Teď, když už je po všem, tak se už může v klidu zhluboka nadechnout. Nádech, výdech. Nechat své tělo na chvíli odpočinout. Už je to celkem dlouho, co se naposled vystavila takovémuto druhu vytížení – když se nad tím zamyslí, tak snad nikdy v plavání nezávodila. Cítila se ale při tom dobře, náhlá dávka adrenalinu, která rychle naplnila její tělo a stala se hlavním zdrojem energie; už si ani nepamatuje kdy naposledy se takhle cítila. Tak volná a nedotknutelná. Jako by ji nic nedokázalo zastavit. Nemohla si pomoct od spokojeného úsměvu, který neměl zas tak přímé spojení se závodem samotným, jako spíše díky dobrému pocitu a překvapivě příjemnou společností, za což může poděkovat Noahovi.
Netušila, že by na něj někdy znovu narazila, natož aby se v jeho přítomnosti cítila natolik uvolněná. Ta první vlna překvapení, která ji zahltila v momentě, kdy se jejich pohledy po tolika letech opět setkaly, neočekávaně vyprchala během několika vteřin, nechávajíc zmatenou, netušíc, co přesně cítit. Nechápe proč vůči němu necítí hněv, že netouží po pomstě – a obojí by byly vskutku pochopitelné a odůvodněné reakce. Nicméně nic takového nedorazilo. V ten moment, jako by na tom, co se mezi nimi stalo, absolutně nezáleželo. Jak je to vůbec možné? To ona neví. Možná se zde jaksi projevuje její staré já; toto náhlé setkání v ní probudilo onu naivitu, kterou se snažila za ty roky pohřbít hluboko v sobě. Očividně ne dostatečně hluboko.
Dlaní si z obličeje a očí setře přebytečnou vodu, vlasy si uhladí zpátky do úhledného drdolu. Několikrát za sebou rychle zamrká, než si její oči zpátky navyknou a dokáže se kolem sebe porozhlédnout, hledajíc Noaha. Ani jeden z nich by neměl zas tak moc řešit kdo z nich bude vítěz a kdo poražený, koneckonců se jedná jen o hloupou hru mezi nimi, ze které ani jeden z nich nic nezíská, přesto to v nich obou probudilo jejich soutěživou stránku, která to dělá o tolik zábavnější. A k jejímu překvapení, Noah se stále nachází pod vodou, necelý metr od konce. “Cože?” Zamumlá si pro sebe nevěřícně. To přeci není možné… ona vyhrála? Nepovažuje se za toho nejpomalejšího plavce na světě, ale tak stačí se na něj podívat. Nejen že je tak dvakrát větší než ona, ale očividně sem chodí plavat pravidelně, zatímco ona jen rekreačně. Nechápejte ji špatně, do posilovny chodí opravdu často, nebyl by den, kdy by si alespoň trochu nezaběhala, ale kdokoliv, kdo by se na ně podíval, by zrovna neočekával takovýto výsledek. Očividně jsou její dovednosti mnohem lepší, než si původně myslela. Na rtech se jí usadí vítězný úšklebek zrovna když se vynořuje z vody, sleduje každičký jeho pohyb, dokud pohledem nevyjede nahoru a nevyhledá jeho oči, očekávajíc jeho reakci na prohru. Musel předpokládat to co ona – že on nad ní vyhraje. Navzdory všemu, kdo by to kdy čekal? “Jo, vyhrála.” Její široký úsměv je jasným znakem její radosti, je na sebe opravdu pyšná… vždyť je to neuvěřitelné.
“Víš… možná je tohle přesně něco, cos potřeboval. To tvoje ego bylo vždycky nebezpečně vysoké, takže ti tahle malá prohra jenom prospěje.” Neubrání se krátkému uchechtnutí, nebyla by to ona, kdyby to nechala být bez nějaké té žertovné poznámky. V tomhle ohledu se na ni můžete vždycky spolehnout. Pouze kdyby se nacházeli uprostřed vážné konverzace, tak by se snažila udržet jazyk za zuby, ale jelikož od toho tato situace nemůže být dále, může tu nahlas říct cokoli má na srdci. “Ah… no páni,” krátce si povzdychne, “porazila jsem sportovce. Tomu říkám úspěch.” Zkříží si ruce na prsou a jemně pozvedne svoji bradu, přehánějíc tak své pyšné představení, z čeho může jasně usoudit, že svá slova nemyslí doslova vážně a že se jedná opravdu jen o způsob žertování. Snad by i v tom škádlení pokračovala dál, kdyby do jejího okruhu vidění nevstoupila vysoká brunetka, stojící přímo za Noahem, která si upoutala její pozornost svým nesouhlasným kroucením hlavy. Cítila, jak je propaluje pohledem. S dovolením? Zary obočí se nepatrně svraští zmatením. Přimhouří na ni lehce očima, snad aby jí to pomohlo v zaostření a rozpoznání obličeje oné brunetky. Bohužel… obličej nerozeznán. O koho se to tedy jedná?
