opravdu daleko, tak se spokojil s tichým obdivem a čerpáním příjemné atmosféry pro čtení básní. U té pěkné historky se musel pousmát, znělo to jako celkem zajímavá přezdívka pro někoho, kdo vodu nemusel, ale ještě víc ho zaráželo, že se pak naučila mít vodu ráda. „Jak ses zbavila toho strachu?“ zajímal se, vážně byl zvědavý, protože obava, že vás ve vodě něco hryzne asi jen tak nepřejde, protože si nemůžete říct žádnou primitivní výmluvu stylem „nic tam není“, „není tam nic, co by mě nechtělo sežrat“, proto se mu to zdálo jako vcelku velký krok. Ať už to bylo v čemkoli, Tabbs rozhodně vypadala s vodou naprosto spokojená, takže bylo jen a jen dobře, že překonala sama sebe a naučila se vodu mít ráda. Na co jiného by pak koukala s takovými jiskrami v očích?
Široce se usmál, jakmile Tabbs začala hádat, kdo to Teddy je a jaký mají společně vztah, bylo to hezké. „Hodně dobří přátelé skutečně jsme, ale primárně jsme sourozenci,“ osvětlil jí, kdo že to ta tajemná Teddy je, a sám nad svým popisem se musel pousmát. Pravda, byli sourozenci, ale to nebylo to hlavní pouto, co je pojila, protože sourozenci se nemusí mít nutně rádi, ale oni se mají rádi, jsou snad dokonce i nejlepšími přáteli, to by jim mnoho sourozenců mohlo závidět. A měli se rádi už odmala, není to žádný z těch sourozeneckých vztahů, kdy by se v dětství pošťuchovali a teď během dospívání si uvědomovali, že se vlastně mají rádi, kdepak, tihle dva se zbožňovali od dětství a co si budeme, jejich rodiče to neskutečně těšilo, protože jim to značně pomáhalo s výchovou. Přeci jen, když se vaše děti nervou mezi sebou, znatelně vám to uleví. Alespoň on to tak vnímal, osobní zkušenosti s tím přeci jen nemá, protože děti doopravdy ještě nevychovával a plánuje je ještě nějakých pár let nemít a nevychovávat, takže to na vlastní kůži posoudí později, ale pevně tomu věří.
S úsměvem ji pozoroval, jak našla něco hezkého v každém tématu, jak smutné věci uměla přeměnit na veselé, nebo alespoň ne tak smutné, a nedokázal se bránit úsměvu. Čím déle s ní strávil, tím více se začínal usmívat. Ne že by se nerad usmíval, ale většinou se usmíval jen tak napolovic, jen tak lehce, ale s ní se mu zkrátka na rtech usazoval pořádný úsměv. Její sluníčková nálada byla nakažlivá a ta pohodová atmosféra, co kolem sebe nosila, ho prostě k úsměvu nutila, nedalo se s tím nic dělat, byla to naprosto samovolná reakce na její přítomnost. Navíc se i začínal pomaličku uvolňovat, když se k němu naklonila podruhé, už nebyl vůbec ve stresu, jako když se to stalo poprvé! Drobné úspěchy, ze kterých je třeba se radovat, jelikož ono mu chvíli trvalo, než si do své osobní bubliny někoho pustil. Jakmile se tak ale stalo, neměl s doteky žádný problém, což šlo vidět nejlépe u Teddy, kterou se nebál obejmout při jakékoliv příležitosti. K tomuhle bodu měla namířeno i Lacey, ale tam se asi kvůli Blaineovi bude muset držet jen u objetí na pozdrav a na rozloučenou. On sám sebe tedy rozhodně nevidí jako nějakou konkurenci, hlavně když vidí, jak o něm Lacey básní, ale nerad by jí dělal zbytečné problémy u člověka, ke kterému tolik cítí. Z těchto myšlenek ho náhle vytrhla Tabbs, která najednou nepůsobila tak klidně jako před chvílí, což ho přimělo svraštit obočí, ale brzy pochopil, ani se nemusel ptát, co se děje a proč najednou působí tak jinak. „Chápu to, Lacey si tě měla přivlastnit jen na chviličku a my se zapovídali,“ příjemným a rozvážným tónem zhodnotil, co se asi právě odehrávalo, a jemně se na ni pousmál, chtěl tím jen naznačit, že se nemusí vůbec cítit špatně a že to plně chápe. „Já tebe taky a ano, jo, jasně,“ její žádost ho trošku zaskočila, samozřejmě v dobrém smyslu a vlastně za to byl rád, on by se k tomu asi neodhodlal, takže štěstí, že tenhle krok udělala za něj. Zapsal do jejího mobilu své telefonní číslo a pak překvapeně zamrkal, když se mu náhle vrhla kolem krku. Čistě z naučených reflexů ji objal taky, ale celkem překvapeně ji sledoval celou dobu, co odcházela a pořád ji měl nadohled. Až když mu zmizela z očí, tak se byl schopný odlepit z místa a i on zamířil pryč od jezera, akorát on mířil zpět do spolku, kde se dál plánoval věnovat čtení. Jo a taky možná napíše Lacey ohledně toho podlého triku.

