Dívka se mu představila jako Zara. Hned se mu vybavil Zoro mstitel a musel se nad tím pousmát. To jméno se mu ale líbilo. Kývl, jako že jej těší. Jakmile pustil její ruku, pevně do obou uchopil foťák a jak mu bylo zvykem, na celý svět se zase díval zpoza něj. Udělal pár snímků ze chvíle, kdy byla ještě za chůze. Vypadala, jako kdyby objevovala velký svět, přišlo mu to kouzelné. Když se tam ale postavila, už to nebyla ta křečovitá holka, která nevěděla, co má u toho stánku dělat. Teď, u velkého kola, které se tak zlověstně točilo a vypadalo, že za chvíli spadně a překulí se přes celé město, se zdála prostě svá. To se mu opravdu moc zamlouvalo a tak neváhal a fotil. Poté se však znovu vydala k němu a tak foťák sklopil, takže by mohl fotit možná zem a své boty. Přišla od ní první otázka. Nad tím se vlastně musel zasmyslet, už si to přesně nepamatoval. "Já už vlastně ani nevím, je to dlouho." pokrčil rameny a vypl foťák. Teď už asi nic fotit nebude, tak raději nechtěl plýtvat baterkou. Mohla se hodit. Trochu ho mrzelo, že jí nemohl odpovědět přesněji, ale tohle snad stačilo. Snad. Odpověď na další otázku byla jasná. "Profesionálně? Snad někdy... to ne, studuju na místní univerzitě." krčil znovu rameny. Potom se ale trochu zarazil a podíval se trochu zkoumavě na ni. "Čemu se vůbec věnuješ ty? Kromě toho, jak se jmenuješ a že..." koukne na pytlík v její ruce, "máš ráda ořechy, o tobě vlastně nic nevím." krátce se zasmál, mohlo by to působit i jako trochu nevózní smích, ale už se značně uvolnil. Nějak poznal, že se není čeho bát. Jen ohledně modelů si byl vždy trochu nejistý.

Ty fotografie vyšly úžasně, dokonce lépe, než si je sama představovala. To ale nebylo všechno, čeho si všimla. Zaznamenala, že určitě musí mít silné pouto ke svému fotoaparátu, když ho za tu chvíli co se baví nespustil z rukou. Za normálních podmínek by jí uklouzla nějaká ta sarkastická poznámka, která si lehce dobírá druhou osobu, ale nemá za účel nikoho naštvat. Teď se momentálně dokáže jen usmívat. Asi za tím vším bude jeho nesmělá osobnost, která v ní probudila něco, co se poslední roky snaží aktivně potlačit. Nepotřebuje se bránit ironií nebo urážkami, protože k tomu nemá důvod. Narovná se a díky jejím podpatkům je teď stejně vysoká jako on. “Vážně? To bych do tebe neřekla…” Samozřejmě, že nevypadá jako čtyřicátník se nudnou prací od devíti k pěti, ale na první dojem taky zrovna nepůsobil jako student vysoké školy. Nebo alespoň ne místní. Přijde jí, že tu jsou všichni neskutečně společenští, otevření a dovolí si víc, než jiní studenti v jiných státech. Neříká, že by v Miami nebyli ztřeštění lidi, ale jakoby jich tu bylo dvakrát víc. Proto ji zaskočila skutečnost, že tu jsou i celkem klidní lidi. “Já ve skutečnosti taky studuji,” pousměje se na něj, “umění.” Asi neplánuje stát se full time malířkou nebo sochařkou, ale vždycky byla kreativní člověk. “Jinak se nevěnuju asi ničemu,” uchechtne se, spíše to dodá jako žert. Jenže když se opomene to umění a to, co se naučila za poslední roky, tak je v celku nudný člověk. Ale to by nikdy nikomu neřekla. Jeho zmínka o ořeších ji pobaví, instinktivně po tom sáčku sáhne a natáhne k němu ruku: “Dej si.” Nabídne mu, ale nejdříve si sama jeden vezme. Takhle si třeba může nalhávat, že jí zdravě, přestože je celá ta věn obalená v cukru. Ale to ona nedělá, takové věci moc neřeší. Samozřejmě, že chce vypadat dobře, ale odpírat si dobroty, na to nemá vůli ani důvod. “A nebo víš co,” dřív, než stihl nějak zareagovat nebo si vzít, stáhne ruku zpátku k sobě, pytlík zase schová do kapsy, “nechám tě zkusit něco jinýho.” Kývne hlavou směrem ke stánkům a vede ho tam. “Vždycky mě zajímalo jaké to je, ale nikdy jsem to nechtěla zkusit,” zasměje se, “ale teď mám tebe, tak kdyžtak budu mít společnost, kdyby nás to třeba otrávilo.” Mrkne na něj a zavede ho ke stánku, kde prodávají obalený smažený ananas na špejli. Pro někoho je to možná běžná pochoutka, ale ona o něčem takovém nikdy neslyšela a není si moc jistá jak by to mělo chutnat.

Překvapilo ho, že ji to překvapilo. On by se třeba nepovažoval za někoho, kdo už výšku vychodil, nebo na ni nechodil. I když vlastně spousta lidí nestudovala na vysoké škole, nýbrž ji přeskočila. To on neudělal a byl za to upřímně rád. Navíc se podíval do Ameriky a i když mu občas Anglie chyběla, měl to tu svým způsobem rád. Ač si sem tam přišel trochu nevítaný. Jen se tak nějak uchechtl a pokrčil nad tím rameny. Nějak nevěděl, co na to má odpovědět, dlouho byl jen sám se sebou a tak člověk pozbyde nějakou tu schopnost komunikovat s lidmi. Tedy pořád ji měl, jen to prostě bylo... jiné. Poté se tak nějak probral a konečně se zeptal na něco i jí. Vlastně ho zajímalo, kdo tahle maličká blondýnka je. Vlastně na podpatcích byla zhruba stejně vysoká jako on. Tak ji nazvěme spíše drobnou, to totiž opravdu byla. Měla dobrou postavu, to se muselo uznat nicméne -nad tím teď přece nepřemýšlel! Přišla tedy řeč na ni, její koníčky a tak podobně. Předpokládal tedy, že studují na stejné škole. Nikdy ji tam snad ani neviděl, nebo si jí jen nevšiml... každopádně tak i tak bylo fajn, že chodili na stejnou školu -asi,- kdyby se náhodou třeba chtěli znovu setkat. To už však předbíhám, vždyť se sotva dozvěděl její jméno. "A na co se zaměřuješ?" pár umělců už potkal, zvláštní lidé, no a každý se věnoval něčemu jinému. Umění obecně byl docela široký pojem. Svým způsobem by se dalo i focení považovat za umění. Podle někoho zase ne. On na to měl neutrální názor, bylo mu to jedno a příliš tuto otázku neřešil. Když mu nabídla oříšky, uchechtl se, jelikož dříve, než si stačil vůbec rozmyslet, zda si je vezme, už ho táhla ke stánku. Prý chce něco zkusit, něco, co nikdy neměla. Zasmál se tomu, jak to podala a poté pokrčil rameny. "Dobrá tedy." přikývl souhlasně hlavou a řekl si o dva. Jednu špejli podal Zaře, druhou si nechal v ruce a zaplatil ženě ve stánku. Poté se dal do zkoumavého prohlížení.