“Co?” Osloví ji jasně a zřetelně, chce se ujistit, že nebude přeslechnuta. A její pohled mluví za vše – chce, aby věděla, že ji načapala v onom vzdáleném souzení. Kdo si myslí, že je, a co je má soudit, vždyť nic špatného neprovedli. “Máš s něčím problém?” Její nebeské oči se vrátí zpět k Noahovi, jako by jí snad on mohl odpovědět na to, proč se ta dívka chová tak zvláštně.

Upřímně? Docela se obával, že svého činu začne postupně litovat. V několika následujících minutách si totiž bude muset vytrpět její vítězoslavný úsměv a zcela jistě i posměch skládající se z toho, že taková křehoučká dívenka jako Zara Terrson porazila vášnivého sportovce, kterým byl on, Noah. On mezitím bude jen pokyvovat hlavou a uznávat, že je prostě a zkrátka skvělou plavkyní. Jeho obavy však byly zcela zbytečné, svého činu totiž nelitoval ani trochu. Naopak měl ze sebe po dlouhé době velmi dobrý pocit, udělal dobrou věc, nechal vyhrát holku a dokázal si tak, že není nejhorším chlapem na této planetě. Ne, že by si to myslel, jen k Zaře nebyl úplně… milý. Přijít o tom s takovým idiotem, kterým v minulosti byl, to si prostě nezasloužila. ,,Jsi dobrá," uznal s pokrčením ramen a opět si prohrábl své vlasy, které mu teď trčely do všech světových stran. Počítal s tím, že ji výhra potěší, ale… že až tak?! Nějak mu teď bylo fuk, že měl statut poraženého, její úsměv totiž pro něj byl výhrou, která byla mnohem vzácnější než nějaké vítězství v závodech. K sakru… udělal by cokoliv pro to, aby jej mohl spatřit znovu. Málem se tu začal culit jako ona, ale ovládl se, přeci jen si musel udržet vážnou tvář poraženého. Hlasitě si povzdychl a pohledem raději začal putovat po velké hale, v níž se plavecký bazén nacházel, když Zara zahájila palbu svých škodolibých poznámek. Dobrá, nebude lhát, tohle se jeho egu moc nelíbilo, takové posměšky, tsse! Kdyby tak jen holka věděla, jaké velké gesto tu pro ni učinil… Jenže nevěděla, a tak to taky zůstane, holt si ty její poznámky plné provokace bude muset vytrpět. ,,Oh ano, měla bys to někam napsat, ať o tom ví všichni," neodpustil si svou poznámku tentokrát on a věnoval ji úšklebek. Bože, tohle bylo utrpení, jak někdo dokázal udržet po celý život nějaké tajemství a to si také vzít do hrobu?! ,,Asi budu požadovat odvetu," obrátil se k ní celým tělem a nadzvedl své obočí, čímž se jí ptal, jestli by do toho byla ochotná jít. Jednak chtěl jejich konverzaci trochu přesměrovat, aby nemusel stále trpět její posměvačné poznámky, a jednak to pro něj byla jakási záruka toho, že se znovu uvidí. Jo, světě, div se, chtěl ji vidět znovu. Bůh ví proč mu byla její přítomnost příjemná. ,,Být pyšnou princeznou ti totiž nesluší," nakrčil nos a sjel ten její postoj letmým pohledem. Naparovala se tu před ním jako pyšný páv, to tak zkrátka nemohl nechat!
