Ona se zahihňala?! Ten zvuk ho dokonce vytrhl z apatického koukání přes druhý okraj vozíku a přiměl ho povytáhnout jedno z tmavých obočí. Dělala si legraci, že ano? Znamenalo to, že vážně nezmlkne? Znamenalo. Obrátil panenky směrem ke stropu strašidelného domu a chvíli u něj pohledem zůstal, jako kdyby se ptal pána boha, za co ho trestá. Přišel si sem jen užít jízdu a místo toho se vedle něj posadila tahle užvaněná holka, která evidentně nepochopila ani ty nezjevnější náznaky, které vlastně vůbec náznaky nebyly. Byla to zcela jasná sdělení – nech mě na pokoji. To by spíš mohl házet hrách na stěnu a zůstal by tam přilepený, než aby jí došlo, že fakt nemá zájem se s ní vybavovat. Teď, během jízdy, po ní a ani nikdy jindy. Zase hlavu otočil v naději, že ji ignorace třeba přiměje držet pusu, ale ne, ani tohle se nesetkalo s úspěchem. Ona to vzala jako pozvánku do jeho osobního prostoru a nebýt toho, že byla holka, dost možná by jí rovnou jedna přilétla. A tedy toho, že tu nechtěl způsobovat rozruch a kazit zábavu všem ostatním. To by pak někdo volal ochranku, jeho by vyvedli, jízda by se zpozdila a ještě by mohl mít tu smůlu, že by si přivolali ty ctěné muže zákona, aby ho zpacifikovali definitivně. Povzdechl si, což znělo spíš jako tlumené zavrčení, a promnul si opřenou rukou spánek. „Dej si je do culíku a nebudeš to potřebovat,“ odsekl – pozor, dokonce jí dal i radu! A to takovou, která by byla i účinná, kdyby na to zvracení mělo vážně dojít. Poněvadž neexistovalo, aby Mordecai držel vlasy holce, kterou doslova teď poznal. „Jo? Ale lidem do hlavy nevidíš, slečno chytrá, takže…“ nechal větu vyznít do výsměšného ticha a okořenil ji ještě ošklivým křivým zašklebením. Ne, do hlavy opravdu nikomu vidět nemohla – leda by ji rozsekla kladívkem a dlátem či nařezala pilkou. A ani tak by nerozpoznala něčí strach. Proč jen se někteří lidi museli chovat, jako kdyby sežrali všechnu moudrost? A proč proboha mu to musela cpát? Vypadal snad, jakože ho to zajímá? Jelikož nezajímalo, ani trošku. Chtěl si užít jízdu a někdo mu ji stihl zkazit ještě před tím, než vůbec začala. A jak tak nad tím přemýšlel, trochu se vyklonil, aby se podíval, jestli už se hodlají rozjet. Protože jestli ne, měl pocit, že za chvíli z vozíku snad vyskočí a lehne si na koleje, aby si zkrátil utrpení. A opravdu se rozjeli. Vozík zarachotil a dal se do pohybu. Mord první strašáky pozoroval prakticky nevzrušeně, jako by se jich ptal, jestli to myslí vážně a nechtějí zvážit změnu zaměstnání. Jeptiška přiměla nepatrně škubnout i jeho, jenže šlo jen o lacinou lekačku než o to, že by se doopravdy bál. Bohužel byl jedním z těch lidí, pro které byla realita daleko hrůzyplnější než nějaká atrakce v lunaparku. Achne. Teprve zpožděně mu došlo, že ho ta holka drží za ruku. A navíc dost pevně. „Pusť!“ zavrčel a zkusil se jí vykroutit. Ve tmě po ní nemohl ani šlehnout pohledem tak, aby to mělo nějaký účinek. Rozčilovala ho, ovšem i tak se zvládal ještě chovat slušně. V rámci možností.