Jeho jednoduchá otázka ji trochu zaskočí, přestože sama netuší proč. Asi nad tím tolik nikdy nepřemýšlela. Nejen protože tak trochu utekla na opačnou stranu země, ale taky protože místní obor je taková přiměřená všehochuť. Nikdy jí to ale nevadilo, zvykla si na to celkem rychle a takhle má alespoň přehled o všem. “Tak trochu na všechno,” uchechtne se, “ale asi zejména design a trochu toho výtvarné umění,” pokrčí rameny, dále to nijak nerozebírá, ani neví co jiného by k tomu dodala. Baví ji to, to určitě, ale momentálně to není něco, o čem by dokázala mluvit hodiny a hodiny, a neunudila by tak sebe nebo ostatní. Teď už ale stojí před stánkem, žádná dlouhá fronta se nekonala, takže na ně přišla řada téměř okamžitě. Samozřejmě, že měla v plánu zaplatit, byl to její nápad a problém s tím nemá. Navíc tak možná chtěla podvědomně poděkovat za jeho společnost, když ji někdo tak jednoduše zazdil. V momentě, kdy jí tu pochoutku podal, tak se nad tím musela trochu pozastavit. “Vypadá to jako hot dog,” sdílí svoji domněnku nahlas, které se pak pobaveně uchechtne. “Ty první,” pobídne ho, ale pak jen zavrtí hlavou. “Ne, to není fér. Já tě do toho navedla a jestli to nedopadne dobře, budu se cítiš blbě.” Je pravda, že i kdyby to snědli naráz, což je její momentální návrh, tak tohle všechno byl její nápad, takže by to stejně bylo na ní a ona by se cítila blbě tak jako tak. Přesto by mu to třeba mohla vynahradit tím, že nebude trpět jenom jeden z nich. “Tak dobrou chuť,” zakření se a zakousne se. Obličej se jí nejprve zkřiví do zvláštní grimasy, ale to spíše ze styku s neznámým než z nechuti. Zvláštní kombinace sladkosti a kyselosti jí explodovala v ústech už při prvním soustu. “Hmmm,” významně pokývá hlavou, pohledem těkne k prodávajícímu, jestli je třeba nesleduje, protože stále stojí kousek od něj, pak se ale nad sebou rozesměje. “Zajímavé,” zhodnotí celkově svým dojem z pokrmu, zadívá se na něj a pak hned zvedne pohled na Aidena, zda sdílí její názor, nebo mu třeba zrovna našla novou pochoutku.

S jemným úsměvem ji sledoval a poslouchal pozorně a zaujatě. Umění měl rád, ač zřejmě neměl takový cit jako mnozí jiní. To mu však v ničem nepřekáželo, stejně se ale příliš nechlubil s tím, jak jej má rád. Nepřijde mu to nutné, navíc se ho nikdy nikdo neptá. On se ptá, to ano, zvláště dívky s tímto oborem, čemu se věnuje a vyzvídá, je to běžné, on je té povahy. Ale sám nikdy nic moc neřekne. Není příliš mluvný a spoustu věcí si nechává pro sebe. Jindy zase ne. Chvílemi to je, jako by nemohl zavřít ústa, ale to se moc nestává. Čas od času, zkrátka jednou za uherský rok. Chápavě tedy pokýval hlavou, když mu tedy odpověděla. Více nic. Mlčel a neřekl na to ani slůvko, přišlo mu to zbytečné. Dal najevo že poslouchal, něco se dozvěděl a už to nebylo třeba komentovat. A jelikož Zara byla dívka zdá se vcelku akční, dostali se ke zkoušení nových věcí. Jako třeba smažený ananas na špejli, který vypadal vážně zajímavě a zvláštně. Zasmál se jejím slovům a poté přikývl na souhlas. Poté tedy oba ochutnali. Wallace zkřivil tvář a nejistě zakroutil hlavou. "Raději zůstaňme u oříšků." se smíchem pokrčil rameny, aby tak nakonec zhodnotil tuto podivnout... věc.

Při tom všem mu věnovala plnou pozornost, přestože se možná zdálo, že ji momentálně více zajímá zrůdnost, kterou tu prodávají za pár dolarů, než jeho výrazy na tváři. Ne, že by ji něčím od prvního pohledu uchvátil natolik, že by od něj nebyla schopná odtrhnout pohled, všímá si takhle lidí dost často, přestože to ona sama ani neví - je to něco, co dělá podvědomně, přesto všechny informace, které takto získá, jsou vědomě zpracovány. Už hned ze začátku jí došlo, že patří mezi spíše uzavřené osoby, ať už za tím stojí cokoliv. Nijak dlouhosáhle se nevyjadřoval a initiativu spíše projevila ona než on. Rozhodně si ale nemyslí, že je natolik tupý, že by následoval jakoukoli akci, kterou by navrhla a požadovala jeho společnost, věří, že kdyby se mu něco nezdálo, nedělalo by mu problém prostě odejít. Tak trochu jí připomíná samu sebe před tím vším zmatkem, který ji přivedl sem do Californie. To všechno jí proběhlo hlavou během několika vteřin, než se oba zakousli do té dobroty, jak majitel stánku promotuje. A to je právě to, co její mysl vrátí zpátky do reality, smažený ananas v ústech a jeho poznámka. Upřímně ji rozesměje, div, že jí ten kousek ananasu v těstu neupustila na zem, jeho názor podpoří souhlasným pokývání hlavy a raději se přesune o pár kroků dál od stánku, jen aby si stánkař nemyslel, že si právě získal dva nové stálé zákazníky. “Měla jsem věřit svému úsudku, ale zvědavost mi prostě nedala…” uchechtne se a pak se zhluboka nadechne. “Víš co? Na…” Sáhne pro svůj nedojezený pytlík se svými praženými ořechy v karamelu a podá mu je. “Pro tebe. Za to, že jsi tohle přetrpěl spolu se mnou,” ušklíbne se, “a neboj, chutnají mnohem líp než tahle věc.” O ten ananas se postará, až bude z dohledu. “A díky obecně za záchranu večera.” On zrovna neví co se stalo, to ale nevadí, ani nemusí. Nejen, že by se tak trochu ztrapnila, ale jednoduše to není potřeba. Díky jednomu hloupému rozhodnutí se seznámila s fajn klukem. A to stačilo. “No… je pozdě, měla bych jít,” věnuje mu ještě jeden široký úsměv, než mu mávne rukou na znak rozloučení. “Tak zase někdy, Aidene.” A s tím se otočí na podpatku a zmizí pryč, cestou se ještě zbaví onoho pokusu o nový druh mlsání, dost daleko, aby si toho ale nikdo nevšiml.