Zřejmě by tu ve svých provokacích pokračovali i nadále, kdyby k nim nezavítala brunetka, na níž předtím Noah upíral pohled. Jo, líbila se mu, klidně by si dal říct, kdyby si neodpřísáhnul, že ženy teď nechá nějakou tu chvíli stranou, což byl taky důvod, proč ji neoslovil a raději se věnoval svému plavání. Pak do toho vstoupila Zara a on tak brunetku úplně vypustil z hlavy, holt jeho mysl zaměstnal někdo zcela jiný. No a ona teď… stála za ním. Celý zmatený trhl hlavou a natočil se tak, aby na brunetku viděl. Ve tváři se mu v té chvíli promítlo hned několik emocí – od samotného překvapení až po čiré znepokojení z toho, co tato podivná situace může přinést. Zmateně zatěkal pohledem mezi ní a Zarou, která stejně jako on nechápala oč tu běží a zřejmě byla z brunetky znepokojená ještě více, jak on. ,,Ne," odpověděla brunetka s hlasitým mlasknutím, sjela ještě naposledy Zaru kritickým pohledem a pak už se věnovala jen Noahovi. ,,Vážně se mi líbilo, jak jsi ji nechal vyhrát," zavrněla jeho směrem a schválně si přehodila své husté hnědé vlásky přes ramena, aby Noahovi poskytla lepší výhled na její… ehm, horní část plavek. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala se jej s lišáckým úsměvem na rtech, přičemž přítomnost Zary úplně ignorovala. A Noah? Ten by měl být v sedmém nebi, jenže… nebyl. Dokázal si představit, jak by ho jeho kamarádi zatloukli do země za to, že se nechopil tak skvělé příležitosti a nezačal s brunetkou flirtovat se stejnou vervou jako ona s ním. Prostě už úplně neměl… zájem. Těžko se to popisovalo, ale byl tu se Zarou a její společnost se mu prostě nechtěla úplně opouštět. ,,Uhm," zamručel zamyšleně a několik sekund ji skenoval pohledem, až své hnědé oči zabodl do těch jejích. ,,Už tu mám společnost, sorry," odvětil ji a promnul si své rty, načež se zamračil a otočil se zpátky čelem k Zaře, tudíž brunetka měla opět výhled na jeho záda. Netušil, jestli se na něj po tomto gestu mračila či ho za jeho zády proklínala, ale upřímně? Bylo mu to fuk. ,,Kde jsme to skončili?" zeptal se Zary jako by nic a doufal, že je brunetka již nebude obtěžovat.
Několik následujících minut strávili dalšími provokacemi a mimo to i volným plaváním a vzájemným cákáním na toho druhého, no, prostě sranda, Noah se kupodivu většinu času usmíval a smál, což u něj nebylo úplně běžné. Dnešek si však užil a ačkoliv by tu s ní klidně zůstal mnohem déle, tak bohužel musel odejít, jelikož si bazén zaplatil pouze na dvě hodiny. ,,Najdu si tě," řekl při svém odchodu a se šibalským úsměvem na ni mrkl, načež se rázným krokem vydal do mužských sprch.

Je to dobrý pocit. Ten pocit být vítězem. Je to až směšné, že něco tak jednoduchého jako je tohle, vás dokáže naplnit pocitem radosti a úspěchu. Není divu, že na světě existují jedinci, kteří tomuto pocitu propadli a svoji touhu musí ukojit na denní bázi jen, aby se tak mohli cítit napořád.
„Neboj. Hned co dorazím domů, tak si to zapíšu do svého deníčku,“ odvětí se sarkastickým uchechtnutím. Ne, nevede si nic, co by svým formátem připomínalo deník, teď už ne. Kdysi tento proces shledávala terapeutickým a dosti uklidňujícím – vypouštět všechny své emoce a myšlenky na pár stránek a následně je tam ponechat, zamčené uvnitř knihy. Jenže jak postupem času vyrostla a celkově se změnila, přestala tuto praktiku provozovat. Nemyslí si, že je to dětinské a hloupé. Pravděpodobně za to spíše může fakt, že už se necítí zahlcena emocemi jako kdysi. Už si je nepotřebuje napsat na kus papíru jen aby je rozeznala a vůbec pochopila co přesně se jí odehrává v hlavě.
