Lunapark

Ona na tomhle už párkrát byla, už teda dosáhne ale jako mladší ji to samozřejmě dělalo dost problém. Často nemohla jezdit sama a mela vedle sebe brášku Samuela, co jí vždycky pomáhal a šlapal třeba pedál za ní. Očekávala od něj tuhle poznámku, ale jen trochu, protože je to vážně častá věc. Oči přimhouří do úzké linky při jeho posledním slově. "No dovool!" Zamručí smutně, ale pak se nad tím jen pobaveně usměje a oni se dostanou na řadě v davu lidi k pokladně, kde to mimochodem neobsluhuje zrovna příjemný chlapík. Je ZO pro tyto atrakce dost typické. Asi by se taky dvakrát netvářila, sedět tu celý den a roky v tom horku. Člověk si však trochu zvykne ne? U ni by moc nepříjemnost nehrozila, je vážně andělské děvčátko. Ale když je na ni někdo b obchodě hodně nepříjemný, má chuť se ho zeptat, co mu udělala a ze jestli ho ta práce nenaplňuje ať jde dělat něco jiného, nikdo na to není zvědavý. Sotva pozdravil, tak se ani neusmála, tohle není člověk co by si úsměv zasloužil. Odebrali se k autíčku a ona s pobavením sledovala Patricka, byl tak rozkošný jak tak trochu žil v tom, že na tom nikdy nebyla. Ona právě naopak s rodiči a malýma prckama chodila a hrozně jí to bavilo. I ona byla to, co někomu šlapala na plyn, aby ho mohla vozit. Tohle je věc, co jí docela právě z atrakcí šla. "Ricky.. Je strašně hezké jak mi chceš pomoci a já si toho neskutečně Těším. Ale je nakonec možné, že se budeš učit ty ode mě." Vyplázne na něj drze jazyk a zaleze si do jednoho z autíček, jenž mělo na sobě nasprejované palmy. Pohlédne na Patrika s výzvou v očích, hudba hraje kouzelné všude kolem nich a započne odpočítávání, kdy se auta budou moci projet. Teď by mačkání na plyn bylo docela k ničemu, nic by se nestalo. Ale jakmile její uši zaslechnou slovo 'start', dupne na plyn a rozjede se mezi davy lidí. Objížděla si to naprosto v klidu dokola a hledala bystrýma očima Patricka, kterého za chvíli našla, dohnala ho. Musel byt zmaten kam se mi malá blondýnka ztratila ale ona je přímo za nim a narazí mu přímo prudce do zadní části autíčka. Zábava mohla začít.

Patrick si veľmi dobre uvedomoval, že sa dotkol témy, ktorá rozhodne nie je jedna z tých príjemných pre človeka, ktorý je nižšej výšky. Ale prišlo mu následne pomerne smiešne, ako zareagovala. Prišlo mu to smiešne ale taktiež aj v jeden moment vtipné. „ Dobre, dobre madam.! Beriem to späť čo som povedal.“ Zatváril sa mierne previnilo pričom jej chcel týmto dať najavo, že vážne to myslí vážne. Aj ked to bolo len malé pošťuchnutie o ktorom vedel alebo len vtedy, kedy to vyslovil tušil, že sa za to nezrúti celý svet. Patrick si veľmi dobre uvedomoval, čo mu povedala, ked sa predstavovala a mal v pláne to aj dodržať. Nepovie jej maličká alebo iným menom. To on by sa potom mohol nazývať kryplíkom alebo dokonca obríkom. To by sa mu určite tiež veľmi nepozdávalo. „ Takže si možno napokon jedno z tých dievčat, ktoré nemá problém ukázať chlapcovi, že je v niečom horší. Ale v niektorých okamihoch som pomerne súťaživým typom! Na to by som si dal aj pozor.“ Pozorne sa na ňu pozrel, kútiky pier trocha vyzdvihol do malého úsmevu a vybral si aj on vhodné autíčko. Pri pohľade na tom ako na jednej strane je nakreslený blesk sa musel zasmiať. Bolo to pomerne komické vzhľadom k tomu, že blesk dokáže byť rýchlym a udrieť. Ked sa posadil do autíčka, osvojil si techniku ako sa to vôbec používa a rukou pevne sa chytil volantu a dával pozor na to, aby sa ho držal poriadne tak si uvedomil, že jej autíčko už nebolo na tom správnom mieste ako pred malým okamihom. „ ouhhh...“ pozrel sa okolo seba no v momente, kedy pocítil náraz do zadku svojho autíčka tak si uvedomil, že jej to skutočne ide. „ Nepovedala si mi o tom, že si v tomto určitý profík! To by som svoju pomoc ani len neskúšal navrhnúť.“ Kto by to do nej povedal? On určite nie. Pretože pri pohľade na ňu, kedy vyzerala ako malý anjelik by si určite patrick nepomyslel, že jej toto pôjde tak dobre. Patrick rozohnal svoje auto a dúfajúc, že sa niekde otočí aby jej to mohol odplatiť tak mechanickou rukou pohol takým smerom, že sa na jeden malý okamih ocitol v jednej stene. No super, teraz musel vyzerať ako nemehlo, ktorému nejde ani len riadiť taký obyčajný stroj, ako je práve motorické autíčko. Možno práve ona jemu mala pomôcť a nie on jej. „ Som v poriadku! To som urobil naschvál.“ Pozrel sa jej smerom a jemne nadvihol obočie a musel sa pousmiať. Bola to atrakcia, kde sa Patrick skutočne odviazal a vedel sa zabaviť.