K jejím slovům pokýval hlavou a zasmál se. Měl trochu zvláštní smích, jako kdyby i v něm šel slyšet ten anglický přízvuk. Na druhou stranu, roztomilé. Ale určitě se nestyděl smát. On celkově stydlivý nebyl, jen občas trochu nejistý. "Je dobré zkoušet nové věci, alespoň víme, že tato věc dobrá není." podivná hra se slovy, kde to jen obrátil. Potom k němu natáhla ruku s pytlíčkem oříšků. Koukl na ni, zda to myslí vážně a potom nejistě po pytlíku sáhl. "Díky." zasmál se při jejích dalších slovech. "Přetrpěl jsem to s tebou rád." pověděl tónem, při kterým by už stačilo jen uklonit se, aby tomu dodal více teatrálnosti. Ovšem to neudělal, asi by vypadal směšně. Potom mu ještě poděkovala za záchranu večera, což úplně nechápal, jelikož neznal souvislosti, ale byl rád, že ji potkal a raději se ani neptal. Tak nějak poznal, že už se schyluje ke konci a tak se připravil, že za chvíli se jejich cesty rozdělí. To by nemělo nijak překážet, měl přeci jen ještě něco vyfotit. Když se zmínila o tom, že je pozdě a že by asi měla jít, přikývl souhlasně hlavou. "Měj se!" mávl na ni rukou, ve které měl pytlík s oříšky. Tomu se ještě krátce zasmál. Oříšková princezna. Nad tím se jen pousmál a když mu zmizela z dohledu, sám se vydal fotit nějaké atrakce. Také smažený ananas vyhodil do prvního koše, zatímco doufal, že ho majitel stánku neviděl.

Není to myšleno nějak špatně, nepřeberme si to nikdo tak, ale je vážně vidět, že se baví po dlouhé době. Už by si člověk řekl, že vrásky od smíchu nemá, protože se nikdy nesmál. Naštěstí tomu tak není jo.. Ona ho svým způsobem trochu přivedla na jiné myšlenky, do jiného světa. Cítila se najednou o něco lépe, možná za to může jeho přítomnost ale z části taky fakt, že měla možnost a dokázala ho rozveselit. Vážně! Podívejme se na něj, na úsměv ve tváři, co tam tak dlouho nebyl a přitom je ten úsměv kouzelný a krásný! Zdálo se pro její uši až neuvěřitelné, slyšet její smích a to ho znala jen chvíli. I tak jí to přišlo jako ho potkávat věčnost bez smíchu a teď najednou bum. Jako kdyby to cítila, že se vážně nesmál dlouho. Bylo to malé, i tak z toho šla ta přirozenost a pravdivost. Nad jeho dobromyslnými slovy se musí jen lehce zasmát, toho si velmi cení. Ona tak nějak důvěřuje lidem nebo nějakým kamarádům, že kdyby se něco stalo, ochrání jí. Asi není úplně bezbranná a bezmocná ale.. Stejně. Člověku se nažene strach, když na vás zaútočí a je o dvě hlavy vyšší, což je zrovna její případ. Skoro všichni jsou vyšší než ona. Člověk by jí tipl výškou na 15 let. Ona nikdy agresivní nebyla. A není to jen tím, že není kluk. Její bratr se taky nemá nějak potřebu brát a raději od konfliktu odejde. Ne jako srab, tak to nikdo neberme, ale je diplomat, co si to rád vyřeší normálně nebo se na to vykašle a neřeší to. Aspoň u nich dvou. Nemyslí si ale, že by se po škole někde pral. Kdo ví, něco se změnit mohlo. Ne.. ne blbost, na to zná svého brášku až moc dobře. Ale ona nemyslí na věci typu: “Ty jo, někdo by mě mohl tady zabít, znásilnit a já nevím co ještě.” Ne, takhle to ona nebere. Takže není důvod se na něco takhle připravovat a řešit to. Myslí si jako jediný snad, že malinká není. No, nechce mu křivdit, avšak moc mu v tomhle nevěří. Kdo by neřekl o Vivi, že je malá, když měří asi tak sto šedesát, ani možná to ne. Netrvá to dlouho, ale z klidné Vivi se stane blázínek táhnoucí ho do dění tohoto města a to tedy do dění zábavy. Nebo zábavy podle ní, každý má tu zábavu jinde a třeba v podobě alkoholu a párty. To jde trošku mimo ní, nebudeme si lhát. Vykecne mu své jméno s nabídkou, aby jí říkal jak chce a nad tím co vymyslí, se lehce usměje a přikývne. To jí rozhodně vadit nebude. Trochu ji zarazil s tím zpožděním v oznámení jeho jména. Byla moc rychlá? Přestala se mu líbit její veselá povaha? Jednoduše jí přišlo slušné mu říci jméno, aby potom najednou nechodili po škole se slovy: “Potkala jsem jednoho bruneta.” či “Hledám maličkou blondýnku.”, Je jich tu na škole hodně, tak to nepřipadá v úvahu. Nepřijde jí to až tak osobní, vzhledem k tomu, s kolika lidmi se baví. Hodně lidí její jméno i zná a to se ani nebaví. Navíc tu asi nebude jediná Vivian. I když.. No to se fakt neví. Dočká se však! Neudělala chybu, jen se lehce zasekl. Chytí svojí drobnou ručkou tu jeho, co byla dost větší. I tady jsou vidět její velikostní nedostatky. “Tak Patricku.. Těší mě.” Uculila se roztomile, něžně ruku stiskla a poté se s ním vydala dále chodbami, později už byli venku a tak rušnějšími ulicemi. Jsme v Kalifornii, tady tolik klidu člověk jen tak nenajde. Lidi jsou všude, zvuky jsou všude, auta jsou všude. Děj je všude. Chvíli mlčela, protože přemýšlela. “Budu ti říkat Ricky. Jako.. Rick.. Ale Rick je hodně drsný, takže Ricky.” Uvede ho do své menší filozofie. Už kráčeli pomalu k molu, kde se to dění nachází. Není to jen ledajaké molo, ale obrovské molo, kde jsou svítící a křičící atrakce, jenž možná i vyzkouší, kdo ví. Při jeho dalších slovech, co spíše zamumlá nakrčí obočí. Nemá potřebu to říkat. Jemně ho pohladí po zádech a usměje se. “Neboj se.. Tvé tajemství je u mě ukryto.” Pomalu dorazí až do luna parku. Všude barevná světla, plno lidí a hudba. Ona sama se tu mezi lidmi cítila nervózně. Bylo jich moc, tudíž se i mohlo zdát, že se schovává za Patricka, kterého dav respektoval víc než ji. Byl docela vysoký, tak se na to lidi ohlíželi, to dělají dost normálně a všude. Nevypadala dvakrát, že by tady běhala mezi nima. Čapla by si vatu a odešla by. “Tak jdeme pro tu vatu?” Zabrblá lehce nejistě. Dost dlouho v takových davech nebyla, tak se cítí zvláštně.