Snad nikdy se jí nestalo, že by ze samotného strachu či náhlému leknutí začala zvracet, tudíž si byla na 99% jistá, že k tomu nedojde ani dnes, ovšem utahovat si tady z pana záhadného byla docela sranda. Nemyslete se, viděla ten jeho otrávený pohled a protočení panenek, jenže místo toho, aby se zamyslela nad tím, že je otravná a že by jej zřejmě měla přestat obtěžovat, dostala chuť se s ním vybavovat ještě víc. Chápala, že ve společnosti existovali asociálové, ale i ty dokázala rozpovídat, tento klučina ale vyloženě vypadal, že má problém s každým člověkem na světě. A proč? Jo, to byla právě ta otázka, která ji nutila dále povídat. Lidé Patriciu měli rádi, za což beztak mohl její francouzský šarm, byla oblíbená a pokud to šlo, pokoušela se s každým, minimálně v rámci možností, vycházet, tudíž měla vážně hodně známých a přátel. Mordecai nebyl prvním a rozhodně ani posledním človíčkem, který na ni byl tak nepříjemný, vlastně ji docela připomínal Jaxtona, se kterým už teď však byla aspoň trochu řeč, když mu před nějakou dobou prokázala štědrou službičku. ,,To by nebylo tak efektivní jako tvoje pomoc," namítla s nevinným úsměvem na tváři a pohodila pár svých dlouhých vlásků na záda. Heh, ona taky měla odpověď na všechno. A jako by to nestačilo, ještě si k němu dovolila utrousit poznámku ohledně jeho rádoby drsnosti, které ani trochu nevěřila. Teda, věděla, že tím dráždí hada bosou nohou, ale co ji mohl udělat? Kolem nich bylo plno lidí a taky bylo přeci nepsané pravidlo o tom, že se ženy nebijí. ,,Bohužel," poznamenala k jeho slovům a nepatrně se ušklíbla. Ráda by lidem viděla do hlavy, celé bytí by pak bylo o dost jednodušší… nebo snad ne? Fajn, možná by nechtěla vidět do hlavy vyloženě každému, někteří totiž měli místo mozku seno.
Vnitřně zajásala, když se vozíky konečně rozjely směrem k děsivé temnotě. Adrenalin v ní narůstal čím dál tím víc, což sice znásobovalo její strach, ovšem stejně tak i vzrušení. Při prvních lekačkách sebou Patricia jen mírně škubla, načež se nad svou reakcí začala tiše chechtat, aby trochu uvolnila napětí. Jakmile se však před ní objevila jeptiška ze známé hororové série, polekala se tak moc, že automaticky nahmatala ruku nejbližšího člověka, tedy chudáka Morda. Pevně ji stiskla a jen tak ji nepustila, i když jí Mord pokoušel vysvobodit. ,,Bojím se!" vysvětlila mu a věnovala mu pohled s psíma očkama, který však v té tmě nemohl vidět – jinak by se nad ní určitě slitoval. No a jako by toho nebylo málo, přímo vedle jejich vozíku na Patriciu vyskočil skvěle nalíčený Pennywise, který ji přinutil k tomu, aby se úplně na Morda natiskla a hlasitě vykřikla. Naštěstí se však od něj po pár sekundách zase odtáhla a tentokrát i pustila jeho ruku. ,,Promiň," špitla téměř neslyšitelně a odkašlala si. Určitě se i červenala, takže možná nakonec bylo dobře, že v té tmě nebylo nic vidět.