Občas to dokázala brát jako jistý druh srandy, byli ale i lidé, co nedokázali pochopit, že opakovaný vtip již není vtipem a proto z toho uměla být pěkně otrávená, pokud na to někdo upozorňoval často. Ona to o sobě ví, nemusí jí to stále někdo připomínat a je více než logické, že jí to poleze na nervy. Už mladší byla menší než všichni ostatní, byla v růstu co se týče výšky hodně pomalá, ale nedá se nic dělat. Slyšela k tomu hodně poznámek, co jí zrovna dvakrát nepomohly k tomu mít se ráda, ale snaží se o to. Vysoká modelína fakt nebude, asi by ani nechtěla, její psychika tak silná díky okolnostem není. Její reakce je ale vážně vtipná a roztomilá, to se musí nechat. Jeho poznámku mu odpustí, není žádná urážlivka a přeci jen se momentálně spíše pošťuchovali. Doufá, že se těhle vtipů nebude moc opakovat, ono jí to pak dokáže doopravdy naštvat. Ne roztomile naštvat, ale naštvat a už tak roztomilá není, myslí to vážně, jako dnes ty věci v hudebně. Odevzdat všechen hněv ven, ale jen po dlouhé době. Nerada by, aby se jí nějak zhnusil, což by se nestalo jen kvůli přezdívce, ale chápeme se. Je docela příjemné když někoho o něco poprosíte, ať to nedělá a on to vyslechne. „Hmm, možná dám a možná se spálím, ale já jsem ve věcech taky dobrá, nejsem jen neškodná mrška.“ Vyplázne drze jazyk, v tom už sedí v jednom autíčku, která jsou vesměs skoro stejná, jen například jinak nabarvená a to tvoří jakýsi efekt a dojem pro děti i dospělé. Více je to láká. I taková maličkost. Hra začala, jestli se tomu dá říkat hra a ona hned šikovně a dost zákeřně udeřila do zad autíčka Patricka. Všude možně si tam jezdila kolem něj, vážně jako nějaký profík na řízení a musela se nad tím zasmát. On jí opravdu nevěřil, že je v tom dobrá. Tohle je atrakce, co jí jako malou bavila nejvíc! Dokázala sedět celou pouť jenom na autíčkách a nějaké lítající atrakce jí vůbec nezajímaly, to až když poznala, že musí zkusit i jiné věci s přáteli a zkusit nové věci. Jako andílek vypadá, jenže každý andílek někdy určitě zlobí a to je teď její momentální situace. Hleděla na něj, přičemž zvládala stále i dobře řídit, je šikulka, ale nelze si nevšimnout toho jeho nárazu do stěny. Nad tím se musí lehce zasmát a dojet až k němu, drkla do něj opatrně autíčkem a opět si to štrádovala pouze kolem. „No jasně, velmi omylem.“ Vyplázne jazyk a zašklebí se. Jízda netrvá dlouho, tudíž za pár minut vylezou a ona se na něj významně podívá. „Máš se ještě co učit, to ti teda povím.“ Nakonec ho řídit dětská auta bude ona.