Miesto, kde sa nachádzal nikdy nevyhľadával. Nikdy ho pred tým nelákalo niečo podobné. Možno to boli len predsudky no aj napriek tomu pri pohľade na to, ako okolo seba a celkovo na mieste mohol vidieť niekoľko desiatok alebo stoviek ľudí, vždy ho to dokázalo zmiasť. No v tejto chvíli dúfal, že to bude iné. Celkovo tento deň bol jeden z tých, pri ktorých nevedel, čo má v skutočnosti očakávať. V momente, kedy sa následne ocitli na tom danom mieste a on mal možnosť počuť smiech ba dokonca v mnohých prípadoch aj plač malých detí, ktoré nedostali presne to, čo v skutočnosti chceli mal pocit, ako keby bol tým najväčším a najviac výrazným človekom okolo seba. Možno áno, Patrick bol jeden z tých vyšších ľudí no nikdy sa na tom nepozastavoval. A ako by vôbec aj mohol? Rast bolo niečo, čo človek nemohol len tak mimovoľne ovládať. Nemôže si niekto pomyslieť, že jedno slovo, by mohlo zmeniť ich vývoj. Ako by to vôbec mohlo fungovať? Človek by si mohol povedať dané číslo a dalo by sa to všetko kontrolovať. Bolo by to divné a pomerne zvláštne. Patrick si dokonca až do tohto momentu nevšimol ten malý výškový rozdiel, ktorý sa medzi nimi v skutočnosti nachádzal. Nebol nijako veľmi vyšportovanej postavy, nebol jeden z tých obrovských hôr z mäsa a kostí pri ktorých by sa človek v jednom momente mohol báť aj o svoj vlastný život. No nedalo sa ani hovoriť, že bol suchý ako nejaká vetva konára. Mal na tele svaly ale bolo to primerané. V momente, kedy si uvedomil, že sa nachádza takmer po celý čas za ním a okolo neho chodia ľudia, vedel, že musí niečo urobiť. Možno to robil len pre jej bezpečnosť, možno to robil aj vo svoj prospech. Nerobilo mu najlepšie nachádzať sa na mieste, kde sa nachádza niekoľko desiatok ba dokonca aj viac ľudí. Patrick sa na malý moment zastavil a pozrel sa na ňu.

„ Drž sa pri mne, nechcem aby si sa mi tu niekde stratila.“ V jeho očiach bolo v tejto chvíli vidieť, že sa o ňu bál. Cítil určitú zodpovednosť nad tým, aby sa jej nič nestalo. Bola pravda, že by sa cítil naozaj zle, ak by sa jej niečo stalo počas toho, ako je v jeho prítomnosti. V jednom okamihu, možno to nebolo úmyselné ale v hlave sa mu objavilo niekoľko scén z filmov, kde sa ľudia na podobných miestach strácajú takmer pravidelne. Pohľadom prešiel po jej ruke, pričom v jeho hlave sa nachádzalo niekoľko otázok. Nemienil ani jednu z nich nejakým spôsobom vypustiť z pier. Nemal k tomu dôvod. „ Hm nejako som sa nevyjadril ešte k tomu, ako si sa ma rozhodla volať.“ Musel sa nad tým pousmiať a popri tom ako sa jej pozeral do očí, svojou rukou zamieril k tej jeho. Držal ju, nemienil ju pustiť, nechcel. Pretože chcel aby sa nachádzala vedľa neho v tom dave a nie niekde za ním, kedy by musel trpieť to, či sa tam bude nachádzať alebo nie. Patrick si uvedomoval, že by jej to možno mohlo prísť nepríjemné, už veľmi dlho niekoho nedržal za ruku rovnako ako v tejto chvíli. Dokonca už zabudol aj na ten pocit, aký to dokáže v človeku vyvolať. „ Ricky. Je to pekná prezývka, mám dokonca pocit, že by si bola prvým človekom. Ale ako to mám pochopiť, takže nevyzerám ako drsný chlapec?..“ To bola prvá veta po tom, ako si to všetko vôbec v hlave premietol. Prešil pohľadom okolo seba, pričom mal pocit, že ľudí tu je čím ďalej tým viac. O čosi pevnejšie držal jej ruku v tej svojej, pričom dokonca pri pohľade na ľudí okolo seba samovoľne prstom pohladil jej pokožku len aby ju uistil, že všetko bude v poriadku. Bolo to len nevinné gesto o ktorom nevedel, ako to vôbec pochopí. „ myslím si, že cukrová vata v tejto chvíli je jedna z tých najlepších vecí, ktoré by sme mohli podniknúť. A kto vie, čo sa prihodí následne.“ Ukázal rukou následne k stánku, kde to vyzeralo naozaj krásne. To, ako to bolo vysvietené malými žiarovkami.