Měl docela dost svých starostí. Především mezi to počítal brigádu, díky které si držel byt a svůj život, ale mimo to také sestru. Navíc měl pocit, že je to čím dál tím horší. Proklínal ty skvělý geny, který z nich dělaly naprosto neodolatelnou dvojici sourozenců. Jistě. A díky tomu se na ni kluci lepili jako mouchy na mucholapku. Potřeboval by kolem ní natáhnout ostnatý drát, vždyť on nejlíp věděl, jak jsou kluci hrozní. (Protože jedním byl a sám byl naprosto příšernej člověk.) Když se mu ale ozvala Aileen s tím, že by se zase mohli někde sejít, byl rád, že může z toho blázince na chvilku utéct, a tak to bez jediného zaváhání přijal.
Jeho chystání neprobíhalo nijak zvlášť, vlastně spíš zůstal v tom, co měl na sobě celý den, obul si boty, potřebné věci naházel do kapes a s oznámením, že se jde projít, které bylo stejně naprosto odignorováno, se vydal na smluvené místo. A jelikož vybíral on, neskončili nikde jinde než u jezera. Měl to tam totiž docela rád, byl tam klid a když už nějaký človíček ono místo okupoval, o pár metrů dál byl zase pěkný klid. A tak nemusel přicházet do styku s žádnýma dalšíma pochybnýma existencema, jelikož na jeho okolí už stačil právě on sám.
Dostal se tedy k jezeru, také poměrně rychle, proto předpokládal, že na Aileen si chvíli počká. Měl pocit, že ta holka před každou výpravou ven vymýšlí stavbu vesmírné lodě. I když co si vzít na sebe je občas prý taky oříšek, a tak má zakázáno mít kecy kolem dívčího chystání se. I když je stejně měl. Tohle mu zakázala sestra a byl si naprosto jistý, že Aileen by se přidala. Hlavně kvůli tomu, že si jí vždy dobíral skrze boty. Občas měl pocit, že pro ně snad má samostatný šatník.
Co se ale muselo nechat, Aileen byla vždycky pěkně upravená. Což je na jednu stranu fajn, no na druhou měl pocit, že ty ostnatý dráty bude muset natáhnout dva. Nebylo to ale nic zase tak špatného, nebo nepřežitelného. Nakonec, byl si opravdu jistý, že jeho dvě důležité holky v životě si nepustí k tělu prvního blbce, kterého potkají. (Ač vzhledem k tomu, že si pořád při sobě udržovaly jeho, docela vyvracelo tuhle teorii.)