Patrick si ani len v sne nepomyslel, že tento deň napokon môže skončiť takýmto spôsobom. Kedy sa na jeho tvári bude objavovať úsmev častejšie, ako niekedy inokedy. Kedy dokonca aj v niektorých momentoch v okolí sa ozve jeho úprimný smiech. Konečne mal Patrick pocit, že by mohol byť človekom, ktorý opätovne má možnosť žiť. Bolo to, ako keby konečne mu niekto dal pomyselnú facku a tým pádom ho zobudil z toho čierno bieleho sveta, ktorý videl on sám. Bolo to, ako keby opätovne sa mohol slobodne nadýchnuť bez toho, aby sa jeho pľúca sťahovali bolestivo a nútili ho premýšľať nad tým, či je vôbec správne, že dýcha. Ako keby na to nemal právo po tom všetkom, čo sa v skutočnosti stalo. Patrick počúval jej slová a smial sa, užíval si tento moment tak, ako nikdy predtým. Možno ak mu bude najhoršie, spomenie si na tento deň a bude sa cítiť o niečo lepšie. No to nikto nemohol vedieť. Dôležité bolo, ako sa cítil v tejto chvíli.
Mohlo to trvať niekoľko desiatok minut, keď sa jeden druhého snažili predbehnúť alebo do neho naraziť. Až do momentu, kedy ten nepríjemný pán neoznámil, že je koniec ich jazdy a nech opäť vidu von. Patrick vychádzal opatrne, pridržiaval sa auta a keď sa opätovne mohol postaviť na vlastné nohy pozrel sa na pána, ktorý opäť sa pozeral len do svojho telefónu. Musel nad ním len prevrátiť očami, nepovedal mu nič, na miesto toho svoju pozornosť venoval Viv a ruku si dal do vrecka svojich nohavíc. ,, Chcel by som ti ešte raz poďakovať za to, čo si dnes pre mňa urobila. Možno som to vážne potreboval. Počuť tie slová, ktoré by ma prebudili z tohto prežívania. Chcem ti poďakovať aj za to, že si mi ukázala, že krehkosť na povrchu neznamená, že dievča nevie šoférovať auto ešte lepšie ako nejaký chlap." povedal Patrick s úsmevom na tvári a pochopil, že toto je ten moment, kedy by sa mali rozlúčiť. čas sa posúval vpred a on vedel, že jeho práca dnes ešte neskončí. Nechcel sa vrátiť do miestnosti, kde sa to všetko začalo ale vedel, že chce ešte dopísať niečo, čo mu napadlo v hlave. Vybral ten papier s piesňou, ktorú mal v zadnom vrecku a podal jej to. ,, Chcem aby si si to nechala. Je to iba hudba, slová mi nikdy nešli. Ako spomienka na tento deň." patrickovi nikdy nešli veľmi nejako tie rozlúčky. Nevedel, čo má robiť. Mohol si vyžiadať číslo ale to by znamenalo, že potom by tam bola tá nádej, že by sa jej ozval. Patrick to chcel nechať na náhode, nevedel, či sa ráno neprebudí s tým, že všetko to bol len pekný sen. Dokonca nevedel ani čo má povedať. S ľuďmi sa nerozprával tak často, s novými ľuďmi aby vedel, čo by mal povedať. Na miesto toho jej len dal svoje noty a otočil sa. Nepovedal už ani len jedno slovo a pomalým krokom odchádzal z miesta preč. Patrick vedel, že ak to bude chcieť samotný osud, cestu k nej si nájde. predsa len za dnešný deň sa jej bude musieť ospravedlniť. Aké komické, v jednom momente sa jej chce ospravedlniť a neskôr zasa dakovať. Ale ona mala možnosť dnes vidieť jeho obidve stránky, ktoré skrýval. Tie stránky, ktoré sa vynorili na svet. Patrick vychádzal z lunaparku a prechádzal tmavými uličkami až na miesto, ktoré bolo jeho domovom. Ani on sám si neuvedomoval, že na jeho tvári sa stále nachádza malý náznak úsmevu. Ale ten musí zmiznúť v okamihu, keby by náhodou niekoho cestou stretol.

Tento den začal pro ně nepříjemně. Aspoň pro ní.. To setkání bylo skoro traumatické a možná jí jeho křik vystrašil. Asi proto i brečela, ale hlavním důvodem je to, že je toho občas zkrátka moc a ona to dusí v sobě. S kamarády moc často poslední dobou není, mají hodně práce tak jako ona a nemá se komu vykecat. Ale situace se uklidnila a oni se dokázali spolu i smát, něco podniknout po tom celém incidentu. Ano, možná působí, jako že se to z její hlavy vypařilo, ale ne.. Asi se nad tím ještě někdy pozastaví, až si na něj třeba vzpomene ve volné chvilce, kterých je dost málo. Úkol ve svých myšlenkách splnila. Přivedla mu do očí trochu štěstí, trochu štěstí do života a radosti. nefalšované. Chvíli se bála, zda-li to celé jen nedělá, aby se jí nějak omluvil za jeho předchozí chování, ale moc dobře pozná nefalšovanou radost. Sršila z něj neskutečným způsobem. Vzbudila ho. Do života a z dlouhého spánku, jenž musel skončit. Nechce aby si lidé připadali zbyteční. Dávala jim pocit, nebo snažila se, že nejsou. Ale sama s tím měla uvnitř sebe sama problém.