Jí byste tu rozhodně nenašli samotnou. Většinou ji tu můžete najít tak jednou za měsíc, možná za déle a s nějakou společností v podobě nějakého kamaráda. Není zrovna dívka, kterou by bral každý měsíc někdo na rande. Kluci o ní až takový zájem nemají, což nějak neřeší, může si za to sama. Polovina o ní třeba ani neví kvůli její tichosti a občas mlčenlivosti. Hold se stydí před někým, kdo má třeba na lidi ve společnosti velký vliv. Má strach, že kdyby měla nějaký trapas, či řekla jakoukoliv blbost, může to použít proti ní a oni se jako ovečky, které ho mají rády, jen přidají. Další věcí je možná tu, že je tu na ní vážně moc lidí a občas to jsou lidé neohleduplní. Nechce ani vědět, jaké to může být sem jít s dítětem večer. To musí být sebevražda protože už teď se lidi chovají, jako by ji chtěli udupat. Asi bude bojovat za práva malých lidí, nebo vážně netuší. Oči jí tikaly sem tam, hledaly stánek s cukrovou vatou ale skoro každý jí bránil ve výhledu a ne a ne uhnout. Nemělo by to asi smysl uhnout, je tu vážně hodně lidí, není skoro vidět ani na krok, najdou se však části, kde je lidí jen pár. Člověk by si řekl, že večer to bude klidnější, avšak naopak. Lidé jako oni dva mladého věku vyráží sem a za alkoholem za zábavou. Navíc není takové horko. Nicméně teď její výška není úplně výhodou. A kdy je? No je tu pár výhod. Vejde se absolutně všude. Navíc se může trošku schovat za vyšší lidi, čehož teď lehce využije. Často si na výšku stěžovala jako mladší, občas i teď protože.. Není až takový rozdíl, když si nazuje podpatky. Nebude nějaká dlouhonohá modelka nebo tak. Začíná si však zvykat že je prcek. Jednoduše tyto věci nejde ovlivnit, kdyby to šlo, bylo by to divné a nepřirozené a lidstvo už tak dělá hodně věcí, jež jsou nepřirozené. Nechodila za ním tak nějak ze strachu, není zas taková posera a ono kdyby si zadupala, aby lidé dávali pozor, budou. Co se týče její osoby, až tak prořízlou pusu nemá. Jakmile by však byl někdo zlý k někomu cizímu, to by se ozvala a bránila ho zuby nehty. Je fakt divná. Pozvedne k němu hlavu, lehce se pousměje a na jeho milá slova přikývne. Ona se mu neztratí, bude za ním jako ocásek! V dobrém slova smyslu, ne že chce dolejzat. I když.. Kdyby jí odmítl na začátku, klidně by to dělala aby jeho bublinku prolomila. “Je to v pořádku.” Pípne roztomile, nechce aby se bál a myslel si, že jí jde vážně o život. Jen si byla teď chvíli nejistá tím, jaký počet lidí tu je. Za chvíli to bude určitě lepší. Ale asi by nebylo těžké se tu ztratit. Při její výšce? Ale musela by se snažit. Musela by od něj prostě odejít a zamotat se tam. No to přesně v plánu nemá, protože si tento čas užívá a je to legrace. Zastavil, nechápala proč, avšak dav to respektuje a s nějakým mumláním, které nevnímá, je obchází. Když v tom ucítila dotek na její ruce, kterou si on přitáhl do té drobné své. Nad tím se musela pousmát a jemně mu jí stiskla nazpět. Nepřišlo jí to divné, vlastně jí to bylo jedno. Ne jako lhostejné, ale nezaobírá se nad tím, jak by to mohlo vypadat. Jsou kamarádi, nic víc. A bůh ví proč, působilo to jako by byli ti kamarádi sakra dlouho. Hodně si cenila jeho ochrany, jen doufá, že nemá potřebu se jí zavděčit za ten dnešek. Nedělá tyhle věci proto, aby se jí pak lidi zavděčili nazpátek. Mnozí by se od něj odtrhli a nechápavě by mu hleděli do tváře, jako proč to udělal. Jí to nevadí. Nebere to nijak závazkově. Ona měla často na mysli teď někoho jiného. Samozřejmě dost naivně. Dostali se až k jeho přezdívce, co vymyslela a on si ji přebral maličko zase jinak, nad čímž přimhouří oči a pozvedne varovně prst. Je to ale spíše roztomilé, než rozzlobené. “Hele! To jsem neřekla. Jen se mi to prostě líbí, navíc se to dá změnit rychle na Rick. Záleží na situaci.” Určitě si o něm nemyslí, že by nebyl drsný. Rick byl zrovna v místností nazývající se hudebna, při jeho menším záchvatu, co proti ní použil. Ona už ho ale z části smazala z paměti. Tohle ona dělá, jednou to však vyleze a užere jí to. Je na lidi hodná někdy až moc. Pohlazení téměř cítit nebylo, avšak lehce si toho všimla a první na co myslela bylo, že tady tomu chlapci musí najít nějakou milou dušičku, co mu přivede další světlo před nos. Samozřejmě hodlá v jeho životě zůstat, ale co zatím pochopila, bude ochranářský a to na některé holky magnet je. Jen musíte najít ty správné. Též ji lehce stiskla. Za jeho rukou se hned ohlédne a rozejdou se společně ke stánku, hezky krokem vedle sebe a u stánku se plná myšlenek, jakou vatu si dá zamyslela. Bože. Ona vypadala vážně zamyšleně víc, než u hodin algebry. Jako by zvažovala životní rozhodnutí a taky že jo. Jedná se o jídlo. Člověk se diví, že nedělá en ten týky dva špalíky a nerozpočítá si to. “Dobrý den.. Mhmm. Dala bych si prosím jednu fialovou cukrovou vatu aa..” Ohlédne blond hlavičku na její společnost. “Ty si dáš jakou?” Nakloní hlavu s krásným úsměvem ke straně. Vaty měly dokonce i často příchuť, tak doufejme že tomu tak dnes bude též.