Ona byla neuvěřitelná. To jí to jako vážně ještě nedošlo, že se má zdržet komentářů a prostě se soustředit na jízdu, dokud od ní nebude moct vypadnout? Většina lidí tohle pochopila a pokud mohla, zmizela dřív, než se situace stačila vyhrotit. Problémy však v tento moment byly hned dva – z vozíku se nikam odejít nedalo, to zaprvé, nu a zadruhé byla ta holka naprosto k nesnesení a vůbec nechápala, že o její společnost vůbec nestojí, natožpak o jakékoliv náznaky konverzace. Možná to od něj bylo hnusné, možná dokonce zlé. Zajímalo ho to ovšem? Ne, ani smykem. „Tak s tím bych si dovolil nesouhlasit. Člověk by si měl vystačit sám,“ zasyčel. Vždycky totiž je nakonec na všechno sám. Každý sám za sebe. Očekávat pomoc od druhých či dokonce podporu, je velice naivní. Svět takhle nefunguje a valná většina lidí jsou jednoduše sobci, co hledí jen na svůj zisk a pohodlí. Čím dřív tento fakt tahle naivka přijme, tím dřív se s ním může smířit a naučit žít. Stejně tak Mord tu rozhodně nebyl od toho, aby jí pomáhal držet vlasy. Jestli ho zajímalo nějaké hloupé společenské pravidlo, že ženy se nebijí? Možná a možná ho i dodržoval, ovšem to neznamenalo, že do ní nemohl zabodnout svá slova. Nebo hned, jak ten vozík zase zastaví, zmizet v davu. A i kdyby mu viděla do hlavy… o kolik jednodušší by to měla? Pomohlo by jí to odejít? Vsadil by se, že ne. A tak jí věnoval jen další protočení očí a otočil se na svou stranu a co nejdál od ní. Doufal, že si jízdu užije, a přitom…
Celé to, že neustále až příliš vnímal, že je tak blízko něj ta otravná holka, mu ten zážitek jednoduše kazilo. Neuměl se ponořit do momentu a prostě ne, nešlo to. Kor, když ho pak drapla za ruku a odmítla se pustit! Tiše zaúpěl. Kam to zase vlezl. Už to tak vypadalo, že příštích několik týdnů se bude zdržovat někde hodně daleko od všech lidí a především pak od těchto otravných holek, co si asi myslely, že jsou roztomilé či co. „Tak jsi sem neměla lézt!“ odsekl a ještě jednou s rukou zalomcoval. Smůla. Držela se pevně a on ji přeci jen nechtěl zranit. Vidíte, jak byl ve výsledku ještě ohleduplný? Ještě, že ten její psí pohled neviděl. Jinak by se na to vykašlal a opravdu se jí vytrhl, zranění nezranění. Víc než Pennywise se lekl právě toho jejího jekotu a natisknutí se. Z hrdla se mu vydralo zoufalé zaskučení a zadržel dech. Instinkt mu velel ji okamžitě odstrčit nebo rovnou z vozíku vyhodit, ale… ani jedno pochopitelně udělat nemohl. Jakmile ho pustila, otočil se po ní a vzdychl. Hlasitě. Otráveně. Tohle bylo jako noční můra a ne kvůli atrakcím, co na ně vyskakovaly. Nic na tu její omluvu – vážně se omluvila? – neřekl. Odevzdaně koukal před sebe a zajel na sedadle vozíku o něco níž. Co jí na tohle měl říct? Vypadni? Když neměla kam vypadnout? Skoro by mu jí bylo líto, když se asi vážně bála a nehrála to, jen aby po něm mohla chtít, aby ji utěšoval (což by taky bylo dost naivní). „Hlavně prosímtě nebreč…“ utrousil nakonec s dalším povzdechem a modlil se, aby celá jízda už brzy skončila. Taky vyvstávala otázka, jestli se na něj nenalepí i venku…

Bylo jí jedno, jak moc na ní nepříjemný Mord byl a bude, na rtech se jí stále rýsoval přátelský úsměv, který určitě jen tak nezmizí, přičemž její pusinka byla připravená odrážet všechny argumenty, se kterými na ni tady pan drsňák přijde. Chudák, za chvíli bude sám sebe proklínat za to, že na tuhle atrakci vůbec lezl.  ,,Ale člověk nemusí být na všechno sám," poznamenala k jeho slovům s úsměvem a následně nad tím pokrčila rameny. ,,Je fajn mít někoho, kdo ti kryje záda," dodala vzápětí a o něco zvážněla, přičemž se mu zadívala do očí. Bylo ji jasné, že on nikoho takového nemá a dle jeho postoje, ani mít nebude. Někdo ho v minulosti zradil, nebo přinejmenším zklamal. Proto se stranil lidem? Chtěla odpovědi! Proč zrovna jí museli takoví lidé tak neskutečně přitahovat? Občas se kvůli své zvědavosti spálila, ale občas… občas ji to přineslo i dobré věci. Třeba nové přátelství. U Mordecaie to teda viděla prozatím dosti bledě, když na ni tak nepěkně syčel, ale kdo ví, že? Třeba za těch pár minut zjistí, jak boží je! Jo, no… zas až tak naivní nebyla.