A tak si užívali den a momentálně si užívali jízdu v autíčku. No, Patrick vypadal občas trochu rozrušeně z jejího ježdění, tak kdo ví jestli si to užíval, asi tohle neočekával, když jí to ještě před pár minutami chtěl učit a vtipkoval, aby dosáhla na zem. Trochu ho dostihla karma. Nebo teda Vivi, ta ho autíčkem dostihla často a hezky do něj ťukla. Netrvá to nejdéle, mohla by tu jezdit možná i půl hodiny, ale pán od kasy si myslí něco jiného a nezáleží mu na její zábavě, což je docela normální. Je to jeho práce a vydělává si tím, ale moc nadšen z toho ani není. Proto se z autíčka tak jako Patrick odebere a děti se kolem ní s nadšením nahrnou na další jízdy a zaberou její auto, se kterým se pohledem rozloučí a pousměje se nad tím. Kolik zadků si asi pamatuje? Není si teď jistá co se bude dít, třeba ještě Patrick něco navrhne a oni něco podniknou. Když v tom začal mluvit trochu vážně a ji to vyděsilo. Nad jeho slovy se usměje, odhrne si neposedný pramen z tváře. “Není za co.. Za takové věci není třeba většinou děkovat. Ráda jsem to udělala, zasloužíš si to.” Kývne lehce hlavou a nad svým skvělý řízením se opět zasměje. Není hloupoučká a nějak jí dochází, že tento den se blíží ke konci, tak jako jejich setkání a jejich cesty se tu rozdělí a každý půjde po svých, což jí maličko děsilo. Chránil jí tu v davu a teď hodlal odejít a ona se tu bude docela už později mezi staršími motat. Je odhodlaná, nebude ho zdržovat a zvládne to. Není děcko, i když výškově to tak působí. Chytne pomačkaný papír do ruky, rozbalí ho jako nejcennější pergamen egyptských dob, poté ho opět složí a založí do své zadní kapsy. Jen jí zarazila slova “na památku”, to už se neplánovali setkat? Moc to nechápala a tak jen spíš mlčela. Neví co od jeho slov očekávat, jenže on už více neřekl a tak tam na moment stála a sklopila pohled k zemi. Působilo to, jako kdyby mu obveselila život a on už jí nepotřebovala hezky si ho žil. Nestála zde dlouho, sama se vydala do spolku tmou. Příjemnou tmou. Ten chládek byl dokonalý. Nicméně jí Patrick trochu vrtal hlavou a neví co si myslet.

Sara byla dívka, která nepohrdala možností někam vyrazit. Byla ráda mezi lidmi, i když to tak někdy nevypadalo, protože se spíše držela stranou mimo pozornost. Takže když ji dneska její přítelkyně nabídly, ať s nimi navštíví lunapark, samozřejmě neodmítla. Ještě předtím než vyrazila, dala fotku svého outfitu na Flickr. Dalo by se říct, že si tuto sociální síť nemálo oblíbila. Byla na ní skoro denně. Bylo tam mnohem více lidí než si Sara myslela, musely na sebe se skupinou kamarádek přímo řvát, aby se slyšely. Domluvily se, že se pokusí nějak dostat ke stánku s pitím, což ale znamenalo dostat se přes kupy smradlavých a zpocených lidí, co se jí snaží dostat do postele nebo podezřele mladých skupinek, které by měly být dávno v posteli. Už bylo po večerníčku. Sara si byla jistá, že se vydala správnou cestou a ve svém zorném poli ještě stále viděla zrzavou hlavu své kamarádky. Ale když se tam podívala podruhé, už tam nebyla a proud lidí Saru táhl někam úplně jinam. Když se konečně dostala z toho blázince, což trvalo déle než deset minut, zjistila, že své společnice jen tak nenajde. Neměla sebemenší tušení kde je, kohokoliv se zeptala, byl moc namol na to, aby sesmolil normální větu natož, aby ji správně navedl. Navíc jí nebraly telefon, což si brala osobně, normálně jsou na mobilu pořád a zrovna když je potřebuje, mobil vůbec neřeší.Nahlas si povzdechla a vydala se ke stánku k ní nejblíže. Všimla si, že k tomu stejnému stánku míří dost povědomí kluk. Krve byste se v ní nedořezali v momentě, kdy zjistila kdo to je. Byl to ten velmi atraktivní kluk, který jí komentoval fotky na Flickru. Musela uznat, že jí to polichotilo. Ale když viděla, kolik holek mu komentovalo na jeho profil, z toho zas tak nadšená nebyla. No co, jde jen o hezkého kluka. Proto byla úplně zmatená, když se k ní otočil s  úsměvem tak sladkým, až z toho dostala cukrovku. Proč by se bavil zrovna s ní? Začali jí pomalu ale jistě hlodat pochybnosti a vzpomněli si na všechny své nedostatky.  