Chvíli tak chodil podél jezera, než se rozhodl, že už se mu chodit nechce, takže si sedl na zem a pěkně čučel před sebe. Asi ani nepřemýšlel nad tím výhledem, který byl asi docela pěkný, což nebyl schopný ocenit, jako spíš tak nějak nad životem. Možná trochu nad školou, měl by se začít víc učit. Čas, ani chuť na to ale nenacházel, a tak tohle odložil zase trochu dál. Lámat si s tím hlavu bude, až bude propadat. Což zatím nehrozilo. A tak tam dál seděl a čekal na svou blonďatou kamarádku, na tváři měl typický zamračený pohled, jako by ho celý svět obtěžoval. A možná že taky jo.

Byl zvyklý na čekání, opravdu. Vlastně dospěl do fáze, kdy mu to snad už ani nevadilo, patřilo to k takovému úvodu jejich schůzky. Sedí, třídí si myšlenky a je ve svém vlastním světě, dokud nepřijde Aileen, ta se vždy objeví z ničeho nic, čas vzdálený od určené dob setkání bývá proměnlivý, z jeho světa a mysli ho nevytáhne do reality. Většinou, vlastně teď už vždy, ho zezačátku obejme, omluví se za pozdní příchod a on jí řekne, že už si zvykl. Za dobu, kdy se baví víc, než je u něj zvykem bavit se vlastně s kýmkoli, kromě své sestry, a tedy také Aileen, se snad nestalo, aby jeden z těchto prvků byl vyloučen. Patřilo to k určitému stereotypu, asi ani nebyl tak špatný. Když se to tak vezme, stereotypy měl i neměl rád zároveň. Byly skvělé, protože víte, co přijde a nikdy vás nic nemůže překvapit. Na druhou stranu to může být v některých případech nuda, pokud je to zahnané do extrému, jako stereotypní život. Tohle? Tohle byl takový ten zdravý stereotyp, spíše jako zvyk na uvítanou. Sotva by si to přiznal, ale bez toho už si zkrátka nedokázal své dny představit. Ne, že by se viděli každý den, tedy mimo školu, v poslední době, jelikož Aileen pracovala, se vlastně už skoro neviděli, přesto to pro něj bylo jakýmsi způsobem důležité. Vědět, že něco takového je. Ale jak už jsem řekla, v životě by to nahlas nepřiznal. Možná ani potichu. Vlastně si to pravděpodobně ani neuvědomoval.
A tak to přišlo. Aileen se objevila odnikud a klekla si k němu co nejšetrnějším způsobem ke své sukni, aby se snad nedej bože nezašpinila. Přišlo mu to vždy nějakým způsobem vtipné, jak dbala na to, aby vypadala dobře. Na druhou stranu byl zvyklý, nejen kvůli ní, ale také sestře. I když u té to bylo jak kdy. Měl pocit, že je pořád jako třináctiletá, i když to už dávno nebyla. Nicméně nikdy se nezmohl na víc než zvednutí koutků, které zmizelo stejně tak rychle, jako se objevilo. Stejně jako všechny jeho úsměvy i neúsměvy.