Nepochybuje ani trochu že kdyby to dopadlo právě naopak a tento jejich závod by skončil tak, jak všichni očekávali – a to Noahovou výhrou – tak by se choval naprosto stejně jako teď ona, ne-li hůř. Ona se jen baví, bohužel tedy na jeho účet. A pokud trochu toho pošťuchování nedokáže snést, tak by svoji pozornost měl pro příště přesunout spíše na někoho s nižším sebevědomím, někoho, kdo se bojí říct nahlas co si myslí. Jednou přesně taková byla a on měl tu čest se s ní setkat, jenže to je už dávná minulost a pokud doufá, že se vrátí, tak ho s největší pravděpodobností zklame.
„No dobrá.“ Nepůsobí nijak rozhozeně jeho poptávkou po odvetě. „Jen si představ, jaké by to bylo, kdybych tě porazila dvakrát.“ Ani tentokrát v sobě nedokáže udržet krátký smích. Je si velice vědoma, jak moc to musí jeho ego bolet, nejen samotná prohra, ale i její dodatečné poznámky, proto s tím raději už skončí; muži se přeci rádi cítí neporazitelně. A pokud si nebude dávat pozor, tak by ho tím i od sebe dokázala odradit a upřímně řečeno, to asi není zrovna něco, v co by doufala. Překvapivě si jeho společnost opravdu užívá. A to dost. „Už se těším až mi dokážeš, jak moc se pletu,“ laškovně na něj mrkne spolu s ještě širším úsměvem na tváři.
Bohužel je jejich konverzace narušena onou bezejmennou brunetou a jejím zíráním. Nejedná se o ohromený až žárlivý pohled, který by sytil její sebevědomí, ten „kéž bych byla ona“ pohled. Nikoliv, jedná se o jeho pravý opak. Její ponižující a opovrhující pohled v ní probudí nepříjemný pocit, že tu není vítaná. Jako by jí tím chtěla naznačit, že její čas už vypršel, svoji šanci měla, ale teď je už řada na ní. Zara se na ni okamžitě zamračí hned co otevře pusu. Její hlas shledává protivným a nepříjemně pištivým, až by se dala porovnávat s Janice z Přátel. Jenže to, co řekla, ji přinutí lehce pootevřít ústa. Cože? Její nebeské oči se okamžitě vrátí zpět k Noahovi. Co že udělal? Její obličej by teď mohl být naprosto perfektní definicí zmateného člověka. Lže snad ta holka jen aby si získala Noahovu pozornost? Co je to ale pak za lež? Nic z toho jí nedává smysl. Nevědomky začne analyzovat každičký jeho pohyb, od případných nepatrných tiků v oku až po postoj těla. Snaží se z jeho řeči těla vytáhnout jeho myšlenky a zjistit tak, zda to, co tu ona brunetka povídá, je pravda či ne. A jako by toho nebylo málo, on se rozhodne její trapný pokus o flirtování slušně, přesto se špetkou drzosti, odmávnout a své odmítnutí zakončí otočením se k ní zády. K jejich štěstí je brunetka nechá být. No a samozřejmě, že se Noah následně snaží onen incident přehlédnout, předstírajíc že jeho plán nebyl zrovna prozrazen.
„Takže tys mě nechal vyhrát,“ promluví s obočím lehce povytaženým. Tohle od něj opravdu nečekala. Její předešlé chování teď působí naprosto hloupě, jenže s tím si teď zrovna hlavu neláme. Co ji ale zajímá je proč to udělal? „Možná je toho v tobě víc, než se na první pohled zdá.“ Její hlas zní zaujatě a odhodlaně. Jako by se jednalo o výzvu a ona ho teď jen chce poznat více do hloubky.
Když je s ním, naprosto ztrácí pojem o čase. Vše se pohybuje nenuceně a s lehkostí. Přijde jí, že ten čas, co spolu byli trval pouze pár minut. Najednou ji přemůže touha chtít více, nechce jejich konverzaci ukončit. Cítí se s ním dobře, celé je to komfortní přesto vzrušující. Jenomže i dobré věci musí jednou skončit. Tentokrát to bylo v momentě, kdy byla nalezena svými přáteli. Oh ano, těmi přáteli, se kterými sem původně přišla. A bylo to, konec tohoto neočekávaného setkání byl tu. V co ona ale tajně doufá je, že toto není naposledy co se viděli. A pokud pro to bude muset něco udělat jen aby s ním mohla opět promluvit, můžete si být jisti, že to udělá. Protože co Zara chce, tak také dostane.

→ spolek