Nechápejte to nijak špatně, Sara měla docela tvrdou skořápku. Na první pohled mohla vypadat velmi chladně a nepřátelsky, ale doopravdy to byla jen obyčejná devatenáctiletá holka. Ráda řešila kluky, nosila make up, trávila spoustu času na sociálních sítích, někdy zašla do baru nebo do lunaparku s kamarádkami… Takže ano, pěkný kluk jí dokázal zamotat hlavu, ale navenek nedala nic znát. Nebo to si alespoň myslela, přestože na ní šlo přesně vidět, že je nervózní.„Em, jasně, proč ne?“ usmála se. Nechtěla udělat něco trapného, takže jakýkoliv pohyb, který udělala, byl předem promyšlený. „Vlastně si mě tak trochu zachránil. Ztratila jsem kamarádky v davu a přemýšlela jsem, že půjdu domů. Teď už se mi ale moc nechce,“ podívala se na něj zpod řas a na tvářích měla stálý úsměv. Říkala pravdu, teď když tu byl, už domů nechtěla. Jeho přítomnost jí víc než stačila.

Pravda byla, že sem nešla ani tak kvůli kamarádkám nebo té úžasně sladké vatě, kterou prodávají jenom kousek od vstupu do lunaparku. Potřebovala hlavně vypadnout z domu, trochu se uvolnit. Sara měla oblibu ze sebe dělat ledajakou chladnou a nedostupnou holku, ale i na ni to někdy dolehlo. Celé to stěhování přes půlku Států, nová škola a lidi, to všechno ji pěkně vyčerpávalo. Nejvíc se ale bála bydlení u svého otce a Deborah. Už od mala se těšila na moment, kdy se stane dospělou a bude moct žít s tátou. Jenže čím víc se tento okamžik blížil, tím víc si uvědomovala okolnosti. Co když se táta vůbec nezměnil? Nebo co když se změnil až moc? Měla spoustu očekávání, její otec zřejmě taky. Přece jenom neviděli se spoustu let, jejich jediný kontakt probíhal přes videohovory, což nebyl moc kvalitně strávený čas pro dceru s otcem.Tyhle volné chvíle si nesměrně užívala. Vydechla z plic všechen vzduch, který ani nevěděla, že v sobě držela.Charles byl velmi milé a vítané zpestření jejího večera. Měla ráda kluky, na které se dalo koukat. Ale neberte jí špatně, šlo jí samozřejmě o víc než jen vzhled. Ale byla zastánkyně takzvaného zlatého středu, záleží jak na povaze tak i vzhledu. A Saře se zdálo, že Charles má obojí, což se jen tak nevidí. Během té krátké doby, co je tady na škole, už stihla narazit na spoustu hezounků sportovců, co jí nazývali “exotickou“. Nebylo z toho těžké pochopit, že jí chtějí jen do postele. Doufala, že Charles takový není, měla by zkažený večer. Nenápadně si ho prohlížela a necítila se vůbec špatně, protože na sobě cítila i jeho pohled. Tohle setkání mohlo skončit buď jako trapná katastrofa nebo jako příjemně strávený večer. Sara hlasovala pro druhou možnost. „Hmm… Nechám to na tobě, překvap mě.“ Vytáhla na něj tohle klišé, které ale vždy zabírá. I když měla Sara spíš náklonnost ke sladkým koktejlům, nezavrhla by ani tvrdším trpkým alkoholem. Takže ať jí přinese cokoliv, vyhraje u ní. Plus jí tím ještě napoví jaký na něj udělala dojem. Když už je ta řeč o návykových látkách, dala by si cigaretu. Jenže se jí úplně nechtělo si zapálit před ním, nevěděla jaký má na to názor. Ona na tom zase tak závislá nebyla, takže to zkrátka vydrží. „Tak toho budu muset využít.“ Nenápadně na něj mrkla, mezitím šla za ním do fronty. Nechtěla, aby zavládlo trapné ticho, tak se rozhodla rozproudit konverzaci. „Studuješ?“ Byla si skoro stoprocentně jistá, že ano. Tahle universita byla plná nadějných lidí, a co stihla zjistit z jeho Flickeru, nestalkovala ho, odpovídal by tomu. „Vybírej ty.“ Usmála se na něj a kývnutím hlavy ho pobídla. Došlo jí, že ty všechny piva asi nebudou pro ně dva nebo dokonce jenom pro něj. No, nechala si to pečlivě vysvětlit, na což pokrčila rameny. „Ráda půjdu s tebou. Nechceš s tím pomoc?“ Následoval její smích mezitím, co si pár piv od něj převzala. Nikdo nechce mít obří skvrnu od piva na oblečení, že? „Potom co odevzdáme piva, co budeme dělat?“ Snaží se neznít nějak moc nadšeně, ale pravda je taková, že pohled na všechny ty zábavné atrakce jí nahnal adrenalin do žil. Je jak malé dítě, však ona si nemůže pomoc.