Když se vozíky konečně rozjely kupředu, tak ztěžka vydechla a nervózně se zavrtěla na svém místě. Byla vyděšená, ale zároveň neskutečná natěšená na vše, co je v temnotě čekalo. Při prvních strašidlech, která na ně vybafla, sebou několikrát škubla, čemuž se nezapomněla zasmát. Horší situace nastala při objevení jeptišky, která ji svým vzhledem vyděsila tak moc, že popadla ruku pana drsňáka a pevně ji stiskla. Byl to jakýsi reflex, vůbec v tu chvíli nepřemýšlela nad tím, že vedle ní sedí ten protiva, co na ní ještě před chvíli vrčel a že se mu její reakce s největší pravděpodobní nebude líbit. A měla pravdu. Mordova ruka sebou několikrát škubla tak, aby tu její dostala ze svého sevření, ovšem Patricia se držela jako klíště a i přesto, že si už uvědomila, co udělala, nehodlala se pustit, dokud jim jeptiška nezmizela z dohledu. ,,Na to už je pozdě, nemyslíš?!" osočila se na něj tentokrát ona, přičemž se nezapomněla ušklíbnout. Jasně, že nepřicházelo v úvahu, aby teď z vozíku vyskočila a rychle vyběhla zpátky ven. Navíc byla zvědavá, co bude dál! Vzápětí však nastala další lekačka, která ji vyděsila tak moc, že tentokrát samotným zděšením vykřikla a vyloženě se na Morda celá nalepila. Pennywise tu měli fakt děsivého! Věděla, že tentokrát to už přehnala, protože bez dovolení narušila jeho osobní zónu, a navíc mu stále tiskla ruku, proto se po pár sekundách odtáhla a jeho ruku konečně pustila, přičemž ze sebe nezapomněla dostat omluvu. Zajímavé bylo, že ji od sebe pan drsňák hned neodstrčil, což mělo jen dvě vysvětlení – buď byl v šoku nebo nakonec nebyl tak drsný, jak působil. Doufala v tu druhou možnost. Chvíli sledovala jeho reakci, která v té tmě šla vidět hodně špatně, nebo tedy spíše vůbec, než pohled raději zaměřila na koleje před sebou. Čekala cokoliv, ale otrávený vzdech a následná slova o tom, ať se nerozbrečí, rozhodně ne. Fajn, tak se v něm asi spletla. Byl krutý. Jak ji něco takového mohl říct? S ublíženým výrazem na něj letmo pohlédla, načež se zmohla jen na uchechtnutí a opakované zavrtění hlavy. Slovně na to nijak nereagovala. Po zbytek jízdy už sebou jen několikrát trhla, přičemž se hodně krotila, aby opět neomezila prostor svého spolusedícího. ,,Vážně mě to mrzí," pronesla k němu, když vozíky zastavily a oni tak mohli opustit prostory strašidelného domu. Pokud od ní rychle spěchal pryč, tak ona rychlými krůčky cupitala hned za ním; nenechala ho jen tak odejít, chtěla, aby viděl, že jí to mrzí, i když na ni byl tak neskutečně nepříjemný.