Mnoho ľudí nemalo rado tie okamihy, pri ktorých by sa ich meno nejakým spôsobom komolilo. Kedy by sa museli len prizerať na to, ako meno, ktoré im bolo darované je v rukách niekoho, kto si to aj tak vezme po svojom. Ale to nebol jeho prípad, nevadilo mu to, ak si niekto vedel prispôsobiť jeho meno tak, aby to vyhovovalo. „ Rick alebo Ricky to bude jedno. Myslím si, že budem reagovať na obidve mená v momente, ak by si to potrebovala.“ Na jeho tvári sa na malý okamih objavil úsmev. Po tom, ako mal možnosť prejsť ku stánku, ktorý vytváral vaty svojim tradičným spôsobom, nevedel sa v jednom momente rozhodnúť, akú farbu si vlastne vyberie. Nechal ju, vybrať si ako prvú a potom sa ešte raz pozrel na všetky možné možnosti farieb, ktoré im boli ponúknuté. „ ja by som si rád zobral modrú.“ Povedal rozhodne a mal v jednom momente možnosť pozerať sa na to, ako to v skutočnosti prebieha. Sledoval, ako sa jedno vlákno po druhom nabaľovalo a muž, ktorý to obsluhoval to určite nerobil po prvýkrát. Muselo to byť niekoľko krát za hodinu alebo možno dokonca niekoľkokrát za desať minút. Keď sa do jeho ruky dostala tá cukrová vata, ktorá by sa mohla nazývať aj pomerne kalorickou bombou, pozrel sa na ňu. „ vieš o tom, že som si myslel, že každé jedno dievča je svojim spôsobom rovnaké? Mnoho dievčat by nešlo do tejto sladkej bomby.“ Patrick si ani len neuvedomoval, že v tento moment sa mnoho vecí začalo meniť. Začal sa pomaly otvárať, od toho momentu, kedy sa jeho bublina rozpadla v jej prítomnosti, tak sa pomaly otváral. Rozprával, dokonca ho zaujímalo aj mnoho vecí, ohľadom jej života alebo skôr názorov. Nevedel aký má názor na tie typy dievčat, ktoré mnohokrát prestávalo jesť z toho dôvodu, že sa nevedelo pozerať na svoje telo v zrkadle. On vnímal krásu ženy iným spôsobom ako niektorí chlapci v jeho okolí. Vnímal krásu ukrytú krásu v tele človeka na miesto toho, aby sa sústreďoval na jej povrch.

Stále ju držal za ruku pri sebe a keď si zobrali vatu do rúk, rozhodol sa prejsť sa. Nechcel byť len na jednom mieste, pretože ak toto malo byť pre neho po prvýkrát a kto vie či to nie je aj naposledy, chcel toho vidieť možno čo najviac. „ toto miesto je aj tak krásne. Nemyslel som si, že to vôbec poviem, ale ten pocit.. ako keby šťastie bolo všade naokolo.“ Urobil jeden ďalší krok vpred a jedným pohľadom mohol naznačiť to, by sa pozrela tým smerom, ktorým chce aby sa pozrela. Bol to pohľad na reťazový kolotoč na ktorom sa nachádzalo niekoľko ľudí. Jednalo sa o mladých ale aj starších ľudí, ktorí sa rozhodli tento deň stráviť na pomerne adrenalínovej ceste. Patrick ako malé dieťa niečo podobné miloval. Bolo to o niečo menšie a pomalšie alebo to aspoň on takto predtým vnímal. Človek sa musel poriadne držať a mohol sa unášať tým pocitom, že vie lietať. „ ty si ma chcela pozvať na cukrovú vatu. Ale určite nemôžeme vynechať niekoľko atrakcií.“ Toto mu prišlo ako priam skvelý začiatok, no Patrick sa chcel ešte pozrieť okolo aby si bol istý, že by to mohlo byť to pravé. Začiatok v mnohých prípadoch bol dôležitým. „ alebo. Spomínam si na to, že so svojim kamarátom som sa často krát dostával na niečo podobné ako sú tie autá s ktorými do seba ľudia narážajú. Viem, môže to byť detinské ale vtedy nám to prišlo ako veľká zábava..“ mnohokrát na to spomínal, ako sa so svojimi priateľmi zabával. Ako sa zabával s najlepším priateľom, ktorého stratil v rovnaký deň ako stratil aj zmysel života. To bol ten dôvod, prečo sa o tom s nikým nerozprával. S nikým nemal pocit rovnaký, aký mal práve s ním. Povedať mu všetko a vedieť, že to navždy ostane len medzi nimi bez ohľadu na to, čo to bude. Mohol sa v minulosti dostať aj do problémov a on by sa nepýtal na to, čo to spôsobilo. Pomohol by mu. Ale teraz bol na všetko sám. Patrick dokonca vedel, že by mu to mohlo svojim spôsobom pomôcť. ,, myslím si, že by to nebolo na škodu. Je tam potreba jemnej motoriky, ktorú by som mohol precvičiť v príjemnom prostredí.“ Na malý moment mal pocit, že sa vracal do pôvodného stavu. Pretože v tejto chvíli použil svoje zbrane na to, aby ju presvedčil.