Charles byl pohledný kluk, o tom žádná. Sara se ráda koukala na hezké chlapce, ale na vztahy na jednu noc jí moc neužilo. V téhle kategorii byla trochu osamělá. Přála by si mít partnera. Někoho s kým by mohla trávit večery, někoho kdo by ji utěšil a ujistil. Nebo taky někoho kdo by nebyl jako její rodiče. Její rodiče nebyli přímo zářný případ nehynoucí lásky a harmonického partnerství. Už ve svých nejstarších vzpomínkách byla jen mámou a možná prarodiči. Otec nikdy nebyl v obraze. Nakonec se její matka dala dohromady s upoceným opičákem, kvůli kterému se museli přestěhovat přes celou zemi na jih. To všechno zapříčinilo její pesimistický pohled na vztahy. Už je to dva roky, co měla svůj první a poslední vztah, který neskončil moc šťastně. Tehdy to její mladé a nevinné srdíčko vůbec nezvládalo. No, teď už je o něco starší a ví, že se pro šťastný vztah musí bojovat. Navenek mohla vypadat velmi chladná, no nebylo tomu ta. Vlastně byla obyčejná dívka, které pár otřepaných frází mohlo klidně zamotat hlavu. Opravdu doufala, že se nakonec neukáže, že jí kluk stojící před ní nechce jenom do postele a papa. To by měla opravdu zkažený večer. Charles jí přišel sympatický a samozřejmě pohledný, to on ale určitě ví.  Ups. Na jeho zmínku o Flickru se začervenala. Přes internet bylo jednoduché a vzrušující navazovat nové kontakty, psát komplimenty do komentářů atd., ale když to někdo vynesl napovrch? Ne, díky, nikdo nemusí vědět, že stalkuje lidi přes sociální sítě! No tak, seber se! Pomyslela si. „No tak to je super, já taky.“ Upřímně se na něj usmála. Vsadila by se, že studuje hudbu. Na Flickru má několik fotek, které jsou spjaté s hudbou. Ale také se mohla mýlit a Charles měl hudbu jenom jako koníček. Když neměl fotky s hudbou, byli to jeho přátelé. Vypadal přátelsky, jako člověk, co nemá problém si utvořit přátelé. Neměla žádného kamaráda mužského pohlaví, možná tohle mohla být její šance si nějakého najít?  „Jako kdyby mě tady někdo znal.“ mávla nad jeho poznámkou rukou. Názory ostatních jí moc nezajímaly. Jestli se baví s klukem politým od piva nebo s klukem v obleku, komu je po tom? I když musela uznat, že kluk politý pivem by chvíli nevoněl úplně vábně. „Skvělá volba. Děkuji.“ Už měla chuť se nápoje napít, jenže měla plné ruce. A navíc nechtěla vypadat jak elegantní alkoholička s minimální sebekontrolou.