Proč. Se. Pořád. Tak. Usmívala. Mordecaiovi naprosto unikalo, kde ta holka stále bere tolik optimismu a energie do konfrontace s ním. To se snad vyjádřil tak nejasně, že nemá zájem se tu s nikým vybavovat nebo co? Bylo mimo jeho chápání, kde získávala to odhodlání a naději, že by ho snad mohla přesvědčit o tom, že má pravdu – nebo že by se s ní začal normálně bavit. Obvykle to lidi přestali zkoušet po pár slovech, ne-li pohledech, jelikož pochopili, že Mord o konverzaci nestojí. A už vůbec ne o konverzaci s naivníma holkama. To jako měla pocit, že si ji na základě tohohle pustí k tělu, otevře se jí a povede se jí ho změnit? Ukázat, že život ještě má smysl a že ne všichni lidé jsou ztracení? Škoda, že tohle nebyl román pro puberťačky nebo fanfikce na bad boye Justina Biebera, který ve škole narazí na novou holku, a ta z něj náhle udělá hodného kluka. „Někdo, kdo ti kryje záda a pak ti do nich vrazí kudlu? Na ostatní není spoleh, jsou to sobci,“ odfrkl si, nicméně víc než rozzlobeně to tentokrát znělo spíš hořce a smířeně. Věnoval Patricii krátký pohled, v němž se zrcadlila určitá odevzdanost a hluboké přesvědčení o tom, že jakékoliv vložení důvěry do někoho cizího se obrátí proti němu. Spálil se poprvé tak moc, že to podruhé riskovat nechtěl.
Od toho, aby si jízdu vychutnal tak, jak chtěl, ho docela rozptylovala ta její ruka. Mohlo to být horší, ale díkybohu alespoň nehrozilo, že by se mu mohla například nacpat na klín vzhledem k tomu, že byli připoutaní k sedačkám kvůli některým rychlejším sešupům či zatáčkám. Na druhou stranu trocha toho adrenalinu a pocit, že můžou každou chvíli vypadnout… Mord by neřekl ne. A ano, naneštěstí už bylo pozdě, aby Patricia vylezla z vozíku uprostřed jízdy a odešla. Obrátil proto nad její odpovědí oči v sloup, ačkoliv to nejspíš ve tmě ani nebylo tak patrné, a nesrozumitelné zavrčení se ztratilo v další části atrakce, kdy na ně vyletěl chechtající se klaun připomínající Pennywise z It. Ani nevěděl, jestli mu té holky vedle je líto, anebo jestli by ji nejraději vyhodil z vozíku. Realizace druhé možnosti pochopitelně nepřicházela ani v úvahu, nicméně díky své poznámce si alespoň zbytek jízdy vychutnal docela dobře. Nezajímalo ho, jestli se jí to dotklo – to byl koneckonců účel, no ne? Aby ho nechala na pokoji a konečně pochopila, že u něj nepochodí.
Jakmile vozíky dorachotily do cíle, promluvila znovu. Už ta předchozí omluva ho kapku překvapila, ale tohle dost možná ještě víc. Normálně se mu lidi neomlouvali a neříkali, že je to mrzí, poněvadž naopak očekávali omluvu od něj. Jestli mu obočí povyjelo překvapeně o něco výš, pak to určitě bylo jenom zdání nebo světelný klam, protože vzápětí se zase mračil a povzdechl si. Pomalu se sunul s davem ven a zdálo se, že nad něčím ještě stále přemýšlí. „Na ten šok by mohlo pomoct něco studenýho,“ prohlásil nakonec, aniž by se na Patriciu podíval. Tušil, že se jí jen tak nezbaví, proto se rozhodl zaměřit na to, aby aspoň nebyla tak otravná. A za předpokladu, že šla stále za ním, zahnul k nejbližšímu stánku s ledovou tříští a postavil se do nevelké řady – a světe, div se, tříšť jí koupil. Na příchuť se nezeptal, ale pomeranč má přece rád každý, ne? Bylo v ní tlusté brčko, červené paraplíčko a zlatá třáseň. Se semknutými rty jí podal kelímek a napil se z té své, taky pomerančové. Očividně za ni nic nechtěl, ovšem k nějakému vysvětlení se úplně taky neměl.