Potom se stalo to, co očekával. Objala ho. V tu chvíli, až tedy na to, že mu vždy trvalo přesné tři vteřiny, než se vzpamatoval, položil ruku jemně na její záda, což ze své strany považoval za dostatečné. Objímat sice uměl i normálně, ale vzhledem k tomu, že nebyl objímací typ, i tohle bylo dost. Dokud to nemohla vidět, jeden koutek mu lehce vyletěl vzhůru v jakémsi líném poloúsměvu, a jakmile mu položila hlavu na rameno, aby na něj viděla, zase zmizel. Nebylo to úplně podmíněné jejím pohledem, nebál se jí ukázat ten nepatrný úsměv, spíše to upadlo právě v pravou chvíli. I přes to, že mu snad pokaždé říkala, jak ho ráda vidí, on jen přikývl, občas se nadechl, že něco řekne, ale zůstal potichu a pouze svůj stisk zpevnil. Tak tomu bylo i právě dnes, zůstal jako němý v objetí, které už téměř objetím nebylo, přesto bylo dostatečné. Díval se na Aileen, na jejíž tváři hrál pokaždé, když byli spolu široký úsměv, nebo alespoň úsměv, podle její nálady, a vnitřně ho to jaksi naplňovalo, jelikož i když byl samotář, lidi, kteří k němu pronikli, ho dělali šťastným. Svým způsobem. I když štěstí je podle něj relativní pojem, jehož dlouhodobá přítomnost je téměř nemožná. Pro něj určitě. Další složkou byla omluva. Ta také proběhla. Omluvila se za svůj pozdní příchod, i když oba moc dobře věděli, že je to jen ze slušnosti, protože Aileen musí být jasné, že mu to vůbec nevadí. „Už jsem si zvykl.“ řekl hned a bez jakéhokoli přemýšlení. Byl by přidal i jemný úsměv, ale v tuto chvíli se k němu nemohl přemluvit. Zvláštní, on se zkrátka neusmíval. I když neměl důvod se mračit, prostě se neusmál. A když už ano, byl to zástup letmých úsměvů vyvolaných náhodnými slovy, pohledy, nebo akcemi. Píchla ho prstem do tváře. Nemrač se. Pozvedl obočí a cosi zabručel, zřejmě to ani nemělo dávat smysl, jen pouhé zabručení. Tohle už nebylo samozřejmostí při jejich setkání, přesto se to stávalo často. A on? Byl ticho. Koukal na ni, zcela mlčky, to dělal zase on často. Většinou takhle pozoroval lidi, asi to nemělo žádný důvod, prostě to u něj bylo zvykem. Rozmluvil se až po chvíli. A teď směřoval přímo k jejím botám, kterým věnoval krátký pohled. „Tyhle jsem ještě neviděl.“ poznamenal svým odměřeným hlasem, ač kdo ho zná, už tam cítí ten náznak jakéhosi roztávajícího ledu. Občas byl monotónní a bez barvy, co obvykle však bývá šedé se přelilo do jemně šedomodré, někdy jemně modré. Poznali to jen lidi, se kterými prohodil více než pár slov. Nepatrné, ale přesto pozorovatelné. A přesně tímhle se dalo určit, jestli se s vámi cítí dobře. A s Aileen? Byla pro něj jako druhá sestra. A ta byla moc důležitá.

Ať už to způsobovalo cokoli, s Aileen se cítil tak podivně sám sebou, až mu to přišlo neskutečné a svým způsobem i nepohodlné, jelikož nerad ukazoval druhým lidem jaký je, i když na tom vlastně nic nebylo. Vždyť to byl pořád stejný bručoun a až zestárne a bude dědek, zřejmě bude nadávat na každej hlasitější zvouček od vedlejších sousedů jen kvůli tomu, že nebude mít nic lepšího na práci. Ač na to byl pravděpodobně příliš... pasivní. Na jednu stranu se zdál naprosto lhostejný, no na tu druhou zase vším zcela iritován. Člověk by netušil, čemu z toho má věřit, pravdou ale bylo, že stejně jako v jiných aspektech povahy, i tady si protiřečil a částečně ho definovaly oba pojmy. Ale i přes to, že nerad pouštěl ostatní do svého světa, Aileen se tam probojovala už dávno, leč si stále nedokázal pořádně zvyknout.