Jí je celkem jedno, jestli se její jméno nějakým způsobem komolí. Bude to vždy lepší než přezdívky, co ji například maji určitým způsobem urazit. Svoje jméno ma poměrně ráda a tak jí žádné přezdívky nevadí, jen některé vyvolávají plno vzpomínek. Zrovna její malička sestra, jenž zesnulý jo často oslovovala něčím jako Rosie a další roztomilé věci, co se v té hlavičce vymyslely. "To jsem ráda." Nechtěla by pocítit ignoraci. To je hodné blbá věc a dalo by se o tom říct, že horší než hněv a další. Ignorace neplatí jen na děti a zvířata, nese to nasledky i na dospělých a dost to ubližuje. Vždy si to člověk vezme nějakým Způsobem k srdci. Ricky si svoji barvu taky vybral a to modrou. Pote už její oči pozoruji, jak se do přístroje nasype cukr, ze kterého začne vznikat vata, jenu je namotaná na špejli a následně pojidana Vivian. Pán to dělal už vážně hodnekrat, má pocit že co tu studuje nebo tu někdy byla, má tu obchůdek pořad ten stejný pán. Jako když je to tradice nebo co. Za moment ani ne si vezmou svoji vatu, kterou dostat měli a ona si s ni spokojeně vykráčí dál od stánku, co se jí tak moc líbil, už protože se u něj prodává jídlo, které miluje. Ohlédne se a pozvedne obočí do vzduchu s lehkým pobavením nad jeho slovy. "No to víš. Nejsme všechny stejné, tak jako vy nejste." Jí nikdy nenapadlo, že by byli lidé stejní. Ona se dost lišila od holek, co se hodné klukům na škole líbilo. Ale ne všem klukům, to si dost uvědomuje, i když často to vypadá dost jinak. Ona se zrovna na diety ne ohlíží. Je hubená a malá holka, co na pohyb rozhodně není jelito, avšak sportu se nikdy extra nevěnovala. Možná tak tanci a tím to hasne, akorát plno lidí tanec jako sport nebere, to už je ale jiná kapitola k povídání. Mrzí ji na tomto světě, jak se všichni hodnotí podle vzhledu. Vzhled je věc, na kterou kouká každý. At si kdokoliv říká cokoliv, člověk se vám musí líbit se vším všudy. Vzhledem i duší. Jen někdy je těžké duši někoho odhalit, odhalit jaký doopravdy je. Plno lidi se přetvaruje či chová v něčí společnosti jinak a to může byt kamenem úrazu, který dost bolí.
Lehce drží jeho ruku, kráčící davem u nej, aby se náhodou nerozdělila. Má pravdu, tohle místo v sobě skrývá určité kouzlo. Jsou tu i lidi, ne zrovna šťastní a najde tu pláč, křik, hádky a dokonce i llidi co zvrací, ale je to menšina. Většinou se tu lide smějí od ucha k uchu, utracejí peníze za zábavu a radují se z toho. Nečekala moc Rickovu unešenost z toho všeho, otevíral se ji a ona si toho nesmírně cenila. Vážně nečekala nejaky návrh si projít atrakce, i když nad tím tak trochu přemýšlela. Dlouho ti s nikým nebyla a sama by sem nešla, asi by byla škoda toho tak trochu nevyužité. V očích se ji odráží západ sluníčka a obrovský řetízkový kolotoč, kde si lidé užívali volnost a vítr ve vlasech, jako by lítali. A ona může udělat v tuto chvíli to samé a taky to udělá. Rozejde se s ním do jedné z front, kde ho potom opatrně pustí a začne ujídat pomalu cukrovou vatu, co se jí rozplyne na jazyku. Bylo to potěšení pro chutě. Miluje sladké. Vážně hrozné moc ale.. Není to tak, že by se tím přejídala. Jen tomu dá přednost než něčemu slanému. Vnímá jeho vypraveno a hned ho slovy ujistí. "Není to dětinské.. Já mám tyhle akce ráda. Je to rozhodne lepší než někde se opít." Usměje se spokojeně a ukradne mu trochu modré vaty, aby zkusila, jestli je mezi nimi vážně rozdíl jak se říká. Prohlížela si zaujatě zespodu řetízkáč, oči měla z toho plné jiskřiček radosti. Musí se začít smát nad jeho stylem přesvědčování a oči najednou plně jisker patří jemu. "Jasně že půjdeme. Procvicime tvoji motoriku." Zakření se a ujídá vatu, která jakmile dojdou na řadu úplně zmizí. Dlouho na tom nebyla, možná z toho má trochu obavy, které hned zahodí a nasedne na jednu ze sedaček. Čekala, co se bude dít, ne jen na děj, ale čekalo se i na ostatní, aby byl plný. Uzavřelo je to v sedačce a její nohy se odlepily od země a ona pevně v dlaních objala řetízky, na kterých visela. pomalu se kolotoč točil a čím vice byli vysoko, zrychloval ale nic extrémního. Byla jako v sedmém nebi. To byl tak nádherný výhled. Bylo vidět snad všechno, ale co jí nejvice zaujalo, byl západ slunce. Natáhla opatrně ruku ke slunci, jako kdyby se ho chtěla dotknout. Držet se toho světla, které by ji dala energii, co dlouho postrádala a bylo to na ni videt. Lidi co jí znají to vidět museli. Z té dřiny co nechala na své hudbě je úplně mimo a dost částo. Opře si hlavu jemné o jedno z řetízku za které se drží a jen pozoruje okolí. Modre oči jí září, dokud je na moment lehce unavená nezavře, nechce vypadat ospalé, vysíleně, musí tu byt pro ostatní a tak se na houpačce zatočí a otočí se s úsměvem směrem k němu.

Patrick sa pozrel na cukrovú vatu, ktorú držal pevne v ruke. Vyzerala lahodne o tom nebolo vôbec pochýb a vedel, že rovnako bude aj chutiť. Možno ak by mal možnosť, ochutnal by každú jednu príchuť, ktorú predával len aby zistil, ktorá z nich je tou najlepšou. Ale na to rozhodne nebol čas. Patrick si odhryzol jeden malý kus s ktorým sa pohrával vo svojich ústach až do momentu, kedy sa vata úplne nerozplynula a neostal iba samotný cukor. Mal rád sladkosti, mal rád tú chuť rozplývajúcej sa čokolády na svojom jazyku. V momente, kedy mal možnosť vidieť, ako mu zobrala jeden kúsok. Musel sa nad tým pousmiať, pričom aj on urobil to isté. Bez jediného slova si zobral jednu malú porciu, jeden malý hryz a následne si ju vložil do svojich pier. ,, hmm.. tak to mám pocit, že som si vybral tú lepšiu príchuť.!“ Povedal napokon Patrick, keď mal možnosť porovnať si tie dve príchute. ,, niekedy ťa budem musieť zobrať do cukrárne. Kde budeme mať možnosť ochutnať niekoľko mliečnych koktejlov a k tomu niekoľko sladkých zákuskov. Ak by si o to mala záujem.“ Patrick si uvedomil, že to možno už trocha preháňa. Predsa ešte v momente, kedy sa nachádzali v hudobnej miestnosti ju pozval na ospravedlnenie na obed alebo na raňajky. No aj napriek tomu to nechcel v tejto chvíli zobrať späť. Videl tú radosť, ktorá sa v nej nachádzala, mohol ju vidieť v jej očiach. Takže bol dokonca rád za to, že jedným nápadom ju vedel rozveseliť. ,, bude sa ti to páčiť, uvidíš..“ v momente, kedy prešli k pánovi, ktorý obsluhoval retiazkový kolotoč, do ruky mu dal niekoľko bankoviek a následne počkal na jeho pokyny. Sledoval ako ich usadil na ich miesta. On nepotreboval pomoc, sledoval ako upevňuje menšie istenie vedľa pričom ho následne aj napodobňoval. Možno to nebolo najbezpečnejšie, no v živote človek musel riskovať. A v tejto chvíli sa ničoho báť nemusel. Patrick sa pozrel na svoju ruku v ktorej nemal taký cit ako v tej druhej a jemne ako to len šlo pohyboval robotickými prstami. Pozrel sa na reťaz, ktorú sa snažil chytiť a na jeho tvári sa objavil malý úsmev v momente, kedy sa mu to podarilo. Bola to skutočne nefalšovaná radosť. Pretože vedel zovrieť ruku v päsť, čo sa mu doteraz veľmi nedarilo.