Se zájmem pozorovala Mordecaie svými velkými hnědými kukadly a pokoušela se pochopit, proč má k lidem tak neskutečně negativní postoj. Kéž by mu tak mohla nahlédnout do hlavy a všechno si tam sama přečíst, všechno by bylo rázem jednodušší. Ale takový život nebyl, že? ,,Ale ne všichni jsou takoví. Já bych třeba nikdy nikomu nevrazila kudlu do zad, naopak se pro ostatní obětuju, až to je v určitém momentu špatně, protože nemyslím sama na sebe," rozpovídala se pro změnu ona a lehce nakrčila nad svými slovy čelo. Tušila, jaká bude jeho reakce – buď otrávené protočení panenek nebo výsměch. Když nevěříte, že na světě existují i dobří lidé, nikdo vás o tom jen tak nepřesvědčí, ale říct to musela. I ona se už spálila, vlastně víckrát, než by mohl tady Mord čekat – s úsměvem odevzdala srdíčko každému klukovi, kterému ve všem propadla, a on jej pak přímo před ní rozdrtil na několik kousků a celé to doplnil ledabylým pokrčením ramen. Ona ale i tak věřila, že jednou najde toho pravého – někoho, komu nebude jedno a kdo ji bude chtít snést modré z nebes. Nad tou myšlenkou se musela pokaždé pousmát.
Nyní však na nějaké myšlenky či představy o zářné budoucnosti nebyl čas, jelikož vozíky se rozjely a oni museli čelit nástrahám, které si pro ně tento strašidelný dům připravil. Pro Patricii to byla pořádná jízda – srdce ji bušilo o sto šest, div že jí z té hrudi nevyletělo. Měla ráda adrenalin, takže se jí to svým způsobem líbilo, ovšem potřebovala vědět, že je někdo vedle ní, a že tu není sama, tudíž při prvním vystrašení nahmatala ruku svého spolujezdce a tu pevně svírala, dokud sebou Mord nezačal škubat. No jasně, že se mu to nelíbilo, fyzický kontakt v lidech vyvolával příjemný pocit, pokud se tedy nejednalo o asociály. Byl to asociál? Mnohem horší scénář, tedy z pohledu Morda, nastal ve chvíli, kdy na ně vyletěl Pennywise a Patricia se tak na svého společník nalepila celým tělem. Věděla, že už to bylo přes čáru, takže ve chvíli, kdy si vše uvědomila, ze sebe vysoukala omluvu a v rychlosti opustila jeho osobní prostor. A Mord? Ten jí na to jen řekl, ať se hlavně nerozbrečí. To se jí dotklo. Proč musel být tak nechutně zlý? Nic mu přeci neudělala. Svraštila obočí a pohledem sjela ke svým dlaním, které si o sebe nervózně třela.