Koukal na ni svým tupým pohledem bez výrazu a čekal, co z ní vypadne. Potom už jen pokrčil rameny a zapřemýšlel, jestli na to má nějak víc reagovat. Obvykle by zůstal u pokrčení ramen, ale když už šlo o Aileen, mohl by se přemoct i na nějaké to slovo. "Jsem vševědoucí." ať už to bylo cokoli, pravděpodobně by to většina lidí považovala za pokus o vtip, i když ty on dělal jen zřídkakdy a tohle považoval za pouhou ironickou poznámku. Potom už ale přišla chvíle vzájemného zpovídání, s nímž začala bez ostychu Aileen, tudíž vše ostatní mohl spokojeně vypustit. Jako první ji především nechal domluvit, aby na vše mohl zareagovat tak nějak najednou. Potom už zase krčil rameny. "Je jí fajn. Pořád stejně skvělá. Jenom si furt na něco stěžuje, děláte to všechny?" skoro by se nad tím pousmál, kdyby to nebyl Neran. "Žiju." okomentoval už jen zjednodušeně svůj stav, aby se mohl přesunout na komentář k práci Aileen. "Určitě ti to jde. Děláš se sestrou, ne?" o její mladší sestře i jejich vztahu měl tak nějak přehled posluchatele. Holky jsou ukecané. Aileen je holka. Dvojnásobná. Je to fajn, pravděpodobně. "Jo, je fajn tě zase vidět." přikývl, čímž v podstatě říkal, že mu taky chyběla. Jen tato slova pro něj byla jednodušší říct. "Není to divný, asi. Co já vím, v nastavených normách se nevyznám." odpověděl potom, což bylo opět mířeno jako ujištění, které podával svým zvláštním způsobem. Jako vše.

Prostě tam jen seděli a užívali si přítomnosti toho druhého. Takových chvil moc nebylo a proto pro něj byly tak důležité. A ať už to mohlo vypadat jakkoli, především kvůli tomu, jak byl Neran otupělý v otázce vztahů s lidmi, Aileen pro něj byla velmi důležitá ve všech možných ohledech skoro stejně, jako jeho mladší sestra. A stejně jako ona, i Aileen měla potřebu všechny dívky chránit. Bylo to úsměvné, ale vzhledem k tomu, jaký Neran byl, se neusmíval. Jeho výraz byl ale přeci jen s Aileen o něco uvolněnější a méně zamračený, či kamenný, než s jinými lidmi. Ona samotná by to asi nepoznala, je na to přeci zvyklá, ale někdo z okolí pravděpodobně ano. "Stěžujeme si na to, jak si stěžujete." prohlásil vzápětí na její dotaz, i když oba moc dobře věděli, že si stěžují i na spoustu dalších věcí. On však především na toto. Jelikož v zásadě toho stejně moc nenamluvil.
Konverzace přešla k jinému tématu, tedy její práci, což bylo fajn. Rád se o ní dozvídal něco víc, na druhou stranu nechtěl moc mluvit o sobě, snad aby ji od sebe neodehnal. Kdyby mu na ní nezáleželo, bylo by mu to jedno. Ale není. Ani v nejmenším. Jedo domněnka byla tedy správná a opravdu pracovala s Rose, což, jak už věděl, byla její sestra. Pravděpodobně ji nikdy nepotkal, i když měl jakousi představu, kdo to zhruba je. Byla stejně stará jako on a ve stejném ročníku, nechodila ale na literaturu, nýbrž studovala umění. "Asijo. Kde že děláš?" možná mu to trochu vypadlo, přeci jen, Aileen toho napovídá hodně. To ale nutně neznamená, že je to špatně, samozřejmě. Vlastně nebyl tak špatný nápad zastavit se u ní v práci, šéfovi by to určitě zase tolik nevadilo, vzhledem k tomu, že by ji svým mluvením příliš nerozptyloval, když už toho namluví tak málo.
Konverzace se mu vymkla z rukou ve chvíli, kdy přišla její další otázka. Tohle neměl pod kontrolou, nemohl se z toho moc dobře vykroutit a věděl, že Aileen zrovna nepodporuje jeho bitky. Co ale měl dělat? Ať už se snažil jak chtěl, bylo to čím dál tím horší. A v tuhle chvíli netušil, co jí má odpovědět, věděl ale jistě, že lhát jí nechce. Neran nikdy nebyl typ člověka na doteky, přesto Aileen hřbetem ruky pohladil po tváři a mlčky zakroutil hlavou. Nebylo to ne, bylo to ano. Jen náznak toho, že se nestalo nic, co by se jí líbilo. Nic jí na to ale neříkal, ne slovně. Ač se na jeho tváři objevoval jemný úsměv, takový, který moc často neuvidíte. Zkrátka mírný a omluvný, jako by se cítil provinile. A svým způsobem cítil.