Pravda byla taková, že fronty byly všude. Takže jí nezbývalo nic jiného než se nad jeho důvodem uchechnout. „Tady frontám neutečeš.“ V tom už přicházeli k jeho partě kamarádu… a jejich kamarádkám? Byla to mnohem větší parta než si myslela že to bude, každý kluk nějakou holku do páru, náramně se bavili i bez alkoholu. Připadala si jak číšník. Jednotlivě každého pozdravila a dala mu pivo, pro které se usilovně natahovali. Mezitím na sobě cítila pohledy, které se rozhodla ignorovat. Od Charlese si převzala mojito a rozloučila se s holkami, které se jí takhle narychlo stihly představit. Její červené tváře a uší svádí na mojito, které jí udělali moc silné. Rozhodně to není tím, že se její společnost k ní naklonila až nebezpečně blízko. „To jsi byl i předtím, jen si o tom ještě nevěděl.“ Dodala si odvahu dalším lokem z kelímku. Tohle bude ještě dlouhá noc. „Nejmíň lidí bude na nudných věcech. Musíš si vystát frontu, jestli chceš zažít švandu.“ Schválně zvolila tohle slovo společně s entusiastickým tónem. Opravdu měla ráda atrakce. Adrenalin, který jí koluje v žilách. Na chvíli zapomene na své okolí. „Jo, myslím, že tu někde je.“ Kde? To vůbec netušila. Bylo to poprvé, co tu byla. V Austinu, kde žila předtím, než se přestěhovala sem, měla lunapark přímo zmapovaný. Ale autodrom musí mít přece všude, ne?

Sara si svůj obor vybrala, protože milovala možnost zachytit ty nejšťastnější vzpomínky napořád. Jedna z jejích prvních fotek byla fotka její maminky. Zrovna slavila narozeniny a vypadala tak šťastná, bylo to nezapomenutelné období jak v jejím tak i Sařině životě. Sara se bála, že přijde něco nebo někdo kdo její mamince ten pozitivní pohled na svět sebere. Stiskla spoušť, blýskl blesk a jedna z mála z dobrých vzpomínek byla na světě. Dobře udělala. Od té doby to s jejich vztahem šlo z kopce. „Jop, 1. Ročník na fotce.“ Pokrčila rameny jako by to nebylo nijak zajímavé téma. Přitom to bylo ale téma, o kterém by se mohla bavit pořád. Lidé často nechápou co je tak těžké na fotografování že na to potřebujete universitu. Věřte mi, Sara si také zpočátku myslela, že to bude hezčí. Ale první týden tady ji vyvedl z omylu. „Jen neboj, mám pár překvapení v rukávu.“ Dělala, že něco hledá v rukávu, nakonec udělala jen tadá pohyb rukama. Snažila se trochu rozveselit situaci. Nechtěla, aby mezi nimi nastalo trapné ticho. Z toho by už nevybruslila. Bože, co jsem to udělala. To se někdy stane každému, že udělá v tom momentě něco, co v dalším momentě je úplná kravina. Jop, takhle se teď cítila Sara. Pomalu si ho prohlížela mezitím, co upíjela z drinku, který jí její společník přinesl. Dala si jednu ruku do kapsy od bundy, kterou jí koupil táta hned potom, co se k nim nastěhovala. Něco jako uvítací dárek. Nahmatala velmi známou krabičku od cigaret. Jak na ni mohla zapomenout? Do teď na to nemyslela, ale od téhle chvíle se jí zachtělo si někam odběhnout a rychle si potáhnout. Jenže si řekla, že to vydrží. Bůh ví kolik času ještě na sebe s Charliem mají než se jejich cesty rozdělí, navíc nevěděla, jestli mu to u holek nepřijde nechutné. Není to tak, že by kvůli jeho názoru přestala, ale nechtěla ho možným zápachem obtěžovat. Navíc si řekla, že se to pokusí omezit jen na zkouškové období, aby si ulevila od stresu. „Copak? Nechce se ti čekat?“ posměšně se na něj zazubila. Vypadal jako malý kluk, kterému bylo řečeno, že bude muset čekat dlouhou frontu. To byla vlastně pravda, akorát nebyl zase tak malý. Nebyl o moc vyšší, ale nějaký ten centimetr jí chyběl, aby si byli rovni. Možná s jehlami by to vyrovnala, jenže jaký člověk by si do lunaparku vzal boty na podpatku? Ona určitě ne, ty nosila výhradně do vyšší společnosti, ve které se pohybovala tak dvakrát do roka. „Takže ty si ten typ člověka, co se spokojí s málem, hlavně že je mu pohodlno a všichni se mají navzájem rádi? Vau, to bych do tebe neřekla!“ v jejím hlase šel znát hravý tón. To ona naopak šla přes mrtvoly. Ne doslova samozřejmě, ale někdy potřebovala připomenout, že by možná mohla zkusit být trochu ohleduplnější. Samozřejmě si všimla, jak zopakoval slovo švanda a byla za to ráda. Cítila by se trapně, kdyby jí v tom nepodpořil. „Co takhle tamto?“ ukázala na horskou dráhu, která byla jedna z nejšílenějších věcí tady. Jenže Sara neměla v očích ani špetku strachu. A shodou náhod, nebo spíš tím, že tahle atrakce vypadala mezi ostatními monstrózně a nebezpečně, tam byla krátká fronta! „No pojď.“ Chytla ho za rukáv a táhla ho za sebou aby se zařadili do fronty.