„ uži si to.“ Povedal tichým hlasom jej smerom ešte pred tým, ako to vlastne bolo spustené. Keď mal možnosť cítiť, ako sa to začalo postupne pohybovať, bol pomerne vydesený. Nebol to človek, ktorý by sa bál každej jednej veci alebo dokonca každého jedného kroku v jeho živote, no aj napriek tomu sa bál výšok. Videl do akej mieri sa to malo pohybovať, nebolo to nič strašné ale chcel cítiť ten adrenalín. Keď sa to začalo rýchlejšie pohybovať, držal sa pevne reťazí na svojich stranách a zatvoril oči. Na rozdiel od nej, on mal tie dvere zatvorené. Cítil sa akoby vedel lietať. Na malý moment mohol vyjsť z tej svojej klasickej zóny. Bol to neopísateľný pocit, kedy počas toho z jeho pier vychádzalo niekoľko výkrikov šťastia. Patrick po chvíľke oči otvoril a mal možnosť pred sebou vidieť krásu okolitého miesta. To, ako sa farby spájali v niektorých pasážach k sebe. To, ako sa v tejto chvíli Patrick mohol cítiť chcel, aby sa stávalo častejšie než len raz za niekoľko mesiacov. Po niekoľkých desiatkoch minút mal možnosť vidieť, ako sa kolotoč postupne zastavoval až do momentu, kedy svojimi nohami sa opäť neocitol na zemi. Keď si dal reťaze zo seba dole, počkal na to, kedy to isté urobí aj ona sama. „ dúfam, že sa ti to páčilo..“

O těchto cukrových vatách se vážně neskutečně básní. Jak by taky ne, dobře vypadají a to lepší, že tak i chutnají. Oceňuje i detail, nacházející se v chuti. Někdy to všude dělají stejně, vata je jen obarvená, avšak chuť zůstává stejná. Nene, to se tu nestane, tady má každá barva svojí příchuť, které se nějak pravidelně mění. Takže si tu v podstatě skoro nikdy nedáte to samé. Občas nějaká příchuť letí a tak ji ponechá pán déle, ale ne na dlouho. Kolikrát už měla všechny barvy, kouzlo je však v tom, že nikdy nechutnaly jak někdo řekl. Kamarádka měla jeden den žlutou, chutnající jako banán a o týden si ji dala tady Viv a chutnala jako citrón, to si člověk nevybere. Neváhá proto moc dlouho a kousek mu ukradne snažící se zamyšleně rozpoznat, jaká chuť se v jejích ústech nachází. Udělal to samé, ale neměli stejný názor na vatu a její chuť. “No to teda nevím.” Zakření se a přidrzle na něj vyplázne jazyk, který nabral od vaty lehce fialovou barvu. Jeho nabídka ji překvapila, možná maličko zarazila. Chtěl ji pozvat už i do kavárny či cukrárny? Pozval ji už na oplátku za vatu na večeři či snídani, ale dobře. Jenže ona nechce pak vypadat, jako že někoho využívá. Najdou se i nějací lidé, co by byli schopní ji takhle pomluvit. Ona taková není. Nápad se jí ale líbí, hold ji překvapil. V podstatě jí vůbec neznal a už jí zval na věci tohohle typu, které si hodlá zaplatit, nebude ho přece vysávat. “To zní fajn.” Pousměje se nad tím pěkně a už se vydali na první atrakci, kterou si neskutečně užila. Tu volnost jenž jí proudila celým tělem a vánek ovíval její tělo. Bylo to neskutečně příjemné, i co se týče výhledu. No nakonec se občas i lehce točila a dělala všelijaké koniny, aby viděla i na její společnost, která měla celý tento zážitek zavřené oči. On se vážně asi bál výšek, což nehodlá řešit a na jeho prosbu ani rozhlašovat. Ono i kdyby ji neprosil, neudělala by to. Všechna zábava jednou končí, kolotoč postupně zastavoval, až se opět její nohy dotkly pevné země a ona se odjistila ze sedačky, která jí celou dobu vznášela ve vzduchu a držela v pořádku a bezpečí. Hledala ho očima nervózně v davu, no nebylo těžké tu už lehce známou tvář najít a tak se rozejde s nadšením k němu a přikývne. Jak by se jí takováhle věc mohla nelíbit? Očima tikala opět kolem s myšlenkami, kam půjdou teď. Mluvil něco o těch autíčkách a ona mu je v podstatě slíbila. Přímo po nich toužil a ona mu nedokázala říct ne. Byl vážně jako malé dítě, když jí oznámil, že by tam chtěl. “No a teď můžeme zkusit ty auta, pokud ještě chceš. Nejsem žádnej profík na to.. S tím počítej.” Zasměje se pobaveně a davem společně kráčeli až k autodronům, které teď zaplatila ona.

Autá naposledy šoféroval pred niekoľkými rokmi ale vedel, že to je ako bicyklovanie. V momente, kedy sa do toho posadia určite sa mu to vybaví. Musel sa zasmiať, pretože nevedel vôbec, či dosiahne na pedále alebo nie. Bolo by to pomerne komické sledovať, ako sa snaží svojimi nôžkami dosiahnuť ale v skutočnosti by sa nevedela pohnúť ani len o jedno miesto alebo o niekoľko metrov. Potom by sa Patrick musel zachovať ako hrdina a pomôcť jej len aby to niekto nevyužil a neustále do nej nebúral. ,, nechcem aby si to pochopila zle. ale dúfam, že to pre tvoju výšku nebude problémom.“ Na jeho tvári sa objavil úsmev a následne prešiel k mužovi, ktorý nevyzeral nejako veľmi nadšený z toho, že musí pracovať práve v lunaparku. Na jeho tvári to bolo priam dokonalo vidieť. Znechutený pohľad, v ruke mobil a takmer žiadna účasť na rozhovore. Ked sa k nemu Patrick narovnal a poprial mu pekný večer, ani len mu neodpovedal. Na miesto toho mu venoval len jeden krátky pohľad, pričom si ho samozrejme celého od hlavy až po päty preskenoval a len ukázal, že sa môžu posadiť.
„ veľmi príjemný človek. A to som si myslel, že ja som tým nepríjemným.“ Povedal pomerne tichším hlasom. Nebál sa ho no nevedel čo od takého človeka vôbec môže očakávať. A nechcel v tento deň stráviť niekde na mieste, kde by sa prebudil bez ďalších končatín alebo rovno s ochrnutím. Patrick prešiel k prvému autu a pozrel sa na to, ako bolo vybavené. „ plyn a brzda. Nič ťažké. Takže vyskúšaš si to, či ti to bude dobré alebo môžeme ísť jedným autíčkom.“ Pozrel sa okolo seba. Nebolo tam veľa ľudí, možno taký traja mladí ľudia, ktorí vyzerali buď v ich veku alebo od nich o trocha mladší. Pridržiaval autíčko len aby sa nestalo to, že by sa náhlilo vpred bez toho, aby o tom vedel a počkal na to, kedy si to vyskúša.