Nějak si uvědomoval, že práce není zrovna nejšťastnější téma, pořád to ale bylo nějaké téma, což je opravdu lepší než nic. Nezdá se vám? Navíc jeho zajímalo opravdu všechno, co se Aileen týkalo, ať už to bylo neobvyklé jak chtělo, zkrátka byla jako jeho druhá sestra. A měl ji upřímně rád, i když to neuměl dávat najevo, ač to už byl poměrně známý a nepopiratelný fakt. Nijak se to nesnažil vyvracet, byl si toho zcela vědom a také to, jak své sestře, tak i Aileen a kdysi Zoey, upřímně říkal a připomínal. On a pocity... to je jako oheň a voda, něco úplně jiného. "Čirou náhodou je to už tak pět sekund moje nejoblíbenější kavárna." pronesl po její odpovědi na jeho otázku a pokrčil rameny. Byl prostě naprosto úžasný, co víc k tomu říct. Vlastně tam asi už párkrát byl, teda určitě. A teď, když tam pracuje Aileen, už jen v rámci zachování vztahů a prodloužení společného času, rozhodl se pro častější vycházení ze svého bytu s cílem návštěvy Café Seneca. Zajímavé. Neobvyklé. On, aby něco dělal kvůli někomu jinému? No páni.
Další téma konverzace už však nebylo natolik pozitivní a úsměvné. Nýbrž naopak. Ironií je, že právě tohle byla chvíle, kdy se Neran projednou mírně usmál, ač ten úsměv značil něco jiného, než by obvykle měl. Když ho Aileen objala jednou rukou, udělal to samé a pevně ji k sobě přitiskl. Bylo to zvláštní, ale jeho blízcí se k němu při každém střetnutí chovali, jako by byla možnost, že je to opravdu jejich poslední střetnutí. A možná to byla pravda. "Nebudu tě falešně uklidňovat." pověděl s výčitkami, ale lhát jí nechtěl. Kdyby jí řekl, že se to nestane, dost možná by lhal. On sám sebe pod kontrolou neměl. Ať už měl Aileen, svou sestru, pořád mu chyběl ten jeden pevný bod, možná ani to nepotřeboval, třeba jen jistotu, že je vše urovnané. "Pokusím se." dodal ještě, aby dal Aileen najevo, že to s ním nemá vzdávat. On se opravdu snažil. Cítil se ale čím dál víc bezmocný. A ten pocit ho akorát rozčiloval.

Nebylo to nic příjemného, vidět trápící se Aileen, ale nechtěl jí lhát a dávat jí falešné naděje, když sám moc dobře věděl, že by nedokázal splnit, co by slíbil. A tak jí raději zcela upřímně řekl, že se pokusí, ovšem nic jí neslibuje. By to totiž pořád on, nedokázal se změnit ze dne na den a bylo pro něj těžké občas se udržet a někomu nevrazit. Byl výbušný a když v sobě něco dlouho dusil. Vybouchl. Proto to nerad dělal a vztek ze sebe uvolňoval postupně. Většinou. A pokud ne, znamenalo to jen a pouze problémy, což nikdo nechtěl. Ubižovalo to jemu, ale především jeho okolí. Byl poměrně cynický a o nikoho se příliš nezajímal, ale jakmile se to mělo dotknout jeho blízkých osob, značilo to problémy. Potíže. Až příliš. A ty znamenaly další. Byl to kolotoč. Aileen se od něj později malinko odtáhla, ale jen tak, aby mu viděla do tváře. Ani mu tolik nevadilo Aileen objímat, i když na to jinak moc nebyl. S ní si na to ale zvykal, už jen z toho důvodu, že ho sama objímala při každé možné příležitosti. A i když se tvářil jako morous, už mu to takový problém nedělalo. "Já vím, Aileen," přikývl na náznak, že tomu rozumí, ale stejně tak i ona věděla moc dobře, že on toho příliš nenamluví. Hlavně ne o sobě. To