Vozíky konečně zastavily a ona ze sebe dostala další omluvu, ačkoliv věděla, že se její záměr setká pouze s jeho tvrdou skořápkou, kterou si okolo sebe vytvořil. Nebo že by ne? Věnovala mu jen letmý pohled, ovšem i během toho stihla zaznamenat jeho chvilkové pozvednuté obočí, které snad značilo jisté překvapení? To jako čekal, že mu neukáže, že ji to opravdu mrzí? Proboha, kdo mu co udělal?! Vystoupila z vozíku a rychle cupitala za ním, což se jí v konečném důsledku dost vyplatilo, jelikož Mord bez jakéhokoliv vysvětlení ze sebe dostal, že by jí teď bodlo něco studeného, a dokonce ji koupil pomerančovou ledovou tříšť. Řekněme, že Pat zůstala beze slov jen civět. ,,Uhm… díky," dostala ze sebe nakonec a pomocí brčka si z oné tříště upila. ,,Myslím…" začala váhavě a odkašlala si. ,,Myslím, že jsem přeslechla tvé jméno," vyslovila s jistou nadějí v hlase a nepatrně pozvedla obočí, jelikož doufala, že jí své jméno mladík sdělí. Než se však odhodlala k něčemu dalšímu, přiběhla k ní ta otravná Karen a zezadu ji objala. ,,TAK CO?!" zařvala snad na celý lunapark a nadšeně se zubila. ,,Bála ses hodně?! Musím ti toho tolik říct! Steve šel na horskou dráhu a normálně se tam přede všemi pozvracel, to bylo teda pěkně nechutný!" povídala, zatímco Pat odváděla od Mordecaie pryč. Pat se tak dostala jen k otočení a letmému zamávání na rozloučenou, než ji Karen zavalila dalšími historkami, u čehož nezapomněla nahlas vše vyřvávat, protože byla neskutečná pick me girl. Patricia už na kluka ze strašidelného domu po zbytek dne nenarazila. Karen začala nesnášet ještě víc.

Nejspíš se v Mordovi probudila špetka lítosti, že se rozhodl Patricie zajít a koupit ledovou tříšť – anebo to byl jen pud sebezáchovy, aby ji od sebe konečně setřásl. Ne všichni jsou takoví… V hlavě mu pořád znělo to, co mu řekla během jízdy vozíkem. Možná, že takoví nebyli úplně všichni, nicméně minimálně ta větší část ano. Sobci. Hledat mezi nimi ty, co jsou jiní a skutečně by byli ochotní se za svého blízkého postavit, i kdyby to znamenalo, že z toho sami budou mít problém. A Mord měl prostě a jednoduše dost podrazáků, nespravedlnosti a lidí obecně. Svou pomstu dostal, ale vězení se na něm podepsalo. Často zapomínal i na to, že holky jsou přeci jen obvykle citlivější. Nijak netoužil po tom, aby se tu sesypala a začala brečet. Nejspíš ani on by neměl ty nervy ji tu jen tak nechat v takovém případě. Tříšť pro něj tak byla nejsnadnějším řešením, jaké bylo k dispozici – vzhledem k tomu, že se jen tak setřást nenechala a cupitala za ním jako ocásek. Na jméno obrátil oči v sloup a založil si ruce na hrudi. Utíkat se zatím nechystal, nějak tušil, že by mu to stejně bylo k ničemu. Povytáhl obočí, když se k ní přitočila nějaká další holka, a na okamžik se zhrozil, že se k Patricii přidá a už se jich nezbaví do konce odpoledne. Naštěstí se ukázalo, že je to jinak a že ho naopak vysvobodí. Zaváhal – ta druhá holka působila daleko nesnesitelněji než tmavovláska, až… mu jí skoro bylo líto. „Mordecai,“ houkl nakonec, dokud ještě byla v doslechu – místo rozloučení, které se od něj nepřekvapivě tak úplně očekávat nedalo. Zbytek dne sice strávil už sám, ale něco málo mu z toho setkání přeci jen utkvělo. Jestli ho napadlo, zda nebyl moc hnusný? Napadlo. Dělal si z toho těžkou hlavu? Ne tak docela. Naučil se nestarat o raněné city druhých už celkem dávno, byla to pro něj otázka přežití s tím, co ho potkalo. Asi neměl právo být rozzlobený na celý svět a defaultně všechny nenávidět, jenže co po tom komu bylo. Bylo to lepší než se každý den užírat a nebýt schopen ani vylézt ven na ulici. S mírně zmatenými a pro jednou ne tak černými myšlenkami se vydal na cestu domů.

>>