Sara teď byla opravdu šťastná, dokázala se odreagovat od neustálé tíhy, která jí ležela na ramenou. Celé to přestěhování a žití s otcem byl její sen už od mala, takže byla za to samozřejmě ráda. Ale nevyhnula se ani tomu stresu, co to celé doprovázel. Charlie byl dobrý společník, dokázal se nezávazně bavit a to Sara právě potřebovala. Jak málo stačí, že? Trocha alkoholu, pohledný a milý společník a nesmí opomenout lunapark, její oblíbené místo kam se vydává hledat zábavu a adrenalin. „Myslela jsem si to. Máš na Flickru hodně fotek.“ usměje se na něj zpoza kelímku s mojitem. Nevypadal ale stejně starý jako ona, tudíž byl ve vyšším ročníku. Starší kluci jsou stejnak lepší. „Proč ale právě hudba?“ dívala se na něj zvědavýma očima. Rozuměla hudbě jako slepý houslím. Věděla akorát tak pár not, že existují akordy, ale co to znamená už nevěděla. Ne, že by jí to nějak trápilo. Ale dokázala ocenit to úsilí a čas. Takže jsme oba umělečtí podivíni. Dobrý vědět. Něco ji při té vzpomínce zabolelo. Tohle totiž říkal její otčím, kterého naprosto nesnáší. Kdyby neměl s její mámou dítě a nebyl vlastně ten, kdo je po celé ty roky živil, asi by byl už dávno zakopaný. Pokusí se zahnat špatné vzpomínky pryč, nechce na to myslet, ne tady a teď. Chvilinku se opravdu bála, že se jí vysměje do obličeje, ale nic takového se nestalo. Charlie se zasmál hřejivým smíchem. Sara se přitrouble zahuhňala, ještě stále se cítila trochu nervózní a trapně. Byla však ráda, že dnes narazila zrovna na Charlieho. „To je fér.“ nepřiznávala to ráda, ale měl pravdu. To čekání na některé atrakce je až směšné, ale zatímco on to poměřoval na minuty, ona se radši soustředila na ten zážitek z jízdy. Nechtěla ho ale do ničeho nudit. Když už tu tráví čas společně, neměla by rozhodovat jenom ona nebo naopak on. Až o tomhle bude vyprávět kamarádkám, budou naprosto šílet. A pak si z ní budou utahovat, že byla na rande s hot týpkem z Flickru. Sara dobře věděla, že tohle není rande. Vždyť ho ani nezná! Prostě je nebude poslouchat. „Víš, co chceš,“ pokrčí nesměle rameny, ale pak hned změní svůj postoj „Příště se budu rvát s tebou. No co, chci vidět, jestli vůbec umíš něco zahrát.“ Usměje se na něj aby pochopil, že to nemyslí vážně. Ale po chvíli s ním strávené může skoro jistě říct, že si z toho těžkou hlavu dělat nebude. „Možná to teď vyzní zvláštně, ale můžu si tě vyfotit?“ vyjde to z ní neplánovaně, jen tak. Kousne se přitom do rtu a ukáže na místo, kde začíná fronta. Je to něco jako neonová brána, prostě estetický jak prase. Saře to místo zaujalo, byl by hřích to nevyfotit. Ve svých fotkách si ráda hraje s kontrastem barev a světel, neonové osvětlení je jeden z nejestetičtějších stylů. A ona ho přímo žere. „Jestli ti to vadí, tak je to v pořádku.“ Snaží se na něj usmát, ale moc jí to nejde, protože pravda je taková, že by to moc v pohodě nebylo. Samozřejmě to mu neřekne. Koukne se na něj z pod řas, neúmyslně na něj udělá psí oči. Třeba si bude myslet, že ho pronásleduju a věším si jeho fotky do pokoje. Ne, je to přece Charlie, milý kluk. Když tak mě jenom trapně odmítne. Doufám. Nervózně přešlapovala ze strany na stranu a v kapse si hrála s krabičkou cigaret.