už vůbec. "Díky," zašeptal skoro neslyšně tím svým morounským hlasem a odtáhl se úplně, už jen aby si udržel tu svou vážnou tvář nepřístupného drsňáka, který od sebe všechny odhání. Pro jejich vlastní dobro. Dál už se nějak bavili, teda vlastně hlavně Aileen, Aileen se bavila. On poslouchal, přikyvoval a občas prohodil nějakou poznámku na účet jí, nebo lidí, které její vyprávění zahrnovalo. Chvíli na to ale její pohled padl na displej mobilu a omluvila se s tím, že ji děvčata potřebují. Taky by bral, kdyby ho děvčata potřebovaly. Ale na co to zase myslí. Zakroutil hlavou a raději se věnoval Aileen, která se zvedla, což udělal také, a pomalu se vydali od jezera. "No jasně, vy holky a vaše problémky," dokázal si představit, jaké prkotiny zrovna musely řešit. Zakoulel očima a raději už jen jemně poplácal Aileen po zádech, když ho objala a zamával jí na cestu. Rozdělili se, jelikož šli jinými směry. Ona do spolku a on do svého bytu. Plánoval chvíli nic nedělat a potom v tom pokračovat. Dokonalé.

→ byt Narana

“Kdyžtak můžeš příště říct, co se máš učit a mohla bych ti navrhnout nějaký film. Literatura není jen o knížkách, ale i o tom, že jsou převedeny ve film.” Usměje se na něj a prohrábne si vlasy. Je ráda, že ji poslouchá a dělá si zápisky. Hlavně je zvědavá na to jak tu zkoušku zvládne, ale věří mu, ukázala mu všechno co potřebuje a snad není uplně hloupý aby si to nezapamatoval ne? “Dobře?” jen pozvedne obočí nad tím, jak začne vybarvovat a kroužit tužkou kolem vykřičníku. Musí se zasmát, tohle nečekala, že ji až tak poslechne, ale je to příjemné, její nálada se čím dál tím víc zlepšuje. “Není za co.” Usměje se a podívá se na něj.
“Jo takže, jen pro své potěšení.” Ušklíbne se a trošku zrudne když jí to nabídne. “No tak to rozhodně ne s tím nepočítej.” Zakroutí nesouhlasně hlavou. To by nikdy neudělala a nikdy neudělá. Její tělo není dělané na to aby fotila takové věci. Jako, ne že by nebylo hezké, to si ona tak nějak uvědomuje, že pěkné je, ale nikdy by nic podobného nefotila. Poslechne si jeho slova a jen přikývne. “Tak když už jsem tomu kývla, tak to nějak udělám.” Řekne vážně a usměje se. Nečekala by, že někdy půjde do něčeho podobého. Ale je někdy potřeba se dostat ze své bubliny ne? Třeba to bude zábava a jen ji vyfotí. A možná ji i lichotí, že by bral za modelku zrovna ji, nikdy si nepřipadala nějak pěkná. Vloží si do tašky i počítač a přikývne. “Jestli nějaké najdu.” zažertuje. Ona je spíše holka která má mikiny a rifle, ale nějaké šaty tam snad najde taky. Rozloučí se s ním a vydá se směrem do spolku a do svého pokoje.
Otevře skříň, ve které začne hledat nějaké šaty. Po chvilce se jí to podaří, ve skříni najde bílé šaty na ramínka. Venku je teplo, tak proč by ne. Přes to ale přehodí lehký svetřík, cítí se v nich doclea odhaleně, ale ona ani jiné snad nemá. A plesové šaty se na focení uplně nehodí. Obuje si baleríny, hodí tašku přes rameno, ještě si rychle přečeše vlasy a vyrazí k jezeru. Není daleko, takže to netrvá dlouho, ale stejně se tam nejspíš dostane dřív než on. Posadí se na lavičku a zadívá se na vodu. Stále nechápe co jí to popadlo. Ale někdy její pusa jedná rychleji